RUNO SCHUIZ
PŘELOŽILI OTAKAR HARTOS, ERICH SOJKA, VLASTA DVOŘÁČKOVÁ, IVETA MIKEŠOVÁ
nioBoiř' it riíctir
HRMO
4 (?
Tra ml it ion ©Otakar Bartgíř Erich Sojka, Vlnu DvoUtkoví, \vcti Mikflovi, 1¥Í8 K |> 11 ojf v c © Olilar fiartpř, 1988
SRPEN
1
V červenci nduždčl můj otec do lázni a nechával mé s matkou a starším bratřeni napospas omamným let nim dnům,, vyběleným žárem. Oblouzení světlem, listovali isme v te velké krize prázdnin, jejíž všechny stránky planuly jasem a na dně měly dužinu zlatých hrášek,, sladkých k omdlení.
Adéla se za prozářených jiter vracela jako Pnmona z výhně rozplailulěhu dne a vysypávala i košíku barevnou nádheru slunce -lesklé tresne, plné vody půd průhlednou slupičkou, tajemné černé višně, jejichž vůně předstihovala ta. co splňovala chut, i meruňky, jejichž zlatá dužina obsahovala podstatu dlouhých odpoledni; a vedle K čisté poezie ovocných plodů vytahovala pláty masa s klaviaturou telecich žeber, nalité silou a výzivnosti, chaluhy zeleniny podobné zabitým hlavonozcům. a medúzám - suroviny oběda s chuti ještě nczformovariou a jalovou, vegetativní a telurické ingredience oběda s divokou polili vůni.
Temným bytem v prvním poschodí domu na náměstí každý den
*kť> naskrz procházelo celé veliké léto: ticho chvějících se vzdušných sloji, Čtverce jasu, snící na podlaze svůj horoucí Sin, melodie k "li vrátku, vydolovaná z nejhlubsi zlaté žíly dne, a dvft tři takty rcľrčnij hraného kdesi na piane, znova a znova umdlévající vc tlunci na bílých chodnících a zttacené ve výhni hlubokého dne. Po úklidu spouštěla Adéla na pokoje stín stažených plátěných rolet. Barvy pak klesaly O oktávu niž, pokoj se naplňoval setem, jakoby pohroužen do světla, mořské hlubiny, ještě matněji se nJi:i/il v /iľLcinxh /r^ulki.li - -i cek dne ixidcíhnval na roletách. lehce zvlněných sněním polední hodiny
V sobotu odpoledne jsem chodíval s mačkou na procházku. Z, pritmí síně se vstupovalo rovnou do sluneční lázně dne Kolemjdoucí, brodici mí zlatem, měli oči přimhouřené žárem a jako zalepené medem a odchliply hnrní ret jim odkrýval dásně ä zuby-A vSichni, kdo se brodili tím zlatavým dnem, měli primasu vedra, j,ik<i k*lyby slunce vlužilo Svým vyznavačům na obličej jednu a touž masku - zlatou masku slunečního bratrstva. A všichni, kdo kráčeli dnes ulicemi, potkávali se a míjeli, starci a mladi, děti i ženy, zdravili se při setkáni tou maskou, namalovanou na obličeji hustou, klatou barvou, a cenili na sebe tu bakchkkou grimasu - barbarskou masku pohanského kultu-
Námčsri bylo prázdné a žluté žárem, prach byl z něho vymeten žhavými vichry jako z. biblické pousté. Trnité akáty, vyrostlé Z prázdnot}' žlutého prostranství, nad nim kudy světlým listovím, kyticemi ušlechtile článkovaných zelených filigránu jako stromy na starých gobelínech- Zdálo se4 že ty stromy kuketuji S vichrem
a teatrálně st čuchají koruny, ahy v patetických prohybech předvedly eleganci listnatých vějířů s pndhtiíky stříbřitými jakn koži-šíny šlechtěných lišek. Staré domy, pullťOvané po mnoho dnů větry, zbílťvOvály se odlesky velké atmosféry4 ozvenami a vzpomínkami na barvy rozptýlené v hloubi pestrého počasí. Zdálo se, Že celé generace letních dnů (jako trpěliví stukatéři seškrabujici plíseň omítky ze starých fasád) otloukaly klamnou glazuru a den po dni stále výrazněji odhalovaly pravou cvář domů, Fvŕioŕiiomii osudu života, který jc formoval zevnitř. Okna, oslepená tŕpvtem prázdného náměstí, tecf spala a balkóny vyznávaly obloze svou prázdnotu; otevřené siné páchly chladem a virem.
Hrstka otrhanců, kteří sc v rohu náměstí, zachránili před ohnivou metlou vedra, oblehala kouSek zdi a stále znova si ji ověřovala házením knoFliků a mincí, \c\ků kdyby z horoskopu těch kovových kroužků bylo možno vyčíst skutečné tajemství stěny, počmárané hieroglyfy rýh a puklin. Jinak bylo náměstí prázdné. Až člověk čekal, žc pred klenutou siň s vinařovými --uiiv dorazí stínem chvějících se akátů Samaritánův oslík, vedený za uzdu, a dva čeledínové starostlivé sundají nemocného muže z rozpáleného sedla a po Studených schodech ho opatrně vynesou nahoru do světnice vonící šábťsem.
Jak jsme s markou kťäčcli pu dvou slunečných stranách námestí, a vlekli své lomené stíny po všech domech jako po klávesách. Čtverce dlažby ubíhaly pomalu pod našinu měkkými, plochými kroky - jedny bledě růžové jako lidská kůže, jině zlaté a sinavé a všechny ploské sluncem a aksamitové iako jakési sluneční ivářc nMapané chodidly ai k nepoznáni, do blahé nicoty.
ii
i i
Až konečne na mhu Stryjské ulice jsme vešli do stínu lékárny. Velká baňatá láhev & malinovou šfávou v široké lékárenské výloze symbolizovala chlad balzámu, kterým tam mohlo byt zkunejseno každé utrpěni. A o několik domu däl si už ulice nedokázala uchuvat dekorum rněsca jaku venkovan, který při návratu do rodné vesnice cestou svléká postupně svou městskou eleganci, a čim bliž je vsi, tím víc se rnéni ve vesnického Otrhanec.
Předměstské domky se utápěly i s okny, zapadlé do bujného a spletitého květenM va malých zahrádek. Zapomenuty velkým dnem. všechny byliny, kvetiny i plevel se bujně a tise rozmnožovaly, vděčně za chvíli odpočinku, ktciý mohly prosnil za okrajem času, na hranicích nekonečného dne. Obrovská slunečnice, čnicí na mohu i ně lodyze a nemocná eleraritiázoui cukala ve Žlutém -smutku na posJedni žalostné dny života a prohýbala se pod zbytněn i m své ileštvůrné korpulence. Ale naivní predměsaké zvonky a petkálové, nenáročné kvítečky stál v bezradně ve. svých naškrobených růžových a bilých kužílkách a nechápaly velkou tragédii slunečnice.
Houština zamotaných trav, plevelů, býlí a bodláku plápolá i poledni výhni Odpoledni dřímota zahrady hučí rojem much, Zlaté 5tmis.tr křičí na slunci jako zrzavé sa ranče. V hustém ohnivém dešti vřešti cvrčkové a semen ně struky explodují tise jako luč ni kobylky. Ale směrem k ohrade se kožich třav zvedá vypuklým hrbem -
pahorkem, jako kdyby se zahrada ve spánku obrátila na druhou stranu, a jeji silná selská bedra oddechují tichem země. Na těch bedrech zahrady se ledabylá ženská bujnost srpna nadmerné rozrostla do hluchých propadlin obrovských lopuch a roztáhla se pláry chlupatých listových plechu, přebujelými jazyky masité zelené. Vytřeštěné figuríny lopuch se tam vyvalily jako doširoka roz-scdlé habizny, napůl pohlcené vlastními silenými sukněmi- Zahrada tam zadarmo prodávala nej tatí nejsi kroupy černého betu, hrubou kiisi jitrocelů, páchnoucí mýdlem, divokou kořalku máty a všechnu nej horši srpnovou veteš. Ale na druhé straně ohrady, za tím rnatecníkem léta, v němž se rcvhujcln hloupust idiotských plevelů, bylo smetiště bezuzdné zarostlé bodláčím. Nikdo nevěděl, že pravé ram sloužil toho roku srpen -svou velkou pohanskou orgii. Na tom smetišti, opřená o iih-.idn a zarostlá bezinkami, stála postel slabomyslné Huje, VSichni jsme jí tak fikali, Na kupě smeti a odpadků, starých hrnců, bačkor, rumu a střepů stála zelené natření portai na miste chybéjící nohy podepřená dvéma starými cihlami.
Vzduch nad tím rumištěm, zdivočelý žárem a protínaný blesky cřpytivých, sluncem rozzuřených ovádů, třeštil jakoby neviditelnými řehtačkami a přiváděl k šílenství.
Tlujc sedí na bobku vc žlutých perinách a hadrech Na veliké hlavě sc jí ježi věc het černých vlasů Jeii obličej připomíná měch tahači harmoniky. Chvílemi skládá grimasa pláce tu harmoniku do tisíce příčných záhybů a údiv ji potom zase roztahuje, vyhla-ruje záhyby a odkrývá škvírky drobných líci a vlhké dásné a žhiU mi zuby pod rypákovitým, masitým pyskem. Míjeji hodiny, naplné-
I .1
né vedrem a nudou, ä Tluje si přitom polohlasné breptá, drime, tiše si mumlá a pokašlává. Nehýbá *C 3 mouchy na ni sedan v hustých rojích. Ale najednou Se celá ta hromada špinavých hadru, cirů ä cucků zač iná pohybovat, jako oživena šramotem UhflOOCiťh SC krys. Mouchy se vyplašené probouzeli a zvedají se ve velkém, hučícím roji, plném vzteklého h/uČLin. /.ihY^ku a mihotáni A sa-timco se ty hadry sesypávají na zem a jako vyplašené krysy se rozbíhají po smetišti, pomalu SC 7. nich vymotáva tl v v hrabavá jádro, vyprošťuje se z nich prapodstata smetiště: zvolna se zvedá a na krátkych dětských nožkách zůstává stát polonahá temná krciénka. podobná pohanskému búíku, a z Šije nahohtnalé pri] i v tm zlosti a z tváře zrudlé a tmavnuuci hnévem, na níž jako barbarské malby vy kvétají arabesky naběhlých žil, tryská zviřeci vřiskut, vřískot chraplavý, vyrážený zc všech průdušek, průduinic a hlasových vazů té polozvííexi, pnlnbnžské hrudi Bodlák V sežehnuté sluncem křičí, lopuchy otékaji ň pyšni se nestoudtlým masem, plevely slintají blyštivým jedem a kreténka. ochraptělá křikem, ilnče v divokých křečích zuřivé a náruživě klínem do kmene černého hezu. který tiše skřípe pod nakhitvostí té prostopášné vášně, zaklínán celým t i m nnzáckvm chórem ke zvrhlé, pohanské plodnosti,
Tlujitlu matku si napínají hospodyně na dfhflUti podlah. Je to malá ženština, žlutá jako šafrán, a šaftánem také napouští podlahy, jedlové stoly, lavice a postele, kteté myje ve světnicích chudých lidi. Jednou mé Adéla zavedla do domu té staíé Maryšky. Bylo casťle .'lána. Vešli jsme do malé, modře vymalované světnice S udusanou hliněnou podlahou, na niž leíelo ranní slunce, křiklavě žluté v tom
14
I
i jitřním tichu, odměřovaném úděsným klapotem vesnických násten-
ných hodin. V truhle na slňmc ležela hloupá Maryška, bledá jako
I hostie a tichá jako rukavička, zc které sc vyvlékla ruka. A jako bv
využívalo jejího spánku, mluvilo ticho, Žlutě, křiklavé zlé ticho, vedlo samomluvu, hádalo se a hlasité A sprosté vykřikovalo IVŮj maniacky monolog, Maryščin čas - ča* vězněný v jeji duii - i ní vystoupil, strašlivé skutečný, kráčel na vlastní pést světnici a V oslnivém mlčeni jitra halasné, hučivč a pekelně vyrůstal Z hlasitého mlýna hodin jako spatná mouka, sypká mouka, hloupá mouka hláznú.
III
V jednom z těch domků, obehnané'])] hnedým laťkovým plutům a tonoucím v bujné zeleni zahrádky* bydlela teta Agáta. Vcházeli jsme k ni zahradou kolem tyček s barevnými skleněnými koulemi, růžovými, zelenými a fialovými, ve kterých byly rakiet y cele
světelně a jasné světy, podobné ideálním a Mastným obra/.....
uzavřeným do nedostižné dokonalosti mýdlových bublin.
Ve ztemnělé si ni sě starými harvotisky, rozeiranvmi pli«ni a osleply mi stár i m, jsme vždy nacházeli známý pach. V té důvěrné Stftrě vůni byl v podivné prosté syntéze přítomen život těch lidí, destilát rasy, druh krve a Lajcmstvi jejich osudu, nepostřehnutelné obsažené v každodenním míjení jciich vlastního, odlišného času. Staré, moudré dveře, jejich* temné povzdechy vpouštěly a vvpons-
1 $
tély ony lidi, mlécnlivi svědkové vcházeni a vycházeni matky, dcer a synů. se nehlasné Otevřely jako veřeje skrine a vstoupili jsme do jejich života. Seděli jakoby ve-stínu svého osudu a nebránili se — prvními neobratnými gesty nám prozradili své tajemství. Copak jsme s nimi nebyli Spřízněni krvi a osudemr
Pokoj byl temný a sametový modrými potahy se zlatým vzorkem, ale ozvěnou pLanoucího dne, by f přefiltrovanou hustou, zelení zahrady, se ještř Í zde chvěla mosaz na rámech ůbraiíú, na klikách a na zlatých lištách Od stěny vstala teta Agáta, velká a mzbujelá, se zaobleným bílým masem krupenátým rudou rzi pih. Přisedli jsme k nim, jakoby na okraj jejich osudu, trochu zahanbeni tou bezbranností, s jakou se nám bez výhrad vydali na pospas, a pili isme vodu s růžovou iťávou, prapodivný nápoj, ve kterém jsem objevil snad ncjhluhší esenci té žhavé soboty,
Teta si naříkala. To byl zásadní tón jejího hovoru, hlas toho bilěhu a plodného masa, rnztékajícihu se už jakoby za hranice osoby, která icn nbtizné udržovala spojitost v poutech individuální rWmy, a dokonce i v tom skupenství už znásobená a hotová rozpadnout se, rozver vit a rozsypat v rodinu. Byla to plodnost téniéř samnplodivá, ženskust chorobné vybujclá a pozbavená váech zábran.
Zdálo se, Že UŽ i Cti aroma mužství, pach tabákového kouře nebo pánský vtip mohl dát tomu nažhavenému ženství impuls k bezuzdnému plozeni. A všechny její sdžnnsii na muže a na služebnictvo i její starosti s dětmi byly vlastně jen rozmrzclosti a vrtoäenim neuspokojeně plodnosti, pokračováním té prchlivé, rozhněvané
16
a plačtivé koketérie, kterou nadarmo provokovala muže, Strýc Marek, malý, shrbený, S tváři, Z níž bylo vyklesténo pohlaví, seděl smířen s osudem ve svem šedivém bankrotu, jako by jen odpočíval v tom stínu bezmezného pohrdáni. V šedých ocích mu doutnalo daleké parno zahrady, rozpjatě na okné. Chvílemi se snažil chahým pohybem něco namitat, stavět se na odpor, ale vlna soběstačného ženstvi odhodila Stranou to bezvýznamné gesto, triumFál-ně j C míjela a svým širokým proudím zalévala slabé iáchvévy mužství.
V té nespurádane, bezuzdné plodnosti bylo cosi tragického <r ubohost stvořenu bojujícího na hranici nicoty a smrti, bylo v tom jakési hrdinství ženskosti, která plodností triumfovala dokonce i nad mrzáctvim přírody, nad nedostatečnosti muže. Ale potomstvo dokazovalo dúvodnost té mateřské paniky, toho šíleného rození, které se vyčerpávalo v plodech nepodařených, v efemérni generaci fantomů bez krve a tváři.
Vstoupila prostředni Lucie s příliš rozkvetlou a vyspělou hlavou na dětsky kyprém těle z delikátního bilého masa. Podala mi loutkovitou, jakoby teprve pučící ruku a hned jí celá tvář zrudla jaku pivdrika překypující rŮŽOVOu plnosti. Nešťastna kvůli těm svým ruměncům, které bezostyšně vypovídaly o tajemstvích menstruace, mhouřila oči a jesté vice se tet vena la pod dotekem sebc-Ihostejnější otázky, neboŕ každá obsahovala skrytou narážku na její precitlivelé panenství.
Nejstarsí z bratranců Emil, se světle hnědým vousem a tváři z níž jakoby iivot smyl veškerý výraz, sc procházel sem a tam po pokoji s rukama v kapsách splývavých kal hor.
17
Jeho elegantní a drahý oblek měl na sobě pcťcf exotických ami, z nichž se vrátil. Jeho uvadly a pohaslý obličej jako by den ode dne pi'mulu na sľLiľ zapominal a stával s* bílou, prázdnou stenou s bledým síťovím žilek, mezi kcurými jako Liiry u;\ vyrudlé impé vrávorá ji hasooucí vzpomínky na ten bouřlivý a průmariléný živut Byl mistrem karetního uměni, kouřil dlouhé ušlechtili1 dýmky a zvláštne voněl vůni dalekých zemí. Se zrakem putujícím po dávných vzpomínkách vypravoval prapodivné kkazky, které v jistém okamžiku náhle končily, uvolňovaly se a rnzvivaly v nicotu.
Sledoval jsem ho tesknýma očima a toužil, aby si mě všiml a vysvobodil mé z útrap nudy. A vskutku se mi zdálo, že na mne při odchodu do vedlejšího pokoje zamrkal. Pospíšil jsem si za ním Sedel na nirke. úzké lenoscc, s kuleny -skríženými téměř u hlav v, lybé jako kulečníková koule. Zdálo se, že tam Leži jen zřasený, zmačkaný oblek, hozený přes, křeslo. Jeho tvář byla jako pouhý dech tváře, jako šmouha, kterou neznámý chodec zanechal ve vzduchu. V bledých, modře cr? ailmaiiýdi dlaních držel náprsní tašku a něco st v ni prohlížel.
Z mlhy tváre se namáhavé vyrtůřilo vypouklé bělmo bledého oka a vábilo mé šibalským pomrkáváním. Cítil jsem k němu nepřekonatelnou sympatii. Vzal si mé mezi kulena a před očima mi zručnými prsty jako karty rozkládal rotoEraFie a ukazoval mi obrázky nahých žen a chlapců, v podivných pozic ich. Stál jsem opřen o něho bokem a díval sc na ta jemná lidská těla dalekýma nevědoucíma očima, když c u ke mně dolehlo fluidum nejasného vzrušení, kterým se naráz zkalil vzduch, a projelo mnou záchvěvem
neklidu a vlnou náhlého pochopem. Ale řatim ta mlžinkd ŮHněvUi která se objevila pod jeho měkkým krásným vousem, ten láradwl žádostivosti, který mu vystoupil pulsující žilou na skráních, ů to napětí, které udržovalo na chvíli jeho rysy v soustředění - zapadly zpět do nicoty a jeho tvář odešla do nepřítomnosti, zapomněla na sebe a rozvála se,
1?
NAVŠTÍVENÍ
1
\. ? tehdy naše mesto čim dal vie zapadalo do chronické šedi soumraku a na okrajích obrúst-ído lišejníkem stínu, ochmýřenou plisni a meíhem, který měl barvu tcU
Deil se sotva vymotal Z jitřního bf unámčho kouře a mlh - a už se nachyloval k nízkemu jantárovému odpoledni, na chvíli průsvitněl a zlatí jako černé pivo a hned potom sestupoval pod mnohonásobné rozčlenenou, fantastickou klenbu rozlehlých barevných noci.
Bydleli jsme na námestí, v jednom z c Otri temných domů 4 prázdnymi a slepými fasádami, které se dají tak tézku od sebe OCili&it
Vznikají z toho stále omyly. Když človek jednou vstoupil do nesprávne chodby a na neiprávnč schodište, dostával sc obvykle do hotového labyrintu ci/kh bytů a pavlači a k nečekaným východům na neznáme dvory, zapomínal na původní cil sve rhochůzky -, .1 teprve po mnoha dnechr pri návratu ze set mi i: ■ . :i .1 - \- ■.
tých dobrodružství za jakéhosi šerého úsvitu si s výčitkami svedomí vzpomněl na rodný dům.
NáS byt, plný velkých skříni, měkkých pohovek, bledých zrcadel
20
krr-ira Jyri.vů   iniV-n {'} U
a laciných umelých palem, se stále víc propadli do stavu zanedbanosti, způsobeného li kra vosi i m:iik\. kierá vysedávala v obchodě, a nedbalosti štihlonohč Adély, která - nikým nekontrolována -trávila celé dny před zrcadly se svou rozvláčnou toaletou a viude pu sobě zanechávala uopy v podobě vytesaných vlasů, hřebenů, pohozených střevíčku a inérovaček.
V tomto bytě nebyl přesný počet pokojů, neboť nikdo si nepamatoval, kolik z nit h bylo pronajato cizím nájemníkům. Nejednou jsme náhodou otevřeli některou z těch zapomenut v. li mKi ností íi viděli jsme, ze je prázdná; nájemník m- dávím \ vsuln>\.;sl a v zásuvkách, po měsíce nedotčených, |snn- ohjrvovali nečekané véci.
V dolních pokojích bydleli přiručí a v noci nás iniiolidy budili* jejich sténáni, vyvolávané nočními můrami. V zime byla venku ještě hluboká noc, když otec sestupoval do těch studených a temných světnic a svíčkou před sebou plašil hejna stinů, které pak po stranách ulétaly po podlaze a stěnách. Sel budit těžce chrápající spáče ze spánku tvrdého jako kámen.
Pŕi svitu svíčky, kterou jim tam nechal, se line vyhrabávali ze špinavého pelechu; sedali si na postel, natahovali bosé a ošklivé nohy a s ponožkou v tul e se jeste chvíli oddávali rozkoši zíváni -zíváni protaženého až ke smyslnosti a k bolestné křeči patra jako při prudkém zvraceni.
V koutech nehybně seděli mohutni švábi, zveličeni vlasmi m Stínem, kterým každého z nich obtížila planoucí svíce a který se od nich neodloučil ani tehdy, když se některý z těch plochých bez-
hlavých trupu dal najednou do nepřirozeného pavončiho běhu.
V té dobé začal můj otec churavét. Už v prvních týdnech oné Časné zimy se stávalo, re trávil celé dny v posteli, obklopen lahvemi, pilulkami a účetními knihami, které mu přinášeli z účtárny. Hořký pach nemoci se usazoval na dně pokoje, jehož tapety houstly temnější spleti arabesek.
Večer, když matka přicházela z krámu, býval podráždený a ha davý, vyčítal ji nepřesnosti ve vedeni účetnictví, tváře mu rudly a rozohňoval se ai k nepřičetnosci- Vzpomínám si, že jsem ho jednou, když jsem se pozdě v noci probudil ze spánku, uviděl, jak "v košili a bos běhá sem a tam po kožené pohovce, a tak dává před bezradnou matkou najevo své pubouřeni-
Jinédny býval klidný,soust ředěny a zcela se nořil do svých knih, naprosto ztracen v labyrintech spletitých výpočtů.
Vidím ho, jak se ve světle čadící lampy, přikrčený mezi polštáři pod velikým vyřezávaným čelem postele, kýve v nehlasné medi a hlavou vrha na stěnu obrovský stín.
Chvi krm m; mu hlava vynořovala z toho účetnictvi, jako kd chtél zalapat po dechu, otvíral ústa, znechucené mlaskal jazykem, který byl Suchý a hořký, a bezradně se rozhlížel, jako by néto hledal.
V té době se stávaJu, že se tise vykradl z postele do rohu pokoji ke stěně, na které visel jeho dúvérnč milovaný nástroj. Byla to jakási klepsydra nebo veliká skleněná fióla, rozdelená na unce a naplněná tmavým roztokem. Otec se s tím přístrojem spoiov.il dlouhou gumovou hadicí, podobnou pokroucené bolestné pupeční
.itaci Uvln
22
2i
šnúre, OČÍ mu temněly a do zbledlé tváre se pak vtiskoval výraz Utrpení nebo jakési zvrácené rozkoše.
Potom úpět následovaly dny tiché, soustředěné práce, protkané osamocenými monology. Když rak seděl ve světle stolni lampy, obložen polštáři ve veliké posteli, a pokoj nabýval obrovských rozměru nahoře ve si inu ahažúru, jenž ho spojoval s velikým živlem městské noci za oknem - i bez díváni utec pociťoval, že ho prostor obrůstá pulsujícím houštím tapet, přesyceným šepoty, sykoty .i ms .n mi l V/ ■ 11 v ,i 11 ■" slyšel r c-11 komplot plný ipJktgncckýcii, koketních zamrkání oček řasících mezi květy ušních boltců, které naslouchaly, a temných úst, která se usmívala.
Zdánlivé se v takových chvílích nořil ještě vice do práce a kalkuloval a sčítat, neboř se bál prozradit hněv, který jim lomcoval, a bránil se pokušeni vrhnout ses prudkým výkřikem naslepo vpřed a nachytat plně hrsté oněch kadeřavých arabesek, oněch svazků oči a uši, které ze sebe vybluuznila noc a které ted rostly, zmnoho-násobovaly se a nepříčetné si z materského pupku temnoty vymýšlely suile novú výhonky a odnože. A uklidňoval se, teprve když s odlivem noci tapety vadly, svinovaly se, ztrácely Hati a kvčiy podzimně prořidaly a propouštěly vzdálený úsvit.
Potom za štěbetáni tapetovýeh ptáků ve žlutém zůrnnim úsvitu usínal na několik hodin hustým, černým spánkem.
Po celé dny a týdny, kdy se zdálo, ze je pohroužen do zapeklitých kontokorentů, jeho myšlenky tajné vrůstaly do labyrintů vlastních vnitřnosti. Zadržoval dech a naslouchal. A když se jeho 7rak, zbělelý a kalný, vracel z oněch hlubin, úsměvem ho oklidňoval.
24
Nevěřil ještě oněm požadavkům a návrhům, které na něho dotíraly, a odmítal je jako něco absurdního,
Ve dne se to jevilo jako rozvažováni, přesvědčováni a dlouhé monotónní Úvahy, vedené polohlasné a plné humorných meziher a sprýmovného škorpeni. Ale v noci sc ty hlasy zvedaly vášnivěji. Znovu a čím dál důrazněji a pádněji byl o něco žádán a slyšeli jstne, jak rozmlouvá s Bohem, jako kdyby ho prosil a bránil se před něčím, co úporné naléhalo a něčeho se domáhalo.
Až jednou v noci se ten hlas zvedl hrozivě a neodvratně a dožadoval sc, aby mu vydal svědectví ústy a vnitřnostmi svými. A uslyšeli jsme, jak do něho vstoupil duch; i zvedl se v cele své výši Z postele, rostl prorockým hněvem a dusil se halasnými slovy, která ze sebe vyrážel jako kulomet. Slyšeli jsme hlomoz bitvy a otcův sten, sten titána se zlomenou kyčli, který se nepřestává rouhat.
Neviděl jsem nikdy starozákonní proroky, ale při pohledu na onoho muže, kterého povalil hněv boží a který sc teď, široce rozkročen na obrovském porcelánovém nočniku, zakryl vichrem ramen, oblakem zoufalých zpruhýbanin, nad nimiž se ještě výše zvedal jeho cm a tvrdý hlas - pochopil jsem boží hněv svatých mužů.
Byl to dialog hrozný jako řeč hromu- Zkrouceniny jeho rukou trhaly oblohu na kusy a v prasklinách se objevovala tvář Jehovy, napuchlá hněvem a plivanci kletby Nudivaje se viděl jsem ho, strašlivého Demiurga, ležícího na temnotách jako na Sinaji, s mohutnýma rukama opřenýma o konsolu záclon a s obrovskou tváři priiisknutou k horním okennim tabulkám, na kterých sc ncsivůrné zplošťoval jťho masitý nos.
25
Slyšel psem jeho hlas v přestávkách otcovy prorocké tirády, slyšel jsem, jak se mohutné od frknuti jeho vzdutých pysků, od něhož řinčely okenice, misí s výbuchy otcových kleteb, nářků a hrnzeh.
Chvilcmi hlasy utkhaly a tiše hc choulily jako šelestěni věttu v nočním komíně a potom opět vybuchovaly velkým, hlučným halasem, bouři smíšených vzlyků a kleteb. Najednou se s. temným /ie i váním otevřelo oknu a. plachta temnoty prolétla pokojem.
V záři blesků jsem spatřil, jak otec v rOisevlátěm pť&JLe M ítraš-ným zaklcnim vylévá mohutným splichanceru obsah ľiocinkn / nki ,:■ do noci, šumící jako mušle.
II
Otec pomalu chřadl a ztrácel se před očima.
Přikrčeny pud obrovskými polštáři, s divou.1 naježenými chnmäŕi šedivých vlasu, polohlasně rozmlouval sám se sebou. hlubin-*- ponořen do jakýchsi zapeklitých vnitřních záležitostí. Zdilo by se, íe se jeho osobnost rozpadla na mnoho navzájem znesvářených a divergentních jástvi, neboť se sám se sebou hlasitě hádal, usilovné a vášnivé vyjednával, presvedčoval sea prosil, a potom se zase zdá-In. že předsedá shromáždění mnoha zákazníků, které se snaží s vynaložením veškeré horlivosti a výmluvnosti usmířit- A!e pokaždé se tyto halasně schůze, plne horoucích temperamentů, nakonec tříštily v kletbách, zlořečeni a nadávkách.
Potom tiastalo údobí jakéhosi utišeni, vnitřního uklidněni <°i blažené pohody ducha.
Na posceli, na stole a na podlaze byly opět rozloženy velké Folianty a jakýsi henediktýnský klid se rozhostil ve svetle lampy nad bílými pec i nami a nud otcovou schýlenou šedivou hlavou.
Ale když se matka pozdé večer vracela z krámu, oiec oživa.], volní ji k sobe a hrdé ji ukazoval skvělé barevné obtisky, kterými pečlivé vylepil stránky hlavní účetní knihy.
Všichni jsme si v té době všimli, že se otec den po dni začal rinertsuvat jako ořech, který se ve skořápce sesychi,
Ten zánik však nebyl ani v neifnenšim doprovázen úbytkem sil. Naopak, zdálo SC, le se jeho zdravotní stav, nálada a pohyhlivost zlepšuji.
Často se v té dobé hlasité a štébetavé smál, přímo se zalykal smíchem, anebo klepal na postel a odpovídal s,i po celé hodiny v různých tón hiát h „dále". Občas slezl z postele, vyšplhal sv na skŕiň, á přikrčen u stropu, cosi přerovnána] ve starých krámech, celých rezavých a zaprášených-
Nékdysi stavěl dvě židličky proti sobí, vzupřel se rukama o operadla, houpal nuhama dopředu a dozadu a s rozzářenýma očima hledal v našich tvářích výrazy obdivu a povzbuzeni. S Rohem se zrejme smířil docela. Někdy se v noci v okně ložnice objevovala tvař vousatého Demiurga, zalitá temným purpurem bengálskeho ohně, a chvíli se dohrotivé dívala na hlubokého spáče, jehož zpěvávé chrápání jako by putovalo daleko po neznámých prostorách snových světů.
2tt
17
Za dlouhých, pološerých odpoledni té pozdní zimy zalézal můj otec občas na celé hodiny do kuní bálů přecpaných různým haraburdím, a cosi tam usilovně hledal
U oběda se často stávalo, že když jsme všichni usedli ke stolu, otce chyběl. Maika pak musela dlouho volat; .Jakubcí" a tlouci lžičkou do &tnlu, než vylezl z nějaké skříně, polepen cáry pavučin a prachu, se zrakem nepříčetným a pohrouženým do spletitých náležitostí, 0 nichž věděl jen on a jimiž byl zaneprázdněn
Někdy se vyškrábal Ha konsolu záclony a bral na sebe nehybnou pózu, symetricky k velkému vycpanému supovi, který byl zavěšen na stěně z druhé strany okna. V té nehybně, přikrčme póze. se Hodeným mrakem a s vychytrale usměvavým výrazem tam setrvával po celé hodiny a potom najednou, když někdo vstoupil, zatřepetal rukama jako křidly a zakokrhal jako kohout.
Přestali jsme si víimat těch výstřednosti, do kterých zabředAval den ze dne hlouběji. Jako kdyby se úplné osvobodil od tělesných potřeb, po týdny nepřijímal potravu a každým dnem se hlouběji a hlouběji nořil do spletitých a podivínských záležitosti, pro které jsme neměli pochopeni. Nedosažitelný pro naše přesvědčováni a prosby, odpovídal úryvky svého vnitřního monologu, jehož průběh nedokázalo narušit nic vnějšího, Véci>é zaneprázdněný, <horohně roznícený, s rumenci na suchých tvářích, nevnímal a přehlížel nás.
Zvykli jsme si na jeho neškodnou přítomnost, na jeho tiché brebentěni, na to dětinské, do sebe ponořené štěbetáni, jehož tryl-ky probíhaly jakoby na okraji našeho času. V té dubí- už mizel
někdy na mnoho dni, zapadal někam do zastrčených zákoutí bytu a nebylo možno ho nalézt.
Postupné nás tato mizeni přestala znepokojovat, zvykli jsme si na ně, a když sc po mnoha dnech znova objevil, o několik coulů menši a hubenější, nevěnovali jsme tomu větší pozornost. Přestali jsme ho prosté brát na vedomí, tak velmi se vzdálil ode všeho, co ie lidské a co je skutečně- Uzel za uzlem se od nás odvazoval, bod za bodem ztrácel vztahy, které ho spojovaly s lidskou pospolitosti, To, cu z něho ještě zůstalo, ta trocha tělesné schránky a ta hrst nesmyslných výstřednosti - to všechno mohlo jednoho dne zmizet, stejné ncpostížitelně jako šedivá hromádka smeti kupici se v knutě, kterou Adéla každý den vynášela na smetiirě.
2i
29
PTÁCI
Vimv.I', žluté, nudou naplnene zimní lIív, Narudlou a-nii pokfýval deravý, potrhaný a přilij krátký ubrus snéhu Na mnoho střech už nestačil, a m k tam trčely černé nebo rezavě šindelové krovy a vikýře, obsahující zatažené prostory půd - černé, /-uhclnatělc katedrály, naježené žebry krokvi, trámů a vzpét temné plíce zimních vichrů. Každý úsvit odkrýval nové komíny a dymniky. v noci vyrostlé a itocním vichrem vyduté, černé píšťalky ďábelských varhan Kominici se nemohli ubránit vranám, které sc, podobny Živým černým lupenům, usazovaly večer na větve stromů li kostela a potom se opět naráz třepetavě zvedaly, až se nakonec přilepily každá na svoje místo na vetvi, a za úsvitu pak odlétaly ve velkých hejnech - oblaka sazi, plátky koptu, vlnici se a Fantastické - a mihotavým krákáním poskvrňovaly kalné žluté pruhy svitaní. Díly ztvrdly zimou A nudou jako loňské bochníky chleba. Lidé je načínali (opymi noii, bez chuti a s lenivou ospalosti.
Otec už nevycházel z domu- Topil v kamnech, studoval nikdv neprobádanou podstatu ohně a vychutnával slanou, kovovou
příchuť a uzený pach zimních plamenů, studené laskáni salamandrů, olizujících v jícnu komína třpytivé saze. Se zalíbením vykonával v těch dnech všechny opravy v horních sférách pokoje. V každou denní dobu ho bylo možno vidět, jak přikrčen na vrcholku žebříku néco kuti u stropu, na rámech záclon u vysokých oken nebo na koulích a řetězech visacích lamp. Po způsobu malířů používal štaflí jako obrovských chůd a v této ptačí perspektíve -v blízkosti malovaného nebe, stropních arabesek a ptáku - mu bylo dobře. Od véci praktického života sc čím dál víc vzdaloval. Když se S ním matka, znepokojená a ustaraná kvůli jeho zdravotnímu stavu, snažila zapříst rozmluvu o obchodních záležitostech a o splatnosti příštího „ultima", poslouchal ji roztržité, neklidné a v nepřítomné tváři mu to škubalo. Stávalo sc, že ji najednou zaklinavým pohybem ruky prerušil a běžel do kouta pokoje, přitiskl ucho ke škvíře v podlafce a s ukazováčky na obou rukou zvednutými na znamení nejvyšši důležitosti zkoumáni - naslouchal. Tehdy jsme jcšič nerozuměli smutnému pozadí oněch výstřednosti, žalostnému komplexu, který uzrával v jeho nitru.
Matka na něho neměla žádný vliv, vdkou úctou a pozornosti zato zahrnoval Adélu Úklid pokoje byl pro něho velkou a důležitou ceremonií, nikdy neopomněl být jejím svědkem a sledoval sc směsi strachy a rozkosnického rozechvěni všechny Adéliny úkony. Všem jejím činnostem přikládal hlubší, symbolický význam. Když děvče mladými a odvážnými pohyby posunovalo koště s dlouhou násadou po podlaze, bylo to téměř nad jeho síly. Z očí mu v těch chvílích tekly slzy. tvář se zalykala tichým smíchem a jeho triem
31
otřásal a rozkošnická křeč orgasmu. Byl tak lechtivý, ze to hraničilo s šílenstvím Stačilo, aby k němu Adéla napřáhla prst s pohybem naznačujícím lechtáni, a už v divokém zmatku uiikal přes všechny pokoje a zabouchával za sebou dveře, až konečné v posledním z nich padl brk h cm na postel a svíjel se v křečích smíchu, nutkán pouze vnitřním obrazem, kterému se nedokázal vzepřít Adéla mela proto nad otcem ténleř neomezenou moc.
V té dohě jsme si u otce poprvé všimli vášnivého zájmu o zviřata Nejprve to byla vášeň lovce A umělce zároveň, ale byla v tom možná i hlubšj zoologická sympatie kc spřízněným, a přitom tak odlišným formám života, spojená s experimentem v nevyzkoušených rejstřících existence. Teprve v pozdéiši fázi vzala na sebe tato záležitost onu perverzní, spletitou, hluboce hříšnou a přirozenosti odpOťU-jici podobu, kterou by bylo lépe nevytahovat na denní světlo.
Začalo to nasazováním ptačích vajec-
5 vynaložením velké námahy a peněz si otec opatroval z Hamburku, z Holandska i z afrických zoologických stanic oplodnená ptačí vejce a dával je vysedět velkým belgickým slepicím- Lihnuti takto získaných pisklac, pravých monster tvarem í vybarvením, hylo procedurou i pro mne velmi zajímavou. V těch příšerách s ohromnými, fantastickými zobáky, které se hned po narozeni široce rozviraly a nenasytné syčely čelistmi hrdla, v tčch ještěrkách s útlým nahým télem hrbáčků se těžko dali tušit budoucí p^ivi. bažanti, tetřevové a kondoři. Uložen do vaty v košikach, zvedal ten draci potčr na tenkých krčcich slepé, bělmem zarostlé hlavy a nehlasně p i pal nemými chŕtánky. Můj otec chodil podél polic
12
v zelené zástěře jako zahradník kolem skleníků s kaktusy a vábil ven z nicoty ty slepé mechýře, pulsující životem, ona nemotorná břicha, pnoucí se tápavé kc světlu Zu několik týdnů, když se ty slepě pupenec života rozpukly do svetla, naplnily se místnosti barevným štébetánim a mihotavým švitořením nových obyvatel. Usadili se na rámech záclon a na římsách skrini a uhnízdili se v housti cinových větvi a arabesek mnohoramenných visacích lamp.
Když otec studovní velké ornitologické příručky a listoval v barevných přílohách, zdálo se, žc z nich ta opeřená Fantasmata ulétaji a tlii pln ují pokoj harevným třepetáni m. plátky purpuru a Útržky safíru, méděnky a Stříbra. Při krmení tvořili na podlaze barevný, vlnici se hrad, živý koberec, a když někdo neopatrné vstoupil, rozpadal se a rozlétal na pohyblivé květy třepetajici se ve vzduchu, kreré se nakonec uvelebovaly v horních částech pokoje. V paméri mi utkvěl zvláště jeden kondor, obrovský pták s holým krkem a S tváři pomačkanou a pokrytou výrůstky. Byl to vychrtlý asketa, buddhistický láma, jehož celé chováni bylo prostoupeno lhostejnou důstojnosti a který sc řídil Železným ceremoniálem svého velkého rodu. Když seděl naproti otci, nehybný ve svém monumentálním postoji odvěkých egyptských božstev, s okem povlečeným bolavým bélmem, kťiiě /e scrany zarahnval n;i zřítelnici. ahs <e úplné uzavřel do koilterriplace své důstojné samoty - vypadal se svým kamenným profilem jako starší bratr mého otce, Stejná hmota těla, šlach i pomačkané tvrdé kůže, stejné vyschlá a kostnatá tvář a stejné zrohovatčlé hluboké oční důlky. Dokonce i otcovy ruce s hrubými klouby a dlouhé hubené dlane s vypouklými nehty
n
mely svou analogii v kondorových spárech. Když jsem ho t;ik viděl spát, nemohl jsem se obránit dojmu, že mám před sebou mumii -vyschlou, a p rúto zmenšenou mumii svého otce. Mám dojem, že ani matčině pozornosti neunikla Olla podivná podobnost, třebaže jsme na toro téma nikdy nemluvili. Příznačné je, žc kondor uži val nočníku společně s otcem.
Otec se nespokojil s nasazováním stále nových exempláru, ale poradil na půdě ptačí svatby, posila! na námluvy, přivazoval do skulin a Jít v půdě vábné a roztoužené nevěsty a nakonec dosáhl tuho, že se střecha našeho domu, obrovská lomena šindelová střecha, stala skutečným ptačím shromaždištěm, archou Noemovou, ke které z dalekých krajů přilétali okrídlený všeho druhu. Dukon-ce ještě dlouho po likvidaci ptačího hospodářství se udržovala v ptačím světě tato tradice našeho domu a v období jarního puto váni spadávala mnohdy na naši strechu celá oblaka jeřábů, pelikánů, pávů a všehkěhn ptactva.
Po krátké slávě však tento podnik vzal brzy a smutně za své. Záhy se totiž ukáplo, sx ic nuino n-řesrěhovac otce do dvou pokojů v podkroví, kterě sloužily ía sklad haraburdí. Odtamtud doléhal už časně ráno zmatený hala* ptačích hlasů. Dřevěné krabice pokojů na půdě, zesilované rezonanci strešní ho prostotu, celé zvučely šumotem, třepetáním, kokrhámm, tokáním a hudruvániťn-Tak jsme na několik týdnů ztratili Otce z oči- Když sestupoval do bytu - což se stávalo jen zřidka - bylo vidět, že *e jaksi zmenšil, srazil a zhubl. Někdy v roztržitosti vyskakoval ze židle u stolu, ŕ.irŕL |:ir:il rukama iako kndly, tahle Atkukrliid -i ne i se mu přitom
zastřelý mlhou bělma. Potom se zahanben smál spolu s námi a snažil se obrátit celou tu příhodu v žert.
Jednou se v době pcnerálniho úklidu necekané objevila v otcové ptačím království Adéla. Zůstala Stát ve dveřích a zalomila rukama nad zápachem, který se vznášet ve vzduchu, a nad kupami výkalů, pokrývajících podlahy, stoly a nábytek. Rychle se rozhodla, otevřela okno a potom dlouhým koštětem uvedla celé ty ptačí spousty do zmateného viření, Zvedl se pekelný mrak peři, křidel a křiku a Adéla, podobná šilejici menádě zakryté kroužením svého tvrsu, v něm tančila tanec zkázy. Otec, třepetaje rukama, se zdesené snažil vznést do vzduchu spolu s lim piačim hejnem. Kridlatý mrak zvolna řidl, až nakonec zůstala na bojišti jen vyčerpaná a prudce oddechující Adéla a otec s ustaraným a zahanbeným výrazem, ochotný přijmout lakoukoli kapitulaci.
O něco později sestupoval otec ze schodů svého dominia - zlomený člověk, král-vybiiailec, který ztratil trůn i kralováni.
i*
MANEKÝNI
Tento práči podnik mého otce byl posledním výbuchem barevnosti, posledním skvělým kontramaršem Fantazie, s kterým tento nenapravitelný improvizátor, tento šcrmír obrazotvornosti vyrukoval na šance a zákopy jalové a prázdné zimy. Teprve dnes chápu osamocené hrdinství, s jakým Se samojediný pustil do boje s bee-břehým živlem nudy, urnrtvujíd město. Zbaven veškeré podpory, bez ncjmcnšihn uznání z naši strany, bránil ten podivuhodný muž ztracenou véc poezie. Byl čarovným mlýnem, do jehož trychtýřů se sypaly otruby prázdných hodin, aby v jeho ozubených kolech rozkvétaly všemi barvami a vůněmi orientálního kořeni. Ale přivyklí nádhernému kejklířství onoho meiaKv/itkehíi kmi/diuLi. měli jsme sklon podceňovat význam jeho suverénní magie, která nás zachraňovala před letargii prázdných dni a nocí. Adélu nestihla žádná výtka za její beíťnyšlenkovité a tupé vandalství. Naopak, pociťovali jsme jakési nirké uspokojeni a hanebné zadostiučiněni nad zkrocením oněch bujnosti, kterých jsme nejprve mlsné a dosyta okoušeli a za které jsme se potom perfidné vyhnuli odpo-
vědnosti. A snad byla v té zradě i utajovaná poklona vítězné Adék. které jsme nejasné přisuzovali jakousi misi a poslání sil vyššího rádu. Všemi zrazen, ustoupil otec bez boje z mist své nedávné slávy. Odevzdal do rukou nepřítele doménu své nedávné slávy, aniž zkřížil kordy. Dobrovolně přijal vyhnanství, uchýlil se do prázdného pokoje na konci chodby a opevnil se tam Samotou. Zapomněli jsme na neho.
Ze všech stran nás opět obklopila smuteční šedivost města, tozkvétajici za okny tmavým lišcjcm úsvitů a cizopasnou houbou soumraku, která se pak rozrůstala do prachového kožichu dlouhých zimních noci. Pokojové tapety, které hyly kdysi blaženě uvolněně a otevřené pro pestré poletováni onoho křidlatého hejna, se nyni opět uzavřely do sebe, zhoustly zapletené do monotonie horkých monologů.
Lampy zčernaly a uvadly jako staré bodláky a peháéi. Visely teď nevrle a zlomyslné, a když někdo po hmatu procházel šerým ř>Mumi;ikcm pokoje, cinkaly tiše skleněnými krystalky. Nic nepomohlo, že Adéla zasadila do všech ramen oněch lamp barevné svíčky, nemohoucí náhražku a bledou vzpomínku na skvělé iluminace, kterými ještě nedávno kvetly jejich visuté zahrady. Ach, kam se podělo to tvrlikavé pučeni a chvatné n fantastické zráni v kyti-cich těch lamp, z nichž vylétaly jako z pukajících čarodějných dortu okřídlené Fantomy, rozbíjely vzduch na sěrie magických karet. 3 ty pak rnzsypávaly do barevného pleskáni, ze kterého sršely husté šupiny lazúru, paví a papoušci zelené a kovových trpytek, kreslíce ve vzduchu čáry a arabesky, mihotavé stopy letů a vířeni
37
a rozvirajice barevné véjiřc třepetáni, které se ješté dlouho po přeletu udržovalo v bohaté a třpytivé atmosféře:! I nyní se v hloubi zešeřelého ovzduší skrývaly ješté Oŕveny a možnosti barevných záblesků, ale nikdo flčtnou tieriavrtával a nebozezem nezkoušel kalné vzdušné vrstvy.
Tyto týdny byly ve znamení podivné ospalosti-Postele, po celý den neustlané a zaházené peřinami, zválenými a zmuchlanými od těžkých snů, stály jako hluboké lodě pripravene k odpluti do mokrých a spletitých labyrintů jakýchsi černých, bez-hvézdných Benátek. 7a neduíivěho úsvitu nám Adéla přinášela kávu. Lenivě jsme se oblékali ve studených pokojích při světic Evičky, mnohonásobné odráženém černými tabulkami okennich skel. Tato jitra byla vyplněna chaotickým pobihánim a zdlouhavým hledáním v různých zásuvkách a skříních. Po celém hyté byl slyšet klapot Adél iných pantoťličků. Příručí r07.svec.0va J i lucerny, brali z matčiných rukou velké klíče od krámu a vycházeli do husté, vířivé tmy. Matce trvalo dlouho, nez se upravila. Svíce hasly ve svícnech. Adéla mizela kdesi ve vzdálených pokojích nebo věšela na půdé prádlo. Nebylo možno se ji dovolat, Ješté mladý, kalný a špinavý oheň v kamnech lízal studené, třpytivé výrůstky sazi v jicnu komína. Svíčka hasla a pokoj se hroužil do tmy. Napůl oblečeni, usínali jsme s hlavou na ubruse štolu, mezi zbytky od snídané. Iježice tvářemi na kožešinovém břiše temnoty, odplouvali jsme po jeho zvlněném oddechováni do bezhvézdné nicoty, P robou/d nás Adélin hlučný úklid. Matka ne a ne se pořádné upravit. Než se stačila učesat, při ručí s,c vraceli na oběd, Šero na
X/tri* t*iki>M. halím f»36
námestí nabývalo barvy zlatavého kouře Chvíli sc zdálo, že z toho kouřového medu, z téch kalných jantaru rozkvetou barvy nej-krásnejšiho nd pol cd ne. Ale ta šťastná chvile míjela, amalgam svítáni odkvětal a vzdutý kvas dne, který- byl už téměř na dosah, upadal zas do bezmocné sedí. Usedali jsme ke stolu, přiruči si mnuli ruce červené zimou, a najednou próza jejich rozhovoru přivolala bez jakéhokoli přechodu plný den, šedivé a prázdné úterý, den bez tradice a bez tváře- Ale kdy>. sc na stole objevila misa s rybím ve skelném rosolu, dve velké ryby ležící vedle sebe. jedna obrácena hlavou k ocasu druhé jako 7 na k zverokruhu, poznávali jsme v nich crh onoho dne, kalendářový emblém bezejmenného úterku, a chvatně jsme si ho mezi sebou rozdělovali s hlubokou úlevou, že jim onen den dostal svou fyziognomii.
Přiruči jej pojídali slavnostně s důstojností kalendářového ceremoniálu. Pokojem m.- siřila vůně pepře- A když, uvažujíce O heraldice následujících dnů týdne, vytřeli ze svých talířů houskou zbytek rosolu a na misách růstaly jen hlavy s uvařenýma očima - cítili jsme všichni, že den byl společnými silami zdolán a že jeho zbytek se už nepočítá.
AdeJa s tím zbytkem, ktťtý ji byl dán na pospas, nedělala v podstatě dlouhé cavyky- Za řinčení hrnců a Splicháni studeně vody energicky likvidovala téch několik hodin do soumraku, kterc matka pruspávala na otomanu. V jídelně se už mc^itim připravovala scenérie večera. S rekvizitami svého remesla sc tam zabydlovaly švadleny Polda a Pavlína. Nesena v jejich náruči, vstupovala do pokoje mlčící a nehybná panna, dáma i cucků a plátna s černou
dřevenou kouli místo hlavy. Ale jakmile byla postavena v koute mezi dveřmi a kamny, stávala se tato tichá dáma pani situace. Stojíc nehybně ve svém koute, dohlížela mlčky na práci děvčat. Se značnou kritičnosti a nevoli prijímala icjich péči a lichotky, s nimiž před ní poklekaly, když zkoušely části šatů, přestěhované hilou nití. Pozorně a trpelivé obsluhovaly ten mlčici idolr kters nedokázala nic uspokojit. Moloch byl neúprosný, jak dovedou být neúprosné jen ženské molochy, vždy znova je poháněl do práce a ony, vřetenovité a stihlé, podobné dřevěným špulkám, z nichž odmotávaly nitě, a stejné pohyblivé, obtatnyma rukama manipulo* valy s kupou hedvábi a sukna, stékajícími nůžkami se zakusovaly do jejt barevné hmoty, vrčely šicím strojem, našlapujíce na pedál lacinou lakýrkovou nožkou, a kolem nich rostla hromada od-střižkú, různobarevných cárů a hadříků jako vyplivnuté šupiny a plevy kolem dvou vybíravých a marnotratných papoušku. Křivé čelisti nožík se skřípavé rozviraly jako zobáky téch barevných ptáků.
Děvřaia nepozorné šlapala po pestrých odstřižcLch a ľnvdččné -sc v nich hrodila jako ve smetišti nějakého potenciálního karnevalu nebo v skladišti haraburdí nějaké velké, neuskutečněné maškarády. S nervózním smíchem ze sebe střcpávaly hadříky a očima lechtaly zrcadla. Jejich duše a rychlé kouzelnici ví jejich rukou nebylo v nudných šatech, které zůstávaly na stole, ale v téch stovkách odsťřizků, v těch lehkomyslných a přelétavých hoblinách, kterými mohly zasypat celé město jako barevnou Fantastickou chumelenici. Najednou jim bylo horko a otvíraly okno, aby v netrpělivosti svého
4D
11
osamocení a v Lačnosti po cizich tvářích spatřily aspoň hczciímennou tvář noci, přitisknutou k okenní tabuli. Ovívaly si rozpálené tváře před zimni noci, která vzdouvala záclony, odhalovaly si rozehřáté dekolty, planouce vzájemnou nenávisti a tivalitou a odhodlané hic se o pierota, kdyby jim ho temný závan noci přinesl na okno. Ach, jak malo chtěly ty dívky od skurcčnosii! Mely všechno samy v sobě, měly v sobě všeho nadbytek. Ach, byl by jim stačil pierot vycpaný pilinami, jedno, dvě ilova, na která už dávno čekaly, aby mohly vpadnout do své dávno pripravené roh;, ku-tá se jjm drala na ústa, prosáklá sladkou a strašnou hořkosti a divoce vzrušující jako stránky románu, jež polykaly v noci spolu se slzami kanoucími na rozpálené ruměnce tváří.
Při jedné ze svých pozdních potukk po byte, podniknutých za Aděliny nepřítomnosti, narazil otec na tuto tichou večerni sua n u Chvíli stál s lampou v ruce v tmavých dveřích sousedního pokoje, okouzlen tou scénou plnou horečky a chorobných rumenců, t u u idylou z pudru, barevných papiťků a atropanu, již sloužila Zä smysluplné pozadí zimní noc. oddechující mezi vzdulými záclonami na okně. Nasadil si brýle, několika kroky se přiblížil, posvítil si na dívky lampou, kterou držel v ruce, a dokola je obešel- Průvan od Otevřených dveři zvedl záclony: dívenky se nechaly prohlížet a kroutily se v bocích, poblýskávaty emailem oci, lakem vr^ijírn k střevíčků a přezkami podvazků pod šatečky vzdutými větrem; odstřižky se jako krysy daly oa útek po podlaze k pootevřeným dveřím tmavého pokoje a můj OtCC si zkoumavě prohlížel usůbky, které každou chvili vyprskly smíchy a polohlasně šeptal: „Genus
42
avium . , nemýlimdi se, scansores nebo pistacci . . . pozoruhodné, neobyčejně pozoruhodné."
Toto náhodné setkání se sulo počátkem celé série seanci, pri nichž se mému otci tychle podařilo očarovat obě dívenky kouzlem své podivuhodné osobnosti. Odměnou za konverzaci, plnou galantnosti a vtipu, kterou jim vyplňoval prázdnotu večerů, dovolovaly dívky nadšenému badateli, aby studoval Strukturu jejich štíhlých a laciných tělíček. Docházelo k tomu v průběhu konverzace, s důstojnosti a eleganci, která i nej riskantnějším bodům onoho zkoumáni odnimnla zdáni dvojsmyšlnosti, Když odhrnoval punčošku z Pavlinina kolena d zamilovanýma očima studoval kompaktní a ušlechtilou konstrukci ohybu, říkal můj otec: „Jak plna půvabu a \ňk iiriStná je rorma existence, kterou si ženy vyhrály. Jak krásná a prostá je teze, kterou vám bylo dáno vyjevil vašim životem. Ale s jakým mistrovstvím a s jakou finesou se přitom ženy zhnsťuji svého úkolu. Kdybych odložil úctu před Stvořitelem a chtěl se zabývat kritikou stvořeni, volal bych: „Méně obsahu a více formy! Ach, jak by světu ulevil ten úbytek obsahu. Více skromnosti v za-měrechH více zdrženlivosti v nárocích - páni demiurgové - a svět by byl dokonalejší!" volal Otec, právě v okamžiku, kdy jeho ruka vylupovala Pavlín i no bílé lýtko ŕ půut punčošky, V tu chvili stanula v otevřených dveřích jídelny Adéla, jež nesla tác sc svačinou. To bylo první setkání těch dvou nepřátelských sil od chvíle velkého střetnutí- My všichni, kdo jsme byli účastni toho setkáni, jsme prožili chvíli velké obavy. Bylo nám nevýslovné irapné stát Se svědky nového pokoření už tak těžce zkoušeného muže. Můj otec
H celý zmatený zvedl z pokleku a t vir sc mu postupne zflbarvovaľi siále temnejším přílivem studu- Ale Adéla sc nečekané ocitla na výši situace S úsměvem přistoupila k Otci a cvrnkla mu do nosu Na tcnm signál Polda s Pavlínou radostné zatleskaly, zadupaly nožkama, zavčsiW sc z onou stran do otce a obtaučily s ním stůl. Tak se diky dobrosrdečnosti dívek zárodek trapného koillliktu rozpi v nul ve vk-obecném veselilo dab počátek velice zajímavým a podivuhodným prednáškam, kterémůj otec, okouzlený půvabem toho malého a ticvi 1111 1 <u-di-toria. kooal v dalších týdnech oné rané zimy.
Jc pozoruhodné, ze při ttyku s tím neobyčejným člověkem se viechny věci jaksi vracely ke kořeni svého byt i, přetvářely svou P"dobu až k metafyzickému jádru a vracely se do jisté míry ke svě prvotní ideji, aby SC jí v tomto bodé zpronevěřily a prechylily sc do oněch pochybných, riskantních i dvojsmyslných oblastí, které zde nazveme krátce oblastmi velké hereze. Náš hcrezarcha kiáčcl mezi věcmi jako magnetizér a infikoval je a sváděl svým nebezpečným kouzlem- Mám snad nazvat i Pavlínu jeho oběti? Stala se v těch dnech jeho učednici, adeptkou jeho teorii a modelem jeho experimentů,
Pokusím se zde vyložit - s patřičnou obezřetnosti a sc snahou, abych nikoho nepohoršil - onu nadmíru kacířskou doktrínu, která tehdy na dlouhé měsíce posedla mého otce a ovládla vSechnn jeho konáni.
44
TRAKTÁT
O MANEKÝNECH
NEBOLI nRLIHA KNIHA GENESIS
„Demiurg," říkal můj otec, „nemá monopol na tvořeni - tvořeni je privilegiem všech duchů. Hmotě je dána nekonečná plodnost, nevyčetpatelná životní moc a zároveň svůdná sila pokušení, která nás nutká tvořit. V hloubí hmoty se formuji nevýtažné úsměvy, vznikají napětí a houstnou vzurky tvarů. Veškerá hmota se vlní nekonečnými možnostmi, které přes ni proudí v mdlých záchvěvech. Ceká na životodárný dech ducha, přelévá se bez konce sama v sobě a svádí nás tisícem sladkých okrouhlin a mékkostL ktCTé re sebe vyblouzní ve slepém fantazírováni.
Zbavena vlastni iniciativy, smyslně poddajná, žensky plastická a podléhající všem impulsům, tvoři oblast vyňatou ze zákona a otevřenou šarlatánstvi a dilciantismu všeho druhu, doménu všech zneužití a pochybných demiurgických manipulací. Hmota je nejpasív-néjši a nej bezbranné jsi bytosti v kosmu. Každý ji můie hníst a formovat, každého poslouchá. Všechny organizace hmoty jsou netrvalé a uvolněné a snadno se vrátí do původního stavu a rozkliží se. Na převedeni života na jiné, nové formy není nic sparného. Vražda
není hŕichcm- Nejednou jc nutným naši lim na vzdorných a zkostnatělých formách existence, které už ztratily svou přitažlivost. V zajmu důležitého a zajímavého experimentu může být taková vražda i zásluhou. Zde je východisko nové apologie sadismu."
M m iiit ; ;li)VL'dl donekonečna velebit onen prapodivný element, hik.Mii i«- hmota „Není mrtvé hmory," učil, ..mrtvost jc pouze zdáním, ita kterým se skrývají neznámé formy života. Äkála těch Forc-m je nekonečná a jejich odstíny a nuance nevyčerpatelné. Demiurg vlastnil důležité a zajímavé tvůrčí recepty. Diky nim stvořil mnohost druhů, obnovujících se vlastni silou. Nevíme, hudou-li tyto recepty někdy zrekonstruovány. Ale nc-ní mho třeba, oehof i kdyby k- ukázalo, že ty klasické metody tvořeni jsou už jednou provždy nedostupné, zůstávají jisté ilegálni metody, celý bezpočet metod heretických a hříšných."
Jak se otec od těch obecných zásad kosmogonie přibližoval k oblasti svých speciálnějších zájmů, hlas se mu snižoval do pronikavého šepotu, jeho výklad se čím dál tím více komplikoval a zamo ti>1ll a závěry, ke kterým dospíval, se Ztrácely ve stále pochybnějších a riskantnějších oblastech, Jeho gestikulace nabývala esoterické slavnostnosti. Mhouřil jedno oko, dva prsty si přikládal k čelo a prohnanou jeho pohledu působila přímo ďábelsky. Provrtával se tou lstivosti do svých posluchaček, cynismem toho pohledu v nich znásilňoval nejstydlivěji] a nejintimnějši zábrany a ty, které se mu chtěly vymknout, dostihoval v nej hlubším zákoutí, tiskl je ke zdi a lechtal a škrábal ironickým prstem, dokud se nc-díiU-í.lítal záblesku pochopeni a smíchu, smíchu prostoupeného
i-
I
-M
w-
m
■■i
U £   1 , I 1   t i
HM
Z CiUti Knihu MmUtníuiť-bná.
přiznáním a souhlasem, kterým nakonec bylo n umo kapitulovat.
lK-vč:itii sfHčIii nehybně, lampa čadila, látka se pod jehlou ■■ii ■ 11■ > stTťijť .1/ SL-sula a stroj klapal a.LnrJ-^lnn. piMŇuaji-
černe, bezfivězdiié sukno, odvíjející se ze štůčku zimní nocí za oknem.
„Příliš dlouho jsme žili pod terorem nedostižné dokonalosti Demiurgovy,"' říkal můj otec, „příliš dlouho dokonalost jeho výtvoru ochromovala naše vlastni tvořeni. Nechceme mu konkurovat. Nemáme ctižádost vyrovnat sc mu. Chceme být tvůrci ve vlastni, nižší sféře, toužíme po právu na vlastni tvořivost, toužíme po tvůrci rozkoši, jedním slovem - toužíme po demiurpii.'" Nevím, ve jménu koho proklamoval můj otec ty postuláty, jaký knlckdv, jaká korporace, sekta nebo řád dávaly svou solidaritou patos (chn slovům. Pokud jde o nás, byli jsme vzdáleni všech derniurgických pokušeni,
Ale můj otec zatim rozvinul program té druhotné demiurgie, obraz té druhé generace tvorů, která mela stanout V otevřené (ipo/ki k vládnoucí epoše „Nepotřebujeme/" říkal, „tvory dlouho-deché, bytosti pro daleké cíle, Naše stvořeni nebudím hrdiny miinhosvazkových románů. Jejich role budou krátké a lapidárni a jejich charaktery - bez dalších plánů Často pro jediné gesto, pro jediné slovo vezmeme na sebe námahu povolat je na tu jedinou chvíli do života. Přiznáváme otevřené: nebudeme klást důraz na trvalost ani solidnost provedeni, naše výtvory budou jakoby provizorní, k jednorázovému použití. Budou-II to lidé, dáme jim například jenom jednu stranu obličeje, jednu ruku, jednu nohu,
totiž tu,, kterou budou ve své roli potřebovat. Bylo by pedantieke starat se o jejich druhou nohu, která nemá žádnou úlohu. Zezadu mohou být prosté plátěné ncho nbilcné. Svou annhiri vyiadřime touto hrdou devizou; pro každé gesto jiný herec. K obsluze každého slova a každého činu povoláme do života jiného člověka. Takový je nás vkus, to bude svét podle naší chuti. Demiurg si liboval v elegantních, dokonalých a komplikovaných materiálech, my dáváme přednost veteši Uchvacuje nás prostě a okouzluje láce, podřadnost a náhražkovost materiálu. Chápete," ptal se můj otec, „hluboký smysl té slabosti, té vásné pro pestrý hedvábný papír, pro papírmašě, pro lakovou barvu, papundekl, koudel a piliny? Tu je," říkal s bolestným úsměvem, „naše Láska k hmotě jako takové, k její kyp rošti a pórovitosti, k jeji jediné mystické konzistenci. Demiurg, rcn velký mistr a umělec, ji činí neviditelnou, přikazuje jí, aby zmizela pod hrou života. My naopak, my milujeme její skřípot, jeji odpor a jeji figu r i navitou neohrabanost. Působí nám potěšetlí vidět fa každým gestem a za každým pohybem jeji těžkopádnou námahu, jeji bezvládnost. jeji hladkou medvédovitost."
Děvčata seděla nehybné sc skelnýma očima. Jejich obličeje byly napjaté a zhlouplé nasloucháním, líčka podmalovaná chorobnými rumenci a těžko bylo v té chvíli rozhodnout, zda patři do první ncho do druhé generace stvořeni.
„Jedním slovem," uzavíral otec, „chceme stvořit podruhé člověka k obrazu a podobenství manekýna.-"1
Aby naše zpráva byla úplná, musíme zde popsat jeden drnbnv a nepatrný incident, ke kterému došlo na tomto miste přednášky
li kterému nepripisujeme žádný význam. Ten incident, zcela nepochopitelný a nesmyslný v daném sledu události, je možno Vysvetli c snad jako určitý druh. částečného aucomatismu, bez precedentů a bez pokračováni, jako určitý druh zlomyslnosti objektu, která byla přenesena do oblasti psychické. Doporučujeme čtenáři, aby jej ignoroval stejně lehkomyslně, jako to činíme my. Jeho průběh byl takový:
V okamžiku, kdy můj otec pronášel slovo manekýn, podívala se Adéla na náramkové hodinky, a potom se- pohledem dorozumela s Poldou. Pak se i se židli vysunula O piď dopředu, zvedla okraj sukně, pomalu vystrčila nohu, obepjatou černým hedvábím, a napřáhla její špičku jako hadi tlamičku,
Tak sedela po celou dobu té scény, zcela strnule, s velkýma roztěkanýma očima, prohloubenýma lazurem atropinu, s PoLí<hj a Pavlínou po stranách. Všechny tři se rozšířenýma očima dívaly na otce. Otec si odkašlal, zmlkl, schýlil se a najednou se prudce začervenal. V jediném momentu se lincatura na jeho tváři, před chvíli tak rozvichrcná :i plná vihraci, uzavřela do ztoponiělýcli r s si j
On, nadšený tierezarcha, jakmile byl vytržen z vichru vzrušeni, schnuliI se najednou sám do sebe, zapadl a svinul se. A snad byl vymérién za někoho jiného. Ten jiný seděl strnule, celý rudý, se sklopenýma očima, Slečna Polda k němu přistoupila a sklonila se k nemu Lehce ho poplácávala po zádech a říkala tónem mírného povzbuzeni: „Jakub bude rozumný, Jakub bude poslouchat, Jakub nebude umíněný. No, prosím , . . Jakube, Jakube ■ • -**
50
Z . ,JjV, Kmfra •.f*-ií::inr> /-ira. i-fni&VtfV. kuim Í92B
Adélin vypjatý streviček se lehce chvěl a leskl jako hadí jazýček. Otec se pomalu se sklopenýma očima zvedl, jako automat udělal krok dopředu a klesl na kolena, l.ampa v tichu syčela a v houšti tapet héžely sem a tam výmluvné pohledy, letěly šepoty jedovatých l.i/ykii, klikatiny myšlenek . .
TRAKTÁT
O MANEKÝNECH
POKRAČOVÁNI
Pŕiltiho večera se otec chopil s novou vervou svého nejasného a spletitého tématu- Lineatura vrásek se mu rozvinovala a svinovala s rafinovanou prohnanosti, V každé spirále byla ukryta střela ironie. Ale chvílemi inspirace rozšiřovala kruhy jeho vrásek, a ty pak rostly jakýmsi ohromným, vířivým děsem a v mlčcnlivých volutách unikaly do hloubi zimní noci. „Figury v pannptiku, mé dámy/' začal, „to jsou mučednické parodie manekýnu, ale ani v té podobě je neznevažujte, Hmota nezná žerty, Je vždy plna tragické vážnosti. Kdo si troufá myslet, že si Lze zahrávat s hmotou, že ji lze formovat jen žertem a že do ni žert ilevrosté a okamžité nevsákne jako osud a jako předurčení? Dovedete si představit bolest, tupé, neosvabozené utrpení, do hmoty zakuté utrpení figuríny, která neví, proč je sama sebou a proč mu si setrvat ve formě, která ji byla násilím vnucena a je pouhou parodii'1 Chápete tu mix výrazu, formy a dojmu, tu tyranskou svévoli, s jakou se vrhá na hezhrannou kládu a zmocňuje se ji jako vlastni despotická a panovačná duše? Dáte nějaké hlavě z cucků a plátna výraz hněvu
52
a zanecháte ji jednou provždy s tím hněvem, třesem a napětím, uzavřenou do sJcpé zlosti, pro niž není odlivu. Dav se směje té parodii. Plačce, mé dámy, nad vlastním osudem, když vidíte bidu uvězněné hmoty, utiskované hmoty, která neví, kým je a proč je a kam vede to jeesto, které ji bylo jednou provždy vtisknuto.
Dav se směje. Chápete strašný sadismus, opojnou, demiurfiieknu krutost toho smíchu? Vždyf bychom přece měli plakat, mile darm , nad vlastním osudem při pohledu na ubohost hmoty, znásilňované hmoty, na niž je pácháno hrozně bezpráví. Z toho pramení, milé dámy, strašný smutek všech šaškovských golernů a všech figurín, tragicky zadumaných nad svou směšnou grimasou.
Zde je anarchista Luccheni, vrah císařovny Alžbéty, zde je Draga, démonická a nešťastná královna srbská, zde je geniální mladík, nadéjea pýcha rodu, kterého zahubila nešťastna náruživost onanie. O ironie těch titulů, toho předstíráni!
Jc v té ženštine skutečné néco z královny Dragy, její dvojník ivlii ,!s;mfi nejvzdálenějši stín její bytosti ŕ" Ta podobnost, to zdání a co jméno nás uspokojuje a nedovoluje ptát se, kým je sám o sobě ten nešťastný tvor. A přece to někdo musí být, dámy, nékdo anonymní, někdo hrozný, nékdo nešťastný, někdo, kdo nikdy ve tvém hluchém živote neslyšel o královně Draze . , .
Slyšeli jste řa noci strašné vyti tec h voskových figurín, zavřených v jarma řečních boudách, žalostný chór těch panáků ze dřeva a porcelánu, bušících pěstmi do stéti svých žalářů?"
Na otcove tváři, rozvichřeně hrůzou věci, které vyvolal z temnot, se vytvořil vir vrásek, trychtýř, který rostl do hloubky a na
-ji
Ůř4
r
5/4
7 ■ |fin Km&r minHuílMiŕÓm.
pchož dně horel l> strašlivě prorocká n k o. Vousy se mu podivné zježily u véchty a štetky ch Lupů, vyrážející z bradavic, piha nosních direk, se nacepýrily vc svých koříncích. Tak tam stál strnule, s planoucíma očima, a chvěl se vnitřním pobouřením jako autumat, který se zasekl a zastavil v mrtvém hodě.
Adéla vstala ze židle a poprosila nás, abychom přimhouřili oko nad tim, co se za chvíli stane. Porom přistoupila k otci a s rukama v bok, předstirajic zdůrazněnou rozhodnost, požádala velmi zřetelné ..........................., .,.................
Dívenky seděly Strnule se sklopenýma očima a podivné zdřevěnělé . . .
5í>
TRAKTÁT
O MANEKÝNECH
DOKONČENÍ
Jednoho dalšího večera pokračoval můj otec ve svém výkladu témito slovy:
..Když jsem ohlašoval svou přednášku o manekýnech, nechtěl jsem vlastně mluvit, mé dámy, o těch ztělesněných nedorozuměních, o těch smutných parodiích, plodech primitivní a vulgárni bezuzdností. Měl jsem na mysli něco jiného."
A tu začal otec pred očima tvořit ubraz oné - jím vysněné „generatio aequivuca,',, jakéhosi pokolení bytostí jen zpola organických, jakési pscudovcfletacc a pseudofauny. zpLozcnců fantastická termentace hmoty.
Byly to výtvory zdánlivě podobné živým bytostem, obratlovcům, korýšům a členovcům, ale to zdáni bylo klamné. Ve skutečnosti to byly bytosti amorfní, bez vnitřní struktury., plody napodobivých tendenci hmoty, která - obdařena paměti - ze zvyku opakuje jednou přijaté tvary. Škála morfolneii. kterým podléhá hmota, je ve svém celku omezena a určitá zásoba Forem se na různých stupních bytí vždy znovu opakuje.
57
Ony bytosti - pohyblivé, citlivé na. různé impulsy, a přesto vzdálené opravdovému životu - bylo možno získat tim, že člověk zavesil do roztoků kuchynské soli určité složité koloidy. Tyto kuloi-dy se po několika dnech začínaly formovat a seskupovat do jakých' si zhuštěni substance, piipominajicich nižší organismy fauny.
U hytosti takto vzniklých hylo možno konstatoval proces, dýcháni a výměnu látkovou, ale chemickým rozborem se v nich nezjistila ani stopa bílkovin, ba dokonce ani uhlovodíků.
Nicméně tyto primitivní formy nebyly ničím ve srovnáni s bohatstvím tvarú a s nádherou pseudufauny a pseudúflory, které se někdy objevují v určitém, přesné vymezeném prostředí. Tímto prostředím jsou staré byty, přesycené vyzařováním mnoha životů a události, jsou jim vy potřebované atmosféry, bohaté na specifické ingredience Lidského sněni, i rumiäté, preplnená humusem vzpomínek, tužeb a jalové nudy. Na takové půdě ona pseudovegetacc rychle a povrchné klíči, hojné a efemérne cizopasi a vyráží krátkodobými generacemi, které ptudee a oslnivě rozkvétají, aby zas okamžité zhasly a uvadly.
V rakových bytech bývají tapety už velmi opotřebované a znuděné neustálým putováním po všech kaděn cích rytmů; a neni proto nic divného, že vstupují na bludné cesty dalekých a riskantních výmyslů. Dřeň nábytku a jeho substance je už uvolněná, zdegenerovaná a podléhá hříšnému vábeni: a tehdy na té neduživé, unavené a zdivočelé půdě rozkvétá - jako krásná vyrážka nebo jako fantasii ľ k v povlak - barevná a rozhujelá plíseň.
„7aiisté vire, mě dámy," vykládal můj otec, „že ve sta tých hytech
sh
I   r.,i'j jm f.'.i,*M:,vi
bývají pokoje, na něž sc zapomíná- Nenavštěvovány po celé měsíce, nv;i<!;m v ii|uišrĹTi(isti uk t\ sr,,( >| ■ i■ i zdmi ;i někdy se stává, tt tt samy v sobe zakukluji, zarůstají cihlami, a jednou provždy vypadlé i nasi paměti, ztrácejí pomalu i svou existenci - Dveře, které do nich vedou 7. jakési podesty zadního schodište, mohou být domácími obyvateli tak dlouho přehlíženy, až vrůstají a vstupuji do zdi, jež zastře jejich stopu Fantastickou kresbou puklin a rýh."
.Jednou jsem vstoupil," pokračoval otec, „časné rána na sklonku aimy po mnoha mésicich nepřítomnosti do takového zpola zapomenutého traktu a byl jsem udiven vzhledem těch pokojů.
Ze všech škvír v podlaze i ze všech říms a výklenků vyrážely tenké ratolesti a naplňovaly šeré ovzduší mihotavým krajkovím filigránskych Lístků, ažurovaným houštím jakéhosi skleníku, plného sepni u, třpytu, kolébáni a nějakého falešného a blahého jara. Kolem postele pod mnohoramennou lampou i podél skříni se zachvívaLy trsy néžných stromů a nahoře se rozstřikovaly do světelných korun, do fontán krajkového listoví, tryskajících rozptýleným chlorofylem až k malované obloze stropu. V urychleném procesu vy kvétáni vyrážely v tom Listoví obrovské bilé a růžové květy, před očima pučela poupata, ze středu vyrážela růžovou dužinou, přetékala přes okraj a hned zase ztrácela své plátky a rozpadala se v prudkém od kvétáni."
„Byl jsem šťasten," říkal otec, „pro ten nečekaný rozkvět, který naplnil ovzduši mihotavým šelestem a Lahodným šuměním, sypoucím se jako pestré konfety mezi tenkými proutky větviček.
Viděl jsem, jak se z chvění vzduchu a z fermentace příliš bohaté
aury vyděluje a zhmotňuje to chvatné rozkvétáni, to přeléváni a rozpadaní fantastických oleandrů. které naplnily pokoj řídkou a lenivou chumelenici velkých růžových květných chomáčů "
„Než nastal večer," zakončoval otec, „nebylo už ani stopy po onom skvělém rozkvětu. Celá ta klamná Fatamorgána byla pouze mystifikaci a náhodnou událostí podivné simulace hmoty, která působí dojmem života."
Otec byl toho dne podivuhodné živý, z jeho pohledů, bystrých a ironických pohledů, ttyskala verva a humor, Potom najednou zvážněl a znova zkoumal nekonečnou škálu forem i odstínů, jaké na sebe bere mnohotvárná hmota. Fascinovaly ho formy krajní, pochybné a problematické, jako je ektoplazma náměsíčníků, pscu-dohmota a kataleptická emanace mozku, která se v některých případech rozrůstá z ůst uspaného pres celý stůl li naplňuje celý pokoj jako rozhujelá řídká tkáň, jako astrálni těsto na pomezí těla a ducha.
„Kdoví,1" říkal, „kolik je trpících, zmrzačených a fragmentárnich podob života, jako uměle slátaný a hřebíky narychlo sbitý život skrini a Stolů, toho ukřižovaného dřeva, téch tichých mučedníku kruté lidské vynalézavosti? Ty strašné transplantace cizích a nenávidících se ras dřeva a jejich spojení v jedné nešťastné osobnosti?
Kolik statých moudrých muk je V mořených Žílách, vrásách a vrstvách našich starých důvěrné známých skříni. Kdo na nich rozpozná staré, ohoblované a k nepoznání olešténé rýhy, úsměvy a pohled y V*
Když to říkal, rozestupovala se otcova tvář do zamyšleného
«0
6L
■dooráni vrásek a podobala se sokům a žilováni starého prkna, z něhož by Iv ohoblovány všechny vzpomínky. Chvílí jsme se domnívali, že otec upadne do stavu strnulosti, který- se ho někdy zmocňoval, ale najednou jako by procitl, vzpamatoval se a pokračoval:
... Stará mystická plemena balzamovala své nebožtíky. Du zdi jejich bytů byly vsazeny, vezděny těla i tváře. V salóně stál otec -vycpaný, vydělaná kůže ženy byla pod stolem jako koberec. Znal jsem jednoho kapitána, který měl vc své kajutě lampu v podobě meluzíny, kterou mu vyrobili malajští balzamovači z jeho zavražděné milenky, Na hlavě měla obrovské jeleni parohy.
V tichu kajuty ta hlava, zavesená u stropu mezd větvemi parohů, pomalu otevirala řasy očí; na pootevřených ústech se ji třpytila blanka sliny, praskající tichým šepotem. HLavnnožci, želvy a obrovití krabi, zavěšeni na stropních trámech jako svícny a mtioho-ramenné lustry, šmátrali v tom tichu donekonečna nohami a stále šli a šli na místě . .
Ale vtom otcovy myšlenky přešly po cestách neznámo jakých asociaci k novým příkladům a do jeho tváře se prolnul výraz usta-ranosti a zármutku:
„Mám snad zamlčet," hovořil tlumeným hlasem, „že se můj bratr následkem dlouhé a nevyléčitelné choroby postupné proměnil v ptoplctcncc pumových střev a že moje ubohá sestrcnicc ho dnem i noci chovala v peřince a prozpěvovala tomu nešťastnému stvořeni nekonečné ukolébavky zimních noci? Může byt něco smutnějšího než člověk proměněný ve spleteiiinu střev? Jaké je to rozčarováni pro jeho rodiče, jak jsou dezorientovány jejich city, jak se rozplývají
sestrcnicc provázela í v
všechny naděje, které byly vkládány do toho slibného mladí A přece ho věrná láska chudáka proměně."
HAch, už to nevydržím, nemohu to poslouchat!"" 2 1 1 1   I ľ, a vyklonila se ?. křesla. ..Uklidni ho, Adélo!. . ."
Dívky vstaly, Adéla přistoupila k i>tci a napřaženým prstem udělala pohyb, naznačující lechtáni. Otec upadl do rozpaků, umlk a zděšené začal couvat před Adéliným kývajícím se prsicm. Adél* za nim vytrvale šla, hrozila mu jedovaté prstem a krok za krokem ho vystrkovala z pokoje Pavlína živla a protáhla se. Obě s Poldou se o sebe opřely rameny a pohlédly si s úsměvem do oči.
*3
NIMROD
Celý srpen onoho roku jsem si vyhrál s malým, báječným pejskem, který se jednoho dne octl na podlaze nasi kuchyně, neohrabaný, pištící, vonici jcšič mlékem a ncmluvněctvim, » nezformovanou, zakulacenou a chvéjici se hlavičkou, nožky rozeapené do síran jako krtek a nej jemnější, mékoulinká srst.
Na první pohled si tenhle drobeček života získal všechen ohdiv a všechnu nadšeni chlapecké duse-
7 jakého nebe tak nečekané Spadl ten miláček bohů, milejší srdci než ncikrásnéjší hračky? Že také staré, naprosto nezajímavé myrky nádobi přijdou někdy na tak nádherné nápady a přinesou z predmestí - ve zcela časnou, transcendentálne ranní hodinu -takového pejska do naši kuchyně.
Ach, človék přitom - bohužel - nebyl, ještě se nenarodil z temného lůna spánku a už se to štěstí uskutečnilo, už na nás čekalo, ležíc nemotorně na studené podlaze v kuchyni a nedoceněné Adélou a domácími lidmi. Proé mě neprobudili drivl Talířek mléka na podlaze svědčil o Adéliných mateřských pudech, ale svědčil
bohužel také o chvílích minulosti, pro mne nenávratně ztracen*, a 0 rozkoších adoptovaného mateřství, na tiichž jsem se nepodílel.
Ale přede mnou ležela ještě celá budoucnost. Jaké nekonečno zkušenosti, experimentů a objevů se nyní otvíralo? Před mou IWM sytnou zvědavostí se zde odhalovalo tajemství života a jeho n< \ t>\ kladnější mystérium, převedené na prostší a dosažitelnější Formu, vhodnou na hraní. Bylo nevýslovně zajímavé mit pro sebe ta km-v drobeček života, takovou částečku věčného tajemství v tak zábavné a nové podobě, budicí bezmeznou zvědavost a skrytý respekt SVOU cizotou i nečekanou transpozicí útku života, stejného jako fíii, do formy odlišné, do Formy zvířecí.
Zvířata 1 Cil nenasytné zvědavosti, exemplifikace záhady života, jakoby stvořená proto, aby člověku ukázala člověka tím, že rozkládá jeho bohatství a komplikovanost na tisíc kaleidoskopických možnosti a každou dovádí do nějakého paradoxního extrému, do nějaké přepjarosti jednoznačného charakteru. Neobtíženo spletí egoistických zájmů, které kalí vztahy mezi lidmi, otevíralo se /de srdce plné sympatii pro čiří emanace věčného ži\'ota, plné milostné, součinné zvědavosti, která byla maskovanou žízni po sebepoznáni
Pejsek byl sametový, teplý a pulsoval malým, chvatným srdcem Měl dva měkké plátky uší, namodralá kalná očka, růžový čumáček, do kterého bylo možno strčit hez jakéhokoli nebezpečí prst, a něžné a nevinné tlapky s dojemnou růžovou bradavičkou vzadu nad šlapkami přednít, h nožek. Žravě a netrpělivé jimi lezl do misky s mlékem, chlemtal tekutinu růžovým jazýčkem, a když se nasytil, zvedl žalostné malou tlamičku s kapkou mléka na bradě a nemotor tié se vyhrabával z mléčné koupele.
i: i
I
Jeho chůze - to bylo neohrabané otáčeni šikmo stranou v nerozhodnem směru pn. trochu opile a rozechvělé čáre. Hlavním rysem jeho duševního rozpoložení byla jakási neurčitá zásadní lítost, osiřelost a bezradnost - neschopnost zaplnit nécim prázdnotu života mezi senzacemi krmení. Projevovalo se to bezdetností a nedůslednosti pohybů, iracionálními záchvaty nostalgie, žalostným kňučením a neschopnosti najit si vlastni místo. Dokonce i v hlubinách spánku, ve kterém potřebu opřit se a přitulit musel uspokojovat tím, že použil své vlastni osoby svinuté do chvějícího se klu-bička, ho provázel pocit osamoceni bez domova, Ach, ten život -mladý a útlý Život, vypuštěný z důvěrné temnoty, z prítulného tepla mateřského lůna do velkého, cizího a příliš světlého světa - jak se krči a couvá, jak se s odporem a znechucením zdráhá přijmout to představeni, které mu nabízejí.
Ale pomalu malý Nimrod (dostal totiž to hrdé a bojovné jméno} přichází životu na chul Obraz mateřské prajednoty, který jej dosud výlučně ovládal, ustupuje kouzlu mnohosti.
Svět mu začíná strojit nástrahy, Neznámá a kouzelná chuť různých jídel, čtyřůhclnik ranního slunce na podlaze, na který je tak příjemné si lehnout, pohyby vlastních údů, vlastni tlapky, ocásek, šelmovsky vybízející k tomu, aby si s nim hrál, laskání lidské ruky, pod nimž pomalu dozrává jistá svévolnost a veselost, která napíná télo A z niž se rodí potřeba zcela nových, prudkých a riskantních pohybů to všechno si ho kupuje, přesvědčuje a láká, aby přijal experiment života a smířil se s nim.
A ještě jedno. Nimrod začíná chápat, že to, co se mu zde pod-
strkujc, je v podstatě přes všechno zdáni novosti něčím, do tu uí bylo - bylo mnohokrát, nekonečně mnohokrát. Jeho tělo poznává situace, dojmy a předměty. Ve skutečnosti ho to všechno už příliš neudivuje. Před každou novou situaci se ponoři do svč paměti, do hluboké paměti těla, poslepu horečné hledá - a někdy sc stává, že v sobě najde už hotovou příslušnou reakci moudtost pokolení, která byla uložena v jeho plazmě a v jeho nervech. Nachází určité činy ■ rozhodnuti, o kterých sám nevěděl, že v něm už dozrály a že čekaly jen na to, aby mohly vyskoěít-
Scenérie jeho mladého života, kuchyně s vonnými džbery, s utěrkami složitých a dráždivých vůní, s klapáním Adclinych paritořličkú a s jejím halasným pobíháním už ho neděsí. Zvykl tJ považovat ji za svou doménu, zdomácněl v ni a začal si ve vztahu k ní vytvářet nejasný pocit při náležitostí, otčiny.
Pokud ovšem na něho nepadlo kataklysma v podobě drhnuti podlahy - onoho aktu, jimž byly rušeny přírodní zákony, se špli-chanei teplého louhu, umývajícími zespodu všechen nábytek, a s děsivým šoupáním Adélina koštěte.
Ale nebezpečí míjí, usmířené a nehybné koště leží tiSe v koutě a schnoucí podlaha prijemné voní mokrým dřevem. Nimrod, se znovu vrací ke svým normálním právům a ke svobodě na vlastním území, pociťuje nepřekonatelnou touhu chytat zuby za starou houni na podlaze a cloumat ji ze všech sil napravo a nalevo. PaciFikace živlů ho naplňuje nevýslovnou radosti.
