Jan
ÚSTfUOlNt KNIHOVNA «L090FJC£É f AJtULTT
?U5 - f 3
TOUHA,
i* /
Osomnambulni panny stříbrné, j kdy tichá ruka vlas mi odhrne a ústa, plná krásných bolestí na mojich mohou smutně rozkvésti!?
Kdy doletějí ptáci zulíbaní u cíle zemřít s balastem v mé dlani? Kdy usne mdlobou strumen ledový ? Kdo jeho citům někdy vyhoví? . . .
Jan Opolský:
TI5ÍC A JřĎNň NOC
Urátil se koráb dávno oplakaný dnes ze zajetí nahých netvorů, ve městě přístavním táh' hlahol na vše strany a nocí ploulo množství praporů.
Processí díků vyšlo z kathedrály
ku tedeum u věčných, černých soch
a gloriety všemi zvony hrály,
šly matky s rozenci a každý dal, co moh'.
Noc indychová opustila lůže,
vzbuzené záře okna zalily
a s balkonů se sklonily rty, ruce, loutny, růže
a smyslné a vroucné profily.
A zachráněnci ovinutí dýmy
laurové snítky vzali na čelo,
pod stromy rozkvetlé šli s milenkami svými
a moře shovívavě hučelo ....
HNřU.
Zapadlo v čemu slabé pastorále a ošuměla vrba sudička, dva vytřeštila ptáky nevyspalé a sotva je už v tu noc uhýčká.
Podzemní řeka před slavnými svátky dnes vyšla s pláčem nad své balvany, víc nevrátí se propadlištěm zpátky, je z ráje svého člověk vyhnaný!
Kmen černoboký, horám odcizený jak mrtvý hlídač v prostřed proudů plul a měsíc ve vodě jak obraz tiché ženy jej líbal zoufale, však on se nepohnul.
Ah, on se nehýbá a jenom ruce smáčí — do plných proudů ruce přeťaté . , . Čeřeny kalné ve zmítavém pláči jej vrhají do noci naváté . . .
Jan Opolský: Klekání
JCZĎRO.
Klekání víry sláblo nad jezerem ve tmavoprázdné hodince, šlo v rozechvění tisícerém zpět k vyloupené dědince.
Duch bahen stoup' a v sítinách se skryly rosolů žabích kluzké zornice a lunné šípy černou vodu pily, všecky se tichým hořem chvějíce.
Snil rybák sen a chatrč hnila v křoví i uprchlíkům sotva patrná a v hloubi tůně, kde se marně loví, vyplula mrtvá ryba stříbrná . . .
Usvůj bujný zámek předvésti mne dali, kokardu blázna vetkli v smutný flór, mým elegiím beztaktně se smáli a krásky šeptly lehce »Dalibor!«
Jak černá krev se tmělo jejich víno, hlouběji, nežli vilnost rytířů, já poklonil se paním, jimž je líno povznést! oči od svých vějířů,
však váhal začít. . . Chrti ulízaní z siesty svojí vzhledli tázavě i trochu opilí a kadeřaví páni s komikou pudru ještě na hlavě,
jak krátkodeché, strojní figuríny,
jež do museí kramář nalíčí . . .
.. S výčitkou vznikal v strunách mandolíny
ohebný, směšný kankán opičí . . .
G
Jan Opolský:
ttYSTERIř.
arně tápu, proč je v srdci vlaho jako v jizbě slabé rodičky, jako divem uzdravených blaho v mechu vetché, němé lavičky!
Proč se mi zdá, jak by anděl v hrudi dotýkal se rtoma krve mé, proč mne k cestám nejdálnějším budí nevím kdo, jenž pláče: půjdeme?
Vydáme se na takové cesty, bůh ví kam, však budsi kamkoli; fantastové jdou tak pro nevěsty daleko, kde duše nebolí.
Nežli dojdou, srdce rozplyne se dlouhou tuchou jako plavý dým, nevěsta se smutně v oblak vznese, aniž slova darovala jim.
Nikdo neví, jestli kdy se vrátí, mračna plovou věčně věkův dál .. . Zbloudilci se budou usmívati v polosnách ... Což, já jsem miloval?..
NÁLADA 5TARA.
