Možné světy v literární teorii: hra interdisciplinárny
Ruth Ronenová
LT)
C-+
c
CL
(T)'
6*
z!
(D
D
O
<
166
Koncepce možných světů se v posledních letech stala produktivním a zajisté populárním pramenem pro teoretické práce o literatuře. Její popularita upomína na takové pojmy jako „řečové akty", „kompetence" a „Jiný", které, převzaty z jiného oboru, se v určité fázi dějin literárního bádání zdají být všudypřítomné. Zkoumání spojené s ideou možných světů a jejími rozmanitými filozofickými výhonky se na první pohled zdá nabízet nový náhled na některé problémy, s nimiž se literární teorie potýká: fikcionalita, ontológie fikčních světů a fikčních objektů,' obecné problémy (generic problems), jako je realismus atd. Mým záměrem v této práci2 je podívat se na různé aspekty uvažování o možných světech a zkoumat jejich závažnost pro problém fikcionality. Můj hlavní záměr je proto meta-teoretický: vysvětlit, proč literární teorie vůbec shledává koncepci možných světů přitažlivou, poukázat na teoretické a filozofické důsledky spojování této koncepce s koncepcí fikcionality a popsat různé směry, jež se takovým spojováním koncepčně otevírají. Ačkoli kvůli prozkoumání transformace, kterou možné světy prodělávají při svém přesunu do jiného oboru, v následujícím textu přejímám hledisko filozofů, nebudu se pouštět do diskuse týkající se vysvětlující síly a užitečnosti možných světů ve filozofii. V tomto ohledu jsou zde možné světy chápány jako koncepční danost.
Ne náhodou je literární teorie v současné době ovlivněna vývojem filozofie. Nedávné trendy ve filozofii jazyka nabízejí pružnější přístup k problémům, jako jsou reference, pravdivostní hodnoty, modality, možné a neaktuální situace atd. — to je fakt, který se intuitivně zamlouvá literární disciplíně snažící se o uchopení vrtkavých kulturních fenoménů, jako je fikce. V druhé části této práce ukážu, jak se literární teorie fikce shoduje s nedogmatickým a převážně nemetafyzickým diskurzem moderní filozofie a jak z tohoto diskurzu může těžit: tento fakt se odráží v nakládání s takovými problémy, jako jsou možnost, pravda a reference. Tento ne-dogmatismus, nutný pro filozofické vyjasnění pojmu fikce, příznačně charakterizuje teorie (framework) možných světů.
Fikcionalita literárních textů představuje jeden z nejdůležitějších a nejkomplikovanějších problémů, jimž literární teorie čelí. Byly podniknuty pokusy popsat nějakou třídu lingvistických rysů jako ukazatelů Akčnosti textu: epické préteritum,3 volná nepřímá řeč atd. Jinými slovy, je empiricky možné vyjmenovat třídu textových ukazatelů, z nichž alespoň jeden by zdánlivě měl signalizovat fikčnost. Přesto platí, že i když existují idiosynkratické rysy fikčních textů a i když se musí fikčnost odrážet v lingvistických složkách textu, existují alespoň dvě námitky, jež lze vznést proti pokusům ztotožnit fikčnost s textovými ukazateli:
(1) ! když budeme souhlasit s tím. že fikčnost je imanentné textuální povahy a že sémantika fikce by měla být definovatelná," lingvistické řešení tohoto typu je metodologicky neelegantní a neuspokojivé. Žádný seznam textových ukazatelů, který bychom mohli dát dohromady, by neskýtal univerzální ukazatele fikce (fiction-indicators). Takové ukazatele jsou nutně jiné jazyk od jazyka, žánr od žánru a médium od média (například Ham-burgerové epické préteritum se omezuje na literární autorské vyprávění ve třetí osobě a na specifické evropské jazyky). Jinými slovy, i kdyby (hypoteticky) mohla konjunkce úplné třídy ukazatelů fikce ve specifickém kulturním kontextu skýtat dostatečná kritéria pro vyčlenění skupiny fikčních textů, na půdě teorie musí být taková empirická třída nahodilých rysů považována za nedostatečné a nešikovné řešení definice Akčnosti.
(2) Dalším důvodem proč odmítnout existenci třídy textových rysů fikční promluvy (fictional discourse) je to, že se učíme pouze jednomu jazyku a stačí nám to k chápání a vytváření jak fikčních, tak nefikčních promluv. Ačkoli četba literatury vyžaduje, aby si člověk osvojil pravidla a konvence, jež nejsou součástí naší normální jazykové (linguistic) kompetence, mohou tato pravidla samozřejmě být částečně pragmaticko-konvenční povahy, a nikoli povahy textuální.
Otázky následujícího typu demonstrují, proč by se měla literární teorie ve své definici fikcionality vypořádat s problémy, jež překračují rozměr textuálních postupů:
Jestliže se ukáže, že v dánských dějinách existoval princ jménem Hamlet, změní tento fakt literární status hry po tomto dánském princi pojmenované? Bude-li Paříž vymazána z povrchu Země jadernou válkou, ale jako pozůstatek této civilizace se zachová výtisk Citové výchovy, změní toto zničení naší planety realistický charakter Flauber-tova románu? Jsou Napoleon francouzských dějin a Napoleon z Vojny a míru tímtéž člověkem? Jakou barvu mají oči Emmy Bovaryové?s Může se Emma Bovaryová zamilovat do Raskolnikova?6
Tváří v tvář problematickému úkolu definovat fikcíonalitu pozitivně, a nikoli specifikací a omezením textových rysů otevírají se před literární teorií dva směry. Fikcionalita může být vystopována buď v ontologickém statusu objektů, jež jsou literárními texty konstruovány; to znamená, že na fikční texty se pohlíží jako na texty, které konstruují neexistující objekty. Jinou možností literární teorie je situovat fikční povahu textů do vztahu mezi literárním textem a vnější skutečností: mezi autorem a sledem propozic, které vytváří; mezi světem, jak je zkonstruován textem, a tím, co víme o aktuální skutečnosti, jež nás obklopuje jako čtenáře.7 Ontologicko-pragmatický náhled na fikčnost vysvětluje, proč se k definici fikcionality nelze dobrat skrze úvahy orientované na text.
Fikcionalita je pojem, s nímž se lze uspokojivěji vypořádat v pojmech závazku či ne-závazku textu a jeho autora vůči skutečnosti nebo v pojmech ontológie fikčních entit (fictional beings), což objasňuje, proč diskuse o pojmu fikcionality nemohou zůstat omezeny hranicemi středního proudu literární teorie. Jinými slovy, jelikož postupy orientované na text nejsou přiměřené nárokům na vysvětlení Akčnosti textů, vidíme, proč v souladu s přirozeným sklonem byl problém fikcionality vždy vztahován k otázkám filozofického charakteru.
Určitěji lze říci, že úvahy právě formulovaného typu odhalují, proč se Alozofický pojem „světa" ukazuje být vhodným pro deAnici fikcionality a proč je s ní tak úzce spjat." Je jasné, že pojem světa v tomto kontextu — jako modelový typ, a nikoli jako konstrukt textu — je hodnotný tím, že skýtá příležitost jak k oddělení Akčního univerza od toho, co je vůči němu vnější, tak k náznaku, že fikční světy jsou modelovány určitými způsoby podle skutečného světa a že specifická povaha tohoto modelování může a musí být definována. Pojem možného světa v této fázi přirozeně vstupuje do diskuse. Možný svět je model sestávající ze třídy objektů, jež se nějak vztahují k aktuálnímu stavu světa a udržují svůj vztah k němu. Všechny vlastnosti této třídy jsou určeny relativně k definici onoho konkrétního světa.' Částečná autonomie alternativních a paralelních světů, které se pojem možných světů pokouší definovat formálně, se jeví jako atraktivní řešení problému fikcionality.
