70
konfrontace
le byste tak například mohli nazvat Čchcn ta-ke, což znamená „starší bratr Čchcn". Považuje sc to za přátelské a zdvořilé gesto.
Kapitola sama o sobě je způsob, jakým Číňané reagují na komplimenty. Přijmout pochvalu rovnou a bez okolků totiž nepatři k dobrému vychování. Od Číňana sc očekává, že poklonu odmítne a bude předstírat, že si ji nezaslouží. Když se například budete snažit Číňanovi pochválit jeho angličtinu, pravděpodobně uslyšíte v odpovědi něco jako „ale vůbec ne" nebo „ve skutečnosti moc dobrá není". A záporná odpověď na jakoukoliv otázku? To snad raději ani s Číňanem nezkoušejte. Ta je totiž považována za velice nezdvořilou - mlčení sděluje totéž, co přímé odmítnuti, ale je pro všechny zúčastněné méně trapné.
Zvláštní paradox: tolik zdvořilosti, a přitom v Číně nefungují občanská sdruženi a dobročinné nadace. A co netečnost k žebrákům na ulki? Je to krutost a cynismus? Nikoliv. To jen Číňané nepociťují žádné společenské povinnosti vůči osobám (a organizacím), které neznají!
Představme si hypotetického českého pana Nováka. Poslední dobou cvičí brzy ráno před domem na zahradě nebo v parku čínskou gymnastiku - tchaj-čehi. Když mu něco chybí, navštěvuje kromě obvyklé polikliniky někdy i tu novou kliniku tradiční čínské medicíny v Praze. Také rekonstruoval dům, má nové auto a vůbec si začal nějak víc dopřávat. Prý začal dovážet zboží z Číny a jeho obchodu se daří. Jeho starší syn nedávno odletěl do Pekingu, kde pracuje v čínské pobočce jedné české firmy. A mladší syn zrovna včera říkal, že na Vysoké škole ekonomické v Praze se prý vyučuje čínština jako volitelný předmět a noví zájemci již několik let převyšují kapacitu učebny... V novinách, časopisech i v televizi se často mluví o komunistické Číně a jejím kapitalistickém hospodářství, které každoročně roste 0 více než osm procent. Je za tím vším pouze šílené pracovní tempo ve spartánských životních podmínkách a nesmírná houževnatost? A když jsou Číňané navíc tak dobří obchodníci, jak S nimi lží úspěšné jednat? Jde to? - přemýšlí český pan Novák. Samozřejmě že to jde. Neschovávat hlavu do písku je prvním nezbytným krokem. A ostatní záleží na okolnostech. A také na ochotě vest dialog, na vůli porozumět odlišnostem.
příběhy
I země mají své nelehké příběhy...
Ivanu Bakešovii
Chceme-li vyvolal diskmi o současné Čině, nelze pominout kontroverzní otázku Tibetu a Trhaj-wanu. Zatímco jedna zemi je ui několik desítek lít nedobrovolnou součástí Čínské lidové republiky a pokračuje v ni proces „počinšťovárii", druha je s novodobou historii Číny spojena snad jrítě těsněji.
Autorka obou následujících stati, sinoložka Ivana Bakeiová (1939) se specializuje na moderní dějiny Činy. Vydala řadu publikaci o Čině a Tchaj-wanu ( napr. Čína ve XX. století, 2.díly, 2001. Taiwan - jiná Čína. 2004, a;.). V současné době se věnuje práci v předsednictvu Česko-tinské společnosti a publikuje v časopise ČČS fénix.
Příběh Tibetu aneb Hříčka v rukou velmocí
Ľhápu emoce vyvolané obavou o osud tibetského duchovna ' tibetské výlučnosti vůbec, ale vadí mi neserióznost při práci s historickými daty. Prožila jsem většinu života v době, kdy byla historiografie považována za služku ideologie. Proto jsem citlivá na všechno, co mi připomíná, že isme se tohoto zlozvyku úplně nezbavili a stavíme sami sobě ideologické mantinely, ačkoliv nás * t(>mu nikdo nenutí.
oprava jmen
^'jde mi o obhajobu čínské politiky v Tibetu. I z vlastní zku-^osti víme, že soužití různých etnik v jednom státě nebývá ^*k°nfliktni. O to větší iluzí by bylo předpokládat, že může
72
pnblliy
být bezkonfliktní soužití dvou tak rozdílných etnik, jako jsou Tibeťané a Chánové (Chán je správný název pro národnost, kterou nesprávně označujeme jako Číňané). Tím, ze ignorujeme fakta, která se nám nehodí, a historii přizpůsobujeme výkladu, který je pravé v módě, Škodíme především sami sobě.
