10
POVSTANÍ A RESTAURACE
Velké poustání Tchaj-pchingů 1851-1864
Po roce 1850 čchingský režim téméf udolala rozsáhlá povstání. Císařova neschopnost podrobit si roku 1842 britské barbary otřásla prestiží dynastie, a to i přesto, že opiová válka se odehrála jen asi na půltuctu bojištích na pobřeží. V letech 1846-1848 se navíc mezi rychle přibývajícími masami čínského obyvatelstva rozmohl hlad a řádily povodně. Není divu, že v roce 1850 nakonec propuklo velké povstání.
Začalo v nejjižnějších provinciích mezi oblastí Kantónu a jeho zázemím. Tato oblast byla nejdéle vystavena rostoucímu zahraničnímu obchodu a byla také Čchingy dobyta až jako poslední. Jejich vojenská pozice tu byla slabá, a to právě v kraji vystaveném nejvíce destabilizačním účinkům zahraničního obchodu. Místní společnosti, analyzované Frederickem Wakemanem, Jr. (1966), byly ovládány rozsáhlými klany vlastníků půdy, jejichž polovojenské tlupy ozbrojenců v této oblasti s omezenou mocí úřadů často vedly ozbrojené potyčky mezi klanovými vesnicemi nebo skupinami vesnic. Tyto lokální války živila též místní etnická roztříštěnost, jež byla důsledkem přívalů osadníků ze severu, jako byli například příslušníci skupiny i lakka, kteří se svými zvyky odlišovali jak od dřívějších obyvatel z řad chanských Číňanu, tak od různých kmenů v horách. Při rostoucím počtu obyvatelstva a zhoršujících se podmínkách nabídl nakonec obchod s opiem jedinečnou šanci protidynastickým tajným společnostem, jejichž bratrstva poskytovala zvláště podél obchodních cest vzájemnou pomoc a společenský subsystém pro vyděděnce a dobrodruhy. V rámci tradičního uspořádání by přirozenými kandidáty na vedení povstání byly pobočky a odnože Triády, tajné společnosti, která již měla vybudovanou rozvětvenou sít mezi Číňany v cizině a v zahraničním obchodě.
Skutečnost, že se hnutí Tchaj-pchingů nespojilo s těmito zavedenými agenturami rebelie, jde na vrub osobnosti jeho zakladatele_CJiung Siou-čchúana. Víra, již Chung hlásal, byla jeho vlastní verzí starozákonního protestantského křesťanství. Jeho Nebeské království velkého smíru [Tcliaj-pchiiig tchieii-kuo) panovalo v Nankingu v letech 1853-1864. Bylo nicméně z mnoha důvodů odsouzeno k nezdaru již od samého počátku, a to na prvním místě kvůli své teologii. Když Chung neuspěl roku 1843 ani napočtvrté u státních zkoušek v Kantónu, vzkypěl hněvem nad mandžuskou nadvládou v Cíně, načež si přečetl nějaké křesťanské misionářské traktáty, jež se mu náhodou dostaly do ruky. Tyto traktáty, které zůstaly až do konce hlavním Chungovým zdrojem vědomostí o křesťanském učení, byly dílem raného kantonského konvertity jménem liang Fa, jenž ve Starém zákoně viděl příběh několika vyvolených, bouřicich se s pomoci boží proti útlaku. Liang zdůrazňoval spíše spravedlivý hněv Ichovův než
Útok čehingských ivjsk na Nanking v průběhu povstaní Ttfmj-pchingů, lidový dřevořez, IR64
laskavost Ježíšovu a poskytl Chungovi o křesťanství jen velmi matnou představu. Liangovy traktáty nicméně, jak se zdálo, podávaly vysvětlení Chungových vidění, která měl předtím během své duševní choroby: Bůh otec ho zjevně povolal, aby spasil lidstvo, a Ježíš byl jeho starší bran.
Z Chunga se stal horlivý kazatel morálního života zasvěceného jedinému pravému Bohu. Během měsíce, stráveného v roku 1847 po boku baptistického misionáře s pamětihodným jménem Issachar lacox Roberts, se mu dostalo názorných příkladů, jak se správně modlit, kázat, zpívat hymny, vykládat katechismus, zpovídal se z hříchů, a vůbec vyznávat fundamentalistický protestantismus. Se svými prvními dvéma konvertity vytvořil Chung ikonoklastický monoteismus s dostatečně silným nábojem, aby se na něm dala založit tchajpehingská teokracie, ale současně příliš rouhán', než aby si získal podporu cizích misionářů: příliš orientovaný na jediného pravého Boha. než aby připouštěl spolupráci s tajnými společnostmi, a příliš bizarní a iracionální, aby získal na svou stranu čínské literáty, kteří byli v podobných situacích nepostradatelní k vybudováni nové státní správy.
