Intelektuálové v kleštích totality
Mladá fronta
Philip Roth
PRAŽSKÉ ORGIE
Intelektuálové v kleštích totality
MLADÁ FRONTA
♦ .z Zuckermanových zápisků
PŘELOŽILI JIŘINA A KAREL KYNCLOV]
New York. II. ledna 1976
M	
Pf.rč.	W - ff
?ign.	M.y. - JíJlHJ- Ví
Sysi.£.	
THE PRAGUE ORÜY Copyright 9 1985, Philip Roth All rights reserved
Translaiioo   Jihna a Karel Kyndovi, I98R, 2014 Epilogue O Helena Klimova. Ivan Klima, 2014
ishn 47«-k0-:(M 2552 :
„VáS román," říká, Je skutečnu jednou z pěti nebo Šesti knih, kterč na mé míly rozhodující vliv."
,.Musíte ujistit pana Sisovského," ubratím sc na jeho společnici, 1tže už toho lichocení bylo dost/1
„Už toho lichoceni bylo dost," řekne mu ona. Asi tak čtyřicetiletá žena, která má svčtlé oči, Široké lícní kosti, tmavé vlasy rozdelené pěšinkou - přitažlivou tvář plnou neklidu. Sedí zcela nehybné na kraji pohovky a na spánku jí nebezpeční prudce Lepe modrá žilka. Celá v černém jako princ Hamlet, Černá sametová sukní jejího smutečního oblečení je od sezeni značně prošoupaná. Používá pronikavý parfém. Tečou ji nervy i oka na punčoše.
On je mladší, možná o celých deset let: podsaditý pořízek s malým nosem zasazeným do široké tváře, která jako by v sobě koncentrovala zlověstnou sítu pěsti navlečené do boxerské rukavice, Dokážu si představit, jak vraští obočí a proráží s ní dveře. Naproti tomu jeho poněkud delší vlasy
jsou vlasy milouše - kudrnaté, hedvábné, skoro orientálne černé a leskle. Má na sobí sedy oblek z matné se lesknoucí látky, sako príliš volne přes prsa a tesné v ramenou. Nohavice mti obepínají nepřiměřené mohutnou dolní část téla-fo t bal istá v dlouhých kalhotách. Jeho špičaté bílé boty volají po opravč; má obnošenou bílou kořili s rozepnutými dvéma horními knoflíčky. Trochu svéták, trochu gangster, a láky trochu maminčin mazánek. Zatímco jeho společnice mluví anglicky se silným přízvukem, Sisovský mluví témĚr bezvadné. Jeho výslovnost je tak sebejistá má podivní elegantní oxfordské samohlásky - že syntaktické chyby, kterých se tu a tam dopouští, mi připadají jako zámer, jako hravé ironická připomínka hostiteli, že host je koneckonců jenom utečenec, jenom o málo víc než úplný začátečník v jazyce, který už tak plynné a Šarmantne zv lad L ťfes veškerou úctu, kterou mi projevuje, ho pokládám za tvrdého chlapíka, za hřebccT kletý dokáže pékné kopat kolem sebe.
„Povézte mu, ať mi vypráví o své knížce," řeknu ženĚ. Jak se jmenovala?"
Jenže Sisovský pokračuje dál o mojí.
„Když jsme dorazili z Říma do Kanady, byla vaše kniha první, kterou jsem si koupil. Videi jsem už, že tady v Americe vyvolala skandál. Když jste byl tak laskáv a souhlasil, že vás mohu přijít navštívit, zasel jsem si do knihovny i y hledat články o tom, jak Američané vaši knihu přijali. Zajímá mé to, protože moje kniha v Čechách taky vyvolala skandál.1
Jaký""
„Prosím vás," říká, ,já vůbec nemám v úmyslu ty dvé knihy srovnávat. Vaše je dílem génia, kdežto moje nestojí za řeč. Když jsem studoval Kafku, připadal mi osud jeho knih v rukou kafkologfi jest é mnohem grotesknejší než osud Josefa K, Mám pocit. 2c ve vašem prípadč jde o něco podobného. Ten poprask dodal vaíi knize další dimenzi, která k ni už teď patri stejné jako kafkologické žvásty ke Kafkovi. Dokonce i mou vlastni knižku obohatil jej i zákaz o nový rozmér, na který jsem původně vůbec nepomyslel.''
„Proč tu vaši knížku zakázal i?4*
„Tíha tuposti, kterou človék musí unésth je vétsi než tíha zákazů."
„Tů neni pravda."
„Obávám se, že je, cher metitre. Pripadá mih jako byste podceňoval důležitost svého životního poslání. Jako byste neverí L že existuje literárni kul mra, která má význam. Působí to na mě dojmem jistého existencia!ního oslabení vašich postojů, A to je politováníhodné, protože jste skutečné napsal mistrovské dílo."
Jesté ale zalim neřekl, ľ o se mu na mé knize tak líbí. Možná, žc se mu vc skutečnosti moc nelíbí r Možná, Že ji ani nečetl Je jaksi príliš subtilní na tu svou tvrdošíjnost. Zkrisnurý exulant by sotva odolal příležitosti přiživit se na americkém úspechu.
Co vlastně chce'.'
„Ale jste to pfece vy," připomínám mu, „komu upřeli právo na jeho profesi, 1 když byl ten poprask kolem mč sebenc-příj emnčj ší, dostal o se mi za nčj štedré   a bi zarní odměny.
-9-
Od možnosti mít nóbl adresu na horní Hasl íside až po příležitost pomáhat počestným vrahům, aby se dostali na poď minku i kriminálu. Takovou moc dává v téhle zemi Človeku skandál. Ale vás potrestali cím nejhroznejSítri způsobem. Zakázali vaši knihu, zakázali vám publikovat, vyhnali vás ze země - copak může být neco horšího a stupidnějšího? Jsem rád, že se vám můj román líbí, ale pokud jde o situaci, ve které je cher maitre, nepřehánějte to, mou cher ami. Co na té vaší knize bylo tak skandálního'.'''
„Povčz mu to, Zdenku," ozve se žena,
„Co je tu na povídáni?1 řekne on. .,Oní berou satiru hůř nez. vyložený ideologický fanatismus. Já jsem satirik. Oni jsou ideologové. A já ideology nesnáším. V tom je kámen úrazu. A z toho pramení i moje pochyby.'*
Žádám ho, aby mi o svých pochybách nčeo povědět.
„V sedmašedesátém roce jsem v Praze publikoval neškodnou malou satir ku. V osmašedesátém k nám pHsli na návštěvu Rusové a od té doby mní už nesmělo nic vyjít. To je vše, co k tornu mohu říct. Mne jde o ty hloupě kritiky vaší knihy, které jsem si pfečetl v knihovne. Nejen že jsou hloupé^ s lim sc musí počítat, Horší je, že se mezi nimi nenajde jediná, která by byla napsaná duchaplně. Když se s tím človek setká v Americe, zmocni se ho strach o budoucnost, o svět, o vSechno."
..Strach o budoucnost a třeba i o svět, to chápu. Ale proč o všechno? Postavte se za autora proti kritikům, kteří to ztrhali, a získáte v něm doživotního přítele, Sisovský, Ale teď, když se vám to podařilo, bych rád slyšel, ú čem vlastně pochybuj eter"
„Vysvitli mu, o čem pochybuješ, Zdeňku!"
Jak múzu? Upřímné řečeno, už ani tčm svým pochybnostem nevěřím. Myslím si, že vlastně o nicem nepochybujú. Ale měl bych,"
„Proč?" ptám se.
„Vzpomínám na před invázni Prahu," říká. „Přísahám, že ani jediná z tčeh kritik vašeho díla by nemohla být otiš-lěna v Praze šedesátých let - jejich úroveň je pří li i nízká. Navzdory faktu, že podle zjednodušených představ jsme byli stalinistická země a Spojené státy země intelektuální svobody."
t*Zďenku, on nech e e. abys inu vykládal o těch kritikách, ale o čem pochybuješ!" „Uklidní se," řekne jí. „Ten člověk se tč na něco ptá.1' 7TJá mu odpovídám."
„Tak mluv k věci! Odpověz mu konečně! Už ti řekl, žes mu polichotil dost!" J tálie, kanada, a teď New York - delá se jí z nčho spatné stejné jako z jejich vandrování- Zatímco Sisovský mluví, ona na chvilku zavfe oči a dotkne se naběhlé žilky na svém spánku-jako kdyby si náhle vzpomnčla na další nenahraditelnou ztrátu. Sisovský popili whisky, ona odmítla dokmiec i íiilek č\yc. k:id:i In odtud vypadla, nejspíš raději zpátky do Československa a nejspíš bez něho,
V loži m se do rozhovoru - dřív než začne jeŕet - a položím Sisovskému otázku: „Mohl jste dál zůstat v Československu, když vám zakázali knížku?ih
. 10-
-11-
„Mohl. Jenže kdybych tam zůstal, obávám se, že bych st byl dal cestou rezignace. Nemohl jsem psát. nemohl jsem veřejně mluvit, nemohl jsem se dokonce ani setkávat se svými přáteli, abych potom nebyl předvolán k výslechu. Pokoušet se něco dělat, cokoli, znamená ohrožovat sebe, svou ženu. děti a rodiče. Mám tam ženu. Mám tam dítě a starou mámu, která už v životě vytrpela dostr Človek si tedy zvoli rezignaci, protože pochopi, že se nic jiného dělat nedá. U nás neexistuje hnutí odporu proti pomsťováni. Samotná skutečnost, že okupaci každý nenávidí* není perspektivně žádná obrana. Vy Američané uvažujete v rozměrech jednoho nebo dvou letí Rusové uvažují v rozměrech století. Instinktivní si uvedomujú že čas hnije pro ně, že jsou jeho pány, Jsou o tom hluboce přesvědčeni a maji pravdu. Jak plyne čas, lidé se skutečně smiřují se svým údělem. Uběhlo osm let. Dál pokračuje už jenom pronásledování spisovatelů a intelektuálů, potlačuje se jenom psaní a mySleni; ostatni lidé jsou spokojeni, spokojeni dokonce i se svou nenávistí vůči Rusům, a žije se jim většinou lip než kdy předtím. Je věci slušnosti nechat je na pokoji. Nemůžete se pořád hlasitě domáhat, abyste směl publikovat, aniž si položíte otázku, jestli z vás nemluví marnivost. Já nejsem génius jako vy. Lidč mohou číst Musila, Prousta, Manna a Nathana Zuckermana, tak proč by měli číst mě? Kolem mč knížky byl poprask nejen proto, že šlo o satiru, ale taky proto, že v sedmasedesátém roce. kdy vyšla, mi bylo teprve pětadvacet let. Patřil jsem k nové generaci, a té patřila budoucnost. Jenže moje generace budoucnosti se vyrovnala
s Rusy snadněji než kterákoli jiná. Zůstat v Československu a hádat se s Rusy o své knižky - k ěemu? Copak jsou moje knížky tak důležité?"
„Solženieyn to takhle nevidí."
„Tím lip pro něho. Proč bych se měl za každou cenu pokoušet vydat další satiru? Čeho bych docílil, kdybych proti nim bojoval a ohrozil tím sebe i svoje okolí? Ovsem i když se mi příčí cesta bezohledné marnivosti, rezignace je mi bohužel proti srsti ještě víc. Ne u jiných - ti ať si dělají, co považuji /a nutné ale u mě. Nejsem žádný hrdina, ale zas nedokážu být úplný zbabělec,"
„A co když tohle je také jenom marnivost?"
„Právě- nevím si s tím vůbec rudy. tCdybyĽh /ustal v Československu, našel bych si tam samozřejmě nějakou práci, ale byl doma, To by mi dávalo jistou sílu. Tam bych mohl zůstat aspoň Čechem - když už ne spisovatelem. A na Západě zase mohu být spisovatel, ale už ne Čech. A jako spisovatel jsem tady totálně zanedbatelná veličina, stává se ze mě pouhý spisovatel. Protože mi chybí všechno ostatní, co dává životu smysl - vlast, mateřský jazyk, přátelé, rodina, vzpomínky a podobně - literami tvorba tady pro mě znamená všechno. Ale jediné, o čem jsem schopný psát, je tolik svázáno se životem doma. že jenom tam může mít ohlas, o který mi jde."
„Takže ještě hůř než tíhu zákazu nesete pochybnosti, které z nich vyplývají,"
„Pro mě. Jenom pro mě. Eva žádné pochybnosti nemá. Ta je jenom plná nenávisti."
- 12-
- 13 -
Evě to vyrazí dech: „Nenávisti ke komu'?"
„Ke každému, kdo tě podvedl," odpoví Sisovský. „Ke každému, kdo lě opustil. Tyje nenávidíš a přeješ jim, aby je klepla pepka."
„Já si na ně už ani nevzpomenu"
„Přeješ jim, aby se škvařili v pekle."
„Dokonale jsem na ně zapomněla,"
„Mel bych vám něco povědět o Evě Kalinové/' obrátil se Sisovský ke mne. „Postavit vás takhle před hotovou věc není příliS slušné, ale nebylo by správné, kdybyste o Evě nie nevěděl. Pro mě osobné je pokořující na vás chtít, abyste měl trpělivost s velkým dramatem mých pochybností, zatímco ona tu sedí jako úplný nýmand."
„Mně je dobře, když tu sedím jako úplný nýmand," řekne Eva. „Na tom přece nezáleží."
„Eva," pokračuje on, ,je nej lepší čecliovovská herečka v Prazer Zajed'te si tam a zeptejte se. Nikdo jí to neupře, ani režim ne. Taková Nina tam prostě není. Ani Irina, ani Máša."
Já o tohle nestojím," ozve se Eva.
„Kdyby nastoupila v Praze do tramvaje, lidi by jí pořád jeStě tleskali. Od jejích osmnácti let je do ní celá Praha zamilovaná."
„A proto o mne psali na zeď ,židovská kurva'? Ze same lásky? Nebuď praštěný, to už jc pryč."
„Brzo znovu začne hrát,"' ujišťuje mě Sisovský.
ltAbyeh mohla v Americe hrát, musela bych anglicky mluvit tak, aby z toho lidi nerozbolela hlava!"
„Evo, sedni si."
Jenomže Evina kariéra skončila. Nedokáže sedět.
„Nemůžete vylézt na jeviště, když mluvíte anglicky tak, že vám nikdo nerozumi! Na to vás nikdo nepřijme, A já už nechci hrát žádné divadlo - už bych konečně chtěla být sama sebou. Leze mi krkem pořad imitovat ty dojemné Iriny a Niny a Máäi a Sáši. Mám z nich v hlavé zmatek a ostatní lidi taky. My zkrátka moc fantazírujeme. Moc ěieme, moc všechno prozíváme, fantazírujeme - ženeme se za nččim, a to se nemá. Úspěch má stejně vliv jenom na človčka, a ne na jeho herectví, Urežněv se zasloužil o to* že je ze mě nýmand a že mám svou roli ve skutečném životě. Prodávám šaty a lidi potřebuji vie šaty než pitomé dojemné čecho-vovské herečky!"
„Ale co ledy mají dělat čechovovské herečky?" ptám
se.
„Hrát svou roli v životč ostatních lidi, a ne ve hře, kterou by chtěly ostatním lidem přisoudit! Zbavit se svého sobectví, citečků, zahleděnosti do sebe a do svého umění!" Začíná plakal: „Já jsem se konečně toho všeho zbavila!"
„EvoT po věž mu o svých židovských démonech. On je přece americká autorita přes židovské démony. Pane Zuc-kermane, Evu pronásledují židovští démoni. F.vo, musíš mu vyprávět o tom náměstku ministra kultury a co se stalo, když jsi utekla od manžela. Eva byla ženou ělovčka, o kterém jste v Americe nikdy neslyšeli, ale kterého zbožňuje celé Československo. Moc populární postava. Každý týden ho můžete vidět v televizi. Všechny stařenky jsou naměkko.
když zpívá moravsko lidové písně. Všechny mladé holky padaj i do mdlob, když na ruč promluví tím svým příšerným hlasem. Je slyšet z hudebních automaty slyčíte ho v rádiu, ať se vrtnelc kamkoli, pronásleduje vás jeho desný hlas rozvášněného cikána. Manželka takového člověka má na růžích ustláno. Dostává všechny hlavní role v Národním divadle. Má nadměrný byt. Můře si vyjet do ciziny, kam se jí zachce. Jste-li manželkou takového Človeka, nechají vás oni na pokoji."
„On mě taky nechal na pokoji" řekne Eva. „Zdeňku, proč mĚ ničíš? Netoužím hrát směsnou postavu v tragiko-mickém českem príbehu. Ať se v Československu stane cokoli, lidi pokrčí rameny a řeknou .To je prostí Švejk. To je proste Kafka.' Obou už mám pinč zuby."
„Vyprávějte mi něco o těch svých židovských démonech," žádám ji.
„Žádné nemám/1 odsekne a zuřivé se podívá na Sisov-ského.
„Eva sc zamilovala do jistého pana. Poláka a kvůli nčmu opustila manžela,11 vypráví Sisovský. „A chápejte, milence parta Poláka oni pokoj nedají. Pan Půlák mél spousty milenek a žádné nedali pokoj. Eva Kal i nová je ženou zasloužilého umélce, ale opusti hu a začne si se sionistickým agentem a buržoazním nepřítelem lidu. Proto lidi píšou na zeď divadla .židovská kurva', proto ji posílají poštou veršovánky o tom, jak je nemravná, a karikatury pana Poláka s velkým židovským nosem. Proto píšou denunciačni dopisy ministru kultury a proto žádají, aby jí zakázal vystupovat na jevišti.
