Host se usmál, pokrčil rameny, ale okouzlení z její mladé, polodětské a polopanenské krásy letělo jeho lící jako stín oblaků letí po zemi.
,,Prosím za princeznu!" přimluvil se Gel-der u knížete, jenž k nim právě docházel. Vyložil mu, že nechce, aby! trpěla jeho pří-tomnoistí. Mluvil s celým sebevědomím člověka, který ovládl situaci.
Kníže sklonil vesele hlavu, ukázal své vlasy, již bílé a nažloutlé, zmotané trochu jako hedvábí, a řekl prízvučné své obvyklé:
„Ale ano! Pusťte ji, slečno! No, ano, co pak by doma dělala? Jen ať jde ven, ven, ven!"
Kníže rušil tímto svým „ale ano" všechny rozkazy kněžniny. Byl-li zamyšlen opakoval několikrát vždycky poslední slovo, ale nevěděl již o tom.
Vyšel sám pro Geldera, který se opozdil a odvedl ho nyní do jídelny.
Isida vyšla. Její nervy se chvěly. „Ubohá Marianna!" povzdychla a připomínajíc si její obět, řekla si rozhodně: „Já bycjh jí nepřinesla nikdy!"
Isida odešla ke žlebskému rybníku na schůzku 6 Albertem oklikou. Rybník v horách, na výšinách jako v boží dlani, byl chladný, zelený ta rudý od červánků zapadlého slunce. 44
Čistý vonný vítr bloudil po jeho březích, vra-poval & zneklidňoval jeho hladinu, opájel jeho pleť svým čistým a vlažným dotekem. Na horách zpívali pasáci milostné písně, odpovídajíce si sis stráně na stráň. Jejich brav ozýval se v krovinách daleko nesenými drobnými zvuky zvoníků. Jinak bylo všude pusto.
Albert čekal opřen o zábradlí loděnice a naslouchal, jak žhavě rudé vody šplouchaly Šťavnatými doteky o břeh, jaiko !by v nich smáčel kdosi neviditelná vešila nebo neviditelný anděl svoje perutě.
Stráně kolem byly zdobené chladnými zeleněmi, pokryté mlhou jako modrým pelem. Trávníky prokmitaly temnými větvemi, buření tiše střásalo kapky dešťové, a dálky a břehy a trávy byly odstíněny jemnými tóny od barvy ledu až k barvám mlhovým. Kolem jen voda a obloha, bledé a zelené stíny, rezavě červené slunce, tichá oblaka s dechem nekonečnosti.
Vlhké mechy voněly, hmyz utichial, slunce položilo poslední paprsky na jedíovatě zelené louky. i
Isida přicházela v zelených šatech s límcem starých krajek, Van Dyckovská princezna z Cantecroix, s řetězem jantarů na šíji, s perskými prsteny na dlouhých leskle bílých prstech, se smačkaným šátečkem v nervosně pohyblivé dlani, bílá a černá, s bílou pletí a
45
černým obočím a řasami, s očima modrým Její vlásky byly zvlhlé, jako vodou polit jako učesané vodníkovým hřebínkem.
Suché listí chrastilo pod jejími opatrnými kroky, uhýbala se balvanům, mechem porostlým,   habrovému   podrostu,   hebkým kapra dinám.
Usmívala se, poklonila se němě, podala All bertovi bílou ruku. Přecházeli po břehu kolem velkého dubu, divili se slunci, které jim k vůli krásně zapadalo v granátově červené vodě Albert počínal nejasné rozmluvy.
,,Rád bych, ale to je těžko, nevím, sta-čím-li. . . nevím, směl-li bych.. ."
Ničemu nebylo rozuměti z těchto rozechvěných začátků.
Jenom jedna věta byla celá. Pravil:
,,A který z koberců jsi měla ve své kom-natce? Který jsi velice milovala?"
,,Můj milý koberec byl zelený jako nezralé ovoce, jako nezralé citrony, lemovaný věnci ze syrových fíků, trhaných za chladného jitra, před východem slunce; uvnitř bylo vetkáno ovoce a květiny, trhané za rosy, a mezi ním kolébali se chocholatí, rozzlobení ptáci. Mezi tisíci bys poznal tento koberec. Byl to starý francouzský aras." 46
Albert chtěl vědět, kdo koupil jejich sbírky. Dozvěděl se od Isidy, že to byl pařížský Kohn a londýnský Gould. Několik kusů dostalo se do ruky různým amatérům. Některé kusy byly koupeny do New Yorku. Albert si vše zapsal.
