Vstupní termíny II 1. Extense a intense. Podle Gottloba Frega se význam jazykových výrazù skládá ze dvou vzájemně spjatých složek, z odkazu a smyslu. V této knize nazýváme odkaz extense, smysl – intense.[1] Pro tento úzus existují určité precedenty. Například jedna učebnice logiky pro lingvisty konstatuje, že rozlišení extense / intense „se nyní používá zhruba stejně jako Fregovo ‚Sinn‘ a ‚Bedeutung‘“ (Allwood, Andersson a Dahl 1977, s. 126, pozn. 1). Lyons praví, že intense a extense jsou termíny „používané pro týž nebo aspoò podobný kontrast“ jako smysl a odkaz (1977, sv. 1, s. 174). Francouzká lingvistk Fuchsová připomíná explicitně Frega, když umisťuje „extensionální totožnost“ na úrovni odkazu a „intensionální totožnost“ na úrovni smyslu (Fuchs 1982, s. 16). V literární sémantice však tento terminologický pár zpùsobí jen zmatek, jestliže nebudeme dbát dvou varování. Za prvé, intense je velmi podobná v psané i v mluvené podobě intenci, což je termín označující zcela jiný pojem (Linsky 1983, xxi-xxiii; viz II.2 výše). Za druhé, v logické sémantice termín intense nebo intensionální kontext označuje složené syntaktické struktury, jako „Jan se domnívá, že Pavel je zrádce“, kde neplatí běžná pravidla logického kalkulu (Guenthner 1978, s. 46-47 podává jejich částečný výčet). To, co logikové nazývají intensionální sémantika, je obvykle logika takových kontextù (Pelc 1977; Kutschera 1979; van Benthem 1988). Vcelku se sémantikové shodují v tom, co je extense; většina definicí, podobně jako ta, která následuje, vyjadřují jen jinými slovy tradiční pojem: „Extense výrazu je předmět nebo množina předmětù, k nimž výraz odkazuje, poukazuje nebo které naznačuje“ (Kirkham 1992, s. 4). Jinými slovy, extense je ta významová složka jazykového znaku, která orientuje znak směrem ke světu.[2] I když se extensí jazykový znak obrací ke světu, předměty světa ji nemohou popsat nebo zobrazit. Extensionální význam musí být vyjádřen v metajazyku, v nějakém normalizovaném zobrazujícím systému. Zápas moderní sémantiky s pojmem extense je zápas o konstrukci jazykù, které by označovaly extense, a pouze extense. Ideální extensionální jazyk by byl charakterizován přesnou korespondencí mezi entitami světa a jejich označeními. Je zřejmé, že přirozený jazyk nevykazuje tuto vlastnost. Ideálu extensionálního jazyka se přibližují některé umělé (nebo poloumělé) znakové systémy: taxonomické systémy - jako jsou označení vitamínù písmenami abecedy, botanická a zoologická terminologie, chemické formule, jakož i logické, matematické a programovací formalismy. Tato zobrazení jsou však vhodná jen pro speciální účely.[3] Pro zobrazení extensionálního významu v běžném jazyce a v literatuře potřebujeme univerzální extensionální metajazyk. Každý čtenář a vykladač literatury je obeznámen s neformálními extensionálními zobrazeními, která poskytuje parafráze: vyjádření tématu, nástin obsahu, shrnutí příběhu, interpretace. Známe také občasné pokusy o vypracování přesnějšího, i když nutně dílčího extensionálního jazyka pro narativ (motivy Tomaševského, Proppovy funkce, Greimasovi aktanti). Pokračoval jsem tímto směrem, když jsem navrhl extensionální zobrazení motivù na dvou úrovních (viz VTI.2.1-2.2). Zároveò jsem však zdùraznil, že první část této knihy se nevěnuje základním narativním jednotkám, nýbrž narativním makrostrukturám. Je to extensionální sémantika fikčních světù. Mnohé dùležité problémy extensionální sémantiky zùstávají nevyřešeny. Pojem intense je podstatně složitější, a proto nepřekvapuje, že je pojímán radikálně rùznými zpùsoby. Ponechávám stranou výše zmíněné intensionální kontexty a upozoròuji pouze na dvě nedávná pojetí. První je Montagueova „gramatika“, podle níž jsou intense funkce od extensí k možným světùm (Montague 1974; viz též Tichý 1971, s. 278). Barbara Partee však poukázala na to, že tato koncepce není dostatečně jemná, aby mohla být přijata jako teorie intensionálního