SLAVICA SLOVACA • ROČNÍK 11 • 1976 • CISLO 4
DAGMAR KLÍMOVÁ
Autobiografie jako folklórní druh
(Na příkladu vyprávění kladenské dělnice Karoliny Štikové)
Posuzováno z hlediska obecně lidských zkušeností s ústním projevem, náleží vyprávění životopisných vzpomínek k nejuniverzálnějším jazykovým projevem vůbec. I málo sdílné a souvisle jinak nevyprávějící povahy dovedou v určitém citovém rozpoložení podat relativně velmi sevřený a také emotivně působivý projev, opírají-li se při tom o vlastní životní zážitek. Příklady získané přímým pozorováním může ze svého okolí uvést každý z nás. (Zažila jsem dva takové případy při pobytu v nemocnici a několikrát jsem byla doslova překvapena živým a zajímavým podáním epizod, po léta nepřipomínaných, k nimž popud dala oslava životního jubilea nebo jiná mimořádná okolnost.)1
K mimořádným okolnostem, které mohou být impulzem k vyprávění .životopisného pásma nebo některé jeho klíčové epizody, může za příznivých okolností náležet i folkloristický terénní výskum.2 Zejména u starších informátorů, kteří spontánně touží rozdělit se s mladými o své zkušenosti, může být návšteva sběratele posledním impulzem nebo lépe řečeno: reálnou cestou — jak svůj záměr realizovat: To jsou potom ony případy, kdy text vykazuje rysy dobrého podání, třebaže v té podobě, jak byl folkloristou zaznamenán, byl vypravěčem (eventuelně jen informátorem) vyprávěn vůbec po prvé v životě.
Tento zdánlivě mezný případ není tak ojedinělý, jak bychom mysleli. S jedním z těchto případů se setkal v průběhu svých výzkumu sibiřského folklóru A. A. Misjurev v letech 1949 a 1952. Vypravěčka skazů memoárového charakteru Jelena Peirovna Nikolajeva začala své životopisné vzopmínky sběrateli vy-. právět z vlastní iniciativy. Autor cituje v komentáři její výrok: „chotelos', čtoby vse uznali pro moju žizň".3 Naposledy jsem se s podobným typem potencionální vypravěčky setkala při výzkumu4 dělnického folklóru v Praze — Vysočanech: vdova po železničáři Božena Vohradská podle svých slov často myslí na to, že
1 K prechodným vypravěčským kolektivům srov. referát na konferencii R. Sulimy (Folklór a literatura, Nitra 13.—20. 9. 1973). Vyprávění v nemocnici připomíná z kladenských vypravěčů. K. Štiková a R. Maršík. Analogická situace (t. j. společný nocleh) vyvolala vypravěčskou situaci v průběhu vojenské služby: Srovn. GAÁL, K.: Die Volksmärchen der Magyaren im südlichen Burgenland, Berlin 1970, s. 32 — 33; každovečerní vyprávění (a nejen klasického folklóru) připomíná vypravěč Ribarics.
2 Jeden z případů, kdy informátorka podáva místo suchých životopisných faktů souvislý příběh s vysokou emocionální působivostí popisuji k článku K problému žánrové podstaty, kompozici a stylu u dělnické lidové prózy, Čes. lid 60, 1973. č. 1, 5. 7,, Viz dále pozn. 3.
3 MISJUREV, A. A.- Predanija i skazy Zapadnoj Sibiři. Novosibirsk 1954, s. 103.
4 Výzkum provedený v dubnu 1973 výzkumnou dvojicí Svobodové-Klímové.
385
/ měla vypsat svůj životopis, aby se lidé dozvěděli, jak se dřív žilo. (Charak-ristické je, že tito vyprávěči vlastních životních zážitků, i v tom případě, že je rprávějí častěji v průběhu přirozených vypravěčských příležitostí ve svém pro-ředí, se nepovažují za vypravěče. Pod tímto pojmem rozumí lidový kolektiv 'pravěce zábavných příběhů, folklóru v užším slova smyslu.)5 Na autobiografických textech v ústním projevu má zájemjada-disGipIin. Z pa-íěti očitých svědků čerpají historici i novináři (pro dějiny průmyslu a řemesel, •o dějiny dělnického hnutí, pro události z protinacistického odboje ad.).0 Roz->\ nahrávací techniky umožnil v posledních dvou desítiletech doslovný záznam tzv. doprovodných dat pasportizačních. (Nahrává je řada specialistů — od Ikloristů přes etnografy až k lingvistům.) Přes tyto výhodné technické podmínky jme přímých nahrávek „bezdějových pásem" pro účely folkloristiky stále velký •dostatek. Jsme totiž namnoze stále ještě v zajetí klasického pojetí předmětu 'kloristiky, který vidíme jen ve skladbách s epickým jádrem.7 Ve všem ostatním iykovém materiáli vidí i folklorista většinou jen doprovodný materiál, jehož hrávka není po vyexcerpování věcných údajů již dále archivována. (Výjimku )ří jazykovědci, jimž se prakticky každý text hodí ke studiu syntaxe, intonace, tního stylu vůbec; souvislá životopisná pásma však ani zde nemají význam, itože pří formálním rozboru obsah a logický sled myšlenek nehrají roli.) A tak se stalo, že vlastně podnes jsme odkázáni v převaze až na materiál, který DŠel úpravou