1 SOUČASNÁ SITUACE NIZOZEMŠTINY JAKO JAZYKA Předmětem zájmu a diskusí jazykovědců posledních desetiletí (Smakman 2006; Stroop 1992, 1998, 2006; Beheydt, 2010; Geeraerts, 2001; Van der Horst, 2008) je podoba a funkce spisovné nizozemštiny, a obzvláště v Nizozemsku i otázka existence a formy standardního jazyka tedy jazyka veřejné komunikace, tzv. Standaardnederlands, neboli standardní nizozemštiny, a to především podoba fonetická. Předmětem zájmu je také status standardní nizozemštiny ve společnosti. V této kapitole se zaměřím na dvě základní složky jazykové variety tzv. Standaardnederlands, tedy oficiální kodifikované spisovné nizozemštiny. Budu se zabývat tzv. Noord- Nederlands, čili severní nizozemštinou, která je rozšířená na území Nizozemska, a na Zuid-Nederlands, čili jižní nizozemštinou, která je oficiálním jazykem v Belgii a používá se především v provincii Flandry. Tyto dvě variety jsou nejrozšířenější a také nejvíce zastoupené v učebnicích nizozemštiny pro cizince a také v učebnicích výslovnosti a český mluvčí se s nimi tedy setká nejpravděpodobněji. Termíny severní nizozemština a jižní nizozemština v této práci preferuji před použitím termínů - nizozemština, holandština či vlámština. Termín nizozemština je názvem pro úřední jazyk ve státě Nizozemské království, v severní části Belgie, tzv. Vlámsku či Flandrech čili ve vlámských provinciích Belgického království a také v bývalé nizozemské kolonii Surinamu. V těchto státech je nizozemština mateřským jazykem tamějšího obyvatelstva. Nizozemština je také jedním z úředních jazyků, který se používá jako úřední jazyk převážně v písemné podobě na šesti ostrovech v Karibské oblasti, rovněž bývalých kolonií Nizozemska, které patří k Nizozemsku, ale mají zvláštní politický status (Heestermans, online, Dutch++ online). Pro upřesnění se však i v odborné literatuře rozlišuje mezi severní nizozemštinou či nizozemskou nizozemštinou (Noord-Nederlands nebo Nederlands-Nederlands), dále jižní nizozemštinou (Zuid-Nederlands či Belgisch-Nederlands) a surinamskou nizozemštinou (Surinaams-Nederlands). V českém kontextu se běžně používají názvy nizozemština, holandština anebo vlámština víceméně synonymně, avšak mezi těmito termíny jsou rozdíly. Termín holandština je pouze název pro dva dialekty - severní a jižní holandštinu, kterými se hovoří na území dvou provincií - Jižní a Severní Holandsko, které jsou součástí státu Nizozemské království. 1 Termín vlámština označuje název regionální variety nizozemštiny, která se užívá na území Flander či Vlámská, tedy v severní části Belgie, která leží na sever od nizozemsko-francouzské jazykové hranice1. Jde o regionální variantu nizozemského jazyka, která se od severní nizozemštiny odlišuje, jak uvedu dále. (Vandeputte 1996, s. 7-8). Pro účely této práce se budu dále zabývat pouze severní a jižní nizozemštinou. Variety severní a jižní nizozemština jsou rovnocennou součástí spisovného nizozemského jazyka a každá z nich má své specifické rysy a vývoj. Odlišnosti můžeme najít především na rovině fonetické, další rozdíly jsou v lexiku a liší se i na rovině morfologické a syntaktické. (Smakman 2006, s. 33) Na tomto místě se budu věnovat specifickým rysům kultivované výslovnosti v obou varietách a pokusím se nastínit synchronní stav komplexní jazykové situace v obou zemích, tedy v Nizozemsku a v Belgii, a jejich postoj vůči jazykové normě. Zejména multikulturní Nizozemsko přistupuje k jazykové normě velmi demokraticky. Nizozemsko je zhruba od šedesátých let dvacátého století velmi tolerantní multikulturní společností, která se snaží být demokratická, nebýt elitářská a to platí i o přístupu k jazyku. (Stroop 1992, online) Jazykovou situaci v Nizozemsku a Belgii se pokusím znázornit pomocí Schématu 1, ke kterému budu v této práci odkazovat. Schéma 1 (podle Geeraertse 2002, s. 90) Algemeen (Nederlands) Algemeen (Belgisch) Nederlands/Standaardnederlands Nederlands/Standaardnederlands - - spisovná severní <— spisovná jižní nizozemština/ standardní nizozemština/ standardní nizozemština nizozemština Z Algemene Omgangstaal - obecně užívaná/hovorová nizozemština + Poldernederlands Informeel Nederlands -neformální nizozemština Z Soap Vlaams/tussentaal -hovorová nizozemština dialecten in Nederland nizozemské dialekty T Vlaamse dialecten - vlámské dialekty Schéma 1 znázorňuje obecný model stratifikace jazyka v nizozemské jazykové oblasti. Vertikální osa ukazuje složky jazyka mezi spisovnou nizozemštinou a dialekty, algemeen 1 Jazyková hranice vznikla v roce 1963 a odděluje od sebe nizozemskou a francouzskou jazykovou oblast v Belgii. Nederlands znamená v překladu 