50
LIVIUS
KNIHA I
51
výrok přijímá a že naplní osudná proroctví založením a zasvěcením oltáře. Tam byla tehdy poprvé ze stáda vybrána vynikající kráva a oběť Herkulovi vykonána; přitom byli povoláni k posvátné službě i k pořádání hostiny Potitíové a Pinariové, kteréžto rodiny, tehdy i obzvlášť proslulé, obývaly ta místa. Náhodou se tehdy j přihodilo, že se Potitiové dostavili včas a že jim byly na stůl předloženy vnitřnosti. Pinariové však přišli na zbylou část hostiny, když už byly vnitřnosti snědeny. Proto zůstalo ustanovení platné, dokud žil rod Pinariů, aby nepožíval vnitřností při slavnostních obětech. Poti- i tiové byli poučeni Euandrem a stali se kněžskými představenými toho obřadu po mnoho věků, dokud ta rodinná slavnost neb\la předána ohradníkům obce a dokud nevymrel celý rod Potitiů. Pak tyto posvátné úkony převzal Romulus, jako jediné ze všech cizí; už tehdy totiž přál nesmrtelnosti nabyté statečností, jak ho k ní osudy vedly.
Romulus dá obci ústavu
8j Romulus řádně vykonal bohoslužby a svolal do shromáždění lid; ten však nemohl srůst v tělo jednoho národa jinak než zákony. Proto jím dal právní řád. Měl za to, že se to zřízení stane posvátným prostému ještě lidu, jestliže sám sebe učiní ctihodným odznaky moci. Proto si dodal ] vznešenosti i jinak, a to jak šatem, tak zejména přibráním čestného průvodu dvanácti liktorů. Někteří se domnívají, í že se přitom řídil poetem ptáků, kteří mu věštbou zvěstovali královskou moc. Já bych se spíše přidržel názoru těch, kterým se zamlouvá domněnka, že i ten počet byl převzat od sousedních Etrusků, stejně jako královští pomocníci; ostatně od nich bylo vzato i křeslo kurulské i toga nachem lemovaná. Tak prý to také měli zavedeno
Etruskové, protože si volili krále společně z dvanácti kmenů a ty kmeny daly po jednom liktorovi.
Vzrůstalo mezitím město opevněními i tím, že zabíralo další a další místa. Opevnění budovali spise proto, že počítali do budoucností s větším a větším počtem obyvatel, ne s ohledem na tehdejší množství. Potom, aby se město nezvětšovalo jen tak naoko, otevře Romulus jako asyl pro cizince to místo nyní ohrazené, kudy se sestupuje mezi dvěma háji. Tím sledoval starý záměr zakladatelů měst, aby mshl připojit ještě další obyvatelstvo; ti totiž lákali k sobě nízký lid neznámého původu a nepravdivě o něm rozhlašovali, že jsou to potomci narození v té zemi. Do toho asylu se utekly všeliké davy lidí ze sousedních kmenů bez rozdílu, svobodní i otroci, chtiví změny života. A to právě byl počátek síly toho kmene a odtud vzešla jeho velikost. Když už byl Romulus náležitě spokojen se svou politickou mocí, vytvoří také poradní sbor pro oporu své moci. Zvolí sto senátorů, bucT že ten počet byl dostatečný, anebo že bylo jenom sto takových lidí, kteří by mohli být za otce zvoleni. Nazváni byli „patres", tj. „otcové" — název plynul z jejich důstojnosti — a jejich potomstvo dostalo jméno „patricijové".
Boje Římanů se Sabiny a sjednocení s nimi; potyčky se sousedy
9 j A už byla římská moc tak silná, že se ve válce mohla vyrovnat kterékoli ze sousedních obcí. Ale její velikost měla trvat jen jeden lidský věk, neboť v ní byl nedostatek žen. Ani doma neměli naději na potomstvo, ani právo uzavírat sňatky se sousedy. Tu podle usnesení otců Romulus poslaly pbsly_jpo sousedních kmenech se žádostí za spojenectví i za právo pro svůj nový národ, aby směli vstupovat ve sňatek s nimi. Měli jim vyložit, že i města,
52
LIVIUS
KNIHA I
53
jako všechno ostatní, se rodí z nepatrného počátku; potom prý si vytvářejí velikou moc a získávají slavné jméno takové obce, které mají oporu ve své vlastní statečnosti i v přízni bohů; je jim prý dostatečně známo, že také bohové byli nápomocni při vzniku Ríma a že Římanům statečnosti chybět nebude; proto aby se nezdráhali smísit se pokrevním příbuzenstvím lidé s lidmi.