Starověký filosor Kchung-c', kterého známe pod jménem Kon-fucius, šířil zásadu, že nedorozumění ve společnosti lze odstranit nápravou jmen. Asi to neplatí stoprocentně, aJc v některých případech jistě. Jedno jméno jsme již „napravili" v předcházejícím odstavci: Číňan je označení státní příslušnosti. Národnost čínská neexistuje. Majoritní etnikum žijící v ČLR se jmenuje Chan — podle dynastie, během jejíž vlády se toto etnikum zformovalo. Druhé jméno, které se pokusím „napravit", je jméno Čína. O státních celcích, které se kdy nacházely zhruba na území dnešní ČLR, hovoříme běžné jako o Číné, přestože po mnohá dlouhá období byl tento prostor ovládán cizinci, například ve 13. století Mongoly, od 17. století Mandžuy apod. Hovořit o impériích, která v té době vládla východní Asii jako o Číně. je ahistorické. Daleko přesnější je termín Říše středu, což je, mimochodem, přesný překlad čínského názvu pro Čínu.
Abychom si dobře rozuměli, je třeba „napravit" ještě třetí pojem, a tím je pojem Tibet. Většina z nás považuje za Tibet území severně od Himaláje, známé jako centrální Tibet, případně Vnější Tibet (terminologie propagovaná britským delegátem na konferenci v Šimle 1914), které se víceméně kryje s územím dnešní Tibetské autonomní oblasti (TAO). To je zásadní omyl. Etnický nebo, chcete-li, historický Tibet je podstatné větší. Zabírá téměř jednu čtvrtinu území ČLR (velká část tohoto území je celoročně neobyvatelná), ale kromě toho i Bhúran a Sikkim a nezanedbatelné území severního Nepálu (až téměř ke Káthmándú) a severní Indie.
Co způsobilo, že chápeme pod jménem Tibet jenom jeho menší část? Kdo Tibet v našich představách vtěsnal do omezeného prostoru dnešní Tibetské autonomní oblasti?
Britsko-tibetská zápletka
Současnou hranici Tibetské autonomní oblasti nestanovili Číňané, jak se u nás obecné předpokládá, ale Britové.
Až do příchodu evropských mocností hrály v centrál"1
ľŕibéh Tibetu ineb Hříčka v rukou velmocí 73
a východní Asii hranice států podobně vágní roli jako hranice států ve feudální Evropě. Území kile středu se po celá staletí paradoxně rozšiřovalo většinou ne v důsledku vlastní agrese, ale v důsledku agrese zvenčí. Agresoři, kteří zemi ovládli, se v následujících letech „sinizovali", to znamená, že se rozptýlili v majoritním chanském etniku .i své původní území dali Říši středu „darem". Tímto způsobem se Říše středu rozšířila například ve 13. století o Mongolsko, v 17. století o Mandžusko atd.
V době příchodu evropských kolonizátorů byla Řiie středu obklopena satelitními státními útvary, které vůči ní byly v těsnější či volnější závislosti. Tibet byl jedním z nich. Jeho závislost se datuje od 13. století, kdy Mongolové ovládli větší část východní Asie včetně dnešní východní Cíny a Tibetu. Mezi tibetským duchovenstvem a mongolskými světskými vládci sc vyvinul zvláštní vztah patrona a jeho lamy, založený na společném vyznání tantrického buddhismu (zvaný též lamaismus). Tantrický buddhismus vyznávali i Mandžuové, kteří v 17. století přestěhovali své hlavní město ze severovýchodu do Pekingu a založili dynastii Cching, ovládající celou obrovskou říši až do roku 1911. Mandžuský dvůr udržoval ve Lhase úřad dvou amba-nú (místodržících) až do rozpadu impéria.
Pro špecifický vztah mezi jednotlivými východoasijskými etniky neexistuje v Evropě obdoba. Používá se pro něj uměle vytvořený termín vztah suzerénni závislosti. Na začátku minulého století byl centrální Tibet v suzerénni závislosti na mandžuské dynastii Cching.
Ve druhé polovině 19. století přinutily evropské mocnosti mandžuský dvůr podepsat celou sérii nerovnoprávných smluv, mimo jiné i smluv hraničních. Vně hranic Řiie středu se ocitly Wnohé země a oblasti, které byly v tradiční sféře jejího vlivu -sever Vietnamu, část Barmy, Korea, Mongolsko severně od tiobi 'další. Centrální Tibet zůstal uvnitř takto vymezené hranice.
v roce 1912 vzniká ("ínská republika, která hranice vymezené ■rovnoprávnými smlouvami akceptovala. A v roce 1949 tyto děděné hranice až n.i male výjimky potvrdila novými smlouva-mi • Čínska lidová republika.
