174 Miroslav Červenka 175 Poznámky Heintz, John: „Reference and Inference in Fiction." Poetics S, 1979, s. 91; zevrubný rozbor: Lewis, David: „Triích in Fiction." American Philosophical Quarterly IS, 1978, s. 37—46; Ronenová, Ruth: Possible Worlds in Literary Theory. Cambridge, Cambridge UP 1994. Ryanová, Marie-Laure: „Možné svěcy v soudobé teorii literatury." Česká literatura 45, 1997, s. 576. Ronenová, Ruth: „Are Fictional Worlds Possible?" In: Fiction Updated. Theories of Fictionality, Narratology and Poetics. Toronto — Buffalo, University of Toronto Press 1996, s. 26. Doležel, Lubomír: Heterocosmica. Fiction and Possible Worlds. Baltimore, Hopkins UP 1998, s. 171n. (Česky: Heterocosmica. Fikce a možné světy. Praha, Karolinum 2003, s. 171.) Brown, Robert L. — Steinmann, Martin: „Naiive Readers of Fiction: A Speech-Act and Genre-Rule Approach to Defining Literature." In: What is Literature? Bloomington, Indiana UP 197S, s. 153. Doležel, L.: „Licerary Text, Its World and Its Style." In: Identity of Literáty Text. Toronto, University of Toronto Press 1985, s. 194. 7 Martincz-Bonatti, Felix: Fictive Discourse and the Structures of Literature. Ithaca, Cornell UP 1981, s. 87; Buhler, Karl: Sprachtbe-orie. Stuttgart, Fischer 1982, s. 32. 8 Martínez-Bonatti, F., cit. dílo, s. 88. ' Johnson-Laird, Phil: Mental Models. Towards A Cognitive Science of Utnguage, Inference, and Consciousness. Cambridge, Harvard UP 1983, s. 371; Danes, František: „The interpretation of knowledge modules in the process of communication." In: Sdpcre Linguistico e Sapere Enciclopedico. Forli, CLUEB 1994, s. 45-56. van Dijk, Theun A. — Kintsch, Walter: Strategies of Discourse Comprehension. New York, Academic Press 1983. " Wolterstorff, Nicholas: Works and Worlds of Art. Oxford, CL-ircntton Press 19S0.S. 118. 12 Seifert, Jnrosl.iv: Jablko z klina. Praha 1933. Literární kartografie — mapujeme území Marie-Laure Ryanová V posledních letech jsme se stali svědky dvousmér-ného pohybu mezi teorií literatury a kartografií. Mapy se dostaly do sféry zájmu přírodních věd a geografové se je naučili číst, ne prakticky, jako je čtou turisté, ale sémioticky. Jako mnoho kulturních předmětů se i mapy nyní zkoumají jako soubory znaků a jejich vztah k vnějšímu referentu se považuje za problematický. Asi čtyřicet let poté, co literární teoretikové objevili de Saussu-rovu teorii o arbitrárnosti lingvistického znaku, osvojili si tuto myšlenku i geografové. Adaptace tohoto konceptu z jazyka na mapy nastoluje tyto reze^T£)riapy nejsou transparentním a bezprostředním odrazem hmotného světa, neboť potenciálně existuje mnoho map daného území£j|) mapy slouží lidským zájmům a pomáhají vytvářet mocenské struk tury(Jpvztah mezi kartografickými znaky a jejich referenty v reálném světě představuje proměnlivou funkci, která obsahuje všechny tři způsoby označování: ikonický, indexový i symbol i cký(4)> mapy realitu vytvářejí stejně, jako ji reprezentují. Jinými slovy mapy představují kulturní předměty, které se propůjčují k dekonstrukci. Současná četba map je zavázána týmž mistrům, kteří dominují postmoderna teorii literatury: Barthesovi, Derridovi, Foucaultovi. Na druhou stranu si metaforu „mapování" oblíbili literární teoretikové jako alternativu k reprezentaci, pojmu, který se příliš snadno asociuje s naivním realismem. Zatímco „reprezentácia můžeme chápat tak, že implikuje úplný, neproble-matický a věrný odraz transparentní reality, „mapování" > předpokládá funkci, která vytváří území, neboť si vybírá prvky z jedné oblasti, dekóduje jc a projektuje jejich, sé- 'f.