Proces devátý s Titem Anniem Milonem
Když ta skvělá obhajovací řeč — jež byla podle svědectví římských kritiků a komentárorů jedna z nejlepších, kterou Marcus Tullius Cicero kdy napsal a vydal - opouštěla římská skriptoria, žil již Titus Annius Milo delší čas ve vyhnanství v jihogalské Massilii (dnešní Marseille), toužil po domově a smutně vtipkoval o svém dřívějším životě.
Co peněz, co úsilí, co nervů stála jeho zmařená politická kariéra! Náklady na předvolební agitaci, náklady na hry a různé podívané (jen roku 53 pn n. 1, „praskly" na co před konsulskými volbami tři pěkné statky), náklady na vydržování vlastních ozbrojených jednotek, náklady na podplácení soudců — a nakonec všechno zbytečně, všechno marně! Odsoudili ho jako násilníka a vraha, jeho předlužený majetek za hanebně nízkou cenu v dražbě rozprodali a místo konsulského křesla se musil spokojit se znamenitě smaženými rybami, které v Massilii prodávali!
Ne, do smíchu mu opravdu nebylo a když mu po nějakém čase věrný Marcus Tullius poslal do vyhnanství exemplář své nové knížky, „Řeči na obhajobu Tita Axinia Milona", nemohl v poděkování za ni potlačit svou zatrpklost. „Ještě štěstí, milý Marku", odepsal tehdy, „že jsi tu obhajobu neprosiovil tak, jak jsi ji dodatečně zapsal. Bývali by mě osvobodili a já bych nikdy nebyl poznal, jak výborně chutnají massilské pečené parmy!"
Milonova ironie se asi Cicerona trochu dotkla, vždyť stál vždy věrně po jeho boku a měl s ním - zvláště v poslední době - mnohokrát velké trápení a nesnáze, z druhé strany si však Marcus Tullius musil přiznat, že on, proslavený soudní řečník a nejrenomovanější římský obhájce, málokdy předtím selhal tak dokonale, jako právě v onen osudný dubnový den, kdy Milona na soudě hájil. Míval často při veřejném vystupování trému, snadno se mu stávalo, že ostych a strach svíraly jeho hrdlo tak, že sotva mluvil a trvalo delší dobu, než se uvolnil, aby naplno mohl rozvinout své schopnosti. To, co ho však potkalo při procesu s Milonem, přesahovalo všechny meze! To snad už nebyla ani tréma a obvyklá úzkost, to bylo zděšení, které ochromilo celou jeho osobnost, takže stanul před tribunálem bývalého konsula Lucia Domitia Ahenobarba jako vyjevený a přestrašen nemohl ani
206
Proces devátý s Titem Anniem Mihnem
Proces devátý s Titem Anniem Milonem
207
promluvit. A právě, když na jeho vystoupení tolik záleželo! Vždyť obhajoval Milona sám, jediný!
Co se tehdy na římském foru vlastně seběhlo, to se už asi sotva kdo doví. Jinak poměrně dobře informovaný a i v podrobnostech spolehlivý římský historik Dio Cassíus tvrdí, že Cicero obhajovací řeč neproslovil vůbec a roztřeseným hlasem ze sebe doslova vymačkal jenom pár ubohých vět. „Neboť tento řečník", píše Dio, „byl při pohledu na Pompeia a na vojáky, kteří proti zvyklostem obklopili soud, tak bez sebe a vylekán, že z toho, co vlastně chtěl říci, nepřednesl nic a těch pár slov, která promluvil, mu hned odumíralo na rtech, takže byl rád, když mohl zase zmizet.
O něco starší (a tedy událostem bližší) Plútarchos líčí v Ciceronově životopise události takto: „Když tedy tenkrát při Milonově procesu vystoupil z nosítek a spatřil, jak Pompeius sedí na vyvýšeném místě jako ve vojenském táboře, jak se kolem fora třpytí zbraně, tu se úplně zhroutil a jen s obtížemi byl schopen začít mluvit, třásl se při tom na celém těle a koktal, kdežto Milo se během své pře držel hrdě a mužně. Toto Ciceronovo chování bylo však považováno spíš za znak jeho lásky k příteli než zbabělosti."
Plútarchos, jak vidíme, se vyjadřuje již opatrněji, pravdě nejblíže bude však nakonec zřejmě ten, kdo byl události nejblíže i svým věkem, římský gramatik a komentátor Ciceronových řečí Asconius. Dnes je širší čtenářské obci úplně neznámý, jednak pro zcela odborné zaměření, jednak proto, že podstatná část jeho literární produkce je nenávratně ztracena. Víme o něm, že se narodil kolem roku 9 př. n. 1. a zemřel roku 76 n, 1„ dále víme, že napsal (dnes ztracený) spisek proti kritikům básníka Vergilia, hlavně však známe jeho komentáře a výklady některých Ciceronových řečí. Původně jich bylo šestnáct, dochovalo se však pouze pět, mezi nimi i výklad k obhajobě Milona.
Je to jen nevelká práce, obsahově však nesmírně zajímavá a důležitá. Asconius totiž svým poznámkám a výkladům k jednotlivým místům řečí předeslal jakousi předmluvu (tzv. Argumentům), ve které stručně líčí politické události, které procesu s Milonem předcházely, průběh procesu samého a jehoVýsledek. Díky tomu máme v případě Milonově jedinečnou možnost konfrontace, můžeme porovnávat, co se doopravdy stalo a jak se všechno událo s textem Ciceronovy obhajoby, která se po úpravách a přepracování objevila na římském knižním trhu. Můžeme tedy zjišťovat, kdy Cicero v zájmu obžalovaného události zkresluje, co zamlčuje, co eventuálně zatemňuje anebo vůbec vypouští, aby jeho klient vyvázl se zdravou kůží.
Asconiovy historické údaje se zdají být spolehlivé již proto, že měl po ruce materiály pro nás dávno ztracené (které ostatně patrně ani Plútarchos,
ani Dio Cassius již mít nemohli), např. dějiny populárního historika Fenesteily a tzv. „Acta diurna", zprávy z jednání senátu, jakési římské noviny, které koncem republiky vycházely někdy i denně.
Co tedy Asconius o vystoupení Marka Tullia říká? Asi tolik: když Cicero začal mluvit, uvítali ho stoupenci Clodiovi s velkým křikem a to ho vyvedlo z míry. A proto nemluvil tak, jak byl zvyklý. Nicméně byla jeho obhajovací řeč rychlopisci zapsána a je dodnes po ruce. Tu obhajobu, kterou čteme, sepsal až později a je to nepochybně jedna z jeho obhajob nej-lepších. Cicero tedy zřejmě neselhal úplně, ale ani také neprorazil, jeho obhajoba byla neúspěšná a drtivá většina shromážděných soudců Milona odsoudila.
