t e x t y
Beate Müllerová
Cenzura a kulturní regulace: mapování terénu
Oživení výzkumu cenzury v průběhu minulých dvou dekád nebylo způsobeno jen
kolapsem sovětského bloku a následným otevřením východoevropských státních
archivů pro vědecké účely, ale také konceptuálními proměnami našeho chápání,
co to cenzura je. Proponenti takzvané „nové cenzury“ zastávají pojetí mnohem širší,
než bylo to tradiční. Tvrdí, že kromě institucionalizované, intervencionistické („regu‑
lativní“) cenzury jsou sociální interakce a komunikace postihovány i „konstitutivní“
či „strukturální“ cenzurou – formami regulace diskurzu, které ovlivňují, co se může
říkat a kým, komu, jak a v jakém kontextu to může být řečeno. Avšak takovéto rozši‑
řování významu s sebou nese i riziko, že položíme rovnítko mezi cenzuru a libovolný
typ sociální kontroly, a tak ohrozíme heuristický potenciál konceptu. Proto bychom
si nádavkem k tomu, že jako bázi pro systematické sledování cenzurních praktik
a účinků použijeme komunikační model, měli osvojit ještě Wittgensteinovu předsta‑
vu rodových podobností a na jejím základě odlišit ty rysy, které jsou z hlediska cen‑
zury centrální, od rysů okrajových.
„Zdá se, že v říši teorie neexistuje nadále konsenzus, co to cenzura je,“ tvrdí
ve svém nedávném článku Sophia Rosenfeldová (Rosenfeld 2001: 217).1
Po‑
jednání o cenzuře publikovaná zhruba v posledních dvou dekádách skutečně
charakterizuje mnohem větší různorodost, než jakou tato oblast výzkumu ge‑
nerovala doposud. Nemusíme jít tak daleko jako Robert C. Post, který tvrdí,
že „cenzura bývala velmi nudným předmětem“ (Post 1998: 1), můžeme však
s jistotou říci, že v minulosti nepatřila k tématům, o nichž by se vedl intenzivní
spor, k tématům, jež by byla součástí debat o nových a kontroverzních teore‑
tických nebo metodologických přístupech v humanitních vědách, popřípadě
takové přístupy sama vyžadovala.
Toto se změnilo. Dnes jsme svědky přímo bujení publikací zabývajících
se cenzurou. Věnují se jí badatelé s mezinárodním renomé,2
knihy o cenzuře vy‑
dávají prestižní nakladatelství,3
objevily se specializované bibliografie a ency‑
1
Za připomínky k této studii děkuji Chrisu Bramallovi a Alanu Menhennetovi.
2
Jan a Aleida Assmannovi, Robert Darnton, Michael Holquist, Jonathan Dollimore, Stanley
Fish, Richard Burt, Andrew Ross nebo Annabel Pattersonová, mám­‑li jmenovat alespoň něko‑
lik málo z nich.
3
Nakladatelství Oxford University Press vydalo katalog výstavy o cenzuře v New York Public Li‑
brary a také monografie Sue Curry Jansenové nebo Adama Parkese; nakladatelství Cambridge
University Press přišlo s díly Pierra Bourdieua, Lois Potterové a Johna Russella Stephense; na‑
kladatelství Cornell University Press vydalo Burtovu monografii o Jonsonovi; Manchester Uni‑
versity Press knihu Janet Clareové; Chicago University Press soubor esejů J. M. Coetzeeho; na‑
kladatelství Macmillan práci Richarda Duttona; v Routledge vyšly knihy Pattersonové, Jamese
C. Robertsona a také sborník Paula Hylanda a Neila Sammellse; v nakladatelství Johns Hop‑
kins kniha Michaela G. Levina; Suhrkamp vydal Bourdieua a Jörga­‑Dietera Kogela a katalog
texty
Česká literatura 4/2009 — text y 504
klopedické příručky4
a akademické časopisy vydávají o cenzuře zvláštní čísla.5
Při pohledu na programy vědeckých konferencí si nelze nepovšimnout panelů
nebo celých sympozií jen a pouze na toto téma.6
Nové kouzlo, jež si problema‑
tika cenzury získala, prozrazují a zároveň posilují výstavy o ní i jejich katalo‑
gy.7
Zdá se, že cenzura je dnes přitažlivějším, zajímavějším a produktivnějším
polem výzkumu než dříve.
Na první pohled není obtížné – přijmeme­‑li evropskou perspektivu – identifi‑
kovat možné zdroje tohoto vývoje. Po pádu Berlínské zdi a následujícím zhrou‑
cení sovětského bloku získali badatelé přístup k záplavě úředních dokumentů
a dalšího archivního materiálu. Platí to zejména pro bývalou Německou demo‑
kratickou republiku, která jako jediná ze států někdejší Varšavské smlouvy
byla do západní demokracie včleněna přímo. Sjednocená Spolková republika
Německo poskytla prostředky a přijala zákony, které zajistily, že listinné dě‑
dictví NDR – zahrnující samozřejmě i všechno to, co mělo nějakou spojitost
se státní cenzurou – bylo zachováno pro příští generace a zpřístupněno pro vý‑
zkumné účely. Jen stěží může překvapit, že otevření státních archivů v bývalé
socialistické Evropě vedlo k velkému nárůstu publikací věnovaných cenzuře
v této části světa. Avšak je­‑li dostupnost nových pramenů nesporně jedním
z důvodů, proč se cenzura stala tak prominentním tématem, není zároveň dů‑
vodem jediným. Při pohledu na Spojené státy určil Richard Burt důvod další:
nakladatelství Niemeyer obsahuje práce Johna A. McCarthyho a Wernera von der Ohe, Bodo
Plachty a Beate Müllerové.
4
Srov. Historický slovník cenzury ve Spojených státech (Hurwitz 1985), Encyklopedii cenzury
(Green 1990) a také nedávnou „světovou encyklopedii“ ve čtyřech svazcích nazvanou jedno‑
duše Cenzura (Jones 2001). Zmínit je třeba též bibliografii literatury k tématu od Franka Hoff‑
manna (Hoffmann 1989).
5
Srov. například zvláštní sekci „In Tyrranos“ v New Comparison 7 (léto 1989), dvě zvláštní čísla
o cenzuře v Art Journal L, 1991/3 a 4 nebo PMLA CIX, 1994/1. A samozřejmě Index on Cen‑
sorship – ten od svého založení na počátku sedmdesátých let 20. století kritizuje cenzurní prak‑
tiky z celého světa.
6
Modern Language Association uspořádala kupříkladu zasedání o „Historizaci »nové cenzury«“
(1990) a o „Dozorování estetična. Politické kritice a veřejné sféře“ (1991). Mezi konferencemi
věnovanými v poslední době cenzuře a souvisejícím otázkám, jako je svoboda projevu, nachá‑
zíme: „Svoboda vyjádření v pozdněstředověkém a raněnovověkém světě (1350–1650)“, Univer‑
sity of California – Santa Barbara, únor 2000; „Mlčení a vyjádření. Dějiny povolování a cenzury“,
College Station, Texas, březen 2000; „Hranice svobody projevu a hranice řádu v demokra‑
tické společnosti“, Kent State University, Ohio, květen 2000; „Cenzura. Fenomenologie, repre‑
zentace, kontexty“, University of Newcastle, září 2000; „Cenzura v Německé říši v 18. století“,
Wolfenbüttel, Německo, říjen 2002; „Kultura, cenzura a stát v Itálii ve 20. století“, Londýn, říjen
2002; „»Tam, kde se pálí knihy, upalují se nakonec i lidé «. Cenzura proti svobodě slova“, Paříž,
květen 2003; „Východní Německo znovu a jinak. Druhá konference východoněmeckých stu‑
dií“, Berlín, říjen 2003.
7
K větším výstavám, jež si zaslouží být v této souvislosti zmíněny, patří expozice připomínající
50. výročí nacistického pálení knih konaná v berlínské Akademii umění („»To byla pouze pře‑
dehra…« Pálení knih v Německu 1933“) a výstava v New York Public Library („Cenzura: 500 let
konfliktu“).
505 Beate Müllerová
„pravicový program“ reaganovsko­‑bushovské administrativy a  její pokusy
o omezení některých občanských a estetických svobod prostřednictvím toho,
co Burt nazval „intenzivním a dlouhodobým napadáním vysokého a nízkého
modu estetické produkce, oběhu a spotřeby, jež bylo zahájeno v osmdesátých
letech 20. století“. Právě toto dění zapříčinilo podle autora znovuprobuzení
akademického zájmu o cenzuru (Burt 1994: XI). Vlna akademických publikací
věnovaných dané problematice byla dále živena rostoucím povědomím a (ze‑
jména v americkém veřejném prostoru) sílící debatou o takových otázkách,
jako jsou politická korektnost, projevy nesnášenlivosti (hate speech), etnické
menšiny, pornografie, feminismus, kánon nebo komodifikace umění, a o jejich
vztahu ke svobodě projevu a právě cenzuře (např. Altieri 1990; Assmannovi
1987; Berman 1992; Calvino 1999; Chester – Dickey 1988; Childs 1997; Copp –
Wendell 1982; Curry 1988; Hentoff 1992).
Lze však zároveň říci, že oživení studia cenzury je i důsledkem konceptu‑
álních změn v našem porozumění tomu, co to cenzura vůbec je. Existuje řada
nových epistemologických pohledů na tento předmět. Patří k nim předně, a to
zvláště v německy mluvícím vědeckém světě, postupné osvojení teorie sys‑
témů, rozpracované původně sociology, ze strany literární vědy. Tato inspirace
vedla k pokusům porozumět roli, již v literárním systému – uvažovaném v šir‑
ším rámci funkčně diferencovaného moderního světa – cenzura má, a povzbu‑
dila úsilí o integraci historických a regionálních specifik cenzury na systémové
bázi.8
Důležitější je však to, jak hlubokých proměn doznal v nedávné minulosti
sám pojem cenzury a spolu s ním i celá řada fenoménů, o nichž dnes soudíme,
že cenzuru konstituují.
Ještě před dvaceti lety byl termín cenzura obvykle vztahován jen k úzce
ohraničeným formám normativního (regulatory) zasahování politických or‑
gánů (nejčastěji státních nebo církevních). Odhlédneme­‑li od autocenzury,
rozlišovaly se obvykle dva druhy: cenzura předběžná čili preventivní, tj. kon‑
trola materiálu před jeho publikací, a cenzura následná, spočívající v ome‑
zování šíření určitého materiálu a jeho recepce poté, co byl již zveřejněn.
Mělo se za to, že ať už znějí námitky proti příslušnému kulturnímu arte‑
faktu jakkoli, záměrem úřadů je zabezpečit si svoji vlastní moc nad tím, co
se děje ve veřejném prostoru, přičemž jejich motivace je vždy v konečném
důsledku ideologické povahy, ať se již v konkrétním případě dostává do cen‑
tra mravní, politická nebo etická dimenze věci. Cenzura byla nahlížena jako
soubor konkrétních opatření, které provádí osoba v úředním postavení, často
taková, jež pracuje pro některou cenzurní instituci, jako byla španělská in‑
8
První významnou sociologickou studií o literární cenzuře je monografie Ully Ottové Literární
cenzura jako problém sociologie politiky z roku 1968 (Otto 1968). Z nedávných prací pojed‑
návajících o cenzuře z pohledu teorie systémů vyjímáme: Aulich 1988; Biermann 1987 a 1988.
– (Německé) literární vědce prokazatelně ovlivnily zvláště studie sociologa Niklase Luhmanna.
Pokud jde o nástin teorie systémů a úvod do ní, odkazuji na zvláštní čísla časopisů Poetics To‑
day XI, 1990/1, („Polysystems Studies“) a EJES V, 2001/1, („Systems Theory and Literature“).
Česká literatura 4/2009 — text y 506
kvizice, direktor knižního obchodu (directeur de la librairie) ve spojení s paříž‑
ským parlamentem9
a královskou státní radou v předrevoluční Francii (srov.
Gersmann – Schroeder 1988: 134n), berlínské Vrchní cenzurní kolegium
v restauračním Prusku, Říšská kulturní komora v nacistickém Německu, Mi‑
nisterstvo kultury Německé demokratické republiky nebo londýnská kance‑
lář lorda Chamberlaina.10
Výzkum cenzury prováděli nejčastěji historikové
nebo literární historikové a dominovaly mu rekonstrukce individuálních pří‑
padů státní nebo církevní cenzury založené na studiu úředních dokumentů,
dále popisy cenzurních institucí, norem (regulations) a praxe v konkrétním
dobovém kontextu nebo analýzy cenzurní politiky jedné historické éry. Li‑
terární vědci se soustřeďovali na dějiny publikování děl vybraného autora,
na to, jak sám reagoval na zásahy cenzury (včetně autocenzury), na pokusy
spisovatelů obelstít cenzuru kupříkladu tím, že využijí estetických nástrojů
typu ezopského jazyka, umožňujících „pašovat“ problematické myšlenky
mezi řádky,11
nebo že naleznou jiný trh pro svá literární díla ať již v zahraničí,
nebo v podzemí své oficiální kultury. Při bádání tohoto druhu je cenzura im‑
plicitně pojímána jako forma „Jiného“. Zkoumané kontexty jsou tu badateli
často vzdáleny v prostoru i čase. A i v případě, kdy badatel popisuje společ‑
nosti, které cenzuru v minulosti praktikovaly nebo ji v současnosti praktikují,
v jejich individuální specifičnosti, činí tak ve skutečnosti k jejich neprospě‑
chu na pozadí implicitního nebo i explicitního ideálu takové společnosti, kde
cenzura neexistuje.
