ÚVOD
Výzva politiky identity
Liberálně-demokratické principy vyžadují, aby veřejné instituce politické obce respektovaly a reprezentovaly každého jejího Člena. Vyplývá z toho, že ke skupinové příslušnosti občanů mají být slepé, nebo ji naopak mají brát v úvahu? Má se zohledňovat etnická, náboženská, národní, rasová či sexuální identita, anebo od ní mají liberálně-demokratické instituce odhlédnout a chápat občany pouze jako nositele jediné lidské přirozenosti? V posledních třiceti letech byla politická teorie konfrontována s touto otázkou hlavně v souvislosti se dvěma fenomény tzv. politiky identity—multikul-turalismem a nacionalismem.
Multikulturalismu se dostávalo největší publicity a pozornosti od konce 60. let ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii především díky rasovým, etnickým a sexuálním menšinám a feministkám, které zdůrazňovaly skupinové charakteristiky ve veřejných institucích - v přijímání na Školy a učebních osnovách, v médiích, v obsazování míst ve státní správě i v procesech demokratické reprezentace. Ve stejné době se tento termín dostával do oběhu v Evropě v souvislosti s problémy kulturní integrace neevropských přistěhovalců, které se spektakulárně projevily v tzv. „aférách šátků" ve Francii 80. a 90. let či demonstracemi britských muslimů v souvislosti s „rozsudkem smrti", vyneseným Chomejmm nad Salmanem Rushdiem.
Od 60. let také v Severní Americe i Evropě sílí různá nacionalistická hnutí - např. frankofonních Kanaďanů, Arroameričanů, Indiánů, Vlámů, Basků, Korsičanů, severoirských katolíků atd. S rozvojem politiky identity jsou často spojovány také poválečné dekolonizač-ní zápasy a pozdější civilizační odpor některých společností třetího světa proti Západu - z Evropy nejviditelnější v arabsko-mus-límských zemích. K tomu je třeba připočíst vlnu postkomunistických nacionalismů, jejímž nejnápadnějším dokladem byl rozpad tri postkomunistických federací - Sovětského svazu, Jugoslávie
a Č esko slovenska-na počátku 90. let a vleklé násilné konflikty na různých místech východní a jihovýchodní Evropy (čečensko-rus-ký, azerbajdžánsko-arménský, albánsko-srbský...).
V Evropě je rozvoj politiky identity často chápán jako výraz krize národního státu, ať již jsou jejím symptomem xenofobní obranné křeče reagující na údajné ohrožení zvenčí, či vnitřní regiona-listícké nebo etnické rozdrobování. V západní Evropě je národní stát historickým výsledkem integračních procesů probíhajících po mnoho staletí. Ve střední, jihovýchodní a východní Evropě byl národní stát utopickým horizontem mnoha nacionalistických hnutí 19. a 20. století. V obou částech Evropy stojí národní stát na myšlence shody politických a kulturních hranic. V tom se překrývá „západní" pojetí národa s jeho pojetím „východním" - idea „občanského", „státního" národa s ideou národa „etnického" Či „kulturního". Af jižjejiároji pcjaj^ nich občanů s rovnými právy_apovirmQsJrr^^ <r  uniyjsrzájní^djy^ model), nebo jako společenství
y spojené krví a.jazykemXnemecký-mbBel)^ob^~prip^e^ľs_e předpokládá homogemzace společnosti - rozpuštění skupmových rozdMS^ělffi^rSndním"Kolektivu (viz 10.1. a 11.1.).
Občanský národ je sWice vědom sama sebe jako záměrně vy-rvořeíéldaitrtya v souladu s tím jeho představitelé výslovně zdůrazňuji asimilacni efekty činnosti školství, armády a dalších veřejných institucí. Etiucký jiárod se naopak hlásí ke kořenům sahajícím hluboko do mýrickéjnmulg-sti-a. jeho_piedstayitelé.rnajisklon popírat jeho historicky vytvořený charakter. Nacionalismus spjatý s prvním typem národa chápe sám sebe jako národotvorný, nacionalismus spjatý s druhým typem se považuje za státotvorný. Oba ovšem za svůj ideální cíl a politickou normu považují kulturní homogenitu státu a rozpuštění partikulárních skupin v atomizované národní mase. Mnohost kultumě-skupinových příslušností je vyloučena, anebo vykázána do soukromí. Zároveňjena národ ujeho příslušníků vytvářena hlubinně citová, existenciálrrí vazba, která byla typická pro předmodemí společenství - ať již etnická, regio-. nální či náboženská.
