[148] [149] upotřebení a novou funkci atd. Tím je estetická funkce vpjata do dění společenského. Estetická norma, Regulativ estetické funkce, není neproměnné pravidlo, ale složitý, stále se obnovující proces. Svým rozvrstvením na normy starší a mladší, nižší a vyšší atd. a jeho vývojovými proměnami včleňuje se do vývoje společenského, vyznačujíc jednou příslušenství jedincovo k jistému společenskému prostředí, jindy jednotlivcův přechod z vrstvy do vrstvy, jindy konečně doprovázejíc a signalizujíc přesuny v celkové struktuře společnosti. I estetická hodnota konečně, uplatňující se zejména v umění, kde estetická norma je spíš porušována než dodržována, náleží svou podstatou mezi jevy sociální. Nejen proměnlivost aktuálního estetického hodnocení, ale i stálost objektivní estetické hodnoty musí být odvozována ze vztahu mezi uměním a společností. Estetická hodnota vchází v úzký styk s hodnotami mimoestetickými, jež dílo obsahuje, a jejich prostřednictvím pak i se systémem hodnot určujících životní praxi kolektiva, kterým je dílo přijímáno. Poměr hodnoty estetické k mimoestetickým je takový, že estetická hodnota nad ostatními převládá, avšak neruší jich, nýbrž toliko je spíná v celek, vytrhujíc sice každou jednotlivou z přímého vztahu k obdobné hodnotě prakticky platné, ale umožňujíc zato aktivní vztah celkového souboru mimoestetických hodnot díla k celkovému postoji, který jednotlivci jakožto členové kolektiva zaujímají ke skutečnosti za účelem jednání. Prostřednictvím estetické hodnoty působí takto umění přímo na citový a volní poměr člověka k světu, zasahujíc nejzákladnější regulativ lidského jednání i myšlení, na rozdíl od vědy i filozofie, působících na lidské jednání prostřednictvím myšlenkového procesu. je tedy estetično, tj. oblast estetické funkce, normy a hodnoty, široce rozestřeno po celkové oblasti lidského konání, je závažným a mnohostranným Činitelem životní praxe, a nejsou právy jeho dosahu a významu ony estetické teorie, které je omezují na jediný z jeho četných aspektů, prohlašujíce za cíl estetického záměru toliko libost nebo citové vzrušení nebo výraz nebo poznání atd. Všechny tyto stránky a jiné ještě zahrnuje estetično, zejména v svém nej vyšším projevu, umění; avšak každé z nich připadá jen takový podíl, jaký jí přísluší při vytváření celkového postoje člověka k světu. (1936) ESTETICKÁ NORMA 'V Dříve než počneme rozbor estetické normy, je třeba podat, byť i jen několika málo slovy, obecnou charakteristiku normy. Pojem normy je neoddělitelný od pojmu funkce, jejíž realizaci norma uskutečňuje. Ježto taková realizace předpokládá činnost směřující k jistému cíli, je třeba připustit, že omezení, kterým je tato činnost organizována, má samo o sobě také povahu energie. Jedna z velkých zásluh moderní lingvistiky záleží v tom, že dovedla odlišit normu od pravidla, které je její kodifikací. Lingvistům neunikl fakt, že existují jazykové systémy, které — jako např. většina dialektů — nikdy neprošly gramatickou kodifikací, a přesto mají normy spontánně dodržované jazykovými kolektivy,.které jich užívají, normy, jejichž přinucovací síla není slabší než síla norem v jazykových systémech kodifikovaných. Druhý důvod, který přiměl lingvisty pečlivě rozlišit normu od formule vyjadřující její ko-. difikaci, je dán existencí norem zpěčujících se jakékoli