180. Tollitur adhuc obligatio litis contestatione, sä modo legitimo iudi-cio fierit actum. Nam tunc obligatio Quidem principalis dissolvitur, incipit autem teneri reus litis contestatione; sed si condemnatus sit, sublata litis contestatione incipit ex causa iudi-cati teneri. Et hoc est, Quod apud veteres scriptum est ante litem con-testatem dare debitorem oportere, post litem contestatem condemnari oportere, post condemnationem iu-dicatum facere oportere. 181. Unde fit. ui si legitimo iudicio debitum potiero, postea de eo ipso iure agere non possim, Quia iuntili-ter intendo DAR! MIHI OPORTERE, Quia litis contestatione dari oportere desiit. Aliter atoue si imperio continent! iudicio egerim; tunc enim nihilo minus obligatio durat, et ideo ipso iure postea agere possum, sed debeo per exceptionem rei.iudicatae vel in judicium dedüctäe summoveri. Quae autem legitima iudicia et quae imperio continentia sint, seoyenti commentario referemus. 182. Transeamus nunc ad obliga-tiones Quae ex delicto nascuntur, veluti si Qu is furtum fecerit, bona rapuerit, damnum dederii, iniuriam commiserit; Quarum omnium rerum uno gertere consistit obligatio, cum ex contractu obligationes in IUI ge- nera diducantur, sicut supra expo-suimus. 183. Furtorum autem genera Ser. Sulpicius et Masurius Sabinus 111 esse dixerunt, manifestum et nec manifestum, concept um et oblatum; Labeo duo, manifestum et nec manifestum; nam conceptum et oblatum species potius actionis esse furto cohaerentes Quam genera furtorum; Quod sane verius videtur, sicut in fieri us apparebit. 184. Manifestum furtum Quidam id esse dixerunt, Quod dum fit de-prehenditur. Alii vero ulterius, Quod eo loco deprehenditur, ubi fit, veluti si in oliveto olivarum, in vineto uva-rum furtum factum est, Quamdiu in eo oliveto aut vineto fur sit; aut si in domo furtum factum sit, Quamdiu in ea domo fur sit. Alii adhuc ulteriüs eo usque manifestum furtum esse dixerunt, donee perferret eo quo perferre fur destinasset. Alii adhuc ulteriüs, QuandoQue earn rem fur te-nens visus fuerit; Quae sententia non optinuit. Sed et illorum sententia, Qui existimaverunt, donee perferret eo quo fue destinasset, deprehen-sum furtum manifestum esse, ideo non videtur probari, Quia magnam recipit dubitationem, utrum unius diei an etiam plurium dierum spatio id terminandum sit. Quod eo per-tinet, Quia saepe in aliis civitatibus 181. Proto se stává, že zažalují-li v legitimním řízení (nějaký) dluh, nemohu jej později „ze samého prá-va"žalovat (znovu), protože nárok ŽE MÁ POVINNOST MNĚ PLNIT vznesu neplatně: neboť povinnost plnit vzala litiskontestací zasvé. Něco jiného však platí, podám-li žalobu v řízení, jež se vede z moci úřední (iudici-um imperio continens): tehdy totiž obligace nicméně trvá, a proto „ze samého práva" mohu žalovat později: (žalovaný) mě však musíodrazit námitkou (excepcí) věci rozsouzené, anebo námitkou věci na soud vznesené. Kteráže řízení jsou pak legitimní a kteráže se vedou z moci úřední, vyložíme v následujícím komentáři. 182. Přejděme nyní k obligacím, které vznikají z deliktu, jako když někdo spáchá krádež, uioupí majetek, způsobí škodu, dopustí se inj-urie (urážky na cti). Ve všech těchto případech jde o obligaci jednoho druhu, zatímco při obligacích ze smlouvy se rozlišují - jak jsme výše vyložili - čtyři druhy. 183. Krádeží, jak prohlásili Servius Sulpicius a Masurius Sabinus, jsou pak čtyři druhy: furtum manifestům, furtum nec manifestům, furtum conceptum a furtum oblatum, Labeo (učil, že jen) dva: furtum manifestům a furtum nec manifestům, protože furtum conceptum a furtum oblatum jsou spíše jen zvláštní druhy žalob, jež z krádeže vznikají, než druhy krádeží (samých). Což - jak se dále ukáže - se zdá opravdu správnější. 