294 LÉTA 1970-1993 hlava sedmá LÉTA 1970-1993 I. PROBLÉMY KONTINUITY A DISKONTINUITY DĚJIN Vývoj v letech 1968—69 zafixoval ve starších generacích trauma Mnichova a mladším generacím rázně naznačil, že budou muset svá nejlepší léta obětovat neveselému tažení do země zaslíbené, která se jevila na dosah a zničehonic se vzdálila na dlouhých dvacet let, což ovšem tehdy nikdo netušil. Na uspokojivý výklad příčin pádu do určité mrtvolnosti let 1970—89 si bude muset naše historiografie ještě chvíli počkat, jedno je však zřejmé už dnes. Český národ — věren své vlastnosti nepřistupovat k osudovým a zvláště nepříjemným věcem zpříma—se nedokázal bezezbytku vyrovnat s dědictvím neslavných protektorátních let, a to se mu vymstilo v letech padesátých. S jejich pravdivým hodnocením se u nás nijak zvlášť nepospíchalo ani koncem 60. let, zatímco Poláci a Maďaři dokázali vystřízlivět už roku 1956. Proto Čechy a Slováky potkalo totéž o dvanáct let později. Další dvě desetiletí převládalo úsilí odtrhnout tuto republiku od historických kořenů a zbavit její obyvatele autentické identifikace s vlastními dějinami. Srpen 1968 v mnohém připomínal Mnichov 1938, období do dubna 1969 zase druhou republiku. Členu politbyra ÚV KSSS, pověřenému dohledem nad likvidací československých reforem, se neoficiálně přezdívalo „Kuzněcov-Neurath". Smrt Jana Opletala a Otakara Sedláčka otřásla veřejným míněním stejně jako dobrovolná oběť Jana Palacha a Jana Zajíce. V mnohém je možné srovnat demonstrace z 28. října 1939 a 21. srpna 1969. Ale tady zřejmě veškerá analogie končí. Stavět například vedle sebe generály Aloise Eliáše a Ludvíka Svobodu, třebaže byli oba postaveni do situace podobné, není možné. Zatímco první riskoval a obětoval život, druhý neriskoval ani dobrovolnou abdikaci a nakonec musel být k ní donucen. Rozněž v obecném měřítku nedosáhla národnostní nechuť k Sovětům tak extrémních poloh, jako svého času nechuť vůči Němcům, a před problém otevřené všeobecně viditelné kolaborace nebylo postaveno v posledním dvacetiletí zdaleka tolik lidí jako v letech 1939—45. Třebaže se většina národa s německou okupací naoko smířila, přece jen v něm září 1939 zažehlo naději, že v průběhu 2. světové války bude sen PROBLÉMY KONTINUITY A DISKONTUITY DĚJIN 29S o německé Evropě zničen. O třicet let později tato naděje takřka neexistovala. Ve studené válce dominoval kremelský mráz nad chladicí pěnou Pentagonu a na „horkou válku" nebylo ani pomyšlení. Určitou naději skýtala na přelomu 60. a 70. let roztržka mezi sovětským a čínským vedením, která přerostla v ozbrojené incidenty na společných hranicích. USA sice dosáhly roku 1969 mimořádného úspěchu vstupem svých kosmických pilotů na povrch Měsíce, ale ve stejné době prohrálo vojenské velení i státní administrativa boj s veřejným mměním a zahájilo přípravy na ukončení války ve Vietnamu. Pozornost světových společenství se vůbec přenesla od vývoje v Evropě k problémům třetího světa. Roku 1970 dovršil nigerijský vojenský režim genocidu lbů a likvidaci jejich odštěpeneckého státu Bi-afra, 1971 nastoupil genocidní režim v Ugandě, 1976 v Kambodži a Etiopii. Bojem proti těmto režimům byly naopak motivovány útoky Indie proti Východnímu Pákistánu (Bangladéš) roku 1971, Vietnamu proti Kambodži roku 1978 a Tanzanie proti Ugandě roku 1979. Roku 1973 vystřídaly v Chile Ievičácké násilí Allendeho režimu pravicové násilnosti Pinocheto-vy diktatury. Roku 1975 obdržely nezávislost portugalské kolonie Angola a MosambUc a okamžitě zabředly do občanské války. Následovala občanská válka v Libanonu a nepokoje v Jihoafrické republice. Ve většině těchto konfliktů se angažovalo husákovské vedení ÚV KSČ a státu materiální a propagandistickou podporou. Odhlédneme-li od charakteristické okolnosti, že toto vedení téměř vždy podporovalo režimy v demokratickém světě zcela zprofanované, nikdo nemůže z československého režimu let 1970—89 sejmout spoluvinu na zločinech genocidních vlád a mezinárodních teroristů. Československé zbraně (zvláště trhavina semtex) obohacovaly výzbroj Irské republikánské armády, v Československu se školili velitelé palestinských teroristů, českoslovenští poradci pomáhali Libyi připravovat agresi vůči Čadu, a podobných příkladů by bylo možno uvést mnohem více. Husákův režim jednal v duchu důvěrných instrukcí z Moskvy, dokonce je svou horlivostí překonával. Na druhé straně nebyl schopen si za své služby vydobýt podobnou míru jisté nezávislosti, jaké se těšily ve vnitropolitické oblasti třeba Polsko a Maďarsko. Naopak zejména na chodu ministerstva zahraničí lze doložit takřka naprostou ztrátu suverénního a samostatného postavení ČSSR v zahraniční politice. Vedení KSČ a státu vystupovalo vůči všem dezintegračním tendencím v rámci Varšavské smlouvy, což vyvrcholilo účastí na přípravě vojenské intervence v Polsku na přelomu let 1980—81. Něco takového omluvit nelze, třebaže se intervence nakonec neuskutečnila, aleje nutno upozornit na paralelu Husákova jednání s postupem W. Gomulky. I jej vynesl k nejvlivnějšímu postu ve státě obrodný proces (Polsko, 1956), aby se později stal jeho zavilým odpůrcem v jiné zemi. Na sklonku roku 1979 vyústila Brežněvova doktrína v nejnebezpečněj- 296 LÉTA 1970 — 1993 SPOLEČNOST ZAŽIVA POHRBENÁ 297 ší krok, který mohl vyvolat globální konflikt. Vpád sovětských vojsk do Afghánistánu znamenal zásadní porušení sfér vlivu, vytyčených po 2. světové válce. Americký prezident F.D. Roosevelt musel kdysi přistoupit k všeobecnému zavedení státních zásahů do ekonomiky, aby USA mohly válčit proti mocnostem Osy. Ronald Reagan, zvolený do téhož úřadu roku 1980, musel naopak odstranit bariéry omezující svobodu trhu, aby USA dokázaly SSSR „ uzbrojit". Reaganova administrativa se ani nemusela příliš ohlížet na (jako obvykle zavádějící) analýzy expertů - sovětologů. Dala celému světu najevo, že světová ropná krize v důsledku arabsko-izraelské války roku 1973 USA neoslabila, naopak, že jsou silněj ší, než byly předtím^ Prezident sám označil SSSR za „říši zla "a demokratické veřejné mínění konečně odmítlo nechat se nadále mást „kremelskými jestřáby", kteří odhodili holubicí mimikry v Afghánistánu. Na rychlý rozvoj zbraňových systémů v USA (střely s plochou dráhou letu, laserem naváděné pumy, letouny nezachytítelné radarem, zbraně umístěné v kosmu) reagovala sovětská vláda mimo jiné uzavřením smluv, na jejichž základě byly sovětské rakety středního doletu předsunuty do palebných postavem na území ČSSR a NDR. Kromě toho existovala tajná nelegální dohoda mezi husákovským a brežněvovským vedením o skladování nukleárních náloží na československém území. Tyto sklady byly skutečně v sovětských vojenských újezdech v severních Cechách a na severní Moravě vybudovány. Podzemní sklady z doby okupace a kasematy československých pevností z roku 1938 ukrývaly chemický a biologický vojenský materiál. Drancování nalezišť uranu sovětskou vojenskou správou namísto Jáchymovská postihlo po roce 1968 zejména Českolipsko. Roku 1982 zemřel Leonid Brežněv a na jeho místo nastoupil Jurij Andropov, muž temné minulosti, který však dobře chápal nutnost rozchodu s doktrínou svého předchůdce. Po jeho brzké smrti brežněvovci prosadili na nejvyšší post Konstantina Černěnka, avšak ani on jej dlouho nezastával. Roku 1985 byl vystřídán Michailem Gorbačovem. Jím zahájená „přestavba" (perestrojka) sovětské společnosti nebyla ničím víc než přiznáním, že vnitropolitická situace SSSR je natolik kritická, že už nepomáhá osvědčená metoda odvracení pozornosti od hmotné a duchovní bídy obyvatelstva k problémům zahraniční politiky. Zároveň se v sovětském slovníku objevilo nové slovo „glasnosť" označující otevřenější zveřejňování společenských a ekonomických problémů v SSSR, ta ovšem měla dosud své meze. Ostatně ani perestrojka nebyla úspěšná. Afghánistán se proměnil v „sovětský Vietnam "(a bylo jen otázkou času, kdy jej intervenční vojska vyklidí), roku 1983 zabránily USA vojenskou silou vývozu revoluce z Kuby na Grenadu a o tři léta později uštědřilo americké letectvo tvrdou výstrahu libyjskému diktátorovi M. Kaddáfímu, zatímco SSSR se omezil na verbální protesty. KGB s horlivou pomocí československého a východoněmeckého režimu setrvačností dále udržovala po celém světě ohniska neklidu, ale nezodpovědná a arogantní politika v duchu Brežněvovy poststalinistické doktríny byla nenávratně minulostí. „Světová socialistická velmoc", která si ještě roku 1968 mohla před tváří celého světa dovolit pošlapat základní principy mezinárodního práva, stejně jako práv lidských a občanských, náhle pocítila, že praská ve všech svých švech. n. SPOLEČNOST ZAŽIVA POHŘBENÁ II/1 „ Úspěchy "plánovaného hospodářství_ Normalizační vedení KSČ a „znormalizovaná" členská základna byly bezesporu k mnoha nepopulárním krokům vedeny vnějším tlakem. Záhy však vycítily možnost vytvořit a stabilizovat režim, který by zabraňoval lidem talentovaným a podnikavým rozvíjet své schopnosti a zúročit svoji iniciativu v podobě publicity, postavení a majetku. Byla proto vytvořena celá řada instrumentů, které tyto hodnoty zajišťovaly naopak lidem převážně profesionálně neschopným a charakterově defektním. Stranická legitimace, jeden ze zcela konkrétních instrumentů, se stala „živnostenským listem", či lépe „pracovní knížkou", a otevírala cestu k snadné kariéře. S tím byla spojena povinnost vysedávat na schůzích a školeních, účastnit se manifestací, z nichž prvomájová dostala lidové označení EXPO (existenční pochod), a zejména bedlivě donášet na ty, kdo se těmto povinnostem vyhnuli. KSČ si osobovala právo hrubě zasahovat do pracovních podmínek i soukromí nestraníků. Projevy jejich neloajálnosti řešily stranické skupiny na pracovištích, málokterému z bezpartijních bylo dovoleno zastávat vedoucí místo, v němž se navíc ocitl pod přímým dohledem stranické nomenklatury. Rakouský policejní absolutismus doby Metternichovy a zejména Ba-chovy vždy ponechával neprivilegovaným určitý prostor ke společenské realizaci v oblasti kulturní a zejména hospodářské. Podobnou průchodností se československý normalizační režim zdaleka nevyznačoval. Zrušením zákona o podniku, který mohl být zásadním stupněm na cestě k tržnímu hospodářství, byla národní ekonomika zcela podřízena nekompetentním zásahům v duchu okamžité politické potřeby. Na stranických sjezdech ovšem byla příčina důsledně zaměňována za následek a ekonomické nezdary za úspěchy. Pouze tak bylo možno zdůvodnit správnost nastoupené cesty budování „reálného socialismu"a. zároveň úspěšně odvracet pozornost od hlavního viníka hospodářských potíží — stranického vědem. Na ně padá hlavní zodpovědnost, že v zájmu