Základni pojmy teorie miormace Teorie je typickým moderním prostředkem vědeckého poznání a porozumění skutečnostem, jejichž souvislost byla zatím neznámá nebo nejasná. Proto existují teorie, které hýbaly téměř veškerým duchovním životem a ovlivňovaly jej. Především přírodní vědy jsou oblastí teorií, které získaly na významu i mimo vlastní obor. Po teorii relativity, o níž se živě diskutovalo především v dvacátých letech, dostala se do popředí obecného zájmu po druhé světové válce, zvláště v posledních desíti letech, takzvaná teorie informace. Je důležité uvědomit si, že jak teorie relativity, tak teorie informace je v zásadě teorií matematickou, tedy teorií, kterou lze znázornit a pochopit výhradně pomocí matematické výzbroje; je vsak třeba současně říci, že ústřední pojem této teorie, totiž pojem informace, ostatně stejně jako kdysi pojem relativity, se vyskytuje i v hovorovém jazyce a označuje něco, co je každému běžné; pravděpodobně spočívá část této přitažlivosti, kterou má pro Širší publikum teorie informace stejně jako kdysi teorie relativity, právě v této okolnosti. Nesmí se přesto přehlédnout, že zatímco teorie relativity byla ryzím výsledkem subtilního vývoje fyziky, přesněji mechaniky, a představuje tedy čistě přírodovědnou teorii, vyšla teorie informace především z předpokladů sdělovací techniky, takže máme před sebou skutečně poprvé vysloveně technickou teorii, která je středem pozornosti i neodborníků. Samozřejmě to souvisí rovněž s tím, že právě pojem informace má vedle matematicky a technicky precizního ještě i obecný smysl a že teorie informace je ryzím výsledkem oborů na hranici mezi fyzikou a sdělovací technikou, matematikou a teorií komunikace, technikou řízení a teorií signálů. Dnes se všechny tyto obory na hranici mezi čistou technikou a čistou matematikou, k nimž patří ještě psychologie vnímání, teorie znaků, struktur d n-ocha matematické logiky, zahrnují obvykle pod výraz kybernetika, jejž ki/iI především americký matematik Norbert Wiener, jeden z otců této v< .|y, o tím j teorie informace. I'm I»i 1 Yimc-li se hlavními problémy teorie informace, zdá se především důle-■iiľ rozlišovat hovorový pojem informace od jeho precizního vědeckého, l>ii|xiclně matematického pojetí. V hovorovém jazyce označuje výraz infor-iiMii.t: zprostředkovanou zprávu, která má více nebo méně jednoznačný vii ný význam, pro ni rozhodující. Informace zde tedy znamená přísun vědomostí. Informace odstraňuje jistou nevědomost. Stupeň znalosti je po I>t ímiiiu informace vyŠŠí než dřív. Ii-likož pojem „věcného významu" zprávy je nanejvýš vágní a relativní, lu-boti „významy" jsou přece velmi nestálé útvary, můžeme a chceme pojem inlormace upřesnit vědecky, ba matematicky, a ne jej založit na pojmu „obsahového významu". Je třeba hledat jinou cestu. Je nutno pojem infor-1 unce do jisté míry zbavit obsahu a zabstraknit jej, podobně jako postupu-|imih- již od Galilea ve fyzice a v matematice. Toho dosáhneme právě tím, )<■ na jedné věci, v tomto případě na informaci, označíme pojmem jen to, • o je možno chápat v číslech a co lze měřit. To vsak je nepochybně něco /<«'la jiného nežli věcný význam zprávy. Neboť jak by bylo možné vyčíslit, 1-0/lišit a měřit významy či obsahy? /ily představuje zprostředkovanou zprávu, hraje tuto dvojí úlohu: pro |ní|emcc je totiž naprostým významem, obsahem, pro slečnu u poštovní |nVpá/.ky je vsak obsah zcela lhostejný, počítá pouze slova, případně pís-ini-iKi, aby k nim přiřadila číslo, totiž poplatek. Pro příjemce jetedy telegram obsahovou informací, pro technika měrnou veličinou. Občas vnikne samo-/ii|mě i do hovorového pojmu informace neurčitá představa o měrné |.