KONZERVACE A RESTAUROVÁNÍ KERAMIKY
Dělení archeologických pramenů:
 movité x nemovité
 artefakty x ekofakty x přírodní prameny
 podle materiálu: hliněné, kovové, dřevěné
 podle účelu: nástroje, zbraně, keramika x domy, osady, ohrazení
artefakt – předmět, který člověk záměrně (intencionálně) vytvořil nebo pozměnil tak, aby
sloužil k nějakému účelu
◦ nádoby
◦ nástroje
◦ ozdoby atd.
 účel artefaktů
◦ praktická funkce (sekání u sekery)
◦ společenský význam (bojová funkce zbraní)
◦ symbolický smysl (výzdoba na předmětech; poloha zemřelého v hrobě)
ekofakt – předměty nevznikající záměrně, ale jako vedlejší produkt činnosti člověka
(vytvářením nebo používáním artefaktů)
 přímo závislé na činnosti člověka, ale nejsou produktem jeho úmyslu
◦ kulturní plodiny
◦ pozůstatky domácích zvířat
◦ pozůstatky člověka
přírodní prameny - nevznikají záměrně, ani v souvislosti s činností člověka, ale naopak
nezávisle na něm
 poskytují informace o činnosti člověka nebo o jeho přírodním prostředí
◦ malakofauna
◦ pylová zrna
◦ rostlinné makrozbytky
Konzervace a restaurování archeologických nálezů je nedílnou součástí
postexkavačních procesů (laboratorních prací), kterým předchází evidence a třízení těchto
pramenů v terénní a jejich odborného odebrání a dokumentace. Po laboratorním ošetření
přichází na řadu inventarizace a uložení nálezů.
A. evidence a třídění archeologických nálezů v terénu, vyzvednutí z nálezové situace
B. čištění a ošetření archeologických nálezů v laboratoři
◦ konzervace
◦ restaurování
C. inventarizace a popis archeologických nálezů
D. zabalení, štítkování
E. uložení v depozitáři
A. Vyzvednutí z nálezové situace
 preparace
 fotografická a kresebná dokumentace
 zaměření
 písemná dokumentace (slovní popis hmotných nálezů do formulářů)
 další preparace, fixace, vyzvednutí „IN SITU“ V konzervátorské terminologii to
znamená artefakt přenesený z původního místa nalezení bez rozebrání i s přiměřeným
množstvím okolního prostředí nálezu, nejčastěji s okolní zeminou. Jedná se uchování
předmětu v původní poloze. Střepy, vyzvednuté s blokem hlíny jsou obaleny zeminou,
dopraveny do laboratoře a následně pomalu rozebírány.
Nádoby „in situ“ jsou často v celku. Stačí vybrat nebo vysypat hliněnou výplň.
Odstranění houževnatě držící výplně - suchá, tvrdá, ulpělá hlína uvnitř dobře vypálené
nádoby se odstraňuje po jemném navlhčení vodou, nastříkáním vody střičkou, injekční
stříkačkou do ztvrdlé výplně a neprodyšném zabalení nádoby do potravinové,
polyetylénové (PE) fólie. Za cca 30 minut voda prostoupí výplní a ta se sama uvolní,
oddělí a snadno se vyklepne, nebo dřevěnou špachtlí odstraní. Pozor na devastaci v
důsledku násilného rozebírání!
B. Laboratorní ošetření nálezů
Keramika (pravěká x středověká x lidová malovaná x kamenina x porcelán)
Je to jeden z nejodolnějších materiálů, negativně na ni příliš nepůsobí změny vzdušné
vlhkosti, teploty, světelných podmínek, ani škůdci. Typickými mechanickými vlastnostmi
tohoto materiálu je pevnost, tvrdost, houževnatost a odolnost – cílem laboratorního ošetření je
tyto vlastnosti obnovit.
Předpokladem úspěšné konzervátorské práce je dokonale očištěný materiál. Keramické
artefakty byly často vystaveny nepříznivému prostředí dlouhodobého uložení v zemi. Metody
čištění jsou proto voleny v závislosti na charakteru a vlastnostech střepů.
Laboratorní práce zahrnují:
1. Předběžný konzervátorský průzkum
2. Čištění (za sucha/mytí)
3. konzervace
4. Restaurování (lepení, doplňování a rekonstrukce)
5. uložení
1. Konzervátorský průzkum
Před zahájením zásahových prací na keramickém materiálu se provádí komplexní
restaurátorský průzkum. Na základě vyhodnocení předběžného průzkumu kvality střepů, jejich
degradace, diagnostikování závad a poškození předmětu se realizují vlastní konzervační
zásahy. Na základě zjištěných výsledků se stanoví rozsah, metodika, pořadí vlastních
konzervačních zásahů tak, aby nedošlo k poškození. Makroskopicky se hodnotí mikrostruktura
a textura.