Naproti tomu zastánci směru, který se stal známým jako „nová cenzura“
(new censorship), trvají na tom, že přítomnost cenzury je nevyhnutelná, a to bez
ohledu na společenský a politický kontext. „Být pro nebo proti cenzuře jako ta‑
kové,“ napsal Michael Holquist, „znamená osobovat si svobodu, již nemá ni‑
kdo. Cenzura je. Člověk může jedině volit mezi jejími méně a více represivními
účinky“ (Holquist 1994: 16). Dnes se obvykle konstruuje rozlišení mezi „dohlí‑
žející“ (regulatory) a „konstitutivní“ („strukturální“) cenzurou (Rosenfeld 2001:
129, passim). „Dohlížející“ cenzura odpovídá tradičnímu obsahu pojmu. Je spo‑
jena s bádáním o institucionalizované preventivní nebo následné kontrole pu‑
blikací, které je založeno na binární opozici mezi cenzorem a cenzurovaným
a odkazuje k cenzurním aktům prováděným tím, co by Judith Butlerová na‑
zvala „svrchovaným subjektem“, jenž „instrumentálně uplatňuje moc nad dru‑
hým“ (Butler 1998: 256).
9
Pozn. překl.: Parlement de Paris (s tradicí sahající do 13. století) nebyl zákonodárným or‑
gánem, ale svrchovaným soudním dvorem s krajskou působností; podobné „parlamenty“ od
15. století vznikaly i v dalších historických regionech Francie.
10
Pozn. překl.: Lord Chamberlain je označení funkce královského rady, jehož úřad náleží k nej‑
vyšším u britského dvora. Od 18. století do roku 1968 vykonávala kancelář lorda Chamberlaina
preventivní divadelní cenzuru na území starého Londýna.
11
K teorii ezopského jazyka a k tomu, jak byl uplatňován v moderní ruské literatuře, srov. studii
Lva Loseffa (Loseff 1984).
507 Beate Müllerová
Postmoderní kritikové zpochybňují právě toto konvenční pojetí svrchova‑
ného jednání (agency) i cenzury pokládané za záměrnou politiku uskutečňova‑
nou těmi, kdo drží moc. Neboť jestliže
se moc ukazuje v aktu cenzury, je představena jako efektivní jednání vykonávané
jedním subjektem nad druhým [...], je moc redukována na to, co je subjektu vnuce‑
no zvnějšku. Subjekty jsou chápány jako to, co stojí mimo moc, co přenáší její účin‑
ky, ale není samo považováno za jeden z nich.  (ibid.: 247)
Butlerová si vypůjčuje psychoanalytický pojem zavržení či zamítnutí (foreclo‑
sure), aby popsala „primární formu represe, jednu z těch, které nejsou vyko‑
návány subjektem, ale spíše svým působením formování subjektu umožňují“.
Tento druh cenzury přichází v práci „dříve než řeč – totiž jako konstitutivní
norma, na jejímž základě se vyslovitelné odděluje od nevyslovitelného“ (ibid.:
255). V rámci daného modelu se cenzura stává nezbytnou podmínkou utvoření
vypovídajícího subjektu. Butlerová svůj názor sumarizuje takto:
Cenzura je jednou z produktivních forem moci; pouze nevylučuje, ale i vytváří.
Chci tuto pozici odlišit od pozice těch, kdo by tvrdili, že řeč je vůči cílům cenzury
nahodilá. Cenzura se snaží produkovat subjekty podle explicitních a implicitních
norem a tato produkce subjektu ve všem souvisí s regulací řeči. Tím nemíním na‑
značit, že produkce subjektu je úzce svázána s regulací řeči tohoto subjektu, ale
spíše to, že je svázána s regulací sociální domény vyslovitelného diskurzu.
(ibid.: 252)
Pozornost zaostřená na vztah mezi cenzurní mocí a subjektem a chápání sub‑
jektu jako účinku moci spíše než jako toho, co mocí disponuje nebo co je jí pod‑
řízeno, ukazuje na foucaultovský vliv procházející mnoha současnými pracemi
o cenzuře. Jak to vyjádřil Robert C. Post, „Foucault sám vždy viděl moc jako
produktivní, konstruující vědění i sociální praxi. [...] V novém bádání o cen‑
zuře je cenzura analogicky charakterizována jako produktivní“ (Post 1998:
2). Rosenfeldová nicméně správně upozorňuje, že jakkoli byl Foucault „zau‑
jat pro objevování skrytých forem moci a dominance“ a jakkoli rozuměl moci
jako „vždy již konstituované a vykonávané normativními diskurzy nebo »dis‑
kurzivními formacemi«“, „vyhýbal se pečlivě tomu, aby tyto typy sociální a ide‑
ologické kontroly vykonávané diskurzem označoval za »cenzuru«“ (Rosenfeld
2001: 126). Nedomnívám se, že to bylo způsobeno pouze „naprosto negativními
konotacemi tradičně přiřazovanými tomuto termínu“ (ibid.); rovněž slovo moc
tradičně vzbuzuje negativní asociace, a když mu Foucault dal centrální posta‑
vení ve svém díle, učinil svým úkolem právě znovupromýšlení těchto trado‑
vaných negativních pohledů i překonání příliš zjednodušeného ztotožňování
moci s omezováním, restrikcí. Foucault nepotřeboval cenzuru jako střechový
pojem, aby odpověděl na otázku, již sám označil za svoji ústřední: jak je v zá‑
Česká literatura 4/2009 — text y 508
padních společnostech produkce výpovědí pokládaných za pravdivé spojena
s mechanismy a institucemi moci?12
Neznamená to však, že sám nikdy termínu cenzura neužil, naopak. Napří‑
klad v prvním dílu Dějin sexuality uvádí Foucault mezi vlastnostmi moci i tu,
kterou nazývá logikou cenzury. Co je považováno za neexistující, zakázané
a nevyslovitelné, spojuje podle něho tato logika dohromady takovým způso‑
bem, že každé se stává příčinou i účinkem toho druhého:
Logika cenzury. Předpokládá se, že tento zákaz na sebe bere tři formy; potvrzení,
že nic takového není dovoleno, bránění, aby něco takového bylo řečeno, a popře‑
ní, že něco takového vůbec existuje. Formy zřejmě těžko smiřitelné. Ale právě zde
si lze představit určitou logickou souvislost, která je pro mechanismy cenzury cha‑
rakteristická: spojuje to, co neexistuje, co je nepřípustné a co nelze formulovat, ta‑
kovým způsobem, že každé je zároveň principem i účinkem druhého: co je zaká‑
zané, o tom se nesmí mluvit, dokud to ve skutečnosti nezanikne; to, co neexistuje,
nemá právo na žádnou manifestaci, dokonce ani v řádu promluvy, která vypovídá
o jeho neexistenci; a to, o čem se musí mlčet, je vypuzeno z reality jako to, co je vý‑
slovně zakázáno.  (Foucault 1999: 99–100)
Výsledkem je paradox zachycující důležité aspekty cenzurních aktivit. Avšak
musíme mít na mysli, že Foucault nemluví o cenzuře jako takové, ale o logice
cenzury, což nám naznačuje metaforické použití termínu, motivované snad
přáním porovnat některé vylučovací mechanismy moci s myšlením, které tvoří
pozadí cenzurních praktik. Jestliže je pro Foucaulta moc vysoce komplexním fe‑
noménem, všechny mechanismy vylučování, které podřazuje tomuto střecho‑
vému termínu, jsou toliko částmi, jejichž suma nepředstavuje ještě celek moci,
neboť ta je zde nahlížena jako zároveň formativní a konstruktivní. V rámci no‑
vého bádání o cenzuře se s cenzurou zachází, jako by byla stejně komplexní.
Spíše než aby účinkovala pouze jako represivní síla využívaná k omezování
či usměrňování komunikace, je cenzura pokládána za její integrální složku.
Příslušný argument pokračuje dále tím, že komunikace závisí na diskurzech
a žádný diskurz nemůže fungovat bez svých vlastních pravidel a norem, kte‑
rými se řídí a jež mají v konečném důsledku cenzurní povahu. Z toho plyne,
že komunikace bez cenzury je ve skutečnosti nemožná, protože ve chvíli, kdy
struktura diskurzivního pole jeden diskurz umožňuje, může tak činit jedině
na úkor jiných, potenciálně konkurenčních diskurzů. Ty musejí být utlumeny
12
V předmluvě k německému vydání Vůle k vědění Foucault píše: „Es ist das Problem, das fast
alle meine Bücher bestimmt: wie ist in den abendländischen Gesellschaften die Produktion
von Diskursen, die (zumindest für eine bestimmte Zeit) mit einem Wahrheitswert geladen sind,
an die unterschiedlichen Machtmechanismen und ­‑institutionen gebunden?“ [„To je ten pro‑
blém, který určuje téměř všechny mé knihy: jak je v západních společnostech produkce dis‑
kurzů, jež jsou (přinejmenším pro určitou dobu) naplněny jistou pravdivostní hodnotou, svázána
s různými mocenskými mechanismy a institucemi?“] (Foucault 1998: 8).
509 Beate Müllerová
a následně zcenzurovány, aby diskurz specifický pro dané pole mohl vzkvétat.
Tak se cenzura stává všudypřítomnou a identifikovatelná osoba cenzora nad‑
bytečnou.
Tento náhled na cenzuru je založen na „ekonomii symbolické směny“ Pierra
Bourdieua, kde vztahy komunikace či „jazykové směny“ jsou vnímány jako
„vztahy symbolické moci, aktualizující mocenské vztahy mezi mluvčími nebo
jejich příslušnými skupinami“ (Bourdieu 1992: 37). Bourdieu zdůrazňuje am‑
bivalenci řečových aktů, které řeč umožňují a v téže chvíli ji postihují či cen‑
zurují:
Každý řečový akt a obecněji i každé jednání je kombinací, setkáním nezávislých
kauzálních řetězců. Na jedné straně jsou zde sociálně konstruovaná uspořádání ja‑
zykového habitu, který v sobě zahrnuje jisté tendence mluvit i tendence říkat urči‑
té věci (vyjadřovací zájem, the expressive interest) a rovněž určitou kapacitu mluvit;
ta přitom předpokládá jistou lingvistickou kapacitu, umožňující generovat nekoneč‑
né množství gramaticky správných promluv, a současně jistou společenskou kapa‑
citu, spočívající v tom, že tato kompetence bude užita adekvátně příslušné situa‑
ci. Na druhé straně zde existují struktury jazykového trhu, jež jsou na řečový projev
uvalovány coby systém specifických omezení a cenzurních zásahů. (ibid.)
Na pole, jakými jsou politika nebo umění, mají z důvodu své specifické kom‑
petence privilegovaný přístup experti. Ovládají zde produkci diskurzů speci‑
fických pro dané pole a spolupracují tak na „jeho odcizení většině lidí“. Sami
experti přitom musejí být nejprve zdárně na pole uvedeni a zasvěceni v jeho
logiku, přičemž na konci tohoto procesu je „de facto podřízení se hodno‑
tám, hierarchiím a cenzurním mechanismům inherentním danému poli“ (ibid.:
175n). Všechny diskurzy jsou podle Bourdieua charakterizovány napětím mezi
vyjádřením a cenzurou:
Odborné jazyky, které školy expertů produkují a reprodukují cestou systematické‑
ho nahrazování obyčejného jazyka, jsou stejně jako všechny diskurzy produktem
kompromisu mezi vyjadřovacím zájmem a cenzurou konstituovanou strukturou
pole, v němž je diskurz produkován a udržován v oběhu. 
(ibid.: 137; zdůraznění je autorovo)
Ustavování kompromisu závisí na „specifické kompetenci mluvčího a je pro‑
duktem strategií eufemizace, které spočívají jak ve vnucování formy, tak v dodr‑
žování formalit“ (ibid.). Cenzura se tak stává termínem s velmi širokou oblastí
použití.