5nad je to rok, snad deset let je tomu, já nemám paměti, jen vím, že den se smrákal, že téměř neživě jsem tehdáž došel domů a vlivy těžkými jsem celým nitrem plakal.
Že bylo prázdno k sešílení v poli, že bázeň má se ve cval chtěla dát a v rozcestí na shnilé vztýčen holi, že truchlil černý Krista majestát.
Že za vsí pes se slepě díval na mě, snad byl tak stár, že nemoh' strážně zavýt a mrtvě jazyk zmítal se mu v tlamě . . . Těch slepých důlků nemoh' jsem se zbavit!
Eh, co v nich bylo! Běda, co v nich bylo. Proud slzí psích se potom za mnou plouží a ticho jemu břehy navalilo . .. Můj vlastní obraz sinal v černé louži . , .
Jan Opolský:
AKROPOLIS,
Pod laury ticho.. Modrá voda sténá u akropole mého večera, kopule touhy stoji zkrvácená, má krajinka se modlí veškerá.
Mí kupci se juž připlavili z moří a voňavky a kly juž prodali a hrdinám mým růže spánku hoří ve zlatém loži z kůže pardalí.
V mých pouštích bdi však lvové ještě dální, než přijde jejich mdloby hodina, můj Homér starý, Homér joviální kyklopskou bájí hovor počíná.
Klekání
CHUILE 5TU0ŘENÍ,
Ráj dějepravný vzchází mému snění v dvou meziFíčí sladkých potoků, kde na jabloních poznání plod ještě zralý není, ni předzvěst příštích proroků.
A cítím jen, že nejblíže je ke mně On, nezklamaný dosud lidem svým, jak lvice dýchá vulkanická země a s mateřským svým pláče tajemstvím.
Pták nejistý je dosud ve svém trilku, plaz velký nezná sen o síle čelistí . . . V tu první prokletou a čarodějnou chvilku i bůh i já jsme ještě nejistí.....
11
Jan Opolský
NÁnř5TÍ P0tt5TY.
NJáměstí pomsty . . Plápol revoluce
se dusí, dýmá v slavné jarní noci a zahrad sousoší své mramorové ruce před soldateskou lomí ku pomoci.
Vyzábla pýcha . . Pranýře a špalky jsou dříví lhostejné, jež utápí se v šeru a z ulic klikatých sem v rythmu nesou dálky pokojný chrapot pozdních Robespierrů.
.... Kojencům znova prsy budou dány, zas počnou soptit rudé strojírny! Noc jarní všecky zanícené rány zahalí ve svůj balsám nesmírný.
Klekání
5UřTřC Cl BLÁZEN?
5el v noci kdos (prý blázen) ulicí, když všecko sen (prý spravedlivý) spalo; byl příliš mlád, však přece na líci mu vadlo cos a tiše umíralo.
A s hvězdami ten »kdosi« hovořil, jak druhdy v písních erotických bývá: »Bledounké světy, který je váš cíl a vaše věštba, stáda moje nyvá?
To po vás taky tolik proudí kalu a z jeho řečišť tolik plísně kvete? A kolik u vás »nejvyšších« je Baalů ?« (Nuž, nebyl blázen? duše dobré rcete!)
... 1 sklonil oči . . . Domy kolem strmí a seladonské ve tmách arkýře nad tlamy chrličů, jež nikdo nenakrmí a zbylý prapor šumí s pilíře.
12
Jan Opolský
Tu chvojky krčem, klenotníků mříže a stínuplné pece zvonařů, průlomy nízké do havířské chýže, musea, sněmy s hesly císařů.
Klekání
»Pah« — mávl rukou — »zaslíbená země Kolumby nové marně očekává! Plískání zátok z dálek zvoní ke mně! ...   Má mladá hlava! Moje mladá hlava!«
»Mé rodné město!« sténal chodec suše, »Ninive, plné hnusných stonožek! Až v hlubinách se za tě hanbi duše!« (Byl blázen čirý, jak jsem z předu řek'.)
»Za tváře tvojich přejedených kněží, za sešlé děti, prsty ssající, za věrné manželky, jež u milenců leží a lascivně se, líně tvářící.
