Nikdy jsem o sobě nehovořila příliš ráda; nikdy jsem se nedrala do popředí.
Tndy v Montrealu mě zná jen málokdo. A ještě méně lidí se d mne zajímá. V téhle zemi si člověk snadno zachová anonymitu. Vlastně se to tak trochu i očekává. Lidé sem přicházejí, tiby vykonávali nějaké povolání a aby vydělávali peníze.
Vystudovala jsem zubařinu. Dalo by se říci, že to není prá-vr vzrušující povolání. Po celý svůj předchozí život jsem nořila pohled a prsty cizím lidem do úst
Aby pacientovi ulevil, musí zubař občas způsobit bolest. Zubařské křeslo ovšem nemá vůbec nic společného s lehátkem psychoanalytika. Nervy nemají paměť! S otevřenými ůaty neměli mí pacienti chuť si povídat. Nemluvili a bylí nepozorní.
Kfinada neuznala mé polské diplomy. A já neměla ani pro-Itfedky, ani odvahu znovu se zapsat na stomatologickou fa-knllu. Život ze mne udělal společnicí. Mé nostalgické polské vdovy nejsou příliš řečné a vůbec neposlouchají. Umím skvěle připravovat zapékané brambory. Vydělávám si tím, že jim zaplňuji prázdné chvilky a žaludky. Hlava zůstává prázdná.
Nemám ráda zimu v Severní Americe a tamní jaro mě skličuje ještě víc. Jaro probouzí v lidech naději. Co bych mohla očekávat od jara, které není moje?
Nepřichází ovšem vůbec v úvahu, že bych se tam vrátila.
Ke komu bych se vrátila? vlast, to je především rodina. Mí rodiče jsou mrtví a já si stále ještě nepřipouštím, že zemřeli. Není to zábavnéř že téměř padesátiletá dospělá ženská si připadá jako sirotek?
Vidíte, teď jsem prozradila, jak jsem stará. Je mi čtyřicet osm let. V životě ženy to není zrovna zanedbatelné. Všechny ty roky mi leží na srdci i na paměti jako pytel brambor. To nezní zrovna moc poeticky, jenže já to přesně tak vnímám.
Lidé jsou většinou jako rostliny v květináči. Rostou nad svými kořeny. Já se cítím přesazená, vykořeněná, pateticky vyloučená, vyvrhel, co nějakou dobu ošetřoval vykotlané zuby.
Mám se vrátit k podrobnostem svého dětství? Jako u toho dobráckého doktora z Vídně? Proč ne. Je ml to vlastně lhostejné. Budu mluvit pravdu. Tedy tu, kterou si pamatuji.
Lidé říkají, že člověk se nikdy nevyléčí ze svého dětství. Mé dětství ale nebyla žádná choroba. Naopak.
Bylo nesmírně šťastné. Měla jsem rodiče ráda. Na tomhle kontinentě člověk často potkává lidi, co mají problémy se svými předky. Většinou něco vyčítají matce. Je to odporné,..!
Chcete vědět, jak se jmenuji? To je právě taková ta předběžná otázka, co mě děsí! Ochotně bych odpověděla Mary Smithová nebo Stanislava Górka nebo Ráchel Negevová. S jistou námahou vám povím své pravé jméno: Irena Gole-biowska.
Pokud nejste Slovan, leč slušný člověk s dobrými úmysly, okamžitě mě požádáte, abych vám to barbarské jméno hláskovala. A to mě rozhněvá. V Polsku to po mně nikdy nikdo
10
nechtěl! Právě podle takových drobností si člověk uvědomuje, že je v exilu. Ještě po tolika letech ve mně takové prosby vyvolávají téměř paranoidní reakci.
Narodila jsem se jako Ester Sternschussová. V mém věku na tom vlastně není nic pozoruhodného. Kdo nezná příběhy židovských dětí, které za války někdo ukrýval nebo adoptoval? Stalo se z toho téměř módní téma. Kdekdo píše Paměti a honosí se svým utrpením. Je to jedna z možností, jak mu dát nějaký smysl.
To však je jiný příběh...
Přece jen vám prozradím pár životopisných údajů, a to co nej lapidárnějším způsobem.
Marysia a Stanislaw Golebiowski jsou mí rodiče.
Rlara a Henryk Sternschussovi jsou rovněž mí rodiče.
A Žofia Lassová je mrcha!
Tu ženu jsem nenáviděla, zničila mi život.
Pochopte, musela jsem se jí zbavil.
Musela jsem ji odstranit!
2)
Dneska je hrozná bouřka, jaké jsou jen v Kanadě. Chtěla jsem jít ven, cítila jsem se ale tak mizerně, že jsem se na chodníku rozbrečela. Slzy okamžitě zmrzly!
Holčička se zápalkami... Stejně jako ona i já jsem chtěla
4
':íí
P;
poddat se, zapomenout, usnout, maličko si zasnít v náručí vánoční vzpomínky. V mém domě. Tam, kde jsem žila jako dítě, obklopena rodiči.
Cesta do školy vedla pres les. Pěšinka byla celá provoněná a ty vůně se měnily podle roční doby. Na jaře to tam vonělo lesními jahodami. Na podzim houbami.
Tam v těch místech jsem se ani trochu nebála. Cítila jsem se v bezpečí. Vždycky. Víte, byla jsem v teple, chráněná, jako když se člověk zahrabe pod pokrývku.
V té době jsem dobře spala. A vstávala jsem rozradostněla. Ted prožívám pravý opak, vůbec už nedokážu usnout. A vylézt z postele je pro mne hrozně těžké.
Musím se přiznat, že nemám ráda šťastné lidi a ti nešťastní mi jdou na nervy. Se mnou nikdo neuspěje. Tak to zkrátka je. Jsem nesnesitelná! Je to snad úzkost ohlašující klimakterium?
Nebo snad přece jen za to může ona... Zofia Lassová, můj kat. Už sice není z tohoto světa, nicméně mne stále pronásleduje.
Má na svědomí úplně všechno. Vyvolala situaci, v níž jsem musela udělat, co jsem udělala.
Zofia Lassová mi vybrakovala život dávno předtím, než jsem se pokusila ji odstranil.
Je to úděsné, že některých lidí se člověk nedokáže zbavit. Že na ně nikdy nedokáže zapomenout. Jsou to vždycky ti nejzlomyslnější, ti nejproradnějši...
9
Včera jsem byla nucena přestat, už jsem se nedokázala ovládat. Byla jsem bez sebe.
Byla jsem ale přece dobře vychovaná. Ruce položit na stůl, držet se vzpříma a udělat pukrle, když k nám někdo přišel a když odcházel...
Vštěpuje se nám, abychom ovládali své city a nereagovali, A dokonce abychom odpouštěli. Proč? Proč přijmout nepřijatelné chování? Měla jsem snad za jejího života odpustit Žofii Lassové její hříchy.,.?
Kdo by pro mne mohl něco udělat? Kdo by mi chtěl poradit? Kdo by se odvážil zaangažovat se a vystoupit ze své lhostejnosti?
Chceme-H změnit dějiny, měli bychom alespoň zkrášlit dekorace! Jsem jako ta křehká Šehrezáda na sultánově pohovce. Jestli vás nudím, můžete mi setnout hlavu tím, že otočíte stránku nebo zavřete knihu. Platí...?
Zkusme to ještě jednou. Třeba se mi tím uleví.
Na začátku mého životopisu je mé jméno.
Jmenuji se Irena Golebiowska.
Vůbec netuším, jak jsem přišla na svět
Vím jenom, že první měsíce života jsem strávila v ghettu. Moje skutečná matka byla maličká, s kudrnatými kaštanovými vlasy. Lidé tvrdí, že měla překrásný hlas. Říkali jí slavík ghetta. Snila o tom, že vystuduje konzervatoř.
(12
4
Tatínek by] o sedm let starší než ona. Byl impozantní a mel modré oči. Vůbec nevypadal židovsky. Jsem mu hodně podobná. Až na ty vlasy. Dlouho měly rusé tóny jako maminčiny vlasy.
To je tedy mé dědictví.
Rodičům se podařilo dostat mě z ghetta a dát mě do města. Mí adoptivní rodiče byli o něco starší než můj otec a matka. Neměli děti. Jenom dva psy.