-ilnoico zprávy, když totiž příjemce soudí, že sdělení obsahuje tím víc, čím |. .I.l.i. Vyměření informace však není tak jednoduché, jak to zde předstírá hovorová orientace. To bylo jasné už, Hartleyovi, když v roce 192» ve sbiv ' ném a dnes už klasickém pojednání Transmission of Information (l'nii... i informace) razil pojem, který se dnes rozvinul v jednu celou teorií. I bu il.7 ! si velmi brzy uvědomil, že pod mírou informace musí rozumět něco /celu jiného než např. její délku, zejména když jako sdělovací technik uva><>vnl též ekonomicky a vždycky dbal na to, aby pomocí nejnižsího počtu m<|h<'iIu zprostředkoval co nejvysší množství zpráv. Při hledání pojmu informace, který by nebyl chápán jako význam, ale | množství a mohl by být měřen, tedy číselně určen, se naskytla mo?nosi zavést jako míru informace stupeň její pravděpodobnosti. Předpoklade: :<• | přitom, že každá zpráva by mohla být jiná, že každé zprávě je tmi no i přiznat určitou Šanci, že nás právě ona z určitého počtu jiných /|>nW skutečně zastihne, nebo jak je možno také říci, že si ji zvolíme. | Ani tato definice množství informace pomocí stupně její pravděpodobnou i není tak podivná, jak se zdá. Můžeme si ji zpřístupnit např. tím, žo -,i |>• >eme se, kolika postupy a jakým způsobem je budována." Je-li otázka postttvemi tímto způsobem, nevyplývá z ní numerický index pro rozsah same tepio dukce, nýbrž numerický index pro počet postupů, které konstruktivné vedly k jejímu vybudování. Objasním to na známém příkladu, na příkladu uhodnutí jedné urciié |. / počtu 32 karet. Karta, jež má být uhodnuta, je neznámá, nemáme o ul i.....11. mii/íMiii; ji však mezi 32 kartami uhodnout,tedyzvolit. Dostaneme-li .. ii. /iiciinť' kartě informaci, pak nám tato informace pomůže odstranit ■ ■■■/niil.ivt. I xiMiije možnost získávat informaci krok za krokem. Rozdělíme v... li x> luict do dvou polovin po 16 kartách a ptáme se, v které polovině l> lana, kterou máme uhodnout. Když jsme dostali odpověď, rozdělíme • ■-•n.i. .-n.m hromádku 16 karet znovu ve dvě poloviny po 8 kartách a znovu ■■>■ |.i.'mn\ v které z nich je neznámá karta. Zjistíme rychle, že tímto postu- I" i.....ii/eme 32 karet rozložit 5krát do těchto rozdělených hromádek. I l.i|].i'.li'/(tno jen ke konečné odpovědi. I'<>\tii|>nómu dělení karetní hry odpovídá postupné odstraňování neznalosti |.<.•.tupnou konstrukcí informace. Konstruktivní kroky se přitom zřejmě |.vi jako sled rozhodnutí. Tázaný musí odpovídat ano nebo ne. Celkem niii-.i říci pětkrát ano nebo ne. Musí tedy pětkrát rozhodnout. Pět rozhodnul i se konečně vyrovná získané informaci, která je nutná k odstranění iir/iialosti jedné z dvaatřiceti karet. Školní matematika nám ihned připomene, že 25 = 32 čili že logaritmus 32, tj. logaritmus se základem 2=5. Matematická souvislost s postupným odstraňováním jedné zcela přesné neznalosti pomocí informace postupně konstruované ze sledu rozhodnutí je tedy popsána logaritmem, přesněji logaritmickou závislostí. Zajímavý v/tah, který přitom vzniká mezi jedním rozhodnutím, příp. jednou volbou a informací, je vyjádřen logaritmem se základem 2. Lehce poznáme, že rozhodnutí je vždy rozhodnutím mezi dvěma alternativami. Hovoříme d ,,l)inary digit", zkráceně „bit". Tak můžeme měřit informaci rozhodnutím, přesněji množství informace hodnotou rozhodnutí. Rozhodnutí mezi dvěma alternativami je jednotkou. Říkáme, že informace obsahuje tolik a tolik liiiíi, tzn. rozhodnutí mezi dvěma alternativami. Dříve jsme používali výrazu reprodukce, abychom řekli s MacKayem, co |e co informace. Tento výraz nám poslouží i tentokrát, abychom porozuměli dalšímu důležitému pojmu teorie informace, pojmu kódu, případně kódovaní. Jc totiž jasné, že postupné budování množství informace pomocí rozhodnutí mezi dvěma alternativami odpovídá rovněž budování samé informace v určité reprodukci, v určitém kódu, který pracuje se dvěma •.yinlioly, s ano a ne, jež je samozřejmě možné označit také jako 1 a 0. V každém případě spočívá na tomto kódu měření informace, nebo jinak leť'.eno, informace se měří tímto kódováním. Shannon a ostatní teoretikové informace poukazovali vždy znovu na to, že „kód je prostředkem k rozkládaní libovolných znaků nebo sérií znaků na elementární