Když Velká Británie koncem 19. století zpochybnila přísluš-051 centrálního Tibetu k mandžuskému impériu, nebyla moti-°vána zájmem o scheurčeni tibetského národa, ale vlastními obchodmmi a strategickými. Tibeťané své území bránili
-1
přibihy
Přibih Tibetu aneb Hříčka v rukou velmocí
75
a plukovník Younghusband si cestu do Lhasy doslova prostříld. Když byla 7. 9. 1904 podepisována britsko-tibetská smlouva, stály při stenách audienční síně Potály dvě stovky britských vojáků s nabitými mušketami. (To není údaj z pekingských zdrojů, ale z oficiální historie Tibetu, jejími autorem je tibetský historik z okruhu dalajlámy.)
Při snaze vybudovat si na „střeše světa" výhodné strategické pozice se Velká Británie inspirovala příkladem carského Ruska, kterému se podařilo využit zmatků po pádu mandžuského dvora a v roce 1911 iniciovat vznik formálně nezávislého, ve skutečnosti na Rusko zcela odkázaného mongolského státu severně od pouště Gobi. Podobné jako nemělo carské Rusko zájem o část Mongolska jižné od Gobi, z jeho směru obtížné přiscupnou, neměli Britové zájem o část Tibetu severné od Čchingchajskt: náhorní plošiny, neboť byla naopak těžko přístupná z jejich směru. Na přelomu 19. a 20, století neusilovali o samostatnost celého Tibetu, ale jen o samostatnost té části Tibetu, o kterou měli zájem (jižní části etnického Tibetu měli Britové pod kontrolou poté, co rozšířili sféru svého vlivu o severní Indii a Nepál). Toto území nazvali Vnější Tibet (analogicky k Vnějšímu Mongolsku) a vymezili jeho severní hranici, která je až na výjimky severní hranicí dnešní Tibetské autonomní oblasti.
O osudu centrálního (Vnějšího) Tibetu měla rozhodnout konference, která se konala v roce 1914 v indickém městě Šimla za účasti zástupců Velké Británie. Čínské republiky a vlády ve Lhase. V druhém článku dohody, která byla v Šimle parafována, ale nikdy nebyla ratifikována, se praví: „... vlády Velké Británie a Čínské republiky uznávají, že se Tibet nachází pod suzertnitou Číny a uznávajíce zároveň autonomii Vnějšího Tibetu se zavazují respektovat celistvost zemé..." Článek třetí téže dohody žádá od vlády v Pekingu, aby „uznala zvláštní zájmy Velké Británie ... s ohledem na zeměpisnou polohu Tiberu."
Zúčastněné strany se na konferenci v Šimle na definitivním řešeni nedohodly, konference byla přerušena. Z důvodu nervozity Velké Británie, která musela řešit mnohem naléhavější problé-my v Evropě, návrh dohody ze Šimly parafovali a pečeti opatřili pouze představitel vlády ve Lhase a britský1 zmocněnec. Pařáte třetí zúčastněné strany, pekingské vlády, na dokumentu chybí. Měsíc po přerušení konference v Šimle vypukla válka v Evropě a po válce přestalo být rusko-britské soupeřeni o strategické
pozice ve Střední Asii aktuální. Právní status Vnějšího Tibetu se už nikdy znovu neřešil.
Z hlediska mezinárodního práva, jak je uplatňováno na Západě, je tedy možné dojít k jedinému závěru: pravdu nemají ani ti, kdož tvrdí, že byl centrální Tibet na Číně vždycky nezávislý, ale ani vláda v Pekingu, když tvrdí, že centrální Tibet byl od nepaměti součásti Číny. (Vláda ČLR neakceptuje ani termín suzerenita.)
Odpovéd na otázku, zda centrální Tibet má, či nemá být závislý na Číně, je nutno hledat jinde, nikoli v dávné historii.
Alibismus mezinárodního společensrvť
V období let 1911 -1949 byla situace v Číně mimořádně složitá. Zemé šla z války do války a vzdálený, těžko přístupný Tibet byl okraji zájmu ústřední vlády, ne-li přímo mimo něj. Po celé toto období se centrální Tibet vyvíjel samostatně - stejně jako i mnohé jiné. především okrajové části země.
Dalajláma, kterého inspiroval hospodářský pokrok vnášený do sousední Indie Velkou Británií, se pokusil centrální Tibet modernizovat. Jeho reformy se však setkaly s odporem velké části tibetského duchovenstva. Na protest proti dalajlámovým reformám odešel pančhenlama do Amda (část etnického Tibetu nacházející se v provincii Čching-chaj), kde setrval až do vypuknutí války s Japonskem.
V letech 1946-1949 prožila Čína poslední válečný konHiki. občanskou válku mezi komunisty a Kuomintangem. Kuomin-tangská vláda utekla na Tchaj-wan, fronta se rozpadla a Čínská lidově osvobozenecká armáda pokračovala v pochodu do dalších, válkou dosud nezasažených provincií. Pekingská vláda deklarovala úmysl obnovit jednotu státu v hranicích z roku 1912, kdy vznikla Čínská republika. Gcntrální (Vnější) Tibet se nacházel uvnitř takto vymezeného území.