dalšího růstu průmyslové 298 LÉTA 1970-1993 i zemědělské výroby neúnosně zvyšovalo dluh, který byl vědomě předkládán ke splacení příštím, i ještě nenarozeným generacím. Jestliže růst objemu výroby dosahoval řádově desetinásobků hodnot z prvních poválečných let, pak aktivní obchodní bilance zůstávala zhruba na stejné úrovni. To bylo neklamným znamením nesmyslného samoúčelu „výroby pro výrobu", kdy podstatnou část energetické produkce (odhaduje se 80-85%) pohltil hutní průmysl a těžké strojírenství, které naopak zase vyráběly nákladná zařízení pro velkokapacitní energetické zdroje. Protože takzvaný obranný průmysl byl z politických a strategických důvodů přesunut z podstatné části na Slovensko, málokdo si uvědomoval, že právě zde spočívá hlavní příčina ekonomického drancování a ekologické devastace severních Čech. Zatímco civilizovaný svět hledal cesty minimalizace spotřeby energie (zejména v důsledku stoupajícího napětí mezi Izraelem a arabskými zeměmi a otevřeného íránsko-iráckého konfliktu v 80. letech), československé vedení jednak spoléhalo na přísun poměrně levné ropy ze SSSR, jednak sázelo na budování atomových elektráren (Jaslovské Bohunice A-2, Dukovany, Temelín). Nepoučily je ani negativní zkušenosti s uváděním elektrárny Jaslovské Bohunice A-l do chodu, ani havárie v ukrajinském Černobylu roku 1986. Tuto ekologickou katastrofu vedení dokonce obyvatelstvu zpočátku zatajilo a ani později nepřistoupilo k účinným opatřením v zájmu jeho ochrany. O své se přihlásila i „přehradářská lobby", která již v 50. letech zaplavila krajinu svými betonovými monstry a rozhodla se sama sebe překonat výstavbou vodního dfla Gabčíkovo. Ze stejných kruhů vyšla iniciativa plánující vybudování průplavu mezi Odrou, Labem a Dunajem. Na nesmyslnosti tohoto projektu nic nemění okolnost, že se jím zabývala řada osobností v minulých staletích. Klasickým příkladem stavby, diktované politickými ohledy, se stalo pražské metro. Už po srpnové invazi 1968 bylo jasné, že stoupenci podzemní dráhy budou poraženi. Obrovská nákladnost výstavby metra v geologicky náročných podmínkách měla být vyvážena možností využít podzemních prostor jako krytů v případném jaderném konfliktu. Z politických důvodů byl zavržen už hotový československý prototyp vozu pro pražské metro. Nahradil jej zbytečně masivní, nevzhledný a energeticky náročný výrobek mytiščinské vagónky ze SSSR. To je jen jedna z ukázek potupné závislosti na nepříjemném, ale mocném sousedu. V oblasti zahraničního obchodu, hlavního zdroje valut, československý export vždy vyklízel pole tam, kde o určitou oblast nebo obor projevili zájem výrobci ze SSSR. Kromě toho na nátlak sovětského vedení byli vyhozeni nebo emigrovali z československých zahraničně obchodních společností nejlepší odborníci, kteří byli vystřídáni lidmi, obávajícími se náhlého odvolání, a proto usilujícími o vlastní obohacení za SPOLEČNOST ZAŽIVA POHŘBENÁ 299 každou cenu. Nákupy nekvalitního zahraničního zboží se v seriózním obchodním světě nechvalně proslavil zejména Tuzex, ale ostatní společnosti (takzvané „výsadky", protože měly výsadu obchodovat monopolně v určitém oboru) nebyly o mnoho lepší. Rovněž československé zastupitelské orgány se na přání Moskvy ochotně stávaly agenturami mezinárodního terorismu a těšily se proto takové pověsti, že se Čechoslováci při pobytu v zahraničí často museli se svými problémy obracet na diplomatická zastupitelství neutrálních úřadů nebo na nezávislé mezinárodní iniciativy. Jen díky tomu byl například vyřešen problém návratu československých občanů, zadržovaných v Angole bojovníky odporu proti místní vládě, podporované Moskvou a Havanou. Valutové zisky z obchodu s cizinou plynuly na příkaz politbyra ÚV KSČ do Moskvy na podporu „mezinárodního dělnického hnutí" a mezinárodního terorismu. V obchodním styku mezi zeměmi Rady vzájemné hospodářské pomoci se uplatňoval jako měnová jednotka „převoditelný rubl", vůči němuž byl kurs československé koruny uměle stlačován. Kromě toho se do SSSR vyváželo zboží dobré nebo špičkové jakosti výměnou za nekvalitní výrobky, polotovary i suroviny. Přes toto dvojí znevýhodnění dosáhla ČSSR vůči Sovětskému svazu vysoce aktivní obchodní bilance, i když později se ukázala řada těchto pohledávek jako zřejmě trvale nedobytných. V obchodním styku mezi sovětskými satelity se uplatňovala integrace podle zásady „urvi, co můžeš". Výrobní monopol na určité druhy zboží nenutil producenty dbát o jeho kvalitu, takže obchod v rámci RVHP se úspěšně přiblížil systému kanalizace s uzavřeným okruhem. „Nedostatková ekonomika" se však nijak nedotýkala prominentní vrstvy společnosti, pro kterou byl vždy dostatek luxusního západního zboží za symbolické ceny. Speciální péči nabízelo vládní zdravotnické zařízení SANOPZ. Vybrané statky a družstva tuto vrstvu zásobovaly ekologicky nezávadnými potravinami, zatímco ostatní obyvatelstvo bylo odkázáno na zeleninu z velkoprodukčních podniků kontaminovanou dusičnany, ovoce s obsahem olova, maso znehodnocené hormony, mléko obsahující polychlorované bifenyly a závadnou pitnou vodu. V ekologicky nej postiženějších oblastech prudce vzrostl počet onemocnění horních cest dýchacích u dětí, rizikových těhotenství u matek a rakovinných novotvarů u všeho obyvatelstva. Průměrný věk se ocitl na jedné z nejnižších hodnot v evropských statistických tabulkách. Vrcholem cynismu bylo vyplácení finančních bonifikací („pohřebného") obyvatelstvu rizikových zón. Podobným vrcholem nezodpovědného pokusnictví se v první polovině 70. let stal vládní projekt na zvýšení populačního přírůstku, aby byl do budoucna zajištěn potřebný počet nedobrovolných budovatelů reálného socialismu. Původci tohoto plánů dosáhli zamýšleného výsledku pomocí finanční motivace mladých manželství, nepřipravili vsak školství, Tento snímek G. Husáka (krátce po Jeho zvolení prezidentem republiky) byl uveřejněn pod názvem „Setkání, na něž se nezapomíná" SPOLEČNOST ZAŽIVA POHŘBENÁ 301 zdravotnictví a bytový fond na nečekaně rychlý a početný přírůstek obyvatelstva. Nedomyšlenost celého záměru se usilovně překrývala překotným tempem výstavby obludných betonových sídlišť na často prvotřídní zemědělské půdě po okrajích městských aglomerací. Paneláky však pronikly i do menších obcí, které rázem ztratily svou specifickou tvárnost. II/2 Boj o vědomí národa _• Proti předchozímu období let 1945—68 se kulturní fronta na pozadí politického vývoje Československa podstatněji diferencovala. Život v Československu se vrátil po krátkém vybočení let 1968—1969 sjistými modifikacemi do stavu, v němž se nalézal v padesátých letech. Utrpěla představa 0 možnosti reformy socialismu a normalizace donutila část reformní reprezentace k emigraci nebo odchodu do ilegality. Ti nejotrlejší, zpravidla průměrní a podprůměrní, se dali plně do služeb normalizačního režimu. Navíc bylo třeba počítat s generací, která se nemohla pro svůj nízký věk v roce 1968 politicky angažovat a nepodléhala tedy všeobecným prověrkám. Část z nich využila příležitosti k zaplnění opuštěných míst po vyhozených kulturních pracovnících, zatímco druhá část se pokoušela v rámci možností přistupovat poctivě ke své práci a nekompromitovat se ani ve službách režimu, ani na straně disentu. Oficiální zrušení cenzury roku 1968 přetrvalo i dobu normalizace. Nastoupila však morálně pokleslejší instituce — autocenzura. Systém schvalovacích komisí, kulturních referentů a všemocných šéfredaktorů byl natolik neprůchodný, že autoři, kteří chtěli publikovat, hrát a zpívat, matovat nebo filmovat, podstupovali samoočistfijící proces, jenž rozhodně nezůstal bez následků na kvalitu tvorby. Konkrétní zásahy moci směřovaly především do oblasti masových sdělovacích prostředků. Zákazy se týkaly všech narážek na politické dění, zmínek o osobách žijících v emigraci či disentu a také všeho, co se týkalo církví a náboženství. Nejnevinnější erotika se stala tabu v zemi, kde řada prominentů byla naopak dobře zásobena i nejtvrdší pornografií. Úroveň běžné filmové a televizní tvorby citelně poklesla. Filmoví tvůrci, kteří před rokem 1968 dosáhli světového uznání (J. Menzl, V. Chytilová, V. Jasný a další) se museli potýkat se značnými obtížemi. Jedině odchodu do ciziny a možnosti tvůrčího růstu vděčil M. Forman za tři filmové Oskary. V emigraci zůstala i řada vynikajících herců, zatímco jejich prorežimní kolegové sklízeli honoráre za účinkování v ideologických televizních seriálech (Muž na radnici, Okres na severu, Třicet případů majora Zemana, Rodáci), které obracely na ruby obraz nejen současného života, ale i nedávné minulosti. Nedostatku možnosti ke srovnání využil 1 scénárista J. Dietl k zorganizování výkonné manufaktury na výrobu se- 302 LÉTA 1970-1993 SPOLEČNOST ZAŽIVA POHŘBENÁ 303 riálů podstatně stravitelnějších (například Nemocnice na kraji města). V podobných manufakturách si mohli anonymně přivydělat umělci oficiálně zakázaní. Ze stejných důvodů i řada literárních děl a překladů vyšla pod jménem jiného autora, který obvykle neprovokoval bdělost inkvizitorů ze Svazu československých spisovatelů. Oficiální divadelnictví zaznamenalo přínos pouze v pompézních opravách řady budov, aby se navenek prokázala péče státu o kulturu. Umělce postavené mimo kulturní dění donutil vztah k divadlu k novému, bytovému divadlu. Renomovaní herci spolu s amatéry nastudovali pro úzký okruh diváků hry klasické i moderní a provozovali je ve vlastních bytech. Ani obliba malých divadelních forem nepoklesla. Nabitá hlediště Činoherního klubu, divadla Na zábradlí, Semaforu, brněnského divadla Na provázku, liberecké Ypsilonky a dalších lákala diváky nejen popularitou svých herců, ale i snahou dramaturgie o aktuální výraz. Zhruba od poloviny 80. let se začalo rozvíjet divadlo provozované generací nezatíženou ani oficiálni kulturou, ani vztahem k zakázaným autorům. Do kulturního povědomí vstoupila Pražská pětka, soustřeďující několik malých souborů okrajových čtvrtí Prahy působících v malých klubech. Vedle zmíněného bytového divadla udržovaly v Československu kontinuitu kulturního vývoje na psacím stroji rozmnožované časopisy, sborníky a knihy, pro které se vžil ruský název samizdat. Vydávaly je různé skupiny autorů počínaje bývalými politiky a historiky z roku 1968 (časopis Dialog) a konče lidmi ve věku nezatíženém traumatem „obrodného procesu" (například časopis Voknó). Tato činnost se počtem vydaných titulů postupně mohla úspěšně rovnat s oficiální produkcí. V zahraničí se tato produkce rozvíjela jednak kolem exilových časopisů (Tigridův časopis Svědectvíve Francii a Pelikánovy Listy v Itálii), rozhlasových