Nikde nebylo to poselstvo laskavě vyslyšeno. Jednak jimi pohrdali, jednak se báli tak veliké moci rostoucí uprostřed nich i s ohledem na sebe i na své potomky. Většina z nich propustila poselstvo s posměšnou otázkou, zda i ženám otevřeli nějaký „asyl"; a o takové manželství s nimi že prý moc nestojí. Těžce to nesla římská mládež a celá událost se zřejmě začala vyvíjet v násilné řešení. A Romuhis, aby pro tu situaci určil vhodný čas i připravil náležité místo, dovedl své rozhořčení zastírat.
Dá vystrojit slavnostní hry na počest Neptuna-jezdce. Nazve je Consualie, to je slavnosti boha moudré rady. Potom nařídí rozhlásit tu podívanou po sousedech a všichni ji hlučně slaví s nádhernou okázalostí, jak jen tehdy to znali nebo dovedli, aby ten podnik učinili proslulým a přitažlivým. Shromáždily se spousty lidí, také ze zvědavosti podívat se na nové město, především ti nejbližší — Caeninstí, Crustuminští a Antemnatští. Přisel tam také všechen lid sabinský s dětmi a manželkami. Byli pohostinně uvítáni po domech; když viděli polohu, hradby i město s hojnými příbytky, vyjadřovali podiv nad tím, že obec římská v tak krátké době vzrostla. Když pak nastal čas divadla a oni k němu upřeli pozornost a jen pro ně měli oči, tu podle úmluvy nastalo to násilí: na dané znamení se římská mládež rozběhne, aby unášela dívky. Značná část jich byla unesena náhodně, jak která komu padla do ruky. Některé z nich, jež vynikaly krásou, byly určeny předním mužům ze senátu a ty odnášeli do jejich
domů prostí plebejové, kterým byl dán ten úkol. Jedna z těch dívek, zdaleka nad jiné půvabná a krásná, byla prý unášena hloučkem jakéhosi Talassia. A když se mnozí vyptávali, komu ji nesou, tu prý volali znovu a znovu, aby jí nikdo neublížil, že ji nesou Talassiovi. Tak se toto slovo stalo voláním při svatbách pronášeným.
Když pak hra byla ze strachu přerušena, tu zarmoucení rodiče dívek odejdou pryč, vyčítajíce Římanům porušení smlouvy o pohostinství a dovolávajíce se boha, k jehož slavnostním hrám přišli, oklamáni v právu božském i v daném slově. Také unesené dívky neměly naději ve svůj osud lepší, ani jejich rozhořčení nebylo menší. Ale sám Romulus je obcházel a vykládal, že to zavinili jejich otcové svou povýšeností, protože odepřeli sousedům právo na sňatek. Avšak ty ženy prý budou žít v manželství, budou mít společný podíl na majetku všech i obce, dočkají se i dětí, nad něž nic není dražšího lidskému rodu; aby jen utišily svůj hněv a naklonily mysl těm, kterým osud dal jejich těla; často prý z bezpráví vznikla během času přízeň; jim prý se dostane mužů o to lepších, protože každý z nich se bude snažit, aby své povinnosti k nim dostál a k tomu ještě vyhověl jejich touze po rodičích i po vlasti. Nadto jím lichotili muži, omlouvali svůj čin vášnivou láskou a.to jsou prosby, jež nejspíše působí na ženské srdce.