184. Furtum manifestům - krádež zjevná je podle názoru některých (právníků) ta krádež, která je odhalena, když se páchá. Podle jiných však rovněž i ta, která je odhalena na místě, kde se páchá: jako když byly na olivovém poli ukradeny olivy, anebo na vinici hrozny a zloděj (je odhalen), dokud ještě mešká na tom poli anebo na té vinici, anebo byla-li krádež provedena v domě, dokud ještě zloděj mešká v tom domě. Jiní (právníci šli) ještě dále a prohlásili, že krádež je zjevnou krádeží do té doby, dokud by zíoděj nedopravil (kradenou) věc tam, kam šiji dopravit předsevzal. Jiní ještě dál - dokud by zloděj byl spatřenjakdržítu věc. Tento názor se neprosadil, neuznává se však, jak se zdá, ani názor těch (právníků), kteří soudili, že o krádež zjevnou jde i tehdy, byla-ii odhalena dříve, než zloděj dopravil věc tam, kam dopravit si ji předsevzal: a sice proto, že jsou velké pochybnosti, jak má být provedeno časové ohraničení, zda lhůtou jednoho dne, anebo zda lhůtou více dní. Což má svůj význam, protože zloději věci v jedněch obcích ukradené zamýšlejí často přenést do obcí jiných, anebo do jiných provincií. A tak se z výše uvedených názorů považuje za správný (bud) prvý nebo druhý, většina (právníků) dává však spíše zapravdu názoru druhému. 185. Co je furtum nec manifestům lze pochopit z toho, co jsme (právě) řekli: to totiž, co není krádež zjevná, je krádež nezjeVná. -230- -231 - subreptas res in alias civitates vel alias provincias destinant fures per-ferre. Ex duabus itaoue superioribus oplnionibus alterutra adprobatur; magis tarnen plerique posteriorem probant. 185. Nec manifestum furtum Quid sit, ex iis Quae diximus intellegitur. Nam Quod manifestum non est, id nec manifestum est. 186. Conceptum furtum dicitur, cum apud aliquem testibus praesen-tibus .furtiva res quaesäta et inventa sit. Nam in eum propria acito con-stituta est, Quamvis fur non sit, Quae appellatur concepti. 187. Oblatum furtum dicitur, cum res furtiva tibi ab aliQuo oblata sit eacjue apud te concepta sit; utiQue si ea mente data tibi fuerit, ut apud te potius Quam apud eum qui de-derit conciperetur. Nam tibi, apud Quem concepta est, propria adver-sus eum Qui optulit, Quamvisfur non sit, constituta est actio, ouae appellatur oblati. 188. Est etiam prohibiti furti actio adversus eum qui furtum Quaerere volentem prohibuerit. 189. Poena manifest! furti ex lege Xll tabularum capitalis erat. Nam liber verberatus addicebatur ei cui furtum fecerat; utrum autem servus efficeretur ex addictione, an adiu-dicati loco constitueretur, veteres Quaerebant. In servum aeojje verbe-ratum animadvertebatur. Sed postea inprobata est asperitas penae et tarn ex servi persona Quam ex liberi Qiia-drupli actio praetoris edicto consti-tuta est. 190. Nec manifest! furti poena per legem XII tabularum dupli inrogatur, eamoue etiam praetor conservat. 191. Concepti et oblati poena ex lege XII tabularum tripli est, eaque similiter a praetore servatur. 192. Prohibiti actio ojiadrupli est ex edicto praetoris intraductal lex autem eo nomine nullam poenam constituit Hoc solum praecipit, ut Qui Quaerere velit, nudus Qiiaerat, licio cinctus, lancem habens; Qui si Quid invenerit, iubet id lex furtum manifestum esse. 193. Quid sit autem licium, ouae-situm est. Sed verius est consuti genus esse, quo necessariae partes tegerentur. Quae res (lex tota) rici-dula est. Nam qui vestitum Quaere-re prohibet, is et nudum Quaerere prohibiturus est, eo magis Quod ita Quaesita re et inventa maiori poenae 186. Furtum conceptum se říká (tomu případu), když za přítomnosti svědků byla u někoho kradená věc hledána a nalezena.! když není zlodějem, propouští se totiž proti němu zvláštní žaloba, která se nazývá actio furti concepti. 