Stručný přehled římského civilního a trestního soudnictví

A) CIVILNÍ

Římské soudní řízení se dělilo na dvě stadia:

1. stadium – in iure – před právem, na právu, odehrávalo se před soudním magistrátem

2. stadium – apud iudicem (iudicium) – se odehrávalo před soudcem – iudex privatus

Dále existovali arbitři – rozhodčí např. u sporů o vytyčení hranic, obvykle byli 3, řízení pak nebylo iudicium, ale arbitrium

In iure

• Je řízení, které bylo zahájeno před magistrátem, účelem tohoto řízení bylo zjištění, zda jsou v daném případě dány zákonné podmínky pro to, aby mohlo být zahájeno řízení a zda strany mají procesní způsobilost.
• Magistrát určil jaký je právní nárok jedné strany a jaké námitky vznáší druh strana
• Řízení in iure končilo litiskontestací – prohlášení stran, které schválil magistrát, že tu existuje právní spor a jeho vyřešení je přeneseno na soudce - iudex privatus

Apud iudicem

Je řízení před iudex privatus, provádí se důkazy a právní pře je zakončena nálezem (rozsudkem) sententia iudicis, kterým jsou strany vázány

Podmínky řízení

Způsobilost stran – ta v sobě zahrnuje:

• právní subjektivitu – způsobilost k P a P
• způsobilost k právním úkonům – vlastními PÚ nabývat P a P
• postulační způsobilost – způsobilost obracet se na soud

Způsobilost soudu – ta v sobě zahrnuje:

• věcnou příslušnost – iudex unus
• místní příslušnost – actor sequitur forum rei
• zvl. místní příslušnost – forum rei sitae, forum delicti comissi

 

Legisakční proces

• Je nejstarší forma soudního řízení, který ovládal velký formalismus, pod ztrátou nepřiznání nároku musely strany přednášet přesně dané formulace a provádět rozličné symbolické úkony.
• Actor musel svůj nárok přednést doslovnou citací zákona, odtud název řízení lege agere – žalovat slovy zákona.
• Konec legisakčního řízení přinesl až v polovině 2. století př. n. l.  lex Aebutia – tento zákon zavedl pro soukromoprávní spory možnost, aby římští občané, vedle legisakčního řízení, mezi sebou podstupovaly proces, který nese označení per formulas sive per concepta verba – řízení per formulas – formulové řízení.
• Leges Iuliae iudiciorum privatorum pak odstranily legisakční řízení a výhradním typem řízení byl jen formulový proces

 

Druhy legisakčního řízení

A) Rozhodovací

l. a. sacramento

• actio in rem
• actio in personam

l. a. per iudicis arbitrive postulationem

l. a. per condictionem

 

B) Exekuční

l. a. per manus iniectionem

l. a. per pignoris capionem

 

Legis actio sacramento

Je nejstarší a hlavní l.a., použitelná na nároky všeho druhu.

Druhy :

• actio in rem – věcná žaloba používaná ve sporech o vlastnictví – meum esse. Používala se vindikace a contravindikace a pak byla žalovaná strana vyzvána k uzavření procesní sázky sacramenta. Ve sporech jejichž hodnota přesahovala 1000 assů bylo sacramentum 500 assů, ve sporech jejichž hodnota byla do 1000 assů aa ve sporech o čest a svobodu bylo sacramentum 50 assů. Po uzavření sacramenta přiřkl praetor jedné z procesních stran spornou věc, tato strana však musela dát jistotu, že ji v případě prohry vydá i s plody od litiskontestace
• actio in personam – osobní žaloba              

L. a. per iudicis arbitrive postulationem

• postulare – požadovat
• jde o l. a., která byla zavedena pro některé actio in personam, podle LDT se její pomocí žalovaly nároky z verbálních kontraktů; pokud žalovaný popřel žalobcův nárok. Navrhl žalobce praetorovi, bez formalit a sacramenta,  aby v jejich sporu dosadil iudex privatus

L. a. per condictionem

• Tato l.a. usnadňuje dobývání abstraktních civilních nároků, ale aby mohla být aplikována je u ní stanovena podmínka, že je možno pro uplatnění nároku  použít i obou předchozích l. a..
• Žalobce vyzve žalovaného, který popřel jeho nárok, aby se za 30 dní (die condicto) znovu dostavil před praetora, který dosadí soudce, není zde sacramento, ale pokuta, která připadne vítězi sporu.