Proto šiji zavolá na kobereček náměstek ministra kultury. Jestliže kvůli Židovi a příživníkovi, jako je Pavel Polák, opustila velkého zasloužilého umělce a nudného sentimentálního egomaniaka Petra Kalinu, nemůže být samozřejmě sama o nie lepší,"
„Přestaň, prosím té," řekne Eva. „Spousta lidí trpí za ideály a zakázané knížky, 73 ztracenou demokracii, za své principy, za svá lidství, za svou nenávist k Rusům, a já v téhle hrozné historii trpím jenom za lásku!"
....lOHlIipLik řekne jí iklš osviĽunV i>ů 1 r 1C1 st ľ k kultury. Jestlipak víte, paní Kalinová,*" pokračuje Sisovský, „,že dobra polovina našich spoluobčanů véři, že jste opravdu Židovka? Původem f A Eva mu suše odpoví - neboť Eva umí být úžasně ironická, půvabná, inteligentní, když zrovna neni vzteklá nebo vydesená až k nepríčetnosti - velice suše inu odpoví: ,\ .i/cu-. |\uie nĽmiOstku, moje rodina byla v šestnáctém století v Čechách pronásledována za svoje protestantstvĽ Jenže pana náměstka to nevyvede z rovnováhy, protože to už dávno ví, Řekne: ,Tak mi tedy vysvětlete, jak to přijde, že už ve svých devatenácti letech jste hrála na jevišti roli Židovky Anny Frankové?' A Eva řekne; .Protože z desíti mladých hereček vybrali me. A víechny jsme o tu roli stály víc než o cokoli jiného na světě,* ,£lo o mladé herečky,' zeptá sc ji pan náměstek, ,nebo o mlade Židovky?'"
„Prosím tá, Zdeňku, já tuhle idiotskou historii nesnáším! Nemohu poslouchat už ani tu tvoji idiotskou historii f Z obou se mi dělá spatní, delá se mi spatné z toho, že jsme
- L6-
- 17-
je zažili! To byla Evropa, tohle je Amerika! Běhá mi mráz po zádech, když si uvedomím, že se to týkalo mě!"
„.Šlo o mladč herečky.4 ptá sc ji on, „nebo o mlade Židovky T A Eva nato: ,Jaký je v tom rozdíl? Některé z nich 2kk>vky mohly být. Ale já nejsem/ Jak proč tedy.4 řekne pan náměstek, ,se vám chtělo hrát tu Židovku na jevišti celé dva roky, když jste - aspoň tenkrát jcStř - nesympatizovala se sionismem?' A Eva řekne:, Hrála jsem Židovku v Ivano-\>ovi od Antona Čechova. Hrála jsem Židovku v Kupci benátském od Shakespeara* Jenže pro pana námčstka to není žádný argument Že se Evě chtčio hrát Židovku dokonce i ve hře od Antona Čechova, kde máte co dělat, abyste nejakou na&li, to v očích pana náměstka Evino postaveni nijak neposiluje. .Každému je přece jasné,* vysvětluje mu Eva, ,že jde jenom o herecké role! I když si bude polovina zeme myslet, že jsem Židovka, tak se ze mě kvůli tomu ještě Židovka nestane. Kdysi sc o mně říkalo, že jsem poloviční cikánka; a možná je spousta lidí, kteří tomu dodnes věří -díky jednomu spatnému filmu, ve kterém jsem účinkovala s Petrem. Jenže, pane náměstku/ povídá Eva, ,co všichni opravdu vědí a o Čem skutečně nikdo nepochybuje Je to, že jsem herečka.' A pan náměstek j i doplní: Jste herecká, paní Kalinová, která moc ráda hraje Židovky a která je hraje mistrovsky - (o vědí všichni, Každý ví, že v celé naší zerni nikdo nedokáže zahrál Židovku lip.h ,A kdyby to i byla pravda, to je dneska u nás taky zločin?' Eva teď už křičí a samozřejmě taky brečí. Celá se chvěje. A pan náměstek k ní začne být najednou hodný, určitě hodnější než předtím,
Nabídne jí koňak, aby se uklidnila. Vysvetlí jí, že nemá na mysli rasové zákony. Nemluví dokonce ani za sebe. Náhodou mu v šestapadesátém mohlo srdce utrhnout, když viděl Evu hrát malou Annu Frankovou. Při lom představení brečel nikdy na to nezapomene. Po tomhle priznaní je Eva dokonale zmatená. Jak o čem vlastně mluvíte?1 zeptá se ho. ,0 citech našeho lidu.' odpoví pan náměstek, ,0 citech velkého českého národa. Skutečnost, že jste opustila zasloužilého umělce Petra Kalinu, abyste se stala milenkou sionisty Poláka, by byla otřesná již sama o sobě, ale náfi lid vám to neodpustí také proto, že celý život představujete na jcvíStích Židovky/ ,To je nesmysl/ kfiči Eva, ,to není možné. Češi milovali Annu Frankovou, milovali mi za to, že j sem ji hrála!' Načež pan náměstek vytáhne fascikl pod-vržených dopisů od dotěrných diváků - podvržených stejně jako ty nápisy na zdech divadla. A tím je případ uzavřen. Evu z Národního vyhodí. A pan náměstek ministra kultury je sám sebou tak nadšený, že sc všude vytahuje, jak s tou Polákovou kunou zatočil a jak tomu židovskému parehant-ko%-i ukázal, kdo v téhle zemi vládne. Snad si představuje, že až se tuhle novinu dovědí v Moskvě, dostane od Rusů medaili za krutost a antisemitismus. Dávají jakousi zlatou medaili právě za takovéhle věci. Jenže namísto toho musí odejít z funkce. Když jsem o něm slyšel naposledy, byl zástupcem šéfredaktora jednoho nakladatelství, které vydává náboženskou literaturu. Protože čeSi skutečně milovali Annu Frankovou - a protože se někdo nahoře toho pitomce tak jako tak potřeboval zbavit-, dostane padáka za to, jak
- 18-
- 19-
jednal s Evou Kalinovou. Pro Evu by bývalo bylo samozřejmé lepäi, kdyby ji místo vyhazovu paria náměstka vzali zpátky do Narodili ho divadla. Ale tak vyvinutý náš systém spravedlnosti dosud není. Umí lip trestat než napravovat křivdy."
„Hovno umí.'" řekne Rva. „Jsem prosta padavka. Jsem úplné blbá a nedovedu se tém gaunerům postavil. Pokaždé se rozbrečím, roztřesu a sesypu. Já si všechno, co mi provedli, zasloužím. V dnešním světě takhle vyvádět kvůli mužskému! Měli mi useknout hlavu. To by bývalo bylo spra vedli vél"
„A teď" řekne Sisovský, tssi začala s dal si m Židem. V jejím věku. Teď se zničila dokonale."
Eva na nčho vyjede česky, on odpovídá anglicky, „Co chceš délat doma v neděli," říkají. „Napij se, Evičko. Dej si kapku whisky. Pokus se radovat ze života."
Znovu ho zaplaví čeStinou, domlouvá mu nebo ho zahrnuje výčitkami, či snad cosi vyčítá sama sobě, Sísovský zase odpoví v angličtine, neobyčejně laskavě: „Chápu. Ale Zuckermana to zajímá."
„Jdu pryč!" oznámí mi Eva. „Musím!" A vyběhne z pokoje.
„No, já zůstanu.. .Li zamumlá Sisovský a dopije sklenka. Než stačím vstát, abych Evu doprovodil ke dveřím bytu, slyším, jak se otevřou a zas prudce zavfou.
„Pokud vás to zajímá," povídá Sisovský, když mu znovu nalévám, „řek] a mi, rejde domů, já se jí zeptal, co tam bude dělat, a ona odpověděla: ,Mám tč plný zuby a sebe taky.
A z tčeh starých otravnýeh historii je mi na bliti/"
„Chtěla by patrně slyäet néco nového."
„Chtěla by slyšet nového mužského. Dnes je naštvaná prolo, že prý jsem vám ji chtěl jenom předvést. Co mám dělat - nechávat ji doma samotnou, aby se oběsila';' V neděli? Ať jdeme v New Yorku kamkoli a je tam třeba jenom jediný mužský, pokaždé mě začne obviňovat. >K čemu tohohle chlapa potřebuješ?' vyptává se mě. Dělá mi scény a nadává mi, že jsem pasák. Jsem pasák, protože by mě ráda opustila, ale bojí se to udělat, poněvadž v New Yorku nic neznamená a je tu sama.**
„A do Prahy se vrátit nemůže?"
„Je pro ni lepší nebýt Eva Kalinová tady než nebýt Eva Kalinová tam, V Praze by zešílela, kdyby zjistila, kdo tam dnes hraje madam Arkadinu,"
„Ale tady zesílí proto, že prodává saty"
„Ne," vrtí hlavou Sisovský, „šaty nejsou problém. Problém je neděle. Neděle není pro emigranta zrovna nejlepsi den."
„Jak je možně, že vás dva pustili ven?"
„To je teď poslední linie, nechají odejit každého, kdo odejít chce. Ten, kdo nechce, musí být zticha. A tetu kdo nechce ani odejít, ani být zticha, skončí v kriminále/4
„Ani jsem si neuvědomil, Sisovský, že vy jste jeatě k tomu ke všemu Žid,"
Jsem podobný své matce, která není Židovka. Měl jsem židovského otec. To ale nebyl jen tak lecjaký Žid - to byl, podobné jako vy. Žid, který- psal o Židech. Stejné jako vy
-20-
-21 -
byl také celý život posedlý židovstvím. Napsal o Židech stovky povídek, jenomže žádnou nevydal. Byt introvert. Učil matematiku na střední škole v provinčním mestečku. Psal jen pro sebe. Umite jidiš?1*
.Já jsem Žid, jehož mateřským jazykem je angličtina.11 „Povídky mého otce jsou v jidiš. Naučil jsem se ten jazyk, abych si je mohl přečíst, ale mluvil neumím. Otce jsem také nikdy neslyšel mluvit jidiš. Umřel v jedenáctýřícátém roce. Dokonce jestů- předtím, než začali Židy deportovat. Jeden nacista přisel k nám domů a zastřelil ho/* „Proč pravé jeho?"
„Když už tu Eva není, tak mohu vyprávět. Je to dal Si z otravných historek mého evropského repertoáru. Patří k mým nejoblíbenéjŠím, V našem městečku byl jeden důstojník gestapa, který' hrál děsné rád šachy. Na samém počátku okupace zjistil, že můj otec býval šachovým přeborníkem kraje, a začal bo každý večer zvát do svého domu. Otec byl mezi lidmi hrozne plachý, dokonce i před svými žáky. Ale doufal, že když gestapákovi neodmítne, bude snad nad matkou a bratrem držet ochrannou ruku, a tak pozváni vždycky přijal. A skutečně se jim ochrany dostalo. Všechny Židy ve mčstč nahnali do ghetta, všichni na tom byli den ode dne huŕ, jenom naše rodina ne. Víc než rok je nechávali na pokoji. Otec už na gymnáziu učit nesměl, ale dovolili mu dávat soukromé hodiny a tak si vydělat nějaké peníze. Večer, po večeři, odcházel z ghetta hrát šachy s tím gesta-pákem. Jenomže ve městě byl další důstojník gestapa, a ten zase držel ochrannou ruku nad jedním židovským zubařem.
Za to, že mu dobře spravoval zuby, Zubařovu rodinu taky nikdo neobtěžoval a on sám mohl dokonee dál provozovat svou praxi. Jednou v neděli, byla lo asi neděle hodně podobná té dnešní, si ti dva geslapáei vyrazili spolu na flám a opili se podobnč jako se to diky vasl pohostinnosti krásně daří ted1 nám. A došlo mezi nimi k hádce. Byli to velcí kamarádi, takže se museli opravdu hodně pohádat, protože ten šachista se tak rozzlobil, že se sebral, zašel do domu židovského zubaře, vytáhl ho z postele a na místě zastřelil. To zase rozběsnilo druhého nacistu natolik, že ráno ph?d k nám a zastřelil otce a mého osmiletého bratra. Když byli oba důstojníci předvoláni na kobereček k nemeckému veliteli, vysvětlil to vrah mého otce takto: ,On zastřelil mého Žida, tak já na oplátku zase toho jeho.' ,Ale proč jsi střílel i kluka?1 ,Mčl jsem zkrátka Silený vztek.' Dostali důtku a napomenutí, aby to víckrát nedělali. Tím vée skončila, Ale i ta důtka byla něco výjimečného. Tenkrát neexistoval žádný zákon proti stříleni Židů, ať doma či na ulici,4* „Co se stalo s vaší matkou?**
„Maminka se schovávala na jednom statku. Tam mě dva měsíce nato porodila. Ani ona, ani já jsme nevypadali židovsky. Můj bratr taky ne, ale měl prostě smiilu, My s maminkou jsme přežili.**
„A proč vlastně váš otec, který mél árijskou ženu, psal povídky v jídis? Proč nepsal česky? Musel přece česky umet, když učil na gymnáziu."
„Byl toho názoru, že česky mají psát Češi. S mou matkou se oženil, ale za skutečného Čecha se nikdy nepovažoval.
Žid, který si vezme Židovku, může doma zapomenout, že je Žid. Žid, který si vezme árijku, jako byla moje matka, má pořád na očích tvař, která mu nedá zapomenout jeho původ," „Německy nepsal nikdy?"
„Nebyli jsme sudetšti Němci, chápejte, ani pražští Židi. K němčině měl otec samozřejmě blíž, právě kvůli jidiä. Trval na tom, aby se můj bratr naučil německy pořádně. Sám četl Lessinga, Herdera, Goetha a Schillera, ale jeho vlasmi táta, můj dědeček, nebyl ani městský Žid jako on, byl Žid z venkova, vesnický obchodníček. Takoví Židi mluvili s Čechy Česky, ale doma se dorozumívali jenom v jidiš, To všechno je v otcových povídkách: bezdomoví a vykořeněni. Jedna z nich se jmenuje .Mateřština*. Je jenom tři stránky dlouhá, o malém židovském chlapci, který mluví knižní němčinou, jeho čeština nemá Šťávu, a v jidiš se dorozumívá jazykem lidi, kteří jsou ještě prostší než on. Kafkovo vykořeněni nebylo nic ve srovnáni s otcovým, smim-li se tak vyjádřit. Kafka měl aspoň v krvi devatenácté století - to měli všichni pražští Židé. Kafka patřil literatuře, když už ničemu jinému. Kdyby byl otec přežil, asi bych si byl vůči němu vypěstoval nepřekonatelný antagonismus. Myslel bych si: ,Kvůli éemu je tenhle člověk lak osamělý? Proč je stále tak smutný a zahleděný do sebe? Měl by se přidat k revoluci - pak by neseděl s hlavou v dlaních a nedumal o tom. kam vlastně patří.'"
„Synové jsou na celém světě proslavení tím, jak jsou ke svým otcům velkorysí."
„Když jsem přijel do New Yorku a psal jsem vám, řekl jsem Evě r .S tímhle velkým člověkem mč něco spojuje.'
-24-
Myslel jsem přitom na otce a jeho povídky. Od našeho příjezdu z Evropy jsem přečetl už padesát amerických románů o Židech. V Praze jsem netušil, že tenhle neuvěřitelný fenomén vůbec existuje a že je tak rozšířený. V předválečném Československu platil můj otec za podivína. I kdyby byl chtěl své povídky publikoval, kdo by mu je byl vydal? A i kdyby jich otiskl všech dvě stě, nikdo by jim nevěnoval pozornost takovému tématu rozhodně ne. Ale v Americe mohl být můj otec slavný spisovatel. Kdyby byl emigroval ještě před mým narozením, přijel by do New Yorku jako třicetiletý, nějaký dobrák ho mohl objevit - a publikoval by v nej lepších magazínech. Byl by něco vie než jenom jeden ze zavražděných Židů. Celá léta jsem si na otce nevzpomněl, ale teď mám pořád plnou hlavu toho, co by si on myslel o Americe, kterou právě poznávám. A co by si asi Amerika myslela o něm. Letos by mu bylo dvaasedmdesát. Jsem jako posedlý, když si predstavím, jak velkým židovským spisovatelem mohl být." „Jeho povídky jsou opravdu tak dobré?" „Skutečně nepřeháním. Byl to veliký a skvělý autor." „Jako kdo? Jako Šolom Alejchem? Jako Isaac Babel?" „Mohu vám jenom říct, že při psaní byl úsporný, pokorný, plachý, ale vždycky jedinečně svůj. Uměl být také vášnivý, květnatý, intelektuální - dokázal všechno. Ne, jeho jidiš není jidiš Šoloma Alejchema. Je to rlaubertovské jidiš. Jeho poslední práce, deset krátkých povídek o nacistech a Židech, je nejsmutnéjší záznam, jaký jsem kdy četl o hrůzách, které mohou člověka v životě potkat. Líčí v nich rodinu gestapáka, s nímž hrával večer šachy, návštěvy v jejich
I
domě. a jak saramantně se k němu všichni chtívali. Dal jim název täachové povídky'," „Co se s nimi stalo'?"
„Zůstaly v Praze se všemi mými knížkami. A knižky zůstaly u mé ženy. A moje žena mě už nemiluje. Dala se kvůli mně na pití, Nase dcera kvůli mně začala vysilovat a žije u své tety. Policie kvůli mně nedává manželce pokoj. Bojím se, že otcovy povídky už asi v životě neuvidím. Kdykoli maminka o ni přijde moji ženu požádat, ona jenom podrobně vypráví, jak jsem ji zahýbal. A ukazuje jí fotografie vSech mých milenek, nahatých. Ty jsem taky bohužel nechal doma, spolu s knížkami."
