dobr ro to jemu znán a mí ní zf činí děra muž za o P ope Stai tím huc i v nos ma vys na a p na lid kd ne ch n> a k^ di d< h. xr si a Byla jest příklad všech ctnosti. Pane, jenž jsi na výsosti. budiž sám její odplata, vina její ať jest sňata. Tu máte, milé děvčata, celý příběh Boženčin a nyní již víte, co se s ní v Čas jejího živobytí zběhlo. Nechybím snad, když pravím, že ji srdečně litujete, a pomyslíte, že lepšího Štěstí na světě zasloužila, než ho skutečně měla. Tak já sice také smejšlím. Přece však ji za šťastnou dosti vážím, když považuji její ctnosti a Šlechetnosti, kteréž na sobě měla a jich až do smrti zachovala. Nic to není nového ani neobyčejného, že ctnost a nevinnost na tomto světě mnohá protivenství má a nebývá vedle zásluh svých tak šťastná; ale to jest pro nás něco utěšeného a přešťastného, že Bůh na věčnosti ctnosti hojně odplacuje a odplatou věčné nesmrtelnosti korunuje. Vám tedy i všem mladíkům a pacholíkům dvojí příklad po sobě Boženka zanechala. Předně: jak máte v svém panenském stavu se chovati, Boha a ctnost před očima míti, ušlechtilost panenskou, ten nejdražší klenot váš, zachovati, a když se provdáte, vedle závazku manželského se chovati. Za druhé: učí vás s svým příkladem, kterak máte uprostřed rozkoší tohoto světa kráčeti, Čeho se vystříhati a na sebe pozor dáti; všech zlých svodníků a svodnic jak se máte varovati, rodičův poslouchati, dobré rady se přidržeti a nic po své hlavě a bujné náruživosti nečiniti. Šťastný, kterýž z. cizího neštěstí moudrým bývá a dobré příklady vedou ho k polepšení t k zlepšení života! Této šťastnosti jistě, milé děvčata, nabudete, jestliže podle učení této knížky, kterouž jsem sepsal ku poctivosti vaší, pokračovat! budete. Ó jakou bych já měl z toho radost, kdybyste se tak zachovaly a v stavu svém šťastný byly. Dcjž to milý Bůh, aby se tak stalo! PROKOP ŠEDIVÝ MARAN A ONYRA Amerikámký příběh, kterýž se stal, když čtvrtý díl světa Amerika nalezena byla a Španielové a Angličané z žádostí nabyti velikého bohatství Indiány na křesťanskou víru obraceli Maran a Onyra Slunce bylo již za horou a lidé vůkol a vůkol všick-ni spali, když Onyra tiše a smutně z své chaloupky vyšla. Maran byl její milý a měl nyní proti nepřátelům do pole táhnouti. Ona se bála o živobytí jeho a plakala pro něho celé noci, nebo ve dne musila skryti bolest svou, aby dobrého pěstouna svého nczarmoutila. Ona pocházela z anglického rodu, byla však v Americe narozená. V jejím mladém věku toho města, v kterémž • svými rodiči živa byla, divocí Indiáni dobyli a Onyra přišla jako děvčátko do jejich zajetí. Majola, již šedivý kmet, ujal se toho děvčete, přijal ji za dceru svou a miloval jl jako otec. Ona však pro ctnost a krásu svou té lásky jeho hodna byla. Maran, syn Majoly, hned v dětinství svém moudrost a udatnost na sobě ukazoval a Onyru již jako pachole rád měl. Hned ještě jako děti měli k sobě jakousi náklonnost a žádná dětinská hra netěšila jich, když oba při sobě nebyli. Byli vždy veselejší, když jen spolu rozprávěu, ano když se jen na sebe zasmáti mohli. Tak jakož jim věku přibývalo, i také rostla láska jejich. Dlouho pozoroval Ma-pil.i děti své, však prázden všech předsudků, neměl nic proti léto lásce. A jakého mohla Onyra lepšího štěstí doufati? Manin byl syn správce toho národu, jejž jakožto boha svého ctili a u něhož sami jich kněží radu brali. Maran byl lim dědic této hodnosti; a což tedy mohla sobě ještě více .-.ni.ni. Mimoto příjemný byl Maranův obličej, stihlý a silni s / i íist jeho. oči jeho jako jiskry se třpytily a jeho zmužilí, hlftl libostí každého srdce prorazil. Takový byl ten mlá- 115 dobr ro to jemu znán a mí ní zí Činí dera muž za o P opě Stai tím huc i v nos ma vys na a p nai lid kd ne ch ný a kv dr di hi m sl a denec, jenž Onyru miloval a opět od Onyry milován byl. Jejich mladý dětinský věk ušel v samé radosti a požívali rozkoše nevinné lásky. Však žádného člověka na světě není, jenž by se chlubiti mohl, že vždy stálého štěstí požíval. Brzy stihlo se strašlivé povětří nad hlavou těchto sebe milujících a jich blahoslavení dnové velmi rychle /mizeli. Kapitola první Majori, rozloučiv H s m Onywu. tákl pn,ti nfphitelům. Zahsl On svého milého. vry pro Již dávno vznikla válka v Americe a hrozné krveprolití trpěli obyvatelé tohoto dílu světa za dlouhý ČUs. Španielové vynalezli tuto neznámou zemi, podmanili sobě obyvatele její a velmi ukrutně s nimi nakládali. Amerikáni, jenž předtím docela svobodní byli, nechtíce těch evropejských tyranů otroky býti. proti nim sc pozdvihli. Angličané pomáhali jim; ne však, aby jim k svobodě dopomohli, nýbrž aby tím svobodněji své bratří mordovati mohli. Oni obraceli lid na víru, a kdož náboženství jich přijmouti nechtěl, ohněm a mečem jej zahubili. Ti, kteříž před křesťany (tak se tito ukrutníci jmenovali) utéci mohli, a všickni, kdož po svobodě toužili a dychtili, sebravše se v zástupy, svým potlačeným bratřím na pomoc pospíchali. Maran, uslyšav novinu tuto, nemeškal oumysl svůj zjevili. Onyru miloval nadevšecko, však ona ho nemohla svými žalostnými prosbami pohnouti a v něm toužení jeho po udatnosti potlačiti. Zbraní a ukrutnými nástroji, kteréž přirození člověku do rukou dalo, ozbrojený, přistoupil k své třesoucí se milence a řekl: „Ncjmilejší Onyro, nelekej se, já přicházím s tebou se loučiti, však ne navěky — má vlast znamení mně dává — bych bojoval pro svobodu a tam sobě dobyl slávy- Náš starý otec tomu chce a jeho vůle musí vyplněna býti. Onvro, nelekej se, bůh mne zastíní 116 a pak, ó jaká radost! brzy sc vrátím nazpátek a poletím jako vítěz do rukou tvých. Měj se dobře, má drahá, nechť láska tvá k Maranovi nikdy ncustydne! A kdyby mne snad bůh nenáviděl a z tohoto světa povolati mel, plakati tobě dovoluji, že jsi mne ztratila; nebuď však nemírná v svém bědování pro mne; nebo tam, kde ctnostní své odplaty docházejí, také láska naše odměny dojde. Měj se dobře! Mne volá sláva a Čest — já musím od tebe jiti." Tatoť byla slova toho hrdiny, kterýž jí třikrát ještě do rukou padl, ji spěšně a laskavě políbil a pak, zmužile od ní sc odtrhna, k svému předsevzetí rychlým krokem pospíchal. Onyra nechtěla ho od toho úmysla odvrátiti, ačkoli ho velmi neřáda ztratila. Ústy sice mlčela, její však upřímné oči mnohem více pravily; s bolestí políbila plnou tvář svého nastávajícího manžela a krůpěje hořkých slzí polily obličej její. „Nevěř, Marane," dí k němu, „že bych tebe snad Hvvmi slzami pohnouti chtěla, abys při mně zůstal. Nehodil, i bvch tebe byla, tebe, nejšlechetnějŠího muže nehodná, ,iin hvdi zasloužila kdy tvou manželkou slouti. Jdi, příteli iiiř (luíf, jdi, dobyj sobě cti a slávy a pak navrať se jako vítr/ do rukou své nejmilejší. Tento pás, kterýž jsem vlastním, i nikama v uprázdněných hodinách setkala, ať zocelí (Ho tvé, ať mně tebe opět živého do rukouch mých přine-i " lu tedy zmužile Maran, jakož povědíno, od své Onyry I odtrhl, nebo již zazněl hlas na břehu volajících mládenců, kteříž pod správou Maranovou živobytí své pro svobodu obětovali chtěli. Tiše tito mladí bojovníci s svými plačí-■ nm matkami a s starostlivými otci se loučili, a čerstvě do Indi v.kákavŠe, tváře své ukrývali, aby jim to bolestné lou-■. m i.tk těžké nepřicházelo. KmloMiiě od břehu své vlasti odrazili a počali své váleČ-H| pftftl prozpěvovati. Dívky, kteréž je provázely, s pláčem |im Iťitsiué centy žádaly a matky udělovaly jim svého po-Min.im, .iI»v se šťastně zase domů navrátili, a nespustily i nich dřivé očí svých, dokud velmi daleko na moře neod-plymili 117 dobr ro to jemu /ii.u a mí ní li činí děra muž za c P opě Stai tím huc i V nos m a vys na a i na lid kd ne ch ný a k\ di d. h-n sl a Potom sc všickni do svých pokojných chalup vrátili, a činíce oběti bohu nevinnými hodvádky, jeho horlivými modlitbami prosili, by jim opět syny jejich bez úrazu jakožto vítězitele zpátky přivedl. Po skončené oběti oddali se na odpočinutí, kteréhož předešlou noc naprosto nepožili, nebo všecken ten čas s svými mladými bojovníky v radosti strávili. Všecko bylo ticho a každý odpočíval na lůžku svém; jediné Onyra nemohla oka zamhouřiti. S anglickou sice srd-natostí rozloučila se s svým milým; než láska, kterouž měla k Maranovi, práva svého vyhledávala. Když se od břehu domů navrátila, zdálo se jí, že ha ni Maran čeká, jakož někdy obyčej míval, když z honby unavený domů přicházel. Smutně kolem okolo sebe hleděla; ale Maran nečekal; a když vešla do chalupy — ani tu Ma-rana nebylo. Nyní teprv cítila bolest svého rozloučení, tu poznala, kdo jí schází. Hlasitě žalovala vysokým skalám na své neštěstí a truchlivě hledícímu měsíci svou ztrátu vypravovala. Však jen tehdáž naříkala sobě, když Majola spě mile odpočíval; nebo s ním přebývala v též chalupě, poněvadž byl syn jeho Maran daleko proti nepřátelům