Kuba „Slyšela jsi to?“ Vykřikl Valtr směrem ke kuchyňským dveřím, „ona řekla pípa. Je to opravdu pták.“ Týna přispěchala do pokoje. „Řekla pípa? Pípa? Ona zkouší říct táta! Ty jsi jí to předříkával? Ona říká táta!“ Poštolka si sedla na zem. Hlavička jí zase zrudla. Týna a Valtr ji pozorně pozorovali. Něco se tam vevnitř připravovalo. Balónek s písmeny uvnitř měl každou chvíli vybouchnout. Vydechnutí v podobě slov. Už to přišlo. Napnula všechny svaly. Ano, už to bylo tady. „Míma!“ „Slyšel jsi to? Slyšel jsi to?“ Zajásala Týna, „ona řekla máma! Jen jí to ještě úplně nejde. Poštolka opakovala nová slova pořád dokola. „Pípa, míma!“ Celý den. A šlo jí to čím dál tím snáz. „Pípa. Mima. Pipa. Mima. Pipa. Mima. Pípa.“ Za dva dny, tak okolo čtvrté, když byla Týna doma sama a venku foukal vítr a byl čtvrtek, řekla Poštolka zničehonic: „Mám chiť na chliba s marmilídí.“ „Co to říkáš?“ Podivila se Týna. „Mám chiť na chliba s marmilídí.“ „Rozumím. Já ti rozumím.“ Vykřikla Týna. Vyběhla do kuchyně a namazala chleba tlustou vrstvou marmelády. Taky přitom zamazala kousek kuchyňské desky a své prsty. Pořádně olízla nůž, takže tváře měla červené a lepkavé. Potom chleba co nejklidněji nakrájela na malé kousky a krmila Poštolku po soustech. „Tak ty mluvíš,“ řekla, “To je ale štěstí. Ale zatím je to jen takové žvatlání, protože neumíš říct é. Není to marmilídí ale marmeláda, s é. Řekni: éééééééééééééééééééééééé.“ „Í,“ řekla Poštolka „í.“ „Kdepak, je to é.“ Namítla Týna, „éééééééééééééééééééééééé.“ „Í,“ řekla Poštolka „Tak zkus ú, úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú.“ „Í,“ řekla Poštolka „A teď zkus ó, óóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóó.“ „Í,“ řekla Poštolka „A zkus á, áááááááááááááááááááááááá.“ „Áá,“ řekla Poštolka „Ano, výborně.“ Vykřikla Týna, „tak je to správně. Ale teď ééééé.“ Poštolka už nic neřekla. „Dokážeš říct své jméno?“ zeptala se Týna. Poštolka nic neřekla. „No tak, jenom jednou: Poštolka, Poštolka, Poštolka. Zkus to říct, jinak nedostaneš žádnou marmeládu.“ „Piš-piš-pištilka,“ řekla Poštolka Ten večer se Valtr opět vrátil domů se svým atlasem ptáků a s dalekohledem v rukou. „Cvičili jsme,“ řekla Týna. „Neumí říct é ani ó. Nedokáže vyslovit svoje jméno. A to takhle dál nejde, Valtře. Když totiž neumíš vyslovit své jméno, neumíš ani říct, kdo jsi. Říká Pištilka místo Poštolka. Musí se tedy jmenovat Pištilka. „Aha,“ zarazil se Valtr. „Souhlasím. Bude se muset jmenovat Pištilka.“ Odteď se jmenovala Pištilka. Hanka „Slyšelas to?“ zavolal Warre směrem ke kuchyňským dveřím. „Řekla títí.“ Tine přiběhla do pokoje. „Řekla títí? Títí? Tak to se snaží říct táta! Zopakovala to po tobě? Říká táta!“ Andulka se posadila na zem. Obličej jí zase zčervenal. Tine a Warre na ni se zájmem koukali. Něco se chystalo. Balónek písmenek – jen prasknout[MK1] . Obláček vzduchu ve tvaru slova. A pak to přišlo. Byla celá napjatá. Ano, v tu chvíli se to stalo. „Mímí!“ „Slyšíš? Slyšíš?“ zajásala TIne. „Řekla máma! Ale to á je pro ni ještě těžké.“ Andulka opakovala. „Títí! Mímí!