Tento model evropského národa a jeho státu je pochopitelně nahlodáván rozvojem a veřejnou viditelností kulturně-skupinové rozmanitosti, která je podle některých autorů přímo úměrná sociál-ně-ekonomické fragmentaci západních společností: „Zdá se, že čím
více se zvětšuje rozestup mezi proklamovaným rovnostářským ideálem a faktickými nerovnostmi, tím více lidé hledají útočiště v exkluzivních identitách a kulturách, o jejichž uznání se snaží. Naopak čím je tento rozestup menší, tím více lidé rozvíjejí otevřené identity a kultury, pro něž jim stačí uznání soukromé nebo sym-bolícké.1'1 Z tohoto hlediska se zápasy o tíznán; zvláštních identit jeví jako náhrada zápasů o přerozděleni. Politika kulturní identity by tak vystřídala politiku sociální reformy. (Pro rozvedení kontrastu mezi uznáním a rozdělením viz především 9.1. a 9.2.)
Zápasy o uznání - od jeho nejslabší, symbolické podoby až k ustavení menšiny jako odlišné kolektivní součásti politické obce -narušují monokultumí model národního státu: vprostoru mezi jednotlivcem a národem představovaným státem se hlásí o slovo různé zvláštní skupiny - domorodí obyvatelé v inaigrantských zemích, mimoevropští přistěhovalci v západní Evropě, etnické, národní, náboženské a sexuální menšiny, alternativní subkultury.
Podle některých je třeba spojit pn vysvětlení této skupinové diferenciacé~žrřimený ohled k růstu sociálně-ekonomických neroy-nostL^cJúhajícímu za sojičjisr^ojipadku rovnostářských uni-verzalistickýj;hJ.d&Dl^ procesů globalizace a infor-
matizace, spjatých s přechodem od industriálni k ppstindustriální spôlecnôsHľ ŽHímčó'první typ společnosti byl založen na řešení třídního konfliktu mezi prací a kapitálem, informatizovaná a glo-balizovaná společnost nahrazuje bojovou frontu mezi třídami hranicí mezi systémem sociální reprodukce a těmi skupinami, které jsou z něj vyloučeny. Přistěhovalecká předměstí evropských měst či černošskou podtřídou zaplněná centra měst amerických jsou poznamenána koncentrací „vyloučených", jejichž útočištěm již nemůže být „třídní vědomí", ale právě vědomí etnické, rasové či náboženské.
Z tohoto hlediska by etnické a kulturní konflikty paffilykpqst- 3 mdiĚCialHí^SleSB^třtedg^ó ffidníjco^nilikty. patřily ke společnosti iiKliistfJálnC a nebylo by divu, že vyčerpávání dělnického hnutí od 60. let Bylo spjato se zmnožováním zápasů o uznání skupin, které již nebyly definovány sociálně-ekonomicky, nýbrž kulturně.2 Tato interpretace ovšem zapomíná na to, že rozvoj kapitalismu šel ruku v ruce s koloniálním podmaněním neevropských kultur (či „ras"), takže konflikt ekonomických tříd se od začátku odehrával na širším pozadí konfliktu kulturně-skupinových identit.
Zejména ze severoamerického pohledu je zřejmé to, na co Evropané rádi zapomínají - rubem rozvoje kapitalismu a liberálně-demokra-tických institucí v evropských společnostech se stala kolonizace zbytku světa, která byla implicitně či explicitně ospravedlňována ideou kulturní či rasové nadřazenosti (1.2., 8.1.).
