KAPITOLA IV. Malé světy 1. SVĚTY FIKCE V souladu se zdravým rozumem se zdá být tvrzeni, že ve fiktivním Shakespearově světě je pravda, že Hamlet byl svobodny, a lež, že byl ženatý. Filozofové namítající, že fiktivní větv postrádají referent, a jsou tudíž nepravdivé - nebo že oba výroky o Hamletovi map stejnou hodnotu (Russell 1919: 169) -, neberou v potaz skutečnost, že existují lidé, jejichž budoucnost závisí na rozpoznání nepravdivosti nebo pravdivosti podobných výroků. Student, který by tvrdil, že Hamlet měl za ženu Ofélii, by jistě propadl z anglické literatury a nikdo by nemohl rozumně kritizovat jeho učitele za to, že spoléhá na lakové rozumné pojetí pravdy. Za účelem uvedení zdravého rozumu do souladu s aletickou logikou si mnoho teorií fikce vypůjčovalo od modálni logiky pojem možného světa. Jeví se jako správné tvrdit, že v románovém světě Roberta Louise Stevensona (i) chová Dlouhý John Silver několik naději a silných přesvědčení, jimiž kreslí obrysy doxického světa, ve kterém se mu podaří uchvátit toužený poklad ostrova 1^pojmenovaného pravé podle pokladu), a (ii) uskuteční mnoho činů, aby dosáhl toho, že budoucí běh událostí v reálném světě bude odrážet stav jeho světa doxického. Presto mohou vzniknout pochybnosti: 74 MEZE INTERPRETACE MALÉ SVĚTY 15 (i) Pojem možného světa, jak jej zdůrazňuje sémantika možných světů nebo modelová teorie možných svétů, nemá nic společného s homonymním pojmem, který prosazují nejrůznější teorie fikčnosti a narace. (ii) Nezávisle na výše zmíněné otázce pojem možného světa nepřidává nic pozoruhodného k pochopení fikčních fenoménů.' 2. PRÁZDNÉ A ZAPLNĚNÉ SVĚTY V modelové teorii se možné světy týkají sad, nikoli jednotlivců, a sémantika možných světů nemůže být psycholingvisticky realistickou teorií jazykového porozumění: „Tu práci zde odvádí scruktura, kterou nám teorie možných světů poskytuje, nikoli výběr jednotlivého možného světa, pokud něco takového vůbec dává smysl" (Parteeová 1988: 118). „Sémantická hra se neděje v rámci jediného modelu, nýbrž v rámci prostoru modelů, ve kterém jsou definovány vhodné alternativní vztahy" (Hintikka 1988: 58). Možné světy modelové teorie musejí být prázdné. Jsou jednoduše obhajovány kvůli formálnímu kalkulu, který intence považuje za funkce možných světů vůči extenzím. Oproti tomu se zdá být evidentní, že v rámci analýzy vyprávění člověk buď uvažuje o daných zaplněných a ne-prázdných světech, anebo není žádný rozdíl mezi teorií fikce a logikou výpovědí odporujících faktům.5 Přesto ale mají světy sémantiky možných světů a světy teorie fikce něco společného. Pojem možného světa, jak s ním pracuje modelová teorie, je od samého počátku metaforou pocházející z literatury (ve smyslu, že každé slovo, o kterém někdo sní nebo které je v rozporu s fakty, je fiktivním světem). Možný svět je to, co popisuje celistvý román (Hintikka 1967 a 1969). Navíc pokaždé, když modelová teorie nabízí příklad možného světa, podává jej v podobě individuálního zaplněného světa nebo jeho části (kdyby Caesar nepřekročil Rubikon ...). Podle Hintikky (1988: 54nn.) jsou v modelové teorii možné světy nástroji jazyka kalkulu nezávislého na objektovém jazyce, jejž popisuje. Tyto nástroje však nelze použít v rámci jazyka jakožto univerzálního média, který dokáže vypovídat jen sám o sobě. Oproti lomu v teorii fikce jsou možné světy stavy událostí, jež jsou popsány v rámci stejného jazyka jako narativm objekty. Tyto stavy však (jak navrhuje Eco T979) mohou být analogicky přeloženy do matric světa, které - aniž by umožňovaly jakýkoli kalkul - nabízejí možnost porovnávat různé stavy véd pod nějakým úhlem pohledu a zjistit, zda mohou byt vzájemně přístupné či nikoli a v jakých ohledech se liší. Doležel (1988; 228rin.) přesvědčivě ukázal, že teorie fikčních objektů může být mnohem plodnější, pokud opustí model jednoho světa a přijme rámec možných světu. Tudíž i když teorie fikce neprolorní mechanické osvojování kon-ceptuálního systému sémantiky možných světu, mu fato teorie určíte právo na existenci. Řekněme, že pojetí možného světa v teorii fikce se musí týkat zaplněných světů v následujících aspektech: Fikční možný svět je řadou lingvistických popisů, které mají čtenáři interpretovat jako odkazy k možnému stavu věci, kde pokud p je pravdivé, pak nc-p je nepravdivé (takovýto požadavek je ale flexibilní, jelikož - jak uvidíme později - jsou i nemožné možné světy). Stav věcí je tvořen jednotlivci obdařenými vlastnostmi. Tyto vlastnosti