táhl. Od té doby, co její milv od ní odešel, neměla žádného spaní, Často smutně, ani slova nepromluvte, sedávala a truchlivě hleděla na svého pěstouna, kterýž přece vždy pokojné mysli býval. Ona sice veliký v svém srdci zármutek měla a nevodila více děvčat k tanci, jakož její býval obyčej, přece však zdála se vždy velmi veselá a přívětivá býti. Když tedy již třetí týden minul a Onyra o svém milém ještě žádné zprávy nedostala, obličej její zbledl a oči se jí bezpřestání slzami zalívaly, takže již bolesti své ani před Majolou více skrývali nemohla. Ona se celá na těle spadla, nohy se pod ní třásly a byla více k mrtvému než živému člověku podobna. Nyní sobě teprv představovala všecka ta nebezpečenství, kterýmž Maran podroben byl. Tu viděla, kterak mezi nesčístným množstvím zbitých těl ve krvi to- ! noucí leží; tu zase, kterak mu evropejskv krvežíznivý voják 118 meč svůj do srdce vráží. Jinou chvílí opět, že se na moři topí a kterak po ní svou ruku vztahuje a zbaven vší pomoci ke dnu padá. Takoví truchliví a žalostiví obrazové každo denně ji trápili, studený pot stál jí pořád na čele a bolestné vzdychání z takových strašlivých snů ji probuzovalo. Kapitola druhá liniemi bouřka na moři. Indiáni jsou v nebezpečenství pftd Španiely. Španiel-Ju (odi utonuta. Amerikánska lodi se ztroskotala a Maran vyvržen jest na dálo f Maran v tom čase, velmi daleko od své vlasti se dostav, i vin i bojovníky dále po moři se plavil. Povětří bylo tiché, • l.i kolem a kolem jako zrcadlo se blyštila a těch nejmen-l(t li vln nebylo viděli na tom bezedném moři. Brzy však po i.in počala sc voda zdaleka pěnití a nenadálý vichr z tiché-ln> pin»řc počal stavěti věže a nesmírné propasti. Bouřlivé p»>« in předpovídalo těmto bojovníkům, že jim konce živo-bvil inmtnvá, nebo způsobilo takové vlny, kteréž se zdály, že • lu nebe dosahují. Černí oblakové potáhli celé nebe a na- |im).......ipndla taková tma, že nebylo vůkol ničeho viděti. Mi/Hun bili hromové na všech stranách a přenáramne vllh i ili i nou lodí sem tam zmítaly. ()iu méli s povětřím a s vlnami co zápastiti a ještě jim .....li m iikminější smrt patrně nastávala. Nenadále veli- i •'. |.nH'lkoii lodí spatřili, kteráž jim v ouzkosti jejich • 1*1 Hiiiiťh /působila Uprostřed této přehrozné bouře, |n|i I .. 1 ...... 11 i ■' * inil i mŕl. lilo ukrutní Špa • nu lim ..i.liii li-> .li.uliu nepokusili, neboť jiní bohatá ko-h i ni inv.ll Irí.rla, skrze kterouž tím většího srdce sobě iloiliivíill Jukíkoli nesiuulne a s vclikvm nebezpečenstvím ■ Im ivi.i.i iniilili, hnali sc přímo proti Amerikánům. Než |. >ka nika potrestala těchto svévolníků. Nenadále vlna I \'t dobr ro to jemu znari a m\ ní z; činí děra mu? za c P opě Stai tím huc i v nof ma vyf ii.t a f na lid kd nc ch n> a k\ di d> h rr s) a hrozná, jejíž velikost ani se vypsati nedá, překvapila lodí jejich a všickni tito nelidští, an se ustrašení Amerikáni na to dívají, s křikem v moři bídně utonuli. Však i Maranova lodí zkázu trpěti musila. Velmi prudký vítr tak silně o skálu tou lodí mrštil, že se hned ztroskotala. S těžkostí a velikou prací Mara n na holou skálu vylezl a měl právě oumysl do druhé lodí zase skočiti, když v touž chvíli strašlivá bouřka .tuto lodí hroznými vlnami zahrnula a všecky Maranovy věrné bojovníky v to okamžení u vodách mořských stopila. Maran opuštěný na teto skále stál, na kteréž ani tráva, ani jaký mech rostl; nadarmo rukama lomil a nadarmo volal o pomoc; pevně musil se skály drže-ti, aby ho násilný vítr do zbouřeného moře znova nesrazil. Posledně bouře utichla, moře se zarovnalo a již bylo opět všecko vůkol jasno; toliko Maran mysli své nenalézal utišení, anobrž mnohem horší smrt naň očekávala. On nevěděl o žádné jiné pomoci, leč by snad nějaká lodí okolo plynula a jej odtud vysvobodila; a při té pomoci neměl nic jiného než těžké otroctví k očekávání. Smutně na všecky strany hleděl, zda by se mu odkud nějaká pomoc vyskytla. Vtom nenadále velmi daleko jako tmavý stín spatřil, kterýž se velmi prudce k němu přibližoval. A kdož můž tu radost vysloviti, kteréž nyní tento mládenec pocítil, když ten stín pomalu náležitěji rozeznati mohl! To byli krajané jeho. Smutní nad ztrátou vůdce svého, vůkol se plavili, až pak zdaleka tuto skálu poznali. Spěšně lodí hnali a tu svého Marana spatřili. Jako upřímná manželka z příchodu svého muže se raduje, kterýž, zproštěn jsa otrockých okovů, k ní z Asie pospíchá, tak Maran nemohl se dočkati, až by lodí k samé skále přirazili, nýbrž zdaleka lehce jako pták do ní vskočil, takže ona sem a tam se kolíbajíc vody do sebe nabrala. Potěšení Indiáni z přítomnosti vůdce svého s sjednocenou silou a mocí vesla táhli a po několika hodinách na břeh k svým spřízněným Indiánům se dostali. S radostným prozpěvováním byli od nich přijati, nebo udatnost jejich byla daleko široko rozhlášená; skvostně je 120 uctili a pak každý, unaven jsa po tom nebezpečném zmítání, dal se na odpočinutí. Mnoho dní s přátelským veselím a bratrským objímáním strávili; pak se ale k nim nepřítel pomalu přibližoval. Ta pověst o jeho příchodu strašlivě se všudy rozlíhala. Jeden druhému přisahal věrnost a srdce a zmužilosti vespolek si dodávali, nepřátelům smrtí a zkázou hrozíce. Všickni, do boje přichystaní, čekali druhého dne, na kterýž buď umříti, aneb Šťastně zvítěziti hotovi byli. Kapitola třetí Htii ..... leženi trouby a bubny k potýkání slyšeti. Spěšně kazit ivihi zhraň uchopil a pospíchal na svého nepřítele. Hla-linliául své válečné písně prozpěvovali a mezitím. Ľv-i u .\. h via/edných nástrojů hřmíti počali tak, že Hfi *i.....' přestala otrásati. Maran s svým zástupem první lllll n« nepřátely outok. S svým dřevěným kopím M • »vým dřevěným špičatým mečem přes mrtvá těla, kteráž ■> u i ilo t li* i nvv« h a doupai /alí/ala a zdálo se tak, jako 1 •!> |.......in.i.i byla po/.dvihla. Žalostné naříkání irlif /i>oi/iivih liti pronikalo a dodávalo mvsli a srdce 111 dobr ro tc jerm znai a mi ní z. činí děr* mu; za c F opŕ Sta tím hm i v no: ma vy: na a I na lid kd ne ch ní a k- d d I, a s a krvežíznivým bojovníkům, takže s větší vztcklostí na své bratří doráželi. Jako zuřivý lev tlačil se Maran skrze zástupy pevně spojených nepřátel; on však sám jediný vstavu nebyl nepřateiy poraziti. EvropejŠtí byli mistrně dohromady sražení a s pekelnou hbitostí v každém okamžení na sta Indiánů porazili. Náramně ulekli se toho všepožirajícího ohně; všickni se dali na outěk a daleko mezi horami zachránění svých životů hledali. Jediné Maranův zástup stál ještě nepohnutelný. Nevycvičení v válečném umění pro svobodu poslední krůpěji krve své vycediti žádali. Již počínal Maran krváceti, síly mu ubývalo a tu vystoupil jeden ještě zdravý Angličan, napřáhl svůj blýskavý meč a — Maran klesl. Více ničeho nespatřili jeho bojovníci, nebo hrůza na ně připadla a v to okamžení dali se na outěk. Tak ten nejzdra-vější dub, jenž sto let jako skála nepohnutelný stál, nyní najednou klesá, když jej násilný hrom hned od kořene rozštípí. Maran padl, jehož udatnosti každý se divil. Maran upadl a všickni bojovníci jeho strachem se rozptýlili, nebo žádné jiné pomoci nebylo nikde viděti. Tím časem k večeru se schylovalo, a protož oni tím bezpečněji v hustém lese odpočinout! mohli. Tu vystoupil Chyaro, nejstarší v tomto shromáždění, muž skoro sto let starý, a dí takto k nim: „Bratří, vyť víte, že Maran, vůdce náš, zahynul, sluŠíť pro něj smutek míti a spravedlivé ztráty jeho želeti. Nyní ale dobře rozvažme, čeho nevyhnutelně nám zapotřebí v těchto našich případnostech. Chcete se opět do boje navrátit a s těmi ukrutníky válčiti? Považte! Již skoro všecken náš lid vypravený proti těmto zrádcům a zhoubcům lidského pokolení zahynul. Chcete ještě skrze smrt svou nářek svých žen a dílek rozmnožiti? Slyšte mínění mé. Odeberme se z této končiny, dříve než se rozední, já sám budu vůdcem vaším, nebo jsem známý v krajině této. Já povedu vás na ono místo, kdež jsme svých lodí zanechali; a tamodtud potáhneme do své vlasti, potěšíme starých otců našich a pevně ohradíme ostrov náš před ouklady nepřátelskými. Nebo 122 kdo z vás může za to slíbiti, že by náš ostrov před okem všudy vyzvídajících Evropejských bezpečný zůstal? A jak se budou dědové a malé dítky naše bez nás moci brániti? Domů opět se vraťme; nebo lépe jest při vlastní chalupě pro rodinu svou umříti, než aby jediný z nás zahynul pro nevěrné, kteříž nás v boji opustili. Však jsem také hotov s vámi do pole se postaviti, nebo já nemluvím jediné pro ťr/pečnost svou. Ze se smrti nebojím, to jsem vám již dnes ukázal. Vrátíte-li se do vlasti své, já půjdu za vámi, zůstanete li pak zde, poslední sílu svou proti nepřátelům vyna-lolím." Veliký křik mezi nimi povstal a brzy se na tom l<-.ln.nnyslně snesli, aby se do své vlasti navrátili. Jen několik hodin uložili sobě k odpočinutí a pak se velmi tiše vyplavili na cestu; o půlnoci byli již na konci toho lesa. Ale tu podál uslyšeli jakýsi šust a hluk shromážděných bojovníků, s pozorností zůstali tiše stati a vespolek na sebe l.l.drli < hvaro ale, jenž, vždy sobe přítomen, též i v těch největ-|it li m I ií /.pečenstvích neohrozené mysli byl, poručil jednomu / nich skrze křoví tamto se přilouditi a opět zprávu uhni i«. zdali by to rozprchli Indiáni, čili vyzvedači cvro-1» |ltl byli, /ticha tedy vybral se špehýř skrze husté křoví ......mi m Indiáni s nevypravenou dychtivostí očekávali, co Im i"" m novinu přinesl. Zdaleka ukázal se tento posel nli kunu livlo viděti na jeho tváři. Všecken bez sebe mezi • VltOUplI n s sípěním počal jim takto vypravovati: „Ne-i • \u li JHiiu in, kteříž se tam na trávníku posadili, jak se li nyní tepiv z boje se navrátili, jedí a pijí s velikou i|y. htlvoMÍ * >111 v % sl.tli několik zástupů, tak jak jsem vysle- Itl lín .....