POHÁDKA VODNICKÁ


            Jestli si, děti, myslíte, že vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, ze jsou, a jací! Tak
třeba zrovna u nás, co jsme se my jako narodili, bydlel jeden v řece Úpě pod splavem, a jeden byl
tuhle v Havlovicích u toho dřevěného mostu, a jeden se zdržoval v Radečském potoku, to byl Němec
německá, ani slova česky neuměl; však jednou přišel k mému tatínkovi, aby si dal vytrhnout zub, a
za to mu donesl košíček stříbrných a růžových pstruhů pěkně pokladených kopřivami, aby zůstali
čerství; a že to byl vodník, bylo vidět z toho, že po něm na židli bylo mokro. A jeden byl u
dědečkova mlýna v Hronově a ten choval pod splavem, pod vodou šestnáct koní; proto inženýři říkali,
že tam na tom místě má řeka Metuje šestnáct koňských sil. Těch šestnáct bílých koní pořád táhlo a
táhlo, a proto se mlýn pořád točil; a když jedné noci náš dědeček umřel, šel vodník a vypřáhl
potichu všech šestnáct koní a mlýn se tři dny netočil. Na velkých řekách jsou vodníci, kteří mají
ještě víc koní, třeba padesát nebo sto; ale někteří jsou takoví chudáci, že nemají ani dřevěnou
kozu.


            Takový velkovodník v Praze, na Vltavě, je ovšem náramně bohatý a velký pán; má třeba i
motorový člun a v létě si jede k moři. Vždyť v Praze i obyčejný podvodník má někdy peněz jako
slupek a lítá v automobilu, hú, hú, až bláto stříká. Ale jsou zase takoví nanicovatí
malovodníčkové, mají loužičku jako dlaň a v ní jednu žábu, tři komáry a dva brouky potápníky; nebo
mají svou živnost na tak mizerné stružce, že si v ní ani myš bříško neurousá; někteří za celý boží
rok nechytnou víc než pár papírových lodiček a dětskou plínku, která mamince uplavala při praní.
Ba, je to bída. A zase taková rožmberský vodník má třeba dvě stě dvacet tisíc kaprů, a ještě k tomu
líný, ševce, parmy a nějakou tu zubatou štiku. Inu, není žádná rovnost na světě.



                                                                     Karel Čapek. Devatero pohádek.