jsou ovládány jistým zákonem, lakze jisté vlastnosti mohou být vzájemně protikladné a dana vlastnost .v ínúie obsahovat vlastnost v. Jednotlivci procházejí změnami, ztrácejí nebo nabývají nove vlastnosti (v tomto smyslu je možný svět rovněž sledem udalostí a může být popsán jako časově uspořádaná následnost stavů), protože jsou obdařeni jistou vlastností, jež toto umožňuje. Možné světy mohou být nahlíženy buď jako „reálné" stavy udalosti (viz například realistický přístup, jaký navrhuje Lcwis 1980) nebo jako kulturní konstrukty, záležitosti stipulace nebo jako semioticke výtvory. Budu zde sledovat druhou hypotézu podle perspektivy, již jsem naznačil v knize Role čtenáře. Vzhledem k tomu, že možný svět je kulturní konstrukt, nemůže být ztotožňován s lineárni manifestací lextu, která jej popisuje. Text popisující stav nebo běh udalosti je lingvistická strategie, jež má spustit interpretaci ze strany modelového čtenáře, lato interpretace (jakkoli vyjádřená) představuje možný svět nastíněný v průběhu kooperativní interakce mezi textem a modelovým čtenářem. Abychom vůbec mohli možné světy porovnávat, musíme považovat dokonce 1 skutečné nebo aktuální světy 11 kulturní konstrukty. 76 MEZE INTERPRETACE MALÉ SVĚTY 77 Takzvaný aktuální svět je svět, ke kterému odkazujeme - správně či mylně - jako ke světu, jejž popisuje Encyclopacdia Britannica nebo časopis Time (svět, ve kterém Napoleon zemřel na ostrově Sv. Heleny, kde dva plus dva rovná se čtyři, kde je nemožné být sám sobě otcem a kde Sherlock Holmes nikdy neexistoval jinak než jako fiktivní postava). Aktuální svět je ten, který známe prostřednictvím mnoha obrazů nebo popisů světa, a tyto obrazy jsou epistemickými světy, které se vzájemně vylučují. Celek obrazů aktuálního světa je jeho potenciálně maximální a úplnou encyklopedií (ohledně čistě regulativního charakteru takové encyklopedie viz Eco 1979 a 1984). „Možné světy nejsou objevovány v nějakých vzdálených, neviditelných nebo transcendentních depozitářích, konstruujeme ruka a mysl člověka. Explicitně podal takové vysvětlení Kripke: ,Možné světy neobjevujeme silným mikroskopy, ale sami je určujeme"' (Doležel 1988: 236). Přestože se reálný svět považuje za kulturní konstrukt, neubráníme se možná pochybnostem nad ontologickým statutem popisovaného univerza. V případě narativních možných světů takový problém ovšem odpadá. Tyto světy jsou nastíněny textem, a tak mimo text existují pouze jako výsledek interpretace, přičemž mají stejný ontologický status jako každý jiný doxický svět (o kulturním charakteru jakéhokoli světa viz nedávné postřehy Goodmana a Elgina 1988, kap. 3). Když Hintikka (1988: 55) hovoří o možných světech v rámci modelové teorie, říká, že kdykoli popisujeme nějaký možný svět, máme svobodu vybrat si takové univerzum diskurzu, jemuž bude svět odpovídat. Tudíž možné světy jsou vždy malé světy, tj. „relativně krátké sledy místních událostí v nějakém koutě aktuálního světa". Totéž platí pro tíkční světy: aby text přivedl čtenáře k představě možného světa, musí je nejprve přizvat k relativně snadnému „kosmologickému" úkolu (jak uvidíme v následujících pasážích tohoto textu, hlavně v pátém a šestém). 3. TECHNICKÝ VERSUS METAFORICKÝ PŘISTUP Pojem zaplněných světů se ukázal být velice užitečným nástrojem, díky němuž se lze vypořádat s mnoha fenomény týkajícími se umělecké tvorby. Neměl by však být zneužíván. Existují totiž případy, kdv mluvit o možných světech není nic než pouhá metafora. Když Keats říká, že krása je pravda a pravda je krása, pouze vyjadřuje svůj osobní pohled na aktuální svět. Můžeme jednoduše říct, že má pravdu nebo že se mýlí. V pojmech možných světů bychom se však jeho světonázorem měli zaobírat pouze tehdy, pokud bychom jej museli srovnávat s myšlenkami sv. Bernarda, který věřil, že v tomto světě je božská krása pravdou, zatímco umělecká krása hrozbou. I pak bych však raději rozlišoval mezi dvěma teoretickými modely vybudovanými za účelem vysvětleni aktuálního světa. Eritia ratioms a kulturní konstrukty používané ve vědě a ve filozofii nejsou možnými světv. Lze říct, že druhé odmocniny, universalia nebo modus ponens patří do třetího světa podle Poppera, ale třetí svět (pokud nějaký vůbec existuje), a to i když jej člověk chápe jako platónskou říši idejí, není „možný" svět. Je stejně reálný a možná ještě reálnější než ten empirický. Ani euklidovská geometrie nezobrazuje možný svět. Je lo abstraktní portrét aktuálního světa. Může se stát