'spisovný jazyk', informeel Nederlands potom problematicky zařaditelnou mluvenou jazykovou varietu na pomezí 'hovorového jazyka' a 'interdialektu'; o této varietě se zmíním podrobněji dále. Pro účely této práce ji budu nazývat neformální nizozemština. Termín dialecten označuje dialekty. Horizontálně ukazuje levá část obrázku situaci SN, kde si můžeme všimnout blízkosti neformální nizozemštiny a spisovné nizozemštiny a větší vzdálenosti mezi neformální nizozemštinou a dialekty. Naopak pravá část obrázku znázorňuje situaci jižní nizozemštiny, kde je propast mezi spisovnou a neformální nizozemštinou poměrně velká a naopak neformální nizozemština a dialekty k sobě mají mnohem blíže. Na rozdíl od Nizozemska, kde dialekty vykazují silnou konvergenční tendenci, je pozice dialektů v Belgii velmi silná. Můžeme si také všimnout, že obě variety spisovné nizozemštiny jsou si v Schématu 1 poměrně blízké; jak bude dále zjevné, na rovině fonetické jsou tyto rozdíly největší. Na obrázku můžeme také vidět, že jižní nizozemština mít určitý normativní vliv na severní nizozemštinu, což je znázorněno šipkou. (Geeraerts 2002, s. 90) Tento vliv má svoji historickou opodstatněnost. Pro úplnost popisu je třeba dodat některé terminologické názvy složek jazyka, a to podle úzu v nizozemské jazykové oblasti. Pro název spisovné severní nizozemštiny, se kromě Standaardnederlands užíval také název Algemeen Beschaafd Nederlands (ABN) - v doslovném překladu 'Obecná kultivovaná nizozemština'. Od tohoto názvu se vzhledem k rozostřenému významu slova beschaafd postupně upouští. Někdy se také zejména pro fonetickou podobu této variety jazyka používá název NOS-Nederlands, čili 'spisovný jazyk, kterým se mluví ve veřejnoprávní televizi a rozhlase', i když, jak ukazují debaty nizozemských lingvistů, především v televizi není ani ve zpravodajství jazyk vždy tak kultivovaný, jak by se očekávalo. Termín Algemene Omgangstaal (Stroop, online 1992) neboli 'obecná užívaná nizozemština' je jazykovou složkou na pomezí 'neformální nizozemštiny 'a 'spisovného jazyka', jak můžeme vidět na Schématu 1. Zahrnuje v sobě i varietu tzv. Poldernederlands, což je varieta, která se vyznačuje specifickou výslovností a má v posledních desetiletích velký vliv na fonetickou podobu spisovného jazyka. O této varietě se zmíním dále. 3 Pro spisovnou varietu jižní nizozemštiny se užíval termín Algemeen Nederlands (AN), nyní je spíše vžitý název Standaardnederlands. Dalším názvem je VRT (dříve BRT)-Nederlands, čili 'jazyk, který se používá v belgickém veřejnoprávním rozhlase a televizi'. Pro hovorový jazyk se užívá názvů soap-Vlaams, Verkavelingsvlaams, ale především názvu tussentaal neboli doslova 'mezijazyk'. Jde o interdialekt, kterým se mluví na území Flander, a o nejrozšířenější mluvenou jazykovou varietu ve Flandrech vůbec. (Geeraerts 2001, s. 342) Tato jazyková varieta se považuje za projev „neformální vlámské standardizace" a projev vlámské identity. (Rakšányiová 2008, s. 24) Není bez zajímavosti si povšimnout, jaký přístup ke spisovnému jazyku, jeho kodifikaci a užívání volí Flandry a jaký Nizozemsko. Ve Flandrech se díky historickým zkušenostem ke spisovnému jazyku a jeho podobě přistupuje velmi konzervativně. Spisovný jazyk je brán jako model, který se může měnit jen velice pomalu, je to také elitní jazyk a jak je vidět na Schématu 1, je mezi spisovným jazykem a jazykem běžně užívaným velká propast. Spisovný jazyk je ve veřejnoprávní televizi a v rozhlase užíván především ve zpravodajství. Vlámská veřejnoprávní média mají také svého jazykového poradce , který se stará nejen o kultivovanou výslovnost moderátorů, ale také o správné používání jazyka vůbec. Standardní nizozemština, kterou veřejnoprávní televize a rozhlas používají, je také přesně vymezena; když se podíváme na státní televizi a rozhlas v Nizozemsku, žádného poradce nenajdeme. Nizozemský moderátor zpráv, jehož jazyk a výslovnost mají být modelem pro společnost, tuto modelovou funkci už dávno ztratil a v posledních letech je předmětem kritiky jazykovědců kvůli nekultivované výslovnosti a nedbalému užívání jazyka dokonce i ve zpravodajství. Je třeba také dodat, že ani ve Flandrech, ani v Nizozemsku neexistuje žádná instituce, která by určovala, co je a co není spisovná nizozemština, či která by se soustavně starala o jazykovou kulturu, jako třeba Ústav pro jazyk český AV České republiky. V nizozemské jazykové oblasti funguje organizace na vládní úrovni, tzv. Nizozemská jazyková unie (NTU), která by o kvalitu jazyka mohla pečovat, avšak tato organizace se naopak o jazykovou normu nestará a je zastáncem jazykové variace a tolerance vůči vlivům (Nortier 2009, s. 36) (viz také kap. 2 Kromě jazykové poradny (tzv. taaladvies) ve Flandrech existuje i tzv. 