znaky" a že slouží ..I snížení potřeby elementárních znaků". Lze ostatně na tomto místě l'i i|M>menout, že rozvoj teorie informace vděčí za mnohé obecné teorii znaků, kterou v posledních desetiletích rozvíjela především logika, i.....i<- vnímání, tvarová teorie a teorie struktur, a dokonce i psychologie a ly/i<> logie. Americký filosof Peirce, jenž zemřel roku 1914 a jenž patřil k spolu zakladatelům pragmatismu, a s ním i Charles S. Morris, který v třicátý, li letech pokračoval v práci na osamostatnění teorie znaků, vykonali na tomio poli přípravné práce, jimž vděčíme za to, že obecná teorie znaků se stala základem obecné teorie informace a komunikace. Neboť nikdo nebude pochybovat o tom, že výskyt informace je vázán na výskyt znaku. Kódování a dekódování probíhá samozřejmě jako znakový proces. Každý pochod vnímání i každý pochod přenosu informace zprostředkují znaky. Znaky jsou nositeli informace. Komunikace by nebyla mo>ná bez přenosu znaků. Warren Weaver, známý svým pěkným komentárem k Shannonově Matematické teorii komunikace, zdůrazňuje především dva problémy této teorie, jejichž zpracování se týká zcela rozdílných rovin výzkumu. Jeden problém naznačuje asi následujícím způsobem: Jak vell-ý je stupeň přesnosti, s níž mohou být přenášeny symboly používané k utvářeni zpráv? — Druhý problém je formulován takto: Do jaké míry přesné pio středkují přenášené symboly žádaný význam? Poznáme ihned, že první problém je v podstatě technickým problémem sdělovací techniky, zatlím o druhý je problémem sémantickým, rozumíme-li pod sémantikou práv.-problém věcného významu, případně problém obsahu informace, slo/ené ze znaků. V obou případech a na obou rovinách tohoto problému hra|e zřejmě rozhodující úlohu pojem znaku. Porozumění znaku je klíčem k po rozumění podstatě informace, přičemž je lhostejné, chápeme-li pojem v jeho matematickotechnickém upřesnění nebo v jeho hovorově sáman tickém významu. Stejně jako znak není ani informace žádným přírodovědným objektem. Znaky samy o sobě jako informace se v přírodě ve fyzikální realitě nevy skytují. Nejsou však ani pouhými fakty lidského vědomí. Jde zřejmě o děje přesně na hranici mezi vědomím a vnějším světem. Zdá se, jako by to, Videli jsme již, že informace nutná k nalezení jedné neznámo kari y / W mu liixliioľ.ii 5 bitu. Kdyby se vsak tato neznámá karta vyskytovala mezi .v/ |. dl i < iioáru. Skutočne — a nyní již můžeme argumentovat opět hovorově — je informace (in do té míry skutečnou informací, pokud je nová. Současně s innovací ci s originalitou výskytu znaku ve sledu znaků v určitém repertoáru roste ledy množství informace, které tento znak s sebou nese. Z hlediska teorie informace vypovídá tedy znak tím víc, čím je vzácnější. Množství informace je tím větší, čím je informace nepravděpodobnější. Její nepravděpodobnost jc však otázkou nízké četnosti. Tímto hovorovým obratem vyjadřuji přirozeně jen velmi mlhavě číselný vztah precizně formulovaný jedním matematikem, či lépe statistikem, přesto tak čtenář získá o statistické podstatě pojmu informace jistou představu. Především bude jasné, že růst informace závislý na volbě se ihned zvýší, vzroste-li množství možných poselství, z nichž lze volit. To je ostatně přesný smysl hovorového výrazu, že volba mezi četnými možnostmi je obtížnější než volba mezi několika málo možnostmi. Statistická povaha selektivního pojmu informace umožňuje rozpoznat ještě další, na první pohled velmi zvláštní aspekt. Změřitelné množství informace bude větší, klesne-li četnost znaku nesoucího informaci uvnitř zkoumaného souboru znaků. Tato okolnost logicky patří k charakteru informace, rozu-míme-li jím novost. Tím je předem vyloučeno, abychom objem informace považovali např. za význam. Neboť aby znak nabyl určitého významu, musí být splněn právě opačný požadavek: znak se musí vyskytovat s určitou vyšší četností. Weaver, o němž jsem se právě zmínil, zastává proto názor, >o informace a význam jsou navzájem se vylučující rysy znakových nebo jazykových útvarů. Význam není možno chápat zvláště tehdy jako informaci, vezmeme-li za základ pojem významu, jejž rozvinul Ludwig Wittgenstein ve svém slavném díle Logisch-Philosophischer Traktat (Lo-!