Cíl této diskuse je následující: při zkoumání vzájemného působení mezi literární teorií a filozofií jazyka kolem otázky fikčnosti světů mám v úmyslu zjišťovat, do jaké míry toto vzájemné působení stojí na autentických základech; to znamená, do jaké míry je analogie mezi možnými světy a fikčními světy věrná původnímu významu pojmu možných světů. Pokusím se v této práci vyzkoumat, jak je pojem možných světů vlastně interpretován, když se stává součástí teoretického diskurzu o literatuře. Budu se zabývat typy modifikací, jimiž tento pojem prochází, když je převzat a adoptován jiným oborem. Jinými slovy stojí otázka tak, nakolik je pojem možných světů, běžně užívaný literární teorií, užíván autenticky a přesně. Jde snad o pouhou popularizaci pojmu, který byl adoptován nutně metaforicky a nepřesně? Nemám v úmyslu vynášet soud o správných a chybných mezioborových výpůjčkách, ale spíše charakterizovat typ užití, jež přesné a doslovné chápání pojmu možných světů od literární teorie vyžaduje. Můj cíl je tak dvojí: je zaměřen jak na explikaci pojmu možných světů jako pojmu filozofického, tak na analýzu podstaty fikcionality a literární disciplíny, kde druhá jmenovaná je teoretickým rámcem, v němž fikcionalita patří k integrálním objektům zkoumání. Je proto mým cílem vysvětlit pojmovou hru a vzájemné působení mezi filozofickým pojmem a literárním oborem. V následujícím oddílu popíšu specifické pojmové rysy možných světů a budu analyzovat způsoby, jak tyto rysy odpovídají případu Akčních světů nebo jak jsou pro něj relevantní.
> O c
(D c
ä
3
167
Q.
cd'
cd zj o <
168
Jsou fikční světy možné světy?
Možné světy jsou neaktuálními stavy světa
První problém, před nějž nás pokus o definování fikcionality za pomoci možných světů staví, tkví v pojmu aktuality. Víra v možné světy vychází z předpokladu, že věcí se mohly odvíjet jinak a že je možné popsat alternativní cesty, jimiž se věci mohly ubírat. Jinak řečeno, ontologická víra v možné světy odlišné od světa aktuálního předpokládá modální dískurz umožňující prezentace neaktuálních věcných stavů. Hlavní motivace pro rozvinutí pojmu možných světů spočívá v pokusu dodat modálním pojmům konkrétnosti a ontologického významu. Jako takové poskytují možné světy způsob, jak lze mluvit o neaktuálních věcných stavech odvozených od věcných stavů, jež jsou aktualizované ve světě (příkladem je svět, v němž Nixon nebyl zvolen americkým prezidentem), a o alternativních paralelních světech (například o světě, v němž nejsou žádné vládnoucí autority). Jde o způsob charakterizování neaktuálních, leč konkrétních situací.
Fikční světy jsou takovými neaktuálními věcnými stavy; přesto však jako třídy k sobě vztažených objektů nejsou — na rozdíl od možných světů — „totálními možnostmi, jak mohl svět být, resp. stavy Či historiemi úplného světa".10 Zdá se být neintuitivní zacházet s fikčními světy jako s neaktualizovanými stavy světa nebo jako s možnými situacemi, které nenastaly. Jinak vyjádřeno, ačkoli pojednávat o neaktuálních světech za pomoci konkrétních ontológií možná nabízí produktivní řešení problému fikcionaJity, fikční světy nejsou alternativními možnostmi, jak mohl svět být.
Literární teorie fikčnosti (lizerzry theory of fictionality) využívající pojmu možných světů tudíž, jak se zdá, vyžaduje významnou modifikaci pojmu aktuality. Fikční světy nejsou v principu spojeny s aktuálním světem tak bezprostředně jako možné světy. Není proto tak snadné je definovat jako neaktualizované stavy světa.
Podiváme-Ji se blíže na specifické verze modelů možných světů, objevíme tři stanoviska vůči aktualitě možných věcných stavů.
(1) Podle jednoho radikálního stanoviska jsou možné světy stejně aktuální jako svět skutečný. Tak podle Lewise," který je hlavním zastáncem takového aktualismu, je termín „aktuální" termínem indexálním a obyvatelé každého světa nahlížejí své univerzum jako to aktuální. Abychom takové ontologické výstřednosti porozuměli,'2 měli bychom si uvědomit. Že pro Lewise jsou možné světy paralelními světy, autonomními „cizími zeměmi" s vlastními zákony a se svou vlastní aktualitou. Takové světy neexistují způsobem, který by se lišil od způsobu existence aktuálního světa.
(2) Druhé stanovisko se obvykle nazývá „umírněný realismus". Možné svity jsou vnímány jako světy aktuální, avšak jen v omezeném smyslu: jsou složkami aktuálního světa. Aktuální svět je komplexní strukturou, jež zahrnuje jak aktualizované fakty, tak způsoby, jak se věci mohly mít. Kupříkladu podle Stalnakera13 jsou možné světy zahrnuty v tom, jak reprezentujeme svět v našich propozičních činech a postojích.14 Způsoby, jak se věci mohly mít, jsou skladebnými složkami skutečnosti. Jsou-li možné světy součástí modelu aktuálního světa, je nutné vypořádat se s neodbytnou otázkou: Co odlisuje možné světy od aktuálního stavu věcí? Jak možné světy vysvětlují modální pojmy a jak poskytují ontologické specifikace modalit? Kripke a Putnám spolu s dalšími filozofy řeší otázku existenčního 'modu možných světů prohlášením, že možné světy jsou abstraktními entitami, hypotetickými situacemi, nikoli skutečnými „paralelními světy".15 Rozlišují tak mezi ontológií aktuálního světa a ontológií hypotetických možných konstrukcí, jež formují neaktuální část světa.
(3) Třetí stanovisko nepřipisuje možným světům žádný druh heuristické nebo vysvětlující síly, a tím pádem ani Žádný typ aktuality. Nejběžnějším východiskem pro odmítnutí tohoto pojmu je argumentace, že věřit v možné světy předpokládá existenci nějakého aktuálního světa — a tato víra je v zásadě nepřijatelná. Mýtus aktuality jako všudypřítomného pozadí neaktuálních možností je nejen součástí metafyzického stanoviska, které přijímá aktuální svět jako ten nejlepší, nevyhnutelný a jediný, který mohl být aktualizován, ale také součástí umírněného stanoviska, jež se rozhodlo nazírat aktuální svět jako nahodilost. Aktualita je relativní pojem, a je proto nerozlišitelná od neaktuálních stavů světa. To se může jevit jako jiná verze Lewisova přístupu, avšak zatímco Lewis připisuje absolutní realismus všem světům, filozof jako Goodman nepřipisuje existenci žád-
nému. Lewis vidí všechny světy jako skutečné a konkrétní; Goodman vidí všechny světy jako verze podléhající radikálnímu relativismu:16
Fyzik pokládá svůj svět za reálný a přičítá vynechávky, přídavky, nepravidelnosti a zdůraznění jiných verzí na vrub nedokonalosti vnímání, nárokům praxe nebo poetické licencí. Fenomenaiisza pokládá za zaklad percepční svět... Pro průměrného smrtelníka se většino vědeckých, uměleckých a percepčních verzí nějakým způsobem odchyluje od běžného, stabilního světa, který sí zfJikovaí z útržků vědecké a umělecké tradice a z vlastního boje o přežití. Tento svět je vskutku tím, který se nejčastěji považuje za reálný, neboť realita ve světě, obdobně jako realismus v malbě, je do značné míry záležitostí zvyku?7
Tato tři stanoviska vůči heuristické úloze možných světů, jejich stupni aktuality a jejich pozici ve vztahu k aktuálnímu světu už naznačují hlavní problém, s nímž se setkává adoptování tohoto pojmu pro popis fikčních světů. Zatímco stanovisko posíbiiismu tak, jak ho navrhuje Lewis, vede k ontologické výstřednosti, s níž mnoho filozofů nesouhlasí, ona běžnější koncepce možných světů jako abstraktních entit nebo hypotetických stavů popisujících to, jak svět mohl být, není pro fikci (fiction) dostačující. Absolutní relativismus toho typu, který propaguje Goodman, je v rozporu s kulturně daným chápáním rozdílu mezí fikcí (fiction) a skutečností, ačkoli se tato dělící čára může ukázat jako nezřetelná.