'Jazykový telefon' (tzv. Taaltelefoon), kam je možno zavolat a získat informace o tom, co je správná jazyková varianta. Od roku 1970 také existuje organizace s názvem Rada pro jazykovou poradnu 'Raad voor Taaladvies', která pomáhá řešit jazykové otázky. (Gillaerts 1987, s. 37) V Nizozemsku se člověk může obracet na organizaci Naše řeč (Genootschap Onze taal) (tamtéž, s. 38) a případně položit dotaz na webové stránce Jazyčníku Taaladvies', který provozuje Nizozemská jazyková unie. 4 2.5) Normu, která v nizozemské jazykové oblasti existuje, ovlivňuje především skupina jazykovědců a univerzitní pracoviště např. v Leidenu a v Lovani. Otázkou však je, jak tato norma tedy v současné době vypadá. Jaký je její status. Kolik mluvčích ji opravdu používá a jaké je jejich sociální postavení. Otázkou potom také je, zda je třeba představit tuto normu studentům nizozemštiny jako cizího jazyka nebo je s ohledem na perspektivy studentů nizozemštiny žádoucí jiná jazyková varieta než spisovný jazyk. V následujících odstavcích se pokusím tyto otázky zodpovědět a popsat tak jazykovou situaci v Nizozemsku a Belgii s ohledem na vývoj a status spisovné nizozemštiny. Zaměřím se také na řešení, která zvolili autoři publikací o kultivované výslovnosti a slovníků, které se používají ve výuce nizozemštiny jako cizího jazyka. Nakonec popíši nej důležitější rozdíly mezi spisovnou nizozemštinou v Nizozemsku a v Belgii na základě nejnovějších výzkumů a pokusím se formulovat cíle a perspektivy českých studentů nizozemštiny a vybrat tak vhodnou jazykovou varietu. 1.1 Standardní nizozemština? Na konci devatenáctého století se poprvé začalo mluvit o spisovné nizozemštině, zavedl se pro ni termín Algemeen Beschaafd Nederlands a označoval spisovný jazyk, který se měl stát normou v celé nizozemské jazykové oblasti. Tento spisovný jazyk se měl stát obecným modelem, emočně neutrálním jazykem, jazykem, který je spojován s kultivovaností, měl to být vytříbený elitní jazyk, jazyk, kterému je třeba se učit a který je také krásný. (Smakman 2006, s. 26, 119 a 358). Spisovná nizozemština vznikala na základě psaných textů, první texty pochází ze 12. století a jsou z Flander. Veškeré zásadní texty do 16. století, konkrétně do roku 1585, kdy Antverpy padly do rukou Španělů, pochází z Jihu a především z provincie Brabantsko. (tamtéž, s. 17-21). Pro kodifikaci spisovné nizozemštiny byl nej důležitější tzv. Statenvertaling čili 'Státní překlad Bible', který vznikal v Leidenu v letech 1625-1637 a převzaly za něj zodpovědnost Generální stavy. Tento překlad se stal písemným standardem pro nizozemský jazyk. (Vandeputte 1996, s. 18, Smakman 2006, s. 23) Gramatika a pravopis byly poprvé kodifikovány v roce 1851 jazykovědci Matthiasem De Vriesem a L.A. Te Winkelem. Jejich systém se stal východiskem pro pozdější Woordenlijst 3 V posledních dvou letech je však jazyková politika NTU ostře kritizována a debatuje se o změně této politiky v tom smyslu, že by NTU přistupovala k jazykové normě autoritativněji. 5 van de Nederlandse Taal - 'Glosář nizozemského jazyka', závazný pravopis, které platí od roku 1954. (Smakman 2006, s. 23-27). Poslední změna pravopisu proběhla v roce 2005. Pro další potřeby poté v roce 1984 vznikla rovněž také tzv. Algemene Nederlandse Spraakkunst - 'Obecná nizozemská gramatika', normativní gramatika nizozemského jazyka. První slovník, který je dnes všeobecně známý, prestižní a má normativní charakter je tzv. Van Dale's Groot Woordenboek van de Nederland(s)che Taal, 'Van Daleho Velký slovník nizozemského jazyka' který vznikl v roce 1872. (tatméž, s. 27) Standardní výslovnost nizozemského jazyka nebyla kodifikována ještě na konci 19. století. Lingvisté D. Bomhoff a J.F. Bosdijk se pokoušeli ustanovit kultivovanou výslovnost, avšak tyto pokusy se nezdařily. Základ pro kultivovanou varietu výslovnosti nizozemštiny určovala střední vrstva a to především ta v provincii Severní Holandsko v oblasti měst Amsterdam a Haarlem, která užívala kultivovaný jazyk. Pomocí pro ustanovení spisovné výslovnostní variety byl kromě technického pokroku, vzdělání, přístupného širším vrstvám, a možnosti pořizovat nahrávky také fakt, že první vlak jezdil od roku 1839 mezi Amsterdamem a Haarlemem. (tamtéž, s. 25-27). Fonetická podoba spisovné nizozemštiny se tedy rozvíjela především až ve století dvacátém. Bylo nutností vytvořit standardní jazyk, jak navrhuje Paardekooper (1966, 1996), který by sloužil jako jazyk pro průmysl, obchod, kulturu atd., tedy