„Myslíte, že povídky vašeho otce zničí?1*
„Ne, ne, to hy ncudčlala. Olga laky píäe. V Československu je proslavená tím, že píše, pije a kdekomu ukazuje přirození. Asi by se vám líbila. Kdysi to byla krasavice s božskýma dlouhýma nohama a šedýma kočičíma očima, a ty její knížky bývaly také velmi pěkné. Nikomu nedokáže nic odříct, Jenom vůči mně se staví na zadní. Ať na ni chce jiný mužský cokoli, Olga to udčlá. A udělá to dobře. Kdybyste zajel do Prahy, kdybyste se s Olgou setkal a ona se do vás zamilovala, dala by vám dokonce i povídky mého otce, pokud byste jí o nč řekl správným způsobem. Miluje lásku. Pro lásku udčlá všechno. Americký spisovatel, slavný, přitažlivý americký génius, který nepřehání do nemožnosti americkou naivitu - kdyby takový člověk Olgu požádal o povídky mého otce, jsem si naprosto jistý, že by mu je dala. Jenom by ji nesměl povalit na záda příliš brzo."
Pľuha, 4. února i'976
Každé úterý se koná u Klenka háječný mejdan, ať je Klenek doma, nebo ne. Ted' právě režíruje nějaký hlm ve Francii. Protože je teebnieky vzato pořád ještě manželem jedné německé baronky, muže podle československých zákonů trávit rok co rok šest měsíců za hranicemi, naoko sni. Dveře Československého státního filmu jsou pro nčj zavřené, ale žije si dál ve svém paláci a smí se stýkat se starými přáteli, z nichž mnohé dnešní režim pokládá za své úhlavní nepřátele. Nikomu není jasné, proč taková privilegia má možná proto, že režimu slouži k propagandistickým účelům: mohou ho předhazovat svým kritikům zc Západu jako doklad toho, že si u nás umělci mohou žít, jak je jim libo. A navie, když mu povolují pracovat v zahraničí, mohou mu nadále zdaňovat jeho vysoké příjmy v tvrdých valutách. Bolotka říká, že Klenek může být docela dobře i íizl. „Pravděpodobně jim chodí dávat rozumy." Říká Bolotka. „Ne že by na tom záleželo. Nikdo se mu s ničím nesvěřuje, on to ví a oni taky."
-26-
-27-
„K čemu je to tedy dobré?"
„U Klerika jde o to, že fízluje v oblasti sexu, nikoli politiky. Barak má prošpikovaný mikrofony. Estébáci si přehrávají magnetofonové, záznamy z Klenkových mejdanů. Potloukají sc kolem a nakukují do oken. Dělají svou práci. Nikdy dokonce i něco zahlidnou a jsou z toho celí na větvi. Je to pro nt příjemné rozptýlení z obvyklé rutiny, která je plná naschválu a zlomyslností. Dělá jim to dobře. Každému to dělá dohře. Ke Klenkovi chodí mladé holky, patnáctky. Oblékají se jako prostitutky a sjíždějí se sem z okruhu sta kilometrů. Každý se chce nějak pobavit, i děti školou povinné. Jestli máte rád orgie, pojdTte se mnou. Co přišli Kusové, nej lepši orgie v Evropě se pořádají v Československu. Čím méně svobody, tím vie se souloží. Ľ Klenka můžete mít, na co si vzpomenete. Drogy ne, ale spoustu whisky. Můžete souložit, masturbovat, prohlížet si porno nebo sám sebe v zrcadle, a taky nemusíte dělat vůbec nic. Scházejí se tam sami lepší lidi. Ataky horší. My jsme teď všichni revolucionáři. Pojďte na orgie, Zucker-mane - budete svčdkem posledního stadia revoluce,"
Klenek žije v malém paláci ze sedmnáctého století na Kampě, na malém ostrůvku, kam se dá sestoupit po dlouhých vlhkých schodech z Karlova mostu. Stojím na kočičích hlavách náměstíčka před Kíenkovým sídlem a poslouchám, jak sc pod vysokým kamenným nábřežím pění Vltava. Vydali jsme se s Bolotkou od mého hotelu bludištěm uliček bývalého ghetta, kolem hřbitova s různě povalenými náhrobními kameny, podle Bolotkovy informace nej staršího židovského hřbitova, který sc v Evropě zachoval. Za
železným mřížovím vypadá ta směsice pokřivených omšelých kamenných desek spíš jako pozůstatky po ničivém cyklonu než jako místo věčného odpočinku. Dvanáct tisíc Židů je pohřbeno v několika vrstvách na pluse, na níž by se vešlo malé newyorské parkoviště. Náhrobní kameny smáčí drobný dést\ na stromech posedávají havrani.
U Klenka: Objemné starší ženy v tmavých pláštích do deště z umělého hedvábí, hezké mladé ženy ověšené šperky a v dlouhých toaletách, obtloustli pánové středního věku v plandavých oblecích, kteří vypadají jako poštovní pod úředníci, staräí muži s bílými vlasy, pár štíhlých mladíků v amerických džínsech - ale žádné patnáctky. Bolotka sc patmč baví tím, že před návštěvnikem z ciziny přehání hloubku pražské hříšnosti - trošku studené sprchy na íanta-zírování svobodného světa o ctnostném politickém utrpěni.
Sedí vedle mě na pohovce a vysvětluje, kdo je kdo a co má rád.
„Támhleten byl novinář, než ho vyhodili. Miluje porno. Na vlastní oči jsem vidél, jak obdčlává holku zezadu a čle si přitom sprosťárničky. Támhleten - to je abstraktní malíř. Příšerný. Nej lepal abstraktní malby vytvořil v den, kdy přišli Rusové. Sel do ulic a přemalovával všechny orientační cedule, aby vnesl zmatek mezi tanky. Má nejde Iš i ocas v Praze. Ten úředníček tamhle je pan Vodička. Mtic dobrý spisovatel, vynikající spisovatel, ale hrozně podělaný. Jak vidí petici, omdlívá. Když ho vzkřísíte, řekne, že podepíše: má osmadcvadc5át procent důvodů podepsat a jenom dvě procenta nepodepsat. Na rozhodnutí mu zbývají jenom
-29 ■
dve procenta - tak ledy podepíše. Jenže druhý den se la dvč procenta rozmnoží na rovnou stovku. Zrovna tenhle týden se pan Vodičků nechal na nejvysSích místech slyšet, žc jeho názory byly pomýlené a že toho moc lituje. Doufá, že si takhle vykoleduje zelenou, aby zas moh psát ty svoje perverzitky."
„A dovolí mu to?"
„Ovšemže ne. fceknon mu. že leďmusí napsat historický román o plzeňskem pivu."
Připojí se k nám vysoká stihlá žena, která je nápadná houštinou vlasů, obarvených do odstínu nové mĚdčné mince o hodnotĚ jedné permy. Natočené lokny j í padají docela. Její tváf s ostře řezanými ptačími rysy je nabalzamovaná vrstvou bílého líčidla, Má šedivé kočičí oči a svůdnč se usmívá. ,Já vím, kdo jste," pošeptá mí,
„A kdo jste vy?"
„Nevím. Mám pocit, že vůbec neexistuj u.ht Obrátí se na Bolotku: „Existujú?"
„To je Olga," odpoví Bolotka. T,Má nejhezči nohy v Praze. Pravé vám je ukazuje. Jinak neexistuje."
K Olze se priblíži pan Vodička, dvorné se ukloní a vezme ji za ruku. Je to malý. nenápadný, asi šedesátiletý Človíček, pekné oblečený, s tlustými brýlemi. Olga si ho nevšímá.
„Můj milenec mé chce zabít," říká mí.
Pan Vodička j i cosi šeptá do ucha. Ona ho pohybem ruky odhání, ale on si vášnivé přitiskne jej i ruku k tváři.
.Zajímá ho, jestli má pro nej nejakého chlapečka,4* vy-svétluje mi Bolotka,
„Co je to za ženu?"
„Patřila k nej slavnějším ženským v zemi. Olga psávala české romány o lásce. Stalo se, žc na rande do hospody nedorazil jeden její mužský, Olga o tom napsala milostnou povídku, a v celé zemi se diskutovalo, proč se na ni vybod. Méia posrat, řekla doktorovi, že pachatelem by mohl být jeden z jedenácti mužů, a v celé zemi se debatovalo, jestli jich bylo opravdu tolik. Vlezla do postele se ženskou, a celá zemč si o tom přečetla povídku a začala se dohadovat, se kterou to bylo. V sedmnácti napsala bestseller. Touha. Naše Olga nejvíc miluje všechno, co ztratila. Miluje český venkov. Miluje své détství. Pořád po nččem touží. Pokaždé, když o néco přijde, šílí, A to se jí stávalo i předtím, než dorazili Kusové. Klenek jí zahlédl v kavámč, vysokou venkovskou holku se srdcem plným íouhy\ a přivedl ji sem. To už je víc jak dvacet let. Potom byla sedm let vdaná. Mela díté- Chudinka ditč. Ted* j i manžel utekl s jinou tuzemskou hvčzdou, s krásnou Českou nerečkou, kterou v Americe zničí. A o Olgu se zase stará Klenek.**
„Proč potřebuje, aby sc o ni nékdo staral?"
„Proč potřebuješ, aby se o tebe nékdo staral?' zeptá sc Bolotka Olgy.
„Protože jsem celá roztřesená. Sáhni si, jak se třesu. Nemůžu sc toho zbavit. Väeho se bojím." Ukáže na mne: Jeho se taky bojím.''
Zhroutí se na pohovku, vméstná se mezi Bolotku a mě. Cítím> jak se ke mné tisknou nejhezčí nohy v Praze. Zdá se mi, že i já začínám podléhat íovze.
-30-
-31 -
„Vůbec se nechováte, jako byste měla strach," povídám.
„Protože se bojím všeho, tak už mi vlastně na ničem nesejde. Jestli se zřítím do moc velkého průseru, vy zkrátka přijedete, vezmete si mě a odvezete do Ameriky. Pošlu vám telegram a vy mé přijedete zachránit/' Obrátí se k Bolotko-vi: „Vis, eo chce pan Vodička? Má jednoho chlapečka, co ještě nikdy neviděl ženskou. Chce, abych se mu ukázala. Šel pro něj někam ven," Obrátí se ke mně: „Proč jste přijel do Prahy? Jlledat Kafku? Všichni intelektuálové sem jezdí hledat Kafku, Kafka je mrtvý. Měli by hledat Olgu. Máte v plánu se v Praze s nčkým vyspat? Jestli jo, dejte mi vědět." K Bolotkovi: „Kouba. Tamhle j e Kouba! Nesnesu být v jednom domě s Koubou!" Ke mně: „Chcete vědět, proč potrebujú, aby se o mě někdo staral? Kvůli blbejm komunistům, jako je Kouba!" Ukáže na upilovaného plešatého muže, který' cosi živě vypráví kroužku přátel uprostřed hemžíeiho se davu, „Kouba věděl za nás za všechny, jak se má šťastní žit. Těmhle Koubům trvá dvacet let, než se poučí, a stejně zůstanou blbí. Samá věda a žádná inteligence. Vůbec žádná. Kouba je náš velký komunistický hrdina. Překvapuje mě, že je v Praze, Všichni naši velcí komun isti čti hrdinové, co byli v době invaze s milenkami v Itálii, se neobtěžovali vrátit z dovolené. Víte proč? Protože když Rusové okupovali Prahu, osvobodili jc konečně od jejich manželek. Ncjvčtši z našich komunistických hrdinů jsou dnes se svými milenkami v New Yorku a učí tam marxismus-leninismus. Mrzí jc jenom to, že revoluce padla do nesprávných rukou. Jinak
jsou jako náš Kouba - pořád stoprocentně přesvědčení, že mají pravdu. Tak proč jste vlastně přijel do Prahy? Kafku nehledáte, nikdo z našich hrdinů v New Yorku vás neposlal a souložit nechcete. Nechcete /okovat. Fak! Já tohle slovo milujú. Proč my takové slovo nemáme, Rudolfe?" Zase ke n n i- .. N ll li í t ľ m č s\y.: i v i lč /ach ázc t >e slo ve&cmjuck! Tohle je báječnej faking mejdan. Ti mě opravdu zfakovali. Nádherné slovo! Naučte mé to!" .Shutihefuckup!"
„Bezvadné slovo. Shuf thefuckup. Ješlč neco!" „Fuck it all Fuek everything, "
„Správné, fuck it all! Fuck everything and everybody. Ztakovat všechno a všechny. Pakovat svět tak dlouho, až svět nebude moct fakovat mč. Vidíte, jak se rychle učím. V Americe by ze mě byla slavná spisovatelka. Slavná jako vy. Vy se mě bojíte lakovat. Proč? Jak to, že jste napsal knížku o fakování, eo vám vynesla slávu, když se sám fakovat bojíte? Odmítáte fakovat každého, nebo jenom mě?"
„Každého."
„Je k tobě hrozně ohleduplný, Olgo," řekne Bolotka Je to džentlmen, a tak ti neříká pravdu, protože jsi úplně beznadějná."
„Proč jsem beznadějná?1'
„Protože žádná ženská v Americe by s ním takhle nemluvila,"
Jak mluví ženské v Americe? Vyškolte mč na americkou ženskou!"
„Především byste musela dát ruku z mého poklopce."
„Aha. Prima. Co dál?"
„Ppk bychom si spolu puvidali, Nejdřív bychom se snažili jeden druhého poznat11
„Proč? Tomu nerozumím. Povídat si o cem? O Indiánech?"
„Ano. Nejdřív bychom hodné dlouho mluvili o Indiánech."
„A teprve puk bych vám dala ruku na poklopec." „Správné."
„A pak hysie mé fakoval." ltAsi tak nějak by to probíhalo, ano." „Amerika je strašné zvláštní země." ,Jedna z nejzvlástnéjš[chr"
Pan Vodička, zrůžovělý vzrušením, k nám vleče pokojem chlapečka. Pana Vodičku vzrušuje všechno: že se k němu Olga chová jako k otravnému dítěti, že Bolotka s ním mluví jako se spráskaným psem, že chlapeček je evidentně už pfedem otrávený z jeho horoucí touhy. Jevištní nádhera Klerikova salónu - tmavé rudé sametové závěsy, masivní, bohatě vyřezávaný starý nábytek, prošlapané perské koberce, řady ponurých romantických krajinek zavesených na sténách vykládaných dubovým dřevem - nevyvolává na chlapečkové tváři nic víc než arogantni úšklebek. Byl už přece všude, už ve svých dvanácti letech viděl nej-lepši bordely.
Pan vodička představuje chlapecká vybranými slovy. Bolotka překládá. „Říká Olze, že tenhle chlapeček ještě ne-\ i děl renskou J en nm n\\Ho prý -in íľiki d n sul S'.íbi! mu. A1
mu néjakou ukáže. Tvrdí, že Olga se mu si předvést, jinak prý chlapeček odejde."
„Co budete dělat?" ptám se Olgy.
„Co bych dělala? Ukážu mu jí. Já mám na fakováni vás. Pan Vodička má na Fakováni jenom své sny. Bojí se všeho jeSté mnohem víc než já."
„Takže to uděláte z lásky k bližnímu."
Olga si položí mé ruce na ňadra a řekne: „Kdyby nebylo lásky k bližnímu, Zuckermane, Člověk by druhému nepodal ani sklenici vody."
Výměna nčkolika českých slov. Bolotka překládá.
Olga povídá panu Vodičkovi: „Nejdřív bych ale já ehtčla vidět ten jeho aporátek."
Chlapeček o tom nechce ani slyšet. Je buclatý, hlaďouéký, má tmavou tvář a kmlé rysy; krém karamel se šlehačkou,
Olga mávne rukou: lak si ho strč do prciele a vypadni,
„Proč ho chcete vidět?" ptám se jí.
„Já po tom netoužím. Už jsem jich v životě viděla dost. Vidět ho chce pan Vodička."
Pět minut chlapečkovi domlouvá v nejmékčú ncjmazli-včjší češtině, než se konečné jako trucovité rozmazlené dítě přiblíží k pohovce, vzhlédne zamraěeně ke stropu a otevře zip. Olga mu nařídí, aby přistoupil ještě o krok bliž, a jemné, dvěma prsty a palcem, mu zajede do kalhot Chlapeček živne. Olga mu vytáhne z poklopce penis. Pan Vodička se dívá. Všiehni se díváme. Společenská zábava v okupované Praze.
„Teď," povídá Olga, „dají do televize mou fotku, jak ho drž mi za ocas. V tomhle baráku jsou kamery všude. Na ulici
-34-
-35-
1
nie porád fotografují. Polovina téhle zeme fízluje druhou polovinu. Jsem prý sprostá degenerovaná buržoázni negativistická pseudoumělkyne - a tímhle to dokážou. Tímhle mě žnici."
„Proč to tedy děláte?11
„Protože bych byla blbá, kdybych to neudělala." Anglicky řekne panu Vodičkovi: „Pojď, teď mu ji ukážu já." Zavře chlapečkovi zip a odvádí ho prve. Pan Vodička dychtivě cupitá za nimi.
„Jsou tu opravdu skryté kamery?" ptám sc Bolotky.
„Klenek tvrdi. že ne, že jenom mikrofony. Kamery jsou možná v ložnicích, kvůli s-oustáni. Jenže člověk si může lehnout na podlahu a zhasnout. Jen klid. Nemějte obavy. Jestli ji chcete přeříznout, tak ji obdělejte na zemi. Tam vás nikdo nenafilmujc."
„Kdo je ten milence, co ji chce zabít?"