L. a. per manus iniectionem

• Jde o soudní vykonávací žalobu, která vede k personální exekuci. Upravuje ji již LDT.
• 30 dnů (dies iusti) po rozsudku či uznání dluhu vyzve věřitel dlužníka na soud a vloží na něj ruku manus iniectio, tímto okamžikem dlužník ztrácí indicatus – právo hájit se sám, ale může se ho zastat vindex. Nezastane-li se ho vindex, pak magistrát přiřkne dlužníka věřiteli do domácí vazby na 60 dnů.
• 3 po sobě jdoucí tržní dny pak chodí věřitel před magistráta a veřejně vyhlašuje dlužnou částku.
• Pokud nikdo dlužníka nevykoupí, pak jej smí prodat trans Tiberiam, nebo jeje smí usmrtit (LDT III)

L. a. per pignoris capionem

• Jedná se o mimosoudní výjimečnou majetkovou exekuci.
• Přípustná jen v případech pohledávky veřejné či sakrální povahy. Věřitel mohl po pronesení předepsané formule před svědky svémocně odebrat dlužníkovi jeho věci.

 

Formulový proces

• Vznikl ze soudní praxe cizineckého praetora. Na něj se nejčastěji  strany obracely ve sporech obligačních, obchodních a směnných.
• Vždy byla min. jedna strana cizinec, nedaly se tedy aplikovat l.a. principy – formalismus.
• Z povahy sporných věcí, bylo potřeba rychle a bez zbytečných formalit vyřešit spor – neformálnost.

Fáze formulového procesu

• In iure – řízení před praetorem bylo volnější praetora nevázaly normy ius civile, praetor určoval, jak se bude v druhém stadiu postupovat.
• Apud iudicem – rozhodovali lidoví soudci – rekuperátoři, porotce (iudex). Soudce byl vázán návrhem (formulí), který mu vypracoval praetor

In iure

• Toto řízení před praetorem bylo volnější než u l. a. procesu.
• Nebyl vázán normami ius civile, dle své úvahy rozhodoval, jaké právo se bude v druhém stadiu aplikovat.
• Praetor vypracoval pro soudce instrukci – formuli, kterou byl soudce vázán.
• Soudci (apud iudicem) se tak stali více závislí na praetorovi
• Instrukce byla vypracována na základě výslechu sporných stran.
• Obsahovala stručné vylíčení skutkového základu sporu a jeho právní hodnocení (kvalifikaci).
• Tato instrukce byla soudci v druhém stadiu dána v písemné podobě a dostala název formula nebo concepta verba (slovní shrnutí).
• Formule na konci obsahovala příkaz k odsouzení nebo osvobození žalovaného a to podle toho, co se ukáže v druhém stadiu odpovídajícím pravdě
• Příklad formule:

Actio certe creditae pecuniae

Budiž soudcem! Vyjde-li najevo, Numerius Negidius má dát Aulovi Ageriovi 10 000 HS, odsuď, soudče, Numeria Negidia Aulovi Ageriovi na 10 000 HS, nevyjde-li najevo, osvoboď!