(• /-věděli, /.vlastně pamatují sobě místo, kam |i|nr sr my odstranili; nebo skrze udatnost naš'i největší I < <> n |" li |'i * jich toliko padesát, očekávají však každé ihvllr |ř**' Vrtli ho počtu i\ p.ik spoleriiou silou tento les | i ■ po,dl. .Lni chtějí. Oni ji/ všecko vůkol proběhli M liMU litím domnění, J.e tuto kdesi skryti jsme. A mně také , ji /.lulek.i hluk nepřátelského pomocného zá- 1123 dobi ro tc jenu znai a mt ní z činí děr; mu; za c I opě Sta tím huč i v no mí vy n.i a I na lh kt< in é IV a d d h r stupu slyším; protož s stnxhcm a hrůzou k vám jsem pospíšil. Ne na bojišti, nýbrž zde v lese jako ti, jenž z bázně před nepřáteli utíkají, zahyneme." Hrůza přepadla Amerikány; Chyaro ale, nabyv opět ztracené mysli, takto k nim promluvil: „Co! Dáte se od bázlivého člověka odstrašiti? Kde jest udatnost vaše? Kde jest vaše předešlá sláva? Bázlivost vaše zahladila znamenité činy vašich nesmrtelných otců? Může vám padesát mužů vaši zmužilost odejmouti? Což nevidíte tamto mračna vy-stupovati, kteráž on jistě za blížící se nepřátely držel? Pře-můžerne-li ty, tedy nám volno bude dále cestu předsevzíti. Vzhůru, kdo jen málo srdce svých otců máte, a kdo se honositi chce, že pod správou Marana bojoval, ten ať mne následuje, aneb ať si jiného vůdce volí; já sám na nepřátely vypadnu a nejméně aspoň jednoho s sebou na věčnost od-vííknu." Chyaro chtěl jiti, všickni se okolo něho ohrnuli a prosili ho klečíce, by sebe ušetřil, že ho všickni následovati budou a jemu dokáží, že se žádného nepřítele nebojí. Nato se velice zastyděli; Chyaro zdvihl se ochotně a oni ochotným krokem za ním pospíchali. Nepřátelé seděli na zemi a s potěšením vypravovali sobě svá vítězství. Najednou ale lekli se náramně, kdvž Indiáni pokřik učinili; na rychlost chopili se svt- zbraně, kteráž jim vsak více nic platná nebyla Nebo Chyaro zuřivě přepadl je a málokterý zůstal při živobytí; ostatní všecky Indiáni pobili a schytali, a tyto chycené k ostrovu na své lodí odvlekše, s nimi odtud na rychlost k své vlasti pospíchali. 124 Kapitola čtvrtá Onyty veliký zármutek prv ztrátu wélm inilřtio Xfamna. Na ostrově, na němž Maranovo obydlí bylo, lidé často bohu obětovali, aby o svých statečných bojovnících nějakou /právu obdrželi. On vra chodívala velmi často dívali M k bfchu mořskému, zdali se již nejmilejŠí její Maran z cesty »vé navracuje; a když se jí dosti malý stín na obloze okázal, ľ myslila, že vidí lodí, na kteréž se Maran k vlasti své približuje. Nadarmo ale tam hleděla, nebo Maran daleko hvl n nepřišel ten čas, aby se domů navrátil. Z bolesti • AtMíľánlivosti rukama lomila a vlasy sobě z hlavy trhala. < 1 M.uane!" volala hlasitě, „tedy nemárn tebe více nikdy tpMlflti? Nemám tebe nikdy více k srdci svému přivinouti? \. li |nki tnu snad nyní nebezpečenství podroben jsi! Snad %p |l> nade mnou duch tvůj vznáší a chce snad potěšili duše mm V h nerozumím řeči tvé, stíne mého Marana — chceš • h /a tebou Šla do druhého a lepšího světa? Ó l li .....hla za tebou jiti, nespustila bych se pravice tvé i '" ha/ela bych se po straně tvé skrz všecky rozkošné m i okuillji bych hojné odměny za upřímnou lásku naši. ' < ďiiNiuí dnové mého mladého věku, jak jste spěšně Ibrhli 11/ mne Maran můj již jako dítě miloval, mně tu m I.....ta .ulosi vyplnil! A když jsme dosáhli dospělého Hltu mtli« jeho lAskou ke mně hořelo a často věčnou mně ■ ..... » pn..hal i' |,imi«' na nebi hvě/.dv, nespatříte mne ' i ll intlm Maiana, nebo není více jest již na věč-Hott!" 1 ■■■ i 111 * 111 |mle«i nemohla více mluvili, zdlouha sem r".. li i ■ I i i umi n i strašlivými m v hlinkami Se obí-.1. U. ■ . , hlnliokveh tmšlinck vytrhla, proběh- 1 IV I.....ItlUIrk lak |alvn Iiv ílu • L.11n i hlas Marana byla l.i .I nlrVhn nikde nemohla spalrili okem svým 4 MMhlrl.t |ii>< h.........| |edlnč Hidce své náramně tlouci. i . i i ■ ihuli m|m i >,v w|Mim..hi|i. | poulěšenou myslí Iv". dobr ro t< jerm znai a m ní z činí děr; mu za t 1 op< Sta tín hu i v no m v> m A n li k II C S I domů odešla a celý den potom v největším zármutku strávila. Po některém času opět k břehu vyšla a pevně své oči na moře upřela: „Což ještě žádné lodí nespatřím, která by mně o mém Maranovi nějakou zprávu přinesla? Nadarmo hledím a přehlídám toto daleké moře. Cožpak nic více o něm neuslyším? Může Maran na svou Onyru zapomenouti? Nemilovalť mne nadcvŠecko, dříve než se ode mne odloučil? Ha! Jistě se do některé evropejské ženy zamiloval a opustil pro ni Onyru svou. Marane, Marane, mohl-lis na mne zapomenouti? Mohl-lis mne opustiti? Jest to ta věčná věrnost, kterouž jsi mně sliboval? O, kýž ji znám, tu šťastnou ženu, která podjala srdce jeho; jak laskavě on líbání její buda přijímali a ze mne sobě posměch učiní! Ze mne posměch? Ne, toho on neučiní! Maran z Onyry své nemůže posměch míti! Ó odpusť mně, nejdražší! Nemůžeš mně nevěrným býti; mrtvý jsi, umřels jako hrdina na krvavém bojišti, snad z nebe dolů na mne hledíš; jsi snad ta jasná hvězdička, kteráž se na mne shůry usmívá. Ach nešťastná Onyro! Nikdy ho více nespatříš, on již pro tebe na světě* více není." Bolestí a lítostí zemdlená na zemi se posadila a patříc vzhůru na měsíc usnula. Dlouho na ni čekal Majola v chaloupce své, ona se však domů nevracela. Divil se tomu velice, že Onyra tak dlouho nepřichází, nebo to nebyl nikdy její obyčej. Ještě nějakou chvíli čekal, pak vyšel ven a prošed ten celý okršlek volal. Onyru svou; však žádné odpovědi nedostal. Posléz přišel na malou stezku a kráčel po ní až k břehu mořskému. Chtěl se již zase obrátiti — a nenadále spatřil Onyru, ana v trávě dřímala. Polehku přistoupil k ní a dlouho pozoroval své milé dcery velmi nepokojné spaní. Jí se zdálo, ze Maran její v pustinách bloudí; že trpí nesnesitelnou žízeň; tu opět, že byl od lité zvěře roztrhán. Viděla jej ve spaní jako otroka, jenž nejtěžší práce konati musí; zbičovaného před sebou stati, an jí své hluboké rány ukazuje. Celá se třesou< i vzhůru vstala a vytrženě okolo sebe hledíc Majolu spatřila, 126 jenž před ní dlouho stál. „Marane!" zvolala — a poznala otce, pěstouna svého, padla mu okolo krku a hořké slzy polily obličej její. Majola: „Ne Maran, ale Majola stojí před tebou, jenž |i'totně svého syna tak miluje, jako ty jej — svého bratra a manžela miluješ. Přestaň plakati, má milá! Nebo on se dHve vrátit! nemůž, dokud nebude vůle nejvyŠšího." Onyra: „Ovšemže se nemůž více navrátiti, poněvadž již víre živ není. Ach on jest bezpochyby již mrtvý." Majola: „To není; Maran se snad právě nyní jako vítěz /pátkem z bojiště vrací — nebo jsi snad o mém nejmilejším >.....lějakou zprávu obdržela?" Onyra: „Zpráv dost, milý otče! Zkrvácený přede mnou «tAI n ukazoval mne hluboké rány své. Mně se právě nyní nliSlo, >r jej nepřátelé ukrutně zamordovali." M,i|..l.i „Ncjmilejší dcero má, nechť tě neděsí podvodní MiťVľ Buď stálá, jako jsi jindy bývala, a přestaň pro něho i .....»«i m' naříkali. Pojď se mnou domů a ptej se které- ' ii lil l v, zdali která pro svého ženicha tak žalostně sobě i", hm p mi odŠel slávy sobě dobyti." * >ni i • \< li umlkniž, otče, a neraniž více mého zkrváce-i" r Nezasluhovala bych lásky tvé, kdybych proto i iiii • i tuhé i li dobývá; však jestliže živ jest, proč nedá •i nli vědětl? Nemírně, pravils, že pro něho pláči. 