stanic Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Svoboda, BBC nebo exilových vydavatelstvích (Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Kanadě, Indexy Kolíně nad Rýnem a další). Značnou oblibu si získala jazykově přístupná a mnohem méně cenzurovaná polská literární a publicistická produkce. Totéž je možno říci o sovětském zpravodajství v době glasnosti, to jest po roce 1985. Poměrně značnou nezvislost si zachovala moderní hudba. Písňové texty provázel po celé období 1970-1989 politický podtext - od generace, spojené s léty šedesátými (M. Kubišová, Spirituál kvintet, Vodňanský + Skoumal, Paleček + Janík, V. Třešňák, J. Hutka, V. Merta, V. Mišík, J. Kainar, V. Hrabě) k těm, jejichž razantní nástup spadal do 80. let (K. Plíhal, J. No-havica, P. Dobeš, J. Čert). Pozoruhodnou stálost obliby si udržovala tvorba dvojice Suchý + Šlitr a vzdor „železné oponě" neklesal počet příznivců emigrovavšího K. Kryla. Domácí folkové festivaly se těšily zájmu mladých posluchačů, stejně jako konfidentů a pracovníků represivních složek. V jejich aktivitě byl však patrný posun. Jestliže proti skupině Plastic People of the Universe vystupovala StB v 70. letech se systematickou tvrdostí od samého počátku, proti Pražskému výběru zasáhla roku 1983 až po sérii odsuzujících článků v časopise Tvorba a po oficiálním zákazu jeho hudebních vystoupení. Počátkem roku 1977 vyzvalo hnutí Charta 77 normalizační režim k demokratické otevřené diskusi na legálním základě. Podepsáním tohoto textu vzniklo občanské hnutí s neomezeným politickým spektrem, v němž se setkali vyloučení komunisté na jedné straně se zásadními odpůrci komunismu ná straně druhé. Náplní jeho činnosti byl dohled nad dodržováním lidských práv v Československu, upozorňování na nezákonnosti a porušování tehdy platné komunistické ústavy a snaha o zahraniční publicitu těchto excesů. Paralelně s Chartou působil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. V předlistopadové době si Charta již získala takovou mezinárodní prestiž, že mnoho oficiálních zahraničních delegací se v Praze setkávalo s jejími představiteli, často ještě před jednáním s vládními činiteli. Seznam dokumentů vydaných Chartou 77 dosáhl před listopadem 1989 přes 550 položek. Páteř hnutí tvořila umělecká a vědecká inteligence. Signatáři, kteří pro politické postoje své, svých rodičů nebo příbuzných, nesměli studovat nebo vykonávat své povolám, zastupovali dělnické profese. Dělnictvo, které (s výjimkou vysoce kvalifikovaných profesí) již za německé okupace příliš neosvědčilo politický rozhled ani stavovskou nebo národní hrdost, zůstalo jako celek pasivní. Navíc většina národa o existenci Charty 77 ani o jejím poslání nic nevěděla. Proto se ani československý komunistický režim nemusel cítit ohrožen zdaleka do té míry jako v sousedním Polsku, kde spojenectví dělnictva a inteligence dalo vzniknout silnému a nezávislému odborovému hnutí Solidarnošc. Rovněž zastoupení technické inteligence v Chartě 77 nebylo reprezentativní, třebaže normalizační režim paralyzoval i zavádění inovací v exaktních oborech, ve výrobě, dopravě a službách. Avšak společenskovědní obory byly nejvíc postiženy bezduchým dělením na marxistické a némarxistické (buržoázni), takže jejich zástupci tvořili v opozici, postavené mimo zákon, většinu. Výraznou postavou se stal sedmdesátiletý filozof Jan Patočka, který podlehl fyzickému a psychickému vyčerpám z mnohahodinového výslechu ve služebně StB (Státní bezpečnosti). Poslání jednoho z prvních mluvčích Charty 77 vykonával několik měsíců. Počet „vězňů svědomí" v 70. a 80. letech byl podstatně nižší než v letech padesátých, ani soudy si již netroufaly vynášet tak drakonické tresty jako dříve. To však utrpení vězněných ani vinu soudců nijak nezmenšuje. Justice ostatně byla již obezřetelnější a činy motivované politicky (například násilné opuštění republiky) hodnotila výlučně jako kriminální.-Na konto Sborunápravné výchovy (SNV) a Státníbezpečnosti padá několik záhadných úmrtí ve věznicích i v řadách disidentů a podzemní církve. Neoficiál- I 304 LÉTA 1970-1993 ní církevní organizaci režim pronásledoval se stejnou důsledností, s jakou protežoval kolaborující duchovní z hnutí Pacem in tenis. Významná byla katolická petice, kterou podepsalo přibližně 300 000 věřících. Požadavky obnovy občanské společnosti, právního státu a otevření se Evropě i světu byly šmahem označeny za útok na principy socialismu. Stranické vedení odmítalo brát na vědomí i některé nesmělé projevy z vlastních řad, které se kumulovaly zejména v souvislosti s první návštěvou M. Gorbačova v ČSSR. Přestože se v tomto vedení prosazovali jednotlivci s nesporným intelektem, i u nich se projevila naprostá absence inteligence sociální, která je stavěla na roveň primitivním sadistům ze složek StB, pověřených „bojem s vnitřním nepřítelem". Nakonec žádný z „nových soudruhů" nebyl ochoten prosazovat dalekosáhlejší požadavek než odstranění osob zvláště demoralizovaných a zdiskreditovaných (G. Husák, L. Strougal, A. Kapek, V. Biľak, M. Jakeš). I kdyby však staronové vedení KSČ projevilo vůli k určité změně kurzu, nedokázalo by v tomto smyslu ovlivnit některé složky represivního aparátu (správa kontrarozvědky pro boj s vnitřním nepřítelem, část Lidových milicí a další), které se pravděpodobně začaly vymykat vší kontrole. Jejich řádění způsobilo vážné újmy demonstrantům v srpnu 1988 (při příležitosti 20. výročí sovětské intervence), počátkem roku 1989 („Polachův týden"), anal. máje a 21. srpna téhož roku. Represivní zásahy vyvrcholily známou akcí 17. listopadu 1989. Neúčinnost teroru kontrastovala s rostoucí aktivitou opozičních skupin a iniciativ. Vedle organizovaných akcí Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Hnutí za občanskou svobodu (HOS) se mobilizovalo ekologické hnutí („zelení"), zcela spontánně se zdvihla roku 1989 vlna protestů proti opakovanému věznění V. Havla a dalších disidentů. Jestliže Charta 77 měla přes tisíc signatářů, u petice Několik věř dosáhl jejich počet mnoha tisíc. II/3 Život v „šedé zóně"_____ Období let 1970—89 se vyznačovalo naprostou absencí právního stavu. Naplňoval se okřídlený výrok sv. Augustina: „Remota iustitia quid sunt regna nisi magna latrocinia" (co jsou státy, není-li v nich spravedlnosti, než velká lotrovství). Moderní pojetí teritoriality práva (určité právo platí na určitém území pro všechny bez rozdílu) bylo potlačeno feudálně-sta-vovským pojetím personality práva. Podle něho byla větší část osob zcela svázána řadou bezduchých právních norem, zatímco menší díl zcela povznesen nad jakákoli zákonná ustanovení, a tím spíše i nad principy morální. Tento stav byl dvojnásob nebezpečný. Předně vedl k apolitizaci širokého spektra společnosti. Prozíraví a slušní lidé se záhy zbavili iluze, že SPOLEČNOST ZAŽIVA POHŘBENA 305 by pronikáním do řad stranické „věrchušky"mohli ovUvnit chod veřejných záležitostí k lepšímu. Většina obyvatelstva, zachváceného nadšením nad vývojem roku 1968, upadla po srpnové invazi do stejně hluboké deprese. Cítila se podvedena a oochopila obrodný proces jako boj dvou mocenských frakcí uvnitř KSČ, do kterého byla zatažena proti své vůli a se kterým vlastně nemá nic společného. Zde je asi třeba spatřovat hlavní příčinu té neotřesitelné pasivity „mlčící většiny" a stále hrozivěji rostoucí přehrady mezi ní a prominenty. Na druhé straně tento stav vedl k zakořenění představy, že amorálnost vrchnosti ospravedlňuje drobné prohřešky poddaných. Třebaže za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví hrozily mnohem vyšší trestní sazby než za zcizení vlastnictví osobního, hospodářská kriminalita se stala jevem naprosto rozšířeným a běžným. Vytvořila se charakteristická zbohatlická vrstva rekrutující se z příslušníků některých profesí, kteří na jedné straně okrádali stát o materiál, daně z černého zisku, o placenou pracovní dobu. Zároveň jim zprostředkování nedostatkového zboží a služeb umožňovalo rozsáhlé okrádání zákazníků. Beztrestnost zaručovala neslýchaná úplatnost armády úředníků a příslušníků SNB, se kterými často vytvářeli neprůstřelné, zájmově těsně svázané mafie. „Stínová ekonomika" by pochopitelně nemohla fungovat zcela uspokojivě bez veksláků, jejichž zisky zaručovala souběžná existence odlišných valutových kurzů. Celospolečenská korupce pronikla dokonce do zdravotnictví a péče o staré a trvale postižené osoby. Morální hodnoty bylo obtížné vštěpovat mládeži, jež byla nucena ve školních lavicích papouškovat vyložené lži a nesmysly. Většina rodičů sice doma uváděla věci na pravou míru, ale tím se prohlubovala schizofreničnost situace, v níž děti dospívaly. Málokterý rodič byl ochoten riskovat budoucnost svého dítěte jen proto, aby například sdělil pedagogům tuto prostou pravdu: „Já trvám na tom, že Plzeň osvobodil Pattonl" Politická služebnost, k níž byl učitelský stav dotlačen ve spojení se žebráckými platy, smazala atraktivitu profese. Na záldadiiím stupni dosáhla feminizace školství takřka absolutní hodnoty. Těžkou ránu utrpěla olympijská zásada „citius, altius fortius" (rychleji, dále, silněji). Mládež přestala sportovat se spontánností, která byla příznačná například pro první republiku. Ve vrcholovém sportu spatřovali mladší adepti a jejich rodiče příležitost, jak získat majetek a především možnost cestovat do ciziny, noirmálním smrtelníkům takřka nedostupné. Na špičkového sportovce se nahlíželo jako na biologický stroj, zdokonalený za státní peníze, který případ od případu poslušně dopuje, nechá na svých úspěších pnživovat houf zbytečných funkcionářů Československého svazu tělesné výchovy a sportu (ČSTV) a v případě politické potřeby se na vnější nátlak vzdá vyvrcholení své kariéry (neúčast československých sportovců na olympiádě v Los Angeles 1984). Není divu, že za této situace řada vyni- Karikatura Vladimíra Jiránka Z roku 1969 kajících osobností (tenistů, hokejistů a dalších) dala přednost emigraci. V tomto ohledu byla vzácně zajedno s talentovanými vynálezci, umělci i podnikatelskými individualitami, které dokázaly ještě duchovně a materiálně obohatit již dost zámožné země svobodného světa. Posrpnová emigrace, jejíž počty se někdy odhadují na 700-800 000 osob, vedla ke ztrátě nezanedbatelné části elity českého a slovenského národa. Signalizovala, že v normalizační společnosti vládnou zoufalé poměry, a třebaže to režim všestranně zastíral, nedokázal přesvědčit lidi, že taková masa obyvatelstva opustila zemi z pouhé rozmazlenosri. Mužská populace navíc procházela školou skepse v armádě, kde zavládly otřesné, absurdní poměry. Informace o výstřelcích normalizačního režimu, které nebylo možno ututlat (jako většinu