34
OVÍDIUS
LÁSKY
35
Ze se však bránila přitom jak žena, jež zvítězit nechce,
movni
snadno jsem zvítězil nad ní — zradila sama svůj boj. Jakmile před mým zrakem pak stanula, svlečena z roucha,
nikde na celém těle nebyla jediná z vad. Jaká jsem ramena spatřil a jakých se dotýkal paží!
Jaká to krásná ňadra, příhodná sevřít je v dlaň! Jaká to pevná hruď a pod ní hladounký život! Jaká to líbezná stehna, kyprý a nádherný bok!
K čemu část po části lícit? Co spatřil jsem,
k tělu tu nahou dívku stále a stále jsem tisk. Nevíte, co bylo dál? My zemdleni ulehli oba...
el bych chválit:
Kéž se mi dostane často takových poledních chvil!
Slituj se, vrátný!
6
Vrátný, jenž přivázán jsi (jak potupné!) řetězem tvrdým, otevř mi nevlídné dveře, uvolni do domu vchod.
Vždyť já tě o málo prosím: jen pootevř bránu, ať vznikne nevelký otvor, a já bokem tam proklouznu již.
Ztenčila dlouhá láska mé tělo pro tento ucel, dala i příhodné údy tělu tak zhublému již.
Láska mi radí, jak tiše lze proniknout hlídkami strážců,
ona mi vede i nohy, abych snad neztropil hluk. A já se obával kdysi jak noci, tak přízraků prázdných,
žasl jsem nad tím, kdo chtěl někam i v temnotách jít. Cupido s něžnou matkou se zasmál, abych to slyšel,
a pak podotkl vlídně: „Statečný budeš i ty!"
Zakrátko přišla mi láska: již za noci létavých stínů nebojím se, ni ruky, na mne že vytasí meč.
Tebe se, necito, bojím a lichotím jedině tobě,
ty máš, hlídači, blesk, jímž bys mě zahubit moli.
odstrč závoru krutou, abys to uviděl sám. Já jsem za tebe prosil, když strachem ses třásl, tvou paní,
když jsi už vysvlečen stál, já jsem tě uchránil ran. Když tedy kdysi má přízeň ti byla tak velice platná,
nyní
ne tu neplatí nic?
Zásluhu oplať, bud! vděčný, a dostaneš, co si jen přeješ.
Prchají hodiny noční, odstrč tu závoru již! Odstrč — a za to se jednou i dlouhého řetězu zbavíš,
abys tu vodu jak otrok nemusel do smrti pít.
ír?
Ale ty, hlídači krutý, mé prosby jen slyšíš a nedbáš, vzepřeny o tvrdé dřevo dveře jsou zavřeny dál.
Pro obklíčená města jsou záštitou zavřené brány. Pročpak se obáváš zbraní, vládne-li kolem nás i
Bráníš-li milenci vstoupit, jak naložíš s nepřátel davem? Prchají hodiny noční, odstrč tu závoru již!
Nejdu sem provázen vojskem a nejdu se zbraní k tobě:
kdyby mi po boku nestál ukrutný Amor, jsem sám. Toho však propustit jinam já nemohu, i kdybych toužil:
dřív bych se snad i smrtí oddělil od údů svých, le tedy se mnou jen Amor a v hlavě nemnoho vína,
dále pak věnec, jenž níž z navlhlých vlasů mi kles. Kdo by se bál těch zbraní a kdo by jim v ústrety nešel?
Prchají hodiny noční, odstrč tu závoru již!
Wtháí, anebo spánek (kéž zničí tě!) do větrů nese
volání milujícího, jakmile odmít je sluch? \ /pomínám však: když chtěl jsem tvým
v *
OCl
i poprvé ujít,
do <ioby půlnočních hvězd na stráži byl jsi a bděl. Nrl»o Kiiad na lůžku ted si milenka hoví i s tebou? Hrdu, oč nad můj osud šťastnější osud máš ty!