editora a že pro studium kompozičných pravidel nefolklórních bo okrajově folklórních netradičných druhů je stále ještě jedním z nejlepších unenů soubor odposlouchaných textů, který pořídila národopisná amatérka igust?. Šebestová, poštovní úřednice jihomoravského městečka, před více než čvrtčsloletím.8 Tyto konzervační útržky a vzpomínky nazvala Šebestová „lid-ími dokumenty" a tento pojem se u nás postupem doby stal i jakýmsi odbor-m terminem, vhodným k označení neepických lidových výpovědí.9 Šebestové „lidské dokumenty", převážně dílčí epizody, čerpané z autobiogra-kých zážitků a zkušeností, jsou odposlouchány s vynikajícím smyslem pro irakteristický způsob lidového myšlení i vyjadřování. Blízké naší problematice
___
' Za piviaého informátora a nikoli vypravěče se prohlašoval Štěpán Šreier z Kladna-Vrapis; nd vyprávěl humorky a anekdoty, podával je ve formě ohlasového vyprávění (citátu) horníka jk.i, jemuž v mládí dělal odbíhače; Jeho životní vzpomínky však mají vypravěčskou formu, ov. Čes. lid 60, 1973, s. 132). - Po vydání knihy Horňácko (Blok — Brno 1966) pro-ovala jedna ze sběratelek horňáckých prozaických textu dopisem proti uvedeni jména své ~ky do seznamu lidových vypravěčů. Pojem jí splynul s představou veřejně vystupujícího ravěče, z nichž většina ve snaze upoutat publikum vypráví humor velmi pochybné kvality, •e poznačení „lidový vypravěč" nabylo takto významu značně pejorativního. P-jinéti jako podklad pro dějiny průmyslu a živností začaly být soustavně sbíraný koncem
padesátých z podnětu odborného pracovníka Státního technického muzea v Praze, Jana pla; výběr z rukopise., uložených dnes ve zvláštním fondu muzea, publikoval A. Branald : dále pozn. In). Materiály pro dějiny dělnického hnutí zapisovat např. Jan Rohel. Srovn. *y pamětníků o vývoji dělnického hnutí na Ostravsku, zvláštní příloha k Selzkému sbor-
i 48, 1950). — Z výpovědí pamětníků těžil pro svou knihu. Nejen černé uniformy (Monolog .entátu na Reinharda Heidricha) Miroslav Ivanov. (Praha, Naše vojsko 1965); firovn. zvláště
íolog ženy ze žižkovského domu, s. 57, 84, 143, Děvčátko s kolem, s. 192 ad.
O  ohraniěenosti  tradičního  pojetí  folklóru   srovn.  NEUMANN,   S.: Arbeiťserinnerungen Erzählinhalt, v knize Arbeit und Volksleben, Gottingen 1967, s. 286. ' ŠEBESTOVÁ, A.: Lidské dokumenty, Olomouc 1900 (Znovu vydáno 1947).
Srovn. JECH, J.: Odboj a revoluce v lidských dokumentech z Neveklovska, Čes., lid 52, 5 s. 114-158.
jsou mezi nimi zejména tzv. „vyprávění aktuální události".10 Nová událost budí totiž asociace se staršími zážitky a tak je tento napůl jazykový, napůl folklórní projev nerozlučně spjat s formou „příkladu",11 v němž figurují jako dílčí prvky četné odstíny „meraorátů".12 (Jde-li o tradiční prostředí zemědělské jako u Šebestové, převláda v nich pověrečná povídka, v netradičních prostředích, jako např. dělnické prostředí průmyslové oblasti, převládají individuální životní zážitky. ) Sama Šebestová zamyslela svá pozorování jako příspěvek k etnografii. Novější práce podobného rázu inklinují stále více k sociologii.13 Je tomu tak zejména v těch případech, kdy se badatel zajímá o další vrstvy sociální, o ústní tradici nezemědělského obyvatelstva.
Lidové vrstvy městské a obyvatelé průmyslových aglomerací, jmenovitě dělníci různých profesí, totiž v našich podmínkách namnoze nepokračují v tradování ustálených prozaických žánrů.14 Vedou je k tomu zábrany jednak psychické — vědomý odklon od „zaostalých" pověrečných tradic minulosti —, jednak jsou u nás dnes již rozsáhlé oblasti, kde došlo k tak prudkým přesunům obyvatelstva, že k pěstování folklóru, vytvořenému kontinuimí tradici, není podmínek ani v kontinuitě osídlení, ani v charakteru společenských komunikací; chybí většina vypravěčských příležitostí, založených na poklidném životním tempu hospodářského roku nebo na stabilitě pracovní skupiny. (Stabilita skupiny je do určité míry zachována v řade profesí; tam se pak skutečně setkáme i se specifickou formou ustáleného folklórního repertoáru. Patří sem např. horníci, skláři, v některých případech zedníci.15) Životní chvat, izolovanost, uvědomělý boj o lepší zítřek — to vše vytlačilo prozaický folklór na periferii zájmů. Charakteristickou náplní domácích besed se stává aktuální hovor, v tom smyslu, jak to ve svém životopisném vyprávění vyjádřila košířská revolucionárka Marie Skoupá: „Po večerech jsme se bavívali hlavně hovorem, vyprávěním o dřívějšku a prorokováním zítřka, který jsme chtěli mít všichni lepší."
