UMĚNÍ A REVOLUCE (.1849) Takřka všeobecně si dnes umělci stěžují na škodu, kterou jim způsobila revoluce. Neobviňují onen veliký pouliční boj, náhlý a mocný otřes státní budovy, neobviňují rychlou změnu vlády :,dojem, který zanechávají tyto mohutné události, je většinou poměrrlě prchavý a působí rušivě jen krátkou dobu: co však tak smrtelně zasahuje dosavadní umělecké dění, to je neobyčejně trvalý cha-. rakter posledních otřesů.. Teď jsou ohroženy dosavadní í základy výdělku, provozu, bohatství a po obnovení vněj-[ šího klidu a po úplném návratu vnější tvářnosti společenského života hlodá hluboko v útrobách tohoto života: palčivá starost, trýznivá obava: nedůvěra v podnikání-ochromuje úvěr; kdo chce mít jistotu, zříká se nejistého zisku, průmysl vázne a — umění nemá z čeho žít. Bylo by kruté odepřít tisícům, postiženým touto nouzí, lidský soucit. Ještě nedávno byl oblíbený umělec zvyklý dostávat za své ochotné výkony mzdu ve zlatě od pohodlně bezstarostné části naší zámožné společnosti a stejné právo na pohodlně bezstarostný život, a tak je teď pro něho krušné být úzkostlivě zavřenýma rukama odmítán a vydáván všanejýděleěné nouzi: sdílí tak zcela t k vyhladovělému žaliMkir^ jimiž" mohl- až / o dosud yýrábiět.. pro_ .zámožného člověka tisícero" příjem- Jl^-^č^ ných věcí.. JA má právo si stěžovati~protože "íomu^ Edfo cítí' bolest, dala příroda pláč. Měli bychom se ptát, zda 235 má právo zaměňovat sebe s uměním, stěžovat si na svou tíseň jako na tíseň umění, obviňovat revoluci, která mu znesnadňuje pohodlné živobytí, jako zásadního nepři--" teIé"^úměčuTNež~by se ťafô~otáWa rozřešila, měli by být dotázáni aspoň ti umělci, kteří slovem i činem osvědčili, že milují a provozují umění jen pro samo umění a o nichž lze dokázat, že trpěli i tenkrát, když ostatní se radovali. Běží tedy pouze o umění a jeho podstatu. Nebudeme se však zabývat jeho abstraktní definicí, jde jen o vysvětlení významu umění jako výsledku společenského I života, o uznání umění zasociální produkt. Vítané služby I nám tu pTSkaželetmé přehlecEňe vytyčení hlavních bodů I evropských dějin umění, které nám poslouží při řešení ^ naší otázky, jistě nemálo důležité. J> i/\ 4/- Zamyslíme-li se nad naším uměním, vidíme, že na XjAlľ" každém kroku narážíme na souvislost s peckým uměním. Naše moderní umění je vpravdě jen článkem retézulmie^~__ leckého vývoje celé Evropy, a ten vychází od jŘeků._l?ä/l^ Pravým výrazem řeckého ducha, jaTTse" jevil v době svého rozkvětu politického a uměleckého — po překonání drsného přírodního náboženství asijské vlasti a po, nastolení krásného a silného svobodného člověka do popředí náboženského uvědomění —, je Apollo vlastně hlavní a národní bůh helénskych kmenů. ~ Apollo, který přemohl chaotického draka Pythona, zničil domýšlivé syny vychloubačné Nioby svými smrtícími šípy, který ústy své kněžky v Delfách hlásal tazatelům prazákon řeckého ducha a podstaty, a tak nastavoval člověku, pohrouženému ve vášnivou činnost, klidné, nezkalené zrcadlo jeho nejvnitřnější, nezměnitelně řecké povahy — Apollo byl vykonavatelem Diovy vůle v řecké zemi, byl řeckým národem. :" Nepředstavujme si Apollona v době rozkvětu řec-, kého ducha jako změkčilého vůdce Mus, jak nám ho podává pozdější^hýřivé umění sochařské; velký autor tragédií (Áischylos ho znal s výrazem radostné vážnosti, krásného^ale-silného. Tak ho poznávala spartská mládež, když tancem a zápasem rozvíjela štíhlé tělo k půvabu a síle; když milovaný přítel unášel na koni chlapce do širého kraje za divokým dobrodružstvím; když mladík vstupoval do řad svých druhů, mezi nimiž se nemohl , A 236 uplatnit jinak než svou krásou a laskavostí, které byly jeho jedinou mocí, jediným bohatstvím. Tak ho viděl Athéňan, když "ho veškeré nutkání krásného těla a neklidného ducha pudilo k znovuzrození vlastní bytosti v ideálním výrazu umění; když se hlas, plný a zvučný, pozvedal k sborovému zpěvu, aby opěval božské činy i dával tanečníkům svižný takt k tanci, který půvabným a smělým pohybem tyto činy představuje; když klenul na harmonicky seřazených sloupech ušlechtilou střechu, řadil nad sebe široké polokruhy amfiteátru a navrhoval důmyslná jevištní zařízení. Takto viděl tohoto nádherného boha autor tragédií, rozohněný Dionýsem, když přikázal všem živlům umění, která bez příkazu, samovolně, z vnitřní přirozené potřeby a bujně vypučela z nejkrás-nějšího lidského života, smělé, závazné slovo, vznešený básnický záměr, který je všechny soustředil jakoby do ejino^ řecká tragédie vrcholem řeckého ducha: je to však vrchol , / rozkladu prázdného, bezduchého nepřirozeného řádu lid- A ských věcí a poměrů. Nemusíme zde blíže charakterisovat tento řád věcí, stačí nám poctivě prozkoumat obsah a veřejné působení našeho umění, a zejména právě divadelního, abychom v něm poznali obraz vládnoucího ducha veřejnosti, věrný jako v zrcadle: tímto obrazem bylo totiž veřejné mínění vždy. A tak napj;o^o^e_vidíme_y našem veřejném divadel ním umění skutečné drama, to^jMin^T^ó^litelnérne]-větsí umělecké'dílo lidskéherducha: naše divadlo je jen \ pohodlným prostředím k lákavému předvádění jednotli- vých, sotva povrchně spojených, uměleckých nebo lépe řečeno: umných výkoňu/'Jak neschopné je naše divadlo přivést vroucí spojení všech uměleckých odvětví jako skutečně draníä K hejvyššímu, nejdokonalejšímu výrazu, jL^^. jeví se už v jeho rozdílení na obajjrjjLhy_, Jotižjiajíinohni g o a operu^čímž se čm^ólíř^chiímálděalisující výraz hudeb-1 c?.c.:-./-nFaTopeře se už předem odpírá jádro a nejvyššf záměr h <^_,^ skutečného dramatu. Tak se celkem vzato nemohla čino- ^l hra nikdy vyšinout k ideálnímu, poetickému vzepětí a -''(/.. musela —aniž se tu zmíníme o opomimrtelném vlivu / ,-, -nemravné veřejnosti — už z nedostatku výrazových pro- ^ středků klesnout z výše do hlubin, z hřejivého prostředí [ vášně v chladné prostředí intriky, kdežto z opery se stal c^ťT'7' dokonalý chaos bez ladu a skladu sem tam těkajících Ct:í> smyslových prvků, z něhož si každý mohl vybrat, co nej- jj lépe vyhovuje jeho vkusu, zde půvabný skok tanečnice, í tam smělou pasáž pěvcovu, zde oslnivý efekt dekorace, i tam ohromující výbuch orchestrální sopky. Což dnes nečteme, že ta či ona opera je umělecké dílo, protože je j v ní mnoho krásných árií a duet, instrumentace orchestru že je rovněž brilantní atd.? Účel, který jedině může ospravedlnit použití tak rozmanitých prostředků, ten velk^Jlrjmatický účel — na ten už lidé nepřijdou...... Tyto soudy jsou omezené, alěpócťíve; ukazují zcela prostě, oč posluchači běží. Je i mnoho oblíbených umělců, kteří naprosto nepopírají, že jejich ctižádostí není nic 245 víc než právě uspokojit tohoto omezeného posluchače. Velmi správně dovozují: když přijde do divadla princ od namáhavé polední tabule, bankéř od únavné spekulace, dělník od vyčerpávající celodenní práce, chtějí si odpočinout, rozptýlit se a pobavit, nechtějí se namáhat a znovu rozčilovat. Tento důvod je tak pádný a pravdivý, že proti němu můžeme namítnout jen to, že by bylo vhodnější používat k tomuto účelu jako materiálu a výmluvy čehokoli jiného než umění. Odpovědí nám však bude, že by umění, kdyby se ho nemělo takto používat, mohlo přestat existovat a nemělo by veřejnému životu co dát, tj. umělec by neměl proč žít. Z tohoto hlediska je všechno žalostné, ale upřímné, pravdivé a poctivé: civilisovaný úpadek, moderně křes- ťanská_tupois.t._____ -—--— ~^~^o~véak řekneme za těchto nepopiratelných poměrů pokryteckému předstírání mnohých našich uměleckých hrdinů, jejichž sláva je na denním pořádku, když si dodávají melancholického zdání skutečného uměleckého nadšení, když se ohánějí ideami, hlubokými vztahy, přihlížejí k otřesům, rozviřují nebe i peklo, krátce když se chovají právě tak, jak se podle tvrzení těchto poctivých umělců dne nemusí jednat, má-li jít zboží na odbyt? Co řekneme tomu, když tito pánové nejen chtějí bavit, ale sami se řítí do nebezpečí, že budou nudní, jenom aby byli považováni za. hlubokomyslné, i když tím přicházejí 0 velký zisk, ba dokonce — to ovšem dokáže jen rozený boháč — sami vydávají za své výtvory peníze, a tak se dopouštějí nejvyššího moderního sebeobětování? K čemu tento nesmírný náklad? Ach, vedle peněz existuje totiž ještě^něco, to^ co je si dne^jnožno vedle jiných požitků opatřit rovněž za penízeicsMí^DiJakou slávu je si však možno v našem veřejném umění získat? Slávu té veřejnosti, pro niž je umění vypočítáno a jíž se slávychtivý umělec nezavděčí ničím jiným, než že se dovede přizpůsobit jejím triviálním požadavkům. Tak obelhává sebe 1 obecenstvo, předkládaje mu strakaté umění, a obecenstvo obelhává jeho i sebe, odměňujíc ho potleskem; tato vzájemná lež je však hodna velké 3ži moderní slávy, jako vůbec umíme opentíovat své nejsbbečtější vášně krás-nýrai lživými výrazy jako „vlastenectví", „čest", „smysl pro spravedlnost" atd. čím však to, že je nám nutností vzájemně se tak očividně obelhávat? — Protože tyto pojmy a ctnosti ^samozřejmě jsou ve svědomí našich vládnoucích poměrů, nikoli v jejich dobrém, zato však v jejich špatném svědomí. Jakoje/totiž jistojse existuje ušlechtilost a prav- i-da, takaje jisto i to. že existuje"T pravé uménír^ej-větlnTnejušlechtilejší duchové ^líul:Tiove,'přM nimiž by se Aischylos a Sofokles radostně sklonili jako bratři ■— zvedali už po staletí hlasy na poušti; slyšeli jsme je a jejich volání nám ještě zní v uších: ze svých ješitných, podlých srdcí jsme však vymazali živé doznívání jejich volání; chvějeme se před jejich slávou, smějeme se však jejich umění, necháváme je být vznešenými umělci, bráníme jim však v uměleckém tvoření, protože velké, skutečné, jedinečné umělecké dílo nemohou vytvořit sami, přitom musíme pomáhat i my. Trajédie^isiihykjyA^a....... Sofoklova byla dílem celých Athén. K čemu tato sláva vznešených? K čemu nám je, že nám Shakespeare jako druhý tvůrce otevřel nekonečné bohatství pravé lidské přirozenosti? K čemu nám je, že Beethoven dal hudbě mužnou, samostatnou básnickou sílu? Ptejte se ubohých karikatur vašich divadel, ptejte se odrhovačkových míst ve vašich operách a uslyšíte odpověď! Ale potřebujete se vlastně ptát? Nikoli! Vždyť ^ to dobře víte; ani to jinak nechcete a jen se tváříte, jako-byste to nevěděli! Co je vaše umění, vaše drama? Únorová revoluce připravila pařížská divadla o veřejnou účast, mnohým z nich hrozil zánik. Po červnu jim přišel na pomoc Cavaignac, pověřený konsolidací tehdej- s šího společenského řádu, a žádal podporu, aby se divadla ! udržela v provozu. Proč? Protože zánikem divadel by se : zmnožila bída, proletariát. Jen proto se tedy stát zajímá o divadlo! Vidí v něm průmyslový podnik; kromě toho však i ducha oslabující, každá hnutí absorbující, úspěšný I hromosvod pro hrozivou činnost rozohněného lidského rozumu, který s hlubokou nevrlostí hloubá o cestách, jimiž by zneuctěná lidská přirozenost zase přišla k sobě, byt! na úkor existence našich — velice účelných divadelních institutů! Tak, toto je poctivě řečeno, a upřímnosti těchto slov 246 247 ŕ^X^ j) **** J^ se zcela staví po bok stížnost našich moderních