jednotný jazyk pro nizozemskou jazykovou oblast. (Paardekooper 1966, s. VIII). Zdrojem tohoto spisovného jazyka - tohoto „ideálního spisovného jazyka", měla být nizozemština, která se používala v okolí nizozemského města Haarlem a v západní části Nizozemska. (Smakman 2006, s. 358) Takovéto vymezení spisovného jazyka s sebou nese jistá úskalí. Zaprvé to, že mělo jít o jednotný jazyk pro celé území - jazykový vývoj v Nizozemsku probíhal však jinak než ve Flandrech a každá ze zemí také vnímala náplň termínu spisovný jazyk jinak. Flandry byly a jsou méně otevřené vlivům zvenčí, oproti nim Nizozemsko je a bylo vůči těmto vlivům vždy tolerantnější. Dalším problémem je to, že mělo jít o naučený jazyk, tedy jazyk elit a o jazyk, který je svým způsobem uměle vytvořený. V neposlední řadě bylo ve Flandrech problémem to, že jediným úředním jazykem v Belgii byla tehdy francouzština a nizozemština existovala pouze ve formě různorodých dialektů. O podrobnějším vývoji nizozemštiny v Nizozemsku a v Belgii se zmíním později. Od konce 60. let 20. století byla dokončena kodifikace spisovného nizozemského jazyka (tamtéž, s. 28) a nizozemští jazykovědci se také pokoušeli ustanovit jeho fonetickou podobu 6 spisovného jazyka, najít vhodnou spisovnou varietu, šlo však vždy model severní nizozemštiny, který měl být převzat i v Belgii. Nizozemská normativní mluvnice Algemene Nederlandse Spraakkunst spisovnou nizozemštinu, i s ohledem na její fonetickou varietu, dodnes definuje poměrně neurčitě: popisuje „jazyk, který neobsahuje žádné jevy ani struktury, jež je zjevně možné označit jako ne-všeobecné." (Algemene Nederlandse Spraakkunst, online, překlad MK). Uvedu několik příkladů hledání správné výslovnostní variety. Nizozemský dialektolog a autor 'Učebnice výslovnosti ABN' (Algemeen Beschaafd Nederlands) - ABN-uitspraakgids, P. C. Paardekooper definoval spisovnou nizozemštinu jako „jazyk, z něhož nelze poznat, ze kterého kraje naší jazykové oblasti mluvčí pochází." (Paardekooper 1978, s. VII, překlad MK) Paardekooper, který sám pocházel z Nizozemska a mluví tedy o jazyce, kterým se mluví v Nizozemsku, dále tvrdí, že ona jazyková norma je důležitá především pro Flandry, kde panuje velká nejistota ohledně správné zvukové stránky jazyka, (tamtéž, s. V) Pro úplnost můžeme dodat, že při tvorbě tohoto průvodce správnou výslovností vycházel Paardekooper ze své vlastní výslovnosti. (Beheydt 2011, s. 103-104). Problematičnost vytvoření jedné normy pro dva státy dokládají i další pokusy o vytvoření jednotného jazyka (srov. např. C.B. Van Haeringen 1924 dle Stroop, 1992). V roce 1951 tento jazyk podle G. G. Kloekeho ovládala pouze 3 % obyvatelstva (citováno dle Stroop, 1992). Posledním pokusem, který bych zde ráda uvedla, byl popis výslovnosti spisovné nizozemštiny tak, jak jej uvedl P. Gillaerts (1987) v knize Handboek normatieve taalbeheersing. Gillaerts definuje fonetickou normu jazyka jako „výslovnost vzdělaných uživatelů jazyka, která není jakkoliv regionálně zabarvena, norma, které se nejvíce přibližují vzdělaní obyvatelé Randstad4." (Gillaerts 1987, s. 24, překlad MK) V roce 1992 pronesl sociolingvista Jan Stroop na kongresu s názvem Het Nederlands na 1992, který pořádala Univerzita v Amsterdamu spolu s Landelijke Vereniging van Neerlandici 'Zemské sdružení nederlandistů' 21. a 22. listopadu 1991 v Amsterdamu se zaměřením na současný stav nizozemského jazyka, kontroverzní přednášku s názvem „Welk Nederlands na 1992?" 'Jakou nizozemštinu používat po roce 1992? ', ve které prohlašuje, že jednotná fonetická varieta spisovného jazyka bez regionálního zabarvení v dané jazykové oblasti nikdy neexistovala a nikdy nebude možná. Stroop dále tvrdí, že v tom případě není 4 Název Randstad označuje oblast centrálního Nizozemska, kde se nachází největší města, tvořící souvislý pás aglomerace - Rotterdam, Delft, Leiden, Den Haag, Amsterdam, Hilversum a Utrecht. Randstad se stalo ekonomickým a kulturním centrem Nizozemska a také sídlem veřejnoprávní televize a rozhlasu. Velká hustota obyvatelstva a fakt, že města od sebe neleží daleko, způsobuje, že tato města de facto tvoří jedno velké město bez hranic. 