Pech

Rosa Montero


            Hotel byl odporný a čtvrť působila dost znepokojivě. Nicméně pokoj byl levný a Daniel
potřeboval, aby mu těch dvě stě euro půjčených od sestry, vydrželo co možná nejdéle. Když
vystupoval z vlaku, dokonce ho napadlo, že by přespal na nádraží. Řekl si ale, že schůzka, kterou
má hned druhý den ráno, je mimořádně důležitá, proto udělá dobře, když si odpočine. A tak v centru
bloumal po starém městě, až narazil na kutloch za patnáct euro. Sotva otevřel dveře od pokoje,
vyběhli ven tři vyděšení švábi.

Ulice zely prázdnotou. Ačkoliv bylo sedm večer, z asfaltu sálal spalující žár. Jak to tady jenom
dělají, že v takové výhni dokážou přežít léto? Rukou si setřel pot z čela a přitom ucítil zápach z
podpaží. Zítra si vezme oblek. Doufal, že mu bude, protože ho na sobě už dlouho neměl. Bylo to
hrozné období. Jen samý pech a smůla. Postupně přišel o všechno, co měl - o práci zástupce prodejny
s bižuterií, o ženu, o dům. Až na rostoucí břicho mu nezůstalo vůbec nic. Život mu protékal mezi
prsty.

Daniel se řídil pokyny babizny z hotelu. Zabočil doleva a dostal se na ještě špinavější ulici.
Nějaký týpek v otrhaných hadrech ho od vchodu sledoval horečnatým pohledem. Ještě méně se mu ale
zamlouvali dva nedůtkliví, řízně vypadající chlápci, stojící opodál, nejspíš trhanovi dealeři.
Přešel na protější chodník. Tak trochu přitom pohrdal sám sebou za to, že má strach. Obchody
vypadaly zchátrale. Bylo dusno, ve vzduchu byl cítit pach odpadků. Měl chuť všeho nechat, zalézt do
baru a sestřiny peníze propít. Ale ne. Tentokrát ne. Tentokrát je s obdobím pechu a smůly konec.

Ve skromném kadeřnictví nedávno vymalovali. Otevřel dveře. Uvnitř nikdo nebyl, ale přítmí bylo
tiché a příjemné. Ženská z hotelu tvrdila, že starý Tomás pracuje až pozdě do večera, šel tedy dál
a hlasitě se ozval.  Zezadu vyšel obrovský chlap. Nebyl nijak starý. Obočí měl svraštěné v jednu
tlustou čáru. ,,Je zavřeno,“ zavrčel. Daniel pocítil záchvěv zoufalství. Věděl, že jestli svůj
zanedbaný vzhled nedá do pořádku, zítra ráno tu práci nedostane. Vzápětí se v něm však cosi
vzbudilo, vzpomněl si na svůj obchodnický talent, na své dávné přesvědčovací schopnosti. „No tak,
kámo,“ řekl s neodolatelným úsměvem, „udělej mi laskavost.“ Dvěma dlouhými kroky přešel ke křeslu a
usadil se. Věděl, že vždycky pomůže, když je člověk postaven před hotovou věc. Obr na něho zůstal
tupě civět, nakonec si ale vzal nůžky. Uf, vydechl si Daniel, to je dobré znamení, karta se
obrátila. Uvelebil se v křesle a rozhlédl se kolem. Najednou mu všechno došlo. Uviděl zakrvácené
tělo starce s podříznutým hrdlem, vyčnívající ze dveří kumbálu, bezpochyby to byl starý Tomás.  A
muž se srostlým obočím a blyštící se ocelí v obrovských rukou už byl příliš blízko.


Překlad Petra Horalíková, Ivana Janovcová a Barbora Kalvodová