Vztah filmu a práva,
obrazy práva a právníků ve filmu
Ivan David
Co to je (objektivní) právo?
 Učebnicová odpověď: Formalizovaný systém pravidel regulujících lidské společenství,
která jsou vynucována prostřednictvím státní moci.
 Právo je ale také popis utopické reality – reality, v níž vítězí rozum, věda,
spravedlnost, ohleduplnost a uspořádanost. Světa, jak by měl být dle imaginace
zákonodárce. = Právo nepopisuje jsoucí „realitu“. Právo je samo o sobě fikce.
 „Právo je mostem ležícím v normativním prostředí, který spojuje naše chápání světa, který
skutečně existuje kolem nás s našimi představami světů, které by mohly být.“ (Martin
Škop: Právo aVášeň. Jazyk, příběh, intepretace. Brno 2012)
Co má právo společného s uměním?
 Právo je stejně jako umění systematický souhrn symbolických znaků.
 Na rozdíl od umění má právo prostřednictvím státního donucení schopnost
přímo ovlivňovat lidské chování: Proto i jeho interpretace je ze své podstaty jiná a
má jiné příčiny i konsekvence.
 Prostřednictvím znaků, s nimiž operuje právo tedy ovládáme okolní svět a snažíme
se mu vnutit představu o „dokonalé realitě“.
 Současně právo – stejně jako umění – vypovídá o realitě země a doby, v níž vzniklo: O
přáních, obavách, politických a náboženských představách těchto lidí. Z toho, co
právo v té které době nejvíce a nejsofistikovaněji zakazuje lze mimo jiné rozpoznat,
co lidé té které doby nejčastěji dělali.
 Od začátku 20. století šířeji poukazováno i na mnohé formální podobnosti s různými
uměleckými disciplínami: literatura, hudba, divadlo, film.
Právní regulace filmu - obecně
 Film – jeho výroba, distribuce i předvádění – byl právem regulován od začátku, byť
zprvu jenom nepřímo, obecnými občanskoprávními, trestněprávními i dalšími
normami.
 Později přímá regulace: Nejprve převážně veřejnoprávní (nejrůznější správní
předpisy týkající se zejména bezpečnosti předvádění filmů, udělování povolení k
provozování biografu apod.), posléze i soukromoprávní (zejména autorské právo,
ochrana osobnosti při zobrazování ve filmu apod.).
 Až s odstupem několika desítek let od vzniku filmu i přímá podpora státu pro
filmaře: Omezování cizích výrobců a distributorů, později i finanční subvence pro
umělecky hodnotné filmy.
 To, jak stát reguluje film, má významný dopad na to, jaké filmy vznikají: Např. to, jaká
témata si mohou filmaři vybírat (přímá úřední cenzura, zákaz propagace násilí,
rasismu, třídní nenávisti atd.), jaká témata stát preferuje svými subvencemi, jaká je
dobová podoba a struktura filmového průmyslu apod.
Vliv filmu na právo a právní systém
 Filmy spolu s dalšími produkty populární kultury výrazně formují veřejné mínění:
 obecné právní povědomí,
 obecná očekávání veřejnosti od právního systému,
 představy o spravedlnosti a dalších hodnotách, které by právo mělo prosazovat;
 představy o právnících (jejich službách, jejich charakteru apod.) – především advokátech,
soudcích, státních zástupcích;
 představy o dalších účastnících právního systému (policisté, úředníci) i jeho tvůrcích (politici).
 Jaké (pozitivní) funkce může film pro právní systém mít:
 Osvětová/preventivní funkce:
 Posílení právního vědomí informováním o právu a fungování právního systému.
 Specifická role filmu při výuce práva: Snaha naučit studenty kriticky vnímat právo i jeho
obrazy v umění, snaha názorně demonstrovat některé problémy jimž právo a potažmo i
společnost čelí.
 Sankční funkce: „Potrestání“ určité osoby medializací případu.