7 možné a nadále nebude možné mluvit o standardní varietě nizozemštiny, o jazyce, který má být „elitním modelem", ale o varietě, která bude méně spisovná, avšak obecně uznávaná a užívaná, skutečně existující na rozdíl od spisovné nizozemštiny. Stroop tuto varietu nazývá Algemene Omgangstaal, neboli 'obecně užívaná/hovorová nizozemština.' (Stroop 1992, Smakman 2006, s. 49) Podle Stroopa tento jazyk vznikl ze standardní nizozemštiny a čerpá z jazykové variety, která se používá právě v okolí Randstad. Stroop se také v citovaném textu a v dalším výzkumu zabýval tzv. Poldernederlands, což je specifická výslovnostní varieta, která vznikla v Randstadu a jejíž charakteristikou je klesavá intonace diftongů [si], [au] a [cey]. Původně tuto výslovnost Stroop zkoumal u mladých úspěšných žen, které pracovaly jako televizní hlasatelky, moderátorky či působily jinak na veřejnosti. Postupem času výzkum ukázal, že právě tato varieta má velký vliv na standardní nizozemštinu a v současné době výzkumy potvrzují velkou všeobecnou rozšířenost této výslovnostní variety v Nizozemsku, (srov. Stroop, 1992, 1998; Jacobi, 2009, Smakman 2006, s. 50-52) Jde tedy, jak je vidět na Schématu 1, o přiblížení spisovné a neformální variety nizozemštiny. Jazyková situace v Belgii je však poněkud odlišná. Jak Stroop ve svém článku poznamenává, v Belgii existuje na společenské úrovni mnohem větší propast mezi „obyčejným" člověkem a autoritou a pravidlem. Vlámové chovají vůči autoritám a pravidlům mnohem větší respekt než Nizozemci, a tudíž i větší respekt a snad tak vzniká i možnost k vytvoření a zachování jednotné a čisté spisovné nizozemštiny. (Stroop, 1992). Fakt, že Belgičané se svým jazykem zachází opatrně, má své historické odůvodnění vyplývající z politického a geografického rozdělení Belgie a skutečnosti, že hlavní město Brusel, které má být dvojjazyčné a leží geograficky ve Flandrech, je v praxi vlastně frankofonní, což vytváří velké napětí v belgické společnosti a v jazykových komunitách, především frankofonní a vlámské komunitě. Druhým důvodem k péči o standardní jazykovou varietu je fakt, že Vlámové museli za svůj jazyk tvrdě bojovat, aby byl vůbec jako úřední jazyk uznán. V šestnáctém století tehdejší jednotné území Nizozemí a budoucí Belgie obsadili Španělé a elita emigrovala na území dnešního Nizozemska. Pro vývoj jazyka ve Flandrech bylo obsazení Španěly a emigrace velkým problémem. O to větším, že Flandry do té doby byly kulturním centrem celé nizozemské jazykové oblasti a udávaly tón pro formující se spisovný jazyk a jeho standardizaci. Další století Flandry zůstaly až do roku 1815 pod nadvládou Francie, do doby, než byly na 15 let (1815-1830) spojeny s Nizozemskem ve státním útvaru 8 s názvem Království nizozemské. Flandry byly politicky definitivně odtrženy od Nizozemska v roce 1830 a tehdy vznikla samostatná Belgie. Tato situace způsobila to, že se jazyk, tedy jižní nizozemština, v určitém okamžiku přestal vyvíjet, nebyl úředním jazykem, byl potlačován a sestával vlastně z velkého množství různorodých dialektů, kdy například dvě sousedící vesnice používaly každá natolik jiný dialekt, že se nemohly vzájemně mezi sebou dorozumět. (Vandeputte 1996, s. 19-21, Janssens a Marynissenová, 2005, s.140-145.) Nizozemština byla ve Flandrech uznána jako oficiální jazyk až v roce 1932. Konaly se pokusy o výstavbu a rekonstrukci nejen její kultivované výslovnosti. Jako model kultivované výslovnosti byla zvolena brabantská výslovnost, která se používala ve městech Antverpy, Mechelen a v Lovani, jež představují obdobu nizozemské oblasti Randstad, tedy jakýsi Vlámský Randstad. Severonizozemská výslovnostní varieta byla už v té době ve Flandrech velmi neoblíbená a byla vnímána jako nelibozvučná. (Smakman 2006, s. 165-177, Janssens a Marynissenová 2005, s. 153). Co se týče procesu standardizace na rovině fonetické i na ostatních jazykových úrovních, panovaly ve Flandrech od 19. století dvě protichůdné tendence - integracionalistické, kdy se její zastánci pokoušeli vytvořit jednotný jazyk obou kultur s tím, že modelem měla být severní nizozemština, u níž byla standardizace jazyka v mnohem pokročilejší fázi, byla prestižní a jako takovou bylo lze ji převzít a vymezit se tak proti francouzštině. Na druhé straně působili partikularisté, kteří byli ostře proti „poholandštění". Integracionalistické tendence byly vždy úspěšnější. Nizozemci se naopak pokoušeli o jednotu ve standardní nizozemštině na všech úrovních a usilovali o prosazení severní variety jako jediné správné, což se nesetkávalo ve Flandrech s velkým nadšením. (Janssens a Marynissenová 2005, s. 149-154). Co se však týče výslovnostní normy, vlámští jazykovědci se snažili vytvořit vlastní jednotnou normu, pro to, aby si Vlámové mluvící různými dialekty mohli vzájemně rozumět a vytvořili tak jazyk, který by se mohl vymezit vůči francouzské elitě, (tamtéž, s. 153). V roce 1913 bylo pro tento účel založeno Sdružení pro kultivovanou nizozemskou výslovnost - Vereniging voor Beschaafde Nederlandse uitspraak, které se dnes nazývá Vereniging Algemeen Nederlands, čili 