Johann Gottfried Herder
(1744–1803)
O původu řeči [Abhandlung über den Ursprung der Sprache] (1772)
 Přirozený původ jazyka: „Už jako zvíře má člověk řeč.“
 Zákon: „Vnímající bytost není schopna ponechat si pro sebe žádný ze svých
ostrých vjemů, naopak v prvním překvapení je musí vyjevit, a to nezávisle na
vůli a úmyslu.“
 Řeč pocitů je prvotním přírodním zákonem společným člověku i zvířatům.
 Náš současný jazyk obsahuje rezidua tohoto jazyka pocitů: citoslovce, kořeny
slov, básně, zpěvy.
 Námitka: Johann Peter Süßmich: Pokus dokázat, že původcem první řeči není
člověk, nýbrž sám Stvořitel, 1766. [pdf].
o písmenková hypotéza
 Zákon rezonujícího organismu: „týž tón budí u rezonanceschopné bytosti tón
obdobný.“
 Ale: Těmito úvahami, které se nacházejí v různých variantách u Condillaca a
Rousseaua, nelze zcela vysvětlit vznik jazyka!
E. B. de Condillac: Esej o původu lidského poznání, 1746
 spojení pocitů se slovy zvykem, později dohodou.
 Herder: toto vysvětlení je kruhové, předpokládá totiž jazyk
J. J. Rousseau: Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi, 1754
 jazyk je výrazem afektů, původní křik, ne dohoda
 gesta, napodobení tvarů věcí
 abstraktní ideje je možné zavést pouze pomocí slov
 Herder: „Condillac udělal ze zvířat lidi, kdežto Rousseau z lidí zvířata.“
Antropologické úvahy:
 „Člověk za zvířaty zaostává, co se síly a jistoty pudu týká“ a ve vrozených
schopnostech.
 Zvířata mají menší akční rádius než člověk.
 Člověk svými duševními schopnostmi obsáhne celý svět.
 Čím menší/větší je akční rádius zvířat, tím méně/více rozrůzněněji potřebují
smysly a řeč.
 Člověk nemá vrozenou žádnou řeč (kromě mechanické řeči přírody).
 Jazyk není qualitas occulta.
 Duševní schopnosti člověka jsou kvalitativně odlišné od zvířat.
 Síla instinktu je nepřímo úměrná rozumovým schopnostem.
 Vnitřní ekonomie duševních schopností (podobně jako u Leibnizových monád).
 Jazyk je formou kompenzace nedostatečných instinktivních schopností člověka.
(Zárodečná forma Hegelovy dialektiky, kdy je něco negativního zárodkem pro
něco pozitivního.)
 Hlavní předpoklad vzniku jazyka je schopnost reflexe
o schopnost zaměřit se na určitý obraz
o schopnost určit rozlišující vlastnost (určení, vnitřní heslo).
 Slova napodobují význačné znaky věcí (ovce → bečení).
 Herder transformuje Leibnizovu myšlenku apercepce do podoby vnitřního
smyslu. Nedokáže ale vysvětlit jak různé rozlišující vlastnosti tvoří jednotnou
věc, která je myšlena v určitém vědomí.
 Mysl schematizuje již při vnímání (→ Kant, Gestalt psychologie). Ne vnitřní jazyk
myšlenek, pro nějž se následně hledá spojení se zvuky a písmeny.
 Závěr: bez řeči člověk nemá rozum a bez rozumu nemá řeč. Řeč je přirozeným
orgánem rozumu.
 Argument proti teorii božského původu jazyka: aby člověk porozuměl božímu
slovu, musel by mít jazyk i rozum.
 Deprivační experiment: vývoj dítěte/dětí v izolaci. Výsledek: v izolaci se žádný
lidský jazyk nevyvine.
Jak vznikla řeč
 přes tóny, sluch má význačné postavení. „Prvním učitelem řeči musilo být
ucho.“
 zvukomalebná slovesa ≈ reálné zvuky (zvuky světa).
 z nich se postupně vytvořila jména. Substanciace (zpodstatnění) jako vývojový
proces.
 poezie, zpěv je starší než próza (→ Nietzsche, Wittgenstein).

 Podkladem všech smyslů je pocit.
 Smyslové vjemy jsou jím původně spojeny (někdy je těžké je oddělit).
 „Sluch je prostřední z lidských smyslů“. Je branou k duši, pojítkem mezi
ostatními smysly.
o co do oblasti vnímání
o co do zřetelnosti, jasnosti
o co do názornosti
o co do působnosti v čase
o co do potřeby vyjádření
 Závěr: Řeč získáváme zejména pomocí sluchu.
I. Čím jsou jazyky starobylejší a původnější, tím víc se bude jevit v jejich
kořenech tato analogie smyslů
II. Čím starobylejší a původnější jazyk, tím víc se kříží i city v kořenech slov.
Proto ty silné, smělé metafory v kořenech slov; proto tak časté přenosy z citu
do citu, takže sestavíme-li proti sobě jednotlivé významy kmenového slova, a
ještě víc jeho odvozenin, vznikne strakatina. Genetická příčina vězí v chudobě
lidské duše a ve splývání vjemů u primitivního člověka. Vidíme jeho potřebu
vyjádřit se zřetelně; vidíme, jak vzrůstá, čím víc se představa vzdaluje
vnímanému citu a zvuku, a již proto nelze pochybovat o lidském původu řeči.
III. Čím původnější řeč, čím častěji se v ní city prolínají, tím řidčeji mohou být
tyto city seřazeny do přesné a logické stupnice. Taková řeč je bohatá na
synonyma.
IV. Čím je jazyk původnější, tím méně abstrakcí, tím více citů
V. Čím původnější jazyk, tím méně obsahuje mluvnice, a nejstarobylejším
jazykem je prstem ukazovaný slovník přírody.
Základní přírodní zákony lidské přirozenosti a pokolení
I. Člověk je bytost svobodná v myšlenkách i skutcích, jejíž síly se uplatňují
progresivně: proto budiž tvorem mluvícím.
II. Člověk je svým určením tvor stádní, společenský; rozvoj řeči je tudíž pro něj
přirozený, podstatný a nutný.
III. Jako celé lidské pokolení nemohlo zůstat jediným stádem, tak si také
nemohlo zachovat jednu řeč. Proto dochází ke vzniku jednotlivých národních
řečí.
IV. Podle vší pravděpodobnosti tvoři lidské pokolení jeden progresivní celek
jediného původu, řízený jedinou ekonomií, a to ptati také pro všechny řeči a s
nimi i pro celý řetězec dalšího vývoje.
Sekundární literatura
Kiesow, K-F. J. G. v. Herder and W. v. Humboldt: Reflections upon the Origin of
Language. A Comparative Essay, with a Commentary on Recent Developments in
the Philosophy of Language, Pro-Fil, vol. 15, no. 2 (2014). [pdf]