10j Unesené ženy se už dost usmířily. Ale rodiče unesených právě tehdy oblékli smuteční šat a slzami a nářky pobuřovali obce. Nezdrželi se ve svém rozhořčení jenom doma, ale odevšad se shromažďovali k Titu Tatiovi, králi sabinskému; poselstva se tam scházela, protože jméno Tatíus bylo v těch krajích nejproslulejší. Přicházeli Caeninstí, Crustuminští a Antemnatští, jichž se to bezpráví zčásti dotýkalo. Těm se zdálo, že Tatius a Sabinove jednají
70
LIVIUS
KNIHA I
71
tresty na celý kmen albánský za tu bezbožnou válku. V noci obejde tábor nepřátel a s vojskem připraveným spěchá na území albánské. Ta událost vypudila Mettia ze stálého leženi táborem. Táhne pxoti nepříteli na blízkost co největší. Potom vypraví napřed posla a nařídí mu oznámit Tullovi, že je nutná rozmluva, dříve než se utkají bojem; jestliže se s ním setká, Tullus prý dobře ví, že on přednese věci, jež jsou v zájmu státu římského jako albánského. Tullus to neodmítne, ale přesto ~ pro případ, že by Mettius přišel s věcmi bezvýznamnými — vyvede vojsko do šiku. Vytrhnou proti němu i Albanové. Když sešikováni stáli na obou stranách, vojevůdcové s několika předními muži postoupí vpřed doprostřed nich.
Tu začne albánský vůdce: „Slyšel jsem — tuším — jednak od krále našeho Cluilia, že příčinou této války bylo bezpráví a odepření náhrady, která byla žádána na základě smlouvy; jednak také nejsem na pochybách, Tulle, že ty prohlašuješ veřejně totéž. Ale máme-li mluvit spíše pravdivá než nějaká okázalá slova, je to touha po panování, která podněcuje do zbraně dva příbuzné a sousední kmeny. Zda právem, či nesprávně, nedovedu posoudit. To měl rozvážit ten, kdo válku podnikl; mě zvolili Albani jen za vůdce k vedení této války. Tohle jen bych ti rád pripomenul, Tulle: čím blíže jsi Tuskům, tím spíše víš, jak veliká je moc Etrusků v okolí našem i v okolí tvém. Mnoho oni zmohou na zemi, přemnoho dovedou i na moři. Toho buď pamětliv: jakmile dáš znamení k bitvě, tyto dva šiky jim poskytnou smutnou podívanou, ale budou jim i pobídkou, aby na ně, znavené a zmožené, současně však také na vítěze i přemoženého udeřili útokem. Proto, jsou-li nám bohové přízniví, když my nejsme spokojeni s jistou svobodou a pouštíme se do pochybné hry o nadvládu a poddanství, najděme nějaký způsob, aby se mohlo rozhodnout, kteří z nás dvou těm druhým mají vládnout
bez velké pohromy, bez mnohého krveprolití obou národů."
Docela se zalíbí taková řeč Tullovi, ačkoliv i svým povahovým založením i nadějí na vítězství byl tuze bojovný. Když tak hledají na obou stranách, nabídne jim možnost řešení sám osud.
24/ Náhodou v obou tehdy vojscích byli bratři — trojčata, rovni sobě i věkem i silami. Je dost známo, že to byli Horatiové a Curiatiové a žádná dávná událost není snad proslulejší. Ale přece ve věci tak jasné zůstává spor o jména, z kterého kmene byli Horatiové, z kterého Curiatiové. Historičtí spisovatelé je vztahují k oběma stranám; nalézám však více těch, kteří označují Horatie jako Římany, a já se přikláním k jejich mínění. S těmi trojčaty vyjednávají králové, aby zápasili mečem každý za svou vlast: na té straně prý bude vrchní vláda, odkud vzejde vítězství. Nikdo z nich se nezdráhá; umluví se tedy na čase i na místě. Dříve než se pustili do boje, byla sjednána mezi Símany a Albany smlouva s těmi podmínkami, aby ten národ, jehož občané v tom zápase zvítězí, vládl tomu druhému v dobrotě a míru. Jiné smlouvy se dějí za jiných podmínek, ale všechny týmž způsobem. Dověděli jsme se, že se to tehdy dálo takto; přitom památka na žádnou smlouvu není starší.
Fetiál, tj. kněz uzavírající smlouvy, se takto zeptal krále Tulia: „Kážeš mi, králi, abych já s otcem řádně zmocněným kmene albánského uzavřel smlouvu?" Když mu to král nakazoval, pravil: „Posvátné traviny od tebe, králi, žádám." Král prohlásil: „Vezmi Čistou." Fetiál přinesl z výšiny nad tvrzí Čistou travinu. Potom se krále takto otázal: „Králi, činíš mne královským poslem starobylého římského národa Quiritů, i mé nádoby i mé průvodce?" Král odpověděl: „Činím tě, a to proto, aby se tak
72
Livrus
KNIHA I
73
stalo beze škody mé a starobylého římského národa Quiri-tů." Fetiálem, tj. knězem uzavírajícím smlouvy, byl M. Valerŕus; ten učinil řádně zplnomocněným Spuria Fusia, dotýkaje se travinou hlavy i vlasů jeho. Otec zmocněný se ustanovuje k vykonání smluvní přísahy, to je ke stvrzení smlouvy; vykonává to mnohými slovy, jež jsou vyřčena v dlouhé veršované formuli; není však třeba se namáhat s jejím zaznamenáním.