Lidé mi vyprávěli, že za války vždycky nejdřív dali najíst mně a pak se postarali o psy. A teprve potom mysleli na jídío pro sebe. Občas na ně už nic nezbylo.
Psi byli moc hodní. Měla jsem je nesmírně ráda! Když jsem trucovala, olizovali mi tváře, dokud jsem nevyprskla smíchy...
Tak to je můj původ.
Ještě si pamatuji jednu říkanku. Tatínek mě houpal na kolenou a přitom si prozpěvoval. Byl to skutečně komický pohled na toho přísného gymnaziálního profesora, jak se rytmicky pohupuje a falešně zpívá prostinká slova.
Stala baba mak Nie wiedziala jak A dziad wiedzial Nie po wiedzial A to bylo tak.
To jé vz'ácná a něžná vzpomínka.
Obvykle tak vážný tatínek se snažil o legraci jenom proto, aby mi udělal radost.
Vždyť jsem vám už říkala, že jsem měla šťastné dětství...
f
r.
V den mého prvního oficiálního plesu, na konci středoškolských studií, byl dům vzhůru nohama. Rodiče na mne mohli být právem hrdí. Z matematiky a chemie jsem měla vynikající známky. Nikdo ani v nejmenším nepochyboval o výsledku přijímacích zkoušek na stomatologickou fakultu.
Nikdy jsem nezjistila, proč tak stáli o to, aby ze mne byla zubařka. Vůbec jsem o tom neuvažovala. Nikdy by mě nenapadlo rodičům odporovat
Přáli si jen, abych byla šťastná. Nepochybně o tom spolu hovořili a zubařina jim asi připadala jako nejlepší řešení. Vždycky o všem rozhodovali společně. Tatínek nikdy nevyslovil nějaký názor, dokud to neprebral s maminkou.
Byl Červen a ten konec jara dokonale odpovídal veselí, které u nás panovalo. Dokonce i psi vypadali spokojeněji než obvykle. Můj první ples! Mým kavalírem měl být Michal. Můj první přítel. Seznámili jsme se o prázdninách v Lebě. Večer mě na pláži políbil. To stačilo jako příslib manželství. Uspokojivá, zajištěná budoucnost
Prožívali jsme nesmírně romantický věk. Moje kamarádky i já jsme ještě věřily na čápy. Dětí, zabalené do pytlů, přinášel rodičům zvláštní doručovatel. Byly jsme opravdu hloupé husičky. Když se jedna kamarádka provdala, dělaly jsme si kvůli ní velké starosti...
Ale to odbočují...
Tak tedy v onom slavném měsíci Červnu mi bylo skoro osmnáct. Zahrada i park voněly po jahodách. Všude rozkvétaly květiny. Psi byli jako zdivočelí. Všude panovalo štěstí. Onoho
15)
června 1959 se léto jevilo slibně. Všechno ozařoval úsměv života jako úsměv šťastné maminky...
Ve skutečnosti ti nešťastníci právě rozhodli o tom, co mělo následovat...
U dveří zazvonil Iistonoš. Běžela jsem otevřít. Přinesl balíček. Balíček poslaný z Paříže Zofíl Lassovou. Pracovala ve Francii pro UNESCO.
Maličko jsem si ji pamatovala. Něco jako tetička. Když jsem byla malá, občas nás navštěvovala. Nosila mi drobné dárky. A pak chodit přestala.
Věděla jsem, všichni to věděli, že je autorkou úspěšné knihy: Zeď mezi námi. Byl to milostný příběh Židovky z ghetta a mladého Poláka, který ji nedokázal přesvědčit, aby se u něho ukryla.
Byl to v podstatě dosti banální příběh. Byl však tak dobře napsán, tak dojemným slohem, který přesně vyjadřoval rozporuplné pocity mladé ženy, že jsem nikdy nedokázala naráz přečíst víc než několik stránek. Po chvilce jsem musela odložit knihu na stůl, trochu si odpočinout, aby mě nezahltily emoce. Kupodivu nevepsala Zofia Lassová do našeho výtisku žádné věnování.
Balíček jsem otevřela. Mohl to být jenom dárek. Další dárek. To ale bylo překvapení! Nádherné plesové šaty. A obrovsky mi slušely. Dočista okouzlená jsem se začala lehce, téměř opojně otáčet před rodiči, kteří kupodivu zrozpačitěli. Uvažovali snad také o tom, že mi koupí šaty? A pak litovali, že tb neudělali? Nebo jim ta róba připadala příliš výstřední? Nebo se báli, že ta mladá žena, co před nimi tančí, už není jejich holčička?
Nechali mě, abych si tu radost vychutnala. Pak mě tatínek požádal, abych se uklidnila a sedla si.
„Bude ti osmnáct, a proto ti chceme s maminkou sdělit něco důležitého."
Stará pohovka, na niž jsem usedla, byla samý chlup a pach našich psů.
Cítila jsem, že dojde k něčemu závažnému. Významnému. Nevyhnutelnému.
„Dobře víš, Irenko, že tě máme nade všechno rádi. Jsi naše jediné dítě a tak tomu bude i nadále."
Vesele jsem si pomyslela: samozřejmě že to vím. To má být všechno? Nemusí se ničeho obávat. Stává se ze mne žena, ale jsem i nadále jejich dcera!
Tatínek pokračoval stále slavnostnějším hlasem.
„Bude ti osmnáct," opakoval, „a tak jsme se s maminou rozhodli, že tě seznámíme s podstatnými fakty"
Maminka se rozplakala. Tatínek, který občas míval záchvaty rozmrzelosti, ji stroze pokáral.
„Marysio, právě ted by ses měla ovládat! Tak se, prosím, seber!"
Maminka se napřímila a zmlkla. V místnosti, kde jsme se nacházeli, začalo být tíživě. Byla jsem celá stísněná. Čas se zastavil. Záhyby Šatů mi smutně visely mezi nohama.
„Ireno, my jsme jen tvými adoptivními rodiči. Tví praví rodiče tě k nám poslali, aby tě ochránili. Narodila ses v ghettu. A oni tam zahynuli."
(16
17)
Svět se nezhroutil. Jen náhle potemněl. V nitru jsem padala a padala. Takhle asi člověk umírá.
Ale sotva jsem se na ně podívala, prestalo to. I oni mají mrtvolné tváře. To úsilí je zničilo.
Podařilo se mi vstát. Abych alespoň trochu zpomalila ten pád. A abych dospěla do dalšího stadia. Nejasně jsem pociťovala, že moje zkouška teprve začíná.
Když tatínek viděl, jak jsem klidná, šeptem navrhl, abych Šla na půdu.
„Tam najdeš plátěný pytel. Patří ti. Nikdy jsme se ho ani nedotkli. Měli jsme ho otevřít jen v případě nebezpečí. A nás Němci nikdy neobtěžovali. Čeká na tebe přes sedmnáct let."
Ta pouť na půdu je mým údělem. Pochopila jsem, že ji musím vykonat sama. Poprvé si uvědomuji, jak je mé tělo osamocené. Život a jeho zkoušky se nedají sdílet. Vše probíhá uvnitř. Zed se může zhroutit, ale jak uniknout sám sobě?
Mé rodiče trápí má osamělost právě tak jako mne. S tím nikdo nic nezmůže. A já pro ně také nemohu nic udělat. Jsou nepostižitelní. Jdu na půdu sama.
Už nikdy mě nikdo nepovede za ruku.
Ze salonu, který je o patro níž, mi maminčin tlumený hlas říká, kde hledat. V koutě mezi dvěma krabicemi starých | knih nacházím plátěný pytel, který tam uložil stařičký sý-ček. Plátno je cítit plesnivinou.
Otevírám pytel.
Nejdříve sáhla ruka na stříbrnou lžičku, na níž je vyryt monogram E. S. a moje datum narození: 23,2.1941. Pak jsem vytáhla svazek listů papíru a chvatně napsaný vzkaz podepsaný: Klára Sternschussová, moje matka. Ta skutečná. A na-
konec malou obálku s označením „kyanid" s třemi kapslemi. Poslední vykoupení. Dar smrti. Neocenitelný. V ghettu vlastnilo takové kapsle jen několik židovských šťastlivců. Doufali, že budou mít čas je použít, než je chytnou.