Možné světy jsou hypotetické třídy objektů a vlastností
O možných světech lze uvažovat jako o abstraktních konstruktech formujících alternativní modely světa. Jako takové připouštějí možnost modelu světa, který neobsahuje žádné entity. Jediným omezením v konstruování hypotetických modelů světa je jejich logická možnost, a je tedy logicky možné hovořit konkrétními pojmy o prázdném světě. Nejde jen o to, že — jak ukážeme níže — logická možnost není nutně platným kritériem pro konstrukci fikčních světů; je to spise tak, že abstraktně-hypotetická povaha možných světů, která definuje jejich alternativnost vůči aktualitě a která připouští možnost prázdnoty, odporuje samotné podstatě fikcionaJity. Fikční světy jsou z definice světy „plnohodnotnými" („pregnant"), konkrétními konstelacemi objektů, a nikoli abstraktními konstrukcemi:
Možný svět není třídou holou, nýbrž luxusně vybavenou. Nebudeme hovořit o abstraktních typech možných světů, jež neobsahují seznam individuí, ale o „plnohodnotném" světě, z něhož je třeba znát všechna individua, jež v něm hrají roli. a jejich vlastnosti.18
-o} > O c d c
Q)
„Plnost" fikčních světů implikuje, že konkrétnost ontológií fikcionality (fictional ontologies) závisí na přítomnosti konkrétních fikčních entit; fikční světy jsou světy, které obsahují nějaký typ konkrétní skutečnosti. Jestliže tedy nechceme pojímat fikční světy jako metaforu, pohlížet na možné světy jako na hypotetické abstraktní třídy nedává smysl a nemůže být využitelné při popisu fikčních světů, jinými slovy, zdá se, že pojem „svět" je v obou pojetích používán rozdílně. Zatímco ve filozofickém pojetí má svět status pojmové konstrukce, v literární teorii se světy doslovně rozumí konstelace konkrétních konstrukcí.
„Plnost" fikčních světů tak problematizuje další aspekt spojení mezi možnými světy a fikčními světy, neboť fikčnost vylučuje abstraktní a hypotetickou povahu možných
stavu sveta.
Možné světy jsou alternativními světy, jež umožňují příčnou identifikaci s aktuálními třídami objektů
Je možné identifikovat stejnou entitu napříč odlišnými světy, i když tato entita může být charakterizována, lokalizována, ba i nazývána v každém světě jinak. Mohli bychom například přijít s hypotetickým světem, v němž se Napoleon narodil o století později, aniž bychom ztratili Napoleonovu identitu (jak je tomu například v Nabokovově Adě). Pojem identity napříč světy (trans-world identity)" je dalším aspektem teorie možných světů, který jde vstříc analogii s pojmem fikdonality a současně ji činí problematickou.
169
C D.
č?
CD
O <
Lewis popisuje alternativní světy jako světy paralelní nebo jako vzdálené planety, jež jsou nutně autonomní. V důsledku toho odmítá identifikace napříč světy jako nemyslitelné a odporující přirozenosti jsoucen.20 Kripke naproti tomu prohlašuje, že možné světy jsou typem mini-světů popisujících totalitu způsobů, jak se to s věcmi mohlo mít.21 Kripke předkládá příklad s hrou pravděpodobností, v níž jsou vrhány dvě kostky. Třicet šest možných stavů kostek je třicet šest možných světů, „jen jeden z těchto mini-světů — ten, který odpovídá výsledku, s jakým jsou kostky fakticky vrženy — je .aktuální svěť, ale ty zbývající se stávají zajímavými, když se ptáme, jak pravděpodobný nebo nepravděpodobný onen aktuální výsledek byl,"22 Ač je zřejmé, že možné mini-světy mohou představovat komplexnější případy přístupnosti a identity napříč světy než ty, jaké manifestuje případ kostek, už z tohoto příkladu je jasné, proč takový koncept posibilismu nemůže být přejat jako mode! pro fikci. Zatímco se Kripke pokouší tímto zdravému rozumu odpovídajícím způsobem řešit problém identity napříč světy, fikční světy a priori představují mnohem komplikovanější způsob spoléhání na identitu napříč světy (tuto komplexnost Částečně demonstruje výše zmíněná otázka o Napoleonovi ve fikci a v dějinách). Fikční světy jsou světy paralelními — nejsou totalitou stavů světa; a jako takové pravděpodobně nastolí problémy, jež se u případu s kostkami neobjevují, identifikovat kostky v aktuálním světě s každým jejich zjevem v alternativních stavech světa se nám podaří s větší pravděpodobností než identifikovat historického Napoleona s jeho (dost možná deviantní) inkarnací ve fikci.
Možné světy jsou odlišeny od nemožných světů
Hlavní neslučitelnost mezí možnými světy a světy fikčnírni se ukazuje v pojmu možnosti. Zatímco idea možných světů nebo neaktuálních stavů světa se váže k logice a pravděpodobnostem aktuality, model pro fikční světy by mě! být s to přizpůsobit se logice, která se odchyluje od logiky standardní. Možné světy jsou možné, zatímco fikční světy by mohly být nemožné. Tento bod !ze vyjádřit ještě radikálněji. Idea možných světů má předurčeno, že musí rozlišovat neaktuální, avšak možné věcné stavy od těch nemožných. V teorii, která by se měla zhostit ftkčnosti světů, se nemožnost nejen připouští, ale standard možnosti není vůbec ožehavou otázkou. Nemám zde na mysli fakt, že fikční světy mohou zahrnovat nadpřirozené prvky, ale fakt, Že kontradikce nejsou příčinou zhroucení koherence fikČních světů.23 Fikční světy tak vyžadují nějaký alternativní princip, jako je kompatibilita a podobně, aby bylo lze rozlišit mezi „možnými" a „nemožnými" fikčnírni světy.
Navíc fikční světy mají logicko-sémantické vlastnosti, z nichž tradiční logika nemůže vydat počet. Abychom tento bod vyjasnili, můžeme se poučit nahlédnutím do problematiky kontrafaktuálů a principu podobnosti, jehož se v zacházeni' s kontrafaktuály využívá. Lewisova práce o kontrafaktuálech je pokusem podat snadné vysvětlení kontrafaktuální situace pomocí možného světa více nebo méně blízkého aktuálnímu. Pravdivost kontrafaktuálů nemůže být určena ze znalosti pravdivostních hodnot antecedentu nebo konsekventu kontrafaktuálů („jestliže upustím sklenici, rozbije se"). Spíše je to tak, že kontrafaktuál je pravdivý v nějakém světě jen v tom případě, kdy je konsekvent pravdivý ve všech najbližších (nearest) možných světech, v nichž je pravdivý antecedent. Aniž bych se do této filozofické analýzy pouštěla hlouběji, ráda bych poukázala na způsob, jímž problémy inference v neaktuálních situacích řeší Lewis a další teoretici možných světů. Lewisův přístup ke kontrafaktuálům, stejně jako Kripkeho příklad s vrháním kostek, ukazuje, že pravdivost propozic o možných světech můžeme dedukovat nebo určit tak, že se spolehneme na podobnost těchto světů s věcnými stavy uskutečněnými ve světě. Jinými slovy řečeno, kdyby bývaly kostky padly jinak, neobnášelo by to žádnou změnu v zákonech pravděpodobnosti nebo logice světa. Tak i idea podobnosti v případě kontrafaktuálů zaručuje, že ve světech, jež jsou nejbližší světům aktuálním, neexistují žádné víly chytající sklenice před dopadem na podlahu, že existuje standardní „pozemská" gravitační síla a že sklenice nemůže bezpečně spočívat na stole a současně rozbita na kusy ležet na podlaze.
