METODY DĚJIN UMĚNÍ I
ESB070 Estetika a teorie výtvarného umění
(jaro 2006)
1
UMĚLECKÉ DÍLO
Forma/ styl – obsah
Autor
Autonomní artefakt – kulturně-historický fenomén
Vysoké umění – nízké umění/ lidová, populární kultura
Stylová kritika (praktický přístup) – Filosofická/ historická interpretace
(teoretický přístup)
Interpretace „shora“ – Interpretace „zdola“
2
ESTETIKA – DĚJINY UMĚNÍ
W. F. Hegel (Fenomenologie ducha, 1807): Umělecké dílo existuje na pomezí
smyslovosti a intelektu. Je výrazem Ducha – a je proto součástí jeho
historického vývoje. Odtud vývoj uměleckých forem a systematika uměleckých
druhů.
A| symbolické umění (architektura)
B| klasické umění (sochařství)
C| romantické umění (malířství)
Odtud trojí podmínění:
1. Estetické – podstata umění spočívá v ideálu
2. Historické – každá doba produkuje specifické umění
3. Dialekticky relativistické – jednotlivé etapy na sebe navazují (jedna
produkuje druhou), respektive procházejí fázemi (vrchol již znamená
úpadek)
3
Vliv romantismus: Umění je výrazem jednotlivce, který využívá konkrétní jazyk
– podmíněný kulturně, nacionálně, sociálně, dobově: Svět nenapodobuje, ale
interpretuje. Umělecké dílo je unikátní.
- důraz na význam a porozumění (včetně estetického)
- zásadním tématem je tlumočení vizuálního jazyka – prostřednictvím
estetického posouzení/ popisu je dílo uchopováno a chápáno
- každé dílo má svůj přesný původ (autor, doba a datace), který je pro jeho
pochopení určující (autorská intence)
- dílo je výsledkem subjektivní zkušenosti umělce s ideálem a jeho reflexí
(nachází se na pomezí filosofie a historie)
- pojem génia
4
Zásadní otázka I:
Náleží umění do sféry kontemplativní (Hegel, Kant), nebo sociální (Schiller)?
5
MODERNÍ DĚJINY UMĚNÍ
Carl von Ruhmor (1785-1842):
Umělecké dílo není produktem ideálu, ale konkrétního umělce, který se
pohybuje v kontextu doby.
- umělecké dílo je výsledkem práce s materiálem
- umělec se pohybuje v kontextu (sociálním, kulturním), s jehož prizmaty se
vyrovnává
- autorská intence má být poměřována jen vzhledem k výslednému dílu
- základem porozumění dílu je znalectví a znalost pramenů
- dílo je sociologicko-psychologickým fenoménem (mentality)
6
BERLÍNSKÁ ŠKOLA DĚJIN UMĚNÍ: STYL
Franz Kugler (1808-1858)
A| umění rané doby, klasické umění, romantické umění a moderní umění
B| středověk: románský a germánský (gotický) styl
C| renesanční styl (vliv Jacoba Burckhardta)
… lineární vývoj: antický styl, styl románský a gotický, renesance, moderní styl
D| barokní styl
E| manýrismus
Gottfried Semper (1803-1879): Kunstwerden (umělecký proces)
Styl jako výraz souladu uměleckého projevu s předpoklady (materiál,
technika) a kontextem (funkce) jeho vytváření (dle Ruhmora) – avšak s
důrazem na vizuální význam
- styl textilní, keramický, tektonický, stereotomní apod.
7
Filosoficko-historický výklad (Carl Schnaase):
Styl je výrazem fyzických a duchovních vlastností, resp. intelektuálního a
mravního charakteru doby a kultury, spíše ale národa.
- Schnaaseho ideálem bylo stylové období středověku, které ve svém umění
dokonale destiloval hodnotový systém doby.
X „fyziognomický omyl“ (Gombrich) – skutečně existuje přímé spojení mezi
formálními (vizuálními) znaky díla a metafyzickou rovinou?
Styl jako pojem postihující vizuální vlastnosti díla, jako pojmenování jejich
struktury – empirie, pozitivismus, dějiny umění „zdola“ (Franz Kugler).