1 1(1 i li M" i'nliš ztrátu toho oplakati, jehož nadevSecko ihiIm. i! ' /.l.ih iM-livl mi hned od maličkosti mne ten nejmi-I 1 ' m. |.. m h ji mu vším zase povinována? Jednoho t^rtm, mI\l m hválil, Nenadále Maran pHAi I i...... vmfli. ,l>Nv mUfctl niiii |Mililiiti,' vzkřikl a vší 1 i . ii mu kup] do l'hi I vki zařvav převalil se a zůři- ■ ''» I'M in.....ni UirV, jríii* n,i |.i-x I. jeho tu ránu viděti nti\j> 1 .....um tu lili* #v(řf *vvml dlouhými pazoury iIHm'1 • • i......M vliti Itttrll uiii, a Majola, novou láskou k své dceři podjatý — i 11« ní na zemi klesl: „Dcero! Onyro!" víc nemohl pro Mlllll III dobi ro U jem* znai ,1 m ní z činí dějin u za op St: tíl ht l iľ i v v n a r I I Kapitola pátá Ptisťl oznámil Maranovu tmri. Onyra pmttt trpfla nejikt> \ ty ilavnosti té ouČastna býti musíš, při kteréž duch Mrti 'uův • bohem smíření dojde." ' I .i"Wi imto ochotně odešel s poslem k shromáždění, i >.,,(.. i q«tk nemohla za nimi stačiti. Zpočátku tiše v duchu 1 i • mni litovala, brzy ale lítost její proměnila se u iříkání a kvílení; zuřivě sobě vlasy z hlavy trhala .....ollotidnř prsy své až do krve zedrala; posléz mdlobou i i i . 11« «kálu a s upřenýma očima na moře hledu r hojné ď V vylévala „Mrtvý tedy jest Maran, mrtvý? Nikdy ho 131 více nespatřím? Ó ukrutný osude, kterak jsi mně mohl polovici mé duše odjíti a mne zde samotné nechali? Smutně budu tyto stráně procházeti, mého Marana hledati — a nikde ho nenajdu — zdlouha budu vadnouti jako květ, kterýž červ uhryzl, až mne smrt z toho žaláře vysvobodí. Ó že nemohu v tu chvíli mému živobytí konce učiniti, abych mému Maranovi jako pták do rukou letěla. Ale nadarmo sobě naříkám, nadarmo po tobě ruce své vztahuji — žádoucí smrti, ty neslyšíš hlasu mého a daleko se ode mne uchyluješ, bys rozmnožila bolesti mé. Ach již není pro mne žádného utěšení, žádné pomoci, žádného pokoje více na světě." Tu nemohla ani slova víc promluviti, převrhla se na skálu; a v potřeném srdci svém cítila největší půtku; trpěla takové bolesti, jakých sobě člověk pomysliti nemůže. „On již tedy více není," "bolestně sobě vzdechla a více nebyla vstavu promluviti. Tiše a pokojně zde v chládku seděla jako člověk ve snách, an žádné nemá čitelnosti; dlouhé svěšené vlasy její vítr sem tam odhazoval; s hlukem nadýmalo se moře a s násilím obrážely se vlny o skalnatý břeh; Onyra však necítila a neslyšela ničeho. Nenadále povstal křik, až se po celém oudolí rozléhalo, a ona procitla z dřímoty své. „Smrt! Nechť zahlazeni jsou!" bylo daleko široko slyšeti. Tak jako pocestný, jenž v myšlinkách svou cestou kráčí a nenadále sípěním hadů předěšen bývá, tak ji ten strašlivý křik a hlahol z myŠlinek jejích vytrhl. Ona poznala hlas shromážděného lidu, kteříž ty chycené nepřá-tely k smrti odsuzovali. To prorazilo její citelné srdce a v rychlosti jako lehká srna, kteráž ráně myslivcové ujiti chce, běžela k shromážděným soudcům, myslíc, zdali by tyto nešťastné zajaté od smrti vysvobodit! mohla. 132 Kapitola šestá Aitfiliřlí zajati byli odsouzeni k upáleni. Onyra přimlouvala za vůdce Angličanů. Pomněný Chynm byl přitirsen k shromážděni soudců u ji v tom pidn-il Bylo velmi prostranné oudolí, kteréž vysoké palmy kolem okolo stínily a svým stínem horkem usvadlému tělu chládek působily. Zde starší lidu do polyměsíce na drnu seděli a jedenkaždý z nich v jedné ruce černou a v druhé ruce bílou hůl držel, z nichžto černá smrt a bílá život vyznamenávala. Bylo toto shromáždění z samých vážných starců, z kterýchž jedenkaždý nejméně sto let věku svého počisti mohl. Na svraskalé tváři jejich viděti bylo, že se někdy pro udatnost svou smrti nehrozili. Za nimi stáli ostatní obyvatelé toho ostrova a hleděli s velikou pozorností na shromážděné soudce. Po straně však mnozí osekávali kůly z poražených dubů a jiní přikládali suché větve na oheň, kterýž zejma se až k oblakům plápolal. Toto veškeré místo bylo lidskými kostmi a hnáty jako posito; nebo zde Indiáni své zemřelé přátely a příbuzné na prach pálili i také nešťastné zajaté nepřátely ohněm odplavovali, aneb dokonce napolo je upekouce jedli. Hrůza bylo pohlédnouti, když kdo k tomu místu přišel. Nočního času, když měsíc jasně svítil, nezdálo se jinač, než že bílí duchové ze země vystupují a po polích se procházejí. Na tom tedy místě zajatí Angličané byli ortelováni a nejukrutnější smrtí ohně shlazeni býti měli. Na druhé straně proti tomu shromáždění stál kamenný oltář, na němž postavený byl jakýsi obraz rovně z kamena. To byl bůh Indiánů a měl Slunce vyznamenávati; nebo oni Slunce ctili jakožto dobrotivého otce, kterýž všem hojného požehnání uděluje. Podle něho seděli kněží, jenž pobožné písně zpívali. Uprostřed stáli zajatí Angličané. Patrně viděti bylo na jejich obličeji strach a hrůzu, kteréž v srdci svém z nastávající ukrutné smrti pocítili, a všickni měli oči k zemi skloněné, aby těch strašlivých příprav neviděli; jedi- 133 né vůdce jejich byl neohrozené mysli a stál jako ozbrojený rek, kterýž proti svým nepřátelům vytáhnouti má. On byl muž v prostředních letech; bystře okolo sebe hleděl a srdce jeho bylo tak smělé, jakoť by pak mu to nejmenší nebezpečenství nenastávalo; toliko vždy někdy s velikou outrpností na své nestatečné a potřené tovaryše pohleděl. Vtom přiběhla Onyra a s velikou mocí protlačivši se skrze všecky zástupy shromážděného lidu, k stolici otce svého přistoupila. Žalost nebylo více na ní znáti; tvář její byla jasná a všecken pohled plný radosti, tak jako by všec-ken zármutek z sebe byla složila. Ostrým zrakem všecky zajaté přchlídla a nejvíce jí ten udatný Angličan, vůdce ostatních, do očí padl. Dlouho naň hleděla; jakési tajné znamení a skrytá čitelnost najednou srdce její pronikla. I v tu chvíli počala obmejšleti, jakými by prostředky toho mladého Angličana od smrti vysvobodila. Vtom přestali kněží své zvučící písně zpívati a již veškeren lid třikrát zvolal, aby tito zajatí na podpálené hranici usmrceni byli. Také soudcové pozdvihli svých Černých holí a bílé k zemi spustili. Kněží zdlouha a vážně od země vstali, a pokropivše čistou vodou tyto krvavé oběti, jim věnce z rozličného kvítí uvité na hlavy vstavili i dali znamení, by k smrti vedeni byli. Onyra nemohla déle na to truchlivé divadlo hleděti; žalost veliká obklíčila její srdce a s pláčem hrozným padla k nohám otce svého zvolajíc: „Ó popřejiž mně, dobrotivý, milostivý otře, popřejiž, ať aspoň jediného z těchto nešťastných vysvobodím; ti, kteříž z strachu před smrtí slzy vylévají a hlasitě pláčí, nezasluhují mé outrpnosti; než pohleď tamto na onoho ušlechtilého mládence, jak s neohrozenou myslí a ničeho se nelekaje rychlým krokem k hranici pospíchá. Je-liť to jeho vina, že proti vám meč svůj vytáhnouti musil? Což na něm není patrně viděti, že k tomu byl přinucen? Ó soudcové, kteříž zde pospolu jste, poslyšte hlasu mého, neodjímejte tomuto nešťastnému jeho živobytí, dejte mně aspoň tuto náhradu za ztrátu mého Marana, ať bych 134 jednomu nešťastnému života obhájila. Též i on Člověk jest a bratr váš! Pošlete jej nazpět do vlasti jeho, aby tamto pověděl, že i divocí národové mohou velikomyslní býti a že sobě váží muže udatné mysli; aneb bojíte-li se, aby ostrov váš nepřátelům v známost nepřišel, tedy zachovejte ho zde, s radostí a ochotností bude vám sloužiti a právě s tou srd-natostí bude pro nás bojovali, s kterouž prve proti vám bojoval. Aneb také-li se domníváte, že povinnost vaše jest lidi mordovati? Řekněte mně, důstojní kněží, touží-li bůh váš po lidské krvi? Jest to obraz dobrotivého Slunce, kteréž toliko dobrodiní prokazuje? ó slyš, slyš mne, jenž sem tak přívětivě z výsosti dolů hledíš, jestliže ti skrze přímluvu svou jedinou oběť ujímám, tedy budiž já zlořečena a nechť všecken tvůj hněv na mne se shrne; nebo já sama od jala jsem ti tuto oběť!" Tu přestala mluviti a na celé shromáždění bedlivý pozor dala; soudci v myšlénkách seděli a pilně jeden na druhého hleděl, jako by se ptáti chtěl: „Také-li ty smrti jeho žádáš?" a pak zase přísné tváři své odvrátili; kněží kroutili hlavami, jako by té příhody uvažovali, a veškeren lid v největší tichosti stál. Čerstvě povstala Onyra z svého místa a ještě jednou začala mluviti: „Co? Žádný z vás neodpovídá? Soudcové a kněží! Víte, komu byl Maran, víte, komu byl odjat?" (Plače, ticho za chvíli:) „On miloval mne nadevšecko a duše má přebývala v něm. Již se dívky naše barevnými a vonnými květy okrašlovaly a k tanci chystaly, již se přibližoval ten den, na kterýž jsme navěky svoji býti měli; blíž oltáře, kdež se mně přísahou zavázati chtěl, byl mně mocí z rukou mých odjat; a nyní nemám míti to největší právo k jeho smíření? Nepřístuší-li mně samé, abych ducha jeho od bloudění po pustých místech osvobodila? Smířen tedy bude smrtí těchto zajatých; já však, ježto nad nimi jakožto nad vlastními obětmi co poroučeti mám, chci, aby vůdce jejich osvobozen byl. Maran bude smířen smrtí tohoto malého počtu. A pakli by přece ještě smířen nebyl, tedy bude se duch jeho vznášet] nad hlavou mou a mně tato slova 135 * poví: ,Smn má není ještě pomstěna,' a pak vám ho teprv sama s radostí na smrt vydám. Nyní ale učiňte, ať by můj vězeň byl, já za to vás prosím, neodepřete mně této radosti." Hlasitý zvuk se rozlíhal a zřetelně mezi vším lidem sly-Šeti bylo ten hlas: „Dejte jí ho!" Ochotně k němu kněží přistoupili