'Sdružení pro všeobecnou spisovnou nizozemštinu', (tamtéž, s. 153) Ve dvacátých a třicátých letech 20. století vznikla učebnice, která byla vodítkem pro kultivovanou výslovnost a dlouhou dobu sloužila Vlámům jako pomůcka. Je to publikace Praktische uitspraakleer van de Nederlandse taal (1934), tedy Praktická učebnice výslovnosti 9 nizozemštiny a ta se stala v roce 1946 vodítkem pro oficiální výslovnostní normou v Belgii, jejímž základem byla tedy rekonstruovaná jižní varieta. (Beheydt 2011, s. 104) Uveďme zde také pro ilustraci důvodu této volby příklad postoje vlámského dialektologa Willema Pée o přístupu ke kultivované výslovnosti: „Wil dat nu Jeggen dat wij de Holländer moeten naäpen en hun articulatie-eigenaardigheden moeten overnemen? Moeten wij on%e vokalen met ^acht begin prijsgeven en ons de Noord-Nederlands met hard begin eigen maken? Moeten wij af^ien van on^e stemhebbende pachte [gj en al on%e beginkonsonanten stemloos maken? Moeten de vijf miljoen Vlamingen hun bilabiale [w] door een labio-dentale [v] vervangen? Daarop %eg i k ^onder aar^elen volmondig neen, want dat %jjn eeuwenoude artikulatiegewoonten, die wij niet kunnen en mögen prijsgeven ^onder ons te laten "vermuHe^elen"?" „Chcete ňct, %e se máme opiát po Holanďanovi a %e musíme převzít veškeré jeho artikulační'podivnosti? Máme se v^dát našich měkkých vokálů a naučit se tvrdou severoni^o^emskou výslovností Máme se v^dát svého měkkého ch a ^ačít vyslovovat veškeré počáteční konsonanty nezněle? Má všech pět milionů Vlámů přestat používat bilabiální [wj a nahradit jej labio dentálním [vj? K tomu říkám ^plna hrdla ne, protone toto jsou naše staleté artikulační zvyklosti, které nemůžeme obětovat, ani^ bychom se tím nechali „^násilnit". (Pée 1970, s. 13, překlad MK)5 Výsledkem celého staletí trvajícího pokusu o ustanovení jednotné standardní nizozemštiny s jednou výslovnostní normou v obou zemích jsou dvě jazykové variety a dvě výslovnostní normy, které se pokusím dále ukázat na příkladech. Tyto variety se velmi liší především na rovině fonetické, dokonce tak, že belgická standardní nizozemština užívaná ve veřejnoprávní televizi v Nizozemsku se objevuje s titulky a naopak. Poslední výzkumy na poli kultivované výslovnosti nizozemštiny konstatují, že ve Flandrech je kultivovaná výslovnost poměrně jednotná a také vcelku dobře vymezená. Co se týče vývoje jižní výslovnostní normy, předpokládá se, že se nebude vyvíjet tak dynamicky jako severní norma. (Stroop,1992, 2006; Beheydt 2011, s. 109) Jižní nizozemština, kterou v dnešní době slyšíme ve veřejnoprávní televizi a rozhlase, se podobá stále ještě té, která se používala před třiceti lety, což se nedá říct o jejím severním protějšku. (Stroop, 2006) Ve Flandrech se však v posledních desetiletích vytváří a hojně používá neformální varieta nizozemštiny, interdialekt, který se nazývá Verkavelingsvlaams6 doslova 'Rozparcelovaná 5 Willem Pée poukázal na artikulační specifika „Holanďanů" už v roce 1937 ve svém referátu o Flandrech a spisovné nizozemštině. (Pée 1937, s. 8) 6 Poprvé tento termín zavedl spisovatel Geert van Istendael v roce 1993 v knize Belgický labyrint, jako název pro poměrně nekultivovaný jazyk. 10 vlámština' a který se nadále rozvíjí jako neformální obecná nizozemština, častěji nazývaná tussentaal, jazyk, který se nachází na pomezí dialektu a standardního jazyka. (Van Hout et. al., 2006, Beheydt 2011, s. 109). Tato jazyková varieta je velice populární, velice rozšířená a vědecky už dobře popsaná, (srov. Absillis et al. 2012). V názvu této kapitoly jsem uvedla za názvem standardní nizozemština otazník. Právem. Otázkou je, co si má s touto jazykovou situací počít učitel nizozemštiny jako cizího jazyka. Ve Flandrech existuje jednotná a zřetelná fonetická norma. Ale je možné jí u cizince dosáhnout? A jaký je její sociální status? A jaký počet ze zhruba šesti milionů Vlámů tuto normu opravdu používá? V Nizozemsku není žádná velmi přísná jazyková norma, neexistuje jasně vymezená modelová výslovnost, existuje však poměrně přesný popis změn ve standardní kultivované výslovnosti v posledních letech (Smakman, 2006; Van Hout et. al., 2006; Jacobi, 2009, Stroop, 1992). V Nizozemsku se také mluví o postupující destandardizaci, a tedy sbližování variet neformální nizozemština a spisovný jazyk, vytváří se jazyk, který připouští větší variabilitu. Nizozemců je 22 milionů a co do percentuálního počtu „relativně kultivovanou" výslovnost a spisovný jazyk ovládá větší počet obyvatel než ve vlámské části Belgie. Jako modelovou výslovnostní normu bych tedy volila na počátku studia jazyka spíše normu severonizozemskou, která