Ludwig Wittgenstein


Tractatus Logico-Philosophicus, 1921

4.016. Abychom porozuměli podstatě věty, vzpomeňme na hieroglyfické písmo, které zobrazuje fakty,
které popisuje. Z něj se vyvinulo písmenkové písmo, aniž by se ze zobrazování ztratilo to
podstatné.



Filosofická zkoumání, 1953

1. Augustinus v Confessiones 1/8: cum ipsi (maiores homines) appellabant rem aliquam, et cum
secundum eam vocem corpus ad aliquid movebant, videbam, et tenebam hoc ab eis vocari rem illam,
quod sonabant, cum eam vellent ostendere. Hoc autem eos velle ex motu corporis aperiebatur: tamquam
verbis naturalibus omnium gcntium, quae fiunt vultu et nutu oculorum, ceterorumque membrorum actu,
et sonitu vocis indicante affectionem animi in petendis, habendis, rejiciendis, fugiendisve rebus.
lta verba im variis sententiis locis suis posita, et crebro audita, quarum rerum signa essent,
paulatim colligebam, measque iam voluntates, edomito in eis signis ore, per haec enuntiabam.

[Když dospělí pojmenovali nějaký předmět a obrátili se přitom k němu, viděl jsem to a chápal jsem,
že zvuky, které vydávali, onen předmět označují, protože na něj chtějí ukázat. Tento jejich úmysl
vycházel však najevo z pohybu těIa: ten je jakoby přirozenou řečí všech národů, spočívající v
mimice a ve hře očí i v pohybu ostatních údů, přičemž zvuk hlasu naznačuje hnutí duše, když ta po
něčem touží, nebo něco má, nebo něco odmítá, nebo před něčím prchá. Takto jsem se postupně učil
chápat, jaké věci označují slova umístěná na svých místech v různých větách a opakovaně slýchaná, a
když si i moje ústa navykla na tyto znaky, vyjadřoval jsem jimi svoji vůli.]

Tato slova nám prezentují, zdá se mi, určitou představu o podstatě lidské řeči. A sice takovouto:
Slova řeči pojmenovávají předměty - věty jsou spojení takových pojmenování. - V této představě řeči
spatřujeme kořeny myšlenky, že každé slovo má nějaký význam. Tento význam je slovu přiřazen. Je jím
onen předmět, který slovo zastupuje.

O rozdílu slovních druhů Augustinus nemluví. Řekl bych, že ten, kdo popisuje učení se řeči takto,
myslí především na podstatná jména jako „stůl“, „židle“, „chléb“ a na jména osob, teprve v druhé
řadě na jména určitých aktivit a vlastností, a ostatní slovní druhy bere jako něco, co už se nějak
najde.

Uvaž nyní takovéto použití řeči: Pošlu někoho nakupovat. Dám mu lístek a na něm jsou znaky: "pět
červených jablek". Donese lístek ke kupci; ten otevře zásuvku, na které je znak "jablka"; pak
vyhledá v tabulce slovo "červený" a najde u něho určitý vzorek barvy; nyní pak odříkává řadu
číslovek - předpokládám, že ji zná nazpaměť - až k slovu "pět" a při každé číslovce vezme ze
zásuvky jablko, které má barvu odpovídající onomu vzorku. - Takto a podobně se operuje se slovy. -
"Jak ví ale, kde a jak má hledat slovo ‚červený‘ a jak si má počínat se slovem ‚pět‘?" - Inu,
předpokládám, že jedná tak, jak jsem to popsal. Vysvětlování má někde svůj konec. - Co je ale
významem slova "pět"? - O takovém významu tu vůbec nebyla řeč; jen o tom, jak se slova pět"
používá.