významu. Montagueovy funkce „zùstávají funkcemi v extensionálním smyslu“, protože možné světy jsou konec koncù extensionální množiny (1989, s. 119). Již dříve byl v Montagueově gramatice postižen další problematický rys: „Tato analýza intense učinila tento pojem v podstatě nezávislým na jazyku. Jak její oblast (možné světy), tak její hodnoty (předměty a pravdivostní hodnoty) jsou mimojazykové entity“ (Allwood, Andersson a Dahl 1977, s. 129). Intensionální sémantika „nezávislá na jazyku“ je bez užitku pro studium literárního významu, významu, který je nutně vyjádřen v určitém jazyku. Druhá koncepce chápe intensi určitého výrazu jako „informační obsah tohoto výrazu“ (Kirkham 1992, s. 8). V tomto pojetí intense odpovídá „lexikografickému významu“ a mùže být vyjádřena interpretujícími výrazy. Intensionální význam se tak stává „závislým na jazyku“.[4] Ale ani toto pojetí neuspokojuje zcela potřeby literární sémantiky, hlavně proto, že výrazy s jedním a týmž informačním obsahem se chápou jako „intensionálně ekvivalentní“, a proto navzájem záměnné: starý mládenec = neženatý muž, srdce = orgán pumpující krev, Walter Scott = autorWaverley. Literární texty využívají ke svému prospěchu významové rozdíly mezi výrazy se stejným informačním obsahem. Dokazují tak prázdnotu pojmu intensionální ekvivalence (absolutní synonymity). Dokazují, že intense je nutně vázána k textuře, k formě (strukturaci) výrazu; intensi tvoří ty složky významu, které jazykový znak nabývá skrze texturu (VTI.2.3).[5] Formálně řečeno, intense jsou funkce od extensí k texturám. Intensionální fikční sémantika váže rámec možných světù k textové teorii. Rozhodující úloha intensionálního významu v literatuře se vysvětluje estetickými faktory. Extensionální význam je esteticky neutrální; teprve na úrovni intense je dosaženo esteticky účinného významu. Literatura (poezie) míří ve své sémantice směrem, který je protichùdný směřování vědy. Je to systém komunikace, který aktivizuje a maximálně využívá zdroje intensionality v jazyku.[6] Literární vědci pěstují studium intensionálního významu již po dlouhou dobu, aniž si toho byli vědomi. Básnické figury a postupy, význam rýmù a zvukové organizace, anagramy a jiné skryté významy, „poezie gramatiky“, „sémantické gesto“, narativní zpùsoby, polopřímá řeč atd. – to všechno jsou intensionální jevy (viz Doležel 1990, zejména kap. 4, 5, 7). Avšak studium těchto jevù naráží znovu a znovu na zdánlivě nepřekonatelnou heuristickou překážku: jak zobrazit intensionální význam? Protože intensionální význam je plně určen svou texturou, je ovlivněn jakoukoliv změnou textury; nedá se parafrázovat, proklouzává sítí interpretujících výrazù, ztrácí se v převyprávění. Parafráze nebo interpretace ničí intensionální význam tím, že ničí pùvodní texturu. Jsme nakloněni přijmout Brooksovo „kacířství parafráze“ (Brooks 1947), načež nám zbývá jen velmi chmurný výhled: intensionální význam textu nemùže být sdělen jinak než opakováním tohoto textu.[7] Další výklad má prokázat, že závislost intensionálního významu na textuře nás neodsuzuje ani ke „kacířství parafráze“ (tj. k redukci intensí na extense), ani k heuristické slepé uličce. Je třeba hledat cestu k nepřímému studiu intensí skrze pozorovatelnou, rozboru přístupnou strukturaci textury. Výmluvným vodítkem jsou „popisná“ slova a slovní spojení, která vyjevují svùj intensionální význam skrze složky, z nichž se skládají: pekař, obývací pokoj, Šumava, jitřenka, večernice atd. Intense složitějších jazykových forem, zejména vět, jsou určeny akumulací, tj. tím, že vyvodíme intense jednotek vyššího řádu z intensí složek nižšího řádu (viz Dummett 1973, s. 152-153). Dùležitost akumulace pro intensionální sémantiku nelze dosti zdùraznit. Stejně silně je však třeba zdùraznit, že významová akumulace není, jak již rozpoznali Husserl a Mukařovský, pouhé sčítání (viz Steiner a Steiner 1979, s. 60-65), nýbrž že vytváří „emergentní“ význam tím, že totalizuje lineární složky (Doležel 1990, s. 156, 158). Tvorba intensionálního významu textu je globální, makrostrukturální proces, analogický globalizující organizaci jeho fikčního světa. 