2. Čištění
Vyzvednuté střepy jsou na vnějším i vnitřním plášti znečištěny povrchovými nečistotami,
vzniklými v souvislosti s dlouhodobým uložením v půdě. Materiál je nutné čistit od hrubých
zemních nečistot, hlíny, písku, kalů, usazenin, nalepených nánosů, výplně, kořenových travních
systémů aj. Kořeny trav často prorůstají skrze lomy střepů, přichytávají se k hranám a plochám
střepů a vytvářejí na povrchu střepů vodou nerozpustné sintry.
Povrchové znečištění keramiky
Povrchové znečištění má jednoznačný vliv na kvalitu a vzhled střepu. Střepy znehodnocené
povlaky znemožňují předmět prostudovat. Zabraňují a znesnadňují identifikaci střepových
znaků, základních charakteristických vlastností jako je vzhled, barva, kvalita, struktura
povrchu, druh výzdoby apod. Nečistoty na hranách znemožňují kompletaci.
S povrchovým znečištěným nebyly předměty vyrobeny, ale získaly je následně. Povrchové
znečištění, s nímž se nejčastěji setkáváme u keramických střepů, vzniká:
1) Mokrým louhováním, dlouhodobým kontaktem s kapalinami různého charakteru, kdy se
tvoří: ● rozpustné soli: chloridy, sírany, dusičnany ● nerozpustné soli: solné výkvěty minerální
krusty.
2) Suchým usazením, vrstvením, nalepením nečistot na povrchu ve formě nánosu, krusty,
povlaku, rezidua.
3) Při kontaktu s kovovými zrezivělými částmi se objevují na povrchu střepů korozní produkty
- rez.
4) Ve vlhkém prostředí se na povrchu střepů tvoří plísně.
Odstranění povrchového znečištění:
1 – Odstraňování za sucha – pomocí zubolékařských nástrojů (skalpelů aj.)
2 - Chemicky – tamponování, ponor, propírání ve vhodných látkách; 3% roztoku kyseliny
chlorovodíkové, solné, popř. citronové. Poté mechanické odstranění krust. Nutné poté velmi
důkladně vymýt zbytky kyseliny pod tekoucí vodou!!
3 - Kombinovaně – kombinace předešlých postupů
Metody čištění
Čištění probíhá mechanicky, a to za sucha nebo vodní metodou (mytí). Před samotným
zahájením čištění nutné keramiku vyjmutou ze země nechat zvolna vyschnout – obnovení
mechanických vlastností. Mechanické čištění pod vodou, čištění kartáči a kartáčky, nejlépe ve
studené vodě, nenechávat zbytečně máčet. Ideálně čistá voda, popř. desinfekce z důvodu
vytvoření plísně (Ajatin), popř. v destilované vodě. Po umytí opět nechat vysušit – nebezpečí
plesnivění. Při mytí dávat pozor – může se objevit malba, organické zbytky, engoba – čistit jen
lehce mezi prsty, příp. štětečkem, raději za sucha. Pro zachování malby se se zlomky keramiky
natírají syntetickými pryskyřicemi zředěné v demineralizované vodě (postačí i např. zředěné
lepidlo Hercules s destilovanou vodou).
3. Konzervace
◦ pracovní postup, směřující k relativnímu uchování předmětu proti jeho
přirozeným změnám nebo zániku
◦ nedílná součást archeologického procesu a postexkavačního studia
archeologických nálezů
◦ konzervace - preventivní, sanační
Preventivní konzervace
Soubor nepřímých opatření vedoucích k ochraně předmětů kulturního dědictví
systematickou kontrolou a případnou úpravou prostředí tak, aby předměty setrvávaly v pokud
možno nezměněném stavu (stabilizování současného stavu předmětu, minimalizování
případných dalších poškození (degradačních, korozních procesů aj.)
Preventivní konzervace je levnější a jednodušší, a tedy je vždy upřednostňována, nicméně
pokud to stav předmětu vyžaduje, je přistupováno k metodám sanační konzervace nebo
restaurování.
Cílem tedy je zajistit nejvhodnější a stabilní podmínky pro minimalizování degradačních
procesů, např.
- vhodná teplota, vlhkost, sluneční světlo uložení, obalový materiál (úprava
okolních podmínek chrání předmět před poškozením, aniž bychom ho změnili
více než je nutné)
Sanační konzervace
Systém přímých zásahů s cílem stabilizovat jeho současný fyzický stav při maximálním
úsilí o nenarušení komplexní hodnoty předmětu. Materiály i postup by měly být vždy
reversibilní (vratné), snadno odstranitelné! Vypracování konzervátorské zprávy v tomto
případě nutností!
