Věci božské a věci lidské – právo a náboženství starověkého Říma

Domácí kult

Domácí kult – sacra privata

Gaius I. 55: Item in potestate nostra sunt liberi nostri, quos iustis nuptiis procreavimus. Quod ius proprium civium Romanorum est (fere enim nulli alii sunt homines, qui talem in filios suos habent potestatem, qualem nos habemus). V naší pravomoci jsou dále naše děti, které jsme zplodili v řádném manželství. Je to právo, vlastní občanům římským; neboť sotva se najdou lidé, kteří by nad svými dětmi měli takovou pravomoc, jakou máme my.

Dio. Hall. 2, 15: Romulus stanovil občanům povinnost vychovat všechny potomky mužského pohlaví a prvorozené dcery zakázal zabíjet děti mladší tří let. Bezprostředně po narození směly být zabity pouze ty, které se narodily zmrzačené nebo znetvořené. V tomto případě nebránil rodičům, aby je odkládali, pokud je předtím ukázali pěti nejbližším sousedům a ti tento čin schválili. Těm, kteří se nebudou řídit těmito zákony, uložil tresty, mezi nimi i odnětí poloviny jejich majetku.

Gaius I. 112 Farreo in manum conveniunt per quoddam genus sacrificii, quod Iovi Farreo fit; in quo farreus panis adhibetur, unde etiam confarreatio dicitur; complura praeterea huius iuris ordinandi gratia cum certis et sollemnibus verbis praesentibus decem testibus aguntur et fiunt. Quod ius etiam nostris temporibus in usu est: Nam flamines maiores, id est Diales, Martiales, Quirinales, item reges sacrorum, nisi ex farreatis nati non leguntur: Ac ne ipsi quidem sine confarreatione sacerdotium habere possunt. Při konfarreaci se (ženy) podřizují moci manželské jakýmsi druhem oběti, jež se podává Iovovi Farreovi. Používá se při ní pšeničný chléb (pannis farreus), proto se jí také říká konfarreace. Kromě toho se také k založení tohoto právního poměru za přítomnosti deseti svědků koná a odbývá mnoho (úkonů dalších) pomocí pevně stanovených a slavnostních slovních (formulí). Tohoto práva se užívá i za našich časů, protože vyšší flaminové, to je Dialové, Quirinálové (a) Martialové, jakož i „králové oběti“ (reges sacrorum), jsou vybírání pouze z těch, kdo se narodil v konfarreovaném manželství; a sami také nemohou zastávat kněžskou hodnost, aniž by se oženili formou konfarreace.

Catullus Carmina LXI:

Přátelé a příbuzní se sjeli i z venkova a pro tyto dny odložili všechnu práci stranou, voli a býci ve stájích zleniví, vinice měla být vypleta, zarostlé stromy jsou jen polovičky prostříhány a pluhy leží v koutu mlatu vydány na pospas noční rose a rzi. Jeden z hostí odložil dokonce i tu nejnutnější práci: žně. Ale nedalo se už déle čekat. Červen se chýlil ku konci a podle obyčeje to byla nejpříznivější doba pro uzavření sňatku.

Nevěsta, téměř ještě dítě, vyměnila v předvečer svatby svůj dětský šat, praetexta, za krásný svatební, v kterém tuto noc spala. Ulehla velmi brzy, zatímco druzí měli ještě plné ruce práce: zdobili dveře květinovými, myrtovými a vavřínovými věnci a pestrými stuhami. Připravovali stůl pro svatební hostinu, kladli naň nejvzácnější nádobí, které zářilo ve světle pochodní; v atriu vystavili na malé pěkně upravené stolky dárky, které přátelé s ostýchavým úsměvem přinesli novomanželům.

Časně zrána přišly ženy, veselé a plny něžnosti, aby oblékly nevěstu, která nečině a trochu ustrašeně přihlížela. Špičkou kopí, které ta často doma viděla, aniž měla tušení, k čemu vlastně sloužilo, jí rozdělily vlasy, spletly do šesti copů a svázaly je stuhami. Pak jí zavázaly kolem boků pás zvláštním „Herkulovým“ uzlem, a hlavu a tvář pokryly oranžově zbarveným svatebním závojem, flamemeum.

Okolo spánků jí upravili vonný věnec z rozkvetlé majoránky. Zvenčí již bylo slyšet hlasy pozvaných; hlučné pozdravy, smích, halas a když se nevěsta – ustrašená a dojatá, pláč na krajíčku – objevila, nebralo obdivné volání konce. Všichni jí blahopřáli, poněvadž šat padl jako ulitý a tvář pod závojem, který ji činil ještě zářivější, vypadala svěží a líbezná, jak „růžové poupátko“.