 Na to je výslovně pamatováno v některých zákonech: Např. možnost domáhat se
zveřejnění rozsudku, možnost veřejného ochránce práv (ombudsmana) dát některé
případy do médií.
 Kritická funkce: Upozorňování na nešvary v právu a v právním systému.
 „Konstruktivní kritika“: Film prostřednictvím kritiky nedokonalostí právního systému cílí ke
zdokonalení práva.
 „Destruktivní kritika“: Film zcela neguje určitou část právního systému.
 Jaké negativní dopady může naopak film pro právní systém mít:
 V řadě případů filmy veřejnost spíše dezinformují o obsahu právních norem.
 Ztráta vážnosti a „aureoly“ práva.
 Nerealistická očekávání veřejnosti ve vztahu k právníkům: Ti ve filmu líčeni zpravidla heroicky,
vysoce morální, obdařeni skvělými rétorickými schopnostmi a zabývající se „sexy“ případy,
zpravidla z oblasti trestního práva.
 Vzbuzování přehnaných očekávání laické i odborné veřejnosti – která má v drtivé většině
pouze malé osobní zkušenosti s právním systémem - od („hollywoodskosti“, efektivnosti,
spravedlivosti, rychlosti, „majestátnosti“ apod.) fungování právního systému jako takového:
 Viz tzv. CSI efekt (podle CSI seriálů): předpoklad poroty, soudců apod. o dokonalosti
kriminalistických metod: reálné důkazy pak nejsou akceptovány. V tomto pohledu je de
facto rozhodnuto o vině podezřelého již ve fázi vyšetřování. Soudu pak vlastně není
zapotřebí:Vše za něj již vyřešila věda.
Právo a literatura
 První systematické porovnání práva s konkrétní uměleckou disciplínou.
 Prehistorie hnutí na začátku 20. století: John Wigmore a článek „A List of Legal
Novels“ (1907) – seznam románů o právu a právnících, který by měl znát každý
právník, aby dobře vykonával svou profesi – aby pochopil charakter lidí, uměl se
dobře (jasně a přesvědčivě) vyjadřovat, pochopil úskalí stávajícího právního systému.
Na seznamu např.:
◦ Charles Dickens: Oliver Twist, Kronika Pickwickova klubu;
◦ Alexandre Dumas: Hrabě Monte Christo;
◦ L. N.Tolstoj:Vzkříšení.
 Rozvinutí hnutí od 70. let 20. století: Kniha „Legal Imagination“ (1973) – James
Boy White. Pojednání o užití beletrie při výuce práva. Vzájemné obohacování právní a
literární vědy prostřednictvím přebírání interpretačních nástrojů.
Hnutí „Právo a literatura“ se posléze rozčleňuje do 2 hlavních směrů:
 Právo v literatuře:
◦ Analýza toho, jak je právo reflektováno krásnou literaturou.
 Právo jako literatura:
◦ Aplikace postupů literární teorie na právní normy, právní interpretaci a aplikaci práva
(rétorické umění právníků apod.).
◦ Hledání souvislostí mezi právním textem a texty krásné literatury.
◦ Kontroverzní: Lze tyto texty vůbec vážně srovnávat s ohledem na zcela odlišný primární účel
jejich existence (ovládání lidí X působení na jejich estetické cítění)?
◦ Některé texty jsou však přímo na pomezí literatury a práva: Zejména náboženské (Bible,
Korán) či pseudonáboženské (např. některá klasická díla marxismu-leninismu, Zelená kniha
Muammara Kaddáfího či Rudá knížka Mao CeTunga).
V návaznosti na hnutí „Právo a literatura“ je právo posléze konfrontováno i s
dalšími druhy umění, mimo jiné:
 Hudba:
◦ Např. podobně velké nároky kladené na stále novou interpretaci „textu“ (notového záznamu
/ textu právní normy) v měnícím se společenském prostředí.