4. Restaurování
Záchrana a odborná oprava (lepení, doplňování chybějících částí). Rozumíme tím navrácení
předmětu do původní podoby (celistvost, integrita), doplňování chybějících či silně
poškozených prvků. Dělá se především kvůli dosažení srozumitelnosti předmětu, obnovení
estetické, technické aj. funkčnosti předmětu.
Provádí se zpravidla původními postupy s původním materiálem nebo moderními postupy a
dostupným novým materiálem.
Vypracování restaurátorské zprávy nutností!
Restaurování a rekonstrukce nádob ZAHRNUJE:
1. fotodokumentace PŘED započetím prací – v jaké stavu fragmentarizace se
nádoba/nádoby nachází
2. vyhledání fragmentů a lepení střepů v celek
◦ tvarová podobnost zlomků, příslušnost k části nádoby (okraj/hrdlo/výduť/dno)
◦ výzdoba
◦ vnitřní/vnější barva
◦ struktura keramické hmoty
Vyhledávání je velice náročné na čas a trpělivost. Dá přirovnat k dětské hře Puzzle. Střepy
jsou v první řadě tříděny a vyhledávány podle charakteristických vlastností střepů a podle
polohy střepu v těle nádoby. Cílem je umístit co největší množství střepů a vyhledat tak co
nejkompletnější plášť těla restaurovaného exponátu. Po vyhledání všech střepů vznikne plošně
rozložený plášť těla nádoby. Střepy, které se nepodaří umístit ani během lepení, slouží jako
vzorky pro analýzy. Většinou se jedná o drobné, vyžilé fragmenty bez styčných ploch k
mateřské základně.
Lepení – důležité je použití vhodného lepidla (v minulosti se často používala nevhodná
lepidla). K lepení se používají kvalitní lepidla, která jsou v souladu s pravidly pro práci s
archeologickým střepovým materiálem. Hlavním požadavkem kladeným na lepení v
konzervátorské praxi je reverzibilita lepeného spoje. Jedním z mnoha dalších hledisek výběru
lepidla je například pevnost lepených spojů a odolnost proti stárnutí. Lepidlo musí vytvářet
transparentní, stálobarevné spoje odolné vůči působení světla, spoje tenké, snadno
odstranitelné, rozebíratelné, ale přesto s vysokou přilnavostí ke keramice, kterou nesmí nijak
znečišťovat, zabarvovat, znehodnocovat, poškozovat, rozleptávat, ale naopak maximálně
zpevňovat a ukotvovat. Požadavkům na slučování keramiky nejvíce vyhovují disperzní
(disperze – rozptýlení částic) lepidla tekuté konzistence, tzv. studená lepidla. Kapalina se
přizpůsobí nerovnostem povrchu a po vysušení za normální teploty přejde do pevného stavu.
Možnost použít i tzv. Tavná lepidla – lepidlo nanášeno tavnou pistolí. Výhodou je pevnost
spoje, ale jsou nevhodná pro lepení drobných tenkých kusů. Často se z naneseného lepidla
táhnou pavučinky, tenká vlákna. Nesmí se používat pro slučování pórovitých a nestabilních
fragmentů, protože z nich se nedá odstranit. Při dekomponování pak hrozí i úbytek původního
materiálu.
Používaná studená lepidla: DISPERCOLL M, DISPERCOLL RTZ, DISPERCOLL D2,
HERKULES. AKRYLEP 545. Termosety – epoxidové systémy: např. CHS EPOXY aj.
Nejlépe osvědčené a dlouhodobě používané je lepidlo prodávané pod názvem jako Hercules –
je to polyvinylacetátové lepidlo se silnou nasákavostí do střepů, odolností vůči
mikroorganismům a vlhkosti, nezanechává v místě slepení viditelnou stopu a hlavně je
opět REVERSIBILNÍ, tj. odstranitelný a to vodou.
3. doplňování
K doplňování chybějících částí se přistupuje v případě že je nádoba křehká, v místě slepení
nestabilní a mohlo by snadno dojít k opětovnému rozlomení, doplňování tedy slouží i jako
částečná ochrana. Na slepeném plášti se zaplňují ztráty vhodným výplňovým materiálem. K
doplňování se přistupuje nejčastěji z důvodů podpoření mechanických vlastností předmětu,
jako je jeho zpevnění, posílení vazeb mezi jednotlivými střepy, zvýšení stability, pro snazší
manipulaci s exponátem. Doplňování vychází z míry dochování originálu. Pro rekonstrukci
celých předmětů je potřeba cca 2/3 dochovaného pláště předmětu, na jehož základě se bude
moci doklonováním doplnit zbytek těla. V keramické praxi se nejčastěji chybějící plochy
doplňují odléváním sádrové suspenze na podkladovou formu. Tmelení, plombování, spárování
prasklin, štěrbin, trhlin a dalších defektů se provádí proto, aby došlo ke scelení pláště. Chybějící
části se podkládají modelovací hlínou, parafinovými destičkami, nebo změklými modelovacími
dentálními destičkami. K samotnému doplňování se používá modelářská sádra, hrany střepů se
nejdříve navlhčí. Sádra, rozmíchaná ve vodě, po nanesení postupně tuhne a je nutné ji pomocí
špatchlí a dentálních skalpelů modelovat.