Je však takováto redefinice produktivní? Jedni mohou širší pojetí cenzury pod‑
pořit tím, že zdůrazní, jak bylo její tradiční chápání představou strukturních či
konstitutivních forem obohaceno. Díky ní může dnes cenzura posloužit k ana‑
Česká literatura 4/2009 — text y 510
lýze podmínek komunikace prostupujících všemi společnostmi a všemi dis‑
kurzivními interakcemi lidí. Druzí mohou naopak širší pohled kritizovat jako
zavádějící, protože směšuje cenzuru se sociálními normami ovlivňujícími a ří‑
dícími komunikaci a nese tak s sebou riziko, že velmi rozdílné formy kontroly
budou kladeny naroveň.13
Kupříkladu Armin Biermann varuje před tím, aby
se za dopad cenzury považoval každý typ selekce, v jejímž důsledku něco je
tematizováno a něco jiného naopak zůstává nevyřčeno. Protože kdyby za dů‑
sledek působení cenzury byly pokládány hranice toho, co může být pojmeno‑
váno a řečeno, jakýkoli pokus o tvorbu významu by ve skutečnosti byl označen
za cenzuru, což by vedlo k tomu, že »cenzura«, »společnost«, »civilizace«
a »kultura« by splynuly v jedno.14
Dokonce i někteří z těch, kdo jsou do bádání
o „nové cenzuře“ zapojeni, zdají se být maličko znepokojeni určitými následky
toho, že se slovo cenzura užívá v mnohem širším smyslu, než je obvyklé:
Nové bádání o cenzuře [...] tíhne k tomu povlávat mezi konkrétními mechanismy
umlčování a abstrakcí zápasu. Ve výsledku to zdá se nivelizuje rozdíly mezi dru‑
hy moci, klade implicitně na jednu rovinu potlačování řeči způsobené právním zá‑
sahem státu s tím, které způsobil trh, nadvláda určitého diskurzu nebo popřípa‑
dě sama instituce kritiky. Tíhne také k tomu zplošťovat rozdíly mezi druhy zápasů,
když potlačuje diference mezi antagonismem básníků a – řekněme – antagonis‑
mem klientů právnických kanceláří. Zůstává výzvou, jak za této situace zachovat
analytickou sílu „nové cenzury“, aniž bychom jí obětovali hodnoty a zřetele tradič‑
nějších přístupů.  (Post 1998: 4)
Analýza cenzury se nestane jednodušší, uvidíme­‑li ji všude kolem sebe; pochy‑
buji, že se po otevření stavidel začne úsilí více vyplácet. Rozpínání pojmu mi
připomíná osud intertextuality. I ona se svého času stala všezahrnujícím ter‑
mínem. Jak jsme tehdy byli varováni, pojem natolik univerzální, že si nikdo ne‑
dokáže představit jeho nepřítomnost nebo protiklad, musí nutně mít jen malý
13
Tak zní stanovisko Christopha Guggenbühla (Guggenbühl 1996: 28).
14
„Treibt man die Ausweitung des Prädikats »Zensur« ins »Extrem«, so kann unter »Zensur«
jede vollzogene Selektionsleistung gefaßt werden, die etwas zum Thema macht und anderes
am Horizont beläßt, also »zensiert«. [...] Wenn aber die Grenzen des »Benennbaren« wie des
»Sagbaren« – und damit bereits jeder Akt der Sinnbildung [...] – Ergebnisse von Zensur sein
sollen, dann drohen die Prädikate der Begriffe »Zensur« und »Gesellschaft« / »Zivilisation« /
»Kultur« zusammenzufallen, dann wird Zensur mit Gesellschaft identisch. Mit einem derrartig
weit gefassten Zensurbegriff lässt sich – nicht nur wissenschaftlich – nichts mehr anfangen.“
[„Dovede­‑li se rozšíření pojmu »cenzura« do extrému, může pak být pod »cenzuru« zahrnut
každý provedený výkon selekce, který nějak směřuje k tématu a ostatní ponechává na hori‑
zontu, tedy »cenzuruje« […], jestliže však budou hranice »pojmenovatelného« stejně jako »sdě‑
litelného« – a s tím i každý akt utváření smyslu […] výsledkem cenzury, hrozí pak, že splynou
obsahy pojmů cenzura a / společnost / civilizace / kultura, cenzura tedy bude identická se spo‑
lečností. S takto široce pojatým konceptem cenzury se – nikoli pouze vědecky – již nedá nic
podniknout.“] (Biermann 1988: 2n).
511 Beate Müllerová
heuristický potenciál.15
Mám podezření, že cenzura se stala lacinou měnou,
protože je­‑li jako slovo použita, zaručuje řečníkovi pozornost. Využití „sexy“
termínu neučiní nutně analýzu, která je s ním spojena, ani o trochu přesvědči‑
vější, zvláště když byl termín přitažen za uši, aby vyhověl situaci. Kupříkladu
článek Fredericka Schauera „Ontologie cenzury“ pojednává více o exkluzích
zapříčiněných odbornictvím ve vysoce diferencované a specializované společ‑
nosti, o mechanismech narušujících základní pravidla demokratického pří‑
stupu, než o cenzuře jako takové. Když Schauer uzavírá, že „jazyk cenzury je
jazykem odbornictví, jazykem expertizy, jazykem institucionální kompetence,
jazykem oddělování mocí“, klade přílišný důraz na podobnosti mezi odbor‑
nictvím a cenzurou. Odvádí tak pozornost od skutečného jádra svého pro‑
blému, zvláště od vztahů mezi autoritou, autonomií a specializací (Schauer
1998: 162). Musíme se bedlivě vyhnout nadužívání termínu cenzura, protože
historii v mnoha případech zatemňuje namísto toho, aby ji osvětloval.16
Rov‑
nost symbolizovaná názvem článku Kirsten Hearnové „Vyloučení je cenzura“
je z hlediska redefinice termínu cenzura, k níž došlo v minulých letech, stejně
tak programová, jako zároveň svědčí pro nemístné zjednodušování problému
­(Hearn 1988).
Oč pravděpodobně přijdeme, jestliže význam cenzury napneme až do nej‑
zazšího bodu a začneme ji podezřívat z práce všude tam, kde se objevuje nějaký
druh sociálního nebo diskurzivního vyloučení? Máme­‑li na tuto otázku odpo‑
vědět, podívejme se nejprve na několik konkrétních příkladů vyloučení, jež by
někteří nazvali cenzurou.
Představme si zaprvé spisovatele, který žil a pracoval v bývalé NDR a jehož
kniha nemohla být publikována, protože povolovací oddělení Ministerstva kul‑
tury odmítlo dát projektu oficiální svolení. Zadruhé uvažujme akademického
pracovníka, jehož práci odmítly přední odborné časopisy jeho oboru. Zatřetí si
představme nakladatelství jako Penguin nebo Reclam a profil jejich edic kla‑
siky, které upřednostňují dobře známé autory a jejich díla před autory a díly
méně známými. A konečně začtvrté, připomeňme si každodenní výjev s dítě‑
tem, které umlčí otcovská autorita.
15
Manfred Pfister napsal: „Ein Konzept, das so universal ist, daß zu ihm keine Alternative und
nicht einmal dessen Negation mehr denkbar ist, ist notwendigerweise von geringem heuristischem
Potential für die Analyse und Interpretation“ [„Pojem, který je tak univerzální, že k němu
již není myslitelná žádná alternativa , a již vůbec ne negace, má pro analýzu a interpretaci nutně
nepatrný heuristický potenciál“] (Pfister 1985: 15).
16
Případ tohoto druhu ukazuje článek Enna Rugeho o konci chlapecké divadelní skupiny „Chil‑
dren of Paul’s“, která působila v raněnovověkém Londýně. Ukazuje se, že vzdor dosavadním in‑
terpretacím obsaženým v sekundární literatuře a spojujícím ukončení činnosti skupiny se zása‑
hem úřadů zapříčinily její zmizení spíše tržní síly (Ruge 2004). – Pozn. překl.: Ze zařazení textu
Beate Müllerové jako vstupní studie sborníku Censorship & Cultural Regulation in the Modern
Age vyplývají i poznámkové komentáře, jimiž ke svému konceptu vztahuje i další ve sborníku
otištěné příspěvky. Studie E. Rugeho je prvním z nich. V našem překladu zařazujeme tyto stu‑
die do závěrečného seznamu literatury a odkazujeme na ně běžnou formou.
Česká literatura 4/2009 — text y 512
Jedině první z těchto příkladů naplňuje podle mého názoru všechny znaky
cenzury. Pouze zde máme co do činění s případem autoritativní intervence třetí
strany do aktu komunikace mezi vysilatelem zprávy (autorem) a jejím příjem‑
cem (čtenářem), přičemž jde o zprávu určenou ke zveřejnění, jíž je ovšem za‑
bráněno, aby vůbec dosáhla publika. Jde o situaci kategoricky odlišnou od tří
zbývajících případů, jež mohou být analyzovány bez přispění cenzury, ať již
konstitutivní, nebo jiné. Akademický pracovník, jehož článek je odmítnut re‑
dakčními radami oborových časopisů, se může cítit diskriminován, ale rozhod‑
nutí provedli recenzenti, ne nějaká vnější autorita. Jsou to opět jen akademičtí
pracovníci, kdo rozhodují, zda je publikace hodna otištění, nebo ne. Jedná
se tedy o seberegulaci toho, co by Bourdieu nazval polem expertů. Nakladatel,
který se rozhoduje zařadit do svého edičního plánu kanonické autory na úkor
nekanonických, jedná na základě finančních očekávání, přičemž jeho rozhod‑
nutí zcela jistě odráží i upevňuje existující kánony. Ale jeho politika jednak
nenarušuje odmítnuté texty jako takové, jednak nebrání jejich publikaci jinde –
na rozdíl od cenzurního systému v NDR (a ostatních totalitních státech), kde
zveřejnění často stálo a padalo s resekcí sporných pasáží a kde odmítnutí ru‑
kopisu úřady mělo za následek, že autor nemohl hledat svůj publikační prostor
jinde než v podzemí své oficiální kultury nebo v zahraničí. Dětská komunikace
je orientována na privátní, nikoli veřejnou sféru, a adresáti jsou dítěti obvykle
dobře známi; rodiče do ní typicky zasahují, když je tento privátní rozměr ohro‑
žen například tím, že dítě v autobusu zvýší hlas a spolucestující mohou za‑
slechnout trapné poznámky, týkající se některého z nich. Je zřejmé, že všechny
čtyři příklady osvětlují projevy regulace a kontroly komunikace, a ta je sku‑
tečně charakteristická pro cenzuru. Zatímco však cenzura vždy implikuje kon‑
trolu a regulaci diskurzů, opačně to neplatí – veškerá diskurzivní regulace
není totožná s cenzurou. Pokládám za produktivnější uvědomit si rozdíly mezi
čtyřmi našimi příklady diskurzivní regulace – cenzurou, seberegulací, formo‑
váním kánonu a sociální kontrolou –, než je nivelizovat.
Abychom tuto tezi rozpracovali, podívejme se blíže na vztah mezi cenzu‑
rou a formováním kánonu. Cenzura vždy předpokládá existenci kánonu, který
na oplátku požaduje i zrazuje normy.17
Formování kánonu představuje vysoce
efektivní mechanismus kulturní selekce a stabilizace.18
Selekce předpokládá
exkluzi, a právě tato styčná plocha mezi cenzurou a kánonem odůvodňuje, proč
se někteří teoretikové kánonu začali rovněž zajímat o cenzuru. Kánon tak jako
17
Tak argumentuje Rainer Grübel: „Die Begriffswörter »Wert«, »Kanon« und »Zensur« hängen
logisch miteinander zusammen, indem sich ihre Inhalte (von rechts nach links) einschließen
oder (von links nach rechts) voraussetzen“. [„Pojmy »hodnota«, »kánon« a »cenzura« spolu lo‑
gicky souvisejí tak, že se jejich obsahy (zprava doleva) navzájem zahrnují, nebo (zleva doprava)
předpokládají“] (Grübel 1999: 601).
18
Srov. Hans Günther: „Kanonbildungen zählen zu den stärksten kulturellen Stabilisierungsund
Selektionsmechanismen [...], die wir überhaupt kennen“ [„Utváření kánonů patří k nejsil‑
nějším stabilizačním a selekčním mechanismům […], jež vůbec známe“] (Günther 1987: 138).
513 Beate Müllerová
cenzura odlišuje díla, jež jsou hodna širokého rozšíření a čtenářského přijetí,
od těch, která téhož hodna nejsou. Pravdou je, že analýza cenzurního i kanonic‑
kého výběru a vylučování dává člověku stejný vhled do kulturní praxe společ‑
nosti, do mocenských vztahů v kulturním poli a ve veřejné sféře a do způsobu,
jímž členové společnosti chápou svou vlastní kulturu a vztahují se k ní.
Avšak detailnější pohled na  cenzuru a  formování kánonu odhaluje vý‑
znamné rozdíly mezi nimi. Cenzura – ve smyslu autoritativní kontroly nad tím,
co dosáhne do veřejné sféry, prováděná někým jiným než vysilatelem a ně‑
kým jiným než zamýšleným příjemcem zprávy – operuje na základě oficiál‑
ních předpisů (pokud ne rovnou zákonů), institucionalizace a administrace
kontrolních procedur odehrávajících se v obvyklém pořádku. Cenzurní dohled
nad dodržováním norem právní, estetické nebo šíře ideologické povahy ne‑
vyhnutelně vyžaduje existenci autoritativní nebo přinejmenším hierarchické
struktury, která toto monitorování bude provádět. Monitorování samo lze pro‑
vádět mnohem snáze, jsou­‑li jednotlivé cenzurní kroky dokumentovány. Právě
tato tendence k byrokratizaci způsobuje, že máme tolik archivní dokumentace
k případům cenzury v totalitních společnostech. Legitimizační diskurzy před‑
kládané na obranu cenzury líčí cenzuru jako prostředek ochrany publika před
údajnými zhoubnými vlivy, to jest konstruují monolitní subjekt a jeho společné
zájmy, přičemž divergentním zájmům partikulárních okruhů vnímatelů je na‑
opak legitimita odpírána.19
Proto je cenzura monologická. Využívá kánonu pro
své vlastní účely a jeho existenci upevňuje samozřejmě proto, že z hlediska
cenzora jde o užitečný nástroj. Kánon se může stát cenzorovou zbraní, posky‑
tuje mu metr k posuzování kulturních produktů; k tomu došlo v socialistických
zemích, jejichž úřady zkonvencionalizovaly „socialistický realismus“ ve svazu‑
jící formuli umělecké produkce (Chung 1996). Cenzurní soudy tak často obrá‑
žejí hodnoty transportované prostřednictvím kánonů.
