Saša Skenderija


TRAKTAT O MANEKENIMA


Vraćajući se u drohobički geto sa veknom

starog kruha pod rukom - 18. studenog 1942,

nakon što je dovršio portrait gestapovca

Landaua - hicima iz pištolja ustrijeljen je

Bruno Schulz, introvertni provincijski

učitelj slikanja i pisac desetka pripovjedaka

koje spadaju među najsjajnije stranice mojih

lektira (između ostalog i čudesnih Traktata

o manekenima, ezoterične apologije sadizma

nad materijom i mladim krojačicama). Hice je

ispalio gestapovac Gunter, samo da bi napakostio

svom osobnom neprijatelju, spomenutom

Landauu: “Ich habe seinen Juden erschossen.”


Biografija Brune Schulza, jednako fantazmagorična

kao i njegov programski prozni realizam, svojim

klimaksom upravo apostrofira prostor mogućeg - na

čemu je u svojim pripovijetkama inzistirao, a što

su mu suvremenici osporavali, tretirajući ga za

podjetinjelog i opskurnog bajkopisca. U toj

posljednjoj Schulzovoj fantazmi ubijeno je 4,5

milijuna poljskih Židova i 2,5 milijuna Poljaka,

što ga je učinilo nacionalnim spisateljem par

excellence i jednim od vodećih zastupnika

međuratnog poljskog realizma.


Drugog mjeseca sarajevskog geta, dok su još

funkcionirali telefoni, zvao me je znanac iz

Beograda i uvjeravao me, gotovo iz sažaljenja,

da je to što mu govorimplod moje neobuzdane

imaginacije i muslimanske propagande.

Tresnuo sam mu slušalicu.


Nakon dovoljno dugo vremena svaki se horoskop,

i taj najbanalniji,

ionako obistini.



(Ništa nije kao na filmu)



Saša Skenderija


TRAKTÁT O MANEKÝNECH


Vraceje se do drohobyčského ghetta s šiškou

starého chleba pod paží – 18. listopadu 1942,

poté co dokončil portrét starého gestapáka

Landaua – byl kulkami z pistole zastřelen

Bruno Schulz, introvertní provinční

učitel kresby a autor desítky povídek,

jež patří mezi vůbec nejskvostnější stránky z mých

lektur (kromě jiného i kouzelných Traktátů

o manekýnech, ezoterické apologie sadismu

před látkou a mladými švadlenami). Kulky

vypálil mladý gestapák Günther s cílem ublížit

svému osobnímu nepříteli, již zmíněnému

Landauovi: „Ich habe seinen Juden erschossen.“


Biografie Bruna Schulze, stejně fantasmagorická

jakožto i jeho programový magický realismus, ve svém

klimaxu vlastně apostrofuje prostor možného – tedy toho,

na čem si ve svých povídkách zakládal a co

jeho vrstevníci popírali, označujíce ho

za dětinského a obskurního pohádkáře. V onom

posledním Schulzově fantazmatu je zabito 4,5

milionu polských Židů a 2,5 milionu Poláků,

což z něj udělalo národního spisovatele par

excellence a jednoho z vedoucích představitelů

meziválečného polského realismu.


V druhém měsíci sarajevského ghetta, dokud ještě

fungovaly telefony, mi zavolal známý

z Bělehradu a ujišťoval mne, docela soucitně,

že to, co říkám, je pouhým plodem mé nezkrotné

imaginace a muslimské propagandy.

Praštil jsem mu s telefonem.


Po dostatečně dlouhé době se každý horoskop,

i ten nejbanálnější,

stejně splní.



(NIC NENÍ JAKO VE FILMU, s. 32)

ze srbštiny přeložil Jakub Novosad