Mel ještě jiné věci na srdci. Stud bránil mu promluviti prostě. Souviselo to ještě s ko-řalou Ladou. Vyrostlo to ze soužení jeho hledající duše.
Zeptal se Isidy, zná-li osud jeho jediného bratra Františka? Isida věděla, že vstoupil do přísného řádu, že se otec na něj proto hněval, že nesmí být doma ani jeho jméno vysloveno. Proč tam vstoupil, nevěděla. Albert jí to svěřil stísněným hlasem. Viděl často surovosti svého otce a byl ve svém osmnáctém roce (svědkem toho, kterak vévoda bil v lese na honě svou ženu. Tloukl ji do tváře. Nejen člověka bil, ale svou vlastní ženu, matku svých synů zhanobil. Bratr vyrozuměl, že tak otec učinil pro jakousi maďarskou hospodskou. Daroval jí dům na konci parku, poblíž zámku, který obývali. Bratrovi se asi v té chvíli zošklivil celý svět, neboť to rozhodlo. Bál se sama sebe, surovosti zděděné, která by mohla i v něm vypuknout. Vstoupil proto do řádu. Štípá dříví a koná nejnižší práce. „Viny naše, ' povídá, „nebudou ani mnou usmířeny."
47
A má snad pravdu. Viděl jsem ho pouze jedenkrát. Má horečnou, na kost vyhublou tvář a veliké, nepřítomné oči. Objal jsem ho a plakal u něho. Nedovedl jsem mu mnoho říci. Opakoval jsem jenom: „Rozumím ti, bratře, rozumím ti!" ,,í ty si najdeš svůj kříž!" pověděl mi na rozloučenou. Měl pravdu. Ani mně nelze žiti bez kříže!"
Isida držela horoucně ruku Albertovu. Připadala si malicherná ve svém zeleném sametu | a šperku jako na portrét. Dívala se do krásné hubené tváře Albertovy, tlo jeho horečných i
OCI.
„I my si najdem svůj kříž," myslila si.
,.Poneseme jej spolu!" pověděl Albert hla- | sitě její myšlenku.
Drželi se za ruce, jako by se nechtěli již nikdy rozejiti.
Nad rybníkem uhasly barvy.
Nemluvili dlouho, ale v mladých hrudích | pálilo je tou beztvarou žhavou tísní, ze které rodí se velká předsevzetí. '  „Víš, že život náš je založen na nespravedlnosti? Můj i tvůj!" odvážil se říci.
Isida o tom dosud nemyslila, ale bylo to pravda, řekl-li to on.
„Matky umírají dětem..." vyrval ze sebe Albert a Isida ihned věřila, že umírají, že
je strašno a nespravedlivo že umírají a že nemají umírat.
„V hrubosti hynou lidé..." vydechl Albert, „a i tím jsme vinni." A zarděl se nad ismělostí, s jakou to pověděl. „Bratr František to všechno ví. Poznal jsem to na něrm. Postí se, jídlo rozdává chudým a všechno, co mu otec posílá, všechno rozdá. Má dlaně jediné, skoro průsvitné a je tak odhmotněný, že věřím ve styk jeho duše s bohem, věřím, že se mu zjevuje v dlouhých hodinách mlčení všechno, co nám zůstává zatajeno. On, on může hovořit o svobodě duše.
Isida poslouchala omámená a překonána novým světem Albertovým. Později stále litovala, proč se mu nesnažila zcela porozuměti.
Lesklý, perlově šedý a stříbřitý vzduch pokryl hory. Slabé stíny pobřežních stromů tvořily jediné popředí tomuto mlžnému moři.
Setmělo se, bylo na čase vrátiti se.
Počali se louči ti. Chtěli si ještě mnoho říci, ale neřekli si již nic. Isida zavěsila své hubené ruce na šíji Albertovu a hleděla mu do tváře tak, jako by si ji chtěla otisknouti navždycky do duše. Přivřela oči, ramínka její se zachvěla, řekla jenom:
„Ach, Alberte!"
Slíbili si potom patřiti si do konce života, nezraditi se nikdy. Rozešli &e pod unavenými Svob. xvi. 4 49
zplihlými břízami, které s* mlžily na stříbrném nebi.