Ačkoli starostí kánonů je rovněž zachování norem, kánony nejsou nutně
vyvíjeny a pěstovány jen autorizovaným personálem zákonných institucí. Je
kupříkladu pravda, že školní a univerzitní osnovy existují díky úmluvám ex‑
pertů (školských úřadů, pedagogů), jejichž vlastní usuzování bylo ovlivněno
stejnými kanonizovanými tradicemi, odrážejícími se v procesu jejich vzdělá‑
vání, odborné přípravy i vývoje. Ale mnoho kánonů vyrostlo jen z moci specific‑
kého cílového publika, jeho interakcí a recepčních aktivit; není nutno dodávat,
že v naší době komodifikace kulturní produkce sehrávají v těchto procesech
19
Tyto legitimizační diskurzy vyzrazují tlak, pod nímž jednají vládnoucí elity, jestliže chtějí v mo‑
derní době cenzury využívat. Od Francouzské revoluce a právních vymožeností, které se ob‑
jevily v jejím důsledku, se svoboda slova – postavená do protikladu proti cenzuře – stala do té
míry pevnou součástí moderního hodnotového povědomí, že i moderní nedemokratické spo‑
lečnosti, jež zcela zjevně uplatňovaly cenzuru, nazývaly ji jen výjimečně jejím pravým jménem.
Jména, jež pro ni volily, zlověstně asociovala orwellovskou novořeč. Například v NDR fungoval
povolovací odbor Ministerstva kultury pod názvem „Ústřední správa nakladatelství a knižního
obchodu“ a cenzurní proces byl znám jako „kroky k získání povolení k tisku“.
Česká literatura 4/2009 — text y 514
skutečně svou roli marketingové strategie, nejsou však vždy rozhodující. Po‑
čáteční úspěch Beatles nebo Rolling Stones zaskočil průmysl populární hudby
stejně jako obě skupiny, jejichž písně si zajistily místo v dějinách svého žánru
a nepotřebují nějaké další osvědčení od profesionálních hudebních kritiků,
aby si toto postavení udržely. Klíčové je, že v moderních (pluralistických) spo‑
lečnostech spolu koexistují rozmanité kánony. Náctiletí poslouchají jiné roz‑
hlasové stanice než jejich rodiče; většina bestselerových románů oblíbených
ze strany čtenářské veřejnosti (např. knihy Stephena Kinga nebo J. K. Rowlin‑
gové) není kritiky pokládána za dostatečně sofistikované a „kanonické“; spe‑
cializace muzeí a galerií na určité sbírky nebo výstavy umožňuje milovníkům
umění užívat si toho, čemu dávají sami přednost, a naopak ignorovat umění,
které je jejich srdci vzdálenější; a nikdo, kdo nemá rád avantgardní hudbu, ne‑
musí chodit na koncert Johna Cage. Kánony pracují primárně tak, že vyvolují
určitá umělecká díla a staví je jako příklad hodný následování, pro určitou tra‑
dici reprezentativní, aby touto cestou ovlivnily produkci a recepci děl dalších.
Zatímco kánony se v podstatě snaží dosáhnout konsenzu publika stran zvý‑
šeného významu a kvality dotčených děl a určité oblasti prostě pomíjejí tím,
že svou pozornost zaměřují jinam, cenzura vládne těžším klackem – odstrašu‑
jícími strategiemi, jako jsou zákazy či exemplární případy, vymezuje oblasti,
kam nikdo nesmí. Je důležité docenit tyto rozdíly mezi cenzurou a kánonem,
abychom si uvědomili, jak se jedno vztahuje k druhému a kde jsou místa jejich
překryvu. Je to důležitější než snažit se podřídit jeden z těchto pojmů druhému
nebo než přecenit jejich podobnosti ve snaze dobrat se zdánlivě všeobsáhlého
střechového termínu.
Nimrání se v terminologických a typologických souvislostech rozličných forem
diskurzivní kontroly a v úvahách o jejich skutečné či fiktivní cenzurní povaze
není však nejproduktivnější odpovědí na otázku, jak cenzuru analyzovat. Exis‑
tují dva fundamentální problémy, které výzkum cenzury maří. Pokud přijmeme,
že cenzura je kulturním fenoménem, který přesahuje jednu dobu a místo,20
oci‑
táme se tváří v tvář nesmírnému množství disparátních sociopolitických kon‑
textů, jež bychom měli porovnat navzájem, abychom v jejich cenzurní praxi
odhalili strukturní analogie a rozdíly. Takové srovnání by nám umožnilo narý‑
sovat obecnější závěry stran forem a funkcí cenzury stejně jako takovou teorii
cenzury, jež by do sebe pojala její historická specifika. Problém spočívá samo‑
zřejmě v tom, že porovnávat konkrétní historické podoby cenzury odpovídající
různým politickým kontextům může být velmi obtížné. Na druhé straně přijetí
abstraktnějšího přístupu k popisu cenzury s sebou nese zase to riziko, že se ade‑
kvátní reflexe nedostane specifickým historickým okolnostem. Toto dilema
vede k dvěma otázkám: zaprvé, jak můžeme překlenout konflikt mezi obec‑
20
Reinhard Aulich mluví o cenzuře jako o „transepochales Kulturphänomen“ [„transepochál‑
ním kulturním fenoménu“] (Aulich 1988: 183).
515 Beate Müllerová
nějšími, strukturálními charakteristikami cenzury a charakteristikami kontex‑
tově specifickými; a zadruhé, jak se vyhnout nivelizaci individuálních detailů
získaných výzkumem specifických historických a politických okolností a zá‑
roveň se v téže chvíli pokoušet o integraci těchto nálezů v nějaký větší obraz?
Dobrou myšlenkou, jak napomoci analýze forem kulturní regulace typu
cenzury, by snad mohlo být osvojení Wittgensteinova konceptu rodových po‑
dobností.21
Marie-Laure Ryanová užívá této představy, aby podpořila flexibilní
přístup k žánrům. Ty metaforicky přirovnává ke
klubům předepisujícím pro členství určitý počet podmínek, ale tolerujícím jako hos‑
tující členy (quasimembers) ty jednotlivce, kteří mohou splnit jen některé z požadav‑
ků a kteří zároveň vypadají, že nepatří do žádného jiného klubu. Jestliže se počet
těchto hostujících členů zvýší, podmínky přijetí mohou být upraveny tak, že se i oni
stanou členy plnoprávnými.  (Ryan 1981: 118)
Tento model nám dovoluje vzdát se jakékoli rigidní typologie cenzury a souvi‑
sejících typů kulturní regulace, jeho pružnost dává šanci chápat cenzuru jako
cosi, co může existovat ve větším či menším rozsahu a čeho tvářnost se v prů‑
běhu času mění. Jestliže určíme základní elementy cenzury, mohou být histo‑
rické stupně nebo lokální variace do většího obrazu integrovány jako elementy
fakultativní. Když připustíme, že vedle klíčových rysů cenzury existují i rysy
méně závazné, může nám tento rozdíl mezi jádrem a periferií pomoci při vyjed‑
návání složitého poměru mezi relativně nadčasovými obecnými principy cen‑
zury a jejími lokálně (nebo historicky) podmíněnými znaky, jež jsou ipso facto
podrobeny změně.
Cenzuru coby prostředek kontroly komunikace lze zároveň nahlížet jako to,
co samo zahrnuje komunikační procesy. Podle klasického modelu bereme při
analýze komunikace v úvahu šest faktorů: vysilatele zprávy, jejího příjemce,
zprávu samu, použitý kód, kanál (médium) a kontext. Zdá se mi, že tento ko‑
munikační model se dobře hodí k tomu, aby na jeho základě byly systematicky
mapovány cenzurní akce a reakce. Příslušná „mapa“ nemá sloužit kategoric‑
kému oddělování faktorů, jež jsou z hlediska cenzury relevantní a často i na‑
vzájem propojené; spíše jde o  to využít šesti pólů komunikačního modelu
k tomu, abychom zobrazili různé faktory, které mohou v rámci cenzury sehrát
svoji roli. Jde o to 1) poskytnout rozpravě o komplexních problémech týkajících
se cenzury určitou orientaci; 2) využít tohoto rámce jako základny pro analýzu
vztahů a závislostí mezi jednotlivými konstitutivními složkami cenzury.
Jestliže jsou cenzurní opatření namířena proti vysilateli zprávy, můžeme je
pokládat za strategie ad personam. Zabýváme­‑li se cenzurou literatury, spadá
pod toto záhlaví veškeré jednání směřující k tomu, aby byl ohrožen, ovlivněn
21
Pozn. překl.: při překladu pojmu family resemblances se držíme řešení, přijatého Jiřím Pecha‑
rem pro český překlad Wittgensteinových Filosofických zkoumání (Praha 1993).
Česká literatura 4/2009 — text y 516
nebo potrestán autor, ať již jde o ideologicky motivované vyjednávání s au‑
torem o jeho textu, vyvíjení psychologického nátlaku, ukládání pokut nebo
trestů vězením, o vyhánění do exilu nebo dokonce vraždu vzpurného autora.
Je zjevné, že mnohá z těchto opatření slouží k tomu, aby od překračování pří‑
slušných hranic odstrašila další autory; znamená to, že zcenzurování jednoho
spisovatele může přinejmenším nepřímo ovlivnit rovněž spisovatele ostatní.
Cenzurní opatření namířená proti literárnímu textu mohou nabývat formy
předběžné (preventivní) cenzury, což znamená, že text je před tím, než získá
povolení k tisku, změněn – například jsou vyškrtnuty problematické pasáže.
Zda jsou autoři účastni tohoto procesu, nebo jsou o něm informováni, závisí
na politickém systému. V rozporu s tím, co bychom mohli očekávat, není škr‑
tání bez souhlasu v žádném případě známkou totalitního státu – zatímco v NDR
museli spisovatelé se změnami svých textů souhlasit, z amerického vydání ro‑
mánu Christy Wolfové Kindheitsmuster (Model dětství) byly odstraněny téměř
všechny pasáže, v nichž Wolfová vyjadřovala kritiku Vietnamské války, přes‑
tože autorka ve chvíli, kdy byla nakladatelem požádána o souhlas, odmítla na‑
vržené vynechávky autorizovat.22
Kromě obsahu textu poskytuje někdy cenzorům munici k zásahu i kód textu.
Když bylo v roce 1857 zakázáno šest básní z Baudelairových Květů zla, nebylo
důvodem jenom jejich odsouzené téma, ale také syrový realismus jejich bás‑
nických obrazů a estetizace neortodoxních forem sexuality, byť je samozřejmě
pravda, že námitky proti jazyku básní sloužily spíše na podporu jejich obžaloby
z toho, že ohrožují veřejnou morálku, což nás přivádí zpět k jejich obsahu.23
V NDR byly za nežádoucí pokládány takové estetické prostředky, jež se v očích
administrátorů kultury jevily jako neslučitelné s dogmatem socialistického
realismu; šlo o mnoho západoevropských, modernistických a avantgardních
technik.24
Pojem formalismu, oblíbený zvláště v padesátých a šedesátých le‑
tech 20. století, fungoval jako nálepka pro všechno, co tyto nevítané tradice
22
Jde o edici Modelu dětství v překladu Ursuly Milonarové a Hedwigy Rappoltové, kterou vy‑
dalo nakladatelství Farrar, Straus and Giroux v New Yorku v roce 1980. Děkuji dr. Georgině Pau‑
lové z Univerzity ve Warwicku, která mě na tento případ upozornila a dala mi přečíst svoji kore‑
spondenci s Wolfovou, týkající se této věci.
23
Rozsudek ve věci Baudelairových básní hovoří o otravném vlivu obrazů, jejichž drsný realismus
vybouzí údajně smysly a je urážlivý: „[...] l’effet funeste des tableaux qu’il présente au lecteur, et
qui, dans les pièces incriminées, conduisent nécessairement à l’excitation des sens par un réa‑
lisme grossier et offensant pour la pudeur.“ [„...(a) morbidní dojem z obrazů, které představuje
čtenáři, v inkriminovaných básních nutně vedou k excitaci smyslů hrubým a lidský stud urážejí‑
cím realismem.“] Autor a nakladatel prý vzbudili veřejné pohoršení a prohřešili se proti dobrým
mravům: „[ils] ont commis le délit d’outrage à la morale publique et aux bonnes moeurs.“ [„spá‑
chali přestupek veřejného pohoršení a urážky dobrých mravů.“]. Srov. část „Le Procès“ z vydání
Květů zla v Sebraných spisech Charlese Baudelaira (Baudelaire 1930: s. 337–363; citát ze s. 357).