Společnost uctívání Boha. jak se tato sekta zprvu nazývala, zahájila svou činnost v hornatém kraji v Kuang-si na západ od Kantónu, osídleném nejrůznější-mi národnostmi, jako byly kmeny původních obyvatel )ao a Cuang, nebo čínští Hakkové, k nimž patřila i Chungova rodina. Příslušníci národnosti llakka sem přesídlili před mnoha stoletími ze severní Cíny a zachovali si svůj severní dialekt a další etnické rysy, jako třeba odpor proti podvazování nohou. Jelikož roz-
troušené komunity I lakků představovaly v jižní Cíně menšinu, vyznačovaly se neobyčejnou houževnatostí a podnikavostí, stejné jako zdatností při sebeobraně proti svým často nepřátelsky naladeným sousedům.
Jak se stal Chung zbojnickým králem poloviny Číny je příběh, připomínající Napoleona Bonaparte či Adolfa Hitlera, dramatická historie plná zvratů a úžasných náhod, stejně jako osobních a společenských činitelů, o nichž se od té doby vedou neustálé spory. Jeho konvertité sdíleli víru, že jim Bůh přikázal zničit mandžuskou vládu a ustavit nový řád. založený na bratrství a sesterství mezi Božími dětmi. Vedení se ujalo šest aktivistů, kteří mezi sebou uzavřeli přísežné bratrství a v jejichž středu byl Chung jen prvním mezi rovnými. Hlavní vojenský vůdce byl negramotný uhlíř jménem Jang, který měl tolik důvtipu, že přijímal Boží navštívení, a mluvil Jeho hlasem tak obratně, že Chung sám zůstával úžasem beze slov. Několik dalších vůdců byli literáti nižšího stupně. Žádný nebyl pouhý rolník. Svůj politicko-vojenský systém převzali ze starého kanonického spisu Couskéobřady, lejjicb hnutí bylo vysoce motivované, vysoce organizované, a zprvu asketický puritánske, takže dokonce oddělovalo muže od žen.
Tchaj-pchingové si pro své počínštčné křesťanství napůl vypůjčili, napůl předělali celý soubor modliteb, hymnů a obřadů a hlásali bratrství a sesterství všeho lidstva, jemuž je otcem jediný a pravý Bůh. Na rozdíl od politické pasivity raoismu a buddhistické orientace mimo tento svět volal protestantský Starý zákon své bojovné stoupence do zbraně a na pochod proti utlačovatelům. Původní oddíly skutečných věřících z řad lidu Hakka byly těmi nejstatečnějšími bojovníky a měly maximální pochopení pro prostý lid. Není také divu. Chun-govo učení vytvořilo novou čínskou sektu organizovanou k boji a k válce. Používalo osvědčených technik vyvinutých za tisíc osm set let křesťanské praxe, aby v každém jedinci rozdmýchalo plamen víry a zajistilo si. že mu bude sloužit duší i tělem jak nejlépe umí. Křesťanství Tchaj-pchingů bylo jedinečným amalgámem východních a západních myšlenek a způsobů, vybičovaných do militantní akce. s jakou se Čína setkala znovu, teprve když si o sto let později vypůjčila a počinštila marxismus-leninismus.
Kuang-si bylo roku 1850 daleko od Pekingu, osazené minimální posádkou čehingských vojsk a silně zasažené pronikáním pašeráků opia a pirátů, zahnaných proti proudu řeky Si-ťiang do vnitrozemí britským námořnictvem, pronásledujícím piráty podél pobřeží. Sílící zmatky podnítily výcvik místních se-beobranných sil, ať už šlo o milici či o bandity, což vyšlo ostatně nastejno, protože obojí žili z potu místních obyvatel. Malá kongregace Uctívačú Boha se stejně jako další skupiny ozbrojovala za účelem sebeobrany, ale činila tak potají a s mnohem většími ambicemi. Na konci padesátých let 19. století odpovědělo nějakých dvacet tisíc pravoverných na Chungovu výzvu k mobilizaci a utkalo se s císařskými vojsky, vyslanými, aby je rozprášily. V den svých třicá-týchosmých narozenin, 11. ledna 1851. se Chung prohlásil Nebeským králem nové dynastie. Nebeského království velkého smíru.
