[204]
[205]
KAPITOLA 6. F0KAL1ZACE A F1K Č N í
PERSPEKTÍVA
JE FOKALIZACE SPECIFICKÁ /. fTEJ&tTÍ, PRO FIKCI?
Jak aktuální, tak fikční světy jsou konstrukty pocházející z diskursů (discoursive constructs). Světy jsou tudíž závislé na těch případech (instances) diskursů, které řídí výběr a uspořádání komponentů světa. Poněvadž informace o světech má vždycky nějaký zdroj, můžeme se na svět dívat jako na něco zprostředkovaného různými mluvčími v různých pozicích; tyto zprostředkující pozice operují na složkách světa, přičemž určují jejich povahu a jejich statut v daném světě. Je to právě tato závislost světů na perspektivě, co nás odrazuje od přímočaré opozice fikce a reality: všechny světy včetně světa aktuálního jsou závislé na perspektivě, a jsou tedy pouhými verzemi skutečnosti. Závislost světa na perspektivě se však proměňuje: každý typ světa ustavuje svůj vlastní vztah závislosti na perspektivě, jež ho prezentuje nebo reprezentuje.
Kde jsou tyto perspektivy — vzhledem ke světu, na němž operují — umístěny? Fikční svět stejně jako jiné typy světů mezi svými množinami předmětů obsahuje množiny perspektiv, které působí vzájemně se všemi ostatními množinami předmětů v tomto světě obsaženými. Jestliže však jsou světy přinejmenším zprostředkovány diskursem (ne-li rovnou diskursem konstituovány, jak má za to Goodman 1191 SI), záleží problém v tom, zda v případě určitého Akčního světa se předpokládá nějaký specifický typ interakce mezi zprostředkujícími pozicemi a elementy světa. To jest: dokážeme odlišit fikční oblast hledisek od nefikčních typů
interakce mezi světy a perspektivami? Dá se říci, že fakt, že ve fikčním světě jak složky světa, tak perspektivy jsou fikční, ovlivňuje typ vztahu mezi těmito dvěma množinami prvků? Závislost verzí světa a světů vůbec na diskursech, jež je konstruují nebo zprostředkují, lze demonstrovat na pojmu autority, který je pro jednotlivé konstrukce světa podkladem. Kulturní důsledky více nebo méně autoritativních verzí fikčního světa (předkládaných vševědoucím vypravěčem, nespolehlivým vypravěčem a tak dále) jsou analogické s různými druhy odstupňování, k nimž dojdeme, když porovnáme verze reality patřící vědci nebo logikovi s verzemi podvodníka nebo politika. Skutečnost, že všechny světy podléhají stupňům autoritatívnosti, je pravděpodobně tím, co umožnilo literární teorii hlediska {point of view) popsat konvence literární autentifikace a řídící autority v aktech vyprávění, aniž by si položila otázku fikčnosti faktů, které jsou právě těmito hledisky konstruovány.
Perspektivní uspořádání prvků plodí modálně strukturované univerzum. Ve fikci však, jak to zaznamenali někteří badatelé (Ryan 1985; Martínez-Bonati 1983; Doležel 1980), autorita fikčních mluvčích a vypravěčů určuje faktovou nebo nefaktovou povahu výroků o fikčním univerzu; to jest — jako čtenáři fikčních textů se řídíme při ustavování faktů fikce autoritativním tvrzením (say-so) mluvčího. V literárních kontextech se tedy autorita pojímá jako konvence, která uděluje více konstrukční síly vnějšímu mluvčímu, méně síly mluvčímu, jenž je v konstruovaném světě obsažen a jím omezen. Jakmile je mluvčí umístěn vně fikčního světa a je vševědoucí a všemocný, události a situace, které vypravuje, bude čtenář pravděpodobně pokládat ze fakta fikčního světa. Stručně řečeno, čím vyšším stupněm autority je mluvčí vybaven, tím vyšší je stupeň autentičnosti nebo faktovosti výroků, které vyslovuje. Proměnlivost autoritatívnosti vytváří fikční svět, jehož struktura je podstatně modálni: obsahuje množiny fikčních faktů spolu s množinami relativizovaných elementů závislých na znalostech, vírách, myšlenkách a předpovědích postav. Vzájemné působení mluvčích s výroky vytváří hierarchicky organizovaný svět, jehož totalitu konstituují fakty, kvazifakty a nefakty.
[206]
[2071
Z hlediska těchto aspektů fikčního zprostředkování a jím vytvářené struktury světa se fikční světy stávají soběstačnými: žádný neočekávaný objev faktů o reálně historickém Hamletovi nemůže změnit fikční fakty týkající se této postavy, jak byly ustaveny na základě autoritativního textového zdroje.
Hierachie složek světa podle stupně faktičnosti se ne-odvozuje pouze od autority náležející mluvčím; ještě předtím, než byl fikční svět přenášen nějakým hlasem, složky tohoto světa na sebe vzájemně působily s vnímajícími subjekty, s fokalizátory, kteří jednají jako primární určovatelé stupně faktovosti. V tomto smyslu fokalizace předchází vyprávění a soudím, že stejně jako vyprávění, jehož předmět nelze abstrahovat od způsobu vyprávění, je fokalizace neoddělitelná od fokalizovaného předmětu.
Pojem fokalizace, zavedený Genettem (1972), měl za úkol pokrýt jeden ústřední aspekt zprostředkování v textech. Fokalizace poslouží i jako centrální metafora této kapitoly; má tu ilustrovat působnost perspektiv ve fikčních světech. Ukážu, že když se narativní motivy^ zkoumají na rovině fokalizace (a nikoli na rovině narace),2' pak identita fokalizátoru a typ konkrétně prováděné fokalizace předem určují stupeň autentičnosti nebo stupeň (fikční) faktičnosti udělované narativnímu řečovému aktu (speech-act). Z toho plyne, že typy fokalizace mají význam pro pochopení stupně autentičnosti přiznávaného narativním motivům: každý typ fokalizace připisuje fikčním entitám jiný stupeň autentičnosti. To, že autentičnost složek světa je závislá na způsobech percepce a narace, je specifickým rysem fikčního konstruování světa.
Modálni struktura fikčního univerza je tedy vytvářena vzájemným působením entit a fokalizátoru, což jsou dvě množiny složek světa. Z této interakce povstává svět strukturovaný podle různých stupňů autentičnosti narativních
1) Narativní motiv jc množina fikčních entit tvořících narativní jednotku (jednotka jc definována vzhledem k narativním omezením příslušejícím k danému světu).
