Císař Zikmund jako planeta Slunce; Johannes Hartlieb: Kriegsbuch, po 1437 (Vídeň, Österreichische Nationalbibliothek) IX. Obnova královské moci (1436-1437) Šlechta i města složily mu přísahu věrnosti a přijaly úředníky od něho ustanovené, závodíce mezi sebou, aby jeden se zdál poslušnější krále než druhý, jaká už je povaha lidská na obě strany nemírná, ať už chce pronásledovali nebo poslouchali. Eneáš Silvius Piccolomini v Historii české První dny v Praze Někdy před polednem 23. srpna 1436 proběhl podle obvyklého ceremoniálu vjezd Zikmundův a Barbořin v doprovodu početné šlechty a zástupců měst do Prahy, města, jež Zikmund naposledy opustil roku 1402 se svým zajatcem Václavem IV. Konšelé tří pražských měst, členové cechů s korouhvemi a hojné obyvatelstvo vyšli králi vstříc před městskou bránu, pravděpodobně Horskou (poblíž dnešní křižovatky U Bulhara). Součástí průvodu bylo i procesí utrakvistického duchovenstva, avšak na přání císaře bez obvyklých žerdí s eucharistií (svátostí oltářní), jak se dohodl s legáty koncilu. Konšelé předali před branou Zikmundovi klíče od městských bran a císař - jak bylo zvykem - jim je zase vrátil. Za radostného vzrušení prošel potom průvod kolem druhé hodiny odpolední staroměstskou branou (u dnešní Prašné brány) a Celetnou ulicí k farnímu kostelu Panny Marie před Týnem, v té době dovedenému pouze do výše balustrády průčelí a dosud nezaklenutému ani opatřenému krovem (dostavěn byl až po polovině 15. století). Provizorní zastřešení však umožňovalo chod bohoslužeb i kazatelské činnosti Rokycanovy. Jan Rokycana pozdravil krále krátkým kázáním na text žalmu (19, 10) „Pane, spas krále a vyslyš nás v den, ve který volali jsme k Tobě!" a vyzval shromáždění k modlitbě za panovníka a mír. Konšelé potom provázeli panovnický pár (209 ) s nejužším doprovodem do Králova dvora, ostatní členové dvora i hosté se rozešli do předem pripravených příbytků. Králův dvůr, věžovitý palác o několika patrech a dvou nádvořích, dal poté, co odkoupil řadu domů, vystavět Václav IV. jako své nové sídlo a od roku 1383 zde pravidelně bydlel. (Několikrát přestavovaný objekt byl při demolici v letech 1902 1904 zbořen do základů.) Zaujímal plochu dnešního Obecního domu, hotelu Paříž a nárožního domu Obchodní a živnostenské komory s přiměřenou částí náměstí. Jeho menší dvůr, v jehož areálu se nacházely domy, zahrada, konírny a lázeň s četnými pavlačemi, se na východě opíral o parkánovou městskou zeď. Na straně k Novému Městu se v pozdějších pramenech uvádí dlouhá pavlač s mnoha okny, v přízemí patrně arkádová otevřená chodba, v patře uzavřená. Většímu nádvoří, se studnou uprostřed, vévodil věžovitý palác opírající se o hlavní zeď, která tak dělila celý komplex ve dvě části. Svými rozměry (asi 30x10 m) odpovídal jiným věžovitým palácům Václavových sídel (Točníku, Vlašskému dvoru či Novému hradu u Kunratic). Podle mála zachovaných zbytků gotických ostění a klenebních kružeb byl palác vybaven přepychově, což platí zejména o předpokládaném velkém sále. Palác byl pavlačí spojen s věží nad staroměstskou branou zvanou Odraná. Do nádvoří zhruba trojúhelníkovitého půdorysu, jehož obvodová zástavba sledovala dnešní Králodvorskou ulici, se vcházelo od západu. O osudech Králova dvora po jeho zabavení staroměstskou obcí toho příliš nevíme. Před bitvou na Vítkově zde byli dočasně ubytováni táboři s koni a vozy. Palác byl zřejmě ušetřen zpustošení, ale jelikož nebyl používán, asi poněkud sešel. Podle některých pramenů se však Zikmund nejprve ubytoval v blízkém domě na rohu Celetné ulice a nynějšího Ovocného trhu (dnes palác Nové mincovny); připadl roku 1409 králi Václavovi, který jej používal pro potřeby svého blízkého sídla. Po roce 1453 byl majetkem královny Johany z Rožmitálu, první choti Jiřího z Poděbrad, byl přestavěn a začalo se mu říkat Dvůr králové. Je možné, že v tomto domě bydlel Zikmund do té doby, než byl Králův dvůr upraven. Teprve v neděli 26. srpna došlo k prvnímu veřejnému projevu obnovení královské vlády v Praze, k holdu konšelů tří pražských měst, jejich přísaze a potvrzení privilegií, za účasti shromážděného měšťanstva. Obřad se uskutečnil na Staroměstském náměstí před třemi domy na jeho východní straně (dnes je zde palác Golz-Kinských). Před nejjižnějším z nich bylo postaveno pódium pro dvořany a na něm trůn. (210) r Friedrich Bernhard Werner: Králův dvůr na Starém Městě pražském, stav kolem roku 1740 Na ten zasedl Zikmund v majestátu, tj. v ceremoniálním rouchu s korunovačními insigniemi a s českou korunou na hlavě. Podle dvorského protokolu to měla být koruna císařská jako odznak nejvyšší hodnosti, ale král chtěl zřejmě demonstrovat obyvatelům Prahy, že českou korunu nezpronevěřil. (O necelé dva roky později zopakoval na temže místě tento obřad král Albrecht. Dům potom dlouho nesl označení U stolice královské.) Konšelé předstupovali před panovníka, opětovně mu odevzdávali klíče od bran a své pečeti (a zase je dostávali zpět) a rukoudáním skládali přísahu. Veřejnost tohoto aktu měla - vedle pohotové královy prezentace obyvatelstvu v plné nádheře dvorského ceremoniálu - zřejmě vyvolat uklidňující dojem kontinuity revoluční vlády ve městech, potvrzené nyní panovníkem. Ve čtvrtek 30. srpna však Zikmund nikoli na radnicích, ale ve své rezidenci v Králově dvoře jmenoval nové