Do..
Neplač
jemnost, bolestná jako rozloučení:
ty - ani ze sna nemluvíš já - ani ve spánku nepřestávám mlčet mezi námi neleží meč ale krev - počatá mezi námi leží strach
vrkání holubů jediná ozvěna našich rozhovorů
(unese bílý holub šepotu tu tíhu?)
jako bys byla ženou i jediným mým dítětem
krví mé krve
smrtelnou nemocí
bílou básní
rozhovor s tebou mi přibližuje svět rozhovor s tebou svět oddaluje
Neplač - z pláče se rodí falešní andělé, neusmívej se - úsměv rodí falešné démony, nechtěj umřít - spánek tě odzrcadlí ve svém nesmírném mlčení
a oba budeme mlčet
blízký jako úsvit
Jsi
Jsi mojí jedinou vlastí.
Jsi mojí jedinou vlastí, mlčení, v němž obsažena jsou všechna marná slova;
němá oblaka, výdechy, pohledy, poštovní holub s dopisem zmizelým beze stopy;
jsi mojí vlastí, ticho, křičící
mrtvými jazyky; jako vyhořelý,
jenž ztratil všechno, co je plané,
jako utečenec
chycený nedaleko tábora,
i když už nejsem dítětem
ani tvým vězněm,
vím, že i ve vyhnanství
zůstanu v tobě, řeči,
a ty budeš ve mně
jak naběhlý jazyk: srdce,
které tak dlouho mě drží při životě,
dokud ne
Jaké je to štěstí
Jaké je to štěstí: dva zachr; Betar, z drohobyckého gh potkáváme se na hlavním které povstalo na spáleniš zavražděných, bezejmenn a mlčíce vzpomínáme na zavražděné, bezejmenné, nesmrtelné nebe a mrtvé volnost, rovnost, bratrství alfu i omegu kouře mělce cáry spáleného papíru, vic vznášející se ve vzestupný překračující všechny nelid stíny spálených knížek, přízraky našich starých a a vzpomínáme na naše st; a dívky žijící už jenom v a neumlkající klapot jejic
za prízračnými okny.
i 30
***
nikoliv proto
že mám jenom jeden jediný život že bych mohl nebýt
že jsem ztratil víru v dávném dětství že jsem nepřestal být věrný
že čtu se studem své nedávné básně
že v nich bloudím jako po spáleništích zarostlých sněh
že jsem se nechtěl podílet na lhaní že nechci říkat poloviční pravdu
že se nicota přehrabuje v mých dopisech a papírech že do nich otiskuje svoji tlustou ruku
že sotva tuším čím jsi
nikoliv proto se učím
mlčet