Kauza Horatia podle Tita Livia

 
Livius Ab Urbe condita I. 26:  V čele kráčel Horatius, nesoucí před sebou trojí zbroj svlečenou nepřátelům. Tu mu přišla vstříc před branou Capenskou jeho mladší sestra, která byla zasnoubena jednomu z Curiatiů. Když pozná na ramenou bratrových vojenský plášť svého snoubence, který mu sama zhotovila, rozpustí si vlasy a s pláčem volá jméno svého snoubence. Tohoto prudkého mladíka rozzuří nářek sestřin při jeho vítězství a za tak veliké radosti obce. Vytasí meč, probodne dívku, a přitom ji zlořečí: „Jdi pryč odtud se svou nevčasnou láskou ke snoubenci, ty, která jsi zapomněla na své mrtvé bratry i na toho živého, ty, která jsi zapomněla na vlast. Tak nechť zajde každá Římanka, která bude truchlit nad nepřítelem. Krutým se zdál ten skutek otcům i lidu, ale nedávná zásluha tu ulehčovala vinu. Přece však byl viník pohnán před soud ke králi, král, aby sám nebyl původcem rozsudku tak žalostného a lidu nemilého a pak ještě popravy podle toho rozsudku, svolal lid do shromáždění a prohlásil: „Ustanovuji dvojici soudců, kteří by uvalili soud na Horatia ze zločinu proti královské svrchovanosti“ Zákon obsahoval strašnou právní formuli:  Dvojice soudců nechť soudí zločin proti královské svrchovanosti; jestliže se Horatius od dvojice soudců odvolá, nechť na základě odvolání se před sněmem zodpovídá; jestliže žalobci na soudě zvítězí, budiž mu hlava zahalena, na neplodném stromě provazem budiž oběšen; budiž bičován buď mezi hradbami, nebo za hradbami.“ Podle tohoto zákona byla zvolena dvojice soudců; ti byli toho názoru, že podle tohoto zákona ani nevinného nemohou osvobodit. Když ho odsoudili, tu jeden z nich pravil: „Publie Horatie, uvaluji na tebe soud ze zločinu proti královské svrchovanosti; liktore, svaž mu ruce! Přistoupil liktor a kladl mu na ruce smyčku. Tu Horatius na podnět Tulla, který dovedl ten zákon mírně vyložit, prohlásil: „Odvolávám se!“ Tak na základě odvolání se konal proces před lidem. Dojatí byli lidé při tom soudu zejména otcem P. Horatiem, který veřejně prohlásil, že podle jeho mínění dcera byla zabita právem. Kdyby tomu tak nebylo, že by byl zakročil podle práva otcovského proti synovi. Potom prosil, aby ho nečinili bezdětným, když ho před krátkou chvílí ještě viděli s potomstvem tak znamenitým. Přitom ten stařec objal jinocha, ukazoval na svlečenou zbroj Curiatiů, zavěšenou na tom místě, které se jmenuje Oštěpy Horatiovy, a zvolal: „Což se můžete dívat teď na tohoto člověka – kterého jste nedávno ještě viděli, jak kráčí ozdoben a jásající nad vítězstvím – přivázaného k mučící rozsoše, jak je bičován a týrán? Vždyť i oči Albanů by sotva mohl snést tak hnusnou podívanou! Jdi, liktore, svaž ty ruce, které ještě nedávno ozbrojeny zjednaly nadvládu národu římskému! Jdi, zahal hlavu osvoboditele tohoto města! Oběs ho na neplodném stromě! Zbičuj ho buď mezi hradbami – ale jen mezi oštěpy a svlečenou zbrojí nepřátel – anebo za hradbami – ale jen mezi hroby Curiatiů! Kam vůbec můžete vést tohoto jinocha, kde by ho neobhájily jeho slavné činy před takovým hanebným trestem? Nesnesl lid ani slzy otcovy, ani odhodlanost jeho syna, v každém nebezpečí stejnou, a osvobodil ho spíše z obdivu nad jeho statečností než podle právní povahy té soudní rozepře. A tak, aby ta zjevná vražda přece nějakým smírným trestem byla odpykána, bylo nařízeno otci, aby syna zbavil viny na útraty obce. On vykonal nějaké smírné oběti, které byly potom přenechány rodu Horatiů, dal položit přes ulici trám a poslal svého mladého syna jakoby pode jho. Ten trám je ještě dodnes zachován a na útraty obce stále obnovován; jmenují ho sestřin trám. Na místě, kde probodena klesla, byl Horatii zřízen hrob z kamene čtverhranného.
 