Najednou zůstane stát jako do země vrytý: před nim, na nějaké tři pejskovské kroky, se sune černá ohyzda, příšera, která se rychle
pohybuje na proutcích SpOuSty pomačkaných nohou. Do lihnitn otřesený Nimrod sleduje pohledem šikmou CCStu blýskavého brouku a napjaté pozoruje ten plochý, bezhlavý a slepý trup, nesený nepřirozenou pohyblivosti pavoucích nohou.
Při tom pohledu sc v něm vzdouvá, dozrává a bobtná cosi. Čemu sám ještě nerozumí, cosi jako hněv nebo sttach, ale spise příjemný a spojený se záchvěvem sily, sebevědomí a agresivity,
A najednou dopadá na přední tlapky a vyráží ze sebe hlas, který je ještě jemu samému neznámý, o/i a který je zcela nepodobny obvyklému kňučení.
Vyráží ho jednou, ještě jednou a pak ještě jednou ten k vin diskantem, k tety každou chvíli selže.
Ale nadarmo apostrofujc brouka tím novým jazykem, zrozeným z náhlého nadšení. V kategoriích švábího rozumu neni místa pro takovou tirádu a brouk pokračuje ve své šikmě výpravě do rohu místnosti pohyby p   v čtenými odvěkým švábi m rituálem.
Avšak pocity nenávisti nemají ještě v pejskově duši trváni a sílu. Nově probuzená životni radost promenuje každý pocit ve veselost, Nimrod ještě štěká, ale smysl toho štěkáni se nepozorované změnil, přešel ve svou vlastni parodii a stal m.j v podstatě projevem louhy vyjádřit nevýslovnou zdařilost tohoto skvělého životního představeni, plného pikanterie, nečekaných záchvěvů a point.
PAN
V koutě mezi zadními stěnami kůlen a přístavků byla slepá ulička dvnra, ichn ncivzdálenějši a poslední odnož, uzavřená mezi komoru, záchod a >-ridni stěnu kurníku - mrtvá zátoka, za kterou už nebyl žádný východ.
Byl to nejvzdálenějši mys, Gibraltar toho dvorku, zoufale bijící hlavou o slepou ohradu z vodorovných prken, poslední stěnu tohoto světa, která všechno uzavírala.
Zpod jejích omšelých trámu vytékala stružka černé, smrduté vody, žila hnijícího mastného bláta, která nikdy nevysychala - jediná cesta, která vedla přes hranicí ohrady do svéta Ale zoufalství toho smradlavého zákoutí tak dlouho bušilo do h taženi, až uvolnilo jedno Z mohutných příčných prken, My chlapci jsme pak dokončili dílo a vypáčili a vytáhli jsme velkou omšelou fošnu z. brlťrli. 'lák jsme vytvuriJi ptulnm a otevřeli okno ke slunci. Vězeň dvora si mohl stoupnout na prkno položené jako most pres kaluž, a pak se ve vodorovně poloze protáhnout škvírou, která ho vypustila do nového, vzdušného a rozlehlého svéta, A tam se rozkládala velká,
70
zdivočelá stará zahrada. Pořidku roztroušeny v mohutných skupinách, řOStly v ni vysoké hrušně a rozložité jabloně, obsypane stříbrným šelestem a kypící síťkou belavých záblesků. Bujná, pomíchaná, nekosená iráva pokrývala prachovým kožichem zvlnčuv terén. Rostla tam obyčejná trávovitá lučni Stébla S pernatými chomáči klasů, rostly tam filigrány planých petrželi a mrkví, pomačkané, drsné a mátou vonici lístky popenců a hluchavek A lýko-vité, třpytivé a rzí kropenaté jit f ocele, z kterých vysoko vyrážely klasy s hruhymí červenými zrny Celá ta květena, zmuchlaná a pé-řovitě k-i-jirá. bvLi prosycená Lahodným ovzduším, prostoupeni blankytným větrem a prosáklá oblohou Když člověk ležel v trávě, byl přikryt celým blankytným zeměpisem oblaků a plynoucích světadílů a oddechoval celou rozlehlou mapou oblohy. Od toho obcováni s povětřím se listy a výhonky pokryly něžnými chloupky, měkkou vrstvičkou chmýří i drsnými štětinami háčků, kterými jako by chtěly chytat a zadržovat přílivy kyslíku. Ta něžná a belavá vrstvička snoubila listy s ovzduším a propůjčovala jim stříbřitý, šedivý třpyt větrných vln a stinných zadumáni mezi dvěma záblesky slunce, Ale jedna z těch rostlin, žlutá, s bledými lodyhami plnými mléčné šťávy a nafouklá vzduchem, vypouštěla už sama ze svých prázdných výhonků vzduch a chmýří v podobě perna tých kouli mlíči, které se závanem větru rozsypávaly a nehlasně vsakovaly do blankytného t i (.ha.
Zahrada hyla tozlchlá, rozvětvená do několika odnoží a měla různá pásma a podnebí. Z jedné strany byla otevřená, překypovala mlékem nebes a vzduchu a podestýlala obloze tu nejměkčí. nej-
71
jemnejší a ncjkypŕejši zeleň. Ale jak postupné klesala do hluhin druhé odnože a norila se do stínu mezi zadní stěnou opuštěné sodovkárny a dlouhou rozpadávaná se zdi stodoly, nápadne se zachmuŕovala. stávala se nevrlou a nevšímavou, divoce a nepoŕád oé zarůstala, mračila se kopřivami, ježila se bodláčím a prašivěla všelijakým plevelem, až na konci v široké pravoúhlé zátoce mezí zdmi /iráciľla veškerou míru a upadala do šílenství. Tam to už nebyl sad, ale záchvat pomatenosti, výbuch vzteku, cynická nc-stoudnost a prostopášnost. Rozběsněny se tam rnziahovaly a průchod svým vášním dávaly rozpustilé a zdivočelé zmuchlániny lopuch - obrovské čarodějnice, svlékající si za bílého dne široké sukně a shazující ze sebe sukni za sukni, až nakonec jejich vzduté, šelestivé a děravé cáry pod sc'bou pohřbívaly svými pomatenými pláty celé co svárlivé a parcbariti plémě. A nenasytné sukně otékaly a roztahovaly se, kupily se jedna na druhé, nadýmaly se a navzájem se překrývaly a vzdutá masa jejich lupenových plátů přitom rosila a rostla až k nízkému okapu stodoly.
A tam jsem ho uviděl, jedinkrát v životě, v polední hodině oblouzené žárem. Byla to chvíle, kdy se zešílely a divoký čas vyprošťuje ze žentouru událostí a jako zbéhlý tulák s křikem utíká horempádem přes pole. V tu chvíli se léto, už nekontrolované, bez míry a rozvahy rozrůstá na celém prostranství, rozrůstá se s divokým náporem všemi směry a přerůstá do svého dvojnásobku a trojnásobku, do jakéhosi jiného, zvrhlého času, do neznámé dimenze, do íileostvi,
V tu hodinu mé poscdL touha chytat motýly, vááeň pronásledo
vat ty mihotavé skvrnky, ty bludné bílé plátky, třepetajici se v ohnéném vzduchu neobratnou klikatinou. A v tu chvíli se stalo, sc jedna z těch jiskřivých skvrnek v letu rozpadla na polovin a potom na třetiny - a to chvějící sc, oslnivé bílé trojbodi mé ved jako bludička přes šílenství bodláků, spalovaných sluncem.
Zastavil jsem sc až na pokraji lopuch, neboť jsem si iielriml.d vkročit do té hluché prohlubně,
A vtom jsem ho uviděl
Ponořen po ramena do lopuchů, seděl přede mnou na bobku.
Viděl jsem jeho hrubá ramena ve špinavé košili a odporný cár kabátu. Seděl tam, přikrčen jako ke skoku, s rameny shrbenými jako pod nesmírným břemenem. Celé jeho tělo prudce oddechová lú vypětím a z měděné, na slunci se lesknoucí tváře se lil pot. Ne hýbal se a zdálo sc, že se těžce namáhá a že bez hnuti zápoli s nějakým obrovským břemenem.
Stál jsem, přikován jeho zrakem, který mé sevřel jako do klešti.
Byla to tvář tuláka nebo opilce. Chomáč špinavých pačesů K fliu ježil nad čelem, vysokým a vypouleným jako kamenný bochník omletý řekou. Ale to čelo bylo rozryto hlubokými vráskami. Nevím, zda se to bolest, palčivý žár slunce nebo nadlidské vypětí tak vtisklo do t e tváře a napjalo její rysy k prasknuti. Černé oči se na mne upřely s vypětím nej vyššího zoufalství nebo bolesti. Ty oči se na mne d i valy a nedívaly, viděly mě a vůbec mě neviděly. Byly to pukající bulvy, vytřeštěné nejvyššim vzrušením bolesti nrbi> lii;iv<ih rozkoši nadšení.
A najednou z těch rysů, napjatých k prasknuti, vyrazila jakási
72
strašná, utrpením zprohýbaná grimasa a ta grimasa rostla, přijímala do sebe tamto šilenstvi i nadšeni, bobtnala jim a stále rostla a rostla, až se provalila syčícím a chrčícím k.r,\ m ,11111 Im.
Do hloubi otřesen, viděl jsem, jak. se pomalu zvedl z dřepu, chrchlaje smíchem z mohutné hrudi, a přikrčen jako gorila, S rukama v padajících cárech kalhot, utíkal velkými skoky, prodíraje se rozkymácenými pláty lopuch - Pan bez flétny, prchající zmateně do svých rodných houštin.
PAN KAREL
V sobotu po obědě se můj strýc Karel, slaměný vdovec, vydával pěšky do letoviska vzdáleného hodinu cesty od města za ženou a dětmi, které tam navily prázdniny.
Od doby, kdy jeho manželka odjela, byl byt neuklizeni: a pi*tel nikdy neustlaná. Pan Karel se vracel do bytu pozdě v noci, zneuctěný a zpustošený nočním hýřením, kterým ho vláčel> úpal ně a prázdné dny. Zválená, studená a divoce rozházená postel se pro něho v těch chvílích stávala jakýmsi blahým přístavem a spasným ostrovem, ke kterému duiážel s vypětím všech sil jako trosečník zmítaný po mnoho dní a noci na rozbouřeném moři.
Po paměti ?apadal v temnotách někam mezi bělavá mračna, pásma a kupy studeného peří a tak spal v nepředstavitelné poloze, opačným směrem, hlavou dolu,, zabořen temenem do prachové dřené polštářů, jako kdyby chtěl ve spánku provrtat a napřič prn-putovat ty mohutné masivy peřin, které narůstaly noci. Zápasil vc spánku s témi peřinami jako plavec s vodou, hnětl je .1 misii tělem jako obrovskou diii těsta, do které se propadal, a ita šerého úsvitu
74
71
se budil, upachtený a zalitý potem, vyvržený na břeh haldy polštářů, které nedokázal při těžkých nočních zápasech přemoci. A tak, napůl vyvržen z tůně spánku, zůstával na chvíli viset beze smyslů na okraji noci, hrudi lapal po vzduchu a peřiny kolem něho narůstaly, kysaly - a oper ho zarůstaly jako kupy těžkého, belavého těsta.
Spal pak dlouho dopoledne a polštáře se zatím urovnávaly do velké, bílé, ploché roviny, po které putoval jehú upokojený spánek. Po těch bílých silnicích se vracel pomalu sám k sobě, ke dni a kc skutečnosti - až nakonec otvíral oči jako spici pasažér, když vlak zastaví ve stanici,
V pokoji panovalo ustáté pŕíšeri s usazeninou mnoha dni samoty a ticha. Jenom okno kypělo ranním rojenim much a závěsy jiskřivě planuly. Pan Karel vyžíval ze svého těla, z hloubi tělesných dutin zbytky včerejška. To zívání sc ho zmocňovaly v takových křečích, jako kdyby ho chtělo obrátit naruby. Vyvrhoval jim zc sebe ten pi*ek a ta břemena - nestrávené pozůstatky včerejška
Když si tak ulevil a trochu si vydechl, zapisoval si do notesu výdaje, kalkuloval, počítal a snil. A potom dlouho nehybné ležel sc skelnýma očima, které byly vypouklé, vlhké a měly barvu vody. Ve vodnatém příšeří pokoje, rozjasňovaném odrazem žhavého dne za závěsy, odrážely jeho oči jako malinká zrcátka všechny lesklé předměty: bílé skvrny slunce v okenních Škvírách a zlatý čtyrůhel-nik závěsů - a jako kapka vody v sobě opakovaly celý pokoj s tichem koberců a prázdných židli.
Zatím den za závěsy hučel stále plamenněji bzučením much.
zešilelých sluncem. Okno v sobě inmohlo sméstnat ten lni. a závěsy omdlévaly oslnivým vlněním
Tehdy se vyhrabával z peřin a ještě nějakou chvíli posteli a bezděčně sténal Překročil třicítku a jeho tělo začínal" sklon ke korpulentnosri Zdálo sc, že v tom organismu, otékajium tukem a utýraném pohlavními výstřednostmi, ale stále ještě vzdou-vaném bujnými šťávami, dozrává nyní v tichu pomalu jeho budoucí osud.
Když tak seděl v bezmyšlenkovitém, vegetativním strnuti, celý proměněn v krevní oběh, oddechováni a hluboké pulsováni Háv, rostla v hloubí jeho zpoceného těla, pokrytého na různých místech chmýřím, jakási neznámá a nezfurmovaná budoucna jak" nestvůru ý výhonek, fantasticky bující do netušené dimenze. Neděsil se ho, neboť citil už svou totožnost s oním neznámým a obrovitým, které mělo nastat, a rostl bez odporu a v podivné shodě spolu s ním, zdřevěnělý klidnou hrůzou; poznával už budoucího sebe sama v tom kolosálním květném bujeni a v léch fantastických , nakupen i nách, které dozrávaly před jeho vnitřním zrakem. Jedno oko sc mu v těch chvílích lehce stáčelo ven, jako kdyby odcházelo do jiné dimenze.
Potom se z toho bezmyšlenkovitého omámení a z těch ztracených dálav vracel zpět k sobě a do přítomnosti; viděl na koberci svá tučná a jemná jakoby ženská chodidla, a pomalu vytahoval zlaté knoflíky z manžet denní košile. Potom šel do kuchyně a nacházel tam ve stinném koutě vědérko s vodou, kroužek tichého a bdělého zrcadla, kicrč tam na očho čekalo - jako jediná živá a védouci
bytost v tom prázdném byte. Naléval si vodu do umyvadla a vychutnával kůží její mdlou, ustátou a nasládlou mokrost.
Dlouho a pečlivé se věnoval toaletě, nespěchal a vkládal pauzy mezi jednotlivé manipulace.
Prázdny a zanedbaný byt ho /neuznával a nábytek i steny za nim slidily s mlčeni i vou kritikou
Když vstupoval do jejich ticha, připadal si jako vetřelec v tom podvodním zatopeném království, v němž plynul jiný, odlišný čas.
Když Otvíral vlastni zásuvky, cítil se jako zlodej a chodil bezděčně po špičkách, jako hy se bál probudit halasnou a nadbytečnou ozvěnu, cekající podrážděné na nejmenši přič i nu, ahy mohla vybuchnout.
A když konečné, přecházeje tiše od skrine ke skříní, nasel kousek po kousku všechno, to potřeboval, a dokončoval toaletu mezi nábytkem, který ho mlčky a s neprítomným výrazem toleroval, a když byl potom konečně hotov, stál s kloboukem v ruce na odchodu a styděl se. že ani v poslední chvílí nemohl najit slovo, které by překonalo to nepřátelské mlčeni. A tak odcházel pomalu, rezignovaně a se sklopenou hlavou ke dveřím - a opačným směrem se zatím beze spěchu - do hloubi zrcadla - vzdaloval kdosi navždy obrácený zády - prázdnou radou pokojů, které neexistovaly.
7A
SKOŘICOVÉ KRÁMY
Když nastaly nejkratií, ospalé zimní dny, uzavřené z obou stran -jitrem i večerem - do kožisinových okrajů pŕiseŕi, v té době, kdy se město čím dál tím hlouběji rozvětvovalo do labyrintů zimních noci, s námahou privolávaných krátkým rozedněním nazpět do stavu Střízlivosti - můj otec byl už ztracen, zaprodán a vázán přísahou tamté sféře.
Obličej i hlava mu tehdy bujně a divoce zarůstaly šedivými vousy, které nepravidelné trčely ve vět h těch, štětinách i dlouhých štětkách, vyrážejících z bradavic, oboči i nosních d i re k - což otiskovalo |chn fyziognomii podobu starého naježeného lišáka.
ťľich a sluch se mu neobyčejné zbystŕovaly a z proměn jeho mlčící, napjaté tváře bylo patrno, že pomoci těchto smyslů je ve stálém kontaktu S neviditelným světem tmavých zákouti, myších děr, prázdných ztrouchnivělých prostor pod podlahou i komínových
Ililv
Všechny šramoty, noční praskoty i skrytý, skřípající život podlahy v něm měly neomylného a bdělého pozorovatele, špeha a sptk-
79
lencc. Pohlcovalo ho tú natolik, že se zcela hrou žil do té pro nás, nedostupné sféry, o niž bc ani nesnažil podat nám nejakou zprávu.
Nejednou, když výstřednosti tě neviditelné sféry dostávaly ráz pnliš absurdní, nezdržel se, luskal prsty a tiše se smál sám pro sebe. Pohledem se při tom dorozumíval s našim kocourem, který - rovněž zasvěcen do toho světa - zvedal cynickou, chladnou, pruhovanou tvář a znuděně a lhostejné mhouřil kosé škvírky oči.
Při obědě se stávalo, Že uprostřed jídla odkládal najednou núž a vidličku a s ubrouskem uvázaným pod bradou se kočičím pohybem zvedal, plížil se pú měkkých polštářcích prstů ke dveřím sousedního prázdného pokoje a s nejvétši obezřetnosti do něho nakukoval klíčovou dírkou. Potom se jakoby zahanbene, s rozpačitým úsměvem vracel ke stolu a stále si při tom mručel a nevýrazné pobroukával něco v souvislosti s vnitřním monologem, do něho* byl pohroužen.
Aby ho trochu rozptýlila a odvedla od chorobné průzkumnic ke činnosti, vytahovala ho matka na večerní procházky. Chodil na né mlčky, bez odporu, ale bez přesvědčeni, roztržitý a duchem nepřítomný. Jednou jsme šli dokonce do divadla.
Octli jsme se opět v onom velkém, špatné osvětleném a špinavém sále, plném ospalého lidského šumotu a bezladného zmatku Ale když jsme se prodrali lidskou tlačenici, olnevila se před námi obrovská bledé modrá opona jako nebe jakési jiné oblohy. Veliké, malované růžové masky s nafouklými tvářemi se nořily do nezměrného plátěného prostoru. To umělé nebe se roztahovalo, rozlévalo do šířky i do délky a vzdouvalo se nesmirným duchem patosu a vel-
kých gest, atmosférou toho umělého a leskem naplněného světa, který tam na dunícím lešení scény přijímal svůj tvar. Záchvěvy, připlouvající po vilike tváři toho nebe. i oddechováni obTOvs-keho plátna, jímž rostly a ožívaly masky, prozrazovalo iluzornost této oblohy a způsobovalo ono mihotáni skutečnosti, které v metafyzických okamžicích pociťujeme jako záchvěvy tak-iiistvr
Masky třepetaly červenými víčky, barevné rty něco nehlasné šeptaly a já jsem viděl, že nastane chvíle, kdy napětí tajemnusti dostoupí vrcholu, a potom vzduté nebe opony doopravdy pukne, zvedne se a ukáže věci neslýchané a oslnivé.
Ale nebylo mi dáno dočkat se oné chvíle, neboť otec mezitím začal projevovat jisté známky neklidu, ohmatával si kapsy a nakonec prohlásil, ic si zapomněl peněženku s penězi a důležitými doklady.
Po krátké poradě s matkou, při které byla podrobena Adélina poctivost chvatnému celkovému zhodnoceni, mi navrhli, abych se vydal domů a podíval se po peněžence Podle matčina názoru bylo do začátku představeni ještě spousta času a při své hbitosti jsem se mohl vrátit včas.
Vysel jsem do zimní noci, barevné iluminacemi nebe. Byla to ledna z těch jasných noci, za kterých je hvězdná obloha tak rozlehlá a rozvětvená, jako kdyby se rozpadla, rozlámala a rozdělila na labyrint různých nebeských sfér, schopných podělit celý kalendářní měsíc zimních nocí a pokrýt svými stříbrnými a malovanými přikrovy všechny jejich noční zjevy, události, dobrodružství a karnevaly.
Jc neodpustitelné lehkomyslně posilni do takové noci mladéln chlapce s důležitým a naléhavým úkolem, neboť v jejím polosvětle se ulice zmnohonásobuji, zaplétají a ?a měnu j i jedny za druhé, V lilnubi města se ocevirap - abychom tak řekli - ulice dvojnásobné, ulice dvojnické, ulice klamné a omylné. Očarovaná a zmatená obraznost si tvoři iluzorní, ale přitom jakoby dávno známé a povědomé plány města, ve kterých ty ulice maji Své místo a jméno, a noc ve své nevyčerpatelné plodnosti nemá nic lepšího na práci než dodávat stále nové smyšlené konfigurace. Ta pokušeni zimních nocí začínali obvykle nevinně snahou zkrátit si cestu a použit neobvyklého nebo rychlejšího průchodu. Vynořuji se lákavé kombinace přetnout spletité putováni nějakou nevyzkoušenou příčnou uličkou, Ale tentokrát to začalo jinak.
Sotva jsem odélal pár kroků, všiml jsem si, že nemám plaší". Chtěl jsem se vrátit, ale po chvili se mi zdálo, že by to hyla zbytečná ztráta času, neboť noc nebyla vůbec chladná, naopak, byla žilkovaná závany podivného tepla, dechem jakéhosi falešného jara. Snih se srazil na bílé beránky, do nevinného, sladkého rouna, které vonělo fialkami. Do stejných beránků se rozpustilo nebe, na kterém se měsic zdvojnásohil, ztrojnásobil a v toni svém zmnoženi ukazoval všechny své fáze a postaveni-
Obloha toho dne obnažovala svou vnitřni konstrukci v mnoha téměř anatomických preparátech, ukazujících spirály a sloje švéda, průřezy bledozelených hrud noci, plazmu prostorů a tkáň nočních blouznění.
Za takové noci nelze jit Podvalim ani žádnou jinou z temných
H2
ulic, kccrč tvoři rub a jakousi podšívku čtyř hran náměstí, a ne vzpomenout si, žc v tu pozdní dobu bývají ještě občas otevřeny některé e oněch «|ÍÍUlkh a přitažlivých krámů, na něž se ve všední dny zapomíná, Říkám jim skořicové krámy podle jejich skořicové tmavého dřeveného obloženi.
Ty vskutku ušlechtilé obchody otevřené do pozdní noci byly vždy před metem mého horoucího sněni.
Jejich slabé osvětlené, temné a slavnostni interiéry voněly sytou v útlí barev, laku, kadidla, aromátem dalekých zemi a vzácných látek, Mohl jsi tam nalézt bengálske ohně, čarodějné krabičky, známky dávno zmizelých zemi, čínské obtisky, indigo, kalafunu z Malabaru. vejce exotického hmyzu, papoušků i tukanů, živě salamandry a bazilišky, kořen mandragory, norimberské mechanismy, homunkuly v květináčích, mikroskopy a dalekohledy a především vzácné a nezvyklé knížky, staré folianty plné prapodivných rytin a omamných historii.
Pamatuji se na staré, důstojné kupec, kteří obsluhovali zákazníky v diskrétním mlčeni se sklopenýma očima, plni moudrosti a pochopeni pro jejich nejtajnějši přáni. Ale nade vším tam kralovalo jedno knihkupectví, vc kterém jsem si jednou prohlížel vzácné ■ zakázaně tisky a publikace tajných klubů a odhrnoval tak roušku / mučivých □ opojnýlh tjji.msivi.
Tak zřídkakdy se naskýtala příležitost vstoupit do těch krámů -a ještě k tomu s malou, ale postačující částkou peněz v kapse. I pres veškerou důležitost poslání, které bylo svěřeno mé horlivosti, nebylo možno nechat si ujít takovou šťastnou náhodu.
A4
\
Abych se dostal na ulici nočních krámů, bylo nYna podle mých výpočtů dát sc boční uličkou a minout dvé nebo tři příčně ulice. To mě vzdalovalo od mého cile, ale to. co bych zameškal, mohl bych dohonit, kdybych šel zpátky přes Solné župy.
Okřídlen touhou podívat se do skořicových krámů, zabočil isem do známé ulice, spiše jsem letěl, než šel, a přitom jsem dával bedlivě pozor, abych si nespletl cestu. Tak jsem minul ui třetí nebo čtvrtou příčnou ulici, ale vytoužený průchod sc stále neobjevoval. A ještě ke všemu ani konfigurace ulic neodpovídala obrazu, který jsem očekával- Po krámech ani stopy. Sel isem ulici, ieiiž domy neměly nikde vstupní hrány, ale jen neprodyšně uzavřená okna >lépá měsíčním odleskem. - „Po druhé straně by mela vést správná ulice, z niž se vchází do těch domů,4' myslil jsem si. Zneklidněn jsem přidával do kroku a v duchu jsem sc loučil s myšlenkou, žc se podivám do krámu. Jen abych se odtud rychle dostal do známých nblastí města. Docházel jsem na konec ulice, zneklidněn, kam mě vlastně vede. Vyšel jsem na širokou, jen tu a tam zastavěnou cestu, velmi dlouhou i\ rovnou. V tu chvíli mě ovanul dech volného prostoru, Přímo u cesty anebo uvnitř v zahradách tam stály malebné vily, ozdobná sidla boháčů. V průtvách mezi nimi bylo vidět parky a ůhradni zdi sadů. Z dálky připomínal ten pohled dolní, málokdy navštěvované patric Lcšřianské ulice. Mčsični světlo, rozpuštěné na nchi do střibtných šupin a do tisícerých beránků, bylo bledé a jasne jako za dne - pouze parky -,\ zahrady se černaly na téstřihrné krajinomalbě.
Když jsem sí pozorné prohlédl jeden z těch domů, došel jsem S5
k závěru, Že mám pred sebou zadni. nikdy neviděnou stranu gymnaziální budovy. Pravé jsem přicházet k bráně, která byla k mému úžasu otevřena. Na chodbě se svítilo. Vesel jsem dovnitř a OCtJ isem se na červeném koberci v chodbě- Doufal jsem, že se mi podtít nepozorovaně proklouznout budovou a vyiit přední branou, a ti m si znamenitě zkrátit cestu.
Vzpomněl jsem si, že se v tu pokročilou dobu jisté v učebné profesora Arendta koná jedna z nepovinných hodin, protahujících se do pozdní noci, na které jsme se v zimních měsících scházeli v zápalu ušlechtilého nadšeni pro kreslířská cviícni, k nimž nás píidnitil onen znamenitý učitel.
Mala skupinka pilných žáku se téměř ztrácela ve velkém tmavém sále, na jehož stěnách se do obrovských rozměrů rozrústaJy a lámaly bctny našich hlav, vrhané dvěma malými svíčkami hořícími v hrdlech láhvi.
Abych řekl pravdu, příliš jsme při těch hodinách nekreslili a profesor nemel zvlášť jasné vymezené požadavky. Někteří si z domova přinášeli polštáře a ukládali se na lavicích k lehké dřímotě, A jenom ti nejpilnějši kreslili přímo pod svickou, ve zlatém okruhu jejího světla.
Obvykle jsme dlouho Čekali na profesorův příchod a nudili jsme se při ospalých rozhovorech. Nakonec se otevíraly dveře jeho pracovny a on vcházel - malý, S krásnými vousy, s esoterickvmi úsměvy, diskrétními zámlkami a s aromátem tajemství. Rychle za sebou přirážel dveře kabinetu, jimiž se za jeho hlavou v okamžiku otevřeni snažil prodrat zástup sádrových st inu, Fragmentů klasických
• f
bolestných Niobid, Danaid a Tantalidů, celý ten smutný a jalový Olymp vadnoucí už dlouhá léta v onom muzeu sádrových soch. Příšeří té místnosti bylo kalné i *a dne a ospale se ploužilú ze sádrového sněni, prázdných pohledů, blednoucích oválů a zamyslených gest. odcházejících do nicoty. Rádi jsme naslouchávali ™ dví-řnn onomu tichu, plnému povzdechů a šepotů toho rumoviště droliciho se v pavučinách, toho soumraku bohu, rozkládajícího se v nudě a monotonii
Profesor, celý slavnostní a okázalý, se důstojně procházel kolem prázdných lavic, v nichž jsme cosi kreslili v šerém odlesku zimní noci - rozptýleni do malých skupinek. Bylo tiše a ospale. Tu a tam se moji kamarádi ukládali ke spánku. Svíčky v lahvích pomalu dohasinaly, Profesor 9C ponořil do hluboké vitriny, plné starých foliantů, staromódnich ilustraci, rytin a tisků. S esoterickými pett] nám ukazoval Staré litografie večerních krajinek, nočni houštiny a aleje zimních parků, černající se na bílých měsíčních cestách.
Při ospalých růz-ho vorech čas uplýval nepostižitelné a ubíhal nerovnomerne, jako kdyby dělal uzly na míjení hodin a pindy zase jako kdyby polykal cele prázdné intervaly trvám A i u znenadání, bez jakéhokoliv přechodu, jsmesc s naši skupinkou setkávali ož na zpáteční cestě na pěšince v parku, hilé sněhem a chráněné po stranách černým, suchým houštím keřů. Sli jsme podél toho chundelatého břehu temnoty a nntali n medvědí kožich krovití, praskajících pod našima nohama do |asnc bczmésičiic ihkí, dn mléčného, falešného dne dlouho po půlnoci. Rozptýleni běloba toho světla, mžici ze sněhu, z bledého povětří i z mléčných prosto-
ru, vypadala jako kry papír rytiny, na niž jsou hlubokou tercii klikaté vyznačeny čárky a šraFy hustých křovisek. Noc nyni hluboko po půlnoci opakovala série nok tur n a nočních rytin profesora Arendta a pokračovala v jeho fantaziích,
V tum černém houšti parku, v chundelaté srsti krovín a ve spoustě krehkých větviček byly místy výklenky, hnízda nejhlubši, kypré černé, plně ŕrciatku, tajných gest a bczladných posunkových ro/mluv. V těch hcii/dech hylo tiše a teplo. V huňatých pláštích jsme tam usedali na vlahém měkkém snehu a pojídali jsme ořechy, kterých bylo za oné jarní zimy v tom Lískovém houšti plno. Křovisky se nehlasně proplétaly kuny, lasičky a ichneumoni, čenichající kožešinová zvířátka, protáhlá, na nízkých nožkách a s páchnoucím kožíškem. Měli jsme podezřeni, že mezi nimi byly i ukázky ze školního kahinetu. které - ač vycpané a pelichající pociťovaly za té hilé noci ve svých prázdných vnitřnostech hlas starého instinktu, hlas říje, ů vracely sc do mateční k u kc krátkému, prcludněmu živoru-
Ale Zvolna sc fosforeskuváni jarního sněhu kalilo a haslo a nastá vala černá, hustá tma před úsvitem. Nékteři z nás usínali v teplém -■rulu.:, jiní se \ houštinách dohm.i;á\ ili b-.ľi svých dominu .1 tápa vq vstupovali do temných vnitřku, do sna rodičů a bratři, do pokračováni onoho hlubokého chrápání, které doháněli na svých opožděných cestách.
Ty noční seance měly pro mne mnoho tajemného kouzla a ani nyni jsem si nemohl nechat upit příležitost a nenahlédnout na okamžik do kreslírny. Byl jsem však rozhodnut, že nepřipustím.
os
Libých se tam zdržel víc než malou chvilku. Ale když jsem vstupox ,il po zadních cedrových schodech prostoupených zvučnou rezonancí, poznal jsem, že se nalézám v cizí, nikdy neviděné části budovy.
Ani nejlehčí šelest zde nerušil slavnostní ticho. Chodby byl v v tomto křídle prostornějií, pokryté plyšovým kobercem a velmi elegantní. V jejjeh ohybech svítily male, temné planoucí lampy, Minul jsem jeden takový ohyb a octl jsem sc na chodbě jeJté větší, zařízené s palácovým přepychem. Jedna Stěna se otvírala širokými skleněnými arkádami do soukromého bytu, Před očima se mi tu zjevila dlouhá, dozadu ubíhající amfiláda pokojů, zařízených s oslnivou nádherou. Špalírem hedvábných tapet, zlacených zrcadel, drahocenného nábytku a mnoboramenných křišťálových lustrů se zrak Sunul do kypré dužiny přepychových interiérů, plných barevného vířeni a mihotavých arabesek, proplercných girlánd i rozvirajících sc kvéců. Hluboké ticho těch prázdných salónů naplňovaly pouze tajemné pohledy, které si vyměňovala zrcadla, a zmatený útěk arabesek, táhnoucích se ve vlysech vysoko podél stěn a ztrácejících se ve štukatuře bílých stropů.
S údivem a úctou jsem stanul před tím přepychem. Domníval jsem se. Že mě moje nočni eskapáda neočekávaně zavedla do ředitelova křidla, k jeho soukromému bytu. Stál jsem jako přikován zvědavosti, připraven k ůiěku při sebelehčím šramotu, a srdce mi tlouklo- Kdybych byl přistižen, jak bych mohl ospravedlnit toto své nočni špehováni a troufalou dotémost? V některém z hlubokvch plyšových křesel mohla nepozorované a tiše sedět ředitelova dceruška a najednou ke mně od knížky zvednout oči - černé,
B9
Sibyliny, klidné oči, jejichž pohled nikdo z nás nedokázal vydržet. AJe ustoupit v polovine cesty a nesplnit předsevzatý plán, tu bych si vyčítal jako zbabělost. Ostatně kolem, v interiérech hýřících přepychem a osvetlených tlumeným světlem neurčité denni doby, panovalo hluboké ticho. Arkádami chodby jsem na druhé straně prostorného salónu viděl velké zasklené dveře na terasu Kulem bylo tak ticho, že jsem si dodal odvahy. Nezdálo se mi. že by bylo néjak zvlášť riskantní, kdybych sestoupil po těch několika schodech, vedoucích na úroveň sálu, několika skoky přeběhl velký drahocenný koberce, a octl sc ca k na terase, z niž bych se bez námahy mohl dostat na dobře mi známou ulici-
IJdélal jsem to. Když jsem scsmupil na parkety salónu pod veliké palmy, vyrážející tam z květináčů až k nástropním arabeskám, zpozotoval jsem, že iscm se vlastně octl už na neutrální půdě, neboť salón vůbec neměl přední stěnu. Byla to vlastně jakási veliká Lodžie spojená několika schody s naJim náměstím. Tvnŕila v jistém smyslu odnož tohoto náměstí a některé kusy nábytku stály už na dlažbě. Sehéht jsem po několika kamenných schodech a hyl jsem opět na ulici.
Souhvězdí se strmé obrátila hlavou dolů, všechny hvězdy se otočily na druhou stranu, ale měsíc, zahrabán do peřiny obláčků, které rozsvěcoval svou neviditelnou přítomnosti, vypadal, jako kdyby měl pred sebou ještě nekonečnou cestu, a ponořen do svého spletitého nebeského řemesla, nemyslel na Úsvit.
Na ulici se černalo několik drožek, oježděných a rozvrzaných jako zmrzačeni, dřímající krabové nebo švábi, Vozka se naklonil
i vysokého kozlíku. Mčl drobnou, červenou, dobrosrdečnou tvár „Tak pojedeme, mladý pane?" zeptal se, Vůz se zachvěl ve všech kloubech a ohybech svého mnohočlánkového těla a dal se do pohybu na lehkých obručích.
Ale kdo se za takové noci svěřuje vrtochům nevypočítate] něho drožkiŕc? Mezí vrzáním drátů a v dunění boudy i celého kočáru jsem se S ním nemohl domluvit o cíli cesty. Kýval na všechno nedbale a shovívavě hlavou, prozpěvoval si a jel okružní cestou kolem města.
Před jakýmsi výčepem Stála skupina drožkáŕú a kynula mu přátelsky rukama Něco jim vesele odpověděl a potom mi, aniž zasta-vil pOVOZ, hodil optatě na kolena, sesmekl se z kozlíku a připojil se k hloučku kamarádů. Kůň. starv, moudrý drožLiřski kun, se letmo ohlédl a pokračoval v cestě jednotvárným drožkářským klusem. Právě ten kůn vzbuzoval důvěru - vypadal moudřejší než vozka. Ale ŕidit jsem neuměl - musel jsem se podrobit jeho vůli. Vjeli jsme na predmestskou ulici lemovanou z obou stran zahradami. Ty zahrady pomalu, podle rytmu našeho pohybu vpřed, přecházely v parky s vysokými stromy, a ty se pak měnily v lesy.
Nikdy nezapomenu na tu prosvětlenou jízdu ncijasnéjsí zimo i noci. Barevná mapa nebes se rozrostla do nesmírně kupole, na niž se navršily fantastické pevniny, oceány a more, počmárané čarami hvězdných virů a proudů, světelnými čarami nebeské geografie. V tom vzduchu se dýchalo Lehčeji a povétři začalo světélkovat jako stříbrná gáza. Zavoněly fialky, Zpod sněhu, zvlněného jako bílý perzián, se vykláněly rozechvělé anemónky s jiskrou měsíčního
*2
světla v něžném kalichu. Celý les jako h v zářil tisícerými světly, hvězdami, které marnotratně ronila prosincová obloha. Vzduch dýchal i a kýmsi tajemným jarem, nevýslovnou čistotou sněhu a fialek, Vjeli jsme do podhorské krajiny, Linie pahorků, chundelatých holými metlami stromů, se zvedaly k nebi jako blažený povzdech. Na těch šťastných svazích jsem uviděl celé zástupy poutníků, sbírajících v mechu a krovinách spadlé hvězdy, zmáčené sněhem. Cesta zpŕ/ikŕelä, koni to klouzalo a jen namáhavě táhl vůz, stenající ve vséch ohybech. Byl jsem šťasten, Plícemi jsem vdechoval to blahodárné jato ovzduší, tu svěžest hvězd A sněhu ľŕed konskou htudi se kupil násep bílé sněhové pěny. čím dál tím vyšší a vyšší. Kůn se namáhavě prokopával jeho čistou a svěží masou. Nakonec toho nechal. V vstoupil ;sem i. drožky Dýchal těžce, se svěšenou hlavou. Přitiskl jsem si jeho hlavu na prsa: ve velkých černých očích se mu leskly slzy. A tu jsem zpozoroval na jeho břiše okrouhlou černou ránu. „Proč jsi mi to neřekl?" zašeptal jsem plačky. „Můj drahý, to prcce pro tebe," pravil a zmenšil se do podoby maličkého dřeveného koníka. Opustil jsem ho. Bylo mi podivně lehce a šťastné- Uvažoval jsem, mám-h čekat na malou lokálku, která tu jezdila, anebo zda se mám vrátit do mčsia pěšky.
Pustil jsem se lesem dolů po strmých serpentinách; nejprve jsem Sel lehkým, pružným krokem a potom, jak psem zvyšoval rychlost, přešel jsem do klouzavého šťastného běhu, který se v mžiku změnil v jízdu jako na Lyžích, Mohl jsem si po Libostí regulovat rychlost a řídit jízdu lehkými obraty těla,
Poblíž města jsem zabrzdil triumfální běh a změnil jej ve sporá-
*3
daný procházkový krok Měsíc ještě stále- tkvěl vysoko. Transformace oblohy a metamorfózy jejího mnohonásobného klenuti, přecházející do čim dál umnějších konfiguraci, nebraly konce Jako stříbrný astroláb otevíralo nebe té čarodějné noci mechanismus Svého nitra a ukazovalo v nekonečných evolucích zlatistou matematiku svých ozubených kol a kolcčck-
Na náměstí jsem potkal lidi vychutnávající procházku. Všichni, očarováni obrarem té noci, měli tváre povznesené ů postřibřené magii nebes, Starost o peněženku mě Úplně opustila. Otec, pohroužen do svého podivinsrvi, už na |Cíi 2-tťátu určité zapomněl a na matku jsem se neohližcl.
7.a takové noci, jediné v roce, přicházejí šťastné myšlenky, vnuknuti a vestecké doteky božího prstu- Pln nápadu a inspiraci, chtěl jsem zamířit k domovu, když tu mi zastoupili cestu kamarádi s knižkami po J p.iJ'i. Příliš lny. se \ •. i.\il: do školy. p robu a-n. i:i-ľ!V té noci, která nechtěla sknneit-
Sli JS.hic společně na procházku príkre klesající ulici, ze které vanula vůně fialek, nevědouce, zda se na sněhu stříbři ještě magie noci anebo zda se už probouzí svítání , , .
KROKODÝLÍ ULICE
V dolní zásuvce hlubokého psacího stolu si můj otec schová v ;tl starou krásnou mapu našeho města,
Byl to celý svazek pergamenových listů in folio, kteté byly původně spojeny plátěnými proužky a tvořily obrovskou nástěnnou mapu v podobě panoramatu z ptáci perspektivy.
Zavěšena na stěnu, zaujímala téměř prostor celého pokoje a otvírala daleký výhled do celého údolí Tysménicc, vinouci se v zákrutech jako bledé zlatá stuha, do celého pojezeří široce rozlitých močálů a rybníků i na zvlněné předhůří, táhnoucí se k jihu nejprve nečetnými a potom stále hojnějšími pásmy, šachovnici oválných pahorků, čliii dál tím menších a bledších, podle toho. jak se vzdalovaly ke zlatavé, zakouřené mlze obzoru. Z réch uvadlých dálek periférie se vynořovalo město a rostlo směrem dopředu, nejprve ještě v nediferencovaných komplexech, v sevřených blocích a masivech budov, zpřetinaných hlubokými úvozy ulic, a jak se pak přibližovalo, začaly se v ncm rozlišoval jednotlivé domy, narýsované s ostrou výraznosti záběrů zachycovaných dalc-
94
kohlcdcm. V těchto předních plánech zachytil rytec cely spletit} a rozmanitý šum a ruch ulic a uliček i ostrou zřetclnost říms, archi-trávů, archivolt a pilastrů, svíticích v pozdnim temném zlaté pochmurného odpoledne, které noři všechny ohyby a výklenky do hluboké sépie stínu. Kvádry a hranoly toho stínu se jako plástve tmavěli u medu vřezávaly do úvozů ulic a svou teplou, šťavnatou masou zaplavovaly tady celou polovinu ulice, a tam zase průrvu mezi domy a svou ponurou romantikou stinů vtipkovaly té mnoho-ivárně architektonické polyfonii dramaticiiOít a orchestrálnost.
N.i tomto planu, vypracovaném ve stylu hirnkniih prOVpcktů, okolí Krokodýli ulice svítilo prázdnou bělosti, jako se na zeměpisných mapách obvykle označuji polárm kraje a neprobádané krajiny pochybné existence. Jenom linie několika ulic tam byly dokresleny černými čárkami a opatřeny jmény, napsanými na rozdíl od ušlechtilé antikv, liných nápisů prostým, neozdobným písmem- Kartograf se zřejmě zdráhal usn.-w pťislušnost té čtvrti k ostatnímu měsM i ■■■■■■ výhrady vyjadri] tim odlišným znevažujícím provedením
Abychom pochopili tu rezervovanost, musíme si již nyní všimnout dvojznačného ■ pochybného charakteru té čtvrti, která se tak značné lišila od zásadního tónu celého mésta-
Byl to průmyslové obchodní obvod s křiklavě zdůrazněným rázem střízlivé užitečnosti. Duch času a mechanismus ekonomiky neušetřil ani naše město; zapustil kořeny na odrezku jeho periférie a tam se rozrostl do přiživnické čtvrti.
Zatímco ve starém městě panoval ještě stale noční, pokoutní obchod prodchnutý slavnostní ceremoniálností, v té nové čtvrti se
okamžité rozvinuly novodobé, střízlivé formy komercialismu. Pseudoamerikanismus, naroubovaný na starý, ztrouchnivělý podklad města, zde vyrazil bujnou, ale prázdnou a bezbarvou vegetaci zmetkovité a liché okázalosti. Rylo tam vidět laciné, špatně postavené domy s karikaturnimi Fasádami, polepené tnonstróznimi itukaturami z popraskané sádry. Staré, křivé předměstské domky dostaly narychlo slepené portály, vt kterých člověk teprve při bližším prozkoumáni odhalil nuzné imitace velkoměstského zařízení, Vadné, matné a špinavé výkladní skříně, na kterých se ve zvlněných reflexech lomil temný odraz ulice, neohoblované dřevo portálů, šerá atmosféra těch jalových interiérů, ve kterých se na vysokých policích i podél oprýskaných a drolicích se sten usazovaly pavučiny a chuchvalce prachu, to vše zde vtiskovalo krámům pečeť divokého Klondiku. V řadě tam stály jedna za druhou krejčovské dílny, konfekce, skladiště porcelánu, drogerie a kadeřnictví. N n jejich šedivých velikých výkladních skříních byly šikmo nebo do polokruhu uspořádané nápisy ze zlacených plastických písmen: CONFISBRIE, MAN UC U RE. KING OF ENGLAND
Staro usedlici si zachovávali značný odstup od té Čtvrti, ubývané chátrou, vyvrheli, kreatúrami bez charakteru a bez kompaktnosti, pravou morálni spodinou, onou jarma reč n i odrůdou člověka, jaká se rodi v takových cFcmčrnich centrech. Ale ve dnech úpadku, v hodinách nízkého pokušeni se stávalo, že ten nebo Dnen z obyvatel města - zpola náhodou - zabloudil do oné pochybné Čtvrti, Ani ti ncjlepší nebyli vždy chráněni před pokušením dobrovolné degradace, nivelizace hranic a hierarchii a před nebezpečím,
¥7
že zabřednou do toho plytkého bahna nediferencovauusti, snadné intimity a špinavé promiskuity- Tato čtvrť byla eldorádeni takových morálnich dezertérú a viech, kdož zběhli od praporu své vlastni důstojnosti. Všechno tam vypadalo podezřele a dvojsmyslné, viech-no tajemným pomrkáváním, cynicky artikulovaným gestem i vyzývavé a záletné přimhouřeným očkem zvalo k nečistým nadějím, všechno vymaňovalo z pout nízkou Lidskou přirozenost
Málokdo si bez zvláštního upozorněni všiml podivně osobitosti čtvrti: chyběly tam barvy, jako kdyby si v tom jarmarečním, na honem vyrostlém městě člověk nemohl dovolit přepych barevnosti. VSechno tam bylo šedivé jako na jednobarevných Fotografiích nebo jako v ilustrovaných prospektech. Tato podobnost znamenala více než obvyklou metaforu, neboť když člověk putoval tou částí města, měl chvílemi vskutku pocit, že listuje v nějakém prospektu, v nud-r.il:i ikiiu-i ul h-hod nich inzerátů, meri uimií parazitně za hnízdily podezřelé anonce, dráždivé poznámky a pochybné ilustrace, Tato putováni byla stejné jalová a bezvýsledná, jako když člověk žene vybičovanou fantazii po sloupcích a odscavcich pornografických tisků.
Člověk přijde k nějakému krejčímu, aby si objednal oblek - ohlck laciné elegante, tak charakteristické pro tuto čtvrť. Lokál je velký a prázdný, velmi vysoký a bezbarvý. Ohromné, mnohopatrovc police se zvedají jedna za druhou do neurčité výsky haly. Poschodí prázdných polic vedou zrak nahoru až ke stropu, který by docela dobře mohl být i nebem, nuzným, bezbarvým a oprýskaným nebem té čtvrti. Naproti tomu djlši skladiště, kicrá je vidět otevřenými
dveřmi, jsou až kc stropu plni krabic a kartónů, navŕšených na sebe jako obrovská kartotéka, která se nahoře pod bezladným nebem půdy rozpadá v kuhaturu prázdnoty, v jalové stavivo nicoty. Velkými šedými okny, mnohonásobné čtverečkovauými [ako archy kancelářského papíru, nevniká svetlo, neboŕ prostor krámu byl už dříve jako vodou naplněn indiferentním šerým přisvitem, který nevrhá siin a ničemu nedává vyniknout. A hned se k nám přitočí vytáhlý mládence, podivuhodně úslužný, ohebný a na všechno kývající, a &naži se vyhovět našim přáni m a zaplavit nás lacinou a mělkou výmluvnosti obchodního přiručího. Ale když - za neustálého mluveni - rozvinuje obrovské štůčky sukna a zkouši, rasi a přehazuje nekonečnou řeku látky ve snaze zformovat z jejich záhybů iluzorní kabáty a kalhoty, celá ta manipulace dělá dojem něčeho neskutečného, jakési komedie ironicky přehozené přes pravý smysl věci.
Prodavačky, štíhlé a černé, každá s nějakým defektem krásy ^charakteristickým pro tuto čtvrť vetešnického zboži) vcházejí a vycházejí, zůstávají štát ve dveřích skladišť a sonduji očima, zda příslušná záležitost (svěřená zkušeným rukám přiručího) spěje kc správnému zakončeni. Přiťuči se lisá a kroutí a chvílemi dělá dojem transvestity. Když tak diskrétně upozorňuje spikleneckým přivřením oči na ochrannou značku zboži, na značku s průhlednou symbolikou, chtěl by ho člověk vzít za měkce naznačenou hradu anebo štípnout ho do bledé, napudrované tváře.
Záležitost s výběrem ohlcku ustupuje pomalu do po3adi. Ten do zženštilosti měkký a zkažený mládenec s hlubokým pochopením
ICC
pro klientovy nejintimnéjši záchvěvy nám nechává nyní před očima defilovat zvláštní ochranné značky, celou knihovnu ochranných známek, kolekcionářský kabinet rafinovaného sběratele. A tu se ukáže, že obchod s konfekcí byl jenom zástěrkou, za niž se skrýval antikvariát, sbírky velmi dvojsmyslných knižek a soukromých tisků Úslužný příruči otvirá další sklady, vyplněné až ke stropu knihami, rytinami a fotografiemi, Vinety a rytiny stokrát předstihuji naše nejsmělejši sny. Nikdy jsme netušili tak vysoký stupeň zkaženosti, takovou vynalézavost v bezuzdnosti,
Mezi radami knih se Čím dál tím častěji proplétají prodavačky, šedive .1 papiroM' ;: i k. ■. - ■. i -iy. .i y sp:r.i-M.i p . u;rr.u 11 u v ľ zkaže-ných rvářich, temného pigmentu brunetek o lesklé a mastné černi, která - přikrčena v očich - najeduOu / nich vybíhá klikatinou oslnivého švábího úprku. Ale i opálené rumence, pikantní stigmata černých bradavic a stydlivá znamení temného chmýří prozrazovaly rasu o ztvrdlé, černé krvi. Zdálo se, že to barvivo příliš iricenzivni sily, ta hustá a aromatická sedlina poskvrňuje knihy, které braly do olivových dlani, Zdálo se, že jejich doteky ic - jako pýchavka s dráždivou živočišnou vůni zbarvuji a zanechávají ve vzduchu temny déšť pih a šmouhu tabáku. Povšechná prostopášnost se zatím stále vie vymaňovala z pout vnějšího zdání. Když příruči vyčerpal svou dotěrnou aktivitu, přecházet pomalu do ženské pasivity. A teď leží v hedvábném pyžamu, odhalujícím ženský dekolt, na jedné z mnoha pohovek, rozestavených mezi regály. Prodavačky předvádějí - jedna přes druhou - figury a pozice z rytin na obálkach a jiné již usínají na provizorních lůžkách. Nátlak na
101
kiieiltá povoloval. Propusti li ho z okruhu dotěrného zájmu a ponechali ho jemu samému. Prodavačky, ponořené do rozhovoru, si ho již nevšímaly Obráceny k nému zády nebo bokem, stavěly šc do arogantních kontrapozic, prcšlapovalv ?. nohy na nohu, koketné si pohrávaly se střevíčky a nechaly si po stihlém těle přebíhat odshora dolů hadi hru ůdů, útočíce tak pod rouškou nedbalé neodpovédiiosti na rozníceného diváka, kterého ignorovaly. Tak vypočítavě couvaly a ustupovaly dovnitř a pozvolna otvíraly pole návštěvníkové aktivitě. Využijme toho okamžiku uspané pozornosti, unikněme nepředvídaným důsledkům té nevinné návštěvy a prchněme na ulici.
Nikdo nás nezdržuje. Chodbami knih, mezi dlouhými rcpály časopisů a tisků se dostáváme ven z obchodu, a tu se ocitáme na místě, kde je z vyvýšeného bodu Krokodýli ulice vidět téměř celou délku tohoto širokého traktu až ke vzdáleným, nedokončeným budovám nádraží. Je šerý den. jako vždy v této čtvrti, a celá scenérie chvílemi vypadá jako fotoerafic z ilustrovaných novin, tak šedivé a ploché jsou domy, lidé i povozy. Skutečnost je tu tenká jako papír a všemi škvírami prozrazuje, že ie vlastně imitaci. Chvílemi má člověk dojem, že to všechno se před nim rak vzorné ukládá do pointovaného obrazu velkoměstského bulváru pouze na malém útržku, zatímco už po stranách se celá ta improvizovaná maškaráda rozlézá a rozkližuje - a neschopna vytrvat ve své úloze - rozpadá se za jeho zády v sádru a lepenku, v sklad rekvizit jakéhosi obrovského prázdného divadla- Na povrchu kůžičky se chvěje napětí pózy. ironický patos a nepřirozená důstojnost masky, Ale nás ani
nenapadne demaskovat tyto kulisy- Navzdory lepši části svého věděni cítíme, jako bychom byli vtaženi do vetešnického kouzla té čtvtti, Ostatně na obraze města nechybějí ani jisté rysy sebeironiu. ftady malých přizemnich předměstských domků se střídají s mnoho-patrovými budovami, které - postaveny jakoby z lepenky - jsou konglomerátem štítů, slepených kancelářských oken, skelně šedých výkladních skříni, reklam a čísel. Pod budovami plyne řeka davu-Ulice je široká jako velkoměstský bulvár, ale vozovka je jako náves z ušlapané hliny a je na ni spousta výmolu, kaluži a trávy. Pouliční provoz v této čásii je příkladný a obyvatelé o něm mluví s pýchou a významným zábleskem v oku. Ten šedý, neosobni dav je nesmírné zaujat svou úlohou a s nejverši horlivosti demonstruje zdáni velkoměsta. Nicméně však, pres veškerou podnikavost a ziskuchtivost, člověk tu 111,1 :.luji.-m bludného a jednotvárného bezcílného putování, jakéhosi ospalého průvodu loutek. Celou tu scenérii prostupuje atmosféra podivné malichernosti. Dav plyne monotónně a kupodivu, člověk ho vidi vždy jaksi nevýrazně, figury přeplouvají ve směsici mírného halasu, ale žádná z nich nenabývá zcela A^-razných obrysů. Jenom chvílemi zachycujeme v hlučeni mnoha hlav nějaký temný, živý pohled, nějakou černou buřinku naraženou hluboko do čela, půl jakési tváře, roztržené úsměvem, s ústy, která právě něco pověděla, jakousi nohu vysunutou při kroku dopredu a ztuhlou tak už navždy.
Zvláštnosti této čtvrti jsou drožky, které bez vozků jezdi na vlastni pé*t po ulicích. Ne snad, že by tu nebyli drožkáti, ale ti se, vmi>cni d<i davu a zaujati tisícem záležitostí, o své drožky nestara-
102
i \u
jj. V této čtvrti vnějšího zdáni a prázdného gesta se nepřikládá příliš velká důležitost presnému dli testy a pasažéři se svěřuji bludným povozům s lehkomyslnosti, která zde vttskujc svou pcécí všemu. Castů je můžete vidět v nebezpečných zákrutech, daleko vykloněné z polámané košatiny, jak s opratěmi v rukou napjatě a ohiižné manévruji při vyhýbáni,
V této čtvrti máme také tramvaje. Ambice městských radních v nu;h sluvi svůj ncjvétši triumf. Ale politováníhodné jc vzezření vozů, vyrobených z papirmašé, se stěnami zprobýbanými ů zmačkanými mnoholetým používáním, Často jim úplné chybí přední stěna, takže je možno při jizdé vidět pasažéry, kteří sedí strnule a chovají se nesmírné důstojné. Tyto tramvaje jsnu postrkován1, městskými nosiči. Avšak nejpodivnéjšj jc železniční doprava v Krokodýli ulici.
Občas, pokaždé v jinou denni dobu, většinou ke konci týdne lze pozorovat zástup lidí čekajících v zatáčce ulice na vlak. Člověk ■si nikdy není jist, zda opravdu přijede a kde zastaví, a často se stává, ze lidé zůstávají stát na dvou různých místech, neboř se nemohou shodnout v názoru, kde bude zastávka. Čekají dlouho a stojí v černém, mlčícím zástupu poděl sotva znatelných stop koleji, tvářemi z profilu jako řada bledých papírových masek, vystřižených do fantastické linie úporného zahleděni, A nakonec nečekané přijíždí, už vyjel z bočni uličky, odkud se hu nenadáli, nízký jako had, miniaturní, s malou supici a zavalitou lokomotivou- Vjel do toho černého špalíru a vnesl najednou do ulice tmu řadou vozů, rozsévali, i. li uhelný prach. Temné supěni parní lokomotivy, závan podiv-
it11
ne vaznosti, prostoupeně smutkem, i tlumeny spěch a nervozita proměňují na chvíli ulici za rychle zapadajícího zimního soumraku v nádražní haiu.
Metlou našeho města je ažiutáž jízdenek a úplatkářství.
V poslední chvíli, kdy vlak už stoji ve Stanici, dochází v nervóz-nim chvatu k různému vyjednáváni s Úplatnými železničními úred-niky. Drive než handrkováni skonči, dává se vlak do pohybu, provázen pomalu se sunoucím, rozčarovaným zástupem, který ho daleko vyprovází a nakonec se rozptýlí,
Ulice, na chvíli vtěsnaná do improvizovaného nádraží, plného pŕirmi a dechu dalekých cest, se opět rozjasňuje, rozšiřuje a znova propoušti svým korytem bezstarostný, monotónní zástup procházejících se Lidi, kteří v hlučných rozhovorech putuji podél obchodních vvloh, těch špinavě šedých čtverců, plných iarmarečniho zboží, velkých voskových manekýnů a holičských figurín,
Vyzývavě oblečeny, přecházejí tam prostitutky v dlouhých krajkových šatech, Ostatně mohou to být i ženy holičů a kavárenských kapelníků. Jdou dravčim. Šoupa vým krokem a na nedobrých, zkažených tvářích mají neznatelný kaz, který je přeškrtává: bud šilhají černou křivou šilhäVOSii, nebo mají roztržená ústa, nebo jim chybí špička nosu,
Obyvatelé města jíOu pyšni na ten pach zkaženosti, kterým dýchá Krokodýlí ulice „Nemusíme- si nic odříkat," říkají si hrdě, „můžeme si dovolit i pravou velkoměstskou prostopášnost." Sami tvrdí, Že každá žena v té čtvrti je šlapka, A vskutku, stačí se na některou podívat - a hned se člověk setkává S úporným, lepkavým a lechti-
10A
vým pohledem, který nás zmrazuje ruzkošnickou jistotou. Dokonce i děvčata školou povinná zde nosí kokardy jistým charakteristickém způsobem, osobité kladou štíhlé nohy a v pohledu maji ten nečistý kaz, v němž se skrývá ještě nezformu varta budoucí prostopášnost.
A přece — a přece, mime prozradit poslední tajemství té čtvrti, pečlivě ukrývané tajemství Krokodýli ulice?
bčllcm ntišehu pojednaní jsme několikrát dávali jistá výstražná znamení a delikátně jsme naznačovali své výhrady. Pozorný črt-uai tedy nebude nepřipraven na ten poslední ohrat věci. Mluvili jsme O imitujícím, iluzorním charakteru té čtvrti, ale tato slova maji příliš extrémni a kategorický význam, než aby mohla vystihnout polovičatý a nerozhodný ráz jeji skutečnosti.
Náš jazyk nemá výrazy, které by jaksi dávkovaly stupeň reality a definovaly jeji hustotu. Řekněme to bez okolků: fatálnosti tetn čtvrti je. že se v n t nic nerealizuje, že nic nedospěje do své definitívni podoby, že všechny započaté pohyby zůstávali viset ve vzduchu, že všechna gesta se předčasně vyčerpáván' a nemohou překročit jistý mrtvý hod. Mohli jsme si jíž všimnout, Že tuto ťtvrl charakterizuje velká bu j nosí a marnotratnost - v záměrech, plánech a předsevzetích. Celá čtvrí není niéim jiným neí fermentaci úporných praní - předčasně vybujelou, a proto bezmocnou a prázd......
V atmosféře nesmírné snadnosti zde klíči každá sebelehči choutka, letmé napětí kyne a roste do prázdného, nadutého novotvaru a tak tu vyráží Šerá a lehká vegetace kyprých plevelů a bezbarvých huňatých máků, vytvořená z efemérni rkáně přeludu a hašiše, Nad celou tou čtvrti se vznáší lenivé a prostopášné fluidum hříchu
1qt
il domy, ubchody i lidé působí někdy dojmem zimničniho chvěni na peiim rozpáleném těle, husí kůže na jejich horečnatých vidinách. Nikde jinde sc necítime tak ohroženi možnostmi, tak otřeseni Mrzkosti toho, co se má splnit, tak zbledli a bezmocní zděšením nad realizaci plnou rozkoše. Avšak tím to také konči.
Když prekročíme jisty- bod napětí, přiliv ustává a ustupuje, atmosféra hasne a odkvětá, možnosti vadnou a rozpadají se v nicotu a zcšileléšeté máky vzrušení se rozsypávaj! V popel.
Budeme věčně litovat, že jsme tehdy na chvíli vyšli z konfekčního obe hi id u podezřelého rázu. Nikdy už do něho nenajdeme cestu zpátky- Budeme bloudit od jednoho firemního štítu ke druhému a stokrát se mýlit. Projdeme desítky krámů, najdeme obchody navlas podobné, budeme putovat mezi špalíry knih, listovat v časopisech a tiscích, budeme dlouho a spletitě rozmlouvat s prodavačkami, poznamenanými nadbytkem pigmentu a pokaženou krásou, které však nebudou umět pochopit naše práni.
Budeme se zaplétat do nedorozuměni, až sc celá naše horečka a podtiiccní rozplyne ve zbytečné námaze a ve zbůhdarma promarněné honičce-
Naše naděje byly nedorozumením, dvojsmyslný vzhled lokálu a zaměstnanců - zdáním, Konfekce byla skutečnou konfekci a při-ručí neměl žádné postranní úmysly. Ženský svět v Krokodýli ulici se vyznačuje celkem průměrnou zkaženosti, přehlušenou silnými vrstvami morálnich předsudků a banálni všednosti. V tomto městě laciného lidského materiálu se nevyskytuje ani vy bujely instinkt, ani nezvyklé a temné vášně.
Krokodýli ulice byla ústupkem našeho města ve prospěch modernosti a velkoměstské zkaženosti. Zřejmé jsme si nemohli dovolit nic jiného než papírovou imitaci, než fotomontáž, složenou z vý-střižků prcleželých Loňských novin.
irn
ŠVÁBI
Bylo to v dubě šedivých dnu, které nastoupily po skvělé barevnosti otcovy geniální epochy. Nastaly dlouhé rýdny deprese, těžké týdny ih.v nedělí a svátků, obloha byla zavřená a podoha krajiny zuhože-ná. Otec s námi ui tehdy nepřebýval. Horní pokoje byly uklizeny a pronajaty jedné tclcfonisctc. Z celého ptačího hospodářství nám
zůstal jediný exemplár, vycpaný kondor, který Stál na polici v salóně. Ve studeném příšeři stažených záclon tam stejně jako zaživa stál na jedné noze v pozici buddhistického mudrce a jenu horka, vyschla asketická ivár zkameněla do výrazu krajní lhostejnosti a odri kam Oči mu vypadly a vyplakanými slznimi důlky se sypaly piliny Pouze rohovíte egyptské výrůstky na mohutném holém zobáku a na lysé šiji, výrůstky a h lizy vybledle blankytné barvy, vtiskovaly této stařecké hlavě cosi důstojně hieratického
Jeho pernatý hábit byl už na mnoha mistech prožrán od molů a vypadávala Z něho měkká, šedivá peta, která Adéla jednou za týden vymetala Spolu s bezejmenným prachem pokoje. Na vylysa-lých mistech bylo vidět hrubou pytloví nu, ze které lezly konopné
10
tučky. V skrytu jsem matce vyčítal, že se iak lehce vypořádala %e ztrátou otce. „Nikdy ho nemilovala," myslel jsem si, „a poněvadž otec nebyl zakořeněn v srdci rádné ženy, nemohl vrůst ani do žádné reality a věcné se vznášel na periférii života, v polorcálných oblastech, na okraji skutečnosti, Ani řádné, občanské smrti mu nebylo dopráno." přemítal jsem, „ví ech no u něho mu*elo být podivínské a pochybné.'' Rozhodl jsem se, že v příhodné chvíli uhodím na macku a přinutím ji k otevřené rozmluvě Ottoho dne {byl těžký zimní den a už od rána se sypalo měkké chmýří soumraku) měla matka migrénu a Ležela o samotě na pohovce v salónu
V tom zřidka navštěvovaném svátečním pokoji panoval od doby otcova zmizeni vzorný pořádek, o který pečovala vw&kcm a košťaty Adéla. Nábytek byl pokryt ochrannými povlaky a cdé zařízeni se podřídilo železné disciplině, jakou Adéla zavedla v onom pokoji. Pouze svazek pávích pet, stojících ve váze na prádelníku, nchylo možno udržet v patřičných mezích. Byl to živel svčtolin a nebezpečný, s ncpostižitelnou revolučnosti jako hlučící tfida gymnasistek. naoko plná devotnosti, ale rozpustile ncposlušru jakmile sejde s oči. Ty oči celý den rejdily, provrtá valy stěn v, přimhuřovaly se, a třepetajíce rasami, s prstem na ústech se tlačily JL-diiv přes druhé, rozjivené pochichtáváním a lumpačením. Naplňovaly pokoj štěbetáním a šepotem, jako motýli se rozsypávsly kolem mnohoramenné lampy, v barevném hejnu narážely do ui.it ných stařeckých zrcadel, odvyklých pohybu a veselosti, a klíčovými dírkami nakukovaly do sousedních místností. Dokonce ani v přítomností matky, ležící s obvázanou hlavou na pohovce, se nednká-
i i i
žaly ovládnout a koketovaly, dávaly si znamení a pokřikovaly na Mľbc němou barevnou abecedou, plnou tajemných významů. Dráždil mě ten výsměšný komplot a mihotavé spiknuti za mými zády. Přitisknut koleny k matčině pohovce, předstíral jsem, že zkoumám zamyšlené dvěma prsty jemnou látku jejího županu, a najednou jsem jakoby mimochodem řekh „Už dávno jsem se té chtěl zeptat - to je on. viď?" A třebaže jsem ani pohledem neukázal na kondora, matka to okamžité pochopila, upadla do velkých rozpaků a sklopila oci. Úmyslné jsem nechal uplynout určitou dobu, abych vychutnal její rozpaky, a potom S naprostým klidem, přemáhaje hněv, který se ve mně zvedat, jsem se zeptal: „Jaký smysl mají potom všechny klepy a lži, které roztrušuješ o otci?"
Ale její rysy, které se v prv n i m okamžiku v panice rozpadly, se začaly znovu urovnávat. „Jaké lži?" zeptala se, pomrkávajíc očima, které byly prázdné, nalité temným blankytem a bez bělma. .„Slyšel jsem jc od Adély," řekl jsem, „ale vim, že pocházejí od tebe: chci znát pravdu."
Usta se ji lehce chvěla a zřítelnice, vyhýbajíce se mému pohledu putovaly do očního koutku. „Nelhala jsem,'L pravila a ústa ji otekla a zároveň SC zmenšila Pocítil jsem, že se mnou koketuje jako žena s mužem. „S těmi šváby je to pravda, sám se přece pamatuješ . ." lípadl jsem dů rozpaků, Skutečné jsem sc pamatoval na invazi švábů, na záplavu černého hemženi, které naplňovalo tmu nočním, pavoočtm pobíháním Všechny škvíry byly plné cukajících se vousů, z každé štěrbiny mohl kdykoli vyrazit šváb, z každé praskliny v podlaze se mohl vylihnout ten černý blesk a letět pomatenou
klikatinou po zemi. Ach, jaké to bylo divoké silenstvi zmatku, psané třpytivou černou čárou na tabuli podlahy! Ach, a jak při tom otec křičel hrůzou a skákal s oštěpem v ruce ze židle na židli! Nepřijímal jídlo ani piti, s horečnými ruměnci na tvářích a s křečí odporu kolem úst otec tehdy docela zdivočel Bylo jasné, ?c takové napětí nenávisti nemůže žádný organismus dlouho vydržet. Strašný hnus proměnil jeho tvář ve strnulou tragickou masku, kdesc pouze zřítelnice, ukryté za dolním víčkem, krčily na číhané, napjaty jako tětivy ve věčné podezíravosti. S divokým výkřikem vyskakoval pak najednou ze židle, naslepo se vrhal do kouta pokoje a už zvedal Oštěp, na kterém napichnutý obrovský šváb zoufale komíhal splete-rtiilou nožek. A tu přicházela otci, zbledlému hrůzou, na pomoc Adéla, brala od něho kopí s napichnutou trofeji a šla ji utopit v kyblíku. Ani tehdy bych všek nedovedl říci, zda mi ty obrazy utkvěly v mysli z Adélina vyprávěni anebo zda jsem byl sám jejich svědkem. Můj otec nemel už v té době obrannou sílu, která chráni zdravé lidi před Fascinaci hnusem. Místo aby se uzavřel před strašnou přitažlivou silou této fascinace, čím dál více se do ni zamotával, vydán na pospas šílenství. Smutné následky na sebe nedaly dlouho čekat, Brzy sc objevily první podezřelé příznaky, které nás naplnily zdesením a zármutkem. Otcovo chováni se změnilo. Jeho šílenství - ta euforie jeho vzrušení pohasla. V jeho pohybech a mimice se začaly jevit příznaky špatného svědomí. Začal se nám vyhýhat Celý den sc schovával v koutech, ve skříních nebo pod peřinou. Nejednou jsem ho viděl, iak si zamyšleně prohlíží vlastni ruce a zkoumá konzistenci kůže a nehtů, na kterých začaly vystupovat četné skvrny jako švábí krovky.
1 1 2
Ve dne se ještě zbytkem s-il bránil, hofoval, ale v noci na něho fascinace útočila mocnými údery. Viděl jsem ho pozdě v noci za svitu svíčky, která stála na podlaze. Otec ležel nahý na zemi, potřísněn černými skvrnami totemu a pomalován liniemi žeber, Oťlúu fantastickou kresbou anatomie, prosvitající na povrch, ležel na břiše, posedlý fascinací averze, která ho vtahovala do hlouhi svých zapeklitých zákrutů. Pohyboval se mnohočlánkovým komplikovaným pohybem podivného rituálu, ve kterém jsem * hrůzou poznal imitaci šv.ibiho ceremoniálu.
Od té dohy jsme se otce zřekli. Podobnost se švábem se pn>|i-vr>-vala den ode dne výrazněji - můj otec se měnil ve švába,
Začali jsme si na to zvykat. Vídali jsem ho stále řidčeji, na svých šváhich cestách mizel někam na celé týdny - a my jsme ho přestali vnímat; docela splynul s tím éerným nečistým plemenem, Kdo by mohl říci, zda ještě někde v nějaké škvíře v podlaze žije, zda ještě v noci běhá po pokojích, vtažen do švábích záležitostí, anebo snad byl mezi těmi mrtvými brouky, které Adéla každé ráno nalézala s hŕichcm vzhůru a naježenými nožkami a brala je s odporem na lopatku a vyhazovala?
„A přece," řekl jsem zahanbené, „jsem přesvědčen, i* ten kondor, to je on," Matka se na mne podívala zpod řas: „Netrap mé, miláčku, už jsem ti přece říkala, že otec jezdi jako obchodní cestující po okoli. Vždyť vis, že se někdy v noci vraci domú a potom před úsvitem odjíždí ještě dál,"
I
VICHŘICE
Za té dlouhé a prázdné zimy se v našem městě urodila nesmírná, stonásobná hojnost tmy. Snad se příliš dlouho neuklízelo na půdách a v k u m bál ech s harampádím, hrnce se pěchovaly na hrnce, láhve na láhve a donekonečna se nechávaly narůstat prázdné baterie demižonů.
A tam, v těch spálených, mnohot rámových lesích pud. se začala tma zvrhat a divoce fermentovat. Tam byly zahájeny ony ťcrné sněmy hrnců, ono upovídané a prázdné schůzováni a ono ububiané
vováni a žbluňkáni demižonů a zkumavek. Až jednou v noci se pod šindelovými prostorami srotily falanpy hrnců a lahvi a vyrazily ve velkém, namačkaném davu do mésta-
Půdy, vypuzené z půd, se rozlévaly jedny přes druhé, v černých zástupech se dávaly na pochod a jejich rozlehlými ozvěnami probíhaly kavatkády trámů a přiček a poskoky dřevěných koz, klekajících st na jedlová kolena: a když potom vyrazily na svobodu, na plnily prostory noci úprkem krokví a halasem střešního žebroví a podpěr,
A tehdy se také vyvalily ony černé řeky, poutě sudu a konvi, a plynuly napřič noci. Jejich černé, blýskavé a hlučné roje obléhaly město. Zti noci se to temné sroceni nádob hemžilo a útočilo jako armáda upovídaných ryb, jako nezadržitelný nápor hádavých skopců a tlachavých džberů,
S d u nic i m i dny se tam na sebe kupily vědra, Hldy a konve, klimbaly se hliněné štoudve kamnářů, jedny přes druhé se nahoru škrábaly staré bučky a cylindry elegánů a rostly až k nebi v obrovských sloupech, které se rozpadaly.
A všechny neohrabaně klepaly koliky dřevěných jazyků, neobratné mlely v dřevěných hubách bláboleni kleteb a nadávek a na relé prostranství noci se rouhaly blátem. Až se dorouhaly a do-p rok! i naiv svého.
Přivolány kvákáním nádohi, trousícího pomluvy od jednoho konce na druhý, přitáhly tam nakonec celé karavany, dorazily tam cele mohutně armády vichru a rozložily se nad noci Obrovské láborišté, pohyblivý černý amfiteátr začal v mohutných kruzích sestupovat k město- 1 vybuchla icmnoia obrovskou rozbouřenou vichřici a zuřila po tři dny a tři noci . - .
„Dneska nepůjdeš do školy," řekla ráno matka, „venku je strašná vichřice'1 Pokojem se táhl jemný závoj kouře, vonici pryskyřici. Kamna skučela a hvízdala, jako kdyby v nich byla ovázaná celá smečka psů nebo démonů. Velká mazatiiľta, vymalovaná na jejich pupkatém břichu, se šklebila barevnou grimasou a nabývala Fantastické podoby svými nafouklými tvářemi.
Běžel jsem bos k oknu. Obloha byla v šiř i v dál v y foukaná vétry Byla stříhrobilá a prostorná a počmáraná siločarami, napjatými k prasknuti, a přísnými brázdami, podobnými ztuhlým žilám činu a olova. Byla rozdělena na silová pole, chvěla se napétim a přVk*. povala utajenou dynamikou. Rýsovaly m: na ni diagramy vichřice, která - sama neviditelná a nepostižitelná - nabíjela krajinu tvou energii-
Nebylo ji vidět. Clůvék ji poznával pudle domů a střech, do kte rých vpadala její Zuřivost, Jak dú nich vstupovala její sila, střechy jakoby jedna po druhé rostly a vybuchovaly šílenstvím.
Obnažovala prostranství, nechávala za sebou na ulicích bílou prázdnotu a celé oblasti náměstí čisté vymetala. Jen tu a tam se pod ni prohýbal a zmítal osamocený člověk, přidržující se domov-tiiho rohu. Zdálo se, že se celý prostor náměstí nadouvá jako břicho a třpytí se pod jejími mohutnými závany jako prázdná lysina.
Na nebi vyfoukal vítr studené a mrtvé barvy, měděn kové, žluté a liliové šmouhy, daleká klenuti a arkády svého labyrintu Střechy pod těmi oblohami stálý černé a křivé, plné netrpělivostii a vyčkáváni. Ty, do kterých vstoupila vichřice, se nadšené zvedaly, přerůstaly sousední domy a pod rozvichřeným nebeoi hlá*ah vn i budoucí. Pmom klesaly a pohasiiialy, neboř nemohly déle zadržet mohutný dech, krery letěl dál a naplňoval celý prostor vřavou a zděšením. A opět jiné domy s křikem a v záchvatu jasnozřivou! vstávaly a věštily.
Obrovské buky kolem kostela stály s napřaženýma rukama jako svědkové otřesných zjeveni a křičely a křičely,
Dále, za střechami námésti jsem vidci v dálce protipožární zdí a holé štíty předměstí- Šplhaly se ieden přes druhý a narůstaly do výáky, onemeié a ztuhlé hrůzou. Daleký, studený, červený odlesk je zbarvoval pozdními barvami.
Toho dne jsme neobědvali, neboř" oheň v kuchyni se v kotoučích dýmu vracel do světnice, V pokojích bylo zima a páchlo to tam větrem. Kolem druhé hodiny odpoledne vypukI na predměsti požár a prudce se siřil. Matka s Adélou začaly balit peřiny, kožichy a cennější věci.
Nastala noc. Vichr zesílil a byl čím dál lim prudší, neobyčejné sc rozrost] a obsáhl celý prostor, Nyní UŽ nenavštevoval domy a střechy, ale vybudoval nad městem mnohopatrový, mnohonásobný prostor, černý labyrint, který narůstal do nekonečných poschodí 7. toho bludiště vyrážel celým: fialeriemi pokojů, bleskově vytvářel křidla a trakty, s hukotem hloubil dlouhé řady komnat a potom nechával ta vymyšlená patra, klenuti a kasematy spadnout a dral se ještě výš, vytvářeje svým nadšením samo beztvaré nekonečno.
Pokoj se lehce chvěl a obrazy na stěnách řinčely. Okenní tabule se leskly mastným odleskem lampy. Záclony na okně se vzdouvaly a byly plné dechu tě bouřlivé noci. Uvědomili jsme si, že od rána otce nikdo neviděl- Domnívali jsme se, že se na úsvitu musel vypravit do krámu a tam ho překvapila vichřice a znemožnila mu návrat.
„Celý den nic nejedl." naříkala matka. Starší přiruči Teodor se uvolil, že se vydá do noci a vichřice a donese mu něco k jídlu. Můj bratr se k výpravě připojil-
Zachumlání do mohutných medvědích kožichů, zatížili si kapsy
LIB
žehličkami a moždíři, balastem, který měl zabránit, aby je vichr neodnesl.
Opatrné otevřeli dvéře, vedoucí do noci. Sotva přiruči » můj bratr sc vzdutými plášti vkročili jednou nohou do tmy, pohltila ie hned na domovním prahu noc. Vitr okamžité smyl každou stopu jejich odchodu. Oknem nebylo vidět ani baterku, kterou si s schou vzali.
Viir je pohltil a na chvíli utichl. Adéla s matkou sc znovu pokoušely Zapálit oheň v peci. Zápalky uhasínaly a z dvířek foukal zpátky popel a saze. Stáli jsme u dveří a naslouchali, V nářku vichřice bylu slyšet všelijaké hlasy, přesvědčování, vábeni a vyprávěni. Zdálo se nám. že slyšíme volat o pomoc otce, zbloudilého ve vichřici, a pak zase jsme měli dojem, že si bratr s Teodorem bezstarostně povídá ji přede dveřmi. Dojem byl tak šálivý, že Adéla otevřela dveře a skutečné uviděla, jak sc Teodor a můj bratr téí prodírají z vichřice, do které hyli ponořeni až po krk.
Udýcháni vešli do chodby a s námahou za sebou zabouchli dvéře Na chvíli se museli opřít o zárubne, tak silné narážel vichr na vrata, Konečné zasunuli zástrčku a vitr pádil dál.
Ncurovnané vyprávěli o noci a vichřici. Jejich kožichy, nasáklé větrem, ještě voněly vzduchem. Na světle mrkali víčky. Z O&i, leště plných noci. jim prýštila při každém spuštěni viček tma. Ne mohli dojit do krámu, ztratili cesiu a stěží sc dostali zpátky. Nepoznávali město, všechny ulice byly jak přestavěné.
Matka je podezřívala, že lžou. Ve skutečnosti celá ta scéna dělala doicm, jako kdyby tu čtvrthodinu stáli ve tmě pod oknem a vůbec
L L¥
sc odtamtud nevzdálili. Ale možná, že už skutečně neexistovalo město ani náměstí a vichřice a noe obklopovala nás dům pouze temnými kulisami, plnými vytí, svištěni a stenů Snad skutečné vůbec neexistovaly ty obrovské a žalostné prostory, které nám vichr sugeroval, snad vůbec neexistovaly ty ubohé labyrinty, mno-hookenni trakty a chodby, na kterých vichřice hrála jako na dlouhých černých flétnách. Stále více jsme se utvrzovali v přesvědčeni, že celá bouře je pouze nočním donkichotstvim, napodobujícím v úzkém prostoru kulis tragické nekonečno, kosmickou vyhoštěno** a osiřelost vichřice.
Stále častěji sc nyní Otvíraly dveře do chodby 3 vpouštěly hosty, zachumlané do pelerin a šat Uricený soused nebo známý se pomalu vymotával ze Šátků a kabátů a udýchaným hlasem ze sebe vyrážel vyprávěni, přerývaná, neuspořádaná slova, která fantasticky zvětšovala a klamně přeháněla bezmeznost noci- Seděli jsme všichni v jasné osvětlené kuchyni. Za kuchyňským ohništěm a širokou černou ni&tčji vedlo několik schodů ke dveřím na půdu,
Na těch schůdkách seděl starší pfiruči Teodora naslouchal, jak MiLiľi.i sni j <_ vidím. Slyšel, lak se pien věch vidi rite >k^u:;iji měchy střešních žeber do harmoniky a střecha ochabuje a splaskává jako obrovské plíce, ze kterých unikl vzduch, a jak potom opér nabírá dech, napřimujc sc palisádami krokvi, rozrůstá sc jako flotteké klenby, roztahuje sc lesem trämu, plným stonásobne ozveny, a huči jako krabice obrovských basu. Ale potom jsme zapomněli na vichřici, Adéla tloukla skořici ve zvonivém moždíři. Na návštěvu přišla teta Pcrazie. Drobná, hbitá a plná starostlivosti, s černou
krajkovou šálou na hlavě, začala hned pobíhat po kuchyni a máhat Adéle. Adéla oškubala kohouta. Teta Pcrazie zapálila |hhI nistěji hrst papírů a do černého jícnu komína z nich začaly vyletovat široké pláty plamenů. Jak Adéla držela kohouta za krk, zvedli ho nad plameny, aby na něm npálila posledni per i. Kohout najednou zatřepetal v ohni křidly, zakokrhal a uhořel. Teta Perazic začala hned nadávat, spilat a zlořečit- Třásla se zlosti a hrozili rukama Adéle a matce. Nechápal jsem, oč ji jde, a ona se čím dál tím víc rozohňovala hněvem, až sc nakonec proměnila v chomáč gestikulací a nadávek. Zdálo se, Že se v záchvatu zlosti rozcestí ku luje na kusy, že sc rozpadne, rozdělí, rozběhne se do sta pavouků a že se rozvětvi na podlaze do černé mihotavé spleteniny šílených švábích úprků. Místo toho sc však začala prudce zmenšovat a srážet, stále ještě roztřesená a rozsypávaj id se kletbami. Najednou, shrbená a malá. odcupitala do rohu kuchyně, kde leželo dřiví na topeni, a proklínajíc a kašlapc, začala horečné šukat mezi klapajícími poleny, až našla dvě tenké žluté štěpiny. Uchopila je rukama, třesoucíma se pobouřením, přiložila si je k nohám, pak si na n č vylezla jako na chůdy, a klepajíc po prknech, začala na iěch žIlh\í li berlách chodit a pak čím dál tím rychleji a rychleji běhat sem a tam po úhlopříčkách podlahy. Potom, kulhajíc na dunících prknech, vvhěhla na jedlovou lavici, odtamtud na polici s taliŕi, na zvučící dřevěnou polici, táhnoucí sc podél kuchyňských stěn, a běžela po ni v přískocích na chůdovitých berlách, až nakonec, čím dál tnu menši, někde v koutě zčernala, svinula sc jako uvadlý, spálený papír, zetlela na plátek popela a rozdrobila se v prach a nicotu,
12U
121
Stáli jsme všichni bezradně před tou šilepící fúrii zlosti, která trávila a pnžitala sama sebe Se zármutkem isme se di%rali na smutný průběh toho záchvatu, a když onen žalostný proces dospěl ke svému přirozenému konci, s určitou úlevou isme sc vrátili ke svým každodenním p raci m.
Adéla, tlukoucí skořici, zazvonila Opět moždířem, matka pokračovala v přerušené rozmluvě a primči Teodor naslouchal střešním proroctvím, délal směšné primasy, zvedal vysoko obočí a sám pro sebe se smál.
NOC VELKÉ SEZÓNY
Každý vi, že v řadě obvyklých a normálních let rodi někdy /podivínštěly čas ze svého lůna léta jiná. léta zvláštní a léta zvthLá, kterým - jako šestý malíček na tuce - narůstá někdy mnáciý, falešný měsíc.
ŕtikáme falešný, neboť málokdy se vyvine úplné. OpoždYiK ff v růstu jako pozdě zplozené děti - měsic hrháček, výhonek v polovině uvadlý a spiše tušený než skutečný.
Má to na svědomí stařecká nestridmnsr léta. jeho ptostopášná a pozdní životnost. Někdy se stává, že srpen už míne a starv, silný kmen léta rodí jaksi ze zvyku ještě dál, vyráží ze své práchiu-viiiy tyto jalové a idiotské dny-pláňky, dny-plevcl a přídavkem a zadarmo přihazuje prázdné a nestravitelné dny-košťály, hilé. udivené a nepotřebné dny.
A tak vyrůstají tyto dny, nepravidelné a nevyrovnané, nevzdelané a spolu srostlé jako pučící prsty znetvořené ruky sevřené v hanlivém gestu.
Někteří lidé přirovnávají ty dny k apokryfům, tajně vsunutým
121
125
mezi kapitoly velké knihy ruku, k palimpsestúm, skryte podstrčeným mezi její stránky, anebo k tém. bilým, nepouštěným listům, ■la nichž se oči, dosyta načtené a plně obsahů, mohou opájel obrazy. Na těch stránkách človék stále více bledne, vysvobozuje se z barev a může odpočívat na jejich nicotě, než bude zatažen do labyrintu nových dobrodružství a kapitol.
Ach, jaký je to starý, zažloutlý román roku, jaká jc to velká a rozpadávající se kniha kalendáre! Leží si, zapomenuta někde v archivech času, a její obsah dále roste mezi deskami, neustále bobtná upovidanosti mésiců, rychlým samoplozenim chvastounsrví, tlacháním a snénim, které se v ni rozmnožuje. Ach, cožpak se snad i já - když spisuji toto vyprávěni a seřazuji příhody svého útce na opotřebovaném okraji jejího textu - cožpak se i já neoddávám tajné naději, že jednou nepozorovane vrostou mezi zažloutlé listy té ne j krásnej ši, rozpadávající se knihy, že vstoupí do velkého šelestu jejich stránek a budou jim pohlceny?
To, o čem zde budeme mluvit, se tedy odehrávala v onom třinác tém, přespočetném a do jisté miry nepravém mésici toho roku, na iilľH několika prázdných listech velké kroniky kalendáře.
Rána byla tehdy podivné trpká a osvěžující. Z uklidněného a chladnějšího tempa času, ze zcela nové vůně vzduchu a z odlišné konzistence světla bylo pai rno, že jsme vstoupili do jiné série dní, do nové krajiny hožiho roku.