portrétem možného světa jen tehdy, chápeme-liji jako portrét Abbotovy Ploché zemi. Možné světy jsou kulturními konstrukty, ale ne každý kulturní konstrukt je možným světem. Například když zkoušíme nějakou vědeckou hypotézu - ve smyslu peirceovských abdukcí -, pak zjišťujeme možne zákony, které by mohly, ukáží-li se jako platné, vysvětlovat mnoho nevysvětlitelných fenoménů. Ale tato dobrodružství naší mysli mají jediný cíl: dokázat, že „představovaný" zákon platí též v „reálném' světě - anebo ve světě, který jako reálný konstruujeme. Možnost je prostředek, nikoli účel sám o sobě. Zkoumáme passibilia v jejich pluralitě, abychom nalezli vhodný model rea/ia. Podobně si nemyslím, že metafory načrtávají možné světy (jak naznačuje Levin 1979: i24nn.). Ve své nejjednodušší podobě je metafora zkráceným přirovnáním: „Tom je lev" znamená, že Tom má - podle určitého popisu - vlastnosti lva (například sílu a odvahu). Přirozené pokud bychom tuto metaforu vzali doslovně, hrozilo by nebezpečí vzniku nevhodné komunikace nebo přinejmenším sémantické nekonzistence, neboť v aktuálním světě je nemožné, aby někdo byl zároveň člověkem a lvem. Ale pokud vezmeme tento výraz jako figurativní obrat a budeme jej podle toho vykládat, potom nám říká cosi, co nelze z perspektivy našeho světa vědění zpochybnit: říka totiž, že v aktuálním iÄmiTom (údajně) tyto vlastnosti. Tato metafora, jakmile bude zbavena své mnohoznačnosti, se poté může ukázat jako nepravdivá vypo- 78 MEZE INTERPRETACE MALÉ SVĚTY 79 veď o aktuálním světě (někdo totiž může popřít, že Tom je skutečně odvážný), ale nikoli jako pravdivá výpověď o možném světě. Oproti tomu pokud řeknu, že v Homérove světě je Achilles lvem, pak říkám cosi, co platí v Homérove světě, přičemž ponechávám bez rozhodnutí, zda to je pravda či nepravda ve světě historické zkušenosti, pokud nějaká taková zkušenost vůbec existuje. Ani nej záhadnější metafora nenačrtává kontury alternativního světa; pouze tajemně naznačuje, že bychom neměli jistá individua referenčního světa vnímat jako charakterizovaná vlastnostmi, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Pojem možného světa je užitečné použít tehdy, odkazujeme-li k nějakému stavu věcí, ale jen tehdy, potřebujeme-li porovnat přinejmenším dvě alternativy takového stavu. Pokud někdo řekne, že Kačer Donald je výmyslem Disneyho a že jej jen stěží potkáme na Sunset Boulevardu, pak tím říká, že Kačer Donald patří do světa fantazie. Nepotřebujeme ale žádnou specifickou teorii možných světů, abychom tuto trivialitu mohli rozpoznat nebo dokázat. Pokud naopak budeme analyzovat neobvyklý film typu Falešná hra s králíkem Rogerem, ve kterém dochází k interakci kreslených postaviček a údajně „reálných" postav, pak lze legitimně debatovat o vzájemné přístupnosti mezi různými světy. Vyjádří-li Tom naději, že si koupí velkou loď, potom jeho věta vyjadřuje propoziční postoj, který jako takový načrtává možný svět Tomových přání; ale pojem možného světa potřebujeme pouze tehdy, pokud musíme porovnávat přinejmenším dva propoziční postoje. Dovolte, abych ocitoval slavný přihlouplý rozhovor, který uvádí Russell :„ x„ a y budou recipročně nadpočetné (různá individua); nebude docházet k žádnému kříženi identity, ale tyto dva světy budou stejnou měrou vzájemně přístupné. Manipulací s matrici W, je možné vvtvořit .v. 1 v a manipulaci s matrici W, je zase možne vytvořit x,. Můžeme říct, že oba z těchto světů jsou „myslitelné1' z perspektivy svěLa alternativního. Nyní předpokládejme, ic ve W, platí vlastnost „červená" (označíme ji R, „rudá"). Předpokládejme dále, že John je barvoslepy, a že dialog zní nějak takto: Tom: Viděl jsem tvé loďky. Tu červenou bych si chtěl koupit. John: Kterou? Pro Torna je v tomto kontextu „červená" esenciální vlastnosti v,. Tom si chce kupovat jen červené loďky. John si nedokáže představu Tomův svět, stejně jako si obyvatelé Ploche íemě nedokáži představit zemi kulatou. John rozeznává své loďky pouze podle velikosti, nikoli podle barvy: W, L v R W, L V X, (>) i- Y, i či X,, - >'■' _ John si nedokáže představit Tomův svět, ale Tom si dokáže představit Johnův Wjjako svět, ve kterém podle matrice W, - barev zůstávají nerozhodnuty. Jak y„ taky, mohou být popsaný ve W, jako: W, L V K y 1 1 y, (0 - 7 Při analýze fikce se musíme často rozhodovat, v jakém smyslu - na základě našich vědomostí a aktuálního světa - můžeme hodnotit individua a události imaginárních světů (rozdíly mezi romancí a románem. 