umělců a jejich nenávist k revoluci. Co společného má však s těmito starostmi, s těmito stížnostmi umění? \— \ Srovnejme teď veřejné umění moderní Evropy v hlav-l nich rysech s veřejným uměním řeckým* abychom si jasně Ukázali jejich charakteristický rozdíl. } Řecké veřejné umění, jež dosáhlo vrcholu v tragédii, | bylo výmzéňínejhlubšího a nejušlechtilejšího národního \ vě^offilnase ne]fiKblTa^^'ú^ecMilejši,KdskéjťMomLie pravým opakftfo, popftfflftn n^rfiftJVRfejnŔJTo nmžní. Uve-denTtragédie bylo pro Řeka náboženskou slavností, na pódiu se pohybovali bohové a obdarovávali lidi svou moudrostí: naše špatné svědomí staví naše divadlo ve veřejné úctě tak nízko, že může být v mocfpoiid^äkázat divadlu, aby se zabývalo náboženskými náměty, což je charakteristické jak pro naše náboženství, tak pro naše umění. V rozlehlých prostorách řeckého amfiteátru se představení účastnil celý národ; v našich, vznešených divadlech lenoší jen zámožná část národa. Své umělecké ^rosWgdk|r_si Řek vybíral z výsledků nejyxššíteOMč^ ^jSEfervžäčlájaí;. my je bergnie~z. výsledku nejhXubšího so-sJcTáíního FaAars^irUžf^chova^tvořila z Reka od nej-| řAějsíno" mlá^^řědme^uniělecKého tvoření a umělec-í kého požitku těla i ducha; naše tupá výchova, zaměřená hlavně na pozdější průmyslový zisk, nás vede k pošetilé a'sároveň pyšné spokojenosti s naší uměleckou neobratností a nechává nás hledat předměty veškeré umělecké zábavy mimo nás asi s takovou touhou, s jakou vyhledává zpustlík prchavý milostný zážitek s prostitutkou. Rek sám byl tedy hercem, pěvcem a taneěpíkem, spoluúčast při předvádění tragédie mu dávala néjvyšší požitek z celého uměleckého díla a právem považoval za vyznamenání, jestliže ho k tomuto požitku opravňovala krása a vzdělání: my si dáváme k zábavě cvičit jistou část našeho společenského proletariátu, který "je v každé třídě; nečistá marnivost, koketnost a za jistých okolností vyhlídka na rychlý, bohatý výdělek doplňují řady našeho divadelního osazenstva. Řecký umělee-byi^r- kromě vlastního požitku z uměleckěT5o~3íía — odměňován 248 ^úspěehem-a^eřejnoj^^ kdežto modernLuměle.c.. je zamestnávania — flacen. A tak docházíme k pevnému a ostrému Vyjadrenípo^šfätneEb rozdílu: řecké veřejné umění_byJo~prostě umění, naše je —_ umělecké řemeslo. /^Umělec~^, požitek nejen z účelunšve~tvoYby7 ale už W-4voFb^=sainé, - ze zpracování látky a z jejího for-môvaní; už tvoření jejmijadostnou a uspokojující činností, nikoli prací. P^rémeslníJca má význam jen^účel jeho snažení, užttejí^terý mu"přííiáší jeho práce; činnost, kterou vyvíjí, ho netěší, je mu jen obtížnou, nevyhnutelnou nutností, kterou by nejraději přenechal stroji: práce ho poutá jen z nezbytnosti; proto jeho duch není při ní, ale stále mimo ni u jejího účelu, jehož chce dosáhnout co nejrychleji. Je-li však bezprostředním cílem řemeslníkovým jenom ukojení Vlastní potřeby, např. pořízení vlastního bytu, vlastního nářadí, oděvu atd., vyvolá v něm pohodlí vzniklé z užitečných předmětů, které zůstanou jeho majetkem, poznenáhlu i chuť k takovému zpracování materiálu, jaké odpovídá jeho osobnímu vkusu; když si tedy pořídí to nejnutnější, pozvedne se samovolně jeho činnost, zaměřená na méně naléhavé potřeby, v činnost uměleckou: ale když odevzdá produkt své práce a zbude mu jen abstraktní peněžní hodnota, nemůže se jeho činnost nikdy povznést nad charakter výkonu stroje; je mu jen námahou, smutnou, krušnou prací. Toto je úděl otroků průmyslu. Naše dnešní továrny jsou žalostným obrazem nejhlubšího lidského ponížení: neustálá, duši i tělo zabíjející námaha bez radosti a lásky, často bezmála bez účelu. Ani zde se nezapře politováníhodný vliv křesťanství. Protože klade jcíLJidstva^^l^lňimo p^emský_žiyot_a" protože jen tento cíl, tj. absolufňíTTntmo^čTôveka existtř jící Bůh, má cenu, může být život předmětem lidské péče jenom vě svých nevyhnutelně nutných potřebách; když už nám totiž býl život darován, jsme~pWinhršT^jej'ucho-vat, dokud se samému Bohu nezlíbí nás od tohoto břemene osvobodit: jeho potřeby v nás však,rozhodně nesmějí budit chuť k láskyplnému zacházení s materiálem, jehož používáme k jejich ukájení; pouze abstraktní účel nutného uchování života může ospravedlnit naši smyslovou činnost — a tak s hrůzou vidíme v dnešní továrně na bavlnu zcela upřímně ztělesněného ducha křesťanství: 249 k užitku bohatých se najal bůh průmyslu, který udržuje ubohého křesťanského dělníka naživu jen tak dlouho, než nebeská obchodní konstelace vytvoří milostiplnou nutnost, aby byl propuštěn do lepšího světa. Rek vlastně neznal řemesla. Obstarávání tak zvaných nutných životních potřeb, které vlastně tvoří všechny starosti našeho soukromého i veřejného života, ne- , považoval Rek za předmět důstojný jeho zvláštní a.ustavičné pozornosti. Jeho duch žil jen ve veřejnosti, v lidském společenství: potřeby veřejnosti byly jeho jedinou starostí; tu však řešil vlastenec, státník, umělec, nikoli řemeslník. K požitku veřejnosti přicházel Řek z jednoduchého, neokázalého soukromí: považoval by za hanebné a nízké otročit za nádhernými zdmi soukromého paláce rafinované hojnosti a rozkoši, které dnes tvoří jedinou životní náplň bursovního hrdiny; tím se totiž lišil Řek od s^obej^kého-^mtalis^^ o~telo mu poskytovaly společné veřejné láznlTägýmnäsia; jednoduchý ušlechtilý oděv byl ■ většinou předmětem umělecké péče žen, a kde narazil na nutnost řemesla, bylo mu už dáno, že záhy objevil jeho uměleckou stránku a pozvedl je k umění. Nejhrubší domácí práce však přenášel ze sebe — na otroka. Tento otrok