8
POZITIVISMUS
Hippolyte Taine (1828-1893): Studium příčin a následků, vlivu jednotlivých
faktorů v rámci uzavřeného kulturního celku.
A| analýza – izolování směrodatných faktů
B| třídění faktů (geografické, náboženské, filosofické ad.)
C| definice faktů
D| studium vztahů mezi definicemi faktů
Třemi zásadními faktory jsou prostředí, rasa a doba.
„Morelliho metoda“
9
KULTURNÍ DĚJINY: VARIANTA „DĚJIN UMĚNÍ BEZE JMEN“
Jacob Burckhardt (1818-1897):
1| úloha
2| chronologie (epocha)
3| biografie
4| lokální kontext (škola)
Příklad italské renesance: svobodný člověk v rámci společnosti, kulturní
kontext (nikoli Duch!) předpokladem umělecké tvorby
- později je tento kontext (dějiny úloh) více spojován s objednavateli a
sběrateli: propojení kulturně-historického a psychologického výzkumu (jak na
dílo reaguje divák/ jak divákův zájem ovlivňuje nově vytvářené umění)
Burckhardt-estetik: Smyslový zážitek je však stále podstatnou součástí věci!
10
FORMALISMUS: DĚJINY UMĚNÍ BEZE JMEN
Heinrich Wölfflin (1864-1945):
- dějiny umění jsou dějinami jeho úloh
- prožitek uměleckého díla je bezprostřední
- umění se vyvíjí formálně
Wölfflin využíval dobově módní teorie psychologického vcítění – přenosu
subjektivních organických pocitů na vnímané dílo. Protože tyto pocity jsou
kulturně podmíněné a sdílené, nejedná se o relativismus: Architektonické
prvky jsou v pohybu, vzájemném pnutí, vymezují se vůči sobě apod.
Podstatné je, že spolu s tím uplatňoval přísně formalistický přístup k věci:
Svou zásadní práci, Principy dějin umění, publikoval v roce 1915, tj. v době
vypjatého nacionalismu. Formu chápal nikoli jako výraz doby apod., ale jako
samostatný fenomén, nezávislý dokonce na designu věci – popíral také
spojení formy a obsahu.
11
Párové opozice: Příklad barokního umění
A| klasické: lineární, plocha, uzavřená forma (tektonická), mnohost (v
jednotě), jasnost
B| neklasické: malířské, hloubka, otevřená forma (atektonická), jednota,
nejasnost (podmíněná jasnost)
12
Giovanni Bellini, Santa Converzacione, 1505
13
Guercino, Kristus a žena cizoložnice, 1621
14
VÍDEŇSKÁ ŠKOLA DĚJIN UMĚNÍ (1863)
1863 – vznik Österreichisches Museum für Kunst und Industrie
1873 Vídeňský kongres
1873 Světová výstava ve Vídni
- mnohonárodnostní charakter monarchie
- vnitropolitická situace (spory s Pruskem, polská otázka, rakousko-uherské
vyrovnání, kolonizační snahy na východě ad.)
- památková péče
- nová média (fotografie)
- kulturní a národnostní diference
- vysoké umění x nízké umění, populární a lidové umění
15
Alois Riegl (1858-1905)
- zájem o okrajová témata – umělecké řemeslo, ornament, barokní umění ad.
- tzv. úpadkové umění (právě barokní) chápal jako logickou součást historického
vývoje umění, tj. dějin střídajících se stylů – nikoli kvalitativního vývoje!
Kunstwollen (x Semperův pojem Kunswerden – umělecký proces) – umělecké
chtění: kreativní mysl, její vůle, se prosazuje vůči materiálu, technice a funkci, činí
tak ale velice často nevědomky (vliv psychologie, Freuda ad.). Umělecké dílo je
produktem duchovní aktivity.
Styly se vyvíjejí kontinuálně, jeden čerpá inspiraci ze druhého; nelze je kvalitativně
soudit. Charakterizují je však opozitní vlastnosti – jsou svým charakterem určena
haptickému, či optickému vidění, jsou objektivní, či subjektivní.
16
Umění je: Jednou z mnoha součástí vizuální kultury, jíž vylučuje jeho nepraktický
(Kant!) estetický status, nikoli příslušnost ke třídě či kategorii.