Když komunistická vláda v Pekingu deklarovala úmysl roz-*'nt jurisdikci na centrální Tibet, obrátil se kašag (ministerská «da) ve Lhase o pomoc k Radě bezpečnosti OSN. Ta požádala 0 stanovisko vládu Velké Británie, která byla považována za nej-vetšího evropského znalec tibetských poměrů. Britské ministersko zahraničí v souladu s historickou skutečností odpovědělo, že Právní postavení Tibetu není dořešené a že by OSN v této věci
76
ľiíhčh líbeni .inch Hříčka v mkuu velmoci
77
neměla zasahovat. Na základě tohoto sdělení bylo projednáváni tibetského otázky v OSN „odsunuto". Tím, že se OSN od tibetské otázky v roce 1950 distancovala, dala vládě ČLR zelenou k „mírovému osvobození! ibetu".
Použít slovo „osvobození" opravňovala vládu CLR v jejích očích skutečnost, že se v tibetsko-britských smlouvách z počátku 20. století často opakuje teze o zahraničněpolitické podřízenosti Tibetu Velké Británii a o právu Velké Británie prisvojil si v Tibetu „zvláštní práva" vzhledem k jeho strategické poloze.
Zrada na pokračováni
V zájmu historické pravdy je třeba připomenout i další fakta, která se v současné době z pochopitelných důvodů nepřipomínají. Krátce po vzniku ČLR vypukla válka v Koreji. Hrozilo, že ČLR, SSSR a jejich satelite vytvoří blok, který bude představovat hrozbu pro ostatní svět. USA kolem tohoto bloku budovaly okruh vojenských základen, některé i v těsné blízkosti tibetských hranic. Verbovaly Tibeťany do dobrovolnické armády: „V roce 1957 začaly Spojené státy prostřednictvím CIA podporovat ozbrojený odpor Tibeťanů... Jistě k tomu měly USA své mezinárodně politické důvody, ale v samotném Tibetu musel tento krok splnit úlohu zásadní morální podpory" (Shakabpa, T.W.D.: Dejiny Tibetu, Nakladatelství Lidové noviny. Praha 2000.). Tibeťané, povzbuzeni propagandou a štědře dotovaní, pak podnikali diverzní akce proti čínským konvojůni i proti čínským funkcionářům nebo jejich tibetským přisluho-vačům. O tom, že tyto akce dostávaly koncem padesátých let podobu nevyhlášené války, svědčí i četné důkazy, které je možno nalézt v u nás vydávaných publikacích psaných z výrazně protičínských pozic. Výcviku tibetských dobrovolníků, zejména letců a radistů, se účastnil i Tchaj-wan. Kuomintangská vláda na Tchaj-vvanu viděla v této aktivitě možnost otevřít v případě útoku na pevninu druhou frontu na západě. Vláda na Tchaľ wanu však hájila celistvost čínského území stejné jako vláda v Pekingu a dostávala se do rozporu s americkou propagandou, která v tibetských dobrovolnících živila myšlenku nezávislého Tibetu. V důsledku toho docházelo i ke střetům mezi různé orientovanými skupinami tibetských dobrovolníků. Vláda CLK se rozhodla na jaře 1959 vyslat do Lhasy armádu, aby zabráni-
la aktivitám inspirovaným Amerikou. Vypuklo povstání, které čínská armáda tvrdě potlačila. Dalajláma opustil Tibet - a s ním i tisíce Tibeťanů.
V sedmdesátých letech minulého století se ve světě podstatně změnila situace. Blok SSSR-ČLR se rozpadl v důsledku ideologické roztržky, ČLR se stala členem OSN a uznala ji většina Států světa. Vojenské základny v Nepálu ztratily své opodstatnění a byly zrušeny. Tibetská dobrovolnická armáda se bez podpory ze zahraničí rozpadla. Místo materiální pomoci je od té doby obráncům nezávislého Tibetu poskytována pomoc morální. Ta Sice může světovou veřejnost upozorňovat na problém Tibetu, ale nemůže vytvořit podmínky pro jeho řešení.
Podstatou problému není to, že podstatná část historického Tibetu zůstala uvnitř Číny, ale to, že Tibet se staJ podobně jako jiné malé země od konce 19. století hříčkou v rukou velmocí, mnohokrát byl zneužit a mnohokrát zrazen. Na neblahém osudu obyvatel centrálního Tibetu se podepsala nejen Čína, ale i Velká Británie a USA.
Spor o Tibet pokračuje
Číňané jsou velmi citliví na problém nedělitelnosti státu, což má své historické kořeny.
