Základy římského práva
Římské právo - pojem, periodizace, vývojové fáze, vznik práva
- Ius Quiritium
- Ius Romanorum
Právní věda je znalost věcí božských a lidských, věda o spravedlivém a nespravedlivém
Periodizace ŘP
- Doba královská 753 př.n.l. – 510 př. n. l.
- Republika 510 př. n. l. – 27 př. n. l.
- • Principát 27. př. n. l – (r. 23 př. n. l. Augustus je legibus solutus – postaven nad zákony) – do začátku vlády Diocletiana – 284 n. l.
- Dominát – od vlády císaře Diocletiána (284 n. l. – 395 n. l.)
- Vývoj po pádu Západořímské říše v roce 476 n. l.
- Vývoj po pádu Východořímské říše v roce 1453 n. l.
Vývojová období ŘP
- Právo archaické – 8. stol. př. n. l. – 5. stol. př. n. l.
- Období práva národního – toto období zahrnuje období od Zákona XII desek ( 451 př. n. l.) do vydání Aebutiova zákona (kolem roku 160 př. n. l.) který zavedl i pro římské občany tzv. formulový proces, který se do té doby aplikoval jen před cizineckým praetorem
- Období práva světového – toto období se částečně kryje s přechozím. Do tohoto období spadá velmocenský vzestup Říma po punských válkách.
- Právo klasické – 1. – 3. století n. l.
- Právo poklasické – období vlády Severovců (především působení právníků: Paula, Ulpiána, Papiniana)
- Právo justinánské – od vydání Tria volumina (Corpus iuris civilis)
- Primární recepce
- Sekundární recepce - od působení Irneria v Boloni (1050-1130)
Systém ŘP soukromého
- Res - věci – vztahy regulující právní poměry k věcem – k předmětům právních vztahů (především vlastnické právo a věc v právním smyslu)
- Personae - osoby – úprava postavení subjektů práv
- Actiones - žaloby – ochrana práv
- Právo vztahující se k osobám – předmětem jsou subjekty práva osoby (personae), vznik změna a zánik právního postavení (status et capitis deminutio).
- Rodinné právo – předmětem je římská rodina (familia), manželství (matrimonium), vztahy mezi dětmi a rodiči (patria potestas), soukromý kult (sacra privata),vztahy související s rodinou (tutela, cura, peculium).
- Věcné právo – předmětem jsou věci v právním smyslu (res).
- Závazkové právo – předmětem jsou vztahy mezi individuálně určenými osobami (věřitel a dlužník).
- Dědické právo – je část práva, které upravuje přechod práv a povinností zůstavitele na dědice.
- Procesní právo – žalobní systém (actio) a postup ochrany práv a chráněných zájmů (praetor, iudex privatus).
Vznik práva
Marcus Tullius Cicero, De officiis libri tres, II, 12:
Myslím, že nejen u Médů, jak o tom vypravuje Hérodot, ale i u našich předků vešlo kdysi v obyčej volit lidi dobré povahy za krále, proto se dosáhlo spravedlnosti. Když byli lidé v míru utiskováni od lidí mocnějších, utíkali se vždy o pomoc k některému jednotlivci, vynikajícímu ctností. A ten, aby ochránil slabší před bezprávím, zavedl rovnost a podle stejného právního řádu vládl nejvyšším i nejnižším. A ze stejné příčiny jako království byly zavedeny také zákony. Neboť lidé si vždycky žádali rovné právo; vždyť jinak by to ani právo nebylo. Dokud lidé dosahovali takového práva od spravedlivého a poctivého jednotlivce, byli s ním spokojeni. Když tomu přestalo tak být, byly vynalezeny zákony, aby se všemi lidmi vždycky mluvily jednou a touž řečí. Je tedy jasné, že k vládě bývali vybíráni ti, o jejichž spravedlnosti měl lid vysoké mínění.