má větší praktické uplatnění, jak uvedu dále. 1.2 Rozdíly mezi severní a jižní varietou kultivované výslovnosti V této části budu odkazovat především na disertační práci Dicka Smakmana (2006, s. 357-363), který se ve svém výzkumu zabýval sociolingvistickým a fonetickým popisem vývoje současné severní nizozemštiny, dále budu odkazovat na článek Ludo Beheydta (2011, s. 101-18) a na článek Siegfrieda Theissena a Karině Leruse (2006, s. 38-40). Rozdíly mezi oběma varietami najdeme na rovině suprasegmentální - nejproblematičtější jsou rozdíly v intonaci mezi severní a jižní nizozemštinou (Pée 1937, s. 9 a Beheydt 2011, s. 108). Dalším problémem je nejednotnost umístění slovního prízvuku ve slovech, v obou varietách. Jako příklad uvádím např. slovo abeceda - alfabet (SN) x alfabet (JN) nebo tabák - tabak (SN) x tabak (JN) (Theissen a Leruse 2006, s. 39). 7 Jako referenční publikaci můžeme použít publikaci logopédky Bernadette Timermmans, která školí moderátory veřejnoprávní televize, publikaci Klink klaar (2008), kde najdeme seznam slov, u kterých byl ve JN přízvuk 11 Hlavní rozdíly na segmentální rovině a ve výslovnosti kombinací určitých písmen a vokálů uvádím souhrnně v tabulkách 1 a 2 podle Beheydta (2011, s. 108-110, Smakmana, (2006, s. 361-362) a Verstraeten en Van de Velde, (2001, s. 51) a Evie Topsové (2009, s. 22 - 26). Tabulka 1: Rozdíly ve výslovnosti ve Flandrech a Nizozemsku Flandry Nizozemsko Znělé frikativy [v], [z], [y] na počátku slov Nejsou neznělé, rozdíly mezi znělou a neznělou hláskou jsou zachovány [s] x [z], [f] x [v], [y] x [x] jako ve slovech: set x zet; fuut x vuur; gaan x chaos [set] x [zet], [fyt] x [vy:r], [y a:n] x [x a:os] 'set' x 'polož'; 'potápka' x 'oheň'; 'jít' x 'chaos' Jsou vyslovovány nezněle, rozdíl mezi znělou a neznělou hláskou mizí [set] x [set], [fyt] x [fy:r], [x a:n] x [x a:os] Výslovnost znělých a neznělých frikativ [y] a [%] a [x] Tzv. měkké [y] = realizuje se jako neznělá velární hláska či jako neznělá post-palatální frikativa[cj, př: gang, zacht = [' ccm], [zact], 'chodba', 'měkký' Postvelární či uvulární frikativa, dochází ke ztrátě znělo sti [xcm], [zaxt], či [%an], [za%t] Dlouhé vokály[e], [o], [0] Nedochází k diftongizaci Př: meen, boot, keuken [e:] x [o:] x [0:] [m:' e:n] x [b b:t] x [k 0:ka] 'mínit', lod", 'kuchyň' Považovány za polodiftongy [e1] x [ou] x [0U] [m'e^n] x [b'o:ut] x [k0uka] Diftongy [ei], [cey], [au] relativně stabilní obě složky jsou vokalické Vlivem variety Poldernederlands jsou diftongy klesavé Konsonant [r] 1. Alveolárni vibranta 2. Uvulární vibranta 3. Alveolárni frikativní vibranta 4. Uvulární frikativa 5. Uvulární aproximanta 6. Alveolárni aproximanta 7. Nulová realizace hlásky 1. Alveolárni vibranta 2. Uvulární vibranta 3. Uvulární aproximanta 4. Uvulární frikativa 5. Alveolárni frikativní vibranta 6. Alveolárni aproximanta 7. Velární aproximanta 8. Alveolárni verberanta stanoven na určitou slabiku. Dále se můžeme odkazovat na výslovnostní slovník autorů Heemskerka a Zonnevelda (2000), kteří uvádí vždy obě variety výslovnosti. Průzkum autorů Theissena a Leruse (2006) u univezitně vzdělaných respondentů z Nizozemska a Belgie, kteří měli označit, která varianta je správná však ukázal, že tento slovník není vždy jednoznačný a ne vždy je ve slovníku belgická varianta označena správně. Tohoto výzkumu se zúčastnilo 50 respondentů, proto jej nemůžeme brát jako úplně směrodatný. 12 [r] 9. Retroflexní verberanta, tzv. Gooise-r, vliv Poldernederlands 10. Glotální frikativa8 Konsonant [w] Bilabiální výslovnost Př: water [w] [w ' a:tar] 'voda' Labiodentální výslovnost water [u] [u' a: tar] Tabulka 2 Rozdíly ve výslovnosti ve Flandrech a v Nizozemsku Flandry Nizozemsko Kombinace písmen s + j [fi] - palatalizovaná výslovnost, výraznejšou oba konsonanty Př: sjaal 'šála'Qj a:l] - jde o výslovnost postalveolární Lfa:l] Výslovnost kombinace vokálu a písmen +tie v suffixu [si] - čistě alveolárni výslovnost Př: politie policie' [pol' isi] [tsi] - palatalizovaná výslovnost [pal' itsi] Hlavní rozdíly mezi severní a jižní nizozemštinou na segmentální úrovni u výslovnosti konsonantů spočívají ve výslovnosti frikativ - [v], [z] a [y] na počátku slov. Ve Flandrech zůstávají frikativy znělé a nestírá se tedy rozdíl mezi neznělými frikativami [f], [s] a [x] a jejich znělými protějšky, tak, jak se tomu děje v severní nizozemštině. Co se týče frikativy [y] Nizozemsku, vyslovuje se jako neznělá postvelární či uvulární frikativa, tendence je vyslovovat ji co nejvíce vzadu v ústech. Rozdíl mezi znělou a neznělou frikativou, tedy mezi [y] a [x] v severní nizozemštině prakticky neexistuje9. (Smakman 2006, s. 361) Jižní nizozemština má naopak takzvané „zachte [y]", neboli 'měkké ch\ které ji na první poslech zřetelně odlišuje od severní nizozemštiny. „Měkké [y]" se vyslovuje jako (psot) palatální frikativa, rozdíl mezi znělou a neznělou variantou zůstává zachován. (Beheydt 2011, s. 108-110). Dalším zřetelným rozdílem mezi oběma varietami nizozemského jazyka je diftongizace dlouhých vokálů [e1] x [ou] x [0U] v Nizozemsku a také fakt, že u krátkých vokálů dochází k jejich redukci, nachází-li se v neprízvučné slabice. (Beheydt 2011, s. 108). K diftongizaci dlouhých vokálů nedochází pouze, následuj e-li po nich konsonant [r]. 