-t - 4 i- / 176 Marie-Laure Ryanová miotickou reprezentaci do jiné oblasti. Mapa je pro konstruktivistickou filozofii spíš než odraz světa metaforou textu. Tím se vysvětluje, proč zaznamenala současná literární věda příval pokusů o zmapování toho či onoho. Postmoderní teorie literatury učinila z kartografické metafory přední literárněvědné klišé. Vztahy mezi texty a mapami ovšem takové analogic-ké čtení přesahují. Patří sem doslovnost, neurčitost a metonymie, stejně jako metafory. Text se objevuje skoro ve všech mapách v podobě místních názvů a vysvětlivek a mapy zase nalezneme v mnoha textech ve formě diagramů a ilustrací. V této práci chci prozkoumat, nebo zmapovat, abych se držela literárněvědné módy, rozmanité způsoby, jak skutečné mapy působí na lirerární texty. Vynechám jen jedinou oblast, a to tu, kde už mapa nepředstavuje hmotný, ale mentální předmět: rozsáhlou oblast map jako literárního tématu. Začnu priMižnoii definicí: mapa je vizuální znázornění prostorových dat, má pomoci uživatelům pochopi^ prostorové .vztahy. Aby se tato teze tedy dala aplikovat na literaturu, předpokládá pojem mapy prostorový rozměr textu. Tento rozměr může nabývat následujících forem: — Skutečný prostor nebo geografický kontext, v němž je text vytvářen nebo ke kterému odkazuje. Mapováním takového prostoru se zabývá literární historie. — Prostor označovaný textem. Tím mám na mysli geografické nebo topografické uspořádání světa textu (ať už se jedná o svět reálný, nebo fikční). — Virtuální prostor, kterým při četbě manévrují čtenáři. V případě větvících se textů a textových databází má virtuální prostor charakter dvojrozměrné sítě možných cest. V textech s pouze jednou cestou (jako např. v tradičním románu) se pak z céto sítě stává pouhá linka. Literární kartografie — mapujeme území 177 — „Prostorová forma" textu, termín ražený literárním vědcem Josephem Frankem ve 40. letech, který popisuje metaforický prostor konstituovaný systémem vnitřních korespondencí mezi té- — maty, obrazy nebo zvukovou stránkou textu. — Budeme-li sledovat, jak se používají slovní mapy v kognitivních vědách, můžeme pojem rozšířit na grafickou reprezentaci jen částečně prostorových jevů, jako jsou osnovy (plots) narativu. Osnova je vlastně sled událostí, které se odehrávají v časoprostorovém kontinuu. Kromě typu prostoru, který literární mapy pokrývají, je můžeme také dělit podle vztahu k textu na interní, externí nebo stojící mezi těmito dvěma druhy. Interní mapu vytváří autor nebo ilustrátor jakožto část rozhraní mezi textem a čtenářem. Představuje tedy nedílnou součást čtenářské zkušenosti. Extern£magi proti tomu funguje jako heuristická pomůcka vytvořená čtenáři, kteří o textu hodlají psát nebo přednášet. Externí mapy kreslí především literární vědci, aby se vypořádali s omezeními, která klade tradičně verbální jazyk dané oblasti. V několika málo případech vytváří takové mapy sám autor jako způsob čtení vlastního díla, nebo aby povzbudil svou představivost během tvůrčího procesu. Nyní uvedu názorné příklady různých kategorií map. 1 Mapy zachycující geografický kontext Tento typ map kreslí literární historici, aby ukázali, jak jsou literární texty zakotveny ve skutečné geografii. Protože se zajímají především o podněcující úlohu reálného světa v tvorbě literárních textů, ne pouze o svět textu per se, mapy sestávají z údajů zanášených historiky do již existujících geografických map. Dobrý zdroj takových map představuje Tbe Atlas of Literatuře (Literární atlas) uspořádaný Malcolmem Bradburym nebo 178 Marie-Laure Ryanová Literární kartografie — mapujeme území 179 Atlas of tbe Europcan Novel, 1S00—1900 (Atlas evropského románu v letech 1S00-1900) od Franka Morettiho (toto dílo ale obsahuje i jiné typy map). Nyní uvedu příklady jevů mapovaných v knihách: a) Kulturní oblasti. Jedna z map v Literárním atlasu označuje na mapě centra Vídně na počátku 20. stolen místa spojená s literární činností. Na mapě najdeme domy známých osobností (Freu-dův na Berggasse, Stefana Zweiga na Kochstras-se) i místa, kde se tyto osobnosti s oblibou scházely. Kavárnu Central navštěvoval Robert Musil a Lev Trockij, do kavárny Griersteidl chodíval Hermann Bahr, Arthur Schnitzel, Hugo von