Pod těmi novými oblohami se hlas chvěl zvučné a svěže jako v ještě novém prázdném bytě, prostoupeném pachem laku, barev a věci započatých a nevyzkoušených. S podivným vzrušenim zkou-
šel člověk novou ozvěnu a načínal ji zvědavé jako bábovku ke kivi /M. chladného a střízlivého jitra přede dnem odjezdu.
Otec sedal opět v zadním kontoáru za krámem, v nitiIe klenuté jizbě, rozmřižkované jako úl mnohobunkovými registraturami a obr ústa jici bez ustáni šupinami stále nových vrstev papíru, dopisů a faktur. Ze šelestu archů a z nekonečného pořádáni papírů v v růstala kostičkovaná a prázdná existence této mismosti. z neustálého překládání hromady lejster sc vc vzduchu rodila z nesčetimh firemních záhlaví apoteóza v podobě továrního města, viděného z ptačí perspektivy, naježeného kouřícími komíny, obklopeného radami medaili a zarámovaného do kudtlinek a kroucenin pompézních et a Camp.
Tam jako vc voliéře seděl na vysoké židličce otec, holubníky registratur šelest i Iv složkami papírů a všechna hnízda a doupata byla plná cvrlikáni cifer.
Hlubiny obrovského krámu den ze dne temněly a bohatly zásobami sukna, ševiotů, sametů a kordů. Na temných policích, v těch sýpkách a skladištích studené plstěné pestrosti, Se stonásobné zúročovala tmavá, ustátá barevnost věci, množil se a sytil mocný kapitál podzimu. Ten kapitál tam rostl, temněl a čim dál tím šíře se rozestupoval na policích jako na galeriích jakéhosi velikého divadla a každý den ráno sc ještě doplňoval a zmnožoval novými náklady zboží, které tam v bednách a v balících spolu s jitřním chladem nosili v oparech podzimní svěžesti a vodky funící a vousatí nosiči na medvědích ramenou. Přiruči vykládali nové zásoby posilující střižní pestrosti a pečlivé jimi naplňovali a vycpávali všechny škvíry
I 19.
a mezery na vysokých policích, Byl to obrovský rejstřík všelikých barev podzinlu, složený ve vrstvách a roztříděný podle odstínů, klcsapci dolů a Stoupající nahoru po stupnicích všech barevných oktáv jako po rezonujirích schodech. Začínal dole a nesměle a zaji-kavč zkoušel altová glissanda a půltóny, potom přecházci k vyrud-lěmo popelu dálek, ke gobelínovým blankytům a směrem vzhůru pak fOStl Itale širsimi akordy, dospíval k temné modrí, k indigu dalekých lesů a k plyši šumících parků, a putom přes všechny okry, krevely, rudosti a sépie vstupoval do šelestivého stínu vadnoucích zahrad, až nakonec dorazil k temnému pachu hub, k dechu prach-nivin V hlubinách podzimní noci a k hluchému doprovodu nej-temnéjšich basů.
Otec kráčel podél arzenálů soukenného podzimu a uklidňoval a tišil ty masy, jejich stoupající moc i pokojnou silu Sezóny. Chtěl co nejdéle udržet pohromadě zásoby uskladněné barevnosti, Bál se drobit a měnit za peníze ten železný kapitál podzimu, Ale věděl, cítil, že nadejde čas a podzimní vichr, pustošivý a teplý vichr zaduje nad těmi policemi a ony pak povoli a nic nebude moci zadržet jejich záplavu, ty proudy barevnosti, které z nich vytrysknou na celé město.
Nastávalo období Velké Sezóny- Ulice ožívaly, V šest hodin odpoledne město zimničné rozkvětalo, domy dostávaly ruměnce a Lidé putovali, prodchnuti jakýmsi vnitrním ohněm, našminkovaní a křiklavé namalováni, s očima lesknoucíma se jakousi slavnostní, krásnou a zlou hůrečkou.
V bočních uličkách a v tichých zákoutích, nořících sc už do
1
večerni oblasti, bylo město prázdné. Pouze děti si tam hrály náměstíčkách pod balkóny, hrály si do úmoru, halasně a nesmysl, PřikJádaly si k ústům malé méchýřky, nafukovaly je a pak m- m jednou strakaté rozhudraly do velkých bublajících a rozšplichaných bouli anebo se rozkohoutily do hloupé, červené a kokrhajfci kohouti masky, do barevných podzimních maškar, fantastických a absurdních. Zdálo sc. že se tak nafouklé a kokrhajicí vznesou do vzduchu v dlouhých pestrých řetězcích a jako podzimní klice ptáků potáhnou nad městem - fantastické flotily z konfetu a podzimní pohody. Anebo se s křikem vozily na malých rámusivýeh vozíčcích, hrajících barevným rachotem koleček, špic a oji. Vozíky, naložené jejich křikem, sjížděly a řítily sedo dol ni části ulice až k plytce rozlité, žluté večetni říčce a tam se rozpadaly na trosky kroužků, kolíků a dřívek,
A zatímco dětské hry byly stále hlučnější a složitější, ruměnce města temněly a rozkvétaly purpurem, celý svět začínal najednou uvadat a černat a rychle se z něho vyděloval prízračný soumrak, který jako nákaza pronikal do všech věci Zrádně a jedovatě se kolem šířila nákaza soumraku, postupovala od předmětu k předmětu, a čeho se dotkla, to hned trouchnivělo, černalo a rozpadala «■ v práchnivinu, Lidé utíkali před soumrakem v tichém poplachu a najednou je to malomocenství dostihovalo a jako tmavá vyrážka se jim vysypávalo na čele; a tak ztráceli tváře, které z nich odpadaly jako velké beztvaré skvrny, a šli dále, o* bez podoby a bc? oči, a po cestě ztráceli masku za maskou, takže se soumrak hemžil těmi odhozenými larvami, sypoucími se za jejich útěkem, Potom začínalo
127
všechno zarůstal černou práchnivéjící kůrou, kicri se odlupovala ve velkých plátech - chorých strupech tmy. A zatímco se dole všechno rozkliznvaln a obracelo vniveč za tichého chaosu a v panice prudkého rozkladu, nahoře se udržoval a stále výše narůstal mlčenlivy poplach červánků, chvějící se cvrlikáním miliónů tichých zvonků a stoupající vzletem miliónu neviditelných skřivánků, letících společné do jednoho velkého, stříbrného nekonečna. A potom už náhle nastala noc - veliká noc, narůstající ještě závany větru, kteté jt rozšiřovaly. V jejím mnohonásobném lahyriniu byla vydlabána světlá hnízda: krámy - velké, barevné lucerny, plné nakupeného zboží a shonu zákazníků. Světlými výklady těch luceren bylo možnu sledovat hluéný obřad podzimních nákupů, prostoupených podivným ceremoniálem.
Ta velká, zřasená podzimní noc, která narůstala stíny a rozšiřovala se vichřicemi, skrývala ve svých temných záhybech světlé kapsy a pytlíčky s barevnými drobnostmi, s pestrým zbožim čokoládových bonbónů, keksů a koloniální strakatiny Budky a krámky, slepené r krabiček od cukroví, křiklavé vytapetované reklamami na čokoládu, plne mejdlícek, vesele veteše, pozlacených drobnůstek, staniolů, trubiček, oplatek a barevných mátových pastilek, byly stanicemi lehkomyslnosti a řehtačkami bezstatostnosti, rozesetými v sirovi ubtovské, labyrintové noci, rožky matené vichřicemi.
Velké, temné zástupy plynuly tmou v hlučném zmateni, za šoupáni tisíce nohou a v halasu tisícerých úst - rojné a chaotické putováni táhlo artériemi podzimního més>ta. Tak plynula ta reka, plná halasu, temných pohledů a vychytralých zamžourání, roz-
kouskovaná rozhovory a rozsekaná vyprávěním, veliká dužina pomluv, smíchu a vřavy.
Zdálo se, že to v zástupech vyrazily na pochod podzimní suché makovice, ze kterých se sype mák - hlavy-řehtačky, Jidé-klepačky
Můj otec chodi! nervózne po jasné osvětleném krámě. ^ tvárí zbarvenou ruměnci a s planoucíma očima - a naslouchal.
Tabulemi výkladní skříně a dveřt sem z dálky doléhal šum města, přitlumený hukot plynoucího davu. Nad tichem krámu jasně planula petrolejová lampa, visici z mohutné klenby, a ze všech škviř a zákoutí vytlačovala každou sebemenší stopu stínu. Velká prázdná podlaha praskala v tichu a po délce i po šířce v tom světle přepočítávala své třpytivé Čtverce, šachovnici velikých desek, které samy se sebou v tichu rozmlouvaly praskotem a hned »de, hned onde li odpovídaly hlasitým třeskem. Zato sukna ležela tiše a nehlasné ve své plstěné hebkostí a za otcovými zády si podél sičn posílala pohledy a od police k polici si vyměňovala tichá spiklenecká znamení,
Otec naslouchal- Zdálo se, že se mu ucho v tom nočním tichu prodlužuje a rozvětvuje se ven z ukna: fantastický korálovcc. Červený polyp, kolébající se v sedlinách noci.
Naslouchal a slyšel. S rostoucím neklidem slyšel daleký přiliv zásrupú, které se blížily. Zděšené se rozhlížel po prázdném krámě. Hledal přiruči. Ale ti tmaví a rudí andělé někam odletěli- Zůstal jen sám v obavě před zástupy, které měly každou chvíli zaplavit ticho krámu rabujícím, halasným davem a rozebrat si, rozlicitovat mezi sebou celý ten bohatý podzim, po léta shromažďovaný ve velké, pokojné sýpce.
129
Kde byli pri ručí? Kde byli (i ztepilí cherubi nové, kteří měli bránit temné soukenné hradhy? S bolestným tušením je Otec podezíral, že práve hreší v hlubinách domu s dcerami ŕkivŕka. Nehybné, pln obav a s lesknoucíma se očima stál v jasném tichu obchodu a vnitřním sluchem cítil, co se děje uvnitř domu, v zadních komorách té velké barevné lucerny. Dům se před nim otvíral, místnost po mistnusti, komora za komorou jako domek / kaict - i viděl jak pfiruči pronásledovali Adélu všemi prázdnými a jasné osvětlenými pokoji, po schodech dolů a po schodech nahoru, až jim nakonec utekla, vtrhla do světlé kuchyně a tam se za barikádovala kredenci.
Stála tam udýchaná, rozzářená a rozveselená a s úsměvem třepetala dlouhými rasami. Přiruči seděli na bohku u dveří a pochechrá-vali se, Kuchyňské okno bylo otevřené do velké černé noci, plné přízraků a zmateni, Cccnč, nedovřené okenice planuly odleskem daleké iluminace. Třpytící se hrnce a láhve stály nehybně kolem a leskly se v tichu mašinou glazurou. Adéla opa tmě vykláněla ŕ okna barevnou, našminkovanou tvář s třepetavýma očima. Hledala na tmavém dvorku přiruči, přesvědčena o jejich nástrahách. A vtom je uviděla, jak opa i mé putuji husi m pochodem po úzké řimse pod okny v prvním poschodí, podél stěny, zrudlé odleskem daleké iluminace, a jak se přikrádají k oknu- Otec hněvem a zoufal • lim vykřikl, ale v tu chvíli sc halas hlasů docela přiblížil a jasné výlohy krámu sc zalidnily blízkými tvářemi zkřivenými smíchem, upovídanými tvářemi, kterým se zplošťovaly nosy na lesknoucích se tabulích. Otec zbrunátnd rozhořčením a vyskočil na pult A když dav útokem dobýval tu tvrz a v halasném zástupu se dral do obcho-
130
du, vymršti] se utec jediným skokům na police se suknem, a zavěšen vysoko nad davem, ze všech sil dul do obrovského pozounu Z rohoviny a troubil na poplach. Klenba se však nenaplnila šumem andělu, spěchajících na pomoc, ale místo toho každému rakvileni trouby odpovídal velký, tDzesmátý chór zástupu,
„Jakube, kšeftovat! Jakube, prodávat!" volali všichni a to volání, stále opakované, se v chóru rytmizovalo a pozvolna přecházelo do melodie refrénu, zpívané všemi hrdly, V té situaci se Otec podrobil, seskočil z vysoké římsy a s křikem se vihl k barikádám sukna, Zveličelý hněvem, s hlavou nabobtnalou iako purpurová pěst, vyrazil jako bojujíc i prorok na soukenné hradby a začul proti nim běsnit. Celým télem se opíral do mohutných roli vlnených Látek, vyprošťoval je z roubení, nakládal si na sche obrovské štůčky sukna, nosil je na shrbených bedrech a z vysokých při hrad je s tupými údery shazoval na pult- Štůčky letěly a ve vzduchu se třepetavé rozvinuly jako obrovské prapory a z polic jako pod úderem Mojžíšovy hole vyrážely odevšad výbuchy drapérii a gejzíry sukna.
Tak se vylévaly zásoby polic, prudce zvracely a plynuly širokými řekami. Vytékal barevný obsah príhrad, rostl, množil se a zatápěl všechny pulty a stoly.
Stěny krámu zmizely pod mohutnými formacemi té soukenné kosmogonie, pod těmi pásmy pohori, kupícími se na sebe v obrovitých masívech. Mezi horskými úboč i mi se otvíraly široké doliny á v rozlehlém patosu výšin hřměly linie kontinentů. Prostot krámu se rozšířil do panoramatu podzimní krajiny, plil Č jezer á dálek, a na pozadí této scenérie putoval můj otec mezi hřbety a údolími
řantastického Kanaánu, putoval velkými kroky, s rukama prorocky
rozpaženýma v oblacích, a údery nadšeni formoval kraj.
A dole, u pat onoho Sinaje, vyrostlého z otcova hněvu, lid gestikuloval, rouhal SC, uctíval Baala - a kupčil. Plnýma rukama hi nabírali měkké záhyby, řasili na sohé barevna sukna, halili se du improvizovaných domin a plášíů a zmateně mluvili a mluvili.
Otec najednou, zveličen hněvem, vyrůstal nad handrkující se skupinky a z výáe hřímal nad modloslužebníky mocným slovem. Potom, vyveden zoufalstvím z míry, vylezl na vysoké galerie pólu a pomaicnč běžel po obr n báť h príhrad, po těch dunících prknech obnaženého lešení, pronásledován obrazy nestydaté prostopášnosti, kterou tušil za zády uvnitř domu. Přiruči dosáhli právě želcznelm balkónu na úrovni okna, a přitisknul i k balustrádě, uchopili Adélu v pase a vytáhli ji oknem, třepetající očima a vlekoucí za sehnul štíhlé nohy v hedvábných punčochách.
Zatímco otec, zděšený hanebnosti hříchu, vrůstal hněvem svých gest do hrůzy krajiny, dole se bezstarostný lid Baalův oddával bezuzdné veselosti, Jakási parodistická vášeň, jakási nákaza smíĽhti ovládla chátru Copak bylo možno zadat od nich vážnost, od toho lidu klepačěk a louskáčků f Jak by na těch mlýncích, meloucích best ustání barevnou dužinu slov, bylo možno žádat, aby pochopily otcovy velké strasti! Hluži k hromům prorockého hněvu, sedali -.i ti kupčíci v hedvábných bekešich v malých skupinkách na bobek kolem zřasených hor látek a se smíchem žvástavé přetřásali přednosti zboží. Teti černý tth roznášel na svých hbitých jazycích uiU-i h t i lou substanci krajiny, sekačkou žvanivosti ji rozmělňoval a ténur ji polykal.
Kousek dál stály před vysokými vodopády světlých látek skupinky židů v barevných chalátech a s velkými kožešinovými kolpaky. Byli 10 mužové Velkého Shromáždění, pánové důstojní a plni ctihodnosti, kteri si hladili dlouhé pěstěné brady a vedli zdrženlivé diplomatické rozmluvy. Ale i v té obřadné konverzaci a v pohledech, které si vyměňovali, byl záblesk úsměvné ironie. Mezi těmi skupinami se prodíral obecný lid, beztvarný dav, chátra bez tváře a individuality. Vyplňovala poněkud mezery v krajině a vystýlala její pozadí zvonky a řehtačkami nesmyslného hovoru. Byl to prvek bláznovský, roztančený dav šašků a harlekýnů, který - sám bez vážných úmyslů nakupovat - dováděl svými šaškovskými šprýmy k absurditě tu a tam se navazujici transakce.
Postupné však, znuděn svým kcjkliřstvím, rozprašoval se ten veselý nárůdek do vzdálenějších oblasti krajiny a tam se pomalu ztrácel mezi skalními zákruty a dolinami. Snad ti kašpárkové jeden po druhém napadali někam do škvír a vln terénu, jako déti unavené hrou zapadají během plesové noci do různých koutů a skulin bytu.
Otcové města, mužově Velkého Synhcdrtonu, se zatím procházeli ve skupinách plných vážnosti a důstojnosti a vedli tiché a hlubo-komyslné disputace. Potom sc roztrousili po celé oné velké, hornaté krajině a po dvou nebo po třech putovali dalekými zátočinami cest. Jciich malé tmavé siluety zalidňovaly celou pouštní výšinu, nad kterou visela těžká i:hlohů* zvrásnená a ponurá, zoraná do dlouhých rovnoběžných brázd, do stříbrných a bílých hrud, které směrem vzhůru odkrývaly stále další a další ložiska svého na* vrstveni,
Světlo lampy vytvářelo v oné krajině umélý den - den podiví... den bez úsvitu a večera,
Otec >c pomalu uklidňoval. Jeho hněv opadal ii stydl v ložiskách a vrstvách ktajiny. Sedel nyní na fiaJcriich vysokých polic a díval se do pndziméJLCibo, rozlehlého kraje. Na dalekých jezcredi viděl výlov ryb, V maličkých šupinkách loděk seděli po dvou rybáři a nořili sítě do vody. Chlapci na březích nosili na hlavách koše plné mrskajícího se stříbrného úlovku.
Vtom si všiml, že skupiny poutníků v dálce obrace|i hlavy k nebi a nap ražen v ma rukama na cosi ukazuji.
Obloha sc okamžitě zarójila jakousi barevnou vyrážkou, vyrazily na ni kolébavé skvrny, které rostly, dozrávaly a naplnily hned prostor podivným národem ptáku, kuř: kroužili a vířili ve velkých, křižujících se spirálách. Celé nebe sc naplnilo jejich vznesen um letem, hlomozem křidel a mapestácnimi liniemi tichého krouženi Néktcři z nich se jako ohromní čápi nehybně vznášeli na pi»ki»jné roztajených křídlech a jiní, podobni barevným chocholům a barbarským trofejím, se těžce a neohrabané třepetali, aby se udrželi na vlnách teplého vzduchu; a ještě jiní, neschopné konglomeráty křidel, mohutných nohou a oškubaných krků, připomínali špatné vycpané *upy A kondory, ze kterých se sypou piliny.
Bvli mezi nimi placi dvouhlavi, ptáci mnohokřidli a byli tam i mrzáci, kulhající ve vzduchu jednokřídlým nemotorným letem. Nebe se začalo podobat staré fresce, plné nestvůr a fantastických zvířat, která kroužila, míjela a opět se vracela v harevných elipsách.
M nj utL-c -ľ napřímil na podpěrách, a zalit náhlým třpytem, na-
134
135
práhl ruce a volal k sobe ptáky siarým zaklinadlem. S vrcholný u t vzrušením je poznal. Bylo to daleké, zapomenuté potomstvo onc ptačí generace, kterou kdysi Adéla rozehnala do všech koutů oblohy. Nyní se, zrůdné a rozbujelé, vracelo to umélé potomstvo, degenerované a vnitřně zplanélé ptačí plémě.
Vzrůstem se nesmyslně rozmohlo, pošetile zmnohonásobilo, ale uvnitř bylo prázdné a bez života Všechna životnost těch ptáků přešla do opeřeni a rozrostla se do fantastičnosci. Bylo ta jako muzeum druhů stažených z oběhu, jako vetešnictví Pracího ráje-
Někteří létali naznak, měli těžké, neohrabané zobáky, podobně závorám a zámkům a obtížené barevnými výrůstky, a byli slepi-
Jak otce rozrušil ten nečekaný návrat, jak se podivoval ptačímu instinktu, příchylnosti k Mistrovi, kterou onen vyhnaný tod choval v duši jako legendu, aby nakonec, po mnoha generacích, poslední den před zánikem plemene přitáhl zpět do pradávné otčiny.
Ale ti papíroví, slepí práci už otce nepoznávali. Nadarmo na ně volal dávným zaklinadlem, zapomenutou ptačí řeči - neslyšeli a neviděli ho,
Nniednou vzduchem zasvištělo kameni. To kašpárkové, tú hloupé a bezmyšlenkovité plémě začalo mířit do fantastické ptačí oblohy.
Nadarmo je otec varoval, nadarmo hrozil zaklínající m i gesty -neslyšeli ho A ilevšimali si ho. A ptáci klesali. Zasaženi střelou, těžce schlípli a ještě ve vzduchu uvadali. Než dopadli na zem, byla z nich už jen beztvará hromádka peří.
V mžiku se celá pahorkatina pokryla těmi podivnými, faniľ-cickými zdechlinami. Než otec doběhl tia bojiště, ležel už všechen ten skvostný ptač i rod mrtvý, rozmetán po skalách.
Teprve ted zblízka si mohl otec důkladné prohlédnout celou ľiuzotu té zubožené generace a celou stněšnost její podřadné anatomu'.
Byly to obrovské věch ty per. ledabyle vycpané starou mršinou, U mnoha z nich nebylo možno najit hlavu, neboť v té kyjovité části těla se nejevily žádné znaky duše- Někteří byli pukryti chundelatou slepenou srsti jako zubři a odporné páchli. Jiní připomínali hrbaté a olysalé zdechlé velbloudy. A ještě jiní byli zřqmé z určitého druhu papíru, uvnitř prázdni, ale navenek skvostné barevní. Zblízka se ukázalo, že někteří jsou vlastně jen veliké pavi ixasy, barevné vějiře, do kterých bylo ncpochopiu-hivm zpuMilu m viJc* h nuto jakési zdáni života.
Viděl jsem otcův smutný návrat- Umělý den se už pomalu zbar-voval odstíny všedního |itra. Ve zpustošeném krámě se ncjvyWÍ police sytily barvami ranni oblohy, Mezi zlomky pohaslé krajiny, mezi zbořenými kulisami noční scenérie - viděl otec, jak se přiruči budí ze spánku- Zvedali se mezi balíky suken a zívali do slunce. V kuchyni v prvním poschodí Adéla rozehřátá spánkem a se zcu-chanými vlasy, rttlela kávu a tiskla si mlýnek k bilým ňadrům, z nichž do zrn prýštil třpyt a žár. Kocour se myl na slunci.
lit
I 37
KNIHA
I
Ŕikám pi prosté Kniha, bez daliicll charakteristik a epirct. a ic v tc zdrženlivnsti a sebekázni bezradný povzdech, tichá kapitulace před nesmirnosH transcedetltua, neboť žádné slovo, žádný náznak se nedokáže zalesknout, zavonět, zachvátit Hm mrazením hrúzy, předtuchou té věci beze jména, jejiž pouhé první ochutnáni na špičce jazyka překračuje obsáhlost našeho nadšeni. K čemu by byl patos přídavných jmen a nabubřelost epicec u -srovnání s tou nezměrnou věcí, s tou nepředstavitelnou znamenitosti. Ostatně čtenář, optavdový čtenář, na nělioí se spoléhá toto vyprávěni, stejné pochopí, když se mu zadívám hluboko do oči a u samého dna zasvítím tím leskem- V tom krátkém a upřeném pohledu, v tom letmém stisku ruky pochopi, převezme, pozná - a přivře oči nadšením nad tím hlubokým vjemem. Nehoř cožpak se pod stolem, který nás děli, nedržíme všichni tajně za ruce?
Kniha . . . Kdesi v raném dětství, za prvního úsvitu života roz-lasnoval se obzor jejím mírným světlem Ležela slávnostné na otcově psacím stole, otec v ni byl tiše zahloubán a nasliněným prstem
141
trpělivé natíral hřbety téch potištěných stránek, až se slepý papír začal zamlžovat, kaht, ukájet se blahou předtuchou a náhle se odlupoval v celých chomáčích a poodhaloval cípek ve tvaru pávího oka s rasami a umdlený zrak sestupoval k neposkvrněnému svítáni bužich barev, k zázračné vlahosti nejčistšiho blankytu.
Ú, takhle si protŕit oči, ta invaze iasu, ó, blažené jaro, o, otče . . ■
Otee občas vstával od Knihy a odcházel. Tu psem s ni zůstával zcela sám a vítr procházel jejími stránkami a obrazy vyvstávaly.
A když tak vítr tiše listoval těmi archy a vyfukoval barvy a postavy, procházelo chvěni sloupci jejiho textu a vypouštělo z pismen hejna vlaštovek a skřivánků- Tak odlétala stránka za stránkou, rozpadávala se a mizela beze stopy v krajině, kterou napájela pestrosti. Někdy spala, vítr ji rozfukoval tiie jako růži stol istou, a tu otvírala okvetí, plátek za plátkem, víčko za vičkeil), všechna slepá, hebká a uspaná, skrývajíc ve svém nitru na dně blankytnou zřítelnici, pavi dřeň, křičící hnízdo kolibříků.
To bylo velmi dávno. Matka tam tehdy ještě nebyla. Trávil jsem dny o samotě s otcem v našem pokoji, který byl veliký jako svět.
Hranolovité krystalky kolem lampy naplňovaly pokoj rozptýlenými barvami, rozprašovaly duhu do viech koutů, a když sc lampa otáčela na svých řetizcich. putoval celý pokoj fragmenty duhy, jako by se přesunovaly sféry sedmi planet a točily se přes sebe- Rád jsem stával mezi otcovýma nohama a objímal je z obou stran jako sloupy. Občas psával otce dopisy. Seděl jsem na psacím stole a sledoval se zauictim klikyháky podpisu, spletité a vířivé jako trylky kolu rarurniho zpěváka. Na tapetách pučely úsměvy, proklubávaly se
oči, žerty metaly kozelce. Otec pouštěl do duhového prostoru mytl-Jové buhliny z dlouhého stébla, aby mé pobavil, Narážely na stěny, praskaly a zanechávaly ve vzduchu své barvy.
Potom přišla matka a ta raná, jasná idyla skončila. Matk,.....
svedla svým laskáním a já zapomněl na otce. Můp život se uhiral novým, odlišným směrem, bez svátků a bez zázraků, a byl bych snad navždy zapomnél i na Knihu nebýt té noci a toho snu.
n
Jednou jsem se probudil do tmavého zimního jitra - pod záhvhy temnot hořely hluboko dole ponuré ranní červánky - a jak jsem měl ještě pud vičky mravenčeni mlhavých postav a znaků, začal jsem celý ztrápený a rozžalosttiéiiý nejasné a zamotané blouznit o staré, ztracené Knize.
N.kd 0 mi nerozuměl a já, rozdrážděný tou tuposti, začal jsem být dotěrnější a s horečnou netrpělivosti jsem obtěžoval rodiče.
Bosý a jenom v košili, rozechvělý vzrušením, přehrabal jsem otcovu knihovnu a rozčarovaný, pohněvaný, popisoval jsem bezradné před užaslým auditoriem tu nepopsatelnou věc, již se nemohla vyrovnat žádná slova, žádný obraz načrtnutý mým chvějícím sc nataženým prstem. Nepřestával jsem se namáhat udělováním popletených a protikladných informaci a plakal jsem z bezmocného zoufalství.
Stáli nade mnou bcvriidni ;i -ozpačiti. sivdéli se za svou bezmoc-
P +3
nast. V hloubi duše nebyli tak zrela bez viny. Má prudkost, netrpělivý a hněvivý tón dodávaly mým Žádostem zdáni oprávněnosti, převahu dobře odůvodněného nároku, Přibíhali * různými knihami a strkali mi je do rukou. Pobouřené jsem je odhazoval.
Jednu z nich, velký a těžký foliant, mi Otec stále znovu podstrkoval s nesmělou nabidkou. Otevřel jsem ji. Byla to bible Spatřil jsem na jejich stránkách velké stěhováni zvířat, která táhla cestami a rozvětvenými průvody po širé zemi, spatřil jsem nebe plné ptačích klinu a máváni křídel, ohromnou obrácenou pyramidu, jejíž daleký vrcholek sc dotýkal Archy.
Vrhl jsem na otce vyčítavý pohled: „Ty vis, otče," volal jsem, „ty dobre víš, nic nezatajuj a nevykrucuj se! Ta kniha tě prozradila. Proč mi dává* tento nuzný apokryf, tisici kopii, nepovedený falši-fikat? Kam jsi dal Knihu?"
Otec sklopil oči,
III
Minuly týdny a mé pobouřeni opadlo a utišilo se, ale v mé duši dále hořel jasným plamenem ohraz Knihy, velký šelestici Kodex, v/bouřená bible, jejímiž stránkami šel vítr a plenil ji jako obrovskou, rozpadávající se růži,
Když otec viděl, že jsem klidnější, přistoupil ke mně jednou opatrné a řekl smířlivým, vemlouvavým tónem; „V podstatě existuji jenom knížky. Kniha je mýtem, V nějž věřime v mládí, ale během
i 14
let ho přestáváme brát vážné." Byl jsem už tehdy jiného přesvědčeni, věděl jsem, že Kniha je postulátem, že je úkolem. Cítil jsem na svých bedrech tíži velkého posláni Pln pohrdáni a zatvrzelé, po supné pýchy jsem nic neodpověděl.
V té době jsem už totiž byl vlastníkem zlomku knížky, těch žalosmých zbytků, které se podivným řízením osudu ocitly v mých rukou Starostlivé jsem ukrýval svůj poklad před všemi pohledy a truchlil nad hlubokým úpadkem té knihy, pro jejíž zmrzačené zbytky bych nedokázal ziskat ničí pochopeni Sralo se to tak.
Jisrého dne oné zimy jsem zasrihl Adélu při úklidu se smetákem v ruce, opřenou o pult, na němž ležel jakýsi potrhaný papíre.', salát, Nahnul jsem sc ji přes rameno, ani ne tak ze řvědavuMi ale abych sc znovu opojil vůni jejího těla, jehož mladé kouzlo bylo již zjeveno mým nedávno probuzeným smyslům.
„Podívej se," řikala a bez námitek snášela mé při tu len i.
mužné, aby někomu vyrostly vlasy až na zem? Chtěla bych .....
takové.'4
Pohlédl psem na obrázek. Na velké foliové stránce byla podobizna zun v spíše mohurnéiškh a plnějších tvarů, s energickou a zkušenou tváři. Z hlavy této dámy splývala mohutná hřiva vlasů, těžce se spouštěla ze zad a vlekla se konci silných plctcnců po zemi. Byl to jakýsi neuvěřitelný rortnar přírody, vlnivý a hojný plášť, vy předený 7 vlasových kořínků, a bylo si těžko představit, že by toto břemeno nepůsobilo pronikavou bolest a nezbavovalo vlády obtíženou hlavu. Ale zdálo sc, že majitelka nosí tuto znamenitost s pýchou a text vytištěný vedle tučnými literami hlásal historii tohoto zázraku
14$
a začínal slovy; Jí, Anna CsiUaftová, narozena v Karlovicích na Moravě, jsem měla řídké v|ajy - - -
Bv| co dlouhý příběh, podobný svou konstrukci historii Jobově. Anna Csillaguvá byla i božího dopuštěni postižena nedopalkem vlasů. Celé mestečku ji litovahi. "■: I>^ l-x tak kruté poznamenána, a odpouštělo jir protože vedla bezúhonný život - ačkoli nemohlo bvt tmo boží dopuštěni tak zcela nezaviněné. A tu se stalo přiípě-nim horoucích modliteb, že z jeji hlavy byla sňata kletba, Anna Csillagová dostoupila milosti osvíceni, obdržela znamení a pokyny a zhotovila přípravek, zázračný lék, který navrátil jeji hlavé úrodnost. Začala porůstat vlasy, ale tim to neskončilo - její muž, bratři a bratranci téi ze dne na den obrostli hustým, černým kožichem chlupů Na druhé straně byla ukázána Anna Csillapová za íest týdnů po objevení svého receptu uprostřed svých bratři, švagrů ii brartancú, vousatých mužů s bradami pu pás - a člověk hleděl s obdivem na ten opravdový výbuch neFalšované medvědi mužnosti Aiirla Csillaková ohšíasinila tele městečko, jemuž se dostalo pravého požehnáni v podobě vlajících čupřin a obrovských hřív a jehož obyvatelé zamerali zemi plnovousy širokými jakú březová košťata. Anna Csil lagúvä se Stala a poštolkou huňatusti. Když obářašinila rodné město, zatoužila obsťastnit celý svět a prosila, pobízela, žadunila, aby všichni přijali pro své spaseni ten boží dar, ten zázračný lék, jehož tajemství znala ona samojediná.
Ten příběh jsem přečetl Adélg přes ramenu a náhle mé oslnila myšlenka, pud jejímž úderem jsem stanul celý v plamenech- 'ľak to byla Kniha, jeji pusledni stránky, její neúřední dodatek, řad ni
t4«
trakt plný odpadků a haraburdí! LI lumky duhy zatančily ve viru n h tapetách, vytrhl jsem Adéle z rukou ten salát a přiškrceným hnaném
jsem vydechl: „Odkud jsi vzala tu knížku?"1
„Hlupáku," řekla a pokrčila rameny. ..vždyť tu prcce leži porád a denně z ni vytrháváme listy na masu z jatek a svačiny pro otce ■ "
rv !
Odběhl jsem do svého pokoje. V hlubokém rozrušeni jsem začal S rozpálenou tváři obracet chvějícíma se rukama Stránky roztrhané knihy. Bohužel, bylo jich sotva přes tucet. Ani jedna stránka vlastního restu, pouze samé inzeráty a oznámení. Ihned po proroctvu li dlouhovlasé Sibyly následoval list věnovaný zázračnému léku ni všechny choroby a neduhy. Elsa-fluid s labuti - nazýval se ten h.:i l/átti ,i délat divy. Stránka byla plná ověřených Svědectví, vzrušu-jicich výpovědi osob, které doznaly působení záztaku.
Ze Sedmihradska, Slavonie, z Bukoviny přicházeli nadšeni rekonvalescenti, aby dosvědčili a vroucím, vzrušeným slovem pověděli své příběhy. Sli obvázáni a shrbeni a mávali nepotřebnou již berli, odhazovali náplasti a pásky z oči a z krric.
Prizmatem těchto putujících mrzáků bylo vidět daleká a smutná mestečka s nebem bílým jako papír, která zlhostejněla prozaickou každodennosti. Byla tu města zapomenutá v hlubině času, kde lidé přivykli svým malým osudům, od nichž se neodtrhovali ani na chvili, Švec byl aždo konce ševcem, voněl kůži, měl malou a zubo-
I 17
ženo j tvár, krátkozraké bledě oči nad bezbarvým, čmuchajirim knirem a cítil « veskrze ševcem. A když je nebolely jejich vredy, neloupalo jim v klouheeh a vodnatelnOM je nezahánéla na pelech, byli šťastni tím bezbarvým, všedním štěstím, kouřili laciný tabak, žlutý cisařskokrálovskv tabák, nebo tupě snili před sběrnou lutyrtky-
Kočky jim přebíhaly přes cestu, hned z levě a hned zase z pravé strany, zdálo S£ jim o Černém psu a svrbela je dlaň. Občas opisovali dopisy z listuvniků, nalepovali na ně pečlivě známku a s váhavou nedůvěrou je svěřovali poštovní schránce, do niž tloukli pěsti, jako by ji budili. A putom se v jejich snech proháněli bili holubi s dopisy v zobáčcích a mizeli v oblňcich-
Dalši sttánky se povznášely nad sféru všednie h záležitosti do oblasti čisté poezie.
Byly tam harmoniky, citery a harfy, druhdy nástrcne kurů andělských, zpřístupněné dnes diky průmyslovému rozvoji za lidové ceny prostému člověku, L*ihahojnému národu pro potěšení srdce a ušlechtilou zábavu,
Byly tam flašinety, skutečné zázraky techniky, v jejichž nitru bvly ukryty flétny, piskadla a píšťalky, foukaci harmoniky tremo-lujici sladce jako hnízda tlukoucích slavíků, neocenitelný to poklad pro invalidy, pramen výnosných přijmu pro mrzáky a vůbec nezbytné v každé muzikálni domácnosti- A bylo vidět tyto flašinety, pěkně malované, jak vandruji na sádech nenápadných prostých dědečků, jejichž tváře vyjedené životem jako by byly opředeny pavučinou a úplné bez výrazu, tváře se slzícíma, nehybnýma Očima, které
zvolna vytékaly, tváře zbavené projevů života, tak odbarvené a nevinné jako Stromová kůra popraskaná od veškeré nepohody a podohné vonici už jenům deštěm a nebem.
Dávno zapomněli, jak se jmenovali a kým byli, A tak ztraceni sami v sobě šourali se s pokrčenými koleny drobnými, stejnoměrnými krůčky v obrovských těžkých botách pů absulutné rovné a jednotvárné přímce mezi zákruty spletitých cest mimujdoucich,
Za bílých dopoledni, kdy slunce nesvítilo, dopoledni okoralých chladem, pohroužených do kolohěhu všedního d tle, vymotávali se nepozotované z davu, stavěli flašinet na třínožce na prúsečiku ulic, pod žlutým nebem přeškrtnutým telefitafními dráty, mezi nevšímavé pospíchajícími lidmi s vyhrnutými Límci a začínali svou mcloLlii nikoli od počátku, ale v místě, kde včera prestali, a hráli: „Daisv, Daisy, ty mi odpověď dej . . .", zatímco z komínů pyšné vlály hilé chocholy páry. A divná věc - ta sotva započatá melodie hned zapadala do volné mezery, na své místo v té hodině a krajině, jako by odedávna patřila k tomu zamyšlenému, do sebe propadlému dni, a v jejím taktu běžely myšlenky i všední starosti pospíchajících
chodců,
A když po jistém čase končila dlouhým, protáhlým zaječením vyrvaným z vnitřnosti flašinetu, který začinal hrát nécn úplně nového - myšlenky a starosti sc na chvi Li zastavovaly jako v tanci, aby změnily kruk, a potom se bez rozmýšlení začínaly točit opačným směrem v taktu nové melodie, která vyletěla z píšťalek flašinetu: „Markétko, poklade duse mé .
A nikdo si v tupé lhostejnosti toho dopoledne ani nepovšiml,
14!)
I4Í
že sinyil světa se od základu změnil, že neběže] už v taktu „Daisy, Daisy • . • ", ale přímo opačně - „Mar-ké-tko . . ."
Znovu obracíme list . . . Co to? Bubnuje snad farní déšť? Ne, to sc sype na deštníky cvrlikáni ptáčků jako šedivé broky, neboť zde sc nabízejí praví harčti kanáři, klece plné stehlíků a Špačků, košíky s okrídlenými zpěváky a mluvky. Vrcicnoviti a lehcí, jakoby vycpaní vatou, trhavě puska kující, otáčiví jako na obrtliku hladkých kvílivých os, rozštěberaní jako hodinové kukaéky - bylí Útěchou osamělých, nahrazovali mládencům teplo rodinného krbu, probouzeli v nejtvrdšich srdcích blažcnstvi mateřského citu, měli v sobě tolik pískleti ho a dojímavého, že ještě když sc s nimi obracela stránka, posílali odcházejícím své spojené, vábné cvrlikání,
Ale dál se řítila ta ubohá písemnost do stále hlubšího úpadku. Teď zabočila na scestí jakéhosi pochybného šarlatánskeho podiví uštvi. Kdo tu nabizel Své služby veřejnosti, zahalen v dlouhý plášť, s úsměvem napůl pohlceným černým plnovousem? Pan Bosco z Milánu, svého druhu mistr černé magie, a mluvil dlouho a nejasné, přičemž cosi předváděl na konečcích prstů, což nepřispívalo k lepšímu pochopeni věci. A přestože podle vlastni ho přesvědčení dospíval k udivujícím závétům, které jakoby na okamžik vážil mezi citlivými prsty, než se jejich prchavý smysl rozplyne ve vzduchu, a přestože pointoval jemné záhyby dialektiky varovným zdvižením obočí připravujícím na věci neobyčejné, nebylo mu rozumět, a co horšího - nechtělo se mu rozumět a člověk ho opouštěl i S jeho gestikulaci, tlumeným tónem a celou škálou nejasných úsměvů, aby rychle prolistoval poslední, rozpadávající se potrhané stránky-
191
Na těch posledních stránkách, které zcela zřetelné upadaly v blouznivé bláboleni, do zjevného nesmyslu, nabizel jakýsi džerttl men svou zaručenou metodu, jak sc stát energickým a neoblomné rozhodným, a hodné mluvil o zásadách a charakteru. Ale stačilo otočit stránku, aby byl člověk úplně dezorientován ve věci neoblomnosti a zásad.
Tam vycházela drobným krůčkem na scénu nějaká pani Magda WanB. spoutaná vlečkou svých šatů a z výše sešněrovaného dekul tu prohlašovala, že kašle na mužskou neoblomnost a zásady, a že jeji specialitou je lámat nejsiIncjši charaktery. (Tu pohybem nožky urovnávala vlečku na zemi ) K tomuto účelu existuji metody, cedila skrze zuby, zaručené metody, o nichž se nechci šířit a odkazuji na své paměti pod titulem „Z nachových dui" (Nakladatelství Antroposofického institutu v Budapešti), v nichž jsem uložila tvé koloniální zkušenosti Z oblasti drezúry lidi (to slovo s důrazem a ironickým leskem oči). A kupodivu se zdálo, že ta dáma, mluvicí nedbale a bezohledně, je si jista souhlasem téch. o nichž s takovým cynismem hovořila, a uprostřed zvláštní závrati a mihutáni bylu možno vycítit, že šipky morálních ukazatelů se podivné přemístily a že tu jsme v jiném klimatu, v němž kompas funguje opačné.
To bylo poslední slovo Knihy, které zanechávalo v duši příchuť podivného omámení, směsici hladu a dráždivosti.
1 si
Sklonený nad tnu Knihou, s tvári planoucí jako duha. jsem tise hořci od extáze k extázi. Byl jsem pohroužen do ctenih zapomněl jsem na oběd. Předtucha mě nezklamala. Byl to Autentik, svatý originál - přes své hluboké poníženi a degradaci. A když jsem už skoro potmě ukládal s blaženým úsměvem ten papírový salát co nejhlouběji do zásuvky a snažil se ho zamaskovat vrstvou jiných knížek - tu se mi zdála, že ukládám do prádelníku ke spánku červánky, které se vždy znovu samovolné rozhořívaly a procházely všemi purpurovými plameny, a ještě jednou se vracely a nechtěly se skončit.
Jak ml byly všechny knížky lhostejné!
Neboť obyčejné knížky jsou jako meteory, Každá z nich má svou chvíli, jeden takový moment, kdy s křikem vzlétá jako fénix a všechny její stránky hoří. Pro tu jednu chvíli, pro ten jediný moment je potom milujeme, ačkoli jsou již jen pouhým popelem. A s trpkou rezignaci putujeme někdy pozdě vychladlými stránkami a probíráme jejich mrtvé formulky s dřeveným klepotem jako zrnka růžence.
Vykladači Knihy tvrdi, že všechny knížky směruji k Autcniiku. Žiji jen vypůjčeným živou m. ktcTy se w chvíli vzletu vrací k svému podivnému zdroji. Znamená to, že knížek ubývá a Autentik roste- Nechceme však unavovat čtenáře výkladem Doktríny. Chceli bychom ho upozornit jen na icdou věc; Autenticita žije a roste. Co
i toho vyplývá? Nuže, až přišté rozevřeme náš papírový salái. kdoví, kde už bude Anna CsilLagová a její věrni- Možná, že spatři me tu dlouhovlasou poutnici, jak zametá svým plástem moravské cesty, jak prochází dalekými kraji, bílými městečky pohrouženými do prozaické všednosti a rozdává vzorky balzámu Elsa-fluid prosťáekúm božím, sužovaným hnisavými výtoky a svrabem. Ach. co udělají poctiví vousáči z městečka, jimž bujné ochlupení ztěžuje pohyb, co udělá ta věrná obec, odsouzená k pěstováni a správě své nevídané nadůrody? Kdovi, zda si všichni nekoupí pravé flašineiv ze Schwarzwaldu a nepustí se do svéta za svou apoštolkou. aby jj hledali po celé zemi a na všech m i stech přitom hráli „Dany, Daisy?"
O, odyseo vousáčů, bloudících s flašinety od města k městu v hledání své duchovni matky! Kdy se najde rapsod hodný této epopeje? Neboť komu zůstavili ohrazené místo svěřené jejich péči, komu předali vládu nad dušemi V městě Anny Csillagové? Což nemohli předpokládat, že mesto ifaivené své duchovni elity, svých skvělých patriarchů, upadne v zoufalství a odštépenectvi a otevře své brány - komu? - ach, cynické a litomérné Magdě Wang (Nakladatelství Antroposofie kého institutu v Budapešti), která v nem založí Školu drezúry a lámáni charakterů?
Ale vraťme se k našim poutníkům.
Kdo nezná tu starou gardu, ty kočovné Cimbřy, hloubavé brunety se zdánlivé mohutnými těly, zhotovenými z rozméklé tkáně bez životních šťáv"-' Vešker.;! leiich sila, veškerá ictjich pevnost přešla do vlasů a vousů- Antropologové si odedávna lámou hlavy nad tou
152
]5j5
zvláštní rasou, oděnou vždy do černých šatů, která nosí těžké stříbrné klanečniky na břiše a na prstech má mohutné mosazné pcčctni prsteny.
Mám ie rád, jmenuji se bud Kašpaři nebo Baltazarové, miluji K-jkh hlubokou Viiŕľ.tJhr, jejich pohřební dekoratív nose, t> nádherné mužské exempláre s hezkýma očima, které se mastné lesknou jako pražená káva, mám rád ten ušlechtilý nedostarek vitality v rnz-bujelých houbovitých tělech, morbidnost vyhasínajících rodů, sípavý dech v jejich mohutných prsou a dokonce i ten pach valetián-ských kapek, jaký se line z jejich plnovousu.
Jak andělé boží stanou občas neočekávané ve dveřích našich kuchyni, obrovšti a Funící, rychle unaveni - utírají si pot z oroseného čela, blýskají namodralými očními bělmy, a v iu chvíli zapomínají na své |: i: ■". 111: a udivené hledají východisko, záminku pro svůj příchod - a natahuji dlaň pro almužnu.
Vracíme se k Autentiku. My jsme ho přece nikdy neopustili, A tu upozorňujeme na podivuhodný rys papírového salátu, který je čtenáři už zřejmý - Že SC totiž při čteni rozrůstá, ŽC má hranice na všech stranách Otevřené všem Fluktuacím a prouděním.
Ted napřiklad už nikdo nenabízí harcké stehlíky, nchoť z flašinetů těch brunetů, z přelomů a záhybů melodii vyletují v nepravidelných intervalech ty opeřené kometky a náměstí je jimi zasypáno jako pestrobarevnými pismeny. Ach, jaké mihotavé a štébrta v ě zmnoženi , , , Kolem všech výčnělků, tyček a praporků se tvoři opravdové pestrobarevné zácpy, třepotáni a boi o misto. A stačí vystrčit z okna rukověť hole a pak ji zase vtáhnout zpět do světnice celou obsypanou třepetajícím SC těžkým hroznem Epěváčků.
Blížime se nyní v našem vyprávěni mílovými kroky k té nádher né, katastrofické epose, která nese v našem životopise název geniálni,
Zbytečně bychom zapírali, že již teď ciríme, jak se nám svirá srdce, Citime ten blažený nepokoj, svatou trému, která předchází věci poslední. Brzy sc nám bude v kelímcích nedostávat barev a v duši lesku, abychom mohli klást nejvyšši důrazy, namalovat nej-
prosvětlenějai a téměř transcendentní konturv tohoto obranu. Co je to geniální epocha a kdy to bylo?
Tu jsme nuceni být na chvíli zcela esoteričtí jako pan Bosco z -Milánu a snížit svůj hlas v pronikavý šepot. Musíme pointuji své vývody mnohoznačnými úsměvy a roztírat konečky prstů jemnou hmotu imponderabilii jako špetku soli. Není to naše vina, budeme-li občas vypadat jako prodavači neviditelných tkanin, kteři strojenými gesty předvádějí své ošidné zboží.
Udála se tedy geniální epocha nebo Si neudala? Těžko odpovědět. Ano i ne. Nehet jsou věci, které se nemohou stát beze zbytku, až do konce. Jsou příliš velké a znamenité, než aby sc mohly směrnou t v události. Ony sc jenom pokúušeji dít, zkoušejí základ skutečnosti, zda je unes*". A hned ustupuji, protože se bojí ztratit ivnu integrálnost v zlomkovitO&ti uskutečněni. A jestliže narušily tvůj kapitál, jestliže při těch pokusech O vtělení ztratily to Či ono, pak si hned v návalu Žárlivosti berou zpět své vlastnictví a odvolávají je, reintejzruji sc ä potom v našem životopise zůstávají bílá místa, vonná stigmata, ty poztrácené stříbrné stopy bosých andělských nohou rozseté jako sedmimílové kroky po našich dnech a nocich,
IÍ4
zatímco um úplněk slávy stále přibývá a doplňuje se a kulminuje nad námi a triumfálne překonává jedno oslněni po druhém.
Ale presto je v jistém smyslu celá a integrálni věc obsazena v každém ze svých nedostatečných a fragmentárnich vtěleni, Setkáváme sc tu s jevem reprezentace a náhradní existence. Nějaká událost může být CO do své provenience a svých vlastních prostředku malá a chudá, ale přesto, pohlcdnemc-li na ni blíže, může ve svém nitru otvírat nekonečnou a zářivou perspektivu diky tomu, žc se v ní s prudkým zábleskem snaži vyslovit vyšší existence.
Tak tedy budeme sbiiat ty narážky, ty pozemské přihližnosti, ty zastávky a etapy na cestách našeho života jako střepy rozbitého zrcadla, Budeme po kouscích sbirat to, co je jedinečné a nedělitelné - naši velkou epochu, geniálni epochu našeho života.
Možná, že jsme ji v deminutívnim zápalu, zterorizováni nesmí r-ností transcendentna příliš omezili, otřásli ji a uvedli ji v pochybnost, Ale přes všechny výhrady; ona byla.
Ona byla a nic nám nevezme tu jistotu, tu báječnou přkhut, kterou ještě cítíme na jazyku, to mrazivé páleni na punebi, ten vzdech široký jako nebe a svěží jako doušek čistého ultramarínu.
Připravili jsme alespoň do jisté míry čtenáře na věci, které přijdou, můžeme tedy riskovat cestu do geniálni epochy?
Naše tréma se zmocnila i čtenáře, Cítime jeho nervozitu. Přestože vypadáme vesele, je i nám těžko u srdce a jsme naplněni úzkosti.
Nuže, ve jménu Páně - na-sedac a odjezd!
GENIÁLNÍ EPOCHA
Běžná fakta jsou uspořádána v čase. jsou navlečena na jeho běh jako na nitku. Tam maji své antcccdcnce i své konsekvence, které se na sche husté tlači a bez ustání, bez jakékoli mezery si šlapou nu paty. Má to svůj význam i pro vyprávěni, jehož duši je nepřetržitost a náslcdnosi.
Co si však pocit s událostmi, které nemají své vlastni m v čase, s událostmi, které přišly příliš pozdě, když už byl všech čas rozdaný, rozdělený, rozebraný a teď zůstaly jaksi na holičkách, nezařazené, ve vzduchoprázdnu, bloudíc i bez střechy nad hlavou?
Ze hy byl čas příliš těsný pro všechny události ? Může se opr.i ■. ■ 111 stát. ze h\ ní ví*-r h na misi a v čase byla vyprodána? Ustaráni bívimi podél celého vlaku události a připravujeme sc již k odjezdu,
Pro rány boží, cožpak tu opravdu neexistuje ani jakýsi spekulační prodej Lístků na čas . . .? Pane průvodčí!
Jen klidí Bez zbytečné paniky, vyřídíme to diskrétně v rámci vlastních možnosti.
Zdalipak už čtenář něco slyšel o rovnoběžných časových pásmech
tost
„
hen
1 56
] 5 7
v dvoukolejném čate? Ann, existuji takové vedlejší odbočky času Sice trochu nelegálni a problematické, ale když se veze kontraband, raková prespočerná, nezařaditelná událost, jako v našem při nudě nemůže být člověk přespříliš vybítavý. Pokusme se rady v některém bodě p ti běhu odklonit takovou vedlejší odbočku, slepou kolej, abychom na ni odstavili ry nelegálni události. Jen směle. Stane se to nepozorované, čtenář bude ušetřen jakéhokoli otřesu- Kdoví -možná, že jak o tom hovoříme, je už nečistá manipulace za námi a my jedeme již po slepé koleji.
I
I II
Matka přiběhla celá zděšená a objala můj křik, chtěla ho zdusit v náruči jako požár a utišit v záhylx : li své lásky, Zamkla mi ústa svými ústy a křičela spolu se mnou-
AJe odstrčil jsem ji a ukazoval na ohnivý sloup, na zlatý trám, který tkvěl našikmo v povětří iAk<i /udřená tříska Byla plná lesku a vířících zrnek prachu a nedala se odstranit. Přitom jsem křičel: ..Vytáhni ji, vytrhnif"
Kamna se rozkohoutila a rozpálila velkou barevnou mazaninou, která byla namalována na jepeh čele, celá naběhla krví a zdálo se, že se z křeči těch žil a šlach, z celé té k prasknuti naběhlé anatomie osvobodi pronikavým kohoutím křikem.
Stál jsem v prorockém nadšeni s rozpjatýma rukama a nataženými pr-i\ jm.ii: ukazoval, pln hněvu ;i nelítostného odhodláni, napřímený jako smerník a v extatickém rozechvění.
13H
Vedla mé má ruka, cizí a bledá, vlekla mé za ztuhlá a vosková, jak velké votívni dlaně povznesená k přísaze, jak ruka andělská.
Bylo to na sklonku zimy. Dny staly v kalužích a řeřavěly, mrk půnchi rozpálené ohněm a pepřem. Lesklé nože krájely medovou kaši dne m stíibrné pláty, na hranoly, jejichž řez hrál barvami a kořennou pikantérii. Aleciferník poledne hromadil na ncpatrmiu prostoru všechen lesk těch dni a ukazoval všechny planoucí a ohnivé hodiny.
V tuto hodinu, kdy den nestačil obsáhnout všechen žár, svlékal ze sebe pláty stříbrného plechu, chrastici staniol vrstvu po vrství, a odhaloval tak svou dřen z litého lesku. A jako by to všechno ještě nestačilo, komíny dýmaly, stoupaly z nich kutouče třpytne páry a každá chvíle vybuchovala velkým vzletem andělů, bouři křídel, k tetou pohlcovalo nenasytné nebe, stále otevřené novým výbuchům. Jeho světlá cimbuří explodovala bílými chocholy, daleké strážní věže se rozvíjely v tiché vějíře navrstvených výbuchů    pod třpytivou kanonádou neviditelné artilerie.
Okno pokoje, naplněné až po okrai nebem se vzdalovalo těmi nekonečnými vzlety a přelévalo *e záclonami, které v plamenech a ohnivém dýmu splývaly zlatými stiny a chvěním vzduchových vrstev. Na koberci ležel kosý planoucí čtyřúhelník, leskle se vlnil ä nemohl se odtrhnout od podlahy Ten ohnivý sloup mě hluboce vrusoval. Stál jsem jako uhranutý s rozktočenýma nohama a pomlouval jsem ho změněným hlasem, cize, stroze jsem ho proklínal.
Na prahu v předsíni stáli konsternovaní, vylekaní pŕihu/ni,
59
sousedé, nastrojené tetičky - a lomili rukama. Přibližovali se po špičkách a odcházeli, zvědavě nakukovali dveřmi. A já křičel.
„Vidíte," křičel jsem na maiku. na bratra, „vždycky jsem vám řikal. že všechno je zadrženo hrázi, zazděno nudou, nevysvobozeno! A tetf se dívejte, jaká je to záplava, jaký všeobecný rozkvět, jaká blaženost . . . I"
A plakal jsem šťastné a bczbranně-
„Pracitnétc," volal jsem, „pospěšte mi na pomoci Cožpak mohu sám stačit na takovou záplavu, což mohu sám zvládnout to potopu? Jak mám samo jediný odpovědět na milion oslňujících otázek, kterými mé zaplavuje Bůh?"
A když mlčeli, volal jsem hněvivé: „Pospíchejte, nabírejte plná vědra té hojnosti, hromaďte zásoby!"
Ale nikdo mě nemohl vystřídat, stáli bezradně a ohlíželi se za sebe, schovávali se za záda sousedů
Tehdy psem pochopil, co mám činit a horečné jsem začal vytahovat ze skřínky staré bible, otcovy popsané a rozpadávající se obchodní knihy a házel jsem je na podlahu pod ten ohnivý sloup, který ležel ve vzduchu a hořel Nemohli mi stačit přinášet papir. Bratr s matkou přibíhali stále s novými náručemi starých novin a deníků a házeli je na zem na hromadu. A já seděl uprostřed těch papírů oslněný jasem, s očima plnýma výbuchů, raket a barev a kreslil jsem. Kreslil jsem v panickém spěchu napřič i našikmo na potištěných a popsaných stránkách. Mé pastelky létaly v nadšeni přes sloupce nečitelných textů, běžely v geniálních mazanicích a krkolomných klikyhácích, zužujíce se neočekávaně v anagramy
vizí, v rébusy světelných zjeveni <i kmuvu se v hledaní inspirace rozvětvovaly v plané a slepě blesky.
ť>, ty kresby plné světla, vyrůstající jakoby pod cizí řukiw, ty průzračné barvy a stiny! Jak často je nacházím ještě dnes ve snách, po tolika letech na dně starých zásuvuk. ranu a svěží jako jitro - jeitě vlhké první ranní rosou: postavy, krajiny, tvářel
Ó, ty hlankyty, svírající dech zalykavostí strachu, ty zelené zelenější než údiv, ta preludia a štěbetání tušených barev, které se u-pr\l- ;'<ik:inM.ji získat pojmenování'
Proč jsem jich tehdy spousty promrhal s tak nepochopitelnou lehkomyslnosti? Dovoloval jsem sousedům, aby probirali a plenili ty hromady kreseb. Brali si jich celé svazky. Do jakých domácnosti se nezatoulaly, na jakých smetištich se tehdy ncpovalovaly! Adéla jimi vytapetovala kuchyni, která se rozjasnila a vybarvila, jako kdyby v noci napadl za o k není Miih
Bylo to kruté kresleni, plné nástrah a útoků. Kds/ jx/tti tak nehnuté seděl na číhané, napjatý jako luk. a kolem mé v slunci jiskřivě plály papíry - stačilo, aby kresba přibitá mou tužkou naznačila sebemenším pohybem pokus o útěk. Má ruka, křečovitě ic chvéjici novými reflexy a impulsy, se pak na ní vrhala jako kotka a jíž cizí, zdivočelá, dravá - bleskurychlými ranami tesáku zádavo-vala příšeru, která se ji chtěla vymknout z pod tužky. A od papíru se odpoutávala až tehdy, kdy mrtvé a nehybné ostatky rozkládaly v sešité svou pestrou a fantastickou anatomii jako v herbáři.
Byl to vražedný hon, boj na život a na smrt. Kdo by rozeznal útočníka a napadeného v tom vztekle prskajícím klubku, v tom
160
U, I
propletenu piskotu b zdesení! Stavalo se, že se má ruka dvakrát a trikrát vrhala skokem, aby někde na čtvrtém nebo pátém archu dostihla uběř. Nejednou křičela bolesti a zděšením v klestích a klepetech těch příšer, svíjejících se pod mým skalpelem.
Hodinu od hodiny stále houfněji přibývaly vize. tlačily se, tvořily zácpy, až jistého dne nastalo rojení na všech cestách a stezkách, valily se průvody a celá zemé rozkošatela putováním, rozbehla se táhlými defiládami    nekonečnými procesími šelem a zvířat.
Jako za dnů Noemových valily se ty pestté průvody, ty reky srsti a hřiv, ty vlnici se hřbety a ocasy, ty hlavy bez konce přitakávající rytmu kroků.
Můj pokuj byl hranič ni závorou. Tady se zastavovaly, tlačily a prosebně bečely. Točily se a bázlivě i divoce přešlapovaly na místě - ty hrbaté a rohaté existence zašité do všech zoologických kostýmů a zbroji, vystrašené samy sebou, poplašené vlastni maškarádou, hleděly ustrašenýma a udivenýma očima skrze výtvory svých chlupatých kůži a bučely žalostné, jako by se dusily pod svými maskami.
Čekaly snad, abych je pojmenoval a rozluštil jejich hádanku, jíž nerozuměly?' Ptaly se mě snad na své jméno, ahy do něho vesly a naplnily je svou podstatou? Přicházely podivné maškary, stvorení Otázky, stvořeni - návrhy a musel jsem křičet a odhánět je rukama.
Ustupovaly pozpátku, skláněly hlavu, mračily se a ztrácely se samy v sobě, při odchodu se rozpadávaly v bezejmenný chaos, ve smetiště fůrem. Kulík vodorovných i hrbatých hřbetů tehdy prošlo
pod mýma rukama, kolik hlav se pod nimi protáhlo s hehkou
mazlivosti!
Tehdy jsem pochopil, proč maji zviřata rohy. Bylo to pravé to nesrozumitelné, co se nemohlo vejit do jejich života, divoký a dotěrný rozmar, nerozumná a slepá zatvrzelost. Jakási fixní idea, která přerostla hranice jejich bytosti do výše, až nad hlavu, a kájí se vynořila na světlo, ztuhla v hmatatelnou a tvrdou hmotu. Tam prijímala výstřední, nevypočítate! n ý a nevěrohodný tvar, zakroutila se do fantastické, děsivé arabesky, neviditelné jejich očima, do neznámé šifry, pod jejiž hrozhou ta Zviřata žila. Pochopil jsem, proč mail sklon k nerozumné a divoké panice, k splašené pomatenosti když byla pohlcena svým šílenstvím, nemohla se vymotat ze spleti těch rohů, z niž hleděla se schýlenou hlavou smutné a divoce, jako by hledala průchod mezi jejich větvovím. Ta rohatá zvířata byla na hony vzdálena vysvobozeni a se smutnou rezignaci nosila mi hlavě stigma svého prohřešku.
Ale ještě dál k osvícení měly kočky. Jejich dokonalost znepokojovala. Byly uzavřeny v preciznosti a přesnosti Svých těl, neznaly žádnou chybu ani odchylku. Na chvíli sestupovaly dú hloubky, na dno své bytosti, a tehdy nehybnely ve svém měkkém kožíšku, hrozní- i iisvie v.;./nél\ -i jejich on m- >iiuk r "úhlovaly jako měsicc, vstřebávajíce zrak do svých ohnivých nálevek Ale již za okamžik byly vyvrženy na břeh, na povrch, a zívaly svou nicotou, rozčarované a bez iluzí.
V jciich životě, plném do sebe uzavřené grácie, nebylo místa pro íádnou alternativu. A znuděné v tom vezeni bezvýchodné
161
dokonalosti* proniknuté spleenem - prskaly svraštělým pyskem, s bezpredmetnou ukrutnosti v krátké tvári, ktetou rozšiřovaly pruhy. Spodem kradmo proklouzávaly kuny, tchoři a lišky, zlodeji mezi zvířaty, stvořeni se špatným svědomím. Urvaly své místo v živme podvodem, pletichami, trikem, navzdory stvořitelovu planu - a stihané nenávisti, ohrožené, v neustálém střehu, v stálých obavách o to místo - milovaly horoucně svůj kradený, po norách se skrývající život, pripravené dát se roztrhat na kousky při jeho obraně.
Konečně přešla všechna zvířata a v mém pokoji se rozhostilo ticho. Začal jsem znovu kreslit, ponořen do svých Starých papírů, které vydechovaly jemnou záři. Okno bylo otevřené a na okenní řimse se třásly v jarním větru hrdličky a holubi. Nakláněli hlavu na Stranu a ukazovali z profilu kořalko vité oko, podivné ustrašené a plné letu. V poslední době dny změkly, byly opálové a světlé, jindy zase perleťové a zamlžené sladké.
Přišly velikonoční svátky a rodiče odjeli na týden k mé vdané sestře. Nechali mě v bytě samotného na pospas mé inspiraci- Adéla mi denné nosila obědy a snídané. Nevnímal jsem její přítomnost, kdy i stávala svátečné o h léčená na prahu a z jejího jemného tylu a hedvábí to vonělo jarem.
Otevřeným oknem vplouvaly mírné závany větru a naplňovaly pokoj odleskem dalekých krajů. Jen chvilku se držely ty naváté barvy jasných dálek ve vzduchu a pak se hned rozplývaly, rozptylovaly se v modrý stín a tklivé dojeti. Povodeň obrazu se irofhu uklidnila, přiliv vizi se zmírnil a utichl.
i o-i
ice
í
Seděl jsem na zemi. Kolem mé ležely na podlaze pastelky a ličky barev, boží palety, blankyty dýšici svěžesti, /tlené sbluudi až na samo hranici úžasu. A když jsem bral do ruky červ barvičku - šly do issného světa šťastné fanfáry červeně a všecbnv balkony pluly vlnami rudých praporů a dumy se stavěly podél uln ■ do triumfálni ho špalíru. Městští hasiči defilovali v parádnic malinových uniformách po světlých, šťastných cestách a páno smekali buřinky třešňové barvy. Třešňová sladkost, třešňové ši betáni stehlíků naplňovalo lehce zářivé a levanduli vonici ovzduší
A když jsem sáhl po světle modré barvičce - procházel všemi okny v ulicích odlesk kobaltového para, otvírala se jedna zvonivá okenní tabule za druhou a všechny byly pinč blankytu a nebeského plápolu, záclony vstávaly jako na poplach a radostný lehký průvan kráčel tun špalírem mezi vlajícími mušeliny a oleaildry na prázdných balkonech, jako by na druhém konci té dlouhé a světlé aleje se zjevil někdo velmi vzdálený a blížil se - celý zářil, předcházela ho legenda, předtucha, zvěstovaly ho lery vlaštovek, třpytivá poselství rozhazovaná od mile k mih.
III
Právě o velikonocích, koncem března či počátkem dubna, opouštěl Sloma. syn Tobiášův, vězeni, kam ho na zimu zavinili po letních a podzimních výtržnostech a prostopášnostech- Jednoho larniho odpoledne jsem ho vidél oknem vycházet od holiče, který byl
1*5
městským Lazebníkem, ranhojičem a chirurgem v jedné osobě. Otvíral skleněné, blyštivé dveře holičství 5 distinfívovanosti, které ho naučil vězeňský kázeňský řád, a sestupoval po třech dřevěných schůdcích vymydlený a omlazený, s pečlivé ostřihanou hlavím, v poněkud krátkém kajzeroku a vysoko povytažených kostkovaných kalhotách, stihlý a mladistvý přes svveh čtvíieet let-
Náměstí sv. Tropcc bylo v té dobé pusté a čisté. Po jarním táni <i hiáte, jez hylo spláchnuto prudkými dešti, zůstala nyni umytá dlažba, vysušená v řadě dni tichého, diskrétního počasí, v těch dnech už velkých a snad až příliš rozlehlých na tu časnou dobu, protažených vic než se sluší, zvláště za večerů, kdy se soumrak nekonečné prodlužoval a byl ještě niterné prázdný, byl marný a jalový ve svém ohromném očekáváni. Když /a sebou Sloma zavřel skleněné dveře holičství, vstoupilo do nich okamžité nebe jako do \sx-di rnalvch oki-n m hutu K<liio:iaT-<ivého domu. o:cvŕe:ieho do cistě hluhinv stinné klenby nebeské.
Sešel ze schůdků a ocitl se zcela sám na břehu velké, prázdné mušle náměstí, přes niž plul nebeský blankyt bez slunci.:.
To velké, čisté námésci leželo onoho odpoledne jak skleněná báň, |akn nový, nezačatý rok. Sloma stál na jeho břehu celv zevšednělý a pohaslý, zasypaný blankytem, a nemohl si dovolit lámat svým ro/hodnutim tu dokonalou koulí neopotřebovaného dne.
Jen jednou do roka, v den, kdy vyžel z vězeni, citil se Sloma tak čistý, nezatíženy a nový. Tehdy ho den přijímal do sebe omytého z hříchu, zmmiz.ru/eileho, usmířeného se světem, a s povzdechem před nim otvíral čisté kruhy svých horizontů ověnčené tichou krásou.
144
Nepospíchal. Stál na pokraji dne a nedovoloval si překr.....
přeškrtnout svou drobivuu, mladou, lehce kulhavou chůzi tu mírně klenutou ulitu odpoledne,
Průzračný stín ležel nad městem. Mlčeni té tfeti hodiny po lední dobývalo z domů čistou křídovou bělobu a bezhlesné ji rozdávalo |ako karetní partii kolem náměstí. Sotva rozdalo jednu rundu, hned začínalo další a zásoby běloby přitom čerpalo z velké barokní fasády sv. Trojice, která pndohná obrovské košili Bati padajici z nebe. zřasené ploše vypouklými sloupy, přístavky a výklenky, explodující patosem menších i obrovských ozdobných spirál - si na sobě ve spěchu urovnávala ten velký rozvichrený sat
Sloma zvedl hlavy a větřil. Mírný vánek ilesl vůni oleandrů, VŮni svátečních domácnosti a skořice. Tu mohutné kýchl, a sila jeho kýchnuti byla proslavená- Poplašil ti m holuby na policejní strážnici, kteři se prudce vznesli. Sloma se sám pro sebe usmál: Buh mu dával otřesem jeho nozder znamení, že nastalo jaro. Bylo to známem jistější než při let čápů a od této chvíle měly být dny protkány těmito detonacemi, které se ztrácely v šumu města a hned bliž. hned zase dál glosovalv i^ho události svým vtipným komentárem.
„Slomo!" zavolal jsem z okna dolniho patra.
Sloma mé zahlédl, usmál se svým milým úsměvem a zasalutoval.
„Jsme teď sami na celém náměstí, já a ty," řekl jsem tiše, protože vydutá nebeská báň rezonovala íako sud.
..Já a ty." opakoval se smutným pousmánim, „jak prázdný je dneska svět "
Mohli bychom ho znova rozdělit a pojmenovat, tak leží otevřený,
167
bezbranný a ničí, V takový den přichází Mesiáš až na břeh obzoru a hledí odtud na zemi. A když ji tak vidi bílou, tichou, s \c\imt blankyty a zamyšlením, muže se stát, že přehlédne hranici, modravá pásma oblak se mu podloží pod nohy jako přechod a sám neveda, co čin i, sestůupi na zem- A řemě si ve svém zadumáni ani nepovšimne toho, který sestoupil na její cesty, a lidé se proberou z odpoledni dřímoty j. nebudou si nic pamatovat- telá historie bude jakoby vymazána a vše bude jak za dávných věků, ještě před započetím dépin.
„Je Adéla doma?1" zeptal se s úsměvem.
„Nikdo cu není, pojď na chvilku ke mně, ukážu ti sve výkresy."
„Když není nikdo doma, neodepřu si to potěšeni. Otevři mí,"
A rozhlížeje se ve vratech na obé strany, vklouzl dovnitř jako zloděj.
IV
„To jsou senzační kresby," říkal a vzdaloval je od sebe znaleckým gestem. Jeho tvář Se tozzářila odleskem barev a světel- Občas přikládal stočenou dlaň k oku a díval se tím improvizovaným kukátkem, přičemž sc tysy jeho obličeje stahovaly v grimasu člověka vážného a poučeného.
„Dalo by se řiei." pověděl, „že svet prosel tvýma ťukania, aby se obnovil, aby v nich zlenivěl a svlékl sc z kůže iakú kouzelná ještěrka- Ô, myslíš si snad, že bych byl kradl a páchal tisíce hloupostí, kdyby se svět neopotreboval a neupadl, kdyby v něm věci nebyly
i r,s
ztratily své pozlátko - daleký odlesk božích rukou? Jak oesoufat jak neklesat na duchu, když je všechnu zameYno mi sedm /ap.ulu, zazděno nad svým smyslem a všude klepeš jen na cihlu jako nu stěnu vězeni? Ach, Josefe, měl ses narodit dřív."
Šráli jsme v tom poiorerriném, hlubokém poko|i, který se pudle zákonu perspektivy prodlužoval k oknu, otevřenému na náměstí. Přicházely odtud až k nám mírné pulzující vzduchové vlny a rozkládaly své ticho. Každý přiliv přinášel nový náklad ticha okořeněný barvami dálek, jako by byl předešly už opotřebovaný a vyprodaný. Tmavý pokoj žiJ jen odlesky vzdálených domů za oknem a odrážel jejich barvy ve své hlubině jako camera obscura. Oknem bylo vidět lako tubou dalekohledu načepýřené holuby na policejní itráj nici, kteří se procházeli podél atiky nad římsou. Občas všichni najednou prudce vzlétali a opisovali půlkruh nad náměstím. Tehdy sc v pokoji dělalo na chvíli jasněji od jejich roztažených letek, pokoj se rozšiřoval odleskem jejich dalekého třepetáni a potům pohasinal, když se snášeli a skládali křidla,
„Tobě. Slomo," řekl jsem, „mohu prozradn ta|< nism těch kreseb. Již od počátku se mé zmocňovaly pochybnosti, zda jsem opravdu jejich autorem- Někdy mi připadají jako bezděčný plagiát, jako chwh, co mi bylo llapuvézcno, podstrčeno ... Jako by něco cizího použilo mého nadšeni pro vlastni, mně nezná mé cíle. Musím se ti totiž přiznat,'1 dodal jsem tiše, hledě mu do oči, „ze jsem našel Autentik . . ."
„Autentikř" zeptal sc s tváři ozářenou náhlým světlem.
„Ano, ostatně sám se podivej," řekl jsem a poklekl nad zásuvkou prádelníku.
l
Nejdříve jsem vytáhl Adéliny hedvábné šaty, krabičku se stužka-mi a nové střevíčky s vysokými podpatky. Vůně pudru či parfému se roznesla vzduchem. Vyndal jsem ještě nékoJik knížek: na dně ležely vzácné ostatky knihy, které jsem vlastně |iž dlouho neviděl, a zářily.
„Slomo," řekl jsem s pohnutím, „podívej se, tady leží - . ." Ale on stál pohroužený v myšlenkách s Adélinvm střevíčkem v ruce a nesmírné vážné si ho prohlížel.
„Bůh to nepověděl,"' řekl, „a presto, jak hluboce mě co přesvědčuje, zaháni do úzkých, bere mi to poslední argument. Ty linie isůu nezapuditelné, otřesné případné, definitívni a biji jako blesk do šatné podstaty věci- Jak se před nimi ukryješ, v čem najdeš protiváhu, když sám jsi už podplacen, přehlasován a zrazen nej-vérnéjšimi spojenci. SeSt dni stvoření bylo božích a světlých. Ale sedmého dne Bůh rievydi.'eí Sedmého dne pocítil On pod rukama cizí osnovu a zděšené odtáhl ruCe od světa, ačkoli jeho tvůrčí zápal mohl vytrvat ještě mnoho dní a noci, O, Josefe, střež se sedmého dne - . -"
A zvedaje s hrůzou Adélin stihlý střevíček, mluvil jakohy očarován lesklou, ironickou výmluvnosti té prázdné lakované slupky: „Chápeš nestvůmý cynismus tohoto symbolu na ženské noze. provokaci jejího prostopášného našlapováni na těch obmyslných kramflíčcích? Jak bych cé mohl ponechat pod nadvládou tohoto symbolu! Bůh chraň, kdybych co měl učinit . .
Při těchto slovech si zastrkoval hbitými pohyby Adéliny střevíčky, šaty i korále za košili.
L 7 0
„Co to děláš, Slomo.J" řekl jsem užasle,
Ale on rychle mířil ke dveřím a lehce pokulhával ve svých kraťoučkých kostkovaných kalhotách Ve dveřích ještě jednou otočil svůj všední, úplné bezvýrazný obličej a zvedl prst k ústům, aby mě uklidnil. A už byl za dveřmi.
JARO
Toto je příběh jednoho jara, jara, které bylo skutečnější, zářivějši a harcvné|ši nežli jiná jara, takového jara, které prosté bralo vážně svůj doslovný text, ten nadšený manifest, psaný nejjasnější svátečni červeni, červeni pečerniho vosku a kalendáře, červeni barevné pastelky a červeni entuziasmu, amarantovou červeni šíastných telegramů odkudsi z dálky -
Každé jaru tak začíná, těmi horoskopy velikými a omamnými, nepřiměřenými jedné roční době, každé - musím tú UŽ jednou říci - obsahuje všecko; nekonečné průvody a manifestace, revoluce i barikády, každým provivá v jisté chvi Li ten horký vítr bláznivin, ta bezhraničnost smutku i opojen[, hledající marné svůj rovnocenný protějšek ve skutečností.
Ale potom všecky ty nadsázky a vrcholy, /.vichřeni i estáře vstupuji V Údobí rozkvétáni, vcházejí zcela do hýrivosti chladného lisri, do jarních zahrad rozjitřených noci, a šuměni je zplna pohltí. Takto se jara zpronevěřuji sama sobě   jedno za druhým - pohrou-
172
žena v udýchaný šelest kvetoucích parků, v jejich povodně a přívaly - zapomínají na své přísahy, ztrácejí ze své závěti list po listu.
Jediné toto jaro mělo odvahu vytrvat, zůstat věrné, dodržet všecky sliby. Po tolika nezdařených pokusech, vzletech, predzpě-veHi dicelo se zde na svéié opravdu zařídit nastálo, propuknotu jako jaro všeobecné a UŽ navždy platné
Ta vichřice události, teil uragán dobrodružství: sťn-nn smím převrat, dny patetické, vzletné a vítězoslavné] Chtěl bych, aby krok tohoto příběhu zachytil jejich vzrušující, nadšený rytmus, ahv pn-|.d bohatýrsky tón epopeje, aby pochodoval v radé, která si do kroku zpívá tuto jarní marseillaisu ľ
Jak všeobsáhlý je horoskop |ara! Kdo mu múze zazlívat, že se jej uči číst najednou starým způsobem, že nazdařbůh kombinuje, slabikuje všemi směry, štastné, když se mu za matoucího dohadováni ptáků podaří něco rozluštit. Cte si svůj text odpředu i odzadu, ztrácí smysl a znovu jej nachází, má víechny mužné verze, tisicc alternativ, trylků a štěbetáni. Test jara je totiž plný samoznaků, nedokončených slov, elips, Vytečkúvaný bez písmen do prázdného blankytu, a do mezer mezi slabikami ptáci vkládají své domněnky a dohady, jak jim napadne. Proto se tento přiběh stejné jako parní horoskop pusti po mnoha rozvětvených cestách a hode protkán skrz naskrz jarními pomlkami, vzdechy i mnoha tečkami.
171
II
Za předjarních noci, divokých a rozlehlých, pokrytých obrovitým nebem, ještě syrovým a bez vůni, vedoucích po cestách necestách i vzdušných lánech do hvězdných hezcesti - brával mě otec s sebou na večeři do male zahradní restaurace, uzavřené mezi zadními stěnami posledních domů náměstí.
Kráčeli jsme v mokrém světlu luceren, pozváněl k ich v závanech větru, napřič přes velkou vzklenulou rozlohu náměstí, osaměli, zavaleni nesmirnosti vzdušných Labyrintů, ztraceni a dezorientovaní v prázdných prostorách atmosféry. Otec zvedal k nebi obličej zality mizivým pŕisvirem a s hořkou obavou pohlížel na hvězdný štěrk, poházený po mélčinách široce rozvětvených a rozlitých proudů. Jciich nepravidelne a nespočetně spousty sc icšté ncscskupovaly v žádné konstelace, žádné podoby ještě nepře vládaly v těch širých a jalových rozlivech. Smutek hvězdných pustin ležel nad městem jako břemeno, uspodu lucerny protkávaly noc stužkami paprsků a lhostejné na nich zadrhovaly uzel za uzlem. Pud těmi lucernami se chodci zastavovali po dvou po třech v kruhu záře, která kolem nich vytvářela letmý přelud pokoje osvětleného stolní lampou - vprostřed lhostejné, nehostinné noci. rozpadající se nahoře na nepravidelná prostranství, na divoké vzdušné krajiny, cárovité oškubané údery větru, žalostně a ničí. Rozmluvě se nedařilo, usmívali se, skrývajíce oči v hlubokém stínu klobouku a naslouchajíce zamyšlené vzdálenému šuměni hvězd, kterým prostory této noci kynuly jako těsto.
l 74
V zahradní restauraci byly cesty vysypány štěrkem. Dvě lucerny na sloupech zamyslené syčely. Muži v černých kajzrrocich seděli po dvou po třech, prihrbení nad bíle prostřenými stolky, bezmyšlenkovité zahleděni do lesklých talířů. Seděli a v duchu počítali jednotlivé tahy na velké Černé šachovnici nebe, viděli v dut hu přeskakovat mezi hvězdami koně i ztracené figury a konstelace, okamžité zaujimajici jejich místa.
Hudebníci na podiu smáčeli kníry v půllitrech horkého piva, tupé mlčeli, zahleděni sami do sebe. Jejich nástroje, housle a violou cella ušlechtilých obrysů, ležely pohozeny stranou pod nezvuciié šumícím lijákem hvězd. Občas je brali do rukou a ladili na sténavý tbn svých hrudí, který 9 odkašláváním zkoušeli vyloudit. Potom nástroje znovu odkládali, jako by byly ještě nedozrálé a neúměrné té noci, která lhostejné plynula dál Tehdy v tichu a odlivu myšlenek, za tichého řinčeni vidliček a nožů nad bíle prostřenými snily, vstávaly náhle samy od sebe housle, před chvilkou ještě tak fňuka-vé a nejisté, ale teď předčasné dospelé a plnoleté, výmluvné, štíhlé, s útlým pasem, a podávaly hlášení o svém zplnomocněni, ujímaly sena chvíli odročeného lidského sporu a vedly dál ten prohraný
1.....e-, před ll:os!eo\.....'i biinák-m lué/d, ine/i nimiž se r v novak
vodotiskové vlnovky a profily nástrojů, nedokončené houslové i basové klíče, lyry 1 labutě, imitátorský, bezmyšlenkovitý komeniar hvězd in marginc hudby,
Pan fotograf, který na nás už hezkou chvílí vrhal od sousedního stolu spiklenecké pohledy, si k nám konečné přisedl a přenesl svoji sklenici piva z jednoho stolu na druhý. Mnohoznačné se
175
usmíval, bojoval s vlastními myšlenkami, luskal prsty, znovu a znovu ztrácel nc/.achytiiclnou pointu situace, Od samého začátku jsme cítili jeji paradoxnost. Toto improvizované restaurační tábořiště sub auspiciis vzdáJcnvch hvězd beznadějné ztroskotávalo, uboze kápi tijlovalo, nemohlo dostat nadměrné vzrůstajícím nárokům noci. Co jsme mohli postavit proti jeji m bezedným prázdnotám? Noc rozmáchle škrtala to lidské divadlo, které se marně snažily bránit housle, vyplňovala tu mezeru, táhla se svými hvězdokupami na znovu získané pozice.
Viděli jsme rozpelešcné tábořiště stolů, bojiště plné odhozených ubrousků a ubrusů, kteté noc triumfálně překračovala, svétlavá a nevynoří tarelná. Zvedli jsme se také, ale naše myšleni dávno před-snhlo těla a uí dlouho utikalo za hlučným drkotáním jejich vozů, za vzdáleným, široce rozsypaným hvězdným drkotáním těch velkých a jasných cest.
Šli jsme tedy pod raketami jejich hvězd a přimhouřenýma očima jsme předem viděli jeji vždy silnější a silnější třpyt. Ach, ten cynismus triumfující noci! Když se umocnila celého nehe, hrála t cd na jeho prostorách domino, lenivé, aniž počítala, a miliónové výhry shrahovala bez mrknuti. Potom si znuděna kreslila na zadni stranu odhozených kostek průsvitné klikyháky, usměvavé obličeje, stále jeden a týž nemenný úsměv v tisícerých kopiích, který za okamžik -už věčný - přecházel k hvězdám a rozptyloval se v hvězdnou Ihostepiiist
Cestou jsme se zastavili na pár kousků v cukrárně. Sorvaže jsme vstoupili zvučicimi skleněnými dveřmi do bílé, cukrovou polevou
omítnuté místnosti, plné lesklých sladkosti - noc se všemi svým hvězdami se okamžitě zastavila, náhle bdělá a pozorná, zvědavá, zda |i neunikneme Cekala na nás trpělivě celou tu dobu, hlídala u dveří, svítila z výše a okny nahlížela dovnitř svými nehybnými hvězdami, zatímco jsme si s dlouhým rozmýšlením vybírali kousky cukroví. Tehdy jsem poprvé spatřil Biailku. Stála, obrácena profilem k pultu, vedle své vychovatelky, měla hilé šaty. byla štíhlá a kaligrafická, jako hy vystoupila ze zverokruhu. Neotáčela ie. stála ve vzorném postoji mladých dívek a pojídala krémový tel. V.vidél isem ji jasně. "I 1-, m estéte •. puškrtan1! hvězdnými klik] háky. Tehdy se poprvé zkřížily naše horoskopy, doposud velmi mlhavé. Setkaly se a lhostejné se odloučily. Ještě jsme v tom raném hvězdném aspektu nepochopili svůj úděl a lhostejné jsme odešli, řinčíce skleněnými dveřmi.
Vraceli jsme se potom oklikou přes vzdálené předměstí. Domy byly stále nižší a řidly, až se konečně před námi rozestoupily i ty poslední a vkročili jsme do jiného podnebí. Vstoupili jsme náhle do lahodného jara, do teplé noci, stříbrné zářící v blátě světlem mladého fialkového měsíce, který právě vyšel. Ta předjarní noc chvatné postupovala, horečně předbíhala své pozdní fáze. Vzduch, ješié před okamžikem prosáklý obvyklou trpkosti této roční doby, stal se náhle sladký a mdlý, plný vůně dešťových kapek, vlhkého pilu a prvních sněženek, Lunaticky rozkvětajicich v magickém hilem světle. A byl to div, že se pod štědrým měsícem nezahemžila noc na stříbrných mokřadich žabí rosolovmou, nevylihla se spoustnu :ikcr. iierozpovidala se tisícem žvatlavých tlamiček tam na pisči-
176
177
nach u reky, proplouvajících Lesklou siti sladké vody. A bylo treba doříci, domyslit si skŕchotáni v té noci hovorné a pramenité a plné skrytého třasu, aby - na chvíli zastavena - vykročila dále, a mesie vrcholil, stále bélcjši a bělejší, jakú by přeléval svoji běl z poháru do poháru, vždy vyšší a vidy zářivější, vždy maí>ičté|ši a iranscen-dentilnčjši.
Tak jame šli pod vzrůstající gravitaci měsíce. Otec a pan fotograf mé vzali mezi sebe, protože jsem se ospalosd sotva držel na nohou. Naše kroky chřestily v mokrém pisku. Už jsem dávno v chůzi spal a měl jsem pod vičky všetku fosŕbrescenci nehe. plnou světelných znaku, siynálú a hvězdných jevů, když |smc konečné zůstali siát v širém poli. Otec mé uložil na plášti rozestřeném po zemi. Se zavřenýma očima jsem viděl, jak se slunce, měsíc a jedenácte hvězd seřadilo k slavnost n i přehlídce pô nebi a deliluvalo přede mnou. „Bravo, Josefe!" zvolal otec a uznale zatleskal. Byl to zřejmý plagiát, jehož se dopustil na jiném Josefu a jehož bylo poprvé použito za zcela jiných okolnosti. Nikdo mu to nevyčítal. Můj otec Jakoh kýval hlavou a mlaskal jazykem, a pan fotograf rozestavil svoji třínožku na pisku, roztáhl měch aparátu jako harmoniku a celý se ponořil do záhybů černého sukna: fotografoval ten zvláštni jev, ten lesklý horoskop na nebi, zatímco já s hlavou plujici v jasném třpytu psem ležel oslněn na plášti a přidržoval he/uioLtié ten hen pro l-ypu/u:.