ostatních), doplněná šeptandou, zpestřovaly úmornou šeď každodenních front v obchodech a na úřadech. VŠude byl občan vydán všanc aroganci těch, kteří byli živi z jeho daní i z jeho okrádám'. Různé instituce byly zaplaveny malichernými udáními. Hustá síť pracovišť kádrové a personálníprace vytvářela obraz jednotlivce, v němž často nebylo vůbec podstatné, co skutečně dělal nebo říkal, ale to, co se říkalo o něm. Kádrováky bylo možno v lecčems obelhat, proti dohledu závistivých spolupracovníků a sousedů obrana neexistovala. Normalizační režim dlouho na své opory, které byly tím spolehlivější, čím více se samy zkompromitovaly, spoléhal. S diferencovanou (zejména mzdovou a daňovou) politikou se ztotožňovaly určité společenské kategorie (například státní zaměstnanci, členové KSČ, cikánské obyvatelstvo) nebo určité regiony (hornické revíry, industrializované oblasti Slovenska orientované na zbrojní výrobu). Zatímco v kapitalismu tradičně platilo, že mnoho pracovitých a schopných lidí pracuje pro sebe a pro svrchovaně schopného a pracovitého kapitalistu, v reálném socialismu mnoho neschopných parazitů přihlíželo, zda se několik schopných a pracovitých v jejich zájmu náležitě činí. Ale i tito tvořiví jedinci pociťovali znechucení nad často marnou a nesmyslnou prací. Ztráta niternosti vedla k hledání 308 LÉTA 1970 — 1993 SPOLEČNOST ZAŽIVA POHŘBENÁ 309 různé náhradní životní náplně. Lidé nezřídka hledali náhradní smysl své existence v „chalupářské horečce". Tam zapomínali na politickou realitu, nemilované zaměstnání, všední problémy. Byli svými vlastními pány (mimo oficiálně diktovaný čas a prostor) a ještě si mohli vypěstovat trochu nezávadných, a tedy nedostatkových, potravin. Ti, kdo žádnou chatu nevlastnili, se zavírali do městských bytů, kde přijímali návštěvy dobrých přátel a věnovali se svým koníčkům a ještě častěji televizní (bačkorové) kultuře. Vánoce opustil duch radostné zvěsti o narození Vykupitele a ovládl je kult obžerství. Úspory obyvatelstva se staly vynuceným jevem, protože nabídka cestování, kulturních podniků i průmyslových výrobků zdaleka neodpovídala poptávce. Odpolitizování veřejného života a uzavření se do soukromí měly přece jen i svou odvrácenou stránku. Mnoho lidí nepřestalo i v normalizační atmosféře vychovávat své děti a utvrzovat své přátele v neměnné hierarchii lidských a občanských hodnot. Zkrášlovali své soukromí, pídili se po vstupenkách na koncerty a jiné kulturní podniky, stáli v obvyklých čtvrtečních frontách na nové knihy a radovali se z každého titulu, který se podařilo prosadit přes hradbu zloby a ignorance. Mnozí organizovali přátelská sportovní utkání nebo seznamovali mládež s přírodou a historickými památkami, třebaže obojí se často nacházelo v zoufalém stavu. Rozsáhlou aktivitou se vyznačovaly kluby přátel vojenské historie, zejména válečné techniky a historického Šermu. Trempink, pronásledovaný především v padesátých letech, se stal opět formou protestu proti státnímu zájmu (establishmentu), stejně jako návštěvy míst spjatých s „nemarxistic-kou" minulostí (poutní střediska, hrob TGM v Lánech, bojiště z dob habsburské monarchie). Dařilo se organizovat sympozia, přednáškové cykly i publikační podniky, které se vyznačovaly značnou mírou nezávislosti. Stranickému a vládnímu vedení se vymstila likvidace Ústavu pro výzkum veřejného míněnína. sklonku roku 1969.1 pověstná Státní bezpečnost s všudypřítomnou armádou kádrováků a donašečů evidentně podcenily koeficient růstu všeobecné nespokojenosti. Slabost režimu a zejména systému Varšavské smlouvy se projevila jejich neschopností zabránit masovému útěku východoněmeckých občanů do Spolkových republik Německa a Rakouska přes československé území. To vše konečně vyvřelo v listopadových dnech roku 1989. Komunistický režim, který sám sebe rozkládal, dospěl podobně jako brzy předtím v Polsku či v Maďarsku, k neslavnému konci. Listopad 1989 uzavřel jednu kapitolu národních dějin. H/4 Od 17. listopadu ke vzniku České republiky_ Roznětkou výbuchu nahromaděné nespokojenosti se stalo brutální rozehnání demonstrace, kterou na pátek 17. listopadu 1989, den 50. výročí popravy devíti českých představitelů studentského hnutí a uzavření vysokých škol nacisty, svolaly nezávislé studentské iniciativy a zaštítil Městský výbor SSM. Pobouření veřejnosti, vyvolané paralelou mezi postupem nacistických a komunistických represivních sil, vystupňovala ještě falešná, zřejmě tajnými službami vyrobená zpráva o zabití jednoho studenta policií. (Pozadí akce 17. listopadu není stále ještě obj asněno, co si od ní někteří aktéři slibovali a jak k něčemu takovému mohlo vůbec dojít, se můžeme jen domýšlet.) Obyvatelstvo začalo téměř okamžitě písemnými protesty hromadně odsuzovat tento zákrok, žádalo jeho vyšetření, někdy i revizi některých prvků dosavadní politiky. Od násilí se opatrně, ale předvídavě distancovaly i části oficiálních struktur, totiž Čs. strana socialistická a Socialistický svaz mládeže a — což je zejména důležité — již v pondělí 20. listopadu i jejich deníky (Svobodné slovo a Mladá fronta). Veřejným vypovězením boje komunistickému režimu se stala stávka studentů vysokých a částečně i středních škol a divadel. Stávky tak zahájily tzv. něžnou či sametovou revoluci, jak poeticky pojmenovali západní novináři pád komunismu v Československu, charakteristickou tím, že místo na násilné prostředky spoléhala na informační a propagační působení. Jako představitel opozičního hnutí se v neděli 19. listopadu vytvořilo Občanské fórum (OF), reprezentující široké názorové spektrum obyvatel. Na Slovensku se pak obdobným způsobem konstituovala Verejnosť proti násiliu (VPN). I když se do politického života vrátil opět Alexander Dubček a další příslušníci generace z roku 1968, roli všemi uznávané autority převzal Václav Havel. Mohutnými manifestacemi, pořádanými odpůrci režimu, tzv. disidenty (z lat. dissidere = být vzdálen, nesouhlasit, neshodovat se, franc. dissident = rozkolník, jinověrec) ve dnech 21.—26. listopadu zprvu na Václavském náměstí a pozděj i i na Letenské pláni, dávali Pražané najevo, že změnu, konec vlády jedné strany, si přeje drtivá většina národa. Příchod dělníků z ČKD s transparenty a prapory na Václavské náměstí znamenal, že KSČ ztratila oporu i u té skupiny obyvatelstva, jejímž jménem vládla. Někteří představitelé komunistického vedení se sice pokusili pohnout k ozbrojenému převzetí moci Lidové milice a armádu, ale svůj záměr neprosadili. Na mimořádném zasedání Ústředního výboru KSČ 24. listopadu podalo demisi Jakešovo vedení a odstartovalo tím ústup komunistů od moci. Prahu ještě v nočních hodinách zaplavily rozradostněné davy občanů, připíjejících si na oslavu pádu nenáviděného režimu. Zvrat nepřivo-dil ani pokus premiéra Adamce zformovat vládu s rozhodující převahou příslušníků KSČ. 310 LÉTA 1970 — 1993 SPOLEČNOST ZAŽIVA POHŘBENÁ 311 Pod stupňujícím se tlakem opozice odstoupil 10. prosince (symbolicky v Den lidských práv) z prezidentského úřadu Gustáv Husák, který však ještě krátce před abdikací jmenoval tzv. vládu národního porozumění, vedenou vysokým úředníkem a bývalým komunistickým ministrem pro legislativu Mariánem Čalfou. V nové vládě získali převahu nekomunisté, zvláště zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, kteří tak přejímali odpovědnost za řízení státu. Zrušemm ústavního článku o vedoucí úloze komunistické strany ztratila KSČ dosavadní politický monopol a její vědem muselo souhlasit i s odvoláním řady svých poslanců ze zákonodárných sborů. Na jejich místa byli kooptovaní představitelé nových politických sil. Takto transformované Federální shromáždění, j ehož předsedou se stal později Alexander Dubček, zvolilo 29. prosince 1989 prezidentem Václava Havla. Nová vláda začala s přípravou ekonomické reformy, o jejíž poj etí se rozpoutal prudký politický zápas mezi sociálně demokraticky orientovaným místopředsedou vlády Valtrem Komárkem a federálním ministrem financí Václavem Klausem, stoupencem neoliberální tzv. chicagské ekonomické školy Miltona Friedmana. Klaus na svou stranu strhl skupinu ekonomických ministrů, mezi nimiž získával stále větší respekt Vladimír Dlouhý. Hlavním úkolem vlády však byla postupná změna právního řádu a příprava demokratických voleb. Konaly se již 8. a 9. června 1990 a spíše než volebním aktem byly referendem, v němž občané řekli jasně ne komunistické straně. S převahou zvítězilo Občanské fórum (nadpoloviční většina hlasů v českých zemích), na Slovensku pak překvapivě Verejnosť proti násiliu, která za sebou nechala i Křesťansko demokratické hnutí, vedené disidentem Jánem Čarnogurským. Nové Federální shromáždění zvolilo 5. července prezidentem České a Slovenské Federatívni Republiky (jak zněl od j ara 1990 nový oficiální název Československa) opět Václava Havla. Obyvatelům státu však nebylo souzeno pokojně pokračovat v politické a ekonomické transformaci společnosti. Obě vítězná hnutí složitou situaci nezvládla a ani zvládnout nemohla, poněvadž v nich rychle začalo docházet k vnitřnímu Štěpení. Občanské fórum se na počátku roku 1991 rozpadlo. Liberálně smýšlející skupina, kladoucí důraz na nadstranícke řešení problémů, se soustředila v Občanském hnutí (ÓH), vedeném Jiřím Dienstbie-rem. Klausovi stoupenci pravicové politiky a radikální ekonomické reformy založili početně nepoměrně silnější Občanskou demokratickou stranu (ODS), jež měla nejvíce křesel i ve federálním parlamentu. Již dříve se z Občanského fóra vyčlenila Občanská demokratická aliance (ODA), malá, ale vlivná konzervativně-liberální strana, reprezentovaná Danielem Kroupou a Pavlem Bratinkou, k níž se přiklonili též Vladimír Dlouhý a Jan Kalvoda. Také ve Verejnosti proti násiliu převládly dezintegrační tendence, ústící v odchod většiny členstva do nově založeného Hnutí za demokratic- ké Slovensko, v jehož čele stanul Vladimír Mečiar. Pravicově smýšlející členové VPN se později ustavili v nepočetnou Občanskou demokratickou unii. K další politické diferenciaci společnosti pak docházelo v nejrůzněj-ších kampaních a zápasech, z nichž uveďme alespoň Havlův neúspěšný pokus o rozšírení prezidentských pravomocí i boj o lustrační zákon, jehož cílem bylo odstranit z vedoucích funkcí státního sektoru členy bývalé komunistické nomenklatury a příslušníky i spolupracovníky, zrušené Státní bezpečnosti. Nadějí na posílení pozic se nevzdávaly ani staronové (Československá sociální demokracie), nové (Křesťansko demokratická strana) či překotným vývojem procházející tradiční (KDU — Československá strana lidová) strany, jejichž zástupci se octli v parlamentu. Hlavní politický zápas po volbách roku 