Tři modely národní integrace a rozdíl mezi evropskými a přistěhovaleckými zeměmi
Politická mobilizace kulturních skupin naráží na monokulturní povahu národních států. Reakce na toto napětí se liší podle různých forem, jaké na sebe historicky brala dominance hegemonické kultury. Z tohoto hlediska můžeme umistit všechny moderní státy na kontinuum, jehož jeden kraj představuje důsledný asimilacio-nismus, druhý pak hierarchický kulturní pluralismus či permanentní diferencovaná inkorporace.3
V Evropě je tradičně s prvním pólem asociována Francie, s druhým pak Velká Británie, která přes jednoznačnou převahu anglické kultury vždy nechávala místo - ať již jakkoliv podřadné a omezené -i pro jiné kolektivní identifikace.4 Jakobínska republikánská tradice předpokládá úplné rozpuštění skupinových.zvláštností do jednoho homogenního tělesa svobodných a rovných občanů, přičemž zbytky jejich etnických a jiných partikulárních loajalit mají být důsledně vytěsněny do soukromí, á "tedy "zcela „depolitizovány". V opačném, britsKm hTddelu'sé společnost chápe jako složená nikoliv pouze z individuálních obcáh^ nýbrž i z různých regionálních či etíckých skupin, kterévstupují do veřejného prostoru se svými zvláštními požadavky - práva jednotlivců jsou tak spjata s jejich príslušností k partikulární skupině, která obhajuje své-kolektivní nároky proti nárokům jiných skupin. Navzdory tomuto pluralismu se monokulturalismus britského modelu projevuje v hierarchickém pojetí kultur - anglická kultura je nadřazena ostatním.
Pro první model je podmínkou k přijetí nově příchozích do národního společenství jejich asimilace. Vyučování ve škole ostentativně ignoruje skupinové zvláštnosti žáků a všichni si mají osvojit identitu jednoho a nedělitelného národa — jeho historie, jazyka, kultury. Náboženské symbolyjsou striktně vykázány do soukromí. Instituce, zákony a politiky rozeznávají pouze občany a neobčany
a na příslušnost k menšinám neberou zřetel - má být čistě privátní záležitostí občanů bez jakékoliv veřejně politické relevance. §> Pro britský model není podmínkou přijetí do společnosti potlačení etnické příslušnosti či její vykázání do soukromí. Pluralistický přístup toleruje veřejnou viditelnost partikulárních skupin a bere na ně politický ohled, I v něm se ovšem předpokládá jistá míra osvojení většinové kultury. Politické systémy vzešlé z britské tradice jsou v zásadě připraveny zohledňovat etnické a náboženské rozdíly v učebních programech škol, v kulturních a jiných veřejných institucích a jsou také otevřeny požadavkům speciální politiky zaměřené na sociální a politickou integraci různých skupin. Etnická příslušnost je brána v úvahu při sčítání lidu a jsou veřejně dostupné oficiální statistiky o etnických a rasových menšinách. Různé způsoby symbolického i institucionálního zohledňování skupin, které od 60. let nabývaj í ve Velké Británii či v US A na síle a viditelnosti, jsou v těchto zemích zdůvodňovány bojem proti etnické a rasové diskriminaci, zatímco z hlediska francouzské politické kultury, která definuje politickou obec jako Jeden a nedělitelný národ" (nation une et indivisible), bývá často samo toto zohledňování skupin chápáno jako projev etnické či rasové diskriminace.5 ffeí&s K- asimilacionistickému a pluralistickému typu národně státní integrace je třeba přidat „přechodnou diferencovanou inkorporácií', kteráíBíšem-ve své paramgmatickě,-německé variantě není politicky integrační,_nýbrž naopak segregacionistickáJríomto třetím mMélú"j^etnicko-kulturní odlišnost pochopena jako nepřekro-citěbíájrfekážka politické integrace. Zatímco předcházející dva přístupy jsou spjaty s jussolis, v zemích s tímto přístupem se vychází při přiznávání občanství z jus sanguinis. Správní řízení o naturalizaci je velmi komplikované a dává státu (resp. jeho úředníkům) velký manévrovací prostor k rozhodování. V 7ásadě platí, že dítě narozené tureckým občanům trvale žijícím a pracujícím v^íSnečIčujiě^
nomické zapojeni imigrantů do společnosti jeJak. jasně_od&ěleno od jej ich zapojení občansko-golitického i odi jejichintegrace kulturní, která byla v případě ,Jhostujících dň\cú\s^l,.{Gastarbeiter) dlouho explicitně odmítána, neboť se předpokládalo, že sc vrátí. zpět_do_syéjvlasti. Právě z toho důvodu (a ne z nějaké nezištné lásky_ke lailturní rozmanitosti) podporoval stát udržení jejich kuhury_^nncoliv^zájr^^
-10-
usnadnění návratu imigrantů domů a ochranu německé kulturní homogenity".6 —
~T^ffefím modelu se ukazuje, že zohledňování etnicko-kultur-ních rozdílů může mít v jistém kontextu spíše segregacní než integrační smysl. Nanem mohou stoupenci francouzského, asimilač-
ního modelu hezky iliig^y^gyfni tfrTi n tnnltilndtiMalismii jakn
návratu íče kmenovému myšlení. V tomto smyslu napadali zastánci francouzské republikánské tradice některé vstřícné kroky ke skupinovým zvláštnostem přistěhovaleckých komunit, které učinila Mitterrandova socialistická strana v 80. letech.7 Stejnou pozici zastávají neokonzervativní, liberální i radikální kritikové multikultu-ralismu v USA. Také oni se při tom dovolávají univerzalistických ideálů americké republiky svobodných a rovných jednotlivců. Liberámě-demokratiČtí obhájci multikulturalismu naopak chápou respekt kekulturně-skupinové odlišnosti jako důsledek domyšlení principů svobody, rovnosti a solidarity, na nichž jsou postaveny moderní liberálně-demokratické instituce (viz 3.3. a3.4.).