Podobný stav terénu nalezl ve svém prostředí na konci let dvacátých také Otto Brinkman, jehož práce Das Erzählen in einer Dorfgemeinschaft vzbudila i u nás své doby značný ohlas a vedla folkloristy k sledování denních konverzací po jeho vzoru.16 Brinkman používa^j.a místě „skryté kamery" spolupráce stenografa, usazeného ve vedlejší místnosti, při čemž autor sám se účastnil besedy jako jeden z, kolektivu. Pokrok nahrávací techniky i tady přinesl další možnosti co do šíře
1" Srovn. RYCHNOVA, D.: Vyprávění aktuální události, Čes. lid 42. 1935, s. 2S3 —284.
11 Formu „příkladu" (Beispiel) uvádí jako výslednou formu dnešní lidové pověsti H. Bausinger v knize Formen der ..Volkspoesie", Berlin 1968.
1: K šíři pojmu ..memorát" srovn. von SYDOW, C. W.: Kategorien der Prosa-Volksdichtung (1934) a GRAENBERG, G.: Memorat und Sage, einige methodische Gesichtspunkte — 1935; obojí přetištěno v knize Vergleichende Sagenforschung (L. Petzoldt) Darmstadt 1969, s. 66 nn. a 90 nn.
lj Vi/, dále pozn. 17 a 18.
14 Srov. rkp. D. Rychnova- Tři typy kladenských vypravěčů (Praha, ÜEF, 1963). Hornický vypravěč R. Maršík vzpomíná na svou babičku jako na proslulou vypravěčku tradičních příběhů; z jejího repertoáru však nic nepřevzal. Podle svých slov neměl o to zájem, protože se věnoval výhradně politické práci,
2^ Hornický folklór potvrdily terénní výzkumu ve všech revírech českých zemí. Srovn. Kladensko (1959), Rosicko-Oslavansko (1961), Ostravsko (v rukopise v ÜEF, Praha). Sklářský folklór konstatují vzpomínky Jana Bárty.
10 BRINKMANN, O.: Ďas Erzähler, in einer Dorfgemeinschaft, Münster i. W. 1933. Práci ceril A. Melicherčík; kniha náležela k povinné četbě i v semináři prof. Chotka na UK v Praze.
3
387
a rozmanitosti zachycených úseků. Knihou, velmi vhodnou i pro analýzy životopisného vyprávění, je např. vydaný přepis z magnetofonových záznamů, který pořídila k osvětlení ožehavých otázek spojených s uzavřením místního dolu Erika Runge a vydala pod názvem Bottroper Protokole. Je příznačné, že kniha se dočkala v průběhu tří let šesti vydání.17
Zvolený detailní příklad — autobiografie Karoliny Štikové — má v naší dosavadní literatuře, obsahující autobiografické materiály, zvláštní postavení. Co do obsahu jsou to celoživotní vzpomínky, a to velmi podrobně vyprávěné. (Kniha má přes čtyři sta síran, původní rukopis byl však ještě značně obsažnější; autor záznamů, spisovatel a folklorista Josef Spilka, provedl výběr k tisku vhodných kapitol.)18 Otištěné texty jsou spolehlivé co do vypravěčské formy, jde totiž, o přepisy z magnetofonové nahrávky. Výběr této informátorky nebyl náhodný. Předcházel mu několikrát kolektivní výzkum Kladenska, při nemž se s Karolínou Štikovou ako se známou politickou aktivistkou seznámili prakticky všichni členové výzkumného kolektivu. Podobně, jako tomu bylo u vypravěčky Misju-revovy, i Karolina Štiková čekala vlastně jen na vhodný vnější popud, aby svým životním vzpomínkám, které v úzkém sousedském kruhu porůznu častěji vyprávěla (Spilka se o tom zmiňuje v komentáři a jasně se to odráží i ve vzpomínkách sousedského okruhu K. Štikové, které Spilka otiskl v plném znění).19 Folklorista má tedy před sebou spolehlivý a do prostředí dostatečně zasazený materiál, jehož analýza umožní řadu spolehlivých závěrů.
Spilkův ediční záměr má ovšem i některé nevýhody. Podle toho, co sám uvádí v předmluvě, jeho spolupráce na této knize přesáhla v mnohém směru obvyklou míru impulzů, jimiž folklorista dnešního zaměření stimuluje projev svého informátora. Připravil si totiž předem seznam otázek, podle nichž pak řídil obsahově jednotlivé besedy s vypravěčkou, a po skončení práce provedl dosti pronikavé zkrácení takto vzniklého rukopisu (které bylo nutné s ohledem na možnosti edice, v níž Spilka tuto autobiografii uveřejnil). Je třeba se zmínit o další, zdánlivě odlehlé okolnosti. Na Spilkův popud se vypravěčka odhodlala svůj životopis ilustrovat perokresbami. Byl to její první pokus s výtvarným vyjádřením svých vzpomínek vůbec. Kresby dýší naivním uměním, mají podivuhodně jednotný styl, nezachovávají perspektivu, ani proporce jednotlivých postav. Tento experiment sám o sobě je významným dokladem toho, jaké utajené možnosti dřímají ve všestranně nadaných jedincích z lidových vrstev.
Míra zásahů do spontánního projevu této vypravěčky tedy — shrneme-li všechna naše pozorování — řadí Spilkovu knihu o Karolíně Štikové mezi práce autorské a nikoli ryze folklórní. Nejvýstižnější příměr bychom nalezli v oblasti filmu Spilka si vlastně předem připravil „scénář" a po skončení práce provedl „sestřih", což je zásah ještě pronikavější, než předběžné usměrnění otázkami, ač si tuto okolnost málokdo uvědomí. Zkrácením může získať text nové kvality — hutnost a spádnost děje, potřebný kontras jednotlivých scén — takže výsledný dojem na čtenáře je odlišný, jak po „estetické", tak i po „idevé" stránce vnímaného díla.