Tento pojem podobnosti se plně manifestuje v definici možných světů jako maximálních tříd (maxima! sets). Když filozofové předpokládají, že nastane nějaký alternativní možný
170
svět, v němž platí jiná třída stavových propozic (napr. ta, v níž kostky padnou jinak), všechny další oblasti aktuálního světa, které se neocitly v rozporu s nastáním onoho možného světa, si nadále udržují platnost. Filozofická definice možných světů předpokládá, že každý svět je úplnou třídou výroků (complete sets of propositions), a nikoli nějakým částečným světem složeným pouze z explicitně tvrzených propozic. V jiném světe, kde byly kostky vrženy jinak, nadále předpokládáme, že gravitační síla je platná, že krychle mají hranatý tvar a že lidé dýchají a mají dvě nohy. Tato maximáinost světů není sama o sobě bez problémů: plyne z ní, že v nějakém světě můžeme učinit nějakou hypotetickou lokální změnu (že sklenice opravdu spadla) a maximalizovat celkovou podobnost ke světu aktuálnímu — tj. že jsme „zamíchali" aktuálním světem v jednom bodě a potom nechali zákony přírody působit bez dalšího vměšování.24
Věci se ovšem mají tak, že fikční světy vyžadují logiku, jež není obvykiou metalogikou ne-fikčních propozic, logiku zahrnující odlišné zákony vyplývání a reference. V kontextu fikčních světů tak nemůžeme přijímat maximalizaci tříd. Kdybychom měli maximální třídy vtáhnout do fikČních světů, ocitli bychom se tváří v tvář absurdní situaci, v níž by Nixon byl součástí každého fikčního světa vytvořeného za jeho časů. Fikce nám však naopak brání v tom, abychom do ní vtahovali obsah, který není explicitně nebo implicitně uveden výroky textu a který je odvozen od toho, co je — v tomto kontextu — nepodstatnou znalostí světa. Fikční světy tak vyžadují odlišné zákony vyplývání, než jsou ty, jež platí v našich pojetích jiných možných světů.25
Stejně tak i sémantika fikce je jedinečná. Ačkoli panuje shoda, že jazyk je strukturován tímtéž způsobem ve fikčních i nefikčních promluvách a že slova nesou tytéž významy ve fikci jako při normálních jazykových užitích,26 fikční promluva se podřizuje sémantickým principům a konvencím, jež v normální promluvě neplatí. Fikční promluva aktivuje typ sémantiky zvaný „fuzzy",27 tedy sémantiku, jejíž predikáty jsou mnohoznačné nebo vágní a kde neexistuje referenční kontext k odstranění mnohoznačnosti. Podle Ihweho a Riesera28 by adekvátní sémantický výklad pojmu fikce měl ponechat prostor pro heterogenitu a vágnost coby její centrální rysy. Takový model by se měl rovněž pokusit o definici syntaktických a sémantických ukazatelů fikcionaíity, jako jsou specifické uvozovací fráze, představení vypravěče v první osobě, jenž nesmí být ztotožňován se skutečným autorem textu, specifické sledy časů atd. Přesto však jsou tyto ukazatele pouhými konvencemi pro zavedení fikčních světů, a nikoli pro operování s různými sémanticko-syntaktickým i systémy.
Alternativní zákony vyplývání a alternativní sémantické konvence promluvy poukazují na to, že ne všechny aspekty fikcionaíity se řeší odkazem k možným světům. Fikční svět vyžaduje modei, který by zohledňoval jeho odlišné zákony vyplývání a identifikace — odlišné jak ve vztahu k zákonům aktuálního světa, tak ve vztahu k zákonům neaktuálních a možných věcných stavů. Ve fikčním světě, jako je svět románu Otec Goriot, se setkáváme s otázkou, co by se bývalo stalo, kdyby nějaká postava, dejme tomu Rastígnac, chodila po ulicích Paříže 19. století. Fikční svět se dozajista váže na horizonty aktuality (frames of actuality) a závisí na nich. Současně by model fikce (model of fiction) měl fikci přiznávat neredukovatelný stupeň autonomie. Fikční světy nejsou částí celkových historií světa. Nejsou abstraktními hypotetickými konstrukcemi, ale něčím jiným. Fikční světy se vztahují ke světu aktuálnímu, ale nejsou nutně možnými alternativami tohoto světa. Mohou zahrnovat nemožné situace, nemožné entity a mohou podléhat rozličným zákonům pravděpodobnosti. Paříž obydlená fikčnírni postavami a hypoteticky vybavená nemožnými stavy nemůže být přímočaře spojena s Paříží aktuální. Zákon minimální odchylky29 je ve fikci krajně problematický.
>
O c
O
c
&
tj 3
Ontická povaha možných světů je definována relativně k aktuálnímu světu
Jedna z výhod možných svěců spočívá v tom, že dodávají konkrétní obsah modálnímu rozlišení mezi nutností a možností. Nutné tvrzení je tak pravdivé ve všech možných světech, zatímco tvrzení možné je pravdivé alespoň v jednom světě. Konkrétnost možností je dosažena díky předpokladu, že svět ztělesňuje alternativní možnosti, jak se věci mohly udát. Z toho vyplývá, že se — přinejmenším hypoteticky — můžeme situovat mimo aktuální svět, přehlédnout všechny možnosti, které nebyly aktualizovány.
17!
a určit, která propozice je pravdivá v kterém světě. Možnost je proto otázkou porovnání věcných stavů, jež platí v různých světech — a je to jedna z motivací pro vypracování ideje možných světů. Taková idea možnosti však může vést k metafyzickému platonismu podezřelé provenience, dle něhož člověk může být situován do mimozemského hlediska a konremplovat modelovou strukturu univerza.30
Putnám, který se s tímto problémem pokouší vypořádat a současně pojem možných světů udržet, prohlašuje, že idea „všech možných světů" přináší mnoho problémů — „jmenovitě, jak máme mít epistemický přístup k tomuto platónskému nebi tříd, o nichž předstíráme, že /e popisujeme".31 Putnamovo řešení nespočívá v pokusu vysvětlit možnost skrze možné světy, ale definovat druhé jmenované jako relativní k fixovanému jazyku. Možné světy definované jako na jazyku nezávislé hypotetické situace nutně musí vést k platónskému nebo metafyzickému pohledu na možnosti. S jiným řešením přichází opět Lewis, který prohlašuje, že výrazem „aktuální" lidé v každém možném světě nazývají svůj svět. Tímto způsobem se vyhneme problému, jak se vypořádat s privilegovaným přehlížením všech možných světů. Lewisovo stanovisko dává smysl, zabýváme-li se fikčními světy. Ve fikci je čtenář — třebaže si uvědomuje, že jde o svět fikční — ochoten přiznat tomuto světu určitou autonomií vis-a-vis realitě, epistemický se podrobit zákonům fikce, suspendovat své přesvědčení. Mimo to moderní literární teorie pohlíží na mimetické stanovisko (totiž že literatura je prostředek pro přímé reprezentování, nebo dokonce reflektování skutečného světa) jako na zastaralé. V ne-mimetickém pojetí je fikci zaručena pozice, vůči níž není postavení skutečného světa nijak privilegované. Uznává se, že mody a stupně spoléhání se fikčních světů na svět skutečný odráží rozdílné reprezentační konvence, a nikoli fixovanou podobnost. Autonomie fikčních světů, autonomie, kterou se literární teorie usilovně snaží zachovat, určitým způsobem působí proti pokusu popsat tyto světy prostřednictvím specifických podobností a stupňů dosažitelnosti faccessibility)31 mezi světy. Navíc tato autonomie odzbrojuje ideu možnosti v kontextu fikčních světů.
Tady, stejně jako v předchozích kontextech, se zdá, že literární teorie těží spíše z radikálního filozofického pojetí možných světů než z pojetí umírněných. Pouze jsou-li možné světy uchopeny jako {do určité míry) světy hermetické, vůči nimž nemá aktuální svět žádné privilegium, mají šanci dodat literární teorii při jejím zacházení se světy fikce vysvětlovači silu.
Možné světy jako klíč k sémiotizací modelů světa
S ohledem na výše řečené se zdá, že o fikčním světě lze uvažovat jako o světě možném v radikálně modifikovaném smyslu. Analogie mezi fikčními a možnými světy musí respektovat přísná omezení. V důsledku toho lze o „možném světě" uvažovat jen jako o metafoře pro fikční existenci. Máme-li tento bod shrnout, můžeme prohlásit, že přesun koncepce možných světů z filozofie do teorie možných světů (složky aktuality, posibilísmu, konkrétních a abstraktních modů existence, dosažitelnosti a identity napříč světy) ukazuje, že tyto koncepce jsou interpretovány odlišně, jsou-li aplikovány na případ fikčních světů. 2 toho lze vyvodit, že mezioborový posun možných světů z filozofie do literární teorie s sebou nutně nese nezanedbatelnou ztrátu původního významu. Abychom mohli charakterizovat možnou míru věrnosti literární teorie původní koncepci možných světů, rozlišila jsem vzhledem k mezioborovým výpůjčkám mezi autentickými a neautentickými výpůjčkami a metaforickými a doslovnými přejímkami koncepce. Na tomto podkladě lze dojít k závěru, že užití možných světů v literární teorii musí být nutně nejen metaforické, ale i neautentické.