82 MEZE INTERPRETACE MALÉ SVĚTY 83 realismem a fantasy, zda Tolstého Napoleon je identický s Napoleonem historickým nebo se naopak odlišují apod.). Jelikož v každém stadiu příběhu se věci mohou ubírat různými cestami, vychází pragmatika čtení z naší schopnosti činit předpovědi na každé narativní křižovatce. Vezměme si nejvýznamnější příklad - kriminální příběhy, ve kterých chce autor vyvolat Falešná očekávání čtenářů právě proto, aby je frustroval. Rovněž nás zajímá ověřování pravdivých výroků o fikci. Říci, že je pravdivý výrok, že Sherlock Holmes - ve světě, který vystavěl Arthur Conan Doyle - byl svobodný mládenec, je víc než jen zajímavý příklad pro malicherné hry: může se to stát relevantní a důležitou věcí, když člověk argumentuje proti nezodpovědným postupům dekonstrukce či volné misinterpretace. Text fikce má vlastní ontológii, kterou je třeba respektovat. Existuje další důvod, proč srovnání jednotlivých světů může být ve fikci významné. Mnohé fikční texty jsou systémy zakořeněných doxie-kých světů. Předpokládejme, že v románu autor řekne, žcp, pak dodá, že Tom věří, že ne-/;, a že John věří, že Tom chybně věří, že Čtenář se musí rozhodnout, do jaké míry jsou tyto různé propoziční postoje vzájemně slučitelné a přístupné. Abychom si tento bod objasnili, musíme pochopit, že nutnost ve fikci se liší od nutnosti v logice. Ve fikci je nutnost principem índivi-duace. Je-li John fikčně synem Torna, pak John tnusí být vždy vnímán jako syn Torna a Tom jako jeho otec. V knize Role čtenáře jsem tento druh nutnosti nazval S-vlastností, tedy nutnou vlastností v rámci určitého daného světa na základě vzájemných definic individuí, která jsou ve hře. V němčině determinuje význam slova „Holz ", dřevo, jeho strukturní hranice s významem „Wald", les; v narativním světě Paní Bovaryové je jediným určením Emmy to, že je ženou Charlese, který byl zase identifikován jako chlapec, jehož vypravěč zahlédl na začátku románu. Každý jiný svět, ve kterém by paní Bovaryová byla manželkou nejplešatějšího krále Francie, by byl jiným (ne-flauberiovským) světem, zaplněným jinými jedinci. Tudíž vlastnost S charakterizující Emmu je relačním vztahem eMc (kde e = Emma, c = Charles a M = být v manželském svazku). Abychom poznali všechny důsledky, které takový přístup přináší, uvažujme o dvou světech Sofoklovy hry Král Oidipus. Prvním je W„ do- mněnek, kterým věří Oidipus, druhým Wr pravd, které zná Tiresias, jenž zná rovněž fabtdi (Sotoklés ji chápe jako zprávu o pravdivém a skutečnem běhu událostí). Uvažujme o následujících vztazích: V = vrah někoho; S = syn někoho; M = manžel někoho. Záporne znaménko bude z ekonomických důvodů označovat obrácený vztah (übet, otec, manželka): W„ oV; c yVl zSj zSl oMj Wr oVl oSl oSj o + o +■ t +• 1 - - 1 .] X J y + z + + Ve W„ máme Oidipa, který zabil neznámeho pocestného r a k ter) si vzal za ženu Jocastu. Dále je tu Laius, který byl zabit neznámym pocestným t a byl otcem ztraceného c- A nakonec |e tu Jocasta, matka ztraceného z a v současné době Oidipova žena. Ve Wr mizí .v, ; a v. Aktuální svět, který popisujefakule (potvrzena Soioklern), ukazuje méně individuí než iluzorní svět Oidipových domněnek. Ale vzhledem k Lomu, že v obou fiktivních světech jsou jednotlivci charakterizováni různými relačními vlastnostmi (nutnými S-vlas trios tmi), neexistuje mezi čistě homonym nimi individui obou světů žádná možná totožnost. Král Oidipus je příběhem tragické neprístupnosti. Oidipus se oslepí, protože nedokázal rozpoznat, že žije ve světě, který nebyl ani přístupný reálnému světu, ani nebyl přístupný z něj. Aby bylo možne této tragédii porozumět, očekává se od modelového čtenáře, že bude rekonstruovatfabtdi (příběh, to, co se skutečné stalo) jako časově uspořádaný běh událostí a zároveň načrtne různé světy, které znázorňují vyše uvedené obrázky. Pojem možného světa je pro teorií fikce užitečný proto, že pomáhá rozhodnout, v jakém smyslu fiktivní postava nemůže komunikovat se svými protějšky v aktuálním světě. Oidipus si nedokáže představit Sofoklův svět - jinak by si také nevzal za ženu vlastní matku. Fikční postavy žijí v heridikcpovaném světě. Když konečně pochopíme jejich 84 MEZE INTERPRETACE MALÉ SVĚTY 85 osud, sami se začínáme obávat, zda i my coby občané aktuálního světa neprožíváme svůj úděl jen proto, že o našem světě uvažujeme stejným způsobem, jakým uvažují postavy fikce o tom svém. Fikce naznačuje, že náš pohled na aktuální svět může být stejně nedokonalý jako pohled fikčních postav. A tímto způsobem se ty nejpodařenější fikční postavy stávají skvělými příklady „reálné" lidské situace. 