Části formule

Iudicis nominatio – jmenování soudce iudex esto; buďto podle výběru stran nebo podle výběru praetora;

Intentio – je právní základ žaloby, žalobní tvrzení. Podle znění intence se rozdělovaly žaloby na:

• actiones in ius conceptae
• actiones in factum conceptae
• actiones utilis, actiones ad exemplum
• actiones ficticiae

Demonstratio – demonstrace, ukazování – při nejasné formulaci žalobního nároku, se pro lepší pochopení věcí do formule pro soudce vypisoval právní důvod vzniku žalovaného nároku;

Condemnatio – je příkaz k odsouzení/osvobození. Condemnatio měla vždy alternativní znění – ukáže-li se, že žalobní tvrzení je pravdivé pak odsuď, neprokáže-li se pak osvoboď;

Taxatio – je omezující dodatek, který stanovuje nejvyšší částku, ke které lze žalovaného odsoudit – zásada pekuniární kondemnace;

Adiudicatio – přisouzení, v řízeních o dílčích žalobách, jde o část formule která zmocňuje soudce, aby samostatně upravil sporné právní vztahy, např. jedné straně přiřkne věc a druhé náhradu. Adiudicatio navazuje na condemnatio;

Litiskontestace

• Je ukončení formulového procesu ve fázi in iure;
• Litiskontestace již byla známi v l. a. řízení, ale až ve formulovém procesu nabyla zásadního právního významu;
• Praetor jmenoval soudce do stádia apud iudicem a vyhotovil pro něj formuli. Tato formule vznikla za součinnosti všech tří stran fáze in iure praetor - actor - reus. Je to zvl. smlouva, kterou svěřují rozhodnutí do rukou soudce (ten je státní moci autorizován – zápis v album iudicium)
• Actor vydává žalobu (formuli) formulam (actionem) edit;
• Reus přijímá řízení iudicium recipit;

Právní účinky litiskontestace

1. L. měnila povahu práva a povinnosti sporných stran – novatio necessaria
2. L. se žalobcův nárok měnil na právo na odsouzení žalovaného – condemnari oportere a povinnost žalovaného plnit se měnila na povinnost plnit vynesený rozsudek – konsumace původních P a P
3. Po L. bylo vyloučeno měnit formuli
4. Právní stav v okamžiku L. se stal základem pro vynesení rozsudku
5. L. přecházely všechny žalované nároky na dědice
6. Předmět sporu nesměl být po L. zcizen

Apud iudicem

• Litskontestací končila ve formulovém procesu fáze in iure, tedy řízení před praetorem a zahajuje se fáze řízení před soudcem - iudex privatus
• Apud iudicem se konalo 3. den po litiskontestaci dopoledne a muselo se skončit před západem slunce
• Fáze apud iudicem měla dvě části:

            1) Probatio

            2) Sententia

Probatio

• Probatio – dokazování; u něj platila zásada volného hodnocení důkazů.
• Důkazní břemeno měl kdo, kdo něco tvrdil. Strany si musely důkazy opatřit samy.
• Probatio – prověřovalo tvrzení stran ve fázi in iure.
• Hlavní důkazní prostředky:
  • výpověď stran
  • výpověď svědků
  • listiny
  • znalci
  • podpůrně se používala přísaha stran

Sententia       

• Sententia iudicis- rozsudek;rozsudek pak zněl: Ego te condemno  nebo  Ego te absolvo.
• Rozsudek měl vždy podobu peněžité sumy – pekuniární kondemnace.
• Přítomnost stran nebyla obligatorní, ale pokud se jedna ze stran nedostavila, pak byl rozsudek vynesen ve prospěch přítomné strany.
• Z rozsudku nebylo možné se odvolat.
• Rozsudek má deklaratorní povahu – nevytváří nová P a P, ale jen potvrzuje jaká P a P mezi stranami existují.
• Rozsudek je závazný a považuje se za pravdu – pro veritate accipitur.
• Rozsudek je stejně jako litiskontestace novatio necessaria.
• Rozsudkem se mění nárok žalobce na právo na splnění rozsudku – iudicium facere oportere; základ pro exekuční řízení (titul).

