ihned se přesvědčíte, že jej nelze přenésti bez ú-hony jinam než do salonu bařtipána, nebo do některého kouta Moderní galerie. Co jsem tu napsal o tvárných hodnotách vývěsních štítů, nekarakterisuje je obecně. Chtěl jsem vzdáti úctu malíři z lidu, diletantovu srdci, pokud se vyslovuje svým čistým způsobem, který je jaksi slohem mimo slohy. V každém případě lpí na těchto zátiších trochu starosvetske nálady, což leží jednak v jejich prosto-duchosti i ve způsobu podání. Nebývají úhrnem tak zcela bez tradice a nelze tedy říci, že by byly vždy zcela panenskými výtvory. Jednak mají svou tradici vlastní, tradici z dílny, v níž řemeslník pracoval; tak se přenášejí vzory, způsob podání, celkový ráz a komposice. Nejblíže se tento způsob malby přimyká k poněkud suchému, nicméně však poetickému způsobu malby z doby empirové a pozdější, a zdá se, že specielně u vývěsních štítů zůstal nedotčen romantikou. V jednotlivých případech jest vzor přenesen ještě z větší dálky: z doby tereziánské i z rokoka. Nejsou to však vlivy určující, ani škola; co u diletanta z lidu dojímá svou nehledaností a přirozeností, je jeho osobním ziskem. Nyní konečně možno přiznati, že jen tuze málo vývěsních štítů zaslouží chvály, již jsem jim tu tak štědře vzdával; nechf se tedy nikdo nedomnívá, že jsem ho obelhával, nebude-li se mu líbiti první vývěska, se kterou se po přečtení těchto stránek setká Vývěsní štít uhlířský z Král. Vinohrad. ve své ulici. Malířství vývěsních štítů propadlo v posledních dobách hroznému úpadku, možno-h se vyjádřili tak tragicky. Nevím, jsou-li na tom vinny učňovské školy,rozhodně však je přičísli tuto zkázu 26 27 rozvratným mocnostem moderní doby. Vnikly sem naturalismus, ornamentika, impresionismus, z nichž zvláště tento právě velmi snadno se stává jakýmsi druhem rakoviny, která strašlivě dovede rozežrati pevnou a jasnou tvář malby, rozhlodává kresbu, porušuje barvu, ničí formu a komposici, zastírá tvary a věci. Dokumentoval jsem to už několikráte jinde, zvláště na dnešním běžném krajinářství, které přeplňuje výstavy a obchody obrazy, aniž ovšem chci z toho dělati argument proti impresionismu samotnému. — Tedy, to je pak diletantismus v špatném slova smyslu, kde se příživnicky napodobuje vysoký sloh, kde se padělají lehkost a triky, manýra a prázdnota se nafukuje na něco, co jsme jinde viděli v dokonalosti. Viděl jsem díla akademických malířů a sochařů, presentovalo se to velmi svůdně a náročně — a přece to nebylo nic jiného, než více či méně zdařilé imitace umění. Ale novější vývěsní štíty jsou hrozně nepovedené, veta po bývalé úměrnosti; je to hrubá, prázdná, neladná a umaštěná mazanice ošklivých barev; pojetí se stalo strašlivě povrchním a technika je břídilskou a kalnou smíšeninou, naprostou destrukcí všech základních výrazových prostředků. A kolem jde malíř z Anno Domini dneška, který nečiní nic lepšího, než že o něco skvělejší míchanici malířských prostředků zručně aplikuje na pěknější sujet, aby z toho upravil líbivé jídélko pro obecnou povrchnost, a jistě mu, ku podivu, nenapadne, že na něho se shora civí chudší příbuzný. 28 OBRAZY KRVE, ROZKOŠE A SMRTI Při všem, co jsem pravil o věcném citu malíře z lidu, střehl jsem se vzbuditi dojem, že by jeho poměr k věcem byl střízlivě chladný; naopak, on je miluje a ctí. Ba, myslím, že dobrota jeho povahy hraničí až na sentimentalitu a na zbytečný optimismus. Dokázal to častěji na méně pokojných tématech, než jsou zátiší vývěsek. Bylo mu někdy podejmouti se úkolu namalovati vraždy, dobrodružství spanilých žen a mužů s dravými zvířaty a přírodní katastrofy pro jarmareční atrakce. Tu vrah nezdá se ani tak pekelníkem, jako spíše nešťastným člověkem, který je ještě schopen pocítit osten svědomí, a neštěstí je vymalováno pečlivě, vypracováno s pietností, jež se zdá spoléhali na blahodějnou pomoc boží tam, kde není zlému předem odepřena. Nepřijdedi, je to proto, že v ni nedostatečně věříme. Je-li tedy nucen býti takto trochu romantikem, podati loupežníka, odvážiti se na moře, do pouště mezi Araby, sestoupiti do rajských tropů mezi hady, krokodily a divou zvěř, podejme se své práce s pokojností a důkladností, jež ho bezpečně provede údivnými nejistotami cizího prostředí. Jestliže se lev podobá trochu lvounu, není příběh o to méně děsný a prostá duše ráda uvěří, že tento lev (není-li to zrovna lev ochočený či lev sv. Jeronýma) je zvíře preukrutné. 