Umělecká hodnota je historickou kategorií
A| živý organismus x psychologický fenomén
B| v neustálém vývoji x v kyvadlovém vývoji (hapt./ opt.)
C| bez kvalitativní gradace x avšak se změnami (Kunstwollen)
Umění není: historickým dokumentem, nelze jej omezovat na prvek
kulturních dějin
Dějiny umění jsou objektivní vědeckou disciplínou, která se ptá na účel,
materiál, techniku, motiv a formální řešení díla.
17
Čas a minulost: Zkoumat umění znamená zkoumat poměr ke světu, který je
temporálně a historicky konstruován.
- čas je historický konstrukt
- čas je zároveň uměleckému dílu vlastní
Moderní kult památek (1903)
A| hodnoty paměti – hodnota historická a hodnota stáří
B| hodnoty přítomnosti – užitkovost a uměleckost
C| hodnoty umění – novost a relativní umělecké hodnota
18
Rembrandt van Rijn, De Staalmeesters, 1662
19
Max Dvořák (1874-1921)
Podle Dvořáka jsou dějiny umění jednou ze součástí širších duchovních věd –
umělecké chtění nelze vymanit z obecného duchovního zázemí či kontextu
doby a kultury: Pojem umění je historicky a kulturně podmíněný!
- umělecké dílo je znakem
- umělecké dílo je více než arbitrární a subjektivní
- styl ztělesňuje kulturní ideje
- výjimečná umělecká díla překračují epochální rozdíly, totéž platí pro rozdíly
geografické – umělec si vybírá a promlouvá (Skupina výtvarných umělců)
Dvě fáze analýzy, které se vzájemně podmiňují:
A| stylová kritika
B| stylově-historická analýza
20
KRITICKÁ IKONOLOGIE
Aby Warburg (1866-1929)
Variantní řešení kulturní historie: Jednotlivé umělecké dílo jako kulturněhistorický
fenomén, jako symptomatická forma, vyjadřující duchovní charakter
epochy.
- umělecké dílo je stále živé - úkolem historika umění je jej oživovat v jeho
původním bytí
- centrem všeho je paměť (Mnemosyné) - pozůstávání fragmentů (drapérie
ad.) a jejich stále inovovaná reflexe/ role v rámci vizuální kultury; patetické
formy (jejich expresivní význam) – tvarový paralelismus Henri Focillona
- styly existují paralelně, ve vzájemné reflexi, a to i v rámci jednoho díla –
nizozemský realismus/ renesanční idealismus, holandské baroko/ italské
baroko, vztah náboženství, vědy a alchymie, slavnosti jako přechodu mezi
uměním a životem apod.
21
Warburga zajímal socio-kulturní kontext, původní okolnosti vzniku a existence
díla, reakce, jež vzbuzovalo, způsob, jakým bylo vnímáno a ceněno atd.
Nerozlišoval přitom kvalitativně a nezajímala jej ani originalita díla – vzhledem
ke své metodě byl schopen pracovat s replikami a reprodukcemi:
Atlas obrazů
Velké téma: vzájemný vztah antického dědictví, středověké tradice a
renesančních principů
22
23
Erwin Panofsky (1892-1968)
Rieglovo „Kunstwollen“ Panofsky revidoval ve „vůli formovat“ či obecně tvořit:
Umělec se vyrovnává s chaosem viditelného světa a vytváří řád.
Ikonograficko-ikonologická metoda:
1| předikonografický popis – přirozený význam, praktické dějiny stylu
2| ikonografická analýza – konvenční významy, typologie prvků a vizuálních
schémat
3| ikonologická syntéza – vnitřní význam díla, kulturní symptomy a symboly
Umění je výrazem myšlení (návaznost na Hegela), disponuje symbolickým
významem (Cassirer), je nutné jej zkoumat interdisciplinárně (Warburg):
Příklad perspektivy jako symbolické formy, respektive neo-platonské
interpretace renesančního umění
24
Zásadní otázka II:
Nehledají dějiny umění stále určitou jednotící kvalitu, byť to nemusí být
Hegelův Duch doby?
25
Joanna Piech-Kalarus, Miedzi slowami I, 2011
26