kodifikaci; v každém lingvístickém systému se najdou normy slovem nevyjá-dřitelné, tak např. některé normy slohové, jejichž autorita není touto nevyjádřitelností nijak oslabena. Kodifikace není tedy totožná s normou; může se dokonce přihodit, že kodifikace je nesprávná, totiž v neshodě s živou normou. Nekodifikovaná norma se nám tedy objevila jako prvotný aspekt normy; a proto se nám nabízí jako východisko úvahy. Avšak v této chvíli vyvstává nová otázka: otázka kodifikace.. Neboť:, co je norma, nemá-li povahy pravidla? S přihlédnutím k tomu, co již bylo řečeno, je lépe ji definovat jako regulující energetický princip. Dává pocítit svou přítomnost jednajícímu individuu jako [150] omezení volnosti jeho akce; pro individuum, které hodnotí, je silou řídící jeho úsudek — záleží ovšem na rozhodnutí individua, podřídí-li svůj soud tomuto nátlaku. Svou podstatou je tedy nor-ma energiĹspíše než pravidlem^ ať je aplikována vědomě či nevědomě. Vlivem této dynamické povahy je podrobena nepřetržitým proměnám; lze se dokonce domnívat, že každá aplikace jakékoli normy na konkrétní případ je zároveň nutně i proměnou normy: netoliko norma ovlivňuje utváření konkrétního případu (napr, k, ! P-^U- fX^^Tv^.- ^uměleckého díla), ale zároveň má konkrétní případ nutně vliv na "^"^V normu. 1 norma právní, nejstálejší ze všech, je podrobena změnám vyplývajícím z toho, že se jí užívá — důkazem toho je částečná pravomoc zákonodárná přiznávaná odvolacím soudům. Po těchto předběžných poznámkách se pokusíme určit specifickou povahu odlišující estetickou normu od osíatních. Nejdříve je třeba si připomenout, že estetická norma je v protikladu i -^'"i; k ostatním tímy že nesměřuje k praktickému cíliy ale míří k samot-: rľľľA^itCJiému objektu, který jc jejím nositelem, takže tento objekt se stá-. : . _....................................................... Í^Cw ™ 3ec''ným bezprostředním cílem činnosti. Následkem toho jejn-i^-rtA^ 3ivijdjiäiizace...estetic jakmile začneme nazírat na objekt jako na objekt čistě estetický a tak jej i hodnotit — což je ''ttw^ případ uměleckých děl — začneme jej vidět jako jedinečný fakt. Tato jedinečnost má za přímý následek přesun ve vnitřní struktu-■iUt, i !;y.-' ře hodnoty: nezáleží už především na výsledku hodnocení; do po-J£^*£*^ předí vystupuje hodnotící'akt. Vnímání umělecikého díla, které se K T<^£{ do značné míry kryje s aktem hodnocení, má neomezenou mož- : Jj-wW-,' budí umělecké dílo. Důležité je především yníraáilíjdíla, nikoli <~»~(*-*n ** za absolutně adekvátnej inými slovy, není-li dokonalé splnění nor-jaf-* yp^i /my pokládáno za jedině žádoucí. A skutečně lze se v historii umě-^* ní přesvědčit, že pozitivníJic^r^tajvjmiěníji^^ -'irSujK*'*1*^ dokonalou shodou uměleckého díla s normou. Přihází se naopak ^pí^A\ •» často, že pozitivníTíodnqcení oé^oy^í^ä^J^^^xrábňi,, diční normy. Je dokonale možné, aby libost vnímání díla, které tCjjct^ "vyíóce hodnotíme, byla podložena dosti citelnou průvodní neli-j^twU--' _Jtostí.Jsou z dějin všech umění známy četné případy děl, jejichž zveřejnění vyvolalo — vlivem nelibosti dokonce převládající v dojmech z nich -— prudké protesty, a která se přesto s uplýváním dob stala nepopiratelnými hodnotami. Pro estetické hodnocení je tedy charakteristické, že netoliko shoda s normou, ale i neshoda ~T ~- s ní může vyústit