29 bezpečnějších situacích jako u hrdinek románů. Bývají tak pěkně učesány a mají na líčkách růže, že jsem jako chlapec myslíval před nimi na anglické ladies, milující květiny. — I venkovští lidé jsou nedělně nastrojeni, trochu prkenní ve svých nažehlených šatech. — A muže okrašluje tak pěkný knír, jaký jen může vyznačiti zmužilost a ušlechtilost povahy a jejich údy jsou drobné, jmenovitě nohy vždy v botkách dobře vyleštěných. Není v tom sebevědomé demokratičnosti, ale zato kus útěšného optimismu. Všechna tato krása se zdá srdečně napovídali, že člověk je přece ve své podstatě dobrý tvor, a proto, i když předvede spolučlověka jako oběř slepě zlých mocností světa, pokouší se ho odtud tvůrce trhových maleb vysvoboditi pokud možno v dobré faconě. Ženě pojaté smyslně, feerii, královně, bohyni, smyslné vidině snů, propůjčuje malíř z lidu rád maximum imposantnosti. — „Musíš se podívat u kolotoče na malované Grácie, jež je tak málo cítit profesionální modelkou," praví kdesi jeden publikán o jiném publikánovi. Ne, není to model; tato grácie a důstojnost, hodné žádostivosti, nejsou opsány z modelu. Jsou zhmotněny ze snu, jsou tělem z osobní touhy a vkusu. Toť Orient širého rozkoš-níka, nevysloveného paši, jímž bývá muž s dýmkou. Neboť všechny tyto bohyně z kolotoče nejsou bohyněmi jara, léta a květů, hudby a tance. Muž s dýmkou rozestřel si před očima harém vidin, a ty bohyně, to jsou snad milenky Harun al Rašidovy, milost-nice Solimanovy a Rotschildovy, otrokyne zavlečené do Benátek, perské princezny, dogaresy uloupené do Tunisu a odpočívající heroiny. Jsou spíše zádumčivé než sladké, neboť jejich krása je poněkud těžkopádná. Trochu se dusí, když naslouchají hudbě a sní na pestře pruhovaných divanech a hedvábných poduškách mezi květinami, ovocem, vásami a draperiemi. Je trochu dusno v zahradách, v nichž usedly; i Amor, vodotrysk a motýl utkvěli hypnoticky v němé apotheose těžkopádného ideálu. — Je velice růžová a bílá, ale nekoketuje svou kůží; spatříte její ramena, ňadra a vznešenou nohu mezi záhyby bleděmodré řízy; ale ona tím nic zvláštního nemyslí; není ingénue, tot Bohyně, Musa, a bohyním bývá obvykle viděti ňadra a oblé nohy: zde ledy jsou. Je to již zralá krása; diletant bývá mag-netisován jakousi znavenou vráskou kolem úst a rty jsou o to méně svěží, oč bývají příliš ostré; přece však je plná grácie, důstojná a velkolepá, jako stárnoucí hvězda dvorního divadla. Ale ona nic nehraje; žije svůj život. Její život je v kráse, v snění a odpočinku mezi květinami, skvělými závěsy, polštáři a zahradami. Pravděpodobně mužský sen krásy, ale nevím to jistě; přece snad je to spíše jakýsi kothurnus, oděný ženským tělem. Nechci tu nakonec zapírati, že jako všude, tak i u vývěsních štítů časté opakování jednoduchých motivů může vésti k jejich sešematisování; mohou 32 33 se snadno stati ideogramy, značkami, aby pak přestaly býti malbou. Měl jsem na mysli jen pěkné práce osobitého rázu, jakých se potká nemnoho a kterých později snad už ani nebude. Zacházejí, vy-pražené sluncem a rozežírané dešti a rzí. Mnohým však ěástečná zkáza malovaného povrchu propůjčila tím větší tajemnosti a krásy, jaké by bylo sotva možno docíliti finesami a rutinou techniky. Zatím co malbu ničí povětří, usiluje chléb opisovati nesmírně jemně své pokojné kruhy a ze rzi a kalu vynořuje se běl vajec, vznášejících se v prázdnu jako čisté bezhříšné duše. Ztratily na hmotnosti a tíži, ale nestaly se zlou vidinou a značkami zhouby; nepodobají se bludičkám, i když obraz zpustošený do černá zdá se již mnohem spíše nocí konce světa, než jasným božím dnem. NĚKOLIK ANALOGIÍ Mnohé z toho, co jsem tu řekl o malbách vývěsních štítů, mohl bych bezmála týmiž slovy, ovšem s větším důrazem a větší odvahou, říci o umění starém, hlavně o umění Primitivů; mnohé z toho mohl bych však skoro stejně užiti k popisu pravého umění moderního. Jsou zde skutečně jisté analogie, na které se znalejší čtenář nepochybně rozpomněl sám. Nejprve již tam, kde mi bylo mluviti o bezprostředním, neproblémovém poměru k věcem, o prostém vědomí jejich existence, kde jsou skutečnými věcmi a nikoliv jevy, a kde umělec nestihá především třeba svou impresi z krajiny, nýbrž z hlubšího a trvalejšího pocitu tvoří na plátně téměř její model. Vskutku, láska k věcem volí si pietni a přímou výrazovou techniku, jež nezná uskoků a nemiluje šá-livé rutiny namístě svaté pravdy. Odměnou upřímného úmyslu je pak prostota, názornost a velikost malby, soulad mezi předmětem a výrazovou technikou, soulad vážný a něžný, který nechutná lidem zhýčkaným efektními povrchnostmi moderní produkce. Vzpomněl jsem si tedy trochu na Primitivy, i trochu na malbu gotickou i empirovou, napadli mi i Le Nainové a Chardin a ovšem Henri Rousseau, pak také Cézanne, Derain i Picasso, nová moderní malba. Ať mi toho nikdo nezazlí vá: chtěl jsem chváliti a pozvednouti práce neslavné a velice nezávazné a při tom jsem si vzpomněl na dokonalé věci. Byl jsem dalek úmyslu ponížiti nějakým srovnáváním jejich dokonalost; ale dívaje se na nepochybnou Krásu, viděl jsem, že chudoba nemá sprosté tváře. 