5. MALÉ SVĚTY Podle Doležela (1988: 233nn.) jsou světy fikce neúplnéa sémanticky nehomogenní: jsou to hendikepované a malésvěty. Protože íikční svět je hendikepovaný, nepředstavuje maximální a úplný stav událostí. Jestliže je v reálném světě věta ,John bydlí v Paříži" pravdivá, pak je rovněž pravda, že John bydlí v hlavním městě Francie, severně od Milána a na jih od Stockholmu a že bydlí ve městě, jehož prvním biskupem byl sv. Denis. V doxických světech taková řada požadavků neplatí. Pokud je pravda, že John věří, že Tom žije v Paříži, neznamená to, že John věří, že Tom žije severně od Milána. Světy fikce jsou stejně neúplné jako světy doxické. Na úvodních stránkách Obchodníků s vesmírem, od Pohla a Kornblutha (viz Delancy 1980) čteme: Vydrhl jsem si depilačním mýdlem celý obličej a opláchl jej kapkou vodv z kohoutku se sladkou vodou. Ve větě odkazující k reálnému světu by člověk považoval termín „sladká voda" za nadbytečný, protože kohoutky obvykle jsou se sladkou vodou. A tak pokud máme podezření, že tato věta popisuje fikční svět, pak chápeme, že nám poskytuje nepřímé informace o jistém světě, ve kterém na normálních umyvadlech najdeme vedle kohoutků se sladkou vodou i kohoutky se slanou vodou (zatímco v našem světě máme vedle sebe horkou a studenou). Přestože příběh nepodává žádné další informace, čtenáři si jistě záhy domyslí, že dotyčný text se týká světa sci-fi, ve kterém je nedostatek sladké vody. Nicméně dokud nám román neposkytne další informace, jsme nuceni se domnívat, že jak sladká, tak slaná voda jsou HaO. V tomto smyslu se zdá, že fikční světy jsou tak trochu parazitní, poněvadž pokud nejsou alternativní možnosti jasně řečeny, bereme jako samozřejmost, že platí vlastnosti, které normálně platí i v reálnem světě. 6. POŽADAVKY PRO VYTVOŘENI MALÝCH SVĚTU Aby bylo možné načrtnout fikčm svět, ve kterém je zapotřebí brat mnoho věcí jako samozřejmost a mnoho dalších musíme přijmout, 1 když jsou jen sotva věrohodné, pak text jakoby říká svému modelovému čtenáři: „Věř mi. Nebuď malicherný a věř tomu, co ti říkám, jako by to byla pravda." V tomto směru má fikčm text perrormativní povahu: „Ne-aktualizovaný možný stav věcí se stáva fikčnč existujícím tím. že je ovéřen v případně proneseném literárním řečovém aktu" (Doležel 1988: 237). lakové ověření nabývá obvykle formy pozvaní podílet se na budování myslitelného světa za cenu jisté flexibility či povrchnosti. Existují rozdíly mezi možným, věrohodným, pravděpodobným a myslitelným světem. Barbara Hall Parteeova (1988: u8) říká, že myslitelné světy nejsou totéž jako možné světy: některé myslitelné stavy věcí mohou být ve skutečnosti nemožné a některé možne světy mohou být mimo naše chápání. Vezměme si následující řadu příkladů: (i) Jsou možné světy, které vypadají velice pravděpodobně a věrohodně a jsme schopni si je představit. Mohu si například představit budoucí svět, ve kterém bude tento esej přeložen do finštiny, a stejně tak si dokážu představit minulý svět, ve kterém lord Trelawncy a doktor Livesey skutečné pluli s kapitánem Smollettem na Ostrov pokladů. (ú) Jsou možné světy, které zní nepravděpodobni a jen sotva věrohodné z perspektiv)' naší aktuální zkušenosti, například světy, ve kterých zvířata mluví. Takové světy si však dokážu představu po jednoduché úpravě zkušenosti ze světa, ve kterém žiji - stačí si představit, že by zvířata měla hlasové orgány podobne člověku. Tento druh spolupráce vyžaduje jistou dávku flexibility a povrchnosti: abych si totiž mohl představit zvířata s odlišnými fyziologickými lysy, musel bych znovu promyslet cely průběh evoluce a tak vlastně myšlenkově pojmout obrovské množství 86 MEZE INTERPRETACE MALÉ SVĚTY 87 různých biologických zákonů - a to při četbě Červene' Karkulky rozhodně nedělám. Abych mohl přijmout skutečnost, že na dívku zde mluví vlk, představuji si místní, nehomogenní malv svět. Jednám jako krátkozraký pozorovatel, který dokáže rozpoznat velké tvary, ovšem nedokáže analyzovat jejich pozadí. Mohu to udělat proto, že jsem na něco takového zvyklý ze světa své aktuální zkušenosti: jsem obdařen řečí a to, že mluvím, přijímám jako myslitelnou skutečnost, ale - vzhledem ke společenskému rozdělení sémantické práce - považuji za samozřejmé, že za tímto fenoménem stojí evoluční důvody, byť je neznám. Stejným způsobem st mohu představit světy, které by se při