187. Furtum oblatum se říká (tomu případu), když ti někým byla ukradená věc přinesena a u tebe (potom) objevena, zejména byla-li ti dána s úmyslem, aby byla objevena raději u tebe, než u toho, kdo ti jí dal. Tobě totiž, u něhož věc byla objevena, propouští se zvláštní actio furti oblati nazývaná žaloba proti tomu, kdo věc přinesl, (a to) i když zlodějem není. 188. Je také acktio furti prohibiti, (a sice} proti tomu, kdo by zabraňoval člověku, který chce hledat ukradenou věc. 189. Podle zákona 12 desek stíhal zjevnou krádež trest hrdelní: neboť svobodný člověk býval po zbičování přiřčen tomu, koho okradl. Staří (právníci) se však neshodli v názoru, zda se přiřcením stával otrokem, anebo zda se dostával do postavení člověka přisouzeného. (Pachatel -) otrok býval rovněž zbičován a popraven. Později byia však příkrost trestu odmítnuta a jak proti osobě (otroka), tak proti osobě (pachatele) svobodného zavedl prétorský edikt žalobu na čtyřnásobek. 190. Na krádež nezjevnou uvaluje zákon 12 desek trest dvojnásobku, a také prétor jej zachovává. 191. Na furtum conceptum a furtum oblatum je podle zákona 12 desek trest trojnásobku, a ten prétor rovněž dodržuje. 192. Na furtum prohibitum byla prétorským ediktem zavedena žaloba na čtyřnásobek, zákon však pro ten případ nestanoví trest žádný. Přikazuje jen to, aby člověk, který chce (ukradenou) věc hledat, hledal nahý, opásán provazem a s miskou v ruce. Jestli něco najde, jde podle příkazu zákona o krádež zjevnou. 193. Bylo však sporné, jak rozumět výrazu „provaz". Pravdě bližší je ale (zřejmě výklad), že je to druh ošacení, kterým by se zakryly nejnutnější části těla. Celá ta záležitost je ovšem směšná: kdo totiž brání hledat oblečenému, ten bude bránit i nahému, a to tím spíše, že jej postihne vyšší trest, bude-li (ukradená) věc takto hledána a nalezena. Nařizuje-li zákon dále, že (hledající) má držet misku, je to buď proto, aby měl zaměstnány ruce a nic nepodstrčil, anebo proto, aby tam (na tu misku) položil, co najde: obojí je však zbytečné, hledá-íi se věc tak velká anebo takové povahy, že nemůže být ani podstrčena, ani (na misku) položena. Nejsou jistě pochybnosti, že zákonu je učiněno zadost, ať ta miska je z jakéhokoli materiálu. 194. Protože však zákon v tomto případě přikazuje posuzovat krádež jako zjevnou, píší někteří (právníci), že krádež se považuje za zjevnou buď podle zákona, anebo podle povahy (jednání): podle zákona v případě, -232 - - 233 - subiciatur. Deinde Quod lancem sive ideo haberi iubeat, ut manibus oc-cupatis nihil subiciat, sive ideo, ut Quod invenerit ibi inponat, neutrum eorum procedit, si id Quod quaera-tur, eius magnitudinis aut naturae sit, ut neque subici neoue ibi inponi possit. Certe non dubitatur, culu-scurrtQue materiae sit ea lanx, satis legi fieri. 194. Propter hoc tarnen, Quod lex ex ea causa manifestum furtum esse iubet, sunt qui scribunt furtum manifestum aut lege intellegi aut natura: lege id ipsum de quo loQuimur, natura illud de quo superius exposuimus. Sed verius est natura tantum manifestum furtum intellegi. Neoue enim lex facere potest, ut Qui manifestus fur non sit, manifestus sit, non magis Quam qui omnino fur non sit, fur sit, et qui adulter aut homtcida non sit, adulter vel hominicida sit. At iliud !ex sane facere potest, ut proinde aliQuis poena teneatur, atQue si fur-turn vel ädulterium ve! homicidium admisisset, Quamvis nihil eorum ad-rniserit. 195. Furtum autem fit non solum cum Quis intercipiendi causa rem aSienam amovet, sed generaliter cum Quis rem alienam invito domino con-tractat. I 96. itaoue si Quis re Quae apud eum deposita sit utatur, furtum committit. Et si Quis utendam rem acceperit eamque in alium usum transtulerit, furti obSigatur, veluti si quis argentum titendum acceperit, quasi amicos ad cenam invitaturus, et id peregre secum tulerit, aut si Quis eouum gestandi gratia commo-datum longius aliquo duxerit, Quod veteres scripserunt de eo Qui in aciem perduxisset. 