v kladné hodnocení. Při této příležitosti je třeba připomenout Í koexistenci a vzájemné prolínání několika systémů estetických norem při hodnocení téhož faktu. Vždycky lze v umění určitého období, platném pro určité společenství, rozlišit současnou působnost několika různých systémů norem, vzniklých postupně v sledu dob po sobě jdoucích; tak např. dnešní malba — přehlédneme-li celé bohatství její rozmanitosti — objeví se nám jako konglomerát postupně se uplatnivších systémů norem počínaje aspoň impresionismem a konče surrealismem. Každý z těchto systémů má uvnitř dnešního umění svou vlastní oblast působnosti, danou sociální diferenciací publika nebo vnitřní diferenciací umění samého; osamocení jednotlivých oblastí není však neprodyšné. Umělecké dílo může být vnímáno na pozadí jiného systému norem, než je ten, který je mu vlastní, a může být v takovém případě hodnoceno jako deformace tohoto jiného systému; tak je tomu často s díly, která — nově vzniklá — zčásti se řídí tradičními zákony umění, zčásti jsou s nimi v rozporu. Mnohdy umělec, aby obnovil tradiční systém norem, postaví v protiklad k němu ve struktuře samotného díla jiný systém norem, přejatý z umění okrajového, archaického, exotického atd. Takováto konfrontace různorodých norem je ovšem "pociťována jako konflikt, ale jako konflikt žádoucí, který je součástí záměru, z něhož dílo vzešlo. Estetické hodnocení nevylučuje jako inadekvátní žádný možný vztah mezi normou a hodnoceným dílem, ani vztah čistě negativní. Zcela jinak si vedou ostatní kategorie norem. Např. právnická norma vyžaduje vždy aplikaci pozitivní a přímou; současná aplíka- [152] [153] ce několika navzájem nesmiřitelných norem na týž případ je zásadně odstraňována, třeba i na škodu toho, jehož se případ týká. Aplikace jazykové normy ovšem leckdy kolísá mezí zachováním a porušením normy; tak je tomu napr. v jazyce emocionálním, který má sklon k porušování norem, přibližuje se tím jazyku básnickému. Ale emocionální jazyk není základní a normální podobou jazyka; tato úloha připadá jazyku sdělovacímu, jehož pouhou deformací je jazyk emocionální — a jazyk sdělovací směřuje k dodržování normy. ■ ^ t Úhrnem můžeme tvrdit, že specifický charakter estetické nor-'jiA-W Sf*y záleží v tom, že má spis sklon FBam^t^ôm^ivíäS^í dodržována. Má méně než kterákoli jiná ráz neporušitelného záko- .'• näf jFlfpíš orientačním bodem, sloužícím k tomu, aby dával ; ,l-rh^ počíutmíru deformace umělecké tradice novými tendencemi. Ne-gatlvnľáplífea^ jen !i jako průvodní, často nevítaný zjev při aplikaci pozitivní, stává se pro estetickou normu normálním případem. Pohlédneme-li na umělecké dílo_zjph.o.to hlediska, objeví se nám jako složité zauz-lenínorem; jsouc plné vnitřních shod i neshod, představuje dynamickou rovnováhu různorodých norem aplikovaných zčásti pozitivně, zčásti negativně, rovnováhu nenapodobitelnou v své jedinečnosti, ačkoli z druhé strany účastnou, právě pro svou labi- I litu, na nepřetržitém imanentním pohybu daného umění. Jaké normy může obsahovat struktura uměleckého díla? Jsou i to jen nórmy^eSetické, nebo může dílo obsahovat také jiné kate- gorie norem? Na tuto otázku se pokusíme odpovědět sumárním : 'iK. výčtem norem, které se mohou uplatnit v uměleckém díle. ^JZeelaoři povrchu se setkáváme snormami, které do díla vnáší i 4/ materiál