Bojovná tchajpehingská víra dodávala odvahu této armádě nelítostných válečníků, kteří v počátečních letech dodržovali přísnou morálku a disciplínu,
Po ovládnutí Činy mandžuskou dynastii Cching v 17. století museli všichni čínští chlapci
i dospěli muži nosit cop jako symbol podrobeného postaveni
přátelili se s prostým obyvatelstvem a svým zanícením přitahovali rekruty a děsili protivníky. Nosili množství vlajek a praporů, zčásti pro rozlišení jednotek. Místo aby si holili čela a nosili cop, jak to vyžadovali Čchingové od svých poddaných na znamení loajality (jaký hmatatelný symbol!), nechali si Tchaj-pchingové volně růst vlasy, a stali se tak „vlasatými povstalci", jež přiváděli stoupence stávajícího zřízení v ještě větší úžas nežli studentští rebelové západní kontrakultury o sto let později.
Občanská válka
Válka, jež zuřila v letech 1851-1864, vedla k mimořádně těžkým ztrátám na životech a majetku (mapa č. 20). Bylo dobyto a znovudobyto na šest set opevněných měst, což bylo často provázeno masakry. Zatímco americká občanská válka na začátku šedesátých let 19. století představovala první velký střet průmyslové éry. v němž hrály klíčovou úlohu železnice, parníky a průmyslově vyráběné zbraně, byla válka mezi Tchaj-pchingy a císařskými silami posledním předmodernim konfliktem. Armády se přemisťovaly po svých a žily z plodů země. Nepečovaly o ně oddíly zdravotníků, chyběly moderní mapy i telegraf. Při
dobývaní se někdy užívalo delostrelectva, ale oblíbenou taktikou bylo podkopat se pod bradby, položit do tunelu střelný prach a vyhodit zeď do povětří. Na jihu na řece lang-c' a jejích jezerech sváděly bitvy flotily džunek a sampa-nů, avšak parníky zůstávaly vzácností. Používaly se muškety, ale většinou probíhala řežba formou boje muže proti muži na šavle, nože, píky a klacky. Bylo zapotřebí spíše motivace, nežli technického výcviku.
Útočící armáda může vždycky doplnit své ztráty náborem místních obyvatel, odvody, nebo převýchovou zajatců, ale velitel se pak nemůže pokaždé spolehnout, že takové oddíly setrvají na svých pozicích, či dokonce zaútočí na nepřítele. Císařští generálové přitáhli s mandžuskými a mongolskými dědičnými válečníky, ale ty často udolalo již samotné dusné jižní podnebí a jejich jezdectvo bylo v rýžových polích k ničemu. V boji stál většinou Číňan proti Číňanovi. Úřední záznamy o armádách v počtu dvaceti a třiceti tisíc mužů, někdy dokonce dvě stě či tři sta tisíc, vzbuzují otázku, jak se vlastně všichni ti vojáci stravovali a kudy se přemísťovali v kraji, kde nevedou dohromady žádné cesty. Údaje o počtu mužů byly vždy zaokrouhlovány a měly by se asi opravit směrem dolů.
Roku 1851 vytáhly tchajpchingské hordy na sever, dobyly trojměstíWu-chan a počátkem roku 1853 sestoupily po Jang-c' na Nanking, který dobyly a učinily svým Nebeským hlavním městem. Jejich strategie byla taková, jakou mohl člověk čekat od ambiciózních komisařů v čele s negramotným uhlířem: bez nejmenších znalostí o okolním světě ponechali Šanghaj v císařských rukou a naprosto opomenuli jakékoli styky s cizinou. Opilí úspěchem vyslali nedostatečné síly současně na sever na Peking a na západ do střední Cíny. Obé expedice ztroskotaly. Velitelé si dělali, co je napadlo, bez spolehlivého průzkumu, spojů či koordinace. Prostě se vyrovnávali se situacemi, tak jak přicházely. Tchajpchingšti vůdci byli zcela zaujati náboženstvím a válkou, a neschopní v ekonomice, politice a plánování vůbec.