Po tvarování se zbytky sádry odstraní a okolí se umyje navlhčenou houbičkou.
Po uschnutí je nutné šetrné smývání nečistot opakovat podle potřeby až do jejich úplného
odstranění.
4. Tónování
Nově dodané sádrové implantáty se barví vhodnými barvivy tak, aby se při pohledu zblízka
dalo rozeznat, co je původní materiál a co novodobá výplň. K barvení sádrových ploch se může
použít např. latex s příslušnou temperovou barvou, tónovací vodovou pastou. Celoplošný
barevný fond je možné opticky doladit vhodným práškovým pigmentem.
5. Závěrečná konzervace exponátu + závěrečná fotodokumentace s měřítkem
Závěrečná konzervace fixuje provedené kroky a chrání předmět před degradačními vlivy.
Konzervací se zvětšuje životnost použitých pomocných materiálů. Konzervační roztoky (např.
zředěné lepidlo Hercules) se nanáší na výplně pro dosažení celistvé filmové vrstvy nejčastěji
pomocí jemného štětečku retušérské stříkací pistole.
6. Uložení
Po provedení konzervačních a restaurátorských prací je nutné předměty vhodně zabalit, tak
aby byla zabezpečena jejich ochrana (z obalových materiálů se osvědčily bublinkové fólie,
papírové sáčky a krabice). Důležité je také zajistit stabilní depozitární podmínky. Keramika
by měla být uložena při teplotě kolem 20 °C ve 40-60 % relativní vlhkosti vzduchu.
Vypracování restaurátorské zprávy
Pro každou konzervovanou nebo restaurovanou nádobu se vyhotovuje tzv. kompletní
restaurátorská zpráva, jejíž součástí je fotografická dokumentace, průběžně pořizovaná během
celého pracovního procesu. Zpráva poskytuje zejména detailní informace o provedených
pracovních postupech, technologiích a použitých pomocných materiálech a podklady k
případným dalším restaurátorským zásahům. Restaurátorská zpráva je připojována ke každému
ošetřenému předmětu, aby bylo možné dle použitých metod, pomocných materiálů a chemikálií
korigovat jeho následné uložení, vystavování, opravy, rekonzervační zákroky apod.
Restaurátorské zprávy se archivují, ukládají v archivech veřejných institucí a jsou k dispozici
badatelům, ale i široké veřejnosti ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k
informacím. Zapůjčují se však výlučně k prezenčnímu studiu.
Dokument o profesi konzervátora a restaurátora
 konzervace & restaurátorství archeologických a historických památek se řídí etickými
kodexy, nelze jej samozřejmě vymáhat, ani sankcionovat. Každý konzervační zásah
musí být prováděn tak, aby byla zachována veškerá informační, estetická a
historická data, která předmět nese.
 kodexy často vydává UNESCO, pak je na každé zemi, zda jej schválí a v jaké podobě
 Komise konzervátorů a restaurátorů Asociace muzeí a galerií, která uděluje licence na
provádění konzervátorsko-restaurátorských zásahů, schválila v roce 2009 současnou
podobu Profesního etického kodexu konzervátora-restaurátora AMG ČR.
http://www.cz-museums.cz/UserFiles/File/komise/kkrp/kodex.pdf
Smyslem tohoto dokumentu je stanovit základní cíle, zásady a požadavky na profesi
konzervátora-restaurátora a jeho roli při ochraně kulturního dědictví v muzeích České
republiky. Obsahuje tyto body:
- Vymezení profese
- Dosažené vzdělání v oboru (min. Mgr. stupeň)
- Obecné profesní zásady
- „Jak vést zásah?“ (16 základních otázek, při jejichž zodpovězení se
minimalizuje možnost chyb)
- Muzeum a postavení konzervátora-restaurátora – mělo by byt rovnocenné
partnerství
Konzervátorská pracoviště v ČR
 Metodické centrum konzervace Technické muzeum Brno
každoroční konference tradičně pořádá Metodické centrum konzervace TMB ve spolupráci
s Komisí konzervátorů-restaurátorů AMG
Konference konzervátorů a restaurátorů
◦ 13. – 15. 9. 2016, Aula FEKT VUT, Technická 12, Brno
 Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy
 Konzervátorské centrum Ústav historických věd Slezské univerzity v Opavě
 Restaurátorská laboratoř Archeologický ústav Praha