2. Intensionální funkce. Fikční světy, jak byly představeny v první části této knihy, jsou extensionální entity. Jejich složky, podoby a struktury nejsou vázány na doslovné znění fikčního textu, nýbrž mohou být vyjádřeny parafrází, překladem pùvodní textury do extensionálního zobrazení. Je však zřejmé, že autor konstruuje a čtenář rekonstruuje fikční světy skrze pùvodní znění (texturu) fikčního textu, to jest jako jev intensionální. Formálně je intensionální strukturace světa vyjádřena pojmem intensionální funkce. Její definice vyplývá z obecné definice intense: je to funkce od textury fikčního textu k fikčnímu světu. Metoda nepřímé analýzy, navržená ve VTII.1, identifikuje intensionální funkce tím, že objevuje globální „morfologii“ textury, její formativní principy, její stylové pravidelnosti.[8] Nyní mùžeme definovat intensionální funkci konkrétněji: je to globální pravidelnost textury, která určuje strukturaci fikčního světa. Pravidelnosti textury vytvářejí intensionální strukturaci fikčních světù, která nejen doplòuje jejich strukturaci extensionální, ale je pro jejich sémantiku neméně dùležitá. Vysvětlím tento faktor tvarování fikčních světù na jeho nejjednodušším případu, na dvouhodnotové intensionální funkci. Jestliže spisovatel chce pojmenovat určitou fikční osobu, jazyk mu nabízí výběr mezi dvěma základními zpùsoby singulárního označení – vlastní jméno („Odysseus“), nebo jedinečný (individualizující) popis („král Ithaky“, „hrdina Odyssey“). Vlastní jméno označuje osobu rigidně (Pr.2.1; Ep.4), a tedy nezávisle na formě jména; jedinečný popis označuje nerigidně, a proto v závislosti na své slovní formě. Mùžeme říci, že ve standardním užití mají vlastní jména nulovou intensi, zatímco jedinečné popisy mají intensi vyjádřenou svou proměnlivou slovní formou. Intense označení „král Ithaky“ je jiná než intense „hrdina Odyssey“. Jestliže spisovatel přiřazuje svým fikčním osobám dva zmíněné druhy singulární reference soustavným zpùsobem, jeví jeho textura pravidelnost v rozložení těchto zpùsobù pojmenování. Takový případ nalézáme v Defoeově Robinsonu Crusoeovi:: vlastní jména jsou dána třem osobám jeho světa – „Robinson“, „Xury“ a „Pátek“ – zatímco všichni ostatní obyvatelé jsou pojmenováni pouze jedinečnými popisy – „mùj otec“, „portugalský kapitán“, „vdova po anglickém kapitánovi“, „Pátkùv otec‘ apod. Tato pravidelnost operuje jako intensionální funkce tímto zpùsobem. Jako extensionální entity mohou být osoby fikčního světa individualizovány a rozlišeny od sebe nějakými identifikujícími extensionálními výrazy, řekněme, písmenami malé abecedy. Jestliže je každá fikční osoba dùsledně pojmenovávána jedním ze dvou druhù singulárního pojmenování, rozštěpí tato pravidelnost textury sestavu konatelù na dvě podmnožiny: jedna sestává z osob, které jsou pojmenovány rigidně (vlastním jménem), druhá se skládá z osob pojmenovaných nerigidně (jedinečným popisem). Funkce singulárního pojmenování tak promítá na množinu extensionální množinu intensionálně strukturovanou. Intensionální funkce „přenáší“ globální pravidelnost pojmenování z fikčního textu do fikčního světa, kterému tak určuje specifickou intensionální strukturaci. Ve schématu 2 zobrazuji intensionální funkci singulárního pojmenování a její strukturující účinek na fikční svět Robinsona Crusoea. V intensionálně strukturovaném světě vytváří trojice konatelù - hrdina a jeho dva otroci – svou vlastní oblast, odlišnou od oblastí zahrnující ostatní jednající osoby. Schéma 2 Toto rozštěpení světa na dvě oblasti nám připomíná rozdělení mytologického světa na oblast přirozenou a nadpřirozenou (V.6.1). Mezi oběma případy je však zásadní rozdíl: dvojdomý charakter mytologického světa je dán změnou v