34 35 nenásilné a přímo delikátní, je jich jen tolik, kolik je nutno, aby linie tím ostřeji seděla. A sedí skutečně ostře, působí skoro jaksi příliš nově a cize, jako někdy stavba nabílená a posud neobydlená, jako čerstvý lom kamene, jako preparát; ale je pravdivá, nekonvenční, nekrasopisná, opisuje tvary bezpečně, pietne a dosti bohatě, účinně podporovaná stínem. Tvář je jako maska, sevřená hladkou černí šátku, bílý límeček je křídový a tuhý jako krajky rakve; celek je velmi čistý, ba úhledný, avšak tísnivý, a nedá nám oddechnouti, pokud nás nepřesvědčil o své zvláštní pravdivosti. Rekl jsem již o této kresebnosti: není všední, ale je neradostná; působí nově, jako čerstvý lom kamene, ale není svěží; je podivná, ale bez vřelého kouzla. Snad je to proto, ře všechna tato čistota a pravdivost leží zjařmena na němé mrtvole. Nevím, co by Rafael Jórka udělal, kdyby v dobré disposici náhodou kreslil živého. Možno, že by to byla dosti nudná diletantská kresba, ale třeba také by to byla práce, v níž by se stejně účinně, ale životněji uplatnily jeho ztajené a anonymní kresebné schopnosti. Ano, je to zcela diletantská věc, ale je příliš silná a záhadná, než aby mohla býti považována za malý pokus podobati se umění. Není jím, je však mocná ve své — řekněme hrubě — planosti. Malíř, nadaný zživotnělou schopností takové kresby, by asi nebyl lhostejným umělcem. „Ľart, c'est terrible!" vzdychával starý Chauliac. 80 CO POTKÁVÁME Umělci pomazanému všemi mastmi, milostmi od-bornictví, se začasto věc nepovede, a tu to bývá dosti smutné. — Diletantovi, prostému umělci z lidu se něco podaří a jsme překvapeni půvabem a moudrostí dobrého úmyslu a hezké věci. Nemluvím zde nikde o lidovém umění, jak se mu rozumí v běžném smyslu: umění národní, selské. Myslím tu všude na umění lidové soudobé, na práce řemeslníků a diletantů z lidu; umění spíše městské či lépe — předměstské. Vidím však, že tu všude říkám umění, kde jde o umění vlastně nezamyšlené a bez předpokladů, bez předem stanovených a sledovaných vzorů a měřítek. Je to tvorba, jež vzniká a děje se cestou prostého robení, jednoduché techniky a vskutku skromných představ; přirozenost, nehledanost a srdečnost tvárného postupu jsou tu živou půdou dobrých možností a výsledků. Je to arci chudoba, ale ta není bez ryzosti, a umění rádo vzniká i z chudé půdy, jež není zrovna promrvena velebnými nánosy kulturního hnoje. Nebo, řekně- 81 me, nenalézajíc tu dosti tučné půdy, nevyrůstá do pyšných okvětí a vypučí do malého, neoslnivého, ale sličně skromného kvítku tiché vůně. Necítím tu nikde pohnutku pohrdati. Stalo se mi, že jsem se před obrazy na výstavách nudil; bylo mi před nimi cize a znaveně, jako by se mi tu vyprázdnila hlava i srdce. Stalo se mi však také, že jsem spatřil na nároží plakáty na biograf: vlak letící šílenou rychlostí žlutým prostorem a člověk v smrtelném skoku, a pak v zelených a černých barvách rakev obklopená svícemi a tvářemi nenávisti a bolu, sprosté plakáty, jež mne jaly a na něž jsem se vracel znova pohleděti. Zřejmě nebyly od umělců grafiků; byly to nade všechnu pochybnost práce dělníků litografů; jejich zvláštní výraznost a kouzlo vězely v prosté, naivně naléhavé"představě o vlaku a dramatu, v představě naprosto neotřelé a nenačechrané, která mne přes všechnu neobratnost a dřevěnost podání svěže a teple vracela kamsi do časů dětských. Neuměl jsem si opatřili těch plakátů; neměl jsem odvahy strhnouti si je se zdi, jako chlapci si vyříznou obrázky, jež se jim líbí. I mládí je to tam, od-plavováno nárazy života. U nás (zdálo se mi často), kde tak rádi a slepě děláme si modly jako rádi a slepě zneuznáváme, bylo by hanbou a nebezpečno přiznati se k zálibě pro tak obskurní artikle, k zájmu, který by mi snadno i mohl dopomoci k cejchu epigona diletantů. Zatím objevil se v Americe umě- Hračky z malého krámku na Malé Straně. lecký časopis „The Soil", který vedle obrazů starých mistrů přináší obrazy ze života, krásné fotografie rohovnických zápasů, zvířat i strojů, dětské kresby a práci muže z lidu; zatím v Rusku vláda uchopila do ruky organisaci a povzbuzení lidové tvorby, jež se nepochybně neváže jen na folklor. Vidím, že nebyl to jen můj osobní koníček a perverse, co mne přivedlo k této práci, že sama doba přináší v sobě vlnu nového zájmu o věci dosud opomíjené. Jsou to prosté lásky, chudá, nenápadná kvítka, u nichž lze se zastaviti někdy na cestě do galerií k mistrům. Odcházeje z výstav, jež mne skličovaly lživostí uměleckého zboží, spoután pesimismem a otráven nalíčenou nudou, rád jsem někdy pohlédl na plakát Singerova šicího stroje, kde strohá hospodyně, bez povzletu, dřevěná a věcná, mne