Vzhledem k nedostatku zkušených administrátorů se jim nikdy nepodařilo převzít a provádět správu nad venkovem jakožto základnou pro přísun mužů a potravy. Místo toho táhli od města k městu a žili z drancování a rekvizicí, tak jako císařská armáda. Jak poznamenává Philip Kuhn (CHOC 10). byli de facto
Ceng Kuo-fang. velitel Cbunanské armády a tvůrce úspéšné strategie k potlačeni tchajpchingského povstání
„obklíčení ve městech", zatímco na venkově zůstávala na svém místě zdejší elita vlastníků půdy. To vše bylo důsledkem jejich úzce vymezeného pojetí náboženství, které z místní literátské džentry dělalo nepřítele, místo aby se ji snažilo získat na svou stranu a nechat ji řídit státní správu ve svých službách.
Zároveň v hnutí docházelo k postupnému rozkladu původní víry a as-ketismu. V Nankingu měl každý z vůdců brzy svou vlastní armádu, palác, harém i stoupence. Spoustu času trávili pilováním systému šlechtických titulů, vyznamenání a ceremonií. Misionáři, kteří roku 1860 navštívili tchajpchingského premiéra, ho našli s korunou vykládanou zlatem na hlavě a oděného, stejně jako jeho podřízení, v šatech z rudého a žlutého hedvábí. Rovnostářství napříště platilo pouze pro mužstvo.
Původní vedení se zlikvidovalo samo mezi sebou navzájem během krvepro-lití roku 1856, když Východní král lang, hlavni velitel a maršál, zosnoval spiknutí za účelem uzurpace postaveni Nebeského krále. Chung nechal langa a jeho stoupence povraždit Severním králem Wejem, jen aby zjistil, že teď zase musí nechat Weje a jeho stoupen-
243
Generál Charles ..Chinese" Gordon, britský důstojník, který velel oddílům dobrovolníků a žoldnéřů v boji proti Tchaj-pchingům. Na obrázku je v čínském šatu. který mu daroval čínský císař
,4  .v      I I I U   ■ ■   t I «   '   ' I • • •    •■—J—   "I---------1---
ce. opilé mocí. zlikvidovat Pomocným králem S', jenž se pak sám cítil natolik ohrožen, že odtáhl s velkou části armády na západ, takže Chung zůstal trčet sám jako kůl v plotě mezi zbytkem svých neschopných příbuzných.
Později se jak Kuomintang, tak i komunisté snažili vytěžit z tchajpchingského hnutí nějaký pozitivní prototyp protimandžuského nacionalismu a společenských reforem. Tchajpchingové se stavěli proti všem obvyklým zlům - hazardu, opiu. tabáku, modloslužebnictví. cizoložství, prostituci, podvazování nohou -a dopřávali zvláštní prostor k uplatnění ženám, jež někdy bojovaly v armádě a řídily chod paláců namísto eunuchů. Ale tchajpchingský kalendář ani zkouškový systém, založený na zaběhaném vzoru a Chungových spisech, nepředstavoval žádnou změnu k lepšímu oproti svým předchůdcům: ideál komunálních seskupení pětadvaceti rodin se společnou pokladnou se nikdy nerozšířil po venkovských oblastech; a prozápadní program posledního tchajpchingského premiéra.
LU
O
<
K
(/)
LU
tr
<
Ž
> o
O-
Chungova bratrance Cluing Žen-kana. který strávil několik lei s misionáři, zůstal jenom na papíře. Nevědomost a izolace tchajpchingského vedení, neexistence nějakého ekonomického programu a jejich neschopnost smysluplně navázat na svou zdatnost v boji vedly mezitím k masakrování a zbídačování čínského obyvatelstva. Masové rebelie se v Cíně zřídka nějak pozitivně zapsaly do obecného povědomí. Toto povstání teď zdiskreditovalo i samotné křesťanství.