Isida nikdy nezapomněla této chvíle. Slzy ji pálily v očích, když se odloučili, a v hrudii jí hořelo stále týmž podivným svatým ohněm. „Budu dobrá, dokonalá!" šeptalo to v jejím nitru. Tiskla ruce na hrud'. Albert zůstal ve tmě. Na jak dlouho se to rozloučili? Albert se omluvil, že nepřisel k večeři, ale když mu donesli čaj do jeho pokoje, nebylo ho tam. Jeho hofmistr nenalezl ho, ani když se vrátil v deset hodin domů, a nedočkal se ho vůbec do rána.
Sluha, který se vrátil ze stanice, z telegrafního úřadu, vyřídil,  že   dole   pod horami v okresním městě vypukl požár, šedesát čísel že vyhořelo, princ Albert že se tam také dostavil, vodu v koších že noisil a dvě malá děvčátka sluhova že vynesl z plamenů. Večer z vyhlídky u rybníka že spatřil vypuknouti požár a proto se již do zámku nevrátil. Jeho odjezd byl ustanoven přesně na příští den. Odjel tak, jak byl, s opáleným obočím, s rukama zraněnýma; nenašel již ani času roz-loučiti se se svými příbuznými. I arcibiskup, který dojel večerním vlakem, odjel k požáru potěšiti zarmoucené a proto se ani jeho nedočkali.
50
Isida se bála, že bude trestána za svůj útěk, za přestoupení zákazu. Nikd o jí však nevolal, ani se po ní netázal.
Následující den dostala Isida rozkaz, aby se dostavila k druhé snídani do velké jídelny. Host Gelder vyprosil si to na knížeti. Sestra Agata přišla jí to říci. Kněžna se Gelderovi posmívá, i do očí ho uráží, ale všechno se děje, co on si přeje, vypravovala. Zvěrolékař přijel, ale poslední sibiřský chrt pošel přece. Shledalo se, že byl otráven. Kněžna chtěla dát zjistit, proč pošli i chrti předešlí, chtěla je dáti vykopat, ale ranní příjezd arcibiskupův ji od toho zadržel. Než ani později to nebylo možno, poněvadž zvěrolékař oděje 1. Kdo psa otrávil? Sluha Kanárek sadí v prázdném psinci zcela zničený, PFisahá, že neví o ničem.
Eduard, vysoký, kostnatý silák, byl ještě uchvátanější nežli kdy jindy a všechno, co povídal, mluvil páté přes deváté.
K tabuli přivedl si svého psa, vyžádal si pro něj židli a pes musil vedle něho obědvat. Na ruce měl platinový náramek, na prsou navrch na košili zavěšený talisman.
Najednou však u oběda pro cosi zaplanul a nenajedl se. Vzdálil se. Chtěl cosi strašného dokázat, provrtat zeměkouli od pólu k pólu, lítat celý den po lesích a večer, když by došel domů, do svého pokoje, tlouci čelem
5i
o stůl tak dlouho, až rány by přivolaly komorníka. Knihy, které si dovezl ze světa, dal svázati černě, aby ,,ona" se to kdysi dověděla, že mu bylo po ní smutno.
V amuletu nosil růži z jejího střevíčku a u náramku měl zavěšené mušličky, opadané z některého tanečního kostýmu.
Zašel do lesa, navštívil revírníka. Revír-ník bydlil ve vlhké myslivně a měl dceru, pannu bledou s chudokrevnými rty. Eduard se vrátil, objednal u zahradníka kytici a poslal ji po sluhovi bledé panně. Nelíbila se mu, ale přece jí poslal kytici, sám nevěděl proč.
Isida se mnoho natoužila, aby byla počítaná již mezi dospělé a aby nemusila jídat mezi ispolečnicemi. Dnes jí to však nepotěšilo. Vyprosil jí to Gelder, člověk pohrdaný.