Když pak byly podmínky předneseny, pravil: „Slyš, love, slyš, otče řádně-zmocněný národa albánského, slyš ty, kdož jsi národ albánský! Jak ona slova první a poslední z oněch desek a voskových tabulek byla přednesena veřejně a bez lstného podvodu a tak, jak zde dnes zcela správně jim bylo porozuměno: od smyslu těchto podmínek národ římský neustoupí; jestliže ustoupí veřejným usnesením, Istným podvodem, tu onoho dne, love, národ římský ty takhle udeř, jako já tohoto vepříka zde dnes udeřím; a tím víc udeř, čím více můžeš a čím větší sílu máš!" Jakmile to pronesl, zabil vepříka křemenem. Rovněž Albanové přednesli své formule a svou slavnostní přísahu prostřednictvím svého diktátora a svých kněží.
Souboj Horatiů a Curiatiů
25j Když byla učiněna smlouva, bratři-trojčata, jak se dohodli, chopí se zbraní. Ozbrojeni postoupí doprostřed mezi dva šiky. Jejich soukmenovci je na obou stranách povzbuzovali: že na ně pohlížejí bohové otcovští, vlast i rodiče, všichni občané, i ti, co prodlévají doma, i ti, co jsou ve vojsku, že hledí na jejich zbraně, na jejich ruce. Oni tu stáli srdnatí i svým vlastním vojenským duchem i naplněni nadšením plynoucím z povzbuzujících hlasů. Na obou stranách před táborem se usadila obě vojska, zbavená pro tu chvíli spíše nebezpečí než starostí. Vždyť
tu šlo o svrchovanou vládu a ta spočívala ve statečnosti těch několika jednotlivců a závisela na jejich Štěstí. Byli tedy plni napětí a nejistoty i vzrušení v očekávání nikterak příjemného divadla.
Je dáno znamení a srazí se nepřátelskými zbraněmi jako šiky jinoši — po třech jen na obou stranách —, cho-
, vající však v sobě statečnost velikých vojsk. Ani jedněm,
ani druhým netane na mysli jejich vlastní nebezpečí, ale nadvláda, či poddanství jejich obce a ten osud vlasti v budoucnu, který jí sami připraví. Hned jak při první
i srážce zařinčely zbraně a míhající se zaleskly meče, hrozivá
úzkost pronikla přihlížející; a pokud se naděje neklonila na tu ani na onu stranu, vázl hlas i dech. Když pak se utkali bojem zblízka a bylo už vidět nejenom pohyby těl a dvojí mávání zbrojí útočnou i obrannou, ale i rány a krev, dva Římané jeden nad druhým klesli umírajíce, zatímco tři Albané byli jenom poraněni. Nad pádem obou Římanů
' radostně hlasitě vzkřiklo albánské vojsko; zato římské
legie už opustila všechna naděje, ne však ještě starost, protože tu hleděli jako bez ducha na osud jediného, jehož tři Curiatiové obklopili. Ten byl náhodou nezraněn; jim
' všem sám se ovšem nijak nemohl rovnat, ale vůči jednotli-
vým z nich si zachoval srdnatost.
V tu chvíli, aby si boj s nimi rozdělil, dá se na útěk; očekával, že ho budou stíhat tak, jak komu dovolí tělo
g zmožené poraněním. A už unikl značný kus cesty od toho
jí místa, kde bylo bojováno. Tu se ohlédne a uvidí, jak ho
stíhají ve velkých vzdálenostech od sebe a jeden že je od něho nedaleko. Na toho se s velkou prudkostí obrátil. A když albánské vojsko volalo na Curiatie, aby přispěli na pomoc bratrovi, Horatius už zabil nepřítele a jako
i vítěz se pouštěl do druhé bitvy. Tu ftímané podporují
svého bojovníka voláním, jaké se obvykle zvedá u příznivců nad úspěchem, v který nedoufali. A on spěchá, aby
84
LIVIUS
bešťanů, nýbrž z hněvu lova popuzeného tím zvráceným konáním obřadů byl prý zasažen bleskem a shořel i se svým domem. Tullus kraloval s velikou válečnou slávou po třicet dva roky.
