240
PROPERTIUS
241
Ach, ty přespříliš smělá, ty pocítíš bolest z mé zkázy, jestli tě náhodou stihne poněkud krutější trest.
Mnohé se přihodí dřív: rok poplyne v opačných změnách, nazpět z širého moře vylijí řeky svůj proud,
než by se změniti mohla v mém srdci oddanost k tobě: buď si, co ti je libo, cizí mi nebudeš přec!
Jak se ti bezcennými, ach, jeví drahé tvé oči,
při nichž jsem uvěřil často falešným přísahám tvým! Při nich jsi přísahala, že vztáhneš na sebe nice,
aby ti vypadly z důlků, řekneš-fi nějakou lež. Á ty máš odvahu teď je povznést k velkému Slunci?
A ty se nechvěješ bázní, vědoma spáchaných vin? Kdopak tě nutil, bys v tváři tak častff měnila barvu,
na oči odmítající násilně lákala pláč? Pro ně teď zhynu a ostatním milencům výstrahou budu;
„Všelikým Hchotkám věřit není, ach, bezpečná věc!"
16
BEZCITNÁ BRÁNA
Já, jež triumfům slavným jsem průchod dávala kdysi,
brána, již uvedly v známost tarpejské mravy a ctnost, brána, proslavená kdys leskem zlacených vozů,
kterou slzami skrápěl zajatců prosící dav, zraněna při nočních rvačkách, jež svádějí opilci, nyní
lkám, že nehodné ruce často sc dotkly mne již. Také mi nechybí věnce, ty potupné, visící na mne:
stále tu pochodně leží — známka, že nevpuštěn host.
Nemohu uchránit též svou paní hanebných nocí, popsána písněmi lásky známa jsem u lidí všech.
"1
To jí však neodvrací, by šetřila pověsti dobrej
jako by překonat chtěla zhýralost přítomných dnů. Za těchto nocí však musím tím mocněji lká ti, jsouc
smutná,
venku že prosebník strávil zdlouhavě plynoucí noc. Ten pak nepřeje nikdy mým veřejím na chvíli oddech, zpívaje milostné písně k hlaholu lichotnýeh strun:
„Bráno, nad paní mou jsi daleko krutější ještě:
zavřena tvrdými dvířky, pročpak ty mlčíš jak hrob? Pročpak se neotevřeš a milence nevpustíš nikdy,
proč ty se ueobměkěíš, nesdělíš prosebný hlas? Což té bolesti mé již nebude dopřáno konce,
čeká mě hanebný spánek na teplém zápraží tvém? Želí mne půlnoční čas a hvězdy, stroucí se nebem,
želí mne, jak tak ležím, za jitra studený van. Ty jen s bolestí lidskou, ach, nikdy necítíš soustrast,
mlčením odpověď dává trvale ztichlý tvůj čep.
Kéž by jen štěrbinou úzkou můj šepot projiti mohl,
aby se jeho ohlas donesl v milenčm sluch: byť byla tvrdší v srdci než sicilský achát ta dívka,
byť byla železa tvrdší, tvrdší než oceli kus, přece snad nebude s to své zraky od pláče zdržet,
za slz, jež prolije nechtíc, z hrudi se vydere vzdech. Ona vsak spočívá teď, ach, v šťastném objetí soka,
zatím co větérek noční odnáší zvuky mých slov.
Tys však jediný důvod, a největší, trápení mého,
bráno, již k vlídnosti pohnout nemohl nikdy můj dar.
Nikdy se nedotkl tebe můj jazyk výrokem smělým, jakým nevlídné místo obvykle zatratí ret,
abys mne, ochraptělého tím dlouhým žalem u nářkem, nechala na ulici tráviti neklidnou noc.
á42
PROPERľroS
KNIHA t
243
Často jsem naopak zvláštní ti složil na počest verše, na schody, na nichž jsem. klečel, často jsem
polibky vtisk'.
Kolikrát k tobě jsem obrátil zrak, ty proradná bráno, kolikrát tajně má ruka dala ti povinný dar!"
Takto-promlouvá on, jak milenci nešťastní činí, ruše svým nářkem pí sně j zrána jež zpívá si pták.
Takto mé u vecnou zášť teď přivádí vina mé paní, jakož i nářek a pláč, stálý to milenců los.
17
ZASLOUŽENÝ TREST
Ano, dobře mi tak, když od dívky doved* jsem prchnout!
S ledňáčky nyní mluvím, kteří tu samotni dlí. Nebude Kassiopé, jak obvykle, vidět můj koráb,
mamy jsou všechny mé prosby, padají v nevděčný
břeh.
Což tě jsou, i když jsi pryč, ó Cynthie, poslušný větry? Hleď, jak burácí vichr, ukrutných vyhrůžek pln!
Cožpak nepřijde chvíle, jež utiší šťastně tu bouři?
Bude tu hrstka písku pokrývat mrtvolu mou? Hled své divoké nářky již k lepšímu obrátit přece!
Mělčiny, bouřlivé noci ■— nechať ti stačí ten trest! Či budeš moci snad snést můj osud se suchým zrakem,
sneseš to, na klíně nemít památku z ostatků mých?
Ó, kéž zahyne ten, kdo vynalez lodi a plachty, po moři odmítavém první kdo s korábem plul!
31
'H
■m
Cožpak nebylo lehčí mé milenky vrtochy zmáhat
(byla sic krutá má dívka, ceny vlak nesmírné přec),
nežli tu vidět břehy, jež vroubí neznámé lesy,
nežli tu vyhlížet smutně toužených Blíženců svit?
Kdyby byl osud v Římě mou lásku bolestnou pohřbil, kdyby byl náhrobní kámen nad hrobem milence stál,
byla by při mém pohřbu své drahé vlasy mi dala, byla by na něžné růže vložila měkce můj prach,
byla by nad zbytkem kostí mé jméno volala v pláči, aby mi nebyla těžká země, v níž leží můj hrob.
Vy všakj mořské víly, jež zrodila půvabná Dóris, roiEViňte bělostné plachty v radostném reji kol mne;
jestli i vašich vln se Amor letmo kdy dotkl,
zachraňte svého druha, vedte ho na klidný břeh!
18
V LESNÍ SAMOTĚ
Věru, zde samota je a ticho, jež k nářku se hodí, hvozd, jejž neruší lidé, zefyr kde panuje sám.
Zde je bez obav možno své skryté bolesti vyznat, ačli ty pusté skály nezklamou důvěru mou.
Odkud, Cynthie, mám tvých vzdorů počátek hledat?
Jaký mi dáváš podnět, abych teď, Cynthie, lkal? Já, jenž nedávno byl, ach, k ščastnýin milencům čítán,
mám teď pro tvou lásku znamení pohany nést?! Čím jsem se provinil tak? A která mi kouzla tě berou?
Či snad nějaká dívka vzbudila nevlídnost tvou?
lit.
IIB
-, 3-K
il i
J f