Českobratrský evangelický chrám J. A Komenského v Brně 13. března 2016 v 19 hodin VELKÝ KONCERT mužského pěveckého sboru Láska opravdivá byzantský nápěv z 15. století................... Aksion estin sv. Nektarios z Eginy (1846-1920)........... Agni Parthene Despina starobulharský nápěv............................. Cherubínská píseň Petr Dinev (1889-1980).......................... Blagoslovi duše moja Gospoda byzantsko-srbský nápěv.......................... Slavite Gospoda Stevan Mokranjac (1856-1914)................ Svjatyj Bože kartalinsko-katechinský nápěv................. Kondak sv. Nině Nikolaj Dileckij (1630-1680)................... Jedinorodnyj Syně ........................................................... Svjatyj Bože Josef Bohuslav Foerster (1859-1951)....... Devět mužských sborů op. 37 (1894-97) - 25’ na texty J. V. Sládka, Karla Dostála-Lutinova a Jaroslava Kvapila: I. Oráč - II. Mé orné půdy každý hon - III. Píseň jarní - IV. Velké, širé, rodné lány - V. Polní cestou - VI. Skřivánkovi - VII. Z osudu rukou - VIII. Stav si, stav si, vlaštovičko - IX. Když jsme se loučili Prosíme posluchače, aby mezi jednotivými Foersterovými sbory setrvali v tichosti, bez potlesku. Leoš Janáček (1854-1928):..................... 3 sbory mužské IV/19 (1888) - 14’ na texty Elišky Krásnohorské (1, 2) a na text lidové písně ze Slovácka (3): I. Loučení - II. Holubička - III. Žárlivec zpívá mužský pěvecký sbor LÁSKA OPRAVDIVÁ, řídí Jaroslav Černocký a Jan Špaček Pořizování obrazových a zvukových záznamů je vítáno. Konec kolem 20:15, bez přestávky Poděkování: Českobratrská církev evangelická (sbor Brno I), Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity www.laskaopravdiva.cz --- youtube.com/LaskaOpravdiva --- facebook.com/laskaopravdiva TEXTY SKLADEB Axion estin Jest v pravdě důstojno, blahoslaviti tebe, Bohorodici, vždy blahoslavenou a přečistou Matku Boha našeho. Tebe nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější, bez porušení Boha Slovo porodivší, pravou Bohorodici velebíme (hymnus k Bohorodici) Agni parthene Přečistá panno a vládkyně, ó, slavná Bohorodice! Raduj se, nevěsto panenská! Panenská Matko a průvodkyně, ó, rouno Duchem zrosené! Raduj se, nevěsto panenská! Výšino nadnebeská a záře nad slunce jasnější! Raduj se, nevěsto panenská! Útěch řad panenských, Tys nad anděly ctěnější. Raduj se, nevěsto panenská! Tys zářivější nad nebesa a nad světlo jsi čistější. Raduj se, nevěsto panenská! A nad nebeské zástupy ó, Marie, jsi světlejší. Raduj se, nevěsto panenská! K Tobě se modlím, své Vládkyni, jen k Tobě upínám oči své. Raduj se, nevěsto panenská! Tebe prosím, všech průvodkyni, Svou milost daruj duši mé! Raduj se, nevěsto panenská! Nejtišší dívko bezhříšná, Tys nejsvětější Vládkyně! Raduj se, nevěsto panenská! Vzývám Tě s vírou, vroucností, ó, nejctěnější svatyně! Raduj se, nevěsto panenská! Buď štítem mým i vojevůdkyní, v mém zápolení pozemském. Raduj se, nevěsto panenská! A do věčného Království, ó, přímluvkyně, uveď mne! Raduj se, nevěsto panenská! Cherubínská píseň Cherubíny tajemně představujíce a oživující Trojici trojsvatou píseň pějíce, všecky nyní světské odložme péče. Abychom přijali Krále všech, andělskými řády neviditelně se slávou provázeného. Aleluja, aleluja, aleluja Blagoslovi duše moja Gospoda Dobrořeč, duše má, Hospodina,blahoslaven jsi, Hospodine. Hospodine, Bože můj, Tys nadmíru veliký. Jak podivuhodné jsou skutky Tvé, Hospodine! Vše přemoudře jsi učinil. Sláva Tobě, Hospodine, jenž jsi stvořil veškerenstvo. (Ž 103/104) Slavite Gospoda Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, aleluja, jeho