Ancus Marcius králem — Obřady fetiálů
32j Smrtí Tuliovou zase připadla vláda otcům, jak hned na počátku to bylo zavedeno, a oni jmenovali prozatímního krále. Když byl za jeho předsednictví konán sněm, lid zvolil za krále Anka Marcia. Otcové k tomu dali své svolení. Byl to vnuk krále Numy Pompilia, syn jeho dcery, ten Ancus Marcius. Jak začal kralovat, bylpamětliv slávy svého děda; ale uvědomoval si také, že poslední královská vláda — celkem znamenitá — v jednom směru přece jen nebyla dost úspěšná: bud tím, že byly náboženské obřady zanedbány, anebo zvráceně pěstovány; proto se domníval, že je zdaleka nej důležitější vykonávat veřejné obřady, jak byly stanoveny od Numy. Nařídil tedy, aby pontifex, to je nej vyšší kněz, je všechny ze zápisků králových vypsal a uveřejnil je na bílé desce a aby ji vyvěsil na veřejném místě. Z toho vznikla jakási naděje u občanů toužících po klidu i u sousedních obcí, totiž že král se navrátí k mravům svého děda a k jeho zařízením. Proto Latinové, s nimiž za vlády Tuliový byla uzavřena smlouva, zvedli zase své sebevědomí. Když učinili nájezd na římské území a Římané žádali náhradu, dali jim zpupnou odpovědi; domnívali se, že nečinný římský král bude vykonávat svou vládu mezi svatyněmi a oltáři. Ancus měl povahu umírněnou, pamětliv i Numy i Roraula. A mimoto věřil, že královské vládě jeho děda byl potřebnější mír u národa mladého a válečnického a že mu také bylo dopřáno klidu bez bezpráví, ale toho že jemu samému nadále sotva bude dopřáno. Tušil, že jeho trpělivost je zkoušena,
a až bude vyzkoušena, že se mu dostane pohrdání; soudil, že doba je příhodnější pro krále Tulia než pro Numu.
Protože však Numa za míru ustanovil náboženské závazky, přál si, aby od něho zase vzešly válečné posvátné úkony a aby války nebyly jenom vedeny, ale i vypovídány podle nějakého obřadu. Proto opsal od starého kmene Aeqoículů právo, které nyní^^iJeSSIô*vC"to je kněží uzavírajíčrsmloúvy; je to právo, podle kterého se žádá náhrada. - ----
Když posel přijde k hranici těch, od nichž se žádá náhrada — má hlavu ovinutou vlněnou páskou — prohlásí: „Slyš, love, slyšte, hranice!" a jmenuje přitom, kterého kmene jsou: „Nechť slyší božské právo! Já jsem státní posel národa římského; spravedlivě a zbožně, jako vyslanec přicházím a mým slovům nechť se dostane víry!" Potom přednese požadavky. Pak si bere lova za svědka takto: „Jestliže já nespravedlivě a bezbožně vyžaduji vydání oněch lidí a oněch věcí, pak nedovol, abych ještě někdy směl s ostatními ve vlastí pobývat."
Tato slova hlásá, když překračuje hranici; tato slova pronáší k muži, kterýkoli mu jako první přijde vstříc; tato slova říká, když vstupuje do brány; tato slova oznamuje, když vkročí na náměstí — jen několik málo výrazů změní v té formulí a ve skládání přísahy. Nejsou-li vydáni ti, které vyžaduje, po uplynutí třiceti tří dnů ^-tolik je totiž slavnostně stanoveno —, takto vypovídá válku: „Slyš, love, i ty, lane Quirine, a všichni bohové nebeští i vy pozemští i vy podzemní, slyšte! Já vás beru za svědky, že onen národ — a jmenuje, který to je — je nespravedlivý a nedodržuje právo! Avšak o těchto věcech se ve vlasti naší se staršími poradíme, jakým způsobem bychom našeho práva dosáhli,"
S tím se vrátí posel do fiima k poradě. Nato se král dotazoval otců asi těmito slovy: „Jednejme ohledně těch
86
LIVIUS
KNIHA I
87
věcí, sporů a právních rozepří, o nichž učinil hlášení zmocněný otec starobylého národa římského zmocněnému otci Starých Latinů a vůbec Starým Latinům; oni je ani nevydali, ani nezaplatili, ani neučinili, aČ bylo nezbytno je dát, učinit a zaplatit: pověz" — řekne tomu, kterého se jako prvního ptal na mínění — „co ty soudíš?" Tu on prohlásil: „Soudím, že je třeba vyžadovat jen poctivou a spravedlivou válkou, a tak se s vámi usnáším a k usnesení se přidávám." Potom po řadě byli dotazováni druzí; když většina těch, kteří byli přítomni, přistoupila k témuž mínění, bylo usneseno válku vypovědět.