Na skutečnost, že krácením textu vzniká odlišný výsledný kvalitativní dojem, jsem upozornila již při rozboru ruského dělnického „skazu". V textu „Cepoč-
11 RUNGE, E.: Bottropper Protokolle, Edition Suhrkamp, Frankfurt/M. 1971, 6. vyd.
" SPILKA, J.: Šípek i haldy, Praha, Práca 1964, s. 78, původní rukopis měl 1017 stran
19 SPILKA, J.: cit. dílo, s. 393-394.
ka"2í je umělecký vjem této drobné zmínky ze života kovolitce dán především kontrastem mezi lakonickým vylíčením úvodní situace a detailizovaných popisem postupu litce, jemuž byla pánom na posměch zadána zákazka, pro níž se materiál, s nímž pracoval, nehodil. V úvodní části je editorem několikrát použito mezi pasážemi znaménka pro prokrácení textu — tří teček; text, zbavený nadbytečných odboček, dosáhl tak kompoziční vyváženosti, která je ovšem umělá, a která v nás vzbudí nesprávnou představu o kvalitách skazového žánru vůbec.
Autorské zpracování i zdánlivě amortních textu je věc velmi ožehavá a sebe-delikátnější zásah může právě v důležitém bodě porušit rovnováhu a vtisknout textu odlišnou výslednou kvalitu.21
Porovnání analogických situací v životopisných pásmech dělnických hrdinek (zmínili jsme se o J. P. Nikolajevové, B. Vohradské, K. Štikové a M. Skoupé) vykazuje překvapivě shodné rysy, jak v samotném životním rámci, tak v charakteristice těchto hrdinek a v jejich životním postoji. Ve všech uvedených čtyřech případech jde o vdovy, které se musely probíjet životem a byly to právě ony, kto udržel celou rodinu na slušné životní úrovni. Na přestálé útrapy však reagují ve vyprávění humorem, sebeironií, životním optimizmem. Aktivní postoj k životu se projevuje v samotném povahovém základu: jsou smělé, výřečné, bys-stré, hrdé, nepokořitelné; zároveň se však dovedou těšit ze života, nepodlehnou jeho šedi: jsou dobré zpěvačky, ochotnické herečky, vyhledávané tanečnice. Prahnou po vzdělání, patří mezi čtenřky, účastnice doučovacích kursů, dovedou se zaučit do nezvyklé práce. Jsou i politickými aktivistkami, pracují zejména v různých sociálních výborech, ve sdruženích pro mládež a pod.22
Otázkou je, do jaké míry je právě tento typ reprezentantem své sociální skupiny a své epochy. Už vnější životní rámec — předčasné vdovství, jedna z mála žen v politické funkci v celém svém okolí atp. — ukazuje, že jde o typy výjimečné. Ty pak především zaujmou spisovatele, protože odpovídají velmi dobře základním zásadám pro volbu literárního námětu: zaujmou citově a zaujmou i přirozenou dramatičností svých životních osudů. Při konečné redakci se tyto rysy ještě posílí jednostranným výběrem epizod, kde i folklorista, usilující o objektivní •'pohled, je často mimoděk stržen tímto podvědomým procesem vnímání. I tím si lze vysvětlit, proč je v pojetí typů, uváděných do literatury, tolik vzájemných shcd.
Z okruhu metodických otázek, které je třeba si uvědomit, nežli přistoupíme k objektivnímu zhodnocení každého takového materiálu, zejména dvě věci: Na jedné straně stojí sběratel, který usiluje o objektivní pohled, avšak ne vždycky se mu podaří, neboť to, co je s hlediska obsahu i vyjadřovacích prostředku pro prostředí „citově neutrální", může sběratel, přicházející z odlišného prostředí a vyzbrojen odlišnými zkušenostmi vnímat po linii „emocionální". (Takto reaguje na některé složky dialektu nebo argotu i na samu nezvyklou životní zkušenost. „Citově neutralizujícím" činitelem je v tomto případě především předchozí sku-šenost sběratele s různorodými prostředími, která již před tím ve své praxi po-
20 Podle chresíomatie Russkoje narodnoje poetičeskoje tvorčestvo (E. V. Pomeranceva — S. I. Mine). Přetištěno v Čes. lidu 60, 1973, s. 10. Srovn. komentář, s. 12.
21 Detailněji bude rozvedeno v článku KLÍMOVÁ, D. - SVOBODOVA, J.: Výzkum sociál-níh komunikací v dělnickém prostředí (v tisku).