„Nemusíte se ho bát, ten nezabije ani ji, ani vás. Už by ji nejradši neviděl. Jednou v noci se Olga ožrala* dostala vztek, že s ní nechce nic mít, a když zjistila, že si našel novou holku, zatelefonovala policajtům, že seji chystá zamordovat Policajti přijedou, jenže mezitím už sranda skončila, on je svlečený a moc se omlouvá, že si s tou novou holkou začal. Jenže policajti jsou taky ožrali a odvedou ho. Celá země je ožralá. Nás pan prezident musí na obrazovce v tři hodinovém projevu lidem kázat, ab\ přestali chlastat a vrátili sc do práce. Vlezte si večer do tramvaje, když se naše slavná dělnická třída vrací domů. Naše slavná dělnická třída smrdí jako pivovar."
„Co se stalo s tím milencem Olgy?*'
„Má v kapse lékařské vysvědčení, že je psyehiatrický případ," „Aje?"
„Nosí ho s sebou, aby mu dali pokoj, Nechají člověka na pokoji, když může dokázat, že je cvok. Je to docela rozumný mužský: zajímá se o soustání a o psaní básniček, ne o pitomou politiku. Což dokazuje, že neni blázen. Jenže policajti přišli, přečetli si potvrzení a odvezli ho do blázince. Ještě tam je, Olga si myslí, že ji teď zabije za to, co mu provedla. Ale on je tam šťastný, V blázinci nemusí celý den pracovat jako v nádražní pokladně. Má konečně zase víc klidu a času na psaní. Může celý den psát jenom básničky a nemusí vypisovat železniční jízdenky."
Jak takhle můžete všichni žít?"
..Lidská přizpůsobivost j e obrovské požehnání"
Olga se vrátí a sedne si mi na klín.
rtKdc je pan Vodička?" ptám se.
„Zavřel se s chlapečkem na hajzlu."
„Cos jim provedla, Olgo?" ptá sc Bolotka.
„Vůbec nic. Když. j sem ji klukovi ukázala, zařval. Svlékla jsem si kalhotky a on křičí: ,To je hrozný!' Ale pan Vodička se naklonil, opřel si ruce o kolena a začal mou kun-dičku přes ty svoje tlusté brejle studovat. Možná chce napsat něco, co tu ještě nebylo. Brejli mi na ni ti pak klukovi povídá: ,Nevím, nevím, příteli - naše gusto to neni, ale z estetického hlediska to není tak hrozné.'"
Půl jedenácté. V jedenáct mám v jedné vinárně schůzku s I losem a Hoffmanem. Každý předpokládá, že jsem přijel
-36-
-37-
do Prahy politovat ?akázané spisovatele, zatímco ve skutečnosti jsem přijel uzavřít jistou dohodu se zenou plnou touhy, která mi sedí na klíně.
„Budete se muset zvednout, Olgo. Odcházím.**
„Půjdu s vámi."
„Musíte mít trpělivost," povídá mi Bolotka. „My jsme malá země. U nás neseženete tolik milionů patnáctek. Ale když budete mil trpělivost, ona se nčjaká objevi. A bude stál za to. Nějaká malá česká cuchtiŕfca k sežráni. Nač ten spěch? Čeho se bojiteV Vidíte pfece - nic se nedeje. V Praze můžete vyvádět, jak chcete, nikdo ani nemrkne. Takovou svobodu v New Yorku nemáte."
„On žádnou patnáctku nechce," řekne Olga. „Z těchhle holčiček j sou teď už samé staré kurvy. On chce čtyřicítku."
Sesunu Olgu z klína a vstávám k odchodu.
„Co je tohle za chovánÍ7" zeptá se Olga. „Přijedete do Československa, jedete takovou dálkuř a pak se chováte takhle. Už vás nikdy neuvidím.*1
„Uvidíte.*'
„Lžete, Vrátíte se ke svým AmetičanJíám, budete j im vyprávět o Indiánech a fakovat je. Přístč mi dejte vědět předem J á si prostuduj u indiánské kmeny p pak budeme fakovat spolu."
„Zvu vás zítra na oběd, Olgo. \ý^vednu si vás tu."
, co dnes večer? Proč mě nechcete fakovat teď? Proč mě opouštíte, když se vám líbím? Já tyhle americké spisovatele nechápu."
Nepochopili by mě ani moji američtí čtenáři, kdyby mé mohli vídat. Nefakuju kdekoho, lépe řečeno spis nikoho:
sedím pokojné na pohovce a chovám se zdvořile. Jsem důstojný, dobře vychovaný tichý pozorovatel, je na mě spolehnutí, jsem přívětivý, vyrovnaný, slušný a počestný člověk, ve společnosti si nesvlékám kalhoty. Nebezpeční spisovatelé jsou oni. Všech lahůdek života, všeho luxusu, co človeka kazí, si užívám já - a přitom jak vtipnou módní komedii mravů dokážou rozpoutat tihle pražští páni z Ne-ínanic ze svých nesnesitelných podmínek, z drtivého faktu, Že pľisli o všechno a že jsou zapraženi do žentuuru svého pokořeni! Oni jsou umlčeni a řvou, jsou samá ůsla. A ji jen jedno ucho a samé plány. Džentlmen z Ameriky v cizině, který si zakládá na tom, že podle slaromódních představ hraje záslužnou, důstojnou a ctihodnou roli.
Uokrtka nabídne Olze útěšné vysvětlení, proč už není na mém klíne: Je to maloměšťák. Vykašli se na nej."
„Ale tohle je beztřidní společnost." řekne Olga. „Tohle je socialismus. K čemu je vlastnč socialismus dobrý, když já potrebujú a nikdo mě nechce fakovat? Kdejaká velká mezinárodní osobnost jezdi do Prahy podívat se, jak nás utlačujou, ale nikdy mé žádná nefakuje. Jak je to možné? Přijede Sartrc a nechce mč fakovat. Simone de Beauvoir přijede s ním a nechce mě fakovat. Heinrich Bull, Car los Fuentes, Graham Greene - a žádný mé nefakuje. A teď vy -a dopadá to stejně. Vy si myslíte, že Československo zachrání podpis nčjaké petice, jenomže tuhle zem by mohlo zachránit jedině fakování Olgy.11
„Olga je ožralá/' povídá Bolotka.
„A taky pláče;* upozorním ho.
-33-
-39-
„Jen se o ni nebojte," říká Bolotka, „To je celá Olga,"
>yA teď," fiká Olga, „mě budou kvůli vám vyslýchat. Šest hodin se mé na vás budou vyptávat, a já jim ani nebudu moct říct, ze jsme spolu lakovali."
„Opravdu ji budou vyslýchat'?1' ptám se Bolotky.
„Výslechy není nutné dramatizovat," říká. „To je rutina. Kdykoli česti policajti někoho vyslýchají, ptají se na všechno, nač se vůbec můžou ptát. Zajímaje všechno. Teď je zajímáte vy, ale tím neni řečeno, že styk s vámi by musel někoho kompromitovat, že by ho za to museli z něčeho obvinit. Oni nic takového na obvinení neputřebujou. Když vás obvinit chtějí, obviní vás a nic k tomu nepotřebujou. Jestli se mě budou ptát, proč jste přijel do Československa, prostě jim to povím."
„Ano? A co jim řeknete?"
„Řeknu jim, že jste sem přijel lovit patnáctky, ,Prečtěle si jeho knížku," řeknu jim, ,a pochopíte, proč přijel.* A Olga bude určitě v pořádku. Za pár neděl se Klenek vrátí domů a Olga přijde k sobě. S tím, kdo ji dneska v noci oklátí, si nemusíte dělat starosti. On se někdo najde, kdo vás zastoupí."
„Nebudu v pořádku," vzlyká Olga. „Ožeňte se se mnou a odvezte mě odtud. Zuckermane, jestli si mě vezmete za ženu, budou mě muset pustit. Je na to zákon, a tím se řídí i oni. Nebudete mě musel fakovat. Klidně budete moct dál fakovat americký holky. Milovat mě taky nemusitc. Dokonce ani prachy na vás nebudu chtít."
„Drhla by vám podlahy," povidá Bolotka. „A žehlila by vám ty vaše krásné košile. Viď, Olgo?*1
„Ano! Ano! Žehlila bych vám košile od rána do večera!"
„První týden," řekne Bolotka. „A pak by nadešel druhý a s ním vzrušující zážitky pro pana manžela."
„To není pravda," vykřikne Olga. „Nechala bych ho na pokoji!"
„Potom by přišla na řadu vodka," pokračuje Bolotka. „A to by byl teprv začátek dobrodružství" „V Americe ne," pláče Olga.
„Nepovídej," řekne Bolotka, „copak tobě by se v New Yorku nestýskalo po Praze?" „Ne!"
„Olgo! V Americe by ses zastřelila." „Já se zastřelím tady!" „Čímpak?" zeptá se Bolotka..
„Tankem! Dnes v nocí! Ukradnu ruský tank a dnes v noci to do sebe naperu!"
Bolotka bydli v zatuchlé místnosti na samém vrcholu ponuré schodištní šachty v ulici činžovních domů na předměstí Prahy. Navštívil jsem ho po ránu. Když vidí, jak smutnč se rozhlížím kolem sebe, ujišťuje mě, že si nemusím dělat starosti s jeho životní úrovní, tady se schovával před manželkou už dávno předtím, než mu zavřeli divadlo a zakázali uvádět „dekadentní" revue. Pro člověka s jeho sklony je to prý opravdu nej lepší bejvák na světě. „Mladé holky strašně vzrušuje," informuje mč, „souložit v takovém doupěti." Je fascinován mým tvídovým oblekem a ptá se, zda by si ho mohl obléct, aby si vyzkoušel, jaký pocit je být zazobaným
americkým spisovatelem. Bolotka jc shrbený robustní muž se Širokým mongolským obličejem. Má ošklivé poďobanou tvář a jako žiletky ostré přimhouřené zeleně oči, které vypadají jako pukliny v lebeční kosti. Jeho pohled dává jasné najevo: „Zblbnout se hned tak nenechám!" Někde má ženu a dokonce t děti: nedávno jeho manželce policajti zlomili ruku, když se jim snažila zabránit, aby vlezli do jejich bytu a zabavili nepřítomnému manželovi na tisíc knížek.
„Proč jí na vás tolik záleží?"
„Jí na mně nezáleží - ona mč nenávidí. Ale je nenávidí ještě víc. Dneska mohou v Praze staré manželské páry ne-návídčt něco ještě mnohem víc než jeden druhého."
Před měsícem přišli policajti ke dveřím téhle Bolotko-vy díry v podkroví, aby mu sdělili, že lidem, kteří dělají režimu nejvčtěí potíže, dávají vystěhovalecké papíry. Má osmačtyřicet hodin na vystěhování.
„Řek! jsem jim: ,A proč se ne vy stěhujete vy? Vyšlo by to nastejno, víte? Dávám vám na to osmačtyřicet hodin.*"
Ale nebylo by mu opravdu líp v Paříži nebo kousek za hranicemi ve Vídni, kde ho znají jako divadelního novátora a kde by si mohl znovu vybudovat kariéru?
„Mám v Praze šestnáct ženských," odpoví. „Jak bych mohlodejet?L<
Podá mi svůj župan, aby mi nebyla zima, a sám se svlékne a vsouká se do mého obleku. „Vypadáte v tom ještě víc jako gorila," povídám, když se přede mnou projde krokem modelky.
„A vy dokonce í v tom mém ostudném županu vypadáte jako šťastný, zdravý a bezstarostný podvodník," odpoví. Bolotkúv příběh.
3yJo mi devatenáct, studoval jsem na univerzitě, Chtěl jsem být právníkem jako můj táta. Jenže po roce jsem došel k závěru, že toho nechám, a chtěl jsem přestoupit na Akademii muzických umení. Nejdřív mě samozřejmě čekal přijímací pohovor. To bylo v roce 1950. Asi by mě bylo čekalo ještě dalších padesát pohovoru, ale dostal jsem se jenom k prvnímu. Vlezl jsem do místnosti a oni se vytasili s mým kádrovým materiálem. Byl skoro půl metru tlustý. Řekl jsem jim: Jak to, že toho o mně máte tolik, vždy ť jsem přece ještě nezačal žít. Nic jsem neprožil - jak o mě můžete mít tolik informací?" Nevysvětlili mi to. Sedim tam, oni V lom listuji, a pak mi sdělí, že to nejde - nechat práv. Moje vzděláni stoji dělnické peníze. Dělníci investovali už jeden rok do mé právnické budoucnosti. Dělníci se nerozhodli k téhle investici proto, abych si to pak rozmyslel a přesedlal na múzické uměni. Na Akademii nesmím a na žádnou jinou vysokou školu taky ne. Tak jsem řekl dobrá, a šel jsem domů. Tolik jsem o to zase nestál. Nebyl jsem na tom tak zle. Práva jsem k ničemu nepotřeboval. Mel jsem turu holek, měl jsem svůj sexuální inštrument, měl jsem knížky - a popovídat jsem si vždycky mohl s jistým Blechou, to byl můj kamarád z dčtství. Jenže oni si s nim popovídali taky. Blecha se už tenkrát hodlal stát slavným básníkem, slavným prozaikem a slavným dramatikem. Jednou večer se ožral a přiznal se, že mé fízluje. Věděli, že je můj starý
- 4:.
-41 -
přítel, věděli, že píše a že mé chodí navštěvovat, a tak si ho najali jako fízla a or o mně jednoj týdně psal hlásení. Byl ale hrozně Spatný spisovatel, a dodnes je. Řekli mu, že když ětou jeho hlášení, nemohou sc v nich vyznat. Nemá to prý ani hlavu, ani patu. Tak mu povídám: ,Neklesej na mysli, Blecho, ukaž mi ty hlášeni, .liste nejsou Uik špatná, ink nni tvrdí, Copak tomu rozumějí?* Jenže ty jeho fízloviny byly opravdu hrozné. Když mě citoval, vždycky mu unikl smysl, když vypisoval, kdy a kam jsem šel, vznikl z toho naprostý zmatek, a styl měl pod psa. Blecha se bál, že ho vyhodí -bál sef že ho navíc budou podezřívat, že z přátelství kc mně s nimi hraje betla. Kdyby se něco takového dostalo do jeho kádrového materiálu, byl by nadosmrti zničený člověk. A kromě toho všechen čas, který chtěl věnovat psaní básniček, povídek a divadelních her, musei trávit sc mnou. Nestihl jinak nic udělat. Byl z toho náramně smutný. Dumal, jak každý den urvat aspoň pár hodin pro sebe a konečně začít pracovat na své kariéře nositele státního vyznamenání Za vynikající práci, zasloužilého, a konečně národního umělce. Řešeni bylo nasnadě. .Blecho/ řekl jsem mu, já se budu flzlovat za tebe. Já vím lip než ty, co celý den dělám, a jinak nemám nic na práci, Budu na sebe psát hlášení, a ty jim je budeš dávat. Budou zírat, jak se tvůj vši vej styl ze dne na den zdokonalil, ale ty jim prostě řekneš, žes byl předtím nemocný. Tím pádem nebudeš mít v kádrovém materiálu žádný škraloup, a já se zase zbavím tvé společnosti, ty srá-či. Blechu to nadchlo. Dával mi polovičku z toho, co mu platili, a všechno bylo v pořádku. Až do doby, kdy dospěli
k názoru, že tak báječného fízla a spisovatele musí povýšit, Blecha se zděsil. Přišel za mnou, že když jsem ho do toho dostal, ať mu teď z bryndy pomůžu. Chtěli ho nasadit jako fízla na větší esa, než jsem byl já. Jeho hlášení dokonce po-užívali na ministerstvu vnitra jako učební materiál při školení nových fízlů. Řekl mi: Ty to báječně ovládáš, Rudolfe, pro tebe je to jenom otázka techniky. Já mám na tenhle druh psaní moc imaginace. Ale kdybych jim spolupráci odřekl, dali by to do kádrového posudku a později by mi to uškodilo. A teď by mi mohlo sakramentsky při tížit, kdyby se dověděli, že jsi hlášení na sebe psal sám,'
Takhle jsem si tedy vydělával, když jsem byl mladý. I 'čil jsem našeho oslavovaného zasloužilého umělce a nositele státního vyznamenáni Za vynikající práci, jak psát srozumitelně česky a jak popisovat život. Nebylo to lehké. Ten člověk nedokázal pořádně popsat ani tkaničku od bot. Chyběla mu slova. A nic kolem sebe neviděl. Říkal jsem mu: ,Poslyš, Blecho, byl len tvůj přítel smutný, nebo veselý? Neohrabaný, nebo mrštný.1 Byl kuřák? Máloml u vnější, nebo ukecaný? Blecho, jak z tebe může být někdy velký spisovatel, když jsi tak mizerný fízl?1 Moc se na mě kvůli tomu zlobíval. Moje řeči ho urážely a nesnášel je. Říkal, že z Uzlování se mu dělá špatně a že je tím pádem jako spisovatel zablokovaný. Říkal, že nemůže používat svého tvůrčího talentu, když je duševně takhle rozpolcený. Se mnou že je to něco jiného. Ano, říkal mi, že u mě je to něco docela jiného, protože nemám vysoké umělecké ideály. Že
-44-
-45-
nemám vlastně vůbec žádné ideály. Kdybych jc mel, nikdy bych nebyl souhlasílt že budu fizlovat sám sebe. A už vůbec bych za to nemohl přijímat finanční odménu. Zdá se mu prý, že ke mné začíná ztrácet úctu. Je v tom kus smutné ironie, poněvadž když jsem opustil univerzitu, byta to pravé moje poctivost a nase přátelství, co pro neho tolik znamenalo.