|icko-filosofický traktát) nebo ve svých Philosophische Untersuchungen (filosofická zkoumání). Neboť Wittgenstein soudí, že to, co tvoří význam ■.lov nebo znaků, spočívá výhradně na zvyku nebo konvenci, že však bez •.loupající četnosti nemůže samozřejmě vzniknout žádný zvyk ani konvence. pokusu rozvinout vedle statistické teorie informace ještě sémantickou! teorii informace působí určitou potíž protichůdná povaha informace a významu. K tomuto bodu se však vrátíme později. Dříve ještě něco jiného. Počínaje základním dílem Shannona a Woivn.i A Mathematical Theory of Communication (Matematická teorie komuni 16 17 a to z nauky o teple. Výraz entropie zavedl téměř před sto lety německý fyzik Clausius, laný patřil k spoluzakladatelům nauky o teple nebo termodynamiky, jak i ik rozumíme — chceme-li se vyjádřit sice elementárně, ale srozumitelně stav a stupeň neuspořádanosti částic plynu v nádobě.í Rostoucí entropii-znamená vzrůst rovnoměrného rozložení. Rovnoměrné rozložení, které /mírněná, že na každém místě nádoby s plynem se lze se stejnou pravdčpodol. ností setkat s určitou částicí, značí tedy tolik co rozpad uspořádanosti.oi -.i částic tak, že už v žádném případě se nelze setkat na libovolném mí-.ir-v nádobě s plynem s každou částicí se stejnou pravděpodobností. Jelikož je termodynamika dostatečně abstraktní a částicemi lze ro/iiim't nejen částice plynu, ale i částice reprodukce,tedy jazykové elementy a /iinl'y, mohl Shannon předpokládat, že neuspořádanost částic v nádobě s plym-m v termodynamice se podobá původní neuspořádanosti zdrojů infornm< Hlubší smysl analogie spočíval v tom, že nyní již bylo možné podobno jako rozložení částic v nádobě s plynem vykládat a matematicky popisoval pomocí statistické selekce i vznik informace ze souboru znaků, v nem> •.«• všechny znaky vyskytují se stejnou pravděpodobností. Tou měrou víak, jak ustavičně vzrůstá v nádobě s plynem rovnoměrné rozložení, tedy m-uspořádanost, probíhá právě opačně proces ve vytváření informace / původní neuspořádanosti zdroje informace. Sled znaků je stále organizovanější. Rovnoměrné rozložení pravděpodobnosti znaků se v jazyce uiňil v nerovnoměrnost, s níž jazyk používá vlastních prvků k vytvářeni lufot mace, a tato nerovnoměrnost je v pravděpodobnosti nebo v četnosti vy skytu u jednotlivých slov tak zřejmá, že je možno pořídit pro každý jn/yl< nejen lexikon podle významu, ale i frekvenční slovníky, z nichž lze piV-.m" vyčíst, jak často se určité slovo v tom kterém jazyce vyskytuje. Das Häufigkeitswörterbuch der deutschen Sprache (Frekvenční slovní I- n<" meckého jazyka), velmi vzácná kniha, pochází z roku 1897. Její niitm- -.<■ jmenoval F. W. Kaeding. Své dílo vydal tehdy vlastním nákladem. Ni|i .i.lunosti, rozvinul ostatně Shannon metodu, jak se přiblížit k určitému • I.....inu textu některého jazyka, vycházeje z neuspořádanosti zdroje infor- in.1.1 i.ilioio jazyka. K. tomu je jen třeba postupně řadit písmena, případně •.I..VU |< došli k identifikovatelným plnovýznamovým slovům, event. větám m i n.'-ho jazyka, jehož zdroje informací používáme. Vycházíme přitom / i»i vního repertoáru, v němž jsou všechna písmena rozložena se stejnou l'niv I říci, že takzvaná disjunkce, totiž spojení pomocí slůvka „neho". L n-n- ' .i>-.iiliu|c každý z atomárních výroků, vyskytujících se v jazykovém systému, v I IhiIik'- nebo záporné podobě, ovsem nikdy ne v obou podobách současně, !•• . >l>-.uliovým prvkem. Musíme si to ujasnit, uvažujeme-li, že věta, která je l»>nni(i xlúvka „nebo" spjata se svým popřením, znamená, že reprodukuje |nnv-.iě poukázat na to, že Carnap zavádí určování míry i pro sémantickou mlormaci. Přitom vychází z toho, že všechny atomární věty, které jsou zkonstruovány tak elementárně jako např. „Růže je červená", nesou stejné množství sémantické informace. Proto Carnap stanoví, že množství séman-iK ké informace v atomárních větách se rovná 1. 