8 [r] je specifická hláska nizozemštiny, které se detailně budu věnovat v další práci. V tuto chvíli poukazuji na velkou rozšířenost alveolárni frikativní vibranty v belgické nizozemštině a na její nápadnou podobnost s českou hláskou [r]. V belgické nizozemštině se tato hláska objevuje na konci slov. (Verstraeten a Van de Velde 2001, s. 52). 9 Podrobněji viz 8.4.2.1. 13 V severní nizozemštině se tyto vokály někdy nazývají polodiftongy. Obě složky diftongů [ei], [cey], [au] jsou v jižní nizozemštině relativně stabilní, obě složky jsou vokalické, v severní nizozemštině naopak vlivem variety Poldernederlands v posledních desetiletích dochází ke změnám ve výslovnosti a diftongy se stávají klesavými. (tamtéž, s. 110-111) Konsonant [r] má v obou varietách poměrně mnoho možností realizací. Ve výše uvedené tabulce 1 je uvádím v přehledu. Podle výzkumu frekvencí užití varianty [r] u nizozemských a vlámských mluvčích spisovné nizozemštiny, kteří byli učitelé nizozemského jazyka, shrnuji výzkum Verstratena a Van de Veldeho (2001, s. 50-52) takto: Z tabulky 1 vyplývá, že v Nizozemsku se užívá větší množství variant (10) oproti (7), užívaných ve Flandrech. Největší frekvenci užití v Nizozemsku i ve Flandrech má alveolárni vibranta, následuje uvulární vibranta. V procentuálním vyjádření užívá 48,3% Nizozemců alveolárni vibrantu a 23,9% uvulární vibrantu. 23.9% Vlámů užívá alveolárni vibrantu a 49% uvulární vibrantu. Dalšími třemi nejčastěji užívanými variantami [r] jsou uvulární aproximanta (13,9% Nizozemců) a (11% Vlámů), uvulární frikativa (7,5% Nizozemců) a (1,9% Vlámů) a alveolárni aproximanta (2,8% Nizozemců) a (4,7%) Vlámů. Z výzkumu také vyplynulo, že 60% vlámských mluvčích realizuje vždy stejnou variantu a v Nizozemsku pouze 30% mluvčích, zbylí realizují většinou varianty dvě. (tamtéž, s. 50-52) V současné době se na konci slov v Nizozemsku stále častěji vlivem Poldernederlands objevuje tzv. „Gooise-r" neboli 'Gooiské-r'i0, které se před vokálem realizuje jako uvulární vibranta [r], a před konsonantami na konci slova nebo fráze potom jako alveolárni aporoximanta [j], třetí možností realizace Gooiského-r je nulová realizace. (Stroop 2011, s. 64 - 67) Konsonant [r] se v Nizozemsku realizuje labiodentálně a ve Flandrech bilabiálně a to ve všech pozicích ve slově. (Theissen a Leruse 2006, s. 39) V tabulce 2 uvádím výslovnost kombinace grafémů s + j, která se v Nizozemsku realizuje jako postalveolární [f], kdežto v jižní nizozemštině mluvíme pouze o palatalizované výslovnosti, kdy jsou obě složky výrazné a zřetelné. Rozdíl je také ve výslovnosti kombinace vokálu a grafémů +tie v suffixu slov. V Nizozemsku je výslovnost palatalizovaná, ve Flandrech alveolárni. (Beheydt 2011, s. 108-109) Další rozdíly mezi severní a jižní spočívají ve výslovnosti přejatých slov, především slov přejatých z angličtiny. Severní nizozemština přejímá spíše anglickou výslovnost, jižní 10 Gooise-r se nazývá podle oblasti Het Gooi, která leží v provincii Severní Holandsko a jde o oblast, kde se sdružují bohatí lidé. 14 nizozemština se řídí při výslovnosti pravopisem. Příklady: tram, match, frank, gangster, tank severonizozemsky: [ trém], [ me tf], [ frenk], [ gerjgstar], [terjk], a jihonizozemsky: ['tram], [ ma tf], ['frank], [ garjgstar], ['tank], 'tramvaj', 'zápas', 'frank', 'gangster', 'tank'-(Timmermansová 2008, s. 85 a Heemskerková a Zonneveld 2000, s. 42). Ve spisovné jižní nizozemštině, tzv. VRT-Nederlands byla ohledně několika slov přejatých z angličtiny výslovnost stanovena tak, že se vyslovují jako v angličtině. Např.: handicap, caravan, panel, scan, planning, [hendikep], [penal], [sken], [plenin], 'hendikep', 'karavan' 'panel', 'sken', 'plánování'.11 11 Výzkum Theissena a Leruse však prokázal, že v hovorovém jazyce jsou i tato slova vyslovována s vlámskou výslovností: Příklady: carován, fan, kidnappen [karavan], [Tan], [ kidnas], 'karavan', 'fanoušek', 'unést'. (Theissen a Leruse 2006, s. 40) 15