II
Tak jsem žil sám a neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl doopravdy promluvit. Až se mi jednou, je to už šest let, v saharské poušti porouchalo letadlo. Rozbil se mi motor. A protože jsem s sebou neměl ani mechanika, ani cestující, chystal jsem se, že se do té obtížné opravy pustím úplně sám. Byla to pro mě otázka života nebo smrti. Pitnou vodu jsem měl stěží na týden. První večer jsem si lehl na písek a usnul. Tisíc mil od lidmi obývaných krajů. Byl jsem mnohem osamocenější než trosečník na voru uprostřed oceánu. Proto si asi dovedete představit, jak mě překvapilo, když mě za svítání probudil zvláštní hlásek. Říkal: „Prosím tě... nakresli mi beránka!" „Cože?"
„Nakresli mi beránka..."
Vyskočil jsem, jako by do mě hrom praštil. Promnul jsem si oči. Důkladně jsem se podíval. Stál přede mnou hodně zvláštní klučina a vážně si mě prohlížel. Tady máte obrázek, nakreslil jsem ho později, ale nejlíp, jak jsem uměl. Přesto není ani zdaleka tak okouzlující jako předloha. Nemůžu za to. Od malířské kariéry mě odradili dospělí, když mi bylo šest, takže jsem se naučil kreslit jen zavřené hroznýše a otevřené hroznýše. Díval jsem se na to zjevení, valil jsem oči úžasem. Nezapomeňte, že jsem byl tisíc mil od lidmi obývaných krajů. A ten můj klučina nevypadal, že by zabloudil, že by umíral úna-
vou, umíral hlady, umíral žízní nebo umíral strachy. Ani trošku nepřipomínal dítě ztracené uprostřed pouště, tisíc mil od lidmi obývaných krajů. Když se mi konečně vrátila řeč, zeptal jsem se: „Ale... co tady děláš?"
A on jen zopakoval, potichu, jako by to bylo něco velmi důležitého:
„Prosím tě... nakresli mi beránka!"
Když je nějaká záhada příliš veliká, neodvážíme se neuposlechnout. Přestože mně samotnému šlo právě o život, a i když mi to tisíc mil od lidmi obývaných krajů připadalo hodně zvláštní, vytáhl jsem z kapsy list papíru a plnicí pero.
12