Extraordinaria cognitio

• Formulové řízení se aplikovalo od vydání lex Aebutia, jednalo se o běžný typ soudního řízení.
• Za císařství se posilovala váha soudních úředníků (jejichž pravomoc vzrostla u formulového řízení), a vznikají také císařští úředníci, kterým se vyhrazovalo rozhodování  o určitých právech (např. spor o zřízení věna). V těchto případech nekončilo řízení před úředníkem litiskontestací, ale přímo vynesením rozsudku.
• Jelikož tyto případy byly jen výjimečné, tak se toto řízení začalo nazývat extraordinaria cognitio – řízení mimořádné
• V EOC rozhodovali úředníci – soudci, kteří byli principem pověřeni – delegování, aby soudili. Tito soudci tak nebyli iudex privatus, ale byli to soudci – státní orgán.
• Strany již byly k jednání obesílány soudcem – evocatio – obsílka, evocatio litteris – písemný příkaz, evocatio edicto – vyhláškou.
• Pokud se žalovaný nedostavil – mohl soudce rozhodnout jen na základě přednesu žalobce a rozhodnout i v jeho nepřítomnosti.
• Žalobní petit se nevtěsňoval do formule, ale byl postaven na materiálním právu.
• Soudce při rozhodování nemusel ctít zásadu pekuniární kondemnace.
• Proti rozsudku bylo možné se odvolat apellatio, ale jen pokud šlo rozsudek, který vynesl delegovaný soudce, od rozhodnutí principa nebo prefekta pretoriánů se nešlo odvolat. Odvolací lhůta byla krátká, buď ihned ústně, nebo v 2-3 denní lhůtě písemně.
• O odvolání pak rozhodoval buďto senát nebo prefectus urbi, odvolání z celé říše pak směřovala k prefektu praetoriánů.
• Princeps směl o všech odvoláních rozhodnout sám.
• Apelace měla suspenzivní účinek kasační – nové rozhodnutí mohlo staré zrušit nebo mělo účinek reformační – nový rozsudek mohl pozměnit rozsudek původní.
• Exekuci bylo možné provést na základě staré actio iudicandi nebo novou kogniční formou – o exekuci rozhodl stejný orgán, který vynesl rozsudek.
• Od 2. stol. n. l. se stalo EOC hlavním způsobem řízení (zatlačilo formulový proces).

Reskriptový proces

• Reskriptový proces se vyvinul ze zvyku, který zavedly strany. Strana se před zahájením procesu obrátila na císaře s žádostí o dobrozdání ve sporné otázce.
• Odpověď na takovouto žádost se nazývala reskript.
• Soudce pak byl tímto reskriptem v rozhodování sporné otázky vázán.

B) TRESTNÍ

Ius vitae necisquae otce rodiny

Právo nad životem a smrtí, kterým disponoval pater familias, obsahoval v rámci pravomocí otce rodiny potrestat osobu podřízenou jeho pravomoci:

• In potestate
• In manu
• In mancipio

Aplikace tohoto práva nebyla zásadně ničím a nikým omezena (rodinný soud)

Gaius I. 55 Item in potestate nostra sunt liberi nostri, quos iustis nuptiis procreavimus. Quod ius proprium civium Romanorum est; fere enim nulli alii sunt homines, qui talem in filios suos habent potestatem, qualem nos habemus. V naší pravomoci jsou dále naše děti, které jsme zplodili v řádném manželství. Je to právo, vlastní občanům římským; neboť sotva se najdou lidé, kteří by nad svými dětmi měli takovou pravomoc, jakou máme my.

Dionyssios 2, 26 – 27 Romulus ponechal otcům veškerou moc nad syny, a to po celou dobu jejich života, ať je chtěli uvěznit, zbičovat, nechat v poutech a přidržet je u venkovských prací, nebo usmrtit.

Iudicium domesticum

Výlučně měl otec rodiny pravomoc nad členem rodiny, pokud byl čin spáchán v rámci rodiny.