Sextus Pomponius Liber singulari enchiridi
A tak se nám zdá, že je nutné, abychom vyložili původ a vývoj práva samého. Na počátku naší obce rozhodl lid žít nejprve bez určitého zákona, bez pevného práva a všechno bylo řízeno mocí králů. Když potom obec poněkud vzrostla, sám Romulus prý rozdělil lid na 30 částí, které nazval kuriemi, protože spravoval tenkráte obecní záležitosti podle jejich rad. A sám návrh lidu některé kuriátní zákony: učinili tak i králové následující. Tyto zákony jsou sepsány v knize Sexta Papiria, který byl jedním z předních mužů v době, kdy vládl Superbus, syn Demarata Korintského. Tato kniha, jak jsme uvedli, se nazývá Ius civile Papirianum, ne proto, že Papirius připojil snad něco svého, ale že zákony, bez pořádku navržené, shrnul v jeden celek. Když potom byli králové vyhnáni, byly všechny tyto zákony zrušeny zákonem tribunským a lid římský začal znovu žíti spíše podle neurčitého práva a obyčeje než podle psaných zákonů. A tak to trvalo kolem dvaceti let. Potom však, aby byl odstraněn tento stav, bylo z moci lidu rozhodnuto, aby bylo zvoleno deset mužů, kteří by si vyžádali zákony od řeckých obcí a obec zákony upevnili: ty potom byly sepsány na deskách ze slonové kosti a vyloženy před řečništěm, aby je měl každý na očích. A byla jim (decimvirům) v tom roce dána nejvyšší pravomoc ve státě, aby jednak zákony opravovali, jestliže by to bylo třeba, jednak aby je vykládali a aby z jejich rozhodnutí nebylo možné odvolání, jako od ostatních magistrátů. Ti sami poznali, že nové zákony mají ještě nedostatky a proto následujícího roku připojili k oněm tabulím ještě dvě další; a tak jsou podle přidaných dvou desek nazvány Zákony dvanácti tabulí. Při sepisování těchto zákonů měl, jak někteří uvedli, jaksi Hermodurus efesský, tenkráte vyhnanec v Itálii, velký vliv na decimviry. Když tyto zákony byly přijaty, objevila se nutnost, vykládati je odborně před soudem. (Obyčejně se totiž stává, že výklad zákonů vyžaduje autoritu znalců práva ). Tento výklad a toto nepsané, právníky vytvořené právo, není označována jako zvláštní část, ale nazývá se obecným jménem ius civile, na rozdíl od ostatních odvětví práva, která dostala vlastní pojmenování a která se jím označují. Potom, skoro v téže době, byly z těchto zákonů vytvořeny žaloby, aby jich občané používali ve sborech mezi sebou. Aby potom lid neužíval těchto žalob podle své libovůle, byly vázány na pevné a slavnostní formy. Tato část práva se nazývá legis actiones tj.žaloby podle zákona (legitimae actiones). A tak vznikla téměř současně tato tři odvětví práva: zákony dvanácti desek, z nich se počalo vyvíjeti právo civilní, z nich vznikly legis actiones. Jejich odborný výklad, stejně jako řízení právních jednání, byly svěřeny kolegiu pontifiků, kteří každoročně vybrati ze svého středu jednoho, aby spravoval soukromé soudnictví. Podle tohoto obyčeje žil lid římský skoro sto let. Později se stalo, že Appius Claudius dal žalobním formulím pevnou formu a sepsal je. Ale jeho písař, Gnaeus Flavius, syn propuštěnce, mu knihu ukradl a odevzdal ji lidu. Tímto darem se tak zavděčil, že se stal tribunem plebis, senátorem a uralským aedilem. Tato kniha, která obsahuje žalobní formule se nazývá ius civile Flavianum, stejně jako ona ( uvedená) ius civile Papirianum: Jak obec dále vzrůstala nedostávalo se některých druhů řízení, sepsal nedlouho potom Sextus Aelius nové formule a odevzdal je lidu. Kniha ta je zvána ius Aelianum. Později, když již platil v obci zákon XII tabulí a ius civile, nedošlo k neshodám mezi patriciji a plebeji. Plebejové odešli z města a ustanovili si vlastní právo, které se nazývá plebiscita. Brzy potom, co byly plebejové povolání nazpět, bylo zákonem Hortensiovým ustanoveno, že tato plebiscita, o kterých vznikaly četné spory, mají být považovány za zákon: tím se stalo, že plebiscita se od zákonů (leges) lišila jenom formou vzniku, jejich moc byla ale stejná. Postupem doby, protože bylo pro plebeje obtížné se scházeti, pro všechen římský lid potom, při tak velkém množství lidí, ještě obtížnější přenesla sama nutnost péči o stát na senát: a tak začal zasahovati senát a bylo uznáváno, cokoli by ustanovil. Toto právo bylo nazýváno senatusconsultum. V téže době také magistráti vyhlašovali právo a vydávali edikta, aby se občané dověděli, jak bude postupováno podle práva v té které věci a aby se podle toho zařídili. Tato edikta praetorů stanovila ius honorarium: honorarium proto, protože pramenilo z moci (ex honore) praetora. Nakonec, jak se stále více zužoval okruh osob rozvíjejících právo (jak to okolnosti vyžadovaly), objevila se nutnost svěřiti péči o stát osobě jediné, neboť senát nemohl nakonec říditi úspěšně správu provincií. A tak s ustanovením císaře bylo jemu dáno právo, aby platilo vše, co cokoliv by nařídil. A tak platí v našem státě jednak (staré) právo, tj. zákon (XII tabulí), jednak zvláštní ius civile, které je nepsané a pramení z pouhého výkladu znalců práva, jednak legisakce, které obsahují způsob jednání na soudě, jednak plebiscitum, které je usnášeno bez účasti patricijů, jednak edikty magistrátů, ze kterých pramení právo honorární, jednak senatusconsultum, které nabývá platnosti usnesením senátu bez formy zákona, jednak císařské konstituce – to, co císař ustanovil, je považována za zákon.