2) Rozdíl mcxifokalizací a narací zřetelně teoreticky rozvíjí to, co v praxi jsou dvě neoddělitelné stránky zprostředkující informace. Povšimněme si také, že fokalizace byla až dosud zkoumána v narativních textech.
motivů, jež jsou do něho zahrnuty. Tato struktura odráží další stránku autonómnosti fikčních světů: fikční svět poskytuje svá vlastní kritéria odlišení faktu od nefaktu, pro rozlišování autentizovaných a neautentizovaných oblastí. Kritéria autenticity, pro daný svět vnitřní, jsou vytvářena systémem fokalizace a narace. Jak fikční, tak aktuální modely světa jsou modálně strukturovány. Rozdíly jsou nicméně důležité a mají co dělat s globálními konvencemi aktivovanými při chápání fikce. Tyto konvence se specificky promítají do způsobu, jímž jsou ve fikci interpretovány perspektivy a hlediska.
(1) Hlavní rozdíl mezi fikčními světy a světy, jež zakládají verze skutečnosti, záleží v tom, že druhé z nich předpokládají, že mimo všechny verze existuje svět takový, jaký jest {as it is). V důsledku toho v nefikčních kontextech se dá předpokládat, že ontologický řečeno perspektivní uspořádání světa zůstává hypoteticky nezávislé na oněch elementech, které jsou tímto uspořádáním zpřístupněny. Ve fikčních kontextech nejde jen o to, že složky světa jsou filtrovány skrze pespektivní pozice: vzájemné působení mezi oběma množinami zahrnuje všechno. Perspektivy ovlivňují naši schopnost rekonstruovat svět a motivují způsob, jakým je svět charakterizován a strukturován. Je tomu tak proto, ontologický vzato, že ve fikci nepředpokládáme, že složky světa existují před perspektivami svého uspořádání a nezávisle na nich.3)
(2) Ve verzích skutečnosti fakta světa nejsou v apriorní korelaci s typy fokalizace: faktové jádro světa je nezávislé na rozvržení perspektiv.4' Jestli někdo váhavě vyjadřuje
3) Žádná analýza významu nebo informace o konkrétních referentech a rámcích sc nedá dělat bez ohledu na dimenzi řeči a pozici mluvčího. Totéž platí i naopak. Chccmc-li pochopit pozici mluvící (nebo vnímající) postavy, musíme porozumět jejímu postavení ve fikčním světě (Hrushovski 1979: 374).
4) Mluvím-li tu o faktovém jádru světa, nejde mi o nic jiného než o citaci přijaté verze filozofického realismu na aktuální svět; verze, která jc tu na místě, poněvadž funguje jako pozadí způsobu, jímž se fikční světy vnímají. Můj způsob řeči nicméně platí i v případě, že sc vychází z opačného názoru, který tuto „realistickou" verzi má za iluzorní (jak jc to u filozofů jako Goodman a Rorty) a na faktové jádro svčta hledí jako na pouhou přijatou víru, verzi nebo interpretaci světa. I v případě, že fakty pokládáme za pouhé institucionálně podmíněné interpretace, bude například chemický fakt v rámci vědeckého diskursu pokládán za platný.
[208]
[209]
formuli voda = H,0 jako něco, čemu [pouze] věří, nemůže tento postoj mluvčího změnit chemickou faktovost té formule. Platnost výroků o světě není ovlivněna postojem nebo autoritou jejich mluvčích. V aktuálních kontextech nefakto-vé oblasti se berou jako hypotetické neaktuální oblasti; což znamená, že cokoli přijde na přetřes jako cosi s pochybným faktovým statutem, nemůže být pokládáno za část aktuální skutečnosti {actuality). Ve fikci však nefaktové oblasti nejsou nutně neaktuální, jsou pouze relativizovány vzhledem k danému naračnímu nebo fokalizujícímu zdroji. Ve fikci stojíme před přísnou korespondencí mezi typy fokalizace a stupni faktovosti.
(3) V modelu íikčního světa zdroj autority generující modálni strukturu je sám fikční, což znamená, že pro hodnocení platnosti fikčních faktů nejsou žádná apriorní kritéria. Norma stanovení autenticity je vzhledem k fikčnímu světu vnitřní. Složky fikčního světa nemají nic imanent-ního, co by určovalo jejich stupeň faktičností ve fikčním světě: nějaký faktický narativní motiv může reprezentovat nadpřirozený jev nebo události, jež si navzájem protiřečí. Když autoritativní tvrzení nějakého mluvčího ustavuje fikční existenci kulatého čtverce, stane se tato nemožná záležitost fikčním faktem. Ve fikci tedy není autenticita omezena na určité typy faktů. Ve fikci totiž motivy nejsou inherentně zbaveny schopnosti stát se (fikčními) fakty světa a konvence, podle níž složky světa jsou rozvrženy do faktové a nefaktové domény, jsou pro daný svět specifické.
Hlavní zkoumání prováděné v této kapitole se vynořuje z těchto obecných pozorování o místě fokalizace v modelu fikčního světa. Pojednáme tu o různých formách interakce mezi případy fokalizace a fikčními entitami a mezi způsoby, jak fokalizace na fikčním světě operuje. Jelikož fokalizátory fikčního světa jsou od ostatních složek světa neoddělitelné (kterýkoli fikční předmět je prezentován
jakkoli většina světové populace o něm nic neví nebo k němu nemá přístup. Pro naše současné téma tedy pranic neznamená, zda svět kromě souboru svých verzí podle některých přesvědčení neexistuje, nebo zda svět, tak jak jest, pokládáme za nám nedostupný. Otázky metafyziky a ontológie, mámc-li pokročit při teoretizovaní o způsobu existence fikce, sc nemají řešit.
z nějakého hlediska), pokusím se ukázat, že jsou pro každý popis fikčního světa klíčové ony ontologické implikace, jež jsou vloženy do rozlišení mezi fokalizacemi. Nejdříve však, máme-li analyzovat vzájemné působení mezi fokalizátory a složkami fikčního světa, měli bychom hlouběji prozkoumat, v jakém smyslu se tato interakce dá pokládat za přítomnou právě jedině ve fikci, jinými slovy, v jakém smyslu jsou fikční fokalizátory imanentné od složek světa opravdu neoddělitelné. Chci dojít k tvrzení, že čtení fikčního světa jako fokalizovaného je ústřední konvencí užívanou vníma-teli fikce a že hlediska {points of view) se vždycky chápou jako podstatné komponenty takových světů.