Proces, jak již mimořádná vojenská opatření ukazují, měl politický charakter. Mílo byl sice obžalován z vraždy a veřejného násilí, patřil však k nejpřednějším politikům své doby, stál oddaně na straně senátu a konzervativní strany optimátů, římské republikánské aristokracie. Prokazoval to svým veřejným vystupováním již po dlouhá léta, od časů Ciceronova vy-hnanství potom takřka každodenně. Neboť on to byl, kdo si tehdy po vzoru Clodia, svého úhlavního politického i osobního nepřítele, vytvořil malou, jaksi soukromou armádu, jejíž pomocí prosazoval po římských ulicích cíle republikánské nobility, senátu a svých přátel. Také žalobci nebyli žádní začátečníci a politická neviňátka, ale tvrdí a nekompromisní stoupenci snah a násilníckych metod toho, kdo se stal obětí Milonova zločinu, Publia Clodia.
Toho zvláště představovat ani nemusíme, setkali jsme se s ním již vícekrát. Nejdříve při zcela „soukromé noční akci" v domě Gaia Iulia Caesara a při skandálním procesu, který po ní následoval, později jsme ho poznali jako výbojného plebejského tribuna, který vyhnal Cicerona z Ríma a zcela neomaleně se svými pouličními bandami a tlupami prosazoval „vlastní" politický program. Program výrazně protisenátorský a tedy v podstatě pro-tirepublikánský, program v cílech a teroristických metodách ne právě nesympatický dvěma vycházejícím hvězdám budoucí římské diktatury, Gnaeovi Pompeiovi a Gaiu Caesarovi.
Oba ovšem byli politikové příliš opatrní a příliš prozřetelní, než aby se jasně a bez výhrad stavěli za všechny akce a všechny konkrétní požadavky tribuna, který zjevně byl elementem spíše kriminálním, než nějak konstruktivním. Proto ani nepřekvapí, jestliže jejich stanoviska ke Clodiovi kolísají: oba ho jednou zcela otevřeně anebo alespoň skrytě podporují, jindy se naopak ostře a s velkým gestem od Clodia distancují, nikdy však nezapomínají na to, že Clodiův nepřátelský poměr k senátu je možno obrat-
208
Proces devátý s Titem Anniem Mihnem
Proces devátý s Titem Anniem Mihnem
209
ně využívat k dosažení vlastních cílů. Tak tomu bylo i v kritických letech, která bezprostředně předcházela protirepublikánské vzpouře Gaia Caesara a vypuknutí občanské války.
Od počátku roku 53 př. n. 3. vládl v politickém životě Říma dokonalý zmatek. Jediní zvolení funkcionáři byli plebejští tribunové. A ci - jedni v zájmu nobility a senátu, druzí v 2ájmu populárů a republikánů - mařili volby ostatních magistrátů. Lidová shromáždění byla sice svolávána, k hlasování a volbám se však nedostala, protože shromaždiště se proměnila v místo rvaček, půtek a holého násilí, kde jednou klodiáni (jak se Clodiovým bojůvkám říkalo) pobili bandy Milonovy, podruhé odtáhl Milo se svými tlupami jako vítěz.
Ale nejen na shromaždišti a nejen při svolávání lidu — pouliční guerilla, přepady, plenění a různé násilnosti se staly běžným denním zjevem, každý jen trochu významnější člověk musel s sebou stále vodit ozbrojené otroky, klienty i svobodné, aby uhájil svou osobní bezpečnost a slova praetorského ediktu „vim vi repellere licet" - „násilí je dovoleno odrazit násilím", se stala přímo heslem dne, heslem posledních let římské republiky.
V těchto bouřlivých dobách si nikdo nebyl jist životem. A Marcus Tullius nemohl zůstat výjimkou: od doby svého návratu do vlasti se sice držel trochu zpátky, jeho osobnost však byla v Římě příliš známá, než aby jeho život nemohl být ohrožen. Nadto se nepřestával tajit svým odporem ke všem novotám, nepřestával vychvalovat už neudržitelný režim panství senátorské aristokracie, při každé příležitosti napadal Clodia a jeho spřežence, při procesu s Caeliem Rufem se nevybíravým způsobem otíral o celou Clodiovu rodinu a skandálně ostouzel jeho sestru Clodii; o něm samém, o Clodiovi, neváhal rozšiřovat kdejaký sebenechutnější klep - zkrátka a dobře dělal vše pro to, aby staré plameny smrtelného záští neuhasiv, ale hořely co nejjasněji.
A když se pak nakonec - již v době úplného chaosu a rozvratu - začal Milo ucházet o konsuiskou hodnost na rok 52 př. n. 1., vrhl se Cicero s velkou energií do volebního boje a svého stoupence a přítele prosazoval s takovou vehemencí, že při jedné předvolební rvačce na to málem doplatil vlastním životem. To ovšem bylo málo opatrné a prozřetelné. Ne snad proto, že jedním z hlavních odpůrců Milona byl Publius Clodius, či proto, že Milo svou agitaci vedl právě tak nevybíravě a nestoudně jako jeho protivníci, nýbrž proto, že dvě pro republiku nejnebezpečnější osobnosti té doby, Caesar a Pompeius, kandidatuře Milonově zjevně nepřály a tajně Clodia
Proto také Clodius řádil jako nikdy dříve. Zřekl se své kandidatury na úřad městského praetora, aby měl volné ruce, rval se, kudy chodil, se zbraní v ruce rozháněl Milonovy předvolební schůze, sliboval hory doly svobodným i otrokům, jen aby svého odpůrce znemožnil, obratně využíval kdejakého Milonova poklesku, chyby či nezákonné akce, aby prosadil svou. A Marcus Tullius stejně urputně Milona hájil a protěžoval. Leckdy dokonce i v situacích, kdy se Milo octl za hranicemi zákona. Bylo například veřejným tajemstvím, že si Milo získává voliče neslýchaným podplácením a že je tedy na štíru se zákonem, který kdysi navrhl a prosadil sám Marcus Tullius (tzv. Lex Tullia de ambitu - „Tulliův zákon o volebních podvodech"). Když však Clodius v senátu vykřikoval, že Milo je již zadlužen až po uši a že 6 milionů sesterciů dluhů, které sám přiznává, je částka směšně malá, napadl ho Cicero plamennou řečí, kterou dokonce později pod názvem „Výslech o Milonových dluzích" publikoval112.
Ale všechno úsilí „bankrotáře" Milona (jak mu Clodius spikl) bylo již předem odsouzeno k nezdaru. Nešlo totiž vůbec o to, zda bude zvolen on či jeho protikandidáti, Publius Plautius Hypsaea a Quintus Metellus Scipio. Rozhárané politické poměry vyžadovaly, aby v čele státu stanula silná osobnost. Tou mohl být jedině Pompeius (Caesar v Římě nebyl, dobýval právě na Keltech a Germánech Gailii (tj. teritoria dnešní Francie). Pompeius zatím chytře vyčkával. Pod záminkou, že se cítí ohrožen, prodléval většinou ve své předměstské vile anebo na statcích poblíže Ríma, obklopen vojskem a speciálně cvičenými strážními jednotkami, do politického vření však neustále zasahoval, protože narůstání zmatků a násilností nahánělo vodu na jeho mlýn.