konšely, jak bylo jeho právem; v pražských městech tak odedávna činil osobně král (v ostatních královských městech podkomoří). Podle řádu schváleného Václavem IV. předkládali odstupující konšelé panovníkovi padesát jmen, z nichž vybíral osmnáct. Zikmund neponechal zde ani v dalších dvou pražských městech nikoho z dosavadních konšelů, jmenoval vesměs měšťany, kteří předtím konšely nikdy nebyli, a třebaže kališníci, s revolučním režimem nebyli těsněji spjati. Pominul i nej významnějšího pražského diplomata a účastníka závěrečných jednání o Zikmundovo přijetí Jana Vel-vara. Prvním ze staroměstských konšelů, jemuž císař podle obyčeje (211 ) sám předával pečeť purkmistrovského úřadu, se stal sladovník Jan Reček z LedČe, muž vážený, a jak se ukázalo, stoupenec konzervativního husitství. Jeho oddanost si císař o několik dní později zajistil zastavením Michle, vsi Břevnovského kláštera, v ceně 400 kop grošů. Na Novém Městě se stal prvním purkmistrem Jan Literát, pekař z Poříčí, obdobného smýšlení jako Reček; byl purkmistrem už v roce 1435 za vlády staroměstských konšelů na Novém Městě. Na konšelích Malé Strany, která se teprve vzpamatovávala z rozvalin a jen postupně se začala znovu zabydlovat, v té době mnoho nezáleželo. Jmenováním konšelů odděleně pro každé město byla obnovena samostatnost pražských měst. Je pravděpodobné, že po aktu jmenování, spojeném s přísahou věrnosti, byla purkmistrům také odevzdána potvrzení městských privilegií, vyhotovená v předcházejících dnech dvorskou kanceláří a nesoucí datum 26. srpna. Protože privilegia Nového Města pražského byla za revoluce zničena (stejně jako Malé Strany při požáru radnice), potvrzena byla zatím jenom privilegia staroměstská. K potvrzení privilegií Nového Města došlo až o něco později; malostranská byla potvrzena až za krále Vladislava. Pod zlatou bulou (pečetí) byla jako výraz pozornosti k tomuto nejvýznamnějšímu českému městu potvrzena privilegia předcházejících panovníků a vloženy texty dvou privilegií Karla IV. z roku 1347 a 1348. Pod majestátní voskovou pečetí byla konfirmace (potvrzení) dvanácti listin králů Jana, Karla IV. a Václava IV. Poslední z potvrzených listin, listina Václava IV. z 9. června 1418, jež zakazovala předvolávat před zahraniční duchovní soudy, vzbudila jistě rozpaky přítomných koncilních legátů. Byla však plně v souladu se Zikmundovým jihlavským závazkem. Třetí konfirmace se týkala listiny Václava IV. z roku 1409, nařizujícího Novoměstským, aby odvolání od jejich soudu se podávala k soudu staroměstskému. Je pravděpodobné, že snad ještě téhož dne se Zikmund ujal dalšího svého práva, jež si přisvojily revoluční obce, totiž j menovaní rychtářů Starého a Nového Města pražského. Patrně krátce nato obsadil král také oba úřady související s jeho vrchnostenským právem nad královskými městy, a to podkomořího a hofrychtéře. Podkomořími bývali už od doby Karla IV. jmenováni pražští měšťané a nyní se podle privilegia vydaného 6. července 1435 v Brně tato zvyklost měla stát pravidlem. Podkomořím byl ustanoven staroměstský měšťan Jan z Kun-valdu, zvaný tak podle rodového původu ze vsi poblíž Žamberka na Hradecku; jeho bratr Pesík z Chlístova byl jedním z nových konšelů. Jan sám byl jedním z odstupujících konšelů, ale král si byl zřejmě jist jeho službami a také je bohatě odměnil. Sloužilo-li zastavení důchodů pražského ungeltu k úhradě nákladů jeho úřadu, zjevnou odměnou byly zápisy řady klášterních vsí v okolí Prahy v hodnotě daleko přesahující 1 000 kop grošů, jichž se mu dostalo v průběhu let 1436-1437. Zmocnil se jich však daleko dříve jménem revoluce a nyní mu je král potvrdil. Hofrychtéřem (dvorským soudcem) královských měst byl jmenován Matěj Louda z Chlumčan, někdejší táborský hejtman v Písku. Přestože pocházel z nižší Šlechty, považoval se jako majitel řady domů za staroměstského měšťana. Také jemu se dostalo ještě téhož roku bohaté odměny zápisem vsí kláštera v Roudnici v ceně 700 kop grošů. Počátkem září zahájil král jednání s Janem Rokycanou a s legáty o otázkách, jež mohly vést ke konfliktům ve městě. Rokycana se dožadoval listiny koncilu o kompaktátech. Jihlavský exemplář zpečetili pouze k tomu zplnomocnění legáti, listina opatřená pečetěmi koncilu byla v Jihlavě přislíbena. Zikmund i legáti považovali stížnost za oprávněnou a slíbili o tom zpravit Basilej. Rokycana také trval na tom, aby koncil zahájil jednání o otázkách, které odložil na dobu po přijetí kompaktát. Šlo především o otázku spasitelnosti kalicha a s tím spojenou potřebu dětského přijímání. K tomu si císař na radu legátů vyžádal čas na rozmyšlenou. Napětí vznikalo v otázce kompetencí Jana Rokycany jako zvoleného, ale dosud církví nepotvrzeného, a tudíž nevy-svěceného arcibiskupa. Nejistoty jeho postavení se snažili legáti využít. Protože nikdy na jeho potvrzení nepomýšleli, snažili se jej různým způsobem z jeho nároků vytlačit. Typickým příkladem byl incident, k němuž došlo záhy po těchto rozhovorech. Císař oznámil Rokycano-vi, že Filibert bude v Týnském kostele sloužit nešpory, s čímž Rokycana souhlasil. Filibert však Rokycanův souhlas pohoršené odmítl s tím, že jako legát koncilu od něho žádný souhlas nepotřebuje. V pozadí by! legátův záměr stát se za nevyřešeného postavení Rokycanova administrátorem pražského arcibiskupství; to však stavové