Protestantští misionáři byli dotčeni tímto narušením svého pracně vytvořeného monopolu na výklad slova Božího. Doslovní čtenáři písma byli pobouřeni Chungovým tvrzením, že je Ježíšův mladší bratr, a také tím, že do křesťanského Nebe propašoval čínský rodinný systém v osobách Boží a Ježíšovy manželky. Chungovy inovace nám dnes mohou připadat jako nepochybně nej-lepší šance, jakou kdy mělo křesťanství, aby se skutečně stalo součástí staré čínské kultury. Jaká cizí víra mohla kdy dobýt Cínu bez čínského proroka? Ale těch pár misionářů, kteří vážili cestu do Nankingu, nabylo přes vřelé přijetí dojmu, že tchajpehingské křesťanství k nim nevzhlíží pro oporu a vedení. Tchaj-pchingové se považovali za nadřazený střed světa, byť byli v zásadě zdvořilí vůči všem „cizím bratřím" (waj siung-ti). Jejich šesté přikázání, „Nezabiješ!", doprovázela tradiční čínská glosa „Celý svět je jedna rodina a všichni lidé jsou bratři". Chunguv Kanonický spis ve tříznakové formě, kterou se děti učily nazpaměť, líčila Boží pomoc Mojžíšovi a Izraelitům, ležíšův život a jeho smrt jakožto Spasitele, a staré čínské uctívání Boha v dobé Sang a Cou (tady byl nevědomky zajedno s jezuity). Avšak vládcové dynastií Cchin, Chan a Sung upadli na scestí, až byl nakonec roku 1837 Chung přijat na Nebesích a pověřen, aby spasil (čínský) svět tím, že vyžene mandžuské démony. To bylo skutečné multi-etnické pojetí, aJe pro misionáře sotva stravitelné. Katolická Francie navíc odmítala tchajpehingský protestantismus ze zásady jako další výhonek ze setby zla rozpoutaného Martinem l.utherem.
Nebeské království tchajpehingů šlo cestou Kartága - zůstalo po něm jen jméno. Historické záznamy jsou zkreslené, jelikož císařské sily zničily většinu tchajpehingských písemností, s výjimkou těch, které uchovali převážně cizinci (některé byly nalezeny ve francouzských a britských knihovnách až v tomto století). V posledních letech povstání se objevili schopní vůdcové, ale bylo už příliš pozdě. Ideál, pro nějž položilo život tolik lidí, jim musel mít hodně co nabídnout, ale jen ve srovnání s vyčpělou prázdnotou starého řádu za Mandžuů.
Čchingskcí restaurace
v šedesátých letech 19. století
Schopnost Cchingů přežít domácí i zahraniční nápory jde převážné na vrub politických a personálních změn, známých jako čehingská restaurace. Zdálo by se, že se do roku 1861 čehingský mandát naprosto vyčerpal. Nesmiřitelná protizá-padní frakce ve vedeni čehingské politiky byla poražena anglo-francouzskou okupací Pekingu roku 1860. která zajistila definitivní uznání smluvního systému. Mezitím rozprášil nový tchajpehingský vojevůdce čehingské leženi obléha-
jící Nanking, vtrhl do delty Jang-c' a začátkem roku 1862 ohrožoval samotnou Šanghaj. Tato krize vedla roku 1861 v Pekingu ke státnímu převratu, kterým se dostalo k moci nové mandžuské vedení v čele s císařovnou vdovou Cch'-si jako regentkou a dále dvěma   Mandžuy,   princem Kungem a velkým kancléřem Wen-siangcm. Ti prováděli dvojí politiku: v zahraničních vztazích přijali smluvní systém, aby usmířili západní mocnosti; v domácí politice dosazovali více Číňanů
na místa se skutečnými pravomocemi
ve snaze porazit vzbouřence. Tato
pružnější politika zahájila restauraci
čehingské moci. („Restaurace" - čttng-
-sing - je tradiční čínský termín pro
„oživení uprostřed" dynastie). Novým velitelem v tažení proti
Tchaj-pchingňm se stal čínský (chan-
ský) konfuciánský učenec z Chu-nanu
Ceng Kuo-fan. Když byl roku 1852 poslán z Pekingu zpátky domů. aby tu
organizoval milici, rozhořčil ho, jak on
to viděl, rouhačský a zběsilý útokTchaj-pchingů na celý konfuciánský řád. Rozhodl se, že ho potlačí starou osvědčenou metodou, totiž mravní obrodou. Za tím účelem začal budovat armádu k obraně. Prováděl nábor velitelů podobného smýšlení, kteří mu byli osobně oddáni a kteří si zase sami vybírali své podřízené důstojníky, a ti zase jednotlivé vojáky muže po muži, takže vznikla síť vůdců a jejich následovníků, kteří si byli navzájem zavázáni a připraveni jeden druhého podporovat v boji. Byla to aplikace vzájemných odpovědností podle postavení v rodině, přenesená z rodinného systému do armády. A fungovalo to. Vojáci byli pečlivě vybíráni z řádných rodin a byli dobře placení a cvičení.