FOKALIZACE NA FIKČNÍM SVĚTĚ
Když Genette razil termín fokalizace, měl na mysli rozlišení — v samém aktu narativního zprostředkování — mezi zprostředkujícím aktem vnímání a zprostředkujícím aktem vyprávění. Jako termín v naratologii široce využívaný má fokalizace tu zřetelnou přednost, že nám dovoluje zabývat se perspektivními pozicemi odděleně od způsobů narace: „fokalizace není nezávislá jazyková činnost, ale aspekt jejího obsahu" (Bal 1981: 206). Fokalizace je princip, podle něhož prvky fikčního světa jsou pořádány v rámci jisté perspektivy nebo z určité pozice. Narace se týká způsobu verbalizace procesu vnímání a jeho předmětů; je to princip, podle něhož jsou elementy různými způsoby vyjádření textualizovány, princip prováděný z nějaké narativní pozice. Fokalizace je jeden z principů, které stanoví, co se má vyprávět, je to faktor filtrování složek světa: úvahy o tom, jak se má vyprávět (narratability), přistupují k výsledkům fokalizace až ve druhém stadiu (což vysvětluje, proč se tato kapitola soustřeďuje na fokalizaci, nikoli na akty narace, jak odráží perspektivní určení fikčních světů). Pomocí vložení fokalizace na naraci, tezí, že fokalizace předurčuje naratabilitu, si otvíráme cestu k výzkumu modelu fikčního světa, jenž naraci předchází. Svět se skládá z předmětů (z předmětů prvního, druhého a třetího řádu) a z aktů fokalizaci. Takže fokalizace sama je konstruována
[2101
[211]
jako fikční oblast na stejné úrovni s ostatními oblastmi tohoto (fikčního) typu světa. Základní strukturu fikčního univerza můžeme popsat jako strukturu, v níž entity působí ve vzájemné součinnosti se způsoby fokalizace. Ajdeme-li dále, poněvadž akty fokalizace řídí výběr a kombinaci fikčních složek světa, modalizovanou strukturu fikčního univerza můžeme v základě chápat jako výstup aktů fokalizace a na-race. Statut fikčního elementu není určen tím, kdo se na něj dívá, o nic méně než autoritou naračního zdroje přinášejícího o tomto předmětu informaci. To nás přivádí k obecnější tezi (kterou chceme v této kapitole ověřit), že ve fikčních světech jsou fokalizátory a jiné složky světa ontologický souměřitelné: patří k témuž ontologickému řádu. Jinými slovy: oblasti entit a oblasti fokalizátorů jsou neoddělitelné, fokalizátory nejsou na entitách nezávislé. Vlastnosti fokalizátorů se rekonstruují prostřednictvím entit zvolených pro konstituci fikčního světa a prostřednictvím způsobu jejích uspořádání. Entity se od fokalizátorů nedají abstrahovat: jsou konstituovány pomocí aktů fokalizace.
Interakce mezi fikčními entitami a fokalizátory neurčuje jen stupeň faktovosti složek světa; tato interakce motivuje samu selekci prvků tvořících oblasti fikčního světa. Ať fikční svět obsahuje cokoli, je to podmíněno a diktováno tím, co daná vzájemná determinace předmětů a fokalizátorů umožňuje vyprodukovat. Tento princip výběru je pro organizaci fikčního univerza prvotní a základní.
Abych po této stopě postoupila dále, soustředím se na jedinou fikční oblast složenou z množiny vnímatelných objektů: množinu prostorových entit neboli míst. Izolace jedné specifické oblasti nám pomůže prozkoumat konkrétní působení perspektivních uspořádání při určení povahy této oblasti. Smyslová vnímatelnost míst z nich činí případ zvláštního zájmu, neboť mohou ověřit mou vstupní tezi, že ve fikci složky světa neexistují před fokalizací a nezávisle na ní. Jako smysly vnímatelné entity jsou místa na jedné straně přístupnější perspektivním deformacím a manipulacím. Nicméně tato speciální povaha míst jim umožňuje přestát přizpůsobení subjektivní perspektivě bez ztráty svých vlastností. Jinými slovy — perspektivní uspořádání míst,
vnímané jako operátor na fikční oblasti prostoru, by mělo být doplněno zjevným faktem, že místa mají fikční existenci oddělenou, byť jí přefiltrovanou, od perspektivy, která o nich informuje. Přesto, jak ukážeme, fikční elementy vskutku interagují s perspektivami pohledu na fikční svět, a perspektiva tedy může určit i to, která místa budou prezentována, v jakých textových provedeních, v jakém stupni faktičnosti, v jaké pozici vzhledem k jiným místům a s jakým významem. Fikční místo však přesto lze abstrahovat, identifikovat, a dokonce objektivizovať odděleně od vní-matelské perspektivy. Například ve fikčním popisu Paříže konstrukt místa jako něčeho, co z textu vyvstává, se vnímá jako průnik mezi perspektivními manipulacemi a (fikčně) objektivizovanými rysy. Soustředění na množinu vnímatelných prvků je tedy strategií pro průzkum účinků procedur interakce, jimiž množiny fikčních objektů procházejí. Působnost fokalizace na povahu entit prvního a druhého řádu a na strukturu jejich oblastí může ukázat, proč ve fikčním světě je fokalizace ústředním principem uspořádání. Objasní i to, jak obměny perspektivy ovlivňují způsob uspořádání míst i způsob, jakým se místa vybírají za účelem lokalizace jiných fikčních entit (událostí, situací a postav). Tento směr rozboru by měl přispět nejen k našemu pochopení způsobu, jakým jsou strukturovány fikční světy. Je přínosem i pro pokračující teoretizovaní o perspektivách a hlediscích. Následující rozbor může být zvlášť zajímavý, poněvadž v typických případech se změny perspektivy sledují v teoriích fokalizace prostřednictvím změn v oblasti typů informace (posuny od vnějších událostí k vnitřním situacím a naopak). Zde se ukáže, že změny perspektivy se dají vysoudit i tam, kde se povaha sdělované informace nemění.51
Informace o fikčních místech předpokládá informaci o zprostředkujících perspektivách a motivuje, co bude vybráno ve fikčním univerzu. Povšimněme si, že selekce ve
5) Upozorňuji, že také teorie hlediska nebo fokalizace podobně zaměřené usilují odhalit pozice fokalizátorů či vypravěčů, zatímco v této práci jc směr analýzy opačný: různé perspektivy, zpozorované v textu, se berou v úvahu jen do té míry, pokud motivují organizaci a vzájemné uspořádání fikčních složek světa obecně a míst speciálně.
[212]
[213]
fikčním světě má specifický význam: je propojena s pořadím objevem se fikčních elementů, s pozicí, z níž jsou elementy vybírány, a tak dále.6) Protože literární text je jediným zdrojem informace o světě, který je jím konstruován, selekce prvků v jednom kontextu se dá popsat pouze na pozadí totality elementů uvedených v průběhu celého textu, a posuny v perspektivě pohledů na fikční svět se dají odhalit pouze v těchto relativních organizacích fikčních prvků:
Zaprvé a především, co míním tímto pojmem ffokalízace], je výsledek selekce ze všech možných matérií narativního obsahu. Skládá se tudíž z „hlediska" (view), z vize {vision) včetně abstraktního významu „pojímání nějakých věcí z určité perspektivy". A konečně ještě z pezentace (Bal 1977: 37).