17*
III
Dny šl: začaly dloužil, byly jasné a prostorné, snad až příliš prostorné vzhledem k obsahu dosud chudému a nijakému. Byly to dny, z nichž se hned rak nevyroste, dny plné čekáni, pobledlé nudou a netrpělivosti, Jasný dech, lesklý vítr éel prázdnotou těchto dm. ještě nezkalcn výpary nahých, sluncem naplněných zahrad, čisté vyfuukával ulice, až srály dlouhé, jasné, svátečné zametené, jako by čekaly na čísi dosud daleký a neurčitý příchod. Slunce pomalu mířilo k ckvinokcialntm bodům, zmirňovalo svůj běh, docházelo k vzorné pozici, v niž mělo v ideální rovnováze nehnuté stát a vypouštět proudy ohně, dávku za dávkou, na prázdnou, lačnou zemi.
Světlý a nekonečný průvan vál po celé šiří obzoru, stavěl špalíry i aleje do čistých obrysů perspektivy, veliké, prázdné váni jej vyhla* zovalo, až posléze zůstával stát, udýchaný, obrovský a zrcadlovky, jako by chiěl ve svém všezahrnujícím zrcadle uzavřít ideální obral města, fatu morgánu prodlouženou do ieho světelné proláklosti. Tehdy svět na okamžik znehybnel, zastavoval se bez dechu, iwlné-ný, s touhou zcela vstoupit do pŕeludného obranu, do provizórni vecnosti, která se mu otvírala. Ale šťastná nabídka pomíjela, vítr rozbi jel své zrcadlo a čas nás opět přijímal pod svou vládu
Nastaly velikonoční prázdniny, dlouhé a nepřehledné. Neměli jsme školu, toulali jsme se po městě bez cíle a bez potřeby, neuměli jsme využit svobody- Byla to svohoda prázdná, neurčitá a bez po
I 7 f
užiti. Sami dosud bez definice očekávali jsme M od času, krery ji neunič) 11 .í k v t a h loud i] mezi c i sici vytáčkami.
Před kavárnou už postavili na dlažbu stolky. Ženy u nich seděly v světlých barevných Šatech a polykaly vítr po malých soustech jako zmrzlinu. Sukně Šustily,, vitr do nich zdola kousal jako malý vzteklý psík, ženám naskakovaly ruměnce, tváte je od suchého větru pálily a rty Opuchly. Stále ještě trvalo meziaktí a veliká nuda meziaktí, svět se pomalu a s trémou blížil k Jakés, hranici, předčasné dorážel do jakéhosi cíle a vyčkával.
Měli jsme všichni v těch dnech vlči hlad. Běhali jsme větrem vysušeni domů a tam v tupém zamyšleni hltali obrovské krajíce chleba s máslem, kupovali jsme na ulici veliké preclíky, rak čerstvé., že nádherné chrupaly, seděli jsme všichni v radě v prosrorné chodbě domu na náměstí - v prázdné, klenuté chodbě - bez jediné myšlenky v hlavě. Nízkými arkádami bylo vidět bílé a čisté náměstí. Sudy od vína stály v řadě u zdi a voněly. Seděli jsme na dlouhém pulte, na němž se ve dnech trhu prodávaly barevné venkovské vlnáky, a bubnovali jsme no hamá do prken pultu t bezradnosti a nudy,
Náhle Rudolf, ústa plná preclikú, vytáhl ze zánadri zásobník známek a rozložil jej přede mnou.
IV
Pochopil jsem tenkrát, proč bylo jaro doposud tak prázdné, skleslé a zaražené. Nevědouc O tom, ticlllo samo V sobě, umlkalo, couvalo do hloubky - délaiu místo, otvíralo Se celé do čistého prostoru, prázdny blankyt bez úsudku a bez definice — udivená nahá fuiui.i pro přijeti neznámého obsahu. Odtud ta blankytná, jakoby ze Spáni vzbuzená neutralita, ta veliká a jakoby lhostejná ochota ke všemu. Toto jaro stálo v pohotovosti uezalidněné a rozsáhlé, celé se dávalo k dispozici, bez dechu a bez paměti jedním slovem čekalo na čas svého příchodu- Kdo mohl tušit, že vyjde zcela připraveno, v plné zbroji a oslnivosti - z Rudolfova zásobníku známek.
Byly to podivné zkratky a formulky, recepty na civiliat i. přiručni amulety, v kterých bylo možno uchopit mezi dva pruty everiei podnebí i provincii- Byly to poukázky na impéria i republiky, na souostroví i pevniny. Co víc mohli vlastnit cisárove a u/urpá-tori, dobyvatelé a diktátoři? Poznal jsem náhle sladkost vlády nad zeměmi, osten ré nenásytnosti, již lze ukojit jenom panováním. Zatoužil jsem s Alexandrem Makedoilskym mít celý svět. A ani O pid" méně nežli svět!
i sn
1 íl
Nh^nak, nadšený, plný ncúmorné lásky přijímal jsem hold všeho stvořeni, pochodující země. Lesklé průvody, které jsem viděl v intervalech skrze purpurové zatměni, ohlušen pulsováním krve, připlý-vajicť do srdce v rytmu tohoto univerzálního pochodu všech národu. Rudolf dirigoval před mýma očima tyto batalióny a pluky, řídil slavnostní přehlídku, pln horlivosti a zá|mu. On, majitel alba, jako by sc dobrovolně degradoval na pobočníka a skládal hlášeni slavnostně, plrt zaujen, jako přísahu, zaslepený a dezorientovaný ve své nejasné a dvojznačné roli. Nakonec vzrušen, v záchvatu jakési vášnivé velkodušnosu mi připjal jako řád na prsa - růžovou Tasmánii, huřici jako máj, a Hajdaráhád, hemžící se cikánským švadroněni m propletených písmen.
VT
Tehdy se ukázalo ro zjevení, ta náhiá vidina rozhořelé krásy světa, tehdy přišla ta šřastná zvěst, tajemně poslání, ta speciální mise o nepoznaných možnostech Života, Dokořán se otevřely obzory barevné, strmé a beroucí dech, svět se chvěl a mihotal ve svých záhybech, nebezpečně se nakláněl a hrozil vykolejenim ze všech měr a pravidel.
(lim je pru tebe, drahý čtenáři, poštovní známka?' Cim ten profil
l hj
Františka Josefa l. s pleši ověnčenou vavřincm? Není symbolem všednosti, určením veškerých možnosti, zárukou ncpřekročitelných hranic, do nichž je svét už navždy uzavřen?
Svět byl tenkrát ze všech stran vymezen Františkem Josefem I a nebylo před ním úniku. Vyrůstal všude tta obzoru, vyn.Qrtiv.il «' s.,\ kivdvm rohem, jeho všudypřítomný a nevyhnutelný profil uzavíral svět na klič jako vězeni. A hic, když už jsme ztratili naději a plni hořké rezignace se vnitrné smířili s jednoznačnosti světa, s tou Těsnou neměnností, jejímž mocným ručitelem byl František Josef I. - tu jsi znenadání, jako něco jen málo významného, otevřel přede mnou ten zásobník známek, ó Bože, dovolil jsi mi vrhnout bezděčný pohled do této knihy obestřené třpytem, do zásobníku odhaluiicímu K stránku za stránkou, stále barvitějšího a až k úleku úžasnějšíIlO a ŮŽasné|šihn . . . Kdo mi bude zazlívat, že jsem snil tenkrát oslněn, bezmocný vzrušením, a ie mi z oči přeplněných /ári stékaly slzy, Jaký oslnivý relativismus, iaký kopemikovský čin. jaká plynulá pohyblivost všech kategorii a pojmú t Poskytl jsi tedy tolik způsobů bytí, o Bože, tvůj svět je tedy riespočitatclnýl Je to víc, nežli jsem si představoval v nejsmělejšich snech, Je tedy pravdivá ta časná předvídavost duše. která navzdory očividnosti tvrdošíjné hájila svůj názor, Že svět je ncspočiratelnýl
Lŕľl
VII
Svčt byl tenkrát ohraničen Františkem Josefem I. Na každé pnštov-ni známce, na každé minci i na každém razítku potvrzovala jeho podobizna neproménnost sveta, nevzrušené dogma jeho jednoznačnosti. Takový- je svět, a neni světa krom takového světa - hlásala pečet s císařsko královským statecm. Všecko ostatní je výmysl, divoká náročnost, uzurpátorscvi. Na všecko se položil František Josef I. a zastavil svět v růstu.
Podstata naši bytosti směru|e k zákonnosti, drahý čtenáři. Loa|ál-ľuist naši povolné povahy nou necitlivá k půvabu autority. František Josef I. byl nejvyšsi autoritou. Jestliže ten autoritatívni stařec vrhal veškerou svou důstojnost na misku této pravdy - nedalo se nic dělat, bylo nutno rezignovat na sny duše, na jeji vrouci předtuchy - zařidit se v tom jediné možném světě jak jen lze, bez přeludu a bez romantiky - a zapomenout.
Ale když už se vězeni neodvolatelné Zavirá, když je zazděn poslední otvor, když se všecko Spiklo, aby tě zamlčelo, ci Bože, když už František Josef 1. zatarasil, ucpal posledm škvíru, abys nebyl spatřen, tu jsi povstal v šumícím plášti moři i pevnin a usvědčil jej ze IzJ. Vzal jsi tehdy na sebe, Bůže, opovrženi hereze a vytryskl jsi na svět tím obrovským, barevným a nádherným rouhaesrvím. O nádlu-rny Rouhači f Zasáhl psi mé tehdy tou hotfcí knihou, explodoval jsi z Rudolfovy kapsy v podobě zásobníku, Nernal jsem ještě tenkrát jeho trojúhelníkovitý tvar- Ve své slepotě jsem si jej
194
spletl S papírovou pistolkou, z které isme ve škole stříleli pud lavici a soužili tak naše profesory. Ó, jak jsi z něho vystřelil, 6 Bolel To byla tvoje nadšená tiráda, to byla tvoje plamenná a skvělá Fthpi ka prou Františku Josefu I. a jeho mocnářství prózy, to bylaakutei na kniha oslněni.
Otevřel isem ji a zaplály přede mnou jasné barvy světu, větre neobsáhlé prostoty, panoráma kroužících obzorů- Ty \t>\ prodlel stránku za sttánkou a táhl za sebou tu vlečku utkanou ze vicc pásem i podnebí. Kanada, Honduras, Nicaragua. Abrakadahra Hiporabuudia . . . Pochopil jsem, ô [lože To vše byly výhonky tvého bohatství, to byla první slova, která tě nazdařbůh napadla, Sáhl jsi rukou do kapsy a ukázal jsi mi jako hrst knoflíků možnosti, kterých je v tobě nepřeberné. Nešlo ti o přesnost, mluvil jsi, co n slina přinesla na jazyk. Mohl jsi Stejné říci: Panfihras a Haleliva, a vzduch me/i palmami by zašuměl mohutnými vzmaeby papoušcích křidel a nebe jako obrovská safírová ruže Stolistá, dodtia rozevřená vanutím větru, ukázalo by oslnivou podstatu - tvé oko, pavo-oké, obrvené a úděsné, a zamihotalo hy zářivou dřeni tvé moudro** ti, zalesklo by se nadbarvou. zavončio by iiadvůni. Tys mé chtěl oslnit,, ó Bože, pochlubit se, zakoketovat se mnou. protože i tv míváš okamžiky marnivosti, kdy ]si nadšen sám sebou. 0, iak tnilupi takové okamžiky I
Kterak jsi byl ponížen, Františku Josefe 1-, ty i tvoje evangelium prozaičnostiI Můj zrak té marně hledal- Nakonec jsem té našel Byl jsi rovněž v tom davu, aJc jak malý, z trůnu sesazený a šedivý. Pochodoval jsi s ostatními prachem silnice hned za |ižni Amerikou a před Austrálii a zpíval jsi s ostatní mi: Hosana 1
115
! VIII
Stal jsem se vyznavačem nového evangelia. Spřátelil jsem se s Rudolfem. Obdivoval jsem se mu v nejasné předtuše, Že ic pouze nástrojem, že kniha je určena někomu jinému. Vskutku se zdáln, že je spiše jen jejím hlídačem. Katalogizoval, nalepoval, odlepoval, schovával do skříně a zamykal na klič. V podstatě byl smutný jako icnr kdo vi, že sám začne ubývat, zatímco já začnu přibýval Byl jako ten, který' přichází připravovali cesty Páně.
IX
Měl jsem mnoho důkazu, ze tato kniha byla určena mně. Mnohá znamení ukazovala na to, ze ke mně se obracela jako špeciálni mise, poselstvi a osobni příkaz. Poznal jsem m už podle toho, že nikdo se necítil být jejím vlastníkem. Ani Rudolf, který ji spiše jen obsluhoval- Byla mu v podstatě cizi. Byl jako neochotný a lenivý sluha robotující z povinnosti. Někdy mu horce zalévala srdce závist-Bouřil Sě v duchu proti své Úloze klíčnika pokladu, který mu nenáležel. Hleděl žárlivě na pablesk vzdálených světů, putující po mem obličeji tichou stupnicí barev. Teprve z odrazu na mém obličeji k němu přicházel vzdálený jas těch stránek, kde se jeho duše ničeho neúčastnila.
X
Viděl jsem jednou kouzelníka. Stál na pódiu, stihlý, ze všech stran viditelný, a ukazoval všem svůj cylindr, jeho prázdné a bílé dmi. Zabezpečiv takto své uměni nade vši pochybnost před podezřením z podvodných manipulaci, Opsal hůlčičkou ve vzduchu své spletitě magické znamení a okamžité začal s okázalou přesnosti a napádnosti vytahovat hůlčičkou £ cylindru papirové stužky, barevné stužky, Celé lokty, celé sáhy, a nakonec celé kilumetty. Místnost *C naplňovala tou barevnou šelestící hmotou, rozjasňovala *e tim stonásobným zmnožením, načechraným a Lehkým hedvábným papirem, svétlavou pyramidou, a oil nepřestával vytahovat ten nekonečný Útek, nedhaje ulckaných hlasů, plných nadšeného pru testu, výkřiků extáze, křečovitých vzlyků, až nakonec bylo jasné jako iia dlani, že ho to nic nestojí, že tuto hojnost nečerpá Ze svých vlastních zásoh, že se mu prosté otevřely nadzemské prameny, nepodléhající lidským mi rám a výpočtům
Tenkrát kdosi, kdo byl předurčen chápat hlubší smysl té podívané* odcházel domů zamyšlen a v nitru oslněn, du hloubi duše pto-sycen pravdou, která do něho vstoupila: Bůh je nespočitatelný , . ,
IB7
XI
Teď je vhodné rozvinout krátkou paralelu mezi Alexandrem Velikým a mou. osobou. Alexandr Veliký měl cit pro aróma zemi. Jeho Cnřipí předvídalo neslýchané mužnosti, Byl jedním z těch, nad jejichž tváří Bůh přejel ve snu svou dlani, takže vědí, oo nevědí, psOu plni dohadů a podezřeni a pres zavřená vička jim prebi ha ji odlesky vzdálených světů. Ale on vzal božské narážky přilis doslovné. Protože byl člověkem činu, čili plytkého ducha, vysvětlil si svoje posláni jakožto poslání dobyvatele světa- Jeho hrud přeplňovala táž nenasytilOst iako mop, rozpínaly li steiné vzdechy, vstupu j id do jeho duse obzor po obzoru, krajina po kra|iné. Neměl nikoho, kdo by ho vyvedl z omylu. Ani Aristoteles ho nc-i hápiíl. T.ik umřel rozčarovaný, třebaže dobyl celého světa, neboť přestal věřit V Boha, který před nim Stále prchal, a v jeho divy. Alexandrův portrét zdobil mince i známky všech zemi. Stal se za trest Františkem Josefem své doby.
xn
Chtěl bych čtenáři aspoň přibližně naznačit, čím byla tehdy tä kniha, na jejichž stránkách se předběžné určovaly a utvářely mezní problémy tuho jara- Nevýslovný, zneklidňující vítr vanul lesklým špalírem známek, vyzdobenou ulici erbů a praporců, a rozvival
horlivé znaky i emblémy vlnící sc v uříceném tichu, ve stínu mračen, hrozivé vyčnélém nad obzorem. Potom se na liduprázdné ulici náhle objevovali prvni heroldové v svátečních kabátcích, s rudými páskami na paži, lesknoucí se potem, bezradní, horlivé zaujati svým úkolem. Dávali mléky znamení, do hloubi duše vzrušeni a plni slavnostní důstojnosti, a už se ulice černala přicházejícími proud v demonstrantů, ze všech přičiiých uliť se sbíhaly temné zástupy, ozýval se hluk tisíců přicházejících nohou. Byla to obtovská manifestace zemi, univerzální První máj, monstr přehlídka světů. Svéi manifestoval tisícem jakoby k přísaze zvednutých rukou, vla|i-k i praporců, manifestoval tisícem hlasů, že nestojí za Františkem Josefem I , ale za kýmsi mnohem, mnohem větším. Nade vSim se vlnila světle červená barva, téměř růžová, nevyliéitelná, osvobodivá barva nadšeni. 7.e San Dominga, ze San Salvadoru, z Floridy přicházely udýchané, uhřáté delegace, všechny v malinových oblecích, a skláněly buřinky třešňové barvy, zpod nichž vyletovali rozezpívaní stehlíci po dvou či po třech. Lesklý viir zaostřoval v Šťastných zákmitech třpyt polnic, měkce a nenásilné oprašoval hrany nástrojů, z nichž na všech okrajích sršely tiché kartáčky elektřiny. Přes všechen nával, přes hromadnou přehlídku tisíců, odbývalo se všecko v pořádku, obrovská revue se rozvíjela plánovitě a v tichu. Jsou okamžiky, že prapory na balkonech, vlnici se horce a prudce, kroutici se v zřidlém vzduchu v amaraiUowuh křeč ich, v prudkých tichých třepotáních, v marných vzryvech nadšeni - povstávají nepohnuté iako při slavnostní výzvě a celá ulice je náhle rudá, barevná a plná mlčcnlivého poplachu, zatímco
i m
kdosi v ztemnělé dálce pozorné počítá duté salvy kanonády, čtyřicet devét detonaci v stmivavém vzduchu.
Porom sc ohzor chmuří prudce jako před |arni bouři, ostře se lesknou jen nástroje orchestru a v tichu se ozývá mručeni tcmnéjici-ho nebe, šum vzdálených prostor, zatímco z blízkých zahrad připlouvá v soustředěných dávkách vůně seřemehy a rozplývá se bezbranné v nevýslovných rozlohách.
XIII
Až jednoho dne koncem dubna bylo dopoledne Šedé a teple, lidé šli, hleděli před sebe do země, pořád jen na ten čtvereční metr vlhké země před sebou, a necítili, že mijeji pů stranách Stojící stromy parku, černě rozvětvené, pukajicj na různých mištech sladkými, jitřivými ranami.
Sede, dusivé nebe, uvázlé v černé vétcvuaté siti stromů leželo lidem na šij ich - vichernatě navršené, ncForcmtiě těžké a obrovské jako duchna. Lidé se zpod něho v té teplé vlhkosti hrabali rukama i nohama jako chrousti, očichávající citlivými tykadly sladkou hlínu. Svět ležel hluchý, rozvíjel se a rostl kdesi nahoře, kdesi vzadu a v hloubce - blažené bezmocný - a plul. Chvílemi zvolnoval a cosi mlhavé pŕipommal, vétevnatěl v stromech, pokukoval hustou, lesklou sirkou ptačího cvrlikáni, přehozenou přes ten Šedivý den, a směřoval do hloubky, do podzemní hadoviny kořenů, do slepého pulsováni červů a housenek, do hluchého polovědumi černozeme a hlíny,
i9()
A pod timto neforemným, obrovským prostorem přisedali na bobek lidé ohlušeni a bez myšlenky v hlavě, přisedávali na bobek s hlavami v dlaních, shrbené viseli na lavičkách v parku, s plátkem novin na kolenou, z nichž test stekl do veliké, šedé bezmyšlenko-vitosti dne, viseli nemutorné v póze ještě včerejší a bezděčně slintali,
Snad je ohlušovaly ty husté řehtačky cvrlikáni, ty neúnavné makovice sypaiiei Šedivé broky, jimiž temněl vzduch. Chodili uspale pod tim oloveným krupobitím, a bud v husiein liiaku posun kov iié rozmlouvali, nebo rezignovaně mlčeli.
Ale když se kolem icdenácté dopoledne kdesi v ktetémsi hnidu prostoru skrze velké, oteklé tělo mračen proklubaJo bledým klíčkem slunce - tu náhle v ratolcstných koiich stromů hustě zasvítily všecky pupencc a šedivý závoj šiěbetáni se pomalu odloučil v podobě bledozlaté síťky od tváře dne, který otevřel oči. A to bylo jaro.
Tu najednou v jediném okamžiku je alej parku, před chvíli prázdná, poseta lidmi spcehajicimi různým směrem, jako by byla křižovatkou všech městských ulic, a rozkvétá oděvy žen. Néku-re z těch hbitých a hezkých dívek spěchají do práce, do obchodů a kanceláři, jiné na schůzku, ale několik minut, kdy procházejí až u rn váným košem alejí, vydechuijcim skleníkovou vlhkost a zkrá-péném ptačími trylky - patři k této aleji a této hodině, jsou - amž 11 toni m:ii i-,: ...i- - v, j..-.. .j •. du..dic i,ru. niko h\ sl- /n ulily
na promenádě společně s jemnými stiny větévek i lístků, které se zrovna před očima derou z pupencú na temné zlatém pozadí vlhkého písku, a bcži pár /Jatých, horkých a drahocenných pulsů.
191
I potom náhle zblednou, povleknou sc stínem, vsáknou do pisku, průzračné jako filigrán, když slunce vstoupí v zamyšlenost oblak.
Ale jednu chvíli se aJej zahemžila jejich svěžim spěchem a zdálo se, že i šelestu jejich prádla proudi bezejmenná vůně aleje. Ach, ty vzdušné a svěže naškrobené košilky, vedené na procházku pod azurovým stínem jarni chodby, košilky s mokrými skvrnami v podpaždí, jež schnou ve Fialkových závanech dálky AlK ty mladé, rvimické, pulnbim uhŕácé nohy v nových, hedvábné vrzavých pm-KOĽnái h, pod nimiž se skrývaj i rudé skvrny a uhriky - zdravé jarni vřidky horké krve. Ach, celý ten park je drze uhrikovatý a na všech stromech vyrazily uhriky pupeneú, které pukaji cvrlikáním.
Potom se alej ZrtOvu vyprázdni a pod klenbou promenády tiše povrzává drátěnými pružinami detský kočárek na štihlvch kolech. V malém lakovaném člunu, položeno v záhonu vysokých, naškrobených hedvábných kanýrů spi jako v kytici cosi jemnějšího nežli kvetiny. Dívka, která pomalu tlačí kočárek, se nad nim chvílemi nakláni, přejíždí jen po |chn zadních kolech, až péra drnči, a překlápí k snhč ten houpavý košik. rozkvetlý svěží bělobou, a něžně rOz> ťimkavá k v 11 l i !■, In až k sladkému dřímajícímu jádru, jehož spánkem putuje jako pohádka, zatímco kočárek míjí pruhy stínu - to proudétii oblaků a světel,
Potom v poledne se stále ještě parčík plný poupat proplétá světlem a stincm. a jemnými oky jehu siré se donekonečna sype ptači štěbetaní - sype sc z větve na větev, sype se jako perly drátěnou kleci dne, ale ženy ktáčejici po okraji promenády jsOu už unaveny, maji vlasy pocuchané migrénou a tváře ztýrané jarem, a pak se už
142
alej úplné vyprázdni a odpoledním tichem pomalu táhne pach jídel ze zahradní restaurace.
XIV
Den CO den, vždy v stejnou hodinu, jde Bianka se svou vychovatelkou aleji v parku. Co mám říci o Biancc, jak |i popsat P Vi m lenum, že je v kouzelném souhlasí: namn m- mQOU, Že dokonale plní svůj program. Sc srdcem sevřeným hlubokou radosti vidím pokaždé znovu, jak - krok za krokem - vchází do vlastni bytosti, lehká jako tanečnice, a jak bezděčné každým pohybem proniká přesné k podstatě.
Jde docela obyčejné, ne s přemírou grácie, ale S prostotou, která chytá za srdce, a srdce se svirá štěstím, že lze býti Biankou tak proa-tě, bez jakékoli vyumélkovanosti a jakéhokoli úsilí.
Jednou k c mně pomalu zvedla oči a moudrost jej i ho pohledu mnou pronikla skrz naskrz jako střela. Od té doby vím, že ji nic nezůstává utajeno, že zná všecky mé myšlenky od samého začátku Od toho okamžiku jsem se ji dal do služeb, bezhranične a nedílně. Přijala to sotva patrným kývnutím viček. Stalo se to beze slova, v chůzi, v jediném pohledu.
Když si ji chci představit, mohu si přivolat jen jednu nevýznamnou podrobnost: její chlapecky drsnou kůži na kolenou, což je hluboce dojemné a zavádí myšlenky do trýznivých průsmykú protikladů, mezi oblažující antinomie. Všecko ostatní, výše i níže. je transcendentní a nepředstavitelně.
193
1 XV
Znovu jsem se dnes ponořil do Rudolfova zásobníku. Jaké kouzelné studium! Text je plný odkazu, narážek, náznaků a dvojznačného mihotáni. Ale všecky paprsky se shihaji k fiiancc. Jak blažená souhra! Od uzlu k uzlu běží mé podezřeni jako podčJ doutnáku, zapáleno svétJavou naději - stále vie a vic oslněno. Ach, jak je mi těžko, jak se mi svirá srdce tajemství m i, jci culím.
XVI
V městském parku hraje ced večer co večer hudba a alej se změnila v jarní korzo. Lidéchodi sem a tam, mijeji a potkávají se v symetrických, stále se opakujících arabeskách. Mladí muži nosí nové jarní klobouky a nedbale drží v ruce rukavičky. Mcvi kmeny stromů a živým plotem sviti v sousedních alejích šaty dívek. Chodívají vždy dvé a dvě, kolébají se v bocích, načechrané pěnou kanýrů a volánu, nosí s sebou jako labutě to bílé a růžové peří - zvony plné kvetoucího mušclinu, a občas s nim usednou na lavičku jakoby znaveny prázdnou parádou oděvu - sedají si v celé té velké růži tylu a batistu, která se rozviji do bohatých plátku. A pak ^e objevuji nohy, položené jedna přes druhou, zkřížené - spleteně v bílý tvar neodbytné výmluvný, a mladí muži přecházejíc i kolem mlknou a blednou, zasaženi trefnosti argumentu, naprosto presvedčení a přemoženi.
194
IV-       ',, ll<: ..
*'ťrfa t/tík/m. ffJ7
Nastává okamžik těsně pred setměni m a Saívy světa krásili. Všecky barvy vystupuji na koturny, jsou najednou slavnostní, nadšene a Smutně. Park sc rychle plni růžovým šelakem. lesklým náiércm, který způsobuje, žc věci jsOU náhle překvapivé barevné a iluminované. Ale v těch barvách je už trocha lazúru při tiš sytého, tfoťha krasy příliš nápadné a už podezřelé. Ješté chvíli, a houština parku, sorva obsypaná mladou zelenír ješté vétqvnatá a nahá, celá zasvitl růžovou hodinou smrákáni, prosycenou bal zámeru chladu, prosáklou nevýslovným smutkem věci navždy a smrtelné krásných.
A tu se náhle celý park stává obrovským mlčícím orchestrem, slavnostním a soustředěným, čekajícím pod zdviženou taktovkou dirigentovou, až v něm hudba uzraje a vzedme se, a najednou nad tou obrovskou, potenciálni a vrouci symfonii padá rychlý, barevný divadelní soumrak, jakoby vlivem tónů prudce bobtnajících ve všech nástrojích - kdesi ve výši přehlušuje mladou zeleň hla* žluvy, skryté v houštině - a náhle je všude kolem tak slávnostné, nsnmélc a pozdně jako vť večerním lese.
Stěží zachytitelný vánek proplouvá vrcholky stromů, z nichž se drolivč sype uschlý květ stremehy - ncpostižitelný a horký. Pře-svpává se vysoko pod soumračným nebem, v nekonečném vzduchu smrti proudí to horké aróma, do něhož první hvězdy roní své slzy jako kvítky bezu, uštiplé l keře tc bledé, liliové noci. (Ach. vím: její otec je lodním lékařem, její matka byla milenka. To na ni čeká v přistavu noc CO noc cen malý rični parníček s koly po stranách a ncrozsvécuje lucerny.)
Tehdy do přecházejících dvopc, do mladíků i dívek, stále se
pravidelně na vracejících a setkávajících, vstupuje jakási podivná sila a nadšeni Každý Z nich se Stává neodolatelným krasavcem íako Don Juan, překonává sám sebe, pyšný a vítězný, a má v pohledu vražednou moc, pod niž divči srdce umdlévají A dívkám hc prohlubuji oči, otvírají se v nich jakési rozlehlé zahrady rozvětvené alejemi, laľnŕiim parků, tmavé a šumící, jejich zřítelnice se rozšiřuji svátečním třpytem, bez odporu se otvírají a vpouštěn t v dobwatele do špalírů svých tmavých zahrad, rozcházejících se v mnoha Symetrických Stezkách íako sloky kaneóny. aby se jako v smutné písni potkali a nalezli na řúŽOvvch prostranstvích kolem kulatých záhonů a neho u fontán bořicích pozdním odleskem
červánků, a znovu sc rozcházejí a ztráceli mezi četnými spoust;.....
parku, večerními houštinami, stále hustšími a šumivější mi, v nichž se ztrácejí a mizí jako v spletitých kulisách, sametových závěsech a lichých alkovnách. A bůhvikdy odcházejí fhladcm těch velmi soumračných zahrad do zcela zapomenutých, neznámých zákoutí, do jakéhosi uného, tmavšího šuměni stromu, pluiicimi íako smuteční při krov. v němž tma kvaši a přestává být tmou á ticho sc v letech mlčeni a rozkladu fantasticky kazí jako v starých, zapomenutých sudech po vině-
Takto poslepu bloudi dvojice černým plyšem těch parků a posléze se porkávaji na ošumělé mýtině, pod posledním zátrpytem Červánků nad rybníčkem, odedávna zarůstajícím vrstvou černého šlemu, a na dno li ve balustrádě, kdesi na pomezí času, u zadní branky s vél a. ocirajt sc znovu v jakémsi dávno uplynulém životě, ve vzdálené praexistenci a v cizím čase, v kostýmech dávných století,
197
nekonečné vzlykají nad mušclincm jakési vlečky, natahuji se na špičky k nedostižným přísahám, vcházejí po schodech náruživosti a docházej i k vrchol u m <i hranicím, za. nimiž je už pouze smrt a trnuti nepoj menované rozkoše.
XVII
Co je to lanu soumrak?
Dostali jsme se k jádru véci, anebo už tato cesta nikam dál nevede? Jsme u konce svých slov, která tu už začinaji být blouznivá, tlachavá a nezodpovedná- A přece teprve za jejich hranicemi začíná to, co je u tohoto jara všeobsáhlé a nevýslovné. Mystérium soumraku! Teprve za našimi slovy, kam už nesahá moc naši magie. Šumí ten temný, nepostihlý živel. Slovo se tu rozpojuje a rozkládá v pí vky, vrací se do své etymologie, vchází zpět do hloubi, k svému temnému koreni. Jak, do hloubi? Rozumějme tomu doslovné, Hle, stmívá se, naše slova se ztrácejí v nejasných asociacích: Acherón, Orkus, Podsvéti . . . Cítíte, rak od těchto slov vane stmíváni, jak se sypou krtince, |ak tu zastudilo hlubinou, sklepem, hrobem? Co je to jarní soumrak? Ještě jednou klademe tu otázku, ten vrouci refrén našich výzkumů, na který není od poved.
Když kořeny stromu chtéji promluvil, když se pod drny nashromáždi velmi mnoho minulosti, starých příběhu, prastarých historek, když se pod kořeny na kup i příliš mnoho udýchaného Šepotu, neartikulované dřené a mho temného a beídechého, co je před
1*9
každým slovem - tehdy kůra stromů černá a drsné se rozpadá na silné supiny, na hluboké zářezy, a dřeň se otvitá tmavými póry jako medvědi kožišina. Když vnoříme obličej do toho huňatého kožichu soumraku, nastane na chvilku ůpJná tma, hluchota a bezdeehost jako pod víkem. Tu ic třeba přiložit oči jako pi|avky k nejčerněji tmě, lehce je donutit, protlačit je neproniknutelném, prostrčit skri naskrz hluchou hlínou - a hic. jsme najednou u cíle, na druhé straně véci, jsme v hloubce, v Podzemí. A vidime   - .
Vůbec zde neni tma, jak by se dalo soudit. Naopak - celý vnitřek pulsuje světlem, Je to zřejmě vnitřní světlo kořenů, bludná fosforescence. mizivé žilky přisvitu, jimiž je mramorována tma, putující svétlavé blouzněni hmoty- Vždyť stejné tak, když spíme, odtrženi od světa, daleko zbloudili v hluboké ínttoverzi. v návratné pnuti k suhé samým - vidime rovněž, vidíme jasné pod zavřenv mi vičky, protože v těch chvílích se v nás myšlenky rozsvétnii vnitřní Louči a douinavé tékaji podél dlouhých zápalných šňůr. rozhorivajice se uzel po uzlu. Takto se v nás uskutečňuje ústup na celé linii, couváni do hloubky, zpětná pout" ke kořenům. Takto se v hloubí rozvětvujeme anamnézou, zachvívajicc se podzemním třasem, který nás zachvacuje, podkožné sníme po celém blouznivém povrchu. Nebolí jen nahoře, v světle - ať už je to jednou řečeno jsme chvějivým artikulovaným svazkem melodie, zjasněným skři-váncim vrcholem - a v hloubce se opět rozsypávame do černého mručeni, bzukotu, nesčecnosn nekonečných příběhů.
Teprve teď vidíme, na čem vlastně jaro roste, proč je tak ne-výslovně smutné a ohlížené védénim. Ach, nevěřili bychom, kdyby-
, lium to neviděli na vlastni oči. Hic, ni psou labyrinty nitra, skladiště a špýchary věci, tu jsou ještě teplé hroby, prachnivina a mrva Prastará historie. Sedm vrstev jako v dávné Tróji, chodby, komory, klenotnice. Kolik je tu zlatých masek, maska vedle masky, zploštělé Úsměvy, vyhlodané obličeje, mumie, prázdné kukly , . , Zde jsou ca kolům baria, ty supliky na mrtvé, v nichž leži zaschli, černi jako kořeny a čekají na svůj čas. Zde jsou ty velké drogerie, kde stoji na prodej v slznicich, kelímcích, krabičkách. Stoji po celá Jeta ve svých regálech, v dlouhých slavnoscnich řadách, třebaže je nikdo nekupuje. Snad už oživli v přehradách svých hnízd, už zcela uzdraveni, čisti jako kadidlo a vonní - cvrlikavé medikamenty, probuzené netrpělivé léky, balzámy a masti na rány, vážici svou časnou chuť na špičce jazyka. Zazděné holubníky psou plny klubajících se zobáčků a nej prvnější ho, pokusného, svétlavého štebotu. Jak jitřně, přede dnem i před veškerým časem, je najednou v těch prázdnych a dlouhých špalírech, kde se zemřeli postupné probouzeli, zplna odpočati - do zcela nového úsvitu! Ale zde peště iletii konec, sestupme hloubě|i. Jen beze strachu. Prosím, podejte mi ruku, ještě krok a jsme u kořenů, a hned pc tu véicvnaté, stmívá vě a kořen ně jako v hlubokém lese. Voní tu drny i prachnivina, kořeny ve tmě putuji, splétají se, vstávaji. míza do nich vzrušené proudí jako v sacích pumpách. Jsme na druhé straně, jsme u podšívky věci, ve tmě zběžné sestchované propléta-vou ťosforcsceiia Jaké kolotáni, pohyb a tlačenice! Jaké mravenčeni a míza, národy a generace, tisícinásobné zmnožené bible a iliady! Jaké putováni a vřava, motanice a shluk dějin! Dál už taio
cesta nevede. Jsme na samém dně, u temných základů, ps u Matek. Zde jsou ta nekonečná irtfetna. ty beznadějné ossianskr prostory, ty žal úplné nibelungiády- Zde jsou ty veliké libné pr.lwíuí. fahulistieké továrny, mižnaté kuřárny dějů a pohádek. Ted" končené lze chápat velký a smutný mechanismus para. Ach, roste na příbězíchI Kolik příhod, kolik události, kolik osudůI Všecko, co jsme kdy četli, všecky vyslechnuté historka ;i všetky, které se ri.nn nikdy neslyšené - zdají od dětství - zde, a nikde jinde maji domov a vlast. Odkud by spisovatele brali své nápady, odkud by čerpali smělost vymýšlet si. kdyby za sebou necítili tyto rezervy, tento kapitál, ty nepřeberné zásoby, jimiž se Podzemí zachvivá. Jaký propletenec šepotů, jaký mu m la v ý hovor země! V sluchu ti tepe nevyčerpatelné přesvědčováni. Jdeš s přivřenýma očima v tom teple šepotů, úsměvů a nabídek, bez konce oslovován, nabodáván tisicc-rvmi otázkami jako milióny sladkých komářích sosáku. Chtěly by, abys od nich něco přijal, cokoli, aspoň štipec těch netelesných, šeptaných příběhu, přijal je do svého mladého života, své krve, a zachránil je a Žil s nimi dál. Neboř čím pc vlastně jaro, nt U zmrtvýchvstáním příběhů! Ono jediné pc mezi vsim neiěh-snou Živé, skutečné, chladné a zhola nevědomé- 0, jak pritahupc mlada, Zelená krev jara a jeho rostlinná nevědomost ty prizraky, všecky ty fantómy, ty zakuklenec, ty fantasty! A jaro je přtpímá do svého snu. bezbranné a naivní, a spi s nimi, ;i vrbouzi se za svítáni, a nic nevi, a nic si nepamatuje, Proto je tak těžké úhrnem toho, co zapomnělo, a tak smutné, že musí samojediné žit za tolik životů, za tolik odmítnu tých a upuštěných být krásné ... A má na co icn bezt-
200
20\
dnou vůni střemthy, plynoucí jediným, věčným, nekonečným rokem, v němž je všecko . . . Vždyť co to znamená zapomenout? Na starých příbězích vyrašila přes noe nová zeleň, měkký zelený poprašek, světlé, husté pupence vyrazily v každém póru rovno-mérnum šiénčkami jako chlapecké vlasy druhý den po srřihátli. Jak se jaro zelená zapomenucun, jak ty staré stromy znovu získávají sladkou a naivní nevědomost, iak se nezatíženy paměti probouzejí větévkami, ícil s kořeny zarostlými do starých příběhů? Ta zeleň ic bude ještě jedenkrát číst úplné znova a slabikovat od samého /aŕaiku, tou zeleni příběhy omládnou a začnou žit ještě jednou, jako by se nikdy neudaly.
Je tolik nenarozených příběhů. O ty žalostné sbory mezi kořeny, ty navzájem se překřikující povídačky, ty nevyčerpatelné monology uprostřed náhle propukajících improvizaci! Bude do>r trpělivosti k nasloucháni? Přeď nejstarši vyslechnutou historkou byly jiné, které jste neslyšeli, byli bezejmenní předchůdci, nepojmenované 1:1111,11 t. iibrovskť. hiedc .\ mono n mm epopeje luvivart hvliei. neforemné kadluby, giganti bez obličejů zaléhající obzor, temne resty k večerním dramatům oblak a ještě dále - knihy - legendy, knihy nikdy nenapsané, knihy - večni nápadnici trůnu, bludné a svržené knihy in partibus inlidclium - - -
Mezi všemi příběhy, které se nctozpleteny tisni u korání jara, je jeden, který už dávno přešel v majetek nocí, navždy usedl jako naplavenina na dně obloh - věčny doprovod a pozadí hvězdnatých
prostor. Každou jarní noci, ať se v ní děje cokoli, prochází u.....
příběh velikými kroky přes nesmírný kváknt žab a nekonečné
klapáni mlýnů. Muž jde pod hvézdnatým semelkem, sypoucím k z žernovů noci, jde nebem, jde velikými kroky, v záhybech pláště skrývá détarko, je ustavičné na cestě* na neustálé pouti nekonečnými pláněmi noci, Ú obrovitá žalosti samoty, ó nezměrná si robo v prostorách noci, ó zátřpyty vzdálených hvězd! Na tomto příběhu už čas pranic nezmění. V každém okamžiku právě přechází přes hvězdné horizonty, právě jde koJem nás velikými kroky, a tak to bude věčně, stále znova, neboř jedenkráte vykoleieii 1 času je ilevyméřitelný. bezedný, žádným opakováním nevyčerpatelný. Muž jde a drži v náruči dité - schválné opakujeme tento motiv, to žalostné moro noci, abychom mohli vyjádřit přerušovanou plynuli m leho chůze, chvílemi zastíranou propletencem hvězd, chvílemi zcela neviditelnou po dloube němé intervaly, kterými pro tuk u je vóčnosc. Vzdálené světy přicházejí blízko, blizoučko - strašlivé barvité, posílají věčnosti prudké signály v němých, nevýslovných hlášenich - a on jde a konejši děvčátko, ustavičně, monotónne a beznadějné, bezmocný vůči tomu šepotu, těm strašně sLadkun domluvám noci, tomu jedinému slovu, v něž se utvaře;i usni ndia. zatímco je nikdo neposlouchá . . .
Je to příběh o unesené a vyměněné princezně.
Z02
203
I xvni
A xdvž se pozdě v noci r i n<ivr acc-|i do rozlehle vily uprostřed sadů, do nizkého bílého pokoje, v němž sroji dlouhý černý lesklý klavír, mlčící všemi strunami, velikou skleněnou stěnou jakú okny oranžérie se sc-m skláni celá jarni noc - hledů a mživá hvězdami -ze všech flakňnú a nádob horce voní nad chladným plamem bílého lůžka štremíha - tu velikou, bezesnou noci probíhá neklid ■ naslou-cháni, a srdce ze spaní mluví, a letí, a klopýtá, a vzlyká v rozlehlé, orosené, nočními můrami hemíivé noci. střemehou nahořklé a svér-lavé. . . Ach, ra hořká střemeha tak rozšiřuje bezednou noc, a srdce znavené letem, uhěhané po šťastných honičkách, chtělo by na okamžik usnout oa nějaké větrné hranici, na nějakém ncitcnčim rozhraní, ale Z bledé, nekončené noci se stále vynořuje nová noc, vždy bledší a bledší, iietělesnéjši a nctělcsnějši, poškrtaná světlými čarami a klikyháky, spirálami hvězd a bledých letů, tisíckrát nabodnutá sosáky neviditelných komáru, hez.šclcstných a sladkých dívčí krvi, a neúnavné srdce už znovu blábolí ze sna, ncodpovědtié, zapletené do hvězdných a spletitých afér. udýchaného spěchu, měsíčního poplachu, nanebevzaté a stonásobné, vpletené do bledé fascinace, do strnulých náměsičných snů a zimtličné letargii-.
Ach. všechny únosy a pronásledováni té noci, zrady a šepoty, černoši a kormidclnici, mříže balkonů i noční žaluřie, muselínové šaty a závoje vlající za udýchanými uprchlíky . . I Až posléze náhlým soumrakem, hluchou a černou pauzou, přichází ten uka-
104
mžik - všecky loutky leží ve svých krabicích, všecky záclony jm upevněny a víecka dávno hotová vydechnuti přecházejí klidně tam a Zpět po Celé šíři toho jeviště, zatímco na zklidnělém, rozlehlém nebi úsvit nehlučné staví svoje daleká města, růžová a bílá. své jasné, vzduté pagody a minarety.
XLX I
Teprve pro pozorného čtenáře Knihy se stává přirozenost tuhom jara jasná a čitelná. Všecky ty ranní přípravy dne, cela jeho časná toaleta, všecku to váháni, pochyby a skrupule výběru - odhalu|i svou podstatu mmu, kdo je zasvěcen v tajemství známek- Známky ho uvádějí do složité hry ranní diplomacie, do toho v lek lehu rokováni, atmosférické kohsavosti, \t?j předcházejí píis lední <i kmetímu redakci dne. Z rudých mlh deváté hodiny je tu jasné vidět chtělo by se prodrat pestré a skvrnité Mexiku s hadem krouticim *c v zobanu kondora, horké a zkropené barevnou vyrážkou, ale v průrvě blankytu, ve vysoké zeleni stromů papoušek ustavičné Opakuje: „Guatemala." ivtdoši|né, v rovnoměrných přestávkách, se stále stejným při zvukem, a od tohoto zeleného sluva začíná být najednou třešňově, svěže a listnatě, A tak se pomalu za obtíži a konfliktů koná hlasováni, ustaluje se běh ceremonii, seznam slav* nostni přehlídky, diplomatický protokol dne.
V květnu byly díly růžové jako Egypt. Na tržišti se třpyt vyléval ze všech hranie a vlnil se. Na nebi kupy Letních oblak klečely
ItS
schouleny pod štěrbinami třpytu, sopcčnaté, pestře olemované, a - Barbados, Labrador, Trinidad - všecko se barvilo do červena, jakohy viděno rubínovými brýlemi, a po dva tři tepy, zčernáni, rudé zatemněni krve valící se do hlavy, proplouvala po celém nehi veliká kur veta Guayany, vyhuchujici všemi plachtami. Sunula se vzedmutá, frkala plátnem, těžce plula vprostřed napjatých lan a křiku těch, kdn ií tjli . [: ipobouřením racků .i červeným jasem umře \\-há\ na celé nebe vyrůstala a doširoka se rozkládala ohromná, propletená takeláž provazů, žebřiků a žerdi; a pohrmivapc vysoko rozepja-tým plátnem, rozvíjelo se mnohonásobné, mnohapatrové pověvné divadlo plachet, lan a ráhnoví, v jeho mezerách se na chvíli objevovali mali čiperní černoušci, rozbíhali se v tom plátěném labyrintu a ztráceli se mezi znameními a postavami fantastického nebe obratníku.
Poiom se scenérie méni, na nebi v masivech oblak vrcholila najednou tři růžová zatměni, dýmala lesklá láva, obkreslující světla-vou linkou hrozivé obrysy mračen, a Kuba, Haiti, Jamajka -dřen světa sahala stále hlouba hloub, uzrávala stále zářivěji a zářivěji, pronikala k podstatě, a náhle se vylévala čiscá esence těchio dni: šumící oceán nose obratníku, souosirovnich azurů, šťastných povodí a virů, rovníkových a slaných monzunů.
Četl jsem to jaro se zásobníkem známek v ruce. Cožpak to nebyl velký komentář doby, gramatika jejich dnů i noci? Toto jaro bylo skloňováno všemi Kolumbiemi, Kostarikami i Venezuelami, nebuť CO je v podstatě Mexiko a Ecuador a Sierra Leoně, ne-li néiaká důvtipná zvláštnost, nějaké přikořcnéni chuti světa, nějaký krami
20é
a přemrštěný extrém, slepá ulička aromátu, do niž svět ve hledáni vbíhá, když se pokouši hrát a cvičit na všech kláveiác
Hlavni věc je nezapomenout - jako Alexandr Veliký - že zad ne Mexiko není konečné, že je pouze průchozím bodem, který svět překračuje, že za každým Mexikem se otvírá nové Mexika, jcW barevnější - nadbarvy a nadvůné . - .
Blanka je celá sedá. Její snědá plet má v sobě laknhy rozpuštěnou přísadu vyhaslého popela. Myslím, že dotek její ruky musí převyšovat každou představu.
V její disciplinované krvi tkvi celé generace drezúry. ]e dojemná ta rezignovaná poslušnost příkazů taktu, svědčící o přemuženem vzdoru, o potlačených vzpourách, o tichých vzlycích v noci i násilí, zasazeném jeji pýše Každým svým pohybem se Bianka, plna dobré vůle a smutného půvabu, snaii vejit do předepsaných forem. Nedělá nic, nei co je nutné, každé jeji gesto je skoupě odměřené, sotva vyplňující formu, vstupující do ni bez nadšení, jakoby jenom z trpného pocitu povinnosti. Z hloubi tohoto přemáháni čerpá Bianka svou předčasnou zkušenost, svou znalost všech věci. Bianka vi všecko. A neusmívá se této moudrosti, jeji moudrost je vážná a plná smutku, a ústa nad ni přivřená v linii dokončené krásy -obočí načrtnutá s přisnuu důkladnosti. Ne, ze své moudrosti nečerpá podnět k shovívavému uvolněni, k měkkosti a nevázaností.
207
Přímo naopak. Jako by tě pravdě, na niž se zahleděly její smutne oči, bylo možno čelit pouze vypjatou pozornosti, pouze nejpresnéj-ším zachovává nim formy. A v tom bezúhonném taktu, v té loajalitě k formě je celé moře smutku a těžte překonaného utrpěni.
A přece jen, ač zlomena formou, vyšla z něj Biailka vítězné. Ale jakou oběti vykoupila tento triumf ľ
Když jde - štíhlá a rovná - neni jasné, či pýchu ntrei s prostotou v nehledaném rytmu své chíizc, zda svoji vlastní přemoženou hr dost, anebo triumf zásad, jimž podlehla.
7ato když se podívá prostým, smutným vzhlédnu ti m - vi náhle všecko. Mládí ji neuchranilo před uhádnutím nejskrytějsich věci. Její tichá mirnost je zkonejšeni po dlouhých dnech pláče a vzlyků. Proto jsou joj i oči podkrouženy a skrývají vlhký, horký žár i tu nikterak marnotratnou cílevědomost pohledů, která se nikdy ne-chvbi.
xxi I
Bianka, kouzelná Bianka je pro mne hádankou, Studuji ji s tvrdošíjnosti, s urputnosri - i zoufalstvím - podle zásobníku známek. Jak to? Cožpak zásobnik známek pojednává i o psychologii? Naivní otázka! Zásobnik známek |c univerzálni kniha, je to kompendium veškerých vědomosti o člověčenstvu. Samozřejmě V narážkách, zmínkách, nedokončených slovech. Člověk musi mít jistou schopnost domýšlet si, jistou smělost srdce, jistou vzletnost,
aby našel osnovu, tu ohnivou stopu, ten bíesk probihaiici po stránkách knihy.
fen jediné věci je nutno se vystříhat: úzkoprsé malichernosti, pedantství, tupé doslovnosti. Všecky věci jsou navzájem spojeny, všecky niti vedou k pednomu klubku. Všimli jste si, že mezi linkami některvch knih proletuji hejna vlaštovek, celé řádky chvějivých, špičatých vlaštovek? Je třeba cist z Jeru těch ptáků .. .
Ale vracím se k Biance. Jak dojemné krásné jsou její pohyby. Každý z nich je učiněn s rozvahou, po staletí určen, s rezignaci vykonán, jako by předem znala cely průběh a neodvratnou tlásledllOst svých životních příběhů. Stává se, že se ji chci na něco pohledem zeptat, v myšlenkách O nérO poprosit - když sedím naproti ni v aleji v parku - a pokouším se zformulovat svou otázku či prosbu. Ale než se mi to podařilo, ona už odpověděla. Odpověděla smutné jediným hlubokým, obsažným pohledem.
Proč mívá sklopenou hlavu? Na co se upírají její oči s pozornosti, se zamyšlením? Je tak bezedně smutné dno jejího údělu? A přece ien prese všecko - cožpak nenese tuto rezignaci důstojně, s hrdosti, jako by to mělo být právě tak a ne jinak, jako by ji toto vědomi, jez ji zbavuie radosti, obdarovalo zato jakousi nedotknutelnosti, jakousi v s š.š i svolwidou. imle/emiu na dně dobrovolné poslušnosti? To dodává její pokoře půvab triumfu a vitézi nad ní.
Sedí proti mně na lavičce vedle vychovatelky, obé čtou. Její bílé šaty - nikdy jsem ji neviděl v jiné barvě - leží na lavičce jako rozevřený kvét. Štíhlé nohy do snědá opálené jsou přeloženy s nevýslovným půvabem jedna přes druhou- Dotyk jejího těla musi až boler soustředěnou posvátnosti spojeni-
2UV
Pak obě vstavali, když předtím sklaply knihy. Jediným krátkým pohledem B Janka přijímá a vrací můj horoucí pozdrav a |akoby ničim neobtížena vzdaluje se meandrickým propletencem kroků, melodicky vpadajitim do rytmu velkých, pružných kroku vychova-telciilých.
XXII
Propátral jsem celý prostor majorátu kolem dokola. Obešel jsem několikrái celý ten rozlehlý teren, chráněný vysokou ohradou. Bílé zdi vily s rerasami a rozlehlými verandami se mi objevovaly vždy v nových a nových záběrech. Za vilou se táhne park, přecházející v rovinu beze stromů. Stoji tam podivné stavby, napůl továrny, napůl čeledniky. Přitiskl jsem oko ke škviře v ohrade, a to, co isern spatřil, byl jistě nějaký klam. V tom horkém zřidlém íaniim vzduchu lze nejednou vidat věci vzdálené, zrcadlené přes cele mile chvčpvého povětří. A přece mi hlava třešti nejprotichůduějšimi myšlenkami. Musím se poradit se zásobníkem.
XXIII I
feto možné?1 Biančina vila exteritoriálním územím? Její domov \uu\ ochranou mezinárodních smluv? K jakým úžasným objevům mě vede studium zásobníku známek! Cožpak tuto překvapivou pravdu
znám jenom já sám? A přece nelze brát na lehkou váhu všecky náznaky a argumenty, které zásobník hromadí kolem teto otázky Prozkoumal jsem dnes zblízka celou vilu. Už týden jsem se tucil kolem velké, umělecky kované brány s erbem. Využil isem chvíle, kdy dvě velké, prázdné ekvipážc vyjely ze zahrady. Křídla hrány byla dokořán otevřenu. Nikdo je nezavíral. Vsioi.pil j-tem nedbal v ni krokem, vytáhl jsem z kapsy skicák a dělal psem, že opřen o atoup brány kreslím jakousi architektonickou podrobnost Stál jsem na piskem vysypané stezce, po niž tolikrát kráčela Biančina lebka nožka. Srdce se mi bezhlesné zastavovalo šťastným strachem při pomyšleni, že z některých balkónových dveří vyjde její stihlá postava v lehkých bílých šatičkách. Ale všecka okna i dveře hyly zataženy zelenými stúrami. Sebemenší šelest neprozrazoval živoi v tomto dome. Na obzoru se stahovaly mraky, v dálce 8C blýsklo. V teplém, zřidlém vzduchu nezavanul sebemenší vánek. V tichu tohoto šedého dne promlouvaly jenom křídově bíle zdi vil v nehlasnou, ale štědrou výmluvnosti bohaté členité architektury. \\ n lehká, s vervou pronášená řeč hýřila pleonasmy. tisícerými variantami téhož motivu. Podél jasné bílého vlysu běžely v rytmických kadencich ploše tesané girlandy doleva i doprava a v rozích se nerozhodně zastavovaly, Z výše střední terasy sbíhaly mramorové schody - patetické a obřadné - mezi rychle se razcstupuiicimi balustrádami a architektonickými vázami, šitoce stekly na zem a jako by sbítaly a stahovaly zpět svůj vzedmutý šat v hlubuke úkloué.
Mam podivně citLivv smysl pro styl. Tento styl mé dráždil
? Ml
a zneklidňoval čímsi nevysvětlitelným. Za jeho stěží zvládnutým nadšeným klasicismem, za tou zdánlivě chladnou eleganci se skrývalo nezachytitelné mrazení hrůzy. Tento styl byl příliš horký, příliš ostře pointovaný, plný nečekaných příchuti. Jakási kapka neznámého jedu vkápnucá do žil tohoto slohu činila jeho krev temnou, výbušnou a nebezpečnou.
Vnitrné dezorientován, zachvivaje se protichůdnými pocity, obcházel jsem po špičkách průčelí vily a plašil na schůdkách spici lešiérky.
Kolem vyschlého, kulatého hazénu byla země rozpukaná sluncem a ještě holá. Tu a tam vyrazila ze štěrbiny trocha horlivé. Fanatické /clené Vyrval jsem hrstku tohoto býlí a schoval |i do skicáku. Celý jsem se třásl vzrušením, Nad bazénem stál vzduch, šedý, nesmírné průzračný a třpytivý, vlnici se horkem Barometr na blízkém sloupu ukazoval katastrofální pokles. Kolem dokola leželo ticho. V bezvětří se nepohnula ani větévka. Vila spala se spuštěnými Žaluziemi a svil lín křídovou běli v nekonečné mrtvotě šedého vzduchu Náhk jako by tato nehybnost dosáhla kritického bodu. vzduch se rozechvěl barevným kvasem a rozpadl se na pestré vločky a mihotavý třepot,
Byli to obrovšti, těžcí motýli, par vedle par n zaujati milostnou hrou. Mrzácký, chvějivý třepot se chvílí držel v mrtvém vzduchu. Motýli se střídavě o piď předháněli a ťtiovu v letu spojovali, rozkládajíce v ztemnělém vzduchu celý karetní véjií barevných zátřpytů. Anebo to byl jenom rychlý rozklad vybujelé aury, fata morfiána vzduchu plného hašiše a rozmarů? Udeřil jsem čapkou ,
212
a těžký plyšový motýl třcpctajici křidly spadl na zem. Zvedl JKfll a schoval. Další důkaz.
XXIV
Uhádl jsem tajemství toho slohu. Linie této atchitektury ve své dotéravé hovornosti tak dlouho opakovaly stejnou nesrozumitelnou větu, až jsem pochopil tu zrádnou šifru, to přimhouřeně oko, iu lechtivou mystifikaci. Byla to opravdu pri liš průhledná maškaráda. V těch nepřirozených a pohyblivých liniích s přemrštěnou eleganci byla jakási příliš ostrá paprika, jakýsi přebytek horké pikanterie, bylo tu cosi rtufovitého, nadšeného, příliš nápadně gestikulujícího -jedním slovem cosi barevného, koloniálního, blýskajícího očima , , , Ano. tento sloh měl u dna cosi neslýchané odpuzujícího byl prostopášný, vyumělkovaný, tropický a neslýchané cynický . . .
XXV
Nepotřebuji vysvětlovat, jak mnou tento o'niev ncřá-J V/dálen*' linie se přibližuji a spojuji, nečekané se kupí hlášeni i podobnosti. Pln pobouřeni svěřil jsem Rudolfovi svůj objev. Ukázalo se, že ho to příliš nevzrušuje. Dokonce se na mne mrzuté obořil a vyčítal mi, že prcháni m a \ y my š lim si. Stale častěji mí vytýká chvastuunstvi, úmyslně lhaní Jestliže jsem choval k němu, jakožto k vlastníku známek, nějaký cit, pak jeho závistivě, neskrývanou hořkosti pře
213
plnene výbuchy mč od nŕho stále vie a vice odpuzuji. Nedávam ale najevo svuu dotčenlksc. jsem na něm bohužel závislý. Co hych si počal bez zá^ihuiku známek? On ta vi a využívá své převahy.
XXVI
Příliš mnoho se děje letos na jaře, Priliš milohu tužeb, nekonečných nároků, nakupených a nesplnených ctižádostivých snah přeplňuje ty temné hlubiny. Rozpi na vust jara nezná hranic, ftjdu tu obrovskou, rozvetvenou a rozrostlou podívanou |c nad mé sily. Chtěl isem přenést část břemene na Rudolfa, proto jsem ho jmenoval spolu-vládcem. Samozřejmě anonymně. Společně s jeho zásobníkem známek tvoříme my tři neoficiálni triumvirát, na němá spočívá tíha odpovědnosti za Celou tu neprozkoumanou a neobsábnutelnou sféru.
XXVII
Neměl jsem odvahu obejit vilu a dostat se na druhou stranu. Bezpochyby bych byl zpozuruváti. Proč jen mám přesto pocit, jako kdybych tam už někdy byl - někdy velmi dávno? Neznáme vlastně už předem všecky krajiny, s nimiž sc v životě setkáme? Muže se vůbec stai jcšié něco úplné nového, co bychom v nc|hluhšich skrýších nitra už dávno nepředvídali? Vitu, že jednou ve velmi
ii-i
puzdní hodině budu Stát tam na prahu zahrad ruku v ruce s BÍ4II kuu. Vstoupíme do těch zapomenutých zákouti, kde jsou nozi starými zdmi uzavřeny otrávené parky, ty umělé Poeovy ráje plné hlinu, máku aopiátových svlaČCŮ, hořicich pod tmavošedým nehoní velmi siatych fresek. Probudíme bilý mramor sochy spici s prázdnýma očima v tom světě za okrajem, za hranici zvadlého odpoledne Vyplašíme jejího jediného milence, červeného upira, podřimup ciho v jej i m kline se složenými křídly. NezvučnĚ odlet i, měkký, plující a vlnici bezmocným, netelesným, křiklavé červeným cártni bez kostry a bez hmoty, zaviři, roztřepetá se a zmizi boře Stopy v zmrtvělém vzduchu Malou brankou vejdeme na zcela prázdnou mýtinu. Rnsrliny tam budou spálené jako tabák, |ako prérie v pozdním indiánském léfé. Bude to možná ve Státě New Orleans nebo Louisiana - avšak země |sou jen pouhou záminkou. Usedneme na kamenné obezdivce čtvercového rybníčka. Biaľkkä si smoéi bílé prsty v teplé vodě, plné žlutého lisu, a nepozvedne oči, Na druhé strane bude sedět černá Stihlá postava, celá zahalená, Septem K optám, kdo je tu. Bianka zatřese hlavou a tiše odpovím „Neboj se. neposlouchá, je to moje zemřelá matka, která zde bydli." Potom mi bude vyprávět věci nejsladši, nej tišší a nejsmuinéjši. Nebude už žádná útěcha. Bude se stmívat . . .
215
XXVIIT
XXIX
Události sc zenou šíleným tempem. Přijel Biančin otec. Stál jsem dnes na rohu Fontánové a Skarabeovy ulice, když přirťl Jesklý otevřeny landauř s vnitřkem širokým a mělkým jako mušle. V tě bilé hedvábné mušli jsem uviděl Bianku. měla tylové šaty a napůl ležela na sedadle. Její jemný proril byl zastíněn krempou klobouku, která by Ja sklopená a přidržovaná stužkou pod bradou. Bianka se utápěla v ehmýři bilého hedvábí; seděla vedle pána v černém císařském kabátě a hilé pikové vestě, na niž se leskl téžký zlatý řetěz s mnoha přívěsky. Pod černým, hluboko posazeným cylindrem se šedala uzavřená, zachmuřená tvář s licousy. Při pohledu na něho psem se otřásl do hloubi duše. Nemohlo být pochybnosti. Bvl to pan de V...
Zatímco mé míjel elegantní povoz diskrétně dunia pružnou kočárovou boudou, Bianka prohodila cosi k Otci, ten sc obrátil a upřel na mé svoje velké černé brýle- Měl obličej jako šedý bez-hrivý lev.
Vzrušen, téměř nepříčetný velmi protikladnými city, jsem zvolal:
.....počítej se mnou a - „do poslední kapky krve . .
a vystřelil (sem do vzduchu z pistole, kterou |scm vytáhl ze zá-ňadři.
Mnohé svědci o cum, že František Josef I byl vlastně mocným a smutným demiurgem. Jeho oči, úzké, tupé jako knoflíčky, sedící v trojúhelníkovitých deltách vrásek nebyly očima človeka Jeho obličej, orámovaný mléčně bílými, dozadu sčcsanými licousy jako u japonských démonu, byl obličejem starého, nevrlého lišáka. Z dálky, z výšek schónbruiinských teras rento obličej zásluhou jistého složení vrásek vypadal usměvavé. Zblízka se tento úsměv demaskoval v grimasu hořkosti a přizemni střízlivosti, neroxjasnétlé třpvicm nějaké ideje. V okamžiku, kdy se na jevišti světa objevil v generálškém zeleném chocholu, v tyrkysuvém plášti až na zem. khce prihrbený a salutupci, svět ve svém vývoji došel k jakési šťastné hranici. Všecky formy, které vyčerpaly svůj obsah v nekonečných metamorfózach, visely už volné na věcech, napůl od-luuplé, jenjen spadnout, Svět se dral ptudce z kukly, lihl se v mladých, štébetavých ;t neslýchaných barvách, šťastné se uvolňoval ve všech uzlech a záhybech. Chybělo jen málo, a mapa světa, ta plachta plná záplat a barev, bvla by rozvlněná a plná nadšeni ulula do vzduchu. František Josef J. to pocítil jako osobni nche/.pc-ČÍ. Jeho živlem byl svéi zasazený v pravidla prúzy, v ptagmanku nudy. Duch kanceláři a oběžníků byl jeho duchem. A podivná věc. Ten suchý a otupělý stařec, který neměl v sobě nic poutavého, dokázal přetáhnout velkou část všeho stvořeni na svoji strano Všichni loajální a prozíraví otcové rodin sc pocítili ohroženi spolu
2 l b
217
s nim a s úlevou si oddychli, když sc terno mohutný démon položil plnou váhou na veci a adržel vzlet světa František Josef 1-zamŕižkoval svet do rubrik, seřídil jeho béh pomoci výnosu, zasadil jej do hranie úředního jednáni a zabezpečil před vykolejenim do nepředvídatelná, dobrodružná a nevypočítate]na.
František Josef 1. nebyl nepřítelem důstojné a bohabojné radosti, To on si vymyslil v své jistým způsobem prozíravé dobrúté C, k loterii pro lid, egyptské snáre, obrázkové kalendáře a c. k. trafiky. S|l-dnotil nebeskou službo, oděl ji do symbolických modrých uniforem a vypustil na svět personál andělských zástupů, rozdělený na hodnostní stupně a třídy, v podobě listonošů, průvodčích a Financů. I ten nejposlednějši z těchto nebeských poslů měl ještě ve tváři od Tvůrce vypůjčený odlesk odvěké moudrosti a žoviálni úsměv laskavosti, zarámovaný licousy, dokonce i když jeho nohy po vydatných pozemských poutích páchly potem.
Ale jestlipak někdo někdy slyšel o zmařeném spiknuti u samého podnoži třtinu, o velké palácové revoluci, v zárodku zardoušené, hned na začátku slavné vlády Všemocného? Trůny vadnou, nejsou-li zalévány krvi, jejich životnost vyrůstá nahromaděnou křivdou, popřením života, toho věčné jiného, co byJo trůnem odstrčeno a odmítnuto. Odhalujeme tu věci tajné a zakázané, dotýkáme se státních taicmstvi. tisíckrát c uzamčených a zapečetěných tisícerou pečeti mlčenlivosti- Demiurg měl mladšího bratra, zcela líného ducha a jiných ideji. Kdo ho nemá v té či oné formé, koho neprovázi jako sdn, jako protiklad, jako partner věčného dialogu? ľudle jedné verze to byl jen bratranec, podle druhé sc vůbec
nenarodil. Byl pouze vyvozen ?. obav, z demiurgových blouzněni pronášených ze sna. Možná že jej ledajak zfalšoval, h- t.\ m-lui Jedakoho podstrčil, jen aby symbolicky sehrál toto drama, aby ještě jednou, už po bůhvikolikáté, opakoval s ceremoniemi <\ obrady ten předústavni a osudný akt, který nemohl vyčerpat v tisiccr< R) opakováni. Ten podmínečné narozený, profesionálně ve své roh ukřivděný a nešťastný protagonista nesl jméno arciknížete Maxmiliána. Už pouhé jméno, vysloveno šeptem, obnovuje v našich žilách krev, činí ji jasnější a červenější. kvapné|i pul^jjn ■ Mm /áŕivou barvou nadšeni, poštovního početního vosku a červnu-tužky, již jsou psány šťastné telegramy odkudsi z dálky. Maxmilián měl růžové tváře a jasné azurové oči, všecka srdce k němu utíkala, vlaštovky, štébetajici radosti, mu křížily cestu, a vždy znovu a znovu |cj zajímaly do chvějivých uvozovek - šťastný citát, ro/ štěbetaný a psaný sváteční kurzívou. -Sám demiurg ici pot .ti i miloval, třebaže uvažoval o jeho zkáze. Jmenoval ho nejprve velitelem levantmské eskadry v naději, že se zaplete do námořních dobro™ družstvi na jižních mořích a bidné utone. Zakrátko však uzavřel tajnou úmluvu s Napoleonem III., který ho úkladné zatáhl do mexitkého dobrodružství. Všecko bylo předem smluveno. Mladík plný fantazie a nadšeni, zvábený naději vytvořit nad Pacifiku m nový, štástnéjši svět, vzdal se všech práv na korunu i dědictví Habsburků, Na francouzské válečně lodi „Le Cid" vyjel přímo do pasti, jež na něho byla uchystána- Akta toho tajného spiknuti nespatřila nikdy denní světlo.
Tak se rozptýlila poslední naděje nespokojenců. Po jeho tragické
i
!
Z]fl
219
smrci ŕakázal František losef I. pod záminkou smutku u dvora červenou barvu. Ocrnožlutý smutek se stal oficiálni barvou. Ama-rantová barva - vlaiici prapor nadšeni - plapolaJa jen ta|ně v hru-dich jeho vyznavačů. Avšak demiurg ji nedokázal z přirody upJné vypleveJit. Vždyť je obsažena aspoň potenciálně v slunečním svědč. Stačí zavřít v jarnim slunci oči, a už nám horce běži pod vičky, vlna za vlnou Fotografický papir se spaluje právě routo červeni v jarnim třpytu, přelévajicim se pres všecky hranice Býci vedeni S plachtou přehozenou přes rohy slunnou ulici města ji vidi v zářivých plochách a shýbají hlavu, připraveni útočit na imaginárni toreadory, kvapně prchající v plamenných arénách.
bíékdy uplývá den, celý zářivý ve výbuších slunce, v navrstvení oblak, pn okrajích světelně a chromatický obkreslených, na všech koncích plný přetékající červené- Lidé chodi omámení světlem, se zavi lnýma očima, a uvnitř jim exploduji rakety, světlice a soudky prachu Potom k večeru se ten utaganový oheň světla zmitili, obzor Se zaokrouhluje, krásni a naplňuje azurem jako zahradní skleněná kuu'e s miniaturní a světlavou panorámou světa, se šťastné uspořádanými piany, nad nimiž se jako závěrečné věnce řadí nad obzorem oblaka, rozkutálená v dlouhé řadě jako sloupec zlatých medaili nebo zvuky zvonů, doplňující se v růžových li taní ich.
Lidé se shromažďuji na náměsti, mlčí pod tou obrovskou světelnou kupoli, tvoři bezděčně skupinky a doplňuji se ve velké nehybné finále, v soustředěnou scénu čekáni, oblaka se vrší vie a víc do růžová, na dně všech očí je hluboký klid a odlesk světla v é dálky a náhle - když tak čekají - svět dosahuje svého zenitu, dozrává ve
11*
dvou třech pulsech k nejvyšší dokonalosti- Zahrady se už s konečnou platnosti seskupují na křišťálové ciši obzoru, májová zelen se pěni a kvpi iřpvtným vínem, aby se za okamžik přelila přes okraje, pahorky se utvářejí podle vzorů oblak: sotvaže překročí ncjvyHíi vrchol, krása světa se odděluje a vzlétá - nesmírnou vůni vstupuje do věčnosti.
A zatímco lidé ještě nehybné stojí, sklopené hlavy plné jamy* h a obrovských vizi, okouzleni tím velikým, svétlavým vzletem světa, nečekané vybíhá ? davu ten, na kterého bezděčné čekali, udýchaný posel, celý růžový, v krásném malinovém trikotu, ověšen zvonky, medailemi a řády, béži přes čisté prostranství náme-.ii vroubené tichým davem, ještě pln letu a zvěstováni - přídavek mimo program, čistý zisk odhozený tím dnem, který si icj šťastné ušetřil ze všeho třpytu. Šestkrát sedmkrát nhihá náměsti v krásna, li mytologických kruzích, v kruzich krásné zaoblených a zatočených, Béži pomalu, všem na očích, vička sklopená, pako by se styděl, ruce za zády. Poněkud těžké břicho otřásané rytmickým během se houpá. Obličej purpurový námahou se leskne potem pod černým bosnáckým knírem, a medaile, řády a zvonky stejnoměrné |-n-,k neují v ľ-i:.:.le-i vv-rriln.: . i k ■ sv.-;rebn: k-urnváni. |< ho /daleku vidět, jak v ohybu zatáči po přesné parabolické dráze, blíží se s janičárskou kapelou svých zvonků, krásný jako bůh, nepravděpodobně růžový, s nehybným hrudníkem, a s kosým blýsknutím Oči odhání důtkami smečku psů, která na něho poštěkává.
Tehdy František Josef I., odzbrojen všeobecnou harmonii, vyhlašuje mlčkv amnestii, dovoluje červeň, dovoluje ji na ten jediný
221
májový večer v rozředěné, sladké a karamelkové podobě, a usmířen se světem i se svým protikladem stoji v otevřeném okně Schón-brunnu, v tomto okamžiku je ho vidět na celém světě, na všech obzorech, pod nimiž na čistých prosttanstvich namést i, vroubených mlčicim davem, běži rúžovi závodnici, je ho vidět jako obrovskou c. k. apoteózu na pozadí oblak, opřeného rukama v rukavičkách o balustrádu okna, v tyrkysové modrém kabáte, se stuhou komtura maltézského řádu - oči zúžené jakoby v úsměvu mezi deltami vrásek, blankytné knoflíky bez dobroty a bez Laskavosti- Stoji tak s dozadu přihlazenými, sněhobilými Licuusy, vyhlíží jako zosobněná dobrota - zahořklý lišák, a z. dálky imituje úsměv svým obličejem bez humoru a bez geniality,
XXX
Po dlouhém váháni jsern RudoJrdvi vyprávěl, co se v posledních dnech událo. Nemohl jsem déle udržet tajemství, které mě tížilo. Ztemněl ve tváři, vykřikl, vyčítal mi lež, nakonec vybuchl očividnou závisti Všecko je lež jako věž, volal a pobíhal se zvednutýma rukama. Exteritoriálna! Maxmilián! Mexikol Cha cha! Bavlniko-vé plantáže! Dost, s tím je konec, ani mu nenapadne půjčovat svůj zásobník známek k takovým ohavnostem- Konec spojenectví. Vypovídá smlouvy. Chytil se v pobouřeni za vlasy, Byl vyveden z míry, odhodlán ke všemu,
Začiil jsem jej uklidňovat a všecko mu vysvětlovat - sám velmi
polekán. Doznal jsem, že celá věc je na první pohled vskutku nepravděpodobná, primo k nevíře. Já sám - přiznával jsem - nevycházím z překvapeni. Žádný div. že on, úplné nepřipravený, nemůže ji hned přijmout. Apeloval jsem na jeho srdce i Čest- Oi>pak si může vžit na svédumi, že by mi právě ted, kdy celá věc vstupu jc do rozhodného stadia, odmítl svou pomoc a svou neúčasti všecka uvedl vniveč? Nakonec jsem se uvolil dokázat mu právě zásobní kem známek, že vše je slovo od slova pravda.
Trochu uchlácholen rozložil album- Nikdy jsem nemluvil s takovou vervou a ohněm, překonával jsem se. Argumentoval jsem známkami, a nejenže psem odrazil všecky výtky, rozvál všecky pochyby, ale došel jsem k závěrům přímo úžasné objevným, že sám jsem zůstal oslněn perspektivami, které se otvíraly. Rudolf pi> možen mlčel, nepadlo už ani slovo o rozvázáni spojenectví.
XXXI
Lze považovat za náhodu, že právě v těch dnech přijelo velké divadlo iluzi - nádherné panoptikum a rozbilo svůj stan na náměstí svatě Trojice?1 Už dávno isem to předvidal a vítězoslavné jsem to zvěstoval Rudolfovi.
Byl véttny a vyplašený večer Chystalo se k dešti. Na žlutém a mdlém obzoru se den už připravoval k odjezdu, natahoval v pospěchu nepromokavé šedé plachty nad houfem svých vozů, táhnoucích v radé k pozdním a chladným zásvětím. Pod tmavnoucí, už
222
221
zpola spuštěnou oponou se |CŠté na okamžik objevily daleké ■ poslední cesty červánků, klesající do velké ploché, nekonečné roviny, plné rozlehlých pojezeŕi a zrcadleni. Žlutý a ulekaný, už skoro pohaslý pa blesk šel od těchto jasných cest šikmo přes půl nebe, opona rychle klesala, střechy se bledé leskly mokrým třpytem, stmívalo se a za chvíli začaly okapni rýny monotónně prn/pčvovat.
Panoptikum bylo už jasně osvětleno, V tom poplašeném a chvatném soumraku se lidé jako tmavé siluety s deštníky v plavém světle zapadajícího dne tlačili do osvětlené předsíně stanu, kde s úctou kladli vstupné před dekoltovanou, barevnou dámu, třpytící se klenoty i zlatou plombou v zubech - živé poprsí, ušněrovaťié a namalované, dole nepochopitelným způsobem mizející ve stínu sametových závěsu.
Vešli jsme poodhrnutou portičrou do jasně osvětlené prostory. Byla už plná lidi. Skupiny v pláštích promáčených deštěm, & vyhrnutými limci se mléky sunuly z místa na místo a zastavovaly se v soustředěných půlkruzích. Poznal jsem mezi nimi bez ohtiŕi tv, kdo už jen zdánlivé patřili k témuž světu, ale vc skutečnosti vedli oddělený, reprezentatívni a nabalzamovaný Život na piedestálu, život vystavený na odiv a okázale prázdný, Stáli v strašlivém mlčení, oblečeni do slavnostních císařských kabátů, převlečuikú i žaketů z dobrého sukna, ušitých pro ně na míru, velmi bledí, s ruměnci posledních nemocí, na něž zemřeli, a blýskali očima. V hlavách už dávno a dávno neměli jedinou myšlenku, jen zvyk ukazovat se ze všech stran, vášeň reprezentovat svou prázdnou existenci, která je z posledních sil držela na nohou. Už dávno
měli ležet v posteli, polknout lžičku medicíny, být zahaleni do chladného prostěradla, zavřít oči. Bylo zneužitím držet je ještě tik pozdě večer na úzkých podstavcích a židlích, na nichž strnule seděli, v těsných lakýrkách, na mile vzdáleni od někdejšího bvti. s lesknoucíma se očima a zcela bez paměti.
Každému z nich visel z ůst už mrtvý, jazyku zardoušeiice podobný poslední výkřik, od lé doby, co opustili blázinec, kde nějaký čas pobývali jako v očistci, považováni za maniaky, nežli vstoupili sem, za poslední práh. Ano, nebyli to zcela autentičtí Dreyfusové, Edisonove a Luccheniové, byli to do jisté míry simulanti. Možná 10 byli opravdu šílenci, chyceni in flaeranti v okamžiku, kdy do nich vstoupila oslnivá idée fixe, v okamžiku, kdy jejich šílenství bylo na chvilku pravdou a - dovedně vypreparováno - stalo se podstatou jejich nové existence, čisté jako živel vržený vcelku na tuto jedinou kartu a už nezměnitelný. Od té doby méh v hlavě už jen jedinou myšlenku jako vykřičník a stáli za ni, na jedné noze, jako v letu, zastaveni vpolou pohybu.
Hledal jsem ho tam v davu očima, pln neklidu, přecházeje od skupiny ke skupině. Posléze |5Cm ho našel, vůbec ne v skvělé uniformě admirála levantinské eskadry, v níž vyplul na velitelské lodi „Le Cid" z Toulonu v roce, kdy měl zasednout na mexický trůn, ani v zeleném fraku generála kavalerie, je|ž tak rád nosíval v poslednich dnech svého života. Byl v obyčejném císařském kabátě s dlouhými faldovatými šosy a v světlých kalhotách, bradu mu podpíral vysoký límec s náprsenkou. S úctou a dojetím jsme se s Rudolfem zastavili ve skupině lidi, která jej pol okruhov itč obstou-
22-J
22S
pila. Vtom jsem strnuj jako solný sloup. Tri kroky od nás v prvni řadě diváků stála Bianka v bílých šatečkách se svou vychovatelkou. Stála a dívala se. Její obličejík v posledních dnech pohubl a pobledl, její oči s tmavými kruhy a plné stínu hleděly k smrti smutné.
Stála nehybné, propletené ručky ukryté v záhybech šatů, a hleděla zpod svého vážného obočí očima plnýma hluboké žalosti. Při pohledu na ni se mí srdce bolestné sevřelo. Bezděčné jsem sledoval její smrtelně smutný pohled, a hic co jsem spatřil: jeho tvář se pohnula, jakoby probuzena. koutky úst se v úsměvu pozvedly, oči zablýskly a začaly se v důlcích otáčet, hruď třpytici se mnohými řády se rozvlnila povzdechem. Nebyl to zázrak, byl to obyčejný mechanický trik Patřičné natočen, ohracel se arcikníže kolem dokola, posluáen mechanických zákonů, dovedné a obřadně, jak tomu za života uvykl. Klouzal postupné pohledem po přítomných, co chvíli upíraje pozorný zrak hned na toho, hned na onoho.
lák se v jednom okamžiku jejich pohledy setkaly. Zachvěl se. zaváhal, polkl slinu, jako by ehtél něco říci, ale za okamžik už, poslušen mechanismu, obrátil pohled jinam, klouzal očima mi dalších tváŕich, s týmž k odvaze vybízejícím a zářivým úsměvem. Vzal Biančinu přítomnost na vědomi, došla mu až k srdci ž Kdo to mohl vědět? Vždyť nebyl v plném slova smyslu sám sebou, byl sotva svým vlastním vzdáleným dvojníkem, velmi zredukovaným a ve siavu hlubukéhu vyčerpáni. Avšak trváme-li na pouhopouhých taktech, je třeba přiznat, že byl jaksi svým nejbliŽSim přibur-ným, ha byl snad dokonce sám sebou v mm stupni, v jakém to bylo možné za tohoto stavu věci, tolik let po své smrti Bylo jistě obtížné
22S
Jbr.A* rnritou.
I
vstoupit rádné v sebe sama pří temno voskovém zmrtvýchvstání. Bezdetné se při té příležitosti do něho muselo vkrá&t cosi nového a hrozivého, musilo se do ného přimísit cosi z šílenství toho geniálního maniaka, který ho zkoncipoval ve své megalománii, a co muselo Bianko naplnit děsem a hrúzou. Vždyť už ten, kdo je velmi nemocen, odsunuje se a vzdaluje sám od sebe, jakvtri byl kdysi, a což teprve tak nepatřičné zmrtvýchvstalý! Jak se teď choval k své neihlížši pokrevní přibuzne? Pln umělé veselosti a bravury hrál saškuvsku-tisarskuu «.o-nedi:, usmévůvj a skvělý. Musel *e tak velice maskovat, anebo se tilk velice bal duzurcú, kteří ho odevšad sledovali, jak stoji na odiv vystaven ve špitálním sále voskových figur, kde oni všichni žili pod knutou - ncmocnicnich zákazúr' Cožpak se on, obtížné vydestilovaný z šílené představy kohosi neznámého, čistý, vyléčený a posléze zachránený, nemusel třást, že by ho znovu uvrhli do neklidu a chaosu?1
Když můj zrak opět vyhledal Bianku, spatřil jsem, že si skryla obličej do kapesniku. Vychovatelka ji objala paži a zablýskla prázdnýma emailovanýma očima. Nemohl jsem déle pohlížet na Riančinu bolest, citil jsem, že mé zachvacuje křečovitý pláč. a zatáhl jsem Rudolfa za rukáv. Zamířili jsme k východu.
Za našimi zády ten našminkovaný předek, ten děd v květu i Kota, posílal dál všem okolo své zářivé vladařské pozdravy, v přemíře horlivosti pozvedl dokonce ruku, málem za námi posílal polibky v lom nehybném tichu uprostřed sykotu acetylenovvch lamp a tichého šuměni deště na platné stanu, z posledních sil vystupoval na špičky, skrz nasktz nemocný a |ako všichni jeho druhové tesknici po prát bn i vině smrti.
V předsíni nás oslovilo našminkované poprsí pani pokladní, třpytící se brilianty a zlatou plombou na černém pozadí magických drapérii. Vyšli jsme du noci, rosné a teplé deštěm. Střechy plné stékající vody se leskly, okapy jednotvárně plakaly. Běželi jsme plesk a licím lijákem, ozářeným světlem luceren pozvánějících v dešti.
XXXII I
Ó propasti lidské licoměrtiosti, ó vskutku pekelná intriko! V či mysh se mohla vylihnout ta jedovatá a satanská myšlenka, svou smělosti daleko překonávající ncjkrajnéjši výmysly fantazie? Cim hlouběji pronikám k jeji propastné ničemnosti, um větší podiv se mé zmocňuje nad tou nekonečnou perfidnosti, tím zátřpytem geniálního zla v jádře zločinného nápadu.
Předtucha mé tedy nemýlila. Zde, v naši blízkosti, vprostřed zdánlivé zákonnosti, vprostřed obecnéhu miru a pravoplatnosti se odehrával zločin, nad nimž hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Ponuré drama se i u odehtavalo v dokonalém tichu, tak zamaskovaném a utajeném, že se ho nikdo nemohl domyslit a vysledovat mezi nevinnými úkazy tohoto lara. Kdo mohl mít jen stín podezřeni, že mezi němým, očima loupajícím a na kličku natočeným manekýnem a jemnou, tak pečlivé vychovanou, tak pěkné rostlou Blankou se odehrála rodinná tragédie? Kdo vlastně byla ISianka? Máme tedy posléze poodhalit cipek tajemství r1 Co na tom, Že nepocházela
22fl
229
ani z pravoplatné mexické cisařovny, ba am z nelegitimní manželky, morganacické Isabely d Orgaz, která i jeviště kočovné opery zvábila knižece svou krásou?
Co na tom, že její matkou byla malá kreolka, již nazýval lichotivým jménem Conchira a která pod tímto jménem vstoupila do dějin - jaksi vchodem pro služebnicrvo? Zprávy o ni, které se mi podařilo s pomoci zásolmiku zii.imek sebrat, lze shrnout několika slovy.
PO císařové pádu odjela Conchita se svou malou dceruškou do Paříže, kde žila z vdovské renty, zachovávajíc bezúhonnou věrnost císařskému milenci. Historie zde ztrácí další stopu této dojemné postavy a přenechává slovo domněnkám a dohadům. O manželství její dcerky a o jejich dalších osudech nic nevíme. Zato v roce 1900 odjíždí lakasi paru de V., ŕur^i neobyčejné a exotické krásy, s malou dceruškou a manželem na falešný pas z Francie do Rakouska. V Salcburku, na bavorských hranicích, v okamžiku, kdy přestupuje do vídenského rychlíku, je celá rodina zadržena rakouským četnictvem a uvězněna. Podivné je, že po prozkoumáni falešných dokladu je pan de V. propuštěn, nesnaží se ale nikterak o propuštěni ženy a dcerušky. Odjíždí téhož dne zpéc do Francie a stopa po něm mizi. Zde se všecky nitky ztrácejí v naprosté tmě. S jakým úžasem jsem znovu nalezl jejich stopu, jež byla plamennou čárou vyznačena v zásobníku známek. Mou zásluhou, mým objevem zůstane navždy identifikace zmíněného pana de V. s jistou vysoce podezřelou osobnosti, vystupujici pod zcela odlišným jménem a v |iné zemi. Ale pst , . .! O tom ještě ani slova! Štaci, že Biančin původ je zjištěn nad veškeru pochybnost.
230
XXXIII
Až potud kanonická historie. Ale oficiální dě|iny jsou neúplné. Jsou v nich úmyslné mezery, dlouhé pauzy a zámlky, v nichž se rychle zabydluje jaro. Nechává tyto mezery rychle zarůst svými poznámkami  na okraji,  přeplácí  listim nespočetně vypučelým a rostoucím u závod, balamuti nesmyslnými žvásty ptáků, hádkami těch křidláčů. plnými protimluvů a lži, naivních otázek bez odpovědi, tvrdošíjných vyumélkovaných refrénů. Je zapotřebí hodné trpělivosti, abychom za touto změti nalezli patřičný text. K tomu vede pozorná analýza jara. gramatický rozbor jeho vět i údobí. Kdo, co? Koho, čeho? Je nutno vyloučit šálivé ptači překřikováni, jejich špičaté příslovce i předložky, jejich plachá zvtatná zájmena, aby se pomalu vylouplo zdravé jádro smyslu- Zásobník je mi v tom ukazatelem cesty, a ne ledajakým. Hloupé, nevybíravé jaro! Zarůstá bez výběru všecko, plece páté přes deváté, věčné šaškuje - na všecko kuli oči, je nekonečné lehkomyslné. Ze by se i jaro spřáhlo s Františkem Josefem I., že by s nim bylo spojeno pouty společného spi kilu ti ? Je nutno mít na paměti, že každý lot smyslu, jenž se toho jara prodral na světlo, je okamžité překřičen stonásobnými tlachy, huhvuakymi nesmysly a žvásty. Ptáci tu zastírají stopy, křiži plány pomoci falešné interpunkce. Tak je pravda odevšud vyt Lícována nm bujným jarem, které každou volnou piď. každou škvíru okamžité zaplňuje svým listnatým rozkvětem. Kam se má podiu chuderka kletbami pronásledovaná, kde najít útočište, ne-li tam,
lil
kde ji nikdo nehledá - v těch jarmarečnich kalendářích, v těch špalíčcích, v těch žebráckých a kolov rát káŕských zpěvnících, které v přímé linii pocházejí zc zásobníku známek?