24
Socialistické země nebyly ve svém odmítání modernistických a avantgardních uměleckých
trendů nijak originální, jak ukazuje Erik Levi ve své analýze hudebního modernismu a jeho po‑
stavení ve Výmarské republice a v nacistickém Německu (Levi 2004).
517 Beate Müllerová
připomínalo. Na základě takto zkonstruované podobnosti byl dále literární text
(nebo hudební skladba)25
ocejchován jako dekadentní, buržoazní nebo antiso‑
cialistický.26
Preventivní cenzura byla často stavěna do protikladu k následné. Následná
cenzura zahrnuje všechna opatření směřující k tomu, aby již vytištěný text ne‑
mohl být (dále) rozšiřován. Tento druh cenzury se nesnaží změnit text sám, ale
zaměřuje se na jeho potenciální publikum, takže jej můžeme charakterizovat
jako prostředek řízení recepce. Je­‑li kupříkladu vytištěno jen pár exemplářů
problematické knihy nebo je­‑li její cena stanovena patřičně vysoko, přístup
k textu bude pro čtoucí veřejnost těžší. V politickém kontextu, kde úřady mají
pod kontrolou nejen vydávání knih, ale také obsah tištěných médií, mohou
publikaci problematického díla doprovázet objednané recenze, sloužící jako
hlásná trouba oficiálně upřednostňovaných názorů na příslušnou knihu nebo
dokonce jako obrana úředního rozhodnutí ve věci jejího publikování.27
Taková
byla běžná praxe v NDR.
Klaus Kanzog poukázal na to, že cenzura se pojí i k médiu, jež je užito
ke zprostředkování kontrolované zprávy. Důvodem je, že médium spoluur‑
čuje dopad zprávy na příjemce – média se co do svého potenciálního dosahu
liší. Román dnes zasahuje větší počet čtenářů, než poezie; totéž by se v období
do vzniku tohoto žánru v 18. století říct nedalo. Historicky vzato tíhnou vždy
cenzoři k „masovým“ médiím své doby. V době, kdy velké skupiny populace
jsou ještě negramotné, nabývá z hlediska cenzora na významu divadelní je‑
viště. A naopak, jak se zvyšuje počet lidí, kteří umějí číst, a jak se zároveň zjed‑
nodušují způsoby reprodukce a distribuce textu, stoupají potenciální účinky
psaných textů. K emancipaci cenzury od svou podstatou středověkého, inkvi‑
zičního pronásledování zjištěných kacířů a k její postupné proměně v moderní
instituci kontrolující masově reprodukovatelné texty ať již náboženské, nebo
sekulární povahy, přispěl rozhodujícím způsobem vynález knihtisku. Až nástup
nových prostředků masové komunikace ve 20. století – filmu a poté elektronic‑
kých médií – způsobil odklon zájmu cenzury od tištěného textu k pohyblivému
obrázku. V současnosti bývá filmová cenzura přísnější než kontrola knižních
publikací – ve Spojeném království předkládá filmový průmysl své produkty
ke schválení Britské komisi pro hodnocení filmů (British Board of Film Classi‑
fication), zatímco obdobné těleso pro centrální kontrolu knih zde neexistuje
(Kanzog 1984: 1003).
25
Rozbor toho, jak a proč se nad novými vývojovými proudy v hudbě, zvláště nad atonální hud‑
bou a džezem, vznášela v prvních letech existence NDR tato mračna, lze nalézt ve studii To‑
byho Thackera (Thacker 2004).
26
K používání termínu formalismus ve smyslu negativního protipólu socialistického realismu viz
Barck – Langermann – Lokatis 1994: 157.
27
Obé patří do publikační historie prózy Volkera Brauna Hinze-Kunze-Roman (srov. Mix 1993:
26). Informace o literárních časopisech vycházejících v NDR viz Barck – Langermann – Lokatis
1998: 346–401 a iidem 1999.
Česká literatura 4/2009 — text y 518
Všechno jednání cenzury, ať se soustřeďuje na autora, jeho text, kód textu,
na vnímatele nebo médium, je třeba nahlížet v příslušném politickém a historic‑
kém kontextu sahajícím od právního rámce dané společnosti – zvláště její ústavy,
ale rovněž trestního zákoníku – až po existující politický systém. Právě tento
kontext totiž způsob fungování cenzury strukturuje. V moderních demokraciích
je cenzura obvykle vyloučena ústavou. Výjimky mohou být vyhrazeny případům,
kdy by neomezené zveřejnění nebo šíření zprávy vystavilo újmě identifikova‑
telné jedince nebo společenské skupiny. Německá ústava ve svém pátém článku
garantuje neexistenci cenzury, ale omezuje svobodu umění a slova, když říká,
že tyto svobody nalézají své omezení v obecných zákonech, v ochraně menšin
a v právu každého, aby jeho osobní čest byla respektována; implicite se tu oteví‑
rají zadní vrátka pro (následnou) cenzuru, měl­‑li by být kterýkoli z výše zmíně‑
ných zákonů porušen. A poslední odstavec článku 5, který ustanovuje, že svoboda
výuky neosvobozuje ty, kdo vyučují, od povinnosti být loajální k ústavě, umožnila
západoněmecké vládě v sedmdesátých letech 20. století, v době vrcholícího hys‑
terického strachu z levicového terorismu, následujícího po bombových útocích,
únosech a vraždách Frakce Rudé armády, zabránit absolventům vysokých škol
označeným za socialisty nebo marxisty, aby se stali učiteli nebo vstoupili do ji‑
ného odvětví veřejného sektoru jako státní úředníci.28
Byť však tato politika pro‑
kazatelně ustavuje cenzuru nežádoucích politických přesvědčení tím, že trestá
ty, kdo taková přesvědčení mají, možnost zabránit týmž přesvědčením ve vstupu
do veřejné sféry ne­existuje, protože slova užitá v článku 5 – „cenzura neexistuje“
– zakazují povolování knih státními úřady a slova předcházející garantují svo‑
bodu tisku. Naopak ústava NDR ve skutečnosti umožňovala preventivní cenzuru:
zaprvé předepisovala ochranu a prosazování socialistické kultury a rovněž boj
proti „imperialistické nekultuře“; zadruhé nevztahovala svobodu slova (článek
27) na socialistické principy a instituce státu; a zatřetí svobodu slova sešněrová‑
vala různými zákony, například § 106 trestního zákoníku, který vystavoval do ile‑
gality politickou agitaci proti státu (staatsfeindliche Hetze; komentovanou edici
ústav NDR viz Roggemann 1989). To vedlo ke strategické kriminalizaci těch kri‑
tiků režimu, kteří se vymkli kontrole. Prověřovat, zda může být činnost spisova‑
telů pokládána za ilegální, je cíl vyjádřený v mnoha dokumentech Ministerstva
státní bezpečnosti. Logickým důsledkem omezení svobody slova na projevy kon‑
formní se socialismem je pokus dozírat na konformitu – odtud cenzura i se svou
institucionální infrastrukturou. Tyto příklady ukazují, že sociopolitický kontext
předurčuje rozsah cenzury v mnoha ohledech – cenzura není nad politikou, ale
prostředkem k ní, a cenzurní rozhodnutí jsou odrazem zájmů politické elity.29
28
Nechvalně známý „Dekret proti radikálům“ (Radikalenerlaß), na jehož základě byla tato poli‑
tika prováděna, byl skutečně založen na zmíněné pasáži německé ústavy.
29
Daniela Berghahnová ukazuje, jak byly v roce 1966 téměř všechny hrané filmy z produkce
společnosti DEFA zakázány v důsledku nechvalně proslulého 11. plenárního zasedání ústřed‑
ního výboru komunistické strany z prosince 1965, které odstartovalo kulturní a politické ochla‑
zení v NDR (Berghahn 2004). Viz také Kramer 1999.
519 Beate Müllerová
Vedle mapování aktivit cenzury může být komunikační model využit i pro
zkoumání reakcí těch, kdo jsou cenzurou postiženi – spisovatelů nebo čtoucí
veřejnosti. Cenzura je doopravdy interaktivní, neboť přijatá cenzurní opatření
vzbuzují protiakce, které samy spouštějí další kroky. Dále chci naznačit, jak
se může autor vystavený cenzuře zachovat a jak může být jeho jednání sesku‑
pováno podle šesti pólů našeho komunikačního modelu.30
K možným reakcím spisovatele konfrontovaného s cenzurou patří koordi‑
nace vlastního jednání s obdobně postiženými kolegy. Jednou strategií může
být demonstrace solidarity s ostatními spisovateli, což obnáší psaní nebo pode‑
pisování peticí či otevřených dopisů, kritizujících cenzurní praktiky, jimiž trpí
ti druzí. Když v květnu 1967 zaslal Alexandr Solženicyn čtvrtému sjezdu Svazu
sovětských spisovatelů otevřený dopis, v němž požadoval, aby se cenzura stala
diskutovaným bodem sjezdového jednání, souhlasila s ním, většinou veřejně,
asi stovka kolegů.31
Jiným známým příkladem veřejně deklarované solidarity
s cílem podpořit kolegu je protest mnoha spisovatelů proti nucenému vystěho‑
vání Wolfa Biermanna v listopadu 1976, pokládaný dnes za předěl v dějinách
kulturní politiky NDR, neboť tento incident vedl k trvalému zlomu ve vztazích
mezi úřady a spisovateli.32
Neveřejná podpora kolegů cestou přátelství, kritic‑
kého ocenění, finanční pomoci může mít ovšem pro příjemce stejnou hodnotu.
Jinou cestu, jak může spisovatel na cenzuru zareagovat, představují po‑
kusy vylíčit ji v literárních textech a podrobit ji zde estetické kritice.33
Slav‑
ným případem komplexní literární reprezentace cenzury je román Michaila
Bulgakova Mistr a Markétka.34
V této knize zažívá Moskva třicátých let 20.
století vizitaci ďábla, jenž ve městě nadělá pořádnou spoušť, ale také osvo‑
bodí „Mistra“, autora nepublikovaného a nepublikovatelného románu o Ježíši
Kristovi, z blázince, kam byl uvržen poté, co zničil rukopis v odpovědi na nelí‑
tostnou kritiku, jíž se dostalo malému výňatku z románu publikovanému v li‑
30
Zmíněná orientace na ty, kdo jsou cílem cenzurních aktivit, souzní s požadavkem Helen
Fresh­waterové věnovat více prostoru zkušenosti cenzurovaných (Freshwater 2004).
31
Otisk Solženicynova dopisu a reakce na něj ze strany ostatních sovětských spisovatelů viz Labedz
1974: 110–130.
32
Analýzu významu takzvané Biermannovy aféry viz in Wallace 1992; Bathrick 1995: 27n; Emmerich
1997: 246n.
33
Povšimněme si, že fikcionální zobrazování cenzury není výsadním právem spisovatelů, kteří
jsou cenzurou ohroženi. Příběhy o cenzuře můžeme nalézt i v románech autorů žijících a pra‑
cujících v takzvaném svobodném světě. Komparativní analýza způsobů, jimiž je téma zpra‑
cováváno oběma těmito skupinami spisovatelů, ukazuje však pozoruhodné rozdíly: zatímco
autoři žijící v cenzurujících režimech mají sklon portrétovat postavy fiktivních spisovatelů usilu‑
jících dokončit a zveřejnit své práce všemu navzdory, autoři s demokratickým politickým záze‑
mím vyprávějí obvykle příběhy o hrozbách, jimž jsou vystavena již existující mistrovská díla svě‑
tové literatury a zdůrazňují tak stránku recepce spíše než produkce literatury. Rozbor literární
reprezentace cenzury v románech pocházejících z demokratických i nedemokratických kon‑
textů viz Müller 2001.
34
Bulgakov na tomto veledíle pracoval od roku 1929 do své smrti v roce 1940, román však po‑
prvé vyšel až v roce 1967.
Česká literatura 4/2009 — text y 520
terárním žurnálu. Ďábel nechává Mistra shledat se znovu s Markétkou – jen
aby jim vzal život a poté je opět vzkřísil v prostoru věčného pokoje a štěstí.
V této nové formě své existence však Mistr zjišťuje, že text svého románu za‑
pomíná. Bulgakov zde zdá se říká, že neortodoxní spisovatel nemá ve stalinis‑
tickém Rusku místa: jak on, tak jeho dílo jdou zde do pekla. Proces šifrování
politické kritiky do literárního textu se nazývá ezopským jazykem. Ten Lev
Loseff definuje jako „zvláštní literární systém, takový, jehož výstavba zároveň
umožňuje interakci mezi autorem a čtenářem a zároveň ukrývá nepřípustné
obsahy před cenzorem“ (Loseff 1984: X). Literární jazyk se svou neurčitostí
propůjčuje politickým aluzím, alegoriím, parabolám, ironii a dalším formám
šifrovaného vyjadřování, které nelze jednoduše spojit s jediným významem.