Dálo se to tak, že fetiál přinesl kopí okované železem nebo zbrocené krví, na hrotu opálené k jejich hranici a za přítomnosti neméně než tří mužů pro vojnu dospělých prohlašoval: „S ohledem na to, čo národy Starých Latinů a vůbec staří Latinové proti starobylému národu římskému Quirítů učinili a proti čemu se provinili, a že starobylý národ římský Quiritů nařídil, aby byla vedena válka se Starými Latiny, í protože senát starobylého národa římského Quiritů tak usoudil, souhlasně se usnesl a k usnesení se přidal, aby válka se Starými Latiny nastala, z toho důvodu já a národ římský národům Starých Latinů a vůbec Starým Latinům válku vypovídám a tímto ji začínám." Jakmile to řekl, mrštil kopí na jejich území. Takovýmto způsobem tehdy bylo vyžadováno od Latinů zadostiučinění a válka vypovídána a ten obyčej i potomci přijali.
Válka s Latiny — Osídlování Říma
B3j Ancus svěřil péči o bohoslužby flaminům, to je kně-žím zápalných obětí, a ještě jiným kněžím; pak sebral nové vojsko, vytáhl s ním a násilím dobyl Politoria, města Latinů. Podle mravu předešlých králů, kteří zvětšili řím-
skou moc přijímáním nepřátel do obce, převedl všechen lid do Říma. Protože kolem Palatia, sídla to starých Římanů, Sabinove už naplnili Capitolium a tvrz a pahorek Gaelius obývali Albanové, byl novému lidu dán Aventin. | Nedlouho potom, po dobytí Tellen a Fikaný, přibyli ještě
noví občané. Potom bylo Politorium znovu vzato válkou, protože je prázdné obsadili íStaří Latinové; to bylo záminkou pro Římany zbořit město, aby nebylo pořád útočištěm nepřátel. Nakonec se celá válka soustředila do Medullie a tam se po nějaký čas bojovalo nerozhodně :■ a se střídavým vítězstvím; neboť jednak to město bylo
bezpečné opevněními a chráněno silnou posádkou, jednak vojsko latinské se položilo táborem na otevřené rovině a několikrát se zblízka srazilo s Římany v bitvě.
Posléze Ancus vynaloží všechnu svou bojovnou sílu a poprvé v bitvě zvítězí. Potom se vrátí do Říma s nesmír-j nou kořistí jako mocný vítěz; také tehdy mnoho tisíc La-
tinů přijal do obce; těm byla vykázána sídla u oltáře Mur-ciina, aby Aventin byl spojen s Palatiem. Také Ianicul byl připojen, ne z nedostatku místa, ale aby se někdy ta výšina nedostala do rukou nepřátel. Uznali za vhodné, J aby byl spojen s městem nejenom hradbou, ale — pro po-
hodlnost cesty — i mostem, tehdy poprvé přes Tiber vy-| f stavěným. Také příkop Quiritů, nikterak bezvýznamná
Í9 to ochrana proti místům snáze přístupným, je dílo krále
• Anka.