Pater familias pak vystupoval jako vyšetřovatel a po poradě s domácím soudem (iudicium domesticum) vynášel rozsudek, který mohl sám vykonat nebo dohlížel nad jeho vykonáním.

V ukládání trestu nebyl nijak omezen a mohl odsoudit i k trestu smrti.

Doba královská

• Rex - stál v čele obce, nebyl monarcha, ale lidový orgán, byl nejvyšším velitelem armády, nejvyšším knězem a vrchním soudcem.
• Rex byl hlavou obce, byl nadán nejvyšší svrchovanou mocí.
• Byl vybírán při velmi složitém sakrálním obřadu (auguratio), při výběru krále spolupůsobil lid a kněží.

Svémoc

• Svémoc byla prostředkem, který zajišťuje výkon práva.
• Soukromá msta (odplata – talio) byla vykonávána celými rody (vliv rodového zřízení) a z její pravomoci byly vyňaty jen ty činy, které ohrožovaly stát a narušovaly pax deorum.
• V jiných případech, které nespadaly pod rodinný soud, nebo si je nevyhradil stát, byl postih pachatelů ponechán na iniciativě soukromníků.

Vyhrazené trestné činy krále:

• Vojenské trestné činy – dezerce.
• Zrada – proditio, perduellio.
• Náboženské trestné činy – sacrilegium; činy, které narušovaly pax deorum. Ve věcech svatokrádeže vystupoval římský král jako sakrální král, tedy vystupoval jako nejvyšší římský velekněz. Je možné, že se o těchto zločinech radil s představiteli rodů nebo ostatními kněžími
• Vražda svobodného člověka.

Pomocné magistratury krále:

• Quaestores parricidii
• Duoviri perduelliones

 

Římská republika

Trestní řízení v době republiky se odehrávalo:

• Před lidovým shromážděním – komiciální proces
• Před soudními porotami – quaestiones

Komiciální proces

• Předpokladem komiciálního procesu bylo provokační právo, které se aplikovalo na základě coercitio, které měli úředníci národa římského.
• Ve zkratce: občan, který byl podle úvahy magistráta potrestán trestem smrti nebo vysokou pokutou se mohl od tohoto trestu odvolat.

Coercitio – právo magistrátů cum imperio (+tribunové lidu a vojenští velitelé) trestat podle vlastní úvahy všechny případy porušení zákona římským občanem. Coercitio vycházela z vojenské – velitelské moci úředníků.

Ius provocationis

Je jedno ze základních veřejnoprávních práv římských občanů.

Podmínky aplikace:

• Trest v rámci coercitio
• Uložen v pomeriu (pravomoc domi)
• Uložen římskému občanu
• Trest vysoká pokuta nebo trest smrti
• Provoco! Cives Romanus sum!

Jednání o odvolání:

• Contiones – neformální schůzka
• Prima accusatio – první stání – při tomto stání byla vznesena žaloba a určil se den druhého stání
• Jednodenní přestávka následovala po každém státní
• Secunda accusatio – druhé stání – zde bylo neformálně shromážděno občanstvo (kdo chtěl), opět byla čtena žaloba, prováděn výslech obžalovaného a svědků.
• Tertia accusatio – třetí stání -  zde bylo neformálně shromážděno občanstvo (kdo chtěl), opět byla čtena žaloba, prováděn výslech obžalovaného a svědků.
• Tato tři stání měla za úkol zjistit, zda se žalované jednání stalo a zda jej spáchal obžalovaný. Na závěr třetího stání vydal předsedající magistrát vyhlášku, v níž formuloval obvinění a navrhnul lidu trest, případně vyhlásil, že je žalovaný zproštěn viny.
• Quarta accusatio – čtvrté stání – zde již byl svolán sněm; o ničem se nejednalo, jen došlo k hlasování o vině či nevině.