1990 se soustřeďoval kolem dvou problémů: pojetí ekonomické reformy a uspořádání vztahů mezi Čechy a Slováky. Již od podzimu 1990 bylo zjevné, že se prosadí Klausova koncepce hospodářské transformace. K jejímu přijetí přispělo i celkové naladění většiny České společnosti, spojující se zásadní změnou hospodářství naději na lepší budoucnost. Projekt ekonomické reformy, jak jej vypracoval Václav Klaus a jeho tým, spočíval na zdůraznění jedinečného významu soukromého vlastnictví, podnikatelské aktivity, konkurenčního prostředí a maximální možné redukci státních výdajů. V rámci uplatňování této koncepce byla postupně zrušena omezení v oblasti zahraničního obchodu, tři- Voleb se zúčastnilo 6 485 739 občanů České a 3 088 426 občanů Slovenské republiky. Pro vstup do zastupitelských orgánů platila pětiprocentní klausule. Hlasy, odevzdané pro strany (či hnutí), které této hranice nedosáhly, propadly v prospěch vítězů. Šlo zhruba o 20% všech hlasů. Pravidla pro přidělování mandátů a hlasování v obou komorách Federálního shromáždění se řídila tzv. zákazem majorizace, čímž mělo být zajištěno, aby jeden národ díky své početní převaze nemohl prosadit rozhodnutí v neprospěch druhého národa. Obě národní reprezentace se musely vždy domluvit, na druhé straně se tak dal parlament velmi snadno zablokovat. ODS — KDS: Občanská demokratická strana — Křesťanskodemokratická strana, LB: Levý blok, ČSSD: Čs. sociální demokracie, LSU Liberálně sociální unie, KDU — ČSL: Křesťanská a demokratická unie — Čs. strana lidová, SPR — RSČ: Sdružení pro republiku — Republikánská strana Československa, ODA: Občanská demokratická aliance, HSD — SMS: Hnutí za samosprávnou demokracii — Společnost pro Moravu a Slezsko HZDS: Hnutie za demokratické Slovensko, SDU: Strana demokratickej ľavice, SNS: Slovenská národná strana, KDH: Křesťanskodemokratické hnutie, M — E — M: Maďarské křesťansko demokratické hnutie, Egyuttélés — Spolužitie — Wspólnota, Maďarská ľudová strana, SDSS: Sociálno — demokratická strana na Slovensku Sněmovna národů Federálního shromáždění počet mandátů LB 15 Sněmovna lidu Federálního shromáždění Volební výsledky v roce 1992 Česká národní rada ODS-KDS 15 Slovenská národní rada HZDS 74 M-E-M 14 KDH 18 314 LÉTA 1970 — 1993 SPOLEČNOST ZAŽIVA POHRBENÁ 315 krát devalvována koruna a uvolněny ceny. Masivní cenový liberalizační náraz, uplatněný od 1.1.1991, vedl k prudkému znehodnocení úspor obyvatelstva a fakticky suploval politicky neúnosnou měnovou reformu. Téměř souběžně začal rozsáhlý proces privatizace státního majetku. V tzv. malé privatizaci šlo o malé provozovny obchodu a služeb, ve velké privatizaci pak o větší závody. K urychlení procesu přispěla i kupónová privatizace, zahájená na sklonku roku 1991, v níž každý občan starší 18 let mohl prostřednictvím kupónové knížky získat za 1035 Kčs akcie vybraných privatizovaných podniků. K podpoře privatizace směřovaly též restituce, jejichž smyslem bylo vrátit nemovitý majetek, odňatý po 25. únoru 1948 z různých příčin komunistickým režimem, zpět původním majitelům nebo jejich dědicům. Svoboda podnikání se projevila nejdříve vznikem ohromného množství cestovních kanceláří, využívajících zavedení bezvízového styku s většinou evropských států, a rozmachem nakladatelského podnikání. I krátké, třeba jednodenní zájezdy uspokojovaly dlouho nerealizovatelnou touhu cestovat na Západ. Záplava vydávaných knih a časopisů zase reagovala na poptávku po informacích i zapomenutých a potlačovaných literárních druzích. Volné působení tržních sil v této oblasti se projevilo jednak neobyčejně prudkým nárůstem zábavné a méně hodnotné produkce i úpadky některých náročných podniků. V praxi se tak vyj evily meze vývoje orientovaného jen na kvantitativní hlediska. Ukázalo se, že zlepšení situace může přinést pouze zdokonalení tržního mechanismu samého (zejména v oblasti distribuce) a především dříve zavrhované formy podpory kulturní tvorby (nadace, sponzorství apod.) V počátcích hospodářské reformy pohlížela většina československého obyvatelstva na nové ekonomické možnosti sice s nadšením, ale zároveň dost bezradně. Noví podnikatelé se však v nezvyklých podmínkách dokázali poměrně brzy orientovat, a jak se zdá, alespoň z několika zatím odhalených skandálů, projevili i dostatečnou míru dravosti a bezohlednosti. Do oblasti podnikání vstupovali sice mnozí lidé bez zkušeností, leč zdaleka ne všichni. Četní členové KSČ, kteří se dokázali zmocnit části bývalého stranického majetku či kteří uměli využít svých kontaktů s představiteli státní správy a podnikového managementu, měli pochopitelně ulehčený start. Podnikat začaly též skupiny obyvatel, kteří před listopadem 1989 získali peníze v tzv. stínové ekonomice („veksláci", těžící z nedostupnosti západních měn, „meloucháři", zajišťující nedostatkové služby, nejrůznější podvodníci z oblasti obchodu atd.). Důsledky radikální reformy tíživěji pocítilo méně vyvinuté Slovensko, narychlo industrializované komunistickým režimem, který na jeho území umístil zbrojní výrobu a hutní závody. Ekonomická recese postihla na Slovensku celé regiony v okamžiku, když vláda rozhodla o podstatné redukci zbrojního průmyslu, případně o jeho transformaci. Zklamání z hospodářského vývoje jen umocnilo vypjaté národní pocity velké části slovenského obyvatelstva. Prvním symptonem zjitřené slovenské otázky se stal již počátkem roku 1990 zápas o název státu. Slovenští poslanci odmítli prezidentův návrh na návrat k názvu Československá republika a teprve po dlouhých jednáních se dospělo ke kompromisní podobě — Česká a Slovenská Federatívni Republika. Hlasy ze Slovenska, volající po co největší soběstačnosti obou republik a vinící federální orgány z negování- slovenských zájmů, nezůstaly na české straně bez odezvy. Obě republike vlády, česká v čele s Petrem Pithartem a slovenská s Vladimírem Mečiarem, prosazovaly názor, že silné republiky, které budou mít efektivní nástroje k rozhodování, vytvoří základnu skutečné federace. V dlouhé sérii jednání přebíraly republikové vlády stále větší odpovědnost, což byl i důsledek přijetí tzv. kompetenčního zákona, omezujícího pravomoci federace. Rostoucí nezávislost na federaci však znamenala, že se republikové vlády vzdalovaly i sobě navzájem. Československá republika se začala neodvratně rozdělovat. Profederální síly na Slovensku se pokusily tomuto procesu zamezit odvoláním Vladimíra Mečiara z funkce předsedy slovenské vlády. I když se tento tah podařil, vyvolal zcela opačné účinky. Mečiar dosáhl na Slovensku nebývalé popularity a bylo zjevné, že v parlamentních volbách, přes veškeré kampaně vedené proti jeho osobě, zvítězí. Nevypočitatelný politik se stal přímo symbolem slovenského nesouhlasu s Klausovou koncepcí ekonomické reformy i odporu vůči tzv. pragocentrismu. Ve volebním mezidobí slavila značné úspěchy československá zahraniční politika. Podařilo se jí vymanit stát z vlivu všech závislostí na Sovětském svazu. Přispěla k likvidaci Varšavské smlouvy i Rady vzájemné hospodářské pomoci. Dne 27. května 1990 opustil československé území poslední sovětský voják. Československý stát se stal členem mnoha významných mezinárodních organizací, např. Mezinárodního měnového fondu a Rady Evropy, spoluvytvořil i tzv. visegrádskou trojku, pojmenovanou podle setkání nejvyšších představitelů Maďarska, Polska a Československa v maďarském Visegrádu. Po celý tento časový úsek řídil ministerstvo zahraničí Jiří Dienstbier, předseda Občanského hnutí. Přesto toto politické seskupení v parlamentních volbách neuspělo. Volby se konaly 5.-6. června 1992 a de facto rozhodly o dalším osudu Československa. Na Slovensku v nich jasně zvítězily levicově orientované strany. Nejlepšího výsledku dosáhlo Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko (cca 30 % hlasů), poměrně slušně si vedla i Strana demokratické levice. Naproti tomu pravicové strany (Křesťansko demokratická unie, Demokratická strana, Občanská demokratická unie) utrpěly debakl. V českých zemích zvítězila (rovněž s cca 30% hlasů) Občanská demokratická strana, která na svou kandidátku přibrala Křesťansko demokratickou ! 316 LÉTA 1970 — 1993 stranu^ Tyto dva politické subjekty pak spolu s Křesťansko demokratickou unií — Cs. stranou lidovou s Občanskou demokratickou aliancí vytvořily vládní seskupení v České republice. Česká levice nedopadla sice špatně, ale zůstala rozdělena na komunistickou (Levý blok s. dominující Komunistickou stranou Čech a Moravy) a nekomunistickou (Čs. strana sociálně demokratická, Liberálně sociální unie, spojující v sobě alianci Čs. strany socialistické, Strany zelených a Zemědělské strany). Do českého parlamentu se ještě dostalo Hnutí za samosprávnou demokracii — Společnost pro Moravu a Slezsko a Republikánská strana. Protichůdné výsledky voleb prokázaly odlišnou orientaci převážné části obou národů. V tomto smyslu byly záhy interpretovány jako hlasování o budoucnosti společného státu, ač to předtím nikdo výslovně neprohlásil. Vzápětí se ukázalo, že čeští a slovenští vítězové voleb nesestaví stabilní a funkční federální vládu ani akceschopný federální parlament. Přesvědčivý důkaz podala brzy volba prezidenta republiky, při níž většina slovenských poslanců odmítla Václava Havla, který krátce nato abdikoval. Představitelé Občanské demokratické strany a Hnutí za demokratické Slovensko se pak v několika kolech jednání dohodli na demontáži československé federace. Dne 25. listopadu 1992 rozhodlo Federální shromáždění po Předcházejícím vleklém státoprávním jednání překvapivě hladce o zániku leskoslovenska k 31. prosinci 1992. O tři týdny později, 16.12. schválil český parlament ústavu samostatného českého státu. Do jeho čela byl zvolen jako první český prezident opět Václav Havel. Od 1.1.1993 se na mapě Evropy objevily dva nové samostatné státy: Slovenská republika a Česká republika^ zahrnující teritoria bývalých zemí Koruny české a pokračující v tradicích více než tisíciletého českého státu. „Poznal jsem, íe lidská hloupost a zloba jsou nezkrotné a nezměrné jako sedmero moří. Poznal jsem však, že ochranná hráz, kterou zbudovala menšina těch dobrých a moudrých, je den ode dne vyšší a pevnější". (Lion Feuchtwanger) „Ale jedno můžeme přijmout s jistotou a to je nepochybná budoucnost lidského ducha: že ať jakkoliv násilně, jménem čehokoliv budezglajchšaltován, usměrňován a činěn služebným, vyvstane v něm vidy znovu vítězný požadavek svobody ducha. Duch může být znásilněn, ale ne natrvalo; pokud myslí, pokud soudí a tvoří, bude nutně překračovat dané ohrady, ať mu jsou ukládány jakoukoliv despocií. Každá násilná moc je jenom překážka, která dříve