Kdykoli se kterákoli vláda, která ovládala Mi středu, smířila se zmenšením území, znamenalo to přiznání slabosti, ztrátu tváře. To není specifikum myšlení politické elity, která je dnes v Pekingu u moci. Je to výraz čínské mentality vycházející ze zcela jiné dějinné zkušenosti, než jakou máme my. Jak silná K kulturní tradice, která chápe dělení státu jako fatální chybu, jsem si uvědomila, když jsem sledovala, jak hluboko jsme klesli v očích obyčejných Číňanů, když jsme souhlasili s rozdělením Československa. Stěží se dá předpokládat, že by vláda U-R zvláště nyní, kdy aspiruje na členství v klubu světových Mocností, přiznala slabost tím, že by připustila osamostatnění ^sti svého území.
S odtržením Tibetu od Číny by se obtížné smiřovala i vláda jrTchaj-peji. (Stoji za zmínku, že na rozdíl od ČLR, která nezá-V|slost Vnějšího Mongolska akceptovala v roce 1949. se vláda v fchaj_pcjj smířj|a se .skutečností, že Mongolská republika už nePatří Číně, až v roce 2000!) Spor o Tibet je na Tchaj-wanu
78 pHbéhy
sledován a komentován pochopitelné z protipekingských pozic, nicméně tisk zdůrazňuje, že dalajláma nežádá pro Tibet nezávislost, ale autonomii. Již několikrát (pokud vím naposled v souvislosti s komentářem o přijetí dalajlámy kancléřkou Mcrkelo-vou v lednu 2008) se v tchajwanském tisku objevila fotografie dalajlámy, který pod obrazem Sunjatsena („otce čínské revoluce 1912") prohlašuje, že nežádá nezávislost. Fotografie pochází z dubna 2001, kdy měl dalajláma projev na toto téma před legislativním dvorem (parlamentem) vTchaj-peji.
1 .
Příběh Tchaj-wanu
Ivana liakešová
Diky tomu, jak o Tchaj-wanu informuji média, převlátLi v našich představách názor, že si většina obyvatel ostrova přeje okamžitě prohlášeni nezávislosti a že tomu bráni pouze Peking, který Tchaj-wan považuje za svou „odpadlickou provincii". Je to představa jednoduchá a zcLi se i logická. Ale je správnáf
Otazník nad budoucností
Ačkoliv jezdím do Číny často a byla jsem mnohokrát v nejrůz-nějších částech Tibetu, nejsem schopná udělat si na věc zcela jednoznačný názor. Tibetské přírodní i duchovní prostředí je jedinečné a je otázka, jak se dokáže vypořádat nejen S čínskou invazí, ale i s invazí přetechnizovaného globalizovaného světa 21. století.
Pootevřené dveře
Letos v lednu se na Tchaj-wanu konaly volby do legislativního dvora (obdoba parlamentu), v nichž přesvědčivě zvítězila strana Kuomintang (KMT), tedy strana importovaná z pevniny usilující o to, aby dveře pro případné budoucí sjednoceni zůstaly otevřené. Obsadila 81 ze 113 křesel, zatímco Demokratická pokroková strana (DPS), zdůrazňující tchajwanskou identitu, obsadila jen 27 křesel.
I když výsledky voleb ovlivnil v neprospěch DPS nový volební zákon, příčiny její porážky jsou mnohem hlubší. Kuomintang by zvítězil, i kdyby se volilo podle původního systému. Analýzy volebních výsledků překvapivě ukazují, že DPS ztratila kredit především u mladých voličů, protože „zdůrazňování národní identity a etnické výlučnosti oslovuje pouze starší voliče. Mladí na to neslyší." {Tchaj-wan Journal25.1.2008) Překvapivý je i postoj domorodých obyvatel ostrova. Jde o zlomek populace, o potomky těch, kdo žili na ostrově před imigrací z pevniny. Právě na jejich etnické odlišnosti staví DPS svou argumentaci. Pro domorodé obyvatele bylo v legislativním dvoře vyhrazeno šest křesel. DPS nezískala ani jediné.
Někteří komentátoři, především v USA, kteří jsou zvykli posuzovat podobné konflikty jediné optikou poměru vojenské síly, v'dí příčinu nechuti obyvatel ostrova rozhodnout se pro defini-ťvni odtržení od pevniny ve strachu z vojenské hrozby Pekingu. Může to být jedna z příčin, ale rozhodné ne jediná.