7r. vsak informace existuje jako taková jen tehdy, je-li atomární věta nová, tedy původní, plyne z předpokladu, že všechny atomární věty obsahují loi.éž množství informace a že jsou všecky stejně nezávislé, stejně nepředvídatelná. A tomu skutečně tak je. Žádným způsobem nelze přejít z věty „Růže je červená" k větě „Paříž je hlavní město". leoric informace — zdůrazňující na informaci vždy to, co je nepředví-' datelné — rozkládá zřejmě svět, který dali logikové tak dokonale do jedné jediné souvislosti, opět na samostatné součásti. Slavná věta Ludwiga Witt-i|ťnstcina, že logika je řetězem tautologií, které vsak jako celek o světě : .".umám nic nevypovídají, a svět v nich tedy není přítomen, nachází zde ■, uiatá potvrzení. Neboť se zdá, že skutečnou informaci můžeme přijmout \ len odtamtud, kde je možné nepředvídatelné, kde se v jazyce logicky nešíří ; žádná spojitost bez mezer. Kdekoliv vnímáme znaky a svět znaků, můžeme očekávat informaci. Ale v okamžiku, kdy podle jednoho znaku můžeme předem určit přesný výskyt druhého, neobdržíme už žádnou informaci. I ak představují logika a teorie informace nebo matematika a teorie infor- I mace v jistém ohledu opačné aspekty zkoumání světa. Duch, jenž reprodu- l kuje svět v jazykovém systému, má dvě možnosti: vzít zavděk násilnou ■ Mavbou tautologií a získat tak obraz dokonalé spojitosti bytí, nebo ztratit l>itivc tuto dokonalou spojitost bytí a získat oblast otevřenou nepředvídatelným informacím. Je to protiklad, který staří metafyzikové nahodile | označovali jako klid v bytí a pohyb v bytí. Volit mezi těmito možnostmi i'- lě/ké. Zdá se vsak oprávněné sledovat obě cesty. Obecná teorie vědomí Teorie vědomí ve smyslu filosofické teorie, tedy teorie, jejíž výroky jsou i gnoseologickoteoreticky i ontologický dostatečně obecně formulovány, takže zůstávají nezávislé na speciálním vědním oboru, přičemž však jsou pro každý z nich závazné, existuje v nejlepším případě teprve počínaje Kantem. Kant svou teorií transcendentálni apercepce a transcendentálním vědomím (mne samého) v Kritice čistého rozumu, krátce nato Reinhold svým dílem Versuch einer neuen Theorie des menschlichen Vorstellungsvermögens (Pokus o novou teorii lidské představovací mohutnosti), Hegel Fenomenologií ducha a v ní rozvinutého dialektického pohybu vědomi a důsažné reflexívní tematiky a Fichte svými idejemi „kladoucího" a „repro-/! -dukujícího Já" v díle Grundriss des Eigentümlichen der Wissenschaftsieh re (Přehled zvláštních rysů logiky) a Transzendentale Logik (Transcendentálni logika) vytvořili předpoklady pro filosofickou teorii vědomí. Úvahou Williama Jamese Does Consciousness Exist? (Existuje vědomí?) z roku 1904 ztrácí tato filosofická teorie vědomí více nebo méně vázaný metafyzický charakter svého ústředního pojmu tím, že vědomí není již chápáno jako fixovatelná „podstata" nebo „substance", ale jednoduše jako „funkce", která již neodpovídá žádné statické ontologické substanciálnl tematice. V roce 1910 zavedl Johannes Rehmke ve svém díle Das Bewusstsein (Vědomí) znovu filosofické určení, které „uvědomováním" věci rozumelo uvědomování „předmětu vědění"; lze se domnívat, že to bylo v souladu s Jamesovým funkčním pojmem vědomí, avšak určitým krokem zpět bylo, že Rehmke rozuměl „vědomím" znovu „jednotlivou podstatu", která |ak<> taková měla být schopna „změny". Husserlova fenomenologie, vycházr|l< ze známých Brentanových úvah, dál zredukovala teorii vědomí na teoiii „intencionality" ve smyslu teorie „intencionálních předmětů", která lixo vány měly být přístupné samostatnému deskriptivnímu zkoumáni. 