Akt fokalizace je tedy takový akt, v němž totalita fikčních prvků je ve specifickém kontextu omezena podle toho či onoho principu. Vitoux (1982) říká, že v nedelegované foka-lizaci (tj. ve fokalizaci, kde vypravěč nepředává fokalizační moc postavě) „fokalizátor se nejeví tak, že by na své pole pohledu vkládal apriorní kvalitativní nebo kvantitativní omezení" (Vitoux 1982: 361).7) Přesto, jak ukazují modely fokalizace (včetně této naší studie), i vševědoucí vypravěč v nulovém aktu fokalizace (bez zřejmého omezení vloženého na své fokalizační pole) nutně vyjevuje omezení vložená na své selekce. Každá konstrukce tudíž odráží omezené hledisko, a jakmile je toto hledisko identifikováno, připisujeme je buď vypravěči-fokalizátorovi, nebo je vkládáme do postavy, na niž moc fokalizování byla delegována.8'
6) Selekce sc bčžnč definuje jako výběr podmnožiny prvků z úplné množiny. V tomto smyslu selekce pouze přispívá ke světům, jež, naivně řečeno, jsou na diskursivní praxi nezávislé, zatímco světy konstruované zahrnují ten typ selekce, který popisujeme v textu.
7) Zde sc odráží tradiční přístup k teorii hlediska, podle něhož vševědoucí vyprávění se klade proti vyprávění selektivnímu (Rossum-Guyon 1970: 477).
8) Cordcssc (1988) podrobně studoval způsoby, jimiž autor vytváří narativní situace tak, že oslabí svou kontrolu a provádí proceduru rozštěpeni (débrayage, šplh). Autor rozlišuje patero funkcí (funkce jednání, vnímání, vyprávění, psaní a fikcionalizování). z nichž každá (nebo všechny) může být delegována, čímž vzniká distance mezi autorem a subjektem plnícím tuto funkci. Cordcssova studie v mnoha ohledech (přes rozdílnou terminologii a metodologii) připomíná základní Uspenského práci o hledisku (1973 [1970]).
Perspektiva (nebo hledisko) je pozice, z níž je uskutečňován akt fokalizace. Pozice postavy nebo vypravěče není nezbytně identická s perspektivou smyslového vnímání. Fokalizace může odrážet různé principy organizace v průběhu jejich působení. Účinek fokalizace na strukturu oblasti entit ve fikčním světě nemusí být nutně motivován způsobem vnímání. Fokalizátoři na sebe vzájemně s entitami působí i jinými způsoby. Fokalizace je obecné pojmenování pro celý okruh perspektivistických určení entit. Týž fokalízující subjekt může tedy mít různé perspektivy, zrakové, sluchové, řečové nebo jiné, a to vzhledem k jednomu a témuž fikční-mu předmětu, jenž se projevuje v oddělených aktech fokalizace. Přijatý typ perspektivy určuje aspekt fikční entity, který má být aktualizován. Nezapomeňme, že současné teorie hlediska rozeznaly, že fokalizace a pojmy s ní spojené jsou inherentně antropomorfické. Jako takové překládají textové strategie do mimetických termínů, jež jsou někdy matoucí. Termín „fokalízující subjekt" odráží pokus zbavit se personifikace fokalizátorů. Podobně Rimmonová-Kena-nová (2001 [1983]: 138) navrhuje pohlížet na tyto subjekty jako na činitele {agents).S) Jedním z účelů přítomné diskuse je vskutku pozitivní definice působnosti fokalizujícího činitele, pokud není obdařen žádnými vnímatelnými nebo individualizujícími vlastnostmi, jakož i výzkum implikací „neosobní" fokalizace pro strukturu fikčního univerza.
Jedna a táž perspektiva nebo fokalízující pozice umožňuje uplatňovat rozličné principy organizace nebo různé způsoby fokalizace. Perspektiva se dá popsat na základě vnímatelských omezení (perceptual restrictions) vložených na postavu, na základě ideologických postojů vnějšího fo-kalizátora nebo na základě logiky akce. Takových principů je potřebí k motivování toho, že jako předměty fokalizace, a tedy jako složky světa se objeví specifické prvky.
9) Vyloučení antropomorfních termínů jc zvlášť závažné, když anonymní, vnější fokalizátor předvádí objektivizované narativní motivy. Ryanová (1981) tvrdí, žc pojem vypravěče je logicky nezbytný ve všech druzích fikce. Neosobní vyprávění jc však abstraktní konstrukt fikce, protože v tomto případě subjektu vládnoucímu schopností vyprávět příběh sc přičítá nulový stupeň individuacc a nepřítomnost psychologického zázemí. Totéž lze říci o externích fokalizátorech.
[214]
[215]
Rozmanitost těchto principů je také ospravedlněním pro neutralizaci antropomorfických převažujících odstínů v pojmu fokalízace.
Všechny principy organizace působící ve fikci jsou nutně textově manifestovány (Uspenskij 1973 [1970]).10) Některé pozice dané perspektivou jsou vysloveně příznakové, zatímco jiné fungují jako podkladové principy odhalené ve snaze naturalizovat rozvíjení fikce (Culler 1975a: 200). Identifikace perspektiv tak též působí pro to, aby materiál skládající fikční svět byl přijat jako koherentní.111
TYPY ORGANIZACE, JEŽ FOKALÍZACE VKLÁDÁ NA FIKČNÍ OBLASTI
Genette (1972) rozlišuje mezi nulovými, vnitřními a vnějšími fokalizacemi na základě stále nižšího stupně přístupu k psychologii postav. Například v případě vnitřní fokalizace je postava ve své autoritě při poskytování informace o psychických stavech a mentálních aktivitách jiných postav limitována.121 Bálová naopak rozlišuje mezi vnitřními a vnějšími fokalizacemi na základě ho-modiegetického nebo heterodiegetického umístění fokalizá-tora, bez ohledu na jeho možnosti přístupu k cizí psychice. Protože já se tu soustřeďuji na fokalizaci ve vzájemném působení s místy, hodí se k přítomné analýze jen terminologie Bálové. Vnitřní akt fokalizace je ten, který provádí postava, v protikladu k fokalizačním aktům externím, v nichž fokalizující subjekt nemůže být identifikován s nějakou postavou. Můžeme tak definovat prostorové souřad-
10) Uspenskij rozebírá hloubkové a povrchové kompoziční struktury, které manifestují různé sémantické sféry, v nichž můžeme hledat projev hlediska.
11) [Jde o to. že Culler na citovaném místě ukazuje, že podivnosti a anomálie Akčního světa jsou motivovány povahou mluvčího, který tento svět prezentuje; pozn. přckl.] — Stcrnbcrg (1981) zevrubně rozebírá principy organizace, jež jsou postulovány a uplatněny vzhledem k popisu. Protože deskriptívni pasáže denotují zároveň existující prvky, jc hledisko pokládáno za jeden z principů; které pořádají neuspořádané. Jako ostatní studie popisu v rámci narativní teorie to směřuje k identifikaci způsobů organizace, které mohou motivovat uspořádání nenarativ-ních sekvencí.