Nčeo podobného mi Blecha řekl jeSté jednou, docela nedávno. Obédval s panem Knapem, jiným naším zasloužilým umělcem a nositelem státního vyznamenání Za vynikající práci, tajemníkem toho jejich svazu spisovatelů. Blecha byl pěkně ožralý, a on vždycky, když je pěkně ožralý. podléhá emocím a musí fikat lidem pravdu. Při Sel za mnou ke stolu a zeptal se, jestli je se mnou všechno v pořádku. Prohlásil, že by skutečné moc rád pomohl starému kamarádovi, který je v průseru. a pak mi pošeptal: ,Možná za pár měsíců... Jim se nclíbi, že jsi tak odcÍ7ený, Rudolfe. Ti nahoře odcizení neschvalují. Ale stejné pro tebe udělám všechno, co bude možné...' Pak si najednou ke mné přisedl a povídá: .Nesmíš chodit po Praze a vykládat o mné lži, Rudolfe, Stejně ti nikdo nevěří. Moje knížky jsou všude. Děti ve škole se uč i moje básničky, desetitisíce lidi čtou mé romány a v televizi vysílají moje hry. Když vykládáš tu svou historku, jenom ze sebe děláš nezodpovědného člověka, který' podléhá pocitům hořkosti. A jestli dovolíš, taky tak trochu blázna.*
,Ale Blecho/ odpověděl jsem, já o tom nikde nemluvím. Neřekl jsem to živé dusi.'
A on: , Ale jdit ty můj starý dobry kamaráde - jak na to tedy mohli všichni přijít?"
Tak jsem mu to vysvětlil: .Protože se jejich děti učí tvé básničky, oni sami čtou tvé romány a když si pustí televizi, vidí tvé hry.*"
Praha, 5. února 1976
Ve ŕ t vrt na osm im ŕ probudí telefon.
„Tady je vaše nastávající manželka. Dobré jitro. Přišla jsem vás navštívit. Jsem v hale hotelu. Za chviličku budu u vás v pokoji."
„Ne, ne. Přijdu za vámi dolů. Ale zval jsem vás na občd, ne na snídani."
„Proč mále před mou návštěvou takovou hrůzu, když vás milujú?41 ptá se Olga.
„V mém pokoji to není nejvhodnější. To přece víte,"
.Jdu nahoru."
„Budete mít nepříjemnosti." ,Já ne."
Teprve si dopínám kalhoty, když se objeví ve dveřích. Má na sobě dlouhý semišový plášť, kteří' jako by s ni prošel zákopovou válkou, a vysoké kožené holínky celé od bláta, jako by v nich dělala na poli. Na pozadí tčch odřených a zašpiněných zvířecích kůží působí jeji bily krk a bílá tvář velice zranitelně - člověk chápe, proě se k ní lidé chovají
tak, že z toho není štěstím bez sebe: j c iteupravená, drzá a bezmocná tou hlubokou ncvykořenitelnou sexuální bezmocností, jež kdysi vyvolávala u buržoazních manželů pýchu v obývacím pokoji a suverenitu v posteli, Pmíoie se bojím všeho, tak mi vlastně na ničem nesejde. Jenže sejde, a sešla už i ona: je vtělené lehkomyslné zoufalství.
Rychle ji vpouštím do pokoje a zavírám dveře. „Opatrnost neni zrovna vaší silnou stránkou,**
„To mi ještě nikdo neřekl. Proč mi to povídáte?" ptá se.
Ukazujú prstem na mosazný lustr, který- visí nad postelí -což prý bývá oblíbené místo pro instalaci odposlouchávacího zařízení, jak mi sdělil v New Yorku Sisovský.
Jľtejte si pozor," varoval mě, „co říkáte ve svém pokoji. Je tam spousta odposlouchávacích zařízení, A do telefonu je nejlepší neříkat vůbec nic. Jestli s ní budete mluvit telefonicky, rozhodne se o tom rukopisu nezmiňujte."
Olga se zhroutí do křesla u okna, zatímco já dokončuji svou garderóbu.
„Musite pochopit." řekne hodně nahlas, „že si vás neberu pro peníze. Beru si vás," pokračuje a gestikuluje směrem k lustru, „protože tvrdíte, že jste se do mě zamiloval na první pohled, protože jsem tomu uvěřila, a protože jsem se do vás taky zamilovala na první pohled,"
„\y jste na dnešek nespala."
,Jak můžu spát? Mám plnou hlavu toho, jak vás milujú, a jsem z toho celá šťastná a zároveň smutná. Když uvažujú o našem manželství a o našich détech, nemám na spaní ani pomyšlení."
„Pojďte se někam nasnídat. Pojďte odtud." „Nejdřív mi řekni, že mě miluješ." ,.Miľuju tě."
„A proto si mĚ chceš vžit? Z lásky?" Jaký jiný důvod bych mohl mít?" „Pověz mi, co na mé miluješ nejvic?" „Tvůj smysl pro realitu."
„Nesmíš mě milovat kvůli tomu, že mám smysl pro realitu. Musíš mě miloval proto, jaká j setru Vypočítej mi všechny důvody, proč mě miluješ.11
„Až u snídaně."
„Ne. Teď hned. Nemůžu si přece vzít člověka, kterého sotva znám" - zatímco mluví, čmárá cosi na kousek papíru - „a riskovat své štěstí, kdybych se rozhodla špatné. Musím mít jistotu. Jsem tím povinovaná sama sobe, A svým starým rodičům."
Podá mí papírek a já čtu: Nepočítejte s tim, ieSiB bude všemu ROZUMĚT, i kdybychom se bavili česky, Musíte mluvit ZŘETELNĚ, POMAL U A NA HLA S
„Mtlujutvou duchaplnost,"řeknu.
„Mou krásu?"
„Milujú tvou krásu."
„Moje tělo?41
„Milujú tvě tělo."
„Miluješ to, jak se milujeme?"
„Nepopsatelně."
Olga ukáže na lustr, „Co to znamená .nepopsatelní1, miláčku?"
„Víc než mohu popsat slovy."
Je se mnou lakovaní mnohem lepši než s americkými holkami?*1
„Uplnů nej lepši."
Když sjíždíme dolů výtahem s uniformovanou obsluhou (kterýžto muž je podle FJolotky jenom další lízl) spolu s.c třemi japonskými ranními ptáčaty zeptá se mě Olga r „Pakoval jsi už někoho v Československu?"
„Ne, Olgo, oefakoval. Aleje docela klidně možné, že pár lidí v Československu třeba ztakuje mě."
„Kolík stojí pokoj v tomhle hotelu?*1
„Nemám potuchy."
„No ovšem. Jsi tak bohatý, žc je ti to jedno. Jestlipak vis, že v těchhle velikých hotelech jsou odposlouchávací zařízeni, a vždycky nad postelí?"
„proč r
„Oni chtějí slyšet, jak cizinci ve svých pokoj ich fakujou. Zajímá je, jak je ženská v různých jazycích hotová. Zuc-kermane, jak dá taková Američanka najevo, žc je hotová? Nauč mě, co se přitom říká."
Dole se od pultu odlepí recepění a přes celou halu zamíří k nám Mně se zdvořile omluví a Olze říká cosi česky.
..Mluvíc anglicky!" vyzve ho Olga, „Chci. ab> tomu rozuměl! Chci, aby tu neoma lenost slyšel na vlastní ušil"
Keeepční je statný šedovlasý muf s hranatým vážným obličejem a po formální stránce se chová bezvadně. Na Ol-žin výbuch vzteku nereaguje a mluví khdně dál česky.
„Co se děje?* ptám se Olgy.
„Povezte mu to ľ1 Kříci na recepčního. „Řekněte mu, co na mně chcete!1'
„Sir, dáma mi musí ukázat svou občanskou legitimaci. To je predpis.11
„Co je to za předpis?41 křičí Olga. „Povezte mu to!**
„Hosté z ciziny se musí prokázat cestovním pasem. Českoslovenští občané, kteří jdou navštívit nékoho na pokoj, musí předložit občanskou legitimaci."
„Pokud ovsem ten československý občan není prostitutka. Ľ ní stačí, když vyplázne jenom prachy, Tak prima -jsem tedy prostitutka. Tady máte padesát korun a dejte nám pokoj."
Recepční couvne před bankovkou, kterou mu strká pod nos.
Mnč Olga vysvětlí: „Promiňte. Mister mela jsem vám to říct. Bičování dámy je v civilizovaných zemích protizákonné, i když dáma dostane zaplaceno, že se nechala zbičovat. Ale všechno se urovná, když zaplatíte pasákovi. Heled'te," zarve znova na recepčního, ..tady je kilo! Nechci vás urazit: tady je půldruhého kila!lL
„Potřebuji od madam občanskou legitimaci, prosím."
„Vy dobře víte, kdo jsem," odsekne Olga. „Každý v téhle zemi ví, kdo jsem."
„Musím zapsat číslo vaší občanské legitimace do knihy, madam."
„Povězte mi, prosím, proč mé takhle shazujete před očima mého budoucího manžela? Proč se mě pokoušíte donutit, abych se styděla za svou národnost před mužem, kterého
milujú? Podívejte se na něj f Podívejte, jak je oblečený! Na pláSti má sametový límec! Na kalhotách má knoflíky a ne zip jako vy! Proč děláte všechno pro to, aby si takový člověk rozmyslel oženit se s českou ženskou?"
„Potřebuji se jenom podívat do jejího občanského průkazu, Sir. Okamžitě ho vrátím."
„Olgo," říkám tiše+ „nechte toho."
„Vidíte?" křičí na recepčniho. „Pan je zdisgustovaný. A víte proč? Protože si klade otázku, kam se poděly staré vybrané evropské způsoby. Co je to za zemi, kde je možné takhle porušovat etiketu vůči dámě v hale mezinárodního hotelu?"
„Madam, musím vás požádat, abyste tu počkala. Ohlásim, že jste mi odepřela ukázat občanskou legitimaci."
„Ohlaste. A já ohlásim, že jste se nechoval jaksepatří k dámč v hale mezinárodního hotelu v civilizované evropské zemi. Uvidíme, koho z nás zavřou. Uvidíte, který z nás sc dostane do tábora nucených prací."
„Ukažte mu tu legitimaci," šeptám.
„Tak jděte!" řve Olga na recepčního. „Poslužte si a zavolejte policii! Muž, který nesmekl klobouk ve výtahu hotelu Jal ta v přítomnosti dámyt za to ted' sedí na deset let v uranových dolech. Vrátný hotelu Esplanadc, který se zapomněl uklonit dáme, je teď na samotce. kde chybí dokonce i toaleta. Za to, co jste provedl vy, už va$e děti porostou v hanbé a budou se stydět za jméno svého otce. Tak jděte. Jděte! Chci, aby můj budoucí manžel viděl, co v této zemi potká lidi, kteří se neuměj i choval. ChcL, aby se přesvědčil, že
-52-
-53-
hrubiánství k české ženč u nás nepřecházíme s Úsměvem! Zavolejte na nejvygsí místa - okamžitě! My se zatím nasnídáme. Pojd4, drahý. Pojď, miláčku.'"
Vezme mř za ruku a táhne pryč. Recepční rychle řekne: „Máte tu dopis. Sir. A dá mi obálku, Vzkaz je napsaný na dopisním papíře s hlavičkou hotelu.
Vážený pane Zuckermane, jsem český studem, který se velice zajímá o americkou literaturu. Napsal /sem studii o Vosem románu, o které bych s Vámi rádmluvil „Luxus sebeanafýzy ve vztahu k americkým ekonomickým podmínkám ". Rudete-U ochoten mé přijmout, přijdu kdykoli do hotelu. Nechte mi„ prosím, vzkaz na recepci.
S hlubokou úctou Váš
Oldŕich Hwbek
Hosté, kteří už snídají, sledují přes okraje svých šálků s kávou, jak si Olga rozhodně odmítá sednout k rohovému stolku, kam nás chce usadit pan vrchní. Ľ kaz uje na stolek vedle dveří do holelové haly. Vrchní mi anglicky vysvětluje, že onen stolek je rezervovaný.
„Na snídani?" odsekne mu Olga. „To je fakovaná lež."
cedíme tedy u stolku vedle dveří do haly.
„Co ted\ Olgor řeknu. „Co se stane teď?"
„Na tohle se mě, prosím vás, neptejte. To jsou blhosti. Dala bych si vajíčka, prosím. Ztracená vejce. V živote není nic tak ušlechtilého j ako ztracená vejce. Jestli se hned něčeho nenajím, omdlinV'
„Povězte mí, co bylo na tom prvním stolku špatného?"
„Odposlouchávací zarizení. Tady j ľ pravděpodobně talí y.
Jc pravděpodobně všude. Fuck it, jsem už moc slabá, Fuck the whale thing. Fuck it alt. Naučte mc ještě nějakou podobnou frázi. Dnes ráno bych potřebovala nejakou zvlášť dobrou."
„Kde jste byla celou noc?"
„Vy jste mě nechtěl, tak jsem si našla lidi, kteří mč chtěli. Zavolejte vrchního, prosím vás, nebo omdlím. Asi omdlím. Je mi nanic. Musím na záchod.**
Vyběhne od stolku a já jdu za ní, ale když dojdu kc dveřím jídelny, zastoupí mi cestu mladík s řídkým vousem na bradě; je navlečen do lodenového kabátu a v ruce drží naditou aktovku. „Prosím vás," šeptne mi do ucha s panicky napjatou a nesmírně vážnou tváří, „zrovna jsem se pokoušel dovolat do vašeho pokoje. Já jsem Oldřich Hrůbek. Dostal jste můj vzkaz?"
„Před malou chvilkou," fikám a přitom sleduji Olgu, jak utíká halou na dámský záchíjd.
.,M u site co nejrychleji j-.-a./a / Prahy Nesmite ui /ůíuu. Jestli hned neodjedete, oni vám ublíží,"
„Mnč? Jak tavíte?"
„Protože se vás chystají do něčeho namočil, íiluduju na Kartově univerzitě. Vyslýchali mého profesora* vyslýchali mě"
„Ale já p řece teprve přijel. Namočit? Do čeho?"
„Říkali mi, že jste sem přijel se špionážním posláním a abych si s vámi nic nezačínal. Řikali, že vás zavrou za to, co tu děláte,**
t!Za špionáž?"
,«Za prípravu spiknutí proti československému lidu. Prý jste se spojil s protistátními živly proti socialistickému systému. Jste prý ideologický sabotér - musíte odjet ještě dnes."
„Jsem americký občan." Dotknu se náprsní tašky, kde mám vedle cestovního pasu také členskou legitimaci amerického PEN klubu, kterou podepsal předseda Jerzy Kosinski.
„Nedávno v Bratislave vystoupil z vlaku jeden Američan a rovnou ho zavřeli na dva mčsiee, protože si ho s někým spletli. Napustili ho, ani když zjistili, že šlo o omyl. Před týdnem odvezJi jednoho Rakušana do vezeni přímo z hotelu. Má být postaven před soud kvůli protistátní činnosti. Jednoho západončmeckého novináře utopili v řece. Pak tvrdili, že byl na rybách a přitom spadl do vody. Jsou to tvrdí hoši a chtějí, aby se to o nich všude vědělo. To mi sami naznačili. Bude se hodně zatýkal."
Až moc jasně se mi začíná vybavovat zvuk říční vody, narážející na vysoké kamenné nábřeží u K len ková paláce.
„Kvůli rrměV'
„Včetně vás."
„Možná vás jenom straší," říkám a srdce mi tanči k\ a-pik, div sc neroztrhne.
„Pane Zuckermane, já bych tady neměl být. Vlastně ani nesmím - ale bál jsem se, že bych vás nezastihl. Mám toho ještě víc. Kdybyste mohl přijít na nádraží, za pět minut bychom se tam mohli setkat. Na konci hlavni ulice - přímo doleva. Je vidět už z dálky. Budu dělat, jako že jsem do vás náhodou vrazil před nádražní restaurací. Prosím vás, mé
divče říkali totéž. Vyslýchali ji v zaměstnáni - vyptávali se
„Na mě? Jste si tim všim opravdu jistý?"
Student mě chytne za ruku a začne mi s ní s přehnaným nadšením lomcovat. „Je pro mě ctí setkat se s vámi!" Mluví tak hlasité, že každý v jídelně, kdo o to stoji, ho může slyšet. „Promiňte* že jsem vás obtěžoval, ale musel jsem vás vidět Nemohu si pomoct, ale patřím k vašim nadšeným obdivovatelům. Goodbye, Sir!"
Olga se v raci a vypadá ještě hůř, než když odbehla. Je také nepříjemně cítit. „Co je tohle za zemi?" Těžce dosedne na židli. „Ani blít nemůžete, aby o tom někdo nenapsal hlášení. Před hajzlcm stál chlap a čekal, až vylezu. Celou dobu dával bacha, aby mu nic neušlo. ,Ncehala jste to po sobě či stý?'zeptal se mě. ,Ano," říkám, ,áno, nechala jsem to po sobě čistý.' ,Hlavně že tady povykujete, hulákáte a chováte se. jako by vám bylo všechno jedno,1 říká mi. ,Někdo tam vleze po vás, najde to poblitý, a já si to odnesu.4 ,Tak si běžte ten váš hajzl zkontrolovat,4 řekla jsem mu. A on sel. Slušně oblečený člověk, o kterém byslc řekl, že je schopný používat svého mozku. Sel dovnitř na inspekci."
„Obtěžoval vás ještě někdo?*
„Ne. Toho oni se neodváži. Rozhodně ne, když jsem s vámi na snídani. Vy jste slavný spisovatel. Nechtějí dělat potíže v přítomnosti slavného spisovatele."
„Proč ledy otravoval ten člověk s vaší občanskou legitimací?"