přesvědčovala lidsky konejšivě o jsoucnosti věcí, o skromnosti a 82 83 Hračky z rezbárskeho krámku na Malé Straně. Hrnečky z hokynářského krámku na Smíchově. o morální jasnosti, jež v tomto světě naprosto nic nepředstírá a nefalšuje. Neříkám, že byl to umělecký požitek; míním jen tolik, že podávala mi pokojně a bez gesta uklidnění a zároveň vzpruhu. Nalezneme někdy, že mužové z lidu, prostí řemeslníci, hrnčíři a řezbáři mívají šťastnou ruku. Je hliněná kočka, hračka stvořená pro radost a spořivost dětí, těžkopádná jako neumělý dopis plný pravopisných chyb. Ale je udělána ze srdce upřímného; sedí jako stará modla, sevřená v klidném a názorném obrysu, živá, důrazná a sumární v detailech, s fešáckymi a mlsnými kočičími kníiy, rezavý, povýšený a hloupý bochníček, jak jsme jej viděli za dětských let. Ó ano, tato naivní hrudka sprosté hlíny je daleko od krásné Kodaně, ale je — na to dejte pozor — také daleko od prostřední nebo špatné Kodaně. Potkal jsem v Břevnově nádobí, na něm několik malých kvítků, jako s počátku světa, něžných a neobratných, jako bývá otcův polibek. Viděl jsem na Moravě novou krajinami pomalovanou chodbu, malbu hnusnou a čarovnou, jejíž stromy a hory dávají vzpomenouti přímo na čínské malby a na nejkouzelnější malíře rokoka. Viděl jsem i jiné v hospodských chodbách, podobné starým freskám. U sklenářů mohou se uprostřed nejohavnějšího zboží nalézti číšky a vásy, na nichž jsou květy, které působí jako nové svěží zjevení. Jsou reklamní kalendáře a nástěnné taštičky z tlačeného papíru, jejichž úžasný nevkus je někdy vyvážen zvláštní výrazností a trefností, jež je nepopsatelná. Se zalíbením jsem se setkával v novinách s inserátem jakési školky, kde občan ovazuje stromek, zahradník ne- 84 85 barokní, nerustikální zahradník, velmi přísný a nenáročný, jehož skutečná „civilní krása" mne těšila. Jsou háčkování bez předložek, na nich květiny a motýli vlastní invence, něžná vegetace snění, jejíž půvabná a milostná nehledanost je opravdovou potěchou oka a mysli. Rád jsem se ohlédl po výkladním okně obchodníka s hudebními nástroji, kde do hloubky krámu řadily se nastavěné a zavěšené mosazné trubky, rohy a helikony v třpytnou galerii, jež dýchala klidem a mírem skutečného hudebního zátiší, jak je milovali staří. Neboť jako je umění podívané, jest i krása reálních zátiší, krása tichá a lahodný klad věcí, vyložených pro povšimnutí, výkladec, který ukazuje a mluví, ten jímavý malý výkladec, kde kapusta vedle cikorie a rýžového kartáče jsou zálibně nakladeny k jablkům a hnědě polévanému hrnku do obrazce malého domácího světa, v němž dobře býti. Jako chlapce zastihoval mne zde před těmi malými krámky sladký údiv nad věcmi, a zdá se mi, že Pi-casso vážně opomenul vedle svých Zátiší skládaných ze dřeva, novin a plechu, sestaviti pěkný výkladec takových plechových, dřevěných a hliněných věcí, aby bylo viděti, jak je miluje. Myslím, že jsem zaběhl; měl jsem mluviti o u-umění, třeba z nejmenších, a došel jsem k výčtu věcí. Je to proto, že jde o půvab. Půvab věcí i lidského vztahu k nim, a ten může v neznatelných hranicích dostoupiti až ve velké a ušlechtilé umě- 86 Poutové vázičky a nová výšivka z malého města. lecké dílo. Nebot zdá se, že nejsou ostré meze, jež by břitce a tvrdě vymezovaly, kde umění začíná: končí zajisté pravdivostí a krásou, ale také v pravdivosti a kráse začíná; lépe tedy třeba dole ve věcném vezdejším, než v padělaném umění. Daleko blíže je k nejkrásnější antické váze od nejprimitiv-nější hliněné misky, než od parádní vázy, která stojí na kredenci majitele čtyř činžáků. 87 miž nesoučiní určité kulturní vědomí a směr. Bývá sice také odleskem nějakého vyššího slohu, populární interpretací a náhražkou,ale to není vždy k hodnotnému prospěchu ; nejlépe je, když není tak starosvetske, když je čisté, puzené neovlivněným tvárným instiktem a vlastní prostou soudností. Než ani plané květiny nepřestávají býti květinami vedle květin pěstěných, a to, co zde chce býti výrazem skromné tvořivosti roste skutečně na úhorech života a kultury. Může toto drobné tvoření zaniknout, zatlačeno vyšším stavem, zindrustrialisovanou výrobou, zame-rikanisováním života? Nemusí; vždyt tu budou předměstí, vždy se najde hrnčíř, který se pokusí urobit pro děti kočku, lakýrník, který namaluje bochníky a housky, řezbář, který vytvoří ptáčka. Rekl jsem, že je milé setkati se s tím; to znamená, že toto malé umění chodí a sedí mezi lidmi, že se tu vyškytá zcela nenucené a nepěstované. Je pod ním jistý podklad prostých představ, lidského kutění a robení, bystré řemeslnosti a ušlechtilosti métier, a to nemůže vyschnouti. Tato kniha vznikla z několika poznámkových kapitol, napsaných již dosti dávno nejprve bez systematického