K. Marx: ÚVOD KE KRITICE HEGELOVY FILOSOFIE PRÁVA (úvodní část)


Pro Německo je kritika náboženství v podstatě ukončena, a kritika náboženství je předpokladem
veškeré kritiky.

Světská existence omylu je kompromitována, jakmile byla vyvrácena její nebeská oratio pro aris et
focis. Člověk, který ve fantastické skutečnosti nebes, kde hledal nadčlověka, našel jen odraz sebe
samého, nebude už ochoten nalézat jen zdání sebe samého, jen „nečlověka“ tam, kde hledá a musí
hledat svou pravou skutečnost.

Základem nenáboženské kritiky je: člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka. Náboženství
je totiž sebevědomí a sebedůvěra člověka, který se buďto ještě nenašel, nebo se už zase sám sobě
ztratil. Ale člověk, to není abstraktní bytost trůnící někde mimo tento svět. Člověk, to je svět
člověka, stát, společnost. Tento stát, tato společnost produkují náboženství, převrácené vědomí
světa, protože jsou samy převráceným světem. Náboženství je všeobecná teorie tohoto světa, jeho
encyklopedické kompendium, jeho logika v populární formě, jeho spiritualistický point d‘honneur
[věc cti], jeho entuziasmus, jeho morální sankce, jeho slavnostní dovršení, jeho povšechný důvod
útěchy a ospravedlnění. Náboženství je fantastickým uskutečněním lidské podstaty, protože pravou
skutečnost lidská podstata nemá. Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onomu světu,
jehož je náboženství duchovním arómatem.

Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství
je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu.

Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadavek vzdát se
iluzí o svém postavení je požadavek vzdát se postavení, v kterém je zapotřebí iluzí. Kritika
náboženství je tedy v zárodku kritikou tohoto slzavého údolí, jemuž náboženství tvoří svatozář.

Kritika strhla z okovů imaginární květy, ne proto, aby člověk vlekl dál bezútěšné okovy,
nezkrášlené fantazií, nýbrž aby tyto okovy odhodil a utrhl živý květ. Kritika náboženství zbavuje
člověka iluzí proto, aby myslil, jednal, tvořil svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí
a přišel k rozumu, aby se pohyboval kolem sebe, a tím kolem svého skutečného slunce. Náboženství je
jen iluzorní slunce, které se točí kolem člověka, dokud se člověk nepohybuje kolem sebe.

Je tedy úkolem dějin, když zmizela pravda onoho světa, nastolit pravdu tohoto světa. A prvním
úkolem filosofie, která slouží dějinám, je, aby poté, když byla odhalena posvátná podoba
sebeodcizení člověka, odhalila toto sebeodcizení i v jeho neposvátných podobách. Kritika nebe se
takto mění v kritiku země, kritika náboženství v kritiku práva, kritika teologie v kritiku
politiky.