7<• |<< vědomí chápáno zcela jako „vědomí něčeho...", je možno uvést v •.oulnd s jeho funkcionálním pojetím. Whitehead přejal Jamesovu představu |u 21 v roce 1926 ve svém Science and Modern World (Vědc c sonča-.ný -.vři) • i «li-linoval vědomí jako „funkci vědění". Zdá se mi, že za úvahu konečně m ují i přínos Melchiora Palagyiho, který ve svých Naturphilosophische V. ii IľMiiigcn über die Grundprobleme des Bewusstseins und des Lebens (l'i iiliKiliky z přírodní filosofie o základních problémech vědomí a života) .• niku 1924 (do jisté míry proti „proudu vědomí" Williama Jamese) chápal v. .lomí jako „činnost" a hovořil o „intermitenci činnosti vědomí". „Čin- .....i" sama se přitom jeví v tom, že se symbolické akty vztahují na akty vnímání. Tak jak lze počínaje Husserlem označit „vědomí" jako „inten-(loiiiilii.u", která se chápe jako vztah mezi „pólem subjektu" a „pólem ..li|«lyii V každém případě z toho vyplývá ontologická teorie typů, která se ovsem nevztahuje na předměty jako ta, jejíž ideu naznačil Bochenski, ale nu funkce. Například je možno provést tuto klasifikaci: „Předmět" je nulová funkce bytí (funktor bytí), „znak" je jednomístná funkce bytí (funktor bytí), do níž je možno dosadil předmět, příp. která se vztahuje na jsoucno, „vědomí" je dvoumístná funkce bytí (funktor bytí), do níž musí být dosa/eny dvě jednotliviny (nfea), subjekt a objekt, případně která se vztahuje mi dvě danosti, aby byla naplněna, „nasycena". „Komunikace" je třímístná funkce bytí (funktor bytí), do níž musí být dmu zeny tři jednotliviny, znak, expedient a percipient, aby funkce fungovala. Peirce zavedl svůj pojem znaku od počátku jako funkci znaku a tato fnnl<< e znaku, odlišující se od pouhého znaku, který je jednomístnou funkcí liyií, jeví se jako komunikativní, tedy třímístná funkce bytí, neboť se vztcihu|e na tři členy, na znak, objekt a interpretanta. V rámci teorie vědomí je ovšem zajímavé toliko pojetí vědomí jako diadh ľ ■'• funkce bytí. Vědomí je podle toho dvoumístný funktor bytí, produku|lo.l jsoucnem prvního řádu rozumíme samo pro sebe existující a jako takoví'-smysluplné, nezávislé, uzavřené jsoucno jako objekty a věci existující o vilu", zatímco jsoucno druhého řádu zahrnuje všechna nesamostatně samu pro sebe existující a smysluplná, příp. neuzavřená jsoucna, jak je představuji znaky. Přechod od ontológie vědomí k sémiotice vědomí uvnitř u>inevědomí znamená tedy přechod od pojetí vědomí jako tematiky bytí k poj.i i vědomí jako tematiky znaku, který samozřejmě odpovídá přechodu ml substancionálního k funkcionálnímu pojmu vědomí. Gnoseologická úloha vědomí jeví se tedy v novém světle. Vědomí jak., „mít něco" ve smyslu činnosti může být uvedeno jako znakový pr<>..--. Funkce „mít něco" jakožto produkt funkce vědomí jeví se jako funí . ■• znaku, která na rozdíl od monodické funkce bytí pouhého znaku mu>>-být chápána jako třímístná funkce bytí a interpretována jako „konímu kace". Navazuje na Peirce, popsal jsem funkci znaku jako triadický funkí ■ .i, který vlastní jako argumenty nositele znaku, tj. něco, k němuž se /nul-vztahuje a které je zprostředkováno, a konečně interpretanta, který /nal dává nebo přijímá. Tím je vsak podle Meyer-Epplera dán rovněž mod.-I komunikačního řetězce pro elementární pozorování, v němž vystupuj objekt jako expedient a subjekt jako percipient, jenž zprostředkuje signály Právem hovořil tedy G. Giinther již v roce 1952 — za předpokladu kybernetické, tj. na principech řízení a informace vytvořené terminologie o vědomí ve smyslu informace, reflektující sama na sebe. Informace stejně jako komunikace není ovšem v prostředí jsoucna druhého řádu, tedy v prostředí znaku nic překvapujícího, informace a komunlk-zvláště jedno místo ve Fichtových úvahách, které může být hodno..•n.« v naší speciální souvislosti jako aktuální. Místo v Transcendentálni lo<|i< <■ (1812, něm. vyd. 1912, s. 19), kde se říká, že „nikoli Já", ale „věděni" my.li a že „Já může reprodukovat, napodobit, kopírovat tuto záležitost", tulo>-tedy „ne původní, ale napodobené... je produktem Já". V tomto smy.lu Fichtovy Transcendentálni logiky je obecná funkce vědomí primární a ll.l-.l. .'