Je-li tomu tak, vyvstává samozřejmě otázka, proč vůbec literární teoretici koncepce možných světů užívají, jestliže jsou takové koncepce adekvátní v neflepším případě metaforicky a v nejhorším jsou k problému fikce relevantní velmi omezeně. Abychom tuto otázku zodpověděli, měli bychom se podívat na povahu širšího filozofického kontextu, v němž byl pojem možných světů vyvinut.
Teorie možných světů odráží dalekosáhlejší filozofický pokus uvolnit význam určitých filozofických koncepcí a je jeho součástí. Jako takové skýtají možné světy vhodnou oporu pro chápání fikcionality pomocí sémiotických modelů světa. Mám zde na mysli zejména
trend reprezentovaný filozofy, jako jsou Putnám a Kripke, kteří otevírají cestu sémiotic-kému přístupu ke koncepci světa obecně a možných světů zvláště.
Vývojové tendence ve filozofii jazyka a v modální logice v posledních íetech nabízejí možná řešení různých aspektů fikcionality. Tyto vývojové tendence, jejichž důležitou součást tvoří rostoucí, zájem o možné světy, nám umožňují definovat světy jako sémiodc-ké modely. Abychom zpětně vystopovali, jak lze k tomuto závěru dospět, budu zkoumat dva aspekty problému fikcionality, k nimž se nedávné interpretace filozofických koncepcí vztahují nejsamozřejměji: (I) logícko-sémantický problém pravdivostní hodnoty fikčního diskurzu a (2) problém referování k fikčním entitám — ontologický status fikčních entit a jejich vlastností.
K těmto problémům zde budeme přistupovat z literárního hlediska, jinými slovy, abychom se v přítomném kontextu vyhnuli rozsáhlejším filozofickým úvahám, dotkneme se soudobých filozofických témat z perspektivy teorie fikcionality a ukážeme, jak může tato teorie ze soudobých filozofických pozic těžit; naznačím rovněž, kde by výpůjčky z filozofie mohly působit problémy.
Pravdivostní hodnota fikčního diskurzu
Problém, který vyvstává v souvislosti s pravdivostní hodnotou fikční promluvy, je součástí obecnější otázky, podléhá fikční promluva stejným pravidlům logiky a sémantiky jako běžná promluva? Jelikož fikční promluva nereferuje k aktuálním stavům světa, lze pochybovat o tom. zda na ni můžeme pohlížet jako na typ promluvy s pravdivostní hodnotou. Podle pozic až donedávna zastávaných filozofy nesplňuje fikční propozice jako „Emma Bovaryová spáchala sebevraždu" základní kritérium pro faktuální výrok: neexistuje žádná pravdivá existenciální presupozice připisující Emmě existenci. Propozice je tak nahlížena buď jako nepravdivá (Russel), nebo jako ani pravdivá, ani nepravdivá (Strawson). Toto stanovisko tvoří část toho. čemu se říká korespondenční teorie pravdy, podle níž je pravdivostní hodnota propozic určena korespondujícím věcným stavem platným ve světě. Když nějaký výrok referuje k neexistujícímu individuu, nemůže ten výrok korespondovat se skutečností, a je proto nepravdivý (nebo postrádá pravdivostní hodnotu). Pohlížíme-li na pravdu jako na určitou relaci, v níž vůči sobě stojí mimoja-zykový věcný stav a jazykové vyjádření, nemůže být aplikována na fikci, neboť fikce nereferuje k mimojazykovým stavům. Fikční promluva je s takovým pravdivostním standardem založeným na korespondenci nekompatibilní.
Alternativně může být pravda definována nikoli prostřednictvím korespondence, ale v ohledu pragmatickém. Pragmatická teorie pravdy nahrazuje metafyzické vidění pravdy jako podstatné korespondence mezi světem a jazykem (a ia Russell) flexibilnějším viděním pravdy. Pravdivost nějaké propozice může spočívat na těch nejslabších standardech přesvědčení nebo oprávněné tvrditelnosti (warranted assertibility). Pravda není nějaký fixovaný všeobecný standard; je spiše proměnlivá a prozatímní. Pravdivostní hodnotu výroku určují jeho praktická užití. Aniž bychom se pouštěli dále do rozmanitých stanovisek v obou táborech, měli bychom poznamenat, že posun od prvního pojetí pravdy k druhému svědčí o jasném uvolnění filozofického standardu pravdy. Soudobá filozofie nám umožňuje referovat k objektům, jež jsou známy jenom vágně či částečně. Vyvinutí logických modelů pro možné světy a pro kontrafaktuální situace a pokus zkoumat pravdivostní standardy v mo-dálních kontextech si vynutily uvolnění pravdivostních standardů. Ukázalo se, že v naších jazykových užitích můžeme rozhodnout, zda je nějaká propozice pravdivá, nebo tvrditelná dokonce i tehdy, když nereferuje k žádnému objektu existujícímu v určitém čase a prostoru. Pravdivé a nepravdivé tvrzení můžeme od sebe odlišit, dokonce i když jsou existence nebo existenční modus objektů dané promluvy pochybné nebo neurčité.
S pravdivostí ve fikci se v rámci korespondenční teorie pravdy a v rámci pragmatické teorie pravdy zachází velmi odlišně. Abychom byli přesnější, korespondenční teorie problém fikce řešit nemůže, neboť odmítá — jak jsme ukázali výše — jakýkoli pokus hovořit o pravdivosti propozic o neexistujících entitách. Některé rysy této teorie pravdy se však ve specifických pokusech řešit otázku pravdy ve fikcí přece jen odrážejí. Sluší se poznamenat, že logický problém pravdy se v kontextu fikce vynořuje s obzvláštní silou, protože fikce zpochybňuje aplikovatelnost standardní logiky na promluvy o neexistujících
c Cl
W
Z3 CD ■3 O
<
174
individuích, a ro za predpokladu, že propozice o oněch individuích nenesou žádná unikátní sémantická znaménka ohlašující jejich neexistenci. Budeme-li sledovat cíle korespondenční teorie pravdy, problém fikční promluvy se vyřeší vložením dělící čáry mezi fikční a nefikčnŕ promluvu (tím, co Pavel33 označuje termínem segregacionistický přístup k fikci). Podíváme-li se na jeden typický způsob zacházení s fikcí ze segregacíonistické perspektivy, Searie34 popisuje fikční řečové akty (fictional speech-acts) jako předstírané referující akty. Princip předstírání nabízí způsob oddělení fikční promluvy od promluvy nefikční; uvádí každý fikční výrok indikátorem ohlašujícím, že nejde o nic víc než jen o předstírané referování, tázání, tvrzení atd. Suspendovat logické zákony tím, že se k fikční promluvě přidá nějaký operátor ohlašující fikčnost, je často navrhovaným řešením. Kupříkladu Lewis3s popisuje operátor fikčnosti jako „intenzionální operátor, který může být analyzován jako omezený univerzální kvantifikátor nad fikčními světy". Jinými slovy, je-li nějaké tvrzení uvedeno formulí „ve fikci f P", pravdivost daného fikčního tvrzení (P) je uzavřena na implikaci fikčního operátoru (f) (is dosed under implication of fictional operátor),36 jenž omezuje důsledky z takových tvrzení vyvozené. Podobně i Castaňeda37 popisuje rozdíl mezi větou v denním tisku a větou v literárním textu jako rozdíl operátorů, v jejichž působnosti se daná věta nachází. Všechny věty literárního textu jsou podřazeny příběhovému operátoru, který naznačuje titul textu ,Y příběhu X...".
