Vyvstáváš z křesla, na němž mlíky sedíš v soumraku zlatém. Světlo klouže chladnými stíny po ústech a čele.
Jak teple v sametovém plášti černém
ti svítí košile! Pás purpurový,
ve sponě smaragd, barvu srdce má.
Stříbrné perly baretu teď zvoní a hravý vítr vlasy pozvedá ti. Vyvstáváš z křesla, na němž mlčky sedíš.
Tu usmějí se zavřená tvá ústa: se světem otázek tvé oko mluví. Ruku mi podej, pošeptej mi všecko —
já neznám němé otázky v tvém oku a chci se ti stát někým jako bratr a v minulu se s tebou usmívat.