36
OVÍDIUS
Je-li to tak, pak prejdete na mne, vy řetězy tvrdé! Prchají hodiny noční, odstrč tu závoru již!
Mýlím se, či snad v čepu už zazněly vrznutím dveře, křídla pak otřesem tím vydala hlomozn\
aozný zvuk?
Mýlím se: urputný vichr se v nárazech do brány opřel;
běda, jak daleko odvál vítr tu naději mou! Óreithýji, svůj lup, zda dosud máš, Boreo, v mysli,
přijd sem a hluché dveře rozraz mi zadutím svým! Po celém městě je ticho a navlhlé třpytivou rosou
prchají hodiny noční, odstrč mi závoru již!
Nebo tím odhodlaněji už sám zde mečem a ohněm,
který v své pochodni nesu, vrhnu se na pyšný dům. Víno a láska ni noc mi neradí, abych se mírnil:
chybívá ostych noci, vínu a lásce pak strach. Všechno jsem vyčerpal již, leč tebou
nehnuly: nad svoje dveře tvrdší jsi, hlídači, ty! Pro tebe nesluší se práh půvabné dívenky hlídat
neklidný žalář by spíš hodil se pro službu tvou. Jitřenka plná jíní už chystá se na voze vyjet,
kohout již ubohé lidi vybízí k úkolům dne. Ty však, věnci, jejž z hlavy si nesnímám s veselou myslí,
do rána přes celou noc na tvrdém prahu tu lež. Až tě tu po ránu spatří má dívka, že pohozen ležíš,
svědkem jí budeš, jak zle strávil jsem tuhletu noc.
Jakkoli zlý jsi, bud zdráv a věz, že odcházím s úctou;
necito hnusný, jenž dovnitř milenci bránils, buď zdráv! Loučím se, kruté dveře, i s vámi a s bezcitným prahem,
z tvrdého dřeva ty bráno otrocká, dobře se měj!
LÁSKY
37
Pozdní lítost
7
Jsi-li tu někdo můj přítel, dej rychle mi na ruce pouta
(řetězů zaslouží si!), když
ě opouští běs.
V běsu jsem, zaslepen zcela, vztah na svoji milenku ruce,
pláče má dívka, že já šílenou rukou ji zbil. Tehdy já schopen jsem byl i drahé své rodiče ztýrat,
nebo i posvátné bohy ukrutně ve hněvu ztlouct. Cožpak nepobil Áiás, pán štítu ze sedmi koží,
po širých nivách stáda, na něž se v šílenství vrh? Orestes, nešťastný mstitel, jenž za otce potrestal matku,
na skryté bohyni pomsty nežádal odvážně zbraň? Já že jsem tedy byl schopen rvát milence úpravný účes?
(Slušely zcuchané vlasy tehdy mé dívce i tak. Jak byla půvabná v nich! Vzhled takový myslím as měla
Atalanté, když s lukem honila arkadskou zvěř; tak asi Kréťanka lkala, když o překot unášel vítr
zrádného Thésea koráb se sliby, které jí dal;
I ak asi také klesla, však ve v
s posvátnou stužkou,
Ivassandra ve chrá
ě tvém, panenská Athéno ctná.)
Kdo by mi neřekl,,blázne!" a kdo by mi „surovce!" neřek? Ona však nic — jív řeči bránily bázeň a strach.
A Ir ta mlčící tvář mi výčitky činila přece, beze slov učinil mě viníkem už její pláč. KM. by mi bývaly z ramen dřív odpadly hříšné mé ruce,
ít.
mohl jsem ztrátou své části prospěch a užitek Nit h voji vlastní škodu jsem užil své zběsilé síly,
<Ui n ý a rázný jsem byl, abych se potrestal sám. i .. mimi udělat s vámi, vy nástroje krvavých činů?
Dujte se, bezbožné ruce, spoutat, jak náleží vám! Kdybych i posledního tak ztýral z občanů ří
|.\ lutl bych: nad svou dívkou větší snad právo
ta:
II ■ H
ít?