milosrdenství je věčné, aleluja. Chválu vzdejte Bohu bohů, aleluja, jeho milosrdenství je věčné, aleluja. Chválu vzdejte Pánu pánů, aleluja, jeho milosrdenství je věčné, aleluja. Jedině on koná velké divy, aleluja, jeho milosrdenství je věčné, aleluja. Nebesa učinil důmyslně, aleluja, jeho milosrdenství je věčné, aleluja. Zemi na vodách překlenul oblohou, aleluja, jeho milosrdenství je věčné, aleluja. Učinil veliké zázraky, aleluja, jeho milosrdenství je věčné, aleluja. On rozdělil Rudé moře ve dví, aleluja, jeho milosrdenství je věčné, aleluja. Převedl svůj lid jeho středem, aleluja, jeho milosrdenství je věčné, aleluja. Svůj lid vodil pouští, aleluja, jeho milosrdenství je věčné, aleluja. Veškerému tvorstvu dává pokrm, aleluja, jeho milosrdenství je věčné, aleluja. Chválu vzdejte Bohu nebes, aleluja, jeho milosrdenství je věčné, aleluja. (Ž 135/136) Svjatyj Bože Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi. Sláva Otci i Synu a svatému Duchu, i nyní i vždycky až na věky věku. Kondak sv. Nině, osvětitelce Gruzínů Chvalme Kristem vyvolenou, apoštolům rovnou učitelku Božího slova, zvěstovatelku dobrých zpráv, které přinesla gruzínskému lidu, cestu života a pravdy, učednici Boží Matky, horlivou přímluvkyni a neúnavnou strážkyni, nejctěnější Ninu. Jedinorodnyj Syně Jednorozený Synu a Slovo Boží, nesmrtelný, jenž jsi ráčil pro spasení naše přijati na se tělo od svaté Bohorodice a vždycky Panny Marie i státi se bez proměny člověkem, jenž jsi ukřižován byl, Kriste, Bože náš, a smrtí smrt jsi potřel, jeden jsoucí ze Svaté Trojice, s Otcem i Svatým Duchem spolu slavený, spasiž nás! Svjatyj Bože - viz výše Oráč Orám, orám, orám, od západu k zorám. Orám, orám, orám, v srdci dolům, horám. Od zor do západu orám do úpadu nohy rozedrány, ruce rudé rány, tváří naléhaje, krví zalévaje. Svaté seju zrní, klaté klidím trní, posmívaný, štvaný, hložím zasypaný. Dva tisíce roků pořád slzy v oku orám, orám, orám. (Karel Dostál-Lutinov, ze sbírky Království Boží, 1899) Mé orné půdy každý hon Mé orné půdy každý hon mi patří zem jak dubu a držím se jí jako on vzdor psotám, časů zubu. Věkovitými kořeny a pevně každým svazem, a mé jsou i ty kameny, pro něž se shýbám na zem. Ji nevezme, dokud jsem živ, mi nikdo z tvrdých dlaní; mne topor musí sklátit dřív - a ještě padnu na ni! (Josef Václav Sládek, ze sbírky Selské písně a české znělky, 1887) Píseň jarní Do večera z rána kveť, má země, květ! Květem osypána v modro nebe hleď! O slunci jsem neměl zdání, zima byla k nepřečkání ať je jaro teď! Kdo tě, jaro, hledal, kdo tě ztratil teď? A já bych tě nedal a celičký svět! Kvěť, má země, všude, všude, i tam, kde mé srdce bude jednou práchnivět (Jaroslav Kvapil, z lyrické scény o jednom dějství Jaro na hřbitově, 1896) Velké, širé, rodné lány Velké, širé, rodné lány, jak jste krásny na vše strany, od souvratě ku souvrati jak vás dnes to slunko zlatí! Vlavé žito jako břehy, květná luka plná něhy, na úhoru, v žírné kráse, pokojně se stádo pase. A jak slunce vás tak zhřívá a jak cvrček v klasech zpívá, v šíř i v dál, vy rodné lány, buďte vy nám požehnány! (Josef Václav Sládek, ze sbírky Selské písně a české znělky, 1887) Polní cestou Polní cestou, bez příkrovu nesli jsme ji ke hřbitovu; vůkol mladé žito vlálo, skřivan zpíval, slunce plálo na ty role otevřené, na ty oči uzamčené. Z štěpů, jež kol cesty stály, květy v tvář jí napadaly; na barvínku kolem čela zabzučela bludná včela; my ji nesli, druzí pěli, od hřbitova zvony zněly. (Josef Václav Sládek, ze sbírky Selské písně a české znělky, 1887) Skřivánkovi Malý, hezký tvore, jak tě