Usedla jsem na podlahu do kruhu světla přicházejícího z vikýře napůl zakrytého mnoha generacemi pavučin. V tom vzkazu, patrně chvatně načmáraném ve chvíli mého odchodu, mě maminka prosí, abych jí odpustila, že mě takhle opouští. Věděla ovšem už tenkrát, že to je to nejlepší řešení.
Měla rozhodný, oblý a rovny" rukopis. Tvrdila, že je přesvědčena, že válka skončí.
„Pro případ neštěstí," napsala nicméně pro mé adoptivní rodiče, „přikládám tři kapsle kyanidu. Aí už bude můj osud jakýkoliv, nebudu je potřebovat." Prosila je, aby mě nechali sdílet jejich osud, a zcela se na ně spoléhala.
Nakonec mi odkázala přiložené papíry, opis svého rukopisu, a žádala mě, abych jej vydala, pokud by její nejlepší přítelkyni, Žofii Lassovou, jíž svěřila originál, sebrali Němci dřív, než by se jí podařilo text vydat.
Ovšem toto dědictví, „Pro případ, kdyby", v jejím tehdejším uvažování zcela vedlejší, teď vtrhlo do mé přítomnosti. Text je napsán týmž rukopisem jako vzkaz. Papír je zažloutlý, inkoust vybledlý, text je nicméně dobře čitelný. Poznala jsem ho! Je to začátek knihy Žofie Lassové Zed mezi námi.
Zpočátku jsem odmítala to pochopit. Téměř jsem se zpěčovala pravdě, která se vnucovala a jež mě náhle zdrtila.
Zofía Lassová znala maminku. A ta byla nejen hrdinkou, ale i autorkou Zdi mezi námi
Zofia Lassová je podvodnice!
(18
«0
To už jsem seběhla dolů s rukopisem v ruce. Rodiče mě zděšeně pozorovali, jak prohrabávám knihovnu.
Vrhla jsem se na naše vydání knihy Žofie Lassové. Přistoupili ke mně a ve třech jsme začali srovnávat tištěný text s textem maminčiným. A historie mého původu a mé adopce naráz ustoupila do pozadí. Došlo k podivnému psychologickému zvratu. Už nás netíží noční můra. Probudili jsme se. Do kruté reality.
Maminka začala uvažovat nahlas. Obrací se sama k sobě, k tatínkovi i ke mně.
„Ireno, Zofia byla nejlepší přítelkyní Kláry, tvé maminky. Pamatuji si ... vyprávěla nám o jejich dětství, dospívání a o svých pokusech přesvědčit tvou matku, aby uprchla a schovala se spolu s ní."
Je mi lehko. Usmívám se. Zase z nás je jedna jediná rodina čelící problému přicházejícímu zvenčí.
Pro mne nebylo zdaleka tak závažné, že nejsou mými skutečnými rodiči, jako zjištění, za jakých okolností získala Zofia Lassová maminčin rukopis a proč jej uveřejnila pod svým jménem.
Neměli jsme sebemenší pochybnosti: ZOFIA LASSOVÁ SI PRIVLASTNILA MAMINČIN RUKOPIS.
Ten rok jsem nešla na ples debutantek. Ani ten rok, ani žádný další. Celý den a večer jsme se snažili zrekonstruovat prohřešek Žofie Lassové. Spojila jsem svou matematickou logiku s otcovou vážností. Tatínek na mne mohl být hrdý.
Můj skutečný otec se zapojil do odboje. Němci ho chytli a zastřelili ještě s dalšími pěti spolubojovníky. Jednomu jeho druhovi, Polákovi jménem Jacek, se podařilo spojit se s maminkou v ghettu. Přesvědčil ji, aby mě dostala z ghetta. Odvedl mě, schovanou pod plachtou náklaďáku, k mým adoptivním rodičům. To byl náš polský čáp s miminkem a pytlem.
Maminka Klára se měla ke mně připojit později. Přes naléhavé Jackovy prosby nikdy v sobě nenašla dost odvahy, aby se ukryla u něho ve městě. Zrodila se v nich předem ztracená láska. Vášeň popsaná ve Zdi mezi námi.
Maminka byla zajatkyní ghetta a rovněž vzpomínek na zesnulého manžela. Milovala Jacka, nechtěla ho však vystavit nebezpečí, jemuž jako Židovka musela čelit. Odmítla se s ním ukrýt. Zastřelili mého otce a to stačilo.
Když ji sebrali, aby ji poslali do Bírkenau, prý se ani nepokusila utéci. Já jsem byla v bezpečí, ona byla zajatkyní, Jacek už se víckrát kvůli ní nevystaví nebezpečí. (Stejně ho o několik měsíců později chytili a zastřelili.)
I maminčina nejlepší přítelkyně a důvěrnice, Zofia Lassová, energická hlondýna, kterou maminka nesmírně obdivovala, ji marně přemlouvala, ať uteče. Když se Zofia rozhodla, že se pokusí o záchranu ve městě, svěřila jí Klára svou největší cennost Svědectví lásky k Jackovi. Rukopis,
Po válce mě Zofia čas od času navštěvovala. Dokonce mi .projevovala jistou náklonnost O mamince se mnou samozřejmě nikdy nemluvila. Po vyjití knihy začaly být přestávky mezi návštěvami stále delší. Když se Zeď mezi námi stala bestsellerem, když se začalo uvažovat o jejím zfilmování
21)
a když Zofia zbohatla, přestěhovala se do ciziny. A začala pracovat pro UNESCO. Víckrát jsem se s ní nesetkala.
Kniha byla přeložena asi do tuctu jazyků. Vznikl podle ní fiím a o patnáct let později i televizní seriál. Zofia Lassová jistě už nikdy netrpěla nouzí.
Když se jí novináři ptali, co píše, vždycky odpovídala se zářivým úsměvem, že Zed mezi námi je jejím životním dílem. Prohlašovala, že nenapíše ani pokračování, ani něco zcela jiného,
„Jsem ženou jediného díla," prohlašovala. „Zed mezi námi je mým vrcholným dílem a tím končím"
Mluvila ovšem o vrcholném díle mé matky! Připravila ji ó hlas a o duši. Zavraždila vzpomínku na ni. Klára zůstane provždy neznámou Židovkou, obětí zloěinu proti lidskosti. Zofia Lassová jí vzala úplně všechno.
Slavík už nikdy nezazpívá mimo ghetto'
Takhle tedy vstoupila Zofia Lassová do mého života.
Od onoho dne jsem většinu volného času věnovala studiu jejího času. Znovu a znovu jsem četla rozhovory s ní. A sbírala její fotografie a cizojazyčná vydáni Zdi mezi námi.
"Prošla jsem všechny dosažitelné archivy ve veřejných i soukromých knihovnách. Dokonce jsem občas, k tomu se musím přiznat, ukradla nějaké výstřižky a pár fotografií.
Z naší půdy se stal archiv o Žofii Lassové, o jejím životě a údajném díle. Vše bylo uspořádáno do šanonů podle zemí a podle jazyků. Desítky, stovky stran studií, výstřižků z novin a časopisů.
Měla jsem seznam jejích odměn a chvalozpěvů od různých osobností... V Paříží jí dokonce udělili cenu Femina!
Jen málokterý životopisec by byl asi tak pečlivý a získal takovou spoustu dokumentace s tak nepatrnými prostředky.
Navzdory rokům portréty Žofie Lassové jako by odolávaly času.
Zachovala si ten energický vzhled, rezolutní záhyb v koutku úst, podmanivý úsměv. Díky jejímu pohledu lidé rychle zapomínali na její pravidelné rysy. Nádherné modrozelené oči, divoké jako rozhněvané nebe nebo rozbouřené moře, jejichž drzost nijak neodpovídala harmonické a jemné podobě jejího obočí. Její vlasy, zpočátku mírně kudrnaté a později ostříhané docela nakrátko, si uchovaly skvostnou zářivou plavost Seveřanů.
Byla neobyčejně krásná. Nenechala jsem se však okouzlit Ačkoliv na fotografiích nebyla v jejích rysech ani vráska, na půdě mé duše její skutečná povaha temněla, byla poznamenána Časem a v mé verzi Obrazu Doriana Graye se stávala odpornou...