Nevěstě po boku stála vždy pronuba; doprovodila ji před obětní oltář, kde již stál kněz, připraven k obřadu. Až do této chvíle se všichni snažili vypadat vesele a nenuceně, ale když kněz „vyčetl“ z vnitřností obětovaného zvířete předpověď pro budoucí manželství, která byla dobrá, dokonce výborná – s mnoha dětmi a radostným stářím – když snoubenci rozlomili společně chléb a každý z něho kousek pojedl, a když skončily všechny ostatní zdlouhavé formality jako podepsání svatební smlouvy před deseti svědky, dojal slavnostní obřad téměř všechny. Pronuba vzala ruce snoubenců a za hlubokého ticha je spojila.

Pak zasedli všichni k hostině a novomanžel obdivoval, jak jemně brala nevěsta kousky jídel špičkami prstů z talíře, aniž se potřísnila. Nálada svatebčanů stoupala i proto, že jídla byla chutná, vybraná a pobízela k pití. Ženichovi zaskočila oliva, ale jinak se nic horšího nepřihodilo.

Ku konci hostiny se ženich, povzbuzován přáteli, přiblížil k nevěstě, jako by ji chtěl vytrhnout z matčina náručí, kam se za smíchu a volání podle obyčeje utekla. Místo sporu však vznikl svatební průvod. Někdo vtiskl nevěstě do ruky vřeteno a přeslici jako symbol jejího nového života. Dvě děti šly po jejím boku a jedno před ní s pochodní z hlohu. Další pochodně zapálili přátelé, mladší muži a dívky, kteří následovali v průvodu. Zpívali přitom píseň, kterou k této příležitosti složil přítel básník a v níž se sbor chlapců střídal s dívčím ve formě žertovného i sentimentálního dialogu. Občas někdo zvolal: „Thalassio! Thalassio!“, aniž by dobře věděl proč. Byl to zvyk.

V oknech a dveřích se tísnili lidé; žertovali, házeli květiny, volali přání a výměnou za to na ně padaly celé hrsti oříšků. Spadaly však téměř všechny na zem, kde se o ně v prachu poprali rozesmátí a zpocení chlapci. Když došel svatební průvod k ženichovu domu, nevěsta se zastavila na okamžik, aby ozdobila dveře vlněnými stužkami a natřela olejem stěžeje. Ženich s pohnutím přihlížel, a když skončila, zeptal se ji: „Jak se jmenuješ?“. A ona vyslovila s uzarděním a milým úsměvem onu starobylou větu: „Ubi tu, Gaius, ego Gaia“.

Pak ji mladí muži z průvodu vyzvedli a přenesli přes práh, poněvadž by bylo špatným znamením, kdyby nevěsta při vstupu klopýtla.

Hned nato jí nabídl ženich vodu a oheň a pronuba jí podala u čela manželského lůžka vodu a napověděla jí modlitbu Lárům a Penátů nového domova.

V této chvíli, se po posledním přání a po svatebním volání „Hymen! Hymen!“ začali všichni rozcházet. Ale ještě předtím uspořádali veselou potyčku okolo již zčernalých, zhaslých pochodní z hlohu. Kousek svatební pochodně byl pro dívky dobrým znamením brzkého sňatku.

Cicero De Off. I. 17: Známe pak několik stupňů lidského společenství. Bližší než ona obecná pospolitost je společenství téhož kmene, národa a jazyka, jímž jsou lidé nejvíce k sobě poutáni. Ještě užší je svazek téže obce. Mnoho věcí je zajisté společných občanům: náměstí, svatyně, sloupořadí, cesty, zákony, práva, soudy, volby, dále společné a přátelské styky a mnohonásobné vzájemné vztahy a smlouvy. Ještě těsnější je svazek mezi příbuznými, neboť onen nekonečný cit lidské pospolitosti se tu zužuje na nepatrný okruh. A protože všem živým tvorům je od přírody společný pud rozmnožovací, je prvním poutem společnosti manželství, dalším děti, potom jeden dům a společné držení majetku; to je základ města a jakoby semeniště obce. Následují svazky mezi bratry a další svazky mezi dětmi sourozenců, které už nemůže pojmout jeden dům, takže se rozcházejí do jiných domů jako do kolonií. K tomu přistupují sňatky a tím i další příbuzenské vztahy; a toto rozšiřování potomstva je původem obce. Pokrevní spojení poutá lidi přízní a láskou, neboť mít tytéž památky na předky, tytéž bohoslužebné obřady a společné hrobky, to znamená mnoho. Ze všech společenských svazků žádný není významnější a žádný pevnější než ten, v němž mužové poctiví, povahou sobě podobní, jsou spojeni přátelstvím. Ale když všechny tyto svazky rozumem prozkoumáš a zvážíš, žádný z nich není významnější a žádný vzácnější než ten, který poutá každého z nás s obcí. Drazí jsou nám rodiče, drahé jsou nám děti, drazí i příbuzní a přátelé, ale všechny tyto vzájemné city lásky soustřeďuje v sobě vlast. Vždyť který řádný muž by váhal podstoupit smrt, kdyby jí tím mohl prospět? Chceme-li učinit srovnání a podle toho se rozhodnout, komu jsme nejvíce povinni službami, nechť stojí na prvém místě vlast a rodiče, neboť těm jsme za jejich dobrodiní nejvíce zavázáni, hned potom děti a celá naše rodina, jež se může spoléhat jen na nás a jinde žádné útočiště nemá, a dále příbuzní, s nimiž jsme v dobrých stycích a s nimiž máme obyčejně i majetek společný. Proto tedy jsme povinni těm, které jsem právě vyjmenoval, opatřovat především prostředky nezbytné k živobytí, kdežto společenské styky, rady, rozhovory, povzbuzování, útěchy a někdy i pokárání nejvíce znamenají v přátelství. Nejmilejší pak je to přátelství, které spojila podobnost povah.