Ceng vytvořil na řece Jang-c' vnitrozemskou flotilu, budoval zbrojovky a využíval šetrné svých zdrojů. Původní tchajpehingští vojáci z rad jihočínské národnosti Hakka byli vybíjeni a Cengova Chunanská armáda začala vítězit. Jakmile si Mandžuové uvědomili, že jejich největší naděje spočívá v důvěře k Číňanům loajálním ke starému pořádku, mohl Ceng dosazovat své hlavní pobočníky jako provinční guvernéry, a mobilizovat tak soustředěné válečné úsilí. Metodicky zatlačoval Tchaj-pchingy do sevření ze dvou stran, na západě z horního toku Jang-c'. kde změnil Wu-čchang. hlavní město provincií Chu-pej a Chu-nan, šestkrát svého pána, a na východě z dolnílio toku, kde konečně opustily anglo-francouzské sfly svou neutralitu a pomáhaly hájit oblast Šanghaje a Ning-po.
245
Princ Kung. významný státník, který se snažil o prosazení prozápadní orientace čínské politiky
Peking kolem roku 1865
Přijeiím západního smluvního systému a podporou konzervativních čínských literátů-generáJů v provinciích noví vůdcové v Pekingu pod regentstvím mladé císařovny vdovy Cch'-si dosáhli do roku 1864 potlačení tchajpehingského povstání a vdechli své dynastii novou životní energii. Idealizovaný obraz této éry navozuje představu skutečné snahy konzervativních sil o „restauraci", podobnou té. k níž došlo po založeni Východních Chánů nebo po velkých povstáních v polovině dynastie Tchang. Průkopnice západního historického bádání o období čehingské restaurace Mary Clabaugh Wrightová (1957) barvitě vylíčila, jak během Šedesátých let 19. století znovu ožily a začaly fungovat jednotlivé složky tradičního konfuciánského státu: skupina čestných a zásadových civilních hodnostářů, vybraných na základě státních zkoušek z kanonických spisů a loajálních vůči panující dynastii, rozhodně potřela povstání a usilovala o laskavou správu čínského agrárního hospodářství a všeobecný blahobyt. V centrálních provinciích byl obnoven pořádek, poskytovaly se daňové úlevy', znovu se obdě-ávala půda ponechaná ladem, zakládaiy se školy a do státních služeb se povo-Lih■talenlovaní muzi'' kd>'ž skutečnost na nižší úrovni zřejmě poněkud pokulhávala za tím, co bylo hlásáno nejvyššími hodnostáři. Vedle tohoto oživení tradičního rádu začali vůdcové restaurace rovněž napodobovat Západ. Zakl dali zbrojovky na výrobu moderních zbraní, stavěli parníky, překládali západ
a-iii
učebnice o technice a mezinárodním právu a vytvořili jakýsi prototyp ministerstva zahraničí v podobě zvláštního výboru [Cung-lija-men) podřízeného Velké radě. lejich nové provinční a krajové armády vybavené moderními zbraněmi brzy znemožnily případná další rolnická povstání. V tomto úsilí jim napomáhaly svou politikou i západní mocnosti, jejichž imperialistické soupeřeni nebylo až do sedmdesátých let nijak zvlášť intenzívní.
Současné zevrubné studie již tolik optimismem nehýří. Zdůrazňují, že restaurace vynesla k moci omezenou a tajnůstkářskou císařovnu vdovu. Zavádění vymožeností Západu bylo ponecháno hlavně na místních čínských představitelích v provinciích, kde začal v politice převládat chanský živel, což uvrhlo mandžuský dvůr do defenzívy. Tyto provinční snahy ovšem postrádaly koordinaci a neměly podporu Pekingu. V konečných důsledcích nemohla nová vitalita čehingské vlády překonat strnulost tradiční čínské společenské hierarchie. Ta mohla fungovat jen podle svých vlastních zákonů, a ty se již přežily. Vůdcové restaurace se drželi konzervativních představ o prvořadosti zemědělství jakožto základu státních příjmů a blahobytu obyvatelstva. Neměli ponětí o ekonomickém růstu či rozvoji v moderním smyslu, ale byli asketický proti hromadění zisku; nadále opovrhovali obchodem, včetně zahraničního, jako neproduktivním odvětvím. Místo toho se snažili mezi rolnictvem a byrokracií propagovat klasické ideály šetrnosti a nezkaženosti, aby mohl z plodů země účelněji vyžít lid i jeho vláda. Na pomoc zemědělství se pokusili bez většího úspěchu (Kwang-Ching Liu, CHOC 10) snížit daně v oblasti dolního toku lang-c', aniž však snížili pachtovné či omezili moc statkářů. Snažili se oživit systém veřejných prací nezbytný ke kontrole vodních toků, ale nepodařilo se jim zvládat záplavy na Žluté řece o nic lépe. než jejich předchůdcům.