nebo později bude smetena; každá reakce, každý sestup k demagogii a fanatismu není než epizoda, po níž — se zbytečnými ztrátami, za cenu krve a drahého času — se vrátí svoboda lidských duší." (Tomáš Garrigue Masaryk) REJSTŘÍK OSOB A MÍST 319 REJSTŘÍK OSOB A MÍST Rejstřík zachycuje všechna jména osobní a pak jména místní s výjimkou názvů států, zemí, řek a pokoří. Arabská číslice značí číslo stránky. Adamec Ladislav 309 Adler Viktor 107 Aleš Mikoláš 62, 105, 135 Alexander I., car ruský 27, 66 Allende Salvador 295 Alžběta Petrovna, carevna ruská 22 Amsterodam 200 Ančerl Karel 246 Andrassy Julius 147,155 Andrian Julius von 70 Andropov Jurij 296 Antoš Jan 32 Arbes Jakub 113 Arnhem 221 Asmolov Alexej 231 Aspera 27 Augšpurk (Augsburg) 73 August III., král polský a kurfiřt saský 18 sv. Augustin 304 Babeuf Francois Noěl 52 Bad Gastein 99 BadGodesberg 188 Badeni Kazimierz, hrabě 104, 121-123 Bahr Hermann 129 Bach Alexander 88, 96-97, 297 Balabán Josef 219 Baláž Teodor 270 Balbín Bohuslav 52 Banská Bystrica 230 Barvitius Viktor 137 Bass Eduard 200, 236, 237, 241 Batthyány Ludvík 89 Baťa Tomáš 181 BeckJozef 183 Bečváry 40 Bechyně Rudolf 171 Bejrút 215 Bělá pod Bezdězem 37 Bělehrad (Beograd) 24, 161 Benátky (Venezia) 86, 266 Bendovi, rodina 41 Beneš Edvard 142, 150, 155, 159-161, 167, 171, 174, 177, 178, 180, 185, 187, 188, 191, 204, 211, 214, 219-221, 225, 226, 231, 249, 263, 264, 267, 268 Beneš Karel Josef 246 Beneš Ladislav 244 Beneš Třebízský Václav 134 Benešová Božena 195 Beran Rudolf 171, 185, 205, 206 Berchtesgaden 187 Berlín (Berlin) 41, 68, 112, 129, 142, 188, 193, 200, 206, 233, 277 Berman Karel 246 Bernstein Eduard 107 Berastein Leonard 265 Beskid Anton 163 Bezruč Petr (vlastním jménem Vladimír Vašek) 134 Bican Josef 238,239 Bidlo František 246 Biebl Konstantin 194 Bienert Richard 206 BíláCerkev 217 Bil'ak Vasil 283, 286, 287, 291, 304 Bílek František 197 Bílý Josef 218, 223 Birkenau (Brzezinka) 222 Bismarck Otto von 99 Blaho Pavol 161 Blaskowitz Johannes von 206 Bolzano Bernard 55, 79 Bonnet Georges 187 Born Ignác 47 Bouda Cyril 247 Bourboni 18, 29, 63, 66 Božek Josef 48 Bratinka Pavel 310 Bratislava 18, 25, 45, 161, 181, 193, 206,233,276,285 Brest Litevský 155 Breško-Breškovskaja Jekatěrina 152 Brežněv Leonid 283, 286, 287, 289, 291,292,295-297 Brixen (Bressanone) 94 Brixiovi, rodina 42 Brno 25, 36, 37, 43, 45, 46, 49, 50, 75, 182, 191, 199,243,302 Brock Robert 246 Brod Max 193 Brody Andrej 205 Brožík Vilém 137 320 DEJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ II. REJSTŘÍK OSOB A MÍST 321 Brunian Jan Josef 42 Brunich J.F. 48 Brzezynski Zbygniew 293 Břevnov 119 Březina Otakar (vlastním jménem Václav Jebavý) 133, 134 194 Budapešť (Budapest) 51, 88, 146, 158, ,161,283 Buchenwald 224 Budín (Buda) viz Budapešť Bulla Karel 34 Buonarotti Filippo 52 Burian Emil František 197, 242, 246 Burian Vlastimil 197, 238 Buršík Josef 217 Bustelli Giuseppe (Josef) 43 Buzuluk 220 Byron George Gordon Noěl lord 68 Cáchy (Aachen) 20 Cambrai 140 Campo Fonnio 25 Capra Frank 265 Cavaignac Louis Eugéne 86 Cavour Camillo Benso hrabě 95 Ceausescu Nicolae 285 CikkerJán 197 Clam-Martinie Jindřich Jaroslav 111 Clemenceau Georges 159 Curtis M. 265 Custozza 86,101 Curych (Zurich) 95 Czech Ludwig 174 Czernin Ottokar 144 Čalfa Marián 310 Čapek Josef 137, 196,197, 244-247 Čapek Karel 149,194, 197, 247 Čapek-Chod Karel Matěj 134 čarnogurský Ján 310 Čech Svatopluk 133 Čermák Jaroslav 99 Čeměnko Konsátntin 296 Černík Oldřich 283, 286, 287 Černobyl 298 Černý Jan 176,178,179 Černý Václav 246,265 Čert Jimmy (vlastním jménem František Horáček) 302 Česká Lípa 29,175 České Budějovice 75,111 Český Krumlov 25 Čierná nad Tisou 285 Čihák-Znamenáček Jaroslav 212 Čmolík Otto 292 Daladier Édouard 189 Daun Leopold 22 Děčín 34 Demi Jakub 195 Dérer Ivan 159, 161, 171 Descartes René 11 Deym Vojtěch Bedřich, hrabě 61 Děvínská Nová Ves 161 Dienstbier Jiří 310,315 Dieppe 221 Dietl Jaroslav 301 Dlouhý Vladimír 310 Dobeš Josef 245 Dobeš Pavel 302 Doblhoffer Anton 88 Dobner Felix Job (Gelasius aS. Catharina) 53 Dobrovský Josef 15, 47, 54, 55 Dobříš 40 Doksy 32 Dollfuss Engelbert 152, 183 Domašov nad Bystřicí 22 Domažlice 240 Drážďany (Dresden) 20, 27, 41 Drinopol (Edirne) 68 Drtina František 193 Drtina Prokop 233, 259, 264 Dubcek Alexander 283, 285-289, 291, 309,310 Ducháčekl. 270 Dukla 229,230 Dukovany 298 Dula Matúš 158 Dunkerque 216 Ďurčanský Ferdinand 206 Ďuriš Julius 250 Dürich Josef 142 Durych Jaroslav 194 Dvořák Antonín 197 Dvořák Karel 244 Dvořák Zdeněk 246 Dyk Viktor 174, 195, 242 Einstein Albert 108 Eisenhower Dwight David 235,272 Ejzenštejn Sergej 265 Eliáš Alois 206, 208, 209, 223, 294 Engels Friedrich 106 Engliš Karel 179 Fajtl František 230 Felber Viktor 248 Felbiger Johann Ignaz 46 Ferdinand III., velkovévoda toskánský 66 Ferdinand V. Dobrotivý, císař rakouský 73,89 Ferjenčík Mikoláš 270 Feuchtwanger Lion 317 Fierlinger Zdeněk 249, 251 Filla Emil 137, 197, 245-247 Firkušný Rudolf 270 Fischer Otokar 194 Fojtík Jan 287 Forman Miloš 280, 301 Franco Francisco 154 Franěk Mikuláš 264 Frank Karl Hermann 175, 168, 224, 259 Franke Emil 174 Frankfurt nad Mohanem (ani Main) 43, 66, 86, 88, 90 František I. Lotrinský, císař římskoněmecký 18, 20, 23, 40 František II., jako císař rakouský I., 24-27, 36, 45, 46, 50, 55, 56, 70, 72,73,85,86 František IV. d'Este, velkovévoda toskánský 66 František Ferdinand d'Este 139 František Josef I., císař rakouský 89, 95, 98,102,110,130 František Josef, ěs, letec 214 Freud Sigmund 109 Fric Josef Václav 89,90,92 Fric Martin 266 Friedrich (Bedřich) II., král pruský 18, 20, 22, 23, 31 Friedrich Wilhelm (Bedřich Vilém) IV., král pruský 86 Friedman Milton 310 Frýd Norbert 246 Frýdek-Místek 206 Frýdlant 29 Fůgner Jindřich 99 Fússen 20 Futurista Ferenc 197 Gabčík Jozef 223 Gabčíkovo 298 Gahura František 199 Gajda Radola 182 Garibaldi Giuseppe 152 Gastýn viz Bad Gastein Gdaňsk (Danzig) 66 Gentz Friedrich 77 George Lloyd David 150 Gerstner František Josef 47, 48 Glazarová Jarmila 242 Gočár Josef 195, 199 Golian Ján 228, 230 Göll Jaroslav 133, 193 Gomulka Wladyslaw .295 Gorbačov Michail 296, 304 Gorlice 144 Gottsched Johann Christoph 43 Gottwald Klement 174, 180, 182, 225, 250, 258, 260, 262, 264, 269, 274 Grégr Eduard 113,133 Grégr Julius 99,110,113 Grillparzer Franz 73, 88 Grišin Viktor 291 Grňa Josef 227 Groh Vladimír 248 Gross František 265 Grossmann Jan 239 Gruber Tobiáš 47 Grund Norbert 41 Guardasoni Doménico 42 Gutfreund Otto 197 Haas Hugo 197,247 Habrman Gustav 171 Habsburkové 18, 99,158 Hacker Gustav 185 Hácha Emil 202, 205-207 Hála František 264 Halas František 242, 246 Hálek Vítězslav 99, 133 Häling Franz Karl 46 Hanuš Jan 244 Hanuš Miroslav 242 z Harrachu Ferdinand Bonaventura 36 Hartíg František hrabě 47, 48 Hasal Antonín 231 Hašek Jaroslav 152, 195,197 Hašler Karel 246 Haugvic (Haugwitz) Bedřich Vilém, hrabě 29 Havana 299 Havel Václav 280, 304, 309, 310, 311, 316 Havlíček Jaroslav 242 Havlíček Borovský Karel 81, 82, 84, 90, 94,97,150 322 DEJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ II. REJSTŘÍK OSOB A MlST 323 Hebenstreit ze Streitenfeldu František 51 Heller Ota 247 Hencke Andor 205 Henlein Konrád 175, 185, 186 Herbenlvan 270 HerbenJan 134 Herder Johann Gottfried 63 Heydrich Reinhard 223, 224, 236 Hillar Karel Hugo 197 Hilsner Leopold 110 Himl Antonín 292 Hindenburg Paul 208 Hitler Adolf 153, 154, 178, 182-189, 201, 204, 206-208 Hladík Václav 134 Hlaváček Karel 195 Hlávka Josef 99,135 Hlinka Andrej 159, 174, 179, 180, 182 Hodža Milan 159,171,185, 188, 226 Hofer Andreas 27 Hoffmeister Adolf 247 Hohenwarth Karl 111,112 Hohenzollernové 24,99 Holan Vladimír 242, 246 Holbach Paul 12 Holeček Josef 195 Homola Bedřich 223 Hontheim Johann N. 14 Honzl Jindřich 197 Hora Josef 194,242,244 Horáková Milada 269 Hbrthy Miklós 152, 183 Hostovský Egon 247 Hrabal Bohumil 280 Hrabě Václav 302 Hradec Králové 23, 101, 102, 195, 199 Hruban Mořic 174 Hubka Antonín 132 Hudeček František 265 Hus Jan 179, 240 Husák Gustáv 228, 283, 286, 291, 292, 295, 300, 304, 310 Husák Otakar 165 Hutka Jaroslav 302 Hviezdoslav Pavol Országh 193 Chalupecký Jindřich 244 Chamberlain Nevůle 187-189 Charkov 217 Chittussi Antonín 137 Chleborád František Ladislav 117 Chlumec nad Cidlinou 32 Chlumec u Chabařovic 29 Chochol Josef 199 Chotek Rudolf hrabě 40 Chotusice 18 Chruščev Nikita 273, 274, 276 Churchill Winston 214, 220, 254, 272 Chvalkovský František 205, 206 Chytilová Věra 301 Indra Alois 286, 287 Ingr Sergej 212, 214, 270-Innsbruck 88 Jablonné v Podještědí 29 Jakeš Miloš 304, 309 Jaksch Wenzel 174, 185, 226 Jalta 260 Jan, arcivévoda rakouský 86 Janáček Leoš 197 Janík Michael 302 Janoušek Karel 214 Jaroměřice nad Rokytnou 42 Jaroš Otakar 217 Jaslovské Bohunice 298 Jasný Vojtěch 280,301 Javor Ivan 247 JelaČič Josef, bán 88 Jena 67 Ježek Jaroslav 197, 247 Jihlava 36, 162 Jilemnický Petr 246 Jindřichův Hradec 25 Jiránek Vladimír 307 Jirásek Alois 134 Jiroudek František 244 Jirsíková Nina 242,246 Jjřikovský Václav 246 Josef II., císař nmskoněmecký a král český 15, 21, 23, 24, 32-34, 39, 41, 45, 50, 54 Josefov 23 Jung Rudolf 174 Jungmann Josef 546, 79 Jurkovič Dušan 199 Kádár Jánoš 285 Kaddáfí Muamar 296 Kafka Bohumil 199 Kainar Josef 302 Kaizl Josef 109,117 Kálal Karel 193 Kalista Zdeněk 193 Kalvoda Jan 310 Kampelík František Cyril 123 Kant Immanuel 46 Kapek Antonín 286, 292, 304 Kaplan Karel 269 Kaplice 25 Kaprál Václav 246 Karásek ze Lvovic Jiří 134, 195 Karel I., císař rakouský 144,147, 155, 177 Karel IV.; císař římský, král český 80 Karel VI., císař nmskoněmecký a král český 18,30 Karel VII. Albrecht, císař nmskoněmecký, král český a kurfiřt bavorský 18, 20, 31 Karel X., král francouzský 68 Karel, arcivévoda rakouský 27, 55 Karel Albert, král sardinský 86 ' ! Karel Rudolf 244-247 Károlyi Mihály 159, 161, 163 Kateřinské Údolí 78 Kavalier Josef í75 Kavan František 137 Kempen Johann Franz 96 Killar Karel 51 Kindermann Ferdinand 46 Kinský Filip Josef 18 Kinský František Josef 47, 53 Kinský Josef M. 36, 37 Kisch Egon Ervín 193 Kladno 176 Klapálek Karel 214 Klatovy 25 Klaus Václav 310,311,315 Kleinové František, Libor, Albert, Hubert, bratři 77 Klíma Ladislav 193 Klimek K. 270 KJofac Václav 123, 161, 165, 166, 174 Klopstock Friedrich Gottlieb 43 Klumpar Vladislav 202 Kmoch František 242 Kobliha František 197 Kočvara Štefan 264 Kohák Erazim 270 Kolder Drahomír 287 Kolín nad Labem 22, 52 Kolín nad Rýnem (Köln) 43 KollárJan, 80 z Kolovrat František Antonín 73, 87 Kolský Karel 238, 239 Komárek Valtr 310 Komárno 285 Konopásek Stanislav 238 Konrád Kurt 194 Konstantin, velkokníže ruský 68 Kopecký Jan, lidovecký