22 Podobně pracovala v soc. komisii ONV Vysočany i B. Vohradská. K. Štiková byla členkou revoluční rady (Spilka s. 228).
388
389
znal.) Na druhé straně stojí vypravěč, resp. informátor, pro něhož může být — a také zpravidla bývá — přítomnost sběratele rušivým momentem, na který reaguje, jako na každý cizorodý prvek, specifickým způsobem. Zpravidla vždy reaguje, „ofíciózně" (což se projeví autocensurou — vynecháním určitých obsahových prvků ze svého projevu; po stránce formy pak zejména hyperkorekcemi v jazykovém projevu, příklonem — podle okolností — bud' k archaičtější formě nebo naopak ke spisovné normě, ať už se jí rozumí příklon k jazyku osvojenému ve škole, z denního tiská, na politických schůzích a pod.). Dále zde působí ..nabídky a poptávky". Vypravěč se svému publiku vždy přizpůsobuje, a to i v průběhu tzv. přirozených vypravěčských situací.23 Změny v postoji, výběru motivu a ve způsobu vyjádření a přednesu, nastanou proto zcela zákonitě i v průběhu „vyprávění pro zápis". (Častý je i případ, kdy se vypravěč přizpůsobuje poptávce, kterou pouze podle předchozích skúseností u sběratele předpokládá a kterou v daném případě neodhadl správně. Přesvědčila jsem se o tom několikrát v takových případech, kdy folkloristickému výzkumu předcházel např. výzkum dialektu, sběr vzpomínek na dělnické hnutí a pod.). Bez vlivu nezůstává ani předchozí způsob folkloristického výzkumu, který se dlouho, zejména v amatérských kruzích, omezoval jen na sběr obsahových motivů, které pak sběratel dodatočne rekonstruoval. Často slýcháme od znervóznělého vypravěče, jehož jsme navštívili mimo dobu přirozených vyprávěčských příležitostí, a který cítí, že vypráví neuspořádaně, poznámku: „Vy už si to potom srovnáte".24
S těmito výhradami je tedy třeba pris'.upovat i k zvolenému příkladu, k autobiografickému vyprávění Karoliny Štikové.
V zásadě je třeba říci, že výsledek jazykového rozboru dobře odpovídá tomu, co lze vzhledem k životopisným datům u této vypravěčky předpokládat: Karolina Štiková pochází z okrajové oblasti průmyslového Kladenska. Vyrostla v obcí s převážně zemědělským obyvatelstvem a v mládí řadu let sloužila u sedláka. V jejím projevu zůstalo mnoho prvků, které se opírají i tradični představy zemědělského prostředí a o jeho okruh zkušeností. Charakteristická je např. narážka (viz dále zvolená ukázka textu) v polemice s vrátným Kučerou, jemuž prorokuje, že nebude moci ani zemřít, za to, co dělá jejím dětem (podle rozšířené představy hříšník těžce umírá).
Tradiční okruh zemědělské vesnice'šé' u K. Štikové projevuje např. ve volbě přirovnání: vymáchaný jak hastrman; (haldářky při práci v noci) bloudily s lucerničkou jak bloudily jak bludičky. Špatně zpracovaná kostka (v obecním lomu) je břichatá nebo ceskatá.
Proti tomu v těch pasážích, které líči politický život nebo některou z forem, bojů za dělnická práva (srážky z dozorci, stávky a pod.) mění se i vypravěčem styl. Jednotlivé výrazy i celé vazby, vyčtené z novin nebo odposlouchané na schůzích, stávají se součástí jejího výraziva a na mnoha místech charakterizač-ním prostředkem. Např. řekne-li, že ženský na haldě referovaly, naznačuje tak, že se probíralo téma politicky závažné, aniž by se musela pouštět do detailního líčeni. Podobně (viz dále souvislou textovou ukázku) říká-li, že při společné cestě do Kladna na schůzi rokovali, znamená to nikoliv běžnou konverzaci, nýbrž vážný politický rozhovor.
23 KLÍMOVÁ, D.: Versuch einer Klassifikation des lebendigen Sagenerzählens. Fabula 9, 1967.
24 Viz pozn. 19; viz dále ukázky textu.
Řeč politické promluvy kromě jednotlivých slov (kapitál, uhlobaroni ap.) se vyznačuje zejména knižními vazbami s instrumentálem (nezůstalo to skutkem), pasivem (bylo nám mluvíno) a některými ustálenými vazbami žurnalistického slovníka (co člověk prodělával, když uhlobaroni měli moc).
Naproti tomu tam, kde hovoří o svých čistě osobných záležitostech (např. v kapitole „Stavba domku") se vypravěčka vyhýbá nadsazeným výrazům. Při popisu dřiny, kterou musela podstoupit, když s nepatrnými prostředky se pouští do stavby na dluh, není ani stopy po naturalistickým popisu, celou záležitost přejde několika humornými výroky, v nichž se uplatňuje jeden z charakteristických rysů dělnického slohu (dle A. I. Lazareva23 — ironie). Těžkosti s materiálem (cihly vybrala z haldy, dříví koupila za peníze, utržené za vybrané uhlí) vylíčí takto: Dyž sme jeli s uhlim z haldy, dycky sme si eště přidali na nůši tři cihly, aby nás vítr nevzal . . . Na všecko sme měli připravený dříví, ale někerý sousedi byli tak hodný, že si z něj vzali, co potřebovali.
Ucelený úsek (a dalo by se jich vyhledat v životopisném pásmu několik zcela rovnocenných) ukáže další kvality podání této vypravěčky: ovládá zákon gradace i kontrastu, dovede výstižné charakterizovat osoby i situace. Scény, jichž byla očividným svědkem, reprodukuje přímou řečí. Dá-li na jevo citové zaujetí, v zápětí, je vyváží sebeironií. Mistrovsky zachází se slovesy — především jimi vyjádří dynamiku dění.