 Divadlo:
◦ Soudní síň často připodobňována k amfiteátru: Právníci v tomto symbolickém prostředí
nejsou nic než herci, veřejnost zastupuje diváky a porota chorus.
◦ Soudní řízení – a často i výkon trestu – bylo tradičně pojímáno jako „show“ pro veřejnost.
◦ Některá soudní přelíčení byla záměrně i v moderní době jako divadlo inscenována – zejména
nejrůznější politické monstrprocesy („show trials“), jako v SSSR v 30. letech či v ČSR na
přelomu 40. a 50. let 20. století.
UKÁZKA: Doznání (r. Costa-Gavras. Francie / Itálie 1970).
Právo a film
 Hnutí „Právo a film“ se objevuje na scéně v 80. letech 20. století na amerických
právnických fakultách.
 Průkopnické práce Anthonyho Chase, např. „Towards a Legal Theory of
Popular Culture“ (1986) a „Lawyers and Popular Culture: A Review of
Mass Media Portrayals of American Attorneys“ (1986).
 Zpočátku kladen důraz na rozbor právnických filmů z hlediska jejich „realističnosti“.
Důvodem zejména to, že americké právnické fakulty jsou mnohem více zaměřeny na
praxi:V Evropě kladen důraz na právní teorii a praxe je získávána až po škole.
 Později přenášen důraz na rozbor filmu z pohledu filmové teorie, sociologie,
kulturních studií (studium populární kultury) a dalších humanitních oborů.
Obdobně jako „Právo a literatura“ se i hnutí „Právo a film“ posléze rozčleňuje do
2 hlavních směrů:
 Právo ve filmu (law in film):
◦ Analýza toho, jak je právo reflektováno filmem.
 Právo jako film (law as film):
◦ Aplikace postupů filmové teorie na právní normy, právní interpretaci a aplikaci práva
(rétorické umění právníků apod.).
◦ Studuje například:
 zda film je schopen působit na společnost podobně regulatorně jako právo,
 zda právníci používají u soudu podobných vypravěčských metod jako filmaři = teze, že základní
souvislost mezi právem a filmem je vyprávění příběhů.
◦ Klade si též otázku: Je film blíže či dále právu než jiné druhy uměleckých děl? - Poskytuje film
díky svému „hotovému“ tvaru méně prostoru pro tvůrčí interpretaci než např. notový
záznam nebo dramatický text?
 Co objektem zájmu hnutí „Právo a film“?
◦ Existuje něco jako „právnický film“? Pokud ano, jaké žánry do něj spadají?
◦ Co vězeňské filmy, policejní dramata, detektivky, thrillery…?
◦ Co nejrůznější televizní žánry jako CourtTV/truTV (USA), Legal TV (VB), resp. speciální
programy „Superior Court“, „Divorce Court“ atd.? –Viz Případ OJ Simpsona v roce 1995,
případ Oscara Pistoriuse.
◦ Co filmy, které vůbec na zjevné rovině nepojednávají o právní rovině, ale jejich význam pro
hodnocení a pochopení práva může být značný?
UKÁZKA: Gándhí (r. Richard Attenborough.Velká Británie / Indie 1982).
 Jak přistupovat k analýze právnických filmů:
◦ Analýza toho, jak a proč je filmu zobrazováno právo. Rozbor rozdílů mezi zobrazeným
modelem práva a „skutečným“ fungováním právního systému.
◦ Analýza toho, jak právnické filmy působí na společnost: Jak napomáhají uchování statu quo,
nebo naopak působí „progresivně“. -Viz některé propagandistické filmy v autoritářských
režimech s tématem práva (např. Žaluji. R.Wolfgang Liebeneiner. Německo 1941)
◦ Analýza předpokládaného konkrétního publika daného filmu. S jakým očekáváním film
sleduje a jaká očekávání u tohoto publika film dále vyvolává?