Počátkem ledna roku 52 př. n. 1. byla již situace naprosto neudržitelná. Konsulové a praetoři nenastoupili do svých úřadů, protože stále ještě nebyli zvoleni, senát se pokoušel určit alespoň „mezikrále" (interrex), jakéhosi náhradníka za neobsazené magistratury, pořádek však již nemohl obnovit nikdo. Až nakonec uhodil dávno očekávaný hrom - 18. ledna dal Milo beštiálne zavraždit Publia Clodia.
K osudnému setkání nepřátel na život a na smrt došlo na veřejné cestě, když Milo z Říma odjížděl a Clodius se do Říma vracel. Milo měl namířeno do Lanuvia, starého městečka se slavným chrámem, kde se hodlal účastnit obsazování důležitého kněžského úřadu. Jeho přítomnost při obřadu byla nutná, cestoval z úřední povinnosti, proto si patrně také vyjel
210
Proces äevátý s Titem Anniem Mihnem
Proces devátý s Titem Anniem Mihnem
211
s velkým doprovodem. Vzal s sebou manželku, vznešenou Faustu, dceru zemřelého diktátora Cornelia Sully, a blízkého přítele Marka Fufia, k zajištění bezpečnosti potom na tři stovky otroků, mezi nimi i několik gladiátorů, tedy školených profesionálních rváčů. Náhoda tomu chtěla, že dva z nich, Eudama a Birriu, známe dodnes podle jména, také náčelníka a vrchního dozorce nad „kohortou" otroků známe - byl to jakýsi Marcus Saufeius, svobodný občan římský.
Z Ríma vyrazili se zpožděním. Když Milo přišel ze zasedání senátu do svého domu v Kapitoiské ulici, nebyla manželka ještě hotova s cestovními přípravami. Sám se jenom přezul, oblékl si těžký plášť pro chladné počasí a čekal, až Fausta nasedne do vozu. Den se již nachyloval k večeru, když po Appiově silnici opouštěli město, a byla již úplná tma, když se asi po čtyřhodinové jízdě u městečka Bovill setkali s průvodcem Clodia.
Také Clodius cestoval v úřední záležitosti. Odjel z Říma den před Milonem, aby promluvil na shromáždění dekurionů (městských radních) v Aricii. Na zpáteční cestě se zastavil na svém statku v Albánských horách113 a zřejmě by tam byl přenocoval, kdyby nedostal zprávu, že v Římě zemře! bohatý architekt Cyrus, jehož dědicem se Clodius měl stát. Vyrazil tedy na cestu, ač již byla noc, a protože spěchal, vzal s sebou jen kolem třiceti otroků a tři blízké druhy: Gaia Causinia Scholu (toho, který mu kdysi pomáhal falešným svědectvím při procesu pro urážku Dobré Bohyně) a dva známé plebeje - Publia Pomponia a Gaia Clodia. A znovu Dobrá Bohyně zasáhla osudově do jeho života! Neboť právě před jejím chrámem ležícím při silnici u Bovill se setkal s průvodcem Milonovým.
Podle svědectví očitých svědků se oba průvody minuly za hlubokého napjatého ticha a málem již přešly, když gladiátoři Eudamus a Birria začli rvačku se zadními řadami Clodiových otroků. Clodius s křikem a hrozbami zasáhl a jak popojel zpátky, Birria zaútočil a třemi ranami kopím ho těžce poranil na rameni. Clodius spadl z koně, strhl se všeobecný zmatek, dříve však než Milonova přesila ovládla pole, podařilo se přátelům odvléci polomrtvého Clodia a ukrýt ho v blízké krčmě.
Ale to "již Milo neváhal! Právem dostal strach, že se s Clodiem zaplete do ještě ostřejších sporů a tak přikázal Markovi Saufeiovi, aby krčmu vzali útokem. Zaútočili tedy, zabili krčmáře a pobili otroky, kteří raněného pána bránili, bezmocného Clodia vyvlekli zpátky na silnici, kde nakonec nechali ležet jeho zohavenou mrtvolu. Stačili jí však ještě stáhnout z prstu drahocenný prsten.
113 Albánské hory (Alpské pohoří) v Latiu, nedaleko Říma.
Hned nato, aby dílo zkázy dokončil úplně, vyrazil Milo ke Clodiovu * statku, kde - jak věděl - žil malý Clodiův syn. Chlapce včas ukryli a taksi
! alespoň zchladil hněv na těch, kteří se opovážili postavit se na odpor.
■ Uškrtil vilika - správce statku a dva další otroky, čtvrtého, jakéhosi
j Halicora, při výslechu ztýral a nakonec na kusy rozsekal. K velkému pře-
f. kvapení všech se potom obrátil zpátky a po několika zastávkách, které si
bezpečnost v nové situaci vynutila, vrátil se již následující noci zpátky do . i. :£k. Říma. Tam se zatím rozpoutalo opravdové rurore, finále tak krvavé a bouř-
--f livé, že by ani Clodius, kdyby ještě žil, nedovedl naaranžovat krvavější
a bouřlivější.
í Zohavenou Clodiovu mrtvolu nalezl na silnici u Bovill senátor Sextus
i Tedius. Vracel se právě do města ze svého venkovského sídla a tak rozkázal
) naložit mrtvé tělo na nosítka a v Římě je předat Clodiově manželce Fulvii.
\ A protože správně odhadl, jaká bouře se asi strhne, bez meškání se vrátil na
I. svůj statek, aby se do něčeho nezapletl.
j      . Clodiova žena Fulvia nebyla jistě vzorem počestné římské matrony (již
i před léty, ještě v době Clodiova tribunátu se zapleda s pozdějším triurnvi-
:j ÍV;::; ■ rem Markem Antoniem, svým pozdějším manželem), ale jak kázal mrav
! ;^;>?-'- a jak mimořádné okolnosti vyžadovaly, spustila nad bezduchým tělem vel-j &í-: ký povyk a divoký nářek, vystavila je v atriu svého domu a svolávala lid í í": k pomstě. Přibíhali mnozí, svobodní i otroci, Glodiovi přátelé i nepřátelé,
i iio ještě za hluboké noci docházelo k prvním bitkám a násilnostem. Zrána
j 19. ledna byl již Clodiův dům na Palatinu doslova obležen rozběsněným
J davem, prolévala se krev, o život přišlo mnoho lidí, mezi jiným byl zabit
i i ctihodný senátor Gaius Vibienus; zmatek zvyšovala svým nářkem vdova
í- Fulvia a štvavou demagogií dva plebejští tribunové, Titus Munatius
i Plancus a Quintus Pompeius Rurus. Ti také posléze dali pokyn, aby mrtvé
tělo bylo přeneseno dolů do města a vystaveno na foru. í : A tak se Clodius naposledy octl tam, odkud dříve tak často promlouval,
na „rostrách", na zvláštním způsobem upraveném řečnickém můstku154. Ale jak toho 19. ledna vypadal! Mrtvé tělo, zatím neumyté a celé zabláče-né,:vystavili nahé, aby již pouhý pohled na rány, podlitiny a modřiny při-| hlížející provokoval. Nadto stáli nablízku Plancus a Pompeius Ruŕus a no-
vými výpady a útoky proti vrahům poštvávali beztak již zfanatizovaný lid. Korunu všemu nasadil narychlo improvizovaný pohřeb. Pod vedením -1 písaře Sexta Clodia vtáhli mrtvolu do Hostiliovy kurie, historické římské
n4.Rostra, řečnická tribuna na římském foru, byla ozdobena zobci lodí (v latině rastrům), ukořistěných v bitvě u Antia roku 338 př. n. 1. ...