Pokud to bylo jen trochu možné, sledovala jsem z povzdálí její cesty. Snažila jsem se jít v jejích stopách. Toužila jsem po konfrontaci.
Jenomže její život probíhal převážně v zahraničí. Když přijela do Polska, vždycky jsem se to dověděla příliš pozdě.
(22
23)
Až do posledního roku mých zubařských studii se mi nepodařilo dostat se k ní.
Jednoho dne jsem se konečně dověděla, že má ve Varšavě byt, někde v Mokotowě. Zahájila jsem pátrání. Pročesala jsem Čtvrť a vyčenichala ji. Obchodníkům a pak i domovnici v jejím domě jsem se vydávala za mladou novinářku. Tisk už pro mne neměJ žádná tajemství!
Zofia Lassová pobývala v tom bytě jen zcela vzácně. Pronajímala b o nebo půjčovala synovci, který si z něj udělal mládenecký příbytek. Hrozně jsem toužila po tom, abych pronikla do jejího soukromí. Abych poznala prostředí a atmosféru, v níž žila. A snad i zachytila nějaké maminčiny stopy. V podstatě jsem měla právo navštívit Žofii Lassovou. Měla jsem právo pamatovat si slavnou osobu. Osobu, která znala mou matku. A několikrát se objevila v mém dětství.
Jednou v neděli jsem se odhodlala.
Neděle jsme obvykle trávili společně, se psy. Po obědě k nám vždycky chodil Karol, s nimž jsem byla už rok zasnoubená a který se mnou studoval na stomatologické fakultě. Michalův polibek na pláži neměl pokračování. Na plese debutan-tek asi poznal jinou partnerku. Už jsem nebyla žádná naivní husička.
Tak tedy jednou v neděli, k značné nelibosti rodičů, jsem přemluvila Karola, aby mě doprovodil do Varšavy. Se snoubencem po boku jsem odvážně zazvonila u dveří Žofie Las-
sověV í,£
Otevřel nám Žofiin synovec. Usmál se na mne. Když uvití ěl Karola, rychle oznámil, že teta není doma. Zneužila
V:
jsem svého půvabu, aby nás pustil dovnitř. Přišla jsem přece i proto, abych si prohlédla její byt. Ten byt, to byla tak 1 trochu ona.
Zel z bytu se ozval hlas:
„Miláčku, na co Čekáš?"
Ten synovec nebyl zlý. Zavrtěl hlavou, jako kdyby se omlouval, a doporučil mi, abych přišla za tři týdny. Od 5. září měla teta strávit nějaký čas ve Varšavě. To byla důležitá infor-
mace.
Karol mé vzrušení nechápal. Vůbec o ničem nevěděl. Prostě jsem šla navštívit spisovatelku, kterou jsem obdivovala. Nehodlala jsem mu líčit svůj život a své strasti. Co Zofia Lassová provedla mé matce a mně! To by nemělo vůbec žádný smysl. Pro celý svět jsem byla i nadále Irena Gole-biowska a to bylo v pořádku,
Karol neměl ani tušení o mém židovském původu. Nikdo o tom neměl ani tušení. Na univerzitě jsem jednou zaslechla, jak jedna studentka zašeptala své kamarádce o dívce, co právě šla kolem nich: „Vidělas tu Židovku?" Strašně jsem se začervenala. Ale jen v hloubi duše.
Moje hanba nebyla osobní. A neomezovala se na Židy. Zahrnovala celé lidstvo. Udivovalo mě, že patřím k témuž druhu jako ta pitomá holka i že jsem schopna pociťovat takový hnus, takové vzrušení a vůbec to nedát znát
V autobuse cestou domů jsem byla veselá. Několikrát jsme se bláznivě smáli. Poprvé a naposled mí Karol řekl, že mi smích sluší.
V září jsem se hodlala vrátit do bytu Žofie Lassové a tentokrát se s ní setkat. Měla jsem přece právo dovědět se tro-
25)
chu víc o svých rodičích. Zofia jim tím byla povinována. Především Kláře, mé matce... To mi nepochybně Zofia dlužila.
Každý večer v posteli před usnutím jsem si představovala naše setkání, naši konfrontaci: občas jsem byla nesmělá a lstivá, občas zase sebejistá a nesmiřitelná žalobkyně. Hrála jsem všechny možné úlohy.
V tom nejlepším výstupu jsem přerušila interview v polské televizi. Stála jsem před kamerami a namířila žalující prst na nos slavné Žofie Lassové. „Žaluji vás, milostivá paní! Dopustila jste se krádeže a proradnosti. Zrady. Zradila jste důvěru své nejlepší přítelkyně Kláry Sternschussové, mé matky. Zed mezi námi]e její kniha. Nenapsala jste z ní ani řádek. Klára vám svěřila svůj rukopis. Poslední záchvěvy svého srdce. Důvěřovala vám! Jste prostě ubohá zrádkyně, lhářka, vražedkyně, která zabila její památku..."
V jiném výstupu jsem byla rovněž úspěšnou autorkou. A čekala jsem jen na velkou literární večeři v nějakém evropském hlavním městě, abych jí vmetla do tváře její proradnost a svou sklenku vína. A vysvětlila všem přítomným její podvod. Musela odejít od stolu za nesouhlasného povyku.
Potají jsem totiž psala.
Pod jménem maminky jsem poslala několik novel do různých literárních soutěží v časopisech. Zcela neúspěšně. Stra.šnějsem si přála porazit Žofii Lassovou na jejím písečku. Na tom, který si přivlastnila. Želbohu, život jen málokdy pomáhá spravedlnosti. Dalo by se dokonce říci, že s oblibou chrání zrádce.
Navíc tento neúspěch posílil mé odhodlání ponechat si adoptivní jméno. Už nikdy jsem nepoužila jména Stern-schussová.
Byla jsem přesvědčena, že jako Židovka si mohu vybrat jednu ze dvou možností. Buď se tím budu honosit jako Ru-binstein nebo Romain Gary, nebo tiše zůstanu v koutku a nijak se nebudu odlišovat od ostatních lidí.
Na mém dvojí životě není samozřejmě nic pozoruhodného.
Na jedné straně mladá žena, která plní veškeré své povinnosti, která dělá vše, co se od ní očekává. Studentka stomatologie, milá a rozumná při styku s rodiči, snoubencem a přáteli.
Na druhé straně vykolejená dívka, zmítaná chorobnou posedlostí... nebylo jí souzeno, aby se setkala se Žofií Lassovou...
4. září 1962, v předvečer ohlášeného návratu mé největší nepřítelkyně, měl tatínek první srdeční záchvat...
Moje posedlost ustoupila do pozadí. S maminkou jsme nad ním bděly ve dne v noci. Tatínek se z toho naštěstí dostal a přes jisté oslabení se vrátil domů bez nějakého postižení. 23. téhož měsíce, když jsem se konečně mohla vypravit do Mokotowa, Zofia Lassová už odjela!
Nebylo snadné dostat telefonní číslo jejího bytu. Nebyla v telefonním seznamu. Ale podařilo se mi to.
Telefonovala jsem pravidelně. Moje volání zvonilo do ticha nebo mi mužský hlas sdělil, že Zofia Lassová není doma a nikdo neví, kdy a zda se vrátí. Zofia Lassová se definitivně usadila v zahraničí a vyhýbala se Polsku s jeho zhoršujícím se politickým klimatem.
(26
27)
Měla opravdu štěstí. Já jsem byla lapená a nemohla jsem ji sledovat tak daleko.
Dostudovala jsem. A podle plánu jsem se provdala za Karola. Pracovali jsme na téže klinice. Což mu po třech letech nezabránilo, aby se zamiloval do své asistentky a požádal o rozvod.
Přestěhoval se do Krakova.
Téměř se mi ulevilo. Jedna z možností, jak znovu nabýt svobody. Po rozvodu jsem se necítila ublížená, ničeho jsem nelitovala. S radostí jsem se vrátila k rodičům.
Tatínek a maminka zestárli a potřebovali mě. Dalo mi to možnost dokázat jim svou vděčnost
Psi také zestárli.
Můj život klidně plynul mezi rodiči, psy, pacienty. Nevzrušeně. Takový by měl být vždycky.
V roce 1965 tatínek druhý záchvat nepřežil. Zůstaly jsem s maminkou samy... a se psy.