Charakter komiciálního procesu

• Inkviziční princip
• Zahajován na návrh magistráta
• Mohla se na obžalovaného uvalit vazba nebo se místo ní mohl nabídnout ručitel – vades (vadiatura)
• Možnost odejít do vyhnanství (ius exilii) – dříve než bylo ukončeno sčítání hlasů.
• Pokud bylo užito ius exilii měnil se rozsudek smrti na interdictum aequae et ignis

Kde se o čem rozhodovalo

• Comitia curiata – projednávala trest za vraždu – tedy projednávala ty zločiny, za něž bylo možné uložit trest smrti (v nejstarší době)
• Comitia centuriata – v LDT označena jako comitatus maximus – jako jediný orgán mohl potvrdit nebo vynést rozsudek smrti.
• Comitia tributa – byla příslušná pro rozhodování o uložené pokutě
• Consilia plebis tributa – rozhodovalo o odvolání proti rozhodnutí tribuna lidu, který stíhal patricije, kteří porušili nedotknutelnost tribunů lidu (jen do vydání LDT)

Řízení před soudními porotami

Důvody vzniku trestního řízení porotního:

• vítězství ve 2. punské válce a z toho plynoucí změna organizace státu (zisk provincií)
• Lidovému shromáždění bylo předkládáno mnoho případů, které byly právně složité. Nebylo možno před LS objasnit veškeré souvislosti a vyřídit všechny případy.
• LS nadále rozhodovalo o nejtěžších zločinech, za které se ukládal trest smrti.

Soudní poroty

• Quaestiones extraordinariae
• Quaestiones ordinariae

Trestní poroty  - vývoj

• Vydává se velké množství trestních zákonů, které přikazují stíhat určité, většinou nové, trestné činy.
• První trestní poroty byly senátem vytvořeny na přelomu 3. a 2. stol. př. n. l. Místní pravomoc těchto komisí se vztahovala na Itálie, ne však na město Řím.
• Vedle hmotněprávní úpravy tyto zákony upravují i pravidla řízení a určují i trest.
• Lucius Cornelius Sulla vydal na konci 80. let 1. stol. př. n. l. řadu zákonů, kterými vytvořil komplexní systém porotních soudů a rozšířil jejich působnost na další trestné činy.
• Tyto trestní poroty mohou ukládat jak trest smrti, tak se začíná hojně užívat i exil, který se mění z práva Římana v druh trestu.
• Poroty zřizované senátem se nazývají questiones, ve 2. stol. př. n. l. byla jejich pravomoc rozšířena do provincií – důsledek stížností provinciálů na správce.
• Senát vyslal komisi, která měla vše objasnit; vyšetřování = questio.
• Komise zřizovaly ad hoc.
• První stála komise (questio ordinaria) zřízena v roce 149. př. n. l. lex Calpurnia de repetundis – questio de repetundis. Tyto případy spadaly do jurisdikce cizineckého praetora. Tento cizinecký praetor sestavil z členů senátu soudcovské album, z něhož byli vybírání tzv. rekuperátoři (5).

Průběh řízení před porotami

• Porotám předsedali praetoři nebo bývalí aedilové pověření senátem
• Proces byl zahajován podáním žaloby
• Žalobcem mohl být quivis ex populo
• Ten, kdo podal žalobu (actio popularis) se stal procesní stranou
• Postulatio – první úkon ve věci, šlo o žádost, kterou podal žalobce magistrátovi, aby mu bylo dovoleno podat vlastní žalobu. Pokud bylo více žalobců proběhlo tzv. divinatio (rozhodlo se o  tom, kdo bude „hlavním žalobcem“ a kdo tzv. subscriptores)
• Nominis delatio – je označení pro žalobu, která byla přidána magistrátovi, který ji přijal a jména žalobce zapsal do seznamu žalobců. Po zapsání již nesměl žalobce od žaloby ustoupit.
• Ze 450 občanů ze seznamu vybral magistrát 100 budoucích soudců (editio), které nabídl žalovanému, který z nich vybral 50, jako svou budoucí porotu
• Vlastní proces začal přednesem žaloby, následoval výslech svědků, předkládání listin, výslech otroků na mučidlech…
• Jako druhý měl slovo žalovaný, ten prováděl své důkazy a předváděl své svědky.
• Po obhajobě žaloby následovaly závěrečné řeči.
• Výsledkem procesu bylo hlasování porotců – rozhodovali prostou většinou hlasů. Mohli se vyjádřit: condemno – absolvo – sibi non liquere (non liquet)
• Pokud 1/3 porotců se vyslovila tak, že si nejsou jisti, tak se proces opakoval.
• Pokud dospěla porota k vině, tak výsledek vyhlásil magistrát, trest byl dán zákonem.