Pro orientaci v různých a často protikladných politických významech, které termín ,,multikulturalismus" může mít v různých kontextech, je třebak výše naznačeným odlišením etnického a občanského národa a tří nej obecnějších přístupů k integraci přidat odlišení evropských národních států (ať jíž je jejich sebedefinice více etnická, nebo občanská) od společností vzniklých přistěhovalectvím. Tento rozdíl umožňuj e pochopit, pročtennín „multikultu-ralismus" funguje s rozličnou intenzitou, relevancí a často i jinými konotacemi v západní Evropě na straně jedné a v severní Americe Či Austrálii na straně druhé.
|V zárjaam_EvropJ_s^_Qtázkamultíkaltaralismu„začala klást v průběhu 60. let v souvislosti s přílivem pracovní síly z neevrojn ských oblastí. Evropa na něj reagovala obtížněji než přístehovalec-ké země. Ty jsou totiž z definice lépe připraveny na kulturní pluralitu, kterou s sebou přinášejí nově příchozí. Jejich národní identita je také relativně otevřenější k proměně, neboť byla věcí vědomé volby mnoha skupin pocházejících z mnoha částí světa (byť po většinu jejich historie tvořili jejich privilegované jádro Evropané). Evropské národní státy jsou naopak definovány historií těch, kteří tam podle národních mytologií „žili od nepaměti". V jejich kolektivních představách jsou proto historie, území, kultura, jazyk a krev svázány daleko pevnějšími pouty. V protikladu k imigiantským
-12-
saíiííä;
zemím, definovaným ad počátku těmi, kteří se odvrátili od minulosti, aby se spojili společnou budoucností, jsou evropské národní státy definované pohledem do minulosti: místo společného projektuje základem jejich identity společná vzpomínka na, příběh předků.
To je pochopitelně činí daleko problematičtějšími cílovými zeměmi pro přistěhovalce než země, které jsou přistěhovalecké ze své podstaty. Přestože migrace byla nedílnou součástí historie posledních staletí západoevropských společností, neměla většinou vliv na jejich sebedefínici, a není tudíž zahrnuta v jejich kolektivním vědomí jako něco běžného. Ještě důležitější je však fakt, že migrační a imigrační pohyby minulých století byly v drtivé převaze záležitostí Evropanů samotných: alespoň od doby industrializace nebyly západoevropské národní státy zvyklé na masivní imigraci neevropského obyvatelstva. Bezprecedentní situace způsobená poválečným přistěhovalectvím z jiných Částí světa proto vyžadovala nové odpovědi a jejich naléhavost byla tím zřejmější, čím méně se od konce 60. a v průběhu 70. let potvrzovaly původní představy hostitelských zemí (a často i prvních generací příchozích samotných) o návratu pracovníků do zemí původu (viz 10.2.).