se stal osudovým stěžejním bodem osudu celého světa. Svou pouhou, za samozřejmost pokládanou existencí jako otrok odhalil marnost a pomíjivost vší krásy a síly nadřazeného postavení Řeků a pro všechny časy dokázal, še krása a síla jako základní rysy veřejného Mvota mohou hlazeně trvat jen tehdy, jsou-li pro všechny. Zůstalo bohužel dodnes jen při tomto důkazu. Staletá revoluce lidstva se vpravdě osvědčuje téměř jen v duchu reakce: stáhla krásného svobodného člověka k sobě, do otroctví; otrok se neosvobodil, ale svobodný člověk se stal otrokem. Řek považoval za svobodného jen krásného a silného člověka a takovým člověkem byl prostě jen on: toho, kdo stál mimo tyto řecké lidi, mimo tyto kněze Apollonovy, považoval za barbara, a když používal jeho služeb —■ za otroka. Zcela správně byl tento Neřek skutečně barbar a otrok; ale byl to Člověk, a jeho barbarství, jeho otroctví nebylo jeho přirozeností, nýbrž jeho osudem, hříchem dějin na jeho přirozenosti, jako je dnes hříchem společnosti a civilisace, že se z nejzdravějších národů v nejzdra-vějším podnebí stali ubožáci a mrzáci. Tohoto hříchu se však brzy dopustily dějiny i na svobodném Řekovi: stačilo, aby si tam, kde v národech nežilo vědomí absolutní lásky k člověku, podrobil barbar Řeka, a bylo veta po jeho síle a krásea dvě stě miliónů lidí, divoce vyvrácených z kořenů Římskou říši, záhy v hlubokém zoufalství pocítili, že — jakkoli všichni lidé nemohou být stejně svobodni a šťastni — všichni lidé musí být stejně otroky a ubomky. A tak jsme otroky dodnes, a jedinou útěchou je nám vědomí, že jsme všichni otroci: otroci, jimž kdysi křesťanští apoštolove a císař Konstantin radili, aby se trpělivě vzdali bídného života na tomto světě za lepší život na onom světě; otroci, které dnes bankéři a továrníci učí hledat smysl života na tomto světě v řemeslnické práci za denní chléb. Takovým otrokem se svého Času necítil jen císař Konstantin, který vládl jako požitkářský pohanský despota pozemskými životy svých věřících poddaných, životy, které jím byly prohlašovány za neužitečné; dnes se necítí otrokem, aspoň ve smyslu veřejného otroctví, jenom ten, kdo má peníze, protože může svůj život podle libosti věnovat něčemu jinému než jen zajiš-' ťování živobytí. Snaha o osvobození z všeobecného otroctví, která se v římském a středověkém světě projevovala jako touha po absolutním panství, jeví se dnes jako hlad po penězích; a nedivme se, že i umění jde za penězi, protože po svobodě, rJcTBotuTtmfžryš^ však "peníze, naším náboženstvím výdělek. Umení však v podsTáTe^stále-zůstá-vá tím, čím je; musíme jen říci, že v moderním veřejném životě prostě není: žije však a vždy žilo v podvědomí individua jako jediné, nedílné krásné umění. Rozdíl je jen v tomto: u Řeků bylo v povědomí veřejnosti, kdežto dnes je jen v povědomí jednotlivcově v protikladu k obecné nevě-dqmos^i_o_něm. Řecké umění bylo v době_s^éJio^ozkyětu (^l^b%^vs^m^p^v^ms, bylo platným a odpovídajícún_vý=^ rázem veřejného .p^ IwcJCferotože existuje jen. jakó^3^klad'"pl5teě"oläée ""' nosti. _.......... "Dokonalé dramatické dílo bylo u Řeků souhrnem 250 251 všeho, co bylo lze z řeckého ducha předvést na jevišti; sám národ, v nejužší spojitosti se svými dějinami, si při předvádění tohoto -uměleckého díla stál tváří v tvář, poznával se a po několik hodin k vlastnímu nejušlechtilej-šímu požitku sebe vstřebával. Jakékoli rozdělení tohoto požitku, jakékoli roztříštění sil spojených v jediný bod, jakékoli rozptýlení prvků na různé, samostatné strany^— muselo tomuto nádherně celistvému uměleckému dílu, jako ostatně stejně utvářenému státu, jenom škodit, a proto mohlo jen dále kvést, nikoli však se měnit. Tak bylo umění konservativní, jako byli v té doběkonservativní nejušlechtilejší mužové řeckého státu, a-Alšchyíos je nej-význačněJgÚTa^r^zemJtofíotiO toJisei^^yjsffiuXlghO-ggj^, nádh^me]iTkonservativn^ jíž se zárovénT' postávUpr^ a, proti revolucionářskému PeriklovT^aW^tatník. Vítězství So-foklovo i Periklovo odpovídalo duchu postupujícího vývoje lidstva; a porážka Aischyloya byla prvním krokem dolů z výše řeckéTř|^atě7prvniDi okamžikem rozkladu athénského štafuľ ' ~Sl>oždějším úpadkem tragédie přestávalo umění čím dál tím více být výrazem veřejného povědomí: drama se rozpadlo na své součásti: rétorika, sochařství, malířství, hudba atd. opustily kruh, v němž se pospolu pohybovaly, a daly se každé svou cestou samostatného, ale osamělého, sobeckého vývoje. A tak se stalo, že jsme při obrození umění narazili na tato rozčleněná řecká umění, která se vyvinula z rozpadu tragedie: našeho zmateného, bludného a roztříštěného ducha nesmělo rázem překvapit velké řecké souhrnné umělecké dílo v celé své plnosti: jak bychom mu rozuměli? Ona rozčleněná umělecká řemesla jsme si však dovedli snadno osvojit.; jako ušlechtilá řemesla, na jejichž úroveň klesla už v řecko-římském světě, nebyla totiž tak vzdálena našemu duchu a osobnosti: ve městech se živě projevoval cechovní a řemeslnický duch nového měšťanstva; knížata a šlechta si s oblibou začínali stavět a zdobit zámky, vyzdobovat sály rozkošnými malbami krásněji, než umělo drsné umění středověké. Kněží se zmocnili rétoriky pro kazatelnu, hudby pro kostelní kůr; a nový řemeslnický svět se horlivě zapracovával do jednotlivých řeckých umění,, pokud se mu zdála pochopitelná a účelná. 