212
Proces devátý s Titem Anniem Milanem
Proces devátý s Titan Anniem Milonem
213
radnice5l5, z vnitřního zařízení, ze stolů, lavic, pultů a úředních knih navršili hranici a mrtvého spálili. Jako obrovská pohřební pochodeň vzplála však s mrtvým i celá starobylá Curia Hostilia a požár poškodil dokonce i sousední basiliku Pordovune.
Mezitím vytáhla část klodiánů k domu mezikrále Marka Lepida117 a obsadila jej, jiné skupiny braly útokem dům Miiona, byly však zahnány. Vzbouřenci hustě obstoupili i domy Milonových protikandidáců Scipiona a Hypsaea a nabízeli jim bez voleb konsulská místa, davy se srotily rovněž kolem venkovského sídla Pompeiova. Přinášely mu liktorské svazky, symbol nej vyšší moci ve státě a provolávaly ho - jedni konsulem, jiní pří-mo diktátorem. Vážně se tvářící Pompeius byl v hloubi duše nesmírně potěšen — stalo se nakonec přesně to, oč po dlouhý čas usiloval.
Zatím však nastal v nedýchatelné atmosféře hlavního města neočekávaný obrat. Neboť vyvolala-li vražda Clodia mocné vlny hněvu proti jejímu původci Milonovi, vyvolal požár kurie Hostiliovy ještě větší odpor, tentokrát proti řádění Clodiových tlup. To již bylo opravdu přespříliš, měla-li se obětí výtržností stát všemi uctívaná historická památka, starobylý symbol vznešenosti a nezávislosti republiky, místo častého rokování senátu, samo srdce Říma!
Rozdvojení nálad a dalšího vyostrení poměrů obratně využil Milo. Spoléhaje na nečekanou změnu, vrátil se hned v noci na 20. leden do města a začal znovu prosazovat svou kandidaturu na konsulát. Z jisté opatrnosti se sice prostřednictvím Ciceronova přítele Gaia Lucilia obrátil nejdříve na Pompeia a navrhl, že se boje o svůj konsulát vzdá, jestliže si to Pompeius přeje. Když však dostal vyhýbavou odpověď (Pompeius prý vzkázal, že nikomu neradí, aby se o konsulát ucházel nebo neucházel, pro něho, Pompeia, je rozhodující jen vůle římského lidu!), vrhl se střemhlav do volební bitvy a neohlížel se již vůbec na nic. Zcela otevřeně podplácel voliče, po volebních okresech rozdával po tisíci assů na každého občana, plebejský tribun Marcus Caelius svolal na jeho podporu velké shromáždění a otevřeně prohlašoval, že vraždou Clodia Milo republice prospěl, nadto prý Clodius chystal Milonovi past a Milo ho tedy zabil vlastně v sebeobraně.
1 !5 Stavba pocházela ještě z doby královské, později byla několikrát přestavována.
116 Basilika - tržní (někdy i soudní) budova, obyčejně na fóru. Porciova basilika, byla vystavěna roku 184 př. n. 1.
117 Mezikrál (interrex, interreges) - členové římského senátu, kteří se střídali vždy po 5 dnech v řízení státních záležitostí po dobu, kdy po smrti nebo odstoupení konsulú ještě nebylí zvoleni konsulové noví.
Zatím senát volil jednoho bezmocného mezikrále za druhým, na Martově poli a ostatních shromaždištích se římští občané místo jednání a hlasování jen rvali a pobíjeli, až nakonec naděje na řádné volby zhasly úplně. A tehdy - bylo to v druhé polovině února - uhodila rozhodná hodina pro Gnaea Pompeia. Po tajné předchozí dohodě s nepřítomným Gaiem Caesarem dal podnět k usnesení senátu, kterým byl v zemi vyhlášen mimořádný stav a které zmocňovalo mezikrále, tribuny a jeho, pro-konsula Pompeia, aby za každou cenu zjednali ve státě pořádek, „aby stát neutrpěl nějakou újmu". Krátce nato jmenoval mezikrál Servius Sulpicius Pompeia „konsulem bez kolegy" (consul sine collega) — tedy vlastně diktátorem — a Pompeius se čtyři dny před 1. březnem ujal svého úřadu.
Tím nejen definitivně padla kandidatura Tita Annia Miiona, ale nad jeho hlavou se rázem začaly stahovat nejčernější mraky. Neboť „konsui bez kolegy" odložil hned svou neutrální masku a zahájil proti Milonovi a jeho „kohortám" nepřátelské tažení. Sotva se dostal k moci, podal návrh na dva nové zákony, zákon o zločinu veřejného násilí („de vi", jak zněl odborný právnický termín) a zákon o volebních podvodech a machinacích („de ambitu"). Obě normy byly sice formulovány docela obecně, každému trochu poměrů znalému muselo však na prvý pohled být jasné, že směřují především proti Milonovi a mají přivodit jeho zkázu.
Ze strany Milonových přátel se také okamžitě proti nim strhl pokřik a tribun Marcus Caelius je označil za prostředek, který má nejen zničit Miiona, ale i zlikvidovat řádné republikánské soudy. Pompeius se však již nehodlal s nikým dohadovat! Stroze prohlásil, že neustoupí a bude-li k tomu dohnán, nezaváhá ani okamžik a sáhne ve veřejném zájmu po zbraních. To již také na základě zvláštního zmocnění prováděl odvody vojska po celé Itálii a aby získal pro svůj postup veřejné mínění, stále předstíral, že se ze strany Miiona obává atentátu, žil nadále ve svých vojskem obklopených předměstských zahradách a uměle udržoval město v napětí.