podrobnějším zkoumání měly jevit jako nevěrohodné a nepravděpodobné. (iii) Jsou nemyslitelné světy, které - ať jsou možné nebo nemožné - jsou ve všech případech mimo naše chápání, protože jejich údajní obyvatelé nebo vlastnosti znásilňují naše logické nebo episte-mologické zvyklosti. Nemůžeme si představit svět, ve kterém existují hranaté kruhy, jež lze zakoupit za částku odpovídající nejvyššímu sudému číslu. Nicméně, jak je patrné z předchozích řádek, takové světy lze zmínit (důvod, proč lze tyco světy zmínit, tj. proč jazyk dokáže pojmenovávat neexistující a nepředstavitelné entity, zde nechci rozebírat). V podobných případech se od modelového čtenáře žádá, aby prokázal přehnaně vysokou flexibilitu a povrchnost, jelikož se předpokládá, že bude brát za samozřejmé něco, co si vůbec nedokáže představit. Rozdíl mezi tím, co lze zmínit, a tím, co si lze představit, nám patrné může pomoci nalézt hranice mezi romancí a románem, fantasy a realismem. (iv) Nemyslitelné světy jsou patrně extrémním případem nemožných možných světů, tedy světů, jejichž představu si má utvořit modelový čtenář jen proto, aby vzápětí dosel k názoru, že představit si něco takového není možné. Doležel (1988: i^Snn.) zde mluví o sebcvyprazdmijítích a scbcodhalnjících textech. V takových případech „na jedné straně možné entit)' jakoby vcházejí do fikční existence, jelikož jsou aplikovány konvenční postupy ověřování; na straně druhé je status této existence zpochybněn, protože je podkopán samotný základ ověřovacího mechanismu." Tyto nemožné fiktivní světy obsahují vnitřní spory. Doležel uvádí přiklad Robbe--Grilletovy prózy Dům milostných schůzek, kde je jedna a tatáž událost uvedena v několika vzájemně konfliktních verzích, dějištěm romanu je a není jedno a totéž místo, události jsou uspořádány do rozporuplných časových sekvenci, jedna a taž fiktivní entita se vrací v několika existenčních modech, a tak dále. Abychom lépe pochopili, jak funguje sebeodhalujíci metafikce, jc třeba se zaměřit na rozdíl mezi sémantickou a knnekou interpretací (viz kapitola Intenrio Icctons). Sémantická interpretace |e wslcdkern procesu, při kterém čtenář tváří v tvář lineární manifestaci textu naplňuje tento text daným významem. Oproti tomu kritická interpretace je meta-jazyková aktivita, jež se snaží popsat a vysvětlit, z jakých formálních důvodů daný text produkuje danou reakci. V tomto směru lze každý text číst jak sémanticky, tak kriticky, ale oba druhy modelového čtenáře vědomě predvída)i jen některé texty. Mnohé fikce (například detektivky) vykazuji rafinovanou narativní strategii, aby vyprodukovaly naivního modelového čtenáře, který rad bude padat do nástrah vypravěče (aby pociťoval strach nebu podezíral nevinného), ale zároveň předvídají kritického modelového čtenáře, který bude schopen si při druhem čtení vychutnat brilantní narativní strategii, jež utvářela naivního čtenáře na první úrovni (viz čtvrtá část kapitoly Intcntio Icctons). K témuž ale dochází i v případě sebeodhalujicí íikce. Na první interpretační rovině poskytuje iluzi soudržného sveta a zároveň pocit jisté nevysvětlitelné nemožnosti. Na druhé interpretační rovině (kritické) pak lze text nazírat v jeho sebeodhaiujici povaze. Vizuálním příkladem nemožného světa je slavná kresba od Pcnrose (archetyp mnoha obrazových impossibilií, jako jsou třeba Escherovy kresby). Při velmi povrchním pohledu tento nákres vvpadá |ako „možný", ale pokud budeme sledovat čáry podle jejich prostorové orientovaných drah, uvědomíme si, že to fungovat nemůže: -vet, v němž by takový předmět mohl existovat, je snad možný, ale zcela jistě je nad naše chápání, jakkoli flexibilně a povrchně se rozhodneme k takové představě přistupovat. Potěšení, které získáváme z možných světů, )e potěšením z porážky vlastní logiky a vnímaní - neboli potěšením sebeodhalujici-ho textu, jenž mluví o své vlastní neschopnosti popsat impssibifía (k teto záležitosti viz rovněž Danto 1988 a Régnier iu88). 