Z doby před tatínkovou smrtí mi nezůstalo nic ze styků se světem, z práce, z citových záležitostí... Nic pozoruhodného, nic poutavého, jen ta naše trojice: tatínek, maminka a já. Ä dva "radostně poskakující psi...
Karol existoval, protože to tak muselo být. Protože se to slušelo, Všechny dívky z dobré rodiny, které si na sobě za-
kládají, mají snoubence. To mi umožnilo nijak se nelišit od svých kamarádek. Být jako ostatní. Židovka ve mně se cítila chráněná. Nijak se neodlišovala. Nikdo si jí nijak zvlášť nevšímal. Nikdy jsem nezažila skutečně hluboký důvěrný vztah. Neumím se svěřovat. Jsem samotárka, tajnůstkářka. Můj skutečný život byl na půdě. Vzrušila jsem se jen, když jsem myslela na Zoíii Lassovou. Mou jedinou vášní byla má nenávist. Pro ni mi tlouklo srdce, a to mnohem silněji než kvůli Karolovi.
Ta nenávist byla lepší než nějaká idylka. Vítala mě při probuzení a pouštěla mě ze své moci, jedině aby se ke mně vrátila ve snech.
Jednou večer prodělala maminka mozkovou příhodu. Zůstala ochrnutá. Po tři roky jsem o ni pečovala, jak nejlépe jsem uměla. Dlouhé hodiny jsem ji mlčky držela za ruku.
Ve tváři neměla žádný výraz, ale myslím, že mi rozuměla. Četla jsem jí knihy a noviny. Mluvila jsem s ní. Byly to předlouhé monology o psech, o lepších časech, o tatínkovi...
Občas pokývla hlavou. Dokonce dokázala vyslovit několik slov, ale nedokázala jsem je zachytit... Zemřela ve spánku v noci na 3. ledna 1968.
Hodní lidé často umírají tak, že nikoho neruší. Jako stromy, co umírají vestoje. Smrt z nich odsává život kořeny. Hodní lidé odcházejí po špičkách. O několik měsíců později přišla na radu naše psice Zyga.
Začala jsem zanedbávat zahradu. Do práce jsem chodila nerada. Polský stát mě přinutil, abych si vzala do bytu podnájemníky. Nebránila jsem se. Drab, můj poslední společ-
29)
nik, na ně neustále štěkal. Můj domov přestal být mým domovem. Pak přestala být moje vlast jednou provždy mou vlastí.
Samozřejmě jsem to neprožívala tak jasně a něco ve mně to možná nadále popírá. V literatuře by se řeklo, že jsem se ve svém nitru stala cizinkou. Cizinkou jsem opravdu byla. A nebylo vůbec důležité, kde se nacházím.
V dubnu 1968 jsem odletěla do neznámých oblak. Jeden můj strýc v Montrealu se nabídl, že mě zachrání. Zapomněla jsem povědět, že Drab mi umřel v náručí tři týdny předtím. Nikdy v životě jsem tolik neplakala jako tenkrát. Ani když umřel tatínek nebo maminka. Nikdy...
A zase to začalo! Kdyby alespoň ty slzy ze mne odplavily neštěstí jednou provždy! Svalit se na zem a vyprchat
Má člověk právo takhle o všechno přijít? O skutečné rodiče, o identitu, o hodné lidi, kteří mě adoptovali, o psy, o domov mého dětství, o zahradu, o pěšinku příjemně vonící po lesních jahodách...
Moje vlast není vlastí, je to... hřbitov!
Nevím, jestli to byl Pasternak, kdo řekl, že odloučení je sestrou smrti. Sestrou smrti... Nemá právo tolik se jí podobat!
O své emigraci toho nemohu mnoho vyprávět
Musela jsem se naučit nové jazyky. „Dwa". Číslo dvě. Dva nové jazyky. Snažila jsem se, aby uznali mé diplomy, leč bezúspěšně. Kanada se lépe stará o své zubaře než o zuby svých občanů. Musím vám povědět, že když člověk vidí, co jedí... ale to je jiný příběh...
Starám se tedy o několik starých dam, které jsou ještě vykořeněnější než já. Jezdím metrem. Na konci každé jízdy musím ujít na čerstvém vzduchu jen pár metrů, než dojdu ke svým zaměstnavatelkám nebo domů, do svého suterénního pelíšku v ulici Notre-Dame-de-Gráce.
Podnebí je neobyčejně příznivé, chce-li se člověk stáhnout do sebe, umrtvit duši, zmrazit city a vůli. Zimu přežívám téměř ve stavu zimního spánku, kdy veškerá gesta i myšlenky jsou zredukovány na funkce nezbytné pro přežití. Otupělá dlouhými večery, v komatózni malátnosti, s prchajícími vzpomínkami, které pozvolna zakrývá mrazivá lhostejnost
Člověk si samozřejmě vždycky vymyslí nějaké důvody. Jinak by nedokázal zůstat nešťastný.
V domě, kde bydlím, jsou majitelé i ostatní obyvatelé zdvořilí a milí. Kdykoliv je potkám, zeptají se, jak se mi daří... Ale ani jednou nepočkají na odpověď. Kdo na ni čeká?
Strýc, který zařídil můj příjezd do Kanady, před čtyřmi lety zemřel. Jeho žena a děti jsou velice milé a naléhají, abych trávila svátky s nimi. Jenže já se vždycky bojím, že je
(30
budu nudit. A mají ke mně hrozně daleko. Nemáme si co říct.
Mé varšavské přítelkyně mi po celé ty dlouhé roky nikdy nepřestaly pravidelně psát Hovoří o svých problémech, o chudobě v Polsku. O svých finančních potížích.
Aniž bych předstírala nadbytek, sdělila jsem jim, že se mi daří slušně. V podstatě je to jen další způsob, jak se nijak neodlišovat, jak splňovat očekávání.
Loni na jaře jsem dostala dopis od bývalé kolegyně z kliniky. Navrhla mi, abych přijela do Prahy na mezinárodní stomatologický kongres. Dopis podepsalo několik kolegyň a někdejších kamarádek z univerzity. To pozvání působilo jako milá petice. Byla jsem opravdu polichocena.
Mé kamarádky tvrdily, že v září je počasí v Praze ještě velmi příjemné. Všechny se prý těší na setkání se mnou. Všechny chtěly podrobnější informace o té proslulé zemi hojnosti, o Quebeku, o Kanadě. Pro mne to byla zcela nečekaná příležitost, jak obnovit kontakty a skončit tu monotónnost. Všechny ty podpisy, všechna ta jména, která jsem si mnohdy jen těžko spojovala s nějakou tváří, s nějakým hlasem, mi vylepšily morálku.
Představovala jsem si, jak letím letadlem do Paříže a pak jedu vlakem přes celou Evropu až do Prahy. Měla jsem uloženo tisíc dolarů. Ty jsem dostala jako odškodnění od města Montrealu, když jsem během předchozí zimy upadla před poštou. Nechtějte ode mne, abych kritizovala kanadské poštovní služby...!
Zašla jsem do Vendôme, cestovní kanceláře, kterou používají všichni kanadští Poláci. Musela jsem jednat rychle. Jinak by mé odhodlání vyprchalo. Byl to vlastně bláznivý nápad! Zaplatila jsem v hotovosti a týž den jsem měla v ruce letenku. Odlet 7. září, návrat o čtrnáct dnů později.
Neužila jsem si ani Paříže, ani cesty vlakem přes Evropu. Byla jsem nemocná. Byla to snad předtucha? Nicméně mě to přešlo v noci těsně před českou hranicí.
Tak tedy Praha...
Nádraží je dost ponuré. Jakmile jsem se však dostala do středu města, připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Pohybovala jsem se v pohádce. Uličky, náměstí, dláždění, staré domy, prejzové střechy... Atmosféra jako z jiného století. Dalo by se dokonce říci, že z několika století, promíchaných s tím nynějším, takže vznikl pocit kontinuity. Hloubky, která na novém kontinentě chybí.
Sotva jsem došla do penzionu, kde jsem si zamluvila pokoj, okamžitě jsem ulehla a po dlouhé době jsem tvrdě usnula. Prospala jsem dvakrát dvanáct hodin!