politik 264 Kopecký Jan, teatrolog 242 Kopecký Václav 250, 260 Kopecký Vlastimil 238 Kosciuszko Tadeusz 24" Kossuth Lajos 89 Košice 161,249 KotěraJan 189 Kotzebue August 67 Kounic Václav Antonín hrabě 20, 30, 31 Koucký Vladimír 283 Kovařovic Karel 135 Kozák Jan Blahoslav 193, 265 Koželuhové Jan a Karel, bratři 200 Krajina Václav 259,270 Krakov (Kraków) 69, 140 Král Jaroslav 244, 246 Kramář Karel 109, 117, 144, 150, 155, 159, 160, 165-167 174,184 Kramerius Matěj Václav 43 Krásnohorská Eliška 117, 133, 137 Kratochvíl Jan 218,230 Kratochvíl Jaroslav 246 KrebsHans 174 Krejčí František 193 Krejčí František Václav 120, 133 Krejčí Jaroslav 206 Kremlička Rudolf 137 Kriegel František 286, 287 Krofta Kamil 185, 241 Kroměříž 42,89 Kroupa Daniel 310 Krška Václav 266 Kryl Karel 302 Kříž Alois 208 Křížová '51 Kůbeck Karl Friedrich 73, 96 Kubelík Rafael 270 Kubín Otakar 137 Kubiš Jan 223 Kubišová Marta 302 Kubista Bohumil 136, 137, 197 Kubka František 241 Kucůk-Kajnardži (Kajnaradža) 23 Kun Béla 161 Kundera Milan 280 324 DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ II. rejstřík osob a míst 32s Kupka František 137 Kutlvašr Karel 235 Kuznecov Vasilij 287, 294 Kvapil Jaroslav 135, 146 Kvapilová Hana 135 Kyjev 217,289 Kynžvart 68 Lamač Karel 197, 247 Lämmel Šimon 77 Langer František 195,247 Lanna Vojtěch (Adalbert) 77 Lány 307 Latour Theodor František 88 Laudon Gideon 22, 24,40 Laušman Bohumil 270 Le Corbusier (Jeanneret Charles Édouard) 199 Leitenberger Johann Josef 36 Lenárt Jozef 287 Lenin (Uljanov) Vladimír 182 Leopold IL, císař a král Český 24, 40, 50, 51, 54, 55 Letenská Anna .246 Lettrich Jozef 228 Ley XIIL, papež 121 Ležáky 224, 236 Lhoták Kamil 244 Liberec 29,36,77,78,119,162 Lidice 224,236 Liebig Johann 77 LichnerJán 264 Linec (Linz) 75 Linne Karel 12 Lipsko (Leipzig) 22, 29, 43, 73 List Wilhelm 206 Liška Alois 215 Litoměřice 158 Livius Titus 139 Locarno 183 Locke John 11 Lodgmann von Auen Rudolf 162 Londýn (London) 203, 214, 219, 221, 225-228, 230, 233 Loos Adolf 199 Los Angeles 305 Lovosice 20 Lublaň (Ljubljana, Laibach) 67 V Ludvík XVI., král francouzský 24, 41 Ludvík, arcivévoda rakouský 73 Ludvík Filip, král francouzský 68, 85 Lunéville 25 Luther Martin 67 Luza Vojtěch 227 Mack Leiberich 25 Mach Ernst 108 Mácha Karel Hynek 80, 240 Machar Josef Svatopluk 133 Majer Antonín 127 Majerová Marie 195 Makovský Vincenc 246 Malý Jakub 80,84 MalypetrJan 171,182,184,185 Mánes Josef 62, 99 Manchester 75 Mannheim 41 Marek Antonín 80 Marengo 25 Marie Terezie, královna česká a uherská 18-20, 22, 23, 29-32, 39, 40,45,48,53-55 Marie Luisa, manželka Napoleona I. 27, 66 Marshai George 261, 262 Martin 158, 159 Martini Karel Antonín 50 Martinovič Ignác 51 Martinů Bohuslav 197 Marx Karel 106, 107 Mařák Julius 137 MařánekJiff 241 Mařatka Josef 199 Masaryk Jan 214,253,258-261 Masaryk Tomáš Garrigue 109, 110, 134, 142, 148-151, 155, 160, 163, 167-169, 171, 175, 179, 182,185, 193,308,317 Mašek Václav 244 Mašin Josef 219 Mašinové Josef ml. a Ctirad, bratři 270 Mathesius Vilém 241 Mauthausen 258 Maxa Bohumil 248 Mayr-Harting Robert 174 Mayer z Mayernu Jan 47 Mazzini Giuseppe 68 Mečiar Vladimír 311,315 Medek Rudolf 195 Mehoffer Ignác 46 Meissner Alfréd 171 Menzl Jiří 301 Merta Vladimír 302 Metternich Clemens Wenzel Lothar 27, 66-68, 70, 71, 73 85, 87, 90, 96, 297 Mikulov 101 Milán (Milano) 86 Mirabeau de Riqueti Gabriel Honoré 51 Mišík Vladimír 302 Mitrovský Jan Nepomuk hrabě 47 Mladá Boleslav 32 Mlčoch Rudolf 174 Mlynář Zdeněk 283 Mnichov (München) 137,155,178, 189, 190, 201, 271 ...... Modena 29,66 Modrý Bohumil 238 Mohuč (Mainz) 67 Molvice (Malujowice) 39 Montesquieu Charles Louis 11 Moravec Emanuel 239 Moravec František 216, 270 Morávek Václav 219 Moskva 110,177, 180, 203, 205, 209, 219, 225-227, 233, 249, 261, 262, 273, 274, 276, 277, 286, 295, 299 Most 162 Mošna Jindřich 135 Moyzes Alexander 197 Mozart Wolfgang Amadeus 42 Mrázek Karel 221 Mrkvička Otakar 246 Mühlberg J. 193 Mucha Alfons 137, 197 Mukařovský Jan 194 Münch Edvard 137 -Münch Charles 265 Mussolini Benito 152, 154,178, 188, 189 Muzika František. 244 Myslbek Josef Václav 135, 137, 197 Mysliveček Josef 41 Náchod 32 Najman Josef Václav 174 Nálepka Ján 216 Napoleon I. Bonaparte, císař francouzský 13, 25, 27, 29, 39, 55, 86 Napoleon III., císař francouzský 86, 95, 111 Neapol (Napoli) 67, 85 Neerwinden 24 Nejedlý Vít 247 Nejedlý Zdeněk 266 Němcová Božena 97 Němec Antonín 176 Němec Bohumil 185 Němec František 231 Němec Jan 280 Neruda Jan 99,113,133 Neudörfel 119 Neumann Bedřich 214 Neumann Kostka Stanislav 194 Neurath Konstantin von 208, 294 Newton Isaac 11 Nezval Vítězslav 194, 242, 247, 265 Nicolay Ludwig Heinrich 43 Nitra 182 Nohavica Jaromír 302 Norimberk (Nürnberg) 43, 187 Nosek Václav 250, 263 Nostic František Antonín, hrabě 54 Novák Arne 194 Novák Vítězslav 197, 244 Novarra 86 Novomeský Ladislav 228 Novotný Antonín 274, 275, 277, 281, 283, 291 Nový Karel 241, 246 Nývlt Antonín 32 Olbracht Ivan 265 Olomouc 22, 23, 42, 43,46, 47, 88, 89, 94, 162, 243, 259 Olšany u Prostějova 25 Opava 45, 50, 67,162 Opiz Ferdinand 52 Opletal Jan 218,294 Opočno 27 Ornest Ota 247 Orten Jiří 242 Orwell George 154 Oslavany 176 Osuský Stefan 211 Otto Jan 133 Paderlík Arnošt 244 Pacher Rafael 162 Palacký František 53, 61, 64, 65, 81, 83-85, 90-92, 94, 96, 99,110, 112, 150,241 Palach Jan 289,294,304 Paleček Miroslav 302 Palermo 85 Papánek Ján 270 Parma 29,66 Paříž (Paris) 22, 41, 68, 85, 137, 140, 142, 150, 159, 197, 200, 211, 212, 271 326 DEJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ II. REJSTŘÍK OSOB A MÍST 327 Passer Ivo 280 Páta Josef 248 Patočka Jan 303 Pattoii Georges Smith 305 Pavel Josef 287 Pavlík Karel 206 Pecka Josef Boleslav 119 Pětkoví rodina 77 Pekař Josef 192, 193 Pele Antonín 247 Pele Hynek 248 Pelcl František Martin 44, 45, 53, 54 Pelhřimov 25 Pelikán Jiří 302 Pergen Jan Antonín, hrabě 48 Perner Jan 77 Peroutka Ferdinand 176, 258, 265, 270 Peřina František 213 Pešť viz Budapešť Petr III., car ruský 22 Petrohrad (Sankt Peterburg) 95 Piacenza 66 Piccione Luigi 164 Pietor Ivan 264 Píka Heliodor 220, 269 Piller Jan 286 Pillersdorf Franz 87 Pilnice (Pilnitz) 24 Pinkas Adolf Maria 137 Pinochet Augusto 295 Piter Bonaventura 53 PithartPetr 315 Pitrman Alois 244 Pius IX., papež 86 Plener Ignác 106 Plíhal Karel 302 Plzeň 75, 124, 235, 274, 305 Podgornyj Nikolaj 287 Pokorný Karel 244 Poláček Karel 200, 246 Poledník Jindřich 292 Postupim (Potsdam) 253 Poznaň 66 Praha 20, 29, 32, 38, 40-43, 45, 47-51, 53, 54, 75, 76, 78, 80, 84, 90, 92-94, 101, 111, 116, 120,121,123, 129, 130, 132, 135, 147, 152, 155, 157-159, 165, 176, 177, 182, 185, 187, 191, 193, 197, 199, 200, 205, 206, 218, 223, 224, 233, 235, 255, 263, 265, 269, 274, 281, 283, 286, 289, 290, 292, 298, 302, 309 Prášek Karel 171, 175 Pražák Albert 235 Preiss Jaroslav 171 Preissig Vojtěch 246, 247 Prešov 162, 163 Prchlík Václav 288, 291 Pribina, kníže nitranský 182 Princip Gavrilo 139 Procházka Adolf 264, 270 Přerov 235 Přibyslav 41 Přikryl Vladimír 230 Pubička František 53 Pujmanová Marie 195 Půlpánová Božena 246 Purkyně Karel 90 Putzlacher Tomáš Antonín 34 z Questenberka Jan Adam 42 Raab Franz Anton 32, 46 Radecký z Radce Václav 86, 88, 92 Radiščev Alexander 52 Rádi Emanuel 193 Radok Alfréd 266 Rájec nad Svitavou 41 Rašín Alois 121, 144, 147, 157,166, 167, 171, 174,178,188 Rašín Ladislav 188,191 Ratibořice 27 Rauscher Joseph Othmar 96 Reagan Ronald 296 Remeš (Reims) 235 Rettigová Magdalena Dobromila 1-35 Riedel Andreas 51 Rieger František Ladislav 84, 88, 94, 98, 99, 110-114, 116, 117 Ríegger Josef Antonín 51 Rigo Emil 286 Richter Johann Paul Friedrich 43 Rilke Reiner Maria 193 Ripka Hubert 263,270 Rodin Auguste 137, 199 Roosevelt Franklin Delano 220, 296 Rothschildové 68 z Rottenhannu Jindřich František 46 Ruda 217 Rumburk 29 Runciman Walter 187 Ružomberok 159 Ryba Jakub Jan mladší 42 Řezáč Václav 242 Říha Jan 238 Řím (Roma) 86, 142, 178 Sade Donatien Alphonse Francois de 13 Sadová 101 Sachsenhausen 245 Saint-Germain 160, 163 Salivarová-Skvorecká Zdena 302 Sand Karl Ludwig 67 Sarajevo 139 Sartre Jean Paul 265 Sázava 75 Scotti de Compostella Josef Bernardin 41 Sedláček Václav 218, 294 Seifert Jaroslav 194 Sekora Ondřej 246 Semily 113 Sevastopol 95 Seydl Zdeněk 244 Scheiner Josef 158 Schill Ferdinand 27 Schiller Johann Christoph Friedrich 43 Schmerling Adolf 98, 99 Schmidke Karol 228 Schnirch Bohuslav 135 Schönbrunn 27, 130 Schulhoff Erwin 247 Schulz Josef 135 Schulz Karel 241 Schütz Hans 185 ze Schwarzenberka Felix, kníže 94-96 Schwechat 36,88 Sidor Karol 174 Sinclair Archibald 214 Skoumal Petr 302 Skrejšovský Jan Stanislav 114 Skřivan Josef 246 Sládek Josef Václav 133 Sladkovský Karel 99 Slánský Rudolf 269 Slavíček Antonín 137 Slavík Jan 193 Slavkov u Brna 27 Smetana Bedřich 99, 135, 243, 247 Smetana Jan 265 Smrkovský Josef 283, 286-288 Sochor Antonín 217 Sokolovo 217 Solferino 95 Sonnenfels Josef 50 Sosnar Jura 259 Soukup František 121,147,155,157, 166 Sova Antonín 133 Špiček K. 265 Spina Franz 174 Stadion Rudolf 89-91 Stalin (Džugašvili) Josef 154, 225, 226, 231, 233, 262, 269, 270, 273, 274 Stamicovi rodina 41 Staněk František 165 Steinbeck John 265 Steinhardt Laurence A. 268 Steinsky František 52 Stejskal Josef 246 Stekly Karel 266 Stephanie Gottlíeb mladší 34 Stibor Oldřich 246 Stifter Adalbert 193 Stockholm 289 Stránský Jaroslav 174, 263, 270 Strauss Johann 88 StremayrKarl 116 Strobach Antonín 84 Stříbrný Jiří 147, 157, 171, 182, 184 Sudek Josef 197 Sucharda Stanislav 137 Suchoň Eugen 197 Suchý Jiří 302 Suk Josef 197 Sulejovice 125 Suslov Michail 287 Suttner Berta, roz. Kinská 109 Sváróv 77 Svátek Oleg 206 Svoboda Ludvík 212, 220, 230, 251, 258, 283, 286, 288, 289; 292, 294 Svolinský Karel 244 Swieten Gerhard van 50 Sychravá Lev 224 Syrový Jan 188, 204 Šalda František Xaver 133,194 Šalgovič Viliam 288 Šaloun Ladislav 137, 197 Šámal Jaromír 248 Šaštín 36 Šik Ota 277, 281 Šimáček František 127 Šimon Bohumil 286 Široký Viliam 250, 274, 275 Škoda Emil 124 Škvorecký Josef 266, 280, 302 32H DEJINY ZEM f KORUNY ČESKÉ II. SlitrJirí 302 Šmeral Bohumír 174, 176 Snejdárek Antonín 284 Soltéz Josef 250 Šoupal Josef 178 Špaček Josef 286 Spála Václav 137 Spaniel Otakar 199, 246 Spork František Antonín 42 Šrámek Jan 121, 171, 174, 179, 214, 264 Srobár Vávro 147, 157, 161, 163, 166, 228 Šťastný Alfons 121 Štefánek Anton 161 Štefánik Milan Rastislav 142, 147, 150, 155, 160, 166 Štěrboholy 20 ze Sternberka Jáchym 47, 52 ze Šternberka Kašpar 78 Storkán Jaroslav 248 Strougal Lubomír 304 Šturc Václav 179 StursaJan 197 Štýrský Jindřich 197 Šusta Josef 193 Švabinský Max 