úmyslu o několika věcech, jež mne upoutaly. Byl bych rád, jestliže by se mi tu podařilo zachytiti z těch malých složek umění a uměleckého účinku, o nichž nelze mluvit s posvátným chvěním, jež možno přijmout někdy s úsměvem, začasto však též s úctou k poctivosti a ušlechtilé ctižádosti práce, která nechává se vésti nejen požadavky výrobnosti, ale také upřímnou snahou po dosažitelné dokonalosti účinu. Takzde zůstane zaznamenáno alespoň něco z toho, čemu by bylo křivdou povýšené pohrdání a lhostejnost. Bylo by třeba zachovati toto nejskromnější umění, s nímž se setkáváme, v nějakém zvláštním museu? Neměl bych nikdy odvahy klásti to jako důležitou potřebu a velký požadavek; ale bylo už na světě převelice amatérů a sběratelů, kteří si dělali sbírky z věcí menší ceny a menšího významu. 90 světa. Počíná tedy již asi tam, kde po prve zasáhne člověk v hmotu, aby jí dal svůj původ. Počíná zkrátka v počátcích; v prostotě, základnosti, v zdánlivé nuz-nosti, kdesi nízko, že málokdo si toho povšimne. Počíná nízko a hluboko a může dostoupiti až soutěže s bohem; jistě nepočína teprve špatnějšími kousky galerií a výstav, ani obrázky pro mýdlo a pohlednice, či líbivými soškami od „Města Paříže". — Také nejsou jeho kořeny jen v minulosti; jistě že nasazuje živé kořeny ve všech časech. Umění není tedy uzavřeno jen v galeriích a uměleckých časopisech, kde se dovolává vašeho vkusu a estetické výchovy jakožto dosažená dokonalost, vůči níž to ostatní nezasluhuje pozornosti. Veliké sochy a obrazy dovolávají se obdivu, vyjadřujíce svrchovaným způsobem krásu i mocnost světa a života. Umění nejskromnější, o němž chci mluviti, též se vás dovolává; chce vám čistě znázorniti věci prospěšné, potřebné člověku; je prodchnuto pietou k práci a k životu a zná i nutnosti i radosti mezi oběma; neklade si vysokých met, ale uskutečňuje svou skromnost způsobem ryzím a dojímavým, a to není malá zásluha. Chce býti jen prostředníkem mezi věcmi denní spotřeby a člověkem, ale jeho řeč, byt chudá a beznáročná, nebývá bez vzácné líbeznosti a tiché vroucnosti, je přirozená a pravdivá; milost, jíž velmi často pozbývají ti, kdož se velmi najedli se stromu akademického poznání. JEST, CO JEST Některého večera zajdete si pro sklenici či pro kladívko do kuchyně; je tichá a opuštěná, tone v stínech a v němém pološeru, zprůhledněném mdlým světlem, které sem matnými tabulemi dveří prozařuje ze sousedního pokoje. A tu se může přiho-diti, že se stanete svědky divného dění, bezhlasého úsilí, jež vás v této chvíli cele naplní zvláštním podivem, klidem a důvěrou. Věci, před chvílí zatopené v temnotách a skryté vašim očím, počnou býti: bílé kachlové plochy a černé pláty kamen začínají se rýsovati ve svých vzájemných protikladech, a to bez světel, bez klouzavých stínů a reflexů; ta stará, důvěrně známá kamna protlačují se měkkou tmou, rozkládají a tyčí se s téměř něžnou jistotou, a nyní konečně jsou, jsou tu, žijí plně a rozměrně veškerou svou bytností. A vedle nich stolička, jež k nim odevždy patří, stala se také z nezjevna přítomnou, soustředila se a zhustila ze tmy do svých rozloh, a nyní jest tu, odměněna za své oddané spoléhání ve svou existenci darem zvláštního vlastního světla, jímž se nyní bezpečně sama modeluje. A je tu ještě na zdi zavěšené nádobí, posvěcené tolikerým užíváním, a žije již také plně ži.vot svého bytí: svou jasnost a temnost, své kruhy a obliny, svou kompaktnost a tvar, vše, co je činí předměty, věcmi, jež mají svůj řád, poslání a jméno. V té chvíli, myslím, nemáte pochyby, že důvěrné di- 10 11 vadlo, jemuž jste byli přítomni, že tento proces bytí děl se z vlastního úsilí věcí, z jejich životní síly, veliké, nahé, nesmírně houževnaté, třebaže se rozvinula v podivuhodném tichu, měřeném jen tikáním budíěku. Jistě nebyl to boj a zápas; jen prosté bytí. Ano, a až ráno bude pilný budíček zaznamenávali denní hodiny v plném jitřním jasu, přijde světlo slunce ozářiti všechny tyto věci, jež si již za večera vydobyly svou jsoucnost a udržují ji tiše, úporně a oddaně v každou hodinu. Jim netřeba světla, klouzavých záblesků, třpytů a stínů, aby se, takto oděny, jevily očím lidským. Jsou samy sebou a stejně i v nej-černější noci, a pokud trvají, byly by tak třeba i v podzemí, i pro slepého, se svými oblinami a hranami, s veškerou prostou bytností, určením a jménem. O tom nemusíme pochybovati. — A pak jindy za velmi bílého letního odpůldne dolétne do světnice vzdálená pohřební hudba, pomalý, vážný rytmus, rozvíjející a zarývající se do věčnosti. Ano, vše je jen krátký klam, zdání, dočasnost a pouhý stín, nad nimiž triumfuje zánik a nicota. Skvělý žár letního dne přejde v usmrcující jizlivou zimu, choroba sotva překonaná vrátí se znovu vraždit