odmítali. Následujícího dne (8. září) celebroval pak Filibert v Týně slavnou mši za přítomnosti císaře i královny. Před ní se konala zpívaná mše místního duchovenstva, za níž byla podávána eucharistie i dětem. Jakmile se o tom dověděli legáti, ostře u císaře protestovali - že jde o úkon kompaktáty neschválený a že v kostelích se slouží liturgie i nadále podle řádů kompaktátům odporuj ících. Trvali na tom, aby takové praktiky zakázal. Zikmund, vědom si choulostivosti podobného kroku, po písemné poradě s Oldřichem z Rožmberka a ústní s Menhartem z Hrad-ce, Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna a Alešem Vřešťovským z Rýzm-burka legátům nevyhověl a požádal je o strpení. (212) (213) Sněm odložený na den sv. Václava přiváděl do Prahy řadu dní před jeho zahájením početné zástupy šlechty, z nichž radikálnějším živlem byli zemane, i posly měst. Dovídali se o nesnázích Rokycanova postavení a jeho využívání legáty. Pohoršení vzbudilo, když Filibert biřmoval, třebaže tento úkon náležel zvoleným světícím biskupům, rovněž však nepotvrzeným. Na Zikmunda bylo naléháno, aby u koncilu urgoval Rokycanovo potvrzení. Císař se proto musel vykázat písemnou žádostí ke koncilu, s níž seznámil i legáty. Druhého dne legátům soukromě řekl, že koncil by neměl jeho žádosti vyhovět, ale s odmítnutím by neměl spěchat a záležitost co nejdéle protahovat. Účastníky sněmu z řad husitské šlechty (včetně někdejších táborských hejtmanů) si hleděl získat štědrými zástavami, vesměs vysokými, sty až tisíci kop grošů. Řada z nich nese datum 21. září. Janu Hertvíkovi z Rousínova, někdejšímu Žižkovu spolubojovníkovi a sirotčímu hejtmanovi v Lich-nici, zastavil hrad Oheb kláštera ve Vilémově v hodnotě 5 000 kop grošů, Janu Pardusovi z Vrátková zboží kláštera v Podlažicích v hodnotě 3 000 kop, Vilému Kostkovi z Postupic hrad a město Litomyšl, hrad Lanšperk a město Lanškroun biskupství litomyšlského v hodnotě 4 000 kop, Diviši Bořkovi z Miletínka hrad Kunětickou Horu, městečko Bohdaneč, na 45 vsí v okolí v neuvedené sumě a několik vsí kláštera Břevnovského v ceně 1 200 kop, Václavu Cardovi z Petrovic vsi různých klášterů. Bratřím Zmrzlíkům ze Svojšína zastavil rožmi-tálské panství pražského arcibiskupství a dva statky klášterů Ostrovského a Břevnovského v hodnotě 2 000 kop, Mikuláši Trčkovi z Lípy na 20 vsí kláštera Sázavského v hodnotě I 000 kop, Matěji Salavovi z Lípy dvůr a ves pražských kanovníků v hodnotě 650 kop, Oldřichu Močihubovi z Královic městečko Královice a několik vsí vyšehradské kapituly v hodnotě 400 kop, Benešovi z Kolovrat zboží kláštera v Po-stoloprtech v hodnotě 500 kop, Janu Černínovi z Černína řadu vsí církevních ústavů na Mělnicku v hodnotě 1 700 kop, někdejšímu táborskému hejtmanu Janu Kamarétovi z Žirovnice tvrz Tehov kláštera sv. Karla v hodnotě 600 kop. Ale ani na Staré Město pražské nezapomněl: potvrdil mu držbu asi 35 okolních vesnic, jichž se zmocnilo během revoluce. Svatováclavský sněm byl vůbec prvním sněmem, jemuž od nastoupení svého dědictví v Čechách Zikmund předsedal. Měl znamenat návrat veřejného života do obvyklých kolejí, symbolizovat nastolení řádu i pokoje v zemi a vlády, na níž se podílela šlechta a zástupci královských měst. Poprvé od roku 1423 zde vedle sebe zasedli husité i katolíci. Na den zemského patrona celebroval ve Svatovítské katedrále pontifikální mši legát Filibert za Zikmundovy přítomnosti. Vlastní jednání sněmu v budově Karlovy koleje, trvající zřejmě až do 5. října, probíhalo rovněž za královy účasti. Jeho program podrobně neznáme. Rada usnesení se týkala ukončení válečného stavu, především jeho důsledků ve vztazích uvnitř zemské obce. Statky v domácí válce navzájem odcizené měly být vráceny původním majitelům a mělo se skončit s veškerým násilím. Do tohoto rámce spadalo i dořešit postavení Tábora, který se k jihlavským kompaktátům nepřipojil, a Hradce Králové, jenž spolu s Kolínem v moci Bedřicha ze Strážnice a Stříbrem Přibíka z Klenové odmítl Zikmundovi holdovat. Císař se těm městům někdejšího táborského svazu, která jej naproti tomu přijala, odvděčil ještě do konce ledna příštího roku. Se vzpurnými městy musel však jednat. Za odstoupení Stříbra zastavil jeho hejtmanu Přibíkov i z Klenové už 21. září tvrz a městečko Volyni pražského probošství v hodnotě 1 000 kop grošů. O něco později mu přidal 500 kop a v následujícím roce mu ještě zastavil protivínské panství v hodnotě 600 kop. Bez vyhlídky na smír byl zatím případ Hradce Králové, který se pod vlivem svého duchovního vůdce radikálního kněze Ambrože rozhodl postavit proti císaři vojensky. Dohoda s Táborem Jednání o Kolín bylo těsně spjato s jednáním s Táborem, neboť se zde po pádu hejtmanství Jana Roháče z Dubé (po porážce táborů u Křeče v létě 1435) ujal vlády Bedřich ze Strážnice. Bedřich ještě před zahájením jihlavského sněmu (v Třebíči) vyhledal v doprovodu Menharta z Hradce císaře a vyložil mu, za jakých podmínek se mu Tábor poddá: za svobodu táborského vyznání. To ostře odmítala pražská husitská strana a rozhodčí výrok ve sporu pražských a táborských kněží byl roku 1434 svěřen mistru Petru Paynovi, jenž s ním však nijak nespěchal. K požadavku Tábora jakožto k církevní záležitosti se Zikmund nemohl vyjádřit bez basilejských legátů, ale ani pražských mistrů, a proto Bedřicha odkázal na další