Za tribuny tvé bachraté a dušné, za tvoje vojsko zpupné, strakaté, za loupežníky kol bran neposlušné, jež právem lživým marně stíháte!
Za zřízení tvé, zfalšovanou víru, tza krby tvé a za vše tvoje ženství! za dějepravné rány bohatýrů!« (To řečeno juž jistě ze šílenství!)
11
15
Jan Opolský:
V KOUPELI.
Když v bezvědomí horkých, vonných lázní se přibližuje Smrti majestát, myšlénky kalné jako tiší blázni blábolí ve vás táhle odevšad.
Blábolí tiše, jakoby se báli tón rozkolébat starou komnatou . . . Tu ženu, již jste svatě milovali, cítíte dřímat na rtech přissátou.
Každičkým hnutím může procitnouti, var krve mé ji neklid působí . . . Ustaňte ťukat, skrytí lýkožrouti! Vyžeňte echo cizí osoby!
Umlčte vodu, která časem skrápne, pobledlým leskem v páře zasvítí, jen horké ticho smyslné, až trapné . , tak s touto ženou chceme zemříti!
Klekání
Jak siný had se vlekla trapná cesta daleko někam z hynoucího města a podél ní jen křivoruké stromy své stíny vrhly časem na svědomí. Kraj morósní a mračilo se temně, zdála se mi to bezlidnatá země, jen transport krav tu táhl utýraný, jenž tušil nové, bezdůvodné rány a jedna slepá z nich, jíž vyšlehnuli oko zařvala časem v ticho přehluboko ....
Jan Opolský:
Klekáni
DVĚ POMÁĎKY.
I. (JULIUCR.
Tak často směšné touhy mám, chci býti Guli-verem;
to bych šel s kyjem z večera po lidském hvozdu
šerém,
kde duby sta let, nebo víc, jak směšná držátka! A teď by pěkně začala má smělá pohádka!
Vyšel bych z lesa . . . Vesnic kouř by obtáčel mi
čelo
a v mravenčí by ciziny se oko zahledělo. Tam první člověk . .. Pastoušek, jenž zpívá hlasem děvím.
,Jsem Guliver!  Nuž, kdože jsem ?'   »Au, milost,
milost! Nevím!
Au, milost, milost!   Císař pán, či dokonce snad
papež,
jak ničemnou, jak nehodnou zem, Svatosti, tu
šlapeš!«
,Nuž, hebce dál, neb kdybych měl tak po vsi
hřmotně chodit, budou se řítit statue a Liliputky rodit!'
Ó, šel bych tuze zlehounka a kašlal velmi jemně, jsouť lidé téměř bezmocní před kataklysmy země! A hlavu hrubě tesanou bych do hnízd shýbal
vraních
nad lůžek cudné rozpaky a pásl bych se na nich!
IS
lil
Jan Opolský:
Klekání
2. ZUÍŘATKfi ň PETROUŠTÍ.
Společnost čistá! Gentlemeni věru jak tady svítí žlutým okem v šeru: červený lišák, poseur podšívaný, dvě husy bílé, prostomilé panny, smí udat časem starosvetsky vtip; než věčně mlčet, není-liž tak lip? Pes, znásilniv své ponocenské mravy, chce ptát se s něhou nepatřičnou krávy, zda vanilkou je vulgární to seno, jež z nozder ční jí jako ustrašeno. A beran smutný na dřevěném krku nechápe nijakž nevýslovné »vrků«, jímž ulévají holubi své touhy . . . Však nechrne záště! Večer tklivý, dlouhý sem připloul z hvozdu, poceloval chatu. Mír, pokoj s tvorem, který přebývá tu!
A tma juž byla. Návrat loupežníků
byl stále bližší v zašlém ciferníku,
strach rovněž vzrůstal v husách, psu i koze,
kout každý černal, zadušením hroze,
i zavírány aliance honem:
slepice — kočka, kačer v nouzi s koněm . .
A tma a tma . . Juž kroky na zápraží. .
Co trvá svět, tak smutných nezřel stráží!
. . Krok první v jizbě . . Raubíř romantiky
krvavý, černý, uchopil se kliky . .
A nyní . . . chval každý duch . . . ona vřava!!
Fi! Malým dětem rozstůně se hlava!