„Protože sc bál neotravovat Všichni se boji. Ráda bych se teď se svým slavným spisovatelem nasnídala. Mám hlad"
„Co kdybychom šli někam jinam? Chci si s vámi promluvit o něčem velmi závažném."
„Chcete se se mnou oženit. Kdy?"
„Zatím ještě ne. Pojďte, půjdeme."
„Ne, odtud se nesmíme hnout. Jim musíte pořád dokazovat, že se nebojíte." Vezme do ruky jídelní lístek a vidím, že se chveje. „Nesmíte odejít," říká. „Musíte zůstat sedět, pořádně se nasnídat, vypít spoustu šálků kávy, a potom vykouřit cigáro. Jak uvidí, že kouříte cigáro, dají vám pokoj."
„Vy přikládáte cigáru opravdu veliký význam."
Já tyhle české policajty znám - vyfouknete jim kouř z cigára do ksichtu a poznáte, jak jsou stateční. Minulou noc jsem byla ve vinárně, protože jste mě nechtěl fakovat, povídám si s barmanem o hokeji, a najednou přijdou dva chlapi, přisednou si a začnou mi kupovat drinky. Venku vidím zaparkovanou služební limuzínu. Popíjíme, oni vtipkují s barmanem, a pak mi ukážou ten bourák. A řeknou mi: ,Co kdybychom se trošku projeli? Ne na výslech. Jen tak, pobavil se. Urazíme ještě nějakou vodku, a bude nám prima,' Pomyslela jsem si: JMeboj se, nesmíš jim ukázat, že máš strach.' Tak mě tedy zavezou k jedné velké budově, vejdeme dovnitř, a všude je tma. Říkám, že nevidím na cestu, a jeden z nich mi vysvětli, že nemohou rozsvítit. , Všude, kde je rozsvíceno,1 povídá, .je s ledů vačka.' Vida ho, on se bojí. Teď vidím, že í on se boji. I bourák měli
asi načerno, možná patří jejich šéfovi tady něco neklape. Otevřou jedny dveře, sedneme si v tmavé místnosti, oni mi nalejou vodku, ale nemůžou se ani dočkat, až se napijú. Jeden z nich vytasí ocas a snaži se mě na něj posadit. Sáhnu si a povídám; ,Ale s tímhle je to přece technicky nemožný, S lakovou mckolinou sc nedá nie dělal. Jak je na tom pan kolega? Ne, ten ho má ještě technicky nemožnějšího. Já jdu pryč. Tady neni vůbec žádná sranda a nic k videní. Chci pryč!4 Začnu křičet..."
Vrchní si přijde pro objednávku. Ztracená vejce pro dva - to nejušlechtilejší, co člověku může život nabídnout.
Po třech šálcích kávy mi Olga objedná kubánský doutník a já, který kouřím doutník jednou za uherský rok a vždycky se potom divím proč, si ho o půl deváté ráno středoevropského času poslušně zapaluji.
„To cigáro musíte dokouřit. Zuckermane. Až se do Československa vrátí svoboda, udělíme vám za dokouřeni toho cigára čestné občunsHi. Na zdi hotelu bude visel pamětní deska o Zuckermanovi a jeho cigáru."
„Dokouřím," říkám tiše, „když mi dáte povídky, co napsal otec Sisovského, Ty povídky v jidiš, které tu Sisovský nechat. Setkal jsem se s vaším manželem v New Yorku. Požádal mě, abych sem zajel a rukopis od vás získal."
„Ta svinč! To praseí"
„Olgo, nechtěl jsem vám to vyklopit takhle zčistajasna, ale bylo mi doporučeno, abych se v téhle zemi už raději nezdržoval."
„Vy jste se s tou zrůdou setkal v New Yorku?"
-5S-
-59-
„Ano."
,.A s tou stárnoucí naivkou? S tou taky? Vyprávěla vám, jak trpí vinou všech tceh mužských, co ji leží u nohou? A vyprávěl vám on, že pomilovat se s ní není nikdy nuda -že mu tp vždycky znovu při padá j ako znásilnení? Tak proto jste tady. Ne kvůli Kafkovi, ale kvůli námu/*
„Nemluvte tak hlasitě. Chci odvézt ty povídky do Ameriky."
„Aby mohl na svém m mém tátovi vydělat prachy - v New Yorku? Aby jí teď i v New Yorku mohl kupovat šperky?11 „Chce povídky svého otce vydat v Americe anglicky." „Ano? Ze samé lásky? Z oddanosti? " „Nevím."
„Ale já to vím! Já to vím! Ze stejného důvodu přece n p ústil svou mámu, proto opustil mě, proto přece opustil své dítě - jenom z oddané lásky, kterou přetéká. Všechny nás opustil kvůli té kurvč, které každý ubližuje. Copak dělá v New Yorku ona? Pořád ještě hraje Ninu v Rackovi?"
„Pokud vím, tak ne.**
„Proč ne? Tady ji hrála, Naše vynikající ěeská herečka, která sice stárne, ale dospělá nebude nikdy. Chudinka hvězdička, která má pořád slzy na kraj íčku. Jak dlouho vám lezl do zadku, než vás presvedči ľ že je plný lásky a oddanosti a že mu leží na srdci jenom památka milovaného otec? Jak dlouho musel chválit vaše knížky, než jste jim oběma naletěl? Kvůli němu jste tedy přijel do Československa kvůli němu? Protože se vám zželelo dvou Čechů bez domova? Proč vám není líto mě? Já jsem doma, a to je horSíľ'
„To vidím.'*
„A samozřejmě vám vykládal historku o smrti svého otce"
„Ano, vykládal.4*
,„On zastřeli] mého Žida, tak já na oplátku zase toho jeho/" „Ano"
„DalSí lež. To se stalo jinému spisovateli, ale ten vůbec nepsal v jidis. Neměl ženu ani děti. Sisovského otec se zabil při havárii autobusu. Sisovského otec se skrýval v koupelně u jednoho árijského přítele, schovával se tam před nacisty celou válku, a ten přítel mu nosil cigarety a vodil kurvy." „To se mi nechce věřit,"
„Pochopitelné — protože tahle historka nepůsobí lak otřesně! Kdekdo o svém otci tvrdí, že ho oddělali nacisti. Teď už dokonce každá šestnáctiletá holka ví, že lomu nesmi věřit. Věří tomu jenom lidi, jako jste vy, jenom nějaký naivní, sentimentálni, idiotský Žid z Ameriky, který si myslí, že utrpení je ctnost."1
„Tak to jste si vybrala nesprávného Žida - já si nic takového nemyslím. Dejte mi ty rukopisy. K čemu by bylo dobré, kdyby zůstaly tady?"
„Tady jsou dobré k tornu, že nejsou tam. Že nepomůžou ani jemu, ani lé příšerné herečce. Když člověk seděl v desáté řadě, vůbec neslyšel, co si na jevišti dmioli. Nikdy jí nebylo rozumět. Je to holka od Smíry, která v Praze posledních sto let ničila Čechova svými zasranými citovými pauzami, a teď butie ničit Čechova v New Yorku. Ninu? Firse
-í.i -
by mela hrát! A on by si chtěl udělat živobytí ze svého táty? Ať jde do prdele! Ať ho živí ta jeho herečka! Jestli tomu jejimu kuňkáni bude v divadle někdo rozumět!"
Sedim na dlouhé lavici v hale před nádražní restaurací a vyhlížím Hrobka. Po studentovi neni ani památky: možná dlouho čekal, pak usoudil, že už nepřijdu, a Sel domů, nebo ho zatkli, nebo to třeba vůbec nebyl student, ale provokatér, který se maskoval chomáčkem vousů na bradě a obnoseným lodenovým kabátem.
Napadne mč, jestli se nerozhodl Čekat uvnitř, aby se dostal z dohledu policejních agentů v civilu, kteří maji službu v nádražni hale. Vstoupím tedy do restaurace a rozhlížím se: velká omšelá místnost, špinavá ratejna s nedý-chatelnou a tíživou atmosférou, kde na člověka všechno padá. Pokecané zaprané ubrusy a na nich zástupy půllitrů, kterých se drží nakrátko ostříhaní chlapi. Mají na sobě tmavošedé pracovní obleky, jsou zahalení do cigaretového kouře a moc toho nenamluví. Přijeli odkudsi z noční Šichty nebo možná tankují na cesté do práce. Na jejich tvářích není znát, že by si vzali k srdci něco z prezidentova tříhodinového televizního projevu, v nčmž vyzýval spoluobčany, aby tolik nepili.
Dva číšníci v ušmudlaných bílých kazajkách obsluhují přibližné padesát stolů, oba jsou už starší a vůbec nemají naspěch. Jestliže se podle Olgy polovina země zabývá lim, že fizlujc druhou polovinu, pak je podle počtu pravděpodobnosti aspoň jeden z nich spolupracovníkem policie.
(Stávám se silně paranoidním, nebo se už začínám vživat do situace?) Německy si objednám šálek kávy.
Dělnická třída u piva mi připomene Bolotku, který teď, když ho vyhodili z divadla, dělá domovníka a údržbáře v muzeu. „Takhle my to teď vedeme," říká. „Manuální práci vykonávají spisovatelé, učitelé a stavební inženýři, kdežto výstavbu řídí otrapové a gauneři. Půl miliónu lidi vyhodili ze zamestnaní. Všechno teď řídi otrapové a gauneri. Lip vycházejí s Rusy." Představuji si Styrona, jak myje sklenice u výčepu na newyorském Pensylvánském nádraží, Susan Sontagovou, jak prodává housky v pekárně na Broadwayi, Gore Vidala, jak na kole rozvráži uzeniny do školních jídelen v Queensu - zírám na Špinavou podlahu a vidím se, jak ji zametám.
Zatímco uvažuji o podlaze a nepředvídatelných důsledcích, které z toho vyplývají pro umční, od vedlejšího stolu se na mě kdosi upřené dívá. Vzpomenu si na herečku Evu Kalinovou. Jak v jejím pripadč použili Anny Frankove j ako biče, kterým ji vypráskali z jeviště, jak se duch židovské světice vrátil a pronásleduje ji coby démon. Anna Franková jako prokletí a stigma! Neexistuje skutečné nic, k čemu by nebylo možné zneužit knížky, neexistuje myšlenková konstrukce, do které by nebylo možné zapřáhnout i tu nej ne vinnější z knih. A nepodílejí se na tom jenom oni, svůj podíl můžeme mít i my, vy a já. Kdyby se Eva Kalinová narodila v New Jersey, patrně by si také přála, aby Anna Franková nemusela umřít, jak umřela; podobně jako Anna Franková se vsak narodila na nesprávném kontinentu v nesprávný
-62-
čas. Proto si teď může jenom přát, aby tahle židovská holčička a jcji denik nebyly vůbec existovaly.
Mocnější než meč? Tato země je důkazem, že kniha nemá větší moc než její nejhloupěji i čtenář.
Když vstanu a odcházím, mladý dělník, který mě upřeně pozoroval, vstane také a jde za mnou.
U řeky nastoupím do tramvaje a v polovině cesty k muzeu, kde na mě čeká Bolotka, z ní vyskočím. Dál jdu pěšky a s pomocí plánu Prahy se mi podaří zabloudit, ale také setřást s ledovatek. Když konečně dorazím k muzeu, připadá mi Praha jako město, které odjakživa důvěrné znám. Starodávné tramvaje, pusté obchody, mosty zčernalé od sazí, podloubí a středověké uličky, lidé odolávající tlaku, s vážným upjatým výrazem ve tvářích, které jako by stávkovaly proti životu - tohle je přece ono město, které jsem si představoval v nejhoršich letech války, když jsem jako devítiletý žák hebrejské Školy vždycky po večeři obrážel sousedy s modrobílou kasičkou a sbíral příspěvky na Židovský národní fond. Tohle je město, jaké si v mých představách jednou meli Židi koupit, až si našetři dost peněz na svou vlast. Věděl jsem sice o Palestině a o tamních odvážných mladých lidech, co zavodňují poušť a odvodňuji močály, ale podle mlhavého rodinného podání jsem si tenkrát uměl představit také těsné uličky plné stínů, ve kterých hospodští a délníei z lihovarů, naši předkové ze Starého světa, museli žít jako cizinci, odděleně od smutně proslulých Poláků. A tak jsem si říkal, že za ty nikláky a descticcntovc mince, které jsem
posbíral, si Židi budou moct dovolit koupit jenom nějaké starši rozpadávající se město, město tak sešlé a ponuré, že by za něj nikdo jiný nedal ani zlámanou grešli. Bylo by za babku, majitelé by byli štěstím bez sebe, že se ho zbaví, než se úplne rozpadne. V tomhle městě z druhé ruky by pak člověk mohl naslouchat spoustě nekonečných historek - na lavičkách v parku, při nočním posezení v kuchyni, ve frontě v koloniálu, na dvorku mezi prádelními šňůrami - zneklidňujících historek o utrpení a úniku, historek o fantastické odolnosti a žalostném zhrouceni. Jaká měla být vysněná židovská vlast podle vnímavého, citově založeného devítiletého dítěte, silně podléhajícího patetickým symbolům? Především v ní mělo byl plno starých domů - po celá staletí chátrajících zubem času, jehož zásluhou byly k máni tak lacino- popraskané potrubí, plesnivé zdi, trouchnivějíc! krovy, kouřící kamna a nakyslý pach vařeného zeli na tmavých schodištích. Za druhé - tato budoucí židovská vlast měla být zaplavena historkami. Lidé by tam mčh stále co vyprávět a co poslouchat, projevovat svůj nekonečný zájem o vlastní existenci, své okouzlení děsivým životním údělem. Tčžba a rarinace celých tun takových historek - to měl být národní průmysl židovské vlasti, ne-li dokonce jediný zdroj bohatství. (Nc-li dokonce jediný zdroj uspokojení.) Konstruování příběhů z úsilí o holé přežití. Za třetí tu měly být vtipy - protože pod věčnou melancholií a strašlivou námahou snahy přežít se vždycky někde skrývá vtip, směšný ubrázek, sžíravá poznámka i vtip, který- s jemnou sebe ironií směřuje k hlučné pointe: „A tohle dělá z člověka utrpení!"
Co cítíte, to jsou staletí, co slyšíte, to jsou hlasy, a co vidíte, jsou Židi, divoce bědující a prohýbající se smíchem, jejich hlasy se chvějí hořkostí a vibruji bolestí, chór, který vášnivě provolává: „Věřili byste tomu? Umíte si to představit?" A stvrzuje všemi mazanými triky, co jen existují, tisícerým akustickým kolísáním tempa, tónu, modulace a naléhavostí: „Ale přesně tak to bylo!" Morálka příběhu je v tom, že sc takové věci mohou dít, re se něco takového může přihodit mně, jemu, jí, vám, nám. To je národní hymna židovské vlasti. Skuteěnč - když tam někoho zaslechnete, jak zaěi-ná vyprávět, když se podíváte do židovských tváří mistrně vyjadřujících úzkost, předstírajících nevinnost a dávajících najevo úžas nad vlastní odvahou - měli byste na jejich po-ěest stát v pozoru.
V zemi, do které jsem přijel, se literatura dostala za mříže jako rukojmí a vypravěěské uměni vzkvétá ústním podáním. V Praze nejsou historky pouhými historkami; lidé je prožívají jako náhražku života, Sami se jimi stávají, protože jim nic jiného nezbývá. Vypravěčství je formou, kterou na sebe vzalo jejich hnutí odporu proti násilí moci.
Bolotkovi neřeknu nic o pocitech, které ve mně vzbudila moje okružní úniková cesta Prahou, ani o asociacích mezi Polskem mých předků, jeho pražským bytem a židovskou Atlantidou jednoho amerického dětského snu. Vysvětlím mu jenom, proč jsem přišel pozdě: Jeden člověk mě sledoval z nádraží do tramvaje, ale cestou jsem mu utekl. Doufám, že jsem neudělal chybu, když jsem přesto přišel." Vyprávím Bolotkovi o studentu Hrobkoví a ukážu mu jeho
písemný vzkaz: „Tohle mi v hotelu dal recepění. Mám dojem, že je flri.**
Bolotka si vzkaz dvakrát přečte a pak řekne: „Nebojte se, chtěli jenom oběma, studentovi i profesorovi, nahnat strach,"
Jestli jim šlo o to, tak se jim to povedlo. A mně nahnali strach taky."
„Ať je k tomu vede cokoli, určitě z vás nechtějí dělat žádný případ, Tohle je u nich běžné. Síření všeobecné nedůvěry je jedním zc zákonů moci. Patří k několika základním způsobům, jak ovládat lidi. Ale na vás si netroufnou. To by byl dokonce i podle pražských norem nesmysl. Režim si může dovolit blbnout jenom do určité míry, protože musí brát v úvahu taky druhou stranu. V tomto případě se spíš oni bojí vás. Vysokoškolákovi by to mělo být jasné. Zřejmé nechodí na správné přednášky."
„Jestli máte pravdu, pak udělal hloupost, že za mnou přišel do hotelu. Sobě neposloužil, a svému profesorovi taky ne."
„Těžko říct. S tím chlapcem to asi bude složitější. Je pravděpodobně zajímá víc on a ten profesor než vy. A za jeho spatný odhad situace nenesete žádnou odpovědnost."
Jc mladý, Chtěl mi pomoct."
Jenom si ten mučednický komplex tak neberte. A es-tébé zase tolik nepřeceňujte. Recepční je samozřejmě fízl. Samosebou, že každý zaměstnanec v tom hotelu je fízl. Jenže policie je jako literární kritika - to málo, co zaznamená, stejné většinou pochopí spatně. Oni jsou vlastně
literární kritikové. A naše literami kritika je policejní kritika. A pokud jde o kluka, ten je uí doma v pokoji, má zrovna svlečené kalhoty a vytahuje se před svou holkou, že vám zachránil život."