jednání v Jihlavě. Zde však na ně nezbyl čas, a proto bylo odsunuto až po návratu panovníka do Prahy. Po povstání Hradce Králové si Zikmund uvědomil naléhavost dohody s Bedřichem, dříve než se spojí s odbojným městem. Pro vyřešení církevní stránky využil Zikmund rafinovaně zcela legálního prostředku: přiměl mistra Petra Payna, aby vynesl (214) (215) svůj rozhodčí výrok. A Angličan někdy koncem září či počátkem října, tedy snad hned na zahájení sněmu, dal ve všech podstatných bodech za pravdu pražským husitům. Zdálo se tedy, že už nic nebrání jednáním o politických otázkách. Sjednáním úmluvy s Bedřichem ze Strážnice v první polovině října Zikmund nepoveril Menharta z Hradce, jak se očekávalo, nýbrž patrně z obavy jeho předpojatosti (Menhart byl jakýmsi Bedřichovým přímluvcem) Oldřicha z Rožmberka, Bedřich za sebe i táborskou obec pověřil k jednání Přibíka z Klenové. Rokování, vedená v Třeboni, skončila 16. října a 21. října přinesl Přibík návrh dohody Zikmundovi. Následujícího dne svolal císař shromáždění legátů koncilu, šlechty, zástupců měst, utrakvistického kněžstva a univerzitních mistrů. Na něm táborský senior Mikuláš z Pelhřimova napadl Paynův výrok jako opomíjející autoritu „Soudce chebského", a tudíž tábory nijak nezavazující. I císař postřehl, že jde vlastně o obhajobu prvního článku dohody s Bedřichem ze Strážnice, zaručujícího svobodu táborského vyznání. Císař se netajil rozpaky nad požadavkem, který měl potvrdit svou pečetí. Rozhořčená diskuse, v níž proti Biskupcovi vystoupil Rokycana, se vlekla, dokud ji rozmrzelý císař nepřerušil a nepřikázal povolat do osmi dnů pod glejtem Bedřicha ze Strážnice; domníval se, že táborského vůdce přiměje k ústupu. Legáti přímo tvrdili, že vyhovět této žádosti by se rovnalo návratu do doby před kompaktáty. Avšak kancléř Šlik a někteří členové císařovy rady, zejména Aleš Holický ze Šternberka, Arnošt z Vlašimi a Přibík z Klenové, byli jiného názoru a vyžádali si na 27. října zvláštní audienci u basilejských diplomatů. Na ní Arnošt z Leskovce seděním na Humpolci legátům vyložil, co hrozí království, nebude-li s Táborem a Bedřichem podepsána úmluva a postaví-li znovu polní vojsko. Arnošt z Vlašimi legáty nabádal, aby i oni ustoupili. Legáti souhlasili s tím, aby Zikmund potvrdil pouze první část požadavku, tj. záruku nepotlačovat táborské vyznání. Hned druhého dne (28. října) svolal císař znovu zástupce šlechty, duchovenstva a měst. Prohlásil, že nepřijel vést války, přestože by se s tábory slušelo jednat spíše s mečem v ruce než vyjednáváním, a že na jednání přistoupil jen na radu českých pánů. Tato slova byla určena zřejmě legátům, kteří za svého pobytu v Praze měli dost příležitosti pozastavovat se nad leckterým císařovým počínáním těžko slučitelným s řádem církve. Pak vyzval přítomné, aby se vyslovili k navrhované smlouvě. Zástupci šlechty nevznesli žádné námitky. Rokycana nabádal k ostražitosti, ale současně i upozorňoval na neblahé následky, kdyby byla smlouva beze všeho zamítnuta. Doporučoval proto omezit její první článek výhradou, že platí jen za před- pokladu přijetí kompaktát. Odmítnou-li, bude nutno s tábory naložit jinak. Zikmund souhlasil a uložil Rokycanovi a mistru Příbramovi, aby vypracovali návrh jeho odpovědi. Nicméně následujícího dne se přiklonil k návrhu schválenému legáty a pro Bedřicha výhodnějšímu svou neurčitostí. Patrně už věděl, že se Bedřich nabídl pacifíkovat Hradec Králové. 8. listopadu to Zikmund veřejně rozhlásil jako dobrou novinu, takže opožděný příjezd před víc než čtrnácti dny obeslaného „kacíře" se 9. listopadu změnil málem ve vítání spasitele. O válečné výpravě proti Hradci Králové bylo rozhodnuto už dříve. Velení nad hotovostí Hradeckého kraje bylo svěřeno vítězi od Lipan Diviši Bořkovi z Miletínka, jemuž měly přijít na pomoc další oddíly. Vojsko pražanů vytáhlo 23. října pod nedávno jmenovanýn nejvyšším hofmistren Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna. Obléhání Hradce skončilo neúspěchem. 6. listopadu zaútočily hradecké oddíly výpadem z města a Bořkovo vojsko rozprášily; v boji padl Vilém Kostka z Postupic. Zdá se, že Bedřich ze Strážnice vystihl pravý okamžik, kdy si Zikmunda zavázat. Tomu nešlo jen o podrobení města, ale spojoval s ním plán na využití bojových sil táborů a sirotků, uvolněných nastolením míru v zemi, na uherském bojišti proti Turkům. Bedřich navíc překvapil Matthäus Merian: Tábor (Topographia Bohemiae, Moraviae et Silesiae, 1650) (216) (217) přítomné dalším slibem: že chce zachovávat kompaktáta. Tuto potěšující zprávu ohlásil Zikmund hned následujícího dne legátům a po týdnu nelenil Bedřichův krok odměnit zápisem Kolína a dvaceti vsí, dvou a mlýnů z různého církevního majetku (které Bedřich už dříve nelegálně držel) v částce 3 000 kop grošů. Také v dalších jednáních Bedřich ze Strážnice jen získal. Podařilo se mu u Rokycany dosáhnout zrušení rozhodčího výroku mistra Payna. Byl svěřen nové čtyřčlenné komisi, čímž bylo řešení této choulostivé věroučné otázky odsunuto na pozdější dobu. Podařilo se mu také dosáhnout dočasné legitimity pro táborskou liturgii, zatracovanou legáty i univerzitními mistry. Musel však za sebe i tábory slíbit poslušnost Zikmundovi i vojenskou pomoc proti cizozemcům. Neměli být povinni bojovat doma proti těm, kdo se postavili na odpor