“ Celičký den. S každým zopakováním jí to šlo snáz. „Títí. Mímí. Títí. Mímí. Títí. Mímí. Píp.“ A o dva dny později, asi ve čtvrt na dvě, když byla Tine sama doma, a venku vál vítr, a byl čtvrtek, řekla najednou a z ničeho nic: „Chtili bych chlibi s mirmilidi.“ „Co to povídáš?“ zeptala se Tine. „Chtili bych chlibi s mirmilidi.“ „Rozumím tomu! Rozumím!“ zakřičela Tine do větru. Vběhla do kuchyně a namazala chleba s marmeládou. Namazala kuchyňskou linku, prsty a nůž olízala tak urputně, až si zamazala a ulepila tváře. Snažila se zůstat klidná, nakrájela krajíc a kousek po kousku krmila Andulku. „Mluvíš,“ radovala se, „to je ale štěstí. Ale pořád je to jen takové žvatlání, protože ještě neumíš á. Není to mirmilídi, ale marmeláda, s á. Řekni: ááááááááááááááá.“ „Í,“ řekla Andulka, „í.“ „Ne, je to á,“ zopakovala Tine, „ááááááááááááááááááááááááááá.“ „Á,“ odpověděla Andulka. „Řekni é, éééééééééééééééééééé.“ „Í,“ řekla Andulka. „Tak zkusíme ú, úúúúúúúúúúúúú.“ „Í,“ Andulka na to. „A co ó? Óóóóóóóóóóóóóóóóóóó´.“ „Ó,“ opakovala Andulka. „Ano, přesně tak!“ zvolala Tine, „Tak je to správně. Ale teď ééééé.“ Andulka už nic neříkala. „Umíš říct svoje jméno?“ zeptala se Tine. Andulka neodpověděla. „Prosím, jenom to zkus: Andulka, Andulka, Andulka. Řekni to, nebo už nebude žádná marmeláda.“ „A… A…. Andílka,“ zkusila Andulka. Ten večer se Warre vrátil domů se svým atlasem a dalekohledem. „Dneska jsme procvičovaly mluvení.“ Hned na něj Tine. „Neumí říct u a e. Takže neumí říct svoje jméno. A to přece nejde, Warre, protože když neumíš říct své jméno, nemůžeš říct, kdo jsi. Řekla Andílka místo Andulka. Takže se bude muset jmenovat Andílka.“ „Aha,“ podivil se Warre, „dobře tedy. Bude se jmenovat Andílka.“ A tak od té doby jí říkali Andílka. Mária 6. „Počula si to?“ zvolal Warre smerom ku kuchynským dverám, „povedala titi. Je to naozaj vtáčik.“ Tina bola okamžite naspäť v izbe. „Povedala Titi? Titi? To sa pokúša povedať tata! Predriekol si jej to? Povedala tata!“ Páperie sa šla usadiť na zem. Tvárička jej opäť sčervenela. Tina a Warre sa nedočkavo prizerali. Vo vnútri sa niečo dialo. Chcel odtiaľ vyletieť balónik plný písmen. Vánok vo forme slova. Vyšlo to. Boli celý napätí. Áno, už to vyletelo. „Mimi!“ „Počuješ? Počuješ?“ zajasala Tina, „hovorí mama! Ale písmeno á je pre ňu asi ešte trošku ťažké.“ Páperie opakovala. „Titi! Mimi!“ Tak to šlo celý deň. Išlo jej to čím ďalej tým lepšie. „Titi. Mimi. Titi. Mimi. Titi. Mimi. Cíp.“ O dva dni, okolo štvrť na dve, bola Tina sama doma. Vonku fúkal vietor a bol štvrtok, keď tu zrazu z ničoho nič Páperie povedala: „Chcim chlibík s irišidivím mislim.“ „Čo to hovoríš?“ spýtala sa Tina. „Chcim chlibík s irišidivím mislim.“ „Už tomu rozumiem! Už rozumiem!“ skríkla Tina sama pre seba. Zbehla do kuchyne a na chlebík natrela hrubú vrstvu arašidového masla. Natrela aj kúsok kuchynskej linky a aj svoje prsty a nôž olízla tak prudko, až jej zostali hnedé a mazľavé líca. Potom čo najpokojnejšie nakrájala chlebík na malé kúsky a kúsok po kúsku ju kŕmila. „Ty rozprávaš“ vzdychla si, „aké šťastie. Ale stále je to komolenina, lebo nehovoríš á. Nie je to irišidiví misli ale arašidové maslo, je tam á. Povedz: áááááááááááááááááá.