Modálni operátory, které definují a ohraničují fikční promluvu, opravdu siouží k oddělení fikční promluvy od promluvy nefikční. Takové operátory mohou však rovněž pomoci vysvětlit částečnou izolaci fikční promluvy od nefikčních kontextů. Podle Pavela38 je fikcionalita globální strategií textů a jako taková si zachovává autonomii nějakého fikcio-nálního univerza. Místo aby byly fikční světy popisovány jako světy vybočující v určitých bodech ze světa aktuálního, je fikcionalita definována jako jistý druh „chráněné zóny" (safety bound), jež dovoluje fikcionálním dedukcím odchylovat se od legitimních dedukcí ve faktických kontextech. Takové stanovisko nám umožňuje pohlížet na aktuální svět nikoli jako na nějakou danost, ale jako na kulturní verzi skutečnosti, která je — tak jako verze fikční — závislá na konvencích.
Fikcionalita, která je viděna jako globální ontologická strategie nebo jako pragmatický operátor nad fikčnrmi světy, otvírá dveře úvahám o interních standardech pravdy. Fikční promluva vytváří své vlastní univerzum diskurzu, ve vztahu k němuž jsou výroky buď pravdivé, nebo nepravdivé. Filozofické problémy spojené s fikcí nevyvstávají, jakmile je opuštěna metafyzická koncepce pravdy. Rorty39 navíc navrhuje, aby silný sémantický vztah mezi slovy a skutečností byl nahrazen tím nejslabŠím sémantickým vztahem „mluvení o", protože fyzikální vztah mezi jazykem a skutečností může vést k absurditám, jako jsou ty, k nimž dospívá Searie: Russelův axiom existence je připisován objektům bez jakékoli fyzikální existence. Rorty navrhuje pohlížet na vztah „mluvení o" jako na „takový, jenž má být promluvou konstituován — neboť aby bylo lze mluvit o Sherlocku Holmesovi, není potřeba nic víc [...] než aby se slovy ,Sherlock Holmes' [...] systematicky mlátilo kolem (bandied about)".40 Podle tohoto pohledu na pravdu ve fikci samozřejmě referování neváže výraz k nějakému fyzikálnímu objektu; pravdivost reference je určena samotnými zákony diskurzu. Diskurz vytváří objekt, který existuje v nějakém logickém prostoru, a tím nám umožňuje o něm referovat a vytvářet o něm pravdivá tvrzení. Tento pravdivostní standard je odvozen od zákonů platných v onom univerzu diskurzu.
Koncepce pravdy tak v moderní filozofii doznává posunu ve svém logickém standardu: z metafyzického absolutního principu, jenž zodpovídá za ustavení vztahu mezi jazykem a světem, se standard pravdy změnil v sémioticky orientovaný princip, prostřednictvím něhož lze popsat způsob, jakým je univerzum diskurzu konstruováno a jakým se řídí.
Není překvapením, že se tento posun odráží v pokusech o vypořádání se s pravdivými a nepravdivými fikčními tvrzeními. Výše jsem se — poněkud úsporně — zmínila o některých filozofických pokusech přistupovat k pravdivosti fikce v kontextu pravdy diskurzu, jenž není poplatný aktuálním věcným stavům. Fikce, stejně jako možné světy a kontrafaktuály, vyžaduje odlišný standard pravdy, standard, který bude brát v úvahu naši schopnost referovat k možným a nemožným objektům a stavům.
Literární teoretici se ve svém adoptování nové teorie pravdy pokoušejí řešit problém pravdivosti ve fikci navržením specifičtějšího vyhodnocení (princíple of vaiidation) pro
fikci. Filozofie nám umožňuje hovořit o referenci a pravdivosti v neaktuálních kontextech. Jestliže však izolujeme případ fikce od ostatních diskurzu o neaktuálních entitách, zůstává otázka týkající se specifických rysů fikčního diskurzu, jež určují, která tvrzení jsou ve fikčním univerzu považována za pravdivá; jinými slovy jde o to určit, která kritéria odlišují pravdivá fikční tvrzení od nepravdivých. Tak textové tvrzení, že „Charles [Bovary] nakonec stoupl ve svých vlastních očích díky tomu, že měl tak skvělou ženu", spadá pod omezený úhel pohledu Charlese — úhel pohledu, jehož přičíněním je fikční hodnota tohoto tvrzení brána s rezervou; onen výrok je hodnocen jen v mezích univerza přesvědčení dané postavy, jako fikční fakt se situace, kterou si Charles maluje ve své mysli, zdá být pochybná. Na tom vidíme, že fikční model světa vyžaduje celou třídu sémiotických konvencí, aby bylo učiněno zadost jeho modálním rozvrstvením. V přítomném kontextu byly ve snaze učinit zadost stupňům hodnocení fikčních propozic předloženy rozmanité návrhy, jak specifičtěji definovat pojem pravdy ve fikci41 V rámci fikčního univerza diskurzu není pravda určena relativně k mimo-textovému univerzu, ale relativně k fikČnímu světu, v němž pouze některá textová tvrzení mohou utvářet fakty. Kupříkladu Doležel42 hovoří o stupních autentifikace, kde autentifikační funkce připisuje propozicím faktičnost či ne-faktičnost. Fikční univerzum má svou vlastní komplexní modálni strukturu, v níž některé stavy jsou faktické, jiné hypotetické, nemožné atd. Analogická modálni struktura — jak bylo zmíněno výše — Činí zadost vztahu mezi aktuálním světem a jinými možnými světy přesvědčení, vzpomínky, předpovědi apod.
Abychom to shrnuli, pravda je jen jedním z logických principů, jež fikce zpochybňuje. Možné světy, které vstupují do filozofických diskusí o neaktuálních stavech a objektech, vyžadují změnu postoje vůči pojmu pravdy. Čím méně metafyzickým a ztuhlým se pojem pravdy stává, tím vhodnějším se ukazuje být pro definování pravdy ve fikci.
Soudobé filozofické diskuse uznávají fakt, že na pravdu nelze pohlížet jako na nějaký standard uvádějící do vztahu stavy světa a odpovídající popisy těchto stavů. Putnám a Krip-ke odmítají korespondenční teorii pravdy, pojem nutné pravdy a jakýkoli druh metafyzického realismu, jenž považuje výroky za absolutně pravdivé, nebo nepravdivé. Ještě radikálnější stanoviska odmítají pojem pravdy jako takový. To je například pozice Goodmanova:
>
O
OJ
c
Trvám na tom, že mnoho světových verzí — některé vzájemně se vylučující, některé tak nesouměřitelné, že jejich konfliktnost nebo slučitelnost nelze určit — je stejně správných [...]. Správnost vsak není ani konstituovaná ani testovaná korespondencí s nějakým světem na všech verzích nezávislým."
Odmítnutí metafyzického realismu a jakéhokoli typu korespondence jako kritéria pravdivosti, nahrazení pojmu pravdivosti pojmem oprávněné tvrditelnosti (nebo jiným na kontext vázaným flexibilním kritériem hodnocení) a uznání, že idea pravdivosti by měla být relativní vzhledem k našim rozmanitým verzím a jazykům a měla by být pojímána jako součást teorie rozumění — to vše jsou znamení pozitivní změny pro teorii fikce (theory of fiction). Pravda nezahrnuje fixovanou a absolutní pozici, z niž by byly posuzovány pravdivé a nepravdivé verze světa. Tato radikální proměna pojmu pravdivosti se jasně odráží v pokusech detailně popsat alternativní standardy validace v rámci fikčního světa, neboť koneckonců, jak prohlašuje Putnám, „jakákoli nadřazenost naší verze nad jinými verzemi musí být posuzována a vyhlašována z vnitřku našeho souboru verzí; nelze stát na žádném neutrálním místě".44 Vyplývá z toho, že pravda je sémioticky standard relativní vzhledem k nějakému univerzu diskurzu, a nikoli absolutní metafyzický princip.
Problém referování k fikčním entitám
Tradiční teorie významu prohlašovala, že význam nějakého termínu je dán konjunkcí vlastností s daným termínem spojených. Pojem odpovídající termínu je fixován takovou intenzionální třídou. Jinými slovy, význam vlastností termínu určuje jeho extenzi. Intenze termínu je často chápána jako odraz esence druhu pojmenované věci. Skupina filozofů — především Putnám, Kripke a Donnellan — v nedávných letech vystavěla novou teorii reference.45 V opozici k tradiční teorii reference argumentují Kripke a Donnelian, že vlastní jména referují nezávisle na identifikujících popisech. To znamená, že jméno bude
175
referovat k danému individuu bez ohledu na to, zda dané individuum vyhovuje nějaké třídě popisů s ním spojených, nebo ne. Můžeme například referovat k Nixonovi, dokonce i když předpokládáme, že žádná nebo téměř žádná z jeho vlastností neplatí („představte si, že Nixon se narodil v Indii před sto tety..."). V jiných možných světech nebo možných kontrafaktuálních situacích musí mít individuum pouze ty vlastnosti •— pokud vůbec nějaké —, které jsou pro něj podstatné.