Bolotka je pod montérkami naditý1 do ošoupané vesty z odporně nazrzlých chlupů, které by mohly docela dobře být z té jeho hroší kůže. V práci působí ještč víc jako barbar a divoch než ve společnosti. V této Spel unce připomíná nějakou větší potvoru ze zoologické zahrady, bizona nebo medvěda. Sedíme v příšerně studeném skladišti, které je asi dvakrát tak velké jako skříň na šaty a jenom asi jako třetina jeho obývacího pokoje. Oba upijíme z jednoho hrnku čaj, obohacený slivovicí; já abych se uklidnil a Bolotka aby se zahřál. V kartónových krabicích vyrovnaných až ke stropu jsou ěisticí prostředky, role toaletního papíru, pasty na podlahu, louh; u stčny stoji leštička na podlahu, žebřík a sada košťat. V jednom rohu místnůstky, kterou Bolotka označuje za svou „kancelář", je nízká stolička, posouvací lampa a elektrická konvička, ve které vaří vodu a pak do ní hází sáčky s čajem a leje slivovici. Tady Bolotka čte, píše, skrývá se, spí, tady se na kousku koberce mezi košťaty a leštičkou miluje se šestnácti dívkami. Vzhledem k velikosti místnosti ovšem - jak mě informuje - nikdy ne se všemi najednou. „Kdyby sem přišly najednou víc než dvč, nezbylo by tady už dost místa na můj sexuální instrument.11
„Takže z varování toho chlapa si nemám nic dělat? Spoléhám na vás, Rudolfe. Až přijedete do New Yorku, poradím vám. abyste nechodil ve tři hodiny ráno močit do Central
parku, protože by vás tam mohl někdo přepadnout. Tady od vás očekávám stejnou službu. Hrozí mi nějaké nebezpečí?'* Jednou jsem se dostal nakrátko do kriminálu, protože mč chtěli postavit před soud, Nathane. Jenže než k něnnu došlo, propustili mě. Bylo to i pro ně příliš absurdní. Říkali, že jsem se dopustil protistátního zločinu: u mě v divadle se hrdinové vždycky smáli, když se slušelo, aby brečeli, a to byl zločin. Byl jsem prý ideologický sabotér, Stalinistická kritika, která v téhle zemi existovala, než si z ní každý začal dělat srandu, pokaždé odsuzovala literární hrdiny, když byli amorální a nemohli sloužit lidu jako vzor. Když na jevišti umřela manželka hrdiny, což se u nás v divadle stávalo často, hrdina mčl správně hrozně naříkat, aby udělal Stalinovi radost, Stalin samozřejmě věděl moc dobře, jaký je to pocit, když člověku umře žena. Sám zabil tři manželky, a vždycky přitom naříkal. No, zkrátka v kriminále tam se ráno probudíte, uvědomíte si, kde jste, a začnete proklínat kdeco. Z okolnich cel slyšite nadávat staré profesionálni kriminálníky, všechny pasáky, vrahy a zloděje. Tenkrát jsem byl ještě mladý, ale nadával jsem taky. Pochopil jsem, jak člověku nadávání pomáhá; nikdy se nesmí přestat nadávat, v kriminále rozhodnč ne. Na ten vzkaz se vykašlete. Ať jdou všichni tihle lidé i se svým varováním do prdele. Svěřte se mi, co chcete v Praze dělat, co chcete v Praze vidčt, koho chcete v Praze osou stal, a já to zařídím. Ve střední Evnapé si cizinec pořád ještě může přijít na své. Nehodlám tvrdit, že by Praha byla k popukání, ale sem tam někdy tady ještě pořád může být dost STandy.1'
-68
-69-
Odpoledne. Oliin podkrovní pokoj v Klenkově paláci. Malými okenními tabulkami jsou videí rozplizlé vrcholky věži Pražského hradu, Olga v županu na posteli. Rozcuchaná, bledá, dokonce ještě nenalíčená. Přecházím v kabátě po místnosti a přemýšlím, proč vlastně ty povídkymusím získat Proč mi na nich tolik záletí? Jaké motivy zde hraji roli ? Svádím vášnivý boj za skvělé povídky, nebo se znovu chci utkat sám se sebou až k sehezkarikováni? Je ve mne pořád ještě onen syn, pořád ještě dítě. které se houževnatě snaží docílit otcovy pochvaly? (I když jde o oice Sisovského?) Dejme tomu. že povídky nakonec ani tak skvělé nejsou, že toužím jenom po jtochvaie -žeje to forma, ktemu na sebe vzala má touha. Proč sí v duchu říkám: „Nenech se odradit?" Proč za tím jdu tvrdošíjné dál, tim tvrdohlavěji, oč větší jsou překážky? Chci napsat knížku - no prosím, to je v pořádku, ale copak by bylo nemožné sám sebe přeswdčit, že jsem blázen, když přikládám těm povídkám důležitost, kterou sot\>a mohou mit? Jaký mohou mít význam? Kdyby byly skutečně tak geniální, už dávno by se přece musely nějak \ynoht. Autor je beztak nenapsal proto, aby je někdo četl. ale z vlastní potřeby Proč raději nerespektovat jeho záměr, než co chci já a Sisovský? Pomysli jen, čeho všeho budou jeho povídky ušetřeny, když místo abys je mermomocí rval z propasti zapomnění, prosté se obrátíš a odjedeš... Navzdory tomu zůstávám. Ve starých podobenstvích o duchovním žiwič hrdina hledává cosi posvátného, svatou věc nebo transcendenci, spoléhá na všechna možná kouzla při honbě za svým vyšším já, dostáwse mu pomoct od různých stařenek a věštců, bere
na sebe různé převleky. Takže tohle je paskvil oněch podobenství, ona podobenství jsou idealizaci této frašky. Duše kíesá na dno směšnústi, zatímco se snaží ze všech sil, aby byla spasena. Na scénu vstupuje Zuckerman. vážnost sama.
O: Vy boule v/l1 si alkoholičku? Vlilo val n bych vás tak, že bych přestala pil.
Z: A věnem byste mi přinesla ty povídky.
O: Třeba.
Z: Kde jsou?
0: Já nevim, kde jsou,
Z: Nechal je u vás - tak to vědět musíte. Jeho matka ea vámi chodila a chtěla j e na vás, ale vy j ste jí místo toho prý ukazovala fotografie i ľ ho milenek. To mi řekl Sisovský.
O: Nebudete sentimentální. Byty to fotografiejejich kund-Myslíte, že se tak moc li Sily od moji? Myslite* že ty jejich byly hezčí? Račte se podívat. {Odhalí se.) No? A jej ich byly zrovna lakové,
7.: Máte všechny své věci lady?
Oř Já nemám žádné věci V tom smyslu, v jakém vy Američani máte věci, já nemám nic. Z: Ty povídky jsou tady?
O: Pojd'me na americkou ambasádu a vezmeme se. Z: A pak mi dáte ty povídky.
O: To jc velice pravděpodobné. Povězte mi, eo z toho máte vy?
Z: Boleni hlavy. Strašlivé boleni hlav > a možnost podívat sľ na vaše přirození. Toje asi tak všechno.
- 70-
71
O: Aha. Tak vy to tedy děláte z idealismu. Pro dobro literatury. Z altruismu. Jste veliký Američan, velký humanista a veliký Žid.
Z: Dám vám za ně deset tisíc dolarů.
O; Deset tisíc dolarů? Ty bych mohla potřebovat. Ale cenu, jakou pro mě ty povídky mají, mi nikdy nabídnout nemůžete. Penězi se zaplatit nedaj i.
Z: O literaturu vám vůbec nejde.
O: O literaturu mi jde. Milujú literaturu Ale nemám zní zas takové potěšeni jako z toho, že Sisovský se ode mě těch povídek nedočká. A ona taky ne. Vy si vážně myslite, že vám je dám, aby jí mohl kupovat šperky? Vy si vážně myslíte, že by je v New Yorku vydal pod jménem svého táty?
Z: A proč ne?
O: A proč jo? Co by z toho měl? Otiskne je pod svým jménem. Jeho milovaný tatlk je mrtvý, už to má dávno za sebou. Povídky vydá pod svým jménem a bude v Americe slavný jako všichni vy Židi.
Z: Nevěděl jsem, že jste antisemitka.
O: Jenom kvůli Sisovskému. Když si mě vezmete, změním se. To se vám tak protívím: že si mě nechcete vzít? Jeho stárnoucí naivka je pro vás přitažlivější než já?
Z: Nechce se mi doopravdy věřit, že tohle všechno můžete myslet vážně. Jste moc zvláštní člověk. Olgo. O svůj život bojujete osobitým způsobem.
O: Tak se se mnou ožeňte, když vám můj boj o život připadá tak zajímavý. Ncjsie přece ještě ženatý. Čeho se bojíte - že vás připravím o vaše milióny?
Z: Poslyšte, vám jde o propustku z Československa? O: Možná, že mi jde o vás.
Z: Co kdyby<.• h vám schnul nějakého ženicha? Přijel by sem, odvezl by vás do Ameriky, a jakmile byste se s ním rozvedla, dal bych vám deset tisíc dolarů.
O: Copak jsem tak odporná, že by si mě mohl vzít už jenom nějaký váš přihřátý kamarád?
U: Olgo, jak bych z vás ty povídky mohl vydolovat? Prozraďte mi to,
O: Zuckermane, kdybyste měl tak idealistický vztah k literatuře, jaký žádáte po mně, kdybyste byl schopný přinášet na oltář literatury tak velké oběti, jaké očekáváte ode mne, byli bychom už dvacet minut svoji.
Z: Ať vám Sisovský provedl cokoli - bylo to opravdu lak hrozné, že to musí odnést i jeho mrtvý otec?
O: Kdyby ty povídky vyšly v New Yorku bez jeho jména, mrtvý otec by to odnesl ještě víc, věřte mi.
Z: Řekněme, že k tomu nedojde, Dejme tomu, že to nepřipustím.
O: Vy že byste převezl Zdeňka?
Z: Spojím se s New York Times. Ještě než se uvidím se Zdeňkem, všechno jim povím. Uveřejní o tom článek, Dejme tomu, že bych za nimi zašel, hned jak se vrátím.
O: Tak tohle z toho kápne vám! Tohle je ten váš idealismus! Obdivuhodný Zuckerman dopravil zpoza železné opony dvě stovky dosud nepublikovaných povídek v jidiš. které napsala oběť nacistické kulky. Pro Židy a pro celý svobodný svět budete hrdina. K těm vašim miliónům dolarů
-72-
-73-
a dévek dostanete ještě Americkou Cenu za Literární Idealismus. A co bude se mnou? Mě pošlou do kriminálu za pasování rukopisů na Západ.
Z: Nebudou přece vědět, že mám povídky od vás.
O: Že jsou u mě, vědi už led*. Vědí o všem, co mám. Mají přehled o všem, co kdo má. Vy dostanete cenu za idealismus, on dostane honorář, ona Šperky a já sedm let. Pro blaho literatury?
Ofga vstane z postele, jde k prádelníku a z horní zásuvky vytáhne hlubokou krabicí od bonbónu. Já rozvážu stuhu, kterou je převázaná. Uvnitř jsou stovky stránek neobyčejně silného papíru, který vypadá spíš jako voskovaný papír, do něhož se v obchodech balívaly mastné potraviny. Inkoust je černý, úprava perfektní, písmo •výrazné a úhledně. Trfá se, že žádná z povídek není deíši než pit nebo iest stránek. Škoda, že jim nerozumím.
O: (Opět v posteli.) Prachy mi dávat nemusíte. Nemusíte mi hledat žádného leplajzníka za manžela, [Začináplakat.) Nemusíte mĚ ani fakovat, když jsem tak odporná ženská. Jenom při fakováni se člověk v téhle zemi může cítit svobodný. Fakovat a nechat se fakovat je asi tak všechno, co nám zbylo a co nám nemohou vzít, ale vy mě fakovat nemusíte, když jsem v porovnáni s americkými ženskými tak nežádoucí. Ať si váš kamarád Sisovský klidně otiskne ty povídky pod svým jménem. Ať jde do prdele. Na všechno se už vyserú, ] když vás okouzlil svým šarmem, i když svým
šarmem dokáže okouzlit každého, dovede být zatracené tvrdý - jestlipak o tom víte? Ten váš Sisovský dokáže být pčkná bestie. Vykládal vám o svých pochybách - o tragických pochybnostech, co má? Hovno má! Než Zdenek vypadl z Prahy, měřila se tady osobní namyšlenost na sisometry, Zdeněk se v Americe neztratí. Je člověk skrz naskrz lidský v nej horším smyslu toho slova. Díky nebožtíku tátovi se mu bude dařit báječně. A jí taky. Já nechci nic. Jenom až se vás zeptá, co jste mi za to musel dát, kolik vás to stálo a kolikrát jste mé musel tákovat, udílejte mi jednu laskavost: pí)vezte mu, že jste mi nemusel dát vůbec nic. A povězte to i jí.
Dva tajní v civilu přijdou do mého hotelového pokoje a zabaví krabici plnou rukopisů v jidiš necelou Čtvrthodinu poté, co jsem se vrátil. Doprovází je recepční, klerý mi ráno odevzdal Hrobkův vzkaz. „Přejí si prohledat vaše zavazadla. Sir," hlásí mi - „říkají, že kdosi něco odložil a vy jste to prý třeba mohl omylem sebrat." „Po tných zavazadlech jim nic není. To není jejich věc." „Obávám se, že se mýlíte. Právě že je.h+ Když policajti začnou s prohlídkou, zeptám se ho: „A co vy - co je vlastně vaíe věc?" „Já prostě dělám v recepci. Být poslán do dolů - nčco takového nehrozí jenom intelektuálovi, který nechce mít nic společného s dnešním režimem. Do takové situace se může dostat i hotelový recepční. Jak prohlásil jeden z našich známých disidentů, člověk, který' říká pravdu: ,Pod nohama každého ohčana jsou vždyck; ješrô nižši příčky státního žebříčku '" Žádám, abych si mohl zatelefonoval na americké velvyslanectví,
a ne zrovna proto, abych lam dojednal svatební obřad. Řeknou mi, abych si radši koukal sbalit kufry. Odvezou mě prý na letiště a posadí do prvního letadla, které poletí z Prahy. Nejsem prý už nadále jako návštěvník Československa vítaný. „Chci mluvit s americkým velvyslancem. Nemají přece právo konfiskovat moje věci- A pro vypovězení ze země nemají žádné důvody." JSir, ačkoliv vám může připadat, že horlivých stoupenců zdejšího režimu je málo a vyskytují se jenom tu a tam, existují zde rovněž lidé jako tito dva panové, kterým nepůsobí žádné potíže věřit, že co dělají, je dobré, správné a nutné. Ukrutně nutné. Obávám se, že každý další odklad je přiměje k tomu, že budou méně shovívaví, než byste si práh" „V té krabici je jenom rukopis -povídky, které napsal člověk už třicet let mrtvý, vyprávění o světě, který už neexistuje. Něco takového přece nemůže nikoho ohrozit," „Jsem povelécen, Sir. že v těchto dobách mohu nadále živil svoji .rodinu. Neni v moci hotelového recepčního udělat cokoli pro jakéhokoli spisovatele, ať už j e živý, či mrtvý/' Když žádám potřetí, abych mohl zavolat na velvyslanectví, pohrozí mi policisté, že jestli si okamžitě nesbalim kufry a nepřipravím se k odchodu, budu zatěen a dopraven do vězeni, „Jak si vůbec mobu být jistý," zeptám se, „že mě do vězení neod vezou tak jako tak?" ^Patrné vám nezbývá než těm pánům důvěřovat," odpoví recepční.
Buď si to Olga rozmyslela a zašla za policajty, nebo uni zašli za ní, Klenkův palác je prošpikován odposlouchávacím zařízením, každý to říká. Nechce se mi věřit, že by Ol^a a recepční pracovali pro jednoho zaměstnavatele, ale
možná tomu nemohu uvěřit jenom proto, že opravdu jsem naivní, sentimentálni, idiotský Žid z Ameriky.
V recepci policajti počkají, až převedu svůj účet na Di-nets Club, a pak mě doprovodí do černé limuzíny. Jeden si sedne dopředu vedle šoféra a krabici od bonbónů si položí na klin. druhý ne posadí vedle mě a otylého staršího mu&e s brýlemi, který se mi odměřeně představí jako Novák. Má jemné bílé vlasy jako chmýří odkvetlé pampelišky. Jinak na tom člověku není nic než maso. Na rozdíl od recepční ho není žádný šarmér.
Vyjedeme ze středu města přecpaného auty, ale nejsem si jist, jestli mě opravdu vezou na letiště. Je možné, že by mě odváželi do kriminálu v limuzíně? Jako by pro mč vždycky všechno končilo v těchto velikých černých autech. Na palubní desce čtu: Tatra 603.
„Sie sprechen deutsch, nicht v^ahr?" zeptá se mě Novák.
„Etwas."
„Kennen Sie Fráulem Betty MacDonatd?H' Pokračujeme německy. „Neznám," řeknu.
ji neznáte? " „Ne."
„Vy opravdu neznáte Miss Betty Mac Donaldovou?"
Nemohu přestat myslet na to, jak zle může všechno ještě dopadnout a jak jsem měl přece příležitost čestně upustit od svého poslání, když j sem se přesvědčil, že nebezpečí je reálné. Sisovský sice tvrdil, že je můj protějšek ze světa, jemuž moje rodina Šťastně unikla, ale to přece ještě neznamenalo.