252 Každé z těchto jednotlivých umění, vydatně živené a pěstované k požitku a zábavě bohatců, naplnilo dnes hojně svět svými výtvory; velcí duchové v nich dosáhli Čehosi úchvatného: ale vlastní skutečné umění se za renesance ani po ní^ ještě neobrodilo, ještě se totiž nezrodilo dokonalé umělecké dno^yelký, jediný výrazjsyobod-né, krásné společnosti, ^rř^i^Tí^áS^—^aEEôri tu a tam básnhT velcí ""autoři" ťrageffi"^; protože toto se nemůže obrodit, ale jen znova zrodit. Toto umělecké dílo nám může dát jenom velká revoluce lidstva, jejíž počátek kdysi ztroskotal řeckou tragédii; jenom revoluce může totiž ze svých nejhlubších základů znova a krásněji, ušlechtileji, obecněji zrodit to, co pohltila, co vyrvala konservativnímu duchu dřívějšího období krásného, ale užšího vzdělání. Tedy^pxáyě.revoiuce, nikoli restaurace, je s to nám '^vřr. vrátiť ono nejyyšší umělecké díló.tTloha, která nás čeká, foft/J je nesrovnatelně těžší než ta, která uTkdysi byla rozřešena. Jestliže řecké umělecké dílo zahrnovalo ducha jednoho krásného národa, má umělecké_diíla--budoacnosti zahrnout ducha svobodného lidstva přes všechny národnostní" pfe^ něnTlimí být jen okrjr^u, půvabem individnalnTřozmanitosti, nikoli tísnP vou přehradou. Máme" tedy před sebou docela jiný úkol než jenom znovu vytvořit „řectví"; stal se sice pokus o pošetilou restauraci pseudořectví v uměleckém díle — oč se už nepokusili umělci na zakázku? — Nemohlo však vzniknout nic než plané kejklířství: nebyly to než projevy téhož pokryteckého úsilí, které se v celých našich oficiálních dějikiách civilisace neustále snaží vymknout jedině správnému úsilí — úsilí přírody. Ne, nechceme se stát Reky; protože, co nevěděli Rekové a proč právě museli zaniknout, víme my. Právě jejich pád, jehož příčinu poznáváme podle dlouhé bídy a nejhlubšího obecného utrpení, nám jasně ukazuje, čím se musíme stát: ukazuje nám, že musíme milovat vše-chny lidi, abychomjnohli zase mflpxaTsěbe ..aTmit ze sebe radost._ Chceme^e~vyšvihnout zpod ponižujícího otrockého jha obecného řemeslnictví s bledou chamtivou dušičkou k svobodnému uměleckému lidství se zářící světovou duší; z nádeníků průmyslu, zavalených prací, se chceme všichni stát krásnými, silnými lidmi, jimž patří 253 svět jako věčně tryskající pramen nejvyššího uměleckého požitku. K dosažení tohoto cíle je nám třeba nejmocnějií síly revoluce; použijeme totiž té revoluční síly, která míří k cíli, k tomu cíli, jehož dosažení jí může být jediným ospravedlněním za to, že její první působení zavinilo roztříštění řecké tragédie, rozklad athénského státu. Odkud však máme ve stavu nejhlubšího vysílení Čerpat tuto sílu? Odkud lidskou sílu proti vše ochromujícímu tlaku civilisace, která člověka naprosto popírá? Proti zpupnosti kultury, která používá lidského ducha jenom jako parní síly stroje? Odkud světlo k osvícení oné hrozné vládnoucí pověry, že tato civilisace, tato kultura mají samy o sobě větší cenu než skutečný živoucí člověk ? Že člověk má cenu a platnost jen jako nástroj oněch nařizujících abstraktních mocností, nikoli sám o sobě a jako Člověk? Tam, kde učený lékař už neumí pomoci^obracíme se v zoufalství konečně zase na — přírodu^nvom^B, jenom 'Jtkppfr příroda může rovněž rozplést velký úděl sveta. Jestliže kultura, vych"ázející "z kres€ališké~vířy v závrženíhodnost lidské přirozenosti, popřela člověka, pak si tím vytvořila nepřítele, který ji nutně jednou zničí tou měrou, jako v ní není místo pro člověka: tento nepřítel je totiž právě ona věčně a jedině živoucí příroda. Příroda, lidská přirozenost, bude oběma sestrám, kultuře a civilisaci, hlásat zákon: „Pokud jsem ve vás obsažena, žijte a vzkvétejte; nejsem-li ve vás, zemřete a uschněte!" Při postupu kultury, lidstvu nepřátelském, hledíme rozhodně vstříc šťastnému výsledku, až se její tíha a omezování přírody rozrostou tak obrovsky, že dají utlačené nesmrtelné přírodě konečně potřebnou pružnost, aby jedním rázem daleko odvrhla celé břímě a útisk; a tak se celé toto nakupení civilisace naučí uznávat přírodu, a její nesmírnou sílu: hnutí této síly je však — revoluce. Jak se za dnešního stavu sociálního hnutí jeví tato revoluční síla? Nejeví sě především jako vzdor řemeslníka v mravním vědomí vlastní pracovitosti proti nerestné lenosti nebo nemravné činnosti boháčově? Nechce jakoby z pomsty pozvednout princip práce k výlučně oprávněnému náboženství společnosti? Nutit boháče ke stejné práci, aby si také v potu tváře dobýval svůj chléb? Nebyla by obava, že provedení tohoto nátlaku, uznání tohoto principu pozvedne právě ono řemeslnictví, ponižující člověka k absolutní moci nad světem a, abychom zůstali u našeho hlavního předmětu, přímo znemožní umění pro všechny časy? Tuto obavu má vpravdě mnohý poctivý přítel umění, ba mnohý upřímný přítel lidstva, jemuž se skutečně jedná pouze o záchranu ušlechtilejšího jádra naší civilisace. Ti však nevidí pravou podstatu velkého sociálního hnutí; matou je na odiv stavěné teorie našich doktrinářských socialistů, kteří chtějí uzavírat nemožné smlouvy s dnešní formou společnosti; klame je přímý výraz pobouření trpící části naší společnosti, v jehož hloubi však vpravdě tkví hlubší, ušlechtilejší přirozená touha, touha po důstojnějším prožití života, jehož materiální zajištění si už člověk nemá namáhavě získávat s vynaložením všech životních sil, ale z něhož se chce jako člověk těšit: je to tedy, pozorněji zkoumáno, touha uniknout z řemeslnictví k uměleckému lidství, k svobodné lidské důstojnosti. Teď však je právě úkolem umění, aby objasnilo této sociální touze její nejušlechtilejší význam, aby jí ukázalo její pravý směr. Ze stavu civäisovaného barbarství se teď může pravé umění pozvednout na ramenou našeho velkého sociálního