proti králi Gejich jména byla uvedena). Byla to „stydlivá" cesta ke skutečné zradě nedávných spojenců vedoucí posléze k popravě Jana Roháče z Dubé (jak se vyjádřil František Michálek Bartoš), či spíše (podle Amedea Molnára) „úsilí vy smlouvat pro tábory existenční prostor vyloučením válečné srážky"? Tábor si vskutku udržel nezávislost, a to až do 1. září 1452, kdy jí byl zbaven Jiřím z Poděbrad! Nic tedy už nebránilo tomu, aby 18. listopadu 1436 císař úmluvy schválil. Mezi úmluvci byl uveden hrabě Oldřich II. Celský (královnin synovec) a páni Oldřich z Rožmberka, Aleš Holický ze Šternberka, nejvyššf hofmistr Hynek Ptáček z Pirkštejna, kancléř Kašpar Šlik, Hašek z Valdštejna, Arnošt z Vlašimi, Přibík z Klenové a podkomoří Jan z Kunvaldu. Smluvními stranami byli císař Zikmund a kněží Bedřich ze Strážnice, Mikuláš z Pelhřimova řečený Biskupec, Václav Koranda jakož i konšelé a táborská obec. V prvním, bouřlivě diskutovaném článku se uváděla kompromisní formule, že táboři „od zákona božieho a od řáduov, kterýchž jsú do času tohoto při službách božích požívali, mocí tištěni býti nemají" do výroku čtyř rozhodčích na základě „Sudce ve Chebe zjednaného". Vyhovovalo se žádosti o připojení města Ústí s příslušenstvím, že po šest let bude obec sama jmenovat konšely a teprve po této lhůtě panovník či jeho úředníci, a potvrzoval závazek nevést po dvě léta žádné války, „leč by proti cizozemcóm anebo všie země potřeba byla", s uvedeným zdržením se boje s některými od-bojníky. Vyhovovalo se žádosti obdržet privilegia měst královských a přivtělení statků kláštera v Louňovicích v ceně 2 500 kop grošů. Trvalo dlouho, než si dvorská kancelář opatřila pečeti všech účastníků a než byly vyrovnány majetkoprávní nároky pánů z Ústí, aby mohly být vydány příslušné listiny. Prvním privilegiem z 25. ledna 1437 povýšil Zikmund Tábor na královské město se všemi právy (218) Táborský městský znak se Zikmundovým dvouhlavým orlem od Wendela Roskopfa, 1515-1516 (Tábor, radnice) Starého Města pražského. Vedle běžných ustanoveni z toho plynoucích je v listině obsažen i popis nové městské pečeti, nahrazující starou pečeť s kalichem. Měla na štítě dvouhlavého říšského orla nesoucího na prsou štítek s lucemburským mřížovaným červeným lvem. Názor některých historiků, že šlo o projev Zikmundovy škodolibosti, není na místě. Staré znamení jako symbol revoluce ponechat nemohl, naopak považoval za nutné zdůraznit obnovená vrchnostenská práva. Zejména u královských měst se to dálo připojením královského erbu nebo erbovního znamení, V případě Táborajako nového královského města bylo i v jeho zájmu, aby tento charakter byl zdůrazněn. Říšský orel vyjadřoval ochranu a ručení říše v novém právním postavení města, lucemburský lev zase přímý vztah ke králi a jeho rodu. Z hlediska Zikmundova šlo o projev uznání významu města, jemuž dal výraz (219) i tím, že městu potvrdil právo užívat červený vosk u pečetí, které si Tábor (i další královská města) za revoluce prisvojil, aby se tak vyrovnal předním šlechtickým rodům. Zikmundovo rozhodnutí ztrácí na senzačnosti i tím, že nešlo o erb města, a v listině také o tom není zmínka, nýbrž o pečetní znamení. Tábor proto dále používal svých starších symbolů na korouhvích a městských branách, což bývá mylně vykládáno jako projev protestu. Pečetní znamení předepsané privilegiem se stalo městským erbem až po roce 1452. Daleko větší pozornost si zaslouží výsada městské obce obnovovat konšely; to se z šestiletí vzhledem k bezvládí panujícímu po Zikmundově smrti protáhlo až do roku 1452. Pozoruhodné je i to, že v listině není zmínka o jmenování rychtářů panovníkem, což byl mlčenlivý souhlas se zrušením jednoho z královských práv, pro revoluci typický. Tábor tak zůstal až do roku 1452 autonomním městským státem. Druhou listinou (z 30. ledna 1437) Zikmund zapsal konšelům a obci města Tábor 2 městečka a 33 vsí bývalého kláštera v Louňovicích pod Blaníkem, jichž se zmocnili válečným záborem. Jako v jiných takovýchto případech si král vymiňo-val právo zpětného výkupu zástavy. Třetím majestátem (z 26. března 1437) daroval táborským měšťanům v dědičný majetek Hradiště hory Tábor a Sezimovo Ústí. Teprve tím získali pravou městskou svobodu plynoucí z bydlení na královské půdě. Jana Mladšího z Ústí odškodnil Zikmund zastavením Lomnice s panstvím v hodnotě 3 160 kop. Toto odškodnění je příznačné pro spletitost Zikmundovy zástavní politiky v letech překotné legalizace revolučních zisků, v nichž se někdy kancelář nedovedla orientovat. Zikmundova listina totiž nebrala zřetel na to, že Lomnice byla od roku 1420 zastavena Janovi Staršímu z Hradce a že po jejím dobytí tábory ji od nich později smluvně získal Oldřich z Rožmberka. Ten přes všechny císařovy urgence Lomnici nevydal a po Zikmundově smrti uhájil svůj nárok zfalšovaným královským privilegiem. Jan Mladší z Ústí tak ve skutečnosti žádnou náhradu nezískal. Zato Tábor dostal celkem od Zikmunda na pozemcích a platech (plat z Výtoně pod Vyšehradem) 8 500 kop grošů. V průběhu zmíněného zasedání mělo také dojít na doplnění počtu členů rady, jež se podle jihlavského privilegia měla stát zárukou stavovského vlivu na vládní agendu, mimo jiné i na ověřování právoplatnosti zástav církevního a královského majetku. Víme jen tolik, že Zikmund do ní vedle některých pánů