Restaurace ztratila po roce 1870 svou vitalitu, a to z mnoha důvodů. Její vůdcové vědomě oživovali minulost namísto tvůrčího přístupu k nové čínské budoucnosti. Nemohli dostatečně inspirovat nižší vrstvy byrokracie, ani se vypořádat s odbornými technickými a intelektuálními problémy při napodobování Západu. Už jen samotná intenzita jejich konzervativního a restauračního snažení znemožnila, aby Čína reagovala na kontakt se Západem revolučním způsobem.
Potlačení dalších povstání
Jedním z nepochybných úspěchů restaurace bylo potlačení různých povstání. V době, kdy Tchaj-pchingové ovládali dolní tok ]ang-c'. vzniklo na sever od této oblasti mezi řekou Chuaj a Žlutou řekou další hnutí povstaleckých tlup zvaných Nien (mapa č. 20). Ze svých základen v opevněných vesnicích obehnaných hliněnými zdmi na jižním okraji Severočínské roviny podnikali povstalci výpady jízdních oddílů, organizovaných v jejich vlastním systému korouhví, a svou územní základnu udržovali s pomocí útvarů místní milice, jejíž vedení ovládli. 1 když hnutí Nien nechovalo dynastické nároky jako Tchaj-pchingové. přesto vytlačilo v letech 1853-1868 císařskou moc z rozsáhlých území a dále ji ohrožovalo loupeživými nájezdy za potravinami do okolních provincií.
2 oblast pod kontrolou Tchaj-pchingů 1854-1863 1=^ P°^"i,"ár°dn"s,i Miao ESj Povs,ánl Nien '«53-1868 [Q] povstání muslimů 1855-1874
-«. tchajpchingské taženi na sever 1851-1855
- - »- povstání S' Ta-kchaje 1857-1863
o_
4   povstání Triády a jiných tajných společnosti l
400 km
300 mil
20. Povstání v 19. století
Císařské snahy vypudit Nieny z jejich opevněných hnízd opakované selhávaly. Stržené zdi za čas zase stály. Literátští generálové, kteří předtím porazili Tchaj-pchingy, se pokusili zbavit Nieny lidové podpory na venkove tím, že přislíbili bezpečnost obyvatelstvu, smrt vůdcům a milost jejich následovníkům. Mezitím vzplanulo několik dalších povstání v různých částech severní Činy. Ta byla nakonec, stejně jako Nienové. potlačena novými provinčními armádami s moderními zbraněmi. Provinční armády odřízly jezdectvo povstalců od přísunu posil a zásob, a nakonec ho za použiti zátarasů a vlastního jezdectva rozprášily na volných pláních.
Jako dozvuk těchto povstání, která zmítala střední a severní Čínou, propukly na jihozápadě a severozápadě v šedesátých a sedmdesátých letech krvavé vzpoury čínských muslimů - tvrdé srážky, jež se teprve nyní stávají předmětem studia. Vidíme ledy, že hnutí za změny začalo v moderní Číně podle tradičního vzorce jako rolnická povstání a jako restaurace, jež je potlačila. V jejich průběhu zahynuly miliony nebožáků. Válečné šílenství se nakonec samo vyčerpalo a boje utichly. Podle moderních odhadů měla Čína roku 1850 asi čtyři sta deset
Sir Robert Hart, generální insoektor
< Z
5
V)
milionů obyvatel, ale po povstáních Tchaj-pchingů, Nienů, muslimů a dalších roku 1873 už jen tři sta padesát milionů.