Nová teorie reference je důležitá v dvojím ohledu: za prvé z ní plyne, že významy nejsou fixovaná paradigmata pojmů; termín může referovat k nějaké věci, nachází-li se vůči této věci ve správném konvenčním vztahu; termín může fixovat referenci bez ohledu na to, zda je esence dané věcí (nebo jakákoli její esenciální vlastnost) známa. Za druhé, nová teorie reference naznačuje, že reference je určena společensky a konvenčně. Diskurzivní konvence nám umožňuji vytvářet objekty prostřednictvím našeho mluvení, vytvářet objekt diskurzu silou samotného diskurzu.
Loux46 prohlašuje, že význam je referenční pojem a musí být analyzován v pojmech extenze, ale že je to rovněž pojem modální. který musí být vysvětlen v pojmech možných světů. Nová teorie reference — tím, že nám umožňuje hovořit o objektech, o nichž nevíme všechno, referovat prostřednictvím pouhé síly jazyka a uvažovat o možných světech, v nichž si objekty nepodržují žádné ze svých identifikujících nebo esenciálních popisů — může vysvětlit status fikčních objektů a způsob, jímž fikční diskurz vytváří světy. Konkrétněji řečeno, tento flexibilní rámec činí zadost následujícím faktům: (i) Že fikční diskurz může vytvářet nebo konstruovat objekty, k nimž referuje. (2) Ze fikční diskurz může referovat k neúplným, ale dobře individuovaným objektům; neúplnost nepřekáží identitě entit. (3) Že fikce může konstruovat nemožné objekty a objekty, jež se jasně odchylují od svých protějšků v aktuálním světě. Nová teorie reference nám tak může dovolit zahrnout fikční entity do třídy sémiotických entit vytvářených jazykem a závislých svou fikční existencí a svými charakteristikami na síle jazyka.
Na základě takové koncepce je možné tázat se hlouběji na specifickou povahu fikčních objektů, které tvoří fikční model světa. Fikční svět sestává ze sémiotických objektů, jež nejsou nutně individualizované nebo singulární. Například se prohlašuje, že fikční objekty jsou druhy.47 že jsou logicky neúplné, ale sémioticky úplné,"18 že referovat k ním vyžaduje proceduru univerzální instancíace49 a že fíkcnt objekty jsou skutečná stvoření náležející do širší kategorie teoretických entit literární kritiky50 atd. To vše jsou pokusy o laciné vysvětlení specifičnosti fikčních objektů jako objektů sémiotických.
jinými slovy, individua nejsou skladbami esenciálních vlastností a pojmů a jména nejsou konstelacemi identifikujících popisů. Reference je diskurzivní procedura závislá nikoli na mimojazykových esencích objektů, ale spíše na sémiotické úmluvě, že diskurz konstruuje objekt.
Teoretický rámec možných světů nám umožňuje nahlížet světy jako sémiotické modely, jako na jazyku závislé konstrukce:
Uvažujeme-li o možných světech jednoduše jako o možných věcných stavech relativních k nějakému fixovanému jazyku. [...] pak se nezdají být nijak zvlášť podezřelými entitami [...]. „Možné světy" se stávají podezřelými v důsledku pokusu učinit je pině nezávislými na jazykovém rámci, který používáme, když hovoříme o možných věcných stavech nebo ..hypotetických situacích"; proč bychom se však o to měfi pokoušet?51
Na rozdíl od názoru filozofů, jako jsou Stalnaker a Lewis, naznačuje právě předestřené stanovisko, že možné světy jsou modely ve znakovém systému. Jinými slovy, v momentu, kdy odmítneme metafyzický pohled na možné světy, otevře se možnost ztotožnit je se sémiotickými konvencemi konstrukce světa. V tomto bodu se afinita mezi možnými a fikčními světy stává zřejmou a produktivní.52
jak jsem se pokusila dokázat v této práci, toto je klíč k chápání a podpoře rozpravy o možných světech v kontextu literární teorie fikce.
Přeložil Michal Sašma. Revize překladu Oldřich Vágner.
1 „Rkcional worids" překládáme jako „fikční světy", „fkrtional object (beeing)" jako „fikční objekt (entita)", „fíctional discourse (text)" jako ..fikční diskurz (text)", „problém (concept) of fictionality" jako „problém (koncepce) fikdonality". Pokud pojem „fictía nality" stojí v textu bez přívlastku, překládáme střídavé jako „fikcionalíta" a „fikčnost". Pozn. překl.
2 Za rozsáhlé diskuse v průběhu psaní této práce vděčím Amosů Funkensteínovi. Ráda bych rovněž poděkovala Yeshayahu Shenovi a Brianu McHaleovi za jejich užitečné komentáře ke starším verzím této práce.
3 Kate Hamburger. The Logic of Literatuře, trans, by Marilynn j. Rose. Indiána University Press. Bloomington and London 1973. [Překlad části kapitoly „Die epísche Fikrion" (s. 56—74) knihy Die Logik der Dichtung (Stuttgart, Ernst Klett Verlag 1968: zweite, stark veränderte Auflage) přináši-rne v tomto čísle Aíuze pod názvem „Fikční vyprávění a jeho příznaky", s. 120— i 3 i. Pozn. red]
4 Jens F. Ihwe — Hannes Rieser. „Normative and descriptive theory of fiction: Some contem-porary issues", Poetícs 8, 1979, s. 63—84.
5 Tuto významnou otázku vznáší Barnes ve svém životopisně-fiktivním románu Flaubertův papoušek — julian Barnes. Ffauberťs ftjrrot. London. Pan Books 1984. [Česky: Flaubertův Papoušek, Praha. Mladá Fronta 1996.]
6 Může se fikční postava zamilovat do postavy z jiného fikčního světa? Tato podstatná otázka je probírána (prostředky aktualizace) ve „The Kugeimass Episode" Woodyho Allena, viz Woody Ailen, „The Kugeimass Episode". in: Side Effects. New York, Random House 1980. s. 41—55. [Česky: Vedlejší účinky. Praha. Argo 2003.]
7 I když na první pohled se tyto dva přístupy k fikcionalitě možná nevylučují, představují, jak bude zřejmé později, její velmi různé koncepce.
8 Všimněme si. že ..svět" je v literární teorii rovněž chápán v [iných. Širších významech; jako model světa, jako zkonstruovaná sdílená skutečnost, jako poetický svět nějakého autora apod. „Svět", jak je rozvíjen v analytické filozofii a filozofii jazyka, má mnohem omezenější význam — a právě ten je pro mě v této prácí relevantní. „Svět" definovaný oněmi prvně zmíněnými způsoby je pojem, který vychází z jiných filozofických tradic, a vynucuje si proto odlišné interpretace a úvahy,
9 Hilary Putnám, Realism and Reasan: Philasopbicci Papen, vol. 3, Cambridge and London, Cambridge University Press 1983, s. 56.
10 Saul A. Kripke, Naming and Necessity. Cambridge. Harvard University Press i 973. s. 18.
11 David Lewis. Counlerfactuals, Cambridge. Harvard University Press 1973.
12 Svým způsobem lze říci o Goodmanovi. že tuto výstřednost sdílí, avšak v opačném směru. Pro něho jsou všechny světy rovnocennými verzemi, z nichž žádná není privilegovanější nebo platnější než ostatní.
13 Robert C. Stalnaker, Inquiry, Cambridge. The MIT Press 1987.
14 Tamtéž, s. 57.
15 Hilary Putnám, cit. dílo. s. 60; Saul A. Kripke, cit. dílo, s. 16.
I 6 Ačkoli při opatrnější interpretaci Goodmanových argumentů se jeho relativismus ukazuje jako mnohem umírněnější, než jak se zdá při povrchním čtení, viz Putnám, cit. dílo, s. 155—169.