danéhojimění.:Tyto normy jsou viditelné zejménajLpojL^ " ezíí, jejímž materiálem jejazyk,. který .už.svou-povahoa-j.e_sysíé^ ! mem norem. Jazykové normy samy o sobě nemají nic společného s normami estetickými, ale způsob, jakým se jich v umění využívá, ■ jim dodává platnosti estetických norem. Avšak i v uměních, je-, jichž materiály jsou hmotné, a tedy úplně postrádají normativní povahy — taková umění jsou např. architektura a sochařství —, získávají přirozeně vlastrws^^ěchtcimateriálů_2Í>y5mi£§sob^ jakým seTíčlílížIvirr^ Tak naP^:_ vé~vývojT äii^telštur^ ~no$ú materiálu, a zase jiná, která je jak jen možno zatlačovala do pozadí. V každém případě třeba uznat, ž^pjirozené vlastnosti mátěnálu jsou schopny plnit funkci es tetických norem. Ďalší typ nórém, s jakými se setkáváme v uměleckém díle, j sou 1) ty, které lze nazvat „normami tejdtjjkkýrBi^-Tímto názvem chce-^^^4. me označit určité návyky, petrifikované zbytky dlouhého vývoje "(T umění, které již^ztratilybezp.rjo^ kých norem a jejichž místo je — obrazně řečeno — u vchodu do vnitřka uměleckého díla. Takové konvence (napr, metrická sché-^,JL h-*? mata v básnictví, tradiční hudební formy atd.) jsou pokládány za nutné složky uměleckého školení. Nutnost jejich dodržování se ~_ -/fc-^hv- zdá zjevná, Přesto však se i tato pravidla vyvíjejí, neboť i ona jsou JJ***«, podrobována deformacímpřiinadekyátním užiti, a získávají tak )W.i< vždy znovu charakter živých estetických norem. Mezi takové kon- vence třeba počítat i zákonitosti druhů (básnických, architekto-1 Jj^nických atd.) a stylů. Třetí typ norem"uplatňujících se v umění jsou normy praktic-ké (volíme toto označení jako protiklad k termínu „normy estetic- ^"V. ké"); toho druhu jsou např. normy etické^politické, náboženské, ^ .j,* sociální atd; Vstupují do díla iprostrednictyto..řéfnatu. .ÄčKoli jsou '^f-t, v podstatě cizí estetické bblastí^z^ava]rpřes"to~pusobnost estetických norem vlivem role, kterou zastávají ve strakTuře umelec-""^kého djTa; tak např. může být kompozice tragédie vybudována na konfliktu mezi dvojí etickou normou nebo na zápase mezi mrav- i,. j ním zákonem a jeho porušitelem atd. f^^V->v^-V ^a a poslední místo zařazujeme estetické tradice, tj. nor- ^ A. my, nebo spíše systémy norem estetických, starší svým vznikem než dílo, ale uvedené do něho umělcem jako složky struktury. Take ony se stávají nástroji „uměleckých postupů", protože stejně jejich dodržení jako jejich porušení může se stát součástí záměru dílem uskutečňovaného. Liší se od předchozích jen tím, že samou "svou podstatou náležejí do estetické oblasti. Může se přihodit, že se v určitém uměleckém díle setká několik estetických tradicí pocházejících z různých dob, z různých vrstev umění nebo z různých sociálních prostředí a že zamýšlený účinek záleží právě v jejich vzájemném rozporu. Mnohonásobnost norem obsažených v uměleckém díle tedy nabízí velmi široké možnosti vybudování neustálené .rovnováhy,, jíž je struktura dílaTCze^také pokládat za prokázané, že vzájemné ~~j vztahy mezi všemi těmito normami, fungujícími jako nástroje [154] uměleckých postupů, jsou příliš složité, diferencované a podrobené stálým posunům, aby se pozitivní hodnota díla mohla jevit jako souznačná s dokonalým splněním všech norem, jež se v díle uplatňují. Historie umční má mnohem spíš ráz stálé revolty