I tato nevelká ukázka dovede v nás evokovat téměř všechny vlastnosti, které jsme si vyjmenovali jako charakteristiku dělnické hrdinky: je smělá, veselá, bystrá, jazykově pohotová, pracovitá, hrdá, nepokořitelná. Čím hloubější pronikáme do zákonitostí komposice a výrazových prostředků, tím hloubější jsme i citově zaujati. Mizí naše skepse, daná zánikem jednoho souboru klasického folklóru. Je toho ještě dost, co je možno a co je třeba studovat. Folkloristika zde nalézá novou dimenzi.
Textová ukázka
Josef Spilka: Sípe u haldy (Karolína Štiková vypravuje).
Praha, (Práce) 1964, kapitola „Bouřlivej podzimek", s. 223 — 226.
f-
(Úvodní situace. Štiková je členkou stranického výboru sociální demokrace; v'prosinci 1920 se chystá rozštěpení strany na pravící a levici: Štiková jako vdova po horníkovi živí dvě děti prodejem uhlí. které nasbírá na haldě; zvolený výsek je ucelené vyprávění, označené za samostatný úsek grafickou úpravou vydavatele).
A tcd se mělo jít na schůzi do Kladna. Já sem měla vybranýho hodně uhliho a chtěla sem to mít brzy doma. tak sem dětem naložila do vozejčku a do pytle. Vytlačila 'Sem jim to na vršek a řekla sem, že to vostatní poberu sama, aby jely samy napřed domu, že jim někto zatlačí. Voni jím někdy za tlačili havíři až k Vinařicum. Přidu zpátky na haldu, a ženský: „Vohlídni se, vohlídľi se. dcti jedou zpátky!"
Vidím, jak děti jedou z vršku a u vrat stojí Beneš, řiditel. Kulhávej portýr Kučera jim začal rozvazovat pytel, a že se to musí vysypat, že je to uhli kradený. Já lítnu dolu vod haldy jako sanice, havíři se vohlíželi.
Pan řiditel u vozejku, ptá se, či sou to děti. Oldřich řek, že je Štikovic. Já tam doběhnu, postavím se před řiditele, povídám-
,,To je úděl chudejich dětich. Dyž člověk nasbírá trochu uhliho, tak by vám ho eště moh
23 LAZAREV, A. I : Estetičeskaja príroda rabočego folklora, v knize Russkij folklor X. 1966, s. 43-62.
390
391
dát, ne? Pane řiditeíi, dyž je tam kostka ukradenýho uhliho, tak vám ho tady nechám. Ale vy jako odborník musíte poznat, co je vybraný z haldy a co je kradený. A dyž né, tak ty děti vytlačíte z vozejkem nahoru, kde byly. Pane řiditeli, vona přídě doba, kdy i vaše Elinka bude tlačit vozejk a nebude se voziti v kočáře. Vy kradete na íůry a na vagóny, a druhými berete ■sousto vod huby. Ale my to jednou s várna zúčtujeme!" Už sem měla ten revoluční elán v sobě.
Von se na mé podíval, povídá Kučerovi: „Zavažte ten pytel!" Byl tam starej Jeřábek, kterej smetal kobližky po fůrách. Málo viděl. Řiditel volá: .Jeřábku, podte sem!"
Jeřábek dvacet kroku před nim, čepici pod páždim: „Co si račte přát, pane řiditeli?" „Vytlačíte ty děti na vrch!"
Tak milej Jeřábek děti vytlačil navrch. Já sem šla na haldu, mlela sem hubou. Některý havíři mně chválili, že sem držkatá, některý, že se nebojím, jiný, že sem ho měla píchnout do břicha, kdo je nažranej, že hladovýmu nevěří.
A copak ženský na haldě! Eště mě popichovaly: „To víš, jeho žena jistě mezí nás chodit nebude. To je demokracie. Voni se pořád vozeji v kočáře, jako se vozili dřív, a my se dřeme. To je ňáka demokracie?"
Povídám na to: „Ženský, to víte, že dybych jí naprdla tu nůši na záda, to by se jí třásli kolena!''
Naložila sem si nůši uhlího, ženský mi to pomohly na záda, a hajde domu. Dětem sem řekla, aby si uvařily brambory, a vzhůru do Kladna. Kus chleba v ruce, běžím pro Javůrka, pro Duška. Čekali u Šestý ulice. Po cestě jim vyprávim, co se mi stalo.
„To by bylo dobře dát do Svobody!" Právo lidu bylo pravičácky, Svoboda levičácká.
Šli sme vokolo Majrovky; kulhávej Kučera, portýr, stál ve vratech: „Proto vona v poledne tolik pospíchala, že už zase někam táhne!"
Já nechala muský přejit, postavila sem se. Kučera se vopíral vo silnou hůl, protože měl kratší nohu. Dala sem ruku na tu jeho hůl, aby mě nešleh. a řekla sem mu:
„Pane Kučera, vy myslíte, že vás budou mít páni do smrti rádi, dyž jim takle sloužíte, ju? Vona taky přídě doba, že vás kopnou do zadnice a nebudou s vámi dělat žádný strachy. A budete potrestanej, že nebudete moct ani umřít, dyž tudleto děláte dětem, kerý ztratily tátu."
Von povídá: „Dybyste byla namísto mě, nejednala byste jinač, zastávam jen svůj chleba."
.Vám vozeji sedláci buchty, vy ani chleba nemusíte jist. A vaše žena chodí s nůši pro dříví, co seberete havířům.'"