nemocného, a jednoho dne celý tvůj život a jeho lásky budou marností. Černý je pohřební průvod, a ti všichni, kdož provázejí zesnulého na hřbitov, přicházejí spatřit brány do onoho světa: je to hrob, díra rozzelá do nicoty den ze dne a pro každého. (Ještě rakev sama podržuje podobu člověka, horizontálu slavně spícího; i na té nejprostší jest ještě cosi ze sarkofágu, malé vypnutí vzhůru, jako by bylo vzduto trochou dechu slávy; ale je to již jen zbytek a teskné připomenutí, náznak toho, co bylo, a je to poslední lidská marnivost.) Pohřební hudba míjí a zarývá se do věčnosti, mocného věřitele všeho světského a živého, který ze svých propastných skladů nepůjčuje plnou minci, nýbrž jen poukázky na sebe; ty, člověče, jsi nic, a vše, co jest tvé a kolem tebe, je opět ničím a marností. Alespoň by se tak zdálo. Ale tu navrátíš své oči ke stolu, kde pracuješ a jíš; necht je pokryt ubrusem, či holý, posílí tě připomínkou oživlé přítomnosti mnoha a mnoha hodin. Ještě zde stojí nádobí, z něhož jíš, tvá lžíce a chléb, vše sobě podobné, v jasu a pokojném klidu, jako kdyby právě nemíjela hudba zarývající se do bran věčnosti. Pokud budou lidé zíti, vždy bude stati na stole chléb, aby se člověk nasytil; vždy bude doma pro děti matka a chléb, tento bochník bude snad zítra sněden, ale dnes praví, že jest chlebem, a není v tom lži, neboř zítra bude člověk opět jisti chléb. A nádoba, jež drží mléko, se snad stane střepinou, ale bude tu, zase vždy bude člověk míti nádobu objímající mléko, skutečnou, pravou věc, služebnou člověku. Vždy, od dávných věků měl člověk své nádobí a chléb, a nej obyčejnější hrneček, z něhož dítě srká ráno hlasitě svou kávu, je 12 13 zušlechtěn nekonečnou řadou předků, kteří celou svou podstatou plnili svědomitě své určení; že vždy a již od věků dobře sloužily, prostě a úplně, v tom jest svatost a velebnost všech každodenních věcí, nářadí i pokrmů, jež člověk potřeboval k svému životu. Jsou spolehlivou podporou, důvěrnou vezdejší součástkou jeho života, má je již velmi dlouho uloženy ve svém vědomí a svědomí. — Byl jsem dalek úmyslu, vyvolávati v těchto odstavcích náladu a působiti jí na čtenáře. Jestliže jsem mluvil o šeru, neběželo mi o jeho možné kouzlo, a nechtěl jsem proti zániku a smrti posta-viti sluneční záblesk, pohrávající na bílém ubruse mezi nádobím svačiny. 0 to mi šlo, abych od ne-poznatelna zavedl všechnu pozornost na jednoduchou pravdivost a jsoucnost věcí, nejbližších dennímu člověkovu životu. — Je třeba věřiti, že jsou; že jsou tím, čím jsou; že jsou takové, jak je známe. — A nejbližší kapitola ukáže, že lidé, kteří z plného srdce věří v existenci věcí, jsou nejméně špatnými a nízkými modloslužebníky hmoty. Dále pak, že právě tento prostý cit je schopný i v nejméně náročném uměleckém výrazu hmotu přímo povznésti a posvětili. 14 CELNÍK ROUSSEAU A NEDĚLE V některém světlém podvečeru blízko před velikonocemi, v sobotu, posledním bílém dnu v týdnu, ubírá se z práce domů bílý zedník, zabílený vápnem, bíle nalíčený i na rukou a tvářích a přece se nepodobá napudrovanému pierotovi, spíše však soše. Ale on jde, míří dlouhou předměstskou ulicí k domovu, s prázdnou bandaskou zavěšenou u pasu a zílra bude již jiný, nedělní, v tuhých černých šatech. 1'iávě se vynořují z domovních vrat ženy a umetají koštětem práh a naproti plave důstojným krokem krejčík, neboť odvádí dobrou práci, nové nedělní nažehlené šaty, jejichž prkenný rukáv čouhá zpod ubrusu. Zítra je neděle, rodina se dá fotografovat, mbo půjde odpoledne na výlet do přírody či po ná-břeží, počítajíc lodě a mosty; snad uvidí vznášeti se balon, nebo bude přihlížeti kopané; a také se mezi si lhotami přiházívají rodinné slavnosti a svatby. — Ta neděle, to není genre, ale skutečný svět malých liili, tak jej vymaloval celník Henri Rousseau ve Svých prostoduchých, nesmírně líbezných obrazech. Tento cit piety a ona dojímavá upřímnost všednosti jsou plnou vážností a proměnily se ve vzácnou čistotu a nevinnost malířského podání. Avšak mezi nedělemi jsou všední dny, a přece diletant nezdá se valně dojímati se dramatičností práce a mnohem raději asi uctívá pokojnou radost a mír. 15 Nemusíme vzpomínat až na rozmilého Rousseaua samouka a Mistra, když máme též u nás množství Rousseauův, menších a anonymních. Jsou to malíři vývěsních štítů. Nejsou všechny pamětihodné, ty vývěsky, a dnes už teprve ne, protože naproti staro-světštějším bývají ty novější povšechně velmi nedokonalé ; příčiny tohoto úpadku, nad nímž, myslím, doposud sotva koho zabolelo srdce, vysvětlím až později. Nejprve běží o to říci, čím se tyto nezávazné malby liší od maleb akademických. Doufám vás přesvědčiti, že rozdíl nespočívá tu jen v nedostatku zručnosti, že je