Na výsledcích voleb je pozoruhodné, že tak jednoznačné zvířila strana, která čtyřicet let udržovala tchajwanskou společ-
80
přibtlxy
nost v podmínkách tvrdé totality. Otázka, proč sc tato strana těší tak vysokému stupni přirozené autorit)-, by mohla být námétem zajímavé sociologické studie. Větší pozornost, než se mu dostává, by si zasloužil i syn generála Čankajška TiangTing-kuo (Chiang Ching-kuo), po otcové smrti předseda ústředního výboru Kuo-mintangu a prezident Čínské republiky na Tchaj-wanu, který systém výlučné moci jedné politické strany v padesátých letech zkonstruoval, a o necelých čtyřicet let později inicioval jeho úspěšnou demontáž.
Abychom si alespoň částečně přiblížili vztah obyvatel ostrova kc Kuomintangu a k čínské pevnině, nezbývá než si stručné připomenout základní fakta z novodobé historie ostrova.
Osmatřicet let výjimečného stavu
Vedoucí osobnosti Kuomintangu v čele s Čankajškem se na Tchaj-wan, který byl s výjimkou japonské okupace od roku 1885 jednou Z čínských provincii, přeplavily spolu se dvěma miliony vojáků po prohrané občanské válce koncem roku 1949. Ncjvétší město Tchaj-pej prohlásily prozatímním hlavním městem Čínské republiky a čryřem milionům starousedlíků vnutily režim „kuomintangského poručnictví". Kromě Kuomintangu byly sice povoleny ještě dvě další politické strany, ale ty byly zcela závislé na kuomintangské hegemonii, stejně jako strany Národní fronty, jak to známe z vlastní historie. Kuomintang-ský režim se i v jiném podobal režimu, jaký vládl čtyřicet 1« u nás. Podobnost není náhodná, i Čankajšek sc učil v Moskvě. Již ve dvacátých letech minulého století, kdy byl SSSR jediným přítelem jihočínské kuomintangské vlády v Kantónu, pochopil Čankajšek přednosti režimu založeného na totalitní moci jedné politické strany a všudypřítomné tajné policie a svého prvorozeného synaíiangŤing-kua poslal studovat na vojenskou politickou akademii v Moskvě Tomu sc pak na Tchaj-wanu naskytla příležitost uvést tento režim do praxe. Následky totalitní moci Kuomintangu byly umocněny tím, že na Tchaj-wanu platil výjimečný stav (byl zrušen až v roce 1987), všechny projevy nesouhlasu s politikou vlády byly kvalifikovány jako rozvraceni suitu a jejich původci souzeni vojenským soudem. Údaje o počtu politických vězňů a popravených nejsou známé, ale tchajwanské gulagy, umístěné na nehostinných ostrovech jihovýchodně od
IVíIwIi Tctu|-\v;inu
81
Tchaj-wanu, se dnes staly turistickou attakcí (podobné jako V Rusku).
Způsob, jakým Kuomintang ovládal tchajwanskou společnost, byl mnohem tvrdší, než totalita u nás. Navíc byla tchajwanská společnost rozpolcená. Potomci starousedlíků a přistěhovalci po roce 1949 tvořili dvě nesourodé složky, které našly společný jazyk teprve s odstupem dvou až tří generaci. Pokud se formovala nějaká opozice, tedy jen v zahraničí.
Změna reprezentace na mezinárodní scéně
Tchaj-wan měl oproti zemím východní Evropy tu výhodu, že se jeho ekonomika vyvíjela nezávisle na ideologii. Spojené státy poskytly Tchaj-wanu hospodářskou pomoc, která mnohonásobné převýšila pomoc poskytnutou kterékoli jiné oblasti. Navzdory společenskému napětí rostla životní úroveň, Tchaj-wan zažil populační explozi, mladým lidem se dostalo kvalitního vzdělání, často v zahraničí. Jelikož základní podmínkou společenské kariéry bylo členství ve straně, mladí lidé vstupovali do Kuomintangu, rozšiřovali jeho členskou základnu a zároveň ho ideologicky rozmělňovali a „tchajwanizovali".
Zatímco katalyzátorem destrukce totalitních režimů ve východní Evropě bylo špatně fungující hospodářství, katalyzátorem destrukce totalitní moci Kuomintangu byla jeho zahraniční politika.
Na začátku sedmdesátých let přestala OSN ignorovat existenci Čínské lidové republiky, reprezentanta Tchaj-peje v křesle představitele Číny vystřídal zástupce pekingské vlády a čím dál vlec diplomatů stěhovalo úřady z Tchaj-peje do Pekingu. Pro Kuomintang to znamenalo nejen ztrátu mezinárodni prestiže, ale především ztrátu prestiže ve vlastní zemi. Mocenské nástroje, jejichž pomocí nutila kuomintangská vláda tchajwanskou společnost k poslušnosti, se stávaly nefunkčními. Už nebylo možné tvrdit, že vláda v Tchaj-peji reprezentuje celou Čínu a že sc v dohledné dobé s mezinárodní pomocí vrátí na pevninu. Obyvatelům ostrova bylo třeba dát jinou perspektivu.