hnutí ke své důstojnosti: mají společný cíl, a obě ho mohou dosáhnout jen tehdy, poznají-li Ěg,j'/__ ho pospolu. Tímto cílem je sUf^a^krásný člověk: révo- g luce nechť„mu dá^M^wňění krásu! ■"" ~" ''jRffr&^'&ň Není naším úkolem SíížlTnäzhačovat průběh sociál-* ního vývoje, jak půjde dějinami, a vůbec by v tomto ohledu nesměl doktrinářský výpočet cokoliv určovat dějinnému, na jakýchkoliv předpokladech nezávislému jednání společenské přirozenosti lidské. V dějinách nikdo nic nekoná, všechno se děje samo z vnitřní nutnosti. Stav, k němuž jednou dospěje toto hnutí jako k cíli, nemůže však být jiný než právě opačný stavu dnešnímu, jinak by byly dějiny kruhová, neklidná spleť, nikoli nutný pohyb proudu, který se při všech zákrutech, úhybech a povodních přece stále valí hlavním směrem. V tom budoucím stavu můžeme vidět lidi, kteří se zbavili poslední pověry, ťj. zneuznávání přírody, té pověry, pro niž se člověk až dosud považoval pouze za nástroj k účelu, ležícímu mimo něj. Jestliže se člověk ko- 254 255 nečně cítí jediným účelem svého bytí a chápe, že nejdokonaleji dosáhne tohoto samoúčelu v pospolitosti se všemi lidmi, může jeho společenské vyznání víry spočívat , jedině v positivním potvrzení toho učení Kristova, v němž napomínal: „Nestarejte se, co budete jíst, co budete pít, aniž čím se budete odívat, neboť toto vše vám dal váš otec sám!" Tímto nebeským otcem nebude pak nikdo jiný nezsoeiální rozum lidstva, který si pro blaho všech přivlastní přírodu a její hojnost. Právě v tom, že až do-t sud muselo být předmětem starosti, a to skutečné, téměř i veškerou duševní činnost ochromující, tělo i duši stra-\ yující starosti, jen fysické zachování života, v tom tkvělo s břímě a prokletí našich společenských zřízení: tato starost člověka oslabila, zotročila, otupila a zbídačela v tvora, který nemůže milovat a nemůže nenávidět, v občana, který by kdykoli obětoval poslední zbytek své svobodné vůle, kdyby se mu v této starosti ulehčilo. Zbavilo-li se bratrské lidstvo jednou provždy této starosti a odkázalo ji — jako Řek otrokovi — stroji, tomuto umělému otroku svobodného tvůrčího člověka, jenž mu až dosud sloužil jako modloslužebník bůžkovi, vlastní rukou zhotovenému, bude se veškerá jeho osvobozená touha po činnosti projevovat pouze jako umělecký pud. Tak získáme ve zvýšené míře opět řecký životní prvek: co bylo pro Reka důsledkem přirozeného vývoje, bude pro nás výsledkem dějinného zápasu; co jemu bylo darem jen zpola uvědomovaným, zůstane nám jako vybojovaný poznatek, protože to, co lidstvo ve své velké pospolitosti skutečně ví, nemůže už zapomenout, i Jenomjnkií lidé znají ~lásku,_] enom láska postihne Aíy/.Tj / I krásu, ienom'krása frčři uměnL Vzájemná láska; jďabých INU1 j lidí "se mužejífojevit jenom jakglé^táaL^UpiiosJijLýs-[^,í^% ka slabého k.#aému.je.jgokoj^a s1xj^xÍ^@^5!l^0 b 5 k slabému je. soucit.a.shovívavost; jenom láská silného t k silnému je láska, protože je svobodným odevzdáním tomu, kdo nás'"nemohl nutit. Ve všech pásmech, ů vsečh kmenů budotiJlidé'lnócrdtíšpet skutečnou svobodou ke stejné síle, silou k pravé lásce, pravou láskou ke kráse: činností krásy je umění. Vychováváme sebe a své děti k tomu, co se nám jeví jako účel života. Germán byl vychováván k válce a lovu, upřímný křesťan k zdrženlivosti a pokoře, moderní pod- 256 I daný státu k průmyslovému výdělku i pomocí umění a vědy. Nebude-li našemu příštímu svobodnému člověku získávání životních prostředků už účelem života, nýbrž bude-li na základě ve skutek uvedené nové víry, lépe řečeno nového poznání, nabytí životních prostředků odměnou za odpovídající přirozenou činnost zcela mimo pochyby, krátce — nebude-li průmysl už naším pánem, ale naším sjuhou,a,bi^ voťa' ajaudeme se snažit, abychom vychovali delLatôopnie- a Hajne^k^ chóva vycházející ze cvičení síly, z pěstování tělesné krásy bude už z nerušené lásky k dítěti a z radosti nad rozkvětem jeho krásy čistě umělecká a každý člověk bude v nějakém ohledu vpravdě umělcem. Rozličnost přirozených sklonů rozvine nejrozmanitější umění a v nich nej-rozmanitější směry k netušenému bohatství; a jako vědomí všech lidí nalezne konečně náboženský výraz v jediném, činném poznání svobodného, svorného lidstva, tak naleznou všechna tato bohatě rozvinutá umění nejpřilé-havější jednotící úběžník v dramatu, v. nádherné lidské tragédii. Tragédie budou svátky lidstva: v nich, oproštěn ode vší konvence a etikety, bude svobodný, silný a krásný člověk slavit slasti i strasti své lásky, důstojně a vznešeně konat velkou láskyplnou oběť své smrti. I toto umění bude konservativní; ale vpravdě a pro svou sílu trvat a vzkvétat bude se samo zachovávat, nikoli pouze volat po zachování pro účel ležící mimo ně, neboť vizte: toto umění nejde popeně^ch!