základní, i ve výtvarném postupu, i v nazírání na věci tohoto světa. Řekl jsem již dříve, že toto umění chce býti prostředníkem mezi věcmi spotřeby a člověkem. Tím však není řečeno, že pěkný vývěsní štít je pouze upozorněním a lákadlem, odkazujícím vás co nejrychleji do krámu. Zdálo se mi velmi často, že tato prostá zátiší jsou projevem dojímavého vyznání víry, malým oltářem velmi klidných božstev, blaho-dějně vládnoucích. Je to jakési teplé božstvo hojnosti, prostého kladu a tichého požehnání, které vládne bezpečným přisvědčením, že věci tu jsou. Věci praktické žádosti, potřeby denního života: jsou, jsou zde, pěkně srovnány, hezkého vzhledu a pravé jakosti. Jest mouka, jsou chleby, jsou vejce i mléko, jest uhlí, je vše, čeho je lidem potřebí. A tak jako kupujícímu nejsou vejce či chleby pouhým dojmem, jsou malíři vývěsního štítu věcí sku- Vývěsní štít hokynářského krámku z Prahy. le&iou, nikoli impresí nebo záminkou malířské technické hry. Prostému diletantovi ani slunce není jevem, hrou jevů, náladovým efektem, ale předmětem, zlatým diskem, věcí, kruhem s božskou tváří i třeba osob- 16 17 I ností. Tedy malíř vývěsek je naprosto přesvědčen o plné existenci věcí, jež znázorňuje. Jeho poměr k nim — naproti názoru impresionistickému, dojmovému — je neoptický, životní. Zná je v jejich podstatě, každou pro sebe, isolovaně, nezůstal mu však ztajen jejich intimní život, tyčení se v prostoru v pokojné vespolné snášelivosti. Při každé věci se mnohý a mnohý pohled, mnohý zážitek navzájem kryly v jednoduchý úhrnný fakt, vniternou plastickou zkušenost. A nyní, má-li je znázornili, vyjímá je ze sebe definitivní, jasné a kompaktní, jak je v sobě cítí a zná; a aby je nám učinil viditelnými a poznatelnými, nadá je všemi znaky a přívlastky, které je věcně karakterisují. Vypraví je řádně jejich předmětnou, lokální barvou: co je bílé, modré nebo Černé na to užije čisté a skutečné běli, modři či černi, a vysloví je jako jasné a úplné slovo. Nestínuje a neosvětluje předmětů, aby je obestíral a ztápěl v malebně náladovém mediu; stínuje je potud a tak, pokud chce podati jejich plastickou bytnost. Ještě lépe by se mohlo říci, že předměty, vymalované v těchto skromných zátiších, se modelují samy, rozvíjejí se ochotně velmi názorným postupem, nabízejí se divákovi reální věcnou barvou, vystavují se mu přehledně co nejjednodušším rozpro-straněním a soustředěním z vnitřku na venek. Tak třeba stín je bud prostým vystupňováním lokální barvy, nebo náleží přímo předmětu, jest jeho pevnou 18 Vývěsní štít pekařský ze Smíchova. složkou, nutným důsledkem oblosti či hranatosti, prostorové mocnosti věcí. Tu je právě ten veliký rozdíl naproti náročnějším malbám pro obchodníky s obrazy. Představte si akademického malíře, kterak staví své zátiší do malebně aranžovaného osvětlení, zkoušeje všelijak, co by vyhlíželo výhodněji: zda osvětlení shora, zda zastírati okna zleva či zprava. A omalovává je 19 s tímto sice chtěným a vykombinovaným — ale vskutku velmi nahodilým osvětlením, neboť ony věci by byly samy sebou i beze všech světelných zajímavostí a efektů, jež se strou po jejich povrchu. Tak by se mohlo říci, že omalovává spíš toto osvětlení a povrchy, na nichž světla a stíny sklouzají a se zachycují, než ty věci samy. A klade-li si je jako model, stane se mu třebas někdy, že jej tím klade docela mimo sebe, že si je tím příliš odstaví, že se jim i touto malou distancí zcizuje. Kde tedy jeden (stává se to pohříchu velmi často) spoléhá výhradně na receptivnost své sítnice a učiní východiskem svého tvoření pouze optický dojem a nad to svou technickou pohotovost, vytváří druhý z niterného světa, kde rozlohy a podoby věci jsou dány vnitřním zažitím, velmi zhuštěným a ustáleným, v němž poznatky se ucelily do jednoduchých pevných forem. A nyní se tento primitivnější malíř snaží cestou tvárného postupu přiblížiti svou zkušenost o věcech divákovi, setkati se s jeho zkušeností vlastní, a dosáhnout! tak o napodobeném předmětu vzájemné shody. Skutečně, v umění je třeba jakési němé a přirozené úmluvy mezi tvůrcem a divákem, předpokládajíc ovšem, že si nejsou naprosto protichůdní ve svém duchovém naladění, jak tomu je bohužel v přítomných dobách bezslohové krise. Můžeme se do-mnívati, že v jednotných stylových dobách takový druh spontánní úmluvy součinil mezi divákem a uměním. Jest jí třeba proto, aby umění mohlo přesvědčovali, aby se setkalo s obdobným stavem ducha, aby nenastalo nedorozumění; jinak by se slohový výraz, měřený jen a jen optikou, musel zdáti nesmyslný, nepřirozený a nevýmluvný. — Kdo se dívá očima pokaženýma obdivováním třebaMakartanebo Lenbacha(abych šelhodně daleko pro příklad),tomu se i nej pěknější vývěsní štít bude zdáti