Tím nesmírným přírůstkem obec vzrostla; ale v.tom velikém množství lidí zmizel rozdíl mezi činem správným a nesprávným; následkem toho byly páchány i utajené zločiny, a proto byl postaven žalář uprostřed města přímo nad náměstím, aby byli lidé ve své rostoucí i svévoli postrašeni. A za tohoto krále vzrostlo nejenom
město, ale i venkovské území a jeho hranice. Les Meský byl odňat Vejanům a panství Římanů bylo rozšířeno až
338 LIVIUS
Kolonie Ar dm
lij   Za konsuly zvolí Marka Fabia Vib ulaná a Postuma ! Aebutia Cornicena. Konsulové Fabius a Aebutius pozo- 4 rovali, že nastupují po mužích, které provázela příliš velká sláva za válečné činy doma i za bránicemi; viděli také, že ten rok je dobře zapsán jako nejpamátnější u sousedů, i spojeneů i nepřátel, protože Ardejským bylo s tak velikou péčí pomoženo za situace tak kritické. Tím naléhavěji vyvolali usnesení senátu, aby byli sepsáni osadníci pro j ochranu vůči Volskům, protože obec Ardejských byla vnitřním rozbrojem zmenšena jen na několik málo obyvatel; chtěli také tak vyhladit z myslí lidí hanebnost onoho soudu. Toto rozhodnutí patricijové veřejně zapsali do listin, aby zatajili před lidem i před tribuny úmysl i zrušit ten rozsudek. Usnesli se však společně na tom, aby t. na listině byla sepsána mnohem větší část rutulských s osadníků než římských, také aby žádný pozemek nebyl | přidělován, leda ten, který byl zabaven tím hanebným j rozsudkem; rovněž neměla být přiřčena Ŕímanu ani ! hrouda pole dříve, než by byly pozemky rozděleny všem [: Rutulům. Tak se vrátilo to území Ardejským. Za triumviry t pro zavedení osady Ardey byli zvoleni Agrippa Menenius, Títus Gluilius Siculus a Marcus Aebutius Helva. Ale ta funkce nebyla nijak u lidu oblíbena, ježto území, které národ římský prohlásil za své, mělo být přiřěeno spojencům. Členové komise naráželi tím na zájmy lidu a ani předním politikům z otců nebyli dost sympatičtí, protože jim | žádnou přízeň neprokazovali. Vyhnuli se pronásledování, j když už jim tribunové určili soudní stání, tím, že se dali > zapsat jako osadníci a zůstali v osadě, kterou měli za svěd- j ka své bezúhonností a spravedlivosti. |
KNIHA IV 339
Vnitřní poměry. Nepořádky v zásobování
12j Doma i za hranicemi byl mír toho i následujícího roku, když byli konsuly Gaius Furius Pacillus a Marcus Papirius Crassus. Hry, které byly zaslíbeny od decemvirů z usnesení senátu při rozporu mezi lidem a otci, byly toho roku uspořádány. Poetilius marně hledal podnět k nepokojům, ač se stal podruhé tribunem lidu právě proto, že stejnou vzpouru vyhlašoval. Nedovedl dokázat, aby konsulové podali v senátu požadavek parcelace pozemků ve prospěoh lidu. Když pak po velikém zápase dosáhltoho, aby otcové byli dotázání, zda si přejí konat sněm o volbě konsulů či o volbě tribunů, bylo nařízeno, aby byli zvoleni konsulové. Směšné byly hrozby tribuna vyhlašujícího, že zabrání konat odvody, protože sousedé se chovali klidně a nebylo třeba ani války, ani válečné výstroje.
Po těchto klidných poměrech následuje rok s konsuly Proculem Geganiem Macerinem a Luciem Meneniem Lanatem, význačný mnohonásobnými nebezpečnými pohromami, vzbouřeními, hladomorem i tím, že národ vzal na šíji téměř jařmo královské vlády, zlákán sladkostí darů. Jediné jenom chybělo — válka v zahraničí. Kdyby byla bývala situace ztížena ještě válkou, sotva i s pomocí všech bohů by bylo možno klást odpor. Začali zlým hladomorem, bud že ten rok byl nepříznivý úrodě, nebo že lid byl zlákán sněmováním a životem ve městě, a proto zanechal obdělávání polí; neboť obojí se vykládá. Otcové obviňovali zlenivělý lid a tribunové lidu vyčítali konsu-lům i lstivost a nedbalost. Konečně přiměli lid — a senát tomu neodporoval —, aby Lucius Minucius byl zvolen státním správcem zásobování. Měl být šťastnější v té funkci tím, že střežil svobodu, než by byl ve správě svého úřadu; nakonec byla cena obilí snížena a on získal vděk a slávu nikoliv nezaslouženou. Vypravil mnoho poselstev