^ * „Utopie! Utopie!" slyším je volat, ty velké mudrce a oslavovače našeho moderního státního a uměleckého barbarství, ty tak zvané praktické lidi, kteří si při provozování svých praktik denně pomáhají jen lží a násilnými skutky nebo nejvýše — jsou-li totiž čestní — nevědomostí. „Krásný ideál, který — jako každý ideál — se před námi jenom vznáší, jehož však bohužel není s to dosáhnout člověk, zatracený k nedokonalosti." Tak vzdychá dobrodušný nadšenec pro nebeskou říši, v níž, alespoň pro jeho osobu, Bůh opět napraví nepochopitelnou chybu stvoření této země a člověka. Doopravdy žijí, trpí, lhou a rouhají se v nejodpor- j nějších okolnostech, ve špinavé usazenině pouze nesku- I tečné, a tedy neuskutečnitelné utopie, namáhají a překo-. | návají se ve všech uměních pokrytectví, aby udržely lež této utopie, z níž denně žalostně padají jako znetvoření mrzáci nejpodlejší a nejfrivolnější vášně na rovnou, holou půdu střízlivé pravdy, a považují nebo prohlašují jediné přirozené vysvobození ze svého zakletí za chiméru, i za utopii, stejně jako nemocní v blázinci považují své šílené výmysly za pravdu a pravdu za šílenství. č&&tt*<%\ Je-li v dějinách sku^e^4-tn^pie, jpr^vdě-^iedgsaži-(srůP/éM telný ideál,"pWlě^ťon^esťalistv^) jasně a zřetelně totiž I dokazälôTä "stale" de^co^ůen-dokazuje, že jel^pnncipy í? nelze uskutečnit. A jak by také mohly tyto principy sku- Ě teSa&^Jžíti^ejíť^do opravdového života, jestliže byly na- , mířeny proti životu a všechno živé zamítaly a zatracovaly? Křesťanství má ryze duehovní, předuehovnělý vý- :i raz; káže pokoru, odříkání, pohrdání vším světským, a II v tomto pohrdání — bratrskou4áskul jak se projevuje J jejich naplnění v moderním světě, který si přece říká i křesťanský a chrání křesťanské náboženství jako nedo-i tknutelnou základnu? Jako pýcha, pokrytectví, lichva, í loupež na bohatství přírody a sobecké pohrdání trpícím i bližním. Odkud tento příkrý rozpor mezi ideou a jejím \ uskutečněním? Z toho, že idea byla chorá^ vzniklá oka-| mžitéhoj^jn^tĹa zMlábto i hřešila se protiT pravé, zarayé_j>řhozenosíi člověka." Xid-ská^přiřozenost"prokázala, jak je siiná7~jak"nepřemožitelná je její znova a znova rodící plnost, právě pod všeobecným tlakem této ideje, která, kdyby se byl splnil její nejvnitřnější důsledek, vlastně by. člověka zcela vymýtila ze země, protože i zdržování se sexuální lásky je v ní zahrnuto jako nejvyšší ctnost. Vidíte však, že navzdory oné všemocné církvi je všude taková "hojnost lidí, že vaše křesťansko-ekonomická státnická moudrost vůbec neví, co si-s touto hojností počít, že se ohlížíte po sociálních vraždících prostředcích abyste je vyhubili, ba že byste byli opravdu, rádi, kdyby křesťanství sprovodilo člověka ze světa, aby na tomto světě bylo dost místa jenom pro jediného abstraktního boha vašeho vzácného Já. To jsou lidé, kteří křičí o „utopiích", když proti je- jich šíleným experimentům apeluje zdravý lidský rozum na skutečně a jedině viditelnou a makatelně přítomnou přírodu, když od božského rozumu člověka nežádá nic, než aby nám nahradil zvířecí instinkt při bezstarostném, i když ne bezpracném hledání prostředků obživy! Opravdu, vyšší výsledek od něho nežádáme pro lidskou společnost, a vystavíme na této jediné základně nejnádhernější, nejbohatší budovu skutečného krásného umění budoucnosti! Skutečný umělec, který pochopil pravé stanovisko, může už teď pracovat na uměleckém díle budoucnosti, protože toto stanovisko vlastně existuje od věčnosti. Vpravdě hlásala sesterská umění vždy — a hlásají i dnes — své vysoké mínění o sobě četnými výtvory. Čím však trpěli odjakživa, a za dnešního stavu zejména, nadšení tvůrcové oněch ušlechtilých děl? Snad stykem s vnějším světem, tedy s tím světem, jemuž měla patřit jejich díla? Co pobouřilo architekta, musel-li na objednávku tříštit svou tvůrčí sílu na kasárnách a Činžácích? Co bolelo malíře, jestliže musel portrétovat protivné milionárske spratky, hudebníka, jestliže musel komponovat hudbu k prostřené tabuli, básníka, jestliže musel psát romány pro veřejnou knihovnu? Čím trpěl? Že musel mrhat svou tvůrčí silou na výdělek, že musel ze svého umění udělat řemeslo! A co musí konečně vytrpět dramatik, chce-li spojit všechna umění v nejvyšší umělecké dílo, v drama? Všechna utrpení ostatních umělců najednou! To, co tvoří, stává se vlastně uměleckým dílem teprve tím, že vchází v život před veřejností, a dramatické umělecké dílo vchází v život jen divadlem. Co jsou však dnes tyto divadelní instituty, mající k disposici pomoc všech umění? Průmyslové podniky, a to i tam, kde je stát nebo šlechta zvlášť dotují: jejich vedení se většinou svěřuje týmž lidem, kteří včera řídili spekulaci s obilím, zítra věnují své dobře naučené znalosti podniku s cukrem, nevypěstovali-li své znalosti v mystériích lokajství nebo podobných funkcí pro osvojení si teatrální důstojnosti. Pokud se v divadle — podle panujícího charakteru veřejnosti a při nezbytnosti, uložené divadelnímu řediteli, nezbytnosti být s publikem ve styku jenom jako obratný obchodní spekulant — nespatřuje nic jiného než prostředek oběhu peněz, aby kapitál získával úroky, je 258 259 přirozeně zcela logické, že se jeho vedení, tj. vykořisťování, svěří člověku v tomto směru obeznalému; skutečné umělecké vedení, tedy takové, jaké by odpovídalo původnímu účelu divadla, by totiž pramálo bylo s to plnit jeho moderní účel. — Právě proto musí však být každé-dému uvážlivému člověku jasno, že je nutno osvobodit divadlo naprosto od nutnosti průmyslové spekulace, jestliže se má opět vrátit k svému přirozenému ušlechtilému určení. b äífo}; L o Jak to udělat ? Jedině tato instituce by měla být zba-} vena služebnosti, jíž dňesnpoiItétea~teMý^^ i společenské zamenľľ"^A.no, právě" divadlo budiž osvobo-■ zeno^^řede vším ostatním; divadlo jjQôTiž nejobs'áTilejší, I nějjrU^n^^LuměJBčlí^^sta^-a dokud nemůže člověk svobodně vykonávat svou nejušleehtilejší, tedy uměleckou činnost, jak má pak doufat, že se osvobodí a osamostatní v nižších směrech? Není-li už živností aspoň státní a vojenská služba, začněme s osvobozením veřejného umění, protože — jak jsem už naznačil — je třeba právě jemu svěřit v našem sociálním hnutí nevýslovně čestnou úlohu, neobyčejně důležitou činnost. Více a lépe než zestárlé, duchem veřejnosti popřené