rozložení aletických modalit, a proto je to strukturace extensionální, která přežívá parafrázi. Avšak strukturace zobrazená ve schématu 2 je intensionální. Dva logicky spjaté dùvody nám umožòují tvrdit, že skrze intensionální funkci jsme dosáhli oblasti smyslu: a) Tato strukturace je plně určena texturou fikčního textu. Kdyby pojmenování fikčních osob bylo řízeno jinou pravidelností, intensionální strukturace světa by byla jiná. Kdyby pravidelnost tohoto druhu neexistovala, kdyby v textu neoperovala intensionální funkce singulárního pojmenování, fikční svět by postrádal tuto strukturaci. Závislost struktury světa na formě textury je podstatou našeho pojmu intensionality. b) Rùzné intensionální funkce předávají jednomu a témuž fikčnímu světu rùzné intensionální strukturace. Tato these obráží podstatný rys Fregova smyslu: jeden odkaz mùže být sdružen s rùznými smysly, které „osvětlují“ rùzné stránky odkazu (Frege [1892] 1969, 42). Intensionální funkce nám tak poskytuje to, co jsme od ní očekávali: dává nám nepřímý, ale operační přístup do říše smyslu v jeho nejsložitějším a nejvýraznějším projevu, ve strukturaci fikčních světù. Dvouhodnotová funkce je nejjednodušší forma přiřazení singulárních pojmenování. Jazyky však všeobecně nabízejí více než dva intensionálně rozdílné zpùsoby singulárního pojmenování: daná jména, přijmení, přezdívky, umělá jména, stálé nebo měnící se jedinečné popisy atd. Složitou pravidelnost tohoto druhu mùžeme pozorovat v Procesu Franze Kafky: jeho fikční postavy jsou dùsledně jmenovány pouze příjmením („Block“ „slečna Bûrstnerová“), daným jménem („Lenka“), umělou zkratkou („K.“) nebo stálými jedinečnými popisy („ředitel“, „soudce“). Pravidelnost singulárního pojmenování v Procesu je tedy mnohohodnotová intensionální funkce; ta pořádá množinu obyvatel fikčního světa do koncentrických kruhù, jejichž středem je hlavní hrdina, jediná osoba jmenovaná zkratkou (podrobnosti této intensionální strukturace jsou dány v Doležel 1983). Schéma 3 je názorným zobrazením této intensionální strukturace. Schéma 3 Extense a intense mohou a musí být rozlišeny v sémantické teorii, avšak zároveò je třeba zdùraznit, že v produkci literárního významu se doplòují. Extense jsou dostupné jedině skrze intense a, naopak, intense jsou zakotveny v extensích. Mùžeme vyslovit dohad, že autor koncipuje fikční svět nejprve jako extensionální strukturu tím, že vymýšlí příběh, individualizuje jednající postavy v jejich vlastnostech a vztazích a umisťuje je do přírodního i lidského prostředí; poté píše text jedinečné textury, a tak dává svému světu intensionální tvar. Naproti tomu čtenářùm, kteří vstupují do fikčního světa prostřednictvím textury, je předložena nejprve intensionální strukturace; teprve zpracováním informace nebo formalizovanou parafrází překládají texturu do extensionálního zobrazení a tak rekonstruují extensionální strukturu světa a jeho části – příběh, portréty postav, krajinné a lidské prostředí. Fikční makrosémantika sleduje čtenářskou rekonstrukci, a tak uplatòuje postupně tři analytické postupy: zaznamenává pravidelnosti textury; z těchto pravidelností vyvozuje intensionální strukturaci fikčního světa; nakonec rekonstruuje extensionální strukturaci světa pomocí určitého extensionálního metajazyka (zejména parafráze). Struktura fikčního světa není množina oddělených úrovní, nýbrž sled transformací, jimiž se jedna úroveò přetváří v úroveò jinou. Intensionální makrosémantika fikce je náročný projekt. Nevíme, kolik a jaké druhy intensionálních funkcí lze odhalit. Počnu práci na tomto projektu tím, že prozkoumám dvě funkce: funkci ověření (kap. VI) a funkci nasycenosti (kap. VII). Po přečtení těchto kapitol čtenář zajisté pochopí, že tyto dvě funkce jsou pro intensionální strukturaci světa zásadní: první z nich určuje, co ve fikčním světě existuje, druhá – jak hustě je fikční svět obydlen. . ________________________________ [1] Byl to