a již mu odvázali provazy z lejčí, kterýmiž ruce svázané měl. a vedli jej k Onyře. Tu nenadále zástup na dvě strany se rozstoupil a čtyři mladí jonáci na nosidlech, kteráž čerstvým listím postřena byla, starého Chyara přinesli. Blíž toho lesa, kdež tak zmužile Indiáni na nepřátely vyrazili, Chyaro byl kulkou postřelen do pravého boku; listím zacpali ránu jeho a zastavili mu valící krev; s tíží jej do lodí vložili a s ním do vlasti své zpátky jeli. Každodenně bylo s ním hůře a již sám na sobě cítil, že se dnové jeho ku konci přibližují. Když s ním k ostrovu připlouli, sám svých plačících dítek a vnuků těšil a jim naučení k budoucímu živobytí dával a s třesoucí rukou jim svého otcovského požehnání udělil. Potom připadl na něj libý sen a jeho zemdlení oudové nabyli opět nové síly Sotva se ze sna probudil, bedlivě a s veselou tváří po svých vnucích se ohlížel. Čtyři synové jeho, ještě nedospělá pacholata, stáli při lůžku jeho. Pln podivení tázal se jich, kde by jeho všickni přilni/ ní byli. Když pak slyšel, že zajatí Angličané jsou ortelováni, s velikou těžkostí zdvihl hlavu svou a posadiv se naříkal sobě na mdlobu svou, že při této slavnosti přítomen býti nemůže. Ihned synové jeho v tichosti odešli, a v malé chvíli svázavše bidla lejčím dohromady a všudy je čerstvým listím obloživše, na svých ramenách je k otci přinesli. Chyaro mile se na ně díval a pak nemálo se podivil, když tito nestateční jej na ta nosidla položili, a sebravše všecku svou sílu, tím způsobem jej mezi shromážděné starce nesli. Radostí slzy polily tváři jeho a s pláčem od boha těmto svým dětem po/rhnáni žádal Kd\ž tedy v té míře synové starého otec svého uprostřed shromážděných soudců s nosidly m postavili, tu mu starší vypravovali ortel na zajaté Angličany vynesený, prosbu Onyry, a že vůdce těch zajatých od smrti osvobozen jest. Všecken lid tlačil se k tomu vážnému starci, srdečnou radostí byli naplněni, že ho ještě jednou vidí, a s velikou dychtivostí čekali, co by on k tomu orteli řekl. Ještě jednou své zemdlené hlavy pozdvihl a pozorným okem přes veškeren zástup na zajaté pohleděl. Poněvadž však vždy mdlejší byl a bolesti jeho ustavičně se množily, nemohl jich náležitě pozorovati; sotva ale vůdce lidu nepřátelského uhlédal, v tu chvíli mu zase hlava na nosidla klesla a slabým hlasem zvolal: „Usmrťte jej, těžkou smrtí shlaďte jej! To jest Maranův vrah!" Více nemohl promluvi-ti, nebo bolesti jeho všecku řeč mu odjaly. Sotva ta slova roznesla se mezi zástupem, že tento vůdce Angličanů Maranův mordýř jest, hned se všickni na zajaté shrnuli, chtíce se krví jejich ochladiti. Jako když lvice, s svými mladými v lese se zdržujíc a často do okolních polí vybíhajíc, na nich velikou škodu činí a všickni okolní obyvatelé s ukrutnými nástroji svými na toho zhoubce čekajíce na kroužku nedočkavé psy drží. a jakmile se lvice okáže, všickni se na ni oboří a hledí ji zabiti, ona pak slintajíc a řvouc se brání a každého raní, kdož se k ní přiblíží, tak právě udatně bránil se vůdce Angličanů. Již všickni zajatí od Indiánů byli dlouhými kopími probodeni anebo jinač pobiti, jediné on sám ještě se statečně držel, a vytrhna s velikou silou jednomu Amerikánovi sekeru z ruky, mnoho jich těžce zranil a mnoho až do smrti zbil. Tu povstali starší lidu a kněží a mocí ouřadu svého přikázali rozlícenému zástupu, aby se upokojil a na stranu ustoupil. Mladý Angličan hned odvrhl od sebe sekeru a dobrovolně jim rukou svých k svázání jich podal; což poněkud /bouřeného a rozhořčeného lidu k upokojení pohnulo. Jakmile vsak jim na mysl připadlo, že tento Marana zamordoval, tu opět všickni volali na pomstu a smrti toho mládence s velikým křikem žádali. Onyra sice s pošmurnou tváří a opovrženě naň hleděla, poněvadž z mordu nad jejím Maranem spá- 137 chaného obviněn byl; přece však v svém obměkčeném srdci oútrpnost nad tím nešťastným cítila, kterýž při všem svém neštěstí tak srdnatý byl a pak pokojně a tiše konce svého života očekával. I sám Majola těmito jeho skutky byl nad-obyčej pohnut; než nebylo možné jedním hlasem mnoho tisíců hlasů přemoci. Knězi všickni prichýlili se k zástupu a pak Angličan veden byl k hranici, z kteréž hrozný plamen vysoko vzhůru vstupoval. Kapitola sedmá Divným Hzením vůdce Angliámň byl od smrti osvobozen. Skryl se v jeskyni. A vypisuje se, kdo uii byl. Ten však Angličan ještě nebyl od Boha k této smrti před-zřízen, ač již hranice jedním plamenem hořela a on ani jediného hlasu milosti doufati nemohl. Najednou z čistého jasna v pravém poledni na veškerou zemi spadla taková tma, že sotva jeden druhého viděti a poznati mohl. Ze všech stran strašliví bili hromové; přenáramná bouřka z vysokých hor přicházející vztekala se tak velice, že století dubové jako kosou podťatí padali a z kořene se vyvraceli; obraz kamenný boha Indiánův i s oltářem od hroma sražený s velikým hřmotem na zemi se svalil; oheň na hranici daleko kolem okolo po zemi prudkým větrem hnán byl a v tu chvíli opět s velikým praskotem vysoko vzhůru plápolal. Posléz hrozný příval z tmavých oblaků spadl, kterýž veškeren zástup k zemi srazil a plápolající hranici dočista uhasil. Veliká tma noční přepadla tyto ustrašené Indiány; nic nebylo viděti než hrozné blejskání, kteréž z tmavých oblaků co nejprudčejší střela na zemi padalo a zemi k většímu strachu osvěcovalo. Indiáni, strachem a hrůzou předěšeni jsouce, jeden na druhého hleděl a žádný slova pro-mluviti nemohl a všickni se třásli jako osikový list. Mezitím 138 déšť neustále hučel, jaku by vše ztopiti chtěl, a zbouřené moře, nahrnujíc hrozných vln, s velikým hřmotem o skalnatý břeh se obráželo. Všickni napořád utíkali do svých chalup před tímto neslýchaným povětřím, hrůza a strach v patách jich následovala, a tam sebou na zemi vrhŠe, boha svého prosili, aby hněv svůj od nich milostivě odvrátil. Nebohý zajatý Angličan zůstal zde sám jediný a žádný se ho ujmouti nechtěl. Ode všech tedy opuštěný a nepově-domý této krajiny, dlouho bloudil a pod každou vysokou palmou se zastavil, mysle, že tu odpočinutí nalezne. Když potom pro hrozné skály dále z místa nemohl, najednou velmi jasně se zablesklo, při kterémž blesku velice tmavou jeskyni zhlídl. Nevěda, také-Ii tu ukrutní lvové čili jedovatí hadi svou skrejši mají, beze všeho dlouhého rozmejšlení vlezl do ní. Dlouho zde ležel jako bez. sebe, a když málo k sobě přišel, rozpomenuv se na svá všecka neštěstí, teprv hořce plakati počal. Tu viděl, a to mu nejvíce na srdci leželo, že jeho oumysl docela zmařen jest. On v Londýnu, kamž se jakožto patnáctileté pachole dostal, skrze svou přičinlivost a dobré daření sobě velikého bohatství nashromáždil. V Americe byl zrozen v jednom městě, kteréž Angličané po mnohých vpádích a po mnohém krveprolití založili. V čas války, a když Indiáni tohoto nově založeného dhglického města se zmocnili, přišel o své rodiče i svou vlastní sestru, nevěda, jakým způsobem jich ztratil. Chtěje tedy opět tuto svou sestru najiti, přijal vojenskou službu a táhl s Angličany do Ameriky: než odporné štěstí učinilo mu v tom překážku a smrt byla jediná, na kterouž s hrdinskou myslí očekával. Také s velikým zármutkem vzpomínal na svou manželku a na své dítky, kterýchž v Londýnu zanechal, a pramenem slzy mu z očí tekly, když sobě pomyslil, že se nikdy více s nimi shledati nemůže. Posledně strašlivá bouřka zase přestala, povětří utichlo a po hrozném dešti oblakové se čistili. Bylo velmi pozdě na noc a měsíc počal jasněji svítiti. Na každém křovíčku deŠťo- 139 vé krůpěje jako perly se třpytěly; však zbouřené moře ještě se vztěkati nepřestalo a vlny zarovnány nebyly. Vůkol leželi od násilného větru vyvrácení stromové. Tu vyšel Angličan z jeskyně jako z strašlivého sna probuzený. Nastávající smrt a hlad, kterýmž za několik dní mořen byl, byly dvě nejtěžší věci, kteréž mu stále na mysli ležely. V těch myšlénkách odšel a celou okolní krajinu prohlížel. Kapitola osmá Onyra nalezši AngličatM uverila jej do dumu „trr fvého. Au/>titan vypravoval svňjpilbŽh a Onyra zvždžlo, že jest bratr její. Onyra měla velmi nepokojnou noc, zabitý Maran stále jí na mysli ležel a také udatného Angličana z očí spustiti nemohla. Nenáviděla ho, že Marana jejího zabil; a měla outrpnost nad ním, že snad posledně přece od divokých Indiánů nejukrutníjší smrtí shlazen bude. Dlouho přemítajíc na své mysli, jaké by prostředky k zachování jeho vynalezu mohla, i upamatovala se, že ho dne včerejšího při bouřce všickni Indiáni opustili. „Tou příhodou" pomyslila sobě, „můž snad dfcuo Angličan přece při živobytí zachován bytí." Protož velmi rychle z svého lože vstala a tiše, aby jí Majola neslyšel, z chalupy své vyšla. S hrůzou a s strachem šla až na ono místo, kdež Angličan na hranici upálen býti měl. Daleko široko lehkým krokem celou okolní