náboženství, účinněji a působivěji než neschopná, dávno se pomátnuvší státnická moudrost dovede věčně mladé umění, které se může stále osvěžovat ze sebe a z nejušlechtilejšího ducha doby, vytknout proudu vášnivého sociálního hnutí, který se snadno tříští o divoká úskalí a o mělčiny, krásný a vysoký cíl, cíl ušlechtilého lidství. Záleží-li vám, přátelům umění, skutečně na tom, abyste věděli, že je umění chráněno před hrozícími bouřemi, pak pochopte, že je třeba nejen je chránit, ale nejdřív je skutečně přivést k jeho vlastnímu, pravému2 plnému životu! '( Jestliže vám,2)Ocřwým státníkům, běží skutečně o to, abyste předvídanému společenskému převratu, proti němuž se stavíte snad jen proto, že s otřesenou vírou v čistotu lidské přirozenosti nemůžete pochopit, že by tento převrat nezměnil vadný stav ve stav ještě mnohem horší — jestliže vám, pravím, běží o to, aby se této změně naočkovala virulentní záruka budoucí krásnější mravnosti, pomozte nám ze všech sil vrátit umění zase jemu a jeho ušlechtilému poslání. Vy, trpící bratří ve všech částech lidské společnosti, kteří v horkém záští hloubáte, jak se z otroků peněz stát svobodnými lidmi, pochopte náš úkol a pomozte nám povznést umění k jeho důstojnosti, abychom vám mohli ukázat, jak povznést řemeslo v umění, pacholka průmyslu v krásného, sebevědomého člověka, který s úsměvem plným pochopení volá k přírodě, k slunci a hvězdám, k smrti a věčnosti: / Vy patrite mně a já jsem váš pán! Kdybyste vy, k nimž volám, byli srozuměni a jednotní s námi, jak lehké by bylo pro vaši vůli uvést v běh jednoduchá opatření, jejichž nutným výsledkem' by byl nevyhnutelný rozkvět oné nejdůležitější umělecké instituce, divadla. Bylo by úkolem státu a obce, aby nejdříve zvážila své prostředky a účel a zajistila divadlo tak, aby mohlo sledovat jen své vyšší, skutečné určení. Tohoto účelu bude dosaženo, budou-li divadla podporována natolik, že jejich správa bude mó^rB"ýfpMže~čistě umelecká, aTíÍMo~yi nebude močj"^resT"lépe~neTvšichni uměrci, Kteří se spojují k vytvoření uměleckého díla a zaručují si účelným zřízením vzájemnou zdárnou činnost: naprostá svoboda je může zavazovat pouze ke snaze o splnění zá-měru, pro nějž jsou osvobozeni od nutnosti průmyslové spekulace; a tímto záměrem je umění, jež chápe jen svobodný člověk, nikoli otrok výdělku. Soudcem_jgjich výkonů bude svobodná veřejnost. Aby však zůstalo umění zcela svobodné a nezávislé i vucí ní, bylo by nutno postoupit po nastoupené cestě ještě o krok dál: .disácUby- museli mít bezplatný přistup na divadehiTpre^tav^í. Dokud jsou pUnTzě nutné~kě™vsenť živHňlmpo^ebám, dokud má člověk bez peněz jenom vzduch a snad vodu, bylo by možno jen tímto opatřením dosáhnout toho, aby se skutečná divadelní představení, k nimž se diváci shromažďují, nezdála placenými úhony ■—• což je názor, který, jak známo, vede k nejpotupnější-mu zneuznání charakteru uměleckého představení: bylo by však starostí státu, nebo spíše dotyčné obce, aby z nahromaděných prostředků vcelku, nikoli jednotlivě, odškodňovala umělce za jejich práci. Tam, kde nejsou dostatečné prostředky, bylo by dnes a provždy lépe nechat zcela zaniknout divadlo, které by mohlo dále trvat jen jako výdělečný podnik, při nejmen-ším na tak dlouho, než by potřeba v obci byla tak. silná, 260 I 261 že by obec pro její ukojení přinesla potřebnou společnou oběť. Až pak bude lidská společnost lidsky tak krásná a i ušlechtile vyvinutá, jak toho samozřejmě nedosáhneme ■ jen působením našeho umění, ale jak v to můžeme doufat \ a jak se o to musíme snažit ve spojení s velkou sociální { revolucí, která se nevyhnutelně blíží, pak budou divadelní f představení i prvními společnými podniky, při nichž zcela f zmizí pojem peněz a zisku; povede-li totiž z uvedených i předpokladů výchova čím dál tím víc k výchově umě-:i lecké,(tmdeme jednou všichni .umělci do-té míry, že se \ právě ^ĚTV^a^W^ini(Ht,^^i^' svobodné činnosti * pro věc, pro uměleckou záležitost samu, nikoli pro vedlejší řemeslný účeL.„3 Tak se může stát umění a jeho instituce, jejichž organisace — jak bychom si ji přáli — zde právě mohla být jen zcela zběžně naznačena, předchůdcem a vzorem všech budoucích obecných institucí: duch, který spojuje umělecké těleso k dosažení pravého cíle, by se mohl vznítit i ve všech ostatních společenských celcích, které si vytknou určitý lidský důstojný cíl; vždyť veškeré naše budoucí společenské konání má a může — až dospějeme toho pravého stavu — být čistě umělecké povahy, což je A tak by nám^jZelíš jukázal, že my lidé jsme si rovni 1 bratrství pečeť s^^ar^ásx^vedl by člověka od pochyb f ó vlastní ceně" k vědomí vlastní nejvyšší božské moci. Postavme tedy jak v životě, tak v živém umění oltář budoucnosti dvěma nejvznešenějším učitelům lidstva: Je- 262 KLASIKOVÉ HUDEBNÍ VĚDY A KRITIKY Rada II. Svazek 2. Řídí Ivan Vojtěch WAGNER O HUDBĚ A O UMĚNI V"gběr statí s originalit Richard Wagner - Gesammelte Bchriften und Díchtungen, Leipzig Verlag Singel 1891—98 přeložila Jitka Fučíková a Hana Šnajdrová. Předmluvu napsal a poznámkami opatřil dr. Jiří Vysloužil. Obálku u vazbu navrhl a graficky upravil Milan Hegar. Vydalo Statní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, n. p,, v roce 1959 jako svou 2694. publikaci v redakci hudebnin, Praha. Odpovědná redaktorka Fravdomila Etlíková. Písmem garmond Ideál News vytiskl Orbis, n. p., základní závod v Praze 12 Papír 84X108, AA 25,58, VA 25,95, H 2662, D 594570. Náklad 2000 výtisků, — 09/21 — X. vydání Cena brož. výtisku 21,60 KCa, vázaného 26 Kčs. 56/VI-l