-76-
-77-
že jsem mu musel dát za pravdu a honem si s ním vyměnit místo. Převzít jeho osud a přenechat mu svůj - neměl snad něco takového na mysli od samého počátku? ,JCdyž jsem přijel do New Yorku, řekl jsem Evě: ,S tímhle velkým člověkem mě něco spojuje."'
Asi mě obviňují, že jsem se spikl proti Československu s někým, kdo se jmenuje Betty MacDonaldová. To je závěr mého pokání.
„Lituji," řeknu, „ale opravdu ji neznám.'*
„Ale ona přece napsala knihu Vejce a já!" řekne Novák.
„Aha. O té tármě, ze ano? Od svých školních let jsem to nečetl."
Novák nevěří svým uším: „Ale vždyť jc to mistrovské dílo!"
„No, nemohu říct, že by se tahle kniha považovala v Americe za mistrovské dílo. Překvapilo by mě, kdyby nějaký Američan pod třicet let o knize Vejce a já vůbec někdy slyšel."
„To se mi nechce věřit."
„Opravdu. Ve čtyřicátých letech byla populární, byl to hc s tmelíc r. 7filmcjytl] to, ;)lo takovéhle k niž U přicházejí a odcházejí. Jistě mále něco podobného i tady."
„To je ovšem tragédie. A co se stalo se slečnou Betty M acDona Idovou?"
„Nemám tušeni."
-78-
„Jak se něco takového může v Americe stát spisovatelce, jako je slečna MacDonaldová?"
„MyslímT že ani slečna MacDonaldová neočekávala, že její knížka přetrvá věky,'*
„Vy jste neodpověděl na mou otázku. Vyhýbáte se odpovědi. Jak to, že se v Americe něco takového může stál?"
„Já nevim."
Mamě vyhlížím nčjakc ukazatele, které by označovaly cestu na letiště.
Novák se na mč zničehonic utrhne: „Tady ke spisovatelům nemáme vůbec paranoidní vztah!"
„Nic takového jsem netvrdil."
..Sám jsem spisovatel. Ľspčšný spisovatel. Ke mně se nikdo paranoidně nechová. Jsme nej vzdělá nejsi zemí v Evropě. Nás lid miluje knihy. Ve Svazu spisovatelů máme desítky autorů, básníků, romanopisců, dramatiků, a nikdo k nim nemá paranoidní vztah. Ne, my v Československu se na spisovatele nedíváme s nedůvěrou. V naši malé zemi musí spisovatelé nést těžké břemeno: musí nejen aktivně vytvářet národní literaturu, ale zároveň musí být nosnými pilíři, podle nichž se profiluje obecná morálka a občanské svědomí. Zaujímají v životě našeho národa přední místo, protože jsou to lidé. kterým nelze nic vytknout. Čtenáři naše spisovatele milují. Celá zernč na ně klade vysoké mravní nároky A naopak nechceme mít nic společného s tčmi, kdo se aktivně na životě společnosti nepodílejí. Od nich se právem distancujeme"
Dovedu si představit, čím asi tenhle člověk přispívá k literatuře své země: Další humorně nováčkovské vyprávěni
-79
o kfivofakých uličkách staré Prahy, povídky, které si herou na mušku občany všech společenských vrstev ajsou plné jadrného lidového humoru a čtverácké fantazie. Nepostradatelná četba na dovolenou pro každého vnímavého čtenáře.
„Vy jste ve Svazu spisovatelů?' zeptám se.
Moje ignorance mi vynese pohled plný opovržení. Jak se odvažujú považovat za vzdělance, když nechápu smysl Tatry 603? „ ich bin der Kulturminister," řekne Novák,
To je tedy ten Člověk, co hospodaří s československou kulturou, jehož úkolem je přizpůsobovat cíle literatury cílům společnosti, pečovat, aby literatura měla ze společenského hlediska „vetší dopad**. V této zemi se píše, pokud se vůbee psát dá, navzdory tomuto pánovi.
„Hm," řeknu, ,je od vás laskavé, že mé vyprovázíte osobně, pane ministře. Vede tahle cesta na letiště? Upřímné řečeno ji nepoznávám."
„Měl jste si udělat čas a zajít za mnou hned po svém příjezdu. Bylí> by se vám to vyplatilo. Otevřel bych vám oči stran skutečného života v Československu. Pochopil byste, že náš prostý občan neuvažuje jako onen druh lidí, s kterými jste se rozhodl setkat. Nechová se jako oni a vůbec je neobdivuje. Prostého občana takoví lidé odpuzují. Co jsou vlastně zač? Sexuálni zvrhlici. Odcizeni neurotikové. Za-hořklí egomaniaci. Zdají se vám odvážní? Dojímá vás, jakou cenu musi platit za své velké umění? Tak tedy prostého, těžce pracujícího Čecha, který touží po lepším životě pro sebe a svou rodinu, vůbec nedují maj i. Vidí v nich jenom věcné nespokojence, příživniky a kazimíry. Jejich velebený
Kafka aspoň věděl, zeje monstrum, uznával, že je ztracená existence, že se nikdy nedokáže přizpůsobit svému okolí a vést zdravý a spořádaný život po boku svých krajanů. Ale tihle? Nepolepäitelní úchylkáři, kteří vymáhají, aby se z jejich mravních názorů stala norma. A co horšího: kdybychom je nechali na pokoji, kdybychom jim dovolili, aby si žili po svém, zruinovali by celou zem. A to ani nemluvím o jejich morální zvrácenosti. Tou jenom přivádějí do neštěstí sebe i své rodiny a ničí životy svých dětí. Máni na mysli jejich politickou stupiditu. Víte, co fekl Brežněv Dubčekovi, když dal v osmašedesátém toho našeho velkého reformátora odvézt do Sovětského svazu? Brežněv poslal do Prahy pár set tisíc vojáků, aby se pnu Dubček ze svého ohromného reformního programu vzpamatoval. Ale aby s tím géniem přece jen nic neriskoval, nechal si ho jednou večer rovnou z kanceláře dopravit letadlem do Sovětského svazu na menší pohovor."
Do Sovětského svazu! Dej tne lomu, že mě naloží do letadla Aeroflotu, dejme tomu, že to bude první letadlo, které poletí z Prahy. Nebo řekněme, že si mě nechají tady. Když se Nathan Zuckerman jednoho rána probral ze zmatených snů, zjistit, že se ve své posteli proměnil vzametače podlahy v nádražní restauraci, Může podepisovat či nepodepisovat petice, může odpovídat či neodpovídat na otázky vyšetřovatelů, má nepřátele, jimiž může opovrhovat, má přátele, s kterými se může navzájem utěšovat, pošta mu nedochází, telefon mu vzali, všude kolem něho jsou fízlovi, zrada, duševní zhrouceni, výhružky, těší se dokonce podivnému
-80-
* 8L -
druhu svobod}', kterou mu úřady usta\'ičně narušuji - je nadbytečným člověkem bez jakékoli odpovědnosti, nemá co dělat, svým způsobem si žije docela dobře, asi tak. jak se žije v Dantově Pekle; a nakonec, aby ho skutečně dorazili na skřipci téhle frašky, se najednou objevi nějaký Novák, co dřepí na ksichtu kultuře. Když se ráno probudí, uvědomí si, kdo je, a rozpomene se, v koho se proměnil, začne proklínat kdeco - a nadávat nepřestane.
Nahlas řeknu; Já jsem americký občan, pane ministře. Chci vědět, oo se deje. Proč jsou tu tihle policisté? Nedopustil jsem se žádného zločinu."
..Dopustil jste se hned několika zločinů najednou, a každý z nich se trestá až dvaceti lety odnětí s\uIhk1> "
„Žádám, abych byl dopraven na americké vel vyslanectví"
„Poslechněte si, co Brežněv řekl Dubcckovi. Pan Bolotka vám to zapomněl říct, když vám objasňoval délku svého pohlavního Udu. Za prvé mu sdělil, že hodlá hromadně deponovat československou inteligenci na Sibiř; za druhé, že chce vyhlásit Československo sovětskou republikou; za třetí, že vyuěovacim jazykem na školách bude ruština, Za dvacet let by nikdo ani nevzdechl, žc nějaké Československo vůbec kdy existovalo. Tohle nejsou Spojené státy severoamerické, kde se každý zrůdný nápad může stát vhodným literárním námětem, kde neexistuje nic takového jako zdvořilost, slušné chováni nebo stud, natož aby tam existovala úcta k mravnosti prostého, těžce pracujícího občana. Tohle je malá země, je nás patnáct miliónů a jsme
závislí - a vždycky jsme byli - na dobré vůli mocnějšího souseda. Češi, kteří podněcují odpor vůči našemu mocnému sousedu, nejsou žádní vlastenci - to jsou nepřátelé. Za nic, co dělají, si nezaslouží chválu. Chválu si v této zemi zaslouží lidé, jako je můj tatínek. Chtěl byste mít k někomu v Československu úctu? Pak si važte měli o otce! Já svého starého tátu zbožňuji a mám k tomu dobré důvody. Jsem na toho prostého člověka pyšný, "
A co tvůj táta, je on pyšný na tebe a myslí si, že jsi přesně takový, jaký bys měl být? Novák je sám se sebou docela určitě na výsost spokojený - perfektně ztělesňuje svou představu, jak by měl vypadat každý* Jedno zřejmě vyplývá z druhého,
„Můj táta je prostý tovární dělník, teď už dlouho v důchodu, a přesto, jestlipak víte, jakou měl zásluhu na přežití české kultury, českého národa, českého jazyka - a dokonce i české literatury? Neporovnatelně větší než vaše lesbická kurva, která je pro jistého amerického spisovatele výrazem pravého češství, když před ním roztáhne nohy, Jestlipak vite, jak můj otec celý život vyjadřoval svou lásku k vlasti? V roce 1937 ctil Masaryka a republiku, vzhližel k Masarykovi jako k národnímu hrdinovi a spasiteli. Když přišel Hitler, etil Hitlera. Po válce ctil Beneše, protože byl prezidentem, Když Stalin Beneše vyhodil, ctil Stalina a našeho velkého vůdce Gottwalda. Dokonce když nastoupil Dubček, ctil chvilku i jeho. Ale teď, když je Dubčekovi a jeho reformám konec, už ho to ani ve snu nenapadne. Víte, co mi říká teď? Chcete slyšet uvědomělou politickou filozofii
-83-
skutečného českého vlastence, který prožil v téhle zemičce šestaosmdesát let, který pro svou ženu a čtyři dčti postavil pekný pohodlný baráček a který teď žije na zaslouženém odpočinku a tčši se ze své dýmky, ze svých vnoučat, z půllitru piva a ze společnosti starých dobrých kamarádů? Říká mi: ,Hochu. kdyby někdo prohlásil Jana Husa za špinavého žida, budu s ním souhlasit.1 Toto jsou lidé, kteři skutečně představují českého ducha - to jsou naši realisté! Lidé, kteří chápou příkaz dne. Lidé, kteří sc neposmívají pořádku a nevidi na všem jenom to nejhorší. Lidé, kteří dovedou rozlišovat mezi tím, co je v malé zemi, jako je naše, možné, a co jsou jenom pitomé iluze maniaků lidé. kteří se ve vši slušnosti dovedou podřídit dějinné smůle! Toto jsou lidé, kterým vděčíme za to, že naše milovaná země dosud všechno přežila. Ne nějakým odcizeným, degenerovaným, egomaniackým umělcům!"
Celní prohlídka je rychlá - všechny věci mi prohledli už tolikrát, když ještě byly v hotelu ve skříni, že moje kufry hodí rovnou na váhu, a tajní policisté mě vedou přímo k pasové kontrole. Nebyl jsem zatčen, nebudu souzen, odsouzen a uvězněn; mým osudem není osud Dubčeka, ale ani Bololky, Olgy nebo Zdenka Sisovského. Naloží mě do letadla Swissairu, které letí do Ženevy, a tam stihnu letadlo do New Yorku.
Swissair. Nej krásnější slovo v anglickém jazyce.
Jak ze mě začíná opadávat strach, čím dál víc mě štve, že mě jen tak beze všeho vyhodí. „Co jiného mě mohlo
přivábit do této skličující země," říká K., „než přání tu zůstat?*' - tady, kde sc nevedou zbůhdarma řeči o čistotě a dobru, kde není snadné rozeznat hrdinství od zvrácenosti, kde každá represe vyvolává v život parodii svobody - kde utrpení, jež prameni z dějinné smůly, plodí vc svých představivostí obdařených obětech ony klaunské formy lidského zoufalství - kde si dávají záležet, aby svým občanům čas od času připomněli (pro případ, že by se zabývali nějakými nepřístojnými myšlenkami), že .jev odcizení ti nahoře neschvalují". Teprve jsem začal naslouchat příběhům tohoto národa vypravěčů; teprve jsem začínal mít pocit, že se zbavuji vlastního příběhu, co možná nejdiskretněji jsem unikal jeho sevření. A co horšího, připravili mč o úžasnou krabici od bonbónů napěchovanou povídkami, které jsem z Prahy mel odvézt. Další slibný židovský spisovatel se nekoná; jeho fantazie po sobě nezanechá ani nejprchavější stopu a neotiskne se ani do fantazie jiných - do fantazie policajtů, kteří se zabývají literární kritikou, či du fantazie studcMiu-kľiľinitH.ilu, kteří žijí jenom pro uměni.
Moje teatrální přítelkyně Olga, v jejímž kuse jsem sehrál roli kladného hrdiny, nemusela nutné kout žádné pražské pikle, když na spisovatele, co psal v jidiš. prozradila, že trávil válku v koupelně, že přežíval za pomoci cigaret a kurev a nakonec skončil pod autobusem. A možná, že Sisovský skutečně plánoval, že si v Americe povídky svého otce přivlastní. Ale i kdyby Sisovského výpověď, vše, co mi vyprávěl v New Yorku, bylo střiženo na míru mé sentimentalitě, i kdyby všechno byla takticky vymyšlená fikce, jež mě měla
přimět k činu, stejně to nijak nezmírňuje ohromující pocit chandry, který prožívám. Ľtalfií útok na můj svět významů, který zdegeneroval v osobni fiasko, tentokrát v rekordním čase osmačtyřiceti hodin! Ne, z vlastního příběhu se člověk jen tak ne vyvlékne, není píed ním úniku, je jeho tělem a krví. Chrlíte ho až do smrti, ten příběh je protkaný nitkami vašeho života, stále se vrací, je zároveň vaší obrazotvorností í vaším obrazem. Nezjdá se, že je mi souzeno, abych získal kulturní věhlas svými literárními výkony. Čtyřicetimi-nutový projev na rozloučenou, v němž mně ministr kultury sdělil své názory na umělecké ůchylkářství a na synovskou úctu. to je vše, co si smím odvézt domů. Museli mě mít už předem prokouknutého.
Není mi ani jasné, zda Novákův monolog byl méně vybásnený než monolog Sisovského. Skutečný český vlastenec, jemuž země vděčí za své přežití, může být docela dobře daläi postava z falešné autobiografie, dalši vymyšlený otec, který byl stvořen jenom za tím účelem, aby posloužil synovi-vypravěíi. Jako by život sám nebyl už tak dost neuvěřitelný, dopřejme si ještě víc fabulace, abychom ho vyšperkovali.
Za přepážkou pasové kontroly, vedle diisLojnika, jehož životním posláním je z moci úřední propouštět cizince ze země, stojí zarputile se tvářící, štíhlý, ulízaný a pěkně upravený tmav[H)ký muž orientální původu, así tak v mém včku. Jeho modrý oblek, probraný v pase, vypadá na to, že inu ho ušili na míru v Paříži nebo v Římě - ničím nepřipomíná obleky, které jsem tady kolem sebe viděl na ulici nebo
X6
při nočních orgiích. Světák evropského formátu, určitě miláček dam, řekl bych, že o nic méně než Bolotka, podle Nováka kurevník nad kurevníky. Okázale anglicky požádá pána o dokumenty. Podám je vojákovi, který je zase předá jemu. Pročítá si životopisné údaje pochopte, musí si přece ověřit, jsem-] i fikce nebo skutečnost -, pak si mé posměšné změří, jako by mě teď už měli úplně přečteného, a přistoupí blíž, takže cítím jeho pomádu na vlasy a pronikavou vůni kolínské, kterou používá po holení, „Vida,Li řekne a vyjádři svou nadřazenost mimo jiné i úsměvem, jehož posláním je človeka znejistil, úsměvem dobrotivé moci. „Sionistický agent Zuckerman," řekne a vrálí mi americký pas. „Bylo nám cti," sdělí mí, „že jsme se vám tu mohli postarat o zábavu, Sir A iedř hezky zpátky do toho vašeho světa omezených možnosti.11
Philip Roth
PRAŽSKÉ ORGIE
Z ftltglkkého OTÍkÍiIÍIu The Praxi*.- íhxi preložili Jiŕina a Karel Kynclovi. Doslov Helena a Ivan Klímovi Obálka Rcné Decastclo k.irvkhind Zi:/Jiia Jankú Odpovědná redakiarka Ivana Mergerovi Tectmkký redaklär Pavel Kolín Šuba Jana Vysoká \ydala Mladá fronta a.s. jako svati ~ŕ> *4 publikaci, Tisk F.UROPRrNTjus., 104 stran, diuhč vydáni, prvri v Mladé ironie. Praha 2014
[SBN 978-80-204-2552-2
Knihy Mladé fronty ii můžete objednal nu adrese: Mladíi ímnui a.s.   divi/e Knihy Mczi Vodami L952.'9.143 00 Prahu 4 c-rrmih prodej@mi.cz, tel. 225 276 1«
na internetu:
www.mf.CJ!
www.kniha.cz
húSdxz