Rozpustil například zasedání senátu proto, že se bojí Milonova příchodu, na příští schůzi byl zase Milo obviněn, že má pod tunikou ke stehnu přivázaný meč. Milo tehdy neváhal a vysvlékl se před ctihodným shromážděním do naha, aby vyvrátil lež a Marcus Tuliius — stále věrný Milonův spolubojovník — vykřikl, že tak tomu je i se vším ostatním, co še Milonovi klade za vinu.
Pompeiovy výpady proti Milonovi byly ovšem vodou na mlýn všem klodiánům a všem mstitelům Clodiovy potupné smrti. Nezaháleli samozřejmě ani před Pompeiovým nástupem k mimořádné moci, po 24. únoru však své úsilí zdvojnásobili, zvláště když jim dva nové zákony mohly být
214
Proces devátý s Titem Anniem Miionem
Proces devátý s Titem Anniem Miionem
215
pevnou základnou postupu zcela legálního a přitom rychlého. Důkazní materiál k likvidaci Milona začali shromažďovat vlastně již od chvíle, kdy se dověděli o událostech na silnici u Bovill, nezanedbali také ani jedinou příležitost, aby neštvali proti Milonovi veřejné mínění. O vraždě se několikrát jednalo v senátu. Milonovi nepřátelé, plebejští tribunové, řečnili na zvláštních schůzích s občany, dva synovci zavražděného (oba Appiové : 1
Claudiové, synové Clodiova bratra Gaia) žádali vydání otroků Milona a otroků jeho manželky Fausty. Chtěli je na mučení podrobit výslechu, nedosáhli však zatím ničeho, protože Milo krátce po přepadu dvanáct nej bojovnějších otroků propustil na svobodu.
Zvláště horké chvilky způsobil Milonovi plebejský tribun Titus Munatius Plancus. Nejenže proti němu neustále štval na schůzích dernago- fí gickými projevy, ale předváděl Římanům a veřejně vyslýchal i nové očité yf svědky. Jednou to byl jakýsi propuštěnec Marcus Aemilius Philemon, který vypovídal, že se spolu s dalšími čtyřmi svobodnými občany stal svědkem rvačky u Boviíl a když spustili povyk, dal je Milo pochytat a potom je proti všemu právu držel dlouhou řadu dní v zajetí na svém statku. Ať už to by- ;f la pravda nebo ne, Philemonova výpověď silně zapůsobila a podnítila pro- | ti Milonovi velkou nenávist. :|
Z iniciativy Munatia Planca a jeho kolegy Quinta Pompeia byl na řeč-ništi vyslýchán také jeden ze tří policejních úředníků, kteří měli na starosti trestání hrdelních zločinů (říkalo se jim tresviri capitales). Na dotaz, zda dopadl Milonova otroka Gaíatu při vraždě, odpověděl, že sice přímo při vraždě ne, ale že ho našel spícího v bovillské krčmě a že ho jako podezřelého dal zatknout. Nato mu oba tribunové přikázali, že Galatu nesmí z vazby propustit, hned druhého dne však dva jiní tribunové (byl to Marcus Caelius a Manilius Cumanus) zatčeného násilně osvobodili a navrátili Milonovi.
Jak patrno, Milo měl mezi plebejskými tribuny nejen zuřivé odpůrce, ale i věrné stoupence. K nepřátelům patřil zejména několikrát již jmenovaný Munatius Plancus, dále Quintus Pompeius a Gaius Sallustius Crispus (pozdější slavný historik římský), přátelské služby Milonovi stále prokazoval zejména Marcus Caelius a někteří další. K nejvěrnějším přátelům patřil i Marcus Tullius. Nikdy nezapomínal, jak Milo prosazoval jeho návrat z exilu a zachovával mu vděčnost i přesto, že si znepřátelil Pompeia a Caesara. Všude Milona horlivě obhajoval, až si nakonec mezi tribuny vysloužil takovou nenávist, že Plancus mu hrozil soudním řízením, protože on, Cicero prý to byl, kdo Milona k vraždě naváděl. Tribun Plancus nepřestával také šířit Fámy, že Milo připravuje útok proti osobě Pompeia a že
mu strojí stejné úklady, jaké nastrojil Clodiovi. Neboť Milo prý věděl, že se Clodius bude vracet do Říma, proto prý vzal s sebou tři stovky otroků, proto prý si svůj odjezd naplánoval tak, aby se s Clodiem potkali až za tmy.
Ve stejném smyslu hřímal tehdy proti Milonovi i Quintus Metellus Scipio. Na zasedání senátu obviňoval Milonova obhájce Marica Caelia, že lže, když tvrdí, že past nastrojil Clodius: Clodius nemohl přece mít ani tušení
0 Milonově cestě, Clodius byl přepaden aniž co věděl, proto také bylo zabito jedenáct otroků Clodia, zatímco z Milonových byli poraněni jenom dva.
V posledních únorových dnech, dva dny po Pompeiově nástupu k neomezené moci, byl po bouřlivé diskusi v senátu schválen jeho nový výjimečný zákon „o veřejném násilí" a s drobnějšími připomínkami prošel
1 zákon „de ambitu" (o podvodech při volbách). Prvý měl na mušce vraždu na Appiově silnici a kravály, které se potom strhly ve městě, tedy zejména požár Hostilliovy kurie, obléhání domu mezikrále Lepida a další násilnosti, druhý chtěl potrestat nedovolené machinace při obsazování úřadů, podplácení voličů, falšování výsledků atd.
Novoty, které zákony zaváděly, lze charakterizovat asi takto: proti dřívějšku zostřovaly ukládané tresty a podstatně zkracovaly průběh soudního řízení, zejména zákon „de vi". Neboť podle něho měli být nejdříve po tři dny vyslýcháni svědci, teprve potom směl mluvit žalobce a žalovaný, a to v jediný den, žalobce maximálně dvě hodiny, žalovaný (jeho obhájci) tři. Jinak zachovávaly zákony porotní formu s tím ovšem, že předsedu soudu „de vi" zvolí lidové shromáždění z řad bývalých konsulů a že porotců musí být vylosováno osmdesát jedna. Před vynesením rozsudku (před hlasováním poroty) můžou žalobce i žalovaný patnáct z vylosovaných porotců odmítnout (po pěti z každého ze tří hlasujících stavů, tj. senátorů, jezdců a tzv. tribunů aeraria), takže nakonec o vině žalovaného hlasuje jedenapadesát porotců.
Sotva byly Pompeiovy zákony schváleny, měl Milo proti sobe hned tři žaloby najednou: Clodiovi synovci — Appiové Claudiové ho žalovali pro veřejné násilí (tedy podle výjimečného zákona Gnaea Pompeia), Publius Fuh/ius Neratus pro nepovolená spolčovaní (tj. pro Milonovy ozbrojené tlupy a bojůvky), zažalován byl i pro volební machinace (žaloval Lucius Cornificius, Gaius Ceteius a znovu oba Appiové Claudiové). Přitom se počítalo s tím, že obviněný bude odsouzen podle zákona „de vi" a že na jednání o volebních podvodech a o nedovolených spolcích se již nedostaví. Jak se ukázalo, odhadli žalobci situaci správně.