jmenoval i zemany a zástupce měst. Mezi jejich jmény nacházíme i jméno Jana Velvara. Honosný titul měl být zřejmě tomuto vynikajícímu pražskému politikovi náhradou za to, že byl odstraněn z veřejného života města. O činnosti rady, a zda vůbec vešla v život, nic nevime. Takováto rada znamenala příliš velké omezení královské moci, než aby vládce tak plně si vědomý svých práv jako Zikmund nevykázal podobnému orgánu víc než jen formální působnost. Je ostatně příznačné, že instituce rady požadovaného složení se objevila znovu až v roce 1479; tehdy však stavové měli už silnější postavení. Jinou oblast potenciálního neklidu - v severozápadních Čechách -si ještě v listopadu Zikmund zajistil dohodou s tamním vládcem Jakoubkem z Vřesovic; potvrdil mu jeho válečnou kořist (statky kláštera v Teplicích, město Chomutov s komendou německých rytířů, Toužim, probošství kláštera v Milevsku a řadu dalších klášterních statků) zástavním listem v hodnotě 5 000 kop. Postupně si ještě na podzim takto zavázal další významné osobnosti polních vojsk. Janu Čapkovi ze Sán zastavil město Dub s křížovnickou komendou a hradem a městečko Hradiště s klášterním panstvím v hodnotě 3 000 kop, Hynku Krušinoví z Lichtenburka vsi kláštera Opatovického v hodnotě 800 kop, Mikuláši Trčkovi z Lípy městečka Trhový Štěpánov a Křivsoudov pražského arcibiskupství a Zahrádku vyšehradské kapituly spolu s dalšími statky různých klášterů v hodnotě 9 000 uherských zlatých a 400 kop a Janovi z Kunštátu zvanému Zajimač městečka Sázava a Stříbrná Skalice s valnou částí klášterství sázavského v hodnotě 1 400 kop. Jen drobky v této době zbyly na Zikmundovy straníky. Vesměs šlo o splátky starších dluhů za žold. Jetřichovi z Kladna, jehož bratr vydržoval ročně 80 koní, bylo potvrzeno držení korunního léna Streková s příplatkem 1 000 kop a dalších 1 000 na Lovosicích. Jinde Šlo vedle odměn za staré služby i o odměny za úsluhy velmi speciálního rázu. Janu Malovcovi z Malovic seděním na Pacově zapsal arcibiskupské městečko Rokycany s tvrzí v hodnotě 1 200 kop, „zvlášče že jest vězně táborské k našemu kázání a libosti propustil". Nad Rokycany vládl však husitský hejtman Svojše ze Zahrádky a císař ho musel odškodnit zástavou jinde. Mnozí ze Zikmundových straníků byli zároveň Zikmundovými stálými věřiteli v nemalých částkách. Jednomu z nich, Janu (Hanuši) Kaplíři ze Sulevic, zapsal v hodnotě 1 000 kop řadu dalších klášterních statků. Také ve své městské politice usiloval Zikmund o obnovu královské autority, ale současně i o získání důvěry v panovníka, který vychází vstříc požadavkům měst. Dálo se to jednak potvrzováním privilegií či jejich doplněním o další výsady, ale i poskytováním zástavních listin. Záhy po příjezdu do Prahy potvrdil výsady a o něco později i revoluční kořist Litoměřicům; Žatci povolil držet čtyři klášterní vsi, jichž se ( 220 ) (221) zmocnil za války. Protože dvorská kancelár omylem tytéž vesnice zastavila o dva týdny později starým Zikmundovým straníkům Burianovi a Janovi z Gutštejna, vypukl z toho spor (skončil až roku 1454: každá ze sporných stran získala polovinu). V jiném případě Zikmund potvrdil výrok učiněný revoluční Prahou, osobivší si panovnické pravomoci. Purkmistři a konšelé Starého a Nového Města pražského povolili 11. října 1435 Chrudimi výroční trh na den Nanebevzetí Panny Marie. Zikmund 25. září 1436 listinou latinskou a den nato v českém znění tento přehmat legalizoval. Rozsáhlé konfirmace privilegií se záhy dostalo Mělníku. V pražských městech se snažil udržet rovnováhu mezi oběma největšími městy, porušenou tím, že novoměstští měšťané přišli za vpádu Staroměstských před lipanskou bitvou o svá privilegia. Zůstaly jim jen jejich opisy, jejichž věrohodnost však staroměstští konšelé popírali. Císař prý dal nahlédnout do register královské kanceláře (patrně do kopiáře), kde byly zaznamenány, a vyžádal si i svědectví Vavřince z Březové, který za sporů mezi oběma městy překládal na žádost novoměstských konšelů jejich latinská privilegia do češtiny. Bylo to podivuhodné setkání dvou starců, z nichž jeden, Vavřinec, druhého, krále, smrtelně nenáviděl a ve svém literárním díle i dokonale znectil. Zikmund se při tomto setkání v Karlově koleji zachoval velkomyslně. Podle záznamu, jenž se dochoval na latinském přípisku první z latinských invektív proti Zikmundovi z roku 1420 (který se sotva může týkat jiné schůzky), císař, „ač tohoto mistra pokáral, přece proti němu nezakročil, ale to, co o něm napsal, zcela prominul, jako by to byla pravda". 