V_Sevemí Americe je. jnultikulruralismus" dítětem amerického hnuť^OJetza^bčansJcá nrávaá fe^ dy za větší politickou autonomiijjrteréj^ vžtaTuTk^vódhím obyvatelům, irmgr^tŕrai a dalšíminargi.nalizo-vaiym^^^mam^l .i.~2A.). Tento historický kontext je zřejmě příčinou toho, že pod kategorii ~multikuhurausmu" se v Severní. Americe TSělmTíadi velmi různorodá hnutí_od nacionahsmu až kTemuusmír^ tak ča5tó~pÔíŕývá jak úsilí Quebeku o politickou autonomiivtómci kanäa^ke'Téäérace, tak hnutí homosexuálů a lesbiček za veřejný re^"ěkt"k7ejich"sexuální orientaci.
Daleko vyšší prahy tolerance vůči kulturní ooUjsn^ojtijtYpické pro irrugr^fcTMŽeméa vetší otevřenostjejich identity k redefinici jsou zřejmé pričmoii^ proč má v Severní Americe a Austrálii debata o multikutruŕaDslhuin a vyhrocenější průběh než v Ev-
ropě. rodtáme^H^ďo^austraKKč společnosti původní jnbyyatele. bylýTyfozemě de facto a viditelně kulturně pluralitní odjakživa ajejich početné menšiny představují jednoduchý zdroj mobilizace na podporu případných skupinových požadavků. Větší flexibilita
-13-
v sebepojetí těchto společností (daná tím, že jsou založené na pohledu do otevřené budoucnosti) pak je druhým faktorem, který způsobuje, že požadavky politického uznání ariaplněni zájmů jednotlivých skupin tam mají větší naději na úspěch než v Evropě.
Viditelná skupinová pluralita a otevřenost společné identity podněcuji v přisíěhovaleckých zemích na jedné_ stame^eskalaci politických požadavků skupin, na straně. druhé však také obavy obhájců status quo. Oba tábory si uvědomují, že proiněnajnárodní idmtiťjne^ožnaapoĽtickýmjzápaseni^sažitelnLJIjtDmíbQjp podporuje chuť kapfvismu, u druhého^Wrzuje^od^cTjdíLStále do^matičtějšíchj)oloh(viz 1.1.). Pro extrémní pravici i její liberální multíkulturalistické odpůrce ve Francii, Německu či Británii má vztah k mimoevropské imigraci především (byť n&}QĽ.)symbolický význam, neboť skutečně radikální proměna národní identity těchto zemi bude spjata spíše se změnou jejich vzájemných vztahů v rámci Evropské unie než s jejich vztahy k mimoevropským etnickým skupinám. V USA, Kanadě či Austrálii cítí všechny strany sporu daleko otevřenější budoucnost. Navíc tam existují pro Evropu neobvyklé kategorie menšin s velice silnými a potenciálně destabili-zujícími morálriími nároky - zbytky původních obyvatel a Afro-američané. Paradoxně to bylo právě hnutí „atypické" menšiny Afroameričanů v 50. a 60. letech, které spustilo lavinu emancipač-ních zápasů dalších menšin (viz 1.2., 1.3., 4., 5., 8.).
IFalešná univerzalita národního státu a dva typy multikulturalismu áto kniha vychází z předpokladu, že navzdory všem 2aníněným rozdílům klade problematika soužití kulturně-skupinové plurality na obou stranách Atlantiku i v Austrálii obdobné otázky a nabízí obdobné odpovědi. Základní dilemata tohoto problémového pole a pojmové nástroje jejich uchopeni lze proto formulovat obecně. Z tohoto hlediska pak můžeme mmtikulťuralismus_ye^riyslu veřejného a politického zoMedňová^kulturních skupin pochopit jako'vyzvu ortodoxnímu jpojetí liberáMě-dAmqkratického státu. Vedle tohoto širokého významu budeme toto slovo ovšem používat také v užším a obvyklej ším významu pro označení pluralisti cké iculturní a vzdělávací politiky.
- 14-
Mdtikulturalismus v širokém smyslu nastoluje jak problémy empirické a praktické, tak problémy filosofické a normativní. První typ problémů lze shmoutxotázce^do jaké míry a v kterých podobách ^j^ťjge^m^teicioiiálni ohled na kulturní skupiny občanský mír a stebjlifti^^e^.tředu. druhého problémového p_ol_e_ pak leží otázka vztahu těchto procedur k liberálně-demokratickým princi-půrjg^ejskupinová diferenciace politické-obce. slučitelná s hodno-tamUndividuální svobody, rovnosti a solidarity, anebo je naopak jejich-zradou?