Ovidius Kalendář II. 616 a násl.:

„Jupiter k Júturně jednou vzplál vášnivou touhou a láskou,

mukou nesnesitelnou trápil se vznešený bůh.

Brzy mu do lesů prchá a v lískoví skrývá se víla,

brzy mu uniká zase skokem do rodných vod.

Jupiter svolá si víly, jež v Latinských bydlily hájích,

uprostřed jejich kruhu stane a hovoří k nim:

„Nepřejte sobě a uniká tomu, co prospělo by jí,

s bohem nejvyšším nechce, nechce se snoubiti, žel.

Oběma věnujte péči! Vždyť mně co k rozkoši bude,

velmi se prospěšným stane pro vaši sestřičku též.

Až bude prchat, vy na kraji břehu se v cestu jí stavte,

aby se nemohla vnořit přede mnou do vírných vod!“

Pravil a všecky přikývly víly, jež v Tiberu bydlí,

všecky, jež, Iljo, s tebou společný sdílejí byt.

Byla tam také víla, jež Lara nosila jméno,

které však slabikou první zdvojenou mívalo dřív

pro její povídavost. Ji otec kárával Almó:

„Dcero, kroť jazyk a ústa!“ Dcera však nekrotí úst.

Ta jak se dostala k vodám, v nichž Júturna bydlila, vzkřikla:

„Uprchni do řeky s břehu!“ sdělujíc Jovovu řeč.

Ona i k Junoně jde, a manželek politovavši,

„Rusalku Júturnu,“ praví „miluje boží tvůj choť.“

Jupiter vzkypí a jazyk jí vytrhne přespříliš řečný,

zavolá Merkuria, mrtvých jenž průvodcem byl:

„Zaveď ji k podsvětním stínům, tam místo je k mlčení vhodné,

bude tam vílou, však vílou mrtvých a bažinných vod.“

Rozkaz stane se skutkem, pár pospolu v podsvětí kráčí,

po cestě Merkurius láskou prý zahořel k ní.

Násilí učiní dívce, ač němým ho pohledem prosí,

ačkoliv němými ústy marně ho prositi chce.

Stane se matkou a dvojčata zrodí, jež rozcestí střehou,

střehou nás uprostřed města: Lary to rozcestí dva.“

Suet. Caligula:

„Mnoho však větší a pevnější známky jeho váženosti se objevily při jeho smrti a po smrti. V jeho úmrtní den házeli kameny na chrámy, vyvraceli oltáře bohů, někteří vyvrhli rodinné lary na ulici, manželé odkládali děti právě narozené. Ba vykládá se, že i barbaři, kteří válčili doma mezi sebou anebo proti nám, jako by šlo o domácí a společný smutek, přivolili k příměří. Někteří malí králové prý odložili vous a dali svým manželkám ostříhat vlasy na znamení vrcholného žalu. Dokonce i král králů upustil jak lovu, tak i styku se svými pohlaváry, což je u Parthů něco jako naše přerušení soudních procesů“.

Ovidius Kalendář:

Vestin chrám

Řím už po čtyřicáté když založení své slavil,

tehdy tě, strážkyně ohně, chrám v svoji svatyni vzal,

dílo to mírného Numy, jenž předčil v své sabínské vlasti

zbožností občany všecky, boží jež osvítil duch.

Dnes kde zříš kovovou střechu, tam prosté jen ležely došky,

stěny pak, které tam stály, vrbový vytvářel prut.

Dneska kde dvorana Vestina stojí a obydlí kněžek,

tam dřív stával dům králův, Numa v němž vlasatý dlel.

Původní okrouhlá podoba chrámu i dneska však trvá,

této podoby zvláštní příčina význačná jest.