Vojenský nátlak na Cínu prostřednictvím delových člunů, a dokonce i anglo-francouzská okupace Pekingu v roce 1860, tak byly jen krátkodobé, drobné a vůbec okrajové pohromy ve srovnání s velkými povstáními, jež se v polovině století přehnala klíčovými provinciemi, Evropané a Američané, kteří si zajistili své zvláštní výhody v nových čínských otevřených přístavech, se nacházeli na okraji tohoto velkého společenského vření a nebyli jeho původci. Pro některé Číňany zosobňovali ve své době nový řád a nové příležitosti, ale pro většinu byli bezvýznamní.
Začátkem šedesátých let se přesto vytvořilo jakési neformální spojenectví mezi Brity a Cchingy. Británie chtěla především stabilitu pro obchod, a tak napríklad pomáhala Pekingu k nákupu flotily parních dělových člunů (nejmoder-nějších zbraní té doby), i když z prodeje nakonec sešlo kvůli sporům o to, kdo bude této flotile velet. Robert Han a jeho Císařská námořní celní služba stáli jakožto čchingští hodnostáři v čele britských snah pomoci Cíně se zaváděním moderní finanční sprán- a zjednodušených pravidel pro obchod. Současně pomáhali Cchingům udržovat stabilitu režimu a sehráli tak svou roli v čínské domácí politice, kterou mohli později napadnout čínští vlastenci.
11
Císařské námořní celní služby při práci. Kresba z londýnských novin. 1890
RANA MODERNIZACE A ÚPADEK ČCHINGSKÉ MOCI
Sebeposilování a jeho selhání
V desetiletích následujících po čchingské restauraci z šedesátých let se vůdčí osobnosti z řad Mandžuň i Číňanů snažily o osvojení západních nástrojů a institucí. Toto hnutí, popisované Albertem Feuerwerkerem. Kwang-Ching Liuem a dalšími, bylo založené na přitažlivé, ale zavádějící doktríně, vyjádřené heslem: „Čínské učeni jako základ, západní učení pro praktické účely" - jako kdyby snad bylo možno využít západní zbraně, parníky, védu a techniku pro zachování konfuciánských hodnot. Při pohledu zpět vidíme, že dělové čluny a ocelárny s sebou přinášejí svoji vlastní filosofii. Avšak generace let 1860-1900 lpěla na tomto zaklínadlu a věřila, že Cína může přeskočit napůl do moderní doby, jako by mohla napůl přeskočit přes rozvodněnou řeku.
Pod klasickým, a tedy bezpečné čínským heslem „sebeposilování" začali vůdcové Cíny přebírat západní zbraně a stroje, jen aby se nechali vtáhnout do nezvratného procesu, kdy jedna výpůjčka vede automaticky k další, od strojů po technologie, od vědy ke vzdělání jako lakovému, od přijetí nových idejí ke změně stávajících institucí, a nakonec od reformy ústavy k republikánské revoluci. Marnost šálení polovičaté westernizace omezující se na prostředky, ale nikoli už na hodnoty, byla ve skutečnosti zřejmá mnohým konzervativním učencům, kteří proto zvolili alternativní řešení a stavěli se šmahem proti všemu západnímu.
Vůdci sebeposilování byli vítězové nad Tchaj-pchingy, literáti-úředníci jako Ceng Kuo-fan a jeho mladší pobočník Li Chung-čang (1823-1901), který založil v Šanghaji moderní zbrojovku, liž v roce 1864 vysvětloval Li ve svém podání Pekingu, že nadvláda cizinců je postavena na převaze jejich zbraní, že je beznadějné pokoušet se je vypudit, a že čínská společnost tudíž stojí před největší krizí od svého sjednoceni za Prvního císaře roku 221 př. n. I. Li dospěl k závěru, že v zájmu sebeposílení se Cína musí učit používat západní stroje, což předpokládalo také vyškolení čínské obsluhy. Pro japonské válečníky se tato jednoduchá poučka stala samozřejmostí po příjezdu Perryho roku 1853. Avšak v Cíně se hnutí za napodobování Západu na každém kroku stavěly do cesty překážky v podobě nevědomosti a podjatosti konfuciánských literátů. Tento nedostatek přizpůsobivosti v Cíně během desetiletí, v nichž se Japonsko rychle modernizovalo, je příkladem jednoho z velkých rozdílů v lidských dějinách.
Čínské problémy se projevovaly zas a znovu. Například již v 17. a 18. století pro zpřístupnění západní vědy přeložilo asi osmdesát jezuitů do čínštiny na čtyfi sta západních prací, více než polovinu z nich o křesťanství a zhruba třeti-