Tyto hodnoty tvoří nejobecnější normativní jádro liberálně-demo-kratických společností. Jsou v té či oné podobě obsaženy v jejích základních sociálně-politických institucích i v programech jejich liberálních a konzervativních, sociálně-demokratických i křesťanskodemokratických stran. V širokém smyslu tedy svoboda, rovnost a solidarita patří k demokratické levici i demokratické pravici.* Proto také otázka multikulturalismu protíná napříč hranice těchto zavedených ideologických táborů. V každém z nich nalézá tento směr přívržence i odpůrce. Rozdíly mezi pravicí a levicí jsou nej-patmější ve způsobech kritiky multikulturalismu. Zatímco liberál-ně-pravicoví odpůrci zdůrazňují jeho rozpor se zásadou individuální rovnosti před zákony a institucemi státu, liberálně-levicoví odpůrci jej obviňují z etnického a rasového rozdrobování sociální solidarity.'
Proti těmto útokům zprava i zleva, iíeté^chápmi.iffliltífeíitara-hsínus jä^^n^tom]ffljiladu. b^erájněj:demolaatíckýcli-ideálů, $ stojí ti, kteří jej vnímají jako odpoyěďna reJlný,PToMém_ soužití v^mltirrnj^^
uckýmprogramem, je totižsociálním faktem. Liberálně-demokra-tická politika v ortodoxním pojetí sice zná pluralisrnus.^aleJ:c4.e. především pluralismus zájmů a idejí, jejicjrž_konflikty jsauxEŠBr. tipirvä^reŠítel^
ně plurální společnosti jsou naopak charakteristické konflikty, VTiidiž-^jde^napbrění zájmů či prosázení ideje, nýbrž o uznání identit zažívaných často natolik intenzivně, že o nich lze těžko vyjednávat a uzavírat kompromisy.
Švýcarský teoretik Matteo Giamrryyjadřuje kontrast mezi zájmovými a ideovými konflikty na straně jedné a^konflikty identit nastrane druhéjmlišením „vyjednavatejných" . ných^ identit. Na rozdíl od prvních, které jsou vázané na naše vol-
-15-
by, jsou druhé - definované sexuální orientací, pohlavním rodem, etnickou nebo rasovou příslušností - většinou mimo dosah momentální volby: „Vyj ednavatelné identity jsou postaveny na prosazování zvláštních, zvolených a proto potenciálně proměnlivých zájmů, zatímco nevyjednavatelné identity jsou založeny na příslušnosti ke kulturnímu (většinou askriptivnímu) společenství."10 Respekt k existenci konfliktů nevyj ednavatelných identit přitom nemusí znamenat přijetí nějakého primordialistického, esencialis-tického pojetí sociální skupiny, nýbrž pouze ohled ke způsobu, jakým jsou identity vnímány svými nositeli v daném sociálním prostředí. Nic tedy nebrání tomu, abychom tyto rysy ze sociálně teoretického hlediska chápali jako interaktivně a vztahově utvářené (viz 6.3., 7.3.).
Terminologicky se vyjednavatelné identity obvykle podřazují pod zájmy a ideje a identity nevyjednavatelné prostě pod kategorii identity. Pak vzhledem k organizaci moderního politického života do národních států můžeme odlišit dvojí typ plurality a konfliktu. Zájmováa. ideová pluralita^fmasí konflikty vyjednavatelné povahy, které jsou řešeny na monokultumím pozadí nevyjednavatelné příslušnosti k národnímu státu. Pluralita identit naopak přináší konflikty nevyj ednavatelných (ěi stěží vyjednavatelných) skupinových rysů. Většinové liberálně-demokratické procedury národního státu jsou dobře uzpůsobeny pro první typ konfliktů a naprosto neschopny adekvátně zvládat typ druhý.
To, že ortodoxní liberální přístup nepočítá s existencí nevyjed-navatelných identit, znamená, že ve skutečnosti implicitně či explicitně jíedpokládá program asimilace výrazných skupin, tj. jejich rozpuštění v jediné homogenní národní identitě, která má představovat pevné a nezpochybnitelné pozadí zájmových a ideových konfliktů (10.1.).