pouhou naiv-ností. Ale tím přece nic nemůže býti odbyto; kdo by se díval nezaujatě, s trochou věcného citu, byl by jistě odměněn poznáním, že prostoduchost bývá nadána vzácným darem nebýti povrchní. Malíř vývěsky neomalovává svůj model, ale vybavuje jej z vnitřního vědomí. Je přirozeno, že k základnímu nazírání na věci se pojí elementární, nesložité výtvarné podání, neboť jak prosté je diletantovo srdce, tak prosté jsou i jeho výtvarné prostředky, tak čisté a přímé. — Tu linie zůstává věrna své prvotní úloze a vykrajuje předmět pevně, důrazně, a názorně z prázdna pozadí, obemyká jej těsně, avšak láskyplně, se srdečnou věcností. Tvoří přesnou a pečlivou hranici předmětných barev ; a není divu, že při své poctivosti vypadne někdy poněkud tvrdě a těžkopádně. Stává se již od počátku podstatnou složkou komposice: rozmísťuje tvary v ploše obrazu, vytkne a vystaví pevné meze, v nichž se vypne barva a plastika věcí. Nezastavujíc se u podrobností, jeví se velkorysá, strohá, ba chudá. — Bezprostředně k ní se pojí barva; už sám okraj, 20 21 hranice, mez věcné barvy je zároveň obrysem tvaru. Barevný povrch věcí se modeluje sám sebou, povšechně nikoliv přidáním jiné barvy, ale zvýšením světlosti nebo sytosti barvy předmětné. Touto organickou expansivností stupňování přestává barva býti pouhou plochou, obyčejně není však této její hloubkové schopnosti využito k dramatickým účinům, nýbrž jen k věcným. Barevná gradace zůstává klidná, i když barevné kontrasty jsou dosti ostré a nahé; úmysl je konstruktivní, vyznačující, vyjadřující, nikoliv výpravný, malebný. — Malíř z lidu miluje barvy čisté, nenuancované, téměř tak, jak jejich přírodní či chemickou hmotu nakoupí u kupce; tím ovšem není řečeno, že by byl posedlý po barvách křiklavých. Rovněž tak věcné je pojetí stínu asvětla: světlo bývá prostě bílé, stín černý nebo hnědý. Poznamenal jsem již dříve, že tu stín není vyvolán a zpříčiněn osvětlením, ale že tvoří trvalou součást tvarů, že je zkušenostně nutným důsledkem a věcnou manifestací prostorové bytnosti věcí. Přinášejí si stín i světlo již samy svými hloubkami a dimensemi do prostorového bytí. Náš malíř neopisuje z vnějšku, nezaznamenáva svou optickou reakci na právě postavený model, nýbrž vybavuje si jej z vědomí, z mnoha a mnoha ojedinělých a spojených poznatků, ze zesyntetiso-vané mnohosti již jednolité, a ustálené. Ne cestou náznaků a zaznamenávaných postřehů, ale tuhým pochodem vybudování, ztělesnění představy zhuštěné a uzrálé, že zdá se až sumární. — A tu tvárný prostředek zůstává zvláštně čistý, nerozrušený, protože se organicky ještě zvýrazňuje a soustředuje cestou práce, poddán témuž vnitřnímu zákonu stati se věcnou, tělesnou hodnotou obrazového prostoru. Rozvine se prostě, přímočaře a důsledně, nepřibí-raje postupem práce na sebe efekty, klamy a napodobivé záludnosti, jež by jej porušovaly. Proto se tato elementární technika může v nynějších umělecky desorientovaných dobách, navyklých na velmi diferencované napodobivé efekty, zdáti primitivní. Zajisté; ale je to jednoduchý, melodický souzvuk a nejprostší úměrnost mezi předmětem a tvárným podáním. V umění, jež má tuto jasnost a upřímnost úmyslu, jeví se věci téměř svaté, a jejich pietni a neokázale velkorysá prostota je prohřátá srdečností. Nepochybně si takový prostý malíř ani nena-mlouvá, že má před sebou visi, kterou by chtěl v inspiraci na svém obraze zachytiti; chce udělati chleby, pytle, láhve, a kornouty s kořením. Skoro méně tvoří, ale spíše robí na své obrazové ploše věc, kterou nyní vybavuje z nitrné a životné zkušenosti a chce ji přiblížili věci skutečné: jistě touží udělati ji krásnou. Bere se za tímto cílem jednoduchou a přímou cestou, která zaručuje čistotu výtvarné práce, jasnost, líbeznost a názornost obrazu; touto cestou uskutečňování vyvažuje skromný tvůrce ze své duše začasto mnoho podivuhodného kouzla, 22 23 MALÍŘI Z LIDU ÚVOD Usedám k práci, jejíž náměty — jakkoliv jsou vděčné — mohou mi v nepříznivých očích vynésti výtku nízké inspirace. Mohlo by se usouditi, že se tuto usvědčuji ze špatných a podivínských zálib, které snad přímo převádím do své ostatní práce, nebo že jenom tyto sklony jsou okatě charakteristické pro mladé umění. Tu mohu říci jen tolik, že předmět této knihy, na nějž bych rád upoutal zájem jiných lidí, jest jen zlomkem většího obrazu světa, který mne dojímá a těší. Chci tu také mluvili o umění a o kráse, ale nemluvím-li tu dosti o přírodě, o galeriích a slavné minulosti, není to proto, že bych to vše málo oceňoval; chci se jen nej-blíže soustřediti na svou látku. * Umění je vytvářením, vytvářením z lidských rukou, z lidského srdce a ducha, vytvářením nové věci, jež se přiřazuje k ostatnímu součtu života a