Na mezinárodní stomatologické konferenci chyběla jedna společnice z Montrealu. A mé někdejší kolegyně nebo kamarádky mi asi nikdy neprominou, že jsem se s nimi nespojila.
Praha mě uchvátila. Okouzlená turistka navštívila Hradčany, někdejší sídlo králů a nyní sídlo prezidenta Havla. Pak se procházela podél řeky Vltavy a krmila labutě.
Vzpomínám si na člun kotvící uprostřed proudu a na ry-
33)
báře skloněného nad prutem. Nakonec jsem mu věnovala právě takovou pozornost, jakou on věnoval svému splávku!
Koupila jsem si na týž večer lístek do opery.
Což Praha není městem Franze Josefa, městem hudby, piva a vína...? A tak jsem si v jedné hospodě dala pivo. Byla cítit česnekem a brambory, sladem a sudovým vínem. Zkrátka měla všechno, co člověk očekává od folkloru.
Později mi na Vyšehradě otevřela své brány pevnost českých vládců z raného středověku. Pod nohama mi začaly ožívat staré pověsti. Zdálo se mi, že vidím kněžnu Libuši, jak stojí nad útesy. Za každým rohem čekali bezhlaví rytíři a jejich koně s ohnivými hřívami.
V uličkách starého města jsem se vydala hledat Kafku. A tak jsem se ocitla před židovským hřbitovem.
Vrata mi otevře] gólem...
Bylo to zároveň úděsné a nádherné, materializace všech těch postav z pověsti. Cítila jsem se stále lehčí, neskutečná, vydaná na pospas pražské mytologii. Nikdy předtím jsem neměla tak silný pocit sounáležitosti.
Když se člověk v Praze nenarodí, měl by alespoň mít možnost tam zemřít... Mé místo bude na židovském hřbitově, blízko místa, kde leží Kafka a mnozí další... Praha na mne zapůsobila jako droga. Omamující narkotikum.
Bohužel na druhý den jsem zašla do knihkupectví koupit pohlednice.
Zprvu jsem si ji nevšimla. Až když jsem přistoupila k puL ■.tu. Na dosah ruky, na stojánku. X-té pražské vydáni Zdi mezi námi. Na zadní straně obálky se čtenář mohl dovědět že Zo-
(54
fia Lassová-Neumanová se provdala za Pražana, a protože „se do onoho muže bláznivě zamilovala, usadila se v Praze",..
Zcela mě to ochromilo. Mé sny zase jednou zasáhl blesk. V tom městě, kde v uličkách ožívají legendy, kde drkotající tramvaje skřípavě vyprávějí historky, kde každý lísteček tančí v rytmu Mozarta a Smetany, v tom městě žije Zofia Lassová, žije tam ta mrcha!
Ta obluda! V Praze!
Přede mnou je Vltava. Jakoby vytetovaná v krajině je tam ta bárka, je tam rybář a jeho udice. Uprostřed řeky, mimo čas. Nad tekoucí Vltavou, nad Prahou, nad světem... Najednou vidím jen toho rybáře. Všechno ostatní mizí.
Hluk města utichá. Do mne proniká tiše plynoucí řeka, trpělivý rybář a klid. Ten rybár s udicí není žádný obyčejný rybář s udicí. Je to stín legendy. Podivuhodná bytost Slavný chirurg odpočívající před obtížnou operací. Génius. Učenec. Nebo kouzelník. Předstírá, že čeká, až ryba zabere. Má brýle...
Už je to tak! Chytil rybu! Že by to byla Puškinova kouzelná zlatá rybka? Co mluvila jako mudrc... Zvířata jsou neškodná, zasloužila by si lidský hlas. Lidé mívají až příliš často hlas hladové šelmy...
Lidé... a Zofia Lassová.
Řeka a rybář mi už nemohou nic poskytnout. Směr - střed města. Konec lelkování! Kráčím odhodlaně jako filmová hrdinka, schopná všeho, připravená na všechno.
Svět kolem mne byl náhle nepřátelský, agresivní. Tak trochu jako ve filmu, když začnou bouřit živly. Když vítr ohýbá
35)
stromy, když moře burácí a bouří, když uhodí blesk... Ty něžné labutě podél řeky dokonce zapomněly na svou důstojnost Mávají křídly. S pískotem mě sledují. Kdybych se přiblížila ke břehu, určitě by mě štíply.
Téměř mě přejela tramvaj. Nějaký cyklista mi vynadal. Kráčím vstříc osudu.
Uvědomuji si, že od emigrace jsem zazdila veškeré vzpomínky a odsoudila se do ghetta mlčení. Nadešla chvíle rozmrazit city uložené v mém kanadském mrazáku.
Ve středu města, na Národní třídě, jsem si objednala kávu a požádala o telefonní seznam. Hledám mezi Neumany. Zofia Neumanová mezi nimi nebyla.
Našla jsem však Žofii Lassovou-Neumanovou, její adresu i číslo telefonu: Rybná 7, tel. 870005.
Ozval se posmutnělý mužský hlas. Řekla jsem, že Irena GoJebiowska z Varšavy by chtěla mluvit se Žofi f Lassovou. Prohlásila jsem, že jsem přijela z Montrealu, abych se s ní setkala.
„Velice lituji," řekl doktor Neuman, „moje žena odpočívá a nemohu ji budit"
Naléhala jsem. Že s ní musím mluvit. Že je to pro mne hrozně důležité. Že mě znala jako dítě. Že znala mé rodiče. Oba zemřeli.
„Chápu. Jenomže moje manželka je strašně unavená. Není vždycky," Úpěnlivě prosím.
Nastala chvilka ticha a cítím, že doktor Neuman vábá. Nakonec se rozhodl.
(3
„Nevím, jestli si na vás vzpomene. Nelze... Řekněme v devět hodin. Zítra ráno, v době naší snídaně..."
Po celý zbytek dne jsem až do vyčerpání bloudila po Praze. Večer mi koncert pomohl zaplnit dvě hodiny. Nepřicházelo v úvahu, abych se po koncertě vrátila do penzionu a Šla si lehnout. Kdybych se vrátila do svého pokoje a usnula, mohla bych si to případně i rozmyslet a začít pochybovat. Pochybovat nechci. V té folklorní hospodě z prvního dne jsem si objednala guláš a grog. Hlas mi neustále opakoval; Musiš vydržet až do rána.
V tu pozdní dobu je hospoda rozjetá naplno. Nějaký muzikant hraje na harmoniku. Místnost je plná a hosté jsou z valné části muži a Němci. Pivo i marky tečou proudem. Naši němečtí strýčci mluví hlasitě. Číšníci se pěkně ohánějí a je z nich cítit, jak čekají na germánské spropitné.
Tlustý Mnichovan připomínající Santa Clause se zeptal, jestli si může ke mně přisednout. Velice zdvořile:
„Darf ich..."
Ja, ja!"
Cokoliv, jenom ne spát.
Představil se; Wu{f... přljmeni jsem nezachytila a je mi to jedno. Pozval mě na pivo. „Jo, Jar
Točí se mi hlava. Začínám se bláznivě smát. Jako moučník si objednávám jablečný závin. Němci se drží za ruce, kolem ramenou nebo kolem pasu, tančí a zpívají. Cítí se jako doma. Wulf mi přinesl další pivo. Chce mi políbit ruku. Na-
1
37)
jednou se mi ten Santa Claus začal hnusit. Vstala jsem. Wulf se pokusil vstát. Odstrčila jsem ho a utekla do noci.
Celá udýchaná jsem dorazila na Václavské námestí, kde nějaký orchestr hrozně hlasitě vyhrával rock-and-roll. Náměstí je plné punků. Chlapci a děvčata se zelenými vlasy a zavíracími Špendlíky v nose a uších.
I noc je najednou nepřátelská.
Nadskakuji při každém kroku až k polskému velvyslanectví.
Sídlí v nádherném paláci ve Valdštejnské ulicj. Vrátný se nevrle probudil. Vyložila jsem mu, že jsem ztratila pas i peníze a že nemám kde spát Slíbila jsem, že ho nebudu rušit, že budu hodná, že zůstanu v předsíni vrátnice, dokud neotevře konzulát. Byl zřejmě příliš ospalý, než aby to odmítl. Nevrle souhlasil.
