1. Úvodní hodina Náboženství v čínské kultuře Moderní termíny: 宗教 zōngjiào / cung-ťiao = náboženství 哲学 zhéxué / če-süe = filozofie 文学 wénxué / wen-süe = literatura Užívaná jména: Buddhismus Taoismus Konfucianismus „lidové náboženství“ „státní kulty“  Představa o nenáboženskosti čínské kultury Fung Yu-lan (1895-1990): „Místo, které v čínské kultuře zaujímala filozofie, je srovnatelné s rolí náboženství v jiných kulturách. V Číně byla filozofie zájmem každého vzdělaného člověka. Ve starých dobách, pokud měl člověk nějaké vzdělání, první, co studoval, byla filozofie. [...] Číňané, ve srovnání s jinými kulturami, neměli velký zájem o náboženství, protože jejich hlavním zájmem byla filozofie. Číňané nejsou náboženští, neboť jsou filozofičtí. [...] Veškerou touhu po tom, co je za viditelným světem, uspokojovali skrze filozofii.“ Konfucius: Mistr nikdy nemluvil o zázracích, o siláckých kouscích, o nepravidelnostech v přírodním koloběhu nebo o nadpřirozených bytostech. Ji Lu se tázal, jak má člověk sloužit duchům a bohům. Pravil Mistr: „Jak můžeš sloužit duchům, když dosud neumíš sloužit lidem?“ Ji Lu se potom odvážil otázky o smrti. Pravil Mistr: „Jak se můžeš něco dovědět o smrti, dokud nic nevíš o životě?“ Fan Chi se tázal po moudrosti. Pravil Mistr: „Moudrý budiž zván ten, jenž opatřuje svým poddaným to, co jim po právu náleží, kdo uctívá duchy a božstva a udržuje je v povzdálí.“ Další zdroje představy o nenáboženskosti čínské kultury: – jezuité, Max Weber, většina moderní sinologie až do posledních desetiletí Existují ale i náboženské výklady čínské kultury: Kang Youwei, některé trendy v soudobém konfucianismu Kang Youwei (1858-1927): „Když se Nebesům zželelo přemíry utrpení lidí žijících na rozlehlé zemi, Černý císař seslal na zem své semeno, aby stvořil bytost, jež by ulevila lidu v jeho trápení a jež by se, nadána jasnozřivostí, stala božským králem, učitelem tisíců generací, ochráncem nesčetného lidu, náboženským vůdcem celé rozlehlé země.“  Filozofie jako preferovaný koncept v přístupu k tradiční (elitní) čínské kultuře  Vyrovnávání se se Západem, kontrastivní přístupy Simon Leys: „Teprve když hledíme na Čínu, můžeme si konečně přesněji uvědomit svou vlastní identitu a začínáme chápat, jak velká část našeho dědictví vychází z univerzálního lidství a jaká jen odráží pouhé indoevropské idiosynkrasie. Čína je oním základním Druhým, s nímž se Západ musí setkat, aby si jasně uvědomil obrysy a hranice vlastního kulturního Já.“ Michael Puett: Vytváření takových kontrastivních přístupů vyžaduje vytrhnout určité texty z kontextu a číst je jako předpoklady sdílené celými kulturami, které jsou srovnávány. [...] Rekonstrukce tohoto kontextu nám [naopak] umožňuje podat historický výklad toho, proč byly určité výroky vysloveny, a rekonstruovat provokativní sílu, kterou tyto výroky měly ve své době. Redukovat je na pouhé příklady obecně čínského způsobu myšlení nám znemožňuje zachytit kulturní sílu, již tyto výroky měly. Pascal Boyer: Rutinně mluvíme o celých kulturách jako jednotných celcích, o „čínské kultuře“, „jorubské kultuře“, „britské kultuře“ atd. Co je na tom špatně? Pojem „kultura“ označuje určitou podobnost mezi reprezentacemi, které nacházíme u členů skupiny. Zdá se tudíž, že můžeme dělat terénní výzkumy mezi různými skupinami lidí, například mezi Američany a Joruby, a poté popsat ty reprezentace, které nacházíme pouze v jedné z nich, jako americkou nebo jorubskou kulturu. [...] Můžeme si myslet, že má smysl srovnávat Američany a Joruby, jelikož existuje jorubské politické zřízení a americký národ. Je však třeba si všimnout, že jsou to dějinné, účelové konstrukce, a nikoliv důsledky nějaké přirozené podobnosti. Pokud se podíváme na skutečná jednání a reprezentace lidí v každé z obou skupin, zjistíme, že mnohé z toho, co dělají a jak uvažují, lze pozorovat mimo tyto skupiny. Mnoho norem a idejí amerických farmářů je mnohem běžnějších mezi farmáři než mezi Američany; mnoho norem a idejí jorubských byznysmenů je mnohem běžnějších mezi byznysmeny než mezi Joruby. Potvrzuje se tím, co antropologové dlouho tušili: že výběr skupin lidí pro kulturní komparace není přirozeným nebo vědeckým výběrem, nýbrž výběrem politickým  Vylučování, marginalizace náboženství v čínské kultuře - Lidová kultura vs. kultura elitní – tato dichotomie dosud silně poznamenává náš pohled na čínskou kulturu  „Lidové náboženství“ v Číně a božský potenciál člověka v čínské kultuře - Kult předků - Uctívání významných osobností - Dosažení nadlidských schopností uvnitř lidské osobnosti - Ideál dosažení nesmrtelnosti, kult nesmrtelných Laozi (Lao-c’): Když je svět spravován správnou metodou (dao), duchové se neprojevují jako božské síly. Není to však tak, že by neměli svou božskou sílu – svou silou neškodí lidem. Ale ani mudrci/božští vladaři (shengren) neškodí duchům. Když se mudrci a duchové navzájem nezraňují, jejich síly (de) se spojují a přivádějí [celý svět] zpět k řádu. Základní literatura k tématu náboženství Číny (obecně): Cambridge History of China. Sources of Chinese Tradition. 2 vols. New York: Columbia UP, 2000, 2001. Lagerwey, John a Marc Kalinowski (eds.) Early Chinese Religion. Part One: Shang through Han (1250 BC – 220 AD). Leiden: Brill, 2009. Lagerwey, John a Lü Pengzhi (eds.) Early Chinese Religion. Part Two: The Period of Division (220 – 589 AD). Leiden: Brill, 2009. Lagerwey, John (ed.) Chinese Religion and Society. 2 volumes. Hongkong, The Chinese University Press, 2004. Fowler, Jeaneane a Merv Fowler. Chinese Religions: Beliefs and Practices. Sussex Academic Press, 2008. Lopez, Donald F. (ed.) Religions of China in Practice. Princeton University Press, 1996. Yu, Anthony C. 2005. State and Religion in China. Historical and Textual Perspectives. Chicago: Open Court. (Overmyer, Daniel L. Náboženství Číny: svět jako živý organismus. Praha: Prostor, 1998.)