Vod Kučery s=m utíkala za muskejma a viděla sem. že jich de víc a víc. Připojili se k nim libušínský, rokovalo se. tušili sme, že bude roztržka. Přišli sme do Dělnického domu. Manifestace byla v dolejších dvou sáíáirf^Nabito, že nebylo kam se stoupnout. Na tribuně byl Soukup, Bechyně. Tusar, Němec, to byli vedoucí sociální demokracie. Kindlik tam taky byl, Jílek, Bolen, Zápoíockej, tajemníci strany.
Hlavní referát měl Němec, že nesmí dojit k roztržce strany, že by sme votevřeli cestu kapitálu. Po něm mluvil Tusar: taky, že musí bejt jednotná dělnická strana. Ty byli spocený! Pak mluvil Mima. po něm Zápotockej. Vokazovali na chyby:
„Nechcete roztržku sociálně demokratický strany, nechcete návrat kapitálu, a sami berete statky a ste na ruku Preissum, Pečkum, Biňovec si zabral v Kralupech velkou cihelnu. Možná, že už máte podíly na dolech, a dyz ne. tak dáváte uhlobaronum subvence, a dělníky platíte mizerně. Za todle dělnici nebojovali!"
Tusar vylít. Ale lidi hned na něj: „Ty mic, ty s tou konckou hnálou daleko nedojdeš! Vy nejste z::s:upcí lidu. vy ste zástupci kapitálu!"
Trvalo to do rána. do dvouch hodin, konce tomu nebylo. Lcvičáji dávali připomínky, pravi-čáci na ně nechtěli přistoupit.
Druhej den sme se dostavili znovu do Kladna. Bylo ujednáno, že se založej: revoluční rady. Měly za úkol vyvlastňovaní dolů podle sovětskyho vzoru.
Na Kladně ale došlo k něčemu, co nepřineslo děluictvu žádnou úlovu. Sešlo se pár provokatéru a udělali rabuňk na obchody. A šlo se na mlejny, rozkradla se moaka Kdo mě! k tomu povahu, krad. Někerý mlynáři pak říkali, že byli postižený rabuiikem, třeba vytomtai nepřinesli lidi ani štipku mouky. V obchodech lidi vytloukli výkladní skřině, vyhazovali zboi:í ven. Někdo
přines samý levý botky. A to sociální demokraty sílilo, takle že prej by vládli bolševici a takový že by bylo hospodářství, dyby se dostali k vedeni nezodpovědný lidi. Na hodně místech proti nim byly posílaný četníci. A došlo i k zavíráni.
I Komentář k textu
! Ve zvoleném úseku můžeme dobře pozorovat obě vypravěččiny jazykové ro-
viny, kde (a to naprosto funkčně) používá hovorový výraz s charakteristickými * rysy středočeského nářečí (ju, uhlího), sahá v citově nejexponovanějších místech až k výrazům obhroublým (nažranej, naprdla). Dovede jazykově charakterizovat
1 vystupující osoby (úsečné rozkazy ředitele dolu, ponížená řeč výpomocné síly
Jeřábka, obhroublá řeč vrátného: už zase někam táhne). Zdařile reprodukuje způsob mluvy politických řečníků. Ve stylizaci své vlastní přímé řeči dbá na shodu se situací: s ředitelem hovoří správnou češtinou, s haldářkami neváhá použít obhroublých slov. Charakteristické je např., že ředitele oslovuje správně utvořeným vokatívom: pane řiditeli, vrátného oslovuje formou nominativní: pane Kučera. Pro agitační řeč s ředitelem i s vrátným i pro líčení průběhu schůze používá vypravěčka právě tak přirozeně slova politického výraziva, cizích výrazů, pasiva, ad.
Zvolený úsek je ucelenou promluvou (což vyznačil editor odsazením). Dějového napětí zde dociluje vypravěčka zejména funkčním střídáním klidného vypravěčského toku s citově exponovanými pasážemi. Dociluje toho střídáním minulého času s historickým presentem a střídáním pasáží vypravených a „předváděných" dialogem. Sympatie posluchačů získává zejména vhodně použitou se-beironií (týkající se jednak přímo její osoby, jednak politického směru, k němuž se hlásila). Účin textu zvyšuje i přesná charakteristika osob a situací, o níž jsme se již zmínili.
Podívejme se nyní na text detailnější:
Vypravěčka začíná líčit klidným vypravěčským tónem svůj pracovní den (a to takový, kdy odpoledne je schůze, takže jí pro její povijMiosti k rodině zbývá jen málo času). Slovesa v prvním odstavci jsou v minulém čase: měla, naložila, vytlačila, řekla. Počátek vzrušeného děje je signalizován přítomným časem: přídu zpátky, vidím. (Citové vzrušení je vyjádřeno i dvojím opakováním. Haldářky na ni volají: vohlídni se, vohlídni se!). Počátek akce je zdůrazněn příměrem: I.ífnu dolu jak sanice (nadto je zde použito novotvaru se zdůrazněnou ženskou koncovnou: sanice, místo „sáně", který je zároveň homonyneni, což dodává líčení lehce ironického, humorného rázu). Dějové napějí stupňuje vypravěčka detaili-zovánim, použije tří sloves — opět v presentu — v jedné větě: doběhnu, postavím se, povídám.