Tím pádem mohou ezopské texty cenzuře dobře unikat.35
(Neurčitost je samo‑
zřejmě dvousečná: opravňuje totiž, aby naopak texty prosté ezopského jazyka
byly kritiky čteny, jako by i v nich šlo o bajky.) Bez ohledu na to, jak ducha‑
plná může „dvousečná řeč“ být, musíme se mít na pozoru, abychom cenzuru
neomlouvali jejími domněle stimulujícími účinky na tvůrčí invenci – literatura
není produktivní díky cenzuře, ale navzdory ní.36
Kromě toho, že ji zobrazují
a kritizují esteticky, pojednalo mnoho spisovatelů o cenzuře také v nebelet‑
ristických textech – mohli bychom zmínit Miltona (Areopagitica), Jeana Paula
(Freiheits-Büchlein), Georga Orwella (esej The Prevention of Literature), Gün‑
tera de Bruyn a Christopha Heina, kteří odsoudili cenzuru na X. sjezdu Svazu
spisovatelů NDR (1987), nebo Jureka Beckera a jeho přednášky z Frankfurtu
(1989) i mnoho dalších.
Intenzita, s níž je cenzura vykonávána, může záviset na médiu, které si spi‑
sovatel zvolí. Rozhodnutí pro určité médium může být rovněž odpovědí autora
na zakoušený cenzurní systém. Když DEFA v roce 1966 odmítla scénář filmu
Jakub lhář, rozhodl se Jurek Becker přepsat příběh do románové formy. Kniha
vyšla v roce 1969 a ohlašovala prudký vzestup Beckera-romanopisce. Chvála
mezinárodní kritiky, jíž byla kniha uvítána, přispěla k tomu, že DEFA realizo‑
vala v roce 1974 filmovou verzi příběhu. Za ni pak ironií osudu obdržel Bec‑
ker v následujícím roce nejprestižnější umělecké ocenění NDR, Národní cenu.
V daném sociopolitickému kontextu, v jehož rámci je cenzura úřady pro‑
váděna, musí spisovatel vždy mít na mysli dvě zvláštní skupiny příjemců: čte‑
nářskou veřejnost, již chce oslovit, a „profesionální čtenáře“, kteří se účastní
procesu cenzurování. Konvenční předpoklad, že cenzory lze snadno oklamat,
neboť jsou to pouzí byrokrati bez kapky básnické krve v žilách, je naprosto ne‑
správný. V NDR sehrávala roli prostředníků mezi spisovateli a Ministerstvem
kultury nakladatelství, což znamenalo, že o odmítnutí rukopisu z ideologic‑
35
„Ezopské“ kódování není přirozeně vyhrazeno jen literárním textům, jak ukazuje Michael
Drewett ve své analýze jihoafrické populární hudby z období apartheidu (Drewett 2004).
36
Rozbor mistrovského užití subverzivního jazyka v díle uruguayského spisovatele Maria Bene‑
dettiho podává ve svém eseji Carmen Tisnadoová (Tisnado 2004).
521 Beate Müllerová
kých důvodů rozhodl někdy nakladatel, a to ne vždy v zastoupení ministerstva.
Vnitřní nakladatelské referáty o odevzdaných rukopisech spíše ukazují než
neukazují, že redaktoři velmi dobře věděli, co se bude na textu jevit jako „pro‑
blematické“. Profesionálové přicházející do styku s knihami, ať již pracovali
v knižním obchodě, v nakladatelském průmyslu nebo v dalších kulturních in‑
stitucích, jako byly knihovny, nebyli pouhými správci nebo politickými funkci‑
onáři. Často měli formální vzdělání nebo alespoň dlouhou praxi v oboru svého
působení; někteří (např. Walter Janka) byli mezinárodně známými experty.37
A tak debaty s redaktory o literárních produktech nabývaly často rázu vyjed‑
návání, při němž se uzavíraly obchody a hledaly kompromisy. Jen stěží pře‑
kvapí, že se někteří autoři snažili vkládat do svých textů přemrštěné, vysoce
provokativní, ale zároveň redundantní výroky, jež pak sloužily jako „bílí psíč‑
ci“38
(red herrings). Účelem hry bylo odvést pozornost cenzorů od jiných, mno‑
hem subverzivnějších pasáží textu, přemrštěné výroky mohly také posloužit
jako pěšci v partii nad textem.39
Rovnováha, již si text musel nalézt mezi tím,
aby uchlácholil cenzora, a tím, aby dal čtenářům najevo, že obsahuje zašifro‑
vané významy, byla vskutku delikátní povahy. Ideální čtenář měl být schopen
dekódovat literární text a všechna v něm skrytá sdělení; zda to tak v praxi fun‑
govalo, to je již jiná otázka, jedna z těch, které zasluhují, aby se jim věnoval
empirický výzkum čtenářství. Jedna cesta, jak věci objasňovat, se autorům na‑
bízela: snažit se setkávat se svými čtenáři, odpovídat na jejich dotazy a disku‑
tovat otázky vyvolané vlastním literárním dílem. Střetnutí s profesionálními
čtenáři se samozřejmě od setkání s čtoucí veřejností lišila. Akce typu veřej‑
ných literárních čtení byly v NDR přísně regulovány úřady. Od informátorů
Stasi se vyžadovalo, aby straně podávali zprávy, co bylo při těchto příležitos‑
tech řečeno a o čem se diskutovalo, a to zvláště v případech, kdy byl dotyčný
spisovatel pokládán za ideologicky nespolehlivého. Recepce čtenářů přítom‑
ných na literárních čteních byla tak interpretována důstojníky Stasi a stra‑
nickými funkcionáři, kterýžto čtenářský proces vedl v konečném důsledku
k formování politických rozhodnutí vůči dotyčnému spisovateli či spisovate‑
lům. Regulace a dohled nad oficiálními fóry sloužícími pro přímý kontakt mezi
37
Kupříkladu Kurt Batt, který byl šéfredaktorem nakladatelství Hinstorff od roku 1961 do své ná‑
hlé smrti v roce 1976, měl doktorát v oboru německé literatury. Spolu s ředitelem nakladatelství
Konradem Reichem se mu podařilo učinit z původně provinciálního vydavatelského podniku je‑
den z vedoucích nakladatelských domů vydávajících současnou východoněmeckou literaturu
(srov. Thietz 2000). Osudy Wofganga Haricha a Waltera Janky, kteří odpovídali za literární pro‑
gram nakladatelství Aufbau a byli uvězněni za své „kontrarevoluční aktivity“ z roku 1957, nám
ukazují, že odvážní redaktoři – Janka požadoval zrušení cenzury – mohli padnout za oběť sys‑
tému, v němž předtím sehráli svoji roli. Historii nakladatelství Aufbau viz Wurm 1995.
38
Pozn. překl.: Přidržujeme se výrazu, který je pro danou taktiku literátů vůči cenzuře znám
z českého prostředí. Jeho původ je v jedné z povídek Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova.
39
Joachim Walther popisuje, jak rozvěšoval do textu takovéto provokativní výroky jako pláštíky,
padnoucí cenzuře jako ulité (Walther 2003); Joachim Seyppel užívá pro tutéž strategii meta‑
foru porcelánového psa.
Česká literatura 4/2009 — text y 522
spisovateli a čtenáři vedly k tomu, že se pro podobné setkávání vytvářely alter‑
nativní možnosti. Své prostory často k literárním čtením propůjčovaly protes‑
tantské církve; besedy těch spisovatelů, kteří se úřadům jevili jako podezřelí,
byly uskutečňovány s pomocí triků – na poslední chvíli bylo třeba na programu
jméno povoleného autora nahrazeno jménem jiným, vyvolávajícím obvykle ne‑
voli úřadů.
Struktura literárního pole a veřejné sféry i celkový politický kontext ovliv‑
ňují způsob, jímž se spisovatelé mohou k cenzurnímu systému vztahovat.
V SRN se například ti autoři, jejichž určité dílo bylo označeno za nevhodné
pro mladistvé čtenáře, mohli obrátit na soud; podobně mohli oslovit tisk a zís‑
kat pro svůj případ publicitu. Nic z toho nešlo udělat v NDR. Existence dvou
německých států nicméně otevírala spisovatelům z NDR jedinečné možnosti:
mohli zvažovat publikaci a propagaci svých děl v západním Německu, kde
byli – za předpokladu, že byli na Západě považováni za kritiky NDR – přijí‑
máni s otevřenou náručí. Od sedmdesátých let 20. století se stále více výcho‑
doněmeckých autorů pro tento krok rozhodovalo, aniž by k němu dopředu
získali svolení úřadů své země. Západoněmecká veřejná sféra tak vlastně po‑
skytovala náhražku veřejné sféry těm, kdo byli na východ od zdi diskriminová‑
ni.40
Popis NDR jako „uzavřené společnosti“ (Emmerich 1997: 40n) bez jakékoli
veřejné sféry hodné toho jména, „společnosti výklenků“ (niche society), v níž
otevřená kritika byla možná jen v „polosoukromých prostorech autonomie“
(Silberman 1997: 26), platí možná pro většinu obyvatel státu. Z hlediska me‑
zinárodně uznávaných spisovatelů, kteří svou náhradní veřejnou sféru našli
na Západě, se situace jevila velmi odlišně; jejich dílům to přitom nebránilo pl‑
nit funkci „náhradní žurnalistiky“ (Herminghouse 1994: 87) ve vztahu ke čte‑
nářům z NDR. Každý východoněmecký spisovatel neměl přirozeně to štěstí,
aby byl svojí mezinárodní reputací privilegován a ochraňován. A ne každý au‑
tor chtěl východoněmecké úřady a západoněmecká nakladatelství i média po‑
stavit proti sobě. Povědomí spisovatelů o cenzurním systému neurčuje pouze
rozsah aktivit, jejichž prostřednictvím lze na status quo reagovat, ale ovliv‑
ňuje i tvůrčí proces, protože spisovatelé budou nevyhnutelně zvažovat možné
reakce cenzorů na dílo, které teprve vzniká. Důsledkem je autocenzura, která
jim může zabránit v tvorbě odvážných textů, nepřímá forma umlčování, jež je
posledním cílem cenzury – dostat pod kontrolu nikoli produkt mysli, ale mysl
samu.41
Zda to tak skutečně funguje, je otázkou, již nelze snadno zodpovědět.
40
V ostatních východoevropských zemích, které nedisponovaly svým západním „protějškem“,
hrálo mnohem větší roli než v NDR neoficiální vydávání (underground publishing). John ­Bates
zdůrazňuje komplexní „symbiotický“ vztah mezi oficiálním a samizdatovým oběhem v Polsku
a varuje před zaváděním zjednodušené binární opozice mezi „dovoleným“ a „nedovoleným“
(Bates 2004).
41
Klasickým textem zakládajícím psychoanalytické studium cenzury je Freudova analýza snů
(Freud 1998). Co se týče nedávného psychoanalyticky orientovaného výzkumu cenzury, lze od‑
kázat na knihu Michaela G. Levina (Levine 1994).
523 Beate Müllerová
Kde končí autorské revize a kde začínají cenzurní škrty? Dokonce ani autoři,
kteří říkají, že při vědomí potenciálních represí na sobě autocenzuru prová‑
děli, nejsou objektivními, spolehlivými svědky své vlastní tvorby. Neboť auto‑
cenzura není nutně vědomý proces, kdy spisovatel váží pro a proti, rozhoduje
o začlenění nebo vypuštění potenciálně problematické pasáže; internalizaci
norem nelze tak snadno překonat, neřkuli zvrátit.42
A pokud text, byť dokon‑
čený, není nikdy předložen úřadům, nevznikne papírová stopa, která by nám
poskytla jistý stupeň vhledu do změn, jichž původní rukopis doznal. Problém
je o to složitější, že veškerá autocenzura není vyvolána nepřátelským poli‑
tickým klimatem. Nejvyšší formou autocenzury je nutně fyzická destrukce
něčího nepublikovaného díla. Franz Kafka, jenž trpěl krutými pochybnostmi
o kvalitě svého psaní, žádal po svém příteli Maxi Brodovi, aby po jeho smrti
zničil celou jeho nevydanou pozůstalost. Tento příklad ukazuje, že ačkoli po‑
litický kontext, v němž je spisovateli dáno žít a pracovat, předurčuje rozsah
jeho jednání, nemůže být vždy pokládán za hlavní důvod tohoto jednání. Tato
omezení jednoduchého determinismu ve stylu příčina-důsledek činí ze studia
cenzury ještě větší výzvu: množství faktorů, jež jsou pro cenzuru důležité –
spisovatel, text, kód, médium, čtenář a kontext –, nás opravňuje pohlížet na ni
spíše jako na nestabilní proces akcí a reakcí v zápase o moc, publicitu a pri‑
vilegium otevřeně mluvit než jako na pouhý represivní nástroj s předvídatel‑
nými výsledky.