Procesy probíhaly rychle, přípravná jednání si však vyžádala dobu delší, celý měsíc březen. Nejdříve zvolilo lidové shromáždění předsedu porotní-
216
Proces devátý s Titem Anniem Milonem
Proces devátý s Titem Anniem Milonem
217
ho soudu „de vi", takzvaného „vyšetřovatele", quaestora či quaesicora. Stal se jím konsul Lucius Domitius Ahenobarbus. Potom sám Gnaeus Pompeius navrhl další soudce, čteny porotního sboru. Podle přiznání Marca Tullia i podle pozdějších římských autorů to prý vesměs byli muži znamenití a ctihodní, kromě jiných patřil mezi ně také proslulý Cato mladší („Utický"), přítel Ciceronův a jeden z nejpřednějších bojovníků za starou senátorskou republiku. Přípravná jednání skončila koncem března a 8. dubna byl Milo poprvé předvolán. Zatím k tzv. divinaci, předběžnému řízení, které známe již z procesu s Gaiem Verrem. Mělo se rozhodnout, v jakém pořadí budou žaloby projednávány, kdo bude vystupovat jako žalobce hlavní a kdo jako subskriptor (žalobce vedlejší), v jakém pořadí budou řečníci mluvit, jak bude vedeno důkazní řízení atd.
K divinaci zasedly dvě komise. Té prvé, o volebních podvodech, předsedal Aulus Torquatus, druhé, té důležitější - o násilnostech, právě zvolený Lucius Domitius Ahenobarbus. Protože obě komise zasedaly 8. dubna, dostavil se Milo před Domitia, před Aulem Torquatem se dal zastupovat svým přítelem Markem Marcellem. Ten dosáhl rozhodnutí, že žaloba „de ambitu" se bude projednávat až po skončení řízení o násilnostech.
Před Domitiem bylo především určeno, že hlavním řečníkem obžaloby o násilnostech bude starší z bratří Appiů Claudiů a že jako další žalobce promluví slavný řečník Marcus Antonius a po něm Publius Valerius Nepos. Jako obhájce Milona mel vystoupit pouze Marcus Tuliius, sám tedy měl pronést tříhodinový projev.
Když bylo rozhodnuto o řečnících, žádal starší Appius, aby mu Milo k vedení důkazů vydal 54 otroků, kteří se zúčastnili rvačky. Milo ho odrazil prohlášením, že to není možné, protože všichni byli propuštěni na svobodu a o vydání svobodných nemůže být řeč, protože on, Milo je nemá ve své moci. Milo — jak vidíme — použil starého „triku", který se v Římě praktikoval po celá staletí: otroků se používalo k páchání trestných činů, když však jejich majitel měl za ně nést odpovědnost, propouštěl je na svobodu. Tím se vina přesouvala na ně samotné, resp. na jejich nové pány, když otroci" nebyli propuštěni, ale pouze prodáni či jiným lidem darováni. Samozřejmě taková jednání zvyšovala podezření vůči manumissorům (tedy pánům, kteří propouštěli), málokdo však na to dbal. Neboť propuštění vylučovalo výslech na mučidlech a o to v prvé řadě šlo. Nemluvě ani o tom, že darování svobody umožňovalo osvobozeným svobodný pohyb či vůbec odchod z Ríma a měl-li je potom žalobce shánět jako svědky, narážel na velké těžkosti, které se často nedaly vůbec překonat.
Jak v řízení před Luciem Domitiem spor mezi Milonem a starším Appiem o vydání otroků skončil, není známo. Text jediné zprávy, která se o něm zachovala (text Asconiův) je porušen a jeho spolehlivá rekonstrukce se zatím zdá nemožná.
Vlastní soudní řízení proti Milonovi bylo zahájeno den po divinaci, tedy 9. dubna. Podle Pompeiova zákona měli být do 11. dubna vyslýcháni svědkové, ale hned prvý den došlo ke skandálům a výtržnostem. Když proti Milonovi vypovídal Causinius Schola, průvodce Clodiův a účastník bitky u Bovill, strhli při křížovém výslechu, který z Milonovy strany vedl Marcus Marcellus, klodiáni takový kravál, že vyslýchající se polekal a vyhledal útočiště na tribuně u předsedy soudu. Strach dostal i Milo, ba i sám Gnaeus Pompeius, který přihlížel řízení z vyvýšeného místa před budovou státní pokladny. Proto hned od rána příštího dne bylo fórum hustě obsazeno strážními a policejními jednotkami a potom již výslechy probíhaly klidně.
Vypovídalo mnoho lidí, obyvatelé z Bovill uváděli podrobnosti o útoku na krčmu, jiní zase viděli, jak raněného Clodia vyvlekli na silnici a jak ho Milonovi otroci dobíjeli, vestálky z městečka Alby dosvědčily, že k nim přišla neznámá žena, která podle Milonova příkazu vykonala smířlivou oběť za zabitého Clodia, mocné vzrušení vyvolaly paní Sempronia a Fulvia, tchyně a manželka zavražděného, které byly slyšeny jako poslední. Nepověděly sice nic podstatného, protože ani jedna ani druhá se Clodiova výletu do Aricia nezúčastnily, svým bědováním však dojaly přihlížející dav, a to bylo to hlavní, oč žalobcům Šlo.
Nachylovalo se již k večeru (bylo kolem desáté hodiny římského času), když předseda soudu Domitius jednání přerušil. Poslední slovo chtěl však mít nesmiřitelný tribun Munatius Plancus: narychlo svolal tedy občany na krátkou schůzi a plamennou řečí je vyzýval, aby se zítra, tj. 12. dubna, dostavili v počtu co nejhojnějším a před odevzdáváním hlasovacích destiček demonstrovali soudcům své stanovisko. Nebod Milo je dobrodruh a vrah, který nesmí uniknout zaslouženému trestu. .
V poslední den soudu vládlo ve městě velké vzrušení. Všechny obchody zůstaly uzavřeny, fórum hustě obsadily ozbrojené bojůvky, kdekdo se chtěl zasedání tribunálu zúčastnit. Pompeius v těsném kruhu ochránců a strážných zasedl na vyvýšeném místě před aerariem, aby jednání a hlasování o vině přihlížel.
Hned za úsvitu byli vylosováni porotci a na lavice porotců zasedlo 81 mužů ze stavu senátorů, jezdců a tribunů aeraria. A již začali do hrozivého
218
Proces devátý s Titem Anniem Milanem
Proces devátý s Titem Anniem Milanem
219
ticha mluvit žalobci: jako prvý starší Appius Claudius, po něm dva další určení. Mluvili plné dvě hodiny, které jim zákon povoloval a vršili na Milonovu hlavu vinu za vinou. Co všechno tehdy uváděli, to se již nikdo nikdy nedoví, jisté však je, že hlavním obviněním byl surový příkaz vyvléci raněného a bezmocného člověka na silnici a tam ho bezbranného dobít. V tomto bodě také žalobci přesvědčili, a to zřejmě nejen klodiány, ale z valné části i Milonovy stoupence.