proti normě, jsou v ní ovšem období směřující k maximální dosažitelné^ ^v^^K"armonIi ^stabilite — ^^}Ilmyi^~ô6aôRmi IdasícnostiJfle ~jšÔu"täké, jako protiváha k nim, období, kdy umění vyhledává maximální labilnost struktury uměleckých děl; jedno z nich právě prožíváme. Po tvrzeních, která jsme vyslovili, vzniká nebezpečí, že naše vlastní zbraň bude obrácena proti nám: jestliže estetická norma je k tomu, aby byla téměř bez ustání více či méně porušována, neby-_ ' lo by lepší popřít vůbec její existenci? Na tuto námitku bylo by především lze odpovědět, že každá normaJLdoj;anc^ijnQrma.práV hi-&J~<. ní. dává pocítit svou působnost, a tedy i exisjtenci, právě tehdy, fX: J'f *~-.dojde-\i k jejímu porušení. A navíc je třeba připomenout rozsáh-, T*^.-...'i^u^oblast, v připadá role jen průvodní a která se rozprostírá mimo hranice umění. Vztahuje se k úhrnu "lidských činností a i k celému světu yěcídíaždá činnost i každá věc se mohou stát — vlivem společenské konvence nebo i vlivem individuální vůle — nositeli, trvalými nebo přechodnými, estetické funkce, druhotné ve vztahu k převládajícím praktickým funkcím, přesto vsak účinné. A právě v této oblasti nabývá estetická norma působnosti zákona. Systém estetických norem^zívanýJku?)má zde autoritu tak značnou7ze~)e|ich porušení může mít za následek individuální nebo i sociální znehodnocení toho, kdo pravidla vkusu poruší- Ale vkus je y úzke souvislosti s normami umění: bez ustání dodává praktický život své estetické principy umělecké tvorhfi-. a ta mu je vrací omlazené. Tak získává estetická norma v praktickém životě plně autoritu, která je jí v umění vždy znovu upírána, je třeba dodat, že existují celé rozsáhlé oblasti umění, v nichž je autorita estetické normy do značné míry uznávána; takovou oblastí je např. lidové umění, v němž pro nedostatek zřetelného rozhra-ničení funkcí převaha estetické funkce nad ostatními není daleko jednoznačná. A nakonec: je autoritativní norma úplně bezvýznamnáproT autonomní umění, jak mu rozumíme dnes? Stačí připomenout význam autoritativní normy pro výchovu k uměleckému tvoření. Ostatně Í samo živé umění potřebuje normy jasné a zřetelné: čím přesnější je kodifikace pravidel a Čím těsněji se drží ve sto- illlllllii [155] pách živého umění, tím účinněji nutí umění k novým výbojům, neboť není možné, aby umění prodlelo dlouho v končinách již prozkoumaných a bez omezení přístupných komukoli z těch, kdo se o umělecké tvoření pokoušejí. Avšak prese všechno, co bylo právě řečeno, žádá si objasnění ještě jedna otázka. Estetická norma, jak jsme ji pojali, se ukázala nekonečně proměnlivou. Třebaže jsme se pokusili zachránit její / autoritativnost i za těchto okolností, neunikli jsme definitivně re- i lativismu, nebezpečnému proto, že ohrožuje uznání samé existen- \ ce normy; fakt imanentního vývoje toto nebezpečí jen poněkud! zmírňuje. Je proto třeba najít konstantu, z které by mohla být od- i yozena autorita estetické normy a která by se svou stálostí mohla stát neproměnným jádrem všech možných jejích historických proměn. Domníváme se, že takovou konstantu je třeba hledat v antropologické organizaci člověka, společné všem lidem bez rozdílu času, místa i sociálního zařazení. Jsou jisté estetíckéjpostuláty, které mají bezprostřední zdroj v této organizaci, tak např. postu-^SIÍEHJ'L0...?