XXXIV !
Po mnoha slunečných týdnech přišla série dni mračných a horkých. Nebe ztemnělo jako na starých freskách, v dusném tichu se vzdula nakupená mračna jako tragická nepršte na obrazech neapolské školy, Na pozadí těchto olověných a hnědých chuchvalců zářivé svítily domy křídovou, horkou bělobou, ještě zdůrazněnou ostrými stíny říms a piliřú. Lidé chodili se svěšenými hlavami, uvnitř plni tmy, která se v nich hromadila jako před bouři za tichých elektrických výbojů.
Bianka se už neobjevuje v parku. Zřejmé ji střeží, nedovoluji ji vycházet. Zvétřili nebezpečí.
Viděl jsem dnes ve městě skupinu pánů v černých fracích a cylindrech, kráčející přes náměstí rovnoměrným krokem diplomatů. Bílé náprsenky ostře svítily v olo\réném vzduchu. Mlčky si prohlíželi domy, jako by je oceňovali. Sli stejným, pomalým rytmickým krokem. Maji jako uhel černé kníry v hladce vyholeném obličeji a lesklé oči, lehce se obracející v očních důlcích, jakoby naolejované a plné výmluvnosti. Chvílemi snímali Cylindry a stírali si z čela pot. Jsou všichni vysoci, štíhlí, stŕedllich let a maji snědé obličeje řangsterů.
212
XXXV
Dny jsou temné, zachmuřené a šedivé- Vzdálená očekávaná bouře leží dnem i noci na dalekých obzorech a nevybiji se lijákem. Ve velkém nehu provane občas ocelovým vzduchem dech ozónu, vůně deště, vlhký a svěží vitr.
Ale potom opět jenom zahrady rozechvívaji vzduch obrovskvmi povzdechy a tisíckráte zmnožuji listi, o závod, dnem i noci, v akordu. Všecky vlajky visi těžce, počernale, a bezmocné vylévají poslední vlny barev do zhoustlého vzduchu- Občas v průlomu uliccobiáii někdo k nebi zářivou, ze tmy vyňatou polovinu tváře s okem vydí šeným a svíticím - naslouchá šuměni prostoru, elektrickému mlčení Suiloucjch se oblak, a hloubku vzduchu protínají jako střely chvějivé a špičatě černobílé vlaštovky.
Ekvádor a Kolumbie mobilizuji. V hrozivém mlčeni se na molo hrnou šik> péchotv, hile kalhorv, hilé řemeni křižem přes prsa. Chilsky jednorožec se postavil na zadní. Lze jej po večerech videi na nebi, patetické zvíře strnulé hrúzou, s kopyty V povětří.
XXXVI
Dny zacházejí stále hloub a hloub do stínu a reskliviny. Nebe se uzavřelo, zatarasilo, napuchlo Stále temnější a temnější ocelovou bouři a mlčí, nízce vyklenuto nad zemi. Spálená a strakatá země
2JS
přestala oddechovat. Pouze zahrady bezdeše rostou, ůbsypávapi m.-lupením., bezvedomé a opilé, a zarůstají každou volnou skvifU chladnou listovou hmotou. (Pupcnce byly lepkavé jako svědivé vřidky, bolestivé a hnisající - icď se hopi chladnou zeleni, zajizvuji se mnohokráte list na Hitu, vynahrazuji ši vše stonásobným zdravím, do zásuby. nad míru a bez počítáni. Už překryly a zdusily pud tmavou zeleni ztracené voláni kukaččina, je slyšet již jenom vzdálený a ztlumený hlas, schovaný v hloubce krovín, mizící v záplavě šťastného rozkvetu.;
Proč domy tak sviti v té potemnělé kraiiné? Čim vice ae smráká šuměni parků, tim ostřejši je vápenná běl domú a sviti bez slunce horkým odrazem spálené země, stále zářivěji, pako by se měla za chvíli pokrýt černými skvrnami néiake křiklavé barevné a pestré nemoci.
Psi pobíhají omámení, S čumáky vzhůru. Cosi větři, roztěká tli a vzrušeni, a prohánějí se v kypré zeleni.
Ze zhoustlého šumotu těchto smrákavých dni chce cosi vykvasil    cosi objevného, cosi nad vešketou miru obrovského.
Zkouším a měřím, iaká událost by mohla stačit na ten negativní souhtn očekáváni, které se kupí v ohromnou nálož záporné elektřiny, což by se mohlo vyrovnat té katastrofálni barometrické
■ n.'i
Kdesi už narůstá a mohutni to, co v celé naši přirozenosti chystají tato prohlubeň, tato forma, tam hezdechá rozevřená ústa, jež parky opojnou vůni bezu nemohou vyplnit.
XXXVII
Černosi, černosi, davy černochů ve městě! Viděli je tu i onde, na několika mistech současné. Pobíhají po ulici ve velkém, halasném, otrhaném houfu, vnikají do potravinářských obchodů a plundruji je. Žerty, šťouchance, smích, široce otáčivá bělma, hrddní zvuky a hile, lesklé zuby. Nežli byla přivolána policie, zmizeli jako pára.
Tušil jsem to, nemohlo to být jinak. Byl to přirozený následek meteorologického napětí Teprve teď si uvědomuji, že jsem od začátku tušil: toto jato má ve službách černochy.
Kde se v našem pásmu vzali černosi, odkud při vandrovaly ty černošské hordy v pruhovaných bavlněných pyžamech? Cožpak nablízku rozbil svůj tábor velký Barnum, táhnoucí s nesčetným průvodem lidí, zvířat a démonů, anebo sc někde v okoli zastavily jeho vlaky, nacpané ustavičným povykem andělů, zvířat a akrobatů? Ani nápad. Barnum byl daleko Moje podezřeni je zaměřeno zcela jiným směrem. Nic nepovím. Mlč i m kvůli tobě, Bianko, a žádné mučeni ze mne nevynud doznání.
XXXVIII
Oblékal jsem se toho dne dlouho a pečlivé. Nakonec, už hotov a před zrcadlem, dal jsem své tváři vyraz klidné a neúprosné ráznosti. Opatrné jsem ošetřil pistoli, dříve než jsem ji vložil do
Í35
/adni kapsy kalhot. Ještě jednou jsem vrhl pohled do zrcadla, dotkl jsem se rukou kabátu, kde psem měl na prsou ukry i v dokumenty. Byl jsem připraven postavit se mu tváři v tvář.
Ciul psem sc hluboce klidný a odhodlaný. Šlo přece o Bianku, a co bych pro ni nebyl schopen učinitI Ruzhudl jsem >e. že se Rudolfovi s ničím nesvěřím. Čim blíže jsem ho poznával, tím pevněji jsem byl přesvědčen, že je uizkého rozletu, neschopný povznést K nad všednost. Měl jsem už dost jeho obličeje, tuhnoucího nepři-jemným prekvapením a blednoucího závisti, (imž vítal každý můj nový objev.
V zamyšleni jsem rychle přešel nevelkou vzdálenost. Když sc za mnou s třeskem zavřela velká žele/n á brána, chvějící se tlumenou vibrací, vktočil jsem okamžité do jiného podnebí, do jiného vzduchu, do ciziho a chladného okoli velkého toku. Černé větve stromů sc rozrůstaly v odlišný a odtržený čas, jejich ještě bezlisté vrcholky mířily černou vrbovou vidlici na vysoko plující bílé nebe jakési jiné a cizí sféry, uzavřené ze všech stran alejemi - odlehlé a zapomenuté jako zátoka bez odtoku. Hlasy ptáků, ztraceně a potichlě ve vzdá-lriu:|i prostorách tohi>i:i n>z i-hlriiu neiie, pristřihm ak tichu jiným způsobem, braly je do díla v zamyšleni, těžké, šedé, opačně zrcadlené tichým rybníčkem, a svět padal bez rozmyslu do tohoto zrcadleni, tíhl, pln vzrušení, k tomuto velkému, všeobecnému, šedému zamyšleni, k tém obráceným vývrtkám stromů bez konce uhihajicích, k té velké rozechvělé bledosti bez hranic a bez cilc.
Hlavu zvednutou, chladný a do hloubi duše klidný, dal jsem se ohlásit. Uvedli mě do zpola temné haly. Vládlo tam pološero.
vibrující tichým přepychem. Vysokým otevřeným oknem jako otvorem flétnv proudil v/duch ze zahrady v mirných vlnách, balzamic-ky a zdrženlivý, pako do pokoje, v němž leži nevyléčitelně nemocný Tyto tiché závany, vnikající neviditelné filtrem záclonek lehce oddychujících, mírné vzedmutých zahradním vzduchem, oživovaly předměty, vzbouzely se s povzdechem, lesklá předtucha přebíhala v bázlivých pasážích řadami benátských sklenic v hluboké vitríně, listí tapet šelestilo vyplašené a stříbřitě,
Potom tapety pohasinaly, zastíraly se stínem a jejich vypjaté zamyšleni, po léta natlačené v těch houštinách plných temné spekulace, se uvolňovalo slepým blouzněním vůni a prudce vyvolávalo představy jako staré herbáře, po jejichž vyschlých prériích >e kmitají hejna kolibříků i stáda bizonů, stepní požáry i hloučky pronásledovatelů, mávajících skalpem u sedla.
Podivná věc, jak ty staré vnitřky domů ne a ne najit klid nad svou vzbouřenou, temnou minulosti, jak se v jejich tichu stále kdosi pokouši znovu inscenovat dokonané a zapadlé příběhy, pak se stejné situace znovu a znovu tvoří v nespočetných variantách, popírány na všech stranách neplodnou dialektikou tapet- Tak se rozkládá toto ticho skrz naskrz zkažené a zdemoralizované v tisícinásobných Úvahách, v osamělém přemýšleni, a bloudivé obíhá tapety v nesvětdných záblescích. Proč to skrývat? Cožpak tu nemuseli noc co noc uklidňovat to nadměrné rozčileni, nahromaděné třeštěni horečky, tišit je injekcemi tajemných drog, jež je odváděly do rozlehlých, konejšivých a mirných krajin, plných vzdálených vod a zrcadleni - mezi rozestupujícími se tapetami r
J. V/
Uslyšel pcm lakýsi šustot- Upozorněn lokajem, scházel po schodech zavalitý, statný muž, střídmý v pohybech, oslepený odleskem velkých rohových brýlí. Poprvé jsem mu stanul tváři v tvář. Byl neproniknutelný, ale ne bez zadostiučiněni jsem už po svých prvních slovech postřehl dvě vrásky souženi a hořkosti, jež se mu vtuialy do rysů obličeje. Zatímco si za slepým třpytem svých brýlí kladl na tvář masku nádherné nedostupnosti, vidél jsem mezi záhyby té masky ůkradkem pronikat bledý zmatek. Postupné se ho zmocňoval stále vétši a větší zájem, z pozornějšího výrazu bylo vidět, že mě teprve teď začíná oceňovat. Pozval mě do své pracovny, ležící hned vedle, Když jsme vešli, odskočila ode dx-eři jakási ženská postava v bílých šatech, vyplašená, jako by byla tajné naslouchala, a vzdálila se do dalších pokoju bytu. Byla to Biaiičina vychovatelka? Když jsem prestupoval práh tohoto pokoje, zdálo se mi, že vcházím do džungle- Kalné zelené pološero bylo vodnaté pruhované siinem destičkoví tých žaluzii v oknech. Zdi byly ověšeny botanickými tabulkami, ve velkých klecích poletovali mah barevní ptáci, Chtěl zřejmé získat čas, proto mi ukazoval vzory primitivních zbrani, kopí, bumerangy a tomahavky, rozvěšené po stěnách. Můj zbystřený čich zachytil vůni kura re. Zatímco manipuloval s jakousi barbarskou halapartňou, doporučil jsem mu co nejverši opatrnost a ovládáni pohybů, a zdůraznil jsem svoji výstrahu náhle vytaženou pistoli. Usmál se křivě, trochu vyveden z rovnováhy, a položil zbraň na misto. Usedli jsme k mohutnému ebenovému psacímu stolu. Poděkoval jsem za doutník, který mi nabídl, s dm, že nekouřím, Tolik obezřelosti mi přece jen
získalo |chn uznáni. S doutníkem v koutku pokleslých úst si 111 prohlížel s hrozivou, důvěru nikterak nevzbuzující náklonnosti, Potom - jakoby roztržité a nedbale přitom listoval v šekové knížce - mi znenadání nabídl kompromis, uváděje mnnhamistnon číslici, zatímco jeho zřítelnice prchly do očních koutků. Můj ironický úsměv jej přiměl, aby rychle opustil tento námět rozhovoru. S povzdechem rozložil účetní knihy- Začal mi vysvětlovat stav jmění. Biančinn jméno mezi námi nepadlo ani jedenkrát, třebaže hvla přuomna v každém našem slově. Hleděl isctn na něho bez hnuti, z úst mi nemizel ironický úsměv. Posléze se bezmocné opřel 0 Opěradlo křesla „Jste nesmiřitelný," prohodil jakoby sám pro sebe, HC0 vlastně chcete?'" Začal |sem znovu mluvit. Hovořil isciii tlumeným hlasem, s tlumcnvm ohněm. N:i tváře nu vystoupily ruměnce. Několikrát jsem se zachvěním vyslovil Maxmiliánovo jméno, vyslovil je s důrazem, a pokaždé jsem si všiml, jak se tvář mého protivníka pokrývá vždy větší a vétši bledosti. Nakonec |sem s těžkým oddychováním skončil. Seděl zdrcen. Už neovládal ■•■■ir oblit ej  ráli'e -.r,,rv ,. i .V,i-i  rozh idnuti m t.k.»/e."
končil jsem, „zdali jste pochopil nový stav věci a zdali jste ochoten uznat jej činem, Žádám Fakta a ještě jednou Fakta ..."
Roztřesenou rukou chtěl sáhnout po zvonku. Zastavil jsem fCJ pohybem ruky a ■ prstem na spoušti pistole jsem vycouval z pokoje, zády k dveřím. U východu mi sluha podal klobouk. Ocitl jsem se na sluncem zalité terase, v očích ještě plno kroužícího soumraku a chvění. Sestupoval jsem ze schodů, aniž jsem se otočil, pln vítězoslávy a jist, že teď se už za mnou uevysune ze spuštěných žaluzií paláce žádná skrytě vraždící hlaveň pušky.
z iB
229
XXXIX
Důležité záležitosti, nejzávažněji statni záležJtn*ii mé nýtů často nutí k důvěrným poradám * Biankou. Připravuji se na né do všech podrubuusti, až dů noci vysedávam u psacího stolu nad těmi dynastickými problémy ilajchoulostivéjšího fázu. Cas plyne, HOC tise Stoji v nievreiiem okně nad stulili lampou, stále pozdnéjši a krásné|št, načíná Stále vzdálené jsi a tmavší vrstvy, překračuje stále hlubší SitUpné zasvěceni a vybiji se, bezmocná, v okně v nevýslovných povzdeších- Dlouhými, pomalými doušky pohlcuje temný pokoj těžce dostupné části parku, vyměňuje si v chladných irausfuzich svůj obsah s velkou nocí, která přichází, vzedmuta tmou, s osetkem pernatých semen, temného poprašku a bezhlesých plyšových mur, obletujicich stěny v tichém zděšeni. Houštiny tapet se VC tmě |CŽi strachy, stříbři té rozcuchané, a prosěvaji sypaJLcim se Listím bludné ä letargické mrazeni, chladné extáze a vzněty, transcendentálni bázeít a íleOv lada tel nosí, jimiž je májová noc za svými okraji daleko po půlnoci přeplněna- Její průzračná a skelná fauna, lehký planktón komárů, usedá na mně, schýleném nad Listinami, a obrůstá prostor stále výš a výše tím napěněným, misttným bilým vyšíváním, kterým noc sama sebe vyšívá dlouho po půlnoci, Na papírech usedají Lučni kubvlkya moskyu. zhotoveni z téměř průsvitné tkaniny nočních Výmyslů, skleněné larvičky, temně monogramy, arabesky vymyšlené nocí, Stále vét-ši a fantastictéjši, velké jako netopýři, jako upíři, vyrobené jen a jen z kaligrafie a ze vzduchu Záclona se
zrovna roji tou pohyblivou krajkou, tichou invazi té imagináciu
hilé fauny,
V takové noci za okrajem, neznající hranic, ztrácí prostor svůj Minsl Obkroužcn jasným, vtřivým tancem komárů, se svazkem listin konečně hotových, dělám několik kroků neurčitým směrní i, kamsi do slepé uličky noci, která musí končit dveřmi, přivé Biau čiuými bílými dveřmi. Stisknu kliku a vcházím k ni, jakohy z ptifcf|| do pokoje. A přesto se můj černý zednářsky klobouk třepotá jakoby větrem daleké pouti, když překraču|i práh, má propletená kravata fantasticky šelesti v průvanu, tisknu SÍ k hrudi aktovku p Lnou přísné důvěrných dokumentu. Jako bych z předsíně noci vstoupil do pravé noci! Jak zhluboka lze dýchat ten noční nzonl Je zde prales, je zde dřeň jasmi nové nucil Zde teprve zahajuje noc svůj pravý příběh. Veliká lampa s růžovým stinitkem hoři v hlavách Jijýka. V jeiim růžovém polostinu odpočívá Rianka v obrovských poduškách, nesena bílými prostěradly jako přílivem noci. pod oknem dokořán otevřeným a oddychujícím, flianka čte, opřena 0 bledé ramínko. Na moji hlubokou poklonu odpovídá k rát kv in vzhlédnutím od knihy. Zblízka viděna je ieii krása jakoby zmírněna, vchází sama do sebe jako stažená lampa. Se svatokrádežnou radosti pozoruji, že její nosík není tak ušlechtilého tvaru a pleť má daleko k ideální dokonalosti. Pozoruji to s jistou úlevou, třebaže vim, že ieji záře je toliko přitlumena |cnom z jakéhosi milosrdenství a jen proto, aby nezarážela dech v hrudi a nezastavovala slova v hrdle. Ta krása se rychle regeneruje médiem vzdálenosti a je pak bolestná, nesnesitelná a překračující každou miru-
14
Osmělen jejím kývnutím usedám u lůžka a začínám podávač zprávy, pomáhaje si připravenými dokumenty- Otevřeným oknem za Biančinou hlavou připlouvá bezděčně šuměni parku. Celý les, natlačen za oknem, pluje průvodem stromů, proniká stěnami, rozestupuje se, všudypřítomný a všcza hrnu jiti, Bianka naslouchá s jistou roztržitosti- Je vlastně k zlosti, že nepřestává cist. Svol uje, abych každou záležitost osvětlil ze všech stran, ukázal všecka pro i proti, pak pozvedá od knihy oči, mrká trochu nesoustředěné, ale rozhoduje rychle, zběhle a s udivující jistotou, S bdělosti a pozornosti pro každé jeji slovo zachycuji horlivé tón jejiho hlasu, abych pronikl k skrytému smyslu. Potom ji pokorné předkládám dekrety k podpisu a Bianka podpisuje, její sklopené řasy vrhají dlouhý Stín a Bianka zpod nich s lehkou ironii pozoruje, jak proti jejímu podpisu kladu svůj.
Možná že pozdni hodina, dávno překročená půlnoc, nepřeje soustředěnosti nad státními problémy. Noc vykročí přes poslední hranici a začíná být nakloněna rozpustilosti-Zatímco rozmlouváme, iluze pokoje se víc a více rozptyluje, jsme vlastně v Lese, trsy kapra-din zarůstaji všecky kouty, hned za lůžkem se posunuje zed houštiny, pohyblivá a plná propletenců. Z té listové stěny vystupuji ve světle lampy velkooké veverky, datli a noční živočichové a hlcdi nehybně do světla lesklýma, vypouklýma očima, Od listě chvíle vstupujeme do ilegálního času, do noci zbavené kontroly, podléhající všem nočním rozmarům a výstřelkům. Tor co se ještě děje, jc už jaksi nadpočetné, nczúčtovatelné, plné drobnůstek, nespočita-tclných vybočeni a nočního čivcráctvi  Jen tomu mohu připsat
242
podivné změny, jež se projevuji v Biančiné povaze. Ona, vždv tak se ovládající a vážná, ztělesnění kázně a krásné discipliny, začíná být ted plna rozmarů, vzdoru a nevypočítal cl nost i. Papiry leží rozloženy na velké rovině její pokrývky, Bianka |C nedbale bere do ruky. mimovolnědo nich nakoukne a lhostejné je vypoušti Z pntů. Podloží si hledou paži pod hlavu a S našpulenými rty odkladá své rozhodnuti a nechává mě čekat, Anebo se ke mně obraci zády, zacpe Si uši a Zůstává hluchá k mým prosbám i přesvědčováni. Náhle beze slova, jediným kopnutím nožky pod pokrývkou shazuje všecky listiny na zem a divá sc přes rameno z výše svých podušek záhadné rozšiřenýma očima, jak hluboce skloněn sbírám horlivé papíry ze země a sfoukávám z nich jehlici Tyto rozmary, bvŕ plné půvabu, mi neusnadňuji už beztak třžkuu a od poved mm úlohu regenta.
Při našich rozhovorech šum lesa zmnožený chladným jasmínem putuje přes pokoj celými mílemi krajin. Sunou se a putují nové a nové kusy lesa, průvody stromů i křovin, plují celé lesni scenérie a rozestupup sc pokojem. Tu se stává zřejmým, že jsme vlastné od začátku v lakémsi vlaku, v lesním nočním vlaku, pomalu jedoucím po okraji rokle v lesnatém okolí města. Proto ten opojný a hluboký I • -11 v .11: .. r... i\ 1: r ■ 1 h. 1 k 1. ľ --k-.- n.v-ikr/ viečka kupe -.i.ilc /novu a znovu v nekonečné prodloužené perspektivě předtuch. Dokonce i průvodčí s lampičkou se tu odkudsi objeví, vychází ze skupiny stromů a procvikuje nam listky svými kleštěmi. Tak vjíždíme do hlubší a hlubši noci, otvíráme jeji zbrusu nové komnaty, plné avi* raných dveří a průvanu. Biančiny oči se prohlubují, tvářejí planou,
143
půvabný úsmev ji rnzvirá mali ůsca. Chce mi něco svěřit? Nejvétši taicmstvi? Bianka vypráví n zradě a jeji tička bor i extázi, oči sc úží v přívalu rozkoše, když sc jako ještěrka krou ti pod pokrývkou a nabádá mě k zradě nejsvěiéjšího posláni. Úporné sonduje moji pobledlou tvář sladkýma očima, které začínají šilhat. „Udělej to," šeptá naléhavě, „udělej to. Staneš se jedním z nich, jed nim z těch černých černochů ..." A když pln zoufalství přikládám zapřísahá pcím pohybem prst k ústům - jeji tvářička se náhle stává zlá a jedovatá- „Jsi směšný sc svou nezlomnou věrnosti a s celým svým pipláním. Búhviptoč si představuješ, ze jsi nepostradatelný. A co kdybych si zvolila Rudolfal Mám ho tisíckrát radši než tebe, nudný pedante! Ach, ten by byl poslušný, poslušný až k zločinu, až k vymazáni své bytosti, až k sebezničeni . . *' Potom se náhle s vítězoslavným pohledem ptá: „Pamatuješ se na Lonku, dceru pradleny Antošky. s kterou sis hrával, když jsi byl malý?" Udiveně jsem sc na ni zadíval. „To jsem byla já," řekla a zachichotala se, „jenže jsem byla tenkrát ještě chlapcem. Líbila |scm se ti tehdy?"
Ach. v samé podstatě jata se cosi kazí a uvolňuje. Bianko, Bianko, copak mě klameš i ty?
XL
Bojím sc předčasně ukázat svoje poslední trumfy. Hraji o příliš velkou věc, abych to mohl riskovat- Rudolfovi jsem už dávno přestal podával hlášeni o běhu události- Jeho chováni se ostatně od
jisté doby změnilo, Závist, která byla převažujícím rysem jeho povahy, ustoupila jisté velkudušiiosti. Jakási chvatná přejicnott smíšená s rozpaky se projevuje v jeho gestech i neobratných slovech, kdykoli sc náhodou potkáme. Drive sc však pod jeho nabrucetivin vzhledem nemluvy, pod jeho vyčkávavou rezervovanosti skrývala sžíravá zvědavost, hladná každé nově podrobnosti, každé nové verze. Nyní je podivně zklidnělý, už netouží néco se ode mne dovědět, Je mí tu teď vlastně velice vhod, protože noc co noc mívám nesmírné důležicé schůze v pauupiiku, které musí prozatím zůstat hlubokým tajemstvím. Dozorci zmoženi vodkou, kterou neskrbhrn. spi ve svých komůrkách spánkem spravedlivých, zatímco já ve světle několika čadivých svjčck pořádám v tomto důstoiném shromážděni konference. Mezí nimi jsou prcce i korunovane hlavy a vyjednáváni s nimi nepatři k snadným věcem. Z dřívějších dob ll zachovali svůj bezpředmětný heroismus, teď prázdný a bez textu, ten plamen, to spalováni sc v ohni ně|akě koncepce, to sázeni celého života na jednu kartu. Jejich myšlenky, pro něž žili, se icdna za druhou zdiskreditovaly v próze všedního dne, jejich doutnáky dohořely, stoji teď prázdni a plni nevyžité dynamiky, blýskán duchaprázdné očima a cekají na poslední slovo své úlohy. Jak snadno lze v tomto okamžiku zfalšovat to slovo, podstrčit jim první ideu. která sc naskytne - vždyŕ jsou tak nekritičtí a bezbranní 1 To mi výtečné usnadňu|e úlohu. Na druhé straně je však nesmírné těžké proniknout k jejich mysli, zapálit v ni světlo nějaké ideje, takový průvan je v jejich duši, tak pusiinnv vitr je provivá skrz naskrz, Už samo jejich probuzeni ze spánku stálo mnoho námah v
244
Leželi všichni v posiciích, smrtelné bledí a bez dechu. Nakláněl isem se nad nimi, prnnášcie šeptem slova pro ně neppodstatnějši. slova, která pmi měla projet iako elektrický proud. Otvírali jedno oko. Báli se dozorců, tvářili se, že jsou mrtví a hluši. Teprve když se pŕesvédiili, že jsme sami, maličko se pozvedli na svém loži, ofaěo-vani, složeni z kousků, svírající své dřevené protézy, imitované, falešné plíce a střeva. Byli zpočátku velmi nedůvěřiví a chtěli recitovat naučené role. Nemohli pochopit, že se po nich chce něco jiného. A tak tupé seděli, občas zafňukali, li skvěli mužové, výkvět lidstva, Dreyfus a Garibaldi, Bismarck a Viktor Emanuel I., Gambetta a Mazzini a mnoho jiných. Nejméně chápavý byl sám arcikníže Maxmilián. Když jsem mu vášnivým šepotem znovu a znovu opakoval přimo do ucha Biančino jméno, pomrkával nevědomé Očima, na jeho obličeji se zračil neslýchaný údiv a ani rieřpyt pochopeni nepřeletí jeho rysy. Pouze když jsem vyslovil pumalu a zřetelné jméno Františka Josefa I., kmitla po jeho tváři divoká primasa, nic než bezděčný reflex, který už neměl s jeho duši nic společného Ten komplex byl už dávno vytlačen z jeho vědomi, jak by s nim mohl žit, s tím výbušným napětím nenávisti, on, jehož po onom krvavém zastřeleni ve Vera Cruz stěží dali dohromady a za jizvi li mu rány. Musel jsem ho nanovo a od začátku učit jeho životu. Anamnéza byla nesmírné chabá, navazoval jsem na podvědomé záblesky citu. Vštěpoval jsem mu prvky lásky a nenávisti. Ale následující noci se ukazovalo, že všecko zapomněl. Jeho kolegové, chápavější nežli on, nu pomáhali, napovídali mu reakce, jimiž měl odpovídat, a tak výchova pozvolna pokračovala. Byl velice
zanedbaný, prosté vnitřně zpustošený svými dozorci, a přesto i&em dukázal, že při zvuku jména Františka Josefa vytahoval šavli z pochvy. Jen taktak neprohodí Viktora Rmanucla, ktetý mu dost rychle neustoupil t cesty,
Tak se stalo, že všichni ostatní z toho skvělého kolegia se nadchli a zapálili pro myšlenku mnohem dříve nežli těžce chápající, neštasiný arcikníže. Jejich nadšeni neznalo mezi Musel jsem je ze všech sil mírnit. Nelze říci, zda pochopili v plné šiti ideu, pro niž měli bojovat- Mcritorni stránka nebyla jejich věd. Předurčení k tomu, aby shořeli v ohni něiakého dogmatu, byli plni zaníceni, íe mou zásluhou ziskalí heslo, za něž mohli padnout v boji, ve vichru vzrušení. Uklidňoval jsem je hypnózou, s námahou jsem jim vštepí val, že musí zachovat tajemství, Byl jsem na ně hrdý. Kdy měl nějaký vůdce pod svým velením štáb tak skvělý, generalitu složenou z duchů rak plamenných, gardu - sice jen invalidů, ale jak geniálních!
Posléze nastala ta noc, bouřlivá a vichřila, až do dna otřesená tím, co se v ni připravovalo, ohromné a bezhraničné. Blesk z* bleskem trhal tmu, svět se otvíral, rozdrásán až do nejhluhšich útrob, ukazoval své zářivé, úděsné a bezdeché^ nitro a znovu jc s třesknutim zavíral. A plynul dále, s šuměním parků, s pochodem lesů, s průvodem kroužicich obzorů Pod pláštěm tmy |smc opustili muzeum. Sel jsem v čele té nadšené kohorty, postupující vpřed s kulháním, pády, klepáním berel a hůlek. Blesky se odrážely od obnaženého ostři šavli. Takto isme ve tmě dorazili k bráně vily. Našli jsme ji otevřenou- Zneklidněn, v předtuše nějakého úskoku,
2A1
|sem poručil zapálit pochodne. Vzduch zrudl smolnými loučemi, vyplašeni ptáci vzlétli v rudém třpytu do výše; v tom bengálském světle jsrnc |asně spatřili vilu, její terasy, jeji balkóny, vše jakoby v záři požáru. Zc střechy vlál bílý prapor. IJtiáti zlým tušením, vkročil jsem do dvora v čele svých bojovní ku. Na terase se objevil majordomus. Scházel z monumentálních schodů, pozdravoval nás, přibližoval se váhavě, bledý, s nejistými pohyby, stále výraznější ve světle louči. Namířil jsem na jeho hrud ostřím své šavle. Moji věrni stáli nehnutě, zvedajíce vysoko hořící pochodně, v tichu bylo slyšet jen šuměni kolmo šlehajících plamenů.
„Kde je pan de V.?" zeptal jsem se.
Prazvláštním pohybem rozhodil ruce.
„Odjel, pane," řekl.
„Ihned se přesvědčíme, zda je to pravda. A kde je infantka?"
„Jeji Výsost rovněž odjela, všichni odjeli - ■ -"
Neměl jsem, proč bych o tom pochyboval. Někdo mé zreimé zradil. Nebylo možno ztrácet čas.
„Na kun!" zvolal |sem. ..Musíme lim zatarasit cestu!"
Vylomili jsme dveře stáje, ve tmě na nás dýchlo teplo a pach zvířat- Za okamžik jsme všichni seděli na ořich, kteří se pod námi vzpínali a ržáli, Unášeni jejich cvalem vyrazili jsme v protáhlé kavalkádé do noční ulice, kopyta cvakala o dlažbu. „Lesem k řece," křikl jsem dozadu a zabočil jsem do lesni aleje. Kolem nás se rozběsnily hlubiny lesního houšti. Ve tmě jako by se otevřely zvichřené krajiny katastrofa potop. Letěli isme v nd opadem šuměni, rozkymá-cenými zástupy stromů, plameny pochodni se ve velkých plátech
24S
odtrhovaly za našim cválajícím zástupem. Hlavou mi leiěl
myšlenek. N v la Bianka unesena, anebo v ni zvuězilo o<im-<i nízké dědictví nad matčinou krvi a nad posláním, jež jaem se ji marné snažil vštip i t ? Alej se víc a víc úžila, změnila se v úvoz, v jebol ústi se otvírala velká lesni mýtina. Tam jsme je konečné dostihli. Už zdaleka nás zpozorovali a zastavili koeáiy. Pati de- V. vysedl a zkřížil na prsou ruce. Sel k nám pomalu, pochmúrny, blýska |i c i brýlemi, purpurový v záři pochodni. Dvanácte třpytivých šavlí se obrátilo proti jeho hrudi. Blížili jsme se velkým půlkruhem, mlčky, koně šli krokem, zastínil jsem si oči rukou, abych lépe viděl. Třpyt pochodni dopadl na kočár, spatřil jsem uvnitř na sedadle smrtelní-bledou Biaoku a vedle ni - Rudolfa. Držel jeji ruku a tiskl si ji k prsům. Pomalu jsem se svezl z koně a chvějivým ktokem jsem šel ke kočáru. Rudolf se zvolna zvedl, jako by mi chtěl vyjíc v ústrety.
Zastaviv se u kočáru, ohřátíI jsem se ke kavalkádé, zvolna postupující širokým obloukem, se šavlemi tasenými k ráně, a pronesl jsem; „Pánove, obtěžoval jsem vás zbytečně. Toto panstvo je volné a odjede svobodně, nikým nezdržováno. Ani vlas z hlavy jim nespadne. Splnili jste svou povinnost. Schovejte šavle do pochvy. Nevím, do jaké míry jste pochopili ideu, k jejíž službě jsem vas získal, do jaké míry vás prostoupila a stala se krvi vaši krve. Tato idea, jak vidíte, krachuie, krachuje na celé čáre. Domnívám sc. Že pokud jde o vás, přcžípctc to bez větší u 1101: s. kd yž u ž jsi c pŕež i 11 bankrot své vlastni idey- Jste už nezničitelní. Pokud jde o mne . , -ale CO záleží na mé osobě. Chtěl bych jen," tu jsem sc ohrátil k tem v kočáře, „abyste sc nedomnívali, že co, co se stalo, mě zastihuje
1AV
zcela nepřipraveného. Neni tomu tak. Už dávno jsem to vsc předvi-dal. Jestliže |šcm tak dlouho zdánlivě setrvával ví svém omylu, jestliže jsem mnohé nehral na véd um 1, pak icnom pru co, ze rr-i nc-příslušelo znát věci, jež. překračuji oblast mé působnosti, nepříslušelo mi předbíhat události. Chtěl jsem vytrvat na miste, kam mé osud postavil, thtél psem do konce splnit svůj program, zůstat věrným úloze, kterou jsem sám pro sebe uzurpoval. Neboť nyní s lítosti doznávám, byl jsem přes* všecko našeptáváni \vé ctižádosti pouze uř-urpátorem. Ve své zaslepenosti jsem se ujal výkladu Pisma, chtél jsem být vykladačem bozi vůle, ve své falešné horlivosti jsem lapal slepé náznaky a obrysy, kmitající zásohntkem známek SpO-loval jsem je bohužel jen v podobu, jež mi odpovídala. Vnudl jsem tomuio |aru svou režii, vkládal psem v jeho všeobsáhlý rozkvět svůj ilasím program a ehcěl jsem je ohnouc, seřídit podle vlastních plánů. Nějaký čas mé neslo na vlně svého rozkvětu, trpělivé a lhostejné, sotva mě vnímajíc. Jeho necitlivost jsem považoval za snášenlivost, ba za solidárnost, za souhlas- Myslil jsem, že odhaluji z jeho rysů lip než ono samu jeho nejhlubši zámery, že mu Čtu v duši. že předjímám, co ono samo, poblázněno vlastni nesmi mosti, m-uffli vvjadřit. Ignoroval jsem všecky projevy jeho divoké a nezkrotné nezávislosti, neviděl jsem prudké perturbace, do hloubi je rozrušující a nevypočitatelně. Vc svém velikášstvi isem se dostal tak daleko, že jsem se odvážil zasáhnout do dynastických problémů nejvyšsích mocnosti, zmobilizoval jsem vás, pánové, proti Demiurgovi, zneužil jsem vaši důvěry k ideám, vaši šlechetné nekritičnosti, a vštípil jsem vám falešnou a svět ohrožující doketinu, zneužil jsem
vašeho plamenného idealismu k síleným činům. Nechci rozhodovat, zda jsem byl povolán k věcem nejvyssim, po nichž sahala moje ctižádost. Byl jsem snad povolán jen k vzbouzeni iniciativy, riep dřív povolán, potom odmítnut. Překročil jsem své meze, ale i to bylo předem určeno. Znal jsem v podstatě svú| vlastni osud od samého začátku. Stepné jako úděl tohoto nešťastného Maxmiliána byl i můj úděl údělem Ábelovým. Byla chvíle, kdy oběť moje vonná byla bohu prijemná, a tvůj dým šel k zemi, Rudolfe, Ale Kain vždycky vítězí, lato hra byla předem naplánována,'''
V tom okamžiku otřásla vzduchem vzdálená detouace, nad lesy se zvedl ohnivý sloup. Všichni otočili hlavy. „Budíc klidni," pravil jsem, „10 hoři panoptikum, nechal jsem tam, opouštěje muzeum, soudek prachu se zapáleným doutnákem. Nemáte ui domov, šlechetní pánově, jste bez domova. Doufám, že vás to příliš nedojímá?"
Avšak ty mohutné individuality, ti vyvolenci lidstva mlčeli, stáli bezduše v bojovém šiku v záři vzdáleného požáru a bezradné blýskali očima. Pohlíželi jeden na druhého - v hlavách ani špetku vlastního úsudku - a mžikali vičky. „Vy, Sire,H ohřátil jsem se k arciknížeti, ,,imc neměl pravdu. Snad i z vaši strany to byle velikášstvi. Chtěl jsem neoprávněné reformovat vhmih jíněném svět. A možná, že jste to vůbec neměl v úmyslu, Červená barva je stejná barva jako ostatni, teprve všecky dohromady tvoři plnost světa Promiňte mí, že jsem zneužil vašeho jména k cilúm, jež jsou vatn eizi. Ať žije František |usef I.!"'
Arcikníže sc při zvuku tohoto jména zachvěl, sáhl po šavli, ale
259
251
po chvíli jako by se vzpamatoval, jeho nalíčeně tváře pokryla živější červeň, koutky úst se zvedly jakoby v úsmevu,, oči v dúldch se začaly otáčet, rovnoměrně ;i d um oj ně se obracel kolem dokola, jednoho po druhém obdaroval zářivým úsměvem. Pohoršene od něho ustupovali. Ta recidíva císařského majestátu v okolnostech tak nepřihodných vyvolala nejhorši dojem.
„Nechtc toho. Sire," řekl jsem. „nepochybuji, že dokonale uvlá-dáte dvorní ceremoniál, ale teď na co není vhodná doba.
Chtěl jsem vám přečíst, váženi pánové, i tobě, infantko, svou abdikační listinu. Abdikuji na celé čare. Rušim triumvirát- Skládám regenrstvi do Rudolfových rukou. A vy, šlechetní pánové," tu jsem sc ohráiil k svému štábu, „jste volni. Měli jste nejlcpší úmysly a |á (.vr eie.e déK.iji jménem idey. n.iv Ar.c u.' -I-', on zatřpytily v očích, „která prese všecko   ■ -"
V té chvíli se kdesi nablízku rozlehl výstřel, Všichni isme obrátili hlavy dm směrem- Pan de V. stál, v ruce kouřící pistoli, podivné strnulý a šikmo zakloněný. Ošklivé se ušklíbl. Náhle sc zachvěl a padl na tvář. „Otče, otce!" /volala liianka a vrhla se k němu na zem. Nastal zmatek. Garibaldi, který se jako starý praktik vyznal v /.raněních, nešťastníka prohledl. Koule prolétla srdcem. Piernont-ský král a Mazzini jej vzali opatrné v podpaždi a položili na nosítka. Bianka, podpíraná RudoIFcm, vzlykala, Černoši, kteří se teprve teď shromáždili pod stromy, obstoupili svého pána. „Massa, massa, náš dobrý massa," bědovali sborem.
„Tato noc je vskutku osudná 1" zvolal jsem. ,,Nebude to v jejich památných hodinách poslední tragédie. Doznávám, že toto jsem
252
nepředvídal. Ukřivdil jsem mu. V jeho hrudi bilo vlastně šlechetné srdce. Odvolávám svůj úsudek o něm, kräiko^raký a zaslepený. Byl možná dobrým otcem, dobrým pánem svých nevolníků. Mo|e koncepce i zde zkrachovala. Ale beze stinu žalu ji opouštím. Rudolfe-, tobě připadá úkol uchlácholit Biančin smutek, milovat ji dvojnásobnou láskou, nahradit ji otce. Zajisté jej budete chtít v/m s sebou na palubu, utvořme průvod a ubírejme se k přístavu. Loď vás uz dávno svolává hlasem sirény."
Bianka opět nasedla do kočáru, my na koně. Černoši vzali nosítka na ramena a ubírali jsme sc k přístavu. Kavalkáda jezdců uzavírala tento smutný pochod. Bouře se za mé promluvy utišila, svéil. ■ pochodní otevíralo v nitru lesa hluboké škvíry, protáhlé čer ne stíny v stovkách přelétaly po stranách i nahoře a velkým půlkruhem zacházely za našimi zády. Posléze jsme vyjeli z lesa. V dálce již bylo vidět paroloď a její kola.
Už nezbývá mnoho co dodat, naš přihéh konči. Za pláče Biauky i černochů bylo odneseno tělo zemřelého na palubu. Nlaposled jsme se seskupili na břehu, „ještě jedna věc, Rudolfe," řekl jsem, chytaje ho za knoflík kabátu. „Odjíždíš jako dědic obrovského pměni. nechci ti nic vnucovat, to spiše já bych se měl postarat o bezstarostne, staří těchto zde přítomných hrdinů lidstva, ale bohužel jsem nuzák."1 Rudolf okamžité sáhl po šekové knížce, Krátce jsme se opodál poradili a rychle jsme sc dohodli.
„Pánové," zvolá jsem, obraceje sc k své gardě, „tento můj spani-lomyslný přítel sc rozhodl napravit můj čin, jenž vás zbavil střechy nad hlavou. Po tom, co sc stalo, vás ncpnimc už žádné panoptikum.
1M
s
tím Spiše, Že je velká konkurente. Budete muset trochu slevit SK své ctižádosti. Stanete se zato svobodnými lidmi a vim, íe do dovedete ocenit. Protože vás bohužel nikdo nevynéil žádnému praktickému povoláni, vás, předem určené k ryzí reprezentaci. Financuje m ú j pŕitel zakoupeni dvanácti flašinetů ze Schwarzwaldu. Rozejdete se po světě, budete Lidu vyhrávat k povzbuzeni Srdci. Výher árii, to je vaše věc. Proč plýtvat slovy - nejste skuteční Dreyfusové, Edisoni a Napoleonové- Jste jimi, abych rak řekl - z nedostatku lepších. Ted rozmnožíte řady mnoha svých předchůdců, téch anonymnich GaribaJdiů, Bismarckú a Mac-Mahonů, kteří se v tisících nepoznáni toulají svétem. V hloubi srdce jimi zůstanete navždy. A teef. drazí přátelé a váženi pánové, provolejte společně se mnou: Ať žiji Šíastni novomanželé Rudolf a Biankal" - „AĚ žiji T zvolali shorem. Černoši začali zpívat černošský song. Když se všecko utiáilo, znovu jsem je pohybem ruky shromáždil, poté jsem se postavil doprostředka, vytáhl pistoli a zvolal: „A nyní sbohem, pánové, z toho, co za chvíli spattite, si vezmete ponaučeni, aby se nikdo nikdy neodvažoval odhadovati boži zámery Neboř nikdo nikdy nepronikl k záměrům jara. Iflnorabimus, drazí páilůvé, ignorabimus!"
Přiložil |sem pistoli k spánku a střelil jsem, ale V tom okamžiku mi kdosi vyrazil z ruky zbraň. Vedle mne stál důstojník fcldjégrů, držel v ruce papíry a ptal sc: „Pane, jste Josef N.?"
„Ano," odpověděl jsem udiven.
„A zdál se vám před jistou dobou," řekl důstojník, ..standardní sen biblického Josefa?" „Možná . . ."
„Souhlasí," řekl důstojník nahlížeje do papírů. „A vite, že tohoto snu si povšimli na ncjvyššičh místech a podrobili jej přísné kritice?" „Neodpovídám za svoje sny," řekl jsem.
„Naopak, odpovídáte. Jménem Jeho císařského a kr:ili>vskélni Veličenstva vás zatýkám!14 Usmál jsem se.
„Jak pomalá je ruka Spravedlnosti. Byrokracie Jeho císařského a královského Veličenstva je ponéknd těžkopádná. Ui dávno jsem ten časný sen překonal činy mnohem těžšího kalibru, za něž jsem si chtěl sám vyměřit spravedlivý trest, a ble, ten promlčený Kfl mi zachraňuje život. Jsem vám k dispozici."
Spatřil jsem. jak sc ke rnné blíži četa feldjč-gfů. Sám jsem naialil ruce, aby mi vložili pouta. Ještě jednou jsem odvrátil oči. Naposledy jsem spatřil Bianku. Srála na palubě a mávala kapesníčkem. Garda invalidů mi mlčky salutovala-
2.ví
1Í5
Červencová noc
Letni noci jsem poznat poprvé ve svém maturitním roce o prázdninách. Do našeho domu, kterým celý den prnfoukávaly otevřenými okny průvany, šumy, záblesky horkých letnkh dnů, nastěhoval se novy nájemník, malinkaté, durdivé, vřeštivé stvořeníčku, chlapeček mé sestry. Přivolal na náš dům jakýsi návrat k primitívni m poměrům, posunul sociálni vývoi zpět do kočovnické a harémové atmosféry matriarchátu s lezením peřin a povlaků, plinek a véčné praného a sušicího se prádýlka, s nedbalosti ženské toalety, sméŕujici k bohatému obnažováni, které mělo jakýsi vegetativně nevinný charakter, s nakyslým pachem nemluvněte a prsů napučelých mlékem.
Sestra odjela po těžkém porodu do lázni, švagr sc objevoval jen v době jídla a rodiče bývali do pozdní noci v obchodě.
Nad domácnosti rozvinula sve panovaní kojná détátka, jejíž expanzivní ženskost ještě znásobovala a utvrzovala role matky živitelky. V majestátu této hodnosti vtiskovala ona žena svou širo-kou a důležitou existenci celému domu pečeť gynokracie, která sou-
25s
časně znamenala převahu sytě a bujné tělesnosti moudře od vaně mezi ni samu a dvě služebné, jimž každá činnost umo/ňoval.i rozvinout jako pavi vějiř celou stupnici soběstačné ženskosti Na tiché kveteni a dozráváni zahrady, plné listnatých šelestů, stříbrných třpytů a stinných zamyšlení, odpovídal náš dům aromátem ženskosti a m.iu i\rv:, vznášejícím se nad bílým prádlem a kvetoucím masem, a když se v ponuře oslnivou poledni hodinu zděšené zvedaly všechny záclony v oknech pozotviranych prou miIh-a všechny plůtky rozvěšené na šňůrách povstávaly třpytivým špalírem - plula tím bílým vzbouřením tkanin a pláten chmýrnatá semínka, zrnička priu. /^toulané okvětní lístky a pokojem procházela zvolna zahrada s prouděním svých světel a stínů, s putován i m šumů a zádum, jako by se v této hodině Páně zvedaly všechny přehrady a stěny a světa se za odlivu rozumu a citu zmocňovalo zimnič-né chvěni všeobsáhlé jednoty.
Večery tohoto léta |scm trávival v městském biografu. Opouštěl jsem jej po posledním představeni.
7. černě kinosálu rozervané panikou létajících světel a stínů se vcházelo do tichého světlého vestibulu jako z bezmezná bouřlivé noci do útulné hospůdky.
Po fantastické honičce cestami necestami filmu se srdce, uhonéné výstřelky filmového pláma, uklidňovalo v té světlé čekárně, oddelené stěnami od náporu veliké patetické noci, v tom bezpečném přístavu, kde se kdysi dávno zastavil čas a žárovky zbytečně vvlévaly jalové světlo, vlnu za vlnou, v rytmu, určeném jednou provždy temným dusotem mororu, jimž se lehce zachvivala budka pokladny.
257
I
Vestibul, ponorený do nudy pozdních hodin iako nádražní čekárny dlouho po odjezdech vlaků, zdál se chvílemi prvotním základem hytt, tím, co zůstane, když pominou všechny události, když sc vyčerpá shluk mnohosti. Na velikém barevném plakátu se potácela Asta Niclsenová, na cele už navždy černé stigma smrti, ús.ta lednou provždy otevřena posledním výkřikem a oči nadlidsky vytřeštěné a nekonečné krásné.
Pokladní odešla už dávno domů. Jistě teď šukala ve svém pokojíku kolem odestlané postele, která na ni čekala jako loďka, aby ji odnesla náčerné laguny spánku, do zmatku snových příběhů a dobrodružství. Ta. co seděla v budce, to byla jenom její slupka, klamný fantóm, zírající znavenýma, výrazné podmalovanýma očima do prázdnoty světla, třepotající bezmyšlenkovité řasami, aby setřásl zlaty pel ospalosti, sypajici se bez konce z elektrických lamp. Chvílemi se bledé pousmivala na seržanta od hasičů, který, sám dávno opuštěn svou reálnosti, stál opřený o zeď, navždy znehybně-lý ve své blyštivé přilbě, v jalové slavnostnosti -pilier, stříbrných šňůr a medaili. Z dálky drnčely v rytmu motoru tabule skleněných dveři, vedoucích do pozdní červencové noci, ale odraz elektrického lustru oslepoval sklo, negoval noc, záplatoval, jak mohl, iluzí bezpečného přístavu, neohrozeného živlem obrovité noci. Ale nakonec muselo kouzlo čekárny přece jen prasknout, skleněné dveře se otvíraly, černý závěs se vzdouval dechem noci, která sc pojednou stavala vším.
Cítíte rajemný, hluboký smysl onoho dobrodružství, v němž útlý a bkdý maturant vychází skleněnými dveřmi z bezpečného přístavu
sám a sám do nesmirnosti červencové nocí? Probrodi se někdy těmi černými močály, bažinami a propastmi nekonečné noci. přistane kteréhosi rána v bezpečném přístavu? Kcilik desítek In bude ne.n ta černá odysea?
Ještě nikdo nenapsal topografii červencové noci. V geografii vnitřního kosmu zůstaly tyto listy nepopsány.
Červencová noc! S Čim ji porovnat, jak ji popsat? Porovnám p s vnitřkem ohromně černé růže, ktetá nás pokrývá stonásobným spánkem tisíců aksamitových okvětních lístků? Noční vítr prodou-vá do hloubi její hebkost a na vonném dně nás zasahuje pohled hvězd.
Porovnám ji s černou oblohou přivřených viček, plnou putujících prášků, bílého máku hvězd, raket a meteorů?
A což, srovnat ji s nočním vlakem dlouhém iaki> svět. ktery jede i.eLiiieLi ui: Áfv.m nii'; lun - Kr.i..u     r v ,.|....... n. 11,»: /-1.1 mcn.i
prodírat se namáhavé z vagónu do vagónu tlačenici ospalých pasažérů, úzkymi chodbičkami, dusnými oddíly a křižujícími se průvany.
Červencová noci Tajemné fluidum soumraku, živá, citlivá a neklidná materie temnoty, jež neustále něco vytváří z chaosu a každý tvar opět okamžitě zavrhuje! Černá stavební hmota, vršící kolem .ispalchu chii<Ue icskyně, klenhy, výklenky a průchody' Provází osamělého chodce jako dotěrný mluvka, a uzavírajíc ho do kruhu svých přízraků, neúnavná ve vymýšleni, žvastáni, fantazírováni -halucinuje před nim hvězdné dálky, bílé mléčné dráhy, labyrinty nekonečných kolosei a fór Vzduch noci. ten černý Próteus, který
ÍS9
si jen tak ze šprýmu uhnětává aksamitová zhuštěni, proudy jasmi nově vůně, kaskády ozonu, nenadálá vzduchoprázdna závětří, rozrůstající sc jako černě báné donekonečna, příšerné hrozny temnot nabobtnálé temnou šťávou. Prodírám se mezi těmi úzkými arkýři, skláním hlavu pod těmi nizko zavěšenými oblouky a klenbami, a tu najednou se trhá strop, s hvězdným za vzdechnutím se na okamžik otvírá bezedná kupole, ale vzápětí mé znovu vrhá mezi těsné stěny, průchody a arkýře. V těch bezdechých tišinách, v těch zálivech tmy Stoji ještě úryvky rozhovorů, které zde zanechali nočni chodci, fragmenty nápisů na plakátech, ztracené takty smichu, proudy septu, které závan noci nerozehnal. Někdy mě noc zavře jakoby v těsném pokoji bez východu. Zmocni se mne ospalost, neuvědomuji si, zda nohy ještě jdou, anebo zda už dlouho odpočívam v tom hotelovém pokojíku noci. Ale pojednou ucítím sametový horký polibek ztracený v prostoru voňavými rty, otevřou se jakési žaluzie, já překročím vysokým krokem parapet okna a putujú dál pod parabolami padajících hvězd. Z labyrintu noci vycházejí dva chodci. Klábosí spolu, vytahuji ze tmy jakýsi dlouhý, beznadějný vrkoč tozhovoru- Deštník jednoho z nich ťuká monotónně o dlažbu (takové deštníky se nosí do deště hvězd a meteorů), veliké hlavy v baňatých buřinkách se klátí jako opile. Jindy zase mé na okamžik zastaví spiklenecky pohled černého šilhavého oka a veliká kostnatá pěst s výraznými klouby pokulhává noci na chůdě hole, sevřena kolem rukoicci ze srnčího paružku (v takových holích bývaji ukryty dlouhé tenké dýky).
Na konci města se noc konečné vzdává svých spilců, shodí závoj,
odhalí svou vážnou a věčnou tvář. Už nás nezazdivá do iluzivního labyrintu halucinaci a přízraků, otvírá před námi svou livLvdimii věčnost. Nebeská báň se rozrůstá donekonečna, souhvězdí plamní v nádheře svých odvěkých poloh a kresli na obloze magické obrazce, jako kdyby chtěla svým pronikavým mlčením něco zvěstovat, oznámit něco kategorického. Z mihotáni těch vzdálených světů proudi kvákáni žab, stříbrné hvězdné štěbetáni. Červencová riebcM rozsévají neslyšný mák meteorů, jenž tiše vsakuje do vesmíru.
V kterciusi uuciii hodinu - konstelace snily na iiťbi svůj udvék sen - ocitl jsem se znovu ve své ulici, U jejího ústi stála nějak hvězda a voněla cizí vůní. Když jsem otviral domovní vra protahoval ulici průvan jako tmavou chodbou. V jídelní se jal svítilo, v bronzovém svícnu Čadily čtyři svíce. Švagr nebyl ještě doma. Co sestra odjela, opožďoval se k večeří, vracíval se až pozdě v noci. Probouzeje sc, vidal jsem ho, jak se s tupým a zamyšleným pohledem odstrojujc- Pak 2hášel svíčku, vysvJekal se donaha a dlouho ležel bezesné na chladné posteli. Poznenáhlu na něj sestupoval neklidný polospánek a postupné ochromoval jeho veliké tělo, ještě něco bručel, funěl, těžce vzdychal, potýkal se i nějiikmi tíhou, která mu zaléhala hruď. Někdy se stávalo, ze znenadání tiic, suše zavzlykal. Vystrašen, ptával jsem se ho ve tmě: „Co je ti, Karle?" Ale on už zacim putoval dále svou těžkou cestou spánku, šplhaje pracně na jakousi sirmou honí chrápáni
Za otevřeným oknem dýchala pomalým pulsem noc. V její veliké, nezformuvané hmotě sc přelévalo chladné vonné fluidum, v jejich tmavých hroudách sc uvolňovaly vazby, protékaly jimi tenké min;
k y víinč- Mrtvi hmota tmy hledala vysvobozeni v nadšených vzletech jasmínové vůné, ale nesmírně masy v hlubinách noci ležely ještě stále nevysvobozené a mrtvé.
ákvira kolem dveři do vedlejšího pokoje svítila iako zlatá struna, zvučná a citlivá jako spánek nemluvněte, které tam poplakávalo v kolébce. Odtamtud doléhalo švitořeni néžnůstek, idyla kojné a dítěte, selanka prv ni lásky, prvních milostných muk a truců, atakovaná ze všech stran démony noci, kteří zahušťovali tmu za oknem, přilákanou tou teplou jiskérkou Života, jež tu doutnala.
Z druhé strany přiléhala k našemu pokoji prázdná a tmavá místnost a za ni byla ložnice rodičů. Když jsem napjal sluch, slyšel jsem. jak se otec, přisáty k prsu spánku, dává v extázi unášet na jeho vzdušné cesty, celou bytosti se oddávaje dalekému Letu, Jeho zpěvavé a vzdálené chrápáni vyprávělo o událostech té pouti po neznámych bezcestich snu.
Tak přecházely duse pozvolna do tmavého -Helia, na bezsluncč-nou stranu života, jejiž podobu nikdo živý nespatřil. Leželi jako mrtvi, strašné chroptíce a plačíce, zatímco na jejich duchu leželo lhostejným olovem černé zatměni. A když konečné minuli černý nadir, oejhlubši podsvetí duši, když se ve smrtelném potu probojovali jeho prapodivnými mysy. měchy plic se opět začaly nadouvat linou melodii a vzlétat nadšeným chrápáním k úsvitu.
Mrtvá, hustá tma tižila zemi, její těla ležela zabita iako černá bezvládná hovada s vyhřezlými jazyky, se slintajícími bezmocnými tlamami. Ale jakási jiná vůně, jakási jiná barva tmy zvěstovala vzdálené přibližování úsvitu- Temnoty utékaly otrávenými fermen-
te nového dne, jejich fantastické těsto kynulo iako na drozdi, těkalo do silených tvarů, přelévalo se přes všechna koryta a diže, kvaiilo překotně, v panice, jen aby je svítáni nepřistihlo při té nevázané plodnosti a nefixovalo na věky ty chorobné nádory, ty ztůdne děn samnplozcni, které vyrostly z chlebových díži noci. koupajíce hc jako démoni po dvou v dětských vaničkách. To jc chvíle, kdy se na sebcsiíizlivéjši, na sebenespavějši hlavu snášivi na okamžik ospalé mdloba- Lidé nemocní, velice smutní a rozháráni mívají tehdy chvilku úlevy. Kdo ví, jak dlouho trvá tento okamžik, v němž noc spoušti Oponu nad tím, co se děje v jejich hlubinách, ale tato krátká přestávka stači k přestavěni scény, k odstraněni obrovskí- aparátu ry. k Likvidací veliké podívané noci s celou její temnou, fantastickou pompou. Probouzíš se vydesené, s pocitem, že jsi něco zmeškal a skutečné: na ohzotu vidíš jasnv pruh úsvitu ačernuu konsulidujni se hmotu země.
2«
2AJ
mOj otec se dává k hasičům
V prvních říjnových dnech jsme se s matkou vraceli z letoviska Ježícího v sousedním okrese, v lesnatém poříčí Slotvinky, nasáklém pramenitým zureenim tisíce potůčků- V ušich ještě šumění olšin protkané švitořením ptáků, jeli jsme ve velikém stařičkém landauru, nabobtnalém obrovskou boudou, jako v tmavé, rozložité krčmě, namačkáni mezi vaky, v hluboké, aksamitem vypolštářované alkov-né. do niž padaly oknem list po listu barevné obrázky krajiny, jakoby pomalu přendá ván y z ruky do ruky.
K večeru jsme přijeli na náhorní planinu navátou větry, na veliké, udivené rozhraní kraje. Nebe nad tim rozhraním stálo hluboké, bezdeché a v zenitu se otáčelo jako barevná větrná růžice. Zde bylo poslední mýto kraje, poslední zatáčka, za niž se v údol i otvírala rozsáhlá pozdní podzimní krajina, Zde byla hranice a zde stál starý-, ztrouchnivělý hraniční sloup s omšelým nápisem a hrál ve větru.
VcJikc obruče landauru zaskřípěly a uvízly v pisku, mihotavé paprsky kol umlkly, jen velká bouda dutě dunéLa a temně se třepo-
tala v křižujících se větrech rozhraní |ako archa dosednuvši na puuší.
Matka platila mýto,'jeřáb závory se skřípavě vznesl a landaur vjel těžce do podzimu.
Vjeli jsme do povadlé nudy obrovské roviny, do vyrudleho a hle-dého váni, které zde rozevíralo svou mdlou nekonečnost nad žlutnu dálkou, Z vybledlých rozloh stoupala jakási pozdní a obrovská věčnost a vanula,
Jako ve starém romantickém příběhu obracely se zažloutlé listy krajiny stále bledéii a bezmocněji, iako by mely skončit jakousi velkou rozvitou prázdnotou. V ce rozvátr. nicotě, v té žluté nirváně byli bychom mohli zajet za čas a skutečnost a zůstat už navždy v té krajině, v tom teplém jalovém vanuti - nehybný dostavili k na velikánských kolech, uvízly na pergamenu oblohy mezi oblaky, Stará ilustrace, zapomenutý' dřevoryt ve starém salátovém románku - kdyby byl koči posledními silami netthl opratěmi, nevyvedl landaur ze sladké letargie těch větrů a uezahnul do lesa.
Vjeli jsme do husté a suché načechranosu. do taItakového uvadá-ni. V okamžiku bylo kolem nás tiše a hnědé jako v krabičce trahuk V tom cedrovém soumraku nás míjely kmeny stromů, suché a vonné jakodoutniky. Jeli jsme, les temné! stále vje, voněl stále aromatičtěji tabákem, až nás nakonec zavřel jako do suchého pouzdra s violou cellem, které nezvučné ladil vítr. Koěi neměl zápalky; nemohl rozsvítit lucernu. Funící koně nacházeli ve tmě cestu instinktem, Klapot kol se zpomaloval, až utichl, obruče jely měkce po voniciui jehlici. Matka usnula. Čas ubíhal n^počitárt a vytvářel prapodivné
2í.l
2bS
u/Iv, abreviatury svého odtékáni. Tma hýla neproniknutelná, nad boudou hučelo ještě suché šuměni lesa, když tu náhle půda pod io>p\t\ koni ziiroudmatéla v tvrdou dlažbu ulice, vůz v- na miste otočil a zastavil. Zastavil tak blízko zdi, že se o ni takřka otřel. Přímo proti dvířkům landauru nahmatala matka domovní dveře. Koči vykládal tlumoky.
Vstoupili isme do veliké rozvětvující se chodby. Byla tam tma, teplo a ticho jako ve staré prázdně pekárně ráno, po vyhasnuti pece, anebo v lázních pozdě v noci, kdy opuštěné vany a škopky stydnou ve tmě a v tichu, odměřovaném odkapáváním kapek. Cvrček trpělivé vypárával ze tmy bludné švy světla, tenounký steh, od něhož nebylo jasněji. Tápajíce, našli jsme schody.
Když jsme se dostali na vrzající odpočívadlo v jejich zákrutu, řekla matka; „Probuď se, Josefe, podlamuji se pod tebou nohy, už jenom pár schodů." Ale já, omámen ospalosti, přivinul jsem se k ni ještě úžeji a usnul nadobro.
Nikdy jsem se pak nemohl od matky dovědět, kolik skutečnosti bylo v tom. co jsem oné noci viděl skrz zavřená vička, znaven těžkým spánkem, zapadaje neustále do tupého zapomnění, a kolik ?. toho bylo výplodem mé imaginace.
Byla tu jakási velká debata mezi mým otcem, matkou a Adélou, protagonistkou této scény, debata zásadního významu, jak dnes tuším. Jestliže se marně pokouším uhodnout její neustále unikající smysl, pak jsou tomu zajisté vinny mezery v mé paměti, slepé skvrny spánku, jež se snažím vyplnit dohadem, supozici, hypotézou, Bezvládnv a bezvědomý, odplouval jsem vždy znovu a znovu do
tupého nevedeni a na zavřená vička mi sestupoval závan hvézdnate
.....:. m/p|.uc 11 -1: 111 i. .-li: ■_■ Pv.ie .i^.hul.i ;isrv::: repv ;i u.ililr
shazovala průhlednou roušku hvězd, nahlížela zvysoka do mého spánku svou starou a věcnou tváři. Paprsek vzdálené hvězdy, zapletený do mých řas, rozlil se stříbrně po slepém očním bělmu a já viděl škvírou mezi vičky pokoj ve světle svíce, vcuchané do spleti čar a klikyháků.
Je ostatně možné, že se ona scéna odehrála někdy jindy. Ledacos poukazuje na to, že jsem se stal jejím svědkem až značné později, když jsme se kteréhosi dne po zamčeni krámu vrateli s matkou a přiručimi domů.
Na prahu bytu vyrazila matka ze sebe výkřik úžasu a nadšeni, přjruči, omráčeni, oněměli. Uprostřed pokoje stál skvělý mosazný rytíř, opravdický svatý Jiří, zobrovitělý kyrysem, zlatými puklin nárameniků, celou tou řinčjvou výstroji vyleštěných zlatých plechů. S podivem i s radosti jsem poznal otcův načepýřený knir a jeho zježenou bradu, která trčela zpod těžké prcioriánské přilby, Pancíř se vzdouval na jeho vzbouřené hrudi, mosazné prstence dýchaly spárami jako tělo obrovského hmyzu. Zolbřimélý zbroji, v lesku zlatých plechů, podobal se archistratégovi zástupů nebeských.
„Bohužel, Adélo," hovořil otec, „nikdy jsi neměla porozuměni pro vyšši věci. Všude a vždy jsi křížila mé počínání výbuchy neuvážené zloby. Ale zakován do zbroje, směji se dnes tvému lechtáni, kterým jsi bezbranného uváděla v zoufalství. Bezmocný vztek stthává dnes tvůj jazyk k politováníhodné vervnosti, jejiž hrubět a nevybiravost si podává ruku s tuposti. Věř mi, že mé to naplňuje
266
267
smutkem a lítosti. Chybí ti ušlechtilý vzlet Fantazie, a proto plane* mimoděkou závistí proti všemu, co se povznáší nad všednost."
Adéla $i Otce změřila pohledem plným bezmezného pohrdáni, otočila se k matce a řekla pobouřené, v očích proti své vůli slzy podráždení; „Bere nám všechnu naší šťávu! Vynáší nám z domu všecky láhve s malinovou šřávou. kterou jsme letos v létě spolu uvařily! Chce ji dát vypít těm povalečům od stříkačky. A k tomu ke všemu mé zasypává impertinencemi!" Adéla krátce vzlykla. „Kapitán hasičů, kapnán ničemů'" Vykřikovala a měřila si otce nenávistným pohledem. „Mám jich tady všude plno. Ráno, když chci jit pro pečivu, nemůžu otevřir dveře. To se rozumí, dva z nich usnuli v předsíni na prahu a zatatasili je, Na schodišri se jich povaluje a spi v těch mosazných helmách pn icdnum na každém schodě. Vtírají se do kuchyně, strkali mezi dveře ty své králičí ksichty V mosazných kastrolech, střihají dvěma prsty jako žáčci ve škole a skuči škemravé: cukr. cukr . , . Vytrhávají mi z ruky védýrko a béii pro vodu, tancuji kolem mne, lísaji se ke mně, div že nevrti ocasem, Přitom loupají co chvili zarudlými vičky a odporné se olizu.i. Stačí, když po některém hodím očkem, a už mu obličej utéká nestydatým červeným masem jako krocanovi. A takovým mám dávat naši malinovou šťavu! , , -''
„Tvá primitivní povaha," pravil otec, „zoplzli všechno, čeho se dotkne. Vymalovala* tady ohraz těch synu ohně hodný tvého plytkého rozumu. Co mne se týče, patři tomu ncšrasinému rodu salamandrů, těm ubohým, vyděděným ohnivým bytostem všechny mé sympatie- Celá vina toho kdysi posvátného rodu záleži v tom,
fikka. kre.-tw .-jv^ton
že se oddal službě Lidem, že se jim zaprodal za lžíci mizerne lidské stravy. Odplatili mu to pohrdáním. Tupost plebsu nemá mezi. Dohnali ty jemné bytosti k nejhlubšimu úpadku, ke krajnímu zuboženi. Nic divného, že jim nechutná strava, ta mdlá a tuctová strava, kterou vari školnice městské školy ve společném kotli jim i městským vězňům. Jejich podnebí, choulostivé a geniálni podnebí ohnivých duchů, si žadá ušlechtilých a tmavých balzámů, aromatických a barvami hýřicich fluid. A proto také ié slavnostní noci. kdy budeme svátečné sedět ve velkém sále měsiské radnice u bile prostřených Stolů, v tom sále s vysokými, jasné osvětlenými okny, vrhajícími svou zář do hlubin podzimní noci, á kdy se měsio kolem dokola zarnjí lisici světly slavnostního osvětleni, bude si každý z nás s pietismem a labužnictvtm, které je synům ohně vlastni, namáčet rohlík v poháru malinové šfávy a pomalu upíjet z toho ušlechtilého a hustého lektvaru, Posiluje se lim vnitřní podstata hasiče, regeneruje se bohatství barev, které tento lid ze sebe vyvrhuje v 00-dnhé ohňostrojů, raket a bengálskych ohňů. Má duše je plna soucitu s jejich bidou, s jejich nezaviněnou degradaci. Jestliže jsem z jejich rukou přijal kapitánskou šavli, pak jen v naději, ze se mi podaří pozvednout to plémě z úpadku, vyvést je Z poníženi a rozvinout nad nim prapor nové ideje-"
„Jsi celý jakoby vyměněný, Jakube11 řekla matka, „jsi skvělý. Ncodcjdeš přece na noc z domova. Nezapomeň, že jsme od mého návratu neměli příležitost pořádné si spolu promluvit, A co se týče těch od siřikačky," otočila se k Adéle, „mám opodstatněný dojem, že se tvé jednáni ridi nějakým předsudkem. Jsou to milí hoši.
1 7 0
třebaže povaleči, Hledím pokaždé s potěšením na ty stihlé mladi k v v jejich elegantních uniformách, utažených v pase poněkud více, než je zapotřebí. Maji v sobě mnoho přirozené elegance a dojemná íe jejich horlivost a nadšeni, s nimž jsou v ktetýkoli okamžik ochoi in prokázat službu dámám. Kdykoli mi tia ulici vypadne z ruky delt-nicek, rozváže sc tkanička střevíce, pokaždé přiběhne některý z nich, pln účasti a plamenné pohotovostí. Nemám to srdce řklamat leiich horlivou snahu a vždycky trpělivě čekám, až přiběhne a prokáže mi službu, neboř mám dojem, že ho to činí šťastným, Když pak vyknná rytířskou povinnost a odchází, obklopí ho okamžité hlouček kolegů, kteří s nim živé hovoří o celé příhodě, a htdina jim názorné předvádí, jak se ta všechno odehrálo. Na tvém miste bych jejich galantnosti ochotné přijímala "
„Považuji je za darmoiedy," prohlásil starší při ručí Teodor. „Vždyf přece právě pro jejich dětinskou nezodpovědnost jim nedovolujeme hasit požáry, Abychom prokoukli zralost jejich králičího rozumu, stačí je vidět, jak závistivé vždycky postávají u IiUhk ku kluků, kteří se baví cvrnkánim knoflíku o zeď. Když se v ulici rozlehne divoký řev hry, můžeme takřka najisto, vyhlédneme-li oknem, uvidět v hloučku kluků i ty pořízky, stržené hrou a úhoně-né, nevázanou honičkou takřka smyslů zbavené, Když vidi požár, si lej i radosti, tleskají a tanči jako divoši. Ne, k hašeni se nehodí Používáme k tomu kom i ni ků a městské policie. Zbývají tedy jen zábavy a národní svátky, kdy jsou nepostradatelní. Například při takzvaném útoku na Kapitol na podzim před úsvitem sc převlékají za Kartagiňany, obléhají za pekelného kraválu Rasiltánský pahorek a všichni zpívají .Hannibal, Hannihal antc porta*'-
ll l
A k dovršeni všeho se koncem podzimu stávají líni a ospalu usínaj i vstoje, a když napadne první sníh. nenajdete je, kdyhystc |e sa bil e ho díl u su svíčkou hledali. Vyprávěl mi jeden starý kamnář, že když opravuje komíny, nachází je v jejich šarlatových uniformách a lesklých přilbách zalezle v kanálech udiren, nehybně jako kukly. Takhle spi vstoic zpiti malinovou šťávou, uvnitř plni lepkavé sladkosti a ohně. I.idé ;r v vrahu ji uši ven, a opilé spánkem, omámené, odvádějí jitřní mi podzimními ulicemi, pomalovanými prvními mrazíky, do kasáren, zatímco uličnici házejí po nich kamením, ale oni se usmívají svým zahanbeným úsměvem, plným viny a špatného svědomí, a potácejí se jako opilí."
„Bud jak bud*," pravila Adéla, „ifávu jtm nedám- Když jsem ji vařila, nekazila jsem si pleť nad plotnou proto, aby moji šťávu vypili nakonec ti ničemové."
Otec místo odpovědi zvedl k Ústům píšťalku a pronikavě zapískal. Jako kdyby naslouchali u klíčové dírky, vra/il. dovnitř čtyři štíhli mladici a seřadili se u zdi, V pokoji se rozjasnilo od lesku jejich prílb a oni, zaujavše vojenský postoj, tmaví a opáleni pod světlými helmami, čekali na rozkaz. Na otcův pokyn uchopili dva z nich z obou stran veliký demižón opletený vrbovým proucím ■a plny purpurové tekutiny, a než jim V tom Adéla stačila zabránit, seběhli s dupotem ze schodů i s drahocenným lupem. Dva zbyli po vojenskú pozdravili a odešli za oněmi prvními.
Chvíli se zdálo, Že se Adéla dá strhnout k nějakým nepředloženým činům, takové blesky metaly její krásné oči. Ale otec nečekal na výbuch jejího hněvu. Jediným skokem se ocitl na předprsni
271
okna a rozpřáhl paže. Rozběhli jsme se za nim. Náměstí, hoině poseté světly, hemžilo se pestrými zástupy. Před našim domem rozprostřelo osm hasičů velikou lodní plachtu. Otec se jeáté jed......
otočil, blýskl celým přepychem své výstroje, mlčky nám zasalutoval a pak, paže rozpjaté, jasný jako meteor, skočil do noci, která planula tisíci švédy. Byl to krásný pohled, tak krásný, že jsme všichni nadšeně zatleskali. Dokonce i Adéla zapomněla na svůj hněv a zatleskala tomu skoku, provedenému s takovou eleganci. Otec mezitím seskočil pružné z prostěradla, natřásl si řinčivč plechové skořápky a postavil se do čela oddílu, který se postupně řadil do dvojstupu, až se za pochodu rozvinul v dlouhý útvar, jenž se pomalu vzdaloval špalírem davu, blýskaje mosaznými pouzdry přilb.
271
druhý podzim
Z mnoha vedecky ť h prací, na nichž muj otec pracovával ve vzácnych chvílích klidu a vnitfni pohody v přestávkách mezi ranami pohrom A katastrof, na který hyl |ehn hnuŕlivácký A dobrodružný život tak bohatý - byla nejhliže jeho srdci bádáni ve srovnávaci meteorologii, zvláště pak studium specifického klimatu našeho kraje, plného jedinečných zvláštnosti svého druhu. On ptávé, totiž múj otec, položil základy vědecké analýzy klimatických Formaci. Jeho „Náčrt obecné systematiky podzimu" objasnil icdnou provždy podstatu této roční doby, která bere v našem províncionálnim klimatu na sebe onu rozvleklou, rozvetvenou, parazitický rozrostlou podobu a pod názvem „čínského léta" se protahuje hluboko do našich barevných zim. Jaképak dlouhé řeči: On prvni ob|asnil druhotný, odvozený charakter této pozdní formace, která neni nic jiného než svého druhu otrava klimatu miasmaty prezrálého a degenerujiciho barokního uměni, namačkaného v našich muzeích. Tyto muzeálin umělecké předměty se v nudě a zapomnění rozkládají, uzavřeny bez možnosti odtoku, Cukcriiati jako statě zavařeni-
ny, přeslazuji naše klima a jsou příčinou oné krásné malarické horečky, těch pestrých delirti, jimiž: nás vleklý podiím agonizujc. Krása je totiž nemoc, učil můj otec, je svého druhu zimnici záhadné infekce, temnou předzvěstí rozkladu, předzvěsti, která se zvedá z hlubin dokonalosti a kterou dokonalost vitá povzdechem nej-hlubšího štěstí.
Několik věcných poznámek o našem províncionálnim muzeu přispěje snad k Jepšimu pochopeni problému , , .
Toto muzeum sahá svými počátky do XVIII. stolctť a souvisí s obdivuhodným shératclským nadšením Otců basihámi, kteři obdařili město tímto parazitickým nádorem a zatížili rak městský rozpočet nadměrnými A neproduktivními vydáními. Řadu let SC pokladna Republiky, ktetá sbírky za pakatel od zchudlého řádu odkoupila, lim mecenášstvím, hodným spiše nějaké královské rezidence, velkomyslné ruinovala. Ale už přišti generace otců města, která byla založena praktičtěji a nezavírala oči před hospodářskými nezbytnostmi, když předtím bezvýsledně jednala se správou arci knížecích sbírek, již se muzeum snažila odprodat, sály se sbirkami uzavřela, zrušila jejich administrativu a poslední mu kustodovi přiznala doživotní penzi. Během oněch pertraktaci konstatovali znalci mimo všechnu puchyhnnsr, že hodnota shirek byla místními patrioty značně přeceněna. Ctihodni mniši získali v chvályhodném nadšeni nejeden falzifikát. V majetku muzea nebyl ani jeden obraz mistra prvin velikosti, zato však celé kolekce malířů velikosti třetí a čtvrté, celé proviticionální školy, známé jen odborníkům, zapomenuté, slepé uličky dějin uměni
274
275
Jedno bylo divné; ušlechtili mniši měli militaristické záliby, většina obrazů byla malována na batalistické náměty. Očoudlý zJatý soumrak temněl na těch stářím zetlelých plátnech, na nichž Flotily galér a karavcl a statá zažloutla lodstva irouchuivéla v zátokách bez odtoku, kolébajíce na vzdutých plachtách majestát dávno pominuvších států. Zpod začazených a ztmavěl Y ch laků prosvitaly sotva viditelné kontury pizdtiich potyček. Pustinami spálených plání, pod černou a tragickou oblohou táhly za hrozivého ticha seřazené kavajkády, sevřené z obou stran navršeninami a vyrážkami dělostřelecké palby.
Na obrazech neapolské školy bez. konce stárne odpoledne, usmahlé a uzené, jakohy viděné skrz tmavou láhev. Zdá se, že potemnělé slunce v těch zavržených krajinkách uvadá před očima jakoby v předvečer kosmické katastrofy. A proto maji zlaté rybářky, prodávající se zmanýrovatélým půvabem svazky ryb potulným kcjklirům, úsměvy a gesta tak nevýrazná- Celý tento svět je už dávno odstaven a dávno zapomenut. Proto ta bezmezná sladkost posledniho gesta, které, jedno jediné, ještě trvá, vzdáleno sobě samému a ztracené, vždy znovu a znovu upakované, už nezměnitelné.
A ještě dále, hlouběji v oné zemi, obydlené bezstarostným národem šp r v mářu, harlekýnů a ptáčníků s kličkami, v té zemi bez vážnosti a bez u teč nosci uplácávajt malé Turkyne kyprými dlaněmi medové placky seřazené na prknech, dva hoši v neapolských kloboucích nosí koš plný vrkajících holubu a nosi ho na holt, která se lehce prohýbá pod tim vrkavým křidlatým břemenem. A ještě
hlouběji, na samém ro/hram večera, nn posledním proužku /ctné kde se na hranici matně zlaté nicoty komíhá vadnoucí trs akamu hraji ještě pořad partičku karet, poslední lidskou sázku před vel i kou nocí. která se blíži.
Všechno tohle harampádí staré krásy prodělalo pod tlakem dhm hých let nudy bolestnou destilaci
„Dovedete," ptal se můj otec, ..pochopit zoufalství té odsouzené krásy, jeji dny a noci? Vždy znovu a znovu se vzchopu je k ilu/.oruim dražbám, inscenuje zdařilé výprodeje, hlučné a přeplněné au k n , vzrušuje se divokým hazardem, spekuluješ haisse. rozhazuje gestem marnotratníka, plýtvá svým hohatstvim, aby pak po vystřízlivěni puznala, že to vše je marné, Že to dokonalost odkázanou na selw samu nevyvádí mimo uzavřený kruh a nemůže tedy ulevit bolestnému přesyceni. Není divu, že ta netrpělivost, ia bczradniw kr.iM se nakonec musela prozrcadlit do naši oblohy, rozhořet záři nad našim ohzorcm, zvthnout se v ty atmosférické kej kle, v ta oblačná, obrovská a fantastická atanžmá. kterým říkáme náš druhý podzim, náš pseudopodzim. Tento druhý podzim našeho kraje není nic jiného než chorobná fáta morgana, vyzářená na naši oblohu ve ivell čelé projekci právě onou umírající, uzamčenou krásou našich muzei. Ten podzim, to je obrovské putovní divadlo, které klame poezii, |e to velikánská pestrobarevná cibule, která se plátek po plátku *n\ lupujc vždy novou a novou panorámou. Nikdy nelze dojit k nějaké mu jádru. Za každou kulisou, když zvadne a šustivé se svine, objeví se nový a znovu zářiči prospekt, chvíli živý a skutečný, dokud, pu-hasinaje, neprozradí svou papírovou podstatu, A všechny perspek
277
tivy jsou malovány, všechny panorámy psou z lepenky a jen vůné je skutečná, vůně vadnoucich kulis, vůně veliké šatny plné šminky a kadidla- A za soumraku - jaký to veliký nepořádek a mišmaš kulis, chaos odhozených kostýmů, a ty se tím všim btodiš bez konce jakošusticim zvadlým lisům! Panuje velké bezvládí, kdekdo tahá za provazy opon a nebe, veliké podzimní nebe visí v cárech prospektů a je plné skřípání kladek. A ta překotná horečka, ten udýchaný a opozdený karneval, ta panika predjitřnich plesových salů a babylon masek, ktcié nemohou najit své skutečné oděvy!
Podzim, podzim, to alexandrijské období roku, hromaditi ve svých obrovských bibliotékách jalovou moudrost 3f>5 dnů slunečního oběhu. O, ia stařecká jitra, žlutá jako pergamen, sladká moudtosti jako pozdní večery! Ta dopoledne, chytře se usmivajici jako moudře palimpsesty, mnohovrstevnatá jako staré zažloutlé knihy f Ach, podzimní den, ten starý šibal knihovník, lezoucí ve vyrudlém županu po žebřících a ochutnávající ze zavařenin všech věků a kultur ! Každá krajinka je pro něj něco jako úvod ke starému příběhu. Jak dobře se havi, když vypouští hrdiny dávných románů na procházku pod zakouřené a medné nebe, do té kalné a smutné, pozdní sladkosti světla! S jakými novými dobrodružstvími se setká Don Quijote v Lešetiněř" Jak se bude vyvijet Robinsonův život po návratu do rodných Pečekř"
Za dusných, nehybných večeru, zlátmucJdb červánky, přede im-val nám otec úryvky ze svého rukopisu. Strhující let myšlenek nm na chvíli dával zapomenout na nebezpečnou Adélinu přítomnost,
ľ'i^.iK teple moldavské \ec:y. přitáhla la ortrov^.i žlut,i uhuio
róilie, to sladké, palové váni od jihu Podzim nechtěl skončit Jak" mýdlové bubliny probouzely se dny stále hezčí a étenčtějši a každý z nich se zdál vypulirován až po nejzazsi mez tak, žc každá chvile jeho trváni byla zázrakem prodlouženým přes miru a téměř bolestným.
V tichu těch hlubokých a krásných doů se nepostřehnutelné měnila matérie listoví, až jednoho dne iu stály stromy ve slaměném požáru zcela dcmatciializovaného listí, v kráse lehké jako povlak plev, jako nálet pestrých konfetu - nádherní pávi a Fénixové. kectým ted už jen zbývá SC otřást a za třepotat, aby ztratili tu skvoucí, cigaretového papíru lehčí, vyhnané a už zbytečné pefí,
17*
l ví
MRTVÁ SEZÓNA
i
V pět hodin ráno - ráno oslnivé časným sluncem, koupal se nás dúm už dávno v jiskřivčm a tichém jitřním jasu. V tuto svátečni hodinu, nikým ncšpchováll - zatímco v pokoji v pološeru spuštěných stór vanulo ještě solidárné sou ladné oddechováni spáčů -vstupoval celý dům potichu do fasády /ářici sluncem, do ticha časného žáru, jako by mél celý povrch ulepen z blažené spfcich viček. Tak, využívaje ticha těch slavnostních hodin, vstřebával první oheň rána svou blažené spici tváři, jež v tom jasu omdlévala, Jineaturou svých obrysů, které se ve spánku lehce zachvi valy snem této vypjatě hodiny. Stín akátu před domem, vlnici se oslnivé na téch horkých vičkách, opakoval na jejich povrchu jako na piano vždy znovu a znovu týž třpytivý motiv, vždy znovu smývaný závanem, a snažil sc marně proniknout do hloubi toho zlatého snu. Plátěné rolety hltaly jitřní požár porci za porci a bronzové se opalovaly, umdlévajíce v nekonečném jasu-
V tuto časnou hodinu, protože nemohl už najit spánek, sestupoval můj otec s nákladem knih ze schodů, aby otevřel krám v přiže-
nu
mi budovy. Chvili stál nehybné v brané, odolávaje s přivřený ■ ■číma mohutnému útoku slunečního ohně. C Wunéuá stěna dumu hi> sladce vtahovala do své blažené znivchzovane plochosti, vyhlazené až do nicoty. Na okamžik hy \ otec plochý, v rošt Iv do fasády A cítil, jak sc rozvětvené ruce, chvějící se a teplé, ploše vjizvnji mezi zlaté srukaiuu ua fasádě. (Kolik otců už takto navždy vrostlo do fasády domu v pět hodin ráno, v okamžiku, kdy sestupovali z posledního stupně schodů. Kolik otců se takto navždy sralo dveřníky svého vlastního vchodu, reliéfem ve výklenku, ruku na klice a cvář řešenu v samých rovnoběžných a šťastných vráskách, po nichž pak láskyplné přejižději prsty synů, hledajících poslední stopy po otci, vtaveném už navždy do univtr/áhúho úsměvu fasády,) Ale pak se zbytkem vůle přece jen odtrhl, nabyl znovu třetího rozměru, a opec zlidštén, osvobozoval kované dveře krámu od visacích zámků a železných tyči.
Když otevíral tu těžké, železem okované křidlo krámských dveří, ucouvla nabručená tma na krok od vchodu, ustoupila o piď dále do krámu, změnila místo a uložila se líné vzadu. Jitřní svěžest, vypařující se neviditelně z dosud chladných dlaždic chodníku, stanula nesměle na prahu pomíjivou, chvějící se stružkou vzduchu, Vzadu ležela tma mnoha předcházejících dni a nocí, vrstevnaté uložena v nenačatých štůčkách sukna, táhla'se ve špalírech, tlumenými průvody a procesimi do hloubi krámu, až se bezmocně zastavovala v samém jádru obchodu, v tmavém skladišti. kde se ns nediferencovaná a nasycená sama sebou rozpouštěla ve lhostejnou, nejasné se rýsující soukennou prahmotu.