12) K.c kritickému přehledu fokalizace a vypravěče v první osobě viz Edmiston (1989).
[ nice fokalizátorské postavy, přičemž pozorujeme její pozici
f uvnitř fikčního univerza, zatímco pozice fokalizátora ex-
[. terního nelze definovat na základě vnímatelských omezení
časoprostorového rázu. Protože neexistují žádná zjistitelná smyslově vnímatelná omezení vzhledem k pozici externích fokalizátorů, principy organizující fikční elementy v externích aktech fokalizace podléhají alternativním typům omezení (o nich níže). ; Následující popis má přispět k vymezení typu pozičního
situování (positioning), jež je relevantní pro externí fokalizaci a pro její působení na povahu složek světa. Proveďme napřed srovnávací průzkum dvou příkladů. V prvním z nich je uspořádání míst podle atributů „blízký" a „vzdálený" vztaženo k fokalizátorovi, jenž je co do smyslového vnímání omezen; proměny v pozici fokalizátora motivují ' proměny v uspořádání fikčních míst. Vzájemné uspořádání
míst popisovaných jako daleká nebo blízká je závislé na pozici vnímatelsky omezeného fokalizátora.
Stoupající a klesající pobřeží bylo stále vzdálenější a pokojnější.
• Zatím už dopluli skoro až k majáku [...] maják, na který se
člověk léta díval přes záliv [...]. Ostrov se tolik zmenšil [...] (V. Woolfová, K majáku, přel. J. Fastrová).
Tam, kde fokalizátorovu pozici nelze na tomto základě popsat, jsou místa nicméně nahlížena jako blízká či vzdálená nikoli v důsledku své distance od vnímajícího subjektu, ale v závislosti na své distanci od akce nebo situace, o níž se vypráví. V následujícím příkladu z Portrétu dámy je bezprostřední okolí identifikováno podle časoprostorové-: ho umístění (tady a teď) zobrazované situace; ostatní místa
jsou uspořádána podle toho:
r Nás však nezajímá, jak místo vypadalo zvnějšku; toho jasného
i" rána pozdního jara měli jeho obyvatelé důvod k tomu, aby dali
i přednost stinné straně zdi [...]. V bytě [...] v jednom z něko-
[ lika oddělených bytů, do nichž byla vila rozdělena [...], seděl
l nějaký pán ve společnosti mladé dívky [...]. Místnost však ne-
t byla příliš tmavá [...], neboť do ní ústily vysoké a široké dveře,
^ které byly nyní otevřené do zadní neupravené zahrady (H. Ja-
i mes, Portrét dámy).
[216]
[217]
Jakmile se lidská situace, o níž se vypráví, umístí v některém apartmá, ostatní místa (další apartmá v domě a zahrada) se stanou sekundárními, to jest, jsou v různém stupni vzdálena od tady a ted situace, na niž je soustředěna pozornost. Uspořádání míst a jejich vzájemné umístění se tak řídí principem perspektivy, jenž v daném případě se kryje s logikou situace. Výběr nějakého umístění nebo jeho změna je pak způsobena zobrazenou situací nebo její změnou. Fokalizaci můžeme též identifikovat s logikou akce a na tomto základě vložit omezení na sekvenční uspořádání míst. Když jsou podřízena vnější fokalizaci, místa se objevují ve specifickém uspořádání, jež odráží logiku akce: změna lokalizace je tak diktována požadavky příčinných vztahů v následnosti událostí.
Omezení vložená na uspořádání míst ve shodě s vnějšími akty fokalizace, kde perspektiva odpovídá narativnímu ohnisku, tudíž určují souřadnice (tady a ted) fikčního světa. Hamburgerová (1973 [1957]) definuje „tady a teď" fikce jako nulový bod systému reality. Toto tady a teď označuje výchozí bod zkušenosti:
I když žádný „přítomný čas" [...] není vyznačen [...], zakoušíme románovou akci jako něco, co je „tady a teď", jako zkušenost fiktivních osob nebo, jak to říká Aristoteles, zkušenost lidí v akci (tamtéž: 97).
Narativní ohnisko jako vnímatelská pozice funguje jako typ fokalizace motivující způsoby uspořádání míst (nebo jiných fikčních entit). Externí fokalizace pochází z narativního postoje vně fikčního světa, a proto není ani synonymem pro neomezený výběr, ani ekvivalentem náhodného uspořádání míst; definuje tady a teď akce a zajišťuje, že fokalizátoři a entity mohou společně působit na podkladě, jenž se vymyká smyslovému vnímání (on nonperceptual grounds).
Externí fokalizace sice odrážejí perspektivní omezení (byť omezení dobrovolně přijatá), ale v kontextu, kde s uspořádáním míst se nelze vyrovnat na základě dosahu vnímání jednotlivé postavy (jíž jinak máme sklon přičítat fokalizaci v konkrétním kontextu), je externí fokalizátor uveden proto, aby motivoval výběr míst a entit. V takových případech informativnost nějakého textového úseku s ohledem
na popisované místo jako by obcházela perspektivní omezení postavy, jíž byla formálně svěřena moc konstruovat daný výsek fikčního světa:
Potom nastalo ticho. Slyšeli jen chrupání písku pod nohama a hukot jezu; Seina se totiž nad Nogentem dělí ve dvě ramena. To, které pohání mlýny, vrhá na onom místě dolů přebytek svých vod a níže se opět spojuje s přirozeným tokem řeky; a když se přichází od mostů, je vidět na druhém břehu travnatý svah, nad nímž se zvedá bílý dům (G. Flaubert, Citová výchova, přel. M. Kornelova).
Od „Seina se totiž..." sdělovaná informace přesahuje konkrétní mentální omezení a dosah perspektivy, kterou má postava k dispozici. Na místě, kde jednotlivosti krajiny nelze připsat možnostem vnímání postavy, vystoupí z popisu akt externí fokalizace. Výběr míst a jejich charakteristika už se neomezují na vnímatelskou pozici postavy. Někdy se předpokládá vnější fokalizátor proto, že není přítomný žádný lidský činitel, jenž by fungoval jako potenciální nositel vnímání. To je případ druhé části románu V. Woolfové K majáku, kde v domě není žádný lidský činitel, který by mohl motivovat daný výběr entit. Zvláště vzhledem k množství různých vnitřních fokalizátorů, ovládajících ostatní části románu, nepřítomnost lidského činitele schopného plnit funkci foka-lizujícího subjektu je zdrojem potřeby fokalizátorů vnějšího, který by vybíral a pořádal místa a jejich vlastnosti.