Když velvyslanectví znovu utichlo a vrátný opět usnul, vyklouzla jsem do zahrady, usedla na lavičku vedle vodotrysku a usnula.
V sedm hodin opustila jenom napůl probuzená kanadská Polka po špičkách velvyslanectví. Sotva byla na ulici a za její identitou zabouchla vrata, přidala do kroku.
V prvním otevřeném bufetu si dala housku a kávu. Dokonce se i trochu upravila. Pak zamířila pěšky do Rybné ulice, k bytu Žofie Lassové. Až do doby schůzky se procházela okolními uličkami.
Přesně v devět hodin: dům ze začátku století, bez výtahu, točité schody, druhé patro, první dveře vlevo, starodávný zvonek, za který se tahá.
Jen klid! Takové psychodrama patří k mé terapii. Nejenže
(38
pociťuji všechno, co se událo, ale znovu to vidím a prožívám, jako kdyby to nebyla minulost. Ba co víc, jako kdyby myšlenky a gesta, která popisuji, byla úplně nová, ještě nikdy nepoužitá.
Je mi dobře, když o tom všem hovořím. Když zdůrazňuji spíš jednu podrobnost než jinou. Proč si člověk pamatuje jednu věc a ne druhou? Předmět, pohyb, slovo, něco ve své době zcela bezvýznamného se náhle rozzáří, stává se nositelem události, podporuje ji a pomáhá člověku znovu to prožít, jako mu hůl pomáhá při chůzi.
Chtěla bych se zbavit té úzkosti, té bolesti, toho pocitu provinění, té pohromy. Jednou provždy to všechno vymýtiL Vynést na světlo boží a pak hned pohřbít. Konečně vyjít ze hřbitova a začít žít.
Dveře se otevřely a v nich stál doktor Neuman, pražský manžel Žofie Lassové.
Pohledný muž. Elegantní. Vybraného vkusu. Obličej ušlechtilých rysů, s jasnýma očima vyzařujícíma vlídnou dobro-myslnost. Okamžitě mě přepadla stísněnost. Zarděia jsem se. Je asi mladší než ona, jen o několik let starší než já.
Byt je vkusně zařízen, s touž vybraností, jíž se vyznačuje doktor Neuman. Na stolech jsou krásné polské ubrusy a ubrousky, samá ruční práce. Na stěnách několik cenných pláten a ikon. Ve vitríně vzácný porcelán. Knihovna je plná starých knih se zašlým zlacením. Na oknech visí vyšívané záclony. Doktor Neuman mi pokynul, abych si sedla.
Ještě jsem ani nedošla ke křeslu, když do pokoje vešla v noční košili stará žena, s prořídlými, špinavě šedými a rozcuchanými vlasy. Vypadala skoro jako čarodějnice nebo Lady
39)
Macbeth osobně. Upřela na mne pronikavé, planoucí oči. Á pak se zeptala s dětsky naivním údivem a fistulkou;
„Jak ses sem dostala, Kláro? Posaď se. Jistě máš hlad. Počkej! Podařilo se mi schovat trochu chleba."
Odkodrcala do svého pokoje a vrátila se s třemi krajíčky plesnivého chleba.
Doktor Neuman se na mne zkroušeně podíval. Pochopila jsem, že nechce, abych zareagovala. Že chce, abych nechala tu bláznivou ženu po libosti blábolit. Postřehla jsem však i jeho smutek, jeho zoufalství. Tomu člověku je i nadále drahá vzpomínka na manželku a nadále pečuje o nemocnou. Odešel do kuchyně a přinesl sýry, České rohlíky, šálky a konvici kávy. Hlad mě přešel. S radostí jsem však přijala šálek kávy. Káva byla vynikající.
Lady Macbeth se mě najednou zeptala:
„Především, kdo jste?"
Doktor Neuman mírně odpověděl a pečlivě vyslovoval každé slovo, jako když mluvíme s malým dítětem.
„Je to tvoje polská známá, Irena Golebiowska z Polska."
Doplnila jsem ho:
„Z Varšavy."
Zofia Lassová vstala.
Najednou zmizelo to zdání dětské slabosti, tělo se napřímilo a Zofia si mě chladně změřila a řekla:
„Jak se ti podařilo mě tady najít? Údajně přece žiješ v Kanadě!"
A pak okamžitě dodala s mimikou senilní holčičky: „Pamatuješ si přece, že jsme to musely schovat do podprsenky,".
(40
Doktor Neuman se mě zeptal, jako kdyby se nic nedělo, jak dlouho hodlám zůstat v Praze. A co hodlám v Praze podniknout Vyptává se velmi zdvořile. Je to zdvořilý člověk. Přiznal:
„Víte, milostivá paní, ted nás už nikdo nenavštěvuje. Měla jste ji znát, když jsem se s ní seznámil v Paříži! Rád bych vám ukázal nějaké fotografie. Žili jsme ve Francii několik let."
Zofia Lassová odnesla plesnivý chléb zase do svého pokoje. Její muž se vrátil se dvěma alby fotografií. Znovu jsem spatřila Žofii Lassovou z knižních obálek po boku muže, jehož vystupování a elegance tehdy dávaly nepochybně jeho společnicím zapomenout Cary Granta. Když mi ukazoval všechna vydání Zdi mezi námi - japonský překlad, překlad do islandštiny -, polilo mě horko a zároveň mě zamrazilo, takže jsem poprosila, zda bych si nemohla sednout,
V tu chvíli si povšiml, že jeho žena zmizela.
„Mňj Bože," zvolal, „asi šla na balkon. Je to nebezpečné! Člověk ji nemůže ani na okamžik nechat samotnou..."
Rychle ji přivedl zpátky do pokoje. Zofia Lassová si mě prohlížela s výrazem nezbedné dívenky a pronesla:
„Okamžitě mi přineste tu zprávu o Číně!"
Asi to byla vzpomínka na dobu, kdy pracovala v UNESCO. Doktor Neuman ji začal pomalu odvádět do jejího pokoje. Zvedla jsem se k odchodu. Doktor Neuman se zastavil, Žofii držel za ramena.
„Přijďte raděj zítra. Dneska je příliš rozčilená... Nevím, jestli vás poznala. Co myslíte?"
Neodpověděla jsem.
4l)
I pro něho teď byla Zofia Lassová kalvárií. Ale přijdu na druhý den. Ani o tom nemusím přemýšlet. Což mám na vybranou? Neodolatelná přitažlivost mě nutí, abych přišla ještě jednou. Je to táž, která mě tam přivedla poprvé? Klidně jsem odpověděla:
„Ano, ráda!"
Na druhý den jsem přinesla nějaké drobné dárky pro něho i pro ni. Zofia je okamžitě šla schovat do svého pokoje pod polštáře.
Doktora Neumana sužují hrozná muka. Předstírám, že mi to připadá přirozené. Cítím, že můj postoj ho uklidňuje. U nich je člověku dobře. Mám ráda vůni leštidla, jíž je prosycen jejich byt
Stará dáma záhy odešla lehnout si do ložnice. My jsme si ještě dlouho povídali. Nakonec se doktor Neuman zvedl a požádal mě, abych přišla na druhý den.
Po celý týden jsem je navštěvovala vždycky kolem druhé hodiny odpoledne. Záhy jsem zjistila, že doktor Neuman je vynikající kuchař. Jiří nostalgicky vzpomínal na léta strávená ve Francii. Jednou z jeho mála radostí je vařit podle starých osvědčených receptů francouzské kuchyně. A častovat jimi hosty.
Zofia Lassová jí nepěkně jako žravé dítě. .Tváříme se, že to nevidíme. Jiří jí občas ubrouskem utře ústa.
Jednou se mi zdálo, že je nespokojená. Sevřela rty a naklonila hlavu jako dítě na nočníku. Nedalo to na sebe dlouho
čekat Za chvíli jsme měli nos plný zápachu moči. Jiří Neuman s omluvou vstal. Odvedl Žofii do koupelny. Když ji převlékal, řvala.
Jakmile se vrátili, usedli oba ke stolu, jako kdyby se nic nepřihodilo. Pomalu jsem si na to zvykala.
Zofia se zeptala:
„Tak vy jste přijela do Prahy jenom proto, abyste udělala se mnou rozhovor. Hrozně lituji, má drahá, ale už neposkytuji rozhovory a nedávám autogramy. Na shledanou!"