stranu proběhla, však nikde ani znamení po člověku nespatřila. Po dlouhém hledání mimo naději podál od sebe uslyšela jakési hnutí a Šust. Vlasy jí vzhůru vstávaly, srdce v ní náramně tlouklo a nemohla dále z místa kročiti. Když opět k sobě přišla, dodala sobě srdce a blíže jdouc při měsíci poznala, že jest člověk. A hle! to byl Angličan, jeho Onyra hledala. S velikou pokorou přiblížil se k ní, a nemoha hrubě slova promluvili, děkoval jí velice za pomoc, kterouž mu učinili 140 chtěla. Onyra ale mlčíc rukou pokynula a dala mu znamení, aby za ní šel, a uvedla jej do chalupy své s tím přikázáním, aby se tiše choval a otce jejího ze spaní neprobudil. Než právě tou chvílí Majola zc spaní se protrhl. Jako u vytržení z země vstal, a hledě s užasnutím na Angličana, ani slova promluviti nemohl. Onyra, viděvše otce svého, an jako omámený stojí, bez strachu ujala ho za ruku a těmito laskavými slovy k němu promluvila: „Odpusť, otče, mé opovážlivosti a provinění, jestliže to provinění jest, že jsem nepřítele našeho do chalupy uvedla. Víš dobře, že člověk jest jako my, i také on od nás lidského práva pohledávat! může; aneb Čili tak bídně zahynouti má? Každé hovado skrylo se do své tmavé jeskyně před bouřkou, toliko jeho samého, kterýž nic tohoto ostrova povědom není, nechali jsme pod širým nebem. Patř na jeho od hladu a bídy vyzáblý obličej! I chtěla jsem mu dáti pojisti, a byť možné bylo, i jeho přede vším horším i samou smrtí ochránili." Majola: „I odpočiniž sobě, cizozemce, mám lítost velikou nad tebou. Však ale obyčej náš jest zajaté ohněm zahubiti, tak abychom naše zmordované s bohem smířili. Rád a míle bych tvůj život prodloužil, nebo prosba Onyrv, kteráž jest v mém starém věku mé jediné potěšení, velice mne pohnula; než sám o své vůli nejsem vstavu toho učinili." Nato poručil dceři své, aby čerstvé ovoce přinesla, kteráž také hned všeho, což nejlepíího měla, shledala a jako nej-vzácnějšímu hostu k pojedení předložila. Ale Angličan pro radost ani se čeho prstem dotkl, než slzy vděčnosti tváři jeho polily, a pohnuv se v srdci, k nohám toho vážného starce se vrhl. Angličan: „Řekni, otče, jak ti mám děkovati za všecka ta dobrodiní, kteráž mně prokazuješ? Ústy zajisté toho učinili nemohu, ale srdce mé hlasitě mluví; dnes ponejprv z pokory k nohám Člověka padám, ač vím, že ta poklona samému toliko Stvořiteli přináleží; než tobě a ušlechtilé dceři tvé vším povinován jsem a pokory své před vámi nemohu dosti lil ukázati. Vy jste pohnuli srdce mého a nehledal bych nikdy mezi vámi takové dobrotivosti, kteráž ani mezi těmi nej-mravnějšími a nejvlídnějšími národy po celé Evropě není k nalezení." Nato Onyra přinesla ještě na Širokých palmových listech nasbíraného ovoce a nutila Angličana k pojedení tak přívětivými slovy, že z toho její outrpnost nad ním a lásku k bližnímu co nejpatrněji viděti bylo. Angličan velmi mírně toho pokrmu požíval. Majola, postaviv se k němu blíže a pilně na něho pohleděv, zase k němu takto mluvil. Majola: „Cizozemce, vážím sobě tvé udatnosti a má veliká žádost jest, abych tvého života obhájil, aČ jsi mne mnoho zlého, příliš mnoho zlého učinil, nebo jsi mne v mém starém věku mé jediné podpory zbavil, poněvadž jsi mého syna zamordoval. On byl ten kmen, na kterýž se celý náš národ spolehnout! mohl. Patř na tyto mé slzy, kteréž smrt jeho z mých očí cedí. Od toho času nevylil jsem jediné slzy, co mně má žena umřela, ale nyní žalost má není k upokojení. Ó bys jej byl znal, toho šlechetného mládence! Jakáť to byla jeho srdnatost — z očí mu vyhlížela; on byl bojovník, jemuž rovného nenalezneš — a přece k každému laskavý. Ano, hlava jeho koruny zasluhovala, on by byl lépe vládl než vaši krvežízniví králové. Ach, já a národ můj všecko jsme sobě na něm zakládali; a tohos ty zamordoval — tomus ty svůj ostrý meč do srdce vrazil. Hle, cizozemce, jak ti to mám odplatítí? Ty se třeseš — zbledl jsi — a pláčeš. I odpouštím tobě, tys ho neznal, odpouštím tobě; tys bojoval pro svou vlast, pro svého krvežíznivého pána, hubils mečem, jakž práva vojenská káží; ano, člověče, tobě odpouštím." Majola a ten Angličan s velikou žalostí se objali a Angličan ani ústy promluvili nemohl, než skloniv hlavu svou, usedavé plakal. „Otče," pravil potom, „snad se všecko dá napraviti; nyní budu tvůj, přijmi mne místo syna svého a já doufám, že naše společná láska nejvíce dokáže." Majola dlouho na něho hleděl a nemohl bolestí úst ote- 142 vříti. Pak pohnut jsa jeho slzami ujal ho za ruku a řekl: „Pravda jest, člověče, tvému pokrmu neměl jsem pelyňku přidávati; však odpusť mně, Člověk když přijde do starých let, velmi rád mnoho mluví a zvlášť o tom, což mu nejmilej-Šího jest. Však budu mlčeti, nebo i na tváři tvé smrtelné jizvy spatřuji. Nyní pověz mi příběh svůj, snad bůh dá, že se tím božskou prozřetelnost lépe znáti naučím. Počni, příteli! Onyra a já toho od tebe žádáme." Angličan: „Boha svého beru za svědka, že jsem zoumysla proti vám meče nevytáhl, kdybych jinač k vám byl mohl přijíti. Láska k mým příbuzným mne sem táhla a já jsem nemohl se jinač do těchto končin světa vydati leč jako voják. V Londýnu jsem zanechal své milé manželky i dítek a šel jsem pohledati své sestry. Ó má nejmilejší manželko, mé milé dítky! Což vás nikdy více nemám spatřiti? Ach, kdo se jich ujme, kdo bude o ně pečovati! Oni pro mne pláčí jako nebozí sirotkové pro svého starostlivého otce; přes den desetkrát volají otce svého, ale nadarmo. Nebozí! Otce svého se nedovoláte, daleko od vás a snad navěky vzdálen jest. Ó Bože! Dlouho nevydržím, tvá přísnost jest veliká; a jakým způsobem jí zasluhuji! Však proč sobě na prozřetelnost božskou stěžuji? Ó blázen já! Jako bych neznal mocnosti božské a jako bych nevěděl, že jeho pomocí najednou všeho kříže a těžkostí i samé smrti zproštěn býtí mohu. Ó neskončený Bože, odpusť provinění mé, ty jsi ten jediný, kterýž mně pomoci můžeš a kterýž mně dáš tu milost, abych se s svými zase šťastně shledal. Nyní tedy dejte bedlivý pozor a já budu vypravovat! příběh svůj. Angličan nejsem rozený, než Amerika jest má vlast tak jako vaše. Když mně bylo deset let, Amerikáni přepadli naše nově založené město a všecko zgruntu vyvrátili. S velikou hrůzou vzpomínám na to neštěstí; však co se vše dálo, o tom málo vím co povědíti; toliko ještě podnes proniká uši mé ten veliký křik a pláč nešťastných obyvatelů a hrozný hluk vítězných nepřátel. S velikou tíží ušli moji rodičové a sestra má prudkému ohni, aby tím ukrutnější 143 smrti v hrdlo padli. Ó nešťastná noc, kteráž mne tehdáž ze všeho obloupila, což mně milé bylo! Sotva jsem byl pět kroku od domu, tu nenadále z povětří přiletěla jedovatá střela a tělo mého otce prorazila. V tom okamžení padla i také matka má k nohám mým, rovně takovou střelou raněná, a oba již v chropotu jsouce, dali mně a mé sestře poslední požehnání. S svou sestrou chtěl jsem se dáti na utíkání aneb aspoň do náručí ji vzíti, poněvadž ani hrubě choditi neuměla; a vtom, obořivše se, zdi tu nebohou nešťastnou dívku zařitily. Já slyšel její křik, chtěl jsem jí spo-moci; než vtom přistoupil jeden divoký Amerikán, silný a veliký jako strom, vytáhl ji z těch zřícenin a na svých nikou ji odnesl. Volal jsem: ,Vezmi mne s sebou,' on mne však neslyšel, nebo hluk od zbraně nepřátelské a kvílení lidu bylo veliké. Dlouho jsem za ním chvátal, až pak potom jiný Amerikán palicí mne udeřil, že jsem na zemi jako mrtvý padl. Když jsem opět z těžkostí a bolestí svých procitl, ležel jsem v prostranném polním stanu; rány na hlavě mé byly obvázané, ne ale rány srdce mého. Jeden starý Angličan přistoupiv ke mně chtěl mne těŠiti, než můj pláč nebyl k upokojení. » Jak mně ten Angliěan vypravoval, on mne, utíkaje před nepřátely a znamenaje, že ve mně duch jest, spěšně uchopil a do polního ležení odnesl. Od té chvíle dlouho jsem byl u něho, ale má mysl nikde pokoje nenalézala, nebo jsem neustále sestru svou velmi velice miloval, a jakžkoli mne vyrážel a těšil, všecko při mně bylo nadarmo. Posléz dostal jsem se do Londýna, štěstí mně přálo a po málo letech jsem se oženil. Maje v hojnosti statku a bohatství, ještě jsem více toužiti počal, bych svou sestru také tak šťastnou viděti mohl. Ta žádost den po dni více se ve mně množila, až jsem posléz, zanechaje všeho, mé manželky a milých dítek, na tuto nejnebezpečnější cestu se vydal. Ach ona snad kdesi jako otrokyne od tyrana svého trápena jest; snad pláče nad svým neštěstím a snad k upokojení jeho hovädské žádosti každé chvíle jemu na službu býti musí. Právě by nyní 144 tak krásná byla jako ty, šlechetné děvče — snad v tvých letech, bělavé vlasy měla jako ty a její modré oČi rovně by se tak třpytily; jak se pamatuji, ty jsi k ní nemálo podobná, i tvá bílá tvář prozrazuje, že nejsi na tom ostrově zrozena." Majola a Onyra s