Hoffmanstahl, Sigmund Freud a Karl Kraus. b) Geografické lokace děje. Jedna z map v Morettiho atlasu sleduje cesty hrdinů v pikareskních románech 16. století (Dona Quijota, Lazzarilla z Tormesu, vychytralé Justiny a dalších). Místa na mapě představují skutečná města: Madrid, Toledo, Sevillu a poutní cesty do Santiaga de Com-postela. Další Morettiho schéma klade do určitých míst v Anglii začátky a konce některých románů Jane Austcnové. Tento typ map představuje jak fikční, tak reálný svět, nicméně důraz se klade spíše na intertextuální prostor v několika románech než na nějaký specifický fikční svět. Nepřítomnost místních názvů, které jsou pro romány charakteristické, opravňuje k domněnce, že primárním cílem kartografa je ukázat, jak literární dílo reprezentuje španělskou nebo anglickou geografii, nikoliv jak je španělská nebo anglická geografie začleněna do světa textu. 2 Mapy světa textu Tato kategorie je z těch, o kterých bude v této práci řeč, zdaleka nejpočetnější. Mapy tohoto druhu nabývají několika forem: muže jc vycvařet autor jako součást rozhraní textu, jejich vytvářením může být pověřen ilustrátor, může je přidat editor, spontánně si je kreslí čtenáři, ale také literární vědci, aby podpořili svou interpretaci. 2.1 Interní mapy: ĽEmploi du Temps od Michela Butora Rozvrh hodin je jeden z románů, o kterých literární vědci tvrdí, že hlavní postavou je prostředí. V tomto případě je prostředím fikční anglické průmyslové město Bleston, jakýsi imaginární protějšek Manchesteru. Přesněji řečeno, román pojednává o boji mladého Francouze Jacquesa Revela, který tráví v Blestonu jeden rok a snaží se porazit monstrum ztělesněné městem samým. Pokouší se o to tak, že dobývá městský labyrint a prozkoumává záhady, ale nakonec, v postmoderním duchu, shledává, že jedinou cestou, jak porazit mnohohlavou příšeru Bleston, je akt psaní jako takový. V knize je jedním z všudypřítomných témat pocic bloudění v kruhu labyrintem blestonských ulic, přičemž jednou z Revelových zbraní v souboji s Blestonem je mapa města otištěná na začátku románu. Mapa hraje dvě úlohy: jednak je to referent textu, jednak nás provází osnovou. Funguje na intradiegetic-ké i metadiegetické úrovni. Nicméně v obou svých rolích je mapa intratextuální, neboť je v románu fyzicky přítomná. Mapu (jako předmět fikčního světa) prodá Revelovi mladá žena, která je později přirovnána k Ariadně z řecké mytologie, zatímco Revel se ztotožňuje s Theseem, dobyvatelem labyrintu. Podle mýtu pomohla Thesea z labyrintu vyvést Ariadnina nit. Na intradiegetické úrovni tedy mapa pomůže Revelovi najít cestu Blestonem a určit polohu spojenců, především uměleckých děl, v boji s městem. Na metadiegetické úrovni pomáhá mapa čtenáři sledovat Revelův pohyb po městě. Důležitý rozměr vyprávění představuje mentální napodobení cesty postav fikčním svě- 180 Marie-Laure Ryanová Literární kartografie — mapujeme území 181 tem. Jak se postavy přesoy*ajhx^mís£a_aa_JXLÍsjxváo-provází je na toulkách ^MSSi^cténáiů., kteří si ýizua^ ^ j.iziijí okolí a aktualiztijFfío' podlě~po7tupu" svéj^x^yy. r Mentální napodobování pohybu znamená, že pokud je postava v místě (a), představí si čtenář předměty, které definují místo (a). Jestliže se tatáž postava přemístí do (b), čtenář si představí prostředí (b). Literární puristč mohou namítnout, že text by měl být s to vytvářet mapu ve čtenářově mysli bez vizuální nápovědy, a navíc že má-li čtenář k dispozici mapu, brání mu v tom, aby s Revelem sdílel jeho rané zážitky — místo ^i(jĹ r aby se cítil spolu s hrdinou ztracen, ví v každém oka-mžiku velice přesně, kde se Revel nachází vzhledem k hlavním orientačním bodům v Blestonu. Nicméně ke konci románu se Revel naučí velmi dobře manévrovat městem. Dařilo by se čtenáři provázet Revela i bez mapy? Vzhledem k lineární povaze jazyk^je velice o bj^ížné^jit^ smysl prostorových vztahů. Předměty lze totiž ukazo-\'Sx^F3^n^m~o^mi\]