Tato identita má překlenout dílčí identity, má být společným jmenovatelem všech občanů a hrát roli pomyslného Archimedova \ bodu při řešení jejich individuálních i skupinových sporů. Liberální národní stát se představuje jako neutrální vzhledem k ideám a zájmům svých občanů a jejich skupin - jako ukotvení nestran-\ ných procedur řešících jejich spory. Kolektivní příslušnost k jednomu národu má být základem univerzálního, pro všechny jeho příslušníky přijatelného hlediska, jemuž se v případě sporu musejí podřídit všechna hlediska partikulami.
Výchozí charakteristikou multikulturalismu rozvíjeného zevnitř vyspělých liberálně-demokratických společností (evropských i pri-stěhovaleckých) je právě zjištění, že tato idea liberálního národního statuje ideologickým mýtem. Každý moderní stát je nevyhnutelně Spjat se.zcelapartikulární kulturou tScj^tóeiíje^viče^óHíějína jeho politické_ a ekonomické moci: „Liberální instituce zdaleka hejsou neutrální, jsou naopak maskou univerzality, kterou mají nasazenu velmi partikulární jednotlivci: tyto instituce vytvářejí cizince a nepřátele z těch, kteří nezapadají do jejich kategorií. Tito jjiní' jsou marginalizováni - nevlastní stejné sociální a politické zdroje jako příslušníci dominantní kulturní skupiny (či skupin). Liberální univerzalismus tak není ničím jiným než formou vylučujícího (exclusive) partikularismu."11 Právě v tomto smyslu hovoří americká teoretička Iris Marion Youngová o kulturním imperialismu jako zvláštním typu útlaku vedle útlaku ekonomického a politického (vis 6.1. a 6.2.).
Přepjatá podoba politiky identity - ztělesněná například v hnutí „politické korektnosti" (viz 1.1.) - vyvozuje z odhalení tohoto falešného univerzalismu jediné národní identity nutnost jejího zavržení. Radikální křídlo dané menšiny často odmítá spolu s asirmlací. i samuloeu překlenújicího Členství y jednom oj^u^éfnjnáro^ mnoha kultur. Taková absolutizacc parhkuj^smu strhává možný most, po němž mohou příslušníci dané menšiny .yyjUkotecnější idehtffíl^rO^u^^btickym- celkem, definovaným hodnotami všelm^é^yobody, rovnostia solidarity. Namísto hledání společně sdíleného prostoru s příslušníky ostatních menšin a potažmo se všemi příslušníky lidského druhu se tak daná skupina uzavírá do mýtu své výlučnosti. Oas^^faleŠněho univerzalismu monokul-tuiního státu tok v tomto případě yed~e¥odrhTťrIúl5 univerzalismu vůbec a k obětí otevřené a potenciálně pluralitní identity člověka (rámované občanskými rovnými právy) naoltář.přísÍusAO_sti kjedi-né, kulturně zvláštní skupině. Kvůli vydobytí prostoru pro realiza-ri~vTástního kmene je popřena příslušnost k širší politické obci a^ělid~škym ideálům vtěleným v jejích liberálně-demokratických institucích.
^vTômľô partikularistickém „multikulturahsmu" tedy příslušník skupiny rezignuje na svou občanskou identitu formulovanou obecně lidským jazykem ústavních práv a sdílenou společně se všemi ostatními občany daného státu bez ohledu na jejich etnické a kul-
-17-
turní příslušnosti. Tím rezignuje na umverzálnější status své osoby, prezentované státem) vychází takový multikulturalismus naopak
Občanství v liberálně-demokratickém národním státě samozřejmě ;; z domyšlení ideálu občanské rovnosti. Právě ideál rovného ohledu
není univerzálním v přísném slova smyslu, neboť je vždy vázané [ ke každému občanu vede k požadavku ohledu na vyloučené skupi-
k partikulárnímu společenství, teritoriu, historii apolitické kultuře, ny. Cílem mmtikulturalismu není separace těchto skupin., nýbrž
Ve středu liberálně-demokratického státu však leží hodnoty všelid- integrace jejich příshašnflců^do společenství jra
ské rovnosti, svobody a solidarity. Zavrhnout příslušnost k tomuto * .solidarity. Jinak řečeno: v^tuadj^l(^^.|^S|^^^^^^^^
společenství, v němž je chápán především jako nositel obecně lid- '■■ skupin, můž&.zajištění rovné svob_ffijejich, prahjšníků y^g|Jj; zař
ských rysů, ve jménu příslušnosti k etnickému či jinému kulturnímu : vedení skupinově .jdi fcrcncovanýeh politik aúKtitucj^
společenství znamená pro člověka zavrhnout svou individuální tmi- \ Úkolem této knihy je faktograficky i filosoficky podpořit tuto
verzalitu ve jménuskupinovéparňkularity. Místo občanství, v němž : tezi. Shrnuji zde empirické poznatky i ideologické a teoretické
je uznán jakožto příslušník lidstva, se tak člověk spokojuje se sta- diskuse a vypracovávám konceptuálni nástroje, které by politickým
tusem příslušníka zvláštní skupiny, ,jako osoba s handicapem, se aktérům sdílejícím liberáíně-demokratické hodnoty mohly pomoci
zvláštní sexuální orientací, jako člen etnické či rasové skupiny či při rozhodování o přijetí či odmítnutí těch či oněch skupinově dife-
jako muž nebo žena".'2 Všelidská sounáležitost a k ní odkazující ; rencovaných politik a institucí.