Přeložil Pavel Janáček
Literatura a prameny
Altieri, Charles
1990 Canons und Consequences. Reflections on the Ethical Force of Imaginative Ideals
(Evanston: Northwestern University Press)
Assmann, Jan – Assmann, Aleida (edd.)
1987 Kanon und Zensur. Beiträge zur Archäologie der literarischen Kommunikation II
(München: Fink)
Aulich, Reinhard
1988 „Elemente einer funktionalen Differenzierung der literarischen Zensur. Überlegungen
zu Form und Wirksamkeit von Zensur als einer intentional adäquaten Reaktion gegenüber
literarischer Kommunikation“; in Herbert G. Göpfert, Erdmann Weyrauch (edd.): „Unmoralisch
an sich...“. Zensur im 18. and 19. Jahrhundert. Wolfenbütteler Schriften zur Geschichte des
Buchwesens 13 (Wiesbaden: Harrassowitz), s. 177–230
42
Na příkladu žen-učitelek v Americe 19. století ukazuje Anne Ruggles Gereová, v jak vysoké
míře tyto osoby internalizovaly hodnoty a normy předpisované pro ně v jejich době a jak to při‑
spívalo k tomu, že umlčovaly samy sebe (Ruggles Gere 2004).
Česká literatura 4/2009 — text y 524
Barck, Simone – Langermann, Martina – Lokatis, Siegfried
1994 „Die DDR – eine verhinderte Literaturgesellschaft“; in Jürgen Kocka, Martin Sabrow
(edd.): Die DDR als Geschichte. Fragen – Hypothesen – Perspektiven. Zeithistorische Studien
2 (Berlin: Akademie), s. 153–158
1998 „Jedes Buch ein Abenteuer“. Zensur-System und literarische Öffentlichkeiten in der DDR
bis Ende der sechziger Jahre; Zeithistorischen Studien IX (Berlin: Akademie)
Barck, Simone – Langermann, Martina – Lokatis, Siegfried (edd.)
1999 Zwischen „Mosaik“ und „Einheit“. Zeitschriften in der DDR (Berlin: Links)
Bates, John B.
2004 „From State Monopoly to a Free Market of Ideas? Censorship in Poland, 1976–1989“; in
Beate Müller (ed.): Censorship & Cultural Regulation in the Modern Age. Critical Studies XXII
(Amsterdam/New York: Rodopi), s. 141–167
Bathrick, David
1995 The Powers of Speech. The Politics of Culture in the GDR (Lincoln/London: University
of Nebrasca Press)
Baudelaire, Charles
1930 Oeuvres complètes de Charles Baudelaire. Les Fleurs de Mal. Les Épaves; ed. Jacques
Crépet (Paris: Louis Conard)
Berghahn, Daniela
2004 „Film Censorship in a »Clean State«: The case of Klein and Kohlhaase’s Berlin um die
Ecke“; in Beate Müller (ed.): Censorship & Cultural Regulation in the Modern Age. Critical
Studies XXII (Amsterdam/New York: Rodopi), s. 111–139
Berman, Paul (ed.)
1992 Debating P. C. The Controversy over Political Correctness on College Campuses (New
York: Bantam Books)
Biermann, Armin
1987 „Zur sozialen Konstruktion der »Gefährlichkeit von Literatur«. Beispiele aus der
französischen Aufklärung und dem Premier Empire“; in Aleida a Jan Assmannovi (edd.):
Kanon und Zensur. Beiträge zur Archäologie der literarischen Kommunikation II. (München:
Fink), s. 212–226
1988 „»Gefährliche Literatur« – Skizze einer Theorie der literarischen Zensur“; Wolfenbütteler
Notizen zur Buchgeschichte XXX, č. 1, s. 1–28
Bourdieu, Pierre
1992 „Censorship and the Imposition of Form“; in idem: Language and Symbolic Power
(Oxford: Polity Press), s. 137–159, 269–276
1993 „Die Zensur“; in idem: Soziologische Fragen (Frankfurt am Main: Suhrkamp), s. 131–
135
1977 Outline of a Theory of Practice (Cambridge: Cambridge University Press)
Burt, Richard
1993 Licensed by Authority. Ben Jonson and the Discourses of Censorship (Ithaca/London:
Cornell University Press)
525 Beate Müllerová
Burt, Richard (ed.)
1994 The Administration of Aesthetics. Censorship, Political Criticism, and the Public Sphere;
Cultural Politics 7 (Minneapolis: University of Minneapolis Press)
Butler, Judith
1997 Excitable Speech. A Politics of the Performative (New York: Routledge)
1998 „Ruled Out. Vocabularies of the Censor“; in Robert C. Post (ed.): Censorship and
Silencing. Practices of Cultural Regulation (Los Angeles: The Getty Research Institute),
s. 247–259
Calvino, Italo
1999 Why Read the Classics?; přel. Martin McLaughlin (London: Jonathan Cape)
Censorship...
1984 Censorship. 500 Years of Conflict. The New York Public Library Exhibition, June 1 –
October 15, 1984; ed. William Zeisel (New York/Oxford: Oxford University Press)
CLARE, Janet
1990 „Art Made Tongue-Tied by Authority“. Elizabethan and Jacobean Dramatic Censorship
(Manchester: Manchester University Press)
Coetzee, John M.
1996 Giving Offense. Essays on Censorship (Chicago: University of Chicago Press)
Copp, David – Wendell, Susan (edd.)
1982 Pornography and Censorship (London: Prometheus Books)
CURRY, Richard O. (ed.)
1988 Freedom at Risk. Secrecy, Censorship, and Repression in the 1980s (Philadelphia:
Temple University Press)
Darnton, Robert
1996 The Forbidden Best-Sellers of Pre-Revolutionary France (London: Harper Collins)
Dollimore, Jonathan
2001 Sex, Literature and Censorship (Cambridge: Polity Press)
Drewett, Michael
2004 „Aesopian Strategies of Textual Resistance in the Struggle to Overcome
the Censorship of Popular Music in Apartheid South Africa“; in Beate Müller (ed.):
Censorship & Cultural Regulation in the Modern Age. Critical Studies XXII (Amsterdam/New
York: Rodopi), s. 189–207
Dutton, Richard
1991 Mastering the Revels. The Rebulations and Censorship of English Renaissance Drama
(London: Macmillan)
Emmerich, Wolfgang
1997 Kleine Literaturgeschichte der DDR; přepr. 2. vydání (Leipzig: Kiepenheuer)
Česká literatura 4/2009 — text y 526
Fish, Stanley
1992 „There’s No Such Thing as Free Speech, and it’s a Good Thing Too“; in Paul Berman
(ed.): Debating P. C. The Controversy over Political Correctness on College Campuses (New
York: Bantam), s. 231–245
Foucault, Michel
1976 Histoire de la sexualité. Vol. 1. La volonté de savoir (Paris: Gallimard)
1998/1977 Sexualität und Wahrheit. Der Wille zum Wissen. Vol. 1 (Frankfurt am Main: Suhrkamp)
1999 Dějiny sexuality I. Vůle k vědění; přel. Čestmír Pelikán (Praha: Herrmann a synové)
Freshwater, Helen
2004 „Towards a Redefinition of Censorship“ ; in Beate Müller (ed.): Censorship & Cultural
Regulation in the Modern Age. Critical Studies XXII (Amsterdam/New York: Rodopi),
s. 225–245
Freud, Sigmund
1998/1900 Die Traumdeutung (Frankfurt am Main: S. Fischer)
Gersmann, Gudrun – Schroeder, Christiane
1988 „Zensur, Zensoren und Zensierte im Ancien Régime“; in Herbert G. Göpfert, Erdmann
Weyrauch (edd.): „Unmoralisch an sich...“ Zensur im 18. und 19 Jahrhundert (Wiesbaden:
Harrassowitz), s. 119–148
Green, Jonathan
1990 The Encyclopedia of Censorship (New York: Facts on File)
Grübel, Rainer
1999 „Wert, Kanon und Zensur“; in Heinz Ludwig Arnold, Heinrich Detering (edd.):
Grundzüge der Literaturwissenschaft (München: Deutscher Taschenbuch Verlag), s. 601–622
Günther, Hans
1987 „Die Lebenphasen eines Kanons – am Beispiel des sozialistischen Realismus“; in
Aleida a Jan Assmannovi (edd.): Kanon und Zensur. Beiträge zur Archäologie der literarischen
Kommunikation II. (München: Fink), s. 138–148
Guggenbühl, Christoph
1996 Zensur und Pressefreiheit. Kommunikationskontrolle in Zürich an der Wende zum
19. Jahrhundert (Zürich: Chronos)
Hearn, Kirsten
1988 „Exclusion is Censorship“; in Gail Chester, Julienne Dickey (edd.): Feminism and
Censorship. The Current Debate (Bridport/Dorset: Prism Press), s. 212–217
Hentoff, Nat
1992 Free Speech for Me – But Not for Thee. How the Left and Right Censor Each Other
(New York: Harper Collins)
Herminghouse, Patricia A.
1994 „Literature as »Ersatzöffentlichkeit«. Censorship and the Displacement of Public
Discourse in the GDR“; German Studies Review XVII, s. 85–99
527 Beate Müllerová
Hoffmann, Frank
1989 Intellectual Freedom and Censorship. An Annotated Bibliography (Metuchen/London:
Scarecrow)
Holquist, Michael
1994 „Corrupt Originals. The Paradox of Censorship“; PMLA CIX, č. 1, s. 14–25
Hurwitz, Leon
1985 Historical Dictionary of Censorship in the United States (Westport: Greenwood Press)
Hyland, Paul – Sammells, Neil (edd.)
1992 Writing and Censorship in Britain (London: Routledge)
Chester, Gail – Dickey, Julienne (edd.)
1988 Feminism and Censorship. The Current Debate (Bridport/Dorset: Prism Press)
Childs, Elizabeth C. (ed.)
1997 Suspended License. Censorship and the Visual Arts (Seatle/London: University of
Washington Press)
Chung, Hilary (ed.)
1996 In the Party Spirit. Socialist Realism and Literary Practice in the Soviet Union, East
Germany and China. Critical Studies VI (Amsterdam/Atlanta: Rodopi)
Jansen, Sue Curry
1991 [1988] Censorship. The Knot that Binds Power and Knowledge (Oxford: Oxford
University Press)
Jones, Derek (ed.)
2001 Censorship. A World Encyclopedia, vol. 1–4 (London/Chicago: Fitzroy Dearborn)
Kanzog, Klaus
1984 „Zensur, literarische“; in Klaus Kanzog, Achim Masser (edd.): Reallexikon der deutschen
Literaturgeschichte (Berlin/New York: de Gruyter), díl 4, s. 998–1049
Kogel, Jörg-Dieter (ed.)
1996 Schriftsteller vor Gericht. Verfolgte Literatur aus vier Jahrhunderten (Frankfurt am Main:
Suhrkamp)
Kramer, Karen Ruoff
1999 „Representations of Work in the Forbidden DEFA Films of 1965“; in Seán Allan, John Sandford
(edd.): DEFA. East German Cinema, 1946–1992 (New York/Oxford: Berghahn), s. 131–145
Labedz, Leopold (ed.)
1974 Solzhenitsyn. A Documentary Record (Harmondsworth: Penguin)
Levi, Eric
2004 „The Censorship of Musical Modernism in Germany, 1918–1945“; in Beate Müller (ed.):
Censorship & Cultural Regulation in the Modern Age. Critical Studies XXII (Amsterdam/New
York: Rodopi), s. 63–85
Česká literatura 4/2009 — text y 528
Levine, Michael G.
1994 Writing Through Repression. Literature, Censorship, Psychoanalysis (Baltimore: Johns
Hopkins University Press)
Loseff, Lev
1984 On the Beneficence of Censorship. Aesopian Langue in Modern Russian Literature;
Arbeiten und Texte zur Slavistik XXXI (München: Otto Sagner)
McCarthy, John A. – von der Ohe, Werner (edd.)
1995 Zensur und Kultur. Zwischen Weimarer Klassik und Weimarer Republik. Studien und
Texte zur Sozialgeschichte der Literatur­‑li (Tübingen: Niemayer)
Mix, York-Gothart
1993 „Ein Oberkunze darf nicht vorkommen“. Materialien zur Publikationsgeschichte und
Zensur des Hinze-Kunze-Romans von Volker Braun (Wiesbaden: Harrassowitz)
Müller, Beate
2001 „Spannung durch Zensur. Zur Phänomenologie eines Motivs der Gegenwarsprosa“;
in Raimund Borgmeier, Peter Wenzel (edd.): „Ost und West“; in Spannung. Studien zur
enlischsprachigen Literatur. Für Ulrich Suerbaum zum 75. Geburstag (Trier: WVT), s. 213–233
Müller, Beate (ed.)
2003 Zensur im modernen deutschen Kulturraum; Studein und Texte zur Sozialgeschichte
der Literatur 94 (Tübingen: Niemeyer)
OTTO, Ulla
1968 Die literarische Zensur als Problem der Soziologie der Politik; Bonner Beiträge zur
Soziologie 3 (Stuttgart: Enke)
PARKES, Adam
1996 Modernism and the Theater of Censorship (New York/Oxford: Oxford University Press)
PFISTERr, Manfred
1985 „Konzepte der Intertextualität“; in Ulrich Broich, Manfred Pfister (edd.): Intertextualität.