Jak těžké bylo potom postavení Marka Tullia! Tři hodiny měl mluvit sám, tři hodiny měl před všemocným konsulera, ozbrojenými skupinami a z valné části nepřátelským davem dokazovat něco, o čem patrně ani sám nebyl pevně přesvědčen. Budeme se potom divit, že selhal, že selhal nejen jako advokát, ale dokonce i jako řečník?
Jak vlastně měl Milona bránit? Někteří Milonovi přátelé se domnívali, že celou obhajobu lze vystavět na obecné zásadě, kterou se zabývali již filozofové a myslitelé řečtí: je dovoleno beztrestně zabít tyrana, škůdce vlasti. Ciodius takovým škůdcem nepochybně byl a proto i Milonův čin je spravedlivý a dokonce záslužný. Slavný tehdejší řečník Marcus Brutus v tomto duchu také obhajobu Milona sepsal a vydal, jako kdyby ji přednášel před soudním tribunálem. S tím ovšem Marcus Tullíus po zkušenostech z procesu s Gaiem Rabiriem nemohl a nechtěl souhlasit. Podle jeho názoru se tento, ve svých důsledcích velmi drsný a nebezpečný, princip nedal v praxi politického života uplatňovat. Soudil, že škůdce vlasti musí být postaven před řádný soud a teprve potom má být potrestán. Jinak zemi hrozí zmatky a anarchie, na kterou by „poctiví a spravedliví" mohli zle doplatit. Proto budoval celou obhajobu podle jiného obecného principu: je dovoleno odrážet násilí násilím, jedná-li někdo v sebeobraně, jedná spravedlivě, jedná v souladu s tak řečeným přirozeným právem, to je s právem, které je každému člověku vrozeno, se kterým již přichází na tento svět. Poslyšme, jak krásně tuto myšlenku naformuloval v době, kdy obhajobu Milona dodatečně literárně zpracovával a připravoval pro knižní zveřejnění:
„Existuje tedy, soudcové, zákon ne napsaný, ale vrozený, který jsme si neosvojili učením, neslyšeli ani nepřečetli, ale který jsme převzali od samotné přírody, vsáli do sebe a dali mu výraz, k němuž jsme nebyli vyučeni, ale stvořeni, k němuž nás nevedlo školení, ale pud, a když náš život narazí na nějaké nástrahy, na násilí nebo zbraně lupičů nebo osobních nepřátel, stanoví tento zákon, že k záchraně života je každý prostředek čestný. Když mluví zbraně, mlčí totiž zákony a nevyžadují, aby se na ně čekalo, protože ten, kdo by chtěl čekat, byl by postižen nespravedlivým trestem dřív, než by mohl požadovat spravedlivé potrestání svého škůdce."
Taková je tedy výchozí myšlenka obhajoby, obecná, filozofická. Sama o sobě ovšem nemohla stačit: vyžadovala nutně provedení důkazu, že Milo opravdu jednal v sebeobraně, že Ciodius ho napadl, že Ciodius mu strojil úldady. To ovšem nebylo snadné a na tom také Cicero ztroskotal. Protože fakta svědčila spíše proti Milonovi a nejvíce - bohužel - zrovna ten fakt, který se stal ústředním opěrným bodem celé žaloby. Cožpak se dá mluvit o nutné obraně, když někdo rozkáže dobít smrtelně raněného, bezmocného člověka? Cožpak se brání ten, kdo po usmrcení člověka vyrabuje jeho statek, pobíjí jeho otroky, pokouší se chytit a zajmout jeho nedospělého syna, kdo násilím odstraňuje z cesty všechny očité svědky?
Nezbylo, než tyto nepopiratelné skutečnosti odsouvat pokud možno do pozadí a mluvit hlavně o tom, co předcházelo! Marcus Tullius se o to také ze všech sil snaží. Zamlčuje vůbec události po zabití Clodia (a nebýt komentátora Asconia, nevěděli bychom dnes o těchto událostech nic), decentně přechází krvavý dovětek rvačky u Bovill (útok na krčmu a usmrcení Clodia) a snaží se soud přesvědčit, že všechno, co se stalo, byla jen a jen Clodiova nepovedená lest.
Věděl prý o tom, že Milo musí navštívit Lanuvium a proto sám odejel z Ríma o den dříve. Důkaz? Aby všechno stihl, odešel Ciodius z velmi bouřlivé schůze, které by se jinak nepochybně zúčastnil až do konce. Předem prý naplánoval přepadení a bitku. Proto nevzal s sebou manželku Fulvii, která jinak yzáycky cestovala s ním, proto také odjel na koni, jen tak nalehko, aby se mohl lépe rvát. Otroků vedl sice málo, zato však to byli spolehliví rváči a prověření zabijáci. Na svém statku čekal až do setmění a vyjel vstříc Milonovi, náhlý návrat do Ríma pod záminkou úmrtí architekta Cyra je jen průhledný zastírací manévr. Ciodius přece věděl, že Cyrus je na smrt nemocen, protože pár dnů před tím pečetil (spolu s Ciceronem!) jako svědek jeho testament. Co by ostatně mohlpo návratu v noci ještě s pozůstalostí zařizovat? Několik dní před rvačkou Ciodius prohlašoval, že Milo do tří dnů bude mrtev.: Důkaz? Svědecká výpověď mladšího Catona a Favonia, kterému se Ciodius chlubil.
Naproti tomu Milo! Cestoval s manželkou, se spoustou osobních služebníků, hudebníků a jiných pro boj rozhodně nepotřebných a neužitečných otroků. Cestoval v těžkém zimním plášti, na voze, zkrátka tak, že byl málo pohyblivý a na nějaký boj nepřipravený! Také místo, kde k střetnutí došlo, svědčí proti Clodiovi. Bylo to poblíže Clodiova statku, terén je kopcovitý, pro velké stavby nepřehledný, Ciodius jel síce s hrstkou otroků, na kopcích v záloze se však mohlo skrývat na tisíc lidí dalších! Tady že by Milo zaútočil, tak nevýhodné bojiště že by si vybral?