■ vědomí jejím zvláštním případem, její nápodobou, reprodukcí univer/.Mm' možného vztahu. Uvedené úvahy posouvají tedy do centra teorie vědomí funkci znaku, m-funkci úsudku. Vědomí lze primárně pochopit prostřednictvím funkce /.nuku, teprve sekundárně jde u něho o funkci úsudku. To odpovídá Pein rov." kritické poznámce o Kantovi, v níž se zasazuje o přednost teorie „sign-. <>l all sorts" před „his function of judgement" ve filosofii. Podle mého soudu anticipoval Nietzsche sémiotickou a informačně teoretickou (kyberneti. kou) teorii vědomí, když v díle Fröhliche Wissenschaft (Radostná vědu) poznamenal: .....takže mohu přejít k domněnce, žejřědomí vubec se vy vinulo pouze pod tlakem potřeby sdělování" (č. 354). Klementy a znaky Moderní estetika se vyvíjela ve třech fázích jako speciální teorie znaku, piko užitá statistika a jako větev obecné teorie informace. Můžeme proto hovořit o sémiotické, statistické a informační estetice. Pro věc samu je podstatná estetika znaku, projmetodu je podstatná\statistika; v informační estetice se obě hlediska sbližují. Viděno historicky, vyvinula se nejprve •.emiotická estetika. Necháme-li stranou předchůdce v obecné sémiotice (Arnaulda, Leibnize, Lamberta, d'Alemberta aj.) a v spekulativní estetice (Ebcrharda, Krause, Hegela, Whiteheada), pak nalézáme předpoklady, ktoré jsou pro nás dnes důležité, v pracích Peirce, de Saussura a Morrise. V následujícím půjde o to, schematicky znázornit a doplnit některé základy novější estetiky, pokud spadají do sémiotiky. IVávě pro estetickou teorii je důležité rozlisovat především mezi elementem ýt několikanásobně použitelné, u znaků to není podmínkou. Jedinečnost může patřit k principu znaku, ne však k principu elementu. Dále je třeba zdůraznit, že znaky fungují vždy v komunikačním procesu (procesu K), zato u elementů to není podmínkou, spadají však vždycky do fyzikálního procesu (procesu F). Pokud existuje pro elementy proces K, můžeme jej < hťipat jako vjem ve smyslu pozorování (proces P). Elementy fungují ve spojovacím schématu a znaky v komunikačním schématu. Ve spojovacím schématu vznikají „struktury", v komunikačním „významy". Z hlediska pojmu /noku, jak jej koncipoval Peirce a v souvislosti s ním Morris, lze říci, že znak je třeba chápat ne jako „předmět", ale jako „funkci". Znak „ne-• xi.iujc", znak „funguje". Fungování se uskutečňuje vždy ve schématu iikii ci iální relace. Materiální relace jsou nositeli funkcí. Funkce znaku I.....Ipokládá trojčlennou materiální relaci, jejíž schéma určil v podstatě P? IVirce tímto způsobem: ZT \ O I ZT označuje nositele znaku, O to, co znak označuje a zprostředkuje, J k o munikanta, tzn. toho, jenž vysílá nebo přijímá znak v znakovém procrui (procesu Z), příp. v procesu K, Zf označuje funkci znaku jako celek. Bez obtíží si ujasníme, že dílčí mezivztah mezi ZT a J obsahuje selektivní a informativní momenty, dílčí vztah mezi J a O obsahuje kognitivní a inten cionální momenty a dílčí vztah mezi O a ZT operativní a materiální momenty. ZT O Intencionálni I Manipulace se znakem může se uskutečňovat ve třech dimenzích, pl'lp. ) ve- třech libovolných stupních, jejichž schéma si dnes představujeme laki.i präg syn označuje syntaktickou, sem sémantickou, prag pragmatickou dimenzi. V syntaktické dimenzi navazuje znak na jiný znak, v sémantické dimenzi znak něco označuje, příp. něco znamená, v pragmatické dimenzi se k někomu vztahuje. Další schéma funkce znaku získáme, přihlédneme-li k hlediskům teorie komunikace a informace. Znaky mohou sloužit k tomu, aby „realizovaly", „kódovaly" (příp. „dekódovaly") a „komunikovaly" (příp. „dekomuniko-valy") určitý obsah. realizujíc! Schéma ozřejmuje, že realizující funkce se projevuje především na nositeli znaku, komunikativní funkce především na komunikantovi a kódující funkce na objektu znaku. Bude třeba též upozornit na to, že v realizující funkci se střetávají především selektivní a materiální momenty, v komunikativní funkci především selektivní a intencionální a v kódující funkci především operativní a intencionální momenty. A tak se vrací i pojetí znaku jako 30 symbolu, ikonu nebo indexu zpátky k Peirceovi a Morrisovi. Symbol < l»«»i>«-znak jako pouhý znak; ikon je znak, jenž — pokud má zobrazující cluimk tcr — jeví shodu s tím, co zobrazuje, jak to vyjádřil Morris. Tato shoda (podobnost) může být strukturální, ale i materiální. Vycházejíce z Mou i-.