^ postulát symetrie a svisíosti pro umístění v prostoru, postulát stability těžiště pro trojrozměrná tělesa atd. Zasluhují si tyto postuláty být nazvány základními estetickými normami? Ano, neztotožníme-U ovšem pojem základní normy s pojmem normy ideální, nebudeme-li pokládat naprosté uskutečnění těchto postulátů za ideál umělecké dokonalosti. Všechny tyto »?HtroP°L?§Í£lí^ iak jsme je jakožto příklady vyjmenovali, bývají nejen velmi často v umění porušovány, ale jejich dokonalé uskutečnění znemožňuje vznik estetické libosti: absolutně pravidelný rytmus běžících strojů uspává, dokonalá symetrie rovnoramenného trojúhelníku je esteticky lhostejná. Antropologické postuláty tedy nejsou ideálními normami, ale to jim nikterak nebrání plnit důležitý a nutný úkol základní motivace konkrétních estetických norem. Je-li tedy třeba se zcela zříci předpokladu absolutních estetických norem, není nikterak nutné zavrhnout i sám pojem normy pro oblast umění a utonout tak v bezvýchodném relativismu. Shrnutí: J^třeba rozhšiyn norma je silou, která řídí realizaci příslušné funkce. To platí o normách všech druhů, neboť mnoho norem, které platí a působí, nedospěje nikdy ke kodifikaci, jsou dokonce i takové, které nejsou [156] [157] kodifikace vůbec schopny. To, co platí o všech normách, platí o normách estetických dvojnásob. Jsou totiž dynamičtější než ostatní: jestliže zpravidla norma projevuje tendenci uplatnit požadavek, který klade, je aplikace normy v umění, které je estetickou oblastí par excellence, řízena tendencí opačnou: porušit normu , Struktura_jm^ . různých typů norem, estetických i jiných, které se v díle uplatňují a jsou aplikovány zčásti pozitivně, zčásti negativně. , -., 0937) wm MŮŽE MÍTI ESTETICKÁ HODNOTA V UMĚNÍ PLATNOST VŠEOBECNOU? mm lÄillifefe' Poslední filozofický kongres dokázal s dostatečnou jasností, že filozofické studium hodnot je právě v stavu zásadní přestavby. Lidstvo prošlo obdobím axiologického relativismu, které ovšem není dosud úplně uzavřeno, a snaží se nyní zavěsti ideu hodnoty pevné, schopné odolávati právě tak rozmanitým postojům osobním jako proměnám smýšlení kolektivního na různých místech a v různých dobách. Určití filozofové se pokoušejí o návrat k řešení ontologickému. Není naším úmyslem podáva ti zde kritiku tohoto pokusu; domníváme se dokonce, že myslitel, vycházející z úplného a povodního metafyzického systému, bude pravděpodobně s to objevit dosud neznámé aspekty této otázky, ovšem promyslí-li věc důsledně až do konce a v mezích svého systému. Ale náš vlastní úmysl a úkol bude jiný, poněvadž naším východiskem budou vědecká data podávaná dějinami umění a literatur a poněvadž naším cílem bude příspěvek k metodologii těchto věd; pokusíme se tu totiž o kritiku významu všeobecně platné hodnoty pro rozvoj umění a jeho studium; rovněž vlastní filozofická otázka po prameni všeobecnosti estetické hodnoty bude v této studii vzata z hlediska dějin umění, ježto každá věda se snaží zůstati pokud možná nezávislou na jakékoli ontológii, budeme nuceni pokusit se o řešení čistě noetické. Otázka je tedy taková: Je pro dějiny jakéhokoli umění možné, nebo dokonce nutné připustiti existenci všeobecné estetické hodnoty jakožto pracovní hypotézu? Tato otázka není vzhledem k rázu dějin umění bezvýznamná, neboť tyto dějiny musí pohlížeti na své materiály jako