Odkaz Antonina Artauda Po Friedově odmítnutí pojmů trvání a recepce, je težké představit si, jak performance jakéhokoliv druhu lze kvalifikovat jako modernistické nebo minimalistické vyjádření, ale někteří z teoretiků a praktiků podílejících se na performace v průběhu 70. let se pokoušeli vytvořit něco takového. Podobně jako Fried, i oni viděli v separování performance a odmítnutí divadla něco, co je stěžejní pro jejich vizi. Důležitý předchůdce v tomto projektu byl Antonin Artaud, který nabídnul zvláště vlivný příklad pokusů k obnovení umění performance k jeho esenci která, jak cítil, byla poškozena hlasem a slovy, logikou a narací. Jeho zájem o různá média - světlo, barva, prostor, gesta - se zdála dalece vytržena z Friedova esencialismu, ale jsou zde také silně podobné body. Artaud také hledal samotné umění (esenci?), kde plynutí času a rozkol mezi pozorovatelem a pozorovaým mizí. Dřívější performance, jako body art, koncipované pod vlivem minimalistické teorie, sdílely určité Artaudovy obavy a dostaly se tak blíže než některé performance, které k tomu byly přímo určené. V těchto performancích hledali, co by mohlo být charakterizováno spíše jako fyzično než psychický esencialismus. Jako Artaud, tyto performace odmítaly ,,teatrální” pasti diskurzivního jazyka, narace a postav, ale ve jménu minimalismu a anti-divadla také odmítaly Artaudův zájem v neverbální podívanou a hledání ,,esence” performace prostřednictvím tělesných operací v prostoru. V úzké souvislosti s odmítnutím divadla, Artaud a dřívější performeři a teoretikové odmítli ,,záminku” tohot divadla o pokus evokovat jinou absentující realitu skrze mimezi. Happeningy a podobné experimenty byly založeny na předpokladu ,,přítomnosti”, v Kirbyho pojetí byly ,,nematicové”. Tradiční semiotická orientace divadla dovolila v nových experimentálních dílech fenomenologickou orientaci, specificky charakterizovanou jako ,,ne-semiotickou”, dle Kirbyho, který se pokoušel najít struktury, jež budou ,,pracovat proti posílání zprávy o nečem.” Tato idea je silně cítit v Theatre of Images od Marrancanové, kde je vidět zaměření se na ,,proces - produkování nebo spojení-zobrazení kvality díla” ve snaze: udělat publikum více vědomo si událostí v divadle než jsou zvyklí. To je idea bytí zde, v divadle, je impulsem za Foremanovým důrazem na bezprostřednost ve vztahu obecenstva k teatrálnímu eventu. Práce Richarda Foremana je často citována fenomenologickými teoretiky a to docela vhodně, protože Forman ve své praxi i textech odmítal tradiční divadelní zájmy s důrazem na ,,spojení” obecenstva s nějakou imaginární myšlenkou nebo emocí. Hledal místo volání o pozornost obecenstva moment za momentem existování v divadle, aby raději viděli o je tam, aby viděli sebe dívat se a zaěřit se na ,,uzemnění nás k tomu co je tu k žití”. Tedy Friedovo odmítnutí ,,teatrálnosti”, interpretované v případě performace jako odmítnutí narativnosti, diskurzivnosti, mimetických kvalit tradičního divadla, zasazené do rostoucího zájmu o ne-narativnost, ne-diskurzivitu, ne-mimetickou performance, zabávající se bezprostřední zkušeností z eventu. Navzdory tendencím z 80. let charakterizovat perfomance art jako postmoderni fenomen, jeho kořeny a starší díla byly mnohem zřetelněji modernistické jak Xerxes Mehta poukázal v hodnocení současného performance art v raných 80. letech. Daleko od bytí ,,postmoderním” fenoménem, Mehta dospěl k závěru, že toto dílo ,,ve svém naléhání na rovinnost a abstrakci, a ve své hluboké zaluženosti ke každému hlavnímu modernímu uměleckému hnutí, od kubismu po pevnou tradici modernistického formalismu v tomto století.”