Soud s Horatiem podle Dionysia z Halikarnassu

 
Dionysios Horatiovu kauzu popisuje následovně. Po souboji mezi Horatii a Curiaty byli mrtví bratři v místech, kde padli pohřbeni. Římané měli vykonat obvyklé oběti, které se konaly po vítězství.
 
Horatius, který usmrtil svou sestru, byl obviňován, ze zabití své sestry, s odkazem na zákony, které zakazují zabití bez soudu. Lidé se obávali hněvu bohů proti jejich městu, pokud by zanedbali potrestání toho, který město znečistil krví.
 
Otec Horatius měl promluvit na obranu syna a zároveň obviňoval dceru. Prohlašoval, že akt, který vykonal jeho syn, byl trest, nikoli vražda. On sám jako soudce ve své rodině by jednal stejně jako jeho syn. Když zaznělo mnoho argumentů, které Horatiovo jednání prohlašovalo za vraždu, či za vykonání trestu zasáhl král Tullus a vyjádřil se k celé záležitosti.
 
Král Tullus si uvědomoval, že není správné, aby byl někdo, kdo spáchal vraždu osvobozen, respektive, aby nebyl souzen za své jednání, kterým bylo usmrcení sestry bez soudu. Král si také uvědomoval, že tento čin nábožensky znečistil Řím. Král Tullus si uvědomoval, že nebude jednoduché potrestat někoho, kdo nedávno riskoval svůj život za svobodu své vlasti a svým jednáním zvětšil její moc. Za zvláště důležité král Tullus považoval jednání otce, který syna zprostil viny za zabití sestry, neboť právo jej potrestat bylo v jeho rukou jako otce rodiny.
 
Dle Dionysia nevěděl král Tullus, jak se má s touto složitou situací vypořádat proto se rozhodl, že rozhodnutí o Horatiově jednání ponechá na lidu. Dionysios píše, že lid v Horatiově kauze poprvé vystupoval jako soudce. I Dyonysios nám tedy potvrzuje, že v Horatiově kauze poprvé působil lidový sněm jako soudní těleso. Dionysios se však nezmiňuje o tom, že by se lid stal soudcem na základě odvolání od rozhodnutí soudců či krále.
 
Lid se při jednání ztotožnil s názorem otce a Horatia osvobodii z vraždy. Král respektoval rozhodnutí lidu, ale uvědomoval si, že osvobození není dostatečné pro odčinění prolité krve a usmíření bohů.
 
Král měl Horatiovi nařídit, aby provedl lustraci, tedy obřadné očištění a usmíření s bohy obřady, které se vykonávaly pro očištění od neúmyslného zabití. Pontifikové nechali za títmo účelem postavit dva oltáře. První oltář byl zasvěcen bohyni Juno, která bylo ochranitelkou sester (dcer, žen obecně). Druhý oltář byl zasvěcen bohu Janu (Janus), který měl být nazýván Janus Curiatius. Jeho přízvisko bylo od rodového jména Horatii poražených albanských Curiatiů.
 
Horatius na oltářích provedl předepsané smírčí oběti a prošel pod jhem, což je obvyklý rituál, když nepřátelé odevzdávají zbraně. Jho se skládá ze tří kusů dřeva, dvou kolmo do země zasazených a třetí je přes ně položen. Tento obřad projití pod jhem byl poslední součástí smírčích obřadů, které byly Horatiovi uloženy k vykonání.
 
Místo, kde Horatius prošel pod jhem je Římany považováno za posvátné a nachází se v ulici Carinae směrem dolů k ulici Cupriově. Tento trám (jho) a oltáře jsou neustále udržovány a Římané toto místo nazývají „Sestřin trám“. Na tomto místě se každý rok, v den výročí smrti Horatie, konají oběti. Další místo, které připomíná statečnost trojčat Horatiů je u sloupu na foru, na kterém jsou umístněny zbroje tří Curiatiů. Zbroje plynutím času zmizely, ale sloup svým jménem – Horatiův sloup – tuto událost nadále připomíná.
 
Římané v důsledku úspěchu trojčat Horatiů přijali zákon, který stanovil nesmrtelnou čest a slávu Horatiům a že pokud se v budoucnu v obci opět narodí trojčata, budou jejich rodiče dostávat ze státní pokladny příspěvek.