2$ j
Otec kráčd pode] té vysoké zdi šcviotů a kordů a přejížděl rukama po obrysech soukenných Štůčků jako po výstřizích ženských šatů. Pod |cho dorekem se ty řady slepých trupů, schopné kdykoli ztropit zmatek a poruší r pořádek, uklidňovaly a upevňovaly ve svvch soukenných hierarchiích a žebříčcích.
Pro mého otce byl náš krám místem vecného utrpení a soužení. Tento výtvor jeho rukou začínal naň už delší dubu - jak se rozrůstal - den ze dne neůprusnéji utočit, hrozivé a nepochopitelně jej přerůstat- Byl pro něho přílišným úkolem, úkoJem nad sily, úkolem vzneSeným a nekonečným, Obrovitost toho poslání jej děsila, S hrůzou zahleděn v jeho velikost, již nemohl dostát, i kdyby na turo jedinou kurtu vsadil celý život, pozoroval SC zoufalstvím lehkomyslnost přiručich, jejich plytký, bezstarostný optimismus a jejich žertovné a bezmyšlenkovité manipulace, odehrávapci se na okraji té velké záležitosti. S hořkou ironii zkoumal tu galerii obliče-jú nczkalených žádnou starosti, čel, na něž neútočila žádná myšlenka, vtápěl se až na dno těch oči, jejichž nevinnou důvěřivost nezamlčoval sebclchči stín podezřeni. Kolik mu tady muhla pomoci matka, byť sebcloajálnéjši a sebeoddanéjši? Odraz té prespřilišné věci nedoletí do jeji prosté duše, která netušila nebezpečí. Matka nebyla stvořena pro heroické úkoly. Cožpak neviděl, jak se za jeho zády rychlými pohledy dorozumívala s při ručími, majíc radost z každého nehhdanéliu okamžiku, v němž mohla být účastna jejich nerozumných šaškáren?
Otec se od tohoto světa lehkomyslné bczstarostnosri stale více odtahoval. Utíkal se k tvrdé řeholi svého řádu. Zděšený neváza-
2%Z
nosti, která se kolem néhn siřila, uzavíral se v osamělé službě vyto-kemu ideálu. Jeho ruka nikdy nepopustila přitažené oiéže, nikii^ xi nedopřál zmírněni rcgulí, pohodlné snadné měl kosti
To si mub.1 dovolit Ba Landa a spol. a jiní diletanti v branži, jimž byl cizí hlad po dokonalosti, usketismus vysokého mistrovství. Otec pozoroval s bolesti Úpadek branže. Kdo z dnešní generace obchodníků se střižním zbožím znal ještě dobré tradice někdejšího uméhi, kdo z nich například ještě věděl, že hranice soukenných štůčků, uložených do polic regálů podle pravidel kupeckého uměni, musela pod prstem přejíždějící m shota dolů vydat tón jako stupnice na klaviatuře P Kdo z těch dnešních se vyznal ve vrcholných finesách stylu při výměně not, memorand a dopisů? Kdo ještě znal cdý ten půvab kupecké diplomacie, diplomacie dobré staré školy, celý ten nesmírné napínavý průběh jednáni od neoblomné upjatOsti, od uzavřené rezervovanosti při příchodu zplnomocněného ministra zahraniční firmy přes pozvolné táni pod vlivem diplomatova neúnavného úsilí a lichocení až po Společnou večeři s vínem, která K podávala na psacím stole, na leistrech, za povznesené nálady, za Častého posti pováni posluhující Adély do zadečku a za peprného a nenuceného hovoru jako mezi pány, kteří vědí, čím jsou povinováni okamžiku a okolnostem - a která končívala oboustranně výhodným obchodem.
Můj otec doufal. Že V tichu oněch ranních hodin, v niehž dozrávalo vedro, napde šťastný a nápaditý obrat, který potřeboval, aby mohl zakončit dopis páriům Kristiánovi Seiplovi a synům, strojní prádelny a tkalcovny. Bylo to briskní odmítnuti neoprávněných
požadavku těchm pánů, replika prerušená přivě v rozhodujícím místě, kde se sty' dopisu měl vypnout k silné a vtipné vrcholné pointě, pri níž dochází k onomu elektrickému výboji, pociťovanému jako Lehké vnitrní zamrazeni, a po niž je už ien možno klesnout nějakým rozmáchlým, elegantním obratem, uzavírajícím a definitivním. Cítit obrys té pointy, která mu už radu dni unikala takřka mezi prsty, užuž ji svírat, ale byla nepulapitelná. Chyběla mu ona chvíle šťastné nálady, okamžik šťastně vervy, aby mohl zdolat šturmem překážku, o niž se pokaždé rozbíjel. Vždy znovu sahal po čistém archu, aby s novým rozběhem překonal nesnáz, která se vysmívala jeho námaze.
Mezitím se krám poznenáhlu zalidnoval pri ruč: m i. Přicházel] zarudli časným horkem a zdaleka obcházeli otcův psací stůl, pomrkávajíce po něm ustrašeně, plni spatného svědomí.
Naplněni nedostatky a slabostmi, cítili na sobě tíhu jeho mlčen li-vého pohrdáni, proti němuž nemohli postavit pranic, Nic nemohlo uprosit tohoto šéfa, uzavřeného do svých starosti, žádnou horlivosti nebylo možno uchlácholit toho muže. číhajícího jako škorpión za psacím stolem, přes který jedovatě poblýskával skly brýlí, šustě v papírech jako myš. čím vice sílil sluneční žár. tím více vzrůstalo jeho vzrušeni, tím vice se vzmáhala jeho nedefinovatelná vášeň. Ctyřiihclnik iasu na podlaze planul. Kovově lesklé polní mouchv protínaly jako blesky vchod do krámu, zastavovaly se na okamžtk na dveřním rámu, jakoby vyřoukané z olovnatého skla, skleněné bubliny vyfouknuté z horké píšťaly slunce, ze skelné hutě toho plamenného dne, usedaly s rozpjatými křidélky, plny letu a hbitos-
ti, a vyměňovaly si svá místa vzteklými cikeaky. Ve světlém obdélníku dveří omdlévaly v jasu vzdálené lípy v městském parku, daleká věžička kostela se tyčila v tom průhledném a roztřeseném vzduchu docela blízko jako v čočce dalekohledu. Plechové střechy žhnuly. Nad světem, se vzdouvala obrovská, zlatá báň vedra.
Otcova podrážděnost rostla, finlestné schoulen, zesláblý průjmem, bezradné se rozhlížel. V ústech měl chuť hořčejší než pelyněk.
Vedru sílilo, vybičovávalo v?teklost much, vykřesávalo na jejich kovových zadečcích jasné skvrny. Čtyřůhclnik světla dospěl k psa-eitnu stolu a papíry hordy jako apokalypsa. Oči, Oslněné přemiruu světla, nemohly už unést jeho bílou jednolitost. Svými tlustými chromatický nu skly vidi OtcC všechny předměty olemovaný purpu rem, ve fialové zelených rámečcích, a z té exploze barev, z té anarchie kulérů, která šílí nad světem ve světelných orgiích, zmocňuje se ho zoufalství. Ruce se mu třesou. Podnebí má hořké a suché jako před záchvatem. Oči, číhající ve škvírách vrásek, sleduji pozorné vývoj událostí v nitru.
Když se otec v poledne, už na pokraji šílenství, bezradný vedrem, třesoucí se bezpředmětným pobouřením, stáhl do horních pokojů a Stropy V patře praskaly v tichu hned tu hned tam pod jeho Čihavým přidřepnutím, nastávala v krámě chvíle přestávky a úlevy - blížila se hodina poledni siesty.
2M
285
Přiruči metali na štůčkách sukna kozelce, rozbíjeli na pultech soukenné stany, z drapérii si délah houpačky, rozmotávali temné dunící štůčky, pouštěli na svobodu hebkou, stonásobně smotanou, stoletou tmu. Lety přeleželé, plstnaté šero, puštěno na svobodu, naplňovalo horní prostory vůni jiného času, pachem minuvšich dnu, poskládaných zde trpělivé v bezpočetných vrstvách za dáv-
!!■„■; ľi l 111 .-'L L d II v'.' li p-.'d.-:i- i.    I.'li: /šcrclclio v/duJiU vypadávali s.ĽpL
mol i, pérové a vlnené chmýří poletovalo po celém krámu tim rozsevem temnot a vůné apretury, hluboká a podzimní, naplňovala to temné leženi sukna a aksamitu, Přiruči tábořili v tom leženi a méli plnou hlavu žertů a šptymů Dávali se svými kolegy až po uši pevně zabalit do tmavého, chladného sukna a leželi pak v řadě v blažené nehybnosti pod hromadou štůčků - živé štůčky, soukenné mumie kroutici očima v předstíraném údivu nad svou nehybnosti. Anebo se dávali houpat na obrovských rozprostřených soukenných ubrusech a vyhazovat až ke Stropu. Temné třepotán i r ech pl nehet a vanuti rozvířeného vzduchu ie uvádělo v nepríčetné nadšeni. Zdálo sc, že celý krám se chystá vzlétnout, sukna se vzdouvala, přiruči vyletovali s rozevlálými šosy vzhůru jako proroci v krátkodobých nanebevstoupenich. Matka pohlížela na ty kousky shovi-vavé, uvolněni v těchto hodinách siesty osptaved litovalo v jejich očich sebevětší výstřelky-
V létě obrůstal krám divoce a neuspořádané býlim. Oknu skladiště, vedoucí do dvora, se Celé zelenalo plevelem a kopřivami, hlubinné mihotavé listnatými záblesky a vlnivými reflexy. V pološeru dlouhých letních odpoledni v něm jako na dně staré zelené
lahve bzoukaly s nevyléčitelnou melancholii mouchy - chorohné a monstrózni exempláře, vypěstované na sladkém otcové vině, kosmaté samotárky, oplakávající celý den v dlouhých monotónních epopejích svůj prokletý úděl. Tato degenerovaná rasa krámských much, náchylná k výstředním a nevypočitatelným mutacím, byla bohatá na zrůdné jedince, plody krve&milných kříženi, zvrhávala se v jakousi nadrasu těžkopádných obrů, veteránů s hlubokým a smutečnim rémbrem, divokých a ponurých druidů svého utrpení. Koncem léta se konečné tito osaměli pohrobci, už poslední svého rodu, lihli podobni velikým modrým broukům, už némi a luv hlasu, se zakrnělými křídly, a živořili svůj smutný život, zběhávajice bez. konce neúnavnými a bludnými poutěmi zelené tabule
Zřídka otevírané dveře zarůstaly pavučinami. Matka spala za psacím stolem, v soukenné houpací síti zavěšené mezi pulty. Přiru-Či, obtěžováni mouchami, sebou cukali a házeli v neklidném letním spánku a lejich obličeje se neustále pitvořily. Na dvore se zatím rojt-růstalo býlí. Smetiště se v divokém slunečním žatu rozmnožovalo generacemi obrovských kopřiv a slézů.
Ze styku slunce a kapky spodni vody kvasila na tomto kousku země žiravá substance býlí, nesnášenlivý odvar, jedovatý derivát chlorofylu. Zde se vařil ve slunci ten zimnic ný ferment a bujel v lehké listové formace, mnohonásobne, zoubkované a pomačkané, tisíckrát se opakující podle jediného vzoru, podle jediné ideje v něm utajené. Když se dopracovala svého času, siřila se ta nakažlivá koncepce, ta plamenná a divoká idea jako oheň. zažehnuta sluncem, rostla pod oknem prázdným, papírovým žvaněním zelc-
ÍAh
ných pleonasmú, býlná pustota stonásobné rozmnoženia v nevybíravé, bohapusté Žvásty, papírová veteši slátanina, tapetující zeď skladiště stale vétšimi šelestivými záplatami, bobtnaiid chlupaté, tapeta na tapetě, Priruči se probouzeli z chvilkové dřímoty se zarudlými tvářemi. S podivným vzrušením se zvedali ze svých loži, plni horečné podnikavosti, plni vidin heroických bufonád. Stravováni nudou, komíhali se na vysokých policích, bubnovali 0 ně nohama a marné vyhlíželi na prázdném, vedrem vymeteném prostranství rynku jakékoli dobrodružství.
To se pak stávalo, že se ve dveřích krámu váhavě zastavil ven-k'.>vhk\ sedláček, bosý a konopný, a nesměle nakukoval dovnitř. Pro unuděné přiruči to bývala událost jako na zavolanou- Bleskové se spouštéli z žebříků jako pavouci, když uvidí mouchu, a už musel chalupničck, obklíčen, tahán a popostrkován, zasypáván tisíci otázkami, odrážet se stydlivým úsměvem všetečné dotazy doté-ravců. Drbal se na hlavě, usmíval se, pokukoval nedůvěřivé po ii-savých svůdcích. O tabák mu tedy jde? Ale o jaký? O ten nej Lepši, makedonský, jantarové zlatý? Ne? Postačí obyčejný, dýmkový? Machorka? Jen račte dál, jen račte. Bez obav. Přiruči ho za neustálých poklon dirigovali lehkými šťouchanci dále do krámu, k bočnímu pultu u zdi. Přiruči Leo zašel /a pult a pokoušel se vytáhnout fiktivní zásuvku. Jak se, chudák, namáhal, jak si marným úsilím hryzal rty! Nešlo to. Musí se prý bušit do desky pultu, pěstmi a pořádně, vši silou. Chalupniček, pobídnut přtručími, pustil se do toho s vervou, pln soustředěné pozornosti, Nakonec, když to nepomáhalo, vylezl na stůl, a prihrbený, sivoučký, bosýma nohama dupal do desky. Prohýbali jsme se smíchy,
1»&
Mmé íco^ia. krnbe r»í*t*. f«S
A právě tehdy došlo k onomu politováníhodnému incidentu, který nás všechny naplnil smutkem a studem. Nikdo z nás nebyl ber viny, třebaže isme nejednali ve zlé vůli- To spíše naše lehkomyslnost, nedostatek úcty a porozuměni pro vysoké otcovy starosti, to spíše naše zbtklosc tváři v tvar otcové nevypočitatelně, ohro-ženecké, všeho schopné povaze nás dovedla k oněm vpravdě nešťastným důsledkům.
]ak isme tak si ;i li v půlkruhu kolem chalup nicka a byli v nej lepši m, vklouzl otec potichu do krámu.
Propásli jsme jeho příchod. Všimli jsme si ho teprve, když lim jako hlcsk projelo pochopeni souvislosti věci a zpitvořilo mu obličej divokým záchvatem hrůzy. Matka vyděšené přiskočila: „Co je ti, Jakube?" zvolala bez dechu. Chtěla ho. zoufalá, uhodit do zad jako někoho, komu zaskočilo. Ale bylo už pozdě, Otec se celý naježil a načepýril, jeho tvář se začala překotně rozkládat na symetrické články úděsu a pod tihou nesmírné katastrofy se před očima nezadržitelně *akuk lovala. Než jsme stačili pochopit, CO se stalo, otec prudce zavibroval, zabzučel a už se nám vznášel před očima jako monscróziii. hučící, kosmatá, kovové leskli moucha, Otloukající SC v šíleném Letu O všechny stěny krámu Hluboce otřeseni, naslouchali jsme beznadějné lamentaci, temnému, výmluvné modulovanému nářku, běžícímu pod tmavým stropem krámu dolů a nahoru všemi rejstřiky bezmezné bolesti, neutišitelného utrpení.
Srili jsme konsternováni, do hloubi duše zahanbeni tím žalostným faktem a naše pohledy se vyhýbaly jeden druhému. Hluboko
2 V-B
v srdci psme však pociťovali jistou úlevu, žc v kritické chvíli našel přece jen aspoří toto východisku z veliké blamáže, Obdivovali jsme nekompromisní hrdinství, s jakým se bez váháni vrhl do té slepé uličky zoufalství, z niž, jak se zdálo, nebylo už návratu Ten otcův počin bylo ostatně nutno chápat cum práno sali*, Bylo to spiše vnitřní gesto, prudká a zoufalá demonstrace, která však operovala s minimálni dávkou skutečnosd. Nesmíme zapomenout většinu toho, co tady vyprávíme, můžeme připsat na vrub oněch letních aberad, oné vedernaté puloskutcčností, oněch nezodpovědných marginálii, odehrává j icich se bez jakékoli záruky na okrau okurkové sezóny.
Naslouchali isme mléky. Byla to otcova rafinovaná pomsta, jeho odveta na našich Svědomích. Od této chvile jsme byli navždy odsouzeni slyšet stále žalostný hluboký bzukot, žaluiici naléhavěji a naléhavěji, stále bolestněji, a umlkající, jako když utne, Okamžik jsme s úlevou vychutnávali to ticho, tu blahodárnou přestávku, během niž se v nás probouzela nesmělá naděje. Ale po chvíli k bzukot vrátil, neukojen, každým okamžikem plačtivější a podrát-děnějši, a my jsme pochopili, že pro tuto bezbřehou bolest, pro tuto hučící kletbu, odsouzenou k bezdomému otloukáni o všechny steny - neexistuje cil ani vysvobozeni, Ten plačtivý monolog, hluchý kc všemu přesvědčováni, a ty přestávky, za nichž j.ik:i hv n.i sebe na chvíli zapomínal, z nichž se však probouzel s pláčem ještě hlasitějším a hněvivějším, jako kdyby zoufale odvolával předchozí chvilku uklidněni - to vše nám drásalo nitro. Utrpení, krerému není konec, utrpení tvrdošíjné uzavřené v  kruhu své mánie,
29 I
■
utrpěni, náruživé, zarputile bičující sebe sama - Stává se nakonec pro bezradné svědky toho neštěstí nesnesitelné- Ten neustávající hněvivý apel k našemu soucitu obsahoval v sobě přespříliš jasnou výčitku, přcspřiliš křiklavou obžalobu našeho stésti, než aby nevzbuzoval odpor. Všichni jsme, místo litosti plni vzteku, v duchu replikovali. Cožpak pro něj už Opravdu nebylo jiného východiska, než vrhnout se naslepo do tohoto žalostného a beznádejného stavu, a když už v něm byl, ať už svou nebo naši vinou, copak nemohl najit víte v nití ni sily, vice důstojnosti, aby jej snášel bez nářku? Matka jen stěži potlačovala hněv. Pŕíruči seděli v cupém úžasu na žebřících a měli krvelačné představy; v duchu se proháněli po pultech s koženou plácačkou, a oči jim nabíhaly rudé. Plátěná markyza nad portálem se pestře vlnila ve vedru, odpoledni žár se hnal milemi projasněné roviny a pustošil širý svět pod sebou, ale v pološeru krámu, pod tmavým stropem, poletoval můj otec, bezvýchodně zamotán do kliček svého letu, šílený, matoucí sám sebe zoufalými cikeaky své honičky.
Jak jsou takové epizody přes veškeré zdáni v podstatě bezvýznamné, o tum svědčí to, že ještě téhož dne večer seděl můj otec iako obvykle nad svými papíry. Zdálo se, že incident je dávno zapomenut, hluboká rána překonána a za jizvena. Rozumí se, že jsme se zdržovali jakýchkoli narážek- Pozorovali jsme s uspokojením, jak
Otec zdánlivé v naprosté duševní rovnováze, jakoby v soustředěni plném pohody popisuje pečlivé stránku po stránce svým krasopisným pravidelným písmem. O to těžší bylo zato zahladit stopy po kompromitujici osobě chudáka chalupnička - je přece známo, jak houževnatě se pozůstatky tohoto druhu zakořeňuji v některých živných půdách- Omyslně jsme si ho během těch prázdných týdnů nevšímali, jak tanči v tmavém koutě na pultu, den ze dne menši, den ze dne šedivéjši- Už téměř nepostřehnutelný, poš kutá val sebou ještě pořád na temže místě, na svém stanovišti, a s dobráckým úsměvem, prihrbený nad pultem, neúnavné klepal, pozorné našinu c hal a něco si sám pro sebe potichu povídal. Klepám se stalo jeho skutečným posláním, v němž se nenávratné ztrácel. Neodvolávali jsme ho. Zašel už příliš daleko, než abychom ho mohli ještě dohonil.
Letni dny nemají soumrak. Než jsme se ohlédli, už byla v krámě noc, rozsvítili jsme velikou petrolejovou lampu a krámské události pokračovaly. Za těch krátkých letních noci nestálo za to vracet se domů Zatímco noční hodiny ubíhaly, seděl otec ve zdánlivém soustředěni a doteky pera označoval okraje dopisů černými poletujícími hvězdičkami, inkoustovými čertíky, chlupatými prášky bludně vířícími v zorném poli, atomy imy, utrženými z veliké letni noci za dveřmi. Ta noc za dveřmi prášila jako pýchavka a ve stínu stínítka se vyséval ten černý mikrokosmos tmy jak nakažlivá vyrážka letních noci- Brýle ho oslepovaly, petrolejová lampa visela za jejich skly jako požár, obklopený propletenci blesků- Otec čekal, čekal netrpělivě a naslouchal, zahleděn do pronikavé běli papíru, po niž pluly ony tmavé galaxie černých hvězd a prášků.
Za otcovými zády, nějak bez jeho účasti, odehrával se veliký rozhodující zapas o podstatu krámu a odehrával se, divná věc, na obraze, který visel za jeho hlavou mezi registraturou a zrcadlem, v jasném švéde petrolejové lampy. Byl tu obraz ralisman. obraz nevyzpytatelný, obraz hádanka, bez konce interpretovaný, purujici od generace Itc generaci. Cn představoval? Nekonečnou disputaci, vedenou věky, nikdy nedokončený proces mezi dvěma protichůdnými zásadami- Stáli tam proti sobě dva kupci, dvě antitéze, dva světy. „Já jsem prodával na úvěr,'1 křičel ten hubený, otrhaný a užaslý a hlas se mu lámal růurálstvim, „Já jsem prodával za hotové,"' odpovídal ten tlustý v křesle, dávaje si nohu přes nohu a toče palci rukuu sepjatých na břiše. Jak otec nenáviděl toho tlustého! Znal je oba od dětství. Už ve školui škamně v něm vzbuzoval odpor ten otylv egoista, požirajici o přestávkách nekonečný počet housek s máslem. Ale neztotožňoval se ani s hubeným. Udiveně pozoroval, jak se mu vymyká z rukou veškerá iniciativa, neboť ji strhli na sebe ti dva diskutující, Naježené, hluboce zaujat, se zatajeným dechem, se ztiehybnělým šilhajíc i m okem za pohnutými brcjlemi očekával otec výsledek.
Krám, krám byl neproniknutelný. Byl metou všech myšlenek, nočních úvah. udéšených otcových zadumáni. Nevyzpytatelný a hez hranic, stál za všim, co sc dělo, chmurný a univerzálni- Ve dne ležely ty soukenné generace, plné patriarchální vážnosti, uloženy podle posloupnosti, seřazeny podle generaci a rodukmenú Ale v noci se buričská soukenná čerň prudce osvobozovala a v pantomimických tirádách, v lueiferických improvizacích útočila na sebe.
Z»4
Na podzim krám šuměl, vytékal ze sebe, vzdut tmavým sortimentem zimního zboží, jako kdyby se celé hektary lesa daly na pot lnul širokou šumící kraiinou- V létě, v okurkové sezóně, chmurněl a stahoval se do svých tmavých rezervaci, nedostupný a nabručený ve svém soukenném brlohu. Priruči bušivali za noci dřevenými lokty jako cepy du slepé stěny Štůčků i poslouchali, jak zazděn v med vidím soukenném jádru, řve bolesti
Otec sestupoval po těch temné znějících stupních plsti do hlubin genealogie, na dno času. Byl poslední svého todu, byl Atlasem, na jehož bedrech ležela tíha veliké závěti. Dny a noci přemýšlel otec u tezi této závěti, snažil sc pochopit v náhlém záblesku jeji meritum. Nejednou se tázavě, pln očekáváni, zahleděl na přiruči- Sám bez signálu v duši, bez direktiv, očekával, že sc těm mladým a naivním, sotva vykukleným lidem znenadání z|cvi smysl krámu, smysl, který jemu zůstával sktyt. Tiskl je ke zdi naléhavým mrkáním, ale oni, tupí a blábolící, vyhýbali se jeho pohledům, utíkali očima a plácali v rozpacích úplné nesmysly. Brzy z rána, opíraje se 0 dlouhou hůl, procházíval sc otec jako pastýř mezi tím slepým vlněným Stádem, těmi nahromaděnými zátarasy, těmi vlnícími se, mcéicimi, bezhlavými trupy u napajedla. Ještě čekal, oddaloval íesté onu chvíli, kil-, pozvedne veškeren svůj lid a vyrazí s tim zavazadly naloženým* hemžícím se, nespočetným Izraelem na pochod do rušné noci . . -
Noc za dveřmi byla jako z olova - bez prostoru, bez závanu, bei cesty. Po několika k ručích slepé končila. Člověk přešlapoval jgfco v polosnu na místě před dm náhlým předělem, a zatímco nohy, když vyčerpaly skoupý prostor, vizly, myšlenka běžela dál, he/
295
konce, neustále zkoumána, vyslýchána, vedena všemi necestami té černé dialektiky, Diferenciální analýza noci vyplývala ze sebe samé. Až se konečné nohy v té slepé uličce bez odtoku zastavily docela, Člověk tam stál potmě, v nejintimnéjšim koutku noci, jakoby před pisoárem, v hluchém tichu, celé hodiny, s pocitem blažené blamáže, Jen myšlenky, ponechány samy sobě, se zvolna odmotávaly, spletitá anatomie mozku seodvijela jako z klubka a v kousavé dialektice probíhal bez konce ahsirakr.ni traktát letni noci, prokozel-covával se logickými patvary, podpírán z obou stran neúnavným a trpělivým vyptáváním, sofistickými otázkami, na které neexistovala odpovčef. Tak se těžce profilosovával spekulativními prostorami noci, a už netelesný, přecházel v definitivní ticho.
Bylo už hluboko po půlnoci, když můj otec zvedl prudce hlavu od papírů. Vstal, pln vážnosti, oči rozšírené, celý přeměněn v sluch. „Jde," řekl a tvář mu zářila. „Otevřete." Ještě než starší přiruči Teodor doběhl ke dveřím zataraseným noci, už se jimi prodral vaky obložený, černohradý, zářiči a usměvavý' - dávno očekávaný host. Pan Jakub, hluboce dojat, vyběhl mu vstříc, klaněl se a vztahoval k němu ruce. Objali sc. Chvíli se zdálo, že před samé dveře krámu předjela černá, nízká, blýskající se lokomotiva. Nosič v železničářské čepicí vnesl dovnitř na zádech ohromný kufr.
Nikdy jsme se nedozvěděli, kdo vlastně byl ten významný host. Starší přiruči Teodor trval neochvějné na tom, že to byl osobně Christian Seipcl a synové (strojní prádelny a tkalcovny}, Byla to domněnka nepodložená, a matka se netajila výhradami k této koncepci. Ale ař už tomu bylo jakkoli, nebylo pochyb, že to musel být
296
mocný démon, jeden ze sloupů Ústředního svazu věřitelů. Jeho tučný, lesknoucí se, důstojný obličej obklopoval černý, navoněný plnovous. S otcovou paži kolem ramen kráčel, neustále se uklánéje, do kontoáru.
Nerozuměli jsme cizímu jazyku, a naslouchali jsme tedy t úctou ceremoniální konverzaci plné úsměvů, mhouřeni oči a něžného poklepáváni po zádech. Když si vyměnili úvodní zdvořilůstky, přešli oba pánové k meritu věci. Otec rozložil na stůl knihy a papíry a otevřel láhev bílého vina. Vonná cigára v koutcích úst, tvář stáže nu do grimasy nedůtklivé spokojenosti, vyslovovali oba pánové krátká hesla, jednohláskové dorozumívací znaky, prstem křečovité přidržujíce kmhu ve správné poloze, v pohledu šibalský lesk augurů. Poznenáhlu se diskuse dostávala do varu, bylo na nich vidět těžce potlačované pobouřeni. Kousali se do rtů, Z ohlm in pojednou zklamaných a nevlídných visela hořká a vyhaslá cigára. Třásli se vnitřním pobouřením. Otec dýchal nosem, rudé skvrny pod očima, vlasy nad zpoceným čelem se mu zježily, Situace ie přiostřovala. Byl okamžik, že oba pánové vyskočili ze svých mi« a stáli, nepříčetní, těžce sípajíce a slepé blýskajíce brýlovými skly, Vyděšená matka začala otce prosebné poplácávat po zádech, chtějte předejít katastrofě. Když spatřili dámu, oba pánové zchladli, připomněli si společenská pravidla, s úsměvem se jeden druhému uklonili a usedli k další práci.
Kolem druhé hodiny po půlnoci otec konečné zabouchl těžké desky hlavni knihy. Plni neklidu jsme se i. ob.iéeiu ohou partnerů snažili vyčíst, na či stranu se kloní vítězství. Otcův humor se nám
2*7
zdal umělý a vynucený, zatů však černo brady se rozvaloval v křesle s nohama pře* sebe a doslova sálal bcncvolentnosti a optimismem. S ostentatívni štědrosti poděloval pil r učí diškrecemi.
Pánové poskládali papíry a účty a zvedli se od psacího stolu. Tvářili se nadmíro slibně. Pomrkávali spiklenecky na priruči a dávali tak najevo, ze jsou plni odhodláni. Za matčinými zády naznačovali, íe by měli chuť pořádné si za flámovat. Bylo to bohapusté vytahováni, Přiruči věděli, co si o tom myslet. Ona noc nevedla nikam. Končila nad kanálem, na známém místě, slepou zdi nicotnosti a zahanbující blamáže. Všechny stezky, které do ni vedly, vracely se zpět do krámu. Všechny eskapády do hlubin jejích prostoru mely ud prvopočátku zlomená křidla. Přituči zdvořile od-hroukávali.
Ccrnobradý a otec se uchopdi podpaždí a nesmírně čile Opustili krám, sledováni shovívavými pohledy přiručich. Hned za dveřmi jim gilotina noci jedinou ranou sťala hlavy, žbluňkli do noci jako do černé vody.
Kdo probádal bezednose červencové noci, kdo změřil, kolik sáhů se v ni propadá do prázdna, kde se nic neděje? Když proletěJi celou tou černou nekonečnosti, stáli znovu přede dveřmi krámu, jako kdyby byli právě odešli, a měli opět své sražené hlavy, ještě se včerejším nespotřebovaným slovem na rtech. Tak stáli, kdoví jak dlouho, monotónně klábosili a předstírali, že se vracejí z daleké výpravy, spiati kamarádstvím neskutečných nočních příhod a dobrodružství. Pohyby podnapilých si posouvali klobouky do týla, potáceli se na slabých nohou,
298
Vyhnuli se osvětlenému portálu krámu, vstoupili kradi do d<i movnich dveří a jali se potichoučku stoupat po vrzajících schodech do patra, Tak se dostali na zadní pavlač před Adél i no okno » snažili se jim nakouknout ke spícímu děvčeti- Nemohli jí vidět, letela ve stínu, stehna roztažena, zmitapic se křečovité a nepříčetně v objeti spánku, hořici hlavu zakloněnu, fanaticky oddána snům, Cvrnkali do černých tabuli, zpívali sprosté kuplety. Ale ona, letargický úsměv na pootevřených rtech, putovala, strnulá a kaialcptíc-ká po svých dalekých cestách, na mile vzdálená a nedosažitelná.
A tak se vzdali, rozvalili se na zábradlí balkonu, zeširoka a hlasitě zívali a bubnovali nohama na prkna balustrády. V kterousi pozdní a neznámou noční hodinu našli pak svá těla, neznámo jak, na dvou úzkých postýlkách, jak se vznášejí na vysoko navršených peřinách. Pluli rovnoběžné a spali o závod, střídavé se předbíhajíce usilovným tryskem chrápáni.
Na kterémsi kilometru spánku - spojil jejich těla proud spánku anebo se nepozorovaně spojily v jedno jejich sny? - ucítili v jednom bodě toho černého bezprostoru, že si leži v objeti a ho|uji spolu v těžkém nepříčetném zápase. Za toho neplodného úsili si dýchali navzájem do obličejů. Ccrnobradý Ležel na otci jako Anděl na Jakubovi. Ale otec ho ze všech sil sevřel koleny, a odplouvaje strnule do tupé nepřítomnosti, okrádal ještě potaji mezi jedním a druhým kolem krátké posilující zdřímnuti, lak bojovali, oč? o boba? o smlouvu? - zápasili ve smrtelném potu, vydávali ze sebe zbytky sil a proud spánku je zatím unášel do stále dalších a podivnějších krajin noci.
299
IV
Nazítří otec zlehka pokulhával na jednu nohu. Jeho obličej zářil. Hned za úsvitu našel hotovou a omračující pointu dopisu, O niž marně bojoval tolik dní a noci. Gernobradéhn jsme už více nespatřili. Odjel brzy ráno s kufrem a s vaky aniž se s někým rozloučil. Byla to poslední noc okurkové sezóny, Počínaje onou letni noci začalo pro krám sedm dlouhých úrodných let.
300
SANATORIUM NA VĚČNOSTI
Cesta trvala dlouho. Na této vcdle|ši. zapomenuté iraii, na které jezdi vlak jen jednnu týdně, jelo sotva několik pasažérů. l)o*ud nikdy jsem neviděl tyhle vagóny archaického typu, z jiných trati už dávno vyřazené, prostorné jako pokoje, tmavé a plné zákoutí. Ty chodbičky, zahýbající v různých úhlech, ty prázdné, Labyrintové a studené oddíly měly v sobě něco divné opuštěného, něco téměř děsivého. Stěhoval jsem se Z vagónu do vagónu a hledal nějaký útulný koutek. Všude to foukalo, studené průvany si hledaly cestu cěmi interiéry a provrtávaly skrz naskrz celý vlak. Tu a tam seděli na podlaze lidé s uzlíčky, neodvažujíce se posadit na přehnané vysoké lavice. Ostatně ta vikslajvantová bachratá sedadla hyla studená jako led a lepila sc st.iriin. Na liduprázdných stanicích nepřistupoval ani leden cestující K další cestě se vlak rozjížděl bez zahvízdáni, bez zasupěni, pomalu, jakoby zamyšleně,
Nějakou dobu mi dělal společnost člověk v rozedrané železničářské uniformě, mlčenLivý, pohroužený do myšlenek. Na oteklou bolavou tvář si tiskl kapesník. Pak i on někam zmizel, vystoupil
301
nepozorované v kterési stanicí, Zůstal po něm vytlačený důlek v slámě, jíž byla pokryta podlaha, a černá, poničená brašna, kterou tu zapomněl
Brodil jsem se slámou a odpadky a procházel potáčivé z vagónu do vagónu. Dveře oddílů, pozotvtrané skrz naskrz, mlátily sebou v průvanu sem a tam. Nikde ani jeden pasažér. Konečné jsem potkal průvodčího v černé uniformě železničářů této trati. Omotával si krk teplým šátkem, balil svých pět švestek, lucernu, služební knjžku. „Už tam budem," řekl a pohlédl na mě úplné bílýma očima. Vlak se /volna zastavoval, ne/ supěni, bez bušeni, jako by z něho S posledním dechem páry unikal život. Zastavili jsme. Ticho a prázdno, žádná staniční buduva. Když vysedal, ukázal mi jcšié kterým směrem Leží sanatorium. Se zavazadlem v ruce isem se vydal po bílé úzké silnici, ústící zakrátko v temném houšti parku. S jistou zvědavosti jsem si prohlížel krajinu. Cesta, po niž jsem šel, se zvedala a stoupala na hřbet nízké vyvýšeniny, z niž bylo možno obsáhnout Široký obzor. Den byl úplně šedivý, přitlumený, bez kontrastů. A snad právě tou těžkou a bezbarvou atmosférou potemněla celá ta veliká misa obzoru, na niž byla aranžovaná rozlehlá lesnatá krajina, postavená kulisovité ze zalesněných pásem a vrstev, stále vzdálenějších a šedivějších a stékajících v pruzích, v mírných sklonech hned zleva, hned zase zprava. Celá ta tmavá, vážná krajina jako by téměř nepostřehnutelné tekla sama v sobě, přesouvala se přes sebe jako zamračená vrstevnatá obloha, plná skrytého pohybu. Zdálo se. Že tekuté pásy a úseky lesů šumí a rostou tím šumem jako mořsky přiliv, stoupající nepozorované k pobřeží. Bílá cesta, zveda-
302
ijl inu JlW (KfvŘttsíů. J9Jí
líci se mezi tou tmavou dynamikou lesnatého terénu, vinula se jako melodie po hřbetech širokých akordů, utlačovaná náporem, mohutných hudebních hmot, které ji nakonec pohltily. Uštipl jsem vetvičku ze stromu u cesty. Zelen listů hyla docela tmavá, téměř černá. Byla to zeleň podivně svta, hluhoka a blahodárna |akn spánek plný sily a posilněni. Všechny šedé krajiny byly odvozeny z této jediné barvy. Takovou barvu bere u nás někdy krajina na sebe za pošmourného letniho soumraku, nasyceného dlouhými dešti Táž hluboká a klidná askeze, táž rezignovaná a absolutní strnulost, která už nepotřebuje potěšeni barev.
V lese byla tma jako v noci. Kráčel jsem tápavé po tichém jehlici. Když stromy prořidly, zaduněly mi pod nohama trámy mostu. Na jeho druhém konci se v černi stromů rýsovaly šedivé, mnoho-okenne zdi hotelu, který si říkal sanatorium Dvojité skleněné dveře vchodu byly otevřeny. Vstupovalo se do nich přímo z můstku ohrazeného po obúu stranách rozvi klaným zábradlím z březových větvi, Na chodbě panovalo pološero a slavnostní ticho. Začal jsem po špičkách postupoval ode dveří ke dveřím a ve tmé jsem luštil čísla, která na nich hyla napsána. V zákrutu jsem konečné narazil na pokojskou. Vyběhla z pokoje udýchaná a pobouřená, jako by se byla právě vytrhla z něčích dotěrných rukou. Sotva chápala, co jí povídám. Musel jsem ji to opakoval. ľSezradné se ošívala.
Dostali můj telegram? Rozhodila ruce, její pohled uhnul stranou Cekala jen na v h mluv okamžik, aby mohla skočit k pootevřeným dverim, po kterých pošilhávala,
„Přijel jsem zdaleka, obiednal jsem si telegraficky v tomto dumě
pnkoi," řekl jsem poněkud netrpělivé. „Na koho se mám obrátit?"
Nevěděla. „Zajděte si do restaurace," zaplétala se. „Ted všichni Spí. Aí pan doktor vstane, ohlásím vás"
,.Spi.J Je den, noc je daleko . .
„U nás se spi pořád. Vy to nevíte5" Zvedla kc mně zvědavé pohled. „Ostatně tady není nikdy noc," dodala koketné. Už nemela v úmyslu utéci, žmoulala v prstech ktajku zástěrky a všelijak ie
nakrucovala,
Nechal jsem ji být. Vstoupil jst-m do polotmavé restaurace. Staly tu stolky, velký bufetový pult zabíral celou stěnu. Po dlouhé dobé jsem opět jednou pocítil jakousi chuf k jídlu. Potěšil mě pohled na zákusky a dorty, jimiž byly hojné obloženy mísy buFetu.
Položil isem zavazadlo na jeden ze stolků. Všechny byly volné. Zatleskal isem, Žádná odpověď. Nahlédl jsem do vcdlcjšiho sálu, většího a světlejšího. Tento sál se velikým oknem či lodžií otevíral do krajiny, kterou isem už znal a která tu v rámu výklenku Stála ve svém hlubokém žalu a rezignovanosti jako smuteční memento, Na ubrusech stolků bylo vidět zbytky nedávno podávaného jídla, odzátkované láhve, nedopité sklenice. Tu a tam leželo dokonce ještě i spropitné, které si obsluhující personál nevzal, Vrátil jsem se do bufetu a prohlížel si zákusky a paštiky- Vypadaly velmi lákavé. Uvažoval jsem, zda se hodi. abych sc obsloužil sám. Pocinl im mi přival nezvyklého hltounství. Zvláště při pohledu na jeden druh křehkého zákusku s jablečnou zavařeninou sbíhaly se mi v ů utec b sliny. Už jsem chtěl jeden ten zákusek podebrat stříbrnou lopatkou, když jsem za sebou ucitil néči přítomnost. Pokojská v tichých baéko-
304
3 as
rach vstoupila dovnitř a dotkla se prsty mých zad. ,,Pan doktor pnMÍ»M řekla, prohlížejíc si nehty.
Äla přede mnou, a jista si magnetismem, který vyzařovalo vlněni jejích hoků, vůbec se neohlédla. Bavila se tím, že zesilovala působeni tohoto magnetismu: jak jsme procházeli mimo celých desítek dveří, označených čísly, regulovala vzdálenost našich těl. Na chodbě bylo stále temněji. V místě, kde tma byla už úplná, opřela se letmo o mne. „Tady jsou doktorovy dveře," šeptla, „vejděte,"
Doktor Gotard mě přijal, stoje uprostřed pokoje. Byl to nevysoký muž, široký v ramenou, s černými vousy.
„Dostali jsme váš telegram už včera," řekl- „Poslali jsme na stanici ústavní kočár, jenže vy jste přijel jiným vlakem. Bohužel, železniční spojení tady nem ncjlepši. fak sc tititef"M
„Žije otec?" zeptal jsem se a vnořil jsem neklidný pohled do |cho usměvavého obličeie-
„Zije, přirozeně," odpověděl, snášeje klidné můj palčivý pohled. „Ovšem v mezích, podmíněných situaci," dodal a přimhouřil oči. „Vite stejné dobře jako já, že nazíráno z hlediska vašeho domova, t. perspektivy vaši vlasti - váš otec zemřel. To se už naprosto nedá změnit. Ta smrt vrhá na jeho zdejší existenci určitý stín."
„Ale otec neví, netusiř" zeptal jsem se šeptem. Zavrtěl zcela přesvědčivé hlavou. „Buďte klidný," řekl přitlumeným hlasem, „naši pacienti netuší, nemohou tušit ..."
„Celý trik záleží v tom," dodal, hotov jeho mechanismus demonstrovat na prstech, „že jsme posunuli nazpět čas. Jsme tady s časem opožděni u íisK interval, jehož velikost není možno určit- Celou
10*
věc lze vysvětlit prostým relativismem. Zde sc zkrátka otcova mi ni dosud neuskutečnila, ona smrt, která ho už zasáhla ve vaši
vlasti."
„Pak tedy," řekl jsem, „otec umirá anebo je blízek smrti . .
„Nerozumíte mi," odporoval se shovívavou netrpělivosti. „Re-aktivujeme zde minulý čas se všemi jeho možnostmi, a tedy i • možnosti uzdravit se.
Hleděl na mne s úsměvem, ruku na plnovousu.
„A teď asi budete chtít pana otce vidět. Jak jste si přál. rezervovali jsme vám druhou postel v otcově pokoji. Zavedu vás tam
Když jsme vyšli na dlouhou chodbu, hovořil doktor Gotard už šeptem. Všiml |sem si. že má na nohou stejné jako pokojská plstěné bačkory.
„Umožňuicme našim pacientům dlouho spát, šetrime jejich životni energií. Ostatné stejné tady nemají nic lepšího na práci."
Před jedněmi z mnoha dveří se zastavil. Dal si ukazovák před rty.
„Vstupte potichu vás pan otec spi. Lehněte si taky, To je to nejlepši, co teď můžete udělat. Na shledanou,"
„Na shledanou," zašeptal jsem a cítil, jak mi bušeni srdce stoupá do hrdla. Zmáčkl jsem kliku, dveře povolily samy, otevřely se jako ústa, bezradné sc otevírájici ve spánku. Vstoupil jsem dovnitř, Pokoj byl téměř prázdný, šedivý a holý. Na obyčejné dřevěné posteli pod malým okénkem ležel v záplavě peřin otec a spal. |cho hluboký dech vyzvedával z hlubin snu doslova sloje chrápáni. Zdálo se, že celý pokoj je už tim chrápáním obložen od podlahy až ke stropu
a že stále icšié přibývají nové položky, Dojatě jsem hleděl do pohublé, zubožené otcovy t vaře, zaujaté nyní zcela tou práci s chrápaním, do tváře, která se ve vzdáleném transu - odhodivši svou pozemskou masku - kdesi na odlehlém břehu zpovídala ze své existence slavnost nim odpocitávánim svých minut.
Druhá postel tu nebyla. Od okna to táhlo pronikavým chladem. V kamnech se netopilo.
Nezdá se, že by tady o pacienty příliš dbali, pomyslil jsem si. Tak nemocný člověk, a oni ho vydají na pospas průvanu! A nikdo tu zřejmé neuklizi. Silná vrstva prachu ležela na podlaze, pokrývala noéili stolek s léky a se sklenici vystydlé kávy. V bufetu leží hory zákusku, a pacientům dávají misto něčeho vydatného čistou černou kávu f Ale vc srovnáni s dobrodinim času posunutého zpět je to ovšem maličkost.
Pomalu jsem se svlékl a vklouzl do otcovy postele Neprobudil se. Jen jeho chrápáni, vytažené zřejmě už příliš vysoko, kleslo o oktávu niž a vzdalo se vzlettiosti své deklamace. Změnilo se, dá-li se to tak tici, v jakési soukromé chtápáni, v chtápáni pro vlastni potřebu Wiplácal jsem kolem otce peřinu, abych ho tak, pokud to bylo vůbec možné, ochránil před průvanem táhnoucím od okna. Zakrátko jsem vedle něho usnul-
i lih
Když jsem se probudil, v pokoji se stmívalo. Otec seděl, už obid I n u stolu a pil čaj, v němž si namáčel suchar* s cukrovou pi>hvini Měl na sobě dosud nový černý oblek z anglické látky, který li pořídil rninuIé léto. Kravatu měl uvázanou poněkud nedbale.
Když viděl, že nespim, řekl s milým úsměvem na tváři pnbk-dlé chorobou: „Mám moc velkou radost, že jsi přijel, Josefe. To je mi ale překvapeni! Cítím se tady tak osaměle. Pravda, v mé situaci si nemohu stěžovat, zažil jsem ui horlí věcí, a kdybych chtěl udělat f ad t všech položek , . - Ale nechrne toho, Představ si, hned ptvm den mi tu naservírovali výtečné filet de boeuf na hříbkách. Bylo (0 ďábelské maso, Josefe. Varujú té co nejdůrazněji - kdyby ti ili kdokoli chtěl podat ťikt de boeuf . . Ještě teď cítím v břiše oheň A průjem za průjmem , . , Vůbec jsem si s tím nevěděl rady. AU-musim ti Oznámit novinu." pokračoval. „Nesměj se, ale n;i|:il jst-m si tady krám. Ano. A gratuluji si, že jsem dostal ten nápad. Víi, z duše jsem se tady nudil. Nedovedeš si představit, jaká je tady nuda. A tak mám aspoň příjemné zaměstnáni. Ale ne, aby sis představoval, že je to nějaká nádhera. Vůbec ne. Mnohem skromnější lokál než náš někdejší krám. Bouda ve srovnáni s nim. U nás v més-lé b\ch v. Iiy I styděl takový stánek, ale tady, kde jsme toho museli z našich nároků tolik slevit - ncni-liž piavda, Josefe? . . ." /usmál se bolestně. „Ale i tak se dá jakž takž žit/' Bylo mi ttapně. Stydí I jsem se ra rozpaky svého otce, který si uvědomil, žc použil nesprávného slova.
599
„Vidím, že jsi ospalý," řekl po chvíli. „Prospi *e ještě trochu a pak mé přijdeš navštívit do krámu - ano? Právě tam spechám, abych sc podíval, jak to pokračuje. Nemáš zdáni, jak těžce jsem sháněl úvěr, jak nedůvěřivě tady jednají sc starými obchodníky, s obchodníky, kteří maji za sebou solidní minulost . . Vzpomínáš si na optikův krámek na námésti? lak tedy hned vedle je náš obchod. Slit ještě nemá, ale najdeš tu i bez něho. Nemůžeš se Splést ,,To |dctc ven bez pláště?" reptal jsem se starostlivě-„Zapomněli mi ho zabalit představ si to - nenašel jsem ho v kufru, ale vůbec ho nepostrádám. To mirnč klima, ten sladký vzduchí , .
„Vezměte si můj plást*,K naléhal jsem, „rozhodně si ho vezměte." Ale otec si už nasazoval klobouk. Pokynul mi rukou a vyklouzl z pokoje.
Ne, nchyl jsem už ospaly. Cítil jsem, že jsem odpočatý ... a že mám hlad. S potěšením jsem si vzpomněl na bufetový pult obložený zákusky- Oblékal jsem se a uvažoval, jak si pochutnám na různých druzích těch lahůdek. Přednost jsem hodlal dát křehkému zákusku s jablky, ale nezapomněl jsem ani na skvěle vypadající piškot plněný pomerančovou kúrou, ktetý jsem tam uviděl. Postavil jsem sc před zrcadlo a chtěl si uvázat kravatu, ale jeho plocha skryla můj obraz - jako plocha sférického zrcadla - někam do hloubky a virila jako kalná tůn. Marné jsem zkoušel různé vzdálenosti, přistupoval bliž a zase couval, ze stříbrné tekuté mlhy se nechtěl vyloupnout žádný obraz. Musím požádat, aby sem dali jiné zrcadlo, pomyslil jsem si a opustil pokoj.
.11 ú
Ma chodbe byla úplná tma. Dojem slavnostního ticha umocňovala ještě blikotavá plynová lampička, která horda namodralým plamínkem v ohbi chodby. V tom labyrintu dverí, výklenku a zákoutí jsem mohl jen tčžii- najit vchod do restaurace. Půjdu do města, rozhodl jsem se náhle. Pojim někde v městě. Snad tam najdu nějakou dobrou cukrárnu.
Za branou mé Ovanul těžký, vlhký a sladký vzduch zdejšího zvláštního klimatu- Chronická šeď ovzduší sestoupila ještě o několik stupňu hlouběji Bylo to jako den, viděný skrz smuteční flór.
Nemohl jsem dosytit oči aksamitovou, šťavnatou černi nejtmav-šich partii, stupnici matných šedí plyšových popelů, která Stoupala iako pasáže tlumených tónů zlomených dusttkcm kláves - nokturno krajiny. Bohaté a řasnaté ovzduší mi obtřepotalů obličej měkkou plachtou. Mělo v sobě mdlou sladkost odstáté dešťové vody.
Opět to šuměni černých lesů, vracející se samo do sebe, ty hluché akordy, rozeehvivajici prostor už za hranici slyšitelnosti F Byl jsem na zadním nádvoří sanatoria, Ohlédl jsem se na vysoké zdi zadního traktu hlavni budovy, zalomeného do podkovy. Všechna okna byla zavřena černými okenicemi. Sanatorium bylo pohrouženo v hluboký spánek. Prošel jsem bránou z železných tyči- Vedle ni stála psi bouda - nezvyklých rozměrů - opuštěná- Znovu mě pohltil a objal černý les, jehož tmou jsem tápal po tichém jehličí jakoby se zavřenýma očima. Když se trochu rozjasnilo, objevily se mezi stromy obrysy domů. Ještě pár kroků a stál jsem na prostranném náměstí.
Podivná, klamná podobnost s náměstím našeho rudného města!
I.tk isou si vlastně podobny všechny rynky na světě! Takřka t domy a obchody.
Chodníky hyly téměř liduprázdné. Z nedefinovatelné šedé nblo hy se sypal smuteční a pozdní soumrak neurčíte denní doby. Snadno jsem přečetl všechny plakáty a štíty, a přesto bych se nebyl podivil, kdyby mi byl někdo pověděl, že je právě hluboká noc! Otevřeny byly jen některé krámy. Jiné měly tolcty napůl stažené, jejichh majitelé je překotné zavírali. Hutný a hujny vzduch, vzduch opojný a bohatý, pohlcoval místy část rozhledu, smýval jako mokrá Imulia tu pár domů, tu lucernu, tam kousek vývěsního štítu. Chvílemi mi bylo zatěžko zvednout vička, klesající podivnou Lhostejnosti či nopalusti. Začal jm_-iti hledat optikův krám, o kterém se otec zmínil, Hovořil o tom jako o něčem, co znám, dovolával se jakohy mé znalosti místních poměrů. Copak nevěděl, že jsem tady poprvé? Nepochybné to má v hlavé pomotané. Ale co jsem mohl očekávat od otce, jen napůl skutečného, od otce žijícího Životem tak podmíněným, relativním, omezeným tolika výhradami! Těžko nepřiznat, že jsem musel vynaložil mnoho dobré vůle, abych mu vůbec mohl přihnat jakýsi způsob existence. Byla to politováníhodná náhražka života, závislá na shovívavosti okolí, na onom „consensu omnium", z něhož čerpala své ubohoučké šťávy, Bylo jasné, že to žalostné zdáni života se mohlo aspoň na chvíli udržet v tkám skutočnosti jen dtky solidárnímu přimhořováni obou oci před zřejmými a křiklavými nedostatky cohoto stavu věci. Sebenepatrnější opozice jím mohla otřást, sebeslabši závan skepse \c\ mohl porazit. Mohlo mu sanatorium doktora Gotarda zabezpečit tu skleni ku vou atmosféru
H2
311
blahosklonné tolerance, ochránil ho před studenými závany střižii-vosti ■ kriticismu? Bylo ohdivuhodné, že si otec za tohoto nebezpeč něho, problematického stavu věci dovedl ještě zachovat tak výbornou náladu,
Zaradoval jsem se, když jsem Spatřil výlohu cukrárny, přeplněnou bábovkami a dorty. Ma chuŕ k jídlu ožila. Otevřel jsem skleněné dveře s tabulkou Zmrzlina a vstoupil do tmavého krámu. Vonělo to tam kávou a vanilkou. Zezadu vyšla dívenka s tváři smazanou aerem a přijala objednávku Konečně po dlouhé dobe jsurn se mohl dosyta posilnit výbornými koblihami, které jsem ši namáčel v kávě- Ve tmě, obtančen vířícími araheskami soumraku, hltal jsem další a další kousky pečiva a cítil, jak se mi vířeni tmv dere pod vička a svým teplým pulsováním, m i lion násobný m hemžením jemných doteků ovládá pokradmu mé nitro. Nakonec svítil šedou skvrnou v naprosté tmě už jen obdéJ ni k okna. Marné jsem řukal lžičkou na desku stolu. Nikdo nepřicházel inkasovat účet za posilněni. Nechal jsem na stole ležet stříbrnou minci a vyšel na ulici. Vedle v knihkupectví ještě svítili. Přiruči třídili knihv. Zeptal jsem se jich na otcův krám, „Je to hned druhý krám vedle nás." vysvětlovali mi. Úslužný chlapec přiskočil dokonce ke dveřím, aby mi ukázal, kde. Portál byl skleněný, výloha ještě neupravena, zakryta šedým papírem. Hned u dveři jsem si s údivem povšiml. Že krám je plný zákazníků. Otec stál za pultem a sčítal položky dlouhého účtu, slině co chvíli tužku. Pán, jemuž ten účet vystavoval, skloněn nad pultem, přejížděl ukazováčkem každou připsanou cifru a polohlasem počítal. Ostatní zákaznici mlčky přihlíželi. Otec,
311
prst na položce, u níž se zastavil, vrhl na mne přes brýle krm ks pohled a řekl: „Máš tady nějaký dopis, leží na psacím stole mezi
papíry.11 A znovu se pohroužil do počítáni. Přiruči /.n.....ulkhidali
stranou koupené zboží, balili je do papíru, převazovali provázkem. Regály byly vyplněny suknem jen zčásti. Většina jich byla ještě prázdná.
„Proč si nesednete, tatínku?" zcpial psem se potichu, když jsem zašel za pult. „Jste tak nemocný, a vůbec na sebe nedáváte pozor." Zvedl odmítavě dlaň, jako by odstrkoval mé přemlouváni, a nepřestal počkat Vypadal velmi špatné. Bylo nabíledni, že jen uměle vydráždění, horečná činnost jej udržuje při sile a oddaluje okamžik úplného zhroucení.
Chvíli jsem hledal na psacím stole. Byl to spiše balík než dopis. Před několika dny jsem psal jednomu knihkupectví stran jisté pornografické publikace, nyni mi ji posílají sem, už zjistili mou adresu, či spiše adresu mého otce, sotva si stačil otevřít krám, bez štítu a bez firmy. Skutečné překvapující organizace výzvědné služby, obdivuhodná ptužnost expedice 1 A ten neobvyklý spěch f
„Můžeš si to přečíst v^adu v kanceláři," řekl otec, posílaje mi nespukojený pohled, „vidíš přece, že tady mám málo místa."
Kancelář za krámem byla ještě prázdná. Skleněnými dveřmi sem vnikalo trochu světla z prodejny. Na stěnách visely pláště přiru-éich. Otevřel jsem dopis a dal se ve slabém světle od dveři do čteni.
Oznamovali mi, že žádaná kniha není bohužel na skladě. Začali po ni pátrat, ale aniž by chtěli předbíhat výsledek pátráni, dovoluji si mi zatím nezávazné poslat jistou věr, která, jak předpokládán.
jí5
iinif hu de ncptuJiyhiie z.uimat. A pak následoval spletitý popis skládacího lurězdarskéhu refraktoru veliké světelnosti a s rozličnými přednostmi. Zvědavě jsem vytáhl z obálky ten přistroj, vyrobený z černého voskovaného plátna, složeného do ploché harmoniky. Dalekohledy mne bavily odjakživa. Začal jsem rozkládat mnohonásobné složený plá£( přístroje, Vystužen tenkými proutky, rostl mi pod rukama obrovský mech teleskopu, prodlužující se svým prázdným tubusem. Labyrintem temných komor, dlouhým komplexem optických temnic, zasunutých z polovice do sebe. na délku celé místnosti. Bylo to něco jako dlouhý automobil z lakovaného plátna, jakási divadelní rekvizita, imitující lehkým materiálem papíru nebo mlíé tkaniny masivnost skutečnosti. Pohlédl jsem do černého trychtýře okuláru a spatřiJ v dálce nejasné se rýsující kontury zadní fasády sanatoria, S probuzeným zájmem soukal jsem se hlouběji do zadní komory aparátu. Sledoval jsem teď v zorném poli dalekohledu pokujskou, jak kráčela polotmuu sanaturni chodby s podnosem v ruce. Otoč i b se a usmála. Copak mé vid i ? - pomyslil jsem si. Neodbytná ospalost mi zahalovala oči mlhou. Seděl jsem vlastně v zadní komoře teleskopu jako v nějaké limuzíně- Lehký pohyb pákou - a aparát začal šumět třepotem papírového motýla ■i íá jsem ucítil, že se i se mnou dáva do pohybu a zatáčí ke dveřím.
Jako veliká černá housenka vyjel dalekohled do osvětleného krámu Mnuli oč lán kov1, t run. obrovsky papírový šváb s imitaci dvou svítilen vpředu. Zákaznici se smáčkli, ustupujíce před tím slepým papírovým drakem, přiruči otevřeli dokořán dveře do ulice a já jsem pomalu e vjížděl ven špalírem lidi, provázejících tento máj skutečné skandální odjezd pohoršenými pohledy.
1 i ť>
l 1 •*!
firivirr'ha, iWJf
III
Tak se žije v tomto městé a čas. ubíhá Většinu dne človek ptuspi, ■ ro nejen v posteli. Ne, človek Ľady v té Véťi není příliš vybíravý. Kdekoli, v kteroukoli denní hodinu je hútův si zdravě zdřímnout. S hlavou na restauračním siolc, v drožce, ba dokonce vstoje cestou, v chodbě nějakého domu, kam si chvíli odskočí, aby se na vteřinku poddal nepřemožitelné potřebě spát.
Když se probudíme, pokračujeme, iešté omámení a nejisti, v přerušeném hovoru, v namáhavé cestě, posouváme kupředu zamotanou záležitost bez počátku a bez kůnce To má za následek, že někde cestou se nějak mimochodem Ztrácejí celé intervaly času, ztrácíme kontrolu nad souvisJosti dne a nakonec se ji přestáváme dožadovat, vzdáváme se bez li msti výztuže nepřerušené chronologie, jejimuž pozornému ověřování jsme kdysi přivykli z vášně i z pečlivé vsedni disciplinovanosti. Dávno už jsme obětovali cu ncustáluu pohotovost skládat účty z prožitého času, to puntičkárske vyúčtováváni spotřebovaných hodin na haléř - tu pýchu a ctižádost naši ekonomiky. Těchto kardinálních ctnosti, u rtkhž jsme kdysi neznali zapochybování ani prohřešku, vzdali jsme se už dávno.
Jako ilustrace tohoto stavu věci ať poslouží několik přikladu. V kterousi denní či nočni hodinu - denní doby se různi jen sotva
|-i.-,ri/ :11 • > 11 n ii i -i: i i:Im,I'-.       probudím       LI /.ibr.iilli :i:i musiku,
který vede do sanatoria- Je šero- Zřejmé jsem. zmožen n>pdlosti.
dlouho nevědomky putoval městem, než jsem se smrtelné urlaven dovlekl k tomuto můstku. Nemohu říci, zda mě na té cestě po celou tu dobu doprovázel dr- Gotard, který teď stoji přede mnou a konči právě jakousi dlouhou argumentaci vyvozováním konečných závěrů, Unesen vlastni výřečnosti, bere mé dokonce za ruku a táhne Za sebou, Jdu s nim, ale ještě dříve, než přejdeme dunicj prkna můstku, spím znovu. Zavřenými víčky vidím nejasné sugestivní doktorovu gestikulaci, úsměv v hlubinách uhn černého plnovousu a marné se snažím pochopit ten znamenitý logický obrat, ten poslední trumf, jimž doktor na vrchc'u své argumentace, znehyb-név s roztaženýma rukama, triumfuje Nevím, jak dl- uho ještě jdeme takto vedle sebe, pohrouženi do n 'hovoru plného nedorozuměni, když tu se v určitém okamžiku p ^bouzim docela. Doktor Gotard zde už není, je úplná tma, ale tu |cn proto, že mám oči ještě stále zavřeny. Otvírám je a jsem v posteli ve svém pokoji, kam jsem se dostal, rievim jak.
Ještě drastičtější přiklad:
Vstupuji v době oběda do restaurace v městě, do chaotického hluku a zmatku obědvajících lidi. A koho tu nepotkám uprostřed sálu, u stolu, který se prohýbá pod pokrmy? Otce, Všechny oči jsou upřeny na něj, a on, blýskaje briliantovou jehlicí, nezvykle živý, rozplývaje se téměř extatický, nakláni se afektovaně u a všechny Strany v mnohomluvném hovoru s celým sálem najed nou. S násilnou hra v ur'linuti, na kterou se nemohu dívat, aniž by se mne nezmocňoval prudký neklid, objednává stále nová a nová jídla, která se vrší ua stole do vysokých hranic. Se zalíbením je hromadí kolem sche.
u n
31í
třebaže se nevypořádal ještě ani s prvním chodem. Mlaská jazykem, žvýká a hovoři najednou, posunky i mimikou divá najevo, jak vysoce je s routo hostinou spokojen, provází obdivným pohledem pana Adolfa, číšníka, a chrli naň se zamilovaným úsměvem stále nově a nové objednávky. A když je číšník, povívaje ubrouskem, běží splnit, obraci se otec s prosebným gestem na všechny, bere všechny za svědky, jaké neodolatelné kouzlo má v sobě ten zdejší Ganimcdc*.
„Neocenitelný chlapec," volá s blaženým úsměvem a přivírá oči, „andělský chlapec! Uznejte, pánové, že je okouzlujiciT
Opouštím znechucené sil, aniž mé otec zpozoroval, Kdyby ho tam správa hntelu z reklamních důvodů nastrčila úmyslné, aby animoval hosty, nebyl by se mohl chovat provokativněji a ostentativněji. S hlavou zatemněnou ospalosti se potácím ulicemi a spěchám domů Opřu se na chvílí o poštovní schránku a dopřávám si krátkou siestu. Konečně nahmatám ve tmě bránu sanatoria a vstupuji dovnitř. V pokoji je tma, Otočím vypínačem, ale nejde proud. Od okna to táhne chladem- Ve tmě zavrzá postel, Otec zvedne hlavu nad peřiny a povídá: „Ach, Josefe, Josefe! Už dva dny rady ležim bez jakékoli péče, zvonky jsou zpřetrhány, nikdo se na mne nejde podívat, a můj vlastni syn mé opustí, mne. těžce nemocného člověka, a toulá se po měsié za děvčaty, Podivcj, jak mi buši srdce"
Jak to dát dohromady? Sedi otec v restauraci, zachvácen nezdravé ješitnou hltavostí, anebo Iťři těžce nemocen ve svém pokoji ř1 Nebo existuji dva otcové? Vůbec ne- Vsim je vinen pťudký tozpad šíi su. nekout t olova něho neustálou bdělosti.
.12 0
Víme všichni, že ten nedisciplinovaný živel držíme na jakés takés uzdě jen zásluhou neustálé kultivace. Starostlivé péče, úzkostlivého regulováni a korigováni jeho výstřelků, Zbaven této péče, mi okamžitě sklony k extravagancím, k divokým aberacim. k tropeni nevypočitatelných žertíků, k saškovinám ber hlavy a paty. Stale zřetelněji vystupuje na povrch nesOuhlasnost našich individuálních časů. Cas mého otce a můj vlastni čas už do sebe nezapadaly.
A jen tak mimochodem, otcova výtka síran uvolnénosti mých mravů je nepodložená insinuacc. Nesbližil jsem se tady ještě ani s jediným děvčetem. Když se poiácim jako opilý z jednoho s.pánku do druhého, ve střízlivějších okamžicích si zdejšího krásného pohlaví sotva všimnu.
Ostainé chronické šero v ulicích ani pořádně nedovolí rozlišovat obličeje- Jediné, čeho jsem si stačil povšimnout jako mladý muž, který buď jak buď má ještě na tomto poli jisté zájmy, byla zvláštní chůze děvčat,
Je to chůze po neúprosné přímé přímce, která nepočítá S žádnými překážkami, poslušná jen jakéhosi vnitrního rvi mu, i;ikclm>i záko-M j. který ta děvčata odmotáva ji jako z klubíčka a měn i jej v nit přímočarého cupitání, plného akurátnosti a odměřené grácie.
Každá v sobě nosi jako natažené péro nějakou jinou, individuálni zákonitost.
Když tak kráčejí před sebe, zahleděny do této zákonitosti, plny soustředěni a vážnosti, tu se zdá, že jsou proniknuty jedinou starosti, totiž aby t ni uk nevynechaly, nepopletly to obtížné pravidlo, neodchýlily se od něho am o milimetr. A tu začíná být jasné,
| 321
žc in, on tak pozorně a zaujaté nosí v sobě, není nic jiného než jakási fixní idea vlastni dokonalosti, která se silou jejich přesvědčeni stává téměř skutečnosti. Je to jakási anticipace, podniknutá na vlastní riziko, bez jakékoli záruky, nedotknutelné dogma, povýšené nad jakoukoli pochybnost.
Kolik vad a nedostatků, kolik nosíků ohrnutých či zploštělých, kolik pih a uhrů propašovávají bravurně pod vlajkou této fikce! Neexistuje taková ošklivost a všednost, kterou by vzletnost oné viry nestfhávala s sebou do tohoto fiktivního nebe dokonalosti.
Pod sankci uné viry tělo Zřetelné krásni a nohy, skutečně hezky modelované a elastické ilúhy v obuvi bez poskvrny, hlásají svou chůzi, vysvětluji překotně plynulým, blýskavým monologem kráčeni bohatství té ideje, o niž pyšné mlčí uzavřená tvář. Ruce maji ty divkv v kapsách svých krátkých přiléhavých kabátků. V kavárně a v divadle si nohy, odhalené vysoko ke kolenům, překládají přes sebe a výmluvné jimi mlčí, Tolik na okraj jen o jedné zvláštnosti města. Zminil jsem se □ zdejši černé vegetaci. Pozornosti si zaslouží zvláště jeden druh černého kapradí, jehož obrovské listy zdobí vázy v každém zdejším obydli a v každé veřejné místnosti. Je to takřka smuteční symbol, funebrálni erb tohoto města.
iv
Poměry v sanatoriu |sou den ze dne nesnesitelnejsi- Těžko popřít, že jsme prosté padli do pasti. Od okamžiku, kdy jsem přijel a kdy před nově příchozím rozvinula jakési zdáni hostitelské starostlivosti, nedává si správa sauatutía sebemenší práci s tím, aby v tiás vzbudila třeba jen iluzi nějaké péče. Jsme zktátka odkázáni sami tia sebe. Nikdo se nestará o naše potřeby. Už dávno jsem zpisnl. žc vedeni elektrických zvonků konči hned nade dveřmi a nikam nevede. SJužchnictvo se neukáže. Chodby jsou vc dne v noci ponořeny do tmy a ticha Mám silné podezřeni, že jsme v tomto sanatoriu jedinými hosty a že ona tajuplnost a diskrétnost, s niž pokojská pečlivé zavírá dveře pokoju, když do nich vstupuje nebo / nich odchází, je prosté mystifikace.
Mívám někdy nutkáni dveře těch pokojů jedny po dtuhých dokořán pozotvirat a nechat je iak doširoka otevřené, abych demaskoval nepoctivé intriky, do nichž nás zapletli.
A přece si nejsem tak docela jist svým podezřením- Někdy pozdě v noci vidám doktora Gotarda na chodbě, jak někam spěchá v bílém operačním plášti s klystýrem v ruce a před nim běží pokojská. Těžko ho v takových okamžicích zastavit v jeho spěchu a přitisknout ke zdi rozhodnou otázkou.
Nebýt restaurace a cukrárny v městě, mohl by tady člověk zemřít hlady. Dosud psem nebyl s to doprosit se druhé postele- O čistém ložním prádle UŽ vůbec nemluvím. Je nutno přiznat, ŽC všeobecné uvolněni kulturních ivyklottí neušetřilo ani nás dva.
52 2
Vlézt do postele oblečen a v botách bývalo pro mne jako pro civilizovaného člověka odjakživa něčím proste ncpredstavitelnvm. Teď však sc vradvám domu pozdě, opilý ospalosti, v pokoji je šero, /áclony na okně sc vzdouvaji chladným vaiiem- Nic nevnímaje, padnu na postel a zahrabávám se do perín. A takto spim po celé nepravidelné časové úseky, dny neho týdny, cestuji prázdnými krajinami smi, neustále na cestách, nensiálc na strmých silnicích respirace, buďto lehce a pružné sjížděje z mírných svahů, anebo zase namáhavé stoupaie po kolmé stěně chrápáni. Když dosáhnu vrcholu, obsáhnu nesmírné obzory té skalnaté a jalové pouště spánku V kterousi hodinu, v kterémsi bodě, kdesi v prudkém zákrutu chrápáni sc napůl probudím a citim v nohách postele otcovo tělo. Leží tam, stočen do klubíčka, malý jako kotě. Usnu znovu s otevře nými ústy a opět přede mnou vlnivé a majestátně defiluje celé to obrovské panoráma hornaté k tajiny.
V obchodě vyviji otec nesmírně čilou ěinnosr, provádí transakce, vynakládá veškerou svou energii, aby přesvědčil zákazníky, Tváře mu hoři vzrušením, oči sviti, V sanatoriu kvi těžce nemocen, stejně jako v poslednich týdnech doma. Těžko zatajit, že se proces rychlými kroky blíži ke třasnému konci. Slabounkým hlasem mi říkává: ,.Mél bys chodit číisré|i do krámu, Josefe, priručí nás okrádají, Vidiš prcce, že na to už nestačím. Ležím tu už dlouhé týdny nemocen, a obchod, vydán napospas Osudu, jde od desíti k pěti- Nepřišla nějaká pošta Z domova?'1
Začínám litovat celého toho podniku, Těžko nazvat šťastným nápadem, žc ismcotcc, oklamáni nahubřelou reklamou, poslali sem.
Í24
Huunu-e i ptiiutcf SuuhiriuRi V* rňimlŕ.
Cas, posunutý zpět. - , Na prvni pohled co zni hezky, ale co je to ve skutečnosti? Dostává se mu tady snad plnohodnotného, solidního času, času odmotaného jakoby z nového štůčku, času vonícího jesté novotou a barvou? Právě naopak. Je to dočista opotřebovaný, lidmi obnošený čas, čas ošoupaný, na mnoha místech děravý, průhledný jako řešeto.
N en i divu, vždyť je co čas jakoby vyzvracený - rozumějte mi, prosim, dobře - čas z druhč ruky. Člověk by zaplakal.. .
A k tomu celá ta nanejvýš nevhodná manipulace s časem. Ty zcestné pikle, to vkrádáni se do jeho mechanismu zadními dvířky, to riskantní rozdražďováni posměváčků jeho citlivých tajemství! Jsou chvíle, kdy má člověk chuť uhodit do stolu a vykřiknout z plna hrdla: Dost, vari od času. čas je nedotknutelný, čas jc zakázáno provokovat! To vám nestačí prosrorř1 Pro človeka je prostor, v prostoru si můžete vyvádět, jak vám Libo, metat si kozelce, padat, skákat z hvězdy na hvězdu. Ale pro boha svatého, nesahejte na čas I
A tia druhé straně zase - může ode mne někdo žádat, abych o své újmě vypověděl smlouvu s doktorem Gotardcm? Ať už je ca ubo-houčká otcova existence jakákoli, přece jen ho vidím, psem s nim. hovořím s nim . . . Mel bych vlastně být doktoru Gotardovi neskonale vděčen.
Už několikrát jsem si s nim chtěl otevřené promluvit. Jenže doktor Gotard je nepolapitelný. „Teď právě šel do restauračního sálu," oznamuje mi pokojská- Mířím tam, když tu mě pokojská dohoní a povídá mi, že se zmýlila. Že doktor Gotard je v operačním sále. Spěchám ícdv do prvního poschodí a uvažujú, jaké operace
tady mohou dělat, vstoupím do pŕedpokoje, a skutečně mi řeknou, abych počkal. Dr. Gotard přijde za chvíli, právě dooperoval. mv|c si ruce. Takřka ho vidím, malého, kráčejícího dlouhými kroky v rozevlátém plášti, jak spěchá řadou nemocničních sáJů. Jenže za chvíli, co se neukážel Doktor Gotatd tady vůbec nebyl, uí léia se tu neoperovalo. Doktor Gotard spi ve svém pokoji a jeho Černý plnovous trči vyzývavé do vzduchu. Pokoj jc naplněn chrap.i nim jako chuchvalci mraků, které se rozrůstají, vrstvi, zvedají na svých oblinách doktora Gotarda i s jeho posteli stále výš a výic -veliké patetické nanebevstoupení na vlnách chrápáni a vzdouvaji-cich se peřin.
Déji se zde jesté podivnější věci, věci, které zatajuji sám před sebou, věci, které jsou svou absurditou přímo fancastické, Kdykoli opouštím pokoj, mám dojem, že se někdo rychle vzdaluje ntle dveři a zahýbá do postranní chodby. Anebo jde někdo přede mihni, aniž se ohlédne. Není to ošetřovatelka, Vím, kdo to jet „Marnil"" volám třesoucím se, vzrušeným hlasem a matka se otočí a S prosebným úsměvem se na mne chvíli divá- Kde jsem? Co se to tu děje? Do jaké sité jsem se to zapletl?
Nevim. působi-li to pozdní roční doba, ale dny jsou svou barvou stále vážnější, chmuří se a tmavnou- Vypadá to, jako by se člověk díval na svět úplně černými brýlemi,
J26
J27
Celá krajina jako by byla dnem obrovského akvária, naplněného světlým inkoustem. Stromy, lidé i dumy splývají do černých siluet a vlni sc jako vodní rostlinstvo na pozadí inkoustové tůně.
V okolí sanatoria se to hemži černými psy. Různé velicí a různých ras, pobíhají v šeru, hlavy nízko u zemé, po všech cestách a pěšinách, plně Zaujati svými psími záležitostmi, tiši, plni napéti a střehu.
Probíhají kolem po dvou, po třech, ostražité krky nataženy, uší špičatě vztyčeny, s žalostným tónem tichého skučeni, které se mimoděk prodírá z chřtánu a signalizuje nejvyšší stupeň vzrušeni, Zaneprázdněni svými záležitostmi, plni spěchu, neustále na cestě někam, vždycky upjati k nepochopí tel němu cíli - sotva si všimnou chodce. Jen tu a tam loupnou po něm v letu očima a v takových okamžicích čiší z toho černého a chytrého Zašilhání vztek, držený ve svých choutkách na uzdě jediné nedostatkem času. Někdy dokonce podlehnou své zlobě, přibíhají se skloněnou hlavou a sc zlověstným vrčenim k noze, ale jen proto, aby v půli cesty opustili svůj záměr a velikými psími poskoky běželi dále.
Proti té psi metle není pomoci, ale proč u všech čertů drží správa sanatoria na řetězu obrovského vlčáka, strašnou bestii, skutečného vlkodlaka, doslova ďábelsky divokého?
Po zádech mi běhá mráz, kdykoli jdu kolem jeho boudy, u niž stoji, znehybněn krátkým řetězem, s divoce naježeným límcem chlupů kolem hlavy, kniratý, štětinatý a bradatý, s mašinérii mohutné tlamy plné tesáků, Vůbec nesteká, jenom jeho divoká vizáž je při pohledu na člověka ještě strašnější, rysy tuhnou do výrazu bezedné vzteklosti a on, zvedaje pomalu strašnou mordu, oddává
321
se vášnivé, v tiché křeči, nízkemu, náruživému, z hlubin nenávisti vycházejícímu vyti, v němž se ozývá smutek 3 zoufali bezmocnost.
Když spolu vycházíme ze sanatoria, prochází otec kolem té bestie lhostejné, Ale já bývám tou živelnou manifestaci bezmocné nenávisti pokaždé hluboce otřesen. Jsem teď o dvě hlavy větší než otec, jenž malý a hubený cupitá vedle mne drobnými stařeckými krůčky.
Už když se blížime k náměstí, vidíme neobvyklý ruch, Ulicemi pobíhají davy lidí. K našemu sluchu dolétaji neuvěřitelné zvěsti. Že do města vtrhla nepřátelská vojska.
Za všeobecného zděšeni si lide navzájem dávají poplašné a odporující si informace. Je těžko to pochopit. Válka, již nepředcházely diplomatické akce? Válka uptostřed blaženého klidu, nepotušené-ho žádným konfliktem P Válka s kým a OČ? Ŕ i kaj i nám, že invaze nepřátelské armády dodala odvahy skupině nespokojenců v městě, a ti teď vyšli do ulic se zhraní v ruce a terorizuji pokojné obyvatelstvo. Skutečné jsme spatřili hlouček těch vzbouřenců v četných civilních Šatech s bílým řemením skríženým na prsou, postupujicich mlčky, se skloněnými puškami- Dav před nimi ustupoval, tlačil se na chodniky, a oni šli a vrhali zpod cylindrů ironické, temné pohledy, pohledy, v nichž se zračil pocit převahy, záblesk zlomyslné radosti a jakési spiklenecké pomrkáváni, jako kdyby potlačovali výbuch smíchu, který by demaskoval celou tu mystifikaci. Některé z nich dav poznává, ale radostné zvoláni udusí hrozba skloněných hlavní. Prošli, aniž si s kýmkoli něco začali. Opět se všemi ulicemi přelévá ustrašený, ponuře mlčící dav. Nad městem plane temné mručeni. Zdá se, že v dálce je slyšet tachot delostrelectva, duněni
1 ui
bedýnek se siřelivem „Muším se dostat do krámu," povídá otvi. bledý, ale smířený s osudem. „Nemusíš jit se mnou, jen bys mi překážel," dodává, „vraf se do sanatoria.4' Hlas zbabělosti mi radi abych poslechl, Vidím, jak se otec vdirá do sevřené zdi davu, a ztra-
-: 1" 111 Im f oci
lJ<istraiirumi uličkami sc spěšné kradu na liorrii konec mési.i Uvědomuji sí. že po těchto strmých Cestách se mi podaří obejit půlkruhem střed města, uzavřený lidskou tlačenicí.
Tam, v hotni části města, byl dav řidší, až konečně zmizel docela. Kráčel jsem klidně prázdnými ulicemi do městského parku. Jak smucečni asfodely hořely tam tmavým modravým plamínkem lucerny. Každá byla obklopena rojem chroustů, těžkých jako koule, unášených šikmým bočním letem vibrujících křidel. Někteří, kteří Spadli na Zem, hrabali se nemnhoucné na pisku, hřbety vypuuklé, nahrbeni tvrdými krovkami, pod něž se snažili poskládat rozprostřené jemné blány křidel Po pažitech a pěšinách se procházeli lidé, pohrouženi do hezstarostných rozhovorů. Poslední stromy parku visí svými korunami nad dvorky domů, stojících nízko v dolíku a přiléhalicich ke zdi sadu, Kráčel jsem podél této zdi. která z mé strany sahá sotva po prsa, ale zvenčí klesá na úroveň dvorků svahem asi patro vysokým. V jednom místě se z prostranství mezí dvorky zvedal až ke koruně zdi násep z udusané hlíny. Překročil jsem snadno bariéru a proklouzl po té Úzké rampě mezi namačká-nými budovami až na ulici. Mé výpočty, podepřené znamenitým orientačním smyslem, byly správné. Ocitl jsem se takřka proti sanatorní budově, jejíž zad ni trakt se nejasně bělá v černém orámo-
váni stromu. Vcházím dovnitř jako nhvyklc zezadu, nádvořím, bránou v železné ohrade a vidím už. zdálky psa na jeho stanovišti. Jako vždy naskočí mi při tomto pohledu husí kůže odporu. Chci kolem něho projit « nejrychleji, abych neslyšel ten nenávistný sten, vycházející z hlubin srdce, když tu ke svému zdesení, nevěře vlastním Oěim, vidím, jak se dlouhými skoky vzdaluje od boudy, protože cleni uvázán, a s temným, jakoby ze sudu se ozývajícím štěkotem ubíhá nádvorí, aby mi odřízl cestu zpět.
Strnulý hrůzou, ustupují do protějšího, nejvzdáleněji ho kouta nádvoří a instinktivně hledám nějaký úkryt. Nakonec -se uchyluji do malého altánu, který tam stoji, i když jsem naprosto přesvědčen o marnosti svého úsilí. Huňatá bestie se blíži dlouhými skoky a už je její morda u vchodu do altánu a uzavírá mě v pasti- Polomrtvý strachem si všímám, že rozvinul celou délku řetězu, který vlekl za sebou přes dvůr, a že altán je už mimu dosah jeho zubů. U ondán, /deptán hrůzou, lakrka nepociťuji úlevu. Potáceje se, napůl ba sebe, zvedám oči. Nikdy jsem ho neviděl tak zblízka, a teprve teď mi padají z oči šupiny. Jak veliká \c sila předsudků! Jak mocná je sugc&cc strachu! Jaká zaslepenost! Vždyť ]c to člověk. Člověk na řetězu, a já ho ve zjednodušující metaforické, paušální zkratce považoval z nepochopitelných přičiň za psa, Ale abyste mě nechápali špatně. Byl to pes - neklamné, jenže v lidské podobě. Kvalita psa je vrůtřtii kvalitou a může se projevovat stejné dobře jak v lidské, tak ve zvířecí podobě. Ten, co stál přede mnou ve vchodu do altánu, s tlamou jakoby obrácenou naruby, se všemi zuby vyceněnými v hrozivém vrčeni - byl muž střední postavy s četnými
J12
vousy. Obličej žlutý, kostnatý, oči černé, zlé a nešťastné PikIL-černého obleku a civilizovaného tvaru plnovousu mohl by bvi považován za inteligenta, za vědce. Mohl by to být starší, nevydařený bratr doktora Gmarda. Ale tento první dojem k Li mni |eho veliké, lepkavé upadané ruce, dvě brutální a cynické brázdy kolem nosu, ztrácející se v plnovousu, vodorovné, urdiilárni vrásky na nízkém čele rozvály brzy tu prvni iluzi, Byl to spiš kuihař, křiklouii. táhorový řečník a partaj nik - člověk prudký, plný temných, výbušných vášní. A v tom právě, v těch propastech náruživosti, v tom křečovitém naježeni všech nervů, v té šilcncckc fúrii oštékávniici vztekle konec klacku na něj na m i re ného - v tom byl stoprocentním psem. Kdybych přelezl zadni bartérku altánu, myslím si, dostal bych se docela z dosahu jeho vzteku a mohl bych se postranní pěšinou dostat k brané sanatoria. Už prchá zuji nohu přes zábradlí, ale náhle se v půli pohybu zastavím. Cítím, že by to bylo příliš kruté, prosté si odejit a zanechat ho tak s jeho bezradným vztekem, nezua-licim mezi. Představuji si jeho strašné rozčarování, nelidskou bolest, kdyby mě viděl utíkat z pasti, odcházet navždy. Zůstanu. Přistupii|i k němu a povídám přirozeným, klidným hlasem. „Uklidněte se. odvážu vás."
Po těchto slovech se jeho obličej, rozkouskovanv křečovitými záškuby, rozbouřený vibrací vrčeni, šteluje, vyhlazuje a z hlubin ie vynořuje tvář takřka úplně lidská. Přistupuji k němu bez obav a odpi nám mu karabinku na krku- Kráčíme teď bok po l*>ku Knihař má na sobě slušný terny oblek, ale je bosý. Pokouším se navázat S nim rozhovor, ale z jeho úst se ozývá jen nesrozumitelné
iii
bláboleni. Jen z oči, z cech černých, výmluvných oči čtu divokou náruživost příchylnosti, sympatie, a to mi nahání hrůzu. Občas klopýtne o kámen, o hroudu hliny a v takových o konvicích sc jeho obličej tim otřesem ihned láme, rozsýpá, napůl se Z něho vynoři zděšeni, hotové ke skoku, a hned za nim vztek, ktetý ěeká jen na okamžik, kdy bode opět moci ptoménit ten ohličej v klubko syčících zmiji. To ho pokaždé uklidňuji ítrohým kamarádským napomenuti m. Poplácám ho dokonce po zádech. A chvílemi sc v jeho obličeji pokouši vzniknout udiveny, podezíravý, sám tobě nedůvěřující úsměv. Ach, jak je mi na obtiž to strašné práteJstvi. Jak mé děsí ta zrůdná sympatie. Jenže jak sc zbavit toho člověka, který kráčí vedle mne a visi pohledem, vjí vášnivosti své psi duše na mém obličejir1 Nesmím však dát najevo svou netrpělivost. Vytáhnu peněženku a povídám věcným tonem; „Jisté potřebujete peníze, rád vám pujčim." Když to však vidi, ]ěho oblíČCl tak strašné zdivu' či, že peněženku opět co nejrychleji schovám- Ještě dlouho se nemůže uklidnit á Ovládnout tahy obličeje, které stále křiví křeč vyri-Ne, déle to už nevydržím- Všechno raději než tohle. Stejné sc už vše zamotalo, beznadějné popletlo. Nad městem vidi m iář požáru. Otec je někde v ohni revoluce v hořícím krámě, doktor Gotard je nedosažitelný a k tomu všemu ještě matka, která se tu nepochopitelné objevila, inkognito, s nějakým tajným posláním' Jsou to články nějakého velikého záhadného spiknuti, které se svírá kolem mé OSOby Pryč, pryč odtud. Kamkoli. Setřást ze sebe to odporné přátelství, toho knihaře páchnoucího psinou, který ze mne nespouští oči. Stojíme před bránou sanatoria. „Prosím, pojJte do mého pokojc,"'
povídám se srdečným gestem. Civilizované pohyby ho Fascinuji, uspávají jeho divokost. Pouštím ho před sebou dovnitř, usazuji no na židli
„Půjdu do restaurace, přinesu koňak," povidám.
Zděšené vyskočí a chce jit se mtiou. S mírnou rozhodnosti uklidňuji jeho neklid.
„Budete tady sedět, budete tu klidně čekat," řikám mu hlubokým vibrujícím hlasem, u jehož dna sc ozývá utajovaný strach. Sedne si s nejistým úsměvem.
Vycházím ven a kráčím pomalu chodbou, pak po schodech dolů, chodbou k východu, procházím branou, mířím přes nádvoří, za-bouchávám za sebou železnou branku a nyní sc bez dechu, S tlukoucím srdcem, s bušením ve spáncích dávám do héhu tmavou aleji, která vede k nádraží-
V hlavě se mi převaluji obrazy, icdcn strašnější než druhý. Netvorova netrpělivost, jeho zděšeni, jeho zoufalství, jakmile pozná, žc byl podveden. Návrat fúrie, recidíva vzteku, propukající ničím octl uměnou silou. Otcův návrat do sanatoria, jeho nic netušící zaklepáni a nečekané tváři v tvář se strašnou bestii.