velikým ho podivením poslouchali a neustále naň hledíce vzdychali. Když pak mluviti přestal, Majola, nepromluviv ani slova, spěšně odŠel do své druhé chalupy, a navrátiv se po malé chvíli, nesl jakýsi malý kousek mědi a pravil: „Příběh tvůj patrně mi ukazuje, že šlechetné srdce máš; přijmi požehnání z rukou mých, dobrý mládenče, ještě nikdy zlořečení z úst mých nevyšlo; přijmi tedy požehnání z rukou mých a buď šťastný až do skonání života. Cím více ale na tebe hledím, tím více mysl má nepokojná jest; řekni mi, poznal-li bys rodiče své?" Angličan: „Zdali bych je poznal? Mezi tisíci prstem bych na ně okázal." (S velikou radostí:) ,Jsou ještě živi? Otče, mluv, pověz mi, já se té zprávy nedočkám." Majola: „Ó dobrotivé Slunce, jestli jsi mne až dodneška pro zármutek i pro radost dochovalo! Angličane, znáš podobu tohoto vyobrazení? Znáš toto písmo, které na něm stojí?" AngHčan s třesoucí rukou chopil se toho obrázku a bedlivě hleděv hlasem zvolal: „Ó Bože! Jest otec můj!" Majola: „Tvůj otec, pravíš — snad tě mejlí tvé slzavé oko." Angličan: „Bohu živému přisahám, že to můj otec jest — prosím, pověz mi o mém otci; ty máš o něm povědomost. Ó mluv, také-li tehdáž smrti ušel; aneb snad zde jest; uvidím ho zase; ó Bože, to jest obraz jeho, to jest jméno jeho, Dikinson stojí napsáno, a Dikinson jest jméno mé — jaks přišel k tomu obrazu?" Majola: „S tvým otcem se více neshledáš, leč někdy na věčnosti. Zatím však zde obejmi sestru svou, Onyra jest vpravdě sestra tvá. Tento obraz visel jí na hrdle jejím, když jsem ji málo živou z zřícenin vytáhl; já jsem byl ten Amerikán, kterýž jsem ji při životě zachoval." 145 S velikou radostí Angličan objal sestru svou a zvolal: „Má sestro!" a Onyra: „Můj bratře!" Více nemohli pro radost mluviti. Majola stál a byl velice pohnut nad tímto šťastným shledáním a dnes podruhé jaktěživ plakal; to však byly slzy radosti. Majola: „ó, že zde není přítomen Maran, syn můj. Di-kinsone, já jsem hned od její maličkosti o ni takovou péči měl jako o svou vlastní dceru; i nyní tebe za svého syna přijímám místo Marana. Ó bys jen mého syna byl ušetřil, aby od tvé ruky byl nemu sil zahynouti." Dikinson: „Budiž, otče, dobré mysli, i snad já ti také nějakou radost způsobiti mohu — věz, tvůj syn bezpochyby ještě živ jest — já jsem ho nezabil." Onyra (s největŠím podivením): „Co pravíš, že živ jest?" Majola: „Člověče, jest mně přes sto let a vpravdě za hřích můž sobe počisti, kdo by ze mne posměch míti chtěl. Tvůj bůh jest také můj bůh, nebo on nás všecky stvořil. Nechť jest on kdokoli, tresce svévolnosti; posměchu já nc-zasluhuji, a tím méně od tebe." Dikinson: „Nemám já z tebe posměchu žádného, bůhví. Poslyš nejprve a snad cele mysl tvou upokojím. Když všickni vaši bojovníci coufali počali a pak dokonce v zástupu jednom utíkali, ještě toliko jeden mladý Amerikán s několika svými tovaryši mezi těly našeho zabitého lidu stati zůstal a právě jako zuřivý lev bojoval. Krev na všech stranách z něho chlípěla, a přece srdnatost jeho nezemdlela. Vždy více tenčil se zástup jeho a také i naši velice padali. Tu jsem já stoupil před něho chtě se s ním potýkati; on s velikou silou napřáhl sekeru; ale ta síla byla jeho poslední, ruka mu klesla a on vypustil sekeru. ,Zabij mne,' vzkřikl s neohrozenou myslí, ,to jest má jediná žádost — zabij mne a učiň konec mému životu — a neuváděj mne v otrockou podrobu."1 Majola: „Ach pro tu řeč hoden jest slouti mým synem — tys ho tedy nezabil — ale v pouta k jeho větší potupě jako otroka ukoval?* Dikinson: „Bůh jest můj svědek, že jsem toho neučinil. Když jsem já svůj meč naň napřáhl, klesl Amerikán. V mdlobě ležícího vynesl jsem jej z boje v rukou svých; rány jeho nebyly tak příliš nebezpečné, jako že více ustavičným bojováním ustav, mdlobou na nohách stati nemohl. Hned jsem rány jeho svou rukou obvázal a k posilnění jemu nápoj i pokrmy přinesl. Sotva ale tak za hodinu ležel, tu zazněl hlas polní trouby a já musil s zástupem lidu svého do pole vytáhnoutt a rozptýlené nepřátely stíhati. Ještě jednou odebral jsem se do svého stanu a vzbudil jsem toho Amerikána, věda, že by tu před ukrutností mnohého muže dosti jist nebyl. Nato ještě jednou obvázal jsem rány jeho, dal jsem mu zbraň, a poněvadž soumrak byl, vyvedl jsem jej z našeho ležení. S jakou vděčností a pohnutou myslí mně děkoval, nemohu vysloviti; a já sám nevím, jakým způsobem ten Amerikán, aneb tvůj syn, tak mnoho milosrdenství při mně nalezl. Velice stiskl mi ruku a pravil: Jsem-li hoden tvého dobrodiní? Tys mne mému starému otci, mé truchlivé milence a mé vlasti zase navrátil; bůh ti požehnej, kterýž všecko osvěcuje; na věčnosti budu ti někdy více děkovati,' a vtom se mezi houští ztratil. Polní trouba již podruhé zazněla a já musil na rychlost v poli stati. Od té chvíle neviděl jsem ho, nebo po málo hodinách byl jsem od vašich zajat. Můž tedy býti, že všemu nebezpečenství ušel, a snad jej co nejdříve zase uhlídáš." Velikou radostí padla mu Onyra okolo krku. „ó bratře můj" vzkřikla, „tys obhájil život mému Mara novi, jak ti mám dosti děkovati? Zase jej spatřím a jistě co nejdříve s ním se shledám." Pak se obrátila k svému starému otci, kterýž v hlubokých myšlinkách byl, a ještě pro radost slova promluvili nemohl. „Otče," řekla k němu a padnouc objala nohy jeho, „otče, můj bratr mého Marana při životě zachoval a my bychom neměli toho způsobiti, aby Dikinson, bratr můj, při Živoiě zachován byl? On podle ukrutného obyčeje našeho národu má na smrt vydán býti? Ne — toho má láska a má bolest nedopustí, raději sebe sama na smrt 147 vydám — do ohně za ním vskočím." Majola: „Ani jeden, ani druhý z vás neumře. Dikinsone, tobě mám za život syna svého co děkovati; všecko učiním, abych i život tvůj obhájil. Zejtra podle ortele měl bys spálen býti, však nelekej se, naleznuť já prostředky, že ta přísnost místa míti nebude. K kněžím půjdu, namluvím jim, aby lidu zlé věci za několik dní prorokovali, a snad do té doby pro tebe jasněji slunce svítiti bude. Však především až do poslední chvíle musíš skrytý zůstati, nebo zde v chalupě, do kteréž každý obyvatel svobodný přístup má, nesmíš býti. Mé důstojenství a všecka vážnost, v kteréž u lidu stojím, nebyla by nic naplat, s násilím odvlékli by tě a nejukrutněj-Ší jest smrt, kteréž bys nikterak ujiti nemohl. Poslechni tedy, co ti řeknu, a přijmiž radu mou. Daleko odtud v jednom cípu našeho ostrova jest oudolí, k pohledění strašlivé a hrozné, vejŠe při něm na skále stojí velmi staří dubové, jenž se sotva kořene drží, a zdáť se, jako by každé chvíle dolů spadnouti měli; když se moře zbouří, s velikým hlukem tam své vlny na břeh vyhazuje; po straně pak z vysoké skály potok jako křišťál čistý s libým šustěním dolů padá. Pronikavý křik dravých ptáků vůkol všecku tu krajinu naplňuje a v noci takovou hrůzu Činí, žeť lidem vlasy vzhůru vstávají. Do těch míst z našeho lidu žádný sobě nedôveruje jiti, neboť se vůbec praví, že tam takoví bohové, kteříž lidského pokolení nenávidí, sobě obydlí zvolili, a neníť žádnému povědomo, jak ono místo vyhlíží, než mně, tvé sestře Onyře a synu mému Maranovi. Chceš-li se tedy pro zachování svého života tam skryti, za dlouhý čas budeš bezpečen; Onyra tě tam provodí a já ti dám tak mnoho potravy, co bys za den vystačiti mohl, a zítra na noc ještě tobě mnohem více přineseme. Můž býti, že ještě jiný nalezneme způsob a prostředek, kterýmž tvůj život budeme moci za-chrániti." Dikinson, poznaje dobrou radu starého Majoly, s velikou vděčností mu děkoval a požádal, aby mu luk a Šípy na cestu dal a že hotov jest jiti, kamž jej koli milá sestra jeho ua povede. Když již lukem ozbrojen byl a sestra jeho Onyra potravy nabrala, což na celý den i déle stačilo, Majola ještě jednou jako laskavý otec přistoupil k Dikinsonovi a políbiv čelo jeho řekl: ,Jděte, mé děti, požehnání mé provázejž vás; nemeškejte však, neboť jistě půlnoci jest a měsíc nebude vám také již dlouho svítiti. A ty, Onyro, jak se maličko rozední, přinesiž mi tu potěšitelnou zprávu, že vás žádné neštěstí nepotkalo a že tvůj bratr přede vším zlým dosti bezpečen jest." Tu je oba ještě jednou políbil, mile stiskl ruku Dikinsonovi a rozžehnaje se s nimi propustil je od sebe a tak dlouho za nimi hleděl, dokud jich oči jeho neztratily. Potom klekl na kolena svá a vroucně bohu děkoval, že mu syna jeho Marana při živobytí zachoval, a prosil, aby mu ho zase brzy do rukou přivedl. Pak teprv vstana od země, ubíral se do své chatrné chalupy a tu ostatek noci s pokojnější myslí a v odpočinutí strávil. Dikinson a Onyra s veselým krokem chvátali na ono místo, kteréž jim bylo uloženo, a bratrská láska dodala jim srdce, že se žádného neštěstí nestrachovali. Však přece Onyra začasté zůstala tiše stati, když znamenala, že se kdes zdaleka cosi pohybuje. Každý