197. Placuit tamen eos, Qui rebus commodatis aliter uterentur, Quam utendas accepissent, ita fur-turn committere, si intellegant id se invito domino facere, eumoue, si intellexisset, non permissurum; at si permissurum credant, extra furti crimen videri; optima sane distinc-tione, Quod furtum sine dolo malo non committitur. 198. Sed et si credat aliquis invito domino se rem contrectare, domino autem volente id fiat, dicitur furtum non fieri. Unde illud ouaesitum et probatum est, cum Titius servum meum sollicitaverit, ut Quasdam res mihi subriperet et ad eum perferret, et servus id ad me pertulerit, ego, dum volo Titium in ipso delicto de-prehendere, permiserim servo quasdam res ad eum perferre, utrum furti an servi corrupt! iudicio teneatur Titius mihi, an neutro. Respon-sum neutro eum teneri, furti ideo ojjod non invito me res contrectave- o kterém mluvíme, podle povahy (jednání) v případech, o kterých jsme podali výklad výše. Správnější je však posuzovat krádež zjevnou jen podle povahy (jednánO. Neboť zákon nemůže způsobit, aby zjevným zlodějem byl ten, kdo zjevným zlodějem není, stejně jako nemůže způsobit, aby zlodějem byl ten, kdo zlodějem není vůbec, a cizoložníkem či vrahem ten, kdo cizoložníkem či vrahem není. Zákon však může zajisté způsobit to, že někdo je trestem stíhán právě tak, jako kdyby krádež či cizoložství či vraždu spáchal, ačkoli by z těchto (činů) nespáchal žádný. 195. Ke krádeži dochází pak nejen tehdy, když někdo odstraní cizí věc proto, aby se jí zmocnil, ale obecně (i tehdy), když někdo nakládá s cizí věcí proti vůli jejího vlastníka. 196. Proto se krádeže dopouští ten, kdo používá věc, jež mu byla dána do úschovy. A z krádeže je obligačně zavázán (také) ten, kdo by přijal věc do užívání, ale používal by ji způsobem jiným, například ten, kdo by přijal do užívání stříbrné (nádobí), třeba proto, že chce pozvat přátele na večeři, a (potom) by je s sebou vozil na cestách, anebo ten, kdo by koně, které si vypůjčil na projížďku, odvedl někam daleko, což staří (právníci) napsali o člověku, který by (vypůjčeného koně) přivedl do boje. 197. Bylo ovšem rozhodnuto, že ti, kdo by vypůjčených věcí užívali jinak, než jak je do užívání přijali, dopouštějí se krádeže (pouze) tehdy, když vědí, že to dělají proti vůli vlastníka, a že on, kdyby se o tom dověděl, by (takové užívání) nedovolil. Avšak myslí-li si, že by je dovolil, jsou zločinu krádeže prosti. Rozlišování jistě výtečné, protože bez zlého úmyslu nelze krádež spáchat. 198. Říká se však, že ke krádeži nedochází ani tehdy, když si někdo myslí, že s věcí nakládá proti vůii vlastníka, (zatím) ale se to děje s vlastníkovým souhlasem. Z toho vznikla a byla řešena otázka, zda v případě, že by Titius navedl mého otroka, aby mně odcizil nějaké věci a zanesl je jemu, (ale) otrok by mně to prozradil a já - chtěje dopadnout Titia při deliktu samém - bych otrokovi dovolil, aby mu nějaké věci zanesl, je mi Titius zavázán z krádeže či z (deliktu) svedení otroka, anebo ani z toho ani z onoho. Byl vysloven názor, že Titius není zavázán ani z toho, ani z onoho. Z krádeže ne proto, že nenakládal s věcmi proti mé vůli z (deliktu) svedení otroka ne proto, že otrok se (jeho jednáním) nestal horším. 199. Někdy dochází však i ke krádeži svobodných iidí, například bylo-li by odcizeno některé z našich dětí, jež máme v pravomoci, anebo i manželka, jež je v naší moci manželské, anebo dlužník nám přisouzený či ten, kdo byl najat ke gladiátorským hrám. 200. Někdy páchá člověk J