A tak prázdným domem s dveřmi zavřenými a rohožemi svinutými profukovaly zbloudilé vánky, ty vysunuté hlídky silných armád, olizovaly holá prkna podlahy, ohlodávaly a očmucháva-ly, pronikaly do ložnic a obývacího pokoje, kde jim nic nekladlo odpor [...]. Jen stíny stromů, rozmáchlé ve větru, se ukláněly na zdích a na okamžik zatemňovaly tu kaluž odzrcadleného světla [...] (V. Woolfová, K majáku, přel. J. Fastrová).
Fikční entity nemohou být vybrány a uvedeny do díla bez účasti nějakého fokalizujícího subjektu. Jakkoli externí fo-kalizující subjekt nezná vnímatelská omezení, jimž podléhají vnitřní fokalizátoři (vnímající subjekt je zároveň uvnitř domu a mimo dům), fokalizátor se omezuje sám přírodní situací, na níž jeho perspektiva lpí. Jak sleduje pohyb „zbloudilých vánků", fokalizátor, byť potenciálně neomezený, ve
[218]
[219]
skutečnosti omezuje záběr své perspektivy na dům a jeho bezprostřední okolí.
Následné uspořádání entit ve vnitřní fokalizaci podléhá jiným omezením. Pozice interního fokalizátora je vždy vztažena k nějakému bodu v prostoru (ať už je to pozice statická, nebo dynamická). Protože interní fokalizace je primárně charakterizována omezeními vloženými na vnímání, kdykoli vypravěč svěřuje sílu fokalizace nějaké postavě, dochází k okamžitému omezení vnímatelského pole:
Dům, trávník a vchod jsou tu místa, jež byla vybrána v navzájem oddělených aktech fokalizace (jednom interním, jednom externím), a jejich uspořádání je dáno specifickým řádem aktů vnímání, jemuž jsou podřízeny.
Perspektiva vnitřních fokalizátorů omezuje okruh zvoli-telných míst na ta, jež jsou částí fokalizátorova vnímatelského pole, a tak jsou zapojena do prostorového kontinua: Pan Rosier pořádá svůj společenský kroužek a hledá chvilku intimity s Pansy. Jeho pohyblivá perspektiva ovládaná tímto okamžitým zájmem zkoumá relativní pozice pokojů a spojuje je do jednoho topografického rámce. Toto topografické uspořádání není neutrální; vystupuje ze vzájemného působení mezi interním fokalizátorem a prostorem, který se před ním rozkládá. Topografické vztahy mezi místy mohou být nicméně zamlženy a fikční prostor může být roztříštěn, když vnitřní fokalizátor do svého pole vidění začleňuje jak entity přímo vnímané, tak entity vyvolané v paměti, přilákané jeho aspiracemi, a tak dále.13'
Protože externí fokalizace je největšího omezení, spjatého s interní fokalizaci, zbavena a protože externí fokalizá-toři nejsou odkázáni na lidské percepční pole, může externí fokalizace připustit v principu volnější prostorové vztahy mezi místy. Externí fokalizátor, nevázán topografickým kontinuem definujícím dosah vnímání, obvykle vkládá na konstrukci série perceptů alternativní omezení. Zvlášť silně se to uplatňuje v deskriptivních pasážích, kde logika popisovaného předmětu nahrazuje logiku zrakového a mentál-
13) Eco (1979) popisuje takové elementy tak, že tvoří dílčí světy (subworlds) postav: jde o imaginární běhy událostí, jež postavy vytyčují v průběhu děje; je třeba je odlišovat od aktuálních stavů fabule.
ního vnímání a rozhoduje o pořadí a uspořádání vybraných entit. Pokud jde o místa, jejich výběr a uspořádání se často řídí logikou topografie:
Městečko Verrieres možno pokládat zajedno z nejhezčích míst ve Franche-Comté. Jeho bílé domy se špičatými střechami z červených tašek se rozkládají po svahu pahorku, jejž jemně zvlňují skupiny mohutných kaštanů. Několik set kroků pod hradbami, dnes již zřícenými, které kdysi vystavěli Spanělé, teče Doubs [...]. Od severu je Verrieres chráněné vysokou horou, výběžkem jurského pohoří. Rozeklaní vrcholky Verry [...] (Stendhal, Červený a černý, přel. O. Levý).
Tato vstupní pasáž románu je panoramatickým popisem vesnice, přičemž panoramatičnost sama představuje svého druhu omezení, navozené topologickým řádem místa. Ve shodě s tímto řádem jsou části krajiny uspořádány podle principů, jež nedbají o hranice vnímání; jsou to alternativní principy, jež nebrání v konstruování místa libovolného rozsahu.14'
Lze soudit, že v případě interní fokalizace je prostorové kontinuum podřízeno tomu, co povolují zákonitosti vnímání. U fokalizace externí je řád množiny míst vymezen topologickou logikou fokalizovaných míst. Můžeme dokonce tvrdit, že nepřítomnost percepčních omezení v externí fokalizaci má sklon projevovat se větší zřetelností prostorových vztahů mezi místy (vztahů sousedství, obsazenosti, blízkosti nebo vzdálenosti), zatímco vnitřní fokalizace může produkovat nesoudržné nebo fragmentárni množiny míst, množiny, jež mohou být akceptovány jako „přirozené" pouze na základě souhrnného aktu fokalizace (se začleněním míst, která vnímatel viděl, o nichž snil, na něž si vzpomněl nebo jež si představoval).
Byla pod jabloní a Darl a já jdeme přes měsíc a ta kočka seskočí a uteče a slyšíme ji v tom dříví. (W. Faulkner, Když jsem umírala, přel. J. Valja)
V tomto příkladu se heterogenní množina míst stává přirozenou tak, že rekonstruujeme sekvenci, jež kombinuje
14) Pojem rozsahufikčních světů rozbírá Pavel (19S6: 94n.).
[220]
[221]
bezprostřední vjemy fokalizátora s asociacemi, jež v průběhu vnímání navozuje jeho paměť a fantazie. Fokalizátoro-va pozice uvnitř nebo vně fikčního univerza jakož i přijatá omezení fokalizace jsou tedy zjistitelné ze způsobu prezentace předmětů. To je zvlášť důležité z toho výše zmíněného důvodu, že vnitřní fokalizace se podle běžného názoru odlišovala od externí na základě rozdílu mezi vnímatelný-mi a nevnímatelnými předměty. Vnější fokalizátor byl často charakterizován svou schopností operovat literární konvencí, jež umožňovala pronikat do mentálních aktivit a podávat o nich zprávu. Ale jak jsme už řekli, fikční perspektivy ne-zacházejí s předem danými entitami, ať už jsou nebo nejsou přístupné smyslovému vnímání. Není to tak, že bychom přístup k fikčním entitám získávali pomocí jejich perspektivis-tického filtrování: sama fikční existence, povaha a struktura fikčních entit je záležitostí úmluvy a je už výstupem aktu fokalizace. Otisky prstů zanechané fokalizátorem jakéhokoli typu na předmětech fikčního světa se tudíž dají rozpoznat nezávisle na tom, do jaké třídy příslušný předmět náleží. Prvotní ohraničení jednoho typu informace (v našem případě informace o vnímateľných elementech prostora) poskytuje dostatečnou informaci o typu fokalizace, který onu informaci zprostředkovává. Fokalizace má významnou úlohu při vymezení a organizaci fikčních oblastí, a proto funguje nejen jako způsob kategorizace typů informace, ale též jako konvence, působící při motivování a rozlišení mezi různými druhy uspořádání ve fikčním univerzu.