88 MEZE INTERPRETACE MALÉ SVĚTY 89 OBR. 4.2 Nemožný svět je prezentován diskurzem, který ukazuje, proč je příběh nemožný. Nemožný možný svčt ale pouze nezmiňuje něco nemyslitelného. Buduje totiž samotné podmínky vlastní nemyslitelnosti. Jak Penroseova kresba, tak Robbe-Grilletův román jsou materiálně možné prostřednictvím vizuálních nebo verbálních testů, ale odkazují zřejmě k něčemu, co být nemůže. Vizuální a verbální možné světy se liší, a to kvůli různým strategiím požadavku na spolupráci, se kterým přichází lineární manifestace textu. Vizuální iluze je krátkodobý proces, jelikož vizuální znaky jsou prostorově zobrazeny všechny najednou - oproti tomu u verbálního jazyka ztěžuje rozpoznání inkonzistence časová (anebo prostorová) linearita označujících. Penroseova kresba je okamžité vnímána jako celek, a proto volá po okamžitém, analytickém přehlédnutí, aby její inkonzistence mohla být objevena najednou. Oproti tomu u verbálního textu lineární a časově uspořádané prohlížení (krok po kroku) ztěžuje celkovou analýzu textu - ta vyžaduje souhru dlouhodobé a krátkodobé paměti. Tak lze ve verbálních textech reprezentaci nemožných možných světů chápat povrchně jako myslitelnou po celé stránky, než se vyjeví spor, který je v těchto stránkách obsažen. Ke zvýraznění pocitu nerovnováhy mohou tyto texty použít několik syntaktických stratearií. o Jako důsledek dlouhodobé iluze (a jazykové strategie, jež tuto iluzi umožňuje) mi dovolte ocitovat typickou situaci z žánru sci-fi, jak ji známe z četných románů - a jak šiji v nedávné době vypůjčil řilm Zpět do budoucnosti. Předpokládejme příběh, ve kterém narativní postava (říkejme jí Torní) cestuje do budoucnosti, kam dorazí jako Tom2, a potom cestuje časem zpět, přičemž do přítomnosti se vrátí jako Tom3, deset minul před svým předchozím odletem. Zde se Tom;} setká s Tomemi, kterv se právě chystá odcestovat. V tomto okamžiku Tonr] znovu cestuje do budoucnosti, doráží sem jako Tom4 několik minut po příletu Toma-í a setká se ním. Přeložíme-li příběh do vizuálního zobrazení (obr. 4.3), zjistíme, zeje podobný Penroseovu nákresu. Je nemožné přijmout situaci, kdy se jedna postava rozdělí na čtyři různé Tomy. Ale v průběhu narativního diskurzu tento rozpor zmizí díky prostému jazykovému triku: Ten Tom, který říká „já", je vždy ten s vyšším exponentem. Kdvž se z takového příběhu stane film - časově organizovaný jako verbální příběh -, pak vždy vidíme situaci z pohledu „vyššího Torna. Pouze prostřednictvím takové lingvistické a kinematografické mašinérie dokáže text částečné skryt stav své referenční nemožnosti. i-Tc Torní Tom3 OBR. 4.3 -►Torna. Tom 4 Sebeodhalujicí metarikce ukazuje, jak jsou nemožné světy nemožné. Vědeckofantastická literatura na druhé seranč budu|e nemožné světy, které budí iluzi, že jsou myslitelné. 7. VULE SPOLUPRACOVAT Až dosud se flexibilita a povrchnost jevily jako kooperativní kvality, bez nichž by bylo nemožné vytvořit jen stěží věrohodné stavy véci. Ve světle výše uvedených poznámek bychom však měli říct, že jista flexibilita je vždy nutná i pro pravděpodobné a věrohodné stavy udalosti. Přestože bude modelový čtenář doveden k tomu, aby si představil velmi rnaly svět, nikdy nebude mít k dispozici dostatek informaci. Dokonce i když je nucen extrapolovat z udajne zkušenosti aktuálního světa, je taková zkušenost často jen jednoduše postulovaná.- 90 MEZE INTERPRETACE MALÉ SVĚTY 91 Začněme četbou románu (čirou náhodou jsem sáhl po Záhadách Wolfa od Ann Radcliffové z roku 1794): Na půvabném břehu Garonny v Gaskoňské provincii stál roku 1584 zámeček pana St. Aubcrta. Z jeho oken byl překrásný výhled. Po obou stranách řeky prostíraly se v širou dál idylické luhy, vinice a olivové háje Gaskoíiska a Guyenne. Je otázka, zda toho anglický čtenář druhé poloviny osmnáctého století věděl dost o Garonně, Gaskoňsku a francouzské krajině. Přesto i nepoučený čtenář dokáže ze slova „břeh" rozpoznat, že Garonna je řeka. Modelový čtenář si měl patrně představit typickou jihoevropskou krajinu s vinicemi a olivovými háji, jenže není jisté, zda si v Londýně žijící čtenář, který nikdy neopustil Velkou Británii, dokázal představit vybledle zelenomodrou krajinu. Ale to nevadí. Modelový čtenář byl textem vyzván, aby jednal tak, jako kdyby byl s francouzskou pahorkatinou dobře obeznámen. Svět, který si v představách vytvoří tento čtenář, bude patrně odlišný od světa, který měla na mysli Ann Radclif-fová, když román psala, ale to není podstatné. Pro účely příběhu stačí jakákoli stereotypní představa francouzské krajiny. Fikční světy jsou jedinými světy, ve kterých někdy zcela platí teorie rigidní designace. Pokud vypravěč řekne, že existoval jakýsi Ostrov pokladů, modelový čtenář je vyzván, aby důvěřoval záhadnému křestnímu řetězci, v němž někdo určitý ostrov takto pokřtil. Jinak má čtenář přiřknout tomuto ostrovu všechny standardní vlastnosti, které by připsal jakémukoli ostrovu v jižních mořích; pro účely vyprávění by to bylo dostatečné. Řekl jsem, že