◦ Analýza (ustálených i novátorských) technik, které filmaři používání k předání „právního
poselství“ filmu. Např. stále se v soudních dramatech opakující způsob filmování:
 majestátních soudních budov,
 talárů a jiných právnických „stejnokrojů“,
 dalších respekt budících symbolů práva (socha Spravedlnosti, symboly moci a státu apod.), které
reprezentují pevné základy právního systému,
 zvláštní důraz kladen na zobrazení soudní síně jako hlavního dějiště „dramatu“.
UKÁZKA: Dvanáct rozhněvaných mužů (r. Sidney Lumet. USA 1957), Svědek obžaloby (r. Billy Wilder.
USA 1957), Kdo seje vítr (r. Stanely Kramer. USA 1960), …a spravedlnost pro všechny (r.: Norman
Jewison. USA 1979).
◦ Analýza „filmu jako svědka“: Analýza toho, jak film působí na konkrétní publikum (porotu,
soudce, veřejnost apod.) v soudním řízení. (Viz například projekce filmů z koncentračních
táborů při norimberském procesu.)
 Postavy právníků v právnických filmech
◦ První typ - Právníci bez bázně a hany.Vyznačují se:
 profesionalitou (nikoli však nutně uhlazeností),
 životní moudrostí a empatií,
 autoritou,
 snahou pomoci slabým,
 vírou ve spravedlnost, právní systém a morálku.
UKÁZKA: Mladý pan Lincoln (r. John Ford. USA 1939), Anatomie vraždy (r. Otto Preminger. USA 1959),
Norimberský proces (r. Stanley Kramer. USA 1961), Jako zabít ptáčka (r. Robert Mulligan. USA 1962),
Causa králík (r. Jaromil Jireš. ČSSR 1979).
◦ Druhý typ - Zloduši. Protivníci a protiklady prvně uvedených.
UKÁZKA: Rozsudek (r. Sidney Lumet. USA 1982).
◦ Třetí typ: Váhající / chybující právníci.
UKÁZKA: Rozsudek (r. Sidney Lumet. USA 1982), Michael Clayton (r.Tony Gilroy. USA 2007).
◦ V právnických filmech jednoznačně převažuje první typ, zejména ve „zlaté éře“ soudních
dramat (50. a 60. léta).
Právnický film jako výuková pomůcka
 Obecně myšlenka, že znalost práva vytržená z celkového kontextu znalosti
(populární) kultury nemá sama o sobě valnou cenu.Tedy podobná argumentace jako
u „Práva a literatury“: Právník by měl být vzdělaný ohledně světa kolem sebe.
„Populární kultura odráží populární právní kulturu.“ (L. Friedman 1989).
 Předestírána teze, že každý právník by měl znát určité penzum filmů (nejen o právu),
aby bylo kultivováno jeho porozumění společnosti i vlastní profesi.
 Film procvičuje imaginaci budoucího právního profesionála: Film učí právníka
představit si a následně sugestivně prezentovat určitý příběh, odlišit podstatná fakta
od nepodstatných a poskládat je do smysluplné dramatické konstrukce.
 Právnických filmů se tradičně používalo jako výukové pomůcky nejen při výuce
práva, ale při výuce souvisejících oborů: psychologie, obchodní etika apod.
 Užívání právnických filmů coby výukové pomůcky silně limitováno tím, že filmaři
sahají stále k týmž atraktivním tématům. Právnické filmy tedy typicky pojednávají o
trestním řízení, a ještě specifičtěji o trestním řízení, jehož předmětem je vražda.
 Právnické filmy současně nepřispívají pouze k výuce právníků. Zejména pojednávají-li
o vážných etických nebo morálních problémech, mohou být důležitou součástí
obecného vzdělání.
◦ Široké veřejnosti filmy pomáhají pochopit, co to je právo a spravedlnost, jaké jsou jejich
zdroje a smysl.
◦ Film vyvolává společenskou diskusi o těchto tématech a vede zpětně k působení společnosti
na tvorbu (spravedlivějších) právních norem.