zváti mám, z osení jak letíš k nebes výšinám? Užaslé tě stíhá ucho mé i zrak, jsi-li živá píseň, nebo jsi-li pták. Své jak dolů deštíš zpěvu perličky, baže mám též duši, ptáčku maličký! Jakž by jinak mohlo být to v nitru tvém! tolik toho zpěvu, tolik plesu v něm. Dívám se a slouchám, jinak nemůž’ být: ty těch našich polí duše jsi a cit. Hnědý jako ony, síly jejich část, vzhůru, vzhůru, vzhůru letíš z těžkých brázd. Co v nich kvete, plesá, ty to v hrdle máš, a vše, co je tíží, ty to vyzpíváš. Za tebou se dívá oráč ve tvou výš, tobě nezávidí zrnko, jež mu sníš! Ó jen zpívej, zpívej z jitra, k červánku, ptáku našich polí, ty náš skřivánku! (Josef Václav Sládek, ze sbírky Selské písně a české znělky, 1887) Z osudu rukou Z osudu rukou vzal jsem svůj los, jak zrno, jež hodil na brázdu kdos. Jak obilné stéblo, jež vyroste v klas a k zemi se chýlí, když dospěl mu čas. Vzklíčí a roste, dá zrno a dost; jak ono na zemi jsem jenom host. Tak všichni jsme z lidí, vládce i rob; a mne život těší a neděsí hrob. V zem, jež ho vydala, schýlí se klas; – kdes v boží zahradě vyrostu zas. (Josef Václav Sládek, ze sbírky Selské písně a české znělky, 1887) Stav si, stav si, vlaštovičko Stav si, stav si, vlaštovičko, hnízdo pod mým krovem, stavívalas pod doškami, stav na domku novém. Cos ty tady nelítala, máme u nás změnu; otec dal mi chatku novou a s ní mladou ženu. Stav si hnízdo, vlaštovičko, u našeho zdiva, moje mladá, hezká žínka na tebe se dívá. (Josef Václav Sládek, ze sbírky Selské písně a české znělky, 1887) Když jsme se loučili Když jsme se loučili, byl smutný den, slunéčko nemohlo z pod mraků ven; nemohlo, nechtělo, mně také zatmělo v zraku se jen. Když jsme se loučili, byl taký chlad, ani jsi nemohl ruku mi dát; tak v němém rozchodu ty jsi šel k východu, já na západ. A teď si nepůjdem už nikdy vstříc, a teď si nemáme slůvka co říc'. Tobě snad do žití znov slunko zasvítí, mně nikdy víc (Josef Václav Sládek, ze sbírky V zimním slunci, 1897) Loučení Když mne necháš pro svět, moje potěšení, dej mi na památku jedno políbení. Dej mi ještě k tomu, co mi srdce zvolí, všecko co tě rmoutí, všecko co tě bolí. Co ti jako lítost na srdéčko sahá. Dej ti pán Bůh štěstí, ty má duše drahá! (Eliška Krásnohorská, ze sbírky Letorosty, 1887) Holubička Holubička šedá holoubka si hledá volajíc, umdlela jí křídla, však ho nezahlídla nikdy víc, ó, nikdy víc. Od moře k moři zakroužila v hoři nastokrát: „Ozvi se jen jednou, máš-li sirou, bědnou ještě rád, ó, ještě rád! Marně opuštěná holubička sténá v dol i výš: „Což ty pro mou lásku nemáš ani hlásku z duše již, ó, z duše již?“ On pak slyší lkání, on by slitování z duše měl, ó, z duše měl ale zkrvácený, k zemi spotácený oněměl. (Eliška Krásnohorská, ze sbírky Letorosty, 1887) Žárlivec Na horách, na dolách co se to tam bělá? Husy-li to seďá nebo snihy ležá? A to se tam bělá postelka vystlaná, leží tam šohajek zrubaný, hlava porubaná. Z jednej strany leží z ocela šablenka, z druhé strany sedí jeho frajarenka. V jednej ruce drží bílený šáteček. V druhej ruce drží zelený průteček. Bíleným šátečkem čelo mu utírá, zeleným průtečkem muchy mu odháňá. „Ani mně neumřeš, ani neokřeješ, ani mně nepovíš, jak dlouho živ budeš?" „Podej mi, má milá, šablu zrcadelnú, ať se já podívám, jak mi líčka blednú!" Šablu mu podala, honem odskočila, na jeho srdéčku zradu ucítila. ,Kdo ti, má milá, kdo ti tu radu dal, věrně ťa, má milá, věrně ťa, miloval." „Nedal mně ju žádný, dala sem si sama, na tvojim srdečku zradu jsem uznala.“ By1 bych ti, má milá, by1 bych ti hlavu sťal, aby po mé smrti žádný ťa nedostal! (lidová poezie ze Slovácka)