<\ můžeme tedy hovořit o strukturálním a materiálním ikonu. Portrét |.-v zásadě strukturálním ikonem stejně jako mapa. Hvizd lokomotivy imi/v být z určitého hlediska chápán jako ještě materiální ikon lokomotivy Symptomy nemoci (bolesti) jsou materiální ikony. Index je znak, jestli/.' na to, co má být zprostředkováno, jen poukazuje, tedy přesněji: návod k zprostředkování, jako např. ukazatel cesty, údaj o počtu stran utd. Ukazatel cesty, jenž ukazuje k lesu, může současně ukazovat kartograln l<ý znak stromu. Z toho plyne, že index může být zcela ikonický. V zásade"' označuje symbol realizující funkci a zdůrazňuje syntaktickou dimenzi; Ikon označuje kódující funkci v sémantické dimenzi a index je typický pro komu nikativní funkci a pragmatickou dimenzi znaku. symbol realizující : i ikon Dále rozlišujeme mezi tím, co znak designuje, a tím, co denotuje. MorrKtiv příklad: akustický znak může designovat hvizd, ale hvizd nemusí Je(\ pádech, kdy se jedná o strukturální ikon, „předmět" nebo — jak lze rovně/ i ici — „význam". A znak, jenž je indexem, designuje to, co označil M«>t 11\ v souvislosti s Deweyem a Meadem jako „hodnotu". Lze to vyjádřit i takto nuli/ující funkce znaku reflektuje primárně na materiál (symbol), l< «'»< l«i | i< i designatum s materiál i/m bol (realizující ZlT ikon designatum b význam Index designatum s hodnota na význam (ikon) a komunikativní na hodnotu, příp. smysl (index). Již tato subtilnější klasifikace nedovolí nám sdílet Morrisovo pojetí, že totiž estetický znakový proces je procesem ikonickým a že designata estetických znaků jsou hodnotami. Tato formulace je bezesporu příliš povšechná a v hrubých rysech. Umělecké dílo (ideální), pojaté jako nositel estetických znaků, představuje jistě celek a jako celek estetický komplex znaků, jenž je singulární. Estetické znaky směřují na rozdíl od pouhých elementárních znaků (elementů) nepochybně k singularitě. Objevují se jako takové jen jednou, mohou být jako takové jen jednou použity (v ideálním případě). Odtud lze podle mého mínění vysvětlit estetickou realizaci. Nejdřív jsme zavedli znak jako „nesamostatné bytí". To znamená, že jsme řekli: „ne existuje" ale „funguje". Smysl „fungování" je ontologické nasycení znaku, jeho realizace jej osamostatňuje. Designace patří k realizaci, pokud designata znak uzavírají, nasycují, osamostatňují. Jen realizované bytí je samostatným bytím. K tomuto ontologickému nasycování může docházet v materiálním vlastním světě znaků, ale i v relačním vnějším světě znaků (v sémiotické a v ontické fázi). Je tedy samozřejmě oprávněné, hovoří-li se o určité prioritě realizační funkce v znakovém procesu. Singulární znaky, příp. komplexy znaků, jak je představují estetické znaky, které nazýváme uměleckými díly, nemohou jako takové být kódovatelné. Priorita realizační funkce v estetickém znakovém procesu projevuje se právě tím, že estetické znaky, příp. komplexy znaků (estetická poselství) jsou singulární povahy. Kódovatelnost by jejich singularitu poškodila, ne-li dokonce zrušila. Nicméně se můžeme ptát, jaký kategoriální znakový charakter je v singularitě uměleckého díla designován. Singularita může být zřejmě symbolická (materiální), ikonická (sémantická, denotativní) nebo indexová (axiologická, komunikativní). Statistická šetření, jak je prováděl Fucks, Guiraud aj., týkala se u textu především materiální znakové sféry symbolů, tzn. linnvi■. tických prvků. Spočítání ikonových a indexových znaků realizovaných |