137 Svehla Antonín 121,146,147,155, 157, 166, 167, 171, 178, 179 Švestka Oldřich 287 Taaffe Eduard hrabě 114, 116, 120, 129 Talleyrand-Perigord Charles 66 Tatarka Dominik 280 Teige Karel 194, 265 Temelín 298 Teplice 29 Teplice nad Metují 32 Terezín 23 Tesařík Richard 217 Těšín 23, 164 Thám Karel Ignác 54 Thám Václav 54 Thein Hanuš 246 Thun Josef Matyáš 84 Thun Lev 78,91,97 Tigrid Pavel 270, 271, 302 Tichý František 265 Tikal Václav 265 Tiso Jozef 174,205,206,210 Tito Josip Brož 277,285 Tobrúk 215 Tomášek František 160 Tomek Václav Vladivoj 94 Topol Josef 280 Toruň 66 Toyen (vlastní jméno termínová Marie) 197 Trenčín 161 Trianon 160 Trnava 161 Trnka Jiří 266 Trojan Pravoslav 84 Trousilek Josef 238 Trurnan Hany 261 Trutnov 32 Třešňák Vlastimil 302 Tuka Vojtěch 159, 178, 179 Tulka Josef 135 Tusar Vlastimil 167, 171, 176 Tyl Josef Kajetán 81 Týrlová Hermína 266 Tyrš Miroslav 99 UThant 285 Udržal František 146, 158, 171, 179, 180, 182 Uher Jan 248 Uherská Skalica 161 Uhl Petr 291 Ulbricht Walter 285 Ullman Alois 252 Ulm 25 Ungar Rafael 51 Ursíny Ján 228, 259 Ústí nad Labem 252, 253 Užhorod (Užgorod) 163 sv. Václav, kníže český 240 Václavek Bedřich 194, 246 Váchal Josef 197,198 Valmy 34 Vančura Vladislav 194, 241, 246 Varholík Juraj 292 Varnsdorf ' 29, 37 Varšava (Warszawa) 68, 284, 285, 315 Vašátko Alois 213,221 Vašátko Václav 143 Verdun 140 Verneřice 37 Verona 67 Versailles 153, 155, 160 Veverkové František a Václav, bratranci 76 Vídeň (Wien) 25, 41, 45, 50-54, 66, 69, 75, 87-92, 94, 101,109,111, 119, 129, 130, 137, 139, 142, 146, 162, 189, 193, 199 Vídeňské Nové Město (Wiener Neustadt) 47, 54 Viest Rudolf 230 Vichy 215 Viktor Emmanuel I., král sardinský a italský 86,101 Világoš (Villágos) 89 Vilém II, císař německý 155 Visegrád 315 Vladivostok 164 Vlach Karel 266 Vocel Jan Erazim 94 Vodňanský Jan 302 Voigt Mikuláš Adaukt (Adauctus a S. Germano) 54 Vojáček František 246 Vojan Eduard 135 Vojta Hugo 223 Vološin Augustin 205 Voltaire (vlastním jménem Francois-Marie Arouet) 11 Voskovec Jiří (vlastním jménem Jiří Wachsmann) 197,247 Vratislav (Wroclaw, Breslau) 20 Vrbenský Bohuslav 166, 175 Vrchlický Jaroslav (vlastním jménem Emil Frída) 133,137 Vycpálek Ladislav 244 Vyskočil Ivan 280 Vyškov 42 Vyx Ferdinand 161 Wagner Josef 244 Wagram 27 Wartburg 67 Washington 150, 155, 271 Weiss Jiří 246 Wells Orson 265 Werfel Franz 193 Werich Jan 197,247,266 Werstadt Jaroslav 193 Westminster 20 Wieland Christoph Martin 43 WüWWoodrow 148,150,155,159, 163 Windischgrätz Alfred 88, 92 Winter Zikmund 134 Wolker Jiří 194 Ypres 140 Zábrodský Vladimír 238 Zahradníček Jan 195 Zajíc Jan 289, 294 Zápotocký Antonín 259, 269, 274, 277 Zápotocký Ladislav 119 Zátopek Emil 238 Zborov 143 Zbraslav 36 Zelenka Jan Dismas 41 Zenkl Petr 259, 263, 270 Zeyer Julius 133 Zítek Josef 132, 135 Zívr Ladislav 265 Zlín 199,243 Znojmo 162 Zoch Samuel 158 Zoula Norbert 119 Zrzavý Jan 265 Zvoleněves 125 Zykmund V. 265 Žatkovič Hryhorij 163 Žaškov 217 Ženeva (Geněve) 155,158, 273, 274 Ženíšek František 135 Žilina 161,204 Žižka z Trocnova Jan 55, 216 Sestavila Jiřina Urbanová ZEMI 1 IfORUNY ě ČESKÉ n. Pavel Bělina, Tomáš Grulich, Jaroslav Halada, Jaroslav Hrbek, Petr Mareš, Dagmar Moravcová, Jiří Pokorný, Jiří Rak, Petr A. Rocek, Josef Tomeš Lektorace Vratislav Hanzlík, Jaroslava Pešková, Jan Urban Vědecká redakce Pavel Bělina, Jiří Pokorný Jazyková a odborná redakce Tomáš Kybal Grafická úprava Pavel Štefan Fotografie na obálce Prokop Paul Reprodukční fotografie Zdeněk Helfert, Jiří Javorský, Milan Nikodým Mapy Drahomíra Šimková Grafy Jaroslav Láník Vydalo nakladatelství Paseka v Praze a Litomyšli roku 1997 jako svou 189. publikaci Sazba Editpress, spol. s r. o., Praha Zpracování obálky Luděk Kubík-esteťs Tisk Bartošova tiskárna, Hradec Králové Schválilo Ministerstvo Školství, mládeže a tělovýchovy ČR dne 24. dubna 1992, C.j. 16 383/92-21, k zařazení do seznamu učebnic ISBN 80-7185-097-7 ISBN 80-7185-098-5 (soubor) Z ENCYKLOPEDICKÝCH A HISTORICKÝCH KNIH NAKLADATELSTVÍ PASEKA Qttův slovník naučný NejrozsáhlejŠí, dosud nepřekonané české encyklopedické dílo. Vychází 5x až 6x ročně jako fotoreprint původního vydání ve vazbě se zlacenou ražbou. V koedici s nakladatelstvím ARGO a za prispení společnosti Lombard, a. s. GUSTAV FRIEDRICH Rukověť křesťanské chronologie Reprint vydání z roku 1934. Nepostradatelná pomůcka pro studenty, historiky a zájemce o dějiny. Obsahuje chronologické tabulky, mj. věčný kalendář gregoriánsky a juliánsky, přehled pohyblivých svátků, seznamy duchovních a světských hodnostářů (papežů, biskupů, císařů, králů...) i tabulky zatmění Slunce a Měsíce. PETR ČORNEJ, PAVEL BĚLINA A KOL. Dějiny evropské civilizace L, II. Druhé, doplnené vydáni Dvousvazková příručka, určená studentům středních škol i ŠMí čtenářské obci, podává obsažnou a zasvěcenou výpověď o vývoji evropské civilizace, jejích duchovních zdrojích, politických a kulturních aktivitách, ale i o prolínání a střetání s jinými civilizačními okruhy. KOLEKTIV POD VEDENÍM JANA VLKA A JAROSLAVA LÁNÍKA . Dějiny Prahy I., II. O výsadním postavení Prahy v rámci Čech a zčásti i v rámci českých zemí nebylo od počátku jejích dějin pochyb. Autoři dvousvazkových Dějin Prahy se soustřeďují na otázku vzniku a vývoje sídelního, demografického, kulturního a hospodářského organismu s důrazem na každodenní život města, a to od osídlení pražské kotliny přes dějiny pražských měst až po vznik Velké Prahy ve století dvacátém. JACQUES LE GOFF Dějiny Evropy pro děti Nová kniha jednoho z nej významnějších francouzských historiků, přeložená do několika světových jazyků, přístupnou a netradiční formou přibližuje dětem okolo dvanácti let dějiny evropské civilizace a kultury. Čtivý text doprovázejí nápadité barevné ilustrace, které pro české vydání vytvořil Petr Poš. Publikace vychází rovněž ve slovenském jazyce. Z francouzštiny přeložil Michal Černoušek JAN FROLÍK, ZDENĚK SMETÁNKA Archeologie na Pražském hradě Přehled výsledků archeologického výzkumu Pražského hradu dokládá význam sídla českých panovníků v počátcích našeho státu a ukazuje postupnou proměnu jeho podoby od staroslovanského hradiště přes mohutný románský hrad až k velkolepému gotickému sídlu posledních Přemyslovců a Lucemburků. JOSEF JANÁČEK Rudolf II. a jeho doba Životopis císaře Rudolfa II. (1552-1612) zpracoval autor po důkladném studiu všech dostupných historických pramenů a vykreslil v něm výstižný portrét slavného císaře, zejména z pohledu konfrontace panovníkovy podivínské povahy a jeho vladařského poslání, jakož i plastický obraz předbělohorské doby. Nové vydání úspěšné publikace je doplněno bohatým dokumentárním materiálem. JIŘÍ KAŠE, PETR KOTLÍK Braunův Betlém Drama krajiny a umění v proměnách času Dosud nejúplnější obrazová monografie evropsky významného barokního krajinného konceptu ve východních Čechách se souborem soch M. B. Brauna sleduje osud tohoto jedinečného komplexu od doby vzniku až po současnost. Kníhaje výsledkem práce mezinárodního týmu, který studoval možnosti záchrany Braunových děl. ZDENĚK HOJDA, JIŘÍ POKORNÝ Pomníky a zapomníky Druhé vydáni Pozoruhodné a mnohdy dramatické osudy pomníků významných i zavrhovaných osobností v Čechách od nej starších dob po současnost. Autoři podávají zasvěcenou výpověď o tom, co by mely pomníky vyjadřovat, k čemu nabádat, jaké poselství předávají o době svého vzniku i lidech, kteří je stavěli, ale také bourali. Knihu doplňuje bohatý, převážně dosud nepublikovaný obrazový materiál. RADKO BRACH Československo a Evropa v polovině dvacátých let Původní historická monografie o československé zahraniční politice a diplomacii okolo roku 1925. Autor zároveň analyzuje a hodnotí celkový mezinárodně politický vývoj a postavení ČSR v meziválečné Evropě. Bohatý dokumentární materiál. HISTORICKÁ PAMĚŤ Edice zahájená v roce 1994 přibližuje populárně vědeckou formou významné osobnosti světové i domácí (řada Medailony) a přináší též autentické výpovědi svědků minulých dob (řadaMemotíry). V roce 1997 začíná vycházet třetí řada - Příběhy, zachycující zajímavé dějinné událostí v širších souvislostech. Autoři i editoři jednotlivých svazků jsou uznávanými odborníky ve svých oborech. Knihy vycházejí v obdobné grafické úpravě a jsou doplněné velkým množstvím dokumentárního materiálu. MEDAILONY PAVLA OBRAZOVÁ, JAN VLK Maior gloria - Svatý kníže Václav JAN P. KUČERA Drama zrozené hudbou - Richard Wagner ANTONÍN KLÍME K, PETR HOFMAN Vítěz, který prohrál - Radola Gajda ALENA MORÁVKOVÁ Křížová cesta Michaila Bulgakova MICHAL ČERNOUŠEK Dobyvatel nevědomí - Sigmund Freud MEMOÁRY KAREL JAROŠ Z turecké armády do britského zajetí Vzpomínky c. a k. důstojníka z let 1916-1919 JOSEF VÁCHAL Malíř na frontě Soča a Itálie 1917-1918 PŘÍBĚHY STANISLAV BÁRTL A mizeli na sever Tajná meteorologická válka v Arktidě 1940-1945 BOJIŠTĚ ČESKÝCH DĚJIN Tematická řada, zaměřená na významné bitvy, které se bud odehrály na českém území, nebo se jich účastnily české jednotky. Časově zahrnuje období od vzniku českého státu koncem 9. století až po dnešek (nasazení českých vojáků v rámci mezinárodních misí). Rekonstrukce bitevních událostí doprovází řada vyobrazení, plánků, schémat, životopisných medailonků a citací z dobových dokumentů. JIŘÍ RAJLICH Jindřichův Hradec 1944 Bitva, která se odehrála po poledni 24. srpna 1944 v prostoru východně od Jindřichova Hradce, byla prvním velkým leteckým střetnutím mezi americkým a německým letectvem nad naším územím. PAVEL BĚLINA Kolín 1757 Bitva u Kolína je u nás v obecném povědomí spojována se sentimentálne laděnou písňovou tvorbou z doby českého národního obrození. Je však málo známo, že císařovna Marie Terezie připisovala zmíněnému vítězství nad pruským králem Bedřichem II. takový význam, že 18. červen 1757 označila za „den znovuzrození monarchie". JIŘÍ FIDLER Zborov 1917 U západoukrajinského městečka Zborov dosáhla v rámci takzvané Kerenského ofenzívy výrazného úspěchu československá brigáda ruských legií. Prolomila frontu početnějších, lépe vyzbrojených a dobře opevněných rakousko-uherských jednotek. Zborovská bitva se stala rozhodujícím impulsem pro uznání československé zahraniční akce jako plně respektovaného spojence v očích dohodových mocností. PETR KLUČINA Kressenbninn 1260 Rozhodující bitva ve válce mezi českým králem Přemyslem II. a uherským králem Bélou IV. o tzv. babenberské dědictví. Na paměť svého skvělého vítězství založil český panovník klášter Zlatá Koruna a současníky byl nazýván „králem železným a zlatým". ? nüidoi tieme'áe dimriBmuoBaiU WS** 0 cfc děimG^jněiakooduáufíkmm- e niti do společnosti, násodůjaka inimilnnnň domnkmtirkň n nit II