I.
Byl to krásný den letní; uprostřed oblohy skvělo se slunce polední,
oudolí a hory stříbrnou září svou posívajíc; i třpytily se
kraje vůkolní, jako by po luzích českých zlaté bylo se rozvalilo
moře. Bezechmurné klenutí blankytové v obzoru na vzdálené
hory důvěrně se podepíralo a země i nebe v čistém plamenu se
leskly. Zralé obilí výšku člověčí přesahovalo, zelenými hájemi
a lučinami prožloutajíc.
Ve stínu stromů kaštanových několik sousedů vesničky K....
sešlo se, jako obyčejně v nedělní den, učitele svého očekávajíce,
by jim něco z týdenně přicházejících novin pražských vypravoval
nebo předčítal.
„Bohudíky,“ pravil konšel, „že dnes den sváteční jest; pochybuji,
že by kdo byl parnem v poli obstáti mohl.“
„Ba ovšem,“ odpověděl ponocný; „jest se obávati, že vyschnou
potokové okolní, nepřitáhne-li brzo vlažící déšť. Záveský
rybník také již ukazuje dno.“
„Tenť beztoho již dávno měl býti vypuštěn,“ jal se říci šedivý
rychtář; „a nebyla by ho věru žádná škoda. Ryby se v něm nerodí,
a mlýnům též hrubě neprospívá; i zdá se, jako by staré
pověry, proti všemu namítání nových mudrců, přec něco pravdivého
do sebe měly, an se tam každoročně, dokud paměť moje
sahá, z naší obce někdo utopil. Nechť tedy vyschne.“
„Nejsem pověrečný,“ promluvil konšel, „a leccos sobě umím
přirozeně vysvětlit, an jsem se v potulkách vojenských mnohé
věci přiučil, na kterou bych doma nikdy byl nepomyslil; co se
ale záveského rybníka týká, pochopiti nemohu, proč, buď jak
buď, každoročně z něho mrtvola vytáhnouti se musí, jako by
obec naše kletbou zavázána byla, žravému bahnu oběť tu podávati.
Již co chlapec jsem o tom slýchával, a matka má mně
přísně zapovídala přiblížili se k němu. Dvacet let jsem zatím na
vojně strávil, a dávno již jsem byl zapomenul na pověru. Navrátiv
se opět domů pozoruji, že pověst a bohužel i uskutečňování
jí se ještě zachovalo. Proč se asi ten močál již dávno vypustiti
neb aspoň ohraditi nedal, k odvrácení nového neštěstí?“
„O vypuštění rybníka nebývala řeč,“ odpověděl rychtář; „teprv
nyní, co mladý pan hrabě nastoupil statek svůj, ustanovilo
se na poručení jeho, hned po žních kalužiny vyčistiti a rybník
vypustiti, kdežto prý se napotom panská zahrada založí. Ohražen
však byl již před šestnácti lety, za nebožtíka pana hraběte
Věnceslava, a přece…“
„Jen dopovězte!“ zvolal jeden; z mladších sousedů. „Já právě
tehdáž byl v cizině, a až po dnešní den jsem se náležitě nedověděl,
jak se dělo s otcem našeho pána.“
„Inu, kdož to ví?“ pravil rychtář. „Posaváde se to nevysvětlilo,
a zůstaneť to nepochybně navždy tajemstvím. Což neznáte
celou tu příhodu? Tedy poslechněte; co vím, milerád vám sdělím.
– Právě se byl utopil mlynářův pacholík, an nebožtík pan
hrabě o pověsti obecné se dověděl. Rozhorlen nad pověrou
selskou celý rybník kolkolem ohraditi kázal, a přísným slovem
celé obci, zvlášť ale školním dítkám, blízký přístup ke hrázi
zapověděl. I zachovával se příkaz dle vůle jeho, aniž se více jaké
neštěstí přihodilo. V roce nato však, právě asi v této letní době,
nalezla se bezhlavá mrtvola hraběte, nedaleko břehu pokraj
meze ležící. Hadové a ještěrky otevřeným chřtánem v tělo jeho
se zažírali a krvavý potok kolem něho bařiniště začervenil. Byltě
v nejskvostnější oděv svůj vojenský oblečen. Žádný nevěděl,
kterak tam byl přišel. U večer předtím, po stole, již svléknut
odešel do komnaty své, neboť v obyčeji míval dlouho do noci
čísti. Hraběnka nevěděla, že by ještě někam jíti zamejšlel. Zámek
byl uzavřen, žádný pána z domu vycházeti neviděl, a on
přece odešel – navždy! Všecko pátrání bylo marné, a smrt hraběte
Věnceslava až po tuto dobu nevyzkoumatelným zůstala
tajenstvím. Ve krátkém čase nato náramné padly deště. Potokové
se nadmuli, a vystouplí rybníci okolní přetrhali hráze své,
u kteréžto příležitosti také plot záveského rybníka odploval.
Paní hraběnka odjela a od té doby se na venkově více neukázala.
Nato však opět rok co rok někdo v záveském rybníku vlnám
za oběť padl.“
„Bohudíky,“ pravil konšel, „že nás letos posud podobná nehoda
minula. Vbrzce učiní se všemu konec; mladý pán bude
zde obývati, a mnohých změn i oprav očekávati máme.“
„Co se týká změn,“ namítnul ponocný, „nepochybuji; ale
opravy – věru nevím, zdaž i všechny k našemu prospěchu budou.
Tak dlouho jsme již vytrvali při starém – nechť raději vše