v narativním textu může být Emma Bovaryová identifikována pouze na základě svých nezbytných S-vlastností, tj. faktu, že byla manželkou jediného člověka zmiňovaného vypravěčem na začátku románu. Ale tyto S-vlastnosti jsou velice slabé. Zkusme analyzovat následující pasáž z Hugova románu Devadesát tři. Markýz de Lantenac posílá svého námořníka Halmala, aby varoval všechny stoupence protirevolučního povstání. Halmalovi dává následující pokyny: „Dobrá, a teď poslouchej. Znáš zdejší lesy?" „Úplně." „V celém kraji?" „Od Noirmoutieru až k Lavalu." „Víš také, jak se jmenují?" „Znám lesy, znám jejich jména, znám všecko." „Poslouchej dobře, co ti řeknu," pokračoval stařec. „Heslo zní takto: Povstaňte! Mkoho ndetřte! Tak tedy na okraji lesa Saint-Aubin třikrát zahoukáš. Po třetím zahoukání uslyšíš, jak ze země vystoupí muž." „Z díry pod stromem, vím." „Tento muž je Planchenault, říkají mu take Královské srdce. Ukážeš mu stužku. Porozumí už. Pak půjdeš cestami, které si sám tiu|deš, do lesa .Wille: najdeš lam křivonohého muže jménem Mousqueton, který nemá s mkvm slitování. Řekneš mu, že ho mám rád a že ho žádám, abv vzbouřil své lidi. Pak půjdeš do lesa Couesbon na míli cesty od Ploermelu. Zahoukáš a z liuv vvleze Thuault, starosta ploermelský, jenž byl v tom takzvaném Usuvodárncm shromáždění, aleje našinec. Řekneš mu, aby ozbrojil zámek couesbonskv, který patří vystěhovalému markýzi Guerovi. To je dobré místo, same užlabiny, lesíkv, nerovný terén. Thuault je rázný a chytrý muž. Pak půjdeš do Saint-Ouen-les--Toits a promluvíš tam s Jeanem Chouanem, kterého považuji za skutečného vůdce. Pak půjdeš do lesa Ville-Anglose a setkáš se lam s GutUerem, kterému říkají Svatý Martin, a řekneš mu, aby dobře hlídal jistého Courmesnila. který je zetěm starého Goupila Prefcina, vůdce jakobínů v Argeiuanu," Seznam pokračuje po několik stran. Samozrejmé Hugo nemínil popsat konkrétní místa a osoby, nýbrž pouze naznačit, jak rozsáhlé bylo spiknutí proti revoluci. Od čtenáře se neočekává, že bude cokoli vědět o poloze lesa Saint-Aubin či o životě Planchenaultově; jinak by k pochopení děje tohoto románu nestačila atu celá Laroussova encyklopedie. Čtenář má všechna tato jména brát jako pouhé pevne designátory odkazující k neurčeným křestním obřadům. Čtenář, který by si chtěl nahradit tato jména nějakým popisem, by mohl používat výrazů jako „místo v severní Francii" nebo „člověk, kterého zná Lantenac". Modelový čtenář si nemusí konkrétně představovat každé místo a každého jednotlivce, které roman zmiňuje. Bohaté postačí, pokud bude předstírat, ic jc zná. Od modelového čtenáře se vyžaduje nejen obrovská flexibilita a povrchnost, nvbrž rovněž musí dávat najevo konzistentní vůli spolupracovat. 92 MEZE INTERPRETACE Pokud se modelový čtenář chová takto, potom si může příběh vychutnat. Jinak bude odsouzen k nekonečnému hledání v encyklopediích. Mohou se najít čtenáři, kteří si budou klást otázku, kolik obyvatel mohl mít Saint-Guen-les-Toits nebo jak se jmenoval dědeček Chadese Bovaryho. Ale takové pedantské čtenáře jistě nelze označit za modelové. Hledají totiž maximální světy, zatímco fikce může přežít pouze tak, že bude užívat světy malé. POZNÁMKY 1 Toto byla témata Nobelova sympozia o možných světech v humanitních vědách, které se konalo na předměstí Stockholmu v Lídíngu v srpnu 1986 (Allen 1989). Sešli se zde epistemologo-vé, historikové vědy, logikové, analytičtí filozofové, sémiotikové, lingvisté, teoretikové narace, umělci a vědci, aby diskutovali právě o tomto problému. Můj předkládaný postřeh vychází z mnoha příspěvků přednesených na této konferenci a z následující diskuse. 2 Nejlepším řešením by bylo nahlížet možné světy fikce jednoduše jako lingvistické objekty, tj. jako popis stavů a událostí, o které v daném narativním kontextu jde. V tomto smyslu by však bylo nutno přijmout námitku, s níž přišla Parteeová (1988:94,158), ohledně Carnapova popisu stavů: Tím, že tyto stavy jsou sadou vět, nejsou možnými světy, protože možné světy jsou „součástí modelových struktur, v jejichž rámci jsou jazyky interpretovány"; možné světy představují alternativní cesty, jimiž by se věcí mohly ubírat, nejsou popisem těchto cest. Jinými slovy, říci, že narativní text načrtává jeden nebo více možných světů, by znamenalo jen sofistikovanějším způsobem konstatovat, že každý narativní text vypráví příběhy o neskutečných událostech. 3 Za tento poznatek vděčím osobnímu postřehu Base van Fraassena ke knize Role čtenáře.