Teatrálně vstala a odešla z pokoje s nádhernou důstojností hodnou Sarah Bernhardtové.
Doktor Neuman se ujistil, že je Zofia v klidu ve svém pokoji a pak mě váhavě požádal o laskavost.
„Byla byste tak hodná a přišla zase zítra a zůstala s ní dvě nebo tři hodiny? Musím naléhavě někam jít a nerad bych ji nechal samotnou. Pospíším si."
Tentokrát jsem s ní měla zůstat o samotě.
Mé poslední návštěvy platily spíše jemu než jí. Měla bych vlastně říci, že byly proti ní. Jiří potřeboval pomoc. A já jsem se už vzdala přání navázat kontakt se Žofií Lassovou. Francouz by řekl, že mě ty návštěvy začaly „otravovat". Přišla jsem jako vlk do ovčince. A stala se ze mne hodná pastýřka.
Dnes však, zatímco on se věnuje svým záležitostem, zůstanu s ní sama. Poprvé!
V mém nitru, v mé kabelce je vše připraveno a čeká až příliš dlouho...
Pokusím se vysvětlit, proč jsem si vzala do Prahy maminčinu kabelku. Nikdy jsem ji neodkladala. Měla jsem ji neustále u sebe. Ve skříni, v zásuvce nočního stolku, a když jsem nebyla ve svém bytě, schovávala jsem ji nějakou dobu pod postelí. Vždycky. Nedovedla jsem si představit, že bych spala daleko od ní. A to i přesto, že jak jsem už řekla, její obsah a to, co znamená, dřímalo v mé hlavě zimním spánkem, jakoby zmrazené.
Dnes mi však hlava hoří. Mou jedinou nadějí je to dnešní odpoledne, kdy doktor Neuman nebude doma. Vrátilo se vzrušení, které mě po první návštěvě opustilo.
Když jsem u nich zazvonila, bušilo mi srdce.
Dnes už Zofia Lassová nevypadá jako čarodějnice. Manžel ji zavedl ke kadeřníkovi. Dokonce udělali Lady Macbeth manikúru. Vypadá odpočatě.
„Až se vrátím," vysvětloval doktor Neuman, „oslavíme její narozeniny."
Ted jsme tedy osaměly.
Zofia sedí vzpřímeně na pohovce, a jako by psala zprava doleva, jako se píše hebrejština nebo arabština. Ve skutečnosti jen cosi čmárá. Debilní dítě!
Usedla jsem proti ní, naklonila jsem se k ní a zadívala se jí do očí.
V bytě panuje ticho. Slyším dokonce, jak Žofii tikají ho-
(44
dinky. Pokud to není tlukot mého srdce. Uvažuji, jestli to také slyší.
V očích má zelené a žluté záblesky jako některé duhy. Tentokrát jsem ji našla! Vidím ji takovou, jaká bývala. Krásná. Sebejistá. Arogantní. Bez skrupulí. Vrásky zmizely.
Zofia Lassová se mi před očima převtělila.
A právě ji oslovuji hlasitě a srozumitelně.
„Proč jste ukradla maminčin rukopis? Proč jste ukradla její příběh? Její lásku! Proč jste zradila její důvěru? Proč jste zaujala její místo a prisvojila si její slávu? Jali jste dokázala nikdy se k tomu nepřiznat? Co jste to za zrůdu?"
Potřásla hlavou.
„Jaký rukopis? Co je to za pitomost...?" A zase začala něco čmárat zprava doleva. Chladně jsem se jí zeptala, jako kdybych měnila téma rozhovoru: „Dáte si čaj?"
Odpověděla: „Ano!" A nevyhnula se mému pohledu.
V kuchyni jsem uvařila čaj.
Přinesla jsem si kabelku. Vzala jsem z ní poslední dar Kláry Sternschussové, obálku označenou „kyanid" a obsahující tři kapsle, které původně měly vzít život privilegovaným Židům. Rozmačkala jsem kapsle do čajové konvice, a než jsem se vrátila s podnosem do salonu, umyla jsem si ruce.
Pozoruji Žofii, jak pije čaj.
Ani ji neznepokojilo, že já jsem se svého Šálku ani nedotkla. Zanedlouho se rozhodla, že si půjde lehnout Odnesla jsem podnos do kuchyně a pečlivě umyla nádobí.
Mé jméno je pomsta. Jsem vražedkyně. Žiji. Dívám se na sebe do zrcadla, ale neusmívám se. Malinko mě bolí břicho.
Odešla jsem z bytu a přibouchla za sebou dveře. Mám jistý krok, nohy ani ruce se mi netřesou.
Ve svém pokoji v penzionu jsem strávila klidnou noc. Žádné sny, žádná noční můra.
Na druhý den oznamoval článek ve Večerní Praze smrt slavné spisovatelky Žofie Lassové, provdané Neumanové. Její lékař a přítel jejího muže poskytl novinářům rozpačité odpovědi. V první chvíli nedokázal stanovit příčinu smrti. Zofia Lasso-vá-Neumanová sice již několik let trpěla Alzheímerovou chorobou, jinak však zřejmě byla ve výborném tělesném stavu. Nic nedávalo tušit náhlé úmrtí. Bude provedena pitva. A policie vyslýchala doktora Neumana.
Můj pobyt se chýlí ke konci. Zbývají mi jen čtyři dny, abych vyčkala konce vyšetřování. V bytě doktora Neumana vyzvání telefon do prázdna.
Na druhý den noviny výrazně otiskly přiznání zoufalého manžela a na první straně špatnou fotografii, na níž vypadal ztrhaně a utrápeně.
„Otrávil jsem svou ženu. Malými dávkami strychninu, které bezbolestně přijímala po řadu týdnů. Nesnášel jsem už pohled na její úpadek. Jak ji rozložila choroba. Bylo to nelidské. Příliš jsem ji miloval, než abych připustil, aby takhle přežila samu sebe. Rozhodně jsem nehodlal uniknout spravedlnosti. Budiž mi však dovoleno účastnit se pohřbu své ženy. Pak už mi bude všechno jedno.'*
Ráda bych napsala, že jsem propukla v pláč nebo že jsem se dusila smíchy. Ale nic. NIC!
(46
Bří,;,
Nereagovala jsem. Přestalo to být důležité. Prostě jsem se distancovala od svého života.
Najednou mi to všechno došlo. Kyanid si uchovává své vlastnosti jen po krátkou dobu. Učila jsem se to ve farmakologii. To hrozné bylo, že jsem to věděla od samého začátku... Po čtyřiceti letech se smrtelný jed proměnil na neškodný prášek! Udělala jsem Žofii Lassové čaj s prachem ghetta a ten ji ani nezkazil žaludek.
Jiřího jsem naposledy viděla den před odjezdem, na pohřbu. Měl pouta a stál mezi dvěma policisty. Nebýt jich, byli bychom se jeden druhému v náručí rozplakali. Museli jsme však zachovat jistý odstup.
Dlouho podržel mou ruku ve svých spoutaných. Oči měl suché. Jako já.
Na zpáteční cestě jsem byla zoufalá. Strčili za mříže jediného člověka, jemuž bych byla mohla všechno vysvětlit, ospravedlnit se, jedinou bytost, která by mě byla pochopila...
A Zofia Lassová byla mrtvá!
Kdybych nereagovala, zazdila bych se jednou provždy do samoty a mlčení.
A tak jsem začala psát
Nevím, jestli jsem opravdu opustila Prahu. Jsem si pouze jistá, že Praha znamenala konec mé osamělé cesty bez cíle. V mém nitru se pozvolna hroutí zeď...
fcV
47)
Po sedmi letech
EPILOG VE FORMĚ POHLEDNICE
Když jsem se po návratu do Kanady rozhodla, že budu psát, spojila jsem se po několika měsících s jednou skupinou v Holandsku, která hájila právo na eutanázii. Zajímali se o případ doktora J. Neumana.
Byl odsouzen na sedm let žaláře. Po pěli letech ho pustili. O rok později jsem Jiřího požádala, aby se se mnou oženil.
Ted' žijeme v Praze, nejkrásnějším městě na světě- Pokud Prahu navštívíte, třebas mě potkáte. Na židovském hřbitově. Dělám tam průvodkyni
(48