“ „I,“ povedala Páperie, „i.“ „Nie, to je á,“ odvetila Tina, „áááááááááááááááááááááá.“ „I“ zopakovala Páperie. „Skús povedať é, ééééééééééééééééééééééééé.“ „I,“ riekla Páperie. „Povedz ú, úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú.“ „Ú,“ odpovedala Páperie. „Áno, veľmi dobre! Skríkla Tina, „veľmi pekne. Ale teraz áááááááá.“ Páperie už neodpovedala. „Vieš vysloviť svoje meno?“ spýtala sa Tina. Páperie nepovedala nič. „Ale no tak, iba raz: Páperie, Páperie, Páperie. Povedz to, inak už nikdy nedostaneš arašidové maslo.“ „P...P...Pípiri.“ vyriekla Páperie. V ten večer prišiel Waare domov so svojim atlasom vtákov a ďalekohľadom. „Cvičila som s ňou,“ povedala Tina. „Nevie povedať á ani ó. Nevie povedať svoje vlastné meno. A to nepôjde, Warre, lebo keď nevieš povedať svoje meno, nemôžeš povedať, kto si. Namiesto Páperie povedala Pípiri. Musí sa teda volať Pípiri.“ „Ach,“ zarazil sa Warre, “dobre. Tak sa bude volať Pípiri.“ A odvtedy sa volala Pípiri. Ján„Počula si to?“ zakričal Warre do kuchynských dverí. „Povedala pipí. Je to ozajstný Brabec.“ Tine sa ponáhľala do obývačky. „Povedala Pipí? Pipí? To potom skúšala povedať papa! Si jej to vyslovoval? Povedz papa!“ Brabča sa posadilo na dlážku. Hlávka jej očervenela. Tine a Warre dychtivo prizerali. Niečo sa tam vo vnútri tvorilo. Bublina plná písmen, čo o chvíľu praskne. Prúd vzduchu vo forme slova. O chvíľu to prišlo. Z celej sily sa snažila. A bolo to tu. „Mimí!“ „Počuješ? Počuješ to?“ zvískla radosťou Tine, „povedala mama! S áčkom má ale stále ešte problémy.“ Brabča stále opakovalo. „Pipí! Mimí!“ Celý boží deň. Stále ľahšie jej to išlo vysloviť. „Pipí! Mimí! Pipí! Mimí! Pipí! Mimí! Píp!“ A o dva dni neskôr, vo štvrtok, tak asi o štvrť na dve, keď Tine bola sama doma, a vonku dul vietor, vtedy celkom nečakane zo seba vyrazila: „Chcem chleb s lekvírem.“ „Čo si to tam šepolíš?“ spýtala sa Tine. „Chcem chleb s lekvírem.“ „Ja rozumiem! Rozumiem!“ zakričala Tine oproti vetru. Rozbehla sa do kuchyne a natrela rožok hrubou vrstvou lekváru. Od lekváru bolo všetko. Lekvár mala na prstoch, časť sporáku bol potretý lekvárom a dokonca líca mala od lekváru hnedé a lepkavé ako prudko oblizla nôž. Čo možno najpokojnejšie rozkrájala rožok na malé kocky a kúsok po kúsku ich dávala Vtáčatku. „Ty rozprávaš,“ potešila sa, „to je radosť. Zatiaľ je to ešte také veru pipotanie, pretože nehovoríš áá. To nie je lekvír, ale lekvár, s áá. Povedz: áááááááááááááááá.“ „Íí,“ píplo Brabča, „íí.“ „Nie, to je áá,“ vyslovila Tine, „áááááááááááááááááááá.“ „Íí,“ opakovalo Brabča. „Povedz teda éé, éééééééééééééééééééééé.“ „Íí,“ píplo Brabča. „Tak povedz óó, óóóóóóóóóóóóóóóóóóóó.“ „Íí,“ prerieklo Brabča. „Povedz teda úú, úúúúúúúúúúúúúúúúúúúú.“ „Úú,“ vyslovilo Brabča. „Áno, správne!“ zvolala Tine, „veľmi pekne. Ale teraz ááááá.“ Brabča zostalo ticho. „Vieš povedať svoje meno?“ spýtala sa Tine. „Chytro, aspoň raz: Brabec, Brabec, Brabec. Nože povedz to, inak už viac nedostaneš žiadny lekvár.