Přímá řeč s ředitelem dolu je agitačného rázu, což naznačuje i slovesná forma: převládá futurum (tedy forma „proroctví"): přídě doba, že i vaše Elinka bude tlačit vozejk, nebude se vozit v kočáře (obě věty stojí v protikladu), jde vlastně o slovní hříčku; kontrast posílí i použití deminutiva Elinka právě ve věíe, kdy se jí slibuje práce haldářky, platící, jak víme z jiné pasáže knihy, za velmi potupnou. Agtační ráz je patrný i v použití množného čísla: my to s várna zúčtujeme. Potřebné rovnováhy docílí vypravěčka sebeironií. Svou promluvou s ředitelem komentuje slovy: už sem měla ten revoluční elán v sobě (tedy se záměrným použitím politického slovníku).
392
393
Přiblížení děje posluchači je v další pasáži docíleno střídáním minulého a přítomného času. Činnost je v ději minulém: podíval, smetal, byl, viděl (výrazy jsou nadto neutrální); uvozovací slovesa jsou v čase přítomném: povidá, volá.
Po vyřešení konfliktu se zklidnění děje vyjádří minulým časem, (vytlačil, Šla, mlela, chválili), avšak vnitřní napětí, vztek, který v ní ještě vřel, je vyjádřen volbou citově podbarvených výrazů: mlela sem pantem; také ustálené rčení, které tuto část uzavírá, je podáno záměrně v hovorové podobě s použitím hyper-koristiky „kdo je nažranej že hladovýmu nevěří" (místo obecného „sytý hladovému nevěří").
Následuje krátká scéna na haldě. Vydavatel ji označil jako jedinou přímou řeč. Ve skutečnosti je to zobecnění výroků jednotlivých osob, podílejících se tehdy na konverzaci, ráz je opět agitační, hovoří se v ustálených klišé: to je ta demokracie! (s ironií vyjádřenou oznamovací formou věty); voni (t. j. páni) se pořád vozeji v kočáře. (Použito v této epizodě už podruhé: kočár je zde symbolem přepychu vládnoucí třídy.)
Klidný vyprávěcí tón posouvá děj opět v minulém čase: naložila, pomohly, řekla. Obtížnou situaci, kdy hrdinka příběhu nestačí ani dětem, ani sobě připravit oběd, shrne vypravěčka do dvou vět, kde se střídá přenese s časem minulým, kde úmyslně zvolený nadnesený výraz vzhůru do Kladna! v kontrastu k větě: dětem sem řekla, aby si uvařili brambory, která předchází, a k větě: Kus chleba v ruce, běžím pro Javůrka, která následuje (je to opět oblíbená vypra-věččina synekdocha; dokonale tak vystihla atmosféru spěchu, kdy ani ona, ani děti neobědovaly, na čemž ovšem vinu nese výstup s ředitelem závodu), dociluje vypravěčka sebeironii opět humorného ladění svého vyprávění. Dynamičnost této scény je dána i střídáním použitého času: běžim — čekali — vyprávím.
Úvod ke scéně s portýrem Kučerou je opět celý v minulém čase (celkem sedm sloves). Vlastní řeč s Kučerou je opět „agitační" a je proto použito budoucího asu. Záměrně je použito (třikrát po sobě) vazby s „že": ... že vás budou mít páni rádi, že nebudete moct ani umřít. Jako pedant k závěru promluvy s ředitelem (my to jednou s várna zúčtujeme) uzavírá rovněž typem „proroctví": vona taky přídě doba, že . . .
Odstavec s popisem schůze je v klidné tónu minulého času. Až přímá řeč se vrací do presentu. Protože jde o zavšeobecňující výroky (podobně jako v přímé řeči z haldy, i zde, jak naznačuje i sama forma uvozující věty, jde o shrnutí názorů několika řečníků — v podstatě celé frakce, k níž vypravěčka náleží), jsou slovesa v nedokonavém vidu: berete, dáváte, platíte.
Příznačná je forma závěrečného odstavce o událostech, o nichž ví vypravěčka až z druhé nebo třetí ruky. Jsou tu proto převládající konstrukce v 3. osobě na „se" anebo přímo v pasívu: sešlo se pár provokatéru, šlo se na mlejny, proti nim byly posílaný četníci.
Pro tuto vypravěčku je zcela organickým způsobem výrazu používaní „politické řeči", ať už jde o výrazy jako: tribuna, uhlobaroni, manifestace, demokracie; ustálené fráze jako: my to s váma jednou zúčtujeme, to je úděl chudejch dětí, až po charakteristické vazby: otevřít cestu kapitálu, dávali připomínky, došlo k zavírání, dostavili sme se znovu do Kladna.
Politická zkušenost je patrná i na způsobu polemiky s vrátným Kučerou; je to zdařilá slovní hříčka, která však nemusí pocházet od vypravěčky, nýbrž spíše je z obecné zásobnice jazyka tehdejšího Kladenska, zvyklého agitovat: Na slova Kučerova „Zastávám jen svůj chleba" má repliku: „Vám vozeji sedláci buchty,
vy ani chleba nemusíte jist" (je to narážka na podplácení vrátného selskými • povozníky). „. .
Ve formulací příběhu, přes celkově živé a stylově zvládnuté podání, zm urcita oficióznost, která prozrazuje, že je si vypravěčka vědoma okolnosti, že její vyprávění je určeno pro širší veřejnost, pro tisk. Prozrazují to zejména vazby, jako: Beneš, řiditel; kulhávej Kučera, portýr (tedy subposice). Vysvětlivku o Kučerovi podává dokonce dvakrát v téže epizodě. Lidový vypravěč si tímto způsobem počíná vždy, kdykoliv předpokládá, že jeho poslucháčsky okruh není znalý místních poměrů, tedy v tzv. „zápisovém podáni".
394
395