Štěstí, že otec vlastně už nežt|e, že sc ho to vlastně už netýká, napadá mi s úlevou a už před sebou vidím černou radu železničních vagónů, stojících u výjezdu z nádraží.
Nastupuji do jednoho z nich a vlak, jako by čekal jen na to, dává se pomalu, bez zahvízdáni do pohybu.
V okně ještě jednou defiluje a pomalu se otáčí obrovská mísa obzoru, naplněná tmavými šumícími lesy, v nichž sc bělají zdi sanatoria, Sbohem, otče, sbohem, město, které už nespatřím-
Od té doby jedu, stále jedu, nějak jsem se na železnici zabydlil a oni mé tu toleruji, jak se toulám z vagónu do vagónu. Vozy, obrovské jako pokoje, jsou plné smeti a slámy ä v těch šedivých, bezbarvých dnech jimi skrz naskrz protahuji průvany.
Ohlck se mi roztrhal, roztřepil, Darovali mi obnošenou železní-carskou uniformu, Obličej mám ovázán špinavým hadrem, protože mám oteklou tvář. Sedim na slámě a podřimuji, a když mám hlad, stoupnu si do chodbičky před oddíly prvni tŕidy a zpívám- Házejí mi drobné mince do mé železničářské čepice, do Černé konduktér-ské čepice S otrhaným štítkem,
DODO
Chodíval k nám v sobotu odpoledne v tmavém kabátci pres bilmi piké kazajku, v buřince, ktetou mu museli na rozměry jeho hlav* dát asi dělat na objednávku, přicházel posedět na čtvri nebo půlhodinku nad sklenici vody s malinovou šťávou, podumat i bradou opřenou O kostěný knoflík hůlčičky, kterou držel mezi koleny, zamyslit Se nad blankytným dýmem z cigarety.
Obvykle bývali u nás tou dobou na návštěvě i jiní příbuzní a během nenuceného hovoru ustupoval Dodo jakoby do stínu, klesal v tom živém shromážděni do pasivní role Statisty. Aniž si bral slovo, přejížděl oduševnělýma očima pod nádherným úbočím t jednoho hovořícího na druhého, při čemž se jeho obličej postupně prodlužoval, jako by se vymykal z kloubů, a nitím v tom živelném zaposloucháni nebrzděn, dostával hloupý výraz.
Mluvil jen tehdy, když ho přímo Oslovili, a odpovídal v takových případech na otázky, ale jen jednoslabičné, jakoby neochotné, zahleděn někam na opačnou stranu, pokud ovšem ony Otázky nepřesahovaly určitou oblast prostých, snadno řešitelných věci.
Jít
Někdy sc mu dařivalo udržet rozhovor ještě o pár otázek dále, za onen rámec, a to záluhou zásoby výrazných posunku a gest. jimiž disponoval a která mu svou mnohoznačností prokazovala univerzální služby nim, Že vyplňovala mezery v artikulované řeči a vytvářela svou živou mimickou expresívnosti zdáni rozumné akce. Byla to vsak iluze, která se brzy rozplynula, rozhovor začal žalostne váznout a tazatelův zrak sc pomalu a zamyšleně odvracel od Dodá, jenž zůstaven sám sobě, upadal znovu do sobě vlastni role Statisty a pasivního pozorovatele uprostřed všeobecné konverzace
Neboť jak bylo možno pokračovat v hovůřu, když například na otázku, zda doprovázel matku na cesté na venkov, odpověděl v mollové tónině: „Nevim," i když to znamenalo smutnou a zahanbující pravdomluvnost, protože Dodova paměť nesahala skutečné dál než za poslcdni okamžik a k uejbližši aktualitě.
Dodo prodělal kdysi dávno, ještě v dětství, nějakou těžkou mozkovou chorobu, během niž ležel mnoho měsíců v bezvědomí, blíže >,mrti nežli životu, a když se nakonec prcce jen uzdravil, ukázalo se, že je už jakoby stažen z oběhu, že už nepatři do společenství rozumných lidi. Jeho výchova proběhla soukromé, jen tak pro formu, s velikou ohleduplnosti. Požadavky, tvrdé a neústupně uplatňované vůči jiným, ve vztahu k Dodovi nějak měkly, brzdily svůu přísnost a byly plny hlahovolnosti-
Kolem Doda se vytvořila jakási sféra podivné priviIcRovanosti, která ho jako ochranný val, jako neutrálni pásmo oddělovala od náporu života a jeho nároků Všichni vně této sféry byli v utoč nem dosahu icho vlnobití, hlučně se jim brodili, dávali se jim strhovat,
zaujati, uchváceni v podivné náruživosti, Uvnitř sféry byl pomlka, césura v té všeobecné vřavě.
'lák vyrůstal a výjimečnost jeho OSudu rostla s rum, jako bv se 10 rozumělo samo sebou, bez protestu odkudkoli.
Dodo nedostával nikdy nové šaty, ale vždy jen obnošené statšim btatrovi. Zatímco život jeho vrstevníků byl rozčleněn ráze, na období, určovaná mezními událostmi, vznešenými a symbo-oĽi-11/ikv: 11     1 i 1 -. 111:.. Aiíii-..<.ii:  , ,-.1-, i.ih.: m   j ■> 1 ■■ ■>. \ w 1 ■. mi - plynul jeho život v nediferencované monotónnosti, kterou nerozviřovalo nic prijemného ani nepříjemného, a také budoucnost se jevila jako naprosto pŕimá a jednotvárná silnice bez události a překvapení.
Mýlil by se, kdo by sc domníval, že se Dodo tomuto stavu věci vnitřně bránil. Přijímal jej prostě, jako formu života jemu vlastní bez údivu, s věcným souhlasem, s vážným optimismem a zafizovt se, aranžoval podrobnosti svého života v mezích bezudálottn
monotonie.
Detiné před polednem cychá/d do města na procházku a chodíval pokaždé po téže trase, třemi ulicemi, kterými prošel až na konec, a pak se stejnou cestou vracel. V elegántnim, třebaže obnošeném bratrové obleku, ruce sevřené kolem hůlčičky za zády, kráčival distingované a beze spěchu. Působil dojmem člověka, který pro -.ve potěšeni cestuje a pravé si prohlíží město. Ta absence spěchu, nějakého směru nebo cíle, který' by sc zračil v icho pohybech, brala někdy na sebe kompromi tu j ici formy, neboť Dodo projevoval sklím k bezmyšlenkovitému civěni před vchody do krámů, před díl tun 111
=
i
33b
339
v nich?, se klepalo a kutilů, ba dokonce i před skupinou rozmlouvajících lidi.
Výraz jeho obličcíc začal brzy dozrávat, a což je podivné, zatímco životni procesy a otřesy se zastavily na prahu tohoto života šetříce jeho prázdnou nenarušenost, jeho extramarginálni výjimečnost. Dodovy tahy se těmito prožitky, které procházely mimo něj, formovaly, anticipoval), jakýsi i... .1 ..i-..' 11: - ■■ - votnpis, kter\. a e m- 1* sova! sotva v oblasti možnosti, modeloval a vyřezával tu tvár v iluzorní masku velkého tragika, v masku plnou vedeni a smutku viech veci.
Jeho oboči se klenulo nádhernými oblouky, utápějíc ve svém stínu veliké a smutné, hluboko podkroužené oči. Kolem nosu se propadly dvě vrásky, plné abstraktního utrpení a iluzorní moudrosti, a směrovaly ke koutkům a ještě dále za ně. Malé a plné rty hýly bolestné sevřeny a koketní „muška" na dlouhé bourhonské bradě mu dodávala vzezřeni staršího a zkušeného bonvivána-
|e nasnadě, že tu jeho privilegovanou výjimečnost vyslídila, loupeži vé vyčcnichala chytře číhající a vždy obětichtivá lidská zlomyslnost.
A tak se stále častěji stávalo, že se k němu za jeho ran meh prothá-zck připojovali Společnici, a patřilo k zákonitostem té jeho privilegované výjimečnosti, žc to byli společnici zvláštního druhu, ne ve smyslu kamarádství a společných zájmů, ale ve smyslu velice problematickém a cti nepřidává jícím. Vážného a důstojného Dodá obklopovaly převážné značné mladší ročníky a rozhovory, které vedli, měly specifický tón, veselý a žertovný, a pro Doda - to nelze popřít - prijemný a osvěžující.
Í40
Když tak kráčel, převyšuje o hlavu veselé a větroplašné hcjtiirkii vypadal jako peripatetický Filozof, obklopený svými žáky, a na |<-l 111-obliéej se zpod masky vážnosti a smutku prodíral írivolni úsměv bojující s tragickou dominantou jeho výrazu.
Dodo se nyní vracíval zc svých ranních procházek později, s rozcuchanou čupřinou, oděv poněkud v nepořádku, ale pln života a chuti k veselé výměně názorů s Karlou, chudou ses třenici, již M teta Rcticie ujala- Ostatně jako by vyciťoval, že mu tyto schú/ky mnoho cti nepřinášejí, zachovával Dodo doma tia toto téma naprou tou diskrétnost.
Jednou nebo dvakrát došlo v tom monotónním žtvoté k událostem, které svým Formátem přečnívaly mélčinu všedního děni.
Jednoho dne se z ranni procházky nevrátil k obědu. Nevrátil ani k večeři, ani k obědu příštího dne. leta Reticie byla bii/k á zouFalstvi. Ale toho dne k večeru se Dodo vrátil, trochu pomuch-Janý, huřinku promáčklou ä posazenou nakřivo, ale jinak zdráv a pln duševní pohody.
Bylo nesnadné rekonstruovat průběh té eskapády, o niž Dodo zachovával absolutní mlčeni, Pravděpodobné se na procházce někam zacivél, dostal se do neznámých končin města a snad mu
k tomu dopomohli i jeho mladí peripatetikové, kteří jisté s cl.....
postavili Doda do nových a neznámých životních podmínek.
Je možné, že to byl jeden z oněch dnů, v nichž Dodo posílal svou ubohou, přetíženou paměť na dovolenou a v nichž zapomínal svou adresu, ba dokonce i jméno a data, na která si jindy vždycky vzpomíná val.
is
341
Nikdy isme se nedověděli bližäi podrobnosti o tom dobrudružr stvi,
Když Dodúv starší bratr odjel do džiny, scvrkla se rodina na tři čtyři osoby. Kromě strýce Jeronýma a tety Reticie to byla ještě Karla, která plnila ve velkém strýcové hospodářství úlohu kličnice.
Strýc Jeroným nevycházel už řadu let z pokoje. Od dob, kdy mu Prozřetelnost něžně vzala z ruky kormidlo té rozvrzané a na mélči-né uvizlé lodi života, žil životem penzisty na těsném kousku prostoru mezi chodbou a tmavnu ložnici, kterou mu přidčlili-
V županu dlouhém až k zemí seděl v přísteilku a zarůstal den ze dne fantasdčtéjšim porostem. Dlouhý plnovous barvy papíru (na konečcích dlouhých pramínků takřka bily) obtékal mu obličej kolem dokola, sahal až do půli tváři a ponechával odkryt jen krahujčí nos a dvě oči, koulející bělmy ve stinu krovitého obočí-
V tmavé alko vně, v tom těsném vězeni, v němž byl odsouzen kroužit před skleněnými dveřmi do salónu sem a tam jako velký dravý kocour, stály dvě obrovské dubové postele, strýcův a tetin noční pelech, a celou zad ni stěnu pokrýval veliký gobelín, rýsující se v temnem nitru ložnice nejasnou kresbou. Když oči přivykly tmě, vynořil se mezi bambusy a palmami obrovský lev, mohutný a ponurý jako prorok a majestátni |ako patriarcha.
Jak tak seděli zády k sobě, vnímali se lev a strýc Jeroným navzájem, naplněni nenávistí. Nedívajíce se na sebe, hrozili si vyceně-mm odhaleným tesákem, výhružné vrčícím slovem. Chvílemi w lev podráždené zvedal na předních tlapách, ježil hřívu na nataženém krku a jeho strašný řev se valil kolem dokola po chmurném
Ml ŕ. lili
Pak zase strýc Jeroným vyrůstal nad něho prorockou tirádou a jeho obličej se přcmodelovával do hrozivého výrazu velikými dovy, jichž byl pln, zatímco plnovous se vlnil zápalem. V takových chvílích lev bolestně zužoval oči a pomalu odvracel hlavu, choule ur pod náporem slova božiho-
Ten lev a ten Jeroným naplňovali tmavou alkovnu věčným tvarem .
Strýc Jeroným a Dodo žili v tomto těsném byté rak nějak mimo sebe, ve dvou různých dimenzích, které se křižovaly, aniž se kdekoli dotýkaly. Jejich oči, kdykoli se spolu setkaly, pokračovaly v cestě, dál za toho druhého, jako u zvířat dvou různých a vzdálených druhů, které se navzájem vůbec nevnímají', neboť nejsou s to udržet cizí obraz prolétající vědomím, jež jej v sobě nedovede realizovat.
Nikdy spolu nemluvili.
Když se sedalo ke stolu, byla teta Reticie, sedící mezí manželem a synem, hranici dvou světů, istmem mezi dvěma moři šílenství.
Sttyc Jeroným jedl neklidně, dlouhý plnovous mu padal do talíře. Kdykoli vrzly dveře v kuchyni, napůl se zvedl z židle a uchopil talíř s polévkou, připraven utéci se svou porci do alkovny, kdyby do obydli vstoupil někdo cízi. Tu ho teta Reticie vždycky chlácholila: „Neboj se, nikdo nejde, to je služka.H A současně Dodo vrhl na vyděšeného strýce hněvivý, rozhořčený pohled svých lesklých bul v a pohoršené bručel sám pro sebe; „Blázen, těžký případ . . ."
Než strýc Jeroným dostal absolutorium z příliš spletitých životních komplikaci a než mu bylo dovoleno stáhnout se do svého
342
14.1
osamělého útočiště v alkovilč, býval to človek úplné jinčrio typu. Ti, kdož ho znali za mlada, tvrdili, že ten nezkrotný temperament neznal žádné zábrany, ohledy ani skrupule. S rozkoši oznamoval lidem nevyléčitelně nemocným. Že 1C čeká smrt, Kondolenční návštevy využival k tomu, aby před ohromenou rodinou podroboval život nebožtíka, po němí ještě neuschly slzy,, ostré kritice. Lidem, utajujícím nějaké nepríjemné a choulostivé osobni záležitosti, je nahlas a posměšné pripomínal. Ale jednou v noci se vrátil z test jako vyměněný, strachem bez sebe, a thtěl se schovat půd postel. Za několik dnů poté se mezi příbuzenstvem rozšířila zpráva, že strýc Jeroným se vzdal všech svých spletitých, pochybných a riskantních obchodů, které mu prernsrly přes hlavu, vzdal SC jich na celé čáre a definitivně a začal nový život, život sevřený přísnou a přesnou, i když pro nás nepochopitelnou řeholí.
V neděli odpoledne jsme všichni chodívali k tetě Reticii na malou rodinnou svačinu. Strýc Jeroným nás nepoznával. Seděl v alkovné a skh-nénvmi dveřmi vrhal na tu sešlost divoké a vyděšené pohledy. Ale někdy přece jen vystoupil neočekávaně ze své poustevny V tom dlouhém županu až po zem, S plnovousem vlnicím se kolem Obličeje, učinil pažemi pohyb, jako by nás tozdéloval. a řekli A teď vás proboha prosim, tak jak tu jste, rozejděte se, tozbéhněte se, tajné, potichu a nikým neviděni - -" Pak nám tajuplné pohrozil prstem a dodal: „Všichni už řikaji; Di-da
Teta ho jemné strkala zpět do alkovny, ale on se ještě ve dveřích varovné otáčel a se vztyčeným ukazovákem opakoval: „Dí-dfl " Dodo to všechno nechápal hned, nýbrž pomalu, a trvalo vždycky
hezkou chvih, plnou mlčení a knnsternace, než se mu v jeho hlavě situace osvětlila. Tu pak. přejížděje zrakem z jednoho na druhého, jako by se ujišťoval, že se přihodilo něco veselého, propukal v ifflich a smál se hlučné a s rozkoši, potřásal Lítostivě hlavou 3 ve smíchu neustále opakoval: „Blázen, těžký případ . .
Na dům tety Rcticic se snášela noc, krávy, už vy dojeny, otíraly se ve tmě o prkna, dvě děvečky už spaly v kuchyni, ze zahrady při-plouvaly bubliny nočního OZÓflu a praskal v v otevřeném okně. Teta Reticic spala v hlubinách své veliké postele. Na d tuhé posteli seděl v poduškách jako sýček strýc Jeroným. Jeho oči se ve tmě Leskly, plnovous mu stékal na pokrčená kolena,
Slezl pomalu z postele a kradl se po Špičkách k tetě. Stál pak nad spici, přikrčeny jako před skokem, obočí ů knír naježené. Lev na stěně krátce živl a odvrátil hlavu. Teta se probudila a ulekla se té funící hlavy s jiskřícíma očima.
„Jdi, jdi do postele," řekla a odháněla ho pohybem ťuky jako kohouta.
S ŕui íénim ustoupil a ohlížel se, cukaje nervózně hlavou.
Ve vedlejším pokoji ležel Dodo. Dodo neuměl spát, Spánkové centrum v jeho mozku nefungovalo tak, jak by mělo. Vrtěl se. zmítal sebou v peřinách, převaloval se z boku na bok.
Matrace skřípěly. Dodo těžce vzdychal, supěl, bezradné se nadzvedával na poduškách.
Nežitý Život se trápil, trpěl zoufalstvím, zmical se jako kočka v kleci. V Dodovčtěle, v tom těle idiota, někdo bez zážitků stárnul, zrál k smrti bez kousička náplně.
Í44
145
Pojed nun ve tme srdceryvné zavzlykal.
Teta Reticie pribehla k |eho posteli l „Co je ti, Dodo, bolí té
něco?"
Dodo k ni užasle otočil hlavu. „Kdo?" zeptal se „Proč sténáš5" ptá se teta-,.To ne já, to on . " „Jaký on?" „Zazděný . -,,Kdože?"
Ale Dodo mávl rezignované rukou. „Ech . druhý bok.
leta ReticLe se no špičkách vrátila do postele- Když šla kolem něho, pohrozil ji strýc Jeroným prstem: „Všichni už ŕíkail: Di-da   . *
a otočil se na
EDÍK
V temže poschodí domu, kde bydlíme my, v úzkém dlouhém krídle do dvora, bydli Edík se svými rodiči,
Edík u z dávno neru malv chlapec, lidi k e dospelý mužský se sytým a mužným hlasem, jimž občas zpívá operní árie.
: k ma sklon ke korpulcnrnosii. ale ne k té houbovité a měkké, nýbrž spíše k její atletické, svalnaté formě V pažích má sílu jako medvěd, jenže co z toho, když jeho nohy, zcela degenerované a znetvořené, nejsou k ničemu,
Když se člověk na Edíka divá, nedovede vlastné definovat, v čem je to podivné mtzáctvi, Vypadá to, jako kdyby nohy měly mezi kolenem a kotníkem příliš mnoho kloubů., nejméně o dva více než normální nohy. Není divu, že se v těch přespočetných kloubech žalostné ohýbají, a to nejen na sírany, ale i dopředu a vůbec všemi směry.
Edik se tedy pohybuic s pomoci dvou herli. brrh precizně vyrobených, hezky mahagonové pnliturnvaných. O těch berlích chodívá dennodenně dolů koupit noviny a to je jeho jediná procházka.
3+7
jediné zpestřeni, Je to nepríjemný pohled, když človek pozoruje perm iranspott po schodišti- Nohy se mu nepravidelné vykřivuji, hned stranou, hned zase dozadu, lámou se v nejneočckávanŕjsiťh místech a chodidla, krátká a vysoká jako koňská kopyta, dum na prknech jako klády.
Ale jen se Hdik ocitne na rovině, nečekaně se zrněni Napřímí se, nadme okázale hrud a jeho tělo dostává švih. Opíraje se o berle lako o zábradlí, vyhazuje nohy daleko před sebe, a když dopadnou s nestejným zaduněním na zem, přenese berle dopředu a novým švihnutím hodí vši silou sám sebe vpřed, Takovými vrhy těla dobývá prostor. Nejednou, když manévruje berlemi na dvoře, muže 7. přebytku sil, nahromaděných dlouhým sezením, předvádět se skutečné nádhernou náruživosti tu heroickou metodu pohybu na odiv služkám z přízemi a prvniho poschodí. Jeho krk se v takových chvílích nadme, pod bradou se vytvoří dva záhyby podbradku a v obličeji otočeném stranou, v obličeji sc rty sevřenými námahou se objeví potlačovaná bolestná grimasa- Ľdik nema žádné zaměstnáni ani povoláni, jako kdyby ho osud, který naň uvrhl brimě mrzáci vi, na revanš tajně osvobodil od tohoto prokleti Adamových děti. Ve stínu své invalidity uživá Hdik plně tohoto výjimečného práva na zahálku a je ve skrytu duše spokojen s touto svou soukromou, individuálně uzavřenou transakcí s osudem.
Presto uvažu|cmc často o tom, čím si asi ten něco víc než dvacetiletý mladík vyplňuje čas. LMnoho práce mu dá četba novin, Edík je důkladný čtenář. Jeho pozornosti neujde ani jedna poznámka, ani jedno oznámeni. A když konečné dočte poslcdm stránku dení-
ku, nečeká ho pro zbytek dne nuda, och, vůbec ne. Teď teprvi začíná vlastni práce, na kterou se Edík těší už předem, Odpoledne, zaiimco si ostatní jdou po obědě zdřímnout, vytáhne Edík své veliké tlusté knihy, rozloží je na stůl u okna, připraví si lepidlo, štětec a nůžky a započne svou prijemnou a zajímavou práci, začne vystřihovat nejzajtmavější články a zařazovat jc podle určitého Systému do svých knih. Berle stoji pro všechny případy připraveny, opřeny o okenni předprseň, ale Fdik jc nepotřebuje, protože má všechno po ruce, a la k mu v přičinlivé práci uběhne těch pár hodin do večera.
Každý třetí den si Edík holi své ryšavé vousy. Má rád tu činnost a všechny rekvizity, které k ni patři; hutkou vodu, pěnici mýdlo a hladkou, uklidňující břitvu, Zatímco si pěni mýdlo a obtabuje břitvu na koženém opasku, zpívá si Edík. neškolené, neuměle, ale neafťktovaně a z plných plic a Adéla tvrdí, že má příjemný hlas.
Presto však se zdá, že doma u íídika není všechno v pořádku. Mezi nim a rodiči vládne bohužel jakási velmi vážná rozladěnost, jejíž pozadí a kořeny jsou neznámé. Nebudeme opakovat domněnky a klepy a omezíme sc na konstatováni empiricky potvrzených faktů.
Docházjvá k tomu obvykle večer, v teplem letním obdobi. kdv je Edíkovo okno otevřeno, takže k nám doléhá ji zvuky rozmišck Slyšime vlastně jen jednu půlku dialogu, a to Edíkovu úlohu, protože repliky jeho protihráčů, ukrytých ve vzdálenějších místnostech bytu, k nám nedolehnou.
Je nesnadné domyslit si z toho, co Edíkovi vyčítají, ale v tónu
349
jeho reakce lze usuzovat, že ie tim hluhocc zasažen, do krajnosti rozhořčen. Jeho slova jsou prudká a nerozvážná, diktovaná nesmilným pobouřením, ale tón, třebaže nadurdený, pŕcce jen zbabelý a nuzácký.
„Ovšcm," volá plačtivým hlasem, „no a co má býl? . . . Kdy včera? - To není pravda! - A jestliže ano? - Pak tedy taiinek lžeI-" A tak to jde dokola celé čtvrthodiny, zpestřováno jen výbuchy íídikovy lítosti ä iehn pohouřeni, okamžiky, kdy si Edík huši pěsti do hlavy a v bezmocném vzteku si rve vlasy.
Někdy via k - a to je právě pointa těch scén. pointa, která do nich přimíchává krápět specifického mrazeni v zádech - dochází k tomu, nač se zatajeným dechem čekáváme. V bytě jako by se něco začalo hroutit, hlučné se otevírají nějaké dveře, dunivě se kácejí nějaké kusy nábytku a pak se rozlehne srdceryvné Edíkovo pištěni- Nasloucháme otřeseni a zahanbeni, ale se zrudnou rozkoši, která se v nás probouzí při představě divokého a fantastického násilí, páchaného na atletickém, i když na nohy nemohoucím mladíkovi.
I n
Za soumraku, když je nádobí po časné večeři umyto, sedává Adéla na pavlači do dvora, nedaleko Edíkova okna. Dvůr lemuji kolem dokola dvé dlouhé, dvakrát lomené pavlače, jedna v prízemí, druhá na úrovni prvního poschodí. Ve škvírách těch dřevěných
balkónu roste tráva a z jedné mezery trčí dokonce malý akátek a kymácí se vysoko nade dvorem,
Kromě Adély tam před svými dveřmi sedávají i sousedé. Schlíple schouleni na židlích a v lenoškách, vadnouce nezřetelné v soumraku, sedí tu. plni denní námahy, jako zavázané a němé pytle, čekající, až je tma dobrotivé rozváže.
Dvůr pod nimi nasakujc rychle tmou, vlna za vlnou, ale vzduch nahoře se nechce vzdát světla a září tim jasněji, čím více dole všechno uhelnatí a smutečné černá - záři, jasný, rozechvělý a mihotavý, zatmivaje se jen nezřetelnými drahami netopýřích přeletů.
Ale dole už započala rychlá a tichá práce soumraku, hemži se to tam oněmi hbitými, žravými mravenci, kteří rozkrádají, na kousíčky ruzkládaji substanci věci. ožiraji je až na bílé kosti, na kostru a na žebra, fosforeskujici strašidelné na tom smutném bitevním poli. Ty bílé papíry, hadry na smetišti, ty nestrávené hnáty světla zůstáván' v červivé rmé zachovány nejdéle a nemohou do|it svého konce. Užuž se zdá, že je tma pohltila, ale po chvili jsou tu znovu a svítí, Oči, plné mravenči vibrace, je co chvili ztrácejí, ale člověk přestává už rozlišovat mezi těmi zbytky věci a hemžením oka, které právě nyní začíná blouznit jako ve snu, až nakonec sedí každý ve sveiu vlastním Fluidu jako v mračnu komárů, ohtancováván hvězdným rojením, jež pulsuje muzkem, preludnou anatomiř halucinací.
Tehdy začínají ze dna dvorku stoupat žilky závanů, ještě neiisté svou existenci, a už se li vzdávající, dŕive než doletí k naši tváři. \\ pruhy svěžesti, jimiž bývá na rubu jako hedvábnou podšívkou podšitá řasnatá letní noc. Zatímco se na obloze rozsvěcuji první
150
351
mihotavé hvězdy, vždy znovu sfoukávány, rozsouvá se velice pomalu dusný závoj soumraku, utkaný Z vířeni a preludii a s povzdechem se otevírá letni noc, hluboká a ve svých hlubinách plna hvězdného prachu a vzdáleného kvákáni žab.
Adéla ulehá bez světla do postele, do podušek zmuchlaných a zválených z minulé noci, a sotva přivře viéka, už začíná ona honička po všech patrech a všemi byty v domě.
Pouze nezasvécencům se zdá letni noc být odpočinkem a zapomnění m. Jen totiž skonči denní činnost a unavený mozek by chiél usnout a zapomenout, začíná ono neuspořádané pobíháni, onen spletitý, nepředstavitelný chaos červencové noci Všechny byty v domě, všechny pokoje a výklenky jsou najednou plny bzučících hlasů, chozeni, vcházeni a vycházeni, Ve všech oknech stoji stolní lampy se stínítky, dokonce i chodby jsou jasné osvětleny a dveře se bezustáni zavírají a otvírají. Jediný veliký, neuspořádaný, napůl ironický dialog se za neustálých nedorozuměni proplétá a rozvětvuje všemi buňkami tohoto úlu. V poschodí nevědí přesně, oč jde tem z přízemi, posílají tam posly s pilnými instrukcemi. Kurýři probíhají všemi byty, schodištěm nahoru, schodištěm dolů, cestou instrukce zapominaji, neboť jsou neustále voláni zpět pro nové pokyny. A vždycky je tu něco. co je třeba doplnit, pokaždé zůstalo něco ještě nevyjasněno a celé to pobíháni plné smíchu a žertů nevede k žádnému závěru.
Jen postranni pokoje, nezařazené do toho velikého zmatku noci, maji svůj samostatný čas, odměřovaný tikáním hodin, monology ticha, hlubokým oddychováním spících. Tam spi kojné, rozkynuté
a nalité mlékem, spi, nadšeně přisáty k břichu noci, s tvářemi hořícími extázi, a jejich spánkem bloudi nemluvňata se zavřenýma očima, putuji mazlivé jako čenichající zvířátka po modré mapě žilek na bílých pláních prsů, lezou po mih něžné a hledají slepou iváři teplý rozštěp, vchod to tohoto hlubokého spánku, až citlivými ústy najdou bradavku snů, důvěru budicí pupiriek plný sladkého zapomnění,
A ti, kdo ve svých postelích polapili spánek, už ho nepouštějí á bojuji s nim jako s andělem, který se jim vytrhává, až ho nakonec přemohou, přitisknou k poduškám a chrápapi s ním na střídačku, jako by se hádali a připomínali si mvlobené historii své nenávisti. A když to zlobeni a durděni ukojeno utichne, celá ca honička se rozpráši a poztiáci po všech koutech a pokoj po pokoji se noři do ticha a neexistence - stoupá přiruči Leo tápavé do schodů, stoupá pomalu, s botami v rukou, a ve tmě hledá kličem otvor v zámku, Vraci se jako každou noc z nevěstince, oči překrvené, otřásaný Škytavkou a s nitkou sliny táhnoucí se od pootevřených úst.
V pokoji pana Jakuba hoři na stole lampa a pan Jakub sám, shrben nad stolem, píše dopis Christianu Seiplovi a synům, strojní prádelny a tkalcovny, dopis dlouhý mnoho stránek Na podlaze leží už dlouhá řada popsaných listů, ale konce je ještě daleku. Co chvíli vyskočí od stolu a obíhá pokoj kolem dokola, ruce v rozvich-řcných vlasech, a jak tak krouží, stává se, že vystoupí jen tak mimochodem na stěnu, letí podél tapet jako veliký nedefinovatelný komár, otlouká se blouznivé 0 arabesky vzorů na stěně a opět seběhne na podlahu a pokračuje ve svém zapáleném běhu kolem dokola.
S52
3 5 3
Adéla spi tvrdě, ústa má pootevřena, obličej prodlouženy a nepřítomný, ale její zavřená vička jsou průsvitná a noc pise na jejich tenký pergamen svůj zápis, polou text, polou obrazy, zápis plný ^krt.i, uprav a klikyháků.
Edik stoii ve svém pokoji, svlečen do pól těla, a cviči s čin kam i -Potřebuje hodné sily. dvojnásobnou silu v pažích, které nahrazují bezvládné nohy, a proto cvičí horlivé, cviči potají celé noci.
Adéla odplouvá zpét, za sebe, do nepřítomnosti a nemůže vykřiknout, zavolat, zabránit, aby Edik nevylézal oknem.
Edík vylézá na pavlač, neozbrojen berlemi, a Adéla se zděšeně divá, zda ho nohy unesou, Ale Edik se nepokouši chodit.
Jako veliký bílý pes se blíži čtveronožnými přisedy, velikými šoupavými skoky po dunících prknech pavlače a už je u Adélina okna- Jako každou noc přitiskne bledý, tučný obličej s bolestnou grimasou k okenni tabuli třpytící w světlem měsíce a plačtivé, naléhavě něco povídá, vypráví s pláčem, že mu na noc zamykají berle do skříně, takže teď musí běhat po nocích jako pes po čtyřech.
Adéla je však bez vlády, docela se vzdala hlubokému rytmu spánku, který ji protéká. Nemá dokonce ani dost sil. aby si přetáhla přikrývku přes obnažená stehna, a nemůže dělat nic proti tomu, že po jejim těle putuji štěnice, šiky a armády štěnic. Ta lehounká a tenoučká těla-listečky běži po ni tak jemně, že nečiti scbcmenši zašímráni. Jsou to ploché váčky na krev, rudé pytlíčky na krev, bez oči, bez tváře, a teď pochoduji celými klany, velikým stěhováním národů rozdělených na pokolení a rody. Beží od nohou, v tisících, nespočetnou promenádou, stále větší, veliké jako múry, jako ploché
peněženky, jako velicí rudí bezhlaví upíři, lehké a papírově, nožkách jemnejších než pavučina.
Ale jakmile proběhnou poslední opozdivši se štěnice a zmizi, pa ješté jedna, obrovská, a potom docela poslední - nastává úplné :"1" .1 za nm c u pi . mwulna nasaku|i šL-di Levitu, pnuck.i prázdnými chodbami a byty hluboký spánek,
Ve všech postelích leží lidé s pokrčenými koleny, s obličejem prudce odhozeným stranou, hluboce soustředěným, ponořeným do spánku a bezmezné mu oddaným.
Jak kdo ukořisti spánek, tak ho teď křečovitě drží, s tváří horlivou a nepříčetnou, zatímco jeho odyehováni ho předběhlo a bloudi na svou pěst vzdálenými cestami.
A je to vlastné jediný veliký příběh, rozdělený mezi ty spíc i na dily, na kapitoly a na zpěvy, Když jeden přestane a umlká, druhý přebírá jeho nit. a tak se to vyprávěni vine sem a tam širokým, epickým cikťjikcm, zatímco spáči leží bezmocné v pokojích tohoto domu jako mák v přihrádkách veliké duté makovice a rostou na tom oddychováni k rozbřesku.
354
355
PENZISTA
Jsem penzista v doslov nem a plném smyslu toho slova, na velmi vysokém Stupni vývoje této vlastnosti, značné pokročilý penzista p r vili ja kosti -
Je možné, že jsem po této stránce dokonce překročil jistě nej-zazÉi a přípustné mezc. Nechci to tajit, vždyŕ co je na tom neobyčejného ř Proč to hned zveličovat a hledět na to s onou licoméř-nou úctou, stou slavnostní vážnosti, v niž je tolik utajované radosti nad neštěstím bližního? Jak málo neiprimitivnějsiho taktu je vlastné v lidech ( Takováto fakta se maji přijímat s nejobyčcjnéjšim výrazem tváře, s jistou roztrž-itosti a s povrcbno&ri. která ic u takových véťi na miste Má se to přecházet mávnutím ruky, bručet si přitom jakoby néco pod vousy, tak, jak lehce to přecházím já- Snad proto jsem v nohou poněkud nejistý a musím klást chodidla na zem pomalu a opatrně, nohu pred nohu, a dávat si velice dobrý pozor na smér. Za tohoto stavu se čiovék přece tak snadno odchýlí, Čtenář snad pochopi, že nemohu být při liš srozumitelný. Má forma existence je do značné miry závislá na schopnosti domýšlet VĚCI
a vyžaduje v tomto směru mnoho dobré vůle. Budu se \\ nejednou dovolávat, jejích nejjemncíšich odstínů, O něž je možno se upominat jedině jistým způsobem diskrétního pomrkáváni, což je u mne zvlášť ztíženo mou strnulou maskou, odvyklou mimickým pohybům. Ostatné nevnucuji se nikomu, jsem dalek toho, abych *e rozplýval vděčnosti za azyl, poskytnutý mi blahosklonné v něčí chápavosti. Vzdávám sc takové koncese bez pohnuti, chladné a naprosto lhostejné. Nemám rád, jestliže mi někdo spolu s dobrodiním pochopeni předkládá účet na vděčnost. Nej lip, když mé berůu do jisté miry lehkomyslné, s jakouM zdravou bezohlednosti, žertovné a kamarádsky. Po této sttáncc trefili na správnou notu mi dobři, duchem prostí kolegove z kanceláře, mladší kolegové z úřadu.
Zajdu se tam občas ze zvyku podívat, každý měsíc kolem prvni-ho, stojím tiše před zábradlím a čekám, až si mne všimnou. A tu se vždy odehrává takováto scéna; V jistém okamžiku odloží přednosta úřadu, pan Kavalkévič pero, dá očima znamení Úřední kům a najednou řekne, dívaje se mimo mne do prázdna, dlaň u ucha: „Jestli mé neklame sluch, iste, pane rado, někde tady v kanceláři mezi námi!" Jeho oči, upřené do prázdna Vysoko nade mnou, při těchto slovech zašilhají, obličej sešprýmovně usmívá. ..Uslyšel jsem v prostoru nějaký hlas a hned jsem Si pomyslil, že to asi bude pan rada!" volá hlasité, s důrazem, jako na někoho velmi vzdáleného. „Dejte nějaké znamení, rozviřte aspoň vzduch tam, cn se vznáši-te."' „Žerty stranou, pane Kavalkévič." povídám mu ja pnu ich o, tváři v tvář, „přišel jsem si pro výplatu." - „Pro výplatu?1' křičí pan Kavalkévič, zíraje šilhavě do vzduchu, „říkáte pro výplatu?
357
/:r;.,i.l(, ľni ľ. paliv ľado. L J Ž djvilU ISIIK v;i,s vyskrili /.f m/ILUOU
důchodců. Jak dlouho cbcetc ještě brái úplatu, milý rozmilý?"
Tak a podobné si ze mne utahuji, hrejivé, povzbudivé a lidsky. Ta drsni pŕimost, to neceremoniálni popadnutí za rameno mi pri nasej i podivnou úlevu. Odcházím odtamtud osvěžen a veselý a rychle pospíchám k domovu, abych si domů donesl aspoň trochu toho přijemnéhu vnitrního tepla, které UŽ začíná vyprchávat.
Zato však ostatní Lidé . . . Dotěrná, nikdy nevyslovená otázka, kteiou čtu neustále v icjich očích. Nelze se pred ni ubránit. Připusťme, ie je tomu tak - proč ale hned ty dlouhé obličeje, ty slavnostní výrazy v tváři, to mlčeni, které jako by uctivě ustupovalo, ta vyděšená ohleduplnost? Aby se ani slůvkem nedotkli, aby Ji s k témě pumlčeli o métu stavu . ■ ■ Jak dobře jsem prokoukl tu hru! Od lidi to není nic jiného než jakési sybaritské zalíbeni v sobě, vychutnáváni své - naštěstí E - jinakosti, kvapné distancováni se od mého Stavu, maskované pokrytectvím Vyměňuji m významné pohled v, mlčí a dovohii u a b v se ta věc v mlčeni rozrůstala. Můj staví Je možné, ze neni Kela v pořádku. Snad má jistou nevelkou vadu zásadní povahy. Můj bože! Co na tom? To přece neni ještě důvod k té překotné a zaražené ůstupnosti. Nejednou se musim pustě smát. když viditn to náhle vážnépej pochopeni, to překotné uznám, s nimž jakoby uvulíiuii tnisto mému stavu. Jako kdyby to byl naprosto nevyvratitelný, definitivní, neodvolatelný argument. Proč jim na tomto bodě tak záleží, proč je to pro né tak nade všechno důležité a proč jim konstatováni te věci prináši tiik hluboké zadostiučiněni, které ukrývají pod maskou vyděšené devótnosti?
35*
ľŕ i pusťme, že jsem, abych tak řekl, chlapík, který se nebere vážné, připusťme, že mé uvádějí do rozpaků jisté otázky jako tiapř. : kolik je mi let, kdy slavím jmeniny atp. - ale je tuhle důvod, aby někdo kolem těchto utáfek neustále kruužil, jako by v nich tkvěla podstata věci? Ne, Že bych se za svůj stav styděl. Ani trochu. Ale nesnáším premršrénost, s niž zveličuji význam (istého fakiu. jisté odlišnosti, v« skutečnosti tenké jako vlásek. Je mi k smíchu všechna ta falešná teattálnust, ten slavnostní patos, který navršili na tu záležitost, to pečlivé sttnjcni okamžiku do tragického kostýmu plného chmurné pompy. A zatím ve skutečnosti? Na světě neni nic méně patetického, nic přirozenějšího, nic banálnějšího. Lehkost, nezávislost, nezodpovědnost ... A hudehnost, mimořádná hudeb-nost údů, abych tak řekl. Člověk nemůže přejit kolem flašinetu, aby si nezatančil. Ne z veselosti, ale protože |C nám všechno jedno a melodie má svou vůli, svůj tvrdohlavý rytmus. A tak se tedy člověk poddá. „AndulÍčko, poklade mé duše . . ." Člověk je příliš lehký, příliš neodolný, než aby se comu mohl opřít, a ostatně - ve jménu Čeho bych se měl opřít tak nezávazné lákavé, tak ncnátoéné
: i l. ■ i. Í t i - r A Mi CUKIIII  -.i S:i|Šľ lUpil.Ull     M.s.I.J :: .l/.ud l ľ druh 1 u m I
krůčky penzistů a tu a tam si povyskočím. Málokdo si toho všimne, všichni jsou příliš zaujati svým každodenním spěchem. Jednomu bych však chtěl zabránit, ab-, si ion/ čtenář nedělal přehnané představy o mém postaveni. Důrazné varuji před jeho přeceňováním, a to jak v kladném, tak záporném smyslu. Jen žádnou romantiku. Je to postaveni jako každé jiné, sť znaky té nej přirozenější samozřejmosti a obvyklosti. Jakákoli /paradox nosí zmizí, ocitne-li se
J59
človek, jednou tia této straně věci. Veliké osvěženi - tak bych mohl nazvat svůj stav, odhozeni všech břemen, taneční lehkost, prázdnota, nezodpovědnost, nivelizace rozdilů, osvobozeni od všech pout, uvolněni mezi. Nic mé nedrží a nic mě neváže, nic neklade odpor, bezmezná svoboda. Podivný indiferentismus, s nimž se lehce pohybuji všemi dimenzemi jsoucna - mělo by to vlastně být příjemné - vím já? Ta bezednou, ta všudybylost, zdánlivé bezstarostná, lhostejná a lehkomyslná - nechci si stěžovat- Je jedno úsloví: Nikde nezahřivat misto. Ano, to je ono: už dávno jsem přestal zahřívat misto pod sebou.
Když se z okna svého vysoko položeného pokoje dívám na město, na střechy, na požární zdi a komíny v hnědém světle podzimního sirá ni, na Celou tu husté zastavěnou k tli i i nu z ptačí perspektivy, na krajinu sotva vybalenou z noci, rozednivajici se k bledě žlutým obzorům, rozstřihaným černými vlnicimi se nůžkami vranihn krákáni na jasné cáry - cítim; toto je život. Každý ten cár tkvi v sobě, v kterémsi dni, do něhož se probouzí, v kterési hodině, která paeři jemu, v kterémsi okamžiku. Někde v pološeré kuchyni se vaří káva, kuchařka odešla, špinavý odlesk plamene tanči ua podlaze. Cas, oklamán tichem, teče chvíli zpět, za sebe, a během těch nepočítaných okamžiků vyrůstá na vlnicím se kocourové kožíšku opéi noc. 2ofka z prvního patra dlouho zívá a protahuje se, než otevře okno, aby mohla uklízet, a bohatě naspaný, nach tápaný noční vzduch putuje líné k oknu, prochází jim a vstupuje pomalu do hnědé a zakouřené šedosti dne, Děvče noři váhavé ruce do těsta podušek, dosud teplých, nakyslých spánkem. Konečné, s vnitřním mrazením.
s očima plnýma noci, vytřásá v okně velikou břichatou peřinu a nad město led chomáče peří, hvězdičky chmýří, líná setba nočních vidin.
V takových chvílích sním o tom, že se stanu ruznašečem pečiva, montérem elektrických podniků anebo inkasistou nemocenské pokladny. Anebo aspoň kominíkem. Ránu, za úsvitu, prochází člověk ve světle domovníkovy lucerny některými jen pootevřenými vraty, zvedne dva prsty ke štítku a s žertem na rtech vstoupí do toho labyrintu, který upustí až někdy večer na druhém konci města. Celý den chodit od bytu k bytu, od jednoho konce města k dr u hernu, vést jeden jediný nekončící, zamotaný rozhovor, rozdělený po kapitulách na jednotlivé náicmniky, zeptat se na něco v jednom bytě a dostat odpověď v dalším, prohodit na jednom u usté vtip, a na dalších m i Stech dlouho sbírat plody smíchu, Za neustálého bouchání dveřmi procházet úzkými chodbami, ložnicemi přeplněnými nábytkem, převrhovat nočiúky, vrážet do vrzajících kočárků, v nichž pláči dětí, shýbat se pro upuštěná cliřcstitka nemluvňat, Zbytečně dlouho se zdržovat v kuchyni a v předsíni, kde uklizeji služky, natahuji mladé nohy, napína|i vypouklé nárty, hraji, poblýskávaji lacinou obuví, klapou volnými pantořličky . . .
lakové |sou mé sny v nezodpovedný c h zaokrajuvych hodinách. Nebráním se jim, třebaže vidím jejich nesmyslnost. Každý má znát meze svého postaveni a vědět, co se pro néj hod i.
Pro nás penzisty bývá podzim nebezpečnou roční dobou. Kdo ví. jak těžko dosahuje člověk v našem stavu jakés takés stabilizace, jak nesnadné je právě pro nás, pro penzisty, vyvarovat se toho.
360
Si, i
abychom nebyli rozprášeni, abychom nezmizeli sami sobě pod rukama, cen pochopi, že podzim, jeho vichřice, jeho atmosférické bouře a křeče nejsou příznivé naši i tak už ohrožené existenci.
Jsou však na podzim i jiné dny, dny plné klidu a melancholie, dny, které |sou k nám Laskavé. Bývaji někdy takové dny bez slunce, teplé, na vzdálených rozhraních zamlžené a jantarové. V pauze mezi domy se náhle otevře pohled do hlubin, na pruh oblohy táhnoucí se ni/ko, stále níže. až ke konečné rozevláté žlutí nejvzdá-ijiLJiiih obzorů. V těch perspektivách, otevirajících se dovnitř do dne. putuje zrak jakoby do archivu kalendáře, vidi vrstvy dnů v průřezu, nekonečné registratury času, odcházející ve špalírech do žluté a světlé věčnosti. To všechno se vrstvi a radi v plavých a rozmazaných formacích oblohy, zatimcu v popředi je tento den a tato chvíle a málokdo zvedne zrak ke vzdáleným přihrádkám toho iluzivního kalendáře. Skloněni k zemi, všichni někam míří, nettpělivé se jeden druhému vyhýbají a celá ulice je počmáraná křivkami těch mířeni, setkáni a vyhýbáni. Ale v té proluce mezi domy, kudy zrak vzlétá nad celou mésisknu dolinu, nad celé to architektonické panoráma, prosvětlené odzadu pruhem jasu slábnoucího k mdlým obzorům, je přestávka ii odmlka v tom zmatku. Tam, na rozšířeném a světlém plácku řežou dřivi pro městskou školu, V kubicích a metrech tam stoji sáhy zdravého, jadrného dřiví, které pomalu, poleno po polenu, taje pod pilami a sekerami dřevorubců. Ach, dřiví, důvěru vzbuzující, ušlechtilý, plnohodnotný materiál skutečnosti, skrznaskrz kladný a solidní, ztělesněni poctivosti a ptfjzy života. Jakkoli hluboko bys hledal v ncjhluhši
jeho drcni - nenajdeš nic, co by prosté a bez okolků nevyjevil už na povrchu, vždy rovnoměrně usměvavý a světlý tím teplým a věrným jasem svého vláknitého pletiva, utkaného k obrazu lidského těla. Na každém četstvém lomu rozštípnutého polena se objevuje nová tvář, a přece pokaždé táž, usměvavá a zlatá. O, prapodivný mkar-nát dřiví, teplý, ncexaltovaný, skrznaskrz zdravý, vonný a příjemný.
Opravdu posvátná činnost plná vážnosti a symboliky. Štípáni dřiví! Mohl bych tak stát celé hodiny v té jasné průluce otevira i iu se dovnitř pozdního odpoledne a divat se na melodicky hrající pily, na rovnoměrnou práci seker. Zde je tradice, stará jako lidstvo samo. V té světlé štěrbině dne, v té proluce času otevřené do žluté a povadlé věčnosti, štípali sáhy bukového dřiví od dob Noemových. Tytéž patriarchálni a odvěké pohyby, táž rozpřáhnuti a shýbnuti. Stoji po prsa v té zlaté tesařinéa zařezávají se pozvolna do kubiku I sáhů dřivi, obsypáni pilinami, maličkou jiskérku zrcadleni v očích, vtesávají sc stále hlouběji do icplé a zdravé tkáně, do ryži hmoty, a po každém Úderu se jim v očích objeví zlatý zábli-slt, |<iku kdyby hledali něco v jádru dřeva, jako kdyby sc chtěli dorubat zlatého salamandra, pištícího ohnivého stvořeníčka, které neustále prchá hlouběji do dřené. Ne, oni prosté děli čas na drobná polínka, hospodaří s časem, plni sklepy na zimní měsíce dobrou a pravidelné nařezanou budoucností.
Jen přečkat to kritické obdobi, těch pár týdnů, co nevidět už tu budou ranní mrazíky a zima. Jak mám rád ten úvod k zimě, ještě bez sněhu, ale s vůni mrazu a dýmu ve vzduchu. Vzpomínám si na
36*
laková nedělní odpoledne v pozdním podzimku. Dejme tomu, že předtím celý týden pršelo, dlouhá podzimní plískanice, až se konečně půda nasytila vodou a nyní začíná schnout, matnět na povrchu a vydechoval svěží, zdravý chlad. Cclotýdenni oblohu s mrakoví-tým povlakem v cárech shrábl někdo jako bláto k jedné straně nebes, kde se teď černá v celých hromadách, ŕasnatá a pomačkaná, a od západu začínají pomalu pronikat zdravé, svěží barvy podzimního podvečera a zabarvuji ponurou krajinu. A zatímco se nebe od ✓apadu pomalu pročišťuje a vyzařuje průzračnou čirOst, jdou svátečné oděné služky po eřech, po čtyřech, držíce se za ruce. kráčejí prázdnou, nedělné čisiou, vysýchající ulici mezi předměstskými domky, pestře pomalovanými trpkou barevnosti vzduchu, který před soumrakem rudne, jdou. snědé, obličeje zakulacené chladem, a pružné našlapuji y nových, poněkud těsných střevících. Prijemná, dojemná vzpomínka, vykutaná z kteréhosi kouta paměti f Poslední dobou jsem chodival do úřadu takřka denně. Static se někdy, že někdo onemocni a mně dovolí, abych pracoval na jeho místě. Občas má někdo nějaké nutné vyřizováni v městě a dá se v kanceláři zastoupit. Bohužel, pravidelná práce to není Ale je pr i|: iiii-L- ■ 1111 iispin n.i p .i r hodni r.i /id h s ko/eným potitáf krm. i p m víc k-i. ru/ky -i pera. Je přiiemuc. kdvž do .\hs kolegove kamarádsky strčí anebo se na vás ohoří. Někdo vás oslovi, někdo prohodí sJuvko, zavtipkuje, zažertuje - a vy znovu na chvíli rozkvetete- Máte se koho zachytit, opřít svou bezdomost a nicotu o něco živého a teplého, Ten druhý odejde a nečiti mou tihu. nevšimne si, že mne nese na sobě, ze chvíli cizopasim na jeho životě .. .
364
Ale kdvž nastoupil nový přednosta kanceláře, byl konec i tomu.
Je-li hezké počasi, sedávám teď často na lavičce v malém parčiku proti méseské škole. Z vedlejší ulice sem doléhaji ůderv seker štipa-jicich dřivi. Děvčata a mladé ženy se vracejí z trhu. Některé maji vážná a pravidelné klenutá obočí a kráčejí, štíhle a zachmuřené, vrhajicezpod Ilich varovné pohledy. Andělé S košiky plnými rclcni-ny a masa. Někdy se zastaví před krámy a prohlížejí se v tabuli výkladní skříně. Pak odcházeli, když předtím pohledly shora hrdě a napominavě za sebe, na patu vlastního střevíce. V dcsci hodin se objeví na prahu školy školník a jeho pronikavé zvoněni náplni ulici zmatkem. V tom okamžiku se zdá, že vnitřek školy se rii>|ednou rn/ bouřil prudkou vřavou, která div neroztrhne budovu. Jako uprchlici z toho všeobecného zmateni vylétají z vrat jako z praku malí otrhanci, sbihaji s řevem z kamenných schůdků, a jen se octnou na svobodě, začnou provádět lakési nevypočitatelně skoky, vrhají se dú ztřeštěných podniků, improvi/u.-.nivei nazdařbůh mezi dvěma mrknuiimi oči. Někdy se v těch nepřičet nvch honičkách přizemni až k mé lavičce a v letu vrhají směrem ke mně nesrozumirclné nadávky. Čelisti jim div nevypadnou z pantů, když na mé dělají pitvomě grimasy. Jako stádo nepríčetných opic, komentujících psrodisricky sve šaškovské kousky, prohihá ten hlouček kolem a s ďábelskvm řevem dělá nej různější posunky. Vid i m v rakových chvílích icfich zdvižené a sotva vyvstávající nosíky, které nejsou s to zadržet nosní hlen, jejich ústa otevřená křikem dokořán a pokrytá vyrážkami, jejich malé sevřené pěsti- Někdy se stane, ze *c u mne zastavi. Je to divné, považuji mé /a svého vrstevníka. Můj
3*5
vzrůst už odedávna degeneruje. Můj obličej, uvolněný d zvetšelý, působí dojmem dětské tváře. Bývám poněkud na. rozpacích, když se mne bezostyšně dotýkají. Když mě jeden z nich poprvé šťouchl znenadání do prsou, svalil jsem se pod lavičku Ale neurazil jsem se. Vytáhli mé odtamtud šťastně rozpačitěno a nadšeného onim tak novým a osvěžujícím jednáním. Ta dobrá vlastnost, že mě neuráží žádný prudký výhuch iciich bouřlivého savoir-vivre, zjednává mi postupně úctu a popularitu. Je nasnadě, že od té doby vybavuji pilné své kapsy patřičnými kolekcemi knoflíků, kamínků, cívek od niti. kousků gumy. Nesmírné to usnadňuje výměnu názorů a zároveň je to jakýsi přirozený most při navazováni přátelství. Přitom, zaujati konkrétními zájmy, všímají si méně mile samého. Pod zástěrkou arzenálu vytaženého z kapsy, nemusím se obávat, Že by SC jejich zvědavost a všetečnost změnila v dotěrnost ke mně samému.
Až jsem se nakonec rozhodl uskutečnit jistou myšlenku, která mě už nějakou dobu neodbytně pronásleduje.
Byl bezvětrný, klidný a zamyšlený den, jeden z těch dnů pozdního podzimu, v nichž Se rok, když už vyčerpal barvy a odstíny tohoto obdob i. jakoby nav raci k jarním rejstříkům kalendáře. Obloha bez slunce vytvořila barevné čmouhy, klidné vrstvy kobaltu, rnédénky a seladonové zeleně, ohraničené na samém okraji pruhem běli čisté jako voda - barva dubna, nevy poved i telná a dávno zapomenutá, Oblékl jsem si nej lepši šaty a vyrazil, nikoli bez jisré trémy, do města. Sel jsem v poklidné náladě toho dne rychle, bez překážek a ani jednou j-sern se tleodchýlil od přímky. Se zataie-mm dechem jsem vyběhl po kamenných schodech Alea iacta CSt -
řekl jsem si a zaklepal na dveře ředitelny. Tváře -.t: skromné, jak se slušelo v mé nové roli, stanul jsem před psacím stolem pana ředitele. Byl jsem poněkud v rozpacích.
Pan ředitel vyňal ze zasklené krabičky chrousta na špendlíku, přiblížil si ho zešikma k oku a pozoroval jej proti světlu, Prsty měl umatlané inkoustem, nehty krátké a rovné zastřižené. Pohlédl na mě přes okraj brýlí.
„Tak vy byste se chtěl, pane rado, zapsat do prvni třídy?" řekl. „To si zaslouží chvály a uznáni. Chápu, pane rado, chcete si obnovit své vzděláni od základů, od kořenů. Vždycky to říkávám: Gramatika a malá násobilka, to jsou základy vzděláni. Nemůžeme vás přirozené, pane rado, považovat za žáka, který podléhá povinné školní docházce. Spiše za hospitanta, za veterána slabikáře, abych tak řekl, ktetý po dlouhém putováni přisiava /novu ve školní škamné. Zamířil se svým bortícim se korábem do jejího přístavu, abych tak řekl, Tak tak, pane rado, málo lidi nám projevuje tu vdéčnosr, to uznání našich zásluh, jen málo se jich po letech práce, po letech usilováni vraci k nám, aby zde usedli už navždy jako dobrovolní, doživotní repetenti. Budete u nás mít výjimečné postaveni. Vždycky jsem říkal .. .*
„Promiňte," skočil jsem mu do řeči, „ale rád bych poznamenal, že pokud jde o to výjimečné postaveni, úplné se ho zříkám . . . Nepřeji si žádná privilegia. Právě naopak Nechtěl bych být mčim nápadný, spiše mi záleží na tom, abych co nejvíce splynul, zmizel v průměrné mase třídy. Celý můj záměr by se minul cílem, kdybych byl oprati ostatním v čemkoli privilegován. Dokonce i pokud jde
J*7
O telesné tresty," tady jsem vztyčil ukazováček, „uznávám bez výhrad jejich spásný a umravňujici vliv a výslovné si vvmiňuji, abyste, pokud jde o mne, nedélali žádné výjimky."
„Nanejvýš chvályhodné, nanejvýš pedagogické," řekl pan ředitel uznale. „Domnívám se ostatně," dodal, „Že ve vašem vzděláni, kterého jste tak dlouho nepoužíval, sc už skutečně projevuji jisté mezery. Obyčejné se v těchto věcech oddáváme optimistickým iluzím, které lze snadno rozptýlit. Pamatujete se například ještě, kolik je pětkrát sedm?"
„Pětkrát sedm," opakoval jsem rozpačité a cítil, iak mi zmatek, stoupající teplou a blaženou vlnou k srdci, zahaluje mlhou jasnost mých myšlenek. Oslněn svou ignoraci jako zjevením, začal jsem napůl nadšením, že se skutečné vracim do dětské nevědomosti, koktat a opakovat dokolečka: pětkrát sedm, pětkrát sedm . - .
„Tak to vidíte," řekl ředitel. „Nejvyšši čas, abyste se dal zapsat do školy." Pak mě vzal za ruku a zavedl do třídy, kde se učilo.
Znovu, jako před půl stoletím, ocitl jsem sc v mm ruchu, v té místnosti, rojící a tmící se hemžením neklidných hlaviček. Stál jsem maličký uprostřed a držel se pana ředitele za šos, padesát párů mladých oči si mne prohlíželo s lhostejnou, krutou věcnosti zviřá-tek, která vidi jedince téhož druhu- Z mnoha stran se na mne šklebili v náhlém záchvatu tuctového nepřátelství, dělali na mne grimasy, vyplazovali jazyky. Nereagoval jsem na ty výpady, pamétliv dobrého vychováni, kterého se mi kdysi dostalo. Prohlížel jsem si ty neklidné obličeje, plné nedochůdných grimas, a připomněl si tutéž situaci před padesáti Jety. Tehdy jsem takto stál vedle matky.
zatímco ona jednala o mně s učitelkou. Místo matky šeptal teď něco panu učiteli do ucha pan řcdiiel. Učitel pokyvoval hlavou a s vážnou tváři st mne prohlížel-
„Je to sirotek," řekl konečné třídě, „nemá ani otce, ani matku -neubližujte mu příliš."
V očích se mi při tomto proslovu zatřpytily slzy, opravdické slzy dojeti, a pťm ředitel, sám dojat, mě popostrčil do první lavice.
Od této chvíle začal pro mé nový život. Škola si mě od prvního okamžiku úplné podmanila. Za svého předchozího života jsem nikdy nebýval tak zaujat tisícem věci, pletich a zájmů Žil jsem v jediném velkém zaujetí. Nad mou hlavou sc křižovalo tisíc nej-různorodéjšich záležitosti. Posila!i mi signály, telegramy, dávali mi významná tajná znamení, syčeli, mrkali na mne a všemi možnými posunky mi připomínali tisíce závazků, které jsem vzal na sebe Nemohl jsem sc už dočkat konce hodiny, při které jsem s vrozenou mi slušnosti snášel Stoicky všechny útoky, abych nepropásl ani slovo z učitelova výkladu. Sotva zazvonilo, nahrnula se ke mne rozeřvaná smečka, vrhla sc na mě s živelnou dravosti a div mé neroztrhala na cucky. Přibíhali zezadu přes lavice, dupajíce nohama po jejich deskách, přeskakovali mi přes hlavu, metali kozelce přes má záda. Každý mi vřeštěl do ucha své požadavky. Stal jsem se siíedoli všehn děni, žádná důležitější transakce, žádná spletitá a choulostivá aféra se nemohla obejit beze mne. Chodil jsem po ulici, věčné obklopen halasící, prudce gestikulujici sběří. Psi sc nám zdaleka vyhýbali, ohony mezi nohama, kočky vyskakovaly na střechy, když jsme se Mižili, a osamělé děti, když jsme jc potkali,
J-68
3í9
schovávaly s pasivním fatalismcm hlavy mezi ramena, připraveny na neihorši.
Školní vyučováni neztratilo pro mé nic z kouzla novosti. Například uméili slabikovat, Učitel prosté apeloval na naši nevědomost, dovedl ji velmi obratně a vtipné vytáhnout na světlo bozi, až se v nás konečné dohmatl oné ta bula rasa, která je podkladem veškerého učeni. Když v nás takto vymýtil všechny předsudky a návyky, začal s vyučováním od základů. Usilovné a s vypětím všech sil jsme melodicky kuňkali zvučné slabiky, popotahuvali pří tom nosem a ukazovali si v knížce prstem písmenko po písmenku. Můj slabikář nesl na svých stránkách stejné stopy ukazováčku, stejné početnějši u těžších pismenek - jako slabikáře mých spolužáků.
Jednou, nevím už, uč vlastně šlo. vstoupil do třídy pan ředitel a za ticha, které najednou zavládlo, ukázal prstem na tři z nás, mezi nimi i na mne. Museli jsme okamžitě s nim do ředitelny. Věděli jsme, co z toho kouká, a mi dva spoluviníci začali už předem brečet. Pozoroval jsem lhostejné jejich nevhodnou lítost, jejich obličeje, deformované prudkým pláčem, jako kdyby z nich s prvnimi slzami spadla lidská maska a obnažila beztvarou hmotu plačícího masa. Pnkud ide 0 mne - já jsem byl klidný, S determinismem mravných a spravedlivých povah jsem se podroboval běhu události, hotov stoicky nést následky svých činů. Ta sila charakteru, která vypadala jako zatvrzelost. se nelíbila panu řediteli, když jsme všichni tři provinilci stanuli před nim v kanceláři. Pan učitel asistoval té scéne s rákoskou v ruce, Lhostejné jsem si rozepjal opasek, ale pan
ředitel na mé pohledl a zvolal: „Styď se. cožpak je to možné v takovém včkuř" a vrhl pohoršený pohled na pana učitele. „Podivný výstřelek přírody," dodal ještě a odporem se zašklebil. Pak, když M to vyřídil s oběma chlapci, měl ke mnč dlouhé vážné kázáni, plné lítosti a zklamáni. Ale já jsem mu nerozuměl. Okusoval jsem si bezmyšlenkovitě nehty, zíral tupě pred sebe a pak jsem řekl: ..Plosím, pane učiteli, tu housku váni poplival Vašek."' Byl jsem už skutečné dité,
Na tělocvik a kresleni jsme chodívali do jiné skuly, která mela patřičné vybavení a mistnosrí pro iwo předměty Pochodovali |sme v dvujstupech. náruživé štěbetali a do ka/dé ulice, dn niž jsme zahnuli, jsme vnášeli nenadály povyk našich pomichanvch sopránů.
Ta škola, to byla veliká dřevěná budova, přestavená z divadla, stará a plná přístavků. Vnitřek kreslirny se podobal obrovské koupelně, strop podpíraly dřevěné sloupy a pod stropem se kolem dokola táhla dřevěná galerie, na kterou jsme pokaždé ihned vyběhlí, berouce útokem schody, které pod našima nohama dunélv páko bouřka. Četné vedlejší komory se výborné hodily ke hře na schovávanou. Učitel kresleni jaktěživ nepřišel, a my jsme dováděli, až se hory zelenaly. Tu a tam přiběhl ředitel oné školy, postavil pár největšich kříklounů do kouta, několik riejdivočcjšich zatahal za uši, ale ien se otočil ke dveřím, už se za jeho zády zvedala nová vřava.
Neslyšeli |smc zvoněni, které oznamovalo konec vyučovaní. Nastávalo podzimní odpoledne, krátké a barevné. Pro některé hochy si přišly matky a proti jejich vůli je s nadávkami A bitím odváděly
domu, Ale pru ostat ni, o které doma tak nepečovali, začínala teprve ted pravá zábava. Teprve pozdě za soumraku nás starý školník, když zamykal školu, vyháněl domo.
Když jsme odcházeli ráno do školy, hýla ještě husiá tma, město leželo ještě v tupém spánku. Postupovali jsme vpřed, hmatajíce nataženýma rukama, a pod nohama nám šustělo suché listí, které leželo na ulicích v celých hromadách. Abychom nezabloudili, drželi jsme se při chůzi zdí domá. Nejednou jsme znenadání v některém výklenku nahmátli obličej spolužáka, který šel opačným směrem. To pak bývalo vždycky smíchu, hádáni, kdo to je, a různých překvapení. Někteří mívali lojové svičky, zapálili si je a mesto pak bývalo poseto blouděním tčch světýlek, sunoucích se třaslavými cikcak v nízko u země, potkávajících se a zastavuj reich, osvětlujících nějaký strom, kruh země nebo hromadu zvadlého listí, v němž kluci hledávají kaštany, A už se i v některých domech rozsvěcuji V poschodích lampy, kalné světlo zveličené obdélníky okenních tabuli vypadává do městské noci a pokládá se obtovskými obrazci na prostranství před domem, na radnici, na slepé fasády domů. A když někdo uchopí lampu do ruky a jde z pokoje do pokoje, obraceli se venku ty obrovské pravoúhelniky světla jako listy kolosálni knihy a zdá se, že náměstí putuje po domech a přestavuje stíny i domy, jako by si vykládalo pasiáns s velikánskou k a renn hrou.
Konečně jsme dorazili ke škole- Sloupky zhasínaly, pohlcovala nás tma, v niž jsme se dohmatávali k našim místům v Lavic ich. Pak přišel učitel, zastrčil do láhve lojovou svíčku a začalo nudné zkou-
v
šeni slovíček a skloňováni. Pro nedostatek světla jsme se učili jen nazpaměť a verbálně. Zatímco ilčkdo monotónně recitoval, pozorovali jsme s přihmourenýma očima, jak ze Svičky tryskají zlaté šipy, spletité klikyháky, a se slaměným šustotem se proplétají mezi přivřenými řasami. Pan učitel rozléval do kalamářů inkoust. ,'iv;il, vyhlížel nízkým oknem do černé noci Pod lavicemi se usadil hlnho-kv st in. Síhichotánim jsme se do něj potápěli, lezli po črvřech, očichávali se jako zvířata a prováděli ve tmě a šeptem obvyklé i ransak-CC Nikdy nezapomenu na tyto šťastné předranr.i hndirv. \e ški»le, za nichž se za okny pomalu rodil úsvit.
Konečné nastalo období podzimních vichřic Onoho dne hned ráno nebe zežloutlo a zpozdnélo, vymodelováno na tomto pozadí ilu kalně šedých kontur imaginárních krajin, rozlehlých a mlžných pustin, které se vzdalovaly kulisami hornatina vrású, perspektivné se zmenšujícími, houstnoucími a drobně jícími až daleko na východ, kde nebe náhle končilo jako zvlněný lem zvedající se opony a odh.i lovaln icšré vzdálenější vrstvu, hlubokou oblohu, škvíru vyděšené bledosti, bledé a ustrašené světlo, nejvzdálenějši dálky - bezbarvé, vodnaté jasné, jimiž jako definitivním úžasem končil a zavíral se obzor. Jako na Rembrandtových rytinách hvly za takových don pod tirn pruhem jasu vidět vzdálené, mikroskopický zřetelné krajiny tiikdy ostatně nevídané - které se nyní zvedaly zpod nh?níu pod tou svérlou škvírou oblohy, zality pronikavé bledým a panickým světlem, jako by se vynořily z jiné epoch v a z jiného času zaslíbená země, jen na okamžik se zjevující lidem, kteři po ni teskni
V té miniatúrni a iasnc k raj mě bylo podivuhodné ostře vidět, jak
17Z
373
nľ po zvlněných kolejích sune vlak, v té dálce sotva viditelný, načechraný stříbřitě bílou čmouhou kouře, a jak se ztráci v jasne ničote.
Ale pak se zvedl vitr. Jako kdyby vyrazil z oné světle skuliny v obloze. Zaviřil a rozběhl se po městě. Byl celičký udělán z měkkosti a vlídnosti, ale v podivne megalománii si hrál na suroví e a násilníka Misii, převracel a mučil vzduch, ze až zmíral blaženo*-ti. Znenadání tuhl v prostoru a stavěl se na zadní, rozprostiral se ja k 1.5 obrovské napjiité lodní plachty, prostěradla střílející iako biče, zadrhával se do tvrdých uzlu zachvivajicich se napětím a tvářil se pn tom hnvivč. iako by chtěl veškeren vzduch připoutat k prázd-noté. ale pak vytáhl zrádný konec a rozpustil tu falešnou kličku, a zase, už o milí dál, vyhodil s visti vé své laso, svou spourávajici smyčku, která nic nespoutala
A co st na vyváděl s kouřem z kominů! Chudák kouř už nevěděl, jak se vyhnout jeho plísněni, kam uhnout hlavou, zda nelevo nebo napravo od jeho úderů. Roztahoval se po mětsté, jako kdy h v měl v úmyslu jednou provždy statutárně ustavit památný příklad Své bezmezné svévole z tohoto dne.
Už od tána jsem tušil neštěstí. Jen s námahou jsem se prodiral vichřici. Na nárožích ulic, na křižovatkách průvanu mě spolužáci drželi za šosy. 'lak jsem se dostával na druhý konec města a všechno slo dohře. Pak isme šli na tělocvik do druhé školy. Cestou jsme si koupili preclíky. Dlouhý had dvojstupů vcházel za překot něho štěbetáni hlavními dveřmi dovnitř. Ještě okamžik, a byl bych býval zachráněn, in chráněném místě, bezpečný až do večera. V nej-
nutnéjšim případě bych byl dokonce mohl přespat v telocvičné. Věrni spolužáci by byli zůstali přes noc se mnou. Nešťastná náhoda však romu chtěla, že Vítek dostal toho dne novou káč u a pustil ji furianisky před školním prahem, Káča bzučela, u vchodu vznikla tlačenice, vystrčili mé zpět ze dveří - a vtom mé to odneslo. ..Kamarádi milí, pomoc!" vykřikl jsem, vznášeje sc už ve vzduchu. Spatřil jsem ještě jejich natažené paže a křičící, dokořán otevřená ústa, pak jsem udělal přemet a vanul nádhernou, vzestupnou křivkou. Letěl jsem už vysoko nad střechami. A co jsem tak se zatajeným dechem letěl, vidéJ jsem očima své fantazie, jak spolužáci ve třidé natahuji ruce, střihají usilovné prsty a volají na učitele: „Sim, pane učiteli, Simka to odneslo.'" Pan učitel na ně pohlédl přes brýle, přistoupil klidné k oknu, a zacláněje si oči dlani, zkoumal pozorné obzor. Ale mne už vidět nemohl. Jeho obličej zcžlouil v mdlém odlesku plavého nebe jako pergamen. „Musíme ho vyškrtnout z rřidni knihy," řekl a s hořkou grimasou ve tváři šel ke stolu. A mne to unášelo výš a výše do žlutého, neprobádaného podzimního prostoru.
i 74
SAMOTA
Od doby, co mohu vycházet do mesta, pociťuji značnou úlevu. Ale jak dlouho jsem oeopusr.il svuj pokoj! Byly to horké měsíce a roky.
Nedovedu vysvětlit skutečnost, že je to můj bývalý pokoj z dét* ských let. poslední místnost l předsíně, už za oněch časů zřídka navštěvovaná, neustále zapomínaná, jako by ani nepatřila k bytu. l.'ž si nevzpuminám. j.ik i~:-m sc ^cm dostal. Myslím, h Iv. :,lsnj noc, vodnaté bílá bezmésičná noc. V šerém prisvitu jsem viděl každou podrobnost. Postel byla rozesílaná, jako by ji byl právě někdo opustil, naslouchal jsem v tichu, zda neuslyším oddechováni spáčů. Kdo by tady mohl dýchat? Od cé doby zde bydlím. Sedím tu už celá léta a nudím se. Kdybych byl zavčas myslel na zásoby! Ach, vy, kdož ještě můžete, jimž je ještě dán vlastni čas, shromažďujíc zásoby, křečkujte zrno, dobré a výživné, sladké zrno. neboť při|de veliká zima, přijdou léta hubená a hladová a neurodí půda v egyptské zemi. Nebyl jsem bohužel jako ten přičinlivý křeček, byl isem jako ta lehkomyslná polní myš, žil jsem ze dne na den bez
stanuti o zjtřek a důvěřoval ve svůj talent hladovět. Jako rms isem si myslel: Co mi může hlad udělat? V krajním případě mohu hlodat třeba dřiví nebo kouskovac mordičkou papir na drnbounké šupinky. Ncjchudší zviře, šedivá kostelní myš - na samém konci v knize stvořeni - dovede žít z ničeho. A tak tedy žiji z ničeho v tom ne-Inižtikovi pokoji. Mouchy v něm už dávno vychcipaly. Přikládám ucho na dřevo, zda tam uvnitř neharaši červotoč. Hrobové ticho. Jenom já, nesmrtelná myš, osamělý pohrobek, šelest i m v tom mrtvém pokoji, bez konce přebíhám stůl, poličku, židli, Sunu se, podobná tetě Teklc v dlouhých šedivých šatech až k zemi. hbitá, rychlá a maličká, a táhnu za sebou šustící ocásek. Tecf, za bílého dne. sedím na siolc, nehybná, jako vycpaná, a mé oči vvsmupilv iako dva korálky na povrch a lesknou sc- Jen konec tlamičky sotva postřehnurelné pulsuje, jak ze zvyku drobounce žvýkám.
Musíte to přirozeně chápat metaforicky, Jsem penzista, a žádná myš. Patři k vlastnostem mé existence, že cizopasím na metaforách, že se dávám velmi snadno strhnout první lepši metaforou. Kdykoli se takto zaběhnu, musím se pak namáhavé volat k pořadko a puma lu sc vzpamatovávat.
Jak \ ■.p.M.1.itur Někdy sc vídám v zrcadle. Je to podivné, směsné a bolestné! Hanba přiznat. Nevídám sc nikdy z en face, tváří v tvář- Ale stojím tam poněkud v pozadí, o kousek dál, v nitru zrcadla, trochu z boku, trochu z profilu, stojím tam zamyšlené a hledím stranou. Stojím nehybně a dívám se stranou kousek za sebe. Naše pohledy se přestaly setkávat- Když sc pohnu, pohne se i on, ale otočen ke mně napůl zády, jako by o mně nevěděl, |ako hy
376
377
zašel za mnoho zrcadel a nemohl se už vrátit. Lítost mi svírá srdce, když ho vidím tak cizího a lhostejného. To jsi přece ty, chce se mi zavolat, byl jsi mou věrnou kopii, provázel jsi mé tolik let, a ted mé nepoznáváš 1 Božci Stojiš tam, cizí, pohled upřeny někam stranou, a vypadáš, jako bys naslouchal někam do hloubi, jako bys čekal na nějaké slovo, penze na slovo odtamtud, z té skleněné hlubiny. posJušcn někoho jiného, očekávaje ro/kazy odjinud.
Sedím tak u stolu a listuji si ve starých zcžloutlých univerzitních skriptech - má jediná četba.
Divám se na splihlou zettelou záclonu, vidim, jak se lehounce v/douvá chladným dechem z okna. Na té záclonové tyči by se dalo cvičit. Doslova hrazda. Jak snadno se na ni děla ji přemety v jalovém, už tolikrát vydýchaném vzduchu. Takřka mimoděk na ni člověk udělá pružné salto mortalc - chladnokrevně, bez vnitřní účasti, tak nějak čisté spekulativně- Když člověk ekvilibristicky Stoji na špičkách na té hrazdě íl dotýka se hlavou stropu, má pocit, že v té výšce je trochu tepleji, má iluzi mírnějšího podnebí Už od dětství se takto rád divám na pokoj z ptačí perspektivy,
Scdim a naslouchám tichu. Pokoj je prosté vybílen vápnem Tu a ram vystřeli na bilém stropě muři nožka pukliny, tu a tam šustivě odpadne plátek omítky Mám prozradit, že můj pokoj je zazděný? Jakpak to? Zazděný? Jak bych potom mohl z něho ven? No právě: Dobrá vůle nezná přehrady, intenzivnímu chrěni neudili á i.k Musím m |r:i představit dvere, dobré m;uv dwís.-. takové jako v kuchyni mého dětství, s železnou klikou a se zástrčkou. Neexistuje pokoj natolik zazděny, aby se neotevřel takovými důvěr n u známymi dveřmi, jen když máme dost sil mu je vsugerovat.
POSLEDNÍ OTCŮV ÚTĚK
Bylo to v pozdním a úpadkovem období úplného rozkladu, v období definitivní likvidace našeho podniku. Srir nade dveřmi našeho krámu jsme sundali už dávno. Za polostaženými roletami obchodovala matka pokoutné se zbytky. Adéla odjela do Ameriky. Proslýchalo se, že loJ, na niž se plavila, ztroskotala a všichni cestující přišli o život. Nikdy jsme nejistili, <o je na té fámě pravdy, po děvčeti jako by se slehla země, už nikdy jsme o ni neslyšeli. Nastala nová éra, prázdná, střízlivá ii bez radosti - bílá >akn papír. Nová služka Žena, anemická, bledá a bezkostná, ploužila se měkce po pokojích. Když ji člověk pohladil po zádech, kroutila se a vlnila jako had a předla jako kočička. Měla matně bílou pleť, k teta nebyla růžová ani pod vičky emailových oči. Z roztržitosti dělávala někdy zápražku ze srarých Faktur a kopírovacích knih - zápražku nepoživatelnou a chuti mdlé.
V té době byl můj otec už definitivně mrtev. Umíral mnohokrát, pokaždé ne ještě docela, pokaždé s jistými výhradami, které nutily k revizi tohoto faktu Mělo to i své dobré stránky, Tím, ±e otec
379
379
takto kouskoval svou smrt na splátky, zvykal nás na Fakt svého odchodu. Zlhastcfnéli jsme k jeho návratům, stále redukovanějším, pokaždé žalostnějším. Fyziognomie |iž nepřitomného otec sc jakoby rozpoložila po pokoji, v kterém žil, rozvetvila se, vytvářejíc v některých bodech prapodivné zauzlcniny neuvěřitelné výrazné podobnosti. Tapety napodobovaly na nékterých místech cukáni jeho tiků, arabesky se.formovaly do bolestného tvaru jeho úsměvu, do tvaru rozděleného na symetrické články jako zkamenělý otisk trilobita. Nějakou dobu jsme velkým kruhem obcházeli jeho kožich pinišiiý tchořinou. Kožich dýchaj. Neklid zvířátek, zakousnutých a vžitých do sebe, jim probíhal bezmocným skuháním a ztrácel sc v záhybech kožešinového Jemu. Když člověk přiln/il ke kožichu ucho, mohl slyšet melodické broukání jejich harmonického spánku. V céro formě, dobře vydělané, s tím lehkým pachem tchořiny, vražd a nočnich námluv, by byl mohl vydržet léta. Ale ani zde neměl dlouho stáni.
Jednou se matka vrátila z města s obličejem, který vyjadřoval konsternaci. „Podívej se, Josefe/' pravila, „představ si tu náhodu, Chytila jsem ho na schodišti, jak skákal ze schodu na schod." A sundala kapesník, ktery prikrýval něco na talíři. Poznal jsem ho okamžité Podobnejší hyb mimo všechnu pochybnost, i když byl ted rakem nebo velkým škorpiónem. Utvrdili jsme se v tom navzájem pohledy, hluboce překvapeni cvidentností té podobnosti, kteta přes tak velké změny a metamorfózy bila do oči mále pešté s neodolatelnou silou, i jeř" zeptal jsem se, „To se rozumí, vždyť ho sotva udržím," řekla matka. „Mám ho pustit na podlahu?" Postavila
talíř na zem a oba jsme si ho ted. skloněni nad ním, prohlíželi důkladněji. Zapadlý mezi svýma mnoha obloukovitýma nohama, neznatelné jimi přebíral. Mírně zvednutá klepeta a vousy jakn by naslouchaly. Naklonil jsem misku a otec vylezl opatrně, poněkud váhavé na podlahu, ale jen se dotkl rovné pudy pod sebou, rozběhl sc pojednou všema svýma nohama, chrastě přitom tvrdými krunýři jednotlivých článků. Zastoupil jsem mu cestu. Zaváhal, dotkl rozvlněnými vousy překážky, pak zvedl klepeta a odbočil stranou. Nechali jsme ho běžet opačným směrem. Tam mu nemohl poskyt-ľ i mi r úkryt žádnV kus nábytkvi Běžel vlnivé skvihavyin během svých různorodých nohách, až dorazil ke stěně, a než jsme se nadáli, vyběhl po ni s pomoci celé armatury odnoží, aniž se zastavil, lehce vzhůru. Otřásl jsem sc instinktivně odporem, když jsem pozoroval to mnohočlánkové putováni, směrující chrast i vě přes papirové tapety. Otec zatím dospěl k malé vezděné kuchyňské poličce, chvíli pobíhal po jejim okraji a zkoumal klepety terén uvnitř, načež zalezl celý dovnitř.
jako by sc z té nové krabí perspektivy znovu seznamoval s byrem, jako by znovu vnímal předmět v, pravděpodobné čichem, neboť přesro, že jsem si ho důkladné prohlédl, nemohl psem u něho ohjcvit žádnv zrakový orgán. Zdálo sc, žc se poněkud pozastavuje nad předměty, které potkával na své pouti, zastavoval se u nich, dotýkal se uch lehce vjhmjicimi vousy, ba dokonce je i objímal klepet v, jako by je ohmatával, seznamoval se s nimi. ;i teprve po chvíli se od nich odtrhl a běžel dál, vleka za sebou zadeček, lehce zvednutý nad podlahu. Stejně si počínal s kousky chleba a masa,
které isme mu házeli na podlahu, v domnění, že se jimi posilni. Ohmatal je jen zběžné a kráčel dál, netušil asi, že tyto předměty jsou k jídlu,
Když tak člověk pudroval ty jeho trpělivě průzkumy v prostoru pokoje, mohl by si myslit, že tvrdohlavé a neúnavně něco hledá. Občas se rozběhl do kouta kuchyně, pod sud s voduu, která přetékala, a když dosel k louži, zdálo se, že pije. Někdy se někam za-podél na celé dny. Vypadalo to, že se velmi dobře obejde bez P'irravy, nevšimli jsme si aspoň, že by byl proto ztrácel něco ze Svých projevů života- Se smíšenými pucity studu a ndpotu jsme se zabývali utajovanou ohavou, že by nás v noci mohl navštivit v posteli, To se však nestalo ani icdnou, třebaže ve dne putoval po veškerém nábytku, a zvlášť rád přebýval ve skulině mezi skříněmi a zdi.
Jiíté projevy rozumu, ba dokonce jakési šibalské rozpustilosti se prosté nedaly přehlédnout- Nikdy například se otec neopomenul objevit v dobé jidla v jídelně, i když jeho účast u oběda hyla čisté platonická, Jestliže zůstaly dveře do jídelny při oběde náhodou zavřeny a otec byl právě ve vedlejším pokuji, chrastil tak dlouho pode dveřmi, tak dlouho pobíhal sem a tam podél skuliny, dokud jsme mu neotevřeli. Později se naučil prostrčit škvírou pode dveřmi klepeta a nohy a po poněkud namáhavých prostocvicích se mu dařivalo protáhnout se bokem pode dveřmi do jídelny. Zdálo se. Že 7. toho má radost. Znehybnel pak pod Stolem, ležel úplné / tich a a jen zadeček mu Lehce pulsoval. Co znamená to rytmické pulsováni lesklého zadečku, na to jsme nemohli přijít. Bylo v tom něco ironic-
kého, neslušného a zlomyslného, něco, co jako by zároveň vyjadřovalo nějaké nízké a chlipné uspokojeni, Nimrod, náš pes, se k němu hlízjval pomalu a bez nadšeni, opatrné ho očichával, Frkal a lhostejně odcházel aniž si uěinil přesný úsudek.
Rozklad v naši domácnosti zasahoval stále širší okruh věcí. Zena spávala cele dny. její stihlé tělu se bezkostně vlnilo hlubokým oddechovártim. V polévce jsme často nacházeli cívky od niti, kteté tam z nepozornosti a podivné roztržitosti házela spolu se zeleninou. Ktám byl otevřen nepřettžité ve dne v noci. Vyprodej za polostažcnvmi rolctanu pokračoval den po dni ve své spletité cestě za neustálého smlouvání a přesvědčováni. A k dovršeni všeho přijel strýc Karel.
Byl podivné nesvůj a málomluvný. Prohlásil s povzdechem, že se po posledních smutných zkušenostech rozhodl změnit způsob života a věnovat se studiu cizích jazyků. Nevycházel vůbec z domova, zavřel se ve svém pokoji, z něhož Žena, plna nesouhlasu s novým hostem, odstranila všechny kuberce a závěsy, a zahloubal se dn studia starých ceníků. Několikrár se pokusil šlápnout orci zlomyslné na zadeček. S křikem a zděšením jsme mu v rom zabránili. Strýc, nepřesvědčen, se jen vztekle usmival pod vousy, zatímco otec, který si neuvědomoval nebezpečí, se zastavil nad jakýmisi skvrnami na podlaze.
Otec, hbitý a pohyblivý, pokud stál na nohou, měl se všemi korýši tu společnou vlastnost, že když se převalil na záda, byl naprosto bezmocný. Byl to ncpří|emnv a žalostnv pohled, když zoufale hrabal všemi nohami a otáčel se na zádech nemohouc ně
kolem své vlastni osy. Nebylo možné divat se bez odporu na ten přilts zřetelný a přesné artikulovaný, takřka nestydatý mechanismus jeho anatomie, umístěné jakoby na povrchu, na nahém, mnoho-ť Ján kovem břichu, které nebylo ničím pokryto. Se strýcem Karlem to v takových okamžicích přímo cukalo, jen jen ho zašlápnout. Běželi jsme na pomoc a podávali otci nějaký predmet, krerého se křečovité chytil klepety, a když se obratné dostal znovu do normálni polohy, pustil se okamžité bleskurychlými kličkami do běhu kolem dokola, dvojnásobnou rychlosti, jako kdyby chtěl smazat vzpomínku na kompromitujici poklesek.
Musím se, i když nerad, přemoci a vyprávět podle pravdy o nepochopí t cínem taktu, lehož existenci se bráni cela má bytost Podnes nemohu pochopit, jak se mohlo stár, že jsme byli od začátku až do konce vědomými strůjci tohoto faktu. V nim svetk- nabývá ona událost rázu jakési podivné osudovosti. Neboř osudovost se nevyhýbá našemu vědomi a naši vůli, nýbrž zapojuje je do svého mechanismu tak, že jako v letargickcm spánku připouštíme a přijímáme věci, jimž se za normálních okolnosti bránime.
Když jsem se, otřesen uskutečněným Faktem, zoufale zeptal matky: „Jak jsi to mohla udělat! Kdyby to byla udělala aspoň Žeiia, ale ty sama . . ." matka plakala, lomila rukama, ale nebyla s to mi od poved ět. Domnívala se snad, že otci tak bude lépe, viděla v tom možná jediné východisko z jeho beznadějné situace nebo jednala jen nepochopitelně lehkomyslné a bezmyšlenkovité? . , . Fátum si najde tisíc cest, jde-li mu o to, aby prosadilo svou nepochopitelnou vůli. Nějaké drobné, chvilkové zatemněni našeho rozumu.