občanská příslušnost je nahrazena sounáležitostí kmenovou. ČJo- i Abych splnil tento úkol, pnpormnám na historických příkladech věk přestává být občanem jako členem obce svobodných a tov- základní modely zvládání etnicko-kulturní plurality a zároveň přených lidí, v níž mohou žit různé jejich kmeny. \ zentuji argumenty politické filosofie - střídám tak deskriptívni Právě protí_sklu2u mmtuajlturalismu a politiky identity_do.se- i anormativní polohu výkladu. V první části seznamuji spolitickou paratisn^kéhOjp^ tanenoyého myšlení se zvedají^ praxí a ideologickými spory odehrávajícími se na poli etnického hla^ jejwhberá^ i liberálne-ievicových kritiků. ■ a rasového soužití ve třech anglofonních přistěhovaleckých ze-Mezi nimi najdeme ovšem i ty, které bychom vždy podle kontextu mích - USA, Kanadě a Austrálii. V druhé části zkoumám, jak byl mohli nazvat multikulturalisty integracionistickýrni, univerzalis- ; problém politiky kulturní identity diskutován v posledních dvaceti tickýrní či liberálními. Zastánci této pozice přijímají kritiku/«Jéf- letech ve středním proudu angloamerické politické filosofie v kon-nosti univerzalismu kulturně homogenizovaného národního státu, textu klíčové debaty tohoto období mezi liberály a komunitaristy. nevzdávají se však univerzalismu jako takového apředevším hod- Protože hnutí amerických černochů se stalo spouštěčem aparadig-noí svobody, rovnosti a solidarity. Právě důsledné uplatnění, a ni- matem ostatních menšinových hnutí, věnuji třetí část prezentací koliv opuštění těchto liberálne-demokratických ideálu musí podle jeho základních politických alternativ tak, jak jsou diskutovány nich vést k zohledňování těch, kteří doposud byli z domněle uni- v 90. letech afroamerickými teoretiky. Ve čtvrtě části se znova verzální svobody, rovnosti a solidarity vyloučeni. Pokud je kultur- vracím na půdu angloamerické politické filosofie, tentokrát však ně-skupinová identita důvodem či výrazným rysem jejich vylouče- na její radikální křídlo. V páté části je těžiště konečně přesunuto ní, pak cesta k nápravě vyžaduje zohlednit j j - zajistit její veřejné do Evropy, v níž byl multikulturalismus odpovědí na etnickou plu-loutiirní uznání, podporovat sociálně-ekonomícký vzestup jejích ralitu povstávající z mimoevropské imigrace; na závěr ukazuji, co nositelů, zavádět politické procedury zajišťující jejich občanskou by přijetí programu multilmlturní integrace znamenalo pro soužití rovnost a participaci na rozhodovacích procesech. Čechů s Romy.
Kritika falešnosti hberálního univerzalismu tak ústí do požádav- g ku kulturního, sociálně-ekonomického apolitického zohledňování i doposud vyloučených skupin, jehož cílem je jejich integrace do II občanského celku. (Pro rozlišení těchto tří rovin integrace viz 10.4.) I Místo separatistického odvržení společné občanské identity (re- m