Jiné omezení, vložené na fokalizaci, jak se odráží ve fikčních oblastech, se týká okruhu entit tvořících fikční oblast, v našem příkladu pak okruhu míst, jež tvoří fikční prostor. Postava může zrakově obsáhnout rozlehlé místo (třeba město) jen ve specifických kontextech. Byť slova „rozlehlý" či „kompaktní" jsou nepochybně relativní pojmy, dají se zkusmo definovat vzhledem k hranicím lidského zrakového vnímání. Zde se například k místu přistupuje zvenčí:
První pohled na Paříž, vystupující v dálce před jeho zraky, učinil na něj jen nepatrný dojem (Stendhal, Červený a černý, přel. O. Levý).
Specifické okolnosti, za nichž vnitřní fokalizátoři vybírají rozlehlá místa, naznačují, že vnitřní fokalizátoři jsou omezeni na okruh míst, jež mohou označit za svá bezprostřední okolí.
Jestliže množina míst připsaných internímu fokalizá-torovi zahrnuje rozlehlé místo, můžeme za tím vidět buď perspektivu fokalizátora externího, nebo to, že internímu fokalizátorovi je přidělena výjimečná pozice: pozice, která mu dočasně umožňuje rozšířit své vnímatelské pole (jako například pohled z věže). Přechod od rozlehlých k uzavřeným místům se obvykle chápe jako odraz posunu od vnější k vnitřní fokalizaci, čímž se dostáváme ke korelaci mezi okruhem míst a typy fokalizace:
Posun od vnitřní k vnější pozici fokalizace je vyznačen rozšířením perspektivy při pohledu na popisovaná místa. Podobně výše citovaný panoramatický popis na počátku Červeného a černého otvírá příležitost pro popisy menších míst uvnitř vesnice Verrieres, přičemž tomuto posunu odpovídá posun od vnějšího fokalizátora k perspektivě fokalizátora vnitřního: hypotetického poutníka, který navštívil Verrieres.
Ve shodě s O'Toolem (1980) lze každou oblast entit popsat jako něco, co je organizováno podle rovin, rozvrstveno ve shodě se svou inherentní logikou. Místa jako jedna oblast entit ve fikčním světě jsou organizována v hierarchii obsazenosti (containment; stojí domeček, v tom domečku stoleček, na stolečku mistička, v té mističce vodička, v té vodičce rybička). Podobné hierarchie není nesnadné sestrojit i pro jiné fikční domény. V oblasti postav úrovňové posuny v informacích od vnějšího k vnitřnímu, od vědomých k nevědomým údajům o postavě mohou být projevem posunů v typech fokalizace. Přechody mezi rovinami některé z fikčních oblastí naznačují přechody mezi rovinami fokalizace. Přesuny z jedné roviny do druhé v systému topologických vztahů mezi místy naznačuje proměny omezení vložených na interní fokalizátory nebo přesun od vnitřní k vnější fokalizaci. V následujícím příkladě je vzdálená perspektiva postavy vyjádřena v pohybu od míst, jež jsou v systému lokalizována níže, k pozicím náležejícím k množině těch vyšších:
[222]
[223]
Ranní mlhou se díval na věže a budovy, jejichž jména neznal; potom ještě posledním pohledem objal ostrov svatého Ludvíka, Staré město, chrám Matky boží, a když mu Paříž zakrátko zmizela, hluboce vzdychl (G. Flaubert, Citová výchova, přel. M. Kornelova).
Změny v okruhu typů popisovaných entit chápeme jako paralelu změn v typech fokalizace.
TYPY ORGANIZACE, JEŽ NA FIKČNÍ OBLASTI VKLÁDAJÍ NARATIVNÍ MODALITY
Vnitřní fokalizace byla v předchozím oddíle definována jako výběrový princip totožný s množinou vnímatelských omezení. Vnitřní fokalizátoři však mohou začlenit do svého pole vnímání předměty vyvolané pamětí, imaginací a touhami, nikoli pouze schopnostmi vnímatele. Otázka zní, zda duševní akty postavy-fokali-zátora se dají zahrnout do obecné kategorie vnitřní fokalizace, nebo zda mentální aktivita postavy podléhá omezením, která se od vnímatelských omezení při vnitřní fokalizaci liší. Tato závažná otázka osvětluje způsob, jakým fokalizaci interpretují vnímatele fikce. Kde vnímatel fikce rozeznává rozdíly ve fokalizaci, ovlivňují tyto rozdíly statut složek fikčního světa (to jest, různé typy fokalizace mají různé ontologické implikace vzhledem ke způsobu rekonstruování fikčního univerza). Poněvadž autorita foka-lizátora není v korelací s typem sdělované informace (na mentálním světě postavy je závislý každý element, ať je výsledkem imaginace, znalostí nebo uvidění), vyvstává otázka, zda o zrakovém vnímání se předpokládá, že se od ostatních typů vnitřní fokalizace bude odlišovat. V takovém případě, jestliže v procesu rekonstrukce fikčního světa mentální aktivity vnitřního fokalizátora mají produkovat dodatkový a oddělený typ fokalizace, bude vnímatel příslušným narativním motivům připisovat odlišný, pravděpodobně nižší stupeň autoritatívnosti. Jinak řečeno — je možné, že vnímatelným objektům se připisuje klesající stupeň autenticity spolu s tím, jak se postava vzdaluje
i. bezprostřednímu okolí a noří se do svého vnitřního světa
i fantazií a vzpomínek?
; Výběr nějaké entity jako předmětu fokalizace, v rámci
; bezprostředního okolí vnitřního fokalizátora nebo bez to-
;, hoto okolí, představuje vždy důležitou volbu: složky světa
e nejsou prezentovány tak, jako kdyby se více či méně snad-
no nebo přímo stávaly objekty fokalizace ve shodě se svou ; vzdáleností od fokalizátora. Bezprostřední okolí fokalizá-
\ tora navíc představuje složitý konstrukt; skládá se z entit,
\ jejichž stupně blízkosti jsou různé. Vzdálenost nebo blíz-
kost fokalizátorovi nemůže být sama o sobě dostatečnou podmínkou pro rozlišení mezi typy vnitřní fokalizace, a tedy ani mezi množinami entit, jež jsou těmito různými akty '■. fokalizace zprostředkovány. Vedle toho si vnitřní fokalizá-
i tor může zvolit vzdálené místo, jež přes svou vzdálenost
" se stává přístupným prostřednictvím ostatních smyslových
dojmů:
; Časem zaslechli z dálky dunění bubnů. Byla to z vesnic vý-
■ zva do zbraně na obranu Paříže (G. Flaubert, Citová výchova,
v českém překladu z roku 1959 nenalezeno).