◦ Filmy mají v důsledku svého emocionálního působení schopnost podněcovat vášnivé diskuse
i představivost a současně ilustrovat prezentováním konkrétních příběhů to, co by jinak
zůstalo suchou teorií.
UKÁZKA: Lid versus Larry Flynt (r. Miloš Forman. USA 1996).
Konkrétní příklady aplikace analytických metod „Filmu a práva“
 Příklad 1: Studie Nicole Rafter (2001):Analýza vývoje žánru amerického soudního
dramatu mezi lety 1930 – 2000.
◦ Soudní dramata do 70. let (zejména 50. a 60. léta):
 Důraz na slovní duely v soudní síni.
 Vykresluje cestu heroického právníka ke zjednání spravedlnosti v povinném happy endu.
 V průběhu filmu hrdina filmu - hodný právník zpravidla porazí zloducha, který chce narušit dosažení
spravedlnosti.
 Hlavní téma skoro vždy stejné: Potíže při dosahování spravedlnosti (přirozené právo) v rámci stávajícího,
lidmi vytvořeného právního systému (pozitivní právo) – např. v důsledku zatčení/obvinění/odsouzení
nevinné osoby, propuštění viníka či potíží se zjišťováním toho, kdo je vlastně pachatelem zločinu.
UKÁZKA: Kdo seje vítr (r. S. Kramer. USA 1960), Norimberský proces (r. S. Kramer. USA 1961).
◦ Soudní dramata od konce 70. let:
 Proměna americké společnosti (vietnamská válka, aféra Watergate, hnutí hippies) = celková nedůvěra
k autoritám.
 Filmy z prostředí soudní síně kladou více důrazu na akci a násilí než na dialogy.
 Děj filmů se odehrává mnohem méně na půdě soudu a vykresluje spíše dramatické příběhy, které se
filmovým postavám dějí mimo soudní síň.
 Současně relativizují právní systém i postavy právníků.
UKÁZKA: …a spravedlnost pro všechny (r.: Norman Jewison. USA 1979)
◦ Přesto soudní dramata všech dob stále recyklují některá základní témata, zápletky a postavy.
Například:
 souboj skromného venkovského právníka s arogantním městským esem,
 právník, který dostává poslední šanci k nápravě reputace (typicky alkoholik a/nebo gambler),
 překvapení v poslední minutě (nový svědek, zapomenutý soudní precedent apod.).
UKÁZKA: Anatomie vraždy (r. Otto Preminger. USA 1959), Rozsudek (r. Sidney Lumet. USA 1982).
 Příklad 1I: Studie S. Machury a S. Ulbricha (2001) o tom, proč je americké soudní
filmové drama pojednávající o trestním řízení tak populární v Evropě.
◦ Důvody spatřovány v tom, že americký soudní systém je ideální pro portrétování ve filmu jelikož:
 V americkém systému je mnohem větší důraz kladen na osoby advokáta – obhájce a státního
zástupce (prokurátora), a jejich slovní duely. V Evropě dominují tzv. zásada vyšetřovací a zásada
oficiality: Evropský státní zástupce je povinen vyšetřit z úřední povinnosti všechny okolnosti případu,
včetně těch, které svědčí ve prospěch obviněného.
 V americkém systému je výrazně oslabena pozice soudce. V Evropě je to naopak primárně soudce,
který vede soudní řízení a mimo jiné provádí většinu výslechů svědků a provádí i další důkazy.
 V mnoha amerických státech je stále zachován trest smrti a tedy se hraje o vyšší „sázku“.
 Americký porotní systém umožňuje, aby filmu porota zastupovala diváky filmu.
 Systém judge-made law umožňuje, aby se v poslední minutě celý spor zvrátil v důsledku objevení
zapomenutého starého precedentu.
UKÁZKA: Obhájce (r. Brad Furman. USA 2011), Obžalovaný (r. Ján Kádár, Elmar Klos. ČSSR 1964),
Případ Platfus (r. František Filip. ČSSR 1985).
Děkuji za pozornost.