1. října vydal rozsáhlou konfirmaci privilegií Nového Města pod majestátní pečetí a s impozantním výčtem svědků tohoto aktu: nacházíme zde jméno legáta basilejského koncilu biskupa Filiberta z Coutances, slezských vévodů Konráda Bílého Olešnického, Mikuláše Ratibořského a Václava Těšínského, hraběte Oldřicha Celského, Brunora della Scala, generálního vikáře ve Veroně a Vicenze, hraběte Jindřicha z Montfortu, říšského dvorského sudího, Václava z Michalovic, vel-kopřevora řádu johanitů, a českých pánů Oldřicha z Rožmberka, Men-harta z Hradce, Hynka Ptáčka z Pirkštejna, nejvyšího hofmistra, Aleše Holického ze Šternberka, Albrechta z Koldic, hejtmana ve Svídnici, a Petra z Michalovic. V intervalech často jen několika dní následovala do konce roku 1436 potvrzení privilegií Klatovům, Tachovu, Lounům, Sušici, Nymburku, Kouřimi (spolu s povolením držby duchovenských statků) a povýšení Prachatic mezi královská města. Na sklonku roku byla za válečné škody odškodněna Plzeň; jiná katolická města (včetně Chebu a Lokte) se musela spokojit s výhodami z předcházejících let. Ve znamení obnovy Patrně ještě v počátcích svatováclavského sněmu, jenž se protahoval a by! prostupován jednáními duchovenstva, začal Zikmund nově obsazovat některé z dvorských i zemských úřadů. Po kancléřství nej-důležitější úřad nejvyššího hofmistra dostal, jak jsme už uvedli, Hynek Ptáček z Pirkštejna; tím bylo dosaženo rovnováhy vzhledem ke kancléři Kašparu Slikovi - katolíkovi. Bylo třeba obsadit i úřad nejvyššího purkrabího, v této době už považovaný za nejvyšší mezi zemskými úřady, svěřený před časem Oldřichovi z Rožmberka. 5. října jmenoval Zikmund purkrabím předáka konzervativního křídla husitů Menharta z Hradce, muže těšícího se i důvěře koncilních legátů. Podle hierarchie panských rodů měl tento úřad náležet Oldřichovi z Rožmberka, ale z politických důvodů to nebylo únosné. Navíc se Oldřich přes naléhavé císařovy výzvy vytrvale odmítal dostavit ke dvoru. Udržoval však s panovníkem čilý písemný styk. Pokud se jeho jméno vyskytuje na listinách v Praze vydaných, byly zde jen v jeho zastoupení pečetěny. Císař jeho nepřítomnost jako poradce těžce postrádal, neboť Rožmberk vynikal inteligencí, obratností a autoritou svého rodového původu i majetkem jak nad starými královými straníky (včetně Aleše Holického ze Šternberka), tak i nad nynějšími kališnickými spojenci, Menharta z Hradce nevyjímaje. K ochlazení vztahů mezi císařem a Oldřichem přispělo i to, že se Rožmberk zapletl do řady majetkových sporů, v nichž se střetal s osobami, na nichž měl Zikmund zájem, a neostýchal se pracovat ani s padělanými listinami. V listech královně, dožadujících se její přímluvy, však Rožmberk strach, že upadne do nemilosti, jen předstíral. Zikmund vůči Rožmberkovi nemohl jít tak daleko. Korespondence mezi Barborou a Oldřichem nám prozrazuje, že římská a uherská královna se rychle orientovala v spletité situaci v zemi a začala se stávat „šedou eminencí" Zikmundovy české politiky. Za svého prvního pobytu v Čechách byla pro svůj ženský půvab (v němž s ní soutěžila o něco starší švagrová královna-vdova Žofie) jen ozdobou dvora. Na rozdíl od Žofie nebyla v roce 1420 korunována spolu se Zikmundem, a proto titul české královny neužívala. Návrat do Cech před ní otevřel nové perspektivy k ukojení jejích stále nenaplňovaných ctižádostivých plánů (jež záhy vyjdou najevo). Zikmund s Barbořinou korunovací zatím nespěchal, a to z řady důvodů. Po korunovaci by Barboru musel vybavit příslušnými věnnými městy, z nichž důchody zatím sám pobíral. Je možné, že si všiml její agilnosti a stále stoupající (222 ) (223 ) zmocnil za války. Protože dvorská kancelář omylem tytéž vesnice zastavila o dva týdny později starým Zikmundovým straníkům Burianovi a Janovi z Gutštejna, vypukl z toho spor (skončil až roku 1454: každá ze sporných stran získala polovinu). V jiném případě Zikmund potvrdil výrok učiněný revoluční Prahou, osobivší si panovnické pravomoci. Purkmistři a konšelé Starého a Nového Města pražského povolili 11. října 1435 Chrudimi výroční trh na den Nanebevzetí Panny Marie. Zikmund 25. září 1436 listinou latinskou a den nato v českém znění tento přehmat legalizoval. Rozsáhlé konfirmace privilegií se záhy dostalo Mělníku. V pražských městech se snažil udržet rovnováhu mezi oběma nej většími městy, porušenou tím, že novoměstští měšťané přišli za vpádu Staroměstských před lipanskou bitvou o svá privilegia. Zůstaly jim jen jejich opisy, jejichž věrohodnost však staroměstští konšelé popírali. Císař prý dal nahlédnout do register královské kanceláře (patrně do kopiáře), kde byly zaznamenány, a vyžádal si i svědectví Vavřince z Březové, který za sporů mezi oběma městy překládal na žádost novoměstských konšelů jejich latinská privilegia do češtiny. Bylo to podivuhodné setkání dvou starců, z nichž jeden, Vavřinec, druhého, krále, smrtelně nenáviděl a ve svém literárním díle i dokonale znectil. Zikmund se při tomto setkání v Karlově koleji zachoval velkomyslně. Podle záznamu, jenž se dochoval na latinském přípisku první z latinských invektív proti Zikmundovi z roku 1420 (který se sotva může týkat jiné schůzky), císař, „ač tohoto mistra pokáral, přece proti němu nezakročil, ale to, co o něm napsal, zcela prominul, jako by to byla pravda". 1. října vydal rozsáhlou konfirmaci privilegií Nového Města pod majestátní pečetí a s impozantním výčtem svědků tohoto aktu: nacházíme zde jméno legáta basilejského koncilu biskupa Filiberta z Coutances, slezských vévodů Konráda Bílého Olešnického, Mikuláše Ratibořského a Václava Těšínského, hraběte Oldřicha Celského, Brunora della Scala, generálního vikáře ve Veroně a Vicenze, hraběte Jindřicha z Montfortu, říšského dvorského sudího, Václava z Michalovic, vel-kopřevora řádu johanitů, a českých pánů Oldřicha z Rožmberka, Men-harta z Hradce, Hynka Ptáčka z Pirkštejna, nejvyšího hofmistra, Aleše Holického ze Šternberka, Albrechta z Koldic, hejtmana ve Svídnici, a Petra z Michalovic. V intervalech často jen několika dní následovala do konce roku 1436 potvrzení privilegií Klatovům, Tachovu, Lounům, Sušici, Nymburku, Kouřimi (spolu s povolením držby duchovenských statků) a povýšení Prachatic mezi královská města. Na sklonku roku byla za válečné škody odškodněna Plzeň; jiná katolická města (včetně Chebu a Lokte) se musela spokojit s výhodami z předcházejících let. Ve znamení obnovy Patrně ještě v počátcích svatováclavského sněmu, jenž se protahoval a byl prostupován jednáními duchovenstva, začal Zikmund nově obsazovat některé z dvorských i zemských úřadů. Po kancléřství nej-důležitější úřad nejvyššího hofmistra dostal, jak jsme už uvedli, Hynek Ptáček z Pirkštejna; tím bylo dosaženo rovnováhy vzhledem ke kancléři Kašparu Šfikovi - katolíkovi. Bylo třeba obsadit i úřad nejvyššího purkrabího, v této době už považovaný za nejvyšší mezi zemskými úřady, svěřený před časem Oldřichovi z Rožmberka. 5. října jmenoval Zikmund purkrabím předáka konzervativního křídla husitů Menharta z Hradce, muže těšícího se i důvěře koncilních legátů. Podle hierarchie panských rodů měl tento úřad náležet Oldřichovi z Rožmberka, ale z politických důvodů to nebylo únosné. Navíc se Oldřich přes naléhavé císařovy výzvy vytrvale odmítal dostavit ke dvoru. Udržoval však s panovníkem čilý písemný styk. Pokud se jeho jméno vyskytuje na listinách v Praze vydaných, byly zde jen v jeho zastoupení pečetěny. Císař jeho nepřítomnost jako poradce těžce postrádal, neboť Rožmberk vynikal inteligencí, obratností a autoritou svého rodového původu i majetkem jak nad starými královými straníky (včetně Aleše Holického ze Šternberka), tak i nad nynějšími kališnickými spojenci, Menharta z Hradce nevyjímaje. K ochlazení vztahů mezi císařem a Oldřichem přispělo i to, že se Rožmberk zapletl do řady majetkových sporů, v nichž se střetal s osobami, na nichž měl Zikmund zájem, a neostýchal se pracovat ani s padělanými listinami. V listech královně, dožadujících se její přímluvy, však Rožmberk strach, že upadne do nemilosti, jen předstíral. Zikmund vůči Rožmberkovi nemohl jít tak daleko. Korespondence mezi Barborou a Oldřichem nám prozrazuje, že římská a uherská královna se rychle orientovala v spletité situaci v zemi a začata se stávat „šedou eminencí" Zikmundovy české politiky. Za svého prvního pobytu v Čechách byla pro svůj ženský půvab (v němž s ní soutěžila o něco starší švagrová královna-vdova Žofie) jen ozdobou dvora. Na rozdíl od Žofie nebyla v roce 1420 korunována spolu se Zikmundem, a proto titul české královny neužívala. Návrat do Čech před ní otevřel nové perspektivy k ukojení jejích stále nenaplňovaných ctižádostivých plánů (jež záhy vyjdou najevo). Zikmund s Barbořinou korunovací zatím nespěchal, a to z řady důvodů. Po korunovaci by Barboru musel vybavit příslušnými věnnými městy, z nichž důchody zatím sám pobíral. Je možné, že si všiml její agilnosti a stále stoupající (222 ) (223 ) zasvěcenosti do poměrů, a nechtěl její vliv její korunovací zvyšovat ani pro přítomnost, tím méně pro budoucnost. Jako česká královna se po jeho smrti (dokud se nepodaří prosadit Alžbětino a Albrechtovo následnictví) mohla stát regentkou. I přes patrně častější záchvaty dny zatím ještě nic nenasvědčovalo úpadku Zikmundových životních sil. Panovnická výkonnost Zikmundova byla obdivuhodná. Téměř denně se objevoval při různých zasedáních, jimž většinou sám předsedal, i při jednáních s četnými poselstvy. Z Prahy vyřizoval nejen agendu dalších svých království (uherského i římského), ale zasahoval i do stále komplikovanějších poměrů na basilejském koncilu. Plně se účastnil i rušného dvorského života, jaký Praha celou řadu desetiletí, a to ani za poslední léta Václava IV., nezažila. Vystupoval na veřejnosti při různých ceremoniálních příležitostech, například na pontifikálních mších či nešporách v kostele sv. Jakuba (pro svou blízkost Královu dvoru i svou poměrnou za-chovalost se stal dvorním kostelem), celebrovaných zpravidla legátem biskupem Filibertem. Vystupoval na velkolepé podívané, jakou bylo slavnostní udílení lén na Staroměstském náměstí: přijímal lenní přísahy opavských vévodů nebo za účasti celého dvora slavnostně do knížecího stavu povyšoval hraběte Oldřicha II. Celského, synovce Barbo-řina. Konala se rytířská klání, jedno na Kamenném mostě. A byly samozřejmě pořádány četné slavnosti a hostiny v Králově dvoře i v nedalekém Dvoře králové, provázené divadelními představeními, hrami v kostky a v karty i povyraženími s nevěstkami, bydlícími kvůli bezpečnosti v Králově dvoře. Tato část dvorského života neušla kritice rigorózní části husitského duchovenstva i k moralizování náchylných chudších vrstev. Poukazovali na to, že jde o projevy jsoucí v rozporu se čtvrtým článkem pražských artikulů. Dokonce i Rokycana - k císařově nelibosti - káral způsob života Zikmundova dvora. Problémy náboženské a církevní politiky Zatímco obnova panovnických práv probíhala v podstatě hladce a také zemský mír se dařilo - s výjimkou vzbouřivšího se Hradce Králové - udržet, řešení otázek náboženské a církevněpolitické povahy, v nichž císař musel brát ohled na všudypřítomné a vševědoucí vyslance basilejského koncilu, bylo obtížnější. Kompaktáta upravovala jen ty nejpodstatnější sporné body v rovině teologické; otevřená zůstávala liturgická stránka náboženského kultu i jeho každodenní praxe. I 11 mítuíi íĎífltý íamút m ttttxva ifttmtň? CíiMaoííma mm to(rafl$&i