Carnap (1947), kdo zavedl termín intense jako protějšek extense, a tak přetvořil starou logickou opozici extense (rozsah) / komprehense (obsah). V tradičním úzu, který byl kodifikován zejména logikou Port Royal, extense znamená množinu předmětù označených určitým výrazem, zatímco komprehense je souhrn vlastností těchto předmětù. Výrazy mohou být definovány buï rozsahem nebo obsahem (viz Frisch 1969). Rozsahem výrazu „lev“ je množina všech lvù; jeho definice obsahem bude vypadat jako heslo ve slovníku nebo encyklopedii: „Velká masožravá, hlavně noční kočka (Felix leo) žijící v otevřených nebo skalnatých oblastech Afriky a dříve hlavně v jižní Asii; má žlutohnědé tělo s chumáčovitým ocasem, samec má hustou načernalou nebo temně hnědou hřívu“ (Websterùv slovník). [2] Tato formulace je blízká Dummetově parafrázi Frega: „Odkaz slova nebo výrazu je jeho sdružení s něčím ve světě – s něčím, co svým logickým typem odpovídá logické kategorii, do níž dané slovo přísluší“ (1973, s. 93; viz též Kempson 1977, s. 13). [3] Poznamenejme si tento výrok: „V mnoha jazycích, zejména v jazyku matematiky a fyziky, hrají roli pouze extense, takže pro ně dostačí extensionální sémantika“ (Kutschera 1976, s. vii). [4] Ducrot a Todorov požadují závislost intensí na jazyku, a proto jsou schopni spojit Fregovu a Saussurovu sémantiku: „Příbuznost opozice smysl – odkaz a saussurovské opozice označující – označované se stane zřejmou, jestliže uvážíme, že pro Frega znalost smyslu výrazu je součástí znalosti jazyka (což neplatí pro znalost odkazu)“ (1972, 320). Grossmanùv negativní argument potvrzuje, že intensionální význam je vázán na jazyk: jestliže „smysl...není jazykovou entitou“, pak „smysl jako entita neexistuje“ (1969, s. 156, 164). Jinými slovy, jestliže intense nejsou jazykové entity, pak nejsou žádné intense. [5] V saussurovské tradici již Mathesius rozpoznal „vnitřní formu“ výrazu jako zdroj významu (1947, s. 177). Ve fregovském rámci byla závislost intensí na jazykové formě konstatována ruským logikem B. V. Birjukovem: „Smysl složitého výrazu je určen smyslem jeho částí a povahou pravidel, podle nichž je zformován; jeho smysl se mění, kdykoliv se mění smysl některé z částí. Jestliže uvážíme, že smysl každé části je určen jejím jazykovým charakterem a že pravidla, podle nichž se výraz skládá jsou stanovena v gramatické struktuře výrazu, pak se stává zřejmé, že smysl výrazu je určen prostředky jazyka a pouze těmito prostředky“ (1964, 62). Ani Mathesius ani Birjukov však nepostřehli spojitost mezi fregovskou a saussurovskou sémantikou. [6] Tento princip básnického jazyka vyjádřila v obecných termínech Julie Kristevová: „Praxe literatury spočívá ve zkoumání a objevování možností jazyka;...je to dynamická síla, která proráží setrvačnost jazykových zvykù a nabízí limgvistovi jedinečnou příležitost studovat vynoření významotvornosti znakù“ (1969, s. 117-118). [7] Tvrzení o „nemožnosti“ překladu spočívá právě na tomto předpokladu. Paradox, že překlad je „nemožný“, ale zároveò čile praktikovaný, lze rozřešit pouze tím, že přijmeme fakt, že překlad nemùže vyjadřovat a nevyjadřuje přesně intensionální význam originálu; snaží se pouze o maximální přiblížení. Překladatel literárního (básnického) textu dosahuje tohoto cíle tím, že používá rùzné strategie substituce. Překlad jako komunikační činnost není převod intensionálního významu z jednoho jazyka do druhého, nýbrž je to prvotní forma literární transdukce (viz Ep.2). [8] Globální pravidelnosti zpravidla operují v celém rozsahu textu. Existují však také stylově nehomogenní texty, zejména v moderní a postmoderní fikci. Takové texty sestávají z texturálních úsekù, které jsou řízeny rùznými principy (jsou například vyprávěny v rùzných narativních zpùsobech). Tyto případy neznehodnocují naši metodu, nýbrž představují další výzvu: jak jsou nehomogenní úseky organizovány v celkovou texturu, a tím v globální intensionální význam?