NKPŔODEJNl
Konec konců,
z virů máme víc dědičné hmoty nežli z nich.
Nemají sílu.
A my máme být síla těch, co nemají sílu.
A co stojí mozek myšice, a co stojí sperma vorvaně?
Bílý týden
v haderných jednotkových domech, výprodej
turkmenských texasek a Sebraných spisů na krepovém papíru.
A co stojí duše?
A co stojí
putýnka krve, m z níž je tak málo jantarového séra, tak málo protilátek proti červeným Šajlokům?
Co jsme stáli,
ještě než jsme se stali
bezcennými?
kuru, syndrom usmívající se smrti
syndrom mizející plíce *'
Nejsme Foreové na Nové Guinei, nepěstujeme rituální kanibalismus, - netrpíme pomalým virem, který vyvolává degeneraci mozku a míchy s křečemi, třesy s progresivní demencí s příslušným šklebem,
jen se usmíváme,
rozpačitě se usmíváme,
rozpačitě se usmíváme,
rozpačitě se usmíváme.
Každou chvíli někdo lapá po dechu. Zastavuje se a vadí v provozu. Davy se valí, reptajíce na valení davů, ale tento jen lapá po dechu.
Třeba uvnitř roste
mořská příšera v mořské příšeře,
černý mluvicí pták,
havran Nikdy víc a
nenachází hlavu Pallas Athény, na niž by usedl, a tak jen roste jako bulózní emfyzém se vznikem cyst, fibrózních ložisek a plicní hypertenze.
Třeba uvnitř roste velká němota pohádek, otesánek, táta, máma a stádo ovcí, slepá cesta v poli, skřípot koňského potahu, všecko jsem sežral a tebe taky,
zatímco scintigrafie ukazuje vymizení perfúze a angiografie ukazuje zbytky tepenných větví bez kapilární fáze.
Třeba uvnitř roste opuštěný pokoj, holé stěny, stopy po obrazech, odpojený telefon, usedající peří, encyklopedisté se odstěhovali a Dostojevský to nenašel,
ztracen v krajině, kde jen chirurgové píší básně.
syndrom rozdrcení tkáně *'
Když jsem jednou v zimní tmě čistil míchačku na beton, vtáhlo soukolí, podobné zubům otrávené krysy z Ibadánu, rukavici i s rukou. Kosti prstů řekly něco málo jinak neslýchaného a nastalo ticho, neboť i krysa se lekla.
Tehdy jsem poznal, že mám duši.
Byla měkká, černá, s rudohnědými proužky,
a bylo nutno ji zabalit do gázy.
Odložil jsem ji vedle na sedadlo
a řídil zdravou rukou. Ve špitále,
za obstřiků a šití,
se duše držela kusadly
za chromovaný knoflík sklopného stolu.
Byla teď bíle krystalická «
a měla hlavu sarančete.
Prsty se zahojily.
Duše se změnila nejdříve
na granulační tkáň
a později na jizvu sotva znatelnou.
*' Bywaters
60
61
Každá poezie má kolem pěti set stupňů Celsia.
Jen básníci jsou různě hořlaví. Nejsnáze chytnou ti namočení v lihu.
Co by byli bez své nemoci. Nemoc je jejich zdraví.
Hoří, slamění panáčkové, nečtou Nietzscheho co tě nezabije, to tě zocelí.
velcí předkové
V noci
jejich siluety se rýsují proti prázdnému nebi jako pluk trojských koní. Jejich šepot stoupá ze studní vody evidentně živé.
Když však
vypukne den, jako když praskne vejce, a rodí se rovnou ozbrojenci s pendreky a matky zhluboka krvácejí,
oni jeví se motýly s křídly
ze zelných listů,
jeví se rosolem z mlhy,
obkresleným vadnoucí infantilní linkou,
jejich sotva naznačené ruce se klepou,
zapomínají dýchat
a bojí se říci jedno jediné
srozumitelné slovo.
13