“ „B..., B... Bribec,“ komolilo Brabča. V ten večer prišiel Warre domov zasa so svojím atlasom a ďalekohľadom. „Cvičila som s ňou,“ začala Tine. „Nedokáže vysloviť áá a óó. Nevie povedať svoje vlastné meno. To takto nejde, Warre, pretože ak nevieš vysloviť vlastné meno, nemôžeš ani povedať, kto si. Povedala Bribec namiesto Brabec. Musí sa teda volať Bribec. „Hmm,“ zatiahol Warre, „áno. To sa potom naozaj musí volať Bribec.“ Od tej doby ju volali Bribec. Ema Kubovičová 6. kapitola ‚Počula si to?‘ zvolal Warre cez dvere do kuchyne, ’povedala pípí. Je to ozajstné Vtáčatko.‘ Tine sa ponáhľala do izby. ‚Povedala pípí? Pípí? To skúšala povedať tata! Zopakovala to po Tebe? Ona povedala tata! Vtáčatko si sadlo na zem. Ale hlavička mu celá zčervenela. Tine a Warre sa pozorne prizerali. Vnútri sa niečo dialo. Bol to balónik plný písmenok, ktorý sa derie von. Závan vzduchu vo forme slova. Už sa to blížilo. Bolo to úplne napäté. Áno, vtedy to prišlo. ‚Mimi!‘ ‚Počuješ? Počuješ?‘ zajasala Tine, ‘povedala mama! Ale to je ešte trochu ťažké.‘ Vtáčatko ďalej rozprávalo. ‚Pípí! Mímí!‘ A tak celý deň dokola. Išlo to stále ľahšie a ľahšie von. ‚Pípí. Mímí. Pípí. Mímí. Pípí. Mímí. Píp!‘ A o dva dni neskôr vo štvrtok, tak okolo štvrť na dve, keď bola doma len Tine a vonku dul vietor, z ničho nič Vtáčatko náhle povedalo: ‚Chcem chlebík s irišidivým mislim.‘ ‚Čo hovoříš?‘opýtala sa Tine. ‚Chcem chlebík s irišidivým mislim.‘ ‚Rozumiem! Rozumiem!‘ zakričala Tine do vetra. Utekala do kuchyne a natrela chlebík hrubou vrstvou arašidového masla. Spolu s ním natrela aj kúsok kuchynskej linky, aj svoje prsty a oblízala si ich tak zbrklo, že mala celé líca hnedé a lepkavé. Potom čo najpokojnejšie nakrájala chlebík na malé kúsky a dávala ich Vtáčatku jeden po jednom. ‚Ty hovoríš!‘ povedala, ‘aké šťastie! Ale ešte je to len také drolenie, lebo nevieš povedať a ani o. Nieje to irišidové misli ale arašidové maslo. Povedz ešte raz: aaaaaaaaaaaaaaaaaaa.‘ ‚Í’ povedalo Vtáčatko, ‘í.‘ ‚Nie, je to aa,‘ povedala Tine, ‘aaaaaaaaaaaaaaaaaaaa.‘ ‚Í’ povedalo Vtáčatko. ‚Povedz ešte ee, eeeeeeeeeeeeeeeeeeee.‘ ‚Í’ povedalo Vtáčatko. ‚Povedz ešte oo, ooooooooooooooooooo.‘ ‚Í’ povedalo Vtáčatko. ‚Povedz ešte uu, uuuuuuuuuuuuuuuuuuuu.‘ ‚Uu’ povedalo Vtáčatko. ‚Áno, výborne!‘ zvolala Tine, ‘veľmi slušné. Ale teraz aaaaaaaa.‘ Vtáčatko už nič iné nepovedalo. ‚Vieš povedať svoje meno?‘ opýtala sa Tine. Vtáčatko nepovedalo už nič. ‚No tak, ešte raz. Vtáčatko, Vtáčatko, Vtáčatko, Vtáčatko. Povedz to, inak už nedostaneš arašidové maslo. ‚V...V...vtíčitki,‘povedalo Vtáčatko. V ten večer prišiel Warre domov zo svojím atlasom vtákov a ďalekohľadom. ‚Trénovala som s ňou‘ povedala Tine ‚Nevie vysloviť á a é. Nevie povedať svoje vlastné meno. A to predsa nejde, Warre, veď keď nevieš vysloviť svoje vlastné meno, nevieš povedať kto si. Hovorí Vtíčitki namiesto Vtáčatko. Nemôže sa volať Vtáčatko.‘ ‚Ó,’ povedal Warre, ‘tak sa môže volať napríklad Lily. Tam nie je ani á ani ó.‘ Takže odvtedy sa volala Lily. ________________________________ [MK1]jen a jen prasknout