220
Proces devátý s Titem Anniem Mihnem
Proces devátý s Titem Annietn Milonem
221
To, že potom propustil mnoho otroků ze svého průvodu na svobodu, neznamená vůbec nic. Byli by je vyslýchali a nesmyslně mučili a to si ti věrní obránci svého pána určitě nezasluhovali! Takové, a ještě další podobné argumenty Marcus Tullius uváděl. Mohl jimi někoho přesvědčit? Věřil jim vůbec sám? Vždyť kdekdo v Římě věděl, jak dlouho se ti dva výtečníci, Milo a Clodius spolu pobíjeli, jak si nadávali, jak si překáželi a vyhrožovali. A po tom všem pak ještě Marcus Tullius v Obhajobě Milona napsal (a patrně i něco podobného při procesu řekl):
„Vidím, až dosud všechno vychází, soudcové: pro Milona bylo dokonce užitečné, aby Clodius žil, pro toho byla však Milonova záhuba tou nejžá-doucnější věcí k dosažení toho, po čem toužil; Clodius choval tu nejtrpčí nenávist k Milonovi, ten ke Clodiovi nechoval žádnou; Clodius byl zvyklý věčně jednat násilnícky, Milo jen násilí odrážet; Clodius Milonovi veřejně ohlašoval a předpovídal smrt, nic takového nebylo slyšet od Milona; den Milonova odchodu byl Clodiovi znám, den Clodiova návratu byl Milonovi neznámý; Milonova cesta byla nezbytná, Clodiova spíš nepří-hodná; Milo veřejně mluvil o tom, že toho dne odejde z Říma, Clodius se tajil se svým úmyslem vrátit se toho dne; Milo v ničem nezměnil svůj plán, Clodius si vymyslil důvod pro změnu plánu; kdyby Milo strojil úklady, musil by čekat na noc blízko města, Clodius by se musel bát přiblížit se k městu v noci, i kdyby neměl strach z Milona."
To nejsou jedovaté ironie, to je - bohužel — myšleno vážně, ta slova měla porotu přesvědčit, že žalobci nemluví pravdu, že jejich útoky jsou nespravedlivé! Ta slova samozřejmě nepřesvědčila, nepřesvědčilo ani spíiání, kterým — možno říci již tradičně - Cicero Clodia nakonec počastoval. Ano, Clodius byl špatný chlap, ale Milo není o nic lepší! A byla-li Clodiova smrt republice ku prospěchu, bude odsouzení Milona republice ku prospěchu také! Soudcové uznali - poznamenává Asconius — že Clodius byl zraněn bez vědomí Milona, k dobití raněného dal však Milo rozkaz.
Než porota přistoupila k hlasování o Milonově vině, provedla se tzv. „reiectio iudicum" (odmítání soudců), při které žalobce i žalovaný, podle vlastní volné úvahy, vyloučili po patnácti porotcích, takže - jak zákon stanovil — z 81 vylosovaných hlasovalo nakonec pouze 51 porotců.
A výsledek? Informace Asconiovy jsou přesné: ze senátorů 12 hlasovalo pro vinu, 6 pro osvobození, z jezdců bylo 13 pro vinu a 4 proti, z tribunů aeraria 13 pro a 3 proti. Tak byl k večeru 12. dubna Milo většinou 38 hlasů odsouzen.
Hned druhý den žaloval Appius Claudius Milona znovu, tentokrát pro volební podvody. Ale to už bylo všechno ztraceno a Milo před porotu
předsedy Aula Manlia Torquata prostě nepřišel. Odsoudili ho tedy in ab-sentia.
Za pár dní nato se projednávala žaloba další, žaloba pro nedovolené spolky. Ani .tady se Milo neobjevil a žalobce Publius Fulvius Neratus shrábl tučnou odměnu, která mu podle zákona za vyhraný spor příslušela. Definitivní tečku za procesy s Milonem udělali až žalobci Lucius Comificius a Quintus Patuleius. Pohnali Milona znovu před soud pro veřejné násilí a Milo byl kontumačne odsouzen podruhé. Hned v dubnu odešel do vyhnanství a jeho předlužený majetek byl v dražbě rozprodán.
Procesy s Markem Saufeiem
Brzy poté, co tak zle prohrál proces s Titem Anniem Milonem, obhajoval Marcus Tullius rvačku u Bovill znovu. To když byl podle mimořádného Pompeiova zákona žalován Marcus Saufeius, průvodce Milonův při památném střetnutí a velitel ozbrojené „kohorty" jeho otroků. Na prvý pohled se situace Saufeiova zdála ještě beznadějnější než Milonova, protože tři žalobci (Lucius Cassius, Lucius Fulcinius a Gaius Valerius) ho pohnali k soudu pro čin zcela zjevný a dávno prokázaný, totiž že on to byl, kdo vedl útok proti krčmě v Bovillách a kdo měl tedy hlavní podíl na zavraždění Clodia.
Avšak mnoho se změnilo v tom krátkém čase, který od odsouzení Milona uplynul. Jak Milo z Říma zmizel a jeho ozbrojené dupy se rozpadly, obrátila se znovu všechna nenávist proti klodiánům, původcům požáru kurie Hostiliovy a všech kraválů a nepořádků, které se ve městě po Clodiově smrti strhly. A tak ačkoli byl obžalovaný Saufeius svobodným občanem a nemohl se odvolávat na Milona, eventuálně na rozkazy, které od něho dostal, podařilo se Markovi Tulliovi a Markovi Caeliovi (který při obhajobě pomáhal) porotu přesvědčit, že Saufeius má být osvobozen.
Vítězství to sice bylo jen těsné, ale přece jen to bylo vítězství. Podle Asconiovy zprávy hlasovalo 51 porotců takto: 10 senátorů, 9 jezdců a 6 tribunů aeraria odevzdalo tabulku s písmenem C, 8 senátorů, 8 jezdců, jakož i 10 tribunů Saufeia osvobodilo. Unikl tedy většinou jednoho hlasu (25:26). Ale ani si nestačil oddechnout a byl žalován znovu. Tentokrát však ne podle výjimečného zákona Pompeiova, nýbrž podle starého „Plautiova zákona o násilí" (Lex Plautia de vi): jako předák Milonových band chodil prý po římských ulicích ozbrojen a násilně obsazoval veřejná prostranství určená k obecnému užívání.
222
Proces devátý s Titem Anniem Milonern
Také v tomto případě vedl před tribunálem „quaesitora" (předsedy) Gaia Cannidia obhajobu Marcus Tullius (spolu s pomocníkem Markem Terentiem Varronem), také v tomto případě úspěšně. Pro osvobození hlasovalo 32 soudců (hlavně prý ze senátorského a jezdeckého stavu), odsouzen byl pouze 19 tabulkami. A tak tri Saufeiovi žalobci proti veřejnému mínění a proti klodiánským náladám již neprorazili.
Proces se Sextem Clodiem
Zle však na ně doplatil písař Sextus Clodius a mnoho dalších klodiánů, kteří se postupně dostali před soud. Když Gaius Caesennius Philo a Marcus Aufidius obvinili Sexta Clodia, že na jeho popud byla mrtvola Clodiova odnesena do kurie Hostiliovy, smetl ho odsuzující rozsudek jako blesk: pouze 5 porotců hlasovalo pro osvobození, 46 hlasů uznalo jeho vinu. Proto také — jak podotýká Asconius — četní jiní obžalovaní klodiáni raději vůbec k soudu nepřišli.