314
okamžik zaslepenosti nebo přehlédnuti postačí, aby propašovalo čin mezi Scyllúu a Charibdou našich rozhodnuti Pak můžeme donekonečna ex post interpretovat a vysvětlovat motivy, pátrat po pohnutkách - čin zůstane neodvolatelné a jednou provždy vykonán.
Z našeho zaslepení jsme se vzpamatovali a otřásli, až když přinesli mého otce na mise. Ležel tu vdiký a vařením nabobtnaly, bledé šedý a rosolovitý. Seděli isme beze slova jako orráveni. fen strýc Karel sáhl vidličkou do rnisy. ale nechal ji v půli cesty nejisté klesnout a udivené se na nás zadíval. Matku dala misu odnést do salónu. Tam stála na stole, pokrytém plyšovým přehozem, vedle alba s fotografiemi a automatického Flašinetku s cigaretami. Stála tam nehybná, námi všemi zdaleka obcházená.
Tim však neměla skončit pozemská pouť mého otce a její pokračováni, to prodlouženi příběhu *a nejzazsi, jak se zdá, a za vůbec přípustné meze - je jejím nej bolestnější m bodem. Proč se konečně nevzdal, proč nakonec nepřiznal, že je poražen, když pro to měl přece už opravdu všechny předpoklady a když osud už nemohl jít dál v jeho ponižováni? Po několika rýdnech nehybného leženi se nějak sám v sobě zkonsolidoval, zdálo se, jako by pomalu přicházel k sobě-Jednoho rána jsme našli minu prázdnou. Jen jedna noha ležela na okraji talíře, jak zůstala vězet ve ztuhlé rajské omáčce a v aspiku, který byl zcela poničen jeho útčkem. Uvařený, ztráceje cestou nohy, vlekl se posledními silami dále, na bezdomou pouŕ - a nikdy jsme ho už nespatřili.
SÍ5
fragmenty
PODZIM
Zruite ten čas, kdy se na lete - ještě nedávnu tak bujném a plném sil. Létě univerzálním, jež zahrnuje do své rozsáhlé sféry vse, na CO jen můžeme pomyslet - lidi, události, věci - objeví jistého dne sotva postřeh nu tel ný kaz. Sluneční jas spadá ješté husté a bohaté, v kraiiné setrvává jcšié ono velkopanské. klasické gesto, které tomuto ročnímu období odkázal ve svém dědictví Remus Poussinův, ale - drvná věc - z ranní procházky se vracíme podivně znudení a jaloví: že bychom se za něco styděli? Cítíme se trochu nesví a uhýbáme jeden před druhým pohledy - pročpak? A víme, že za soumraku půjde ten či ten s rozpačitým úsměvem do odlehlého kouta léta zaťukat, zaťukat na stěnu, je-li zvuk ještě rcela plný, důvěryhodný. V té zkoušce je poťouchlá rozkoš odhaleni, zrady, lehké rozechvěni skandálem. Ale oficiálně jsme ješté plni respektu, plni loajality: taková solidní firma, tak znamenité pojištěná firma ... A potom, když se následujícího dne rozšíří zvěst o jepm úpadku, je to zpráva ui předvčerejší a nemá už tu explodující silu skandálu. A když dražba nabývá ji vlastního střízlivého, oži ven é-
JH'J
ho rázu, zprofanovaná apartmá se vyprazdňuji a holá se plni jasnou, střízlivou ozvěnou - nevzbuzuje to už žádný smutek ani sentimentální pocity: celá ta likvidace leta má v sobě jakousi leh-kost, lenivost a nezávaznost opožděného karnevalu, kuví. protáhl až do Popeleční středy.
Ale pesimismus je možná ještě předčasný, Rokováni ještě pokra čuj i, rezervy léta ještě nejsou zcela vyčerpány, ještě muže dojit k jeho plné restituci . . . Ale letni hosté nevynikají rozvahou a chladnokrevností. Dokonce i hoteliéři, hoteliéři po uši zaangažovaní v záležitostech léta - kapituluji. Nel Tak málo loajality a piety vůči věrnému spojenci nesvedči o velkém obchodním stylu? Jsou ro kupčíci, mali zbabělci, kteri nedokáži myslet na vzdálené cíle-Každý z nich si tiskne na břicho svůj váček s naskrblcnými penízky. Cynicky strhli masku srdečnosti, svlékají smokingy. Z každého se vyklubává poplatník . ..
A my také balíme kufry. Je mi patnáct let a nejsem ani v nej menším zatížen povinnostmi praktického života. A protože do odjezdu zbývá ještě hodina, běžim ještě jednou ven, rozloučit se s letoviskem, zrevidovat dílo tohoto léta, podívat se, co si mohu vzít s svhon a co je třeba už navždy zanechat v tomto městě, odsouzeném k zániku Ale na malém rondu v parku, nvm pustém ň jasném v odpoledním slunci, u Mickicu'iczova pomníku, se méduši zjevuje pravda o krizi léta. V euforii vzhuzené tímto zjevením vystupuji na dvH schody pomníku, nadšeně opisuji pohledem a rozpřaženýma rukama oblouk, jako bych se obracel k celému letovisku, a říkám: -Loučím se s Tehou, líobo! Bvla j-si velmi krásná a bohatá Žádné
.191)
|iné léto se s Tebou nemůže srovnávat. Dnes to uznávám, třebas nejednou iscm býval kvůli Tobě smutný a nešťastný. Na památku Ti zanechávám všechna svá dobrodružství, roztroušená po parku, v ulicích a zahradách. Svých patnáct let si s schou vzít nemohu, tytu zůstanou už navždycky. Kromě toho isem na verandě vily, v niž isem bydlel, vložil do škvíry mezi dvěma trámky obrázek, který jsem Ti nakreslil na památku Ty tecf sestupuješ mezi stíny. Spolu s Tebou sestoupí do říše stínů celé toto město víl a zahrad. Nemáte žádné potomstvo. Ty i město umíráte, poslední z rodu
Ale nejsi bez viny, o Dobo Řeknu Ti, v čem spočívá Tvá vina. Nechtěla jsi se. ó Dobo, zastavit tia hranicích skutečnosti. Žádná skutečnost Té neuspokojovala. Překračovala jsi rámec jakékim uskutečnitelnosti. A protože Tě nemohla nasytit skutečnost, tvořila jsi nadstavby z metafor a básnických obrazů. Pohybovala ses mezi věcmi v asociacích, narážkách a nápovědích. Každá věc odkazovala na jinou věc, ta se odvolávala zase na další a tak bez konce. Tvé nadšeni mis nakonec už nudilo. [Jž jsme měli dost toho houpáni na vlnách nekonečné frazeológie. Ano, frazeológie - promiň mi ten výraz, Bylo to jasné od chvíle, kdy se tu a tam začal v mnoha duších probouzet stesk po skutečnosti. Od toho okamžiku jsi byla poražena. Ukázaly se hranice Tvé univerzálnosti, z Tvého velkého stylu, z Tvého krásného baroku, který byl - když jsi byla na vrcholu adekvátní skutečnosti, se teď stala manýra. Tvé radosti i Tvá zádumčivost nesly v sobě pečeť mladické exaltace. Tvé noci byly ohromné a nekonečné jako megalůmanická vnuknuti zamilovaných nebo byly zaplněny zástupy přízraků jako halucinace hlouz-
JQL
ničích. Tvé vůně byly prehnane a přesahovaly miru lidského opojeni. Pod kouzlem Tvého doteku se každá věc ndhmotňovala, riřstla k diilšim, stále vyššim formám. Jedli jsme Tvá jablka a snili jsme přitom o plodech rajských krajin, a nad Tvými broskvemi jsme mysleli na plody éterické, které by se požívaly pouhým přivo-nénim- Na své paletě jsi měla jen ty nejjasnéjši rejstřiky barev, neznala jsi sytost a jadrnosr temných, zemirých, tučných hnědi, hul/m- c siľsk '.K'ľJ duši- pil 111,1 - ľ r i a i r.t ist.. i: i -■ 't.dite. pu híam-deb, Když z neznámých přtern začinajj lidské metafory, piany a sny toužit po realizaci, nadchází čas podzimu. Přeludy, které byly až <lHipi.*ud rozprášeny v ncjvzdálcnéjšich sférách lidského kosmu a svými spektry zbarvnvaly jeho vysoká klenuti, se red stahuji k človeku, hledají teplo icho dechu, těsný, útulný úkryt v jeho domě, výklenek, v němž stojí jeho lůžko. Dům člověka se jako !hi liin-kv dilcv suna jádrem, kolem něhož zahušíují prostor všich-ni démoni, všichni duchové horních i dolních sfér. Skončil čas krásných klasických gest, latinské Frazeológie, jižních teatrálních zaobleni. Podzim vyhledává jadrnost. prostou sílu Dúrerů a Brcug-hclů. Forma puká přemírou hmoty, tvrdne na uzly ů suky, chytá hmotu do svých čelisri a klepet, utiskuje ji, znásilňuje, hnete a z rukou ji vypouští poznamenánu bojem jako klády zpola opracované, se stopami neobyčejného života, v grimase, kterou jim vtiskla do dřevěných tváři.
Takové a ještě jiné věci jsem říkal pustému půlkruhu parku, který jako by přede mnou ustupoval. Vyrážel jsem ze sebe pouze néktcrá slova tohoto monologu, buď proto, že jsem nemohl najit
odpovídající výrazy, nebo proto, že jsem promluvu jenom předstíral a chybějící slova jsem nahrazoval gesty. Poukazoval jsem na ořechy, klasické plody podzimu, příbuzné s pokojovým nábytkem, výživné, chutné a trvanlivé, E3řipominal psem kaštany, ty politurované modely plodů, ty kuličky jako stvořené dětem na hráni, potí zimní jablka, červenající dobrou, domáckou, prozaickou červeni na oknech bytů.
Vzduchem už začal prostupovat kouř soumraku, když jsem se vrátil do peň/iónu. Ve dvoře stály dva velké povozy, připravované k našemu odjezdu. Rozscdlani koně ržáli s hlavami ponořenými do pytlů s obrokem. Všechny dveře byly otevřeny dokořán, svicc planoucí na stole v našim pokoji plápolaly v průvanu. Ten rychle padajíc i soumrak, ti lidé, kteří v soumraku ztratili své tváře a spěšně vynášeli kufry, nepořádek v otevřeném znásilněném pokoji, to všechno budilo doiem jakési chvatné, smutné, opožděné paniky, jakési tragické, splašené katastrofy. Konečné jsme se usadili v hlubokých povozech, které se daly do pohybu. Ovanul nás temný, hluboký, hustý vzduch z poli. Vozkové z roho opojného ovzduší lovili dlouhými biči šťavnatá prásknuti a pečlivé vyrovnávali rytmus héhu koni, jejichž mohutné, rozestoupené, skvělé kyčle se kolébaly tmou uprostřed lehkého šviháni ocasů. Tak se nesly opuštěnou noční krajinou bez hvězd a bez světel jeden za druhým ty dva konglomeráty z koni, dunících koreb a supících kožených měchů, Chvílemi se zdálo, že se rozlámu ji a rozpadávají, jako krabi, kteří se v běhu dělí na čásri. Tehdy vozkové pevněji sevřeli otěže, sesbírali uvolněný dusot a stmelovali ho do ukázněných,
392
přesných t varu. Od rozsvícených luceren padaly do h luh i n non dlouhé sriny, protahovaly se, odtrhávaly a dlouhými skoky mizdy v divoké pust iné. Pokradmu unikaly na dlouhých rohách, aby se l>orom kdesi daleko, až u lesa, posmešnými gesty opičily po vozcích. Vozkové po nich rozmáchle praskali biči a nedali se vyvést z rovnováhy. Když isme vjeli mezi domy, mesto už spalo. V pustých ulicích tu a tam svítily lucerny, stvorene jakoby jen za tím účelem, aby ozářily nějaký dúm s nízkým patrem, nějaký balkon, nebo aby nám vryly do paměti nějaké číslo nad zavřenými vraty, Slepě, Zavřené obchůdky, vrata s vymletými prahy, štíry, jimiž cloumal noční vítr, zaskočené náhle v tu pozdní hodinu, ukazovaly svou beznadějnou opuštěnost, hlubokou osiřclost věci zůstavených sobě samým, věci Jitími zapomenutých. Sestřin povoz zabočil do postranní uličky, zatímco my jsme jeli na náměstí. Když |smc vjeli do jeho hlubokého stinu, koně změnili rytmus klusu. Bosý pekař na prahu otevřené chodby nás probodl pohledem svých temných oťi, okno lékárny, ještě bdící, nám podalo a zas schovalo malinový babám ve veliké baňce, Dlažba pod nohama koni zhoustla, ze spleteniny dusáni se vydělila jednoduchá a zdvojená klapnuti podkovami, stále řidší a výraznejší, a nás dům s oprýskanou fasádou se zvolna vysunul ze tmy a zastavil před povozem. Služka nám otevřela vrata, v tuce držela olejovou lampu s reflektorem. Na schodech rostly naše ohromné stíny a lámaly se až na klenbě schodiště, Byt byl nyní osvětlen jenom svíčkou, jejíž plamen se chvěl v závanech vzduchu vcházejícího otevřeným oknem. Tmavé tapety obrus in la plíseň souženi a horkosti mnohachuravých pokolení. Kusy starého nabyt-
|
ku, probuzené ze sna, vyburcované ze Svého dlouhého osamoceni, jako by na nás, kteří jsme se vraceli, hleděly s hořkým pochopením a trpělivou moudrosti. Jako by říkaly - Od nás neutečete, nakonec se vždycky musíte vrátit do kruhu našich kúuzel, protože jsme si už předem mezř sebe rozdělily všechny vaše pohyby a eesta, všechno vaše vstáváni a sedáni a všechny vaše budoucí dny a noci. M v cekáme, my víme . , , - Ohromné, hluboké postele, plné na sebe navršených chladivých pokrývek, čekaly na naše těla. Sliz noci už skřípěl pod náporem temných mas spánku, husté lávy, jež se chystala vyrazit, vylít ze stavidel, ze dveří, ze starých skrini, Z kamen, ve kterých povzdychával vitr.
REPUBLIKA SNU
Zde na varšavské dlažbe, v těch m d nech plných hJuku, žáru a opojeni sc v myšlenkách přenáším do vzdáleného města mých snů, můj pohled vzlétá nad ru plachou rozlehlou krajinu, zvlněnou jako Boži pJašr. sho/cný jako barevná plachta na práh nebe. Celý ten kraj nebe podpírá, drží je na s-.ih< barevné klenuté, mnohonásobné, plné cíchozu. triforii, růžic a oken do večnosti. Ten kra| rok 1A rokem vrůstá do nebe. vstupuje do červánku, v odlescích tč velké atmosféry se stává andělským.
lam. kde krajina má už takřka jižní charakter, je plavá sluncem, ztmavěla a spálená letním žárem, zralá jako hruška, tam leží -jako kočka na slunci - on, ten kraj vyvolený, ta zvláštní provincie, to místo jediné na světě. Je zbytečné vykládat ů tom nezasvěceni'm ľ Je zbvrečné vysvětlovat, že tím dlouhým zvlněným jazykem země, jimž rcn kraj oddychuje v letním úpalu, tím rozpáleným mysem k Jihu, tou odnoži osamocené vysunutou mezi osmahlé m^diU-skc vinice - se ten zapadlý méstys odděluje od ostatní krajiny a jde bez dnzotu. sám a sám, cestou dosud neptošlapanou, na vlastni pěst
1MS
zkouši být světem. To město a ta krapina se uzavřely v soběstačném mikrokosmu. na vlastni riziko sc zařídily pro sebe na samém břehu
věčnosti,
Předměstské zahrádky stoji jakoby na hraně světa a pres parkány hledí do nekonečnosti anonymní roviny Hned za branami města se krajina stává bezejmennou a kosmickou jako Kanaán. Nad tím skrojkem země, úzkým a ztraceným, sc ještě jedním otevřelo nebe. hlubší a rozlehlejší než kdekoliv jinde, nebe ohromné jako kopule, mnohaposchoďové, pohlcující, plné nedokončených fresek a improvizaci, leticich drapérii a prudkých naní-ln-vstoupeni.
Jak to vyjádřit? 7.atimco jiná mesta se rozvíjela ekonomicky, vyrostly z nich statistuke cifry, vzrostla početné - naše město sestoupilo k podsiatnosti. Zde se nic ncdéffi zbúhdarma, nic se nestane, nic, co hy nemělo hluboký smysl a nebylo předem promyšleno, Události zde nejsou jen efemérnim přeludem na povrchu, ale maji své kořeny v jádru věci a dosahuji podstaty. Zde se v každém okamžiku o něčem rozhoduje, příkladné a na věky věků. Všechny věci sc zde uskutečňuji pouze jedinkrát a neodvolatelné. Proto je vše, <o se tu stane, znamenáno tak velikou vážností, tak hlubokým důrazem a smutkem.
lid například dvorky tonou v kopřivách a plevelu, křivé a omšelé kulničky po pás zapadají do ohromných lopuchů, navršených až k okapům šindelových střech. Město žije ve znamení bvli - divoké, nadšené, fanatické vcľcmcc. vystřelující lacinou a planou zeleni, jedovatou, štiplavou a parazitickou. To byli hoři zažehnuté sluncem, průduchy listů pulsuji planoucím chlorofylem - armády
3í ?
kopřiv, rozbujclé a žravé, pohlcuji kvetnaté kultury, vtrhávaji do zahrad, přes noc zarůstají zadní nestřežené zdi domů a stodol, množí se v příkopech u cest. Je s podivem, jaká šílená, zbytečná a neproduktivní vitalita sídli v tom horlivém drobečku zelené substance, v tom derivátu slunce a spodní vody. Ze špetky cbloroFylu tvoří a buduje v žáru dni tu bujnou a planou tkáň, zeleného měkkýše, stokrát rozplozeného na milióny listových pliškú, zeleně prosvětlených a žilkovaných, prosvitajicich vodnatou, vegetativní bylinnou krvi. omšelých a chlupatých, s osttou, plevelnou a polní vůni.
V těch dnech bývalo zadní okno skladu našeho obchodu vedouťi do dvora potaženo zeleným bělmem, plne /clených odlesků, mihotáni listi, šustivých šumů, rozvlněných plátů zelené, monsrrózni rozbujelosti té dvorkové zrůdné abundance. Obchod se nořil do hlubokého siinu, pokrýval se všemi těmi mihotavými odstíny zelené, zelenavé odlesky vlnivŕ bloudily po celé hloubce klenuti jako v šumícím lese.
Mésto se do té rozbujelosti propadalo jak do staletého snu, umdlévající žárem, ohlušen, usem, a Spalo, Opředené stovkami pavučin, zarostlé býlim, zadýchané a pusté. V pokojích zelených od svlaéců na oknech, kalných a jakoby pod vodou, dohořivala |ako na dně staré láhve hejna much. navždy uvězněná a uravřená v bolestné agónii, rozvedené do monotónního a rozvlcklého naříkáni, do hněvivého a žalostného bzučeni. Okno v sobě zvolna shromažďovalo tu kraj kov i to u rozprášenou Faunu k poslednimu předsmrtnému pobytu: ohromní dlouhonozí komáři, kteří dlouho oťukávali stěny tichou vibraci bludných letů, až nakonec přistávali na
»91
okenních tabulích nehybní a mrtvi, celé genealogické stromy much a hmyzu, které vyrostly v tom okně, rozvetvené pomalým putováním po skle, rozmnožená pokolení těch mistrných okřidlenců. modravých, metalických a sklovitých.
Ve výkladech obchodů tiše šusti v horkých závanech velké světlé, slepé rolety a planou v tom jasu žíhané a zvlněně. Mrtvá sezóna sc důležitě roztahuje po pustých náměstích, po ulicích vymetených větrem. Daleké obzory načechrané a vzduté zahradami stoji v nebeském jasu oslněné a v bezvedomí, jako by právě slétly jak ohromná jiskřivá plachta z nebeských pustin - jasné, planoucí, pocuchané větrem - a za chvíli už, spotřebované, čekaji na nový náklad jasu. v němž se obnovuji.
Co dělat v takových dnech, kam utéci před žárem, před těžkým snem, jehož můra v horké poledni hodině tlačí na prsou? V rakových dnech matka někdy najimala povoz a vyjížděli jsme všichni, namačkáni v jeho černé korbě - přiruci na kozlíku se zavazadly nebo přichyceni na pérech , za město na ..Hurku" Vjížděl i jsme do pahorkovité, zvlněné krajiny. Osamocený kočát dlouho drkotal v úpalu, me/i pahrbky pnh, :i zař sval se du zlatého. Ijorkého prachu silnice.
Koňské hřbety se vypoukle napínaly, lesklé zadnice se pracovité vzdouvaly, co chvíli ovívané lehkým šviháním ocasů. Obruče sc pomalu otáčely a jejich osy kvílely. Náš landaur míjel plochá pastviska posetá krtinci, na kterých sc doširoka rozvalovaly krávy -rozsoehaté a rohaté - ohromné neforemné měchy, plné kostí, uzlin a výčnělků. Ležely tam monumentální jak kurhany a v jejich klidném pohledu se řrcadlily daleké, plynoucí horizonty.
199
Konečně jsme zastavili na „Hůrce", U zděné široké hospody. Stala ii samotě tni vodním předělu, na vyvýšené hranici mezi dvéma klcsaikimi oblastmi a jeii rozložitá střecha se rýsovala proti obloze.
Koně s obtížemi doklopýtali na vrcholek svahu, sami od sebe zamyšlené zasravovali, iako u závory oddělujici dva svéry Za předělem se otviral pohled na rozlehlou krajinu protkanou silnicemi, vybledlou a opalizujici iako světlý gobelín, obestřený ohromným ovzduším, modravým <i prázdným. Z té daleké zvlnené roviny vstaval vánek, čechral koňům hrivy a plyilul pod nebem vysokým a čistým.
Tady jsme hud zůstali na noc, nebo jsme na otcovo znamení pokračovali v cestě, dál do tuho kra|e rozlehlého jako mapa, doširoka rozvedeného silnicemi. Před námi se po vzdálených klikatých resiách sunuly povívá kut ľ nás předjely, v té dáleť sotva viditelné- Mířily světlou silnici lemovanou třešněmi do tenkrát ještě maKch lázni, stulených v úzkém lesnatém údolí, plném bubláni pramenů, rekouci vody a šclesiěnt listi-
V těch dávných dnech jsme si s kamarády poprvé vzali do hlavatú nemožnou a absurdní myšlenku, že poputujeme ještě dál, až za lázně, do země ničí a boží, do sporného a neutrálního pohraničí kde se ztrácely hranice států a větrná růžice se bezeilně roztáčela pod vysokým, naarhranvm nebem. Tam jsme se chtěli opevnit, stát se nezávislými na dospělých, dostat se za hranice jejich sféry, vyhlásit republiku mladých. Chtěli jsme zde ustavit nové nezávislé zákonodárství, nastolit novou hierarchu méřitek a hodnot. Měl to hvt život ve znameni poezie a dobrodružství, neustávajícího oslněni
a údivu. Zdálo se nám. že stačí jen rozbít bariéry a hranice konvenci, těch vyjetých koleji, do nichž byl uzavřen běh lidských záležitostí, aby do našeho života vtrhla živelnost, vdká záplava nepředvídaného, povodeň roman t i í k w h příhod a dějů. Chtěli jsme náš život podřídit tomuto ptoudu fabulujiciho živlu, inspirovanému přilivu dějů a události, a nechat se nést těmi vzdutvmi vlnami, bezvládně, oddáni pouze jemu. Dik h přírody byl v podstatě velkým vypravěčem. Z jejího nitta s vervou vytékal nezadržitelný proud fabulí, románů a epopeji. Celá atmosféra byla přeplněna na sebe namačkanými dějovými osnovami. Stačilo jen nastražit osidla pod nebem plným fantomů, naostřit kůl h tající ve větru a už se kolem jeho vrcholku třepotaly ulovené útržky románů.
Rozhodli jsme se, žc budeme soběsrační, že Si vytvořime nové životni principy, založíme novou éru, znovu uspořádáme svět, sice v malém, pouze pro nás, ale podle naši chuti a tak. jak se m bude líbit nám.
Měla to být pevnost, bunkr, opevněné místo vévodici okolí -napůl tvrz, napůl divadlo, napůl vizionářská laboratoř. Do jejího rámce měla být začleněna celá příroda. To divadlo jako u Shake* speara pronikalo do při rod v ničím neohra ničeno, vrůstalo dú reality, přijímalo impulsy a inspiraci ze všech živlů, pohybovalo se v ryr-mo velkých přílivů a odlivů přírodních koloběhů, 'ľady měl být průsečík všech procesů, jež probíhaly velkým tělem přírody, sem měly vcházet všechny zápletky a děje. jež snila její velká mlhavá duše. Chtěli jsme jako Don Quijúte zavést do našeho života řečiště všech historii a románů, otevřít jeho hranice všem intrikám, zápletkám
Ulil
4M"
■ peripetiím, které se rodi ve velké atmosféře, jež sama sebe překonává ve fantazírováni.
Přáli jsme si, aby okolí bylo ohroženo nejasným nehezpečim, proniknuto tajemnou hrubou. Pred tím nehezpečim A před strachem iMfli.- v naši pevnosti nacházeli bezpečný úkryt a útočište. A proto všude kolem běhaly smečky vlků, v lesích se potloukaly bandy loupežníků. Plánovali jsme bezpečnostni opatřeni a opevněni, připravovali jsme se k obleženi, plni slastného rozechvěni a príjemných obav, Naše brány pohlcovaly ty, kteři unikli zpod loupežnických nožů U nás nacházeli útulek a hezpeči.
Před naše brány tryskem přijížděly kočáry pronásledované divou zvěři. Hostili jsme důstojné a tajemné neznámé. Urápěli jsme se v dohadech, pokoušejíce se odhalit jejich inkognito. Navečer isme se všichni shromažďovali ve veliké hale a při mihotavém světle svíci jsme naslouchali jejich historkám a zpovědím- V jisté chvíli intrika, prostupujíc! jejich vyprávěni, překračovala rámec příběhu a vstupovala mezi nás - živá a chtivá oběti - a v pietni a náx di> svého nebezpečného viru. Nenadálá poznáni, náhlá zjeveni, nepravděpodobná setkání vstupovala do našeho soukromého života-Ztráceli jsme půdu pod nohama, ohroženi peripetiemi, které jíme sami rozpoutali. Z dálky k nám doléhalo vytí vlků. debatovali jsme o romantických zápletkách, sami napůl vtaženi do jejich víru, zatímco za oknem šuměla bezedná noc, plná nevyslovených tužeb, vroucných neobsáhnurelných zpovědi, nekonečná, nevyčerpatelná, tisíckrát propletená sama v sobě,
Ty dávné sny se dnes nevracejí bez důvodu. Nabiji se myšlenka.
že žádný sen, i kdyby byl sebevíce absurdní a neuskutečnitelný4 není na svéié nadarmo. Ve sněni je obsažen |akvsi hlad reality, jakýsi nárok, který realitu zavazuje, nepozorovatelné přerůstá v pohledávku, požadavek, v dlužni položku, která vyžaduje, aby byla pokryta. Už dávno jíme se vzdali našich snů o tvrzi a najednou po letech se našel někdo, kdo je zachytil, vzal vážně, kdosi naivní a s věrnou duší, kdo je vzal doslovně, za bernou minci, vzal je do ruky jako věc prostou a neproblematickou- Viděl jsem ho, mluvil jsem s ním. Měl oči nepravděpodobné modré. Stvořené ne k tomu, aby se dívaly, ale aby se bezedně modraly vesněni Vyprávěl mi. ftf když přisel do těch míst, o nichž mluvím, do toho anonymního panenského kraje, do té země nikoho - hilěd ucítil vůni poezie a náhody, ve vzduchu spatřil přelud mýtu a hotové obrysy zavěšené nad krajinou. V atmosféře našel přetvořené tvary naši koncepce, plány, fasády a tahulky. Uslyšel pobídku, vnirřní hlas jako Noe. když obdržel rozkazy a instrukce.
Navštívil ho duch naší koncepce, bloudící atmosférou- Vyhlásil republiku snů, suverénní teritorium poezie. Na tolika a tolika jitrech země, na plachtě krajiny rozhozené mezi lesy nastolil neomezené panství fantazie Vytyčil hranice, položil ?íikladt t\:/<-. ukuli proměnil v jedinou ohromnou růžovou zahradu. Pokuje pro hoaty. cely pro knntcmplaci v samotě, refektáře, dormitáře, knihovny . . . pavilóny osamocené uprostřed parku, besidky a helvedéry - . .
Když se někdo pronásledovaný vlky nebo loupežníky do v lete až k branám tvrze - je zachráněn. Ceká. ho triumfální přijeti. Svlékají z něho zaprášený oděv, svátečni, blažený a sřasmý vstupuje do
elyscjského váru, do růžově sladkosti ovzduší. Daleku za ním zůstala mesta a starosti, dny a jejích horečka. Vstoupil do nove slavnostní zářivé zákonitosti, setřásl zc sebe jako skořápku vlastni telo, shodil masku grimasy přirostlou kc tvári, z larvy se proměnil v moiýla a osvobodil se.
Modrooký neni architektem, je spiše režisérem. Režisérem krapn a kosmických scenérii. Jeho uměni spočívá v tom, že podchycuje záměry pŕirody, že umí číst v jejích skrytých tužbách. Neboř příroda je plná potenciálni architektury, projektováni a budováni. Co jiného dělali stavitelé velkých staletí? Naslouchali širokému patosu rozlehlých prostranství, dynamickým perspektivám dálek, mlčenlivě pantomimě symetrických aleji. Dlouho před Versailles se na rozlehlých oblohách letních večerů skládala oblaka do široce stavěných paláců, vzdušných megalomanie kých rezidenci, zkoušela ohromné a univerzální inscenace, seskupeni a uspořádáni. To velké teatrum neobsáhnuté!ně atmosféry má nevyčerpatelnou zásobu nápadů, plánů, vzdušných projektů - ha Lučinu je ohromnou, inspirovanou architekturu, ttauscenden tál ni, oblačnou urbanistiku.
Lidská díla maji tu vlastnost, že když jsou dokončena, uzaviraji se do *chc, odtthuji se od přírody, stabilizuji se na vlastních principech. Dílo Modrookého nevystoupilo z velkých kosmických svazků, setrvává v nich, zpola polidštěné, jako kentaur, začleněné do velkých přírodních koloběhů, ještě neukončené a stále rostoucí-Modrooký zve všechny k následováni, k budováni, ke spoluvytváření - vždy ŕ ve své podsratě jsme všichni snilky, bratry ve znamení ŕednkké lžicc, všichni jsme stavitelé . . ■
494
K O M Ľ T A
Toho roku byl konec zimy ve znamení neobyčejně příznivé astrnnn-mické konjunktury, Barevné předpovědi kalendáře červené prn-k véitily sněhem na okrajích rán. Od planoucí červené neděli a svátků padaly odlesky na polovinu týdne a tyto dny hořely v chladném, falešném, slaměném ohni: ošálená srdce bila na chvíli živěji, oslněná tou zvěstujici červeni, která nic nezvěstovala a byla pouze předčasným poplachem, barevnou lži kalendáře, namalovanou jiskřivou rumělkou na obálce týdne. Od Třech králů jsme noc co noc vysedávali nad bělostnou parádou stolu, lesknoucího se svicny a stříbrným nádobím, a donekonečna jsme vykládali pasiáns. Noc za oknem se hodinu od hodiny projasnm-.iiLi, telá pi.HJukrovaná a zářivá, plná neustále klíčících mandli a bonbónů. Měsíc, nevyčerpatelný prnměňovatel, pohroužený do svých pozdních měsičnich cvičeni, nám popořadě předváděl své fáze, stále jasnější a jasnější, vykládal SC ve třech figurách preťeransu, dubloval ve všech barvách. Už ZA dne Stál častokrát Stranou, předem připravený, mosazný a bc/ lesku     melancholický spodek se svým blyštivým
j05
žaludem - a čekal, až přijde na řadu A žati m přes jeho osamocený profil přecházela V tiché, hile, rozlehle pouti cela nebe beránku, jež bo Ledva překrývala meňavou rybí šupinou z perleti, na niž se navečer srážela barevná obloha. Potom se už dny ohraecly naprázdno. Vitr s hučením prulétával nad střechami, vymetal až do dna vystydlé komíny, budoval nad městem imaginární lešení a poschodí a potom je v rachotu krokvi a trámů zase rozhourával. Čas od času na vzdáleném předměstí vypukl požár. Kominici probíhali městem ve výšce střech a galerii pod měděnkovitOU, rozedra-nou oblohou. Když se přepravovali z jedné části města do druhé, snili u jeho vrcholků a korouhviček, v té nadoblačné perspektivě o tom, že jim vit r na chviličku otevírá víka střech nad dívčími pokoiiky a hned je zase za buch u je nad tou velkou rozbouřenou knihou města - nad tou fascinující četbou na mnoho dni a noci. Potom se větry unavily a ustaly. Do výlohy obchodu přiruči vyvěsil jarní látky a měkkými barvami vlny zlahodnélo ovzduší. Zbarvilo se levanduli, prokvetlo bledou rezedou- Sníh se scvrkl, zkrabatél jako kůže nemluvněte, nasucho vsákl do vzduchu, vpit kobaltovými závany, pohlcen nazpět rozlehlou klenutou oblohou bez slunce a oblaků. V bytech už tu a tam vy kvétaly oleandry, okna se otevírala a bezmyšlenkovité cvrlikáni vrabců naplňovalo pokoj v tupém zadumání modravého dne, Nad čistými náměstími se s pronikavým kvílením prudce střetávala hejna pěnkav, hýlů a sýkorek - a roz-prchávala se do všech stran, zmítaná závany větru, vymazaná, zničená v prázdném blankytu. Chvíli po nich v očich zůstávaly barevné skvrnky - hrst konfet naslepo rozhozených do jasného prostoru - a tály na dně oka v neutrálním azuru
Začala předjarní sezóna. Advokátšti koncipíenti nosili knirk] spirálovitě nakroucené vzhůru, vysoké tuhé límečky, a byli vzorem vkusu a elegance. Ve dnech podemletých vichřicí jako povodni, kdy se vitr s hukotem nesl vysoko nad městem, zdaleka smekali své barevné buřinky před známými dámami, opřeni o vítr, s rozevlátými SoSy, a S delikátním sebezapřením odvraceli pohled, aby své zbožňované nepřivedli do řečí. Dámy na chvilku ztrácely půdu pod nohama, ustrašeně vykřikovaly, obcvláté sukněmi, a když nabyly opět rovnováhy, s úsměvem odpovídaly na pozdtav. Odpoledne Be vítr utišoval, na pavlači čistila Adéla velké měděné kasttoly, které pod jejími doteky kovově chřestily. Nebe stálo nehybné nad Šindelovými střechami, zalknuté, protkané nebeskými cestami, Přirtiči, kteři přicházeli z obchodu něco vyřidit, kolem ni dlouho postávali na prahu kuchyně, opřeni o zábradlí, zpiti celodenním větrem, s hlavou zmatenou ohlušujícím vrabčím cvrlikáním. Z dálky přinášely závany větru ztracený refrén kolovrátku. Nebylo slyšet jejich tichá slova, pronášená polohlasně a jakoby nedbale - s nevinnou tváři - ve skutečnosti však vypočítaná na to, aby Adélu pohoršila. Adéla, ťatá do živého, prudce reagovala, rozhorčené jim spilala, celá ruměná, a její tvář, zšedlá a zmarnělá jarním sněním, se zardívala hněvem i vesel i m. Přiruči klopili oči s výrazem přehnané uctivosti, s hanebným pocitem zadostiučiněni, že se jim podařilo vyvést ji z rovnováhy.
Tak šly dny a odpoledne, všední události zmateně plynuly nad městem, na než jsme hleděli i výšky naši pavlače, nad labyrintem střech a domů, v kalném přisvitu těch šedivých týdnů. Po městě
40*
m 7
pobihali drátcnici a vyvolávali své služby, vzdáleny huknt itiťstn doplnilo čas od času vtipnou pointou mocné Slomovo kýchnuti; na nějakém odlehlém náměstí začala bláznivá TI uja, kterou popichováni kluku dohánělo k zoufalství, tancovat svou divokou sara-hartdu. pŕL niž k velké potěše luzy vysoko vyhazovala sukné, Závany vetru ty výbuchy pŕihlazovaly a zarovnávaly, roziecľovaly na šedivý monotónní sum, který pak jednotvárně vlekly nad morem šindelových střech v mléčném, kouřovém vzduchu odpoledne. Adéla se, opřena o zábradlí pavlače, nakláněla nad tim vzdáleným, vzrušeným Šumem města, lovila Z- něj všechny hlasitější zvuky a s úsměvem z nich znovu skládala zaniklé slabiky, snažila sc je pospojovat a vyčíst nějaký smysl z té velké, šedivé, vzdouvajíct se a opadávající monotónnosti dne.
řJyla to epocha mechaniky a elektřiny a na svět se Zpod křidel lidského génia vysypal celý pytel vynálezů. V mesiánských domech se objevily skříňky na doutníky opatřené elektrickým zapalovačem. Když sc otáčelo vypínačem, roj elektrických jisker zažehoval knot namočený v benzinu. Probouzelo to neslýchané naděje, Hudební skříňka \v wnru čínské pagody sc natočily klíčkem a hned začala hrát miniatúrni rondo a máčela se přitom jako kolotoč. Na rozích trylkovaly zvonky, křidélka dvířek se dokořán otvírala a odhalovala rak otáčející se kolov rát kov é jádro, rabatěrkový triolcc. Vc všech domech si pořizovali elektrické zvonky, Domácí život ovládl galva-nismus- Cívka izolovaného drátu se stala symbolem dohy. V salónech demonstrovali mladí elegáni Galvaniho jev, odměňováni zářivými pohledy žen. Elektrický vodič otvíral cestu k ženským
srdcím. Po vydařeném experimentu rozesílali hrdinové dne vzdušné polibky, provázeni ovacemi salónu.
Nemuseli jsme dlouho čekat a po městě se vyroiily velocipédy různých tvarů a velikosti. Filozofický názor na svět zavazoval- Kdo sc hlásil k myšlenkám pokroku, musel z toho pro sebe vyvodil patřičné důsledky a usednout na velocipéd. První byli samozřejmé advokáišti koncipienti, ta avantgatda nových ideji s nakroucenými knírky a barevnými buřinkami, naděje a výkvět naši mládeže. Rozhánějíce povykujici luzu, vjížděli mezi davy na ohromných hicyklech a tricyklech, jejichž drátěné špice jenom hrály. S rukama vzepřenýma O široká řidítka manévrovali z vysokého sedla ohromnou obručí kola, které vykrajovalo do rozveselené luzy vlnitou, klikatou linku. Některé z nich zachvacovalo apoštolské nadšeni. Vztyčovali se na svých rozehraných pedálech |ak ve třmenech a z výšky promlouvali k lidu, předpovídajíce novou šťastnou éru -spásu skrze bicykl ... A pak jeli dál uprostřed ovaci publika a u klaněli se na všechny strany.
Ale v těch velkolepých a triumfálních jízdách bylo i něco žalostné kompromitujíciho, jakési ošklivé bolestné skřipěni, jež působilo, že sc na vrcholu ttiumfu lámaly a měnily vc svou vlastní parodii Oni sami to museli cítit, když zavěšeni jako pavouci uprostřed té filigránske aparatury, rozkročeni na pedálech jako velké skákající žáby prováděli ty své kachní pohyby mezi doširoka roztočenou ■ iiirucí Jen krůček je dělil od sméšnosti a oni ho překračovali zoufali, načež skloněni nad řidítky zdvojnásobovali rychlost jízdy -rozcvičený chumel prudkého prohýbáni, který sám přes sebe metal
kozelce. Co je na tom divochů!1 Člověk tu ř moci nedovoleného důvtipu vstupoval do oblasti nevídaných ulehčeni, která však získával příliš levné, pod cenou, téméř zadarmo, ň tato disproporce mezi vkladem a efektem, toto očividné podváděni přírody, tato nadměrná rentabilita geniálního triku - to vše se vyrovnávalo parodii sebe sama. Jeli uprostřed živelných výbuchů smíchu, žalostni vítězové, mučednici své geniality - tak velká byla komičnost těch zázraků techniky.
Když můj bratr poprvé přinesl ze školy elektromagnet, když isme se všichni s vnitrním rozechvěním přesvědčovali dotekem o tom tajemném vibrujíc i m životě uzavřeném v elektrickém obvodu, otec se povznesené usmíval. V jeho hlavě dozrávala dalekosáhlá myšlenka, kruh dávno pojatých podezřeni SC smršťoval a uza-viral. Proč se otec usmíval, proč mu slzely OČÍ a panenky se protáčely v posměšném napodobeni zbožné uctivého výrazu? Kdo na to uměl odpovědět? Tušil snad za ohromujícími objevy tajemné sily sprostý trik, ordinérni intriku, průhlednou machinaci? Od té chvile se datuji otcovy laboratorní výzkumy.
Otcova lahoratoř byla prostá: několik kousků drátu svinutého do cívek, pat kádinek s kyselinou, zinek, olovo ä uhlí - to bylo celé vybaveni tohoto podivínského esoterika. Hmota - říkal a přitom stydlivě klopil oči a tlumené pofrkával - hmota, pánové , , . Větu nedokončil, což nám dovolovalo domýšlet se. že je na stopě nějakému drsnému žertu, že si z nás všech, jak jsme tam sedali, někdo bohapusté vystřelil. Otec se se sklopenýma očima té odvěké modle potichu vysmíval - Panta rheM - volal a pohybem rukou
naznačoval věčné krouženi substance. Odedávna toužil zmobiliz vat ty kroužící sily, jež v sobě skrývala, zkapalnět jeji tuhost, vytyčit cesty jejího vsep mni káni, transfúzc a vsccirkulace, jež byly vlastni jeji povaze. - Principium individuatíonis furda - rikal a vyjadřoval tim své bezmezné pohrdáni vůči tomuto hlavnímu lidskému principu- Pronášel to mimochodem, zatímco héhal podél drátů, s přivřenýma očima jemnými doteky zkoumal různá místa obvodu a odhaloval nepatrné rozdíly mezi potenciály. Dělal do drátů zářezy, skláněl se nad nimi a naslouchal, a už byl o desei kroku dál. aby stejnou činnost opakoval v jiném miste obvodu, /dálo se, jako by měl deset rukou a dvacet smyslů. Jeho rozptýlená pozornost pracovala na stu místech současné. Zádi i ý bud prnstnrvi neunikl jeho podezřeni. Skloněn nad drátem, navrtával ho v jednom bodě obvodu a najednou se prudkým pohybem vrhal za sebe na vyhlédnuté místo jako kočka a netrefil se, zahanben.
- Promiňte - obracel se náhle na ohromeného diváka, který přihlížel jeho manipulacím - promiňte, jde mi právě u teti kousinek prostoru, který zabírá vaše osoba, nemohl byste se na okamžik odsunout? - A chvatně prováděl svá blesková měřeni, obratný a zručný jako kanárek, hbitě poskakující v záchvěvech svých účelných nervů.
Kovy ponořené v roztocích kyselin, slané a k orodující v ré bolestné koupeli, začínaly ve tmě vodii proud. Probuzeny ze |W dřevěné zmrtvčlosti, monotónně notovaly, kovové zpívaly, jejich molekuly světélkovaly v neustálém soumraku těch pozdních smutečních dni. Neviditelné náboje vystupovaly k pólům, překračovaly
410
411
jc a mizely vc viřici temnotě. Sotva postřehnurelné svrbení, slepé hemiiťi se proudy probíhaly prostorem zpolarizovaným do koncentrický ch siločar, do kruhů a spirál rnaanetkkého pole. Hned tuP hned tam signalizovaly ze spáni přístroje, odpovídaly si opožděně, nepřesně, beznadějnými monosylabami - čárka, tečka - v přestávkách hluché letargie. Otec stál uprostřed tuch putujících proudů s bolestným úsměvem, utřesen tou zajiká vou artikulaci, ti m nešťastným osudem, jednou provždy uzavřeným a bezvýchodným, který' z neosvobozených hlubin signalizoval monotónně zmrzačenými poloslabikami.
Během svých výzkumů otec došel k ohromu j ieim závěrům. Prokázal například, ze elektrický zvonek, založený na principu tzv. Nccfnva kladívka, |i- nhvčt|na mystifikace. Nemohlo byt ani réti n tom, žc hy člověk vnikal do laboratoře při rody, ale právě naopak, to příroda vtahovala člověka do svých machinaci, skrze jeho experimenty dosahovala svých vlastních cílu, které směřovaly neznámo kam. Můj otec se u oběda dotykal střenkou lžičky ponořené do polévky nehtu svého palce a v lampě to náhle začalo drkotat jako Neefův zvonek. Celá ta aparatura byla pouze zbytečnou záminkou, nepatřila k věci, Neefův zvonek byl pouze místem, do něhož SC sbíhaly jisté impulsy substance, které si hledaly SvOu Cestu skrze lidský důvtip, Příroda chtěla a jednala, clůvék byl OSCilujici Střelkou, člunkem tkalcuvskéhu stavu, vystřelujícím hned sem, hned tam podle její vůle. Člověk byl pouze jednou složkou, jednou části Neefova kladívka,
Kdosi prohodil slovo „mesmerismus" a otec se ho hbitě chytl,
412
Kruh jeho teorii se uzavřel, nalezl svUj poslední článek Člověk byl podle réto teorie pouze přestupní stanici, chvilkovým průsečíkem mesmerických proudů, proplétajících se sem a tam v Lůně věčné hmoty. Všechny vynálezy, jimiž triumfoval, byly nástrahami, d^ nichž ho vábila příroda, pastmi neznámého. Otcovy experimenty začaly nabývar charakteru magie a kouzelnicrvi. dostávaly příchuť žonglérské parodie. Nebudu mluvit o rozličných pokusech s holuby, které manipulaci s hůlkou rozděloval na dva, na tri, na deset, aby je potom postupné s velkým úsilim vmanipulnvával nazpátek. Odkláněl klobouk a oni jeden za druhým třepotavé vylétali, vraceli se do reality v plném počtu, a jejich rozvlněná, pohyhlivá, vrkající hromádka zaplňovala stůl. Občas otec v neočekávané chvíli pokus přerušil, zůstal nerozhodné stát s očima přivřenýma a po chvíli drobnými krůčky odběhl do chodby, kde vsunul hlavu do větráku v komíne. Byla tarn tma, hlucho od sazi a blažené jak v samém středu nicoty, teplé proudy putovaly nahoru a dolů- Otec přivřel oči a chvíli stál v té teplé, černé nicotě, Všichni jsme cítili. Že tento incident k celé věci nepatřil, odehrával se jaksi vně jejich kulis, a v duchu jsme vždycky všichni přimhouřili oko tiad tímto okrajovvm faktem, který náležel ke zcela jinému řádu věci.
Můj otec měl ve svém repertoáru kusy skutečně deprimující, prostoupené hlubokým smutkem. Židle v naší jídelně měly vysoká, krásně vyřezávaná opěradla, byly to jakési girlandy z listí a květů v realistickém provedeni, ale sračilo, aby se jich otec dotkl, a opěradla náhle nabývala ncobyčeiné vtipné fyziognomie, neurčité pointy, začala se vlnit a významné pomrkávat a bylo to nevýslovné
zahanbujÍCi, téměř nesnesitelné, dokud však rn mrkání nezačalo nabývat zevla určité podoby, nepřemožitelně podmanivé, a někteří i přítomných začali vykřikovat: - Teta Vanda, jak je Bůh nade mnou, to je teta Vanda! - dámy začaly pištět, nchoť to bvla teta Vanda jako živá, ne, ona nás opravdu navštívila, už seděla a vedla ten svůj nekonečný monolog, během něhož nikoho nepustila ke slovu Otcovy zázraky samy sebe obracely vniveč, protože toto nebyl žádný přízrak, byla to skutečná teta Vanda v celé své obyécpnns-ri a všednosti, a na nějak v zázrak nedovolovala ani pomyslet-
Než přejdeme k dalším událostem té památné zimy, musíme se ještě v krátkosti zminit o jistém incidentu, o němž naše rodinná kronika diskrétně míči, Co se stalo se strýcem Edvardem'-' E]říjel k nám tenkrát na návštěvu, nic netuše, překypuje zdravím a podnikavosti, ženu a dcerku zanechal na venkově, kde obě toužebné očekávaly jeho návrat - přijel výborně naladěn, s úmyslem trochu se tady, daleko od rodiny, pobavit a rozptýlit. A co se stalo: Otcovi, pokusy tia něho zapůsobily oslnivým dojmem. Hned po jeho prvních předsravenich vstal, svlékl si plášť a dal se mu zcela k dispozicí. Bezvýhradně!! To slovo pronesl se zavilým pohledem a potvrdil ho pevným stiskem ruky. Míip nice pochopil. Ujistil SC, zda Strýc nemá tradiční připomínky k „principinm indivrduaiinms". Ukázalo se. že nemá žádné, vůbec žádné Strýc byl liberální a bez předsudků. Jeho jedinou touhou bylo sloužit vědě.
Zpočátku mu nice ícšté ponechával jistou svobodu Dělal si prípravy k zásadnímu experimentu. Strýc Edvard využil své svobody k tomu. ahy se trochu porozhlédl po městě. Koupil si vduiipéd
okázalé velikosti a objížděl na jeho ohromném kole náměstí a z výšky svého sedla nahlížel do oken v prvním poschodí. Když projížděl kolem našeho domu, elegantně smekal klobouk na pozdrav dámám, které staly v okně. Měl knírek nakroucený do spirály a malou špičatou bradku. Zakrátko se však přesvědčil, že velocipéd ho není schopen uvést do hlubších tajemství mechaniky, že tento geniální přistroj není s to poskytovat mu trvale metafyzické vzrušení- A tehdy začaly pokusy, během nichž sc ukázalo, jak bylo nezbytné, aby strýc neměl žádné předsudky vůči „principium individuationis" Strýc Edvard neměl nic proti tomu, aby se pn dobro vědy nechal Fyzicky zredukovat na holý princip Neefova kladívka, Bez žalu přistoupil na pustu pnou redukci všech svých vlastnosti za účelem obnaženi své nej hlubší podstaty, totožné, jak ciril odedávna, h právě uvedeným principem.
Otec sc uzavřel ve své pracovné a začal s postupným rozborem spletité osobnosti strýce Edvarda, s mučivou psychoanalýzou, rozvrženou na řadu dni a noci. Stůl v pracovně se začal zaplňovat rozloženými komplexy strýcova ega. Zpočátku se ještě strýc, silné zredukovaný, ůčasmil s námi jídla, pokoušel sc zapojovat do našich rozhovorů, jednou sc ještě projel na velocipédu. Potom, když viděl, jak je stále rozloženější a rozloženější, toho nechal- Objevil se u něho jistý druh studu, charakteristický pro stadium, v němž se nacházel. Vyhýbal se lidem. Otec se zut i m stále více přibližoval k cíli svého snaženi. Zredukoval strýce na nezbytné minimum, jedno po druhém odstranil všechno nepodstatné. Umístil ho do výklenku vysoko ve zdi schodiště a jeho elementy uspořádal podle principu
414
415
Leclanchcova svazku. Zeď byla v těch mistech zplesnivélá a houba tam rozprostírala svou belavou pleteninu, Otec bez zábran čerpal z celého kapitálu strýcova entuziasmu, roztáhl jeho útek po celé délce chodby a levého křidla domu. Posunoval se tia štaflích podél steny tmavé chodby a zatloukal do ni hřebičky po celé dráze strýcova přítomného života
Za těch kouřových žlutavých odpoledni byla téměř úplná tma. Otce SÍ vypomáhal zapálenou svíčkou a zblízka osvětloval ztrouchnivělou zeď piď po pídi. Podle některých verzi prý nakonec strýc Edvard, jenž se až dosud tak hrdinné ovládal, projevil jistou netrpělivost, Říká se dokonce, že došlo k prudkému, třebaže opožděnému výbuchu, který jen tak lak že nezmařil téměř už dokončené dílo- Ale instalace byla už hotová a strýc Edvard, jenž byl po celý svůj život vzorným manželem, otcem a obchodníkem, se i v této své poslední roli nakonec podřídil vysil nutnosti.
Strýc fungoval znamenité- Nestalo se, že by vypověděl poslušnost. Když vysel ze své propletené komplikovanosti, v niž se předtím tolikrát ztrácel a zamotával, nalezl konečně čistotu jednolitého a přímočarého principu, femuz měl Od této chvíle bezvýhradně podléhat. Výměnou za svou obtižné /aznamenatelriou různorodost ziskal nyní jednoduchou ti neproblematickou nesmrtelnost. Byl šťastný? Na to je zbytečné se ptát. Ta otázka má smysl pouze tehdy, jde-li o bvtosti, v nichž je obsaženo bohatství alternativ a možnosti, diky čemuž se aktuální realita muže stavět do protikladu vůči zpola reálným možnostem a může se v nich odráža. Ale strýc F.dvard neměl žádné alternativy, protiklad šťasmv - nešťastný
pro něho neexistoval, protože on byl až k neizazši mezi totožný sám se sebou. Nemohli jsme nepociťovat jisté uznáni, když jsme viděli, jak přesné a bezchybné funguje- Dokonce ani jeho žena, teta Tereza, když v a nthakou dobu přišla v manželových stopách, se nemohla udržet, abý každou chvíli nezmáčkla knoflik, který ji umožňoval slyšet ten zvučný, křiklavý hlas, v němž rozeznávala dávný rémbr manželova hlasu, když se rozčiloval. Co se týká dcerky Edy, mohli hychom říci. že ji otcova kariéra nadchla. Později jsem se sice právě ;i stal předmétem jistého druhu odplaty, již se pomstila za čin mého otce, ale to už je jiná historie.
II
Dny míjely, odpoledne se prodlužovala. Nevěděli jsme. jak s nimi naložit. Nadbytek času, ještě syrového, ještě planého a nevyužitelného, prodlužoval večery prázdnvm stmíváním. Když Aděla umyla nádobí a uklidila kuchyň, bezradné stála na pavlači a bezmyšlenkovitě hleděla do bledě růžovějících večerních dálek. Její krásné oči, jindy tak výmluvné, se v tupém zamyšlení obracely v sloup - vypouklé, velké a lesknoucí se. Její pleť, ke konci zimy matná a nasedla od kuchyňských výparů, se nyni pod vlivem larní gravitace měsíce, narůstajícího od čtvrti do čtvrti, omlazovala a nabývala mléčných odlesků, opálových odstínů a emailových pablesků. Triumfovala teď nad přiručimi, kteři pod jejími temnými pohledy ztráceli sebciistoru, vypadávali z role blazeovaných návštěvníků hospod
4 1 h
417
a nevěstinců; vzrušeni jejím novým půvabem hledali jinou půdu pro sblíženi a byli ochotni cinh ústupky pro dubro nového uspořádáni vztahů a hotovi uznat pozitivní fakta.
Otcovy experimenty navzdory všemu očekáváni nezpůsobily pTťvr.ir .. normálním živote. Naočkování mcsmerísrnu do cela novodobé fv/ikv nebylo příliš plodné, Ne snad proto, že by v Otcových objevech nebylo am zrnko pravdy, Ale o úspěchu ideje uerůzhoduic její pravdivost Náš metafyzický hlad má své meze a velmi rychle bývá nasycen, Otec stál pravé na prahu nových převratných odhaleni, když se do našich řad, do rad jeho vyznavačů a náslc-dovnikú, začala vkrádat nechuť a ochablost. Stále častejší byly projevy netrpělivosti, které přerůstaly v otevřené protesty, Naše povaha se bouřila proti porušováni a uvolňováni základních zákonů, měli jsme po krk zázraků, toužjh jsme vrátit se ke staré, důvěryhodně a solidní próze odvěkého řádu věci. A orec to pochopil. Pochopil, že zašel příliš daleko, a zabrzdil let svých myšlenek. Kroužek clcjy»ninich adeptek a adeptů s na k mučenými kníry se každým dnem zmenšoval. Otec, ktetý chiél ze všeho se cti vycouvat, zamýšlel právě ohlásit své poslední, závěrečné vystoupeni, když tu náhle nová událost obrátila všeobecnou pozornost zcela neočekávaným směrem.
Když se jednoho dne můj bratr vrátil ze školy, přinesl nepravděpodobnou, a presto pravdivou zprávu ú brzkém konci svéta Poručili jsme mu. aby ji zopakoval, mysleli jsme, Že jsme se přeslechli. Ale ne. Právě tak zněla ta nevétohodná, ta - at se to vzalo z kterékoliv stránky - nepochopitelná zpráva, Ano, právě takový, jaký
byl, nehotový a neukončený, v náhodném bodě času a prostoru, bci uzavření účtu a aniž dosáhl nějakého cíle. jaksi v polovině vrty, bez tečky, hez vykřičníku, bez soudu a bez božího hněvu - uprostřed nejprátelštějsich vztahů, loajálně, podle oboustranné dohody a oboustranně uznávaných zásad - měl svět natáhnout brka, prosíc a neodvolatelně. Ne, nemělo to být eschatologické, proroky odedávna předpovídané tragické finále, poslední jednáni božské komedie. Ne, byl to spíše cykliscicko-cirkusový, hopla-cskamotér-ský, velkolepé hokuspokusuvý a poučně experímentálni konec světa - provázený ovacemi všech duchů pokroku. Nebylo téměř nikoho, komu by hned nekápi do noty. Vyděšeni a protestující bvli okamžité umlčeni, Proč nechápali, že toto je prostě neslýchaná šunce, konec světa na výši doby, nej pokrokovější, volnomyšlenkářský, prostě slavný konec světa, který dělá čest Nejvyšši Moudrosti? Zanícené se přesvědčovalo, na lístcích vytržených z notesu se kreslilo ad oculos, nevyvratitelně se dokazovalo, oponenti a skeptikově byli rozdrceni. V ilustrovaných časopisech se objevily celostránkové rytiny, anticipované obrazy katastrofy, efektně na inscenované. Bylo na nich vidět zalidněná města zachvácena nočni panikou, pod nebem blýskajícím světelnými znameními a jevy. Bylo vidět ohromující činnost vzdáleného bolidu, jehož parabolický vrchol, směřující ncusiále k zeměkouli, setrvával na obloze v nehybném leiu a přibližoval se rychlosti tolika a mlíka mil za vteřino Jak v cirkusové manéži vzlétaly klobouky a buřinky, vlasy vstávaly na hlavách, deštníky se samy od sehc rozevíraly a pod ulétajicimi parukami se obnažovaly lysiny - pod černým a ohromným nebem, jež probleskovalo současným alarmem všech hvězd.
5 I C
4 19
Do našeho života se vlilo cosi vznešeného, jakýsi entuziasmus a nadšeni, jakási vážnost a slavnostnost vstoupila do našich pohybů a ťo/sirl.i naše hrudi kosmickým dechem. Zeměkoule každou not vřela slavnostním ruchem, solidární extázi tisíců. Noci byly černé a ohromné- Kolem Země houstly v nespočetných rojich hvězdné mlhoviny. Ty roje, obsypané prachem meteorů, byly rozmanité rozmístěny v černých planetárních prostorech, od propasti k propasti. Utápěli jsme se v těch nekonečr ých prostorech a téměř jsme ztráceli Zemi pod nohama, byli jsme de -orientováni, popletli jsme si všechny směry, viseli jsme jak protit oáci hlavou dolů nad odvráceným zenitem a putovali |smc po hvť xlných shlucích, ukazujíce si nasliněným prstem přes celé světelné tuky od hvéřdy k hvězdě. Tak jsme putovali oblohou v protáhlé neuspořádané rojnici, rozběhnuti do všech stran po nekonečných stupních noci - emigranti z opuštěné zeměkoule, pustošici nesmirné množstvi hvězd. Poslední bariéry padly a cyklisté vjeli do černého hvězdného prostoru a vzepjati na zadnic h kolech svých velocipédů, pokračovali v nehybném letu planetární prázdnotou, jež se otevírala Btálc novými a novými souhvězdí mi. Jak tak letěli po té slepé koleji, vytyčovali cesty a mezníky hezesné kosmoflrafie. ale v podstatě vlastně setrvávali v planěními Ili ;-irj.i:. áTin ako saze. j.ikn kdylv. vMiii.i lihnu iio 'vi—i iu od kamen, do ié poslední mety a cíle viech těch slcpvch letů.
Po krátkém rozháraném dni. zpola prospaném, se otevírala noc jako ohromná rojná vlast- Davy se vylévaly do ulic, obsypávaly náměstí, hlava na hlavě, jako kdyby se otevřely bečky kaviáru, jenž se valil jako potoky lesklých broků, plynul jako řeky pod noci
černou jak smůla a hučící hvězdami. Schody se prolamovaly pod nhou tisíců, ve všech oknech se objevovaly zoufalé Fipůrky, lídé--zápalky na pohyblivých dřivkách překračovali v náměsičném opojeni parapety, vytvářeli živé řetězce jako mravenci, pohyblivá Báť kupeni a - leden na ramenou druhého - sloupy splývající z oken na plochy náměstí, ozářené jasem smolných beček.
Odpusťte mi, prosím, jestli při popisu těchto scén plných nahromaděni a vřavy upadám do nadsázky, mimovolně si bera za vzor jisté staré rytiny z velké knihy neštěstí a katastroF lidského rodu. Vždyť směruji k jedinému praobrazu a tato mcRalomanická nadsázka, ohromný patos těchto scén dokazuje, že jsme zde vyrazili dno odvěkého sudu vzpomínek, jakéhosi prasudu mýtů a vnikli jsme do předkidské noci, plné huhlajících živlů a klokotající anamnézy, a nemůžeme už tu rozpoutanou záplavu zadržet Ach, ty ryhné a rojné noci, zarybněné hvězdami a lesknoucí se šupinami, ach, ta hejna tlamiček neúnavné lokajících drobnými doušky, hladovými hlty všechny ty ruzvodiiéné, nevypité potoky těch černých, hustých tioci! Do jakých Fatálních vrší, do jakých žalostných nevodů táhla ta temná pokolení tisíckrát rozmnožená?
O nebesa těch dni, celá ve světelných znameních a meteorech, poškrtaná výpočty astronomů, risickrát okopírovaná, ocifrovana, označená algebraickými vodoznaky. S tvářemi zhlankytnélými slávou réch noci jsme putovali po nebesích pulsujících výbuchy vzdálených slunci v siderickém oslněni - my, lidské zástupy, plynoucí širokým proudem po mélčinách mléčné dráhy, rozlité po celé ohloze, lidský potok, nad nimž se vznášeli cyklisté na svých
421
pavoucích aparátech. Ó hvězdná aréno noci, pokreslená až k nej-zazšim hranicím evolucemi, spirálami, arkány a kličkami těch elastických jízd, ó cykloidy a epicykloidy, v zápalu jízdy popravo-vaně v nebeských zákoutích, ztrácející drátěné špice a lhostejné se lesknoucí obruče a dojíždějící holé. už pouze na čisté cyklistické ideji, k zářivému cíli! Od oněch dni se datuje vznik nové konstelace, do Zverokruhu bylo navždy přijatu třinácté souhvězdí, jež od té doby rári na obloze našich noci: Cyklista. Byty, pozocvirané za oněch noci skrz naskrz, zely prázdnotou ve světle ptudec blikajících lamp. Okenní zácluny, tozhozené daleko do noci, se vlnily a rady pokojů stály v ustavičném všeobj i majícím průvanu, který' je prnvrcá-val neustávajicim, prudkým alarmem- To strýc Edvard alarmoval-Ano, konečné ztratil trpělivost, zpřetrhal všechna pouta, podupal kategorický imperativ, porušil předpisy své vysoké morálky a zvonil na poplach- Chvatné jsme ho zastrkovali nazpět pomoci dlouhé tyče, hadry na nádobí jsme se snažili zastavit ten prudký výbuch. Ale Strýc i takto ucpaný divoce rámusil, drnčel celý bez sebe, neovládal se, už mu bylo všechno jedno, a s rim drnčením z něho unikal život, před našima očima se zaléval krvi. nemilosrdně, v osudném vzplanuti. Cas od času kdosi na chvilku vcházel do prázdných místnosti provrtávaných tim prudkým poplachem, mezi lampami, jež hořely vysokým plamenem, po špičkách přeběhl pár kroků od prahu a váhavě se zastavoval jako by něco hledal. Zrcadla ho beze slova pojimala do svých průzračných hloubek a mlčky se o něho mezi sebou dělila. Strýc Edvard rámusil z plna hrdla skrze všechny ty světlé, prázdné místnosti, a i sám hvězdný
dcvcrtČT, jehož užilo špatné svědomí, jako by sem přisel spátli." zločin, po kradmú prchal z bytu, ohlušen tim rámusem, a mířil ke dveřím, provázen citlivými zrcadly, která ho propouštěla svým blyštivým špalírem, ZAtímCO do jejich hlubin se různými směry po špičkách rozbíhal houf poplašených dvojníků s prsty na ústech.
Nad námi se znovu rozviralo nebe SC svými nesmirnými prosnou mi, posetými hvězdným prachem- Na nebi SC noc co noc ui ve večerních hodinách objevoval fatální bolid, šikmo nakloněný, zavěšený u vrcholu své paraboly, nehybně nasměrovaný k Zemi. hez výsledně polykající tolik a tolik mil za vteřinu- Všechny pohledy s^- o h racci y k němu, zarimeo on, kovově Lesklý, oblého tvaru, ve svém vypouklém jádru o něco zářivější, odváděl s matematickou přesnosti svou denní dávku. Jak těžké bylo uvěřit, že tento malý červiček, nevinně zářiči uprostřed nespočetných hvězdných rojů, je ohnivým prstem Baltazarovým, jenž zapisuje na tabuli nebe zkázu naši zeměkoule, Ale každé dítě umělo zpaměti ten osudný vzorec, označený symbolem mnohonásobného integrálu, z něhož po určeni hranic vyplývala naše nevyhnutelná záhuba. Co nás ještě mohlo zachránit?
Zatímco luza se rozbíhala po veliké noci a ztrácela se mezi záři hvězd a kosmických úkazů, Otec potají sedával doma. On jediný znal tajné východisko z této pasti, znal zákulisí kosmologie a v duchu se smál- Zatímco strýc Edvard zoufale alarmoval, ucpaný hadry, OtCC potichu sir kal hlavu do komína od kamen. Bylo tam ticho a tma jako v pytli- Byl to poklidný přistav prosycený teplým vzduchem a sazemi. Otec se pohodlné usadil a blaženě přivřel OČi-
4 11
421
A do tollutú černého skafandru domu, vynořujictho sc nad střechou do hvézdnaré noci, padal téměř neznatelný hvězdný paprsek a lomené, jako ve sklech dalekohledu, klíčil skrze světlo v ohnisku, počínaje zárodkem v temné retorru komína. Otec opatrné i Kácel šroubem mikrometru a do zorného pole dalekohledu se zvolna vysunovalo to fatální těleso, jasné jako měsíc, přes čočku viděné jako na dlani, plastické, zářiči svým vápenným reliéfem v mlčící černi planetární prázdnoty. Bylo trochu krtičnaté, zbrázděné neštovicemi - rodný bratr Měsíce, ztracený dvojník, vracející se po tisícileté pouti k mateřské zeměkouli- Múj otec si ho zblízka posunoval před vytřeštěným okem jako bochník švýcarského sýra, husté dírkovaný, světle žlutý, ostře osvětlený, pokrytý bílou vyrážkou malomocenství. S rukou na šroubu mikrometru, s okem i iskrivé oslneným světlem okuláru sunul otec chladný pohled po jeho vápe iiiitém glóbu a viděl na jeho povrchu spletitý nárys choroby, jež sžírala jeho vnitřek, klikaté chodbičky čcrvoiočc - tiskaře, pod rývajici sýrovitý červivý povrch. Otce se Otřásl, zpozoroval svůj omyl, nebyl to Švýcarský sýr, byl to zcela zřejmě lidský mozek, anatomický preparát mozku s celou jeho složitou stavbou, Otec jasné viděl hranice mezi plochami, záhyby šedé hmoty. Když silněji napnul /rak. rozeznával dokonce téměř neznatelná písmena nápisu, jež se v různých směrech rozbíhaly po spletité mapě polokoule. V\ p,KÍ;i|n [n. lako by ten mozek byl o mámen chloroformem, jako by tvrdě spal a ze spanki. st Nn/eně usmíval. Když otec přišel na k lnu b tomu úsměvu, spatřil skrze propletenou kresbu na povrchu podstatu celého jevu a v duchu se usmál. Co všechno nám nevyjeví
4Z4
vlastni důvěryhodný komín, temný jako sud prachu. Skrze závity šedé hmoty, skrze drobnou granulaci krápníků rozeznal otec jasně prosvitající obrysy embrya v charaktcrisiicky skrčené pozici, s pěstičkami u tváře, jež spiilo hlavou dolů svůj blažený sen v jasné vodé amnionu. V té pozici ho otec zanechal. S úlevou vstal a zavřel dvířka větráku.
A dál už nic. Jak to, a co jc s tím koncem světa, kde je velkolepé finále po tak skvěle tOzvinuté introdukci? Sklopeni oči a úsměv. Vkradla sc snad do výpektú né|aká chyba, malý omyl do sčítáni, tiskařský šotek do přepisováni čísel? Nic takového. Výpočty byly přesné, do číselných sloupců sc nevloudila ani jedna chybička. Co se tedy stalo? Poslouchejte prosím. Bolid pádil zc všech sil, hnal se tryskem jako ambiciózní oř, aby včas dosáhl svého cíle. Móda sezóny béžela vyrovnaně s nim. Nějakou dobu letěl bolid v čele epochy, již vriskoval svou podobu i jméno. Potom se úba zdatné póly srovnaly a klusaly vysílené v jedné rovině, naše srdce tloukla solidátné současné s nimi, Potom sc však móda zvolna vysunula 0 delku nosu dopředu a předběhla neúnavný bolid. Tento milimetr rozhodl o jeho osudu. Rozhodl O něm s konečnou platnosti - kometa byla předstižena. Naše srdce už vyrovnala krok s módou a slavný bolid nechala za zady, lhostejně jsme sc d i val i, jak se zmenšoval a bledl, až nakonec zůstal rezignované stát na obzoru, nakloněn na bok, a zbytečné vytáčel poslední zatáčku své zakřivené dráhy, vzdálený, modravý, už navždy neškodný, Sila jeho aktuálnosti se vyčerpala, o poraženého se už nikdo nezajímal. Ponechán sám sobě, potichu uvadal uprostřed všeobecné lhostejnosti.
425
Se svěšenou hlavou jsme se vraceli ke svým všedním povinnostem, bohatíi o jedno rozčarováni Chvatně isme smotávali kosmické perspektivy, život se vracel do vyjetých koleji, V těch dnech jsme neustále spali, ve dne v noci, dospávali jsme ztracený čas Leželi jsme jeden vedle druhého v temných bytech, přemoženi spánkem, unášeni vlastním dechem po slepé koleji bezhvézdných snú, Tak jsme plynuli a vlnili se - pisklavá břicha, kobzy a dudy, probíjeli jsme se svvm zpévavým chrápáním všemi cestami ted už uzavřených a bezhvézdných noci. Strýc Edvard umlkl navěky. Ve vzduchu jcšrě visela o7véna icho alarmujícího zoufalství, ale on sám už nežil- Život z ného vyprchal tím drnčíc i m záchvatem, obvod se otevřel a on sám bez překážek vystupoval na stále vyšší a vyšší stupné nesmrtelnosti, Jediný otec bdél v temném bytě a potichu se ploužil po pokojích plných zpévavého chrápáni. Občas otvíral větrák od komina a s úsměvem nahlížel do jeho temného nitra, kde spal světelným spánkem s věčným úsměvem Homun kulu*, uzavřený ve skleněné ampulce, oblity plnosti světla jako neonem. Už o něm bylo jednou provždy rozhodnuto, byl přeškrtnut, odložen ad acta - stal se archivní položkou ve velké registratuře nebe.
VLAST
Pn mnoha komplikacích a změnách osudu, které nemám v úmyslu zde popisovat, jsem se konečně ocitl za hranicemi, v zemi, o niž jsem roužehné snil v době mého mládí. Mé dávné sny se naplnily příliš pozdě a za okolnosti zcela odlišných od těch, jež jsem si vysnil. Přišel jsem do té země ne iako vítěz, ale jako životni ztroskotanec. Ten kraj, jenž jsem si přestavoval jako scenérii mych triumfu, se nyní Stal terénem ubohých, neslávnych malých pádu, v nichž jsem jednu po druhé ztrácel své vysoké pyšné aspirace. Bojoval jsem už pouze o holý život a chránil jsem, seč isem mohl, svou ubohou skořápku před rozhítim a celý ztrápený, hnán vrtkavým osudem hned sem a hned tam, jsem nakonec dorazil do onoho středně velkého provinciálního města, v němž podle mých mladických snů měla stát moje vila, útočiště starého slavného mistra před povykem světa. Ani jsem nevěnoval pozornost ironii osudu, skryté v běhu udalosti, a zamýšlel jsem nějaký čas se tam zdržet, někile sc přikrčit, přezimovat, možná, snad, než události dostanou nový spád Bylo mi úplné icdno, kam mé nsud zavane. Půvab kraje pro mě nenávrat -
■12 i,
42 7
nŕ uhasl, byl jsem ztýraný a zbědovaný a toužil jsem už jedině po klidu. Stalo sc však něco jiného. Došel jsem na své cestě patrné k nejakému bodu zvraiu, k c zvláštnímu /a krůtu v mém Osudu, moje existence se začala neobyčejně stabilizovat. Mél jsem pocit, jako bych vstoupil do nějakého příznivého proudu. Kamkoliv jsem sc obrátil, lidé,hned nechávali stat svou práci, jako by na mé čekali, a v jejich očích jsem viděl ten mimovolný záblesk pozornosti, to okamžité rozhodnuti, ochotu mi posloužit, diktované jakoby nějakou vyšší instanci. Byl to samozřejmě klam vyvolaný rim náležitým sběhem všech okolnosti, tim, jak zručné prsty náhody, jež mne Iakoby v náměsíčném transu vedla od jedné události ke druhé, obratně Spojovaly články mého osudu. Neměl jsem ani čas sc tomu divit, teti příznivý obrat v mém osudu byl od začátku provázen jakýmsi smířeným Fa ta J ismem, jakousi hlazenou trpnosti a důvěřivosti, jež mi kázaly podřídit sc bez odporu gravitaci události. Pociťoval jsem to maně jako zadostiučiněni mým dlouho neukojeným potřebám, jako hluboké nasyceni věčného hladu zavrhovaného a zneuznaného umělce - zde byly konečně náležité oceněny mé schopnosti. % kavárenského hráče, který bral zavděk jakoukoliv prací, jsem *e| rychle vyšvihl na místo prvního houslisty v městské opeře, otevřely se mi dveře do exkluzivních kruhů milovníků u měn i, jakoby na základě dávno nabytého práva jsem vsroupil do ilejlepsi společnosti, já, který jsem až dosud přebýval v polosvété deklasovaných existenci, černých pasažérů, v podpalubí Indi společnosti Aspirace, jež jako vzbouřené a potlačené nároky vedly v hlubinách mé duse podzemní, trýznivý život, sc rychle legalizova-
ly, samy od sebe vstupovaly do života. Znamení uzurpace a uražené hrdosti zmizelo z mého čela.
Shrnuji to všechno ve zkrácené formě, jaksi ? hlediska hlavni linie mého osudu, anii bych sc pouštěl do podrobností té [hkIiviii kariéry, neboť všechny tyto události patři vlastně do prehistorie příhod, o nichž budu vyprávět- Ne, moje štěstí nemělo nic společného s výstřednosti či nevázanosti, jak by se snad mohlo zdát Prostoupil mne pouze pocit hlubokého klidu a jistoty, což bylo znamením, podle něhož jsem - já, zkušený znalec fyziognomie osudu, kterého život naučil citlivě rozeznávat všechny záchvěvy jeho tváře - s hlubokou úlevou poznal, že tentokrát přede mnou neskrývá žádné nekalé úmysly. Kvalita mého štěstí byla trvalého a solidního druhu.
Celá moje tulácka a bezdomovská minulost, podzemní bída mé předchozí existence se ode mne odtrhla a letěla dozadu jako kus krajiny, šikmo nakloněné v paprscích zapadajiciho slunce, jež se ještě jednou vynořila nad pozdní obzory, zatímco vlak, který mne unášel, projížděl poslední zatáčkou a vezl moc střemhlav do noci. s hrudi plnou budoucnosti, pcž mu bila do tváře, hutné opojné budoucnost i. trochu za mžené dýmem. Zde je na místě, abych se zmínil o ncjdůležitčjšim faktu, jenž uzavřel a korunoval to příznivé a Šťastné období, n Hlišee. kterou jsem v tě době potkal na své cestě a kterou jsem si po krátkém opojném zasnoubeni vzal za ženu Učet mého štěstí je plný a uzavřený. Moje postaveni v opeře je neotřesitelné. Dirigent filharmonického orchestru, pan Pcllcgrini, Si mne váži a ve všech rozhodujících otázkách se mne ptá na moje
42s
42*
minčfii. Je to stařeček před penzi a mezi nim, správním výborem opery a hudbymilovnou společnosti mesta byla uzavřena tichá dohoda, že po jeho odchodu přejde dirigentská taktovka bez jakýchkoliv cavyků do mých rukou, Už jsem ji nejednou držel, buď když j$em dirigoval koncerty Filharmonie, pořádané každý měsíc, nebo v opere, když jsem zastupoval nemocného mistra, nebo když ten dobrý stařeček cítil, že by nezvládl novou moderní partituru, jejíž duch mu byl cizí.
Opera patři k nejlépe zajištěným v zemi. Moje gáže plně postačuje k živutu v atmosféře blahobytu, jemuž nechybí pozlátko jistého přepychu. Mékolik pokojů, v nichž bydlíme, zařídila podle svého vkusu Eliška, neboť co se mne týká, nemám v tomto směru absolutné žádná přáni a nevyvíjím ani žádnou iniciativu. Zato Eliška má velmi rozhodné, i když stále se měnící požadavky, které uskutečňuje s energii, již by bylo hodno využit k něčemu lepšímu. Stále má nějaká jednáni s dodavateli, neúnavné bojuje o kvalitu ii ceny zboží a dosahuje na tomto poli úspěchů, na něž je nemálo pyšná- Já na toto její úsilí hledim s něžnou shovívavosti, ale i s jistými obavami, jako na dité, které si lehkomyslné hraje na kraji propasti, Jak je naivní se domnivar, že v boji o tisíce drobnosti našeho života si utváříme náš osudí
Já, který jsem tak šťastně zakotvil v této poklidné zátoce - chtěl bych už jenom uspat jeho bdělost, nechodit mu na oči, nenápadné přilnout k mému štěstí a stát se neviditelným.
Město, v němž mi osud dovolil nalézt tak klidný a blažený přístav, proslulo díky starobylé, ctihodné katedrále, postavené na
vyvýšené plošině, trochu osamocené na pokraji domů. 7de město náhle konči, obklopeno srrmými hradbami a příkopy, v nichž rostou moruše a vlašské ořechy, a otevírá se tu pohled do dalekého kraje. Je to poslední, zanikající vyvýšenina horského křídového masivu, jenž drží stráž nad rozlehlou a projasnénou krajinou provincie, otevřenou po celé šíři teplým větrům ze západu- Město vystavené tomuto lahodnému přílivu se uzavřelo do sladkého a tichého klimatu, jenž jako by tvořil vlastni miniaturní meteorologický oběh v rámci většího, všeobecného. Po celý rok tu vanuu sotva citelné, lahodné vzdušné proudy, které na podzim přecházejí v jediný neustávající medový tok, v jakýsi druh jasného vzdušného GolFského proudu, ve všeobecné monotónní váni, sladké až k za-pomněni, až k blaženému zániku-
Katedrála po staletí cizelovaná v drahocenném přitmi svých vitráži, bez konce přibývajících, složených z cennosti jež byly nashromážděny mnoha pokoleními a vštěpovány na jiné cennosti, přitahuje nyní zástupy turistů z celého světa. V kterémkoliv ročním obdnhi je můžeme vidět, jak s bedekry v rukou pohihap po našich ulicích- Především oni bydli v naších hotelích, prohledávají naše obchody a starožitnictví v honbě za raritami a zaplňují naše zábavní podniky, Přinášejí s sebou z dalekého světa vůni moře, někdy vzlet velkých plánů, široký rozmach obchodních'zá|mů. Stává *.c. Že jim učaruje klima, katedrála i životni icmpo našeho města a oni se tu usidluji na delší dubu. aklimatizuji se a zůstávají tu nastálo. Jiní si odsud, když odjíždějí, odvážejí s sebou ženy, půvabné dcery našich kupců, továrníků a majitelů restauraci. Diky těmto svazkům
430
bývá do našich podniků rasi n investován cizí kapitál, který posiluje náš průmysl
Hospodářskv život města ostatně už po leta probihá bez otřesů a krizí. Vysoce rozvinutý cukrovarnícky průmysl živí ze své sladké tepny rři čtvrtiny obyvatel, Kromě toho je ve městě proslulá porcelánka se starou tradici, Vyrábi na esport a kromě toho každý Angličan, který sc vraci do vlasti, považuje za věc cti objednat si jeden zc servisů s tolika a rolika kousky porcelánu barvy slonové knsti s obrázky katedrály a města v provedeni žákyň naši umelecké školy.
Naše město je ostatně jako mnohá jiná v tomto krápi bohatě a dobře obhospodařováno - zčásti se pečlivě stará o obchodní a jiné záležitosti, zčásti si libuje v komfortu a měšťanském blahobytu, zčásti je také ambiciózní a snobské Dámy si na svých toalc-tách dovoluji téměř velkoměstsky luxus, pánové napodobuji životni styl hlavního města a za pomoci několika kabaretů a klubů tu s velkým úsilím udriujj jakési slabé zdáni nočního života. Kvete hra v karty. Holduji ji dokonce i dámy a není téměř večera, abychom i my nekončili den v některém z elegantních domů našich přátel u hry, která se nejednou protáhne pozdě do noci- I v této věci iniciativa připadá Elišce, která přede mnou svou náruživost ospravedlňuje starosti o naši společenskou prestiž, jež vyžaduje, abychom častěji pobývali ve světě, abychom nevypadli z oběhu, ale v podstatě i ona podléhá kouzlu toho nesmyslného a lehce vzrušujícího mrháni časem.
Často ji pozoruji, jak se vzrušena hrou, s ruměnci na tvářích a lesknoucíma se očima, celou duši účastni proměnlivých peripetii
hazardu. Lampa rozlévá zpod stínítka měkké světlo na srůl, kolem něhož skupinka lidi, hluboce zaujatých vějířem karet, jež drží v rukou, pořádá imaginárni honičku po šalebných stopách štěstěny. Jako bych ji viděl, tu prízračnou postavu, vyvolanou napětím seance, jak se réměr hmatatelně zjevuje za zády toho či onoho z hráčů, Je richo, padají polohlasná slova, odrážející proměnlivé a klikaté stezky štěstí. Co se mě týká, já čekám na chvíli, kdy tichv. nadšený trans zatemni všem rozum, kdy všichni ztratí paměť a znehybni, katalepricky nachýleni jako nad kmužicim stolkem, abych se nepozorované vytratil z toho začarovaného kruhu a uchýlil se do samoty mých myšlenek. Občas, když vypadnu ze hry, mnhu opustit stůl. aniž bych vzbudil jakoukoliv pozornost, a potichu přejir do vedlejšího pokuje. Tadv je tma. jen pouliční lucerna sem z dálky posílá své světlo. S hlavou opřenou o okenní tabuli pak dlouhou chvíli stojím a přemýšlím . . .
Nad podziméjici houštinou parku se noc nevýrazně rozjasňuje načervenalým úsvitem. Ve zpustošené spleti stromů se s nepřítomným krákáním bud i poplašené v tány zmýlené příznaky toho Falešného svítáni, s velkým povykem houfně vzlétají a jepeh naříkající, kroužící chumel naplňuje hlukem a vlněním zarudlou temnotu, prosycenou hořkou vůni čaje a poletujícího listí. Pozvolna se ten po celém nebi roztřepotaný galimatyáš krouženi a letů uklidňuje a usazuje, zvolna klesá a obsazuje prořidlou houštinu stromů - jak neklidná, provizorní hromada, plná nepokoje umlkajících rozhovorů a nařikavých otázek, a pomalinku se ziišuje, usedá už nadobro a siednocuje se s tichem šclestivého uvadání, A znovu se vrací
*12
423
hluboká a pozdní not. Hodiny míjejí S horkým cule m pŕirisknunm na sklo cit i m a vím: nic zlého se mi už nemůže přihodit, nalezl jsem. přistav a klid. TecT nadejde dloubá řada let ztěžklých štěstím a sy-iui., nekončící proud dobrých a blažených časů. Po několika posledních plytkých a sladkých vzdeších se moje hrud až po okraj naplňuje štěstím. Přestávám dýchat. Vím: tak jako celý život - tak mne jednou do své otevřené náruče přijme smrt, výživná a sytá. tíudu ležet absolutné nasycený uprostřed zelené na zdejším pěkném, udržovaném hřbitově. Moje žena - jak ji bude slušet vdovský závoji - mi za zdejších lichých jasných dopoledni bude přinášet květiny. Ze dna té plnosti bez hranie povstává jakási té/ká, hluboká hudba, smuteční, slavnostni, dunivé takty majestátní předehry. Cítím mocné údery rytmu, vyrůstající z hloubky. Se zdviženým obočím hledím do dáli a cicim, jak mi vstávají vlasy na hlavě. Tmící poslouchám . . .
HJasitéjši zvuky rozhovoru mě vytrhuji zc strnulosti. Ptají se po mně a směji se. Slyšim hlas své ženy. Vracim se ze svého azylu do osvětleného pokoje a mhouřím oči napojené tmou, Společnost se už rozchází. Hostitelé stoji ve dveřích, rozmlouvají s odcházejícími hosty, vyměňují si zdvořilosti. Konečné jsme sami na noční ulici Moje žena srovnává své pružné volné kroky s mými. Dobře se shodujeme v chůzi, a když kráčíme ulici nahoru, jde s hlavou trochu skloněnou a nohama rozhrnuje selestivý koberec Jisti, jež pokrvvá chodník. Je oživena hrou, štěstím, které ji přálo, a vypitým vínem a plna malých ženských plánů. Na základe tiché dohody, jež mezi námi platí, vyžaduje, abych maximálně toleroval ty její nezodpověd-
né výmysly a má mi velice za zle všechny moje střízlivé, kritické připomínky. Když vcházíme do našeho bytu, nad temným obzorem sc už objevuje zelený pruh úsvitu. Ovane nás příjemná vůně vytopeného a dobře udržovaného vnitřku bytu. Ncrozsvěcujeme. Vzdálená pouliční lucerna kresli na protilehlé stěně stříbrný vzor záclon. Sedím oblečený na posteli, mlčky beru Eliščinu ruku a chvílí ji držím ve své.
414
O H > ý< H
SKOŘICOVÉ. KR AMY   (O. 6h
Sfpťrt--9
Navštíveni---20
Ptáci---3fl
Manekýni---36
Traktát o manekýnech---45
Traktát o nanckýnecri (pokračováni) Traktát o munckinedi (dokončeni) -Nimrod — - 64
Pan---70
Pan Karel -    - 75
Skořicové krámy---79
Krokodýli uli«---9í
Svribi---UĎ
Vichřice---115
.Vix vdkč seariny---123
SANATOklir.M NA VEťNOSTI
Kniha - - - 141 Geniální epotha    - - 15"?
Jam   (V. D.)---
CcrwcncnvB nnc   (E, S.)---Z5ů
Múp ntcí se dflvá k haHÍúm---2W
Dru In pwíyim 2~4 Mx:vá «řnna - — — 2fyn Sanarmium .S.i \'t,čn-.i^ri UJI
Diidn---iif
Ed.k---347
Penzista---156
Satnoca---l^ů
Poifcdni otcův útík---3~>9
i i: '. i.'.' EMTV   (I. .m
Podám---i&9
Republika hikú---J9ů
Kometa---405
Vlast---427
Otakar Bnrtriš: Literatura inko regenerace mvw