17 Goodmancvo vyjádřeni zde vyznívá poněkud konzervativně. Z radikálnějšího stanoviska může být pluralita světů nahlížena jako ontologický fakt, a nikoli jako výsledek nedokonalostí vnímání. [Citujeme z českého překladu knihy Nelsona Goodmana, Způsoby světatvorby. Bratislava, Archa 1996, přel. Vlastimil Zuska, s. 31. Pozn. překl.]
18 Umberto Eco. The Role of tne Reader: Explorothns in tne Semíot/cs of Texts, Bioomington, Indiána University Press 1979, s. 218.
i 9 Někdy se do Češtiny překládá jako „mezisvětová identita". Pozn. překl.
20 „Myslím, že nejiepŠí bude uniknout problémům s identitou napříč světy tvrzením, že neexistuje nic, co by obývalo více než jeden svět." Viz Lewis. cit. dílo, s. 39.
21 Kripke, cit. dílo, s. 18.
22 Tamtéž, s. 16.
23 Fikční postava se může narodit ve dvou rozporných daíech. stejná událost se může odehrát na dvou různých místech zároveň atd. Žádného rozumného čtenáře postmoderních textů nevedou takové důvody k odmítnutí světů těchto textů coby nemožných nebo nesrozumitelných.
24 Viz Putnám, cit. dílo. s. 60. je snadné přednést metafyzické pochybnosti ohledne takových principů maximalizace. Lze prohlásit, že svět, v němž došlo k „malému zázraku", který změnil
polohu sklenice (nyní rozbité pod stoiem spíše než stojící v bezpečí a celistvě na. stole), je příliš odlišný od aktuálního stavu světa, než aby připouštěl maximalizaci na celý alternativní svět. Tedy, lokální změna je nemožná bez změny celé sady elementů v aktuální situaci, aby bylo umožněno, že nastane možná, leč neaktuální situace.
25 John Heintz, „Reference and inference in fiction", Poetics 8, 1979, s. 85—99.
26 Jinak by se naše běžná jazyková kompetence ukázala jako nedostatečná pro porozumění jazyku literatury a četba literatury by vyžadovala osvojení si nového jazyka, jak o tom pojednáváme výše. Ačkoli četba literatury vyžaduje specializovanou „sémantickou kompetenci", teze o literární kompetenci nemluví o nové třídě jazykových pravidel.
27 V originálu „fuzzy kind of semantics"; „fuzzy" znamená „nejasný", „rozmazaný". Ronenová zde zřejmě odkazuje k vlivnému typu neklasické logiky, který se nazývá „fuzzy logika". Podobně jako celá řada dalších neklasických logik i fuzzy logika opouští rámec dvouhodnotovosti klasických logik. Přiřazuje výrokům i jiné pravdivostní hodnoty než pravda a nepravda a jako obor individuí takovou množinu individuí, pro která neplatí pouze dvě možnosti — přináležitost nebo nepři náležitost k ní —. ale nekonečně mnoho možností, podle podílu zastoupení v této množině. Tak například množina všech plešatých mužů bude obsahovat Yula Brynnera na 100 % a Antonia Banderase na 5 %. Pozn. red.
28 Jens F. Ihwe — Hannes Ríeser, cit. dílo.
29 Marie-Laure Ryan, „Fiction, non-factuals and the principle of minimal departre", Poetics 8, 1980, s. 403^22.
30 Takové platónské stanovisko je rovněž předpokládáno v konceptu dosažitelnost/ (accessibility), což je další aspekt možných světů, jejichž problematická povaha se přelévá z filozofických diskusí do definic fikcionality.
31 Putnam, cit. dílo, 5. 67.
32 Pojem dosažitelnosti (accessibility) mezi možnými světy zavedl do modálni logiky Saul A. Kripke — víz studie „Sémantické úvahy o modálni logice" v tomto čísle A/uze, s. 155—165. Nějaké tvrzení P pak podle Kripkeho považujeme v možném světě w za nutně pravdivé právě tehdy, jestliže je pravdivé ve všech světech w\ které jsou dosažitelné ze světa w. Analogicky Kripke považuje tvrzení P za možná pravdivé v nějakém možném světě w právě tehdy, jestliže je pravdivé v alespoň jednom světě w\ který je dosažitelný ze světa w. Svět w' Kripke označuje jako možnou alternativu vůči světu w (possible relative to w). Pojem dosažitelnosti nahrazuje Letbnizovo statické pojetí možných světů (podle Leibnize jsou všechny možné světy neaktualizovanými variantami našeho světa). Pozn. red.
33 Thomas G. Pavel, Fictional Wor/ds, Cambridge. Harvard University Press i986, s. II. [Viz Thomas G. Pavel, „Fikční entity", Aíuze 2/2004, s. 102—121. Pozn. red.]
34 John Searle, „The logical status of fictional discourse", in: Express/on and Meaning: Studies in the Theory of Speech Acts. Cambridge, Cambridge University Press 1979, s. 58—75.
35 David Lewis, „Truth in Fiction", American Philosophical Quarterly 15, 1978, s. 37—46.
36 Pravdivost je uzavřeno na implikaci právě tehdy, jestliže z předpokladů, které považujeme za pravdivé, vyvodíme pomocí implikace závěry, které považujeme rovněž za pravdivé. Pozn.red.
37 Hector-Neri Castařieda. „Fiction and Reality: Their fundamental connections", Poetics 8, 1979, s. 31—62.
38 Thomas G. Pavel, ..Possible worlds in literary semantics", Journal of Aesthetics and Art Criticism 34, 1975 (2).
39 Richard Rorty. ..Is there a problem about fictional discourse?", in: Consequences of Progmatjsm (Essays: 1972—1980), Minneapolis, University of Minnesota Press 1982, s. ! 10—138.
40 Tamtéž, s. 132.
41 Podobný a spřízněný problém se týká pravdivosti propozic o fikci. Jestliže je fikční diskurz uzavřen na implikaci, pravidla vyplývání by měla projít závažnou proměnou, aby bylo možno z fíkčního diskurzu legitimně dedukovat důsledky. Zde se dostáváme k problému platných pravidel vyvozování ve fikci, jímž se zde nebudu dále zabývat.
42 Lubomír Doležel, „Truth and authenticity in narrative", Poetics Today I, 1980, s- 7—25.
43 Nelson Goodman, Of Mind and Other Matters, Cambridge, Harvard University Press 1984, s. 39.
44 Putnam, cit. dílo, s. 168.
45 K výzkumu těchto teorií významu viz Stephen R Schwartz (ed.), Naming, Necessity, and Natural Kinds, Ithaca and London, Cornell University Press 1977. 1
46 Michael J. Loux (ed.), The Possible and the Actual: Readings in the Metaphysics of Modality, Ithaca and London, Cornell University Press 1979, s. 35.
47 Nicholas Wolterstorff, Worlds and Works of Art. New York. Oxford University Press 1980.
48 Castaňeda, cit. dílo; rovněž Ruth Roněn, ..Completing the incompleteness of fictional objects". Poetics Today 9 (3), s. 497—514.
49 Heintz, cit. dílo.
50 Peter van Inwagen. ..Creatures of fiction", American Philosophical Quarterly 14, 1977, s. 299—308.
51 Putnam, cit. dílo, s. 67.
52 Na rozdíl od sémiotické definice možných světů prohlašuje Lewis, že možné světy nesmějí být ztotožňovány s jazykovými entitami. Jeho realismus znamená, že možné světy jsou „úctyhodnými soběstačnými entitami" a nesmějí být redukovány na něco jiného — víz David Lewis, Counter/actuals, cit. dílo, s. 85. jestliže se někdo ptá, co je možný svět, musí podle Lewise uznat, že ví, jakým druhem věci je náš aktuální svět, a potom vysvětlit, že jiné světy jsou dalšími věcmi onoho druhu, jež se liší nikoli typem, ale tím, co se v nich děje. Je-li toto stanovisko platné, zto-* tožnění možných světů se soubory jazykových entit, jako jsou věty, bude mít za důsledek, že také aktuální svět je třídou vět. To je jen další manifestace Lewisova radikálního pojetí.