Po celou snídani díval se na ni. Marianny si ani nepovšiml. Všichni sledovali jeho pohledy, všichni je zachytávali a snažili se je odvrátili. Jakmile však kněžna povstala od 6tolu, host přikročil k Isidě a rozmlouvají s ní. Isida ho podrážděně pozorovala. Mnul si ruce takovým způsobem, jako by si je omýval drahocenným mýdlem a jako by mu toto lichotivé zdráhání v pohybu působilo největší rozkoš. Nebyl to člověk za pecí vyválený. Objel 52
zeměkouli za obchodními účely. Byl třikrát v Jižní Americe, šestkrát v Severní, projel Sibiř, znal Japonsko i Cínu, obě Indie, znal všechny cestovní společnosti a loďstvo všech Států. Nikdy na moři nestonal. Lodi uvykl jako vlastnímu příbytku. Národní hospodářství všech zemí bylo mu čítankou a jako finančník znal určení i osud každé země na sto let napřed. Miloval nádheru a pohodlí a podle vypitého šampaňského posuzoval blahobyt národní. Byl to svého druhu neobyčejný člověk a v jiné společnosti, nežli v této, mohl býti přijat nadšeně. V očích knížecí rodiny byl to kupec za pultem, comis voyageur, s jistotou chování, jakou mají agenti. Kníže obdivoval se jeho znalostem bursovním, jeho citlivosti pro peněžní hodnoty. Sám pro to neměl smyslu a nemohl pochopit, proč bavlna klesá, měď stoupá, proč akcie proměňují svou cenu. Gelder ho oslňoval. Chtěl se jevili Othelem, zcestovalým v nebezpečích  a zmodernisovaným. Vypravoval o přepadnutí u Pompei, o nebezpečí, které zažil, když se dotkl pohřebiště na ostrovech tropických. Isida ho neposlouchala. Myslila na Alberta, zda neuhořely mu vlasy, neměl-li popálené ruce a jede-li nyní ke svému lakomému otci k' Jižnímu moři? Snad přemýšlí, kterak' vyrovnati právo světa. Gelder měnil themaia. Isidy nezaujal.
53
„Vaše sestra Marianna asi ráda pláče?" prohodil.
.   Isick po prvé zazkoumala v jeho obličeji. Za chvíli řekl:
,,Vy jste úsměv života. Mám rád jen lidi jasné, nesnáším slzí!"
Isida se pobouřila. Co na tom záleželo, čeho jakýsi pan Gelder nesnáší!
D áno dala zavolati kněžna svou dceru Isi-du. Isida měla veselý den. Ranní poštou dostala pozdrav, několik slov od Alberta. Byl zdráv a myslil na ni. Nebylo již ničeho třeba. Slunce k tomu všemu jasně svítilo, lesy šuměly těžkým hedvábným zvukem a vzduch voněl sladkostí léta. Isida přemýšlela, kterak představiti a zpřítomniti si tuto vůni o vánocích?
Kněžna, kouřila ve své pracovně. Seděla v zeleném křesle u ebenového stolečku, oči měla přivřené a zamyšlené; počkala až k ní Isida došla.
Zeptala se jí, ví-íi, proč sem přijel Van Gelder? Isida věděla. Přijel zachrárit rodinu od hanby, snad od věšení. Při těch slovech kněžna vtáhla netrpělivě dech. ..Chce za to 54
jiediné," pokračovala Isida, ,,dostati za ženu hodnou sestru Mariannu!"
Kněžna jí přisvědčila. Podmínky byly však jiné. Nechce Marianny. Ještě večer mluvil s knížetem. Převezme sanaci všech dluhů, nedá dojiti ke konkursu, nechá umřít jejího otce jako poctivého člověka pod jedinou podmínkou, da-jí-h mu za ženu nikoli dceru nejstarší, ale ji, mladičkou Isidu. Kněžna přednesla celou věc prostě a dodala, že jí to sděluje, protože jí to nelze nepovědět, že ji k ničemu nenutí, že jí dává jenom na uváženou, jak má rozhod-nouti o osudu svém, o osudu svých rodičů a svých sourozenců. Popsala jí svoje utrpení a prosila, aby si představila, jak se jí těžko o to žádá, aby si její dcera přemyslila sňatek s bohatým kupcem, dcera její, pravnučka královská! Vzpomněla vší ztracené slávy, které se při každé příležitosti v rodině vzpomínalo. Několikrát opakovala: ,,já vnučka královská." Ujistila ji několikrát, že není vyhnutí, ani pomoci, neprovdá-li se ona za Van Geldera, a celý osud rodinný že leží neodvratně v jejích ruko,u.
Isida stála před ní v bílých empirových šatečkách, hubené děvčátko s krásným čelem a s vlásky až truchlivě přihlazenými. Jemné kosti prosvítaly pod hebkou pletí. Ruce iměla svěšeny a hleděla kamsi daleko přes hlavu mat-
55