stín stromu, každý šust nej-menšího listu přicházel jí tak, jako by Amerikány slyšela, kteříž bratra jejího hledají, a myslila stále: „Zde aneb tamto před jejich ouklady se schováme." Posléz dostali se na kopec, kterýž se cípu ostrova dotýkal. Tu řekla Onyra: „Bratře, buď veselé mysli, naše nebezpečná cesta vzala své skončení; blízko odtud jest tvé obydlí, v němž bezpečně obývati budeš." Zdaleka slyšeli pronikavý křik mořských ptáků a stromové větrem klácení náramně skřípěli. Než přirozenost, matka vší zemské krásy, také se o to postarala, aby to strašlivé místo přece nějak okrášleno bylo. Na břehu z vysoké skály prýštěl se potok a podle něho stála jeskyně, kteráž více podobenství měla, že lidskýma rukama udělána jest, než aby od přirozenosti tak způsobena byla, a dost možné, že v ní obyvatelé toho ostrova před 149 dávnymi časy svou zbrojnici měli a že po Časích skrze zemětřesení k zboření přišla; nebo do půlkola na způsob po-loměsíce stáli ještě tesaní kamenové, však veskrz mechem byli zarostlí. Před jeskyní bylo mnoho vysokých stromů, kteříž ji stínili; a ostatně to položení bylo tak krásné, že sobě Člověk pěknějšího obydlí žádali nemůže; než jediné škoda, že toto místo nyní bylo pusté a ode všeho lidu uprázdněno. Tito dva poutníci sedli pod strom na mech, a když sobě maličko oddechli, Dikinson počal své sestře vypravovati o lásce své manželky, kteráž s ním pro lásku z Francouz utekla. Jelu> manželka byla z knížecího rodu, však zapome-nuvši na svůj stav, zvolila sobě jej za manžela a šla s ním do Londýnu. Když Dikinson všecky své příběhy vypravoval a jaké kde nebezpečenství měl, Onyra jej velmi bedlivě poslouchala a rovněž o lásce, kterouž k svému Maranovi má, přemýšlela. Najednou přišla na ni dřímota, a nemohŠi se od spaní zdržeti, hlavu na bratra svého sklonila. Dikinson, an za celé tři dny a tři noci oka nezamhouřil, také žádal odpočinutí; podepřel hlavu na zetlelý dub a na té tvrdé zemi tak líbezně usnul, jakoť by pak na nejměkčejších peřinách ležel. Zdaleka však od břehu přicházel jakýsi temný hlas i také šplochtání vesel bylo slyšeti, až potom malá lodí k břehu přirazila. Muž koží lvovou přioděný na břeh vystoupil a jiný louž lodí dále na břeh táhl. Zdlouha od břehu kráčel nahoru a bedlivě celé okolí prohlížel. Toul chrastil mu na zádech a v ruce držel široce okované kopí. Aj, muž tento byl — Maran. Nyní se navrátíme zpátkv a maličko Maranových příběhů poslyšíme. 150 Kapitola devátá Muran c anglickém zajeti, a jctk na wohtxiu pint!. Zase mu nehtzpeffmtvi nastávalri. Když Dikinson Marana do svého stanu přivedl a rány mu obvázal, přišlo na něho libé spaní, kteréž jeho zemdlené tělo velmi občerstvilo, a necítil víc takových bolestí. Smutně ale kráčel z toho anglického ležení, že se tomu svému dobrodinci ničím odsloužiti nemohl. On neznal toho šlechetného Angličana, kterýž maje býti nepřítelem, nad Mátaném jako nejlaskavější přítel takovou outrpnost měl. Maran zticha podle neho šel, a když přišli podál od ležení, Angličan na znamení své příchylnosti stiskl Maranovi ruku a řekl: „Odejdiž k svým," a z očí se mu zmizel. Maran zůstal stád jako zmámený, nebo ode všech opuštěn byl a nevěděl, co sobě počíti. Noc byla velmi tmavá a vůkol a vůkol nepřátelé stáli. Nepovědom v těch místech, nenalézal žádné cesty, kteráž by jej bezpečně odtud vedla. Posledně s jakousi zmužilostí vzal před sebe, že dále do lesa půjde a tam za nějaký čas ukrytý zůstane. ,Já jsem byl v boji," pomyslil sobě, „snad již dvacetkrát byl jsem v nebezpečenství a bůh mne chránil; i proč bych měl nyní o jeho pomoci pochybovali? Co bůh chce, to se stane a nebude mně lze tomu se vyhnouti." A tak poručiv se do vůle boží, dále svou cestou kráčel. Tu mu zase na paměť přišla jeho nejmilejší Onyra, kterouž s bolestným srdcem opustil; tu starý otec jeho, kteréhož ještě jednou do smrti viděti žádal. V takovém zármutku a v truchlivých myŠlinkách položil se na zemi a o svém budoucím osudu chtěl přemejšleti. Najednou zdaleka uslyšel hlas, kterýž ze zástupu lidí pocházel. Velmi tiše skrze křoví bral se dále podle toho hlasu, chtěje zvěděti, jsou-li to jeho lidé, anebo nepřátelé. Než jak velice se lekl Maran, když spatřil tři evropejské vojáky, kteříž posadivše se v tu chvíli, peníze počítati a snad se o ně děliti chtěli. Když Maran blíže k nim přilezl, 151 zabodlo mu ještě více srdce. Vedle těchto vojáků viděl jednoho Amerikána jako hovado svázaného a poznal jej, že jest jeden z jeho nejudatnějších bojovníků, kterýž byv poraněn před jeho očima, na zemi padl. Toto spatření dodalo srdce Maranovi; maličko nazpět postoupil, a napřáhna kopí své, rychle je jednomu Angličanovi do boku vrazil. Druzí dva, leknuvše se té smrtelné rány, na obrat byli ze země vzhůru a svých zbraní se chopili. Než Maran jako lítá zvěř vrazil mezi ně a jednomu z nich z ruky meč vytrhl a v témž okamžení druhého protekl, takže mrtvý na zemi padl. Třetí, vida, že se tomu zuřivému lvu obrániti nemůže, nepřemejšlel dlouho a v tu chvíli jako prudká střela prchl, nechaje všeho po sobě, o čež se prve s ostatními Angličany děliti chtěl. Maran po této krvavé půtce přistoupil k svému krajanu, kterýž svázaný na zemi ležel. Radost jeho byla veliká, že jednoho Amerikána od smrti aneb aspoň od nejtěžšího otroctví osvoboditi mohl. On hned tomu zajatému pouta rozrazil a z vazby jej propustil s takovou radostí, jako by nad největŠím zástupem nepřátel byl zvítězil. Potom Maran pilně se tázal, také-li by mu povědomo bylo, kde se Amerikáni poděli. Však ale tento nemohl mu žádné zprávy dátí, než že množství zbitých a smrtelně zraněných na bojišti spatřil. Pak řekl: „Těmito slovy všecko ti vypravili mohu. V prvním potkání myslil jsem, že se vítězství na naši stranu nachyluje; i byl jsem tím srdnatější, maje za to, že ty naše ukrutné vrahy na hlavu porazíme. Než kdo se mohl tomu pekelnému ohni jejich ubrániti? Kulky neustále mně okolo uŠí fičely a právě takovou kulkou byl jsem do nohy postřelen, takže jsem hned na zemi padnouti musil a více k potýkání dostatečný jsem nebyl. Nato vrahové naši takmer všecka těla našeho zbitého lidu prohlíželi a ještě tu množství poraněných Amerikánů prve nevídaným způsobem a ncjtěžší smrtí zmordovali. Bědování a kvílení jejich bylo hrozné a srdce mé bolestí ve mně se pukalo. Pak také přišli ke mně. Byl jsem hned vzhůru a nebyl můj oumysl 152 jiný, než že jich ještě několik na věčnost odešli. Však vtom Angličané, vidouce, že na nohou stati mohu, zmocnili se mých rukou a svázali mne, jakož jsi sám ty vazby viděl, a vlékli mne za sebou více, než vedli. Těl z našeho lidu nespálili, aniž zahrabali, než zrovna na svrchku země ležeti nechali, pravíce, aby draví ptáci tyto mrchy za pokrm měli. A tak nyní víš, jak se se mnou dálo, a bezpochyby vlickni naši ostatní od těch vrahů zmordováni jsou." Při takovém vypravování oba Amerikáni velmi tiše dále do lesa kráčeli. Vtom ale uslyšeli hluk a hovoření většího počtu lidu; i dí jeden k druhému: „Toť nepřátelé jsou; vizme, abychom bezpečné místo nalezli, sice oba nešťastní jsme." Lezli tedy počtvermo skrze křoví, až pak k jedné jeskyni přišli, kteráž se jim dosti bezpečná býti zdála. Po malé chvíli nedaleko odtud táhl nepřátelský zástup a sem tam rozeslaní vojáci všudy Amerikánů hledali. V jakém strachu a ouzkosti byli tito dva Amerikáni, každý sobě může pomysliti. Jedva maličko tohoto strachu zproštěni byli, přišli angličtí Špehýři a zde blízko jeskyně na zemi se posadivše čerstvou vodu z svých plechových lahvic pili i následujícím způsobem mezi sebou rozmlouvali. Eduard: „Bratře, nemyslím jinač, než že to sami ďáblové byli, nebo tak hrdinská mysl a zmužilost ani v Evropě není k spatření; stáli jako skála — a viděl-lis vůdce jejich? Ten bojoval jako lev, než padl jako komár." Rondám: „Ovšem viděl jsem toho zuřivého tygra, ani na krok z místa neustoupil. Když ale upadl, to byl outěk toho divokého lidu; v to okamžení všickni jako myši zalezli." Eduard: „Mně ho vpravdě bylo líto, toho nebohého mládence; žádal jsem sobě, kdybych ho živého byl mohl dostatí, nebo by zajisté za něho veliká vejplata byla." Rondám: „Ze ty všecko pro peníze děláš; vždyť jsi jej mohl míti! Však ještě něco mi na mysl připadlo: mně se zdá, že se ten Amerikán uměl pevným udělati, neboť mu jediná"kulka kůže neprorazila, a snad od potýkání unaven mdlobou padl." 153 Vtom přišel zástup Angličanů a hlasem křičeli, že žádného víc Amerikána k nalezení není, k tomu pravíce: „Do padesáti ncjstateČnějších našich mužů před lesem zbili a ještě jednou tolik zajmouti musili, neboť z vyslaného zástupu ani jediného muže nenalézáme." Potom celý zástup pryč odtáhl. Kapitola desátá Murau byl ot! lvu pirfuttinut. Obu Amerikáni Anfitiťfiiuhn ut/joli hxii ti /wj matem nebezpečenství k svému ostrovu f>nj>l