Místa v blízkosti fokalizátora se nemusí otvírat jeho vnímání pohotověji než místa vzdálená (nebo jiné vzdálené '■ entity). Leží-li těžiště zájmu fokalizátora vně jeho bezpro-
středního vnímatelského pole, jsou rozdíly mezi typy vnitřní fokalizace z hlediska bezprostřednosti značně problema-tizovány:
A pak, napadlo jí, ten výjev na pláži. Na tohle se nesmí zapo-l mínat. Bylo větrné ráno. Všichni šli na pláž. Paní Ramsayová
seděla u skalky a psala dopisy (V. Woolfová, K majáku, přel. ■ľ.' J. Fastrová).
I Fokalizace na entity prostřednictvím zrakového vnímání
f nebo prostřednictvím paměti nemůže rozlišovat množiny
I entit ani podle intenzity zájmu, ani podle stupně autentič-
> nosti, ani podle významnosti implikované ve výběru. Co po-
[ tom ospravedlňuje vkládání různých konvencí rekonstruo-
| vání světa do způsobů vnitřní fokalizace? Odděluje vnímatel
i fikce zrakové vnímání od jiných mentálních aktů, jimiž je
í interní fokalizace prováděna? Ještě jednou upozorňuji, že
I
[224]
[225]
tento problém je závislý na obecné otázce po úloze narativních modalit při určení struktury fikčního světa, na otázce, jež má přímý vztah k našemu pokusu popsat důsledky interakce mezi fokalizátory a fikčními oblastmi. Pokud to vyřešeno není, postačí, když si na tomto místě uvědomíme komplexní soubor vztahů mezi narativními modalitami a odpovídajícím uspořádáním složek fikčního světa (viz Ryan 1984). Fokalizace je obecné pojmenování komplexu narativních modalit, jež může odpovídat rozdílným konvencím rekonstrukce světů.
Mentální akty (jako připamatování nebo snění) jako alternativy vnímání v blízkém prostoru, přidávají fokalizáto-rovi další percepční pole. Vnitřní fokalizátor může vybírat entity náležející do různých kontextů, a to ze svého bezprostředního okolí, nebo z kontextů paměti či imaginace. Byť všechny entity zvolené vnitřním fokalizátorem v rámci jakéhokoli typu fokalizace jsou imanentné jen v omezené míře faktové (v závislosti na fokalizátorově omezené autoritě), jejich uspořádání do fragmentárních nebo nesoudrž-ných souborů může být motivováno růzností mentálních aktů, jimiž postava usměrňuje své fokalizační schopnosti. Takže při porozumění nějaké fragmentárni oblasti čtenář předpokládá jistý okruh mentálních aktů a s odvoláním na ně tuto fragmentaci akceptuje jako přirozenou (to naturalize this fragmentation).
Polka [...] vzbuzovala v něm prudkou žádost tisknout ji k srdci a ujíždět s ní na saních po zasněžené pláni. Perspektivy klidné rozkoše na břehu jezera [...] se rozvíjely pod kroky Švýcarky [...]. Potom při pohledu na bakchantku [...] musil náhle myslet na dravé laskání v oleandrových hájích za dusna před bouří [...] (G. Flaubert, Citová výchova, přel. M. Kornelova).
Soubor míst, převzatých z různých kontextů, je v tomto případě motivován podrobně rozvedeným sněním postavy--fokalizátora. Vymezíme-li typy fokalizace podle vidění a jiných mentálních aktů, rozhodujících o výběru a uspořádání entit, umožní nám to rozlišit různé oblasti entit a zároveň určit jejich vzájemné vztahy a relativní autentičnost. Fokalizace prostřednictvím paměti se bere jako komplementární vzhledem k aktu fokalizace na bezprostředně vnímanou
entitu, umístěnou v bezprostřední blízkosti. Konkrétně při poukazu ke vztahům mezi různými entitami, jež si fokalizátor zvolil, typy fokalizace nejen že motivují výběr entit z odlehlých kontextů, ale motivují i jednotlivý výběr entit a význam, jenž se jim připisuje.
A když paní Ramsayová viděla, [...] řekla si, že se tedy může vrátit do své říše snů, do obývacího pokoje u Manningových v Marlow před dvaceti lety, kde se tehdy žilo beze spěchu a úzkosti, protože budoucnost nepůsobila starosti. [...] ví, jak to dopadlo, vždyť se to dělo před dvaceti lety a život, který se i tady z jídelního stolu řítí jako vodopád bůhví kam, tehdy se tam prostíral jako pokojná hladina jezera bezpečně obklopená břehy (V. Woolfová, K majáku, přel. J. Fastrová).
Nejistota současného životního běhu je v mysli paní Ram-sayové nahrazena jednou provždy uzavřenou minulou zkušeností. Bezprostřední okolí prostoupené úzkostí vystřídala snová země mírumilovné minulosti. Posun na místo vzdálené minulosti uspokojuje fokalizátorovu touhu, kterou bezprostřední okolí ve stejné míře naplnit nemůže. Místa v paměti tak k sobě přitahují více než to, co ji obklopuje v přítomnosti, a plně absorbují její pozornost.
Rozlišování mezi typy vnitřní fokalizace je nicméně oprávněné, protože odpovídá modálni struktuře fikčního univerza. Vskutku se dá vysledovat korelace mezi typy fokalizace (vnější, vnitřní vnímatelská, vnitřní nevnímatel-ská) a stupněm aktualizace entit (které entity jsou přítomné v tady a teď fikční reality). Například v oblasti míst lze rozlišovat místa aktualizovaná jako přítomná tady a teď či jako bezprostřední okolí událostí, akcí, stavů a postav z jiných míst. Hranice tady a teď jsou se systémem fokalizace přímo propojeny. Místa ležící vně bezprostředního vníma-telského pole vnitřního fokalizátora nebudou pravděpodobně zahrnuta do té části fikční oblasti, jež je aktualizována v rámci tady a teď daného příběhu. Například v Camuso-vě Pádu, ač všechna konstruovaná místa jsou podřízena promluvovým aktům vymezeného fokalizátora, je Amsterodam — kontext těchto aktů — aktualizovanou částí prostoru, zatímco Paříž, evokovaná prostřednictvím paměti, má zřetelně v souhrnné struktuře fikčního světa docela jiný