Iudiciární zákony

• Spor o to, ze které třídy budou vybírání soudci byl v 2. a 1 století př.n.l. velice živou otázkou. O těchto rozporech máme mnoho pramenného materiálu např. touto otázkou se zabývá ve svých Verrinách M. T. Cicero, v této době byla tato otázka velice palčivá, jelikož se řešila otázka toho, zda je dobré, aby byli souzeni členové jedné z římských tříd svojí třídou, tedy aby senátoři, zasedali v komisích, které rozhodují o prohřešcích jiných senátorů.
• Soudcové byli vybírání ze zvláštních seznamů, které obsahovaly výlučně jména římských senátorů. Teprve když jezdci nabyli značného hospodářského vlivu, vyvstala otázka, zda i oni by neměli mít vyhrazena nějaká soudcovská místa.
• Radikální změnu v obsazování komisí provedla lex Sempronia iudiciaria z r. 123 př. n.l., která – v rámci politické linie bratří Gracchů  - vyloučila senátory ze soudnictví vůbec a zavedla soudní monopol jezdců.
• Nobilové se však bránili a docílili částečných a přechodných úspěchů, až opět Sulla r. 81 př. n. l.  znovu nastolil předgracchovský stav - lex Cornelia iudiciaria.
• Další reformu soudnictví provedla lex Aurelia iudiciaria – která vyhrazovala soudcovská místa třem dekuriím (senatores, equites equo publico, tribuni aerarii), ale protože tribuni aerária byli jen zvláštní skupinou mezi jezdci, byl faktický poměr mezi soudci jezdeckými a senátorskými 2:1.

Principát

• Základ položen v lex Iulia iudiciorum privatorum et publicorum z roku 17 př.n.l.
• Vzniká trestní kogniční proces jako obdoba kogničního procesu soukromého
• Mizí právo provokace, které se nahrazuje odvoláním – apelací – apellatio.
• Soudcovské album se skládalo ze 3 dekurií (1 dekurie = 1000 členů).
• Soudci jsou jmenováni císařem a to doživotně, minimální věková hranice je snížena z 30 let na 25 let.
• Každá dekurie měla 1 rok prázdniny.
• Trestní poroty se udržely až do vlády Severovců.

Senátní proces

• Některé věci se před senátem řešily již v době republiky.
• Kompetence senátu byla omezena na trestné činy jeho členů
• Senát projednával především crimen maiestatis a crimen repetundarum.
• Řízení bylo zahajováno konsulem nebo z podnětu samotného císaře.
• Po přednesení žaloby a obhajobě, po provedeném dokazování a závěrečných řečech rozhodoval o vině celý senát. Rozsudek měl podobu SC.

Císařský proces

• Je nový druh soudního řízení – cognitio extra ordinem.
• Tímto procesem se stíhaly zločiny, které nebyly upraveny republikánskými zákony a nespadaly do kompetenci trestních porot.
• Rozhodovalo se tedy o tzv. crimina extraordinaria, které stíhaly jednání, které zaváděly císařské konstituce a SC.
• Od císaře Claudia existuje jen jeden typ procesu, který vytlačil všechny ostatní a to cognitio extra ordinem.