Formen, Funktionen, anglistische Fallstudien (Tübingen: Niemeyer), s. 1–30
PLACHTA, Bodo
1994 Damnatur – Toleratur – Admittitur. Studien und Dokumente zur literarischen Zensur im
18. Jahrhundert; Studien und Texte zur Sozialgeschichte der Literatur 43 (Tübingen: Niemeyer)
Patterson, Annabel
1984 Censorship and Interpretation. The Conditions of Writing and Reading in Early Modern
England (Madison: University of Wisconsin Press)
1991 Fables of Power. Aesopian Writing and Political History (Durham/London: Duke
University Press)
1993 Reading Between the Lines (London: Routledge)
POST, Robert C.
1998 „Censorship and Silencing“; in idem (ed.): Censorship and Silencing. Practices of
Cultural Regulation (Los Angeles: The Getty Research Institute), s. 1–12
529 Beate Müllerová
POTTER, Lois
1989 Secret Rites and Secret Writing. Royalist Literature, 1641–1660 (Cambridge: Cambridge
University Press)
RIDDER, Helmut K. J.
1996 „Bemerkungen eines Juristen zum Zensurproblem“; in Peter Brockmeier, Gerhard R. Kaiser
(edd.): Zensur und Selbstzensur in der Literatur (Würzburg: Königshausen & Neumann), s. 5–24
Robertson, James C.
1989 The Hidden Cinema. British Film Censorship in Action, 1913–1972 (New York/London:
Routledge)
Roggemann, Herwig
1989 Die DDR-Verfassungen. Einführung in das Verfassungsrecht der DDR. Grundlagen und
neuere Entwicklung; Die Gesetzgebung der sozialistischen Staaten 7 (Berlin: Berlin Verlag
Arno Spitz)
Rosenfeld, Sophia
2001 „Writing the History of Censorship in the Age of Enlightenment“; in Daniel Gordon (ed.):
Postmodernism and the Enlightenment: New Perspectives in 18th Century French Intellectual
History (London: Routledge), s. 117–145
ROSS, Andrew
1993 „The Fine Art of Rebulation“; in Bruce Robbins (ed.): The Phantom Public Sphere
(Minneapolis: University of Minnesota Press), s. 257–268
RUGE, Enno
2004 „Preaching and Playing at Paul’s: The Puritans, The Puritaine, and the Closure of Paul’s
Playhouse“; in Beate Müller (ed.): Censorship & Cultural Regulation in the Modern Age.
Critical Studies XXII (Amsterdam/New York: Rodopi), s. 31–61
RUGGLES GERE, Anne
2004 „Representing the Censored Teacher“; in Beate Müller (ed.): Censorship & Cultural
Regulation in the Modern Age. Critical Studies XXII (Amsterdam/New York: Rodopi), s. 209–223
RYAN, Marie-Laure
1981 „On the Why, What and How of Generic Taxonomy“; Poetics X, s. 109–126
SCHAUER, Frederick
1998 „The Ontology of Censorship“; in Robert C. Post (ed.): Censorship and Silencing.
Practices of Cultural Regulation (Los Angeles: The Getty Research Institute), s. 147–168
Silberman, Marc
1997 „Problematizing the »Socialist Public Sphere«. Concepts and Consequences“; in Marc
Silberman (ed.): What Remains? East German Culture and the Postwar Public (Washington:
AICGS), s. 1–37
Stephens, John Russell
1980 The Censorship of English Drama, 1824–1901 (New York/Cambridge: Cambridge
University Press)
Česká literatura 4/2009 — text y 530
Thacker, Toby
2004 „Free Content »Anleitung Und Kontrolle«: Stakuko and the censorship of music in the
GDR, 1951–1953“; in Beate Müller (ed.): Censorship & Cultural Regulation in the Modern
Age. Critical Studies XXII (Amsterdam/New York: Rodopi), s. 87–110
Thietz, Kirsten
2000 „Zwischen Auftrag und Eigensinn. Der Hinstorff Verlag in den 60er und 70er Jahren“;
in Birgit Dahlke, Martina Langermann, Thomas Taterka (edd.): LiteraturGesellschaft DDR.
Kanonkämfe und ihre Geschichte(n) (Stuttgart/Weimar: Metzler), s. 240–274
Tisnado, Carmen
2004 „Performing the Unspeakable: Defeating Censorship in Two Stories by Mario
Benedetti“; in Beate Müller (ed.): Censorship & Cultural Regulation in the Modern Age. Critical
Studies XXII (Amsterdam/New York: Rodopi), s. 169–187
Vorspiel...
1983 „Das war ein Vorspiel nur...“ Bücherverbrennung Deutschland 1933: Voraussetzungen
und Folgen. Austellung der Akademie der Künste vom 8. Mai bis 3. Juli 1983 (Berlin/Vienna:
Medusa)
Wallace, Ian
1992 „The Politics of Confrontation. The Biermann Affair and its Consequences“; in
Axel Goodbody, Dennis Tate (edd.): Geist und Mach. Writers and the State in the GDR
(Amsterdam/Atlanta: Rodopi), s. 68–80
Walther, Joachim
2003 „Der fünfte Zensor – das MfS als letzte Instanz“; in Beate Müller (ed.): Zensur im
modernen deuschen Kulturraum (Tübingen: Niemeyer), s. 131–147
Wichner, Ernst – Wiesner, Herbert (edd.)
1991 Zensur in der DDR. Geschichte, Praxis und »Ästhetik« der Behinderung von Literatur.
Ausstellungsbuch (Berlin: Literaturhaus Berlin)
Wurm, Carsten
1995 Jeden Tag ein Buch. 50 Jahre Aufbau-Verlag, 1945–1995 (Berlin: Aufbau)
531
Beate Müllerová, východoněmecká literatura a cenzura
Germanistka a literární historička Beate Müllerová (1963) v současné době vy‑
učuje na Škole moderních jazyků Univerzity v Newcastlu. Studovala na bo‑
chumské univerzitě, kde působila též jako vědecká asistentka. Na počátku své
vědecké dráhy se zabývala problematikou intertextuality a literárních paro‑
dií, což se odrazilo i na tématu její doktorské disertace, kterou obhájila v roce
1993 (obdržela za ni též univerzitní ocenění). Práce byla pod názvem Komische
Intertextualität. Die literarische Parodie (Trevír 1994) vzápětí vydána knižně
a autorka přispěla i do dalších kolektivních publikací k tématu – editovala
např. sborník Parody. Dimensions and Perspectives (Amsterdam 1997), v němž
mj. v samostatné studii na analýze hry Toma Stopparda dokumentovala tech‑
niky a postupy uplatňované v travestiích a textech parodujících dílo Williama
Shakespeara.
Během pedagogického působení na Univerzitě v Newcastlu (předtím Beate
Müllerová působila rovněž jako lektorka němčiny na Sidney Sussex College
v Cambridgi a asistentka na Univerzitě ve Flensburgu) se do centra badatel‑
ského zájmu autorky dostalo téma cenzury. V Newcastlu se mj. ujala organi‑
zování mezinárodního vědeckého sympozia na dané téma (2000), pro nějž
připravila zahajovací referát. Nedlouho poté vyšla její první rozsáhlejší pře‑
hledová stať o cenzuře ve sborníku Zensur im modernen deutschen Kulturraum
(Tübingen 2003), tento sborník rovněž připravila k vydání pro nakladatelství
Niemeyer v rámci významné ediční řady Studie a texty k sociálním dějinám li‑
teratury (od roku 1975, kdy začala vycházet, v ní vyšlo na 120 vědeckých mo‑
nografií a sborníků).
V úvodní studii sborníku Zensur im modernen deutschen Kulturraum rekapi‑
tuluje Müllerová dosavadní germanistické bádání o cenzuře a všímá si zejména
metod využívaných v jejím výzkumu od 19. století do současnosti. Vyzdvihuje
zřetelný posun, k němuž dochází na přelomu osmdesátých a devadesátých let
století minulého v souvislosti jednak s politickými proměnami (zhroucení ko‑
munismu v zemích východního bloku), jednak s novými teoretickými impulzy
vycházejícími z díla Michela Foucaulta a Pierra Bourdieua a z bádání autorů
tzv. nové cenzury. S kritickým odstupem hodnotí tradiční zkoumání zaměřená
na výzkum institucí, právních norem a výčty cenzurních zásahů v dílech jed‑
notlivých autorů, všímá si ovšem i úskalí inovativních přístupů. Upozorňuje ze‑
jména na problematičnost přílišného rozšiřování obsahu ústředního pojmu, jež
shledává z heuristického hlediska kontraproduktivním. V návaznosti na pod‑
něty teorie systémů a analýzy literární komunikace (Niklas Luhmann, Sigfried
J. Schmidt) poté koncipuje teze vlastního přístupu postihujícího interaktivní
povahu cenzury (sledované v komunikační perspektivě), umožňujícího ovšem
rovněž zachycení její historické situovanosti a z ní plynoucí jedinečnosti cen‑
Česká literatura 4/2009 — text y 532
zurních praktik jednotlivých období. Studie je dále doplněna stručným před‑
stavením textů obsažených ve sborníku a charakteristikou frekventovaných
dílčích témat výzkumu cenzury v německojazyčné oblasti.
Se studií a výše zmíněnou newcastelskou konferencí souvisí i další text Be‑
ate Müllerové, úvodní příspěvek antologie Censorship & Cultural Regulation in
the Modern Age (Amsterdam 2004). Jedná se o přepracovanou verzi dřívějšího
německého textu, v níž autorka potlačila germanistické zaměření a vyzdvihla
obecné aspekty výkladu. Ten dále rozšířila o charakteristiky monografií o cen‑
zuře vydávaných v  anglicky mluvících zemích, detailněji se  také zaměřila
na kritické zhodnocení přínosu autorů new censorship. Tento příspěvek jsme
se, i vzhledem k naznačeným změnám, rozhodli uveřejnit v ČL, neboť nabízí za‑
svěcený a podnětný výklad o aktuálním bádání, vyrůstající zároveň ze znalosti
primárního historického materiálu, především pramenů cenzurní praxe bývalé
NDR, české zkušenosti v mnoha rysech blízké.
Právě literatura východního Německa představuje další oblast vědecké spe‑
cializace Beate Müllerové. Již ve zmíněném německém sborníku otiskla kromě
úvodního příspěvku též studii věnovanou případu Jureka Beckera, renomova‑
ného autora, který se v souvislosti se svým politickým angažmá dostal do zá‑
važného konfliktu s honeckerovským establishmentem, vyústivšího v autorův
odchod do Západního Berlína (1978). Významnou roli v tomto případu sehrál
jednak Beckerův podpis pod petici na obranu Wolfa Biermanna, spisovatele
protiprávně zbaveného východoněmeckého občanství, dále jeho kriticky zamě‑
řené rozhovory pro západoněmecká média (týdeník Spiegel, deník Frankfurter
Rundschau), především však případ zákazu románu Schlaflose Tage, připravo‑
vaného sice k vydání v nakladatelství Hinstorff, ve východním Německu ovšem
nikdy nevydaného. Na základě archivních dokumentů Müllerová zachytila ze‑
jména vyjednávání cenzury s autorem, dokumentovala jak zastrašující pro‑
středky (tlak na úpravy románu, hrozby jeho zákazu), tak i motivační strategie
(např. výše nákladu navrhované nakladatelem) uplatňované vůči autorovi. Ne‑
opomněla ani jeho vlastní aktivity (souběžné vyjednávání o vydání díla v zápa‑
doněmeckém Suhrkampu), jež do publikační situace díla vstupovaly. Autorka
vzápětí začala pracovat na Beckerově monografii, která měla jeho kompliko‑
vanou literární dráhu vyložit právě z perspektivy cenzurních zásahů. Prakticky
všechna díla vydaná v autorově vlasti včetně úspěšné prvotiny, jež z něj učinila
mezinárodně uznávaného spisovatele, jimi totiž byla poznamenána. Výsledkem
tohoto projektu Beate Müllerové je monografie Stasi – Zensur – Machtdiskurse.
Publikationsgeschichten und Materialien zu Jurek Beckers Werk (Tübingen 2006),
mapující v kulturněhistorickém kontextu a s ohledem na vztah moci, cenzur‑
ních praktik a autorských strategií první fázi Beckerova díla (do sklonku sedm‑
desátých let minulého století).
Zatím poslední autorčin příspěvek zabývající se problematikou cenzury
byl zařazen do příručkové práce Buchwissenschaft in Deutschland. Ein Hand‑
buch (ed. Ursula von Rautenberg), jež vyjde letos na podzim v nakladatelství
533 Tomáš Pavlíček
de Gruyter. Obdobně jako již zmíněný německy vydaný úvod sborníku o cen‑
zuře se soustředí zejména na germanistický kontext bádání, mapuje ovšem
i novější práce, v nichž se odráží trvající konjunktura zájmu odborné veřej‑
nosti o toto téma.
Tomáš Pavlíček
Tomáš Pavlíček