Jedinou možností, jak zabránit vnitropolitické krizi, bylo při-realitu a přizpůsobit se jí.
87
K.'
přibily
Tchajwanská „perestrojka"
Zásluha Cankajškova syna Tiang Ťing-kua spočívá nejen v tom, ze vycítil, kdy se jím vytvořený totalitní model společnosti přežil, aJe především v tom, že měl odvahu i schopnost s tímto režimem skoncovat. ŤiangŤing-kuo inicioval reformy, které popřely dosavadní ideologická dogmata a otevřely cestu k postupné demokratizaci tchajwanské společnosti. Reformovat tchajwanskou společnost znamenalo změnit strukturu zákonodárné i výkonné moci tak, aby reflektovala zájmy obyvatel ostrova, změnit koncepci armády, jejímž cílem nemá být útok na pevninu, ale obrana ostrova; vymazat dělicí čáru mezi starousedlíky a přistěhovalci a přimět Kuomintang, aby se vzdal výsadního postavení jediné vládnoucí politické strany.
Přestože se mohl opírat o autoritu svého otce, neměl Tiang Ting-kuo snadnou pozici. Musel překonat odpor ochránců ideologické čistoty ve vedení strany, veteránu občanské války, kteří se těžko smiřovali s myšlenkou, že definitivně prohráli. Chtěli dožít v představě, že občanská válka v roce 1949 neskončila a že se jednou na pevninu vrátí jako vítězové. Nedokázali pochopit, že mladá tchajwanská generace, a to včetně dětí přistěhovalců, o takovou perspektivu nestojí. O to větší díl prozíravosti a odvahy je třeba přičíst Tiang Ting-kuovi, který i přes odpor většiny tehdejšího stranického vedení vyzval v kritickém roce 1970 k diskusi o slabinách kuomintangského režimu. Také tato fáze tchajwanské transformace nám připomíná mnohé, co známe z domácího prostředí. Vypovídající je i to, že pro účely ideologické diskuse byla nejlépe použitelnou vrstvou společnosti na Tchaj-wanu - stejně jako u nás - vysokoškolská mládež a mladá společenskovědní inteligence. Také diskuse na stránkách Univerzitního časopisu se týkala problémů, které nám mnohé připomínají: příliš dlouhé potlačováni svobody vede ke stagnaci myšleni a k omezování tvůrčích sil osobnosti. Svoboda projevu, zvláště na akademické půdě, neohrožuje bezpečnost státu. Vláda by měla změnit dosavadní politiku „hledání pokroku ve stabilite ve „hledání stability v pokroku". Nezbytným prostředkem řešen* společenských problémů je svobodná diskuse...
ľŕíhčti Tcluj-Wiinu
Až příliš tolerovaná opozice
s.-t
Diskuse vyvrcholila publikováním prvního systematicky formulovaného návrhu společenských reforem, které měly spočívat v omlazení stranického a státního aparátu, ve snížení výdajů na zbrojení a na zahraniční reprezentaci, v odstranění korupce, zefektivnění administrativ)', založení opoziční strany, omezeni moci tajné policie, zrušení cenzury... O tom, že demontáž kuo-mintangské totalitní moci nebyla snadná, svědčí skutečnost, že se první konkrétní výsledek dostavil až v září 1986. Byl jim vznik opoziční Demokratické pokrokové strany (DPS).
Pro pochopení současného vztahu obyvatel ostrova k této politické straně je nutné připomenout, že DPS nevznikla jako výsledek revolty proti Kuomintangu, ale naopak po dohodě s reformátory uvnitř kuomintangského vedeni. Svědčí o tom jednak to, že k založení DPS došlo v době, kdy ještě platil zákon o výjimečném stavu a kdy i mnohem menší prohřešky měly fatální následky. Pro dosud bezpartijní politiky, kteří se rozhodli sloučit svá seskupení do politické strany s opozičním programem, to proběhlo k údivu všech pozorovatelů bez následků. Druhým dokladem politické dohody je to, že zakládající sjezd DPS se nekonal v ilegalitě, ale všem na očích - v pompézním hotelu Tcbaj-wan v centru Tchaj-peje, v budově, kde se tradičné konají všechny velké akce Kuomintangu včetně jeho sjezdů.
DPS je v zahraničí chápána jako strana, která programové usiluje o definitivní separaci ostrova. Analýzy jejich volebních výsledků od počátku devadesátých let do současnosti však dokazují, že pokaždé když se ve straně prosadila skupina, která měla na osamostatnění radikálnější názor, klesly stranické preference a naopak.
Nezrušitelné vazby
Nedávný vývoj na Tchaj-wanu dokazuje, že vazby obyvatel Tehaj--wanu na čínskou pevninu jsou silnější, než se většina komentátorů v zahraničí domnívá. Téměř všichni obyvatelé Tchaj-wanu. nc|cn potomci přistěhovalců z roku 1949, mají své kořeny na P^nině. Ve své většině proto přivítali anulováni zásady „třikrát nc (ne kontaktům, ne rozhovorům, ne kompromisům), které P3^'0 na XIII. sjezdu Kuomintangu v roce 1988, a aktivně navalí "Pretrhané kontakty s pevninou, nejen rodinné, ale i institu-
SI
přlbihy
cionální. Viditelné je ro na príklad u náboženských organizací. Tchajwanští taoisté i buddhisté sc aktivně účastní akcí pořádaných náboženskými organizacemi na pevnině, investují do obnovy kulturních památek na pevnině apod. I přes diplomatické zábrany se Číňané /. obou břehu setkávají na mezinárodních akcích. Ze všeho nejdůležitější však jsou styky hospodářské. CLR vytvořila pro tchajwanské investory mimořádné výhodné podmínky, zvláště v pobřežních provinciích, odkud pochází většina předku dnešních obyvatel Tchaj-wanu. Čínský trh představuje neomezené odbytiště pro tchajwanské výrobky. Tchajwanští podnikatelé mají na pevnině výhodu stejného jazyka a stejné mentality. Podle tchajwanského tisku vyvíjí hospodářskou aktivitu na pevnině přes milion tchajwanských firem a soukromých podnikatelů.
Co si „ostrované" doopravdy přejí?
Tchaj-wanci si přejí vystupovat na mezinárodních fórech jako samostatný subjekt. Ale znamená to, že si přejí definitivní separaci od Číny? I prezident Čchen Šuej-pien, který propaguje vstup do OSN pod jménem Tchaj-wan, rvrdí. že během svého prezidentského mandátu neudělá nic, co by vedlo k definitivnímu osamostatnění ostrova. Tchajwanci si pochopitelné nepřejí ocitnout se pod jurisdikcí současné pekingské vlády, ale zároveň si uvědomují, že malé a excentricky položené teritorium je při současnem uspořádání světa v nevýhodě. Čínská ekonomika je dnes jednou z největších a nejrychleji sc rozvíjejících ekonomik světa. Tchaj-wanu sc nabízejí lepší možnosti ve spolupráci s touto ekonomikou než v konkurenci proti ní. Tchajwanské hospodářství je s ekonomikou Čl.R natolik provázané, že kdyby ČLR chtěla položit Tchaj-wan na lopatky, nemusela by tolik diskutované rakety zřejmě vůbec použít.
To všechno jsou důvody, kvůli nimž se velká část obyvatel Tchaj-wanu nedomnívá, že je nutné právě v této chvíli řešit status ostrova radikálne.
Poznámka autorky: V prezidentských volbách, které sc konaly po redakční uzávěrce 22. 3. 2008, zvítězil přesvědčivé kandidát Kuomintangu Ma ling-ťiou. Tím se znovu potvrdilo, že riskan"' politika prezidenta Čchen Suej-piena, který koketoval s vybl»fl ním nezávislosti, obyvatele Tchaj-wanu neoslovila.
stati a úvahy
Sinizace aneb Čínské rysy na evropské tváři
Stanislav Komárek
Esejista, biolog a spisovatel Stanislav Komárek C1958) podnikl do Číny nikolik cest. kteii dle autorových slov rozdělily jeho život na dobu .fftdčimkou a počinskou. Ze získaných poznatků a zkttienosti čerpal inspiraci k napsání řady esejistických črt. v nichž se často zamýšlí nad vztahem čínské a evropské civilizace. V revue PROSTOR vyšly autorovy osobité reportážní črty „Tajemství čínského pokoje" (dvojčíslo 49-50) a „ Tibet klášterní" (dvojčíslo 65-66).
Dnešní Evropská unie má s Čínou tradiční i současnou mnoho společných rysů. V podstatě lze říci, že v Evropě nyní probíhá poněkud bezzubý a pozdní pokus vytvořit na tomto konci curoasijské pevniny „Čínu jinými prostředky".
Udivující podobnosti
Evropská unie je útvar nemilitaristický, „vládu meče" v něm nahrazuje „vláda štětce" - všemocná a centralizovaná byrokrate. Vznikající vclestát rovněž nemá žádné výrazné metafyzické u eschatologické cíle příliš přečnívající obecnou touhu „mít se dobre". Také se jedná o obrovský a etnicky různorodý hospodář-% prostor, kde se ovšem nejednotní západní barbaři teprve učí 3 jnožná nenaučil, že lokální a kmenové